Zobrazují se příspěvky se štítkemVábení. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVábení. Zobrazit všechny příspěvky

Lov na lišku, Liška, Vábení, Predátoři, Škodná, Kulovnice, lov, #Lovecké stezky, Lovecká vášeň, Lovecké zátiší

Lov na lišku

Zakončení sezóny


Během minulých čtrnácti dní a několika posledních velmi promrzlých čekáních v různých částech honitby, se mi štěstí dost vyhýbalo. Lišku jsem sice párkrát viděl, ale byla daleko a neslyšela na vábení a v jednom případě mě přiběhla okouknout na pár kroků ze zad. Byl jsem proto rozhodnut, že naposledy zkusím štěstí o víkendu a Remington už pověsím definitivně do srnců na hřebík. Včera jsem však při venčení psa znovu zavítal do údolí u zahrádek za barákem, kde se mi zdařilo naposledy s vlečkou. I když je povrch velmi promrzlý bylo patrno, že stop od lišek v dolní části notně přibylo. Slunce vykonalo své a přivrácený svah byl už téměř beze sněhu, protější stráň a spodek údolí kolem cesty však poskytovali výbornou viditelnost. 

V sedm hodin tedy zasedám k chatě na vrchu sadu, krytý stínem tří smrků, rozkládám stoličku a trojnožku a poučen z víkendu zalézám do sedacího vaku. Měsíc svítí naplno a protáhlé stíny pomalu proměňují okolí. Po půl hodině na vrchu zahrádek vrzne branka a postupně sílící křupavé kroky mi po chvíli přivádí do zorného úhlu zapomenutého zahrádkáře. Na cestě pode mnou zastavuje, ale díky mrazu nevenčí, jen zapaluje cigaretu a mizí dole ve městě. Do půl desáté je klid a jen občas zavrní nedaleká rolba. Začíná mi trochu zalézat za nehty a tak s dobrým rozhledem i větrem vytahuji vřeštidlo a do nočního ticha vypouštím do všech stran srdceryvný nářek. 

Reakce je okamžitá a z přilehlé zahrádky pode mnou slyším šustění tlapek a cinknutí pletiva. Stahuji puškohled a bodem sleduji rychle se přibližující siluetu na tmavém pozadí sadu. Vydechnu až když se zastaví pod jabloní a začne panáčkovat. Záchranář si postupně prohopká celou louku, než mi definitivně zmizí dole na cestě a štípavá zima mi roztřepotá celé tělo. Po deseti minutách zaslechnu v místech kde zmizel zajíc nové a rychlejší, blížící se ťapání. Na bílé louce se objevuje podlouhlý stín. Při natáčení trojnožky si však škrtnu o zmrzlou hroudu a v puškohledu vidím jak liška prudce brzdí a upřeně sleduje mou pozici. V měsíčním stínu a s krytými zády mě nemůže vidět, tak beru do pusy myškovačku a zkouším ji tiše pobídnout. Dvakrát popoběhne s hlavou natočenou ke mně, ale celou cestu nás odděluje pletivo plotu dolní zahrádky. 

Při přiblížení k cestě pak prudce zabere a mizí po louce pryč. Beru tedy hlasitější turbomyškovačku a rychlým trylkem ji v půlce louky zastavuji. Tentokrát si ji pro změnu prohlížím přes větve jabloně nad cestou. Znovu tedy vyloudím pár trylků a liška si k mému překvapení sedá a začíná štěkat. Není to klasické skolení ale jen jednoslabičný hlas, nic méně ho opakuje do zblbnutí, snad třicetkrát. Neustále se ji snažím zvednout rychlými trylky, liška však sedí jak přibitá a v šestnáctinásobném zvětšení krásně vidím jak s každým štěknutím zaklání a trhá hlavou. Nevím co si myslí, ale každopádně když přejdu do strakapoudího drnčení zvedá se a rychle kluše zpět do míst kde vytáhla. Naštěstí ji hlasitý trylek těsně před zatáhnutím zastavuje naširoko a tak vydechuji a těsně nad drátěným plotem za ní přes údolí vysílám 3,6 gramové, poloplášťové Sako. To svoji práci odvádí bezchybně a sráží lišku do sněhu bez dalšího odkazování. 

Teprve teď se celý roztřesu zimou a loveckou horečkou a s velkými obtížemi se mi nakonec daří zabalit všechny svršky. Po sto metrech pak přicházím k mladé ale dost těžké lišce, poklekám a vzdávám jí pocty a děkuji Dianě za dnešní vydařený lov, který mi byl dopřán na dohled našeho domu. Šťastnou chvíli přerušují blížící se kroky a tak zhasínám baterku a pohledem vyprovázím dalšího zahrádkáře mířícího po cestě vzhůru a zároveň přemýšlím o celé vydařené zimní sezóně, která mi nabídla spoustu poučení a mnoho krásných loveckých i pozorovacích zážitků.

 Tak přátelé v zeleném, Lovu a Myslivosti zdar Petr H.

NA OBNOVĚ

...a údolím ji vyprovází utichající ozvěna výstřelu.

Dvojitá čekaná 


Tak se nám zase po delší době objevila v honitbě bílá peřina a tak jsem si včera na pravidelnou měsíční schůzi spolku přibalil též vábničky a 222. remingtona. Vášnivá debata se naštěstí neprotahuje a tak v sedm už zasedám za vesnicí na kopečku u stožáru, který se tyčí uprostřed polí. Původně jsem měl sice v plánu jiná dvě místa, kde jsem lišky v poslední době viděl, ale vítr byl jiného názoru.
Je pod mrakem a krásně vidět a už po půl hodině se v lese nad pastvinou ozývá skolení. Dobrý začátek říkám si při vytahování vřeštidla a ticho prořízne úzkostlivý nářek. Všech osm zajíců v dohledu nervózně panáčkuje a ti nejbližší přibíhají kamaráda resuscitovat. Ani ne po deseti minutách se na rýze po pravé straně objevuje liška. Je menší a na těch sto padesát metrů, i když zastavuje na široko, si prostě na jistou ránu netroufám.
Zkouším myškovačku a nic. Měním za turbomyškovačku, liška mi věnuje jen znuděný pohled a pomalu pokračuje po rýze kolem potoka směrem k silnici. Zkouším krátce druhé vřeštidlo, které ji sice obrací, ale po chvíli zatahuje do stařiny.

Po pár minutách se znovu objevuje na louce a i na tu dálku vidím, že něco většího drží v mordě a pospíchá s tím směrem k silnici. V lese nad pastvinou znovu zaskolí lišák a tak věnuji pozornost druhé straně. Krom ušáků je však všude klid a tak se otáčím a rozsvěcuji mobil, abych zkontroloval čas, kdy liška prošla. Jakmile zhasne display, zastavuje se mi tep, když ani ne patnáct metrů za sebou uvidím lišku, která se vrátila od silnice a nevěřícně očichává mou stopu. Jediný co mi povolí je opatrně šáhnout na flintu a mizí dlouhými skoky přes pole k vesnici. Vyprovázím ji pár peprnými výrazy, patřícím spíše mně a místo opouštím. Cestou k autu ještě vybírám v keřích u silnice příhodný palpost na zítra, a jelikož je teprve půl desáté rozhoduji se zkusit druhé místo čekané, které jsem objevil při včerejším venčení psa. Mám to de facto za barákem a jde o otevřené údolí za zahrádkami zakončené malým borkem. Auto nechávám u hřbitova a pod přísným dohledem tří zajíců stoupám v bílém přehozu polem k zahrádkám.

Usedám u plotu na hraně k nízkému zachumelenému smrčku a trojnožku natáčím do údolí. Nikdy jsem zde ještě neseděl, ale to množství liščích stopních drah, které jsem tu s Cidem odpoledne objevil, vypadalo dost slibně. Po deseti minutách zkouším opatrně myškovačku pro případnou chatovou kunu. Než však stačí její zvuk doznít, na hraně údolí vybíhá z borku liška. Naštěstí neběží přímo, ale stáčí se napříč. Na chvilku se mi ztrácí za terénní vlnou, ale pak předpisově zapózuje na osmdesáti metrech. 3,6 gramová kulička Saka ji na místě sráží do sněhu, kde naposledy třepe oháňkou a údolím ji vyprovází utichající ozvěna výstřelu. Pro mě osobně jsou lovy lišek na sněhu tím nejlepším dobrodružstvím a tak mi nezbývá než poděkovat Dianě za přízeň a pronést Lovu zdar.

Petr, sociální sítě, Myslivci sobě

Petr je nadaný vypravěč a umí lovit poutavě s humorem sobě vlastním....tak pánové myslivci, kdo z vás to ještě umí?

LOV NA LIŠKU II. Jaké vřeštidlo používat?

Nezávisle na ročním období
Liška v zimě


 se vždy přizpůsobuji terénu. Při vábení v lese nebo tam, kde je spousta buřeně, zkrátka spousta bariér zvuku, používám vždy vřeštidlo se silným hlasem, který je slyšet i na 500m. Liška má tak možnost a čas i na větší vzdálenost zaměřit směr a místo domnělého souboje. Naopak na loukách a polích, kde se nese hlas vábničky několik stovek metrů, použiji vřeštidlo s jemnějším hlasem. Hlas můžeme též zastírat rukou, pokud vlastníme vábničku, která je příliš silná. Už se mi stalo, že jsem použil na viděnou na vzdálenost asi 200 m na poli silný hlas a liška ihned odskočila. Důvody mohou být samozřejmě dva. Buď již zmíněný o síle hlasu, a nebo na ni již někdo střílel za pomocí vřeštění. V obou případech ale nebudeme přestávat vřeštět a až na bližší vzdálenost použijeme buď myškování nebo ptačí švitoření.

Naříkající srnče

Opět jedno stále opakované klišé. Traduje se totiž, že naříkající srnče se dá použít pouze v období kladení srnčat. Ze své zkušenosti vím, že tento způsob funguje stejně spolehlivě i v zimě na sněhu. Mám zdokumentováno na videu, které budete moci shlédnout na jednom z dílů S vábničkou na cestách, jak přichází na vábení naříkajícího srnčete za bílého dne v jednom záběru bez střihu jak liška, tak lončák prasete divokého. Černá zvěř je čas od času sladkou odměnou při vábení na lišky, ať na zaječí vřeštění, srnčí naříkání nebo myškování. Doba a intenzita vábení je stejná jako u vřeštidla. Důležité je napodobit opravdu věrohodně nářek a bolest. Domnívám se, ze získaných praktických zkušeností, že v oblastech, kde není zajíc tak hojný, zabírá hlas naříkajícího srnčete lépe než vřeštidlo.

Drozd nebo jednoduše ptačí švitoření

Lišky mají v oblibě na svém jídelníčku ptačí mláďata všech druhů. Rády sbírají mláďata, která neumí ještě létat, vypadlá kolem hnízd. Opět můžeme tento hlas použít v jakékoli roční době. Pokud vábíme večer nebo za tmy při úplňku, stává se mi velmi často, že mě doslova atakují všechny druhy sov, kalousem počínaje a výrem konče. Stejně reagují sovy i na myškování. Ptačí švitoření se dá napodobit na mnoho druhů vábniček pocházejících především z Itálie nebo Francie, kde má lov pěvců stejnou tradici jako u nás lov srnců. Švitoření používáme buď jako samostatný způsob a nebo v kombinaci se zaječím vřeštěním. Zejména na jaře je to velmi úspěšný způsob, jak se dostat lišce na dostřel. Na ptačí švitoření reagují velmi dobře také krkavcovití.

Doba hájení lišek

Liška na lovu
Velmi diskutabilní a ožehavé téma. Lovit lišku v době kladení mláďat či nikoli? Z pohledu hospodáře říkám ano, neboť právě v této době spotřebuje liška nejvíce námi často velmi těžce obhospodařovaných a naší péčí vychovaných bažantů a zajíců. Z pohledu milovníka přírody říkám ne, neboť je nehumánní nechat mláďata zahynout v noře hlady. Myslím, že to není správné a etické. V této době navrhuji pouze norování, neboť je velká pravděpodobnost, že budou dobrými psy zlikvidována i štěňata. Tímto bychom ukázali dobrou vůli ochráncům přírody, kteří chtějí spolupracovat, a přesto bychom se mohli legálně věnovat tlumení stále více se rozšiřující zvěře škodlivé myslivosti. A v této souvislosti záměrně nechávám zcela mimo otázku norování, myslím ale, že bychom se měli vzepřít nesmyslnému zákonu o bezkontaktním norování. Ale opět ta samá otázka - máme jako myslivci vůbec na to, abychom zákon prosadili?!

Kde vábit

Výběr místa je důležitý a mnohdy na něm záleží celý úspěch lovu. Nejdůležitější je dobrý vítr. Dále je dobré volit vyvýšená místa, buď posed nebo místo na zemi, odkud máme dobrý rozhled a máme možnost spatřit lišku dříve, než liška nás. Dobrá jsou místa poblíž melioračních příkopů, kudy lišky rády chodí i v noci, zvláště pokud je sníh a úplněk zároveň. Lišky většinou volí kryt před otevřenou plochou a vynoří se často několik metrů před námi, aniž bychom ji postřehli. Na sněhu je také dobré mít obeznané spády lišek, podle kterých se můžeme pak řídit i v průběhu roku. Pomoci si můžeme také vývrhy, rybami nebo padlinami. Dobrá je i vlečka se síťkou od brambor plnou namočeného chleba napuštěného barvou. Drobky se ze síťky uvolní a zanechávají tak jasnou a lákavou stopu. Ve spojení s vábením je to téměř stoprocentní způsob jak ulovit lišku.

Jak se obléci

V zimě samozřejmě teple, neboť jak říká můj kamarád Standa, frajeřina zebe. Pokud budeme vábit z kazatelny nebo posedu, můžeme být oblečeni tradičně, ale pokud chceme lovit ze země, budeme používat maskovacího oblečení, neboť smysly této nádherné psovité šelmy jsou opravdu bystré. Často se mi stává při vábení ze země, že liška v dobrém větru přichází opravdu na několik kroků, což umocňuje zážitky z lovu více, než když sedíme na kazatelně. Pokud je sníh, použijeme bílý oblek, a pokud sníh není, použijeme maskování, které se hodí pro příslušné prostředí. Nejdůležitější je na tmavém povrchu schovat doslova "zářící" ruce a obličej. Pokud jsme na zemi, použijeme baťůžek se židličkou a nebo si lehneme na zem na karimatku. Co by ale všechny druhy oblečení měly mít společného? Měly by být především vyrobeny z nešustivých materiálů. Sluch lišky je obdivuhodný a liška nás může díky špatnému oděvu zaregistrovat, aniž bychom měli tušení, že nás pozoruje.

Petr JOO

ČERNÁ ZVĚŘ a lov vábením. Lov černé zvěře za pomoci speciální vábničky, lidově zvané „chrochtačka“. Vábení této zvěře skutečně funguje a patří k nejzajímavějším.

Skupina černé zvěře a bachyně se selaty

Černá zvěř


Problematika vábení černé zvěře je nejméně známou a nejméně propracovanou kapitolou v celém okruhu souvisejících poznatků. Všeobecně se dočteme, že divočáci mohou reagovat na vábení hlasem drobné kořisti, například myšky, ptáčka, zajíce nebo srnčete. Podobné případy cíleného vábení jsou však v našich honitbách víceméně vzácné a myslivci, kteří by se na podobný způsob lovu černé zvěře specializovali, prakticky neexistují.

V posledních letech se začíná stále častěji uplatňovat lov černé zvěře za pomoci speciální vábničky, lidově zvané „chrochtačka“. 

Publikovaných zkušeností je prozatím relativně málo a s jejím použitím se víceméně experimentuje. Některé výsledky jsou však poměrně zajímavé.
Jak již sám název napovídá, jedná se o pomůcku, pomocí které můžeme imitovat typické zvukové projevy černé zvěře. Vábení tedy funguje na sociálním principu. Využívá nicméně také vnitrodruhové potravní konkurence a řevnivosti mezi jednotlivými tlupami černé zvěře.

V prvním případě doporučují obvyklé pokyny výrobců při použití vábničky imitovat hlas vodících bachyní, které se ozývají klidným kratším pochrochtáváním. Za tímto hlasem by měli přicházet především kňourci, a to nejen v období chrutí.

Jak však ukazují některé zkušenosti, je při vábení divočáků mnohem účinnějším nástrojem imitace lomozu vydávaného tlupou černé zvěře během sběru žíru.
Černá zvěř je dnes víceméně teritoriální, což platí jak pro letní stávaniště v rozsáhlých porostech řepky a kukuřice, tak zejména pro zimní měsíce, kdy se divočáci stěhují zpět do lesů. V obou prostředích si jednotlivé tlupy obsazují určité území, v němž hájí dostupné zdroje potravy. A právě tohoto chování lze v určitém období výhodně využít.
Na našem trhu se dnes běžně vyskytuje několik typů vábniček na černou zvěř. V nabídce je mají například tuzemské firmy Zubíček a Hubertus, švédský Nordik nebo francouzský Helen Baud.
Vábnička se obvykle skládá z dřevěného náustku osazeného vibračním jazýčkem a z navazující rezonanční žebrované plastové hadice (tzv. husího krku). Helen Baud pak je do jisté míry výjimkou, jelikož jeho vábničky mají rezonanční část z tenkostěnné dřevěné trubky.
Jednotlivé vábničky jsou víceméně porovnatelné a liší se toliko zabarvením hlasu. Obecně snad lze říct, že výhodnější je měkčí rezonanční trubice. Tvrdší trubice modulují více drnčivý, a tudíž ostřejší zvuk. Vábničky jsou díky rozměrům poněkud hůře skladné, jistou výjimkou je Nordik, který má délkově shrnovatelnou hadici.
Opravdu dobré vábničky, a těch opravdu dobrých nebývá mnoho, by měly zvládnout navíc další zvuk. Při silnějším fouknutí by měly být schopny přeskočit z pochrochtávání na kvičení selete. Právě pokvikávání selat hašteřících se u potravy je pro ostatní černou nejdráždivější.
Zvýšeného efektu dosáhneme tehdy, proložíme-li vábení občasným zamlaskáním. V jednotlivých sériích střídáme kratší pochrochtávání a prodloužené zvuky, které mohou ve finále přejít ve vysoké kviknutí. Mezi jednotlivá seskupení vkládáme i delší odmlky.
Tak jako u jiného vábení, platí i zde, že méně je někdy více. Jindy si ale můžeme dovolit projev zintenzívnit až na hranici skutečného lomozu tlupy. Záleží na situaci, momentální odezvě zvěře a na její ochotě spolupracovat.
Osobně začínám při vábení zmíněnými kratšími kontaktními zvuky. Většinou postačují tři až čtyři chrochtnutí proložená minutkou klidu. Po zhruba pěti podobných seskupeních se odmlčím a čekám na odezvu.
Nepohne-li se během čtvrt hodiny nikde zvěř, pokusím se v následující sloce přidat lehce na intenzitě. Ve finále se dostanu až k táhlejšímu pochrochtávání a pokvikávání.
ČERNÁ ZVĚŘ V ZIMĚ
Seskupení zvuků si musíme sami vyzkoušet a popřemýšlet o reakci prasat. Orientujeme se nejen podle jejich odpovědí, ale také podle směru postupu v leči. Když vábení přeženeme, černá většinou ztichne. V tom případě zůstávám chvíli v klidu a následující sloku začínám opět s nízkou intenzitou.
V každém případě se snažím, aby vábení nebylo jednotvárné a aby z něj pokud možno vyznívala přirozená pohoda a spokojenost.
Jiným případem vábení, lépe řečeno použití vábničky, je šoulačka, kdy nás černá zvěř zaslechla a dává se na ústup. V tom případě ji můžeme někdy zklidnit, usměrnit nebo alespoň pozastavit poklidným pochrochtáváním. Jestliže na nás nevidí, a samozřejmě necítí, zabere občas podobná lest.

V každém případě ale počítejme s tím, že se nás divočáci pokusí obejít a navětřit. Často tento úskok zvládnou i neuvěřitelně potichu.
Napodobení zvuků černé zvěře pomocí uvedených vábniček není náročné. U všech typů docílíme imitace jednoduchým foukáním do náustku, přičemž zvuk modulujeme změnou intenzity foukání a zakrýváním ústí rezonanční trubice rukou. Někdy nezaškodí použít při zakrývání rukavicí nebo alespoň přehrnutý rukáv.
Otázkou samozřejmě zůstává, kde a kdy černou zvěř vábit. Odpověď se může zdát jednoduchá, nicméně nemusí být vůbec jednoznačná. Podle mých zkušeností vábíme zcela logicky tam, kde se černá zdržuje. Od podzimu do jara se jedná o okraje houštin, rozsáhlých ploch buřeně, rákosu a jiných vhodných porostů. V létě se můžeme pokusit černou vylákat na okraje obilných lánů, porostů řepky, kukuřice, na posečené pásy, k nižším nebo polehlých plochám plodin. Ve dne nemá smysl lákat černou zvěř do vzrostlých otevřených lesních porostů nebo na volná prostranství. Sem se divočáci dají vylákat pouze v noci a jsou-li v pohybu.
Ochota černé zvěře vytahovat při vábení mimo krytinu je obecně velmi malá. Je to zvěř více než opatrná a i když má o zvuky zájem, nerada se vystavuje cizím očím. Téměř na sto procent se bude snažit vábícího myslivce obejít a dostat se pod vítr. Bude-li muset přejít přes průsek, pokusí se jej obejít, eventuálně přes něj bleskurychle přesadí.
Nemá-li jinou možnost, zůstane i desítky minut pod posledními svěšenými větvemi a při sebemenším podezření se nám ji nepodaří vylákat vůbec.
Podobná situace platí i na okrajích polí. Černá zde poctivě obchází poválená oka i prosečené průseky. Na vábení přitom jednoznačně reaguje, protože se zvolna přibližuje, občas zastaví a delší dobu jistí, po chvíli odpovídá a pokračuje v pohybu. Opatrnost je u ní ale na prvním místě.

Tím se nepřímo vracím k otázce, kde divočáky vábit. Nejlepší je posed, který není vysoký, aby zvěř zvuky neslyšela z přílišné výšky, nicméně z něj musíme získat alespoň trochu slušný výhled do porostů, trávy apod. shora. Ideální je místo, kde se porosty lehce rozvolňují, přehledné průseky jsou přerušeny z obou stran nízko zavěšenými větvemi, kde na pole navazují pruhy vyšší nesečené trávy nebo kde se v pasekách vyskytují skupinky a pruhy náletových dřevin. Divočáci tyto krytiny ke svému postupu velmi rádi využívají.
Začnou-li se k našemu stanovišti skutečně blížit, raději se odmlčíme. Zejména výše položené čekaniště by nás mohlo prozradit. V lese pak využijeme blízkost stálých ochozů, protože většinou splňují některou z výše uvedených podmínek a černá je při pohybu preferuje.
V následujících popsaných případech se pokusím uvést malé příklady, kdy se mi podařilo černou zvěř přivábit. Čtenáři nechť se sami pokusí vyhodnotit jednotlivé situace a eventuálně si z nich vyvodit použitelné závěry.

Na prvním místě musím ještě zopakovat některé obecné zásady, které se během vábení černé zvěře snažím dodržet.

 V každém případě a za všech okolností se jedná o respektování směru větru na zvoleném stanovišti. Bez dodržení tohoto bodu nelze na pozitivní výsledek ani pomýšlet, protože černá zvěř si bude vítr ověřovat jako první věc.
Na krmelišti v Estonsku
Vyzkoušel jsem v tomto směru různé obvyklé i méně obvyklé pomůcky - suché listí, mezi prsty rozemletou kůru, houby pýchavky nebo hladkou mouku. V tomto směru si dovolím doporučit kolegům obyčejný dětský bublifuk. Oproti předchozím má jednu obrovskou výhodu. Je jí dlouhý dosah a vysoká citlivost na sebemenší závan vzduchu. Bubliny jsou dobře vidět i za šera, při slabém proudění se dlouho drží ve vzduchu a ukáží nám i změny směru ve větší vzdálenosti od stanoviště vábiče. Někomu možná přijde podobný postup jako dětinský. Věřte ale, že vítr a jeho změny jsou zcela zásadní a teprve po vyzkoušení uvedené pomůcky pochopíme, jak se dokáže mezi vegetací měnit a vířit i při zcela „zřejmém“ směru.

Druhá obecná podmínka se týká doby vábení. Obvykle se nesnažím černou zvěř zvedat z lože, protože, jak již bylo uvedeno, černá v tom případě příliš ochotně na zvuky nereaguje. V praxi to znamená, že vábím nejraději teprve poté, co se černá zvěř v leči sama pohne a snažím se spíše vhodně usměrnit její postup. Jedná-li se o pohyb směrem ke stanovišti, do prostoru vnadiště nebo na přehlednější průsek, pak samozřejmě nevábím a na svoji přítomnost neupozorňuji.
Právě vábení poblíž vnadišť přináší podle mých zkušeností nejlepší výsledky. Nejúčinnějším hlasem je zde delší klidné pochrochtávání černé proložené pokvikáváním selat a občasným mlasknutím. Domácí tlupa černé zvěře často ochotně reaguje a přichází se přesvědčit, kdo na „jejich“ vnadišti hoduje.
Zavábit se také snažím těsně před setměním v případě, že černá mlčí. Občas se mi ji podaří tímto způsobem vyprovokovat. Vždy ale teprve v uvedené denní době, kdy se již s největší pravděpodobností chystá k aktivitě.
Při vábení černé je nezbytně nutná trpělivost. Tlupy se nám často ozvou, na vábení odpovídají, ale lečí se pohybují zdánlivě chaoticky. Často se i na dlouhou dobu odmlčí a leč zdánlivě opouštějí.
V souvislosti s uvedeným musím ještě konstatovat, že časy skutečně úspěšného vábení poněkud odezněly. Černá dnes reaguje mnohem méně ochotně a je mnohem opatrnější. Vysvětlení bych hledal ve dvou důvodech. Za prvé se jedná o atypické průběhy posledních zim, které se vyznačovaly velmi mírným počasím, absencí mrazů i sněhové pokrývky. Černá má tudíž mnohem menší důvod k aktivitě a dodržuje spíše klidový režim. Druhým důvodem pro nižší úspěšnost vábení je zkušenost bachyní. Domnívám se, že celá řada z těch, které dnes vodí selata, již v souvislosti s vábením nasbírala negativní zážitky.
Z konkrétních zkušeností, které odpovídají výše uvedeným obecným postřehům, bych mohl uvést několik desítek úspěšných případů vábení u vnadiště nebo lesní krytiny, které skončily přilákáním zvěře. Podíl těch, které skončily jejím úspěšným ulovením, bych pak odhadl těsně pod 50 %. V ostatních případech mne pak černá navětřila nebo se ani po dlouhé době nedostala na přehledný prostor, na kterém by mi umožnila bezpečný výstřel.

Podobně se mi několikrát podařilo „povodit“ černou zvěř poblíž zemědělských porostů, což je ale vzhledem k lesnímu charakteru naší honitby víceméně výjimečné.
Zpočátku jsem se také snažil vábit podle původních doporučení - tedy několika krátkými zvuky imitujícími pochrochtávání vodící bachyně. Zaznamenal jsem při něm pouze několik dílčích „úspěchů“. Úspěšný jsem byl zejména v bezprostřední blízkosti houštin, kde byla černá zavláčená. Vždy mi také na vábení reagoval osamocený sekáč, který někde poblíž rychle přesadil přes průsek nebo jiný přehlednější prostor.
Z konkrétních zážitků si dovolím vzpomenout na některé typické a opravdu nezapomenutelné. Na prvním místě zde stojí určitě první úspěch s vábničkou v ruce. Bylo to během jednoho z teplých podzimních úplňků. S otcem jsme si dali po čekané sraz u vozu. Z přilehlé houštiny se nám ve stejný okamžik ozvala tlupa černé zvěře.
Poodstoupili jsme od auta a potichu se dohodli - já zkusím zavábit a táta bude případně střílet. Prasata jsme si krásně „přitáhli“ až na deset metrů. Věrna tomu, co jsem si měl ověřit později, ani v bledém měsíčním světle neopustila suchou trávu a jediné, co jsme mohli chvíli pozorovat, byly vrcholky štětinatých hřebenů. Napoprvé to byl ovšem neskutečný zážitek.

Druhou vzpomínkou je silný lončák přivábený za soumraku z rozsáhlé plochy rákosu. Pro čekanou jsem zvolil nízký posed umístěný na liniovém porostu lemujícím terénní depresi, jíž protékala stružka vody. Mezi posedem a lesem vzdáleným asi 40 metrů se táhl pruh neudržované louky porostlé buření.
Byl začátek října a prasata se právě vrátila z polí. Na okraji lesa bylo umístěno vnadiště, které však bylo navštěvováno pouze sporadicky.
Se soumrakem se v rákosí ozvala černá, která však krytinu evidentně nehodlala v brzké době opustit. Vzhledem k situaci jsem se rozhodl v krátkosti zavábit.
Nejdříve jsem zvolil nenásilné pochrochtávání, které jsem postupně zintenzivňoval a posléze přešel v pokvikávání selat. Podle zvuků doléhajících z vegetace zareagoval pozitivně minimálně jeden kus, který se vydal směrem k posedu a zastavil se asi deset metrů ode mne. Bohužel, k celému přesunu využil výhodu zarostlé....
Protože se mu něco nezdálo, zastavil, foukal a následně se stáhl zpět. Po dalším vábení se vrátil na původní místo a celá situace se opakovala. Zintenzívněným vábením, a tím, jak se smrákalo, se mi jej podařilo vylákat mimo potok do vysoké trávy. Zde se s foukáním a mlaskáním pohyboval v kruzích další minimálně čtvrthodinu. Když se již poněkolikáté vrátil do rákosí, zavábil jsem naposledy atypicky dlouhým zachrochtáním, které jsem přerušil řadou „poklepání“ na ústí vábničky. Kus zareagoval okamžitě. Jako blesk se prosmýkl trávou na kraj lesa, kde se odhalil poblíž vnadiště na světlém pozadí suché trávy. Ulovení pak bylo hračkou.
Krmeliště černé
Na závěr si dovolím přidat dva zážitky s vábením černé zvěře pomocí zaječího větřidla. První se mi přihodil před mnoha lety, kdy jsem toho o vábení ještě příliš nevěděl. V nočních listopadových hodinách jsem tehdy zasedl na kazatelnu uprostřed louky poblíž zeleného řepkového pole. Již za pár minut se na okraji lesa objevila tlupa černé zvěře, která začala ihned buchtovat. Měsíček šel do úplňku a bylo celkem dobře vidět. Černou jsem „pásl“ dobře hodinu a dlouho se zdálo, že se mi přiblíží na mysliveckou vzdálenost. Pak však přestala divočáky činnost bavit, seřadili se do zástupu a vyrazili přes horizont pryč. Nebylo na co čekat.
Zavábil jsem zaječím vřeštidlem Turvab. Tlupa zarazila na hranici viditelnosti hned po prvních zvucích.
Po dalším krátkém zavábení se vydala klusem zpět. Na louce se divočáci rozestoupili do nepravidelné rojnice a vydali se směrem k posedu. Jedno sele se mi pak podařilo ulovit.

Pravděpodobně nejintenzívnější zážitek při lovu černé zvěře vůbec jsem získal při ulovení dvou lončáků pomocí předladěného vřeštidla Nordik Pre-tuned. Vřeštidlo jsem tehdy vlastnil velmi krátce a pod vlivem instruktážního DVD jsem se jej rozhodl vyzkoušet. Byla polovina prosince, ráno po rozednění, v lese ležel sněhový poprašek. Poučen všemi zásadami týkajícími se směru větru, krytí aj. jsem usedl ve vzrostlém lese na žebříkový posed. Na porost navazovaly ve vzdálenosti asi dvě stě metrů rozsáhlejší houštiny. Veden ukázkovým vábením jsem zahájil opravdu masívní vystoupení, které trvalo poctivých dvacet minut.

Po pravdě jsem byl doslova zaskočen pěticí statných lončáků, kteří se náhle objevili v pruhu hustého náletu, jímž se rychle blížili. Po ráně na komoru se jeden zlomil ve vzdálenosti necelých padesát metrů a ostatní kusy se úprkem vracely po vlastní stopě Ani nevím proč, ale velmi silně jsem ještě jednou zavábil. Černá zarazila na místě a začala jistit. K mému údivu se následně otočila a vracela se zpět. I tentokrát jsem střílel na bezproblémovou vzdálenost kolem osmdesáti metrů.
Dobře si uvědomuji, že popsané způsoby lovu černé zvěře nejsou typické a že zkušenosti, které zde prezentuji, se někomu mohou zdát sporé. Nicméně vábení této zvěře skutečně funguje a patří k nejzajímavějším. Alespoň v mém případě mi poskytlo jedny z nejlepších mysliveckých zážitků a mohu je všem, kdo s černou zvěří pravidelně pracují, pouze doporučit.
Věřím také, že se najdou další myslivci, kteří s uvedeným způsobem lovu mají svoje zkušenosti, o něž se s ostatními na stránkách Myslivosti rádi podělí. Určitě by tím přispěli nejen k rozšíření potřebné poznatkové základny, ale také k obohacení mysliveckého života mnoha dalších kolegů.

Mgr. Josef DRMOTA

LOV JELENA. Co o tom víme? Laně byly mnohokrát příčinou loveckého nezdaru a zrazení loveného jelena. Jelen (Red Deer), Jelení říje, Milování v přírodě, Vábení

Ochranář řekl, proč chcete zvěř chránit, když ji potom stejně lovíte.
VYSOKÁ ZVĚŘ JELEN RED DEER, JELENÍ ŘÍJE LOV, JAK NA TO?

 Ano, lovíme, neboť naše civilizace vzala přirozený biotop velkým predátorům, kteří byli jeho přirozenými nepřáteli. Velcí predátoři svou přirozenou selekcí udržovali zvěř v dobré kondici a stejně tak myslivec musí mít na zřeteli selektivní lov ve prospěch lovné zvěře a ne svůj vlastní.

Lov je tím nejstarším a naprosto přirozeným řemeslem. Lidé ho provozovali od pradávna a my bychom ho měli bránit jako nejpřirozenější způsob opatřování si kvalitního a zdravého masa. 

Naši předci lovili jelena ze země různými způsoby. Všemožnými zradidly ho nahnali k ústí skal nebo do připravených ohrad, čekali na něj na jeho ochozech. Lovil se po celý rok. My můžeme lovit jelena jen v zákonem stanovené době. V srpnu bychom měli lovit zvěř holou, protože zvěř vychází poměrně za světla a můžeme tak splnit velkou část odlovu holé zvěře bez zbytečných narychlo pořádaných nátlaček v době strádání, aby se dohnal plán lovu. Zamezí se tak nekontrolovanému lovu při společných akcích, kdy padne spousta silných laní, které pak v chovu chybí.

Lov jelena lesního

Pokud chceme mít dobrou říji, potřebujeme k tomu laně, pokud nebudeme mít na říjišti dostatek říjných laní, nebudeme mít také žádné jeleny. S nimi přicházejí samozřejmě jeleni. Jsou oblasti, kde se zdržuje jelení zvěř celoročně, takže není problém ji najít a přizpůsobit tomu i přípravy. Jiné je to například v oblastech, kde jeleni tráví čas v polích a na svá říjiště se stahují až v době říje. V této době by měl být pohyb v honitbě minimální a začátkem září by se už také neměla lovit holá, abychom zbytečně neznepokojovali zvěř zbytečným pohybem.
Je tu ale jeden velký a zásadní problém a tím je velikost našich honiteb. Rozloha 1000 ha je pro chov a lov jelení zvěře naprosto nedostačující, honitby by měly mít nejméně 3500 ha jako tomu bylo dříve. Vyzývám tímto naše zákonodárce, aby se zamysleli nad tímto faktem a nepřipouštěli stále menší a menší plochy honiteb. Odstrašujícím příkladem by nám mělo být sousední Německo, kde je sice 100 ha běžná výměra, ale zvěř naprosto žádná.
Každý se snaží přetáhnout zvěř k sobě a často dochází ke krmení zvěře jako na velkostatcích. Možná by bylo lepší se dohodnout se sousedními honitbami na kritériích průběrného lovu. Způsob myšlení ,,když ho neulovím já, uloví ho soused", je velmi neetický a krátkozraký. Naopak pozitivním ukazatelem jsou velkoplošné honitby Vojenských lesů a statků, kde je dobrých jelenů stále ještě dostatek také díky jasným a dodržovaným pravidlům a kritériím chovu a lovu.

Samotná příprava lovu
Jeleni v říji

Lov by neměl být jen o tom vzít si kulovnici a jít lovit. V oblastech, kde zůstává zvěř celý rok, můžeme obeznat výskyt jelenů podle vytloukání. Obeznání jelenů by mělo být samozřejmostí, protože si tím můžeme ušetřit spoustu času při hledání lovného jelena při říji. Správný jelenář by měl mít už před říjí připravené lovecké šouláky, vyčištěné přístupové chodníky ke kazatelnám, dobrě nastřelenou zbraň a zprovozněné kazatelny a žebříky.

Oděv a obuv

Velmi důležitou součástí našeho úspěchu jsou vhodný oděv a obuv. Jelení zvěř je velmi citlivá na hluk, má vynikající čich a dobře vidí. Měli bychom volit oděv, v kterém budeme při jakémkoli pohybu neslyšitelní. Pokud budeme mít oděv z materiálu, který vydává sebemenší zvuk nepatřící do přírody, může to mít při lovu ze země v rozhodující chvíli negativní dopad na výsledek lovu. Stejně tak při lovu ze země nošení u nás dosud málo používaných obličejových roušek a lehkých rukavic, by také měl být běžnou součástí výstroje. Bílý obličej a ruce svítí v ranním šírání nebo večerním soumraku jako baterka a zvěř na ně reaguje velmi citlivě. Vzpomeňte si na situace, kdy jste sami sebe dušovali, že vítr jste měli dobrý, šli jste potichu jako Vinettou a přesto jste si zvěř zradili, přemýšlejte o tom chvíli.
Obuv je také věcí mnohdy podceňovanou. Vždyť co může býti horšího v lese, než vrzající levné gumové podrážkou nebo čvachtající boty navlhlé ranní rosou. V lese při šoulání, kdy se jedná už opravdu o metry, doporučuji každému vzít s sebou velmi silné vlněné tmavé ponožky. Když se chci k jelenovi dostat opravdu neslyšně, prostě boty vyměním za tlusté ponožky. Tento trik je samozřejmě starý, ale ze zkušenosti vím, že ho přesto spousta myslivců ještě nezná. Vyzkoušejte to také, je to stará a našimi dědy i otci osvědčená praktika.

Kde zvěř hledat

Polohy hlavních říjišť jsou od regionu k regionu jiné. V nížinách v Bulharsku jsou to obrovské komplexy polí a lánů kukuřice, která se tu nechává stát pro zvěř, lužní lesy na Moravě, smrkové a listnaté komplexy ve vojenských prostorech a nebo pohádkové klečoviny u nás v Krušných horách. Jedno je však ale stejné, a to je voda a mokřina. Jelení zvěř přímo miluje vodu a ráda se koupe a kaliští. U těchto míst máme také potom velkou šanci se se zvěří setkat. Je dobré mít obeznaná kaliště neboť se zde můžeme setkat s jeleny i v denní době, kde si jako v lázních v bahně chladí své říjí rozpálené a mnohdy četnými ranami zasažené tělo ze soubojů o laně.
Stopy jsou také velkým pomocníkem. Nebudeme se ale dívat jen na zem, budeme také vzhlížet k nebi a hledat nebeská znamení. Nejde samozřejmě, jak všichni víme, o básnickou metaforu, ale o olámané větývky a větve od paroží jelenů.
Jeleni u vody


K hledání míst, kde se pohybují říjní jeleni můžeme použít stejný způsob, jakým zvěř často odhalí nás a to je navětřením. Jelen po sobě zanechává silnou pachovou stopu cítící prkem. Někteří tvrdí, že říjný jelen je cítit jako starý kozel. Tyto způsoby hledání zvěře můžeme dobře využít, když probíhá tichá říje a jeleni se neozývají, takže je nemůžeme najít po hlase. Jiné je to samozřejmě pokud jsou k nám Svatý Hubert a Diana nakloněni a počasí nám přeje. To potom můžeme naslouchat nádherným koncertům krále našich lesů, při kterých nám běhá příjemný mráz po zádech. Tohoto správného naladění jelenů můžeme dobře využít, neboť pokud budeme správně vábit, můžeme jelena roztroubit a zjistit jeho polohu a našoulat se k němu nebo ho přivábit k sobě.

Kdy začíná říje

Je to opět závislé na oblasti, kde jelení zvěř žije. V nížinách může také říje začínat již začátkem září, vrcholit může již kolem desátého a na horách může být vrchol až začátkem října, takže to musí mít každý ve své oblasti vypozorované. Počasí hraje také rozdílnou roli. V nížinách mohou jeleni troubit i za tepla hraničícího s letními teplotami a na horách se téměř nedočkáte zatroubení pokud není teploměr zrána téměř na bodu mrazu.

Samotný lov

Můžeme se samořejmě rozhodnout pro lov z kazatelny nebo ze země. Pokud budeme lovit z kazatelny, doporučuji zvláště v blízkozti mlazin nastupovat na posed minimálně dvě až tři hodiny před lovem. I když nás zvěř zaslechne, bude mít dostatek času zapomenout na lomoz, který jsme svým příchodem způsobili. Ráno musíme často za úplné tmy nastupovat na předem vybraná místa. Zde doporučuji označení cesty bílým krepovým papírem uvázaným ve výšce očí. Je dobře viditelný i za tmy a nemusíme tolik používat baterku. Jedním z nejdůležitějších faktorů při lovu jelena je vítr a ten umí zvláště na horách pořádně pozlobit. Na vybraná místa je dobré mít vytipované alespoň dvě přístupové cesty kvůli změnám větru. Dobrým pomocníkem poznávání směru větru je obyčejný bublifuk. Zkoušení větru dechem nebo bílým práškem není tak dokonalé. Zde vidíme směr větru pouze několik metrů, kdežto u bublifuku nám bubliny ukazují různé točení větru i po desítkách metrů. Tento trik mě naučil známý fotograf zvěře Rostislav Stach.
Pokud stavíme žebříky nebo kazatelny, měli by mít výšku nejméně 4 m. Při lovu ze země dbáme také na to, abychom my samotní nebyli ničím cítit. Voňavka partnerky nebo přílišné povzbuzení něčím ostřejším, což je mimochodem protizákonné, nejsou na místě. Všichni to známe, na lovecké chatě není pračka, tak si přibalíme o jednu, dvě košile více. Věřte, že i síla našeho pachu může zvěři bud zlehčit nebo naopak ztížit možnost našeho prozrazení. Ruku na srdce, po třech dnech intenzivního lovu by jste svou košili navětřili i sami.

Vábení
Mladí jeleni

O vábení jelenů již bylo napsáno nesčetné množství publikací. Vábení jelena je věc zapeklitá a náročná. Co je však třeba důležité vědět je to, že musíme vždy troubit slabšího jelena, než jaký se nám ozývá a pokud chceme jeleny roztroubit, použijeme vždy hlas mladého jelena. Hlas zní jako "Aúúa, Aúúúa, Aúúa". Mladý jelen začíná hlas jakoby na A, středně starý na E a starý na chrčivé Ö. My se ale budeme vždy držet zpátky a budeme troubit raději mladého jelena, který se sice ozývá, ale má respekt. Pokud začneme v lese koncertovat, můžeme jít také brzo domů, neboť nádherně provedený hlas starého jelena stojícího u laní je sice krásná věc pro ucho, ale při věkové skladbě naší jelení zvěře by byl spíše na škodu a jeleni, pokud, zatroubíme starého rozlobeného jelena, spíše ztichnou. Silnějšího jelena si můžeme dovolit zatroubit pouze tam, kde bezpečně víme, že zde jsou i jeleni vyšších věkových tříd.
Vábení jelena je tedy věda a měli bychom se s touto disciplínou zabývat intenzivně ještě před říjí. Záměrně zde nebudu zbytečně vypisovat notově, jak jelen troubí. Tento hlas se nedá napodobit ani písmeny. Hlasy jelenů si můžete poslechnout například na internetových stránkách na adrese www.vabnicky.cz, případně na různých již vydaných a nebo připravovaných CD nosičích a kazetách.

Majestátní troubení jelena můžeme napodobit spoustou různých pomůcek. Jako příklad uvádím cylindr od petrolejky, suchý stvol bolševníku, špulku od nití, mořskou mušli Tritonia zvaná tritonka, nejběžnější je asi upravený (tzv. vystrouhaný) roh uherského stepního skotu volský roh a různé typy teleskopických vábniček typu Faulhaber.
Dalším méně známým způsobem je napodobování nosového tónu říjné laně. Existuje stará původní vábnička od firmy Hubertus, která tento tón nádherně napodobuje. Tuto vábničku snad brzo uvedeme na tuzemský trh. Staří fořti tvrdí, že je to v praxi někdy lepší, než samotné troubení.
Nesmíme také zapomenout na imitaci agresivních projevů jelena, když tluče parožím do stromků a pařezů a hrabání během. Proto mám při vábení vždy s sebou loveckou hůl nebo stačí suchá pevná rovná větev. Pokud je dobře vyschlá, zvoní při úderu o větev nebo stromek jako paroh. Pokud máme již jelena blízko, stačí zlomit větvičku nebo nohou zašustit na zemi. Jelen pak obvykle vyběhne a hledá domnělého soka.

A ještě jedna důležitá připomínka pro ty nadšené, ale třeba méně zkušené. V zápalu lovu, kdy se snažíme přiblížit k jelenovi, často zapomínáme na laně, ty jsou mnohem ostražitější než samotní jeleni a mohou nám v poslední chvíli zkazit naši mnohdy hodinovou snahu o neslyšné našoulání. Zkušení praktici potvrdí, že laně byly mnohokrát příčinou loveckého nezdaru a zrazení loveného jelena.
Všem, kteří máte tu výsadu, dříve dopřávanou pouze králům a můžete lovit královskou jelení zvěře přeji hojnost loveckých zážitků, vždyť i pouhá možnost pozorování tohoto druhu nádherné zvěře, je u nás bohužel stále větší vzácností.

S pozdravem Lovu a lesu zdar
Petr POSPÍŠIL

LIŠKA MYŠKUJE velmi obratně s rychlým a ladným pohybem, téměř vždy je úspěšná.

Kdo to jednou uvidí už ví co a jak...
Nejvhodnější čas na vábení je odpoledne a navečer 15.00 - 24.00 hodin. 

Nevábíme, pokud liška myškuje v poli, ta je lovem tak zaujata, že je lepší se k ní dostat s dobrým větrem na dostřel. 


Ráno jsou většinou lišky po celonočním lovu nasycené a na vábení nereagují tak aktivně. Ale není to vždy pravidlo (mám několik ulovených lišek v časných ranních hodinách na vábení) - zřejmě i u lišek platí pravidlo, že nejsou vždy hody. Velmi dobře reagují lišky na vábení za vysoké sněhové pokrývky, neboť se k myším obtížněji dostávají. 

Důležité je vybrat si vhodné místo s dobrým větrem a výhledem před sebe a do stran. Vyhýbáme se nepřehledným úsekům. Když jsme zaujali místo s dobrým větrem (předpokládaný příchod lišek), nabili si zbraň, přestaneme se pohybovat. Před samotným vábením je třeba 20 - 30 minut zůstat bez pohybu a osobně používám hlavně zaječí vřeštidlo. Počkáme pět až deset minut, a pokud nám liška nepřišla, zavábíme znovu jednou až třikrát, a to hlasitě, s důrazem na konci. Připravíme se na střelbu tak, abychom zbytečným pohybem přicházející lišku nezradili. Zde děláme hodně chyb, neboť nás liška náhle překvapí a my si ji prudkým pohybem zradíme. Věřte, že takto zrazená liška se jen velmi obtížně loví. Další velkou chybou je vytrvalé a několikanásobné vábení za sebou.

Lišky reagují na vábení různě. Hladová nebo mladá jde většinou přímo, starší zkušenější přicházejí nepřímo, často si jdou pro vítr nebo vás i obejdou.
 

Nevábíme, pokud liška myškuje v poli, ta je lovem tak zaujata, že je lepší se k ní dostat s dobrým větrem na dostřel. 

Zaječí vřeštění je slyšet do 2 km, myší pištění 100 až 200 m, ale i šustění oděvu slyší liška do 100 m, to vše záleží od povětrnostních podmínek. Nesmí nás překvapit, že liška k nám postupuje pomalu, dokonce se mi stalo, že myškovala nebo se přiblíží na 60 až 80 m, sedne si a velmi dlouho poslouchá a pozoruje okolí. To nás nesmí vyprovokovat ke zbrklé střelbě. Sedíme klidně, popřípadě ji máme zaměřenou a čekáme, až se k nám pohne na dostřel. Pokud to trvá dlouho, můžeme zkusit jemně jednou až dvakrát zamyškovat. 

Liška velmi dobře vidí, rozezná nás i za keřem. Opět se vyvarujeme prudkých pohybů.

SRNČÍ ZVĚŘ VÁBENÍ Technika a zásady úspěchu. Chování lovce při vábení. Geschreck je zvuk, který většina myslivců vůbec nezná...

Srnec v říji

Vábení srnců v říji


Pravděpodobně nejjednodušším druhem zvěře je z pohledu lovu vábením zvěř srnčí. Vábení je v tomto případě založeno na vnitrodruhové komunikaci a vychází ze dvou základních principů.

Prvním a nejznámějším způsobem je vábení v říji, kdy srnci reagují na hlas říjné srny. Používá se při něm imitace několika typů hlasových projevů, které se vzájemně kombinují. Na to, jak správně hlasy modulovat, a zejména na to, jak je sestavit do odpovídajících slok, existují nejrůznější, mnohokrát diskutované a mnohokrát publikované názory. Následující popis tudíž nemusí být tím jediným správným ani jediným použitelným.
Základním hlasem používaným při vábení je pískání srny sestávající z kratších, jednoduchých a výše posazených tónů. Interpretovat je lze jako: „Fi-fi-fi“ Po nich obvykle následuje známé: „Pia-pia-pia-pia-pia“.

Dalším typem zvuků je pískání honěné srny, na kterou dotírá srnec, při němž jsou předchozí písknutí prodlužována a jsou zakončena kratším zvýšením tónu. Popsat se dají jako: „Pííá-pííá-pííá“.
Posledním druhem hlasu je tzv. „geschreck“, který lze nejlépe charakterizovat jako zděšené (nebo vášnivé?) vypísknutí. Sestává z delšího: „Pííí“, po kterém následuje drnčivé zakončení. Lze je vykouzlit pouze pomocí některých vábniček, respektive těch, které mají delší a volný rezonanční jazýček. Typickým příkladem jsou Nordik, Buttolo, univerzální srnčí Devana nebo Hubertus.
Geschreck je zvuk, který většina myslivců vůbec nezná a tudíž jej ani nepoužívá. Ten, kdo jej uslyší poprvé, bývá doslova zděšen a dopředu jej odmítá s odůvodněním, že na něco podobného srnec reagovat nemůže a že si podobnou improvizací zvěř pouze vyplašíme. Opak je ale pravdou.
Veškeré popsané zvuky se imitují relativně snadno. Výjimku představuje pouze geschreck, který je třeba nacvičit. Obavy z drobných odchylek jsou u něj ale téměř zbytečné a podle mých zkušeností různé variace příliš nevadí. Pro srnce bývají v tomto směru někdy lákavé i neskutečné zvukové projevy, které sami považujeme za nepovedené.

Obecný poznatek ukazuje, že čím jsou hlasy intenzívnější, tím jsou pro srnce dráždivější. Mám vyzkoušeno, že i skutečně intenzívní tóny, jsou-li samozřejmě interpretovány správně, srnce přitahují.
I zde si nicméně musíme zopakovat dříve připomínané „všeho s mírou“. Každý uměle napodobovaný zvuk do přírody nepatří a je-li opakován příliš intenzívně a příliš často, vnese do populace neklid, dokáže rozvrátit přirozený běh pochodů a věci pouze ublíží.

Intenzívní zvuky, mezi které patří zejména zmiňovaný geschreck, by se proto měly používat víceméně vzácně jako kratičké vyvrcholení vábení a na stejném místě by se neměly po sobě často opakovat. Navíc by měly každé vábení opravdu pouze završit a neměly by být jeho nosným prvkem.
Obecně platí, že při jednotlivých seskupeních vábení v říji by se mělo začínat jednoduššími a méně provokativními tóny. V praxi to znamená, že po příchodu na místo a uplynutí vhodné doby potřebné pro uklidnění okolí, která by měla podle situace představovat asi 15-20 minut, začneme vábit nejdříve slokami složenými z 5-10 tišších jednoduchých písknutí.

Nedostaví-li odezva, můžeme přidat písknutí hlasitější
a následně pokračujeme slokami, v nichž seskupíme na začátku jednoduché pískání a na konci několik písknutí honěné srny.
Celou sérii zakončujeme 1-2 slokami, v nichž přechází pískání honěné srny v 2-3 geschrecky.
Po ukončení vábení v každém případě setrváváme dalších zhruba 15-20 minut na místě. Zejména staří srnci dokáží dlouho postávat v úkrytu a pozorovat cílový prostor, případně si nás rádi velmi pečlivě obejdou, aby se dostali pod ideální vítr.

Mezi každým seskupením pískání si dopřáváme několik minut klidu, nachystáme si zbraň a bedlivě sledujeme okolí. Srnec se někdy doslova zhmotní na okraji porostu bez jediného zapraskání větvičky, jindy se přižene s mohutným rámusem a supěním přímo pod posed.
Není na škodu, dodržíme-li na jednom loveckém místě celé popsané schéma. A to i tehdy, přichází-li srnec již na některou z prvních slok vábení. Při zintenzívnění zvuků a zvýšení jejich dráždivosti totiž vábením pokrýváme stále větší prostor a lákáme k sobě i méně rozhodné srnce.
Ze stejného důvodu během prvních slok zvuky tlumíme, nejlépe sevřením vábničky v dlaních. Odměnou někdy bývá i několik kusů zvěře, které nám v jediné dobře zazvěřené lokalitě ochotně přiskočí během několika desítek minut. Často se pak ani nestačíme divit, kolik srnců se nám v honitbách prochází. V každém případě ale vábení uzpůsobujeme, co se týká délky, času i jednotlivých slok, momentální situaci.
Srnec

Popsaný mechanismus vábení srnců v říji je pouhým doporučením jednoho z možných postupů. Samozřejmě, každý z myslivců si může pro svoje podmínky a po nasbírání zkušeností utvořit model vábení vlastní. Osobně se snažím výše uvedeného schématu víceméně držet. Odpovídá totiž nenásilnému způsobu vábení, který co nejméně zasahuje do průběhu říje. Zásadně se také na stejná místa vracím v jedné sezóně spíše výjimečně. V případě, že tak učiním, pak minimálně s týdenním odstupem. I zvěř potřebuje čas na přirozený chod biologických potřeb.

Vábení v říji používám v několika situacích. První z nich je klasická čekaná, kterou si vábením zpestřuji a zvyšuji při ní šance na setkání se zajímavým srncem. Rozumně provedené vábení nevadí ani během čekání na jinou zvěř. V tomto případě si celé výše popsané schéma rozvrhnu na celou dobu čekání, přičemž mezi jednotlivými slokami činím delší pauzy a vábení končím minimálně půl hodiny před odchodem z čekaniště.
Další situací je cílené vábení, kdy během jednotlivých vycházek střídám několik stanovišť, a to nejen v podvečerních a ranních hodinách, ale příležitostně i během dne. Tento mechanismus aplikuji pouze během zhruba jednoho týdne, kdy srnčí říje vrcholí. Na jedno místo, na němž opět jedenkrát aplikuji popsané schéma vábení, přitom počítám se zhruba hodinou čistého času. I při tomto systému je samozřejmostí dodržení ostatních popsaných zásad.

Občas si neodpustím ještě jeden způsob vábení, který však obvykle používám víceméně výjimečně na vybraných místech. Speciálně se jedná o okraje obilných lánů nebo travnatých porostů, ke kterým se někdy dostanu během dne.
Ve vhodném úkrytu, z něhož je dobrý rozhled, zde písknu jednu kratičkou, nicméně intenzívnější sloku obsahující všechny popsané hlasy. Zalehlí srnci většinou neodolají, zvednou hlavu a odhalí svoji přítomnost v krytině, a to i tehdy, nachází-li se poblíž rujné srny. Tímto postupem nesleduji jako primární cíl jejich přivábení, nýbrž pouhé obeznání a zevrubnou kontrolu stavu. Po uklidnění situace se z místa nenápadně stahuji.

Pro vábení se snažím vybrat stanoviště tak, aby co nejvíc splňovala obecné zásady popsané v předchozím příspěvku. Nejde tedy pouze o posedy a kazatelny, ale o veškerá vhodná místa, kde mohu z krytu přehlédnout co největší prostor, zejména směrem po větru. Jednou z podmínek je zde blízkost vhodné krytiny (zarostlé paseky, meze, okraj porostu řepky, kukuřice, obilovin nebo houštiny), kterou srnčí zvěř miluje.

Ideálním jsou pro umístění čekaniště různé keře a hustší stromy v lesním plášti s nízko zavěšenými větvemi, stromová seskupení ve volnějším prostranství nebo alespoň kmeny silnějších stromů. Tato místa mám většinou již dopředu ošetřena proříznutím několika větví a vyčištěním přístupového šouláku. Kmeny stromů poslouží dobře jako opora pro zbraň.

Nelze-li jinak, usedám těsně u podobného krytu na stoličku s pohotově připraveným monopodem a přehodím přes sebe kus maskovací sítě. Přestože se to někomu bude zdát jako latina, mám vyzkoušeno, že podobné provizorní krytí srnec zrakem na několik desítek metrů neodhalí. Samozřejmostí je ovšem dobrý vítr a nenápadné pohyby.
V případě srnčí říje je velmi diskutovaným tématem správná doba pro vábení. Vábit se nesmí příliš brzy, protože srnce tím jen zneklidníme a později nám budou na vábení reagovat špatně.

Mgr. Josef  Drmota

VÁBENÍ ZVĚŘE SRNČÍ Vábení, Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře.

Srnčí říje

Vábení hlasem srnčete 


Méně známé je vábení srn pomocí hlasu srnčete, který se nejčastěji popisuje jako vysoké opakované: „Pííju“. Srny jsou zodpovědné matky. Na volání svého potomka proto reagují velmi dobře a ochotně.
Napodobení jemného pískání srnčete je možné na většinu laditelných srnčích vábniček, nicméně vábiči uvítají zejména předladěné nástroje. Sáhnout můžeme po všech typech vábniček uvedených v předchozím textu. U většiny výrobců nalezneme vábničky laděné přímo na hlas srnčete. V případě laditelné vábničky Nordik není problém dosáhnout požadovaného zvuku příslušným nastavením kroužků do pevně daných zářezů a jednoduchým stiskem membrány zuby. Modulace zvuku v tomto případě vyžaduje krátké zacvičení.

Osobně jsem nejlepší reakce srn při imitaci hlasu srnčete zaznamenal při použití laditelné vábničky Devana, která má v boku předvrtaný otvor. Za normálních okolností vydává kontaktní zvuky dospělé zvěře, po jednoduchém zakrytí bočního otvoru se tón zvedá na hlas srnčete. Srny na tuto vábničku vždy reagovaly naprosto spolehlivě a přiskakovaly okamžitě.

Otázkou samozřejmě zůstává, kdy lze uvedený způsob vábení používat. Ideální je doba, kdy se v přírodě mladá srnčí zvěř přirozeně vyskytuje. Hlasem srnčete lze navíc vábit všechny predátory a reaguje na něj i černá zvěř. Nicméně musíme vždy počítat s reakcí dospělé srnčí zvěře. Zvuk je pro ni evidentně zneklidňující a stresující. Z tohoto důvodu používám hlas srnčete velmi nerad a výjimečně.
Pro cílené vábení srny existují jen dva důvody. Prvním je říje, kdy srnec stojí u srny, nereaguje na klasické vábení, ale přichází za srnou, která někdy přijde za hlasem srnčete.
Druhým důvodem je pak průběrný odstřel slabých rodinných skupin, kdy potřebujeme naráz ulovit srnu i její srnče. 

Podle zvyklostí lovíme samozřejmě nejdříve srnče. Srna nám však odskočí. Po krátkém uklidnění situace je ji však v ideálním případě možné přivábit nazpět, protože svoje mládě hledá. Někomu možná přijde podobná lest jako nehumánní, nicméně pro chov srnčí zvěře je odstranění srn vodících slabá srnčata zcela zásadní. Spoléhat se na jejich pozdější ulovení je již značně ošidné.

SRNČÍ ZVĚŘ krajina příroda a myslivec. Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje,

Srnčí říje

Jak je to dnes?


Za stávajících podmínek se srnci proberou již v mládí a pod tlakem přísné hodnotící komise se silný šesterák z opatrnosti pardonuje. Mám i zkušenosti, že v běžné praxi pokud k jeho ulovení dojde, tak se na přehlídku často ani nedostane.

K tomu ještě přistupuje zkušenost, že pokud byl v jednom roce viděn mimořádně silný srnec, tak na devadesát procent se tento srnec v příštím roce již ve sledované lokalitě neobjevil. Možná byl uloven jinde, ale spíše mu nepříznivé podmínky již v příštím roce stejnou trofej (mimořádně silnou) nedovolily nasadit.

Je mi bohužel asi souzeno, že se v mnoha svých úvahách často prezentuji jako skeptik. Domnívám se ale, že doba mé myslivecké praxe - bezmála šedesát let, je dosti dlouhá na to, abych si mohl dovolit mít na některé věci svůj osobitý názor.
Je nepopíratelnou skutečností, že lidská činnost by měla mít svůj smysl a cíl. Tedy ta naše nás musí stále nutit, abychom se snažili nám svěřený objekt své činnosti zlepšit. Jenže v dnešní době, kdy se zajíc stal ve velké části honiteb zvěří téměř vzácnou, stala se hlavním dodavatelem zvěřiny zvěř srnčí. Takže srnec uspokojuje touhu po trofeji a srna s dorostem zabezpečují zvěřinu až do Silvestra.

A nejen to. Rozhlédneme-li se po dnešní české krajině, vidíme buď ohromné lány monokultur, které se po sklizni mění v potravně sterilní plochy a nebo jsou tam ještě větší plochy pastvin, kde travní porosty jsou pro srnčí zvěř absolutně nevhodné. Mezi tím hledat políčka se šťavnatým jetelem a nebo vonné louky určené k sušení stejně voňavého sena bývá často velmi namáhavým úkolem.

Přimysleme si k tomu ještě kyselé deště, krajinu hemžící se turisty, cykloturisty na horských kolech, případně všudypřítomné houbaře, neexistuje v krajině snad jedno zákoutí, kde by na zvěř stres nečíhal ze všech koutů.



#Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje, 

Mladí myslivci už umí vytvořit fotografii z lovu. Gratulujeme! Liška a zátiší lovu (by daniel regent) sociální sítě Myslivost...Liška, #Lovecké stezky, Hunting Rifles, Kulovnice, Lovu zdar!, Myslivecké ráno

Liška a zátiší lovu (by daniel regent) sociální sítě Myslivost 

Vábení je nejnáročnější z hlediska poznatků celkové biologie a vědomostí o této šelmě



Tento způsob lovu je velmi opomíjen; znám málo nadšenců, kteří se tomuto lovu věnují. Musíme se perfektně vyzbrojit, jak materiálně, tak trpělivostí.
Úspěch lovu záleží na denním čase, dobrém větru, místě na vábení, četnosti lišek, sněhové pokrývce a v poslední řadě pokojného, tichého chování samotného lovce na posedu nebo stanovišti. Nejvhodnější čas na vábení je odpoledne a navečer 15.00 - 24.00 hodin. Ráno jsou většinou lišky po celonočním lovu nasycené a na vábení nereagují tak aktivně. Ale není to vždy pravidlo (mám několik ulovených lišek v časných ranních hodinách na vábení) - zřejmě i u lišek platí pravidlo, že nejsou vždy hody.

Velmi dobře reagují lišky na vábení za vysoké sněhové pokrývky, neboť se k myším obtížněji dostávají. Důležité je vybrat si vhodné místo s dobrým větrem a výhledem před sebe a do stran. Vyhýbáme se nepřehledným úsekům. Když jsme zaujali místo s dobrým větrem (předpokládaný příchod lišek), nabili si zbraň, přestaneme se pohybovat. Před samotným vábením je třeba 20 - 30 minut zůstat bez pohybu a osobně používám hlavně zaječí vřeštidlo. Počkáme pět až deset minut, a pokud nám liška nepřišla, zavábíme znovu jednou až třikrát, a to hlasitě, s důrazem na konci.

Připravíme se na střelbu tak, abychom zbytečným pohybem přicházející lišku nezradili. Zde děláme hodně chyb, neboť nás liška náhle překvapí a my si ji prudkým pohybem zradíme.

Věřte, že takto zrazená liška se jen velmi obtížně loví. Další velkou chybou je vytrvalé a několikanásobné vábení za sebou.
Lišky reagují na vábení různě. Hladová nebo mladá jde většinou přímo, starší zkušenější přicházejí nepřímo, často si jdou pro vítr nebo vás i obejdou. Nevábíme, pokud liška myškuje v poli, ta je lovem tak zaujata, že je lepší se k ní dostat s dobrým větrem na dostřel. Zaječí vřeštění je slyšet do 2 km, myší pištění 100 až 200 m, ale i šustění oděvu slyší liška do 100 m, to vše záleží od povětrnostních podmínek. Nesmí nás překvapit, že liška k nám postupuje pomalu, dokonce se mi stalo, že myškovala nebo se přiblíží na 60 až 80 m, sedne si a velmi dlouho poslouchá a pozoruje okolí. To nás nesmí vyprovokovat ke zbrklé střelbě. Sedíme klidně, popřípadě ji máme zaměřenou a čekáme, až se k nám pohne na dostřel. Pokud to trvá dlouho, můžeme zkusit jemně jednou až dvakrát zamyškovat. Liška velmi dobře vidí, rozezná nás i za keřem. Opět se vyvarujeme prudkých pohybů.

Vábničky - dnes je na trhu celá řada kvalitních vábniček, jak našich tak zahraničních firem.

Myškovačka - používá se na kratší vzdálenost. Pokud nemáme, postačí nám malá lahvička s korkovou zátkou, případně kouskem polystyrénu zavrzat na okenní tabulku. Ti zkušenější si mohou vyzkoušet vábení pomocí ruky. Ruka zaťatá v pěst (případně otevřená dlaň) a jednoduchým sáním přes rty, podobně jako při líbání, napodobíme myškování, ale i vřeštění králíka případně zajíce. Doporučuji si toto vábení nacvičit v klidu doma a pak postupně ho testovat v terénu.   Oblečení - volíme v několika tenkých vrstvách, hlavně abychom se mohli volně pohybovat. Vrchní část kabátu nebo bundy by neměla být v žádném případě ze šustivého materiálu, nejvhodnější je hubertusovina. Boty nejvhodnější jsou kožené, podšité beránkem. Teplá deka nebo podsedový vak by neměl chybět ve výbavě.

V zimě na sněhu se při vábení maskujeme bílým pláštěm. Na trhu je dostatek různých doplňků, které zpříjemní čekání za nepříznivého počasí, od vyhřívaných rukavic, bot podušek apod.

Při vábení vám může kromě lišky přijít i jiná škodná, od toulavých psů, koček, kun, tchořů, ale i káně, jestřábi, sovy a dokonce černá zvěř. Stává se, že přijdou na vábení i dvě lišky současně. Liška, podobně jako jiná zvěř, značí zásah. Při dobrém zásahu udělá přemet nebo se svalí a zůstane nehybně ležet. Pokud odbíhá se vztyčenou oháňkou, je rovněž dobře střelena. Jestliže po ráně zatočí oháňkou, bývá ztracena, neulovíme-li ji druhou ranou. Má-li přeražené kosti kvílí, po ráně na zadek nebo břicho se kouše do zasaženého místa a pak odbíhá. Toto je nástin mých několikaletých zkušeností v lovu lišek vábením, o které jsem se chtěl s vámi podělit.

Zdeněk Kotek


#Liška, #Lovecké stezky, Hunting Rifles, Kulovnice, Lovu zdar!, Myslivecké ráno

Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví...

Prasečí rodinka

Ze všech diskusí vyplývá jednoznačná potřeba v postižených oblastech černou zvěř efektivně lovit


Jak však tohoto cíle dosáhnout ve stavu, kdy vázne komunikace mezi zemědělskými subjekty a myslivci, kdy způsob obhospodařování pozemků znesnadňuje lov divočáků v létě a jejich učenlivost komplikuje lov v zimě?
Po pokosení kukuřic se černá logicky do lesa vrací a začíná navštěvovat tradiční vnadiště. Evidentně si je velmi dobře pamatuje z předchozího období, protože nově založená zařízení vyhledává výrazně později. Právě toto období si dovoluji na základě zkušeností z několika posledních let považovat za zcela stěžejní z hlediska tlumení stavů černé zvěře v našich podmínkách (o problémech lovu po napadnutí sněhové pokrývky se zmíním dále).
Následující řádky berte prosím pouze jako úvahu, vytvořenou na základě několika let pozorování stavu v honitbě i výsledků lovu.

Černá se nám s podzimem vrací do lesa, starší kusy navštěvují známá místa. K nim přibývají nově narozená selata (mnohá bez matek, které byly uloveny během léta na polích) i kusy přistěhovalé, které do daného prostředí přišly poprvé.
Situace v navrátivší se populaci je tím pádem, zejména vzhledem k prostoru, značně nepřehledná a začíná doba obsazování „zimních teritorií“. To se projeví výrazně vyšší aktivitou zvěře, jak pohybovou, tak zvukovou. Sedneme-li v klidu poblíž vhodné krytiny, ozve se nám ještě před setměním, a brzy se dá také do pohybu.
 Právě nyní ji je možné občas vyprovokovat vábničkou. Nabývám ovšem stále více dojmu, že i tuto lest si starší kusy pamatují a některé tlupy „mizí po anglicku“. Je tedy vždy lepší nejdříve počkat, kterým směrem se černá v leči pohne a vábení „risknout“ jako poslední možnost tam, kde jí není možné s dobrým větrem nadejít.

Tlupa černé zvěře v lese
Pohyb zvěře probíhá nejen před setmění, ale také po ránu. Prakticky každoročně se mi podaří v uvedeném období ulovit divočáka na ranním šoulání mezi houštinami nebo na rozhraní pasek a vzrostlého lesa.

K uvedené úvaze o soupeření o vhodná „teritoria“ mne přivedlo několik zkušeností. Opakovaně se mi podařilo být svědkem zvukového kontaktu dvou tlup, které byly zavláčené ve dvou sousedních lečích. Brzy po ohlášení jedné tlupy se vždy ozvala druhá a pozvolně se k sobě blížily. Jednou jsem byl dokonce příčinou tohoto rozruchu sám, když se mi obě tlupy ozvaly teprve po použití vábničky. Postupovaly směrem ke mně z obou stran a nebýt větru, který mne na poslední chvíli zradil, určitě bych se dostal k úspěšné ráně.

Poslední zážitek mám spojený s letošním příchodem černé z polí. Situace byla téměř „modelová“, tedy výše popsaná. Posed umístěný mezi dvěma houštinami. Černá se pohnula nejdříve po mé pravé ruce ve vzdálené části kotlíku. Když už jsem chtěl sestoupit a s dobrým větrem se jí pokusit našoulat, ozvala se druhá tlupa v houštině nalevo. Buď byla početnější, nebo více rozptýlená, rozhodně se však ozývala ze dvou oddělených míst a byla pro mne mnohem hůře dosažitelná. Hlavou mi probleskla myšlenka, že by mohly jít podle mých domněnek „po sobě“. Skutečně to netrvalo ani deset minut, kdy se obě tlupy začaly přibližovat a kusy po mé pravé ruce se přiblížily k posedu.

Náhle jsem na cestě, asi padesát metrů od tlupy, zahlédl pohyb. Na travnatý pruh vystrčil ještě za plného světla hlavu dospělý kus, podle postavy se mohu pouze dohadovat, že se jednalo o kňoura. Chvíli se rozhlížel na jednu i druhou stranu a pak se klusem vydal přes trávu a nízký nálet do sousedního kotlíku. Evidentně mířil ke vzdálenější polovině cizí tlupy. Do houští se už ale doslova vrhl s výhružných zařváním.

Prasata, která tady byla, ve vteřině rozehnal s chrochtáním do všech stran a pak se vydal k druhé části tlupy. I ta před ním prchala s poděšeným kvičením. Bohužel ani jeden kus neopustil houštinu. Podle těžkého kroku a funění obešel dospělý kus ještě jednou obsazené území a pak ztichnul, zřejmě zde zalehl.
Selata z druhé tlupy, v jejíž blízkosti se předtím zdržoval, se bez zájmu o dění u sousedů pomalu přesouvala směrem za tímto kusem, až mi vytáhla z houští ven. Možná že se tedy jednalo o bachyni, která pro svoje potomstvo uhájila celý prostor. Jedno odrostlé sele se mi podařilo ulovit.

Po několika letech podobných zkušeností si tedy dovoluji dedukovat, a pro myslivce hospodařící v podobných podmínkách doporučit k popřemýšlení, že právě toto období, trvající zhruba dva až tří týdny, je pro tlumení stavů černé zvěře velmi účinné. Prasata jsou po tuto dobu velmi aktivní, přesouvají se mezi jednotlivými lečemi, ověřují si dostupné zdroje potravy i úkrytové možnosti, testují konkurenci a pravděpodobně si budují teritoriální hierarchii.

Reagují proto poměrně dobře na zvukové podněty, vytahují z krytiny a kontakty s nimi jsou proto velmi časté. Potravní nouze je k tomu v žádném případě nežene, protože ulovené kusy jsou zcela logicky dobře zabělené po letních hodech v polích. Rovněž návštěvy vnadišť nejsou nijak časté.

Prozatím neotevřenou otázkou zůstává, jak pokračuje každoročně další typický vývoj. V našich podmínkách uvedená aktivita brzy odezní a černá utlumí projevy svojí přítomnosti. Je to velmi dobře znát zejména v poslední výše uvedené etapě trvající zhruba pět let. Na vnadiště dále černá sice vychází, nicméně evidentně nerada, je velmi ostražitá a nedodržuje žádnou pravidelnost.

Dříve bývalo téměř jisté, že navštívila-li tlupa černé krmení v noci před svítáním, vrátí se sem z nejbližší krytiny, kde se po nasycení ukryla, ihned se soumrakem.
Kňour v zimě

Dnes se perioda návštěv protahuje i na několik dnů a instalované fotopasti odhalily velké nepravidelnosti. V tomto směru nemohu potvrdit závěry publikované nedávno v časopise. Černá se přísvitu nebojí, max. napoprvé odskočí do krytu, aby se obratem vrátila, zdroj osvětlení ověřila a nerušeně se nasytila. Za tři roky, co fotopasti používám, jsem získal pouze jediné záběry černé zvěře za světla. Jinak jsou návštěvy roztroušené po dobu celé noci, téměř výhradně hodinu po setmění a hodinu před setměním.

Co je ovšem podstatné. Jakmile černá jednou „přečte“ prostředí, začne velmi rychle chápat souvislosti.
Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví.

 Vytvořené slepé průseky postupující tlupa poctivě obejde a pokračuje v původním směru na jejich protější straně.

Během zimy černá také málo reaguje na provokace pomocí vábničky. Bývalá praxe, kdy jsem na posedu počkal do setmění, pak jsem se krátce ozval a velmi často dostal odpověď i černou do pohybu, přestala fungovat. Mám dojem, že přes zimu „usídlená“ prasata odmítají dát o své přítomnosti vědět. Minimalizují pohyb a vše směřují k záchovnému režimu bez energetických výdajů. I na samotné krmení přicházejí mlčky, jejich pohyb můžeme sledovat jen podle občasného prasknutí větévky a často se přímo „zhmotní“ nad krmivem.
Problémem posledních let, dnes spíše pravidelností než výjimkou, je absence mrazů a sněhové pokrývky během hlavní sezóny. Mdlé, vlhké, promočené a mlhavé počasí aktivitě černé zvěře příliš nenahrává. Oživení nastává teprve v okamžiku, kdy se objeví souvislejší pokrývka a uhodí mrazy.

První dva dny po napadnutí sněhu nemá příliš smysl o ulovení prasete usilovat. Černá je zavláčená v houštinách a neopouští je. Vydrží-li ovšem počasí, nastává téměř stoprocentní jistota, že se černá na vnadiště vypraví. Právě v těchto dnech si dovoluji spatřovat druhou významnou příležitost k tlumení jejích stavů. Bohužel, jak jsem již poznamenal, jsou chladnější období v posledních letech žalostně krátká a černá stále více využívá negativních poznatků.

Aktivita černé je navíc podle zkušeností mých, i zkušenosti kolegů, vázána na určité, těžko předvídatelné, etapy. A to i za stálého počasí. Jinými slovy. Několik dnů se prasata v honitbě ani nepohnou, aby se náhle objevila na všech vnadištích najednou. Stává se tak zcela běžně, že po dvou týdnech půstu ulovíme náhle během dvou večerů naráz čtyři kusy. A to na zcela opačných, navzájem migračně nepropojených částech honitby. Zde už bychom ale o vnějších vlivech pouze spekulovali. Na samotný závěr ještě dlužím přiblížení současné situace se stavy černé zvěře v našich podmínkách.

S úžasem (a solidárním „držením palců“) sleduji zoufalou snahu některých kolegů o zvládnutí místní exploze černé zvěře. I u nás dosahují její počty krátkodobých maxim a objevují se lokální problémy při poškození travních porostů, sousedních pšenic nebo při vyrývání sazenic. Nicméně si troufnu odhadnout, že současné počty černé zvěře nedosahují ani zdaleka stavu, se kterým jsem se zde měl možnost setkat v polovině osmdesátých let. Nezměnit ale naše způsoby a lovit podle tehdejších zvyklostí, věřím, že bychom zdaleka nedosáhli ani dnešních třetinových výřadů. To vše svědčí nejen o výrazné změně vnějších podmínek, ale také o obrovské přizpůsobivosti a učenlivosti černé zvěře.

-PL-

#Sele prasete divokého, Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Chrutí černé zvěře, Lovecké příběhy, Příroda a myslivost, Rytíři lesů, Stádo tlupa rudl, Vábení

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř?

Černá zvěř
Zajímavě o vábení také píše zkušený myslivec na sociální síti o myslivosti. Dobrá zkušenost co stojí za úvahu. Jak na to?


VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř, já ji používám a protože jsem měl několik dotazů co a jak, rozhodl jsem se podělit o informace užití vábničky na černou


Obecně jsem na vábničku dlouho moc nevěřil, tedy co se černé týče, dostal jsem ji k narozeninám od bratra a dlouho ležela v polici ladem, i když se lovu černé věnuji často, použít vábničku mě napadlo až před třemi roky. Jak vábit je otázka číslo jedna, návodů co a jak je plný internet, proto se rozepíšu o užití vábničky z mojí praxe. Máme lesní honitbu, černá se zde vyskytuje, ale jak už to tak bývá, jak se zvedne řepka a ostatní, stěhují se do lánů a klidu, lovím ve vysokém bukovém lese, kde probíhá těžba postupně a dbá se na přirozené zmlazení, proto je v těchto místech les dobře přehledný. To ale prasátkům moc nevyhovuje, jak všichni víte, do vysokého se jim moc nechce, zvlášť za měsíčku, kdy jde na ně dobře vidět. Nedaleko v smrkovém pásu mají kaliště, na opačné straně lesa pak porosty mladého jasanu, oba tyto lesní pruhy využívá černá při přecházení do jiných lokalit. I když mám nedaleko dvě vnadiště, často je problém černou ,,dostat" a nalákat do vysokého.

Proto jsem se rozhodl vyzkoušet vábničku, používám vábničku značky Hubertus. Nutno předně napsat, že černá rozhodně nepřicválá na zavolanou, jak to třeba známe při vábení srnčí. Vábení černé je dost individuální záležitost, ale obecně ze zkušenosti platí hlavně na lončáky a selata, což je ve většině případů cílová skupina zvěře k lovu. Při příchodu na posed- kazatelnu počkám, minimálně hodinu, než začnu vábit, ideální je, jsou-li prasata v dálce slyšet. Dají se přitáhnout opravdu z velké dálky a tak i hlasitost vábení může být větší, nebál bych se zavábit opravdu nahlas, v lese se zvuk dost rozbije o stromy, na poli u plodiny bych byl opatrnější. Nejdřív vábím opravdu hlasitě s asi 10 min. přestávkami, ideální je napodobit šťouchání prasat s typickým kvikotem, když se perou o potravu.
Kňourek se koupe...

 Další důležitou věcí je poslouchat, zda se prasata blíží a dle toho vábení ztišit a prodloužit přestávky mezi vábením. Čím jsou blíž, tím vábím méně a jen takové to krátké spokojené pochrochtnutí, to bohatě stačí na to, abych prasatům ukázal směr, taky vábím jen když se dají do pohybu, nebo začnou buchtovat, tak přesně neví, odkud chrochtání jde, dokážou totiž dost dobře poznat, že zvuk se šíří ze shora, tedy z kazatelny. Taky vábím, pokud to jde, vykloněný ze střílny, protože se jednak zvuk lépe šíří a nedělá dutou ozvěnu,jako kdybych vábil uvnitř. Když už jsou prasata vidět a vylezou z krytu, nevábím vůbec, vnadiště navětří a poté lovím, první vždy vybíhají nejmladší kusy, pak lončáci a ostatní dospělá zvěř. Pokud zavábíte, když už jsou prasata na místě, zradíte je, proto, když jsou na odchodu, je lépe je nechat odejít na větší vzdálenost a pak teprve zase začnu vábit. Dají se tak prasata několikrát otočit a dokonce někdy i po výstřelu a ulovení kusu uklidnit tak, že se vrátí zpět! To ale neplatí vždy.

 Na vábení nejméně reagují vodící bachyně. Myslím si, že je to proto, že nerady vyhledávají ostatní tlupy cizích prasat, když mají selata. Raději se drží v té vlastní. Kňour přijde snad jen v době chrutí, dobře se tak dají navábit i osamocené kusy, např. zraněné a proto je nutnost je ulovit, jsou ale mnohem více opatrní a často mají potřebu se zastavit a jistit, obecně při vábení dokáží prasata stát i několik minut, až se mi kolikrát zdálo, že snad neslyšně odešly, ale ony jen tiše čekají, odkud to že na ně někdo chrochtá. Doporučuji si taky nastudovat zvukové projevy prasátek, které si spokojeně pochrochtávají a pak to aplikovat v praxi na vábničku, ostatně to už musel slyšet každý, kdo černou loví. I pomlaskávaní je třeba trénovat, to užívám ale jen když jsou prasata ještě daleko. Další věc mnou zjištěná, je vábit v rukavicích, jednak nejdou vidět v noci naše bílé ruce, které se hýbou, jak člověk vábí do všech směrů a hlavně zvuk tlumený rukou v rukavici mi přijde mnohem přirozenější, než když je ruka holá a zvuk z vábničky moc ostrý.

Pozor na ucpání vábničky při vábení, zvuk co z toho vyjde poctivě zažene všechnu černou v okolí. Vábničku mám na šňůrce, aby mi nehapala při vábení dolů. Když bych měl hodnotit vábničku obecně, má jednu velikou výhodu. A to, že ji nikdo moc nepoužívá a tím pádem ji prasata neznají, já jí na lov beru pravidelně a užívám, i když prasata ani neslyším. Ve většině případů dojdou na dostřel, nebo se alespoň z velké dálky přiblíží. Že to funguje, jsem si dokázal i mimo místa vnadiště, aby se nedalo říct, že prasata ,,jen"dojdou za potravou. Je to zajímavý způsob lovu, který hlavně oživí klasickou někdy nudnou čekanou v naději dojdou - nedojdou.

 Všem doporučuji vyzkoušet a přeji lovu zdar!

PS: V případě, že se vám prasata nedaří navábit, vábnička perfektně poslouží k odehnání turistů, houbařů a hledačů s detektorem a ostatních nezvaných hostů. (vyzkoušeno).

Jirka Sergi Pytela


#Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

NA LIŠKY se zaječím vřeštidlem. Mezi starými lesníky, každý sice něco naznačil, ale to hlavní si stejně nechal pro sebe...

LOVECKÉ ZÁTIŠÍ S LIŠKOU

Mnoho zkušeností jsem získal hlavně mezi starými lesníky,


 každý sice něco naznačil, ale to hlavní si stejně nechal pro sebe, to děláme ostatně všichni. Pouze někteří byli výjimkou a řekli mi víc, než je v tomto směru obvyklé, hlavně o individuálním lovu s puškou o lapání a o trávení.

 Vábit se musí naučit stejně ale každý sám, je jedno zda lišku nebo jelena. Pokud nechodí do přírody, zvuky nemůže odposlechnout. Dlouho jsem používal vábničku Faulhaber - zaječí vřeštidlo, velice úspěšně. Kovovou, cínovou vůbec neznám, rád věřím, že je lepší. Naše tehdejší vábničky s kovovým jazýčkem byly nevyhovující, nastavovací gumička sjížděla, zpuchřela, zvuk byl v lese cizí. Časem jsem se naučil dělat dřevěné vábce z jívového dřeva od velice úspěšného liškaře. Není na tom nic.
Nařežou se asi 16 - 17 cm dlouhé rovné klacíky z větví jívy, odkorněné mají mít průměr asi 9 - 12 mm. Ve středu se udělá otvor asi o průměru 1,5 mm. Poté se nechají vyschnout přes celé léto na slunci, čím déle tím lépe, zkoušel jsem to i v laboratorní pícce. Vyschlá dřívka se odkorní nožem, jedna strana se pěkně kolmo k ose vábničky zařízne a zabrousí.
Na straně druhé seřízneme velmi strmě konec ostrým nožem do tvaru opačně postaveného písmene V. To bude jakýsi náustek. Pak už musíme vábec zkoušet ústy i poslechem, mírně rozšiřovat otvor, nebo dřívko postupně zkracovat u náustku. Většina vábců dostane hlas při délce mezi 15 až 13 cm, kratší už asi znít nebude. Mnohé vyřadíme. Doporučuji otvor ošetřit proti vlhkosti, třeba epoxydem apod. Na bílé dřívko je vhodné udělat barvou červené kroužky, prstýnky, aby se ve sněhu - upadne-li nám - dobře hledalo. Potom už zbývá jen trénovat a zkoušet. Nástroj je lehoučký, nepřekáží, zasune se tam, kam by se vešla propisovačka.

 Kupované myškovačky jsou výborné, zvláště německé. Někdo si je dělá z králičí kůstky. Zásada při vábení: na dálku zajíc, na blízko myš! V zimě večer vábím asi 100 m pod lesem z posedu. Nejdéle do 19.00 hodin, pak to je jen náhoda. V noci stojím u stěny lesa, vábím jen na viděnou, vždy myš. Liška z polí mě nejspíš neobejde, velice úspěšné od poloviny října na mladé lišky. Ráno nastoupím na lišku ve stěně lesa, vrací se po svém spádu. Lépe nevábit, nepřijde-li dnes, přijde možná zítra. Úspěšné v zimě. Je dobré, umí-li myslivec vábit na ústa i na ruku, v mrazu ať se však raději spoléhá na "píšťalky".
 Zaječí nářek se nejlépe odposlechne na honu, když psi aportují postřelené zajíce. Improvizovat znamená všechno na dlouho pokazit. Zvuk musí být věrný, vábící ho musí "dostat do ucha". Vábení v lese je lepší z vyvýšeného místa, stačí malá zásedka, prkno na větvi. Je dobře, když o něm nevědí ani lidé, závist mnoho pokazí.
Výhodou je poblíž uzavřené újediště (vývrhy ze zvěře, upravené ryby), které bude pouze "vonět", ale nikdo ho neuvidí. Otvírat ho stačí až v listopadu. Velmi dobré je nechat poblíž ležet odvětvený strom, lišky po kmenu rády skotačí, procházejí se, sedají na něm i si ho značkují. Cítí se zde příjemně. Naopak mnoho pokazí, leží-li poblíž třeba ztracený lanový úvazek nebo pohozený řetěz.

Nedůvěra lišek ke kovovým předmětům je známá. Jednou kolegovi náhle přestaly chodit k posedu již jisté lišky. V okraji houštiny našel několik "náhodou" zapíchnutých armovacích drátů. V lese se dá vábit již v pozdním odpoledni, v noci i při měsíci je malá naděje.
V té době je dobře sedět třeba v poli u stále doplňované hromady hnoje, stejně dobré a pohodlnější je sedět ve stohu. Na stohu je dobře vábit myš nebo ptáčkovat, to že dávno zmizeli úpolníci víme my, ne lišky. U stohu je lov na celou noc, jde spíše o myslivcovu výdrž, kdy ho mráz vyžene.
Střílí se hlavně brokem, ne větším než 4 mm, pozor na lišku, která má stažené slechy k hlavě i když má zavřená světla! Je živá, může pěkně kousnout! Kdo má v revíru širší potok v lukách nebo v polích, je ve výhodě. Přes vodoteč se u obeznaných spádů umístí kláda, liška po ní bude přecházet. Posed postavit někde poblíž na olši, má tu výhodu, že tekoucí voda tlumí vaše projevy. Vábí se spíš zajíc, lov je celodenní.
Považuji za obrovskou přednost, máme-li na zbrani puškohled. Používal jsem troják dvanáctku a kuličku 5,6x52R a ruskou dvojku dvanáctku. I na tu jsem si dal optiku. Střílet nejvýše do 40 kroků, na čekané jsou vhodné broky 3,5 3,75 4,0 mm, větší jsem ani doma nikdy neměl. Broky nad 5,5 m mají značný rozptyl a lovce svádějí ke střelbě na dálku, takový výstřel je nejistý, lišku může pouze zranit, broky mohou za určitých okolností poškodit i vývrt hlavně. To by vyžadovalo celý článek. Ještě jednu praktickou radu, je to můj poznatek z Ruska.

 Abyste nemuseli chodit v noci příliš čůrat, snězte doma před odchodem dvě natvrdo uvařená vejce.

 Dříve jsme lovili lišky jenom v zimní srsti, asi tak od konce prvního listopadového týdne. Od půli ledna se fenky šetřily, měly stejně poškozenou srst od lišáků. Liščata se norovala omezeně, zvláště tam, kde nebyla zvěř drobná. Tehdy totiž byla i určitá motivace, liščiny se dobře zpeněžily. Vždyť i za veverku bylo za první republiky 20 - 27 korun! Dnes jsou liščí kožky téměř bezcenné, současné ženy se cítí v kožichu málo štíhlé, rezavá barva nezeštíhluje jako například černá. Když už jsem se rozhodl radit, měl by si myslivec, který by chtěl dámu svého srdce obdarovat kožešinami, najít za přítelkyni nejlépe Eskymačku, Laponku či příslušnici podobných etnik, tam je velká naděje, že uspěje. Při dnešních neúměrných stavech se loví lišky celoročně.
Málo myslivců chodí na obnovy, přitom je to ta nejlepší šance, kdy lze lišku ulovit. Stačí když se smluví tři kamarádi. Jindy postačí, když projde lečí manželka s jezevčíkem. Vhodná je jen brokovnice, brok ne větší než 3,5 mm, v lese se má vždy na lišku tuplovat. A taky vždy řádně dohledávat, někdy i několik set metrů! V létě se určitě setkáte s liškou ráno u čerstvě posekané louky. Loví tam myši, zkuste ji přivolat jejich hlasem. Výhodná je kulovnička.

 Nejraději lovím lišky v době kaňkování. Lišáci se sami hlásí, ve sněhu jim lze tiše nadbíhat, v pohybu jsou celý den, hlavně dopoledne, mnoho lišek jsem ulovil mezi 12. a 13. hodinou. Nejlepší výsledky jsou v posledním lednovém týdnu a v prvních dvou týdnech v únoru. Večer je vhodnější brokovnice, brok 4 mm, přes den kulovnička. Bílý plášť je samozřejmostí. Liška je stejně jako ostatní zvěř citlivá na počasí, to je známé (slunce, deštivo). Naháňky na lišky plánované třeba s tříměsíčním předstihem lze chápat spíš jako společenskou záležitost než jako skutečný lov. Závěrem něco k zakázaným způsobům lovu, lapání do želez a trávení. Tyto způsoby byly produktem své doby, uvažme, že i středověké dámy se běžně bavily tzv. "houpáním" lišek. Myslím, že dnes jsme vývojově tak daleko, že o podobném lovu nebude nikdo vážně uvažovat, nehledě k tomu, že je i zákonem zakázán.
Přesto musím hluboce smeknout před nejrůznějšími recepty na zavětření želez, ale ještě důmyslnějším složením návnady a přípravy místa pro železa. Sám mám doma několik receptů, které ještě praktikovali mně dobře známí, dnes již dávno mrtví lesníci sloužící jednak u arcibiskupských lesů, jednak u knížete Schwarzenberga.

To jsou hotové kuchařky! Jeden lesník mně to učil in natura a ono to skutečně fungovalo. Člověku se nechce věřit, že na tak absurdní recepty mohli přijít! To byla práce mnoha generací, tajemství se dědilo z otce na syna. V případě mého učitele pana K. Š. po dobu pěti generací! Vrátím se ještě k článku. Někteří mladší myslivci možná nepochopili, proč lesník uvázal k železům poleno. To proto, aby si liška neukousla běhák. První reakce takto chycené lišky byla ta, že se snažila schovat v některé houštině, zde vydržela téměř celý den, cestovat začala až potom. Do té doby měla být ovšem nalezena!
 Zatímco chycení kuny se považovalo za snadné, chycení lišky do želez bylo chápáno jako mistrovský kousek. Liška se chytí různě, nejčastěji za přední běh, kuna výlučně za přední běh. Trávení lišek mi podrobně popsali dva lesníci, jeden mi dokonce udělal praktickou instruktáž. Látka se umístila do napůl naříznutých vrabčích hlaviček a hlavičky se určitým způsobem spojily. Vrabci se zavěsili na určité nitě do určité výšky, ale jen na určitém místě, jinde lišky nereagovaly na návnadu. Ještě několik zajímavostí. Jednou se mi stalo, že jsem ulovil na Křivoklátsku lišáka v oplocence 12. března. Měl překrásnou zimní srst. Můj nejtěžší lišák měl hmotnost 13,80 kg, je na to svědek. Dlouho jsem o tom mlčel, ale další kolegové ve stejných skalách nad řekou ulovili lišáky 13,95 a 14,05 kg těžké. Je fakt, že se zde živí "bezpracně" na městské skládce. Jednou jsem ulovil za den tři lišky (únor), jednu ve dne, dvě v noci. Mám i další osobní rekord, věřím, že ho nepřekonám.

Koncem ledna roku 2000 jsem za dvacet minut minul také tři lišky na vzdálenost 40, 60 a 100 m. Čtvrtou už jsem pustil bez rány, bylo mi jasné, že musím svou remingtonku znovu nastřelit, i když jsem měl chuť ji spíš přerazit o strom. Předloni jsem si koupil v americkém obchodě posedový vak, měli tam vaky do -20 a do -40 stupňů za přibližně stejnou cenu. Prodavač, kterému neušel můj vnitřní boj, mě upozornil, abych si vzal raději ten první, v tom druhém mi bude moc horko. Z výstavy v Plzni jsem si přivezl chemický ohřívač chodidel, nohou, zápěstí, zad, zátylku - byly toho dvě plné tašky! Mám vyhřívané boty, speciální ponožky, alkalický ohřívač rukou. To podstatné mi však chybí: chuť a motivace. Ani jednou jsem se nepřinutil posadit se v noci do stohu. Přitom vzpomínám jaké to bylo vzrušující, chodíval jsem denně. Klepal jsem se v ovčím kožichu a v gumofilcákách, na kolena jsme si pod kalhoty dávali noviny. Nezničitelná dvojka z Iževska byla zaplacená třemi liščinami, léta mi věrně sloužila. Často byla zima jako v ruském filmu, ukládal jsem si, že nepůjdu domů dřív, než pojede šichťák autobus, potom jsem stanovil další termín, tím byl poslední noční vlak. Když se mi jednou povedl u stohu na liščí pár dvojstřel, rázem mi bylo teplo, i když jsem měl ruce zimou oteklé. Dávno u nás zrušili večerní autobusové spojení, totéž platí o vlaku. Čekám, kdy nám začnou konečně dávat lišky dobrou noc!
 Těm myslivcům, kteří nás vystřídají při mrazivém nočním čekání s vábničkou u úst přeji opravdu upřímné Lovu zdar!

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

.22LR #Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů 500 Nitro Express Africký mor Aglomerace aktivity radosti a milování života Akutrauma Amerika Anatomie jelena Aport Australian Water Buffalo Balistika Bažant Bažant pečený Beatiful Nature Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Bramborníček hnědý - Saxicola rubetra Brenneke broková dvojka broková kozlice Bukač velký Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Cviky poslušnosti Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Deer stalking Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dosled Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Ekologie Erika Evropská Unie Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idaho Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jeřáb Jestřáb lesní Jezevec Jižní Amerika John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý KAMZÍK HORSKÝ Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí ragů Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný krimi Kritické myšlení Krkavec velký Krkonošské pohádky Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Křivka obecná Kukačka obecná Kulíšek Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Lejsek šedý Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na daňky Lov na jelena Lov na lišku LOV NA SRNCE lov na vlky Lov ve svobodném světě LOVEC BŘÍDIL Lovecká optika Lovecká vášeň Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké video Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu a přírodě zdar! Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medovina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Moták pochop Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen myslivec Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivecký soud Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák New Zealand O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Ondatra Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti otrava Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Peregrine falcon Pernatá zvěř pes Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři První srnec Příhody z loveckého batohu Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Pstruh pečený Psychopati Ptáci Puškohledy Puštík obecný Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Raroh Red Deer Cam Reklama a lov Roček Roháč obecný Ruger’s M77 RSI Ryby Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sekáč Sele prasete divokého Shozy Siga Skorec vodní Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slípka zelenonohá Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí játra Srnčí na kořenové zelenině pečené v troubě a houskový knedlík Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví Střevlík Střízlík obecný sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýc rousný Sýkorky Synantropie Sysel Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Trubači Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď úmrtí Upíři USA Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky VIDLÁK Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Výřad Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Vzdělání a příroda Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Yukon Photon XT/RT Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Značení zvěře Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

Vybraný příspěvek

SRNEČEK A LES. Starší srnci začínají shazovat paroží, mladší až v prosinci!

SRNEČEK A LES

HUNTING