Zobrazují se příspěvky se štítkemZpůsoby lovu a historie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemZpůsoby lovu a historie. Zobrazit všechny příspěvky

LOV VLKŮ. Lov vlků s pomocí zradidel je nezapomenutelný zážitek a životní lovecká zkušenost...

VLK

Vzhledem ke specifikám krajiny, rozlohy a historie ruské země, 


lze za tradiční ruské způsoby lovu považovat lovy na vlky s pomocí vysokonohých psů, lov vlků ve zradidlech a lov medvěda v brlohu.

Dosud jsou všechny uvedené způsoby praktikovány a místními lovci považovány za vrchol loveckých znalostí a umění zděděných po předcích, a to při zachování veškeré úcty a respektu k pověrám související s ulovenými druhy zvěře.

  Lov vlků za pomoci vysokonohých psů plemene dlouhosrstého ruského chrta nebo barzoje

 byl v Rusku vždy tradiční. Samotný lov byl velkolepým divadlem za účasti lovců a široké korony. Smečka honičů, která byla sestavena tak, aby zpěvné hlasy psů lahodily během štvanice sluchu lovců, vyháněla zvěř z lesa na nevelké louky, kde na ni, již notně unavenou, čekali lovci s chrty barzoji. Psi byli na místa lovu často dováženi na vozech.

 Za pomoci těchto speciálních plemen byly loveny i lišky a zajíci. Ulovení vlka považovala většina chovatelů barzojů za největší lovecký úspěch jejich psa a chlubila se jím. Přitom se ale jedná vlastně o omyl: barzoji totiž vlky nikdy doopravdy nelovili a ani neulovili. Ulovit znamená kořist dostihnout a usmrtit ji, což je v případě barzojů možné pouze u zvěře jako je liška, zajíc, drobní kopytníci apod. Při lovu vyhnali honiči vlka na louku a úkolem chrtů bylo obklíčit a zastavit jej, dokud nedorazil lovec, jehož úkolem bylo přiblížit se na koni k vlkovi, ve vhodném okamžiku seskočit z koně na záda vlka, chytit jej za slechy a tím znehybnit. Takto znehybněný vlk mohl být ponechám živý nebo byl usmrcen. Při tomto klasickém způsobu lovu byl hlavním aktérem člověk. 

Spolu se šlechtou zanikly po říjnové revoluci v roce 1917 i severní tradiční způsoby lovu za pomoci těchto plemen psů, a téměř vymizeli i pro tento lov důležití dlouhosrstí psové barzojové. Současně s tím zřejmě z Ruska a Ukrajiny nadobro zmizel tradiční lov vlků s chrty. Lov střelnými zbraněmi je totiž snazší. 

S lovem střelnými zbraněmi je však úzce spjat lov vlka za použití zradidel.

 Vlci jsou zdatní běžci a není pro ně problém za noc překonat vzdálenost 30 až 50 km. Pravidelně kontrolují svůj revír, jehož velikost je závislá na množství kořisti. Vlk má však jednu velikou slabost, a tou je strach před něčím novým, strach z neznámých pachů. Toho právě využívají lovci při lovu vlků v zimě lov za pomoci zradidel. Navázané kousky červené látky na provaze dlouhém 2 až 3 km jsou pro vlčí rodinu nepřekonatelnou překážkou. 

Důležité pro vlastní zatažení vlků ve zradidlech je počasí. Sníh prašan umožňuje tichý pohyb a bezhlučné nastražení zradidel. Pokud je na sněhu ledová krusta, bývá to složitější a často neúspěšné.  Každý den místní lovci obeznávají za pomoci sněžných skútrů vlčí stopy na obrovském území. Najedou denně ve dvacetistupňovém mrazu i 150 km. Pokud stopy naleznou, snaží se vlky zradidly uzavřít v nějaké části revíru. Musí to být provedeno velice opatrně a rychle, neboť vlčí smečka se již brzy po poledni vydává na lov.
 Když se zatažení vlků ve zradidlech podaří, je veliká část práce hotova.

 Vlky je možno ve zradidlech udržet i několik dní. A to do doby, než strach ze zradidel překoná hlad, a nebo než jsou zradidla porušena jinou zvěří (losem nebo divočákem). Při vlastní organizaci lovu je třeba počítat s tím, že v zimě jsou dny velice krátké. Proto je na místě brzké ranní vstávání a včasné započetí lovu. Ten, kdo často v Rusku loví, ví, že 50 km není žádná vzdálenost a i 100 km je „nedaleko“.  Oblečení a obutí je velice důležité pro zdar akce. Přesto, že v Rusku je „suchý“ mráz a snáze se snáší, sedět nebo stát někdy i osm hodin nehnutě na místě ve dvacetistupňovém mrazu není legrace. Nejlepší obuví bývaly ruské válenky, které je možno na místě koupit asi za 10 Euro. Nyní je však i u nás k dostání kvalitní obuv do extrémních mrazů. Pokud si pořídíte vyhřívání bot, budete ve výhodě. Deka položená přes kolena a nohy je dobrá izolace. Teplé a prodyšné spodní prádlo je nutné. Je potřeba mít na vědomí, že se při cestě na lovecké místo zapotíte a pak budete stát několik hodin v mrazu. Obléci je třeba raději více lehkých a tenkých věcí (jako cibule!).  Důležité je takové oblečení, abyste měli možnost pohybu při střelbě. Bílé oblečení jako maskování je výhodou pro lovce. Studené ruce jsou nevýhoda! Je třeba vědět, že po dlouhém čekání musíte rychle a přesně vystřelit! Kvalitní kožešinové rukavice jsou nenahraditelné. Dobrá je i sedací hůl. Dlouhé hodiny sezení si vylepšíte měkkým a teplým sedákem. Teplá čepice je nutná, uši však musí být volné. 

V Rusku je povoleno lovit vlky brokovnicí, ale s ní můžete lovit jen do vzdálenosti 20 – 25 m. 

V husté tajze však stejně dále neuvidíte a ani nevystřelíte. Brzy zjistíte, že se sebelepšími kulovnicemi vybavenými perfektní optikou a střelivem nemáte šanci uspět, a tak si rádi půjčíte od ruských kolegů jejich rezatou, ale spolehlivou „Bajkalku“, která rozhodně neselže a i v extrémních mrazech vystřelí.  Smysly vlka jsou výborné, každý pohyb registruje.Absolutní klid na stanovišti je proto nutný. Pro místní personál je velice složité dostat vlky před linii střelců.Vše musí probíhat v klidu a jen zkušený ruský lovec dokáže vlky natlačovat tak, aby vlci zradidla neprorazili a přitom aby se dostali na dostřel ke střelcům.Tento způsob lovu je jen pro zkušené lovce.  Na ulovení vlka máte jen několik málo vteřin, a to stačí právě na vystřelení dvou ran. Rozhodně se při lovu nedá spoléhat na náhodu. Pokud je někdo neukázněný a není schopen několik hodin bez pohybu stát v mrazu na stanovišti, nemá se na lov vlků vůbec vydávat. Stačí jen malý pohyb a je po naději, že vlka spatříte. Nejen vy, ale i vaši lovečtí sousedé. 
I cesta na stanoviště musí proběhnout v co největším klidu. Začátek a konec leče bývá určen hodinami, většinou však vás závodčí na místo zavede a po ukončení leče vás vyzvedne. A pak nezbývá než čekat, až přijdou (a nebo také nepřijdou!). 

Lov vlků s pomocí zradidel je nezapomenutelný zážitek a životní lovecká zkušenost, stejně tak jako celkový pobyt v zasněžené tajze s bezvadnými lidmi a zkušenými lovci.

Abyste se z této lovecké akce vrátili domů zdraví, musíte po několikahodinovém nehybném sezení v mrazu často i přes 20 0C navštívit ruskou saunu „baňu“ a následně pít vodku jako nezbytný lék, který vás ochrání proti všem nemocem. Ale jak říká staré ruské přísloví: „Dny strávené na lovu se do délky života nezapočítávají“.

 Jen několika z mála loveckých hostů se podařilo ulovit vlka v Rusku při tradičním způsobu lovu za pomoci zradidel. Trofej takto uloveného vlka bude vždy patřit jen těm nejodolnějším a nejvytrvalejším lovcům, kteří nadto musí mít ještě tu nutnou dávku loveckého štěstí.

RAROH JIŽNÍ, VELKÝ, LOVECKÝ Peregrine falcon, Predátoři, Raroh, Sokolnictví, Způsoby lovu a historie, Dravci, Loví ptáky až do velikosti kachny, častěji než sokol i savce.

Peregrine falcon
Raroh velký


Je trochu větší než sokol, v letu se pozná podle širších a méně špičatých křídel a delšího ocasu.
Má méně kontrastní zbarvení, vrch těla hnědý, spodek světlý, skvrnitý. Hlavu má oproti sokolovi světlejší, nemá ani tak výrazný vous. Mladí ptáci mají skvrny na spodku těla jemnější.

 Obývá lesy sousedící s otevřeným terénem. Hnízdo sám nestaví, obsazuje starší hnízda na stromech nebo skalních římsách. Od konce března snáší 2-5 vajec. Sedí na nich oba rodiče 28-30 dní. Po 40-45 dnech mláďata hnízdo opouštějí a jsou ještě nějaký čas krmena v okolí.

Loví ptáky až do velikosti kachny, častěji než sokol i savce. 

Rozšíření ČR leží na severozápadní hranici rozšíření druhu. Z okolních zemí hnízdí nejvíce párů v Maďarsku – 100-130, 30-40 párů na Slovensku, 10-20 párů v Rakousku. Ojedinělá hnízdění byla zaznamenána i v Polsku a Německu. Celkem v Evropě hnízdí do 600 párů. Větší část ptáků se na zimu stahuje jižněji, zimují v severozápadní Africe. 

V ČR je hlavní oblastí výskytu jižní Morava. V minulém století řídce hnízdil, od 80 let min. století se stavy stabilizovaly, hnízdí u nás kolem 10 párů. Mimo jižní Moravu vždy hnízdil pouze vyjímečně, každoročně u nás zimuje do 10-ti kusů. 

 Ceněný sokolnický dravec, je ohrožován nezákonným vybíráním hnízd. V 80. a 90. letech minulého století u nás byly provázeny pokusy o reintrodukci. Vysazeno do přírody bylo cca 150 mladých rarohů, patrně však k zahnízdění těchto ptáků nedošlo.

Z historie lovu zvěře

Ulovení jelena Wapiti

Historie lidského druhu je historií lovu zvěře


Tato uvědomělá činnost provázela člověka na jeho cestě staletími a představovala po velmi dlouhé období, vedle sběru plodin, základní prostředek obživy. Prostředek, který navíc poskytoval velmi hodnotný zdroj bílkovin – maso volně žijící zvěře.

Tak, jak se vyvíjely schopnosti člověka, rozšiřovaly se jeho mentální možnosti, komunikativní dovednosti i smysl pro spolupráci, měnily se zákonitě metody používané při lovu zvěře. Co člověk nezvládl svými fyzickými dispozicemi, tam, kde nestačil na jiného živého tvora silou či rychlostí, právě tam zapojil rozum, chytrost a lstivost.

Dnes je až k nevíře, kolik různých způsobů lovu, eventuálně pouhého hubení potravních konkurentů v podobě dravé zvěře, lidská fantazie a um připravily! Jakoby v tomto destruktivním snažení naše schopnosti snad ani neznaly mezí.
 Muzea jsou plná roztodivných pomůcek a literatura popisuje desítky různých metod, jak chytit či usmrtit volně žijící zvěř. Tyto nástroje a postupy se nám mohou, měřeno pohledem dnešního člověka, často jevit jako velmi drastické.
Především slovní spojení "pohledem dnešního člověka" bych na tomto místě rád zdůraznil. Pohled měřený brýlemi "civilizovaného" tvora žijícího na přelomu třetího tisíciletí musí totiž být zcela zákonitě naprosto odlišný od pohledu našeho předka, pro kterého úspěch při lovu zvěře, při obhájení vlastních stád či úrody znamenal otázku existenční a jeho kladnému výsledku bylo podřízeno doslova vše.

Případný nezdar pak s sebou v dramatickém důsledku přinášel v lepším případě nouzi, v horším případě smrt.

ČERNÁ ZVĚŘ a lov vábením. Lov černé zvěře za pomoci speciální vábničky, lidově zvané „chrochtačka“. Vábení této zvěře skutečně funguje a patří k nejzajímavějším.

Skupina černé zvěře a bachyně se selaty

Černá zvěř


Problematika vábení černé zvěře je nejméně známou a nejméně propracovanou kapitolou v celém okruhu souvisejících poznatků. Všeobecně se dočteme, že divočáci mohou reagovat na vábení hlasem drobné kořisti, například myšky, ptáčka, zajíce nebo srnčete. Podobné případy cíleného vábení jsou však v našich honitbách víceméně vzácné a myslivci, kteří by se na podobný způsob lovu černé zvěře specializovali, prakticky neexistují.

V posledních letech se začíná stále častěji uplatňovat lov černé zvěře za pomoci speciální vábničky, lidově zvané „chrochtačka“. 

Publikovaných zkušeností je prozatím relativně málo a s jejím použitím se víceméně experimentuje. Některé výsledky jsou však poměrně zajímavé.
Jak již sám název napovídá, jedná se o pomůcku, pomocí které můžeme imitovat typické zvukové projevy černé zvěře. Vábení tedy funguje na sociálním principu. Využívá nicméně také vnitrodruhové potravní konkurence a řevnivosti mezi jednotlivými tlupami černé zvěře.

V prvním případě doporučují obvyklé pokyny výrobců při použití vábničky imitovat hlas vodících bachyní, které se ozývají klidným kratším pochrochtáváním. Za tímto hlasem by měli přicházet především kňourci, a to nejen v období chrutí.

Jak však ukazují některé zkušenosti, je při vábení divočáků mnohem účinnějším nástrojem imitace lomozu vydávaného tlupou černé zvěře během sběru žíru.
Černá zvěř je dnes víceméně teritoriální, což platí jak pro letní stávaniště v rozsáhlých porostech řepky a kukuřice, tak zejména pro zimní měsíce, kdy se divočáci stěhují zpět do lesů. V obou prostředích si jednotlivé tlupy obsazují určité území, v němž hájí dostupné zdroje potravy. A právě tohoto chování lze v určitém období výhodně využít.
Na našem trhu se dnes běžně vyskytuje několik typů vábniček na černou zvěř. V nabídce je mají například tuzemské firmy Zubíček a Hubertus, švédský Nordik nebo francouzský Helen Baud.
Vábnička se obvykle skládá z dřevěného náustku osazeného vibračním jazýčkem a z navazující rezonanční žebrované plastové hadice (tzv. husího krku). Helen Baud pak je do jisté míry výjimkou, jelikož jeho vábničky mají rezonanční část z tenkostěnné dřevěné trubky.
Jednotlivé vábničky jsou víceméně porovnatelné a liší se toliko zabarvením hlasu. Obecně snad lze říct, že výhodnější je měkčí rezonanční trubice. Tvrdší trubice modulují více drnčivý, a tudíž ostřejší zvuk. Vábničky jsou díky rozměrům poněkud hůře skladné, jistou výjimkou je Nordik, který má délkově shrnovatelnou hadici.
Opravdu dobré vábničky, a těch opravdu dobrých nebývá mnoho, by měly zvládnout navíc další zvuk. Při silnějším fouknutí by měly být schopny přeskočit z pochrochtávání na kvičení selete. Právě pokvikávání selat hašteřících se u potravy je pro ostatní černou nejdráždivější.
Zvýšeného efektu dosáhneme tehdy, proložíme-li vábení občasným zamlaskáním. V jednotlivých sériích střídáme kratší pochrochtávání a prodloužené zvuky, které mohou ve finále přejít ve vysoké kviknutí. Mezi jednotlivá seskupení vkládáme i delší odmlky.
Tak jako u jiného vábení, platí i zde, že méně je někdy více. Jindy si ale můžeme dovolit projev zintenzívnit až na hranici skutečného lomozu tlupy. Záleží na situaci, momentální odezvě zvěře a na její ochotě spolupracovat.
Osobně začínám při vábení zmíněnými kratšími kontaktními zvuky. Většinou postačují tři až čtyři chrochtnutí proložená minutkou klidu. Po zhruba pěti podobných seskupeních se odmlčím a čekám na odezvu.
Nepohne-li se během čtvrt hodiny nikde zvěř, pokusím se v následující sloce přidat lehce na intenzitě. Ve finále se dostanu až k táhlejšímu pochrochtávání a pokvikávání.
ČERNÁ ZVĚŘ V ZIMĚ
Seskupení zvuků si musíme sami vyzkoušet a popřemýšlet o reakci prasat. Orientujeme se nejen podle jejich odpovědí, ale také podle směru postupu v leči. Když vábení přeženeme, černá většinou ztichne. V tom případě zůstávám chvíli v klidu a následující sloku začínám opět s nízkou intenzitou.
V každém případě se snažím, aby vábení nebylo jednotvárné a aby z něj pokud možno vyznívala přirozená pohoda a spokojenost.
Jiným případem vábení, lépe řečeno použití vábničky, je šoulačka, kdy nás černá zvěř zaslechla a dává se na ústup. V tom případě ji můžeme někdy zklidnit, usměrnit nebo alespoň pozastavit poklidným pochrochtáváním. Jestliže na nás nevidí, a samozřejmě necítí, zabere občas podobná lest.

V každém případě ale počítejme s tím, že se nás divočáci pokusí obejít a navětřit. Často tento úskok zvládnou i neuvěřitelně potichu.
Napodobení zvuků černé zvěře pomocí uvedených vábniček není náročné. U všech typů docílíme imitace jednoduchým foukáním do náustku, přičemž zvuk modulujeme změnou intenzity foukání a zakrýváním ústí rezonanční trubice rukou. Někdy nezaškodí použít při zakrývání rukavicí nebo alespoň přehrnutý rukáv.
Otázkou samozřejmě zůstává, kde a kdy černou zvěř vábit. Odpověď se může zdát jednoduchá, nicméně nemusí být vůbec jednoznačná. Podle mých zkušeností vábíme zcela logicky tam, kde se černá zdržuje. Od podzimu do jara se jedná o okraje houštin, rozsáhlých ploch buřeně, rákosu a jiných vhodných porostů. V létě se můžeme pokusit černou vylákat na okraje obilných lánů, porostů řepky, kukuřice, na posečené pásy, k nižším nebo polehlých plochám plodin. Ve dne nemá smysl lákat černou zvěř do vzrostlých otevřených lesních porostů nebo na volná prostranství. Sem se divočáci dají vylákat pouze v noci a jsou-li v pohybu.
Ochota černé zvěře vytahovat při vábení mimo krytinu je obecně velmi malá. Je to zvěř více než opatrná a i když má o zvuky zájem, nerada se vystavuje cizím očím. Téměř na sto procent se bude snažit vábícího myslivce obejít a dostat se pod vítr. Bude-li muset přejít přes průsek, pokusí se jej obejít, eventuálně přes něj bleskurychle přesadí.
Nemá-li jinou možnost, zůstane i desítky minut pod posledními svěšenými větvemi a při sebemenším podezření se nám ji nepodaří vylákat vůbec.
Podobná situace platí i na okrajích polí. Černá zde poctivě obchází poválená oka i prosečené průseky. Na vábení přitom jednoznačně reaguje, protože se zvolna přibližuje, občas zastaví a delší dobu jistí, po chvíli odpovídá a pokračuje v pohybu. Opatrnost je u ní ale na prvním místě.

Tím se nepřímo vracím k otázce, kde divočáky vábit. Nejlepší je posed, který není vysoký, aby zvěř zvuky neslyšela z přílišné výšky, nicméně z něj musíme získat alespoň trochu slušný výhled do porostů, trávy apod. shora. Ideální je místo, kde se porosty lehce rozvolňují, přehledné průseky jsou přerušeny z obou stran nízko zavěšenými větvemi, kde na pole navazují pruhy vyšší nesečené trávy nebo kde se v pasekách vyskytují skupinky a pruhy náletových dřevin. Divočáci tyto krytiny ke svému postupu velmi rádi využívají.
Začnou-li se k našemu stanovišti skutečně blížit, raději se odmlčíme. Zejména výše položené čekaniště by nás mohlo prozradit. V lese pak využijeme blízkost stálých ochozů, protože většinou splňují některou z výše uvedených podmínek a černá je při pohybu preferuje.
V následujících popsaných případech se pokusím uvést malé příklady, kdy se mi podařilo černou zvěř přivábit. Čtenáři nechť se sami pokusí vyhodnotit jednotlivé situace a eventuálně si z nich vyvodit použitelné závěry.

Na prvním místě musím ještě zopakovat některé obecné zásady, které se během vábení černé zvěře snažím dodržet.

 V každém případě a za všech okolností se jedná o respektování směru větru na zvoleném stanovišti. Bez dodržení tohoto bodu nelze na pozitivní výsledek ani pomýšlet, protože černá zvěř si bude vítr ověřovat jako první věc.
Na krmelišti v Estonsku
Vyzkoušel jsem v tomto směru různé obvyklé i méně obvyklé pomůcky - suché listí, mezi prsty rozemletou kůru, houby pýchavky nebo hladkou mouku. V tomto směru si dovolím doporučit kolegům obyčejný dětský bublifuk. Oproti předchozím má jednu obrovskou výhodu. Je jí dlouhý dosah a vysoká citlivost na sebemenší závan vzduchu. Bubliny jsou dobře vidět i za šera, při slabém proudění se dlouho drží ve vzduchu a ukáží nám i změny směru ve větší vzdálenosti od stanoviště vábiče. Někomu možná přijde podobný postup jako dětinský. Věřte ale, že vítr a jeho změny jsou zcela zásadní a teprve po vyzkoušení uvedené pomůcky pochopíme, jak se dokáže mezi vegetací měnit a vířit i při zcela „zřejmém“ směru.

Druhá obecná podmínka se týká doby vábení. Obvykle se nesnažím černou zvěř zvedat z lože, protože, jak již bylo uvedeno, černá v tom případě příliš ochotně na zvuky nereaguje. V praxi to znamená, že vábím nejraději teprve poté, co se černá zvěř v leči sama pohne a snažím se spíše vhodně usměrnit její postup. Jedná-li se o pohyb směrem ke stanovišti, do prostoru vnadiště nebo na přehlednější průsek, pak samozřejmě nevábím a na svoji přítomnost neupozorňuji.
Právě vábení poblíž vnadišť přináší podle mých zkušeností nejlepší výsledky. Nejúčinnějším hlasem je zde delší klidné pochrochtávání černé proložené pokvikáváním selat a občasným mlasknutím. Domácí tlupa černé zvěře často ochotně reaguje a přichází se přesvědčit, kdo na „jejich“ vnadišti hoduje.
Zavábit se také snažím těsně před setměním v případě, že černá mlčí. Občas se mi ji podaří tímto způsobem vyprovokovat. Vždy ale teprve v uvedené denní době, kdy se již s největší pravděpodobností chystá k aktivitě.
Při vábení černé je nezbytně nutná trpělivost. Tlupy se nám často ozvou, na vábení odpovídají, ale lečí se pohybují zdánlivě chaoticky. Často se i na dlouhou dobu odmlčí a leč zdánlivě opouštějí.
V souvislosti s uvedeným musím ještě konstatovat, že časy skutečně úspěšného vábení poněkud odezněly. Černá dnes reaguje mnohem méně ochotně a je mnohem opatrnější. Vysvětlení bych hledal ve dvou důvodech. Za prvé se jedná o atypické průběhy posledních zim, které se vyznačovaly velmi mírným počasím, absencí mrazů i sněhové pokrývky. Černá má tudíž mnohem menší důvod k aktivitě a dodržuje spíše klidový režim. Druhým důvodem pro nižší úspěšnost vábení je zkušenost bachyní. Domnívám se, že celá řada z těch, které dnes vodí selata, již v souvislosti s vábením nasbírala negativní zážitky.
Z konkrétních zkušeností, které odpovídají výše uvedeným obecným postřehům, bych mohl uvést několik desítek úspěšných případů vábení u vnadiště nebo lesní krytiny, které skončily přilákáním zvěře. Podíl těch, které skončily jejím úspěšným ulovením, bych pak odhadl těsně pod 50 %. V ostatních případech mne pak černá navětřila nebo se ani po dlouhé době nedostala na přehledný prostor, na kterém by mi umožnila bezpečný výstřel.

Podobně se mi několikrát podařilo „povodit“ černou zvěř poblíž zemědělských porostů, což je ale vzhledem k lesnímu charakteru naší honitby víceméně výjimečné.
Zpočátku jsem se také snažil vábit podle původních doporučení - tedy několika krátkými zvuky imitujícími pochrochtávání vodící bachyně. Zaznamenal jsem při něm pouze několik dílčích „úspěchů“. Úspěšný jsem byl zejména v bezprostřední blízkosti houštin, kde byla černá zavláčená. Vždy mi také na vábení reagoval osamocený sekáč, který někde poblíž rychle přesadil přes průsek nebo jiný přehlednější prostor.
Z konkrétních zážitků si dovolím vzpomenout na některé typické a opravdu nezapomenutelné. Na prvním místě zde stojí určitě první úspěch s vábničkou v ruce. Bylo to během jednoho z teplých podzimních úplňků. S otcem jsme si dali po čekané sraz u vozu. Z přilehlé houštiny se nám ve stejný okamžik ozvala tlupa černé zvěře.
Poodstoupili jsme od auta a potichu se dohodli - já zkusím zavábit a táta bude případně střílet. Prasata jsme si krásně „přitáhli“ až na deset metrů. Věrna tomu, co jsem si měl ověřit později, ani v bledém měsíčním světle neopustila suchou trávu a jediné, co jsme mohli chvíli pozorovat, byly vrcholky štětinatých hřebenů. Napoprvé to byl ovšem neskutečný zážitek.

Druhou vzpomínkou je silný lončák přivábený za soumraku z rozsáhlé plochy rákosu. Pro čekanou jsem zvolil nízký posed umístěný na liniovém porostu lemujícím terénní depresi, jíž protékala stružka vody. Mezi posedem a lesem vzdáleným asi 40 metrů se táhl pruh neudržované louky porostlé buření.
Byl začátek října a prasata se právě vrátila z polí. Na okraji lesa bylo umístěno vnadiště, které však bylo navštěvováno pouze sporadicky.
Se soumrakem se v rákosí ozvala černá, která však krytinu evidentně nehodlala v brzké době opustit. Vzhledem k situaci jsem se rozhodl v krátkosti zavábit.
Nejdříve jsem zvolil nenásilné pochrochtávání, které jsem postupně zintenzivňoval a posléze přešel v pokvikávání selat. Podle zvuků doléhajících z vegetace zareagoval pozitivně minimálně jeden kus, který se vydal směrem k posedu a zastavil se asi deset metrů ode mne. Bohužel, k celému přesunu využil výhodu zarostlé....
Protože se mu něco nezdálo, zastavil, foukal a následně se stáhl zpět. Po dalším vábení se vrátil na původní místo a celá situace se opakovala. Zintenzívněným vábením, a tím, jak se smrákalo, se mi jej podařilo vylákat mimo potok do vysoké trávy. Zde se s foukáním a mlaskáním pohyboval v kruzích další minimálně čtvrthodinu. Když se již poněkolikáté vrátil do rákosí, zavábil jsem naposledy atypicky dlouhým zachrochtáním, které jsem přerušil řadou „poklepání“ na ústí vábničky. Kus zareagoval okamžitě. Jako blesk se prosmýkl trávou na kraj lesa, kde se odhalil poblíž vnadiště na světlém pozadí suché trávy. Ulovení pak bylo hračkou.
Krmeliště černé
Na závěr si dovolím přidat dva zážitky s vábením černé zvěře pomocí zaječího větřidla. První se mi přihodil před mnoha lety, kdy jsem toho o vábení ještě příliš nevěděl. V nočních listopadových hodinách jsem tehdy zasedl na kazatelnu uprostřed louky poblíž zeleného řepkového pole. Již za pár minut se na okraji lesa objevila tlupa černé zvěře, která začala ihned buchtovat. Měsíček šel do úplňku a bylo celkem dobře vidět. Černou jsem „pásl“ dobře hodinu a dlouho se zdálo, že se mi přiblíží na mysliveckou vzdálenost. Pak však přestala divočáky činnost bavit, seřadili se do zástupu a vyrazili přes horizont pryč. Nebylo na co čekat.
Zavábil jsem zaječím vřeštidlem Turvab. Tlupa zarazila na hranici viditelnosti hned po prvních zvucích.
Po dalším krátkém zavábení se vydala klusem zpět. Na louce se divočáci rozestoupili do nepravidelné rojnice a vydali se směrem k posedu. Jedno sele se mi pak podařilo ulovit.

Pravděpodobně nejintenzívnější zážitek při lovu černé zvěře vůbec jsem získal při ulovení dvou lončáků pomocí předladěného vřeštidla Nordik Pre-tuned. Vřeštidlo jsem tehdy vlastnil velmi krátce a pod vlivem instruktážního DVD jsem se jej rozhodl vyzkoušet. Byla polovina prosince, ráno po rozednění, v lese ležel sněhový poprašek. Poučen všemi zásadami týkajícími se směru větru, krytí aj. jsem usedl ve vzrostlém lese na žebříkový posed. Na porost navazovaly ve vzdálenosti asi dvě stě metrů rozsáhlejší houštiny. Veden ukázkovým vábením jsem zahájil opravdu masívní vystoupení, které trvalo poctivých dvacet minut.

Po pravdě jsem byl doslova zaskočen pěticí statných lončáků, kteří se náhle objevili v pruhu hustého náletu, jímž se rychle blížili. Po ráně na komoru se jeden zlomil ve vzdálenosti necelých padesát metrů a ostatní kusy se úprkem vracely po vlastní stopě Ani nevím proč, ale velmi silně jsem ještě jednou zavábil. Černá zarazila na místě a začala jistit. K mému údivu se následně otočila a vracela se zpět. I tentokrát jsem střílel na bezproblémovou vzdálenost kolem osmdesáti metrů.
Dobře si uvědomuji, že popsané způsoby lovu černé zvěře nejsou typické a že zkušenosti, které zde prezentuji, se někomu mohou zdát sporé. Nicméně vábení této zvěře skutečně funguje a patří k nejzajímavějším. Alespoň v mém případě mi poskytlo jedny z nejlepších mysliveckých zážitků a mohu je všem, kdo s černou zvěří pravidelně pracují, pouze doporučit.
Věřím také, že se najdou další myslivci, kteří s uvedeným způsobem lovu mají svoje zkušenosti, o něž se s ostatními na stránkách Myslivosti rádi podělí. Určitě by tím přispěli nejen k rozšíření potřebné poznatkové základny, ale také k obohacení mysliveckého života mnoha dalších kolegů.

Mgr. Josef DRMOTA

LOV NA ČEKANÉ A DALŠÍ ZPŮSOBY LOVU

Pan myslivec P. předvádí vábení jelenů

Velmi důležitý je vliv způsobu lovu 


na hygienu, zrání a z toho vyplývající kvalitu zvěřiny. Pokud je kus v okamžiku zásahu v klidu, stojí bokem ke střelci, může při zásahu na komoru či krk zůstat v ohni na místě zásahu a být tím pádem okamžitě nalezen a vyvržen. Tato situace nastává především při lovu na čekané a považujeme ji za ideální. 
Při oblíbeném lovu šoulačkou je již situace poněkud jiná, protože často zvěř lovce zpozoruje, málokdy stojí vzhledem k lovci v ideálním postoji, často se střílí z ruky bez pořádné opory. Nejméně ideální podmínky jsou při lovu na naháňce, nadháňce nebo natláčce. Zvěř na kterou se střílí je v pohybu, úhel pro výstřel bývá nedostatečný a navíc se s dosledem může z bezpečnostních důvodů může začít až po skončení leče (lovu). 

V praxi tedy může začít vyvrhování dosledovaného kusu až ze několik hodin. 

Naháňka, nadháňka a natláčka jsou oblíbenými a efektivními způsoby lovu, lze lovit i v místech s hustými krytinami nebo tam, kde osamělý lov nepřináší odpovídající výsledky. Organizace takovýchto lovů musí respektovat požadavky na ochranu zvěře a lovců (organizační podmínky pro možnost dobrého zásahu), ale také umožňovat dodržování všech požadavků na hygienu zvěřiny při prvotním ošetření (z hlediska časové organizace lovu).

MYSLIVECKÁ ZAŘÍZENÍ A STAVBY. ŽEBŘÍK, KAZATELNA NEBO POSED. POLOHA A MASKOVÁNÍ. JAK NA TO?

ŽEBŘÍK KLASICKÝ

KAZATELNY, ŽEBŘÍKY, POSEDY. LOKALIZACE, TECHNIKA I MATERIÁL STAVBY


Nejjednodušší podobou vysokého posedu je prostý žebřík. Má být mobilní, pevný, přitom lehký a dostatečně vysoký.

Stačí ho postavit k silnějšímu stromu a tam se pohodlně a bezpečně posadit na některé silnější větvi. Jindy nám poslouží k tomu, abychom se jeho pomocí dostali na těžko dostupný terénní výstupek, který má být pro nás posedovou lávkou. Má vždycky výhodu, že jej můžeme po upotřebení opět někde v úkrytu uložit a zabránit tak, aby ho místo nás nepoužívali za naší nepřítomnosti nepovolaní k věcem, které bychom neradi viděli.

Chceme-li podobného žebříku použít ve stěnách tyčkovin, pak je nejlépe opatřit jej na konci lávkou. Při této konstrukci se často zapomíná na možnost opření nohou a zad, takže je na něm čekání utrpením a střelba velmi obtížná, proto na to nezapomeňme. Usnadníme si tím pohodlné čekání, zabráníme chybným ranám a zvýšíme si radost z lovu. Taková konstrukce není nijak obtížná a také nijak neznemožní manipulaci se žebříkem.
Ještě snadněji vyhovíme zásadě opatřit žebřík opěradlem, zkonstruujeme-li ho dvojatě v podobě natěračského žebříku, s lávkou na nejvyšších příčkách a prodlouženými rameny v podobě kříže. Střelec sedí na této konstrukci rozkročmo nebo šikmo a může si při střelbě o prodloužená ramena opřít i pušku. Mnohdy si budeme moci zřídit jednoduchý posed tím, že si žebřík vybudujeme mezi dvěma stromy, na které nabijeme příčky, nebo na jednom stromě, na němž, anebo do nějž, rovněž přitlučeme příčky. V koruně stromu se pak usadíme na některou větev, nebo si tam pořídíme lávku, popřípadě celou "verandu" pro více lovců. Opatříme-li takové místo přístřeškem, budeme chráněni i proti nepřízni počasí.

Jiným druhem posedů jsou tzv. kazatelny. Jsou to zpravidla tříboké až čtyřboké stavby na pevných nohách, které pořídíme buď tím, že zatlučeme do země 3 - 4 silné kůly nebo tím, že jako kůlů použijeme rostoucích nebo seříznutých kmenů stromů. Asi 1 - 1,5 m od vrcholu kůlů postavíme podlahu, kterou zabezpečíme zábradlím. Zábradlí opleteme proutím, klestím, travou, případně obijeme prkny. Kazatelnu budujeme buď nekrytou nebo opatřenou střechou. Je-li takový objekt zcela uzavřen, mívá tu nevýhodu, že je v něm za horkých dnů dusno a je značně omezena slyšitelnost. Na jedné straně opatříme kazatelnu dvířky, nejlépe zavíratelnými na panty, k nimž jde od země žebřík, podle možnosti pevný a opatřený zábradlím. Nahoře nezapomeňme na lávku!

POSED NA ROZHRANÍ LESA
Při stavbě musíme dodržovat několik zásad. V první řadě využijeme při stavbě dostatečně únosného, pružného a silného materiálu, nikdy tedy křehkého nebo nakaženého. Při sbíjení i tam, kde se jedná o spojení zádlabů, použijeme jen silných a dostatečně dlouhých hřebíků. Vše uděláme tak, aby nic nebylo v pohybu a nevrzalo, nýbrž aby stavba byla pevná i v největším větru, na který vždy pamatujeme. Musí být tedy dostatečně vysoké a neměly by být budovány na směru přepadového větru.
Mají být nenápadné, je třeba je zřizovat z materiálu, který se nebude od okolí lišit (dřevo neokorované, kůra, klest a pod.), u porostních stěn, ve skupinách stromů, anebo alespoň tak, aby je proti obloze kryly, byť i vzdálené porostní kraje. Tam, kde tato ochrana není, musíme ji vyvážit výškou stavby. Kde kazatelny opatřujeme střílnami, nezřizujeme je proti sobě tak, aby ze země bylo vidět dvěma protilehlými oblohu, neboť by takto mohly být naše pohyby zvěří zpozorovány, pamatujeme na to, aby všechny posedy byly důsledně kryty a maskovány, aby byl kryt i čekající lovec.

Zásadně si musíme pamatovat, že jakákoliv střelecká stanoviště musejí být budována nenápadně, snadno přístupná, neprůhledná, v dobrém větru postavená a že z nich musí být dobrý přehled na všechny strany a zabezpečen jistý výstřel. Budeme je proto budovat z materiálu, který v okolí roste, na vyvýšeninách odkud je snadný přehled, i v údolích, kterými ráda zvěř táhne, s upravenými stezkami k nim, vedle stávanišť, říjišť, lesních louček, na ochozech vždy tolik, abychom se mohli dostat podle potřeby z jednoho posedu na druhý, který se nachází v nejpříznivějším větru a nejblíže zvěře. Bezpodmínečně musíme přitom dodržet předepsanou vzdálenost od hranice sousední honitby a to je nejméně 200 m.
Tím ovšem nechci říci, že podobná místa by měla být posedy posetá, tak jak je tomu v jedné polní honitbě, kde asi na 1000 m je zřízeno okolo desíti posedů různého typu. 

Daný účel splní třeba jen 2 - 3, podle velikosti a členitosti zmíněných lokalit, účelně doplněné jedním-dvěma přenosnými žebříky a hlavně bezpečně, neslyšně a nenápadně přístupné založenými šouláky. Je tedy výhodné budovat posedy tam, kde provozujeme častěji odstřel, než kazit si radost z lovu nemyslivecky dalekými, nejistými výstřely, po nichž často následuje dosled, nehledě na čas a námahu. Že nám to vezme veškerou radost z právě prožitých loveckých chvil, je nabíledni.
Vždycky však pamatujme na to, že si zvěř musí na tato zařízení zvyknout dřív, než jich začneme používat. Zpočátku je k nim, jako ke všem novotám, nedůvěřivá. Proto je hlavním předpokladem úspěchu jejich včasné zřizování, nikoliv tedy na poslední chvíli. Budování, zejména kazatelen, se neobejde bez hluku, pachu, který ji, i když je zvyklá na obojí, přece jenom na nějakou dobu znepokojí. 

A dlouhá doba osob při stavbě je také nevýhodná, neboť místo se značně zavětří, což není rovněž pro nastávající čekání k prospěchu. Proto tam, kde nutně potřebujeme v krátké době podobná zařízení, volíme raději přenosné žebříky, jejich nenápadné umístění v každé době je zajisté snazší než zdlouhavá a nákladná stavba kazatelen.
Konečně bych zde rád ještě podotkl tři věci, na něž se velmi často zapomíná. Především jsme při stavbě těchto zařízení často naprosto bezohlední k veškerým estetickým požadavkům, ač tyto jsou vlastně i poža-davky praktičnosti. Často se domníváme, že k tomu, aby bylo používání posedů úspěšné, stačí úplně jejich výška, bránící tomu, aby nás zvěř nenavětřila a zapomíná se, že nám nejde jen o zvěř, nýbrž i o pozorování všeho, co se v honitbě děje. A k tomu musí být tato zařízení nejen nenápadně upravena, nýbrž i umístěna, aby pokud možno splývala se svým okolím a nebila přímo do očí jako cosi cizorodého, daleko a široko nápadného.
PŘÍTEL NA ČEKANÉ

Druhá věc, která bývá u vysokých posedů závadou a to závadou velmi nebezpečnou, je skutečnost, že je postavíme a pak ne-cháme jejich osudu, nestarající se o jejich údržbu. Kolik vážných nehod už stála špatná konstrukce, nebo to, že některé jejich shnilé části nebyly včas vyměněny či opraveny. Již při stavbě musí být pamatováno na to, aby veškeré součásti byly přibity tak, aby se nevytrhly a lovec, který po nich leze, se nezřítil.

 Vůbec je třeba pamatovat na to, že na posed vystupujeme vždycky s vybitou zbraní a rukama se přichycujeme bočních břeven, nikoliv tedy příček. Rovněž je nebezpečné lézt přímo za sebou. Pamatujeme tedy na to, že i posedy jsou z materiálu, který stárne a že se na nich pohybují lovci a že je nutné v zájmu jejich zdraví a bezpečí tyto vzorně udržovat. Ostatně se mi nezdá, že by svůj účel dokonale splnila kazatelna, která je vratká a bohužel, tak tak se držela pohromadě.
Konečně se zapomíná na jinou závažnou okolnost. Nový posed se oplete třeba chvojím a to pak má přetrvat jeho existenci. Kolik vábných příležitostí bylo zbytečně zmařeno tím, že v poslední chvíli praskla pod rukou lovce, připravujícího se k ráně, přeschlá větvička. A to je smrčí.

Velmi často se použije k opletení listnatých haluzí a nevzpomeneme na to, že již třetího dne působí uschlé listí pod lidským dotykem takový rámus, že plní spíše úlohu zradidel, než čehokoliv jiného.
Budování vysokých posedů je neoddělitelnou součástí mysliveckých zařízení sloužících k řádnému provádění myslivosti.

Propagujme zásadu, že hranice honiteb mají být jejich komorou. Snažme se ze všech sil o to, aby na nich z jedné strany netrčely samé kazatelny, jako strážní věže, a z druhé, různé dosud, bohužel, budované a používané "zemljanky" a jiné záštity, neboť jedno i druhé svádí při hranicích k nesmyslnému vybíjení zvěře, ale v žádném případě k řádnému výkonu myslivosti.

MYSLIVEC A LOV ZVĚŘE. Myslivec jako vrah zvěře? Zabíjení zvířat za účelem konzumace není obecně v módě, ale trnem v oku jsou především myslivci.

...někdo ji musí ulovit, ukončit život
 srnce či jelena, divočáka

Na jídelníčcích velkolepých párty či dokonce na vládních akcí se objevují mufloní medailónky, jelení soté, zajíc na smetaně, bažantí polévka, kančí guláš či pečená kachna.

Samozřejmě patřičně nazvané a připravené! Jedná se o kvalitní maso ze zvěře, pokud je vše podle zákonů, nejen řádně ulovené, ale i registrované a samozřejmě kontrolované. Na druhé straně je tu pak nutnost tuto poptávku pokrýt lovem. Je tu ale jeden háček. 

Než se zvěřina dostane na prostřenou tabuli, někdo ji musí ulovit, ukončit život srnce či jelena, divočáka či muflona, nebo zajíce či bažanta. Tím někdo je v případě pravé zvěřiny (tedy zvěřiny ulovené v přírodě, kde má zvěř přirozenou a pestrou potravu, což zřejmě farmové chovy ani při těch nejlepších granulích a krmných směsích nenahradí) v lepším případě myslivec. 

Myslivec je ten, který smrtící ranou ukončí život zvířete, ale i ten, který umožní chutný gastronomický zážitek společnosti. Myslivec většinou ani konzumenty na konci této řady nezná, stejně jako konzument nezná onoho lovce. Dojde-li však ke kritice, ta bude padat na hlavu myslivce, konzument je vlastně nevinný, neboť on přece nestřílel a nezabíjel. Tak to v naší společnosti funguje už delší dobu. 

Smrtící mašinérii porážek jsme uzavřeli za zdi jatek a maso už pak jako každé další zboží lákavě nabízíme ve výkladních skříních. Někteří z nás ale tuší, co se v těchto masokombinátech odehrává a tak vepřové či hovězí maso nekonzumují. Když už nějaké to maso musí mít, tak drůbeží. Jenže! I tomu božímu kuřeti musí někdo ukončit jeho dnes již počítačem řízený život. Takže zase nějaký ten smrtící kombinát. V těchto případech ale viníka nehledáme, maso, ať již červené nebo bílé, prostě do lidské potravy patří a řezníka nelze označit za vraha. Dělá přece svoji práci, za což mu i platíme. 

To ale neplatí u myslivce. On přece zabíjet nemusí a za to, že zvěř usmrtí dokonce platí. Nemá cenu probírat, jak a kolik. Nedávno jsem četl zajímavou teorii. Podle ní je konzumace masa oprávněn pouze ten, kdo dokáže to či ono zvíře zabít a připravit. Když se nad tím zamyslíte, má to svoji logiku a také historii. 

Na začátku měl maso skutečně jen ten, kdo dokázal maso ulovit. Lov a zabíjení zvířat se stalo součástí lidského života, později se přidal i chov zvířat. Přiznejme si, že v mnoha případech opět pro potřebu získat maso. Smrt zvířat se stala nezbytnou součástí lidského života. Babička sice oplakala svého psíka, ale s klidem usekla kuří hlavu, protože přijeli mladí z města a není nad slepičí polévku. 

Ve městě už vám ale babička slepici nezabije, raději vezme vnoučata do "Mekáče" a tam jim zaplatí maso i s anonymním řezníkem. Dítka dostanou i plastovou hračku a už vůbec je nenapadne, že ono kouzelně zabalené maso je výsledkem usmrcení kuřátka či kravičky. Třeba té fialové krávy, jak je namalovaná na čokoládě, nebo toho zpívající kuřátka z kresleného seriálu. Zabíjení zvířat za účelem konzumace není obecně v módě, ale trnem v oku jsou především myslivci. Myslivci se stále ještě těmto tlakům nedokáží bránit, přestože obdobných případů najdeme v zájmových aktivitách člověka celou řadu. Nebudeme si přece nalhávat, že chov domácích králíků je jen o výstavách, a že všichni rybáři své úlovky vracejí do vody ve smyslu hesla "Chyť a pusť!". Každý asi uzná, že obdobná strategie v případě myslivců je nesmyslná, stejně jako heslo "Střel a pusť!" 

Ve snaze bránit se stále opakujícím útokům na adresu myslivců jako vrahů se tedy o střílení zvěře nejraději vůbec nemluví a lov je uváděn jako to poslední, co myslivec při své činnosti vykonává.
Půjdeme-li touto klamnou cestou dál, skutečně se dočkáme situace uvedené v názvu tohoto fejetonu. Otázkou ale je, zda maso dodané z farmových chovů je opravdu zvěřinou a zda k té opravdové zvěřině nepatří lov a tedy i myslivec? V historii to tak bývalo, stejně jako fakt, že člověk je považován za všežravce a maso v jeho jídelníčku hraje podstatnou roli. 

Vojtěch Fatka 

MYSLIVECKÉ SDRUŽENÍ a ČERNÁ ZVĚŘ. Vzhledem k mírné zimě jsou přírůstky černé zvěře značné. Selata vodí i bachyňky z loňských vrhů. Krmeliště pro černou. Černá zvěř, Způsoby lovu a historie, Naháňky

Selata prasete divokého

Přikrmování i lov černé zvěře 


Oplocením bramborových polí myslivci ale vyřešili pouze jeden palčivý problém. Myslivci se všemožně snaží černou zvěř ve vyhovujícím počtu udržet v lesích, tedy tam, kde nedělá škody. Proto zřídili  krmeliště, na nichž divočáky celoročně přikrmují. V jejich okolí platí přísný zákaz lovu. Je to znát. Bachyně se selaty krmeliště navštěvují běžně už za světla.

"Zakládáme jim každý den. V létě jablka a drcenou kukuřici. Pak přidáváme i pozadky. Pro divočáky jsou zemědělské odpady, které obsahují jádro, vhodné. Rádi zemědělcům vyčistíme jímky kolem sušičky. Vyklidíme je a pozadky odvezeme do lesa. Tam přitahují i myši, které černá zvěř vyhledává,". "Když má klid, stahuje se, chodí jako hodinky. Můžeme ji důkladně obeznávat a pozorovat její zvyky. Bývá to poučné."
Je známo, že respektování hierarchie tlup je významným faktorem při boji proti škodám. Dospělé vodící bachyně jim zabraňují. Největší spoušť v porostech na polích páchá mladá zvěř nebo osiřelá selata. Proto je nezbytné dbát na správnou věkovou skladbu černé zvěře a intenzivně lovit jen nedospělé kusy. V honitbách potřebujeme silné kňoury a bachyně, kteří zajistí správné fungování společenského života černé zvěře. To je základ.

"Proto s předsedou mysliveckého sdružení klademe všem členům na srdce, aby na čekané lovili lončáky a hlavně selata. Ovšem před střelbou musejí zvěř řádně obeznat,". "Abychom motivovali odlov mladé zvěře, zavedli jsme jednoduché pravidlo. Divočák do pětadvaceti kilogramů hmotnosti patří střelci, jinak zvěřina připadne sdružení."
Tlupa černé u lesa večer bachyně a selata

Myslivci pořádají vždy v listopadu a prosinci čtyři naháňky. První je poplatková a její výnos přispívá, stejně jako prodej ostatní zvěřiny, k financování nákladů, zejména krmení. Mimochodem, už na počátku podzimu měli zajištěno padesát metrických centů jádra, ale celkově jich pro zvěř spotřebují osmdesát. Při naháňkách loví podle zákona, zhruba třicet až čtyřicet kusů, převážně selat. Vyzkoušeli si, že se jim to v příští sezóně mnohonásobně vyplatí.
Když sníží stav mladé zvěře, pak do chrutí nevstupují mladičké bachyňky a škody nerostou
.
"S naháňkami končíme na Štěpána. V lednu už nechceme vyrušovat naše stálé dospělé bachyně, které metají nebo se k metání chystají. Navíc bychom zbytečně vysilovali a stresovali i ostatní spárkatou zvěř, zejména srnčí, která v tomto období zvlášť potřebuje šetřit energii," .
V lednu však černou nestřílejí také proto, že do krmných směsí přidávají Cermix. Po ozdravné léčbě se na určitou dobu nedoporučuje konzumace zvěřiny. Rovněž individuální lovy koncem ledna omezí. Hlavně v únoru a březnu je třeba, aby střelci byli obezřetní.
Stává se, že mladší bachyně jsou v tomto období plné. Ve sdruženích, kde lov černé nezanedbávají, není třeba dohánět plán lovu. Už před koncem sezóny mají odlovený téměř celý přírůstek.

Text Dr. Arnošt TABÁŠEK


#Černá zvěř, Krmeliště černé zvěře, Lov ve svobodném světě, Naháňky, Způsoby lovu a historie

O myslivosti a lidech. Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zákony a předpisy o myslivosti, lov, Způsoby lovu a historie, Lov ve svobodném světě,

Lišku lovit je potřeba...jinak se 
přemnoží jako prase divoké!

O myslivosti a lidech


Odsuzovat někoho, že střílí zvěř nebo toulavé psy a mít přitom plnou pusu telecího řízku, je velmi neuvážené.

Život na této planetě je tak zařízen: ze smrti jednoho organismu vzniká život druhého. Člověk na tom nic nezmění. Najdou se lidé - vegetariáni, kteří odmítají jíst maso právě kvůli smrti jiného živočicha a nechtějí si uvědomit, že není absolutně žádný rozdíl mezi zabitím prasete a poražením stoletého stromu. V obou případech se jedná o totéž - ukončení existence živého organismu. Každý organismus něco prožívá a každý bez rozdílu si uvědomuje svůj konec. Jinak by se nejednalo o živý organismus.

Člověk má tu zvláštní vlastnost, že vše poměřuje podle sebe, podle svých pocitů a prožitků. Navíc jako pravděpodobně jediný živočich, díky schopnosti myslet, si uvědomuje svou minulost a budoucnost. To zvířata nedovedou a žijí pouze v přítomném okamžiku. Dokážou si pamatovat určité věci - učit se, ale jejich vnímání světa je "teď a tady". Rychlé a humánní usmrcení je tedy z hlediska "vyššího řádu" naprosto přirozené a normální. Pokud se budu rozpakovat zahubit nějaký živý organismus, umřu hlady. Naše těla jsou taktéž vystavena ataku miliónů různých organismů, až nakonec člověk podlehne, umírá a stává se součástí potravního řetězce (pokud nedojde ke zpopelnění).

Co by asi lidé jedli, kdyby nikdo nechtěl usmrcovat živé organismy? Staneme se snad proto všichni vegetariány, byť charakterem svého zažívacího traktu patříme mezi všežravce? Konzumací masa se na smrti zvířat každý nepřímo podílí.

Usmrcování jiných organismů z důvodu nutnosti není nic amorálního, ale musí se dít maximálně ohleduplně. Štvanice, naháňky, lov do želez a podobně je nepřijatelný způsob lovu. Lov sám o sobě špatný není a všichni odpůrci se musí nejspíš naučit myslet komplexně.

Přes problematiku usmrcování zvířat se dostávám k dalšímu stěžejnímu tématu poslání a smyslu myslivosti. Již pravděpodobně nikdy se v našich končinách nedostaneme do situace, aby život volně žijících větších zvířat mohl probíhat bez zásahu člověka. Dnešní kulturní krajina je na hony vzdálená přírodě v době, kdy se tito živočichové vyvíjeli, tedy před rozvojem zemědělství. Potravní řetězce velkých býložravců jsou silně narušeny nepřítomností velkých predátorů - rysů, vlků a medvědů, radikální změnou biotopů, vysokou hustotou lidských sídel a spoustou dalších civilizačních faktorů. Jinak řečeno planeta je přelidněná. To je ale jiné téma.

Z uvedeného vyplývá, že bez pomoci člověka by zde již nebyl žádný srnec, jelen či zajíc. A není už podstatné, zda by došlo k vymření díky nedostatku potravy, či k přemnožení a následnému vyhynutí z důvodu nějaké epidemie.

Příroda se dnes bez pomoci člověka v době nouze a bez lovu, v okamžiku přemnožení určitého druhu, neobejde.

#O myslivosti a lidech. Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zákony a předpisy o myslivosti, lov, Způsoby lovu a historie, Lov ve svobodném světě

Společné lovy a střelba na běžící sele nebo lončáka, řada myslivců hodlá ulovit úplně stejnou zbraní a se stejnou optikou jako na čekané. Vedoucí lovu a závodčí.

Hunting Rifles Kulovnice pro lov s optikou a montáží

Známým fenoménem je velice nízká účinnost střelby na společných lovech 



Většina z nás to již zažila. Padesát ran a na výloži jeden nebo dva kusy černé zvěře a liška. Toto má několik příčin.

Pro většinu myslivců není problém ulovit zvěř na čekané.
 Pěkně v klidu, vybrat, zamířit a vystřelit. Zcela jiná situace je ale střelba na běžící sele nebo lončáka, které řada myslivců hodlá ulovit úplně stejnou zbraní a se stejnou optikou jako na čekané. Tomu, že se výsledek nedostavuje, se nelze divit.
Povinné střelby jsou dnes zavedeny pouze v osvícených mysliveckých subjektech, ve kterých statutární zástupce a myslivecký hospodář nevydají povolenku k lovu dříve, dokud nejsou prověřeny střelecké kvality člena. Otázka zní, zda má cenu vydávat povolenku k lovu někomu, kdo neumí střílet, nebo někomu, kdo bude nenastřelenou zbraní zvěř v honitbě zraňovat a mrzačit? Myslím, že odpověď je jednoznačná – ne!

Výcvik střelby na běžící cíl je problematický. Střelnice, na kterých jde tato střelecká disciplína trénovat, je jenom několik. Celkem dobrou alternativou jsou laserové střelnice, kde se dá pohotová střelba na pohyblivý cíl celkem dobře nacvičit.
Řada států zavádí pro lovce certifikáty, které potvrzují jejich střeleckou zdatnost. Bez zkušební střelby vás nenechají lovit ve Švédsku, v Německu mají povinnou certifikaci všichni, kteří mají výkon práva myslivosti jako náplň práce. Na Slovensku je povinnost cvičných střeleb každý druhý rok. Dá se tedy očekávat, že něco podobného se časem objeví i u nás. Jak se k tomu postavíme, ukáže čas.
Arsenál zbraní některých našich myslivců je také tzv. morálně zastaralý.
To je nejvíce vidět jestliže se na naháňce sejde skupina lovců z několika zemí. Rakušané a Němci používají na naháňkách zpravidla poloautomatické zbraně s kolimátory a na jejich výsledcích střelby je to také znát.

Nové zbraně a optické přístroje v podobě kolimátorů a různých typů zaměřovačů, umožňující noční vidění jsou nákladné.
V anketách, které proběhly na našich mysliveckých webech již před řadou let jednoznačně „vyhrál“ individuální lov nad lovem společným, tedy co se obliby u myslivců týče. Má mnoho plusů, především ten, že skutečně můžeme provést průběrný odstřel a rána je jistější.

Existuje řada lovců, pro které je noční čekaná tím nejlepším způsobem lovu a neváhají investovat svoje finanční prostředky a čas a výsledky se dostavují. Negativem je často nevhodné umístění vnadišť a také jejich skladba. Je ale na každém myslivci, aby vnadiště nebylo mrchoviště a předkládané vnadění nezpůsobilo trauma procházejícímu návštěvníkovi přírody.
Společné lovy jsou náročné na organizaci a je nutné především dodržovat všechna zásady bezpečnosti. Dá se předpokládat, že v přehledném terénu asi nebude problém postavit střelce tak, aby byly dodrženy zásady bezpečnosti a aby zároveň šance na úspěšný lov byla velká.
Problém nastává v okamžiku, kdy se má lovit v rozsáhlejších lesních komplexech. Zde velice záleží na místní znalosti terénu, využití přírodních nebo umělých překážek a eliminaci střeleckých pozic na průsecích a cestách, kde se dá střílet pouze mezi houštinami.
Vedoucí lovu a závodčí by leče měli dopředu připravit a linie střelců postavit v přehledném terénu, nejlépe ve starších porostech, kde je možno zvěř obeznat a připravit se k bezpečné a účinné střelbě. Stále častěji se setkáváme s naháňkami se slíděním, společnou čekanou a také s výstavbou naháňkových stanovišť.
Také u lovu se setkáváme s řadou naschválů, zavětřování vnadišť, rušení klidu v honitbě, kde se má společně lovit a podobně.

#Hunting Rifles, Lov ve svobodném světě, Lovecká optika, Lovecké zbraně, Společné lovy, Způsoby lovu a historie, 

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř?

Černá zvěř
Zajímavě o vábení také píše zkušený myslivec na sociální síti o myslivosti. Dobrá zkušenost co stojí za úvahu. Jak na to?


VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř, já ji používám a protože jsem měl několik dotazů co a jak, rozhodl jsem se podělit o informace užití vábničky na černou


Obecně jsem na vábničku dlouho moc nevěřil, tedy co se černé týče, dostal jsem ji k narozeninám od bratra a dlouho ležela v polici ladem, i když se lovu černé věnuji často, použít vábničku mě napadlo až před třemi roky. Jak vábit je otázka číslo jedna, návodů co a jak je plný internet, proto se rozepíšu o užití vábničky z mojí praxe. Máme lesní honitbu, černá se zde vyskytuje, ale jak už to tak bývá, jak se zvedne řepka a ostatní, stěhují se do lánů a klidu, lovím ve vysokém bukovém lese, kde probíhá těžba postupně a dbá se na přirozené zmlazení, proto je v těchto místech les dobře přehledný. To ale prasátkům moc nevyhovuje, jak všichni víte, do vysokého se jim moc nechce, zvlášť za měsíčku, kdy jde na ně dobře vidět. Nedaleko v smrkovém pásu mají kaliště, na opačné straně lesa pak porosty mladého jasanu, oba tyto lesní pruhy využívá černá při přecházení do jiných lokalit. I když mám nedaleko dvě vnadiště, často je problém černou ,,dostat" a nalákat do vysokého.

Proto jsem se rozhodl vyzkoušet vábničku, používám vábničku značky Hubertus. Nutno předně napsat, že černá rozhodně nepřicválá na zavolanou, jak to třeba známe při vábení srnčí. Vábení černé je dost individuální záležitost, ale obecně ze zkušenosti platí hlavně na lončáky a selata, což je ve většině případů cílová skupina zvěře k lovu. Při příchodu na posed- kazatelnu počkám, minimálně hodinu, než začnu vábit, ideální je, jsou-li prasata v dálce slyšet. Dají se přitáhnout opravdu z velké dálky a tak i hlasitost vábení může být větší, nebál bych se zavábit opravdu nahlas, v lese se zvuk dost rozbije o stromy, na poli u plodiny bych byl opatrnější. Nejdřív vábím opravdu hlasitě s asi 10 min. přestávkami, ideální je napodobit šťouchání prasat s typickým kvikotem, když se perou o potravu.
Kňourek se koupe...

 Další důležitou věcí je poslouchat, zda se prasata blíží a dle toho vábení ztišit a prodloužit přestávky mezi vábením. Čím jsou blíž, tím vábím méně a jen takové to krátké spokojené pochrochtnutí, to bohatě stačí na to, abych prasatům ukázal směr, taky vábím jen když se dají do pohybu, nebo začnou buchtovat, tak přesně neví, odkud chrochtání jde, dokážou totiž dost dobře poznat, že zvuk se šíří ze shora, tedy z kazatelny. Taky vábím, pokud to jde, vykloněný ze střílny, protože se jednak zvuk lépe šíří a nedělá dutou ozvěnu,jako kdybych vábil uvnitř. Když už jsou prasata vidět a vylezou z krytu, nevábím vůbec, vnadiště navětří a poté lovím, první vždy vybíhají nejmladší kusy, pak lončáci a ostatní dospělá zvěř. Pokud zavábíte, když už jsou prasata na místě, zradíte je, proto, když jsou na odchodu, je lépe je nechat odejít na větší vzdálenost a pak teprve zase začnu vábit. Dají se tak prasata několikrát otočit a dokonce někdy i po výstřelu a ulovení kusu uklidnit tak, že se vrátí zpět! To ale neplatí vždy.

 Na vábení nejméně reagují vodící bachyně. Myslím si, že je to proto, že nerady vyhledávají ostatní tlupy cizích prasat, když mají selata. Raději se drží v té vlastní. Kňour přijde snad jen v době chrutí, dobře se tak dají navábit i osamocené kusy, např. zraněné a proto je nutnost je ulovit, jsou ale mnohem více opatrní a často mají potřebu se zastavit a jistit, obecně při vábení dokáží prasata stát i několik minut, až se mi kolikrát zdálo, že snad neslyšně odešly, ale ony jen tiše čekají, odkud to že na ně někdo chrochtá. Doporučuji si taky nastudovat zvukové projevy prasátek, které si spokojeně pochrochtávají a pak to aplikovat v praxi na vábničku, ostatně to už musel slyšet každý, kdo černou loví. I pomlaskávaní je třeba trénovat, to užívám ale jen když jsou prasata ještě daleko. Další věc mnou zjištěná, je vábit v rukavicích, jednak nejdou vidět v noci naše bílé ruce, které se hýbou, jak člověk vábí do všech směrů a hlavně zvuk tlumený rukou v rukavici mi přijde mnohem přirozenější, než když je ruka holá a zvuk z vábničky moc ostrý.

Pozor na ucpání vábničky při vábení, zvuk co z toho vyjde poctivě zažene všechnu černou v okolí. Vábničku mám na šňůrce, aby mi nehapala při vábení dolů. Když bych měl hodnotit vábničku obecně, má jednu velikou výhodu. A to, že ji nikdo moc nepoužívá a tím pádem ji prasata neznají, já jí na lov beru pravidelně a užívám, i když prasata ani neslyším. Ve většině případů dojdou na dostřel, nebo se alespoň z velké dálky přiblíží. Že to funguje, jsem si dokázal i mimo místa vnadiště, aby se nedalo říct, že prasata ,,jen"dojdou za potravou. Je to zajímavý způsob lovu, který hlavně oživí klasickou někdy nudnou čekanou v naději dojdou - nedojdou.

 Všem doporučuji vyzkoušet a přeji lovu zdar!

PS: V případě, že se vám prasata nedaří navábit, vábnička perfektně poslouží k odehnání turistů, houbařů a hledačů s detektorem a ostatních nezvaných hostů. (vyzkoušeno).

Jirka Sergi Pytela


#Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

NÁSTŘEL je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Lovy srnčí zvěře, Nástřel, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, Trofeje

Puškohled Zeiss na kulovnici

Jedním z nejdůležitějších okamžiků správně probíhajícího lovu je určení umístění zásahu na těle zvěře


 Ne vždy se totiž zvěř zlomí v ráně a musí se dosledovat k místu, kde zhasla nebo zalehla.

 Dosled zvěře spárkaté i dohledávka zvěře drobné se organizuje podle značení po ráně, podle jejího chování a podle zvuků, které při útěku vydává. Velmi důležitý je i nález na místě nástřelu a na zanechané stopě.

Nástřel je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Jeho zjištění je nejdůležitější povinností lovce, protože na nástřelu můžeme zjistit, byla-li zvěř zasažena a kam byla zasažena. Nástřel se snažíme určit v terénu již z místa střelby podle některých význačných bodů.
Vlastní místo pak hledáme podle záporů způsobených prudkým odskokem zvěře po ráně. Na nástřelu si všímáme případné střiže, barvy, tříště a případně se snažíme najít rýhu po střele v zemi. Nástřel je velmi důležitým místem s ohledem na zahájení dosledu a na případné nasazení psa na pobarvenou stopu. Našemu nedokonalému zraku mnohdy pomůže bílý kapesník, který rozprostřený smýkáme v domnělém místě a na němž je i drobná krůpěj barvy dobře patrná.

Střiž nalezneme na nástřelu téměř vždy. Jedná se o chomáče vlny vytržené ze srsti zvěře střelou. Její délka, barva a jemnost nám mnohé napoví. Podle tvaru tříště (úlomků kostí) je možno usuzovat, je-li přestřelen běh apod. Lokalizovaný nástřel je vhodné výrazně označit zálomkem.
Vyšetření nástřelu patří spolu s vyhodnocením značení po ráně mezi hlavní ukazatele, které nám napovídají, kam byla zvěř zasažena.
Při střelbě na trofejovou zvěř se výjimečně stává, že je zasaženo paroží. Na nástřelu, ale někdy také dosti daleko od něj, pak zůstává tříšť parohoviny, zvěř je zasažena v podstatě obrně, ihned se skládá, zůstává nehnutě ležet, jindy se převaluje a hrabe běhy ve vzduchu. Nenásleduje-li okamžitá dostřelná rána, zvěř uniká a bývá ztracena.
V podstatě totéž platí pro obrnou ránu na trn, kdy střela pouze lehce škrábne obratle bez většího poškození páteře a míchy.

Při zásahu zvěře do hlavy bývá na nástřelu tříšť zubů, barva bývá řídká, smíšená se slinami a potravou. Pouze zásah mozku vede k okamžitému zhasnutí zvěře.
Při zásahu do oblasti krku reaguje zvěř pozvednutím hlavy, na nástřelu nacházíme tříšť obratlových kostí nebo i lopatkových chrupavek a tmavou barvu na obou stranách stopní dráhy. Odbíhá-li zvěř, děje se tak se svěšenou hlavou. Při zásahu jícnu zvěř třese hlavou, odskakuje a barva zůstává tmavá s příměsí potravy. Po zásahu hrtanu (možnost kombinace s ostatními zásahy krku) je barva po obou stranách stopy, je zpěněná. Při přímém zásahu krčních obratlů zůstává zvěř na místě.
Srnec  v květnu - nerovný šesterák
Rána na hrudník zasahující nejdůležitější orgány se nazývá rána na komoru. Pokládá se za jedinou mysliveckou ránu.
Je nesprávné snažit se zasáhnout srdce. Míříme raději do poloviny výšky těla za lopatku. Střela pak přeruší tepny vystupující ze srdečního svalu a významně naruší plicní tkáň. Je přerušen oběh krve a plicní laloky se rychle zahltí barvou. Zvěř při této ráně spíše zůstane v ohni a nepoškodí se přitom plece.

Rána na komoru je vždy smrtelná a jen zcela výjimečně se může vyhojit průstřel hrotů plic či okrajový zásah horních laloků. Po ráně na komoru se zvěř většinou vzepne, často hrábne předními běhy ve vzduchu a zlomí se v ohni nebo prudce vyráží s hlavou nízko nesenou. V ráně se zlomí většinou při průstřelu obou lopatek nebo při plném zásahu hlavních cév. Průstřel plic má za následek prudký výron barvy do hrudní dutiny. Barva na nástřelu bývá bublinkovitá, růžová se stopami plicní tkáně. Ústřely plic mohou být vrženy až několik metrů od nástřelu.

Podobně značí zvěř často i po ráně na játra. Tento zásah se někdy označuje jako zadní komora. Zvěř může zhasnout okamžitě, ale může také odtáhnout až 200 metrů. Na místě zůstává tmavá barva, často krupičkovitá od zbytků jaterní tkáně, na omak drsná.
Zásah na měkko zvěř značí pomalým odskokem a shrbeným hřbetem. Za chladného počasí lze rovněž občas postřehnout obláček páry, který se srazí nad zvěří po náhlém jednorázovém úniku teplých plynů z břišní dutiny. Při vysoko posazené ráně se zvěř prohne. Na nástřelu zůstává vodnatá tekutina s malým podílem barvy, často smíšená s obsahem střev nebo trávníku. Tento znak se však může objevit teprve po 20 – 30 metrech. Zvěř odchází pomalu, po několika desítkách metrů zaléhá a ohlíží se k ráně. Nenásleduje-li v této fázi násilné zvednutí z lože, zhasíná zde kus po několika minutách až hodinách. Je-li vyrušen nešetrným dosledem, může odběhnout velmi daleko a často bývá ztracen.
Po zásahu ledvin zvěř prudce nahrbeně odskakuje a na nástřelu zůstává hodně rudé barvy. Nezřídka také hlasitě naříká. Zásah ledvin je vždy smrtelný.
Při přestřelení běhu zvěř většinou poklesne a odbíhá. Při zásahu dlouhých kostí zadních běhů (zásah kýt) zvěř nadhodí zadní částí těla, zůstává většinou blízko nástřelu a vzpíná se na přední. Na nástřelu často nacházíme úlomky dutých kostí a barva postupně ubývá nebo zcela chybí. Při níže posazeném zásahu končetin stačíme zahlédnout přestřelený běh nesený v nepřirozené poloze, často volně visící a kývající se. Je-li zasaženo lehce svalstvo výše na běhu, odchází zvěř „po třech“ a postižený běh si „chová“. Tento zásah znamená bez použití kvalitního psa téměř jistou ztrátu zvěře a často se i vyhojí, přestože postižení zůstává trvalé a velmi těžké.
Při ráně k obrysu těla je zvěř střelou pouze „škrábnuta“ a na nástřelu nalezneme kousky střiže, případně kůže. Barvy bývá málo a zvěř odbíhá daleko.

NA LIŠKY se zaječím vřeštidlem. Mezi starými lesníky, každý sice něco naznačil, ale to hlavní si stejně nechal pro sebe...

LOVECKÉ ZÁTIŠÍ S LIŠKOU

Mnoho zkušeností jsem získal hlavně mezi starými lesníky,


 každý sice něco naznačil, ale to hlavní si stejně nechal pro sebe, to děláme ostatně všichni. Pouze někteří byli výjimkou a řekli mi víc, než je v tomto směru obvyklé, hlavně o individuálním lovu s puškou o lapání a o trávení.

 Vábit se musí naučit stejně ale každý sám, je jedno zda lišku nebo jelena. Pokud nechodí do přírody, zvuky nemůže odposlechnout. Dlouho jsem používal vábničku Faulhaber - zaječí vřeštidlo, velice úspěšně. Kovovou, cínovou vůbec neznám, rád věřím, že je lepší. Naše tehdejší vábničky s kovovým jazýčkem byly nevyhovující, nastavovací gumička sjížděla, zpuchřela, zvuk byl v lese cizí. Časem jsem se naučil dělat dřevěné vábce z jívového dřeva od velice úspěšného liškaře. Není na tom nic.
Nařežou se asi 16 - 17 cm dlouhé rovné klacíky z větví jívy, odkorněné mají mít průměr asi 9 - 12 mm. Ve středu se udělá otvor asi o průměru 1,5 mm. Poté se nechají vyschnout přes celé léto na slunci, čím déle tím lépe, zkoušel jsem to i v laboratorní pícce. Vyschlá dřívka se odkorní nožem, jedna strana se pěkně kolmo k ose vábničky zařízne a zabrousí.
Na straně druhé seřízneme velmi strmě konec ostrým nožem do tvaru opačně postaveného písmene V. To bude jakýsi náustek. Pak už musíme vábec zkoušet ústy i poslechem, mírně rozšiřovat otvor, nebo dřívko postupně zkracovat u náustku. Většina vábců dostane hlas při délce mezi 15 až 13 cm, kratší už asi znít nebude. Mnohé vyřadíme. Doporučuji otvor ošetřit proti vlhkosti, třeba epoxydem apod. Na bílé dřívko je vhodné udělat barvou červené kroužky, prstýnky, aby se ve sněhu - upadne-li nám - dobře hledalo. Potom už zbývá jen trénovat a zkoušet. Nástroj je lehoučký, nepřekáží, zasune se tam, kam by se vešla propisovačka.

 Kupované myškovačky jsou výborné, zvláště německé. Někdo si je dělá z králičí kůstky. Zásada při vábení: na dálku zajíc, na blízko myš! V zimě večer vábím asi 100 m pod lesem z posedu. Nejdéle do 19.00 hodin, pak to je jen náhoda. V noci stojím u stěny lesa, vábím jen na viděnou, vždy myš. Liška z polí mě nejspíš neobejde, velice úspěšné od poloviny října na mladé lišky. Ráno nastoupím na lišku ve stěně lesa, vrací se po svém spádu. Lépe nevábit, nepřijde-li dnes, přijde možná zítra. Úspěšné v zimě. Je dobré, umí-li myslivec vábit na ústa i na ruku, v mrazu ať se však raději spoléhá na "píšťalky".
 Zaječí nářek se nejlépe odposlechne na honu, když psi aportují postřelené zajíce. Improvizovat znamená všechno na dlouho pokazit. Zvuk musí být věrný, vábící ho musí "dostat do ucha". Vábení v lese je lepší z vyvýšeného místa, stačí malá zásedka, prkno na větvi. Je dobře, když o něm nevědí ani lidé, závist mnoho pokazí.
Výhodou je poblíž uzavřené újediště (vývrhy ze zvěře, upravené ryby), které bude pouze "vonět", ale nikdo ho neuvidí. Otvírat ho stačí až v listopadu. Velmi dobré je nechat poblíž ležet odvětvený strom, lišky po kmenu rády skotačí, procházejí se, sedají na něm i si ho značkují. Cítí se zde příjemně. Naopak mnoho pokazí, leží-li poblíž třeba ztracený lanový úvazek nebo pohozený řetěz.

Nedůvěra lišek ke kovovým předmětům je známá. Jednou kolegovi náhle přestaly chodit k posedu již jisté lišky. V okraji houštiny našel několik "náhodou" zapíchnutých armovacích drátů. V lese se dá vábit již v pozdním odpoledni, v noci i při měsíci je malá naděje.
V té době je dobře sedět třeba v poli u stále doplňované hromady hnoje, stejně dobré a pohodlnější je sedět ve stohu. Na stohu je dobře vábit myš nebo ptáčkovat, to že dávno zmizeli úpolníci víme my, ne lišky. U stohu je lov na celou noc, jde spíše o myslivcovu výdrž, kdy ho mráz vyžene.
Střílí se hlavně brokem, ne větším než 4 mm, pozor na lišku, která má stažené slechy k hlavě i když má zavřená světla! Je živá, může pěkně kousnout! Kdo má v revíru širší potok v lukách nebo v polích, je ve výhodě. Přes vodoteč se u obeznaných spádů umístí kláda, liška po ní bude přecházet. Posed postavit někde poblíž na olši, má tu výhodu, že tekoucí voda tlumí vaše projevy. Vábí se spíš zajíc, lov je celodenní.
Považuji za obrovskou přednost, máme-li na zbrani puškohled. Používal jsem troják dvanáctku a kuličku 5,6x52R a ruskou dvojku dvanáctku. I na tu jsem si dal optiku. Střílet nejvýše do 40 kroků, na čekané jsou vhodné broky 3,5 3,75 4,0 mm, větší jsem ani doma nikdy neměl. Broky nad 5,5 m mají značný rozptyl a lovce svádějí ke střelbě na dálku, takový výstřel je nejistý, lišku může pouze zranit, broky mohou za určitých okolností poškodit i vývrt hlavně. To by vyžadovalo celý článek. Ještě jednu praktickou radu, je to můj poznatek z Ruska.

 Abyste nemuseli chodit v noci příliš čůrat, snězte doma před odchodem dvě natvrdo uvařená vejce.

 Dříve jsme lovili lišky jenom v zimní srsti, asi tak od konce prvního listopadového týdne. Od půli ledna se fenky šetřily, měly stejně poškozenou srst od lišáků. Liščata se norovala omezeně, zvláště tam, kde nebyla zvěř drobná. Tehdy totiž byla i určitá motivace, liščiny se dobře zpeněžily. Vždyť i za veverku bylo za první republiky 20 - 27 korun! Dnes jsou liščí kožky téměř bezcenné, současné ženy se cítí v kožichu málo štíhlé, rezavá barva nezeštíhluje jako například černá. Když už jsem se rozhodl radit, měl by si myslivec, který by chtěl dámu svého srdce obdarovat kožešinami, najít za přítelkyni nejlépe Eskymačku, Laponku či příslušnici podobných etnik, tam je velká naděje, že uspěje. Při dnešních neúměrných stavech se loví lišky celoročně.
Málo myslivců chodí na obnovy, přitom je to ta nejlepší šance, kdy lze lišku ulovit. Stačí když se smluví tři kamarádi. Jindy postačí, když projde lečí manželka s jezevčíkem. Vhodná je jen brokovnice, brok ne větší než 3,5 mm, v lese se má vždy na lišku tuplovat. A taky vždy řádně dohledávat, někdy i několik set metrů! V létě se určitě setkáte s liškou ráno u čerstvě posekané louky. Loví tam myši, zkuste ji přivolat jejich hlasem. Výhodná je kulovnička.

 Nejraději lovím lišky v době kaňkování. Lišáci se sami hlásí, ve sněhu jim lze tiše nadbíhat, v pohybu jsou celý den, hlavně dopoledne, mnoho lišek jsem ulovil mezi 12. a 13. hodinou. Nejlepší výsledky jsou v posledním lednovém týdnu a v prvních dvou týdnech v únoru. Večer je vhodnější brokovnice, brok 4 mm, přes den kulovnička. Bílý plášť je samozřejmostí. Liška je stejně jako ostatní zvěř citlivá na počasí, to je známé (slunce, deštivo). Naháňky na lišky plánované třeba s tříměsíčním předstihem lze chápat spíš jako společenskou záležitost než jako skutečný lov. Závěrem něco k zakázaným způsobům lovu, lapání do želez a trávení. Tyto způsoby byly produktem své doby, uvažme, že i středověké dámy se běžně bavily tzv. "houpáním" lišek. Myslím, že dnes jsme vývojově tak daleko, že o podobném lovu nebude nikdo vážně uvažovat, nehledě k tomu, že je i zákonem zakázán.
Přesto musím hluboce smeknout před nejrůznějšími recepty na zavětření želez, ale ještě důmyslnějším složením návnady a přípravy místa pro železa. Sám mám doma několik receptů, které ještě praktikovali mně dobře známí, dnes již dávno mrtví lesníci sloužící jednak u arcibiskupských lesů, jednak u knížete Schwarzenberga.

To jsou hotové kuchařky! Jeden lesník mně to učil in natura a ono to skutečně fungovalo. Člověku se nechce věřit, že na tak absurdní recepty mohli přijít! To byla práce mnoha generací, tajemství se dědilo z otce na syna. V případě mého učitele pana K. Š. po dobu pěti generací! Vrátím se ještě k článku. Někteří mladší myslivci možná nepochopili, proč lesník uvázal k železům poleno. To proto, aby si liška neukousla běhák. První reakce takto chycené lišky byla ta, že se snažila schovat v některé houštině, zde vydržela téměř celý den, cestovat začala až potom. Do té doby měla být ovšem nalezena!
 Zatímco chycení kuny se považovalo za snadné, chycení lišky do želez bylo chápáno jako mistrovský kousek. Liška se chytí různě, nejčastěji za přední běh, kuna výlučně za přední běh. Trávení lišek mi podrobně popsali dva lesníci, jeden mi dokonce udělal praktickou instruktáž. Látka se umístila do napůl naříznutých vrabčích hlaviček a hlavičky se určitým způsobem spojily. Vrabci se zavěsili na určité nitě do určité výšky, ale jen na určitém místě, jinde lišky nereagovaly na návnadu. Ještě několik zajímavostí. Jednou se mi stalo, že jsem ulovil na Křivoklátsku lišáka v oplocence 12. března. Měl překrásnou zimní srst. Můj nejtěžší lišák měl hmotnost 13,80 kg, je na to svědek. Dlouho jsem o tom mlčel, ale další kolegové ve stejných skalách nad řekou ulovili lišáky 13,95 a 14,05 kg těžké. Je fakt, že se zde živí "bezpracně" na městské skládce. Jednou jsem ulovil za den tři lišky (únor), jednu ve dne, dvě v noci. Mám i další osobní rekord, věřím, že ho nepřekonám.

Koncem ledna roku 2000 jsem za dvacet minut minul také tři lišky na vzdálenost 40, 60 a 100 m. Čtvrtou už jsem pustil bez rány, bylo mi jasné, že musím svou remingtonku znovu nastřelit, i když jsem měl chuť ji spíš přerazit o strom. Předloni jsem si koupil v americkém obchodě posedový vak, měli tam vaky do -20 a do -40 stupňů za přibližně stejnou cenu. Prodavač, kterému neušel můj vnitřní boj, mě upozornil, abych si vzal raději ten první, v tom druhém mi bude moc horko. Z výstavy v Plzni jsem si přivezl chemický ohřívač chodidel, nohou, zápěstí, zad, zátylku - byly toho dvě plné tašky! Mám vyhřívané boty, speciální ponožky, alkalický ohřívač rukou. To podstatné mi však chybí: chuť a motivace. Ani jednou jsem se nepřinutil posadit se v noci do stohu. Přitom vzpomínám jaké to bylo vzrušující, chodíval jsem denně. Klepal jsem se v ovčím kožichu a v gumofilcákách, na kolena jsme si pod kalhoty dávali noviny. Nezničitelná dvojka z Iževska byla zaplacená třemi liščinami, léta mi věrně sloužila. Často byla zima jako v ruském filmu, ukládal jsem si, že nepůjdu domů dřív, než pojede šichťák autobus, potom jsem stanovil další termín, tím byl poslední noční vlak. Když se mi jednou povedl u stohu na liščí pár dvojstřel, rázem mi bylo teplo, i když jsem měl ruce zimou oteklé. Dávno u nás zrušili večerní autobusové spojení, totéž platí o vlaku. Čekám, kdy nám začnou konečně dávat lišky dobrou noc!
 Těm myslivcům, kteří nás vystřídají při mrazivém nočním čekání s vábničkou u úst přeji opravdu upřímné Lovu zdar!

#Černá zvěř, Způsoby lovu a historie, #Kančí steaky, #Lovecké právo, #Lovecké stezky, Čekaná, Divočák

Les a ráno myslivce
PRASE DIVOKÉ a MYSLIVOST

Prase divoké je jedním z druhů zvěře, kterým naše dnešní krajina vyhovuje a početné populace prasat se v posledních letech staly pro mnoho našich honiteb doslova záchranou mysliveckého hospodaření, kdy zajišťují 95 i více procent veškeré ulovené zvěře. Pro mnoho honiteb je prase i jediným druhem velké spárkaté zvěře, a pokud by došlo k výraznějšímu propadu v jeho úlovcích, znamenalo by to doslova katastrofu, protože by jednoduše nebylo co lovit.

Trvale rostoucí úlovky prasat proto výrazně formují podobu naší myslivosti a jejich lovu je věnována značná pozornost, o které svědčí např. množství zateplených kazatelen a všudypřítomných „hromad“.

Ve většině honiteb navíc dosud nemusíme řešit problémy s neúnosnými platbami za škody zemědělcům, ani nehrozí sankce státní správy za překračování normovaných stavů. Z hlediska možností lovu prasat se tak dnešní doba dá nazvat blahobytem, který se dá porovnat snad jen se středověkem, kdy ovšem lovili jen vyvolení. 

Proto si jen málokdo z myslivců připouští, že prase je druhem, který vedle mnoha přínosů může i ohrožovat stabilitu mysliveckého hospodaření.

Bohužel je mezi námi už jen málo pamětníků, ale určitě stojí za připomenutí, že ještě před čtyřiceti lety bylo ulovení prasete v mnoha honitbách svátkem. V té době ovšem naše myslivost byla postavená na lovu drobné, ale co by nám zbylo dnes?Prase dnes už zdaleka není jen lesním druhem, ale natolik se dokázalo přizpůsobit dnešní krajině, že stále častěji proniká do blízkosti měst, což s sebou přináší problémy se škodami na zahrádkách, strach městských lidí z tak velkých zvířat a také tragické dopravní nehody.

MŮJ SRNEC. Beru do ruky smrkový úlomek a vkládám ho srnci do svíráku. Asi čtvrt hodiny stojím u srnce s kloboukem na hrudi poslední stráž. Vítr na chvíli utichá...

Cesta je dlouhá, slunce je ještě vysoko nad obzorem. V duchu vzpomínám na bulkaře, kterého jsem ulovil dva dny před tím a na chvíle s tímto zážitkem spojené.
 Na louku vyskočil srnec.
 Cesta rychle ubíhá a za chvíli už stojím pod starým posedem na třech mohutných smrcích. Tyto smrky stojí uprostřed louky, která je obklopená lesem. 
Místo jako z pohádky. 
Usedám na posed a užívám si dění v přírodě. Odněkud zleva se ozývá typický zvuk káně, kolem se mihli dva hřivnáči, kteří usedli na jeden ze smrků na němž jsem seděl. Zřejmě tu netušili nečekaného návštěvníka.
Po chvíli vidím, jak se na rohu lesa hýbají větve. Že by vytloukal srnec? K mému překvapení na louku vyšla daněla a zřejmě její loňské daňče. Docela mě to překvapilo, protože daňčí zvěř se v naší honitbě vyskytuje jen zřídka a v tuto roční dobu je setkání s touto zvěří spíše náhodou. Daněla stála v pozdně odpoledním, planoucím, ostrém slunci a obezřetně sledovala situaci. Bohužel je dnes mým nepřítelem číslo jedna vítr a tak zanedlouho vidím danělu jak mizí do krytu lesa se vztyčenou kelkou, typickým znakem této zvěře, pokud se cítí v ohrožení. Sedím dál a ze zamyšlení mě vyvedl až dusot, který se blížil přímo ke mně.

 Na louku vyskočil srnec. Byl to nádherný asi tak pětiletý šesterák s krásným, černým bohatě perleným parožím. Srnec se stále otáčel zpět k lesu a jistil. Nechápal jsem. Přece mě nemůže cítit, vítr jde přímo od něj ke mně. Náhle z lesa vyskočil další srnec a šesteráka zahnal. Co to může být za soka, když před ním takový srnec utíká? Rychle beru dalekohled. Byl to nádherný srnec s mohutným a krátkým krkem, s barvou, která byla výrazně světlejší než barva šesteráka. Na hlavě se mu blýskaly pouze dvě špice, které značně převyšovaly jeho slecha. 

Srnec zcela určitě třetí věkové třídy. V hlavě mám velké dilema. Střílet nebo ne? Takový srnec se nevidí každý den a o tom jestli byl odstřelový nebylo pochyb. Na druhé straně jsem před dvěma dny ulovil bulkaře a nechtěl jsem po tak krátké době znovu střílet. Je pravda, že každý myslivec má přemýšlet a nejednat zbrkle. Jenže to se snadno řekne, ale když před vámi stojí takový srnec.! Než jsem si to rozmyslel, zvěř to řeší za mě a nenávratně mizí v houští. Louka je opět prázdná. Teď je ta pravá chvíle si to celé promyslet v klidu. Něco mi říká, že jsem udělal správně. Ono by to bylo moc jednoduché, přijít na posed a hned napoprvé ulovit takového srnce. Do tmy mi vyšli na louku ještě asi tři srny a dva srnci mladíci. Nicméně já byl v mysli stále se srncem, který mi nedával možnost, abych na něj zapomněl. Tma se začala pomalu rozprostírat nad loukami, a tak jsem se rozhodl dnešní čekanou ukončit. Vybíjím kulovnici a pomalu se vydávám na zpáteční cestu. 
.....ale když před vámi stojí takový srnec.! 
V místě, které se jmenuje U Kulového mostu se setkávám s bratrem. "Tak co?", zněla jeho první slova. Vše jsem mu vyprávěl. "Měl jsem střílet?" "Co myslíš?" "Měl!" Odpověď, kterou jsem vážně slyšet nechtěl, ačkoliv jsem ji čekal. Asi ano, ale vážně jsem nechtěl nic uspěchat. Vše si v klidu rozmyslím a zítra se sem opět určitě půjdu podívat.
Druhý den jsem se měl učit. Ale jak? Vůbec mi to do hlavy nelezlo. Jak se mám soustředit na počítání nějakých diferenciálních rovnic, když mám v revíru takového srnce! Nemohl jsem dočkat večera. Hodiny a minuty se vlekly strašně pomalu. Konečně je čas odjezdu. Bratra vysazuji dnes jinde a s upřímným popřáním dobrého lovu spěchám ke třem smrkům. Jdu raději o něco dříve, abych třeba srnce nezradil. Takový "starý pardál" bude jistě velice opatrný a nechci ponechat nic náhodě. Spěchám k posedu. Když jsem od něj asi sto padesát metrů, ztuhnu. Přímo před posedem je kus srnčího a pase se. Beru dalekohled, který mě ujišťuje, že je to srna. Uklidnil jsem divoce bijící srdce a pokračoval směrem k ní. Bohužel mi uštědřila ne moc příjemný koncert, který žádný myslivec neslyší rád. Je pod mrakem. Ani ptačí zpěv není takový jako včera. Vše je moc klidné, bez pohybu. Nicméně si neustále opakuji, že takový starý srnec bude mít stálé teritorium a že bude určitě někde poblíž. Na louku přihopkali dva ušáci. Bylo pěkné a příjemné pozorovat je při jejich dovádění. V rohu louky se náhle objevila rezavá skvrna. Je tu. Ale z prvního nadšení mě vyvedl můj dalekohled. Byl to asi tříletý nadějný šesterák a hned za ním vycházela srna. Pomalu se šeřilo a viditelnost se stále zhoršovala. V rohu louky jsem uviděl siluetu srnčí zvěře. 

Kde se tam vzala? Vůbec jsem neviděl jak přichází. Byl to srnec. Hlavu měl bílou, jako by ji měl zasněženou. Přečíst tohoto srnce znemožňovala přicházející tma. Žádný mladík to nebyl. Nicméně na jeho paroží jsem viděl výsadu. Určitě to nebyl ten můj. To byl špičák. To vím určitě.
Z dálky se ozval výstřel. Že by brácha? Bylo to tím směrem. Nebo ne? Najednou druhý výstřel. Vypadá to, že je to on. Co mohl střílet? Srnec to asi nebyl, protože už byla tma. Asi liška nebo prase. Vrnění kapsy, způsobené mým mobilem mi hned odpovědělo na mé otázky. Zpráva: "Přijeď k silážním jamám a vezmi baterku." Bylo mi jasné, že když chce baterku, tak to nebude jednoduché. Sedám do auta a jedu na dané místo. U silážních jam už stojí brácha s úsměvem na tváři a u nohou mu leží asi třicetikilový lončák. Druhého jsme dohledali až ráno s velkou pomocí Lovky, fenky německého krátkosrstého ohaře. 

Aspoň jeden z nás měl včera úspěch. Brácha střelil, ale co já? Co můj srnec? Dneska to půjdu zkusit znovu. Byl bych rád, kdyby tentokrát on popřál "Lovu zdar" mně. Večer opět usedám na tři smrky a s napětím čekám. Jakmile se z lesa vynoří rezavá postava srnčí zvěře, srdce mi skočí až do krku. Vždy to má ale stejný scénář - beru dalekohled a vidím, že je to srna, nebo jiný srnec. Ach jo, kde jsi? Tma opět zesiluje a poslední naděje mizí s bekáním srny, která mi přišla na vítr.
Ani další den jsem to vzdát nechtěl. Brácha jde se mnou, prý chce vidět toho srnce, který mi nedá spát. Bohužel to dopadlo tak, jako ve dnech předchozích. Srnčího jsme viděli dost, ale "můj srnec" nikde. "Běž to zkusit jinam, na jiný posed," říká Vašek. Proč ne? Další den usedám na posed nedaleko.
ale co můj srnec, kde může být? 
Pod posedem bublá potok a já v naději sleduji okraj lesa. Po minulých dnech už si nedávám moc šancí. Měl jsem pravdu. Opět nic. Tak to šlo téměř večer za večerem. Vystřídal jsem spoustu míst a zákoutí, kde by se mohl "můj srnec" zdržovat, ale vypadalo to, jako by se po něm slehla zem. Dny ubíhaly, zkoušky jsem měl již hotové. Začal jsem chodit i na ranní čekané, avšak po srnci nebylo ani nejmenší památky. Je pravda, že během té doby jsem zažil spoustu nevšedních mysliveckých zážitků a několik loveckých úspěchů, ale co můj srnec, kde může být? Tato otázka mě trápila dlouhou dobu. Už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že srnec už v naší honitbě není. Poslední naděje pro mě byla říje. Bohužel ve druhé půli července se mi naskytla pracovní nabídka v zahraničí, kterou jsem nemohl odmítnout. Vrátil jsem se druhého srpna. Ihned jsem se informoval od kolegy, jak probíhá srnčí říje. Když mi sdělil, že seděl poblíž tří smrků a při čekané na divočáky připískal starého světlého špičáka, krve by se ve mně nedořezal. Nestřílel prý jen proto, že čekal na divočáky. Je tu. Je to on. O tom jsem nepochyboval ani vteřinu. 

Večer sedím na posedu poblíž pšeničného lánu. Beru vábničku a jemně zapískám do okolí. V tom se začne rozrážet pšenice a přímo k posedu se řítí srnec jako mířená střela. Na hlavě vidím, že na parůžkách má výsady. Není to on. Srnec, asi tak tříletý šesterák, pobíhá okolo posedu, natahuje větrník a mlsně hledá říjící srnku. Asi po pěti minutách ho to však přestává bavit a odbíhá zpět do krytu. Tato čekaná také nepřinesla úspěch v podobě mého srnce. Alespoň ho vidět, klidně i v dálce... Bohužel, má přání vyslyšena nebyla.
Opět jsem chodil každý den do lesa a celou říji jsem podřídil jen a jen tomuto srnci. Bohužel on o mě zájem evidentně neměl. Už jsem byl zoufalý. Nicméně jsem se nevzdával. Když už mi nemá být souzený, tak ať má moje dušička klid, že jsem udělal vše, co jsem mohl.
 
Sedím opět na posedu u potoka. Vašek asi o tři sta metrů nade mnou. Viděl jsem několik kusů srnčího a téměř ve tmě proběhla v dálce po louce liška. Mnohem důležitější však bylo to, co mi řekl brácha. Viděl ho. Chodil mu okolo posedu ve vzdálenosti asi padesáti metrů. Podle popisu to byl on. Já věděl, že chvíle našeho setkání se blíží. Důležité bylo, že tu stále je, a že ho říje nezavála někam jinam. Ráno sedím na posedu, kde byl včera Vašek. Bohužel, žádné překvapení se nekonalo. Slézám z posedu a postupuji šoulákem dolů na louky ke třem smrkům. Zastavil mě dusot a charakteristické frkání srny. Blížila se mým směrem, pronásledovaná srncem. V dalekohledu obeznávám špičáka, ale tentokrát jsem byl nezvykle klidný. Měl tenký, dlouhý krk, kratší paroží. Byl to velice nadějný roční srnec. Tak zase nic.
Posed v této lokalitě - U Zelené boudy jsem navštívil ještě několikrát. Nicméně říje už pomalu končila, srnci už na pískání téměř nereagovali. Jen tu a tam ještě nějaký mladík přiběhl v domnění, že zde nalezne nějakou nezadanou nevěstu. 
Že by liška? Beru dalekohled. Srnec.

Na kalendáři se objevilo datum devátého srpna. Od rána vytrvale prší. Dneska je asi s večerní čekanou konec. Nicméně naděje umírá poslední. A opravdu. Po obědě se vyjasňuje a vysvitá slunce. Večer opět sedám do auta a stavuji se pro bráchu. Ten nebyl kupodivu připraven, nebyl oblečen. "Co je? Ty dneska nejdeš?" "Nejdu, jsem dneska nějak utahaný". Popřál mi Lovu zdar a já vyrazil do revíru sám. Byl krásný podvečer, foukal mírný vánek, v trávě se třpytily kapky deště, kterými prosvítaly sluneční paprsky. Kapky vody se kutálely po tvrdých bukových listech. Ptáci zpívali nejrůznější melodie.
Auto jsem zaparkoval na tradičním místě. Beru kulovnici, dalekohled a jdu asi kilometr po cestě mezi lesem a poli. Opět se mi naskytl pohled na zelené džbánské louky. Dnes jsem si chtěl jít stoupnout k malé loučce nedaleko tří smrků. Jdu prostředkem louky a vycházím nad terénní vlnu, která tvoří výrazný přírodní prvek tohoto místa. Co to tam je rezavého? Že by liška? Beru dalekohled. Srnec. Leží si na louce jako by nic. Strnul jsem. Teď to bylo opravdové. Je to on! Poznal jsem ho ve vteřině a to i přesto, že byl ode mne asi tak dvě stě metrů. Srdce se mi rozbušilo tak, že bych ze sebe nevykoktal ani hlásku. Vždyť je to naše druhé setkání. Co teď? Pomalu se vzpamatovávám. Srnec nadále majestátně leží a kolem něho se popásá srna. Vracím se zpět přikrčen a pokouším se mu nadejít lesem. Opatrně našlapuji. Připadá mi, že každý krok je slyšet na míle daleko. Každou větvičku překračuji a v duši doufám, že tam srnec vydrží. Čím více se přibližuji, tím více jsem nervózní. Přicházím na malou mýtinku a dále se musím plížit. Zoufalá situace si vyžaduje zoufalé činy. 

Doplazím se až na její okraj a opatrně rozhrnuji trávu. Chvíle napětí. Srnec nikde. To snad ne! Vždyť jsem si dával takový pozor. Po chvíli vidím hlavu srny na kraji pšeničného lánu, asi osmdesát metrů od mého stanoviště. Po chvíli se tam objeví i hlava mého srnce, ale byla vidět jen slecha a jeho typické parůžky. K mému překvapení však po chvíli odchází pšenicí směrem ode mne. Jen srna tam zůstala. Nedalo se nic dělat. Celý večer jsem vydržel ležet pod smrkovou větví na kraji mýtinky. Vítr se proháněl ve vršcích stromů a mně se hlavou honily nejrůznější myšlenky. Asi po dvou hodinách se začalo šeřit a naděje se pomalu rozplývaly. Když jsem náhle v šeru uviděl, jak se pšenicí prodírá srnčí hlava. Byl to srnec, ale jestli špičák, to jsem si jistý nebyl. Přibližoval se velice pomalu. Tma narůstala. Něco mi říkalo, že je to on, pomalu vyšel na louku asi ve vzdálenosti sto dvaceti metrů. 

Podle postavy je to můj srnec. Ujistil jsem se, že to tak skutečně je. Kulovnici mám opřenou o dalekohled, srnce v kříži. S ranou stále vyčkávám. Ve vzdálenosti asi sta metrů se zastavil a to už byla poměrně velká tma. Začal jistit směrem ke mně. Musím si pospíšit, uvědomuji si. Vždyť naše třetí setkání se už nemusí konat. Kříž mu umisťuji na hruď a s krátkým a upřímným slovem "promiň" lehce tisknu spoušť. Burácející výstřel na okamžik přehlušil kouzlo přicházející noci. Srnec zůstává ležet ve voňavé trávě, v té, která mu během jeho dlouhého života byla mnohokrát zdrojem potravy, v té, která mu byla úkrytem před dotěrnými komáry. Teď v ní bezmocně leží a jeho život pomalu vyprchává z mohutného těla. Čekám asi čtvrt hodiny a pomalu jdu k němu. Po třiceti šesti čekaných, věnovaných tomuto srnci, konečně přišla ta chvíle. Chvíle, na kterou každý myslivec čeká. Beru jeho šedou hlavu do svých dlaní a mám zvlhlé oči. Na jednu stranu jsem velice šťastný, na druhou jsem si vědom, že končí velký příběh, příběh myslivce a srnce. Už nikdy nebudu s napětím čekat jeho příchod.
Beru do ruky smrkový úlomek a vkládám ho srnci do svíráku. Asi čtvrt hodiny stojím u srnce s kloboukem na hrudi poslední stráž. Vítr na chvíli utichá, jako by i samotná příroda se loučila s jedním ze svých tvorů, kterého jsem násilně vyrval z jejího lůna. Tma se již spustila na zem a těsně nad lesem vyšel z prořídlých oblaků měsíc. Děkuji svatém Hubertovi za zážitek a v myšlenkách si přehrávám celý příběh spjatý s tímto srncem.

#Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnec, Pravidla lovu srnčí zvěře, Lovu zdar!, Způsoby lovu a historie.

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

.22LR #Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů 500 Nitro Express Africký mor Aglomerace aktivity radosti a milování života Akutrauma Amerika Anatomie jelena Aport Australian Water Buffalo Balistika Bažant Bažant pečený Beatiful Nature Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Bramborníček hnědý - Saxicola rubetra Brenneke broková dvojka broková kozlice Bukač velký Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Cviky poslušnosti Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Deer stalking Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dosled Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Ekologie Erika Evropská Unie Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idaho Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jeřáb Jestřáb lesní Jezevec Jižní Amerika John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý KAMZÍK HORSKÝ Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí ragů Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný krimi Kritické myšlení Krkavec velký Krkonošské pohádky Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Křivka obecná Kukačka obecná Kulíšek Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Lejsek šedý Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na daňky Lov na jelena Lov na lišku LOV NA SRNCE lov na vlky Lov ve svobodném světě LOVEC BŘÍDIL Lovecká optika Lovecká vášeň Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké video Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu a přírodě zdar! Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medovina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen myslivec Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivecký soud Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák New Zealand O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Ondatra Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti otrava Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Peregrine falcon Pernatá zvěř pes Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři První srnec Příhody z loveckého batohu Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Pstruh pečený Psychopati Ptáci Puškohledy Puštík obecný Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Raroh Red Deer Cam Reklama a lov Roček Roháč obecný Ruger’s M77 RSI Ryby Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sekáč Sele prasete divokého Shozy Siga Skorec vodní Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slípka zelenonohá Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí játra Srnčí na kořenové zelenině pečené v troubě a houskový knedlík Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví Střevlík Střízlík obecný sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýc rousný Sýkorky Synantropie Sysel Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Trubači Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď úmrtí Upíři USA Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky VIDLÁK Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Výřad Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Vzdělání a příroda Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Yukon Photon XT/RT Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Značení zvěře Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

Vybraný příspěvek

SRNEČEK A LES. Starší srnci začínají shazovat paroží, mladší až v prosinci!

SRNEČEK A LES

HUNTING

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...