Zobrazují se příspěvky se štítkemPříroda a myslivost. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPříroda a myslivost. Zobrazit všechny příspěvky

MYSLIVCI: Prasata prostě v naší honitbě nepotkáme.

Prasata rychle v lese ubyla, přestěhovala se do měst a parků 
Kňouři v zimě


Má boj, který v podstatě vyhlásil stát prasatům, své výsledky? Zřejmě ano. Někteří myslivci si stěžují, že nyní už divočáky prakticky nepotkají, a tak vlastně myslivost ztrácí svůj význam. Alespoň co se týče vrcholu myslivecké péče o zvěř, která končí odměnou v podobě lovu.

Prasata prostě v naší honitbě nepotkáme. Regulace zkrátka udělala asi své. Když se můžou lovit všechny kategorie zvířat včetně bachyň, je logické, že se to projeví na populaci prasat. Pro nás je to v podstatě úpadek myslivosti - nemáme divočáky, jelení zvěř v naší honitbě v mírných zimách není, srnčí končí pod koly aut na silnicích, a tak k lovu zbývají jen kachny, které si na rybníku vysadíte a staráte se o ně.

 O drobné zvěři, jako je bažant a zajíc, není ani třeba mluvit. Ti prostě nejsou dlouhé roky.

Proč ukončit život srnce či jelena, divočáka či muflona, nebo zajíce či bažanta.

Lov na prase divoké

Než se zvěřina dostane na prostřenou tabuli, někdo ji musí ulovit


Tedy ukončit život srnce či jelena, divočáka či muflona, nebo zajíce či bažanta. Tím někdo je v případě pravé zvěřiny (tedy zvěřiny ulovené v přírodě, kde má zvěř přirozenou a pestrou potravu, což zřejmě farmové chovy ani při těch nejlepších granulích a krmných směsích nenahradí) v lepším případě myslivec. Myslivec je ten, který smrtící ranou ukončí život zvířete, ale i ten, který umožní chutný gastronomický zážitek společnosti.

Myslivec většinou ani konzumenty na konci této řady nezná, stejně jako konzument nezná onoho lovce. Dojde-li však ke kritice, ta bude padat na hlavu myslivce, konzument je vlastně nevinný, neboť on přece nestřílel a nezabíjel. Tak to v naší společnosti funguje už delší dobu. Smrtící mašinérii porážek jsme uzavřeli za zdi jatek a maso už pak jako každé další zboží lákavě nabízíme ve výkladních skříních. Někteří z nás ale tuší, co se v těchto masokombinátech odehrává a tak vepřové či hovězí maso nekonzumují. Když už nějaké to maso musí mít, tak drůbeží. Jenže!

I tomu božímu kuřeti musí někdo ukončit jeho dnes již počítačem řízený život. Takže zase nějaký ten smrtící kombinát. V těchto případech ale viníka nehledáme, maso, ať již červené nebo bílé, prostě do lidské potravy patří a řezníka nelze označit za vraha. Dělá přece svoji práci, za což mu i platíme. To ale neplatí u myslivce. On přece zabíjet nemusí a za to, že zvěř usmrtí dokonce platí. Nemá cenu probírat, jak a kolik.
Nedávno jsem četl zajímavou teorii. Podle ní je konzumace masa oprávněn pouze ten, kdo dokáže to či ono zvíře zabít a připravit. Když se nad tím zamyslíte, má to svoji logiku a také historii. Na začátku měl maso skutečně jen ten, kdo dokázal maso ulovit. Lov a zabíjení zvířat se stalo součástí lidského života, později se přidal i chov zvířat. Přiznejme si, že v mnoha případech opět pro potřebu získat maso.
Smrt zvířat se stala nezbytnou součástí lidského života. Babička sice oplakala svého psíka, ale s klidem usekla kuří hlavu, protože přijeli mladí z města a není nad slepičí polévku.

PŘÍHODY Z LOVECKÉHO BATOHU

S myslivci se toulám od svých patnácti roků 
Liška na lovu myší


Tedy nějakých čtyřicet tři let! Za tuto dobu jsem vystřídal spoustu oblečení, obutí, nožů, dokonce i zbraní a dalekohledů. Jen to jediné, co mě stále provází po mých loveckých cestách, je batoh. Ten starý, první, sice samozřejmě dnes používám jen na roznášení krmení pro zvěř, a ten nejnovější na hony a jiné toulky přírodou. Ale přesto ten první má své kouzlo a nějak mne inspiroval ke vzpomínce na následující lovecké epizody. Ta úvodní má spojitost se „starým pánem“. Sedmdesátá a osmdesátá léta, vy starší mi jistě všichni dáte za pravdu, byla bohatá na drobnou zvěř. Ale nejen na ni. I ostatní zvěře bylo jaksi hojně. 

V těch časech jsem byl členem Mysliveckého sdružení Ždánský les. Bylo to v jednaosmdesátém roce na jaře, tehdy jsme zrovna slavili Josefa, a někdo si vzpomněl na sluky. V tom roce přilétly velmi brzy a tah byl překrásný. Ve společnosti seděl velmi příjemný a oblíbený Bohoušek Lánský, co dnes již loví ve věčných lovištích. Chvíli nás poslouchal a pak si přisedl ke mně. Požádal, zda by se na ty sluky nemohl vypravit s námi, že je ještě nikdy v životě neviděl. Znal jsem ho, coby starého a dlouholetého myslivce, proto mne jeho prosba poněkud překvapila. Hned jsem však lov bez váhání zorganizoval a v pátek navečer jsme se s kamarádem Milanem Konečným, už také, žel, není mezi námi, pro Bohouška stavili u něj doma a společně vyrazili k nedalekému lesu. Jak jsme záhy zjistili, nebyli jsme jediní, které les toho dne lákal. 

Když jsme dorazili na místo, seděl tam již na pařezu doktor Kylián, kterého jsme všichni přátelsky oslovovali jen „doktore“, bez příjmení, a také Standa Čermák. Po krátkém „plku“, jak se u nás říká „pokecu“, jsme se rozešli na různá stanoviště. Bohouška jsem si postavil tak, abych na něj dobře viděl a mohl mu v případě potřeby nějak pomoci. Byl to přece jen již „starý pán“. Když usedal na svou koženou skládací hůl, všiml jsem si, že je pěkně ustrojen, jako na slavnostní, reprezentační hon. Byl to překrásný večer. Seděli jsme na pařízcích v holisku, za zády nám v tichém větříku šelestila suchá dubová mlazina a před námi se odvíjela pohádková scéna zapadajícího jarního Slunce. S přicházejícím soumrakem každý z nás, a jistě i jinde mnoho dalších kamarádů v zeleném, očekávalo okamžik, kdy sluky přiletí. Ptačí koncert pomalu vrcholil trylkováním červenek na modřínovém výstavku. Ještě se sem tam ozval něžný tlukot brávníka, když padla první rána a hned za ní druhá! To Standa a doktor přivítali posly jara svými rychle hozenými výstřely! I já jsem uviděl, jak kvorkající kohoutek přetahuje nad mlazinou podél spokojeně sedícího Bohouška! Vzápětí letěl druhý, ale opačným směrem! Na druhé straně houštiny padaly další výstřely. To jsem již nevydržel a přikrčený se co nejtišeji dostal k Bohouškovi. „Proč nestřílíte?“ Ještě dnes, po letech, vidím ty jeho oči a slyším hlas, který se nevinně zeptal: „To byly sluky?“

 Vtom přilétla třetí, ale byla mimo úspěšný dostřel. A pak to přišlo. Kvorkání jsem zaslechnul za zády. Kohoutek letěl přímo na nás. „Střílej,“ křikl jsem na něj bez ohledu na věk a úctu, kterou jsem k němu pociťoval. Bohoušek rychle zamířil, nechal si ho mírně přelétnout doprava a zmáčkl spoušť... Po ráně pták značil, ještě chvíli plachtil vzduchem a pak se zlomil do houštiny. Po chvilce hledání ležel u starého uhnilého pařezu zhaslý, překrásný kvorek. Přistoupil jsem k Bohouškovi a spolu s úlomkem mu blahopřál k úspěšnému lovu. Cítil jsem jeho roztřesenou ruku z právě prožitého okamžiku. Tehdy jsem to viděl ještě mladýma očima, až dnes, po létech vyzrání teprve cítím to, co prožíval kdysi on. ...úplně se setmělo. V ovzduší byl cítit zvláštní pach starého, po zimě zetlelého listí, který se již mísil s vůní jarem probouzející se trávy, v některých místech nasycené dechem fialkově zbarveného lýkovce. Bohoušek pyšně nesl svého kohoutka, který kdesi, daleko od svého domova, ukončil ve svém svatebním, vášnivém letu svou životní pouť. Byli jsme všichni plni dojmů z rašícího jara, po němž do dnešních dnů zůstala jen vzpomínka na „starého pána“. 


 Druhá epizoda z mého loveckého batohu je ještě o pár let starší.


Psal se rok šestasedmdesátý a ten byl na moje lovecké zážitky mimořádně bohatý. Především ve vztahu ke škodné a speciálně těm narezlým potvůrkám, které mi nikdy nedaly spát. Dodnes, jak nějakou zahlédnu, nedám si pokoj, dokud ji nedostanu. Tenkrát jsem šoulal v úseku, kterému se říká Oborníkův kout. Vlastně je to úzká louka hluboko v lese, věčně zarostlá buření a ve svém konci osázená do krátkých sečí mladou smrčinou. Kolem se táhnul přirozený nálet listnáčů všeho druhu. Ve středu louky bylo několik mokřisek, tedy ideální místo pro častý výskyt vysoké a černé zvěře. Zhruba z jedné poloviny byla tato lokalita lemována vrstevnicovou cestou, nad kterou se zvedaly příkré stráně porostlé nádherným bukovým lesem. Světla pomalu přibývalo s ránem, když jsem usedl na skládací hůl. Záda jsem opřel o mohutný buk a pozoroval probouzející se jarní les. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, když se kdesi ve stráni nade mnou varovně ozval kos. „Cik, cik, cik, cak, cak...“ 
Po obědě (Liška obecná)

Pozvedl jsem dalekohled a kousíček po kousíčku monitoroval okolní les. Najednou mne upoutal velký, světlý pařez..., ale on to pařez nebyl! Byla to velká liška! Nápadně světle vybarvená, ale nezvykle velká. Seděla a pozorovala okraj louky, možná stejně, jako já. Jen jsme o sobě vlastně nevěděli. V zlověstném tichu jsem pomalu zvedal do ramene kulovnici. Cvaknutí... a nic! Zapomněl jsem do komory zasunout náboj!
Pokusil jsem se to napravit, ale úkon byl příliš hlučný. Nenávratně mi zmizela za hřebenem. Setkání s mohutným liščím chlapákem mi nedalo spát. Chodil jsem do úseku ráno, večer, v noci, pořád ale nic. Na mohutné stopy jsem však přicházel téměř při každém šoulání. Přišla zima s mohutnou sněhovou pokrývkou, když jsem se s liškou konečně setkal znovu. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a rychle střílel. Bác! Půl metru před zvířetem vylétl gejzír sněhu a ono mi jen na pozdrav zamávalo bílým květem na oháňce. Zavřelo se za ním smrčí. Nechápal jsem, proč jsem chybil. Nu což, budeme spolu zápasit dál. Třeba jsem chytil stéblo bodláku, v puškohledu neznatelnou travinu, větvičku, možná mi ruku rozechvěla nervozita, kdo ví... Po lišce jako by se slehla zem. Uplynulo léto i podzim následujícího roku. 

Tehdy jsem si koupil troják, po kterém jsem dlouho toužil. Merkel dvanáctku, 7x65 R. Nádherná zbraň! Se zbraní jsem začal úspěšně lovit. 

Do Vánoc jsem mimo jiné ulovil šest lišek. Jen ten můj známý, ranní tulák, zmizel. Ani stopy, tak silné, jak měl on, jsem nikde neviděl. Čas běžel, týden jsem za týdnem a pomalu se blížilo nové jaro. Jednou jsem tak scházel táhlým obloukem svážnice, aby se mi otevřel pohled na protější stráň ozářenou prvními ranními paprsky. Na pokraji houštiny jsem zaregistroval pohyb. Nepatrný, ale pohyb. Automaticky jsem hodil troják do ramene a optikou prověřoval její okraj. Je to jen sen, halucinace, nebo skutečnost?
Liška, ONA, silná, světle vybarvená, krásná, mohutná, vyšla na volné prostranství, bez obav, na brokový dostřel. „Nemohu se mýlit,“ pomyslel jsem si. „Je to ona!“ Ten postoj, překrásná, bílá náprsenka, široká hlava a oháňka jako sloup, zakončená výrazným květem! Hřbet i boky prošedivělé, trochu znak stárnutí. Zamířil jsem a v tu chvíli se na mne zvíře podívalo jako uhranuté. Ani nevím, co mně to napadlo. Pomalu jsem sklopil zbraň. Sundal jsem klobouk, a vůbec, nevím, co mne to napadlo, zamával mu. Neodskočil, jak to zrazené lišky dělávají. Jen volným klusem běžel do hrubého stojáku, kde se chvilku zastavil a ohlédl, než mi navždy zmizel ve stráni. Víc už jsme se nikdy neviděli... 

Hlavní hrdinkou mého posledního příběhu z loveckého batohu byl zlatý jezevčík hladkosrstý, rodu ženského a jménem Besina. Náš hospodář Vlastík Dohnal měl již starou fenku irského setra, byla po úraze a prodělala náročnou operaci, a aby nebyla ve stáří osamocena, pořídili jí s manželkou mladší společnici - Besinku. Ta žila naprosto jako nelovecký pes, převážně v domě a s přírodou došla do styku jen při běžných rodinných vycházkách. 

Potom se však odehrála příhoda, která změnila její dosud poklidný, domácí život. Jednoho krásného rána, koncem pozdního jara, mi volal hospodář. Střelil srnce. Když přišel k němu, zvedl se a belhavým krokem odběhl do lesa. 

Těm končinám říkáme Hájek. Dohledávka by zde nejspíše byla bez psa hodně složitá, srnec by mohl zatáhnout, a tak si vzpomněl na Besinu. Prý zůstane na nástřelu a já se mám pro jezevčíka zastavit u nich a přijít mu na pomoc. Tak se také stalo. Hospodářova dcera Hanička mi sice pejska dávala nerada, ale poté jsem hned uháněl na „místo činu“. Na nástřelu bylo barvy dost. Vlastík převzal svého psa, vedl ho na řemenu. Jezevčík nás s nebývalou vervou táhl do lesního porostu. Besina vášnivě lehla do náletu. Hůře jsme na tom ale byli my. Terén byl natolik nepřehledný a členitý, že jsme psa nebyli schopni následovat. Proto jsme se rozhodli, že akci přerušíme, já předstoupím po svážnici do Hájku pod Červený kopec a Besinku pustíme na volno po stopě poraněného srnce. 
Předpokládali jsme totiž, že ten se bude snažit dostat dolů ke studánce a kališti plnému vody z prvních jarních dešťů. Sotva jsem zaujal své místo, tak jsem slyšel Besinu, jak zvonivým hlasem hlásila a brala stopu. Náš předpoklad byl nejspíše správný. Ve stráni pode mnou zvedla srnce z lože, krátce ho hnala, vzápětí předběhla a suverénním způsobem zaštěkávala na místě. Bál jsem se vystřelit, abych ji neohrozil! Hospodář však za chvíli celý udýchaný dorazil, pejska odvolal a dostřelnou ranou srncovo trápení ukončil. Oba jsme měli radost z úspěšné a rychlé dohledávky, ale především z úspěšné práce Besiny, kterou to nikdo neučil, a přesto dokázala, že není „pokojový“ jezevčík.

 Srnec měl nízkou ránu na komoru, a přesto z nástřelu odešel. Nebýt Besinky... 

V mém loveckém batohu by se našlo ještě mnoho a mnoho příběhů z lovů i setkání s blízkými druhy v zeleném. Mnohé v něm ještě přibývají a snad i přibydou. 

Ale třeba až někdy příště...  JAN LEFKÝ

LIŠKA, FOX v přírodě mladá nezkušená. Zabíjení lišek všemi způsoby i pro zábavu problémy v myslivosti neřeší...

LIŠKA, FOX

Liška obecná 

je jednou z nejběžnějších šelem v našich honitbách. Aktivitu má převážně v nočních hodinách, některé lišky ji ale mohou mít obrácenou a o těch se tvrdí, že jsou potom více vázány na lov větších savců, hlavně zajíců a srnčat. S liškou se můžeme setkat prakticky ve všech oblastech, její původní nejvhodnější teritorium byly lesní komplexy a lesíky protínané zemědělsky obdělávanou krajinou. V současné době se ale stala liška stálým obyvatelem i rozsáhlých polních komplexů a ani ke stavbě hnízdních a zimních nor nepotřebuje roztroušenou lesní zeleň a nory si staví přímo uprostřed polních krytin, často využívá stohy slámy a nefunkční meliorační a závlahové systémy. Setkat se s ní můžeme na celém území republiky, včetně nejvyšších pohraničních horských komplexů.

Potrava:Jedná se o všežravou šelmu, která není specializovaná pouze na živočišnou potravu masitého charakteru. Ve velkém množství sbírá různý hmyz, hlavně cvrčky, různé větší brouky a larvy, vyhrabává hnízda čmeláků a vos. Nepohrdne ani dešťovkami a plži, kde má možnost loví i ryby, žáby a ještěrky. V době hnízdění ptactva ráda loví na zemi hnízdící ptáky (včetně koroptví a bažantů) a vybírá jejich hnízda.. 
Hlavní potravou jsou ale myšovití hlodavci, na polích a lukách hlavně hraboš polní, v lesních komplexech oba druhy myšic a lesní druhy hrabošů. Loví také všechny ostatní druhy savců až do velikosti srnčat, v době, kdy byl dostatek divokých populací králíků, byli liškou přednostně loveni. Kromě zajíců loví ale také ostatní druhy savců, kteří se v jejím teritoriu vyskytují, např. ondatry a nutrie, ale i lasicovité šelmy. Celoročně konzumuje i různou rostlinnou potravu. V době mléčné zralosti je to kukuřice a celé laty ovsa, dále zralé ovoce (hlavně jablka a hrušky), třešně a z lesních plodů hlavně borůvky, maliny, ostružiny a jahody.

A kdo zaplatí myslivcům škody? A co dělá myslivec v očích veřejnosti? Podívejte se, jaké škody si zemědělci a lesáci dělají sami! Nemělo by se zapomínat na zvěř - co se dělá pro ni?

Zvěř škodí zjara na zasetých polích,
JELEN  V ČERVNU


v létě na obilovinách a na podzim v kukuřicích. A kdo platí škody? Zase myslivci. Ale když myslivci chtějí problém řešit, domluvit se před setím nebo sázením, tak nemají šanci. Dostane se jim odpovědi: „Přece nebudete radit lesákům a zemědělcům jak mají hospodařit.“

Všichni dobře vědí, že se v lesích 30 let zpátky sázel převážně smrk, až v posledních letech se objevuje buk, dub, javor, jasan nebo jedle. Jenže to je pochoutka pro zvěř. No, a když máte takovou zasázenou paseku, která není oplocená, a která se dvakrát za rok prožíná nebo dokonce postříká postřikem proti plevelům, tak tam zůstanou jenom ty mladé stromky. A co ta naše zvěř má brát! Zase jenom ty stromky, protože tam nic jiného nenajde, i když ona by si dala třeba maliník, ostružiník, trávu nebo různé jiné lesní byliny.

A to samé je na zemědělských plochách.
Zjara se zaseje pro zvěř atraktivní plodina, zvěř vyhladovělá po zimě ráda navštěvuje tyto plochy, v létě a na podzim ještě raději, protože začíná doba zrání. Jenže pak přijde sklizeň a po sklizni podmítka nebo orba. V dnešní době není žádný problém pro zemědělce za jeden den sklidit pole, a druhý den je zoráno. Ale co naše zvěř? Byla naučena chodit na pastvu do pole, to je zorané, proto se zdržuje v lese, ale žrát něco musí, tak dělá škody.

Začnou růst houby. V médiích se dokola opakují zážitky houbařů, nastane invaze houbařů, někteří i se svými domácími mazlíčky. Ale už se tam neříká, že zvěř je ve stresu, neustále je vyháněna a přebíhá z místa na místo - z lesa do polí, která jsou sklizená nebo zoraná, a nemá se kam ukrýt, takže - znovu do lesa. A začíná období, kdy zvěř nemá chvíli klidu. Mnoho zvěře padne na silnicích a dálnicích, které nejsou vždy oddělené plotem. Mnoho zvěře, převážně mladé, padne při sečení pícnin. Zkuste vyhnat mladá srnčata nebo zajíce z 50hektarového lánu jetele nebo vojtěšky. Ať děláte cokoli, vždy tam něco padne. Někdo se možná bude divit, ale v některých honitbách je to až třetina normovaného stavu, někde i více. A kdo zaplatí myslivcům škody?

Blíží se zima, zvěř by měla nabírat tukové zásoby
, aby přežila zimu, ale ona je neustále rušena houbaři, takže nic nenabere. Nastane zima, houbaři zmizí, vystřídají je běžkaři na lyžích a jde to znovu. Stres, vysílení, zápal a pak úhyn. Všichni dobře víme, jaká byla ta loňská zima, kolik zvěře uhynulo, a už se blíží ta letošní. Jak dlouho to může takhle fungovat!

A co dělá myslivec v očích veřejnosti?
Z médií se dozví, že se někdo postřelil, někdo opil nebo někdo něco upytlačil, ale ne, že se myslivci snaží domluvit se zemědělci, aby rozdělili velké lány biomasy, naseli meziplodiny a políčka pro zvěř, aby neváleli zjara jetele, aby nechali mezi polem a lesem pás zeleně. Jenže myslivec není vlastník, ten do toho nemá co mluvit, ten musí jen platit škody.

Podívejte se, jaké škody si zemědělci a lesáci dělají sami
- třeba když navážejí hnůj na pole, které je zaseté nebo při přihnojování a postřikování polí. Vyjeté koleje, otáčení v lánu a přejezdy, ale "nedej bože" kdyby tam vrtali divočáci! A to samé je u lesů. Při těžbě dřeva, při stahování dřeva, skládkování. Mladé stromky poválené, staré odřené, to je všechno normální, ale jakmile zvěř něco okouše, tak myslivče - plať! Já vím, že při kácení a stahování dřeva se udělá škoda, že to jinak nejde, ale ta zvěř tam žije také odpradávna.

Myslím si, že jediné řešení je v tom, že naši vrchní funkcionáři z ČMMJ by se měli spojit s ochránci přírody a s ostatními orgány, kterým není lhostejný osud naší přírody a problém řešit se státní správou, s Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí. Protože jen ti dokáží něco nařídit a potom také provádět kontrolu. Podívejte se, kolik se dělá v lesích cyklostezek a turistických tras, LČR postavily mnoho laviček, altánků, opravují studánky a dělají reklamu v televizi pro turisty. Je to všechno krásné, ale nemělo by se zapomínat na zvěř - co se dělá pro ni? Když z jedné strany lákáme turisty do lesa, tak je potřeba jim také ukázat: tam a tam můžete, ale támhle se nesmí. Tam je klidová zóna pro zvěř.

Na zemědělce by se mělo tlačit, aby rozdělili velké lány biomasy, obnovili meze proti erozi půdy, po sklizni naseli meziplodiny. Bohatě by stačilo 1 % ze 100 ha orné půdy. Zachovávat přírodní napajedla. Když chtějí meliorovat, tak ano, ale ať zachovají určitou část pro napajedla. Všimněte si kolik mokřin se zorá, zaseje, ale stejně se na nich nic nesklidí. Ptal jsem se zemědělců, proč se to tedy orá a seje. Prý by tam rostla lebeda a nebylo by to pěkné. Navrhoval jsem jim také, aby zaseli biopásy, že dostanou dotace. Kdo prý by to objížděl, že už takhle mají dost nerovných pozemků a ještě tohle, že mají pozemky, na které berou dotace a že by o ně přišli. Prostě když není chuť to udělat, tak to nejde.

A co zmůže myslivec bez pozemků? Stát by měl určovat, kterým směrem se budeme ubírat, zda chceme lesy bez zvěře, jen pro turisty a cyklisty, pole jen 50 - 100hektarové lány, obdělané až k lesům a cestám, bez mezí, keřů, trávy a stromů, ale i bez zvěře, drobného ptactva a drobných živočichů? Stát musí nastavit taková pravidla, aby vyhovovala všem, ale především přírodě. Dosud mají navrch lesníci a zemědělci a ti ostatní musí jen čekat, jak to dopadne. Věřím, že můj článek přispěje k zamyšlení těch, kteří mají chuť a hlavně možnost tyto problémy řešit. Určitě by to prospělo nejenom zvěři, ale i ostatním druhům žijícím ve volné přírodě, vzhledu krajiny, a hlavně přírodě!

Radek Sláma

KAM LANĚ CHODÍ PÍT...JELENI U VODY. Příroda a myslivost, Jak na to?, Myslivecká zařízení, Zvěř a počasí.

JELENI U VODY
NEDOSTATEK VODY

Období s omezenými srážkami v posledních létech se projevilo na dalším snížení početního množství drobné zvěře v mnoha honitbách. Nedostatek vody u spárkaté zvěře je příčinou její větší migrace.Hledání a konzumace zemědělských plodin s vysokým obsahem rostlinné vody má za následek zvýšených škod na porostech. Také ostatní volně žijící živočichové jsou vázáni na přístup k pitné vodě, proto jejich druhové zastoupení je možné spatřit jen v blízkosti vodních zdrojů.
K zajištění vody pro zvěř je možné přispět obnovením pramenišť, dále budováním umělých napajedel a také pěstováním plodin s vysokým obsah vody, které jsou zakládány tak, aby byla načasována jejich konzumace v suchém období.

Obnova pramenišť
- je v současné době, při poklesu spodní vody, velmi problematická. Podaří se jen v málo případech. Zvláště v zemědělské krajině, po provedených celoplošných melioracích, je to velmi obtížné.

Budování umělých napajedel

Budování umělých napajedel pro spárkatou zvěř je možné tam, kde je trvalý přítok vody Napajedla se budují ve větším rozměru, aby měly mírný sklon k vodní hladině, nejlépe zpevněný štěrkem a pískem tak, aby zvěř nezapadala do bahna. Vodu je nutné nechat vyšetřit a v případě její závadnosti nádrž vypustit a provést asanační opatření. Vhodné je do přítoku vody vložit pískový filtr. Nejméně jedenkrát ročně provést očistu napajedla včetně okolí.

Dočasná napajedla pro spárkatou zvěř se budují jen v aklimatizačních, karantenních a přezimovacích obůrkách. Jejich vyčistění se provádí vždy po vypuštění zvěře.
Trvalá napajedla pro drobnou zvěř lze budovat v místech s trvalým přítokem vody a to jen malé velikosti, ale ve větším počtu. Přístup k vodě s malým sklonem je vhodné vyčistit od buřeně a trávy, aby zvěř i u vodního zdroje mohla jistit.
Jako přenosná napajedla pro drobnou zvěř se v současné době dají využit rozřezané pneumatiky, které mráz nepoškodí, ale špatně se čistí. Často se využívají přenosné drůbežářské napáječky a plastové mísy aj. Vodu je nutno stále doplňovat a zvěř si na tento zdroj vody brzy zvyká.

Náhradní zdroje vody pro zvěř

Pokud není zvěř zajištěna dostatkem pitné vody, je potřebné vytvářet plochy zelené píce s vysokém obsahem rostlinné vody, která je schopna v omezeném čase nahradit volně přístupnou pitnou vodu. Včas před sklizní obilovin a technických plodin založit políčka tak, aby porost měl alespoň 10 - 15 cm výšku, kde by zvěř měla potravu s dostatkem rostlinné vody, případně rosy, kterou porost udrží. Ihned po sklizni obilovin, předkládat drobné zvěři krmnou řepu, případně jiné dužinaté bulvy. Po žních lze doporučit založení zelených ploch pro zvěř (posklizňové směsky), které vydrží až do zimních mrazů - nejvhodnější je hořčice, krmná kapusta aj., které vydrží i mírné mra-zy.

Nutno upozornit, že u vodních zdrojů se soustřeďuje nejen užitková, ale škodná zvěř, proti které je potřebné učinit vhodná opatření. 
Jelikož jsou ale myslivci nejen ti, kteří se starají o zvěř, ale mají zájem i o krajinu jako takovou, měly by si vždy při obnově, zakládání a budování napajedel a umísťování dočasných napajedel uvědomit, že by takové místo mělo být v souladu s krajinou a svým provedením a estetikou by v krajině nemělo rušit. Jistá nenápadnost napajedla snad i zabrání návštěvě některých nenechavců, esteticky a citlivě zabudované zařízení v krajině naopak určitě potěší vnímavého turistu či náhodného návštěvníka.

VOSA JE LOVEC ULOVILA ZELENOU MOUCHU

VOSA JE LOVEC ULOVILA ZELENOU MOUCHU

Vosy (Vespoidea) jsou nadčeleď blanokřídlého hmyzu. 


Společnou charakteristikou je, že jsou to suchozemští, draví a často jedovatí živočichové. Jsou všežravci, živí se jiným hmyzem a dalšími členovci, ale i dřevem, nektarem, ovocnými plody i houbami. Někteří zástupci, např. čeledi mravencovití a sršňovití, tvoří trvalá nebo dočasná společenstva čítající až několik stovek tisíc jedinců.

 Mnozí z nich, např. čeledi sršňovití, hrabalkovití, žahalkovití, mívají žihadlo, orgán sloužící ke vstřikování jedu do oběti.

SVĚT MYSLIVOSTI JE PESTRÝ A UŠLECHTILÝ. Lov ve svobodném světě, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Příroda a lidé

MUFLONÍ STÁDEČKO

V mysliveckém životě se setkáváme s tím, že někteří lidé považují chování myslivců, 

 
kteří vnímají a vnitřně prožívají všechny fyzikální a estetické vlivy přírody, mají k ní pozitivní citový vztah a jsou vyznavači a šiřiteli obdivu k jejím krásám, za naivní romantismus, měkkou zženštilost, přejemnělost a nedostatek mužnosti.

  Najdou se i takoví, kteří se za to myslivcům posmívají, protože jim nevěří a myslí si, že oni vznešený vztah k přírodě pouze předstírají, neboť lovecká puška a láska k přírodě jim připadají naprosto neslučitelné. Jejich představa je taková, že mužnost, či jak se zpravidla říká chlapskost, u myslivce znamená vyvíjet takové lovecké úsilí, s nímž je, ve vztahu k živým výtvorům přírody, nutně spojena tvrdost, nemilosrdnost a drsnost, hraničící až s bezohledností a bezcitností. Tito lidé se značně mýlí.

Bohužel, jsou mezi nimi tu a tam i držitelé loveckých lístků. Je především musejí myslivci litovat. Litovat proto, že postrádáním vnímavosti a citlivosti k přírodě přicházejí o ono její kouzlo, které nabízí v podobě možností poznávat zblízka, důvěrně v přirozeném prostředí, bohatou rozmanitost barev, vůní, tvarů, pohybů a melodií, jejichž harmonie vyvolává u vnímavého pozorovatele pocity posvátného klidu, líbeznosti, půvabnosti, něžnosti, útulnosti a přívětivosti, až to vše hřeje u srdce. Někdy ovšem také pocity tajemného napětí, úzkosti z nezkrotné divokosti přírodních živlů, i obav z toho, jaké překvapení člověku připraví v příštích chvílích. Z toho se naopak srdce až svírá.

Uvedené osoby tak přicházejí o vzácné zážitky ze zvláštního působení přírody, která svými bohatými výtvory a harmonií jejich projevů zušlechťuje lidské srdce, lahodí lidské duši, povznáší ji, probouzí v ní zárodky romantismu a otevírá prostor pro jeho rozvíjení.

Zvláště, když myslivec může v malebných zákoutích svého revíru pozorovat kolem sebe zrod nových životů, růst mláďat, jejich radost ze života, a osobité obdivuhodné vlastnosti a znaky jednotlivých druhů zvěře. A také, když se vžívá do jejich konkrétních, jednotlivých osudů a snaží se jim pomáhat, aby žili bez strádání a utrpení.

Zmíněných "kritiků" - vidících v přírodě, včetně zvěře, zpravidla pouze ekonomickou hodnotu, a v lovecké pušce nástroj k jejímu dobývání, případně považujících zvěř ve volné. přírodě pouze za terč pro střelbu, se všechny ony blahodárné vlivy přírody nedotýkají. Oni je nevidí, neslyší a nepociťují, jdou jaksi mimo ně. To ochuzuje jejich život o prožitky krásna, ušlechtilosti a vznešenosti, o možnosti vychutnat je, těšit se z nich a duchovně se jimi obohacovat. Také je připravuje o podněty a otázky k hloubání o světě a v jeho rámci o hodnotách v lidském životě i o sobě samém. Atmosféra vyzařována přírodou si totiž vnímavé lidi, kteří s ní přijdou do bezprostředního styku, plně podmaní, a umožňuje jim vidět problémy lidského života v jasnějších konturách a v přirozenějších, patřičnějších hodnotách. Z této mnohonásobně opakované zkušenosti také vzniklo vyznání myslivců, že les je pro ně chrámem přírody. (M. Fabelová) To není pouhá slovní hříčka, nýbrž prožitý poznatek mnoha mysliveckých generací.

Bylo by ovšem nesprávné tvrdit, že k myslivcům chlapské vlastnosti nepatří. Nemůže být pochyb o tom, že patří. V současné době již je sice životní podmínky nenutí lovit za každých okolností, aby zajistili pro své rodiny potravu a tím i přežití, jak tomu bylo u pradávných lovců. - Je nutila potřeba zmocnit se zvěře tehdejšími primitivními prostředky k takovému způsobu lovu, který zaručoval úspěch jakýmkoliv způsobem. Podobné pohnutky na současné myslivce nedoléhají, avšak i v dnešní civilizované době se myslivci bez mužných vlastností neobejdou. Neobejdou se bez náročnosti i tvrdosti sami k sobě, ale i bez rozhodnosti, pevné vůle, houževnatosti, jistého sebeodříkání a obětavosti, někdy i statečnosti, myslivec při plnění svých povinností v revíru neobstojí. Musí překonávat různé terénní překážky, nepřízeň počasí, vynakládat značnou fyzickou námahu, řešit nejrůznější neočekávané situace, omezovat se v délce spánku, atd.

Protože myslivec má v rukou střelnou zbraň, sále se rozhoduje, kdy může a kdy nesmí stisknout spoušť. Jsou to ovšem chlapské vlastnosti jen zdánlivě, neboť i ženy jsou myslivkyně, a také plní ve společnosti různé role, dříve vyhrazené pouze mužům.

Vcelku tedy jde o zcela jiné vlastnosti než je drsnost, nemilosrdnost, hrubost, bezohlednost a bezcitnost. Jde o běžné fyzické a volní vlastnosti současného kulturního člověka, který není rozmazlený, ufňukaný, pohodlný a zbabělý - uplatňované v myslivosti.

Uvedené vlastnosti však nejsou v rozporu s tím, že myslivci jsou milovníky přírody, obdivovateli jejích krás, a že se chovají ke všemu živému ve volné přírodě citlivě, s úctou a důstojností. Právě naopak, uvedené estetické a mravní hodnoty a osobní vlastnosti tvoří neoddělitelné, vzájemně propojené stránky myslivcova vidění, cítění a jednání v přírodě.

Můžeme říci, že moudrý a střízlivý pohled a vztah k přírodě dnešního kulturního člověka, který je s přírodou srostlý, chápe její vnitřní procesy, soucítí se všemi živými tvory, neboť si uvědomuje, že je jedním z nich, je takový pohled a vztah, do něhož se plně promítá jak rozumová, tak i pozitivně citová složka jeho osobnosti. V jeho praktickém jednání se tyto složky projevují v jednotě a ve vyvážené míře.

Tak to je i u myslivců. Mimo jiné i proto má myslivost své zvláštní přitažlivé kouzlo, a myslivcův svět svá podivuhodná dobrodružství. Povšimneme-li si dlouhodobých tendencí ve vývoji myslivosti, můžeme pozorovat, že v životě myslivců (nikoliv ovšem pouze střelců lovné zvěře) nabývají estetické hodnoty stále na větším významu. Také je průkazné, že si myslivci postupně stále zvyšují nároky na humanistická, mravní kritéria ve způsobech lovu. Předpokládejme, že uvedené tendence budou pokračovat i do budoucna. V opačném případě by mohla nastat i jiná varianta: myslivost by mohla zaniknout, a místo ní by mohl být podstrčen pouhý obchod s odstřelem zvěře.

To k nenapravitelné škodě pro přírodu i lidskou společnost.

Lubomír Dohnálek

LÁSKA KE ZVĚŘI A PŘÍRODĚ. Morálkou v myslivosti rozumíme patřičné odborné znalosti spojené s láskou k přírodě a charakterovou ušlechtilost...

NA LOVU

Osobnost lovce


 Žák Sokratův, významný starořecký děje pisec Xenofob, již 430 let př. n. l. žádá, aby každý lovec dodržoval střídmost při lovu. Podobných požadavků z doby lovectví, starých tisíc i dva tisíce let, je více. Zdaleka nejvíce je jich z doby přechodu z lovectví k myslivosti a z 18. a 19. století, kdy bylo usilováno o ušlechtilé provozování myslivosti. V roce 1899 sestavil časopis Česká myslivost podle starých pramenů celou řadu osobních vlastností takto:
"Ten, kdo chtěl být myslivcem pravého rázu, musel být bohabojný, mlčenlivý, věrný, poctivý, opatrný, rozumný, moudrý, bdělý, bystrý, neomrzelý, neohrožený, silný a pevného zdraví, střízlivý, musel milovati své psy a libovati si čistou a dobrou zbraň!"To je také jeden z odkazů našich moudrých mysliveckých předků. Poctivé, moudré, věrné, opatrné a rozumné myslivce potřebujeme i dnes.
Úsměvné jsou dnes některé z 25 vypočítaných nedostatků lovců Ivanem Sergejevičem Turgeněvem (1818 - 1883), klasikem ruské literatury. Není pravým ani dobrým ten, kdo nechce časně vstávat, kdo nemá trpělivost, kdo se zlobí, když najde málo zvěře, kdo nezná zvyky zvěře, kdo se nestydí vystřelit na zajíce v loži nebo na sedící pernatou, kdo střílí na nemysliveckou vzdálenost, kdo zvěř nedohledává, ale také kdo za vedra neustále pije vodu atd. I to, že se osobností myslivce zabývali dávní předkové, svědčí o tom, že skutečně jde o starou tradici.
Hodně charakterových vlastností, samozřejmě kladných, je vyjmenováno jak ve velmi starých, tak i v současných požadavcích na myslivce.
Vlastnostmi myslivce se zabývala řada mysliveckých literátů - Žalman, Dyk, Šiman, Javůrek, Mikula, Zásměta a další. Z jejich děl můžeme sestavit seznam asi dvaceti charakterových vlastností, které utvářejí ideální osobnost myslivce, a tak jsem se zamýšlel, které z nich jsou nejdůležitější, které by měl mít opravdu každý myslivec, tedy každý dobrý myslivec.

! Došel jsem k závěru, že je to láska ke zvěři a přírodě.


 Kdo ji má, nemůže srnčeti střelit mámu, pečuje o zvěř v době strádání, je zdrženlivý v lovu, loví jen zvěř, která byla určena k odstřelu a kterou bezpečně rozeznal, v touze po trofeji či zvěřině, nemůže střelit srnce kamkoliv, bez ohledu na to, co postřelená zvěř vytrpí, nestřílí na zajíce v loži, na bažanty pěšáky, ani na kachny na vodě.
Prostě, když má lásku k přírodě, musí mít i mysliveckou morálku, a pak provozuje myslivost a lov ušlechtile.
Celý problém velmi dobře vystihuje rčení, že "pod pojmem morálka v myslivosti rozumíme patřičné odborné znalosti spojené s láskou k přírodě a charakterovou ušlechtilost". 

 Láska ke zvěři a k přírodě je skutečně to hlavní, ale musí se snoubit se znalostmi. Myslivec nemůže vystačit s vědomostmi, které načerpal v kurzu, na školení před vykonáním základní zkoušky. (A co potom ti, kteří ani do kurzu nechodili a vysvědčení získali za peníze?)
Celý život by se měl dobrý myslivec vzdělávat. Vývoj jde kupředu a poznatky se mění. Odborné literatury je dost. Musí číst i beletrii a také mít předplacen náš myslivecký časopis, protože každý měsíc se v něm může dozvědět něco nového, co dosud neznal. To platí pro mladé i pro nás - myslivecké starce.
Bez dokonalé znalosti zákonů, vyhlášek a předpisů není možno jít s puškou do honitby. A ty se mění, musí se to sledovat, musí se to znát!

A co je to ta charakterová ušlechtilost? Do ní můžeme zařadit mimo lásky k přírodě" skromnost, pravdomluvnost, moudrost, nezištnost a také družnost.
Družný život myslivecký kolektiv stmeluje. Všichni navzájem by měli mít k sobě přátelský vztah. Proto je tak důležitý zvyk myslivců podávat si ruce. Na znamení, že budeme spolu dobře vycházet, pracovat i lovit. Ale podat si ruce, protože se to musí a před i po se vymračovat a chovat se nepřátelsky - to je faleš. I takové případy znám. A znám i případ, že si v jenom MS již mnoho let dva myslivci ruce nikdy nepodají pro dlouholeté příbuzenské nesváry. Takoví myslivci by neměli být v jednom mysliveckém kolektivu, pokud se nesmíří. Protože podávat si ruce je nejen zvyk, ale i nepsaná svatá povinnost, ani jeden z nich nesplňuje požadavek na myslivce - být slušný, družný, moudrý a ušlechtilý.

Na honech nekritizujeme vedení honu nebo stav zvěře. Rozumný a slušný myslivec se nevychloubá zvláštními úspěchy, ani nezávidí jiným. Zúčastní se všech akcí, které jejich sdružení, společnost koná a na které byl pozván. Omluvy musí být opodstatněné a pravdivé - nesrovnávalo by se to jinak s mysliveckou ctí.
Další součástí řádně provozované myslivosti je zachovávání a dodržování myslivecké mluvy a všech dalších zvyků.

OLDŘICH TRIPES

JEZEVEC

Jezevec

Jezevec lesní (Meles meles) se vyskytuje téměř v celé Evropě a Asii 

V České republice jsou dle mysliveckých výkazů jeho stavy odhadovány kolem 25 000 ks.  Jezevec je naše největší lasicovitá šelma. Má zavalité tělo o délce 60 - 80 cm s krátkými běhy (výška v kohoutku bývá kolem 15 cm) se širokými chodidly a dlouhými drápy. Dosahuje hmotnosti kolem 10 kg, na podzim až kolem 15 kg.

Na bílé hlavě má dva tmavé pruhy, které se táhnou přes světla ke slechům. Tělo je zbarveno šedě až šedohnědě.  Vyskytuje se téměř ve všech oblastech od nížin do hor v lesních porostech, kromě nížin a krajin s vysokou hladinou podzemních vod. Vyhovují mu teplejší lesnaté oblasti. Jezevec si vyhrabává složité podzemní nory často až několik desítek metrů dlouhé. Noru i okolí udržuje v čistotě. Je aktivní převážně v nočních hodinách.

Na zimu se ukládá na 3 - 4 měsíce k nepravému zimnímu spánku, kdy občas vylézá ven z nory. Během zimního období tráví tukové zásoby. Chrutí probíhá od jara až do letních měsíců.

 Březost je latentní. Jezevčice vrhá v únoru až březnu následujícího roku 3 - 5 mláďat, která jsou kojena až do počátku podzimu, kdy se osamostatní. Pohlavní dospělosti dosahují v druhém roce života. Jezevci se často shlukují v "hradu", kde žije více samic s mláďaty.

  Jezevec se živí živočišnou i rostlinnou potravou. Z živočišné potravy převládá hmyz, larvy, drobní savci, žížaly, mláďata ptáků, vejce, plži, myši a hlodavci. Z rostlinné potravy to jsou semena, plody, kořínky, plody ovocných stromů, houby a polní plodiny. Jezevec může napáchat značné škody zejména v intenzivních chovech pernaté zvěře např. v bažantnicích.

MYSLIVOST JE KRÁSNÁ a jenom hlupáci a zlí lidé to vidí rudě. Nabízí se tedy otázka. Kdo je vlastně škodná v myslivosti? Zvěř to není.

MYSLIVOST JE KRÁSNÁ a jenom hlupáci a zlí lidé to vidí rudě.
Nabízí se tedy otázka. Kdo je vlastně škodná v myslivosti? Zvěř to není.
  Ani liška to není. Člověk škodí přírodě i sám sobě!

CO SE STALO S ČESKOU MYSLIVOSTÍ. Už není červen měsícem myslivosti. A nikomu to nevadí. Ti slušnější s sebou vozí kladívko a srnčímu a ostatní poraněné zvěři humánně ukončí trápení.

Ti starší z nás si možná ještě vzpomenou na dobu, kdy byl červen právem nazýván měsícem Myslivosti.
Lovec a maskování V PŘÍRODĚ (prohlédněte ve zvětšení)
klik do obrázku nebo klávesa F11


 Příroda hýří barvami, rodí se mláďátka a prostě je to asi v průběhu roku ten nejkrásnější měsíc. Hlavně pro myslivce a milovníky přírody. Bylo, nebylo. Atmosféra ve společnosti přála myslivosti. Myslivci ruku v ruce se zemědělci měli vztah k půdě a přírodě, zvěř chovali, řádně o ni pečovali a posléze ji také lovili. Byly to stovky hodin dobrovolné práce a plodné spolupráce.
Československo mělo pověst mysliveckého ráje v srdci Evropy. Ročně sem přijížděly desítky loveckých skupin převážně ze západní Evropy za přebohatými výřady koroptví, bažantů a zajíců, myslivecky zvané „drobná zvěř.“

Zapomněli jste již, jak se před Vánocemi objevovaly v obchodech barevné svazky bažantů a zajíců? Zkuste dnes sehnat zajíce, leda tak mraženého z Maďarska či Argentiny.Prostředí se pro zvěř dramaticky zhoršilo.
! Během 60. let minulého století končí vlivem změn v zemědělském hospodaření koroptev polní jako myslivecky obhospodařovaný druh. Následuje bažant a v průběhu 70. a 80. let i zajíc. Ještě v polovině 70. let minulého století jsme byli v Evropě zemí s největšími stavy této zvěře.

Zemědělství se změnilo na velkovýrobu spojenou s těžkou mechanizací, chemizací a postupným scelováním pozemků. Zmizela rozptýlená zeleň v krajině. Podstatně přibývalo ploch s řepkou a kukuřicí. Prostředí se pro zvěř dramaticky zhoršilo. Zdálo se, že přežije pouze zvěř srnčí a divoká prasata, kterým se v nových podmínkách začalo vést velice dobře.

Rok 1989 a tzv. „Sametová“ přinesla do hospodaření v zemědělství další změny, bohužel pro zvěř a přírodu opět negativní. Ještě větší koncentraci převážně řepky na biopaliva (nejvíce v Evropě?) a dalších plodin na nedozírných lánech tak, aby bylo možno využít mechanizaci. A ptáte se, co zvěř ? Ta drobná jako zajíc, bažant a koroptev, to „zabalila“ a již se v krajině téměř nevyskytuje. Prase divoké se díky příznivým podmínkám (obrovské lány kukuřice a řepky) a špatnému mysliveckému hospodaření stalo oprávněně „nežádoucím“ druhem a nelze humánní cestou snížit jeho stavy.

Srnčí zvěř, ozdoba našich revírů, se pomalu, ale jistě vytrácí, a to opět díky zemědělství a provozu na komunikacích. Ztráty při zemědělských pracích jsou nepředstavitelné a mnohde již překračují biologický přírůstek. Během několika let si i v našem regionu budeme o srnčím pouze vyprávět tak, jak je tomu již např. v Českém ráji. Nelze vinit zaměstnance moderních velkostatků, ani drobné zemědělce. Používaná mechanizace nezná slitování, velké pojezdové rychlosti, obrovský záběr, atd. Ale přece…Ti slušnější s sebou vozí kladívko a srnčímu a ostatní poraněné zvěři humánně ukončí trápení. 
Aport

Docela smutné, že?„Na zvěř dotace nejsou, kašlem na to a navíc bioplynové stanici maso nevadí,“ slýcháme z úst těch otrlejších.A tak se nám ten vztah mezi myslivci a zemědělci pokazil. Myslivci se bojí apelovat na zemědělce o snížení ztrát na zvěři (pokud je ještě na jaké) a zemědělci využívají škody způsobené divočáky jako rukojmí proti myslivcům.

Zákony chráníme krkavce, úspěšně zazvěřujeme rysem a vlkem, i medvěd se už najde. Koroptev, bažant, zajíc a v krátké době i srnčí však přestanou být předmětem mysliveckého hospodaření.

Už dlouho nejsme vyhledávaným mysliveckým rájem v srdci Evropy. Stávající stav není lákavým ani pro mladou generaci.Není moc co nabídnout a jak potenciální zájemce zaujmout a motivovat. Česká myslivost asi končí, přežila se a tiše odchází na smetiště dějin. Většina populace si může říci, že se zas tak nic hrozného neděje.

Proč bychom měli dát na nějaké nářky přiopilých osob s flintama, které jsou schopné střílet po všem, co se hne. Současný pohled na myslivce!? 

Bohužel už hodně dlouho však nejde jen o zvěř. Z naší zemědělské krajiny urychleně mizí ptactvo, hmyz, motýli a asi nebudou mít velký zájem se vrátit. A také, selský rozume, div se, prý nás opouští půda a voda. A snad že by půda měla být živým organismem? Nechce se mi věřit, že by si kapři vypouštěli vlastní rybník.Tohle není z mé hlavy, to se píše na webu a to je bible 21. století! Také tam stojí, že máme stovky bioplynových stanic, které za peníze daňových poplatníků polykají siláž radostněji než stádo býků. Řekl mi jeden úředník z Ministerstva zemědělství, že je to velký byznys a díky tomu máme levné a kvalitní potraviny a hlavně provozovatelé bioplynek mají jistý příjem.

Věř, kdo chceš. Mně kdysi na zemědělských a lesnických školách učili, že zvěř, rozptýlená zeleň a další ta „neprodejná žoužel v krajině,“ je ukazatelem její kvality a zárukou zachování pro další pokolení. Ale to už asi neplatí stejně jako není červen měsícem myslivosti. A nikomu to nevadí.

Jindřich Husák

Uvnitř kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky. Zajíc, Příroda a myslivost, Instinkty a pudy, Myslivci a konfliktní situace, Názory myslivců

Zajíc je teritoriální

Při současném neekologickém trendu zemědělské výroby můžeme hovořit o tom, jak vůbec zaječí zvěř v přírodě alespoň udržet...


 Myslivci svou vlastní činností nejsou schopni v plné míře nahradit pro zajíce nedostatečné životní podmínky, protože biologické zákony, stanovující životní podmínky, jsou jednou dané a není možno je měnit.

Je nutno si uvědomit, že zajíc, zvláště pohlavně dospělý, je vysoce teritoriální zvíře a z tohoto svého prostoru, teritoria, prakticky nikdy nevychází. Navíc, podobně jako králík, vytvářejí se na určitém území jakési kolonie, uzavřené celky, tvořené jedinci žijícími uvnitř této kolonie. Zajíc své teritorium není schopen opustit ani v případě, že v důsledku posklizňových prací zde nenachází téměř žádnou vhodnou potravu.

Na nekrytých plochách, hlavně po sklizni, se mladí zajíčci nedokážou dostatečně schovávat a jsou snadným terčem lovu nejen pro šelmy, ale hlavně pro dravce (výrazně se zde negativně projevuje moták pochop) a také krkavce a i výry, jejichž stavy stoupají a často loví i v polních oblastech.

Uvnitř krytin, hlavně kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky. 

Plochy oseté řepkou jsou pro zajíce velmi nevhodné, zajíc v nich prakticky není schopen přežívat a rozmnožovat se, protože v nich nenachází možnost vhodné potravy.

Srneček na kraji lesa je opatrný. Srnčí zvěř, Příroda a myslivost, Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem.

Srnec obecný

Průběh srnčí říje

je závislý na povětrnostních podmínkách, včetně momentálních výkyvů počasí. Všeobecně se pěkné ustálené počasí jeví jako nejvhodnější. Extrémně horké a suché počasí, které není přerušené jedinou bouřkou, přinášející mírné osvěžení, má však na říji právě opačný účinek. Zvěř je potom velice unavená, brzy zatahuje a srnci se málo potkávají na hranicích svých teritorií. Zvěř má také menší výběr potravy, velká vedra ji nutí zůstávat po celý den v krytu před obtížným hmyzem a aktivita se projevuje teprve po setmění.

Koroptvičky vzácné setkání v přírodě

Koroptičky vzácné setkání v přírodě

SRNČÍ ŘÍJE A MYSLIVCI. #Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnčí říje, Pravidla lovu srnčí zvěře, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Srnčí v říji

Průběh srnčí říje je závislý na povětrnostních podmínkách, včetně momentálních výkyvů počasí.


 Všeobecně se pěkné ustálené počasí jeví jako nejvhodnější. Extrémně horké a suché počasí, které není přerušené jedinou bouřkou, přinášející mírné osvěžení, má však na říji právě opačný účinek. Zvěř je potom velice unavená, brzy zatahuje a srnci se málo potkávají na hranicích svých teritorií. Zvěř má také menší výběr potravy, velká vedra ji nutí zůstávat po celý den v krytu před obtížným hmyzem a aktivita se projevuje teprve po setmění. Náhlá bouřka s přívalem vody je osvěžením, které přináší prakticky okamžitý zvrat a aktivita zvěře vzroste v podstatě z hodiny na hodinu. 

 Z mnoha dalších odchylek stojí za zmínku alespoň vliv tlumivých dusných letních večerů, kdy srnčí citlivě reaguje na výkyvy atmosférického tlaku a přiskakuje špatně. Mnohem lepších výsledků lze po takovém večeru dosáhnout za ranních hodin. Všeobecně je také známo, že vytrvalý déšť, mlha a silný vítr spojené s náhlým ochlazením mají za následek útlum říje. Zvěř je nedůvěřivá a ztrácí chuť na zvýšený pohyb v mokrých travinách. Naproti tomu jsou nejlepší vyhlídky na úspěch, tj. na setkání se starým nebo průběrným srncem, ve chvílích, kdy se po deštích trvajících celý den a noc konečně vyčasí. 

Tehdy je veškerá zvěř aktivní, srnci reagují na srny v různém stupni říjnosti, na pohyb soupeřů a hlad nutí zvěř zdržovat se mimo kryt až do pozdních dopoledních hodin, kdy již svítí slunce. Kromě atmosférických poruch ovlivňují říji také místní podmínky. Zcela zvláštní průběh má srnčí říje tam, kde je nadměrná úroda lesních plodů a zvýšený pohyb lidí. Celý cyklus života zvěře a průběh říje je tím silně narušen a neplatí žádná ustálená pravidla. Srnci jsou více pozorní a nedodržují ani pravidelné ranní a večerní aktivní období. Za zmínku stojí i průběh říje v lánech kukuřice, velkých monokulturách obilovin a na zabuřenělých nekosených plochách. Nepřehledný terén a chladný kryt bez obtížného hmyzu zcela mění rytmus života zvěře a myslivecké možnosti jsou zde menší. Je jen malá šance, že se nám podaří napískat srnce na volné plochy, pakliže sem sám nesměřuje za svítání nebo se na nich neobjevuje za poledne. Samotné vábení je především zkouškou trpělivosti. Zkušený srnec dokáže nepozorovaně přijít a jistit dlouho v úkrytu. Po posledním vábení proto musíme vyčkat nejméně dvacet minut před samotným odchodem. Nejsnáze lze přivábit mladé srnečky, kteří přiskakují ze zvědavosti a nedočkavosti velmi rychle. 

 Problémem zůstává přivábení starého zkušeného srnce, který je obezřetný, ví kde má svoji srnu, které se drží a dokud ji neobtěžuje jiný srnec, nenechá se obvykle nalákat. V tom případě lze odvábit srnu nejdříve hlasem srnčete a zajde-li tato do úkrytu, lze jejím hlasem přivábit také srnce. Na to už reaguje i starý srnec, který se obává přítomnosti konkurentů. Vábení srnců není ani zdaleka tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Stávají se sice případy, kdy se srnec doslova přiřítí k vábícímu lovci nebo kdy se objeví téměř na ono pověstné pískání kolečka od trakaře, ale ty jsou zcela ojedinělé. Máme-li však udělat co nejvíce pro zdárný průběh lovu, musíme se držet několika zásad. Prvním z nich je již zmíněný vhodný čas pro vábení. Známkou začátku říje je časté těsné pronásledování srn srnci, jejich čenichání s větrníkem u země, kdy snadno přejdou bez povšimnutí i naši stopu, ačkoliv jindy by rychle zmizeli v krytu. 
Probíhá srnčí říje
 Prvním příznakem toho, že říje ještě nezačala a není tedy vhodný okamžik pro vábení je stav, kdy především starší srnci vycházejí pozdě, pouze se objevují na hranách lesních porostů, dlouho jistí a v okamžiku nebezpečí mizí. V říji takto svůj prostor soustavně a bedlivě nekontrolují a tuto úlohu přebírají srny u kterých se zdržují. V začátcích říje, kdy srnec ještě nezareaguje přiskočením odpovídá na dobré vábení zvednutím, hrabánkováním a obnovováním výtlučků na hranicích teritoria, případně zaútočí na srnce, který se dosud popásal v bezpečné vzdálenosti.

 Druhým dosti průkazným znakem je to, že srny stále ještě vodí srnčata, nebo se nevzdalují od lesních okrajů, kde je mohou v bezpečí odkládat. Je známo, že starší srnci již před samotnou říjí vyhledávají společnost mladých srn. Dokud je však těsně nesledují na pastvě a nevstávají sami, jestliže se jim tyto během dne vzdalují, nelze ještě mluvit o říji. Totéž platí o situacích, kdy ve stejném období odhánějí starší srnci mladší ze svých teritorií. Vábit lze v podstatě za každého počasí a v kteroukoliv denní dobu. Nejlepších výsledků lze samozřejmě dosáhnout ráno a večer, kdy je srnčí zvěř v největším pohybu. 
Po ukončení ranní aktivity přichází vhodná doba mezi 9 a 13 hodinou, po nichž následuje odpočinková fáze a intenzita pohybu zvěře sílí opět po 15 hodině. Určitou výjimkou v běžném průběhu říje jsou tzv. polední srnci, které lze zastihnout za největšího úpalu na volných plochách a to jak v polích, tak na pasekách nebo travnatých plochách. Nejde jen o kusy připískané, ale také o zvěř volně se potulující v oblasti svého teritoria. 
Často lze takto v době říje zastihnout i velmi starého srnce, který se jinak objevuje teprve za pozdního soumraku a již s rozbřeskem zatahuje zpět do krytu. I takový srnec, nemá-li u sebe srnu je velmi vnímavý na vábení. Můžeme ho nejčastěji zastihnout v okolí jeho hrabánků, na okrajích porostů, mezi malinami, na holinách vroubících křoviny, v okolí potoků a pod. Při volbě stanoviště musíme počítat s tím, že budeme případně svoje místa měnit a tato by neměla být ani příliš daleko ani příliš blízko od sebe. 

Musíme si uvědomit, že srnec je schopen zachytit vábení až na vzdálenost 1 km a je-li bez srny, přichází obvykle blíž. Zvuk vábení se pochopitelně tlumí terénními vlnami, větrem, šuměním porostu, zvukem tekoucí vody a pod. Důležité je, aby jeden srnec neslyšel vábení z více stran za sebou. Není-li totiž ještě v plné říji, mohli bychom ho zradit. Při vábení je nutné dobře se krýt stromem, keřem, pařezem, balvanem, metrem dříví nebo alespoň trsem travin. Rovněž musíme pamatovat na to, že i slabý vítr nebo prudká změna jeho směru by mohla naše úsilí pokazit. Čich srnce hraje kromě zjištění nebezpečí také další roli - čím více se srnec blíží k místu, odkud se ozývá pískání, tím více se orientuje čichem a hledá pachové stopy říjné srny. Nenachází-li je odchází a je proto nutno neotálet s případným odstřelem. Po zaujmutí stanoviště se snažíme odhadnout, odkud by se mohl srnec objevit. Nejpravděpodobnější je směr od krytiny, mlází, pole obilí nebo jiného porostu. Oblíbenými místy srnců během říje jsou lesní plochy s různě starými porosty, pasekami, zrušenými oplocenkami a klidnými houštinami. 

Často je ovšem směr i objevení zcela nečekané a srnec se doslova zjeví v nepředvídatelném směru. Velmi vhodné je také vábení u jetelin a obilovin, kde i srnec zdržující se u říjné srny ztrácí orientaci a může přiskočit. V takových místech srnci rádi vyhledávají nízké pahorky a pahrbky, kde hrabánkují a vytloukají. Stanoviště je nejlépe volit u stromu nebo jiné opory pro zbraň, která nám přidá potřebnou jistotu při střelbě. Po příchodu na místo si musíme upravit celý prostor, abychom mohli případně přešlápnout nebo se otočit do jiného směru, vhodné je odstranit z místa suché listí a větévky, které by nám zvěř zradily. Na stanovišti u stromu věnujeme pozornost také větvím ve své výšce i těsně nad hlavou. Musíme na ně dát pozor, ale neodlamujeme je, prozradili bychom se předem. 

Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. Vábení lze asi po hodině opakovat i na stejném místě, neboť zrazený srnec nespojuje pískání srny se spatřením člověka.

Zaječí kolonie. Zajíci používají společné chodníky, honcují se převážně pouze mezi sebou a do své kolonie z jiné kolonie přijmou převážně mladé, ještě pohlavně nedospělé, jedince.

Zajíci na poli

BIOLOGIE ZAJÍCE POLNÍHO


Rostlinná potrava přijatá zajícem nebo králíkem po natrávení relativně rychle projde zažívacím traktem a je vypuzována ve formě měkké stolice.

Tyto měkké bobky zajíc i králík ihned sežerou (cerkofagie) a teprve tato potrava směřuje do obrovského slepého střeva, kde je bakteriální cestou rozložena a potřebné živiny a energie jsou vstřebány do těla. Tento systém příjmu zelené potravy je jakási obdoba náhrady přežvykování a složeného žaludku u přežvýkavých sudokopytníků. 
Protože obě skupiny patří mezi býložravce, je přirozené, že v zimních měsících musí energii z nedostatku zelené potravy nahradit z jiných zdrojů. U obou skupin se od konce léta začne ukládat uvnitř břišní dutiny a mezi svalovými provazci tuhý bílý tuk, tzv. běl či bílí. Při dostatku potravy v době tvorby tukových depot jsou u obou skupin tyto zásoby tak vysoké, že jejich postupným vstřebáváním je organismus schopen plně krýt energetické potřeby během celého zimního období.Proto také obě skupiny nepotřebují v zimě přikrmování jadrným krmivem, ale pouze senem, letninou, kaštany, žaludy, krmnou řepou a ohryzem. Toto přikrmování je potřebné zvláště v době, kdy je pro obě skupiny problematické dostat se pro nadbytek sněhu k zelené trávě, osení, stařině, malinčí apod.Významným znakem odlišujícím králíka a zajíce od hlodavců jsou právě hlodavé zuby. U zajíce a králíka jsou v horní čelisti dva páry řezáků, druhý pár zezadu těsně přiléhá k prvému, zuby druhého páru jsou malé a často ani neproráží do ústní dutiny. U hlodavců je pouze jeden pár řezáků a řezáky jsou pokryty silnou vrstvou skloviny jen na přední straně, takže zuby vytvářejí velmi účinné dláto. U zajíce a králíka je menší vrstva skloviny i na jejich zadní straně, řezáky proto nejsou tak ostré a rostoucí měkkou trávu oba druhy hlavně uškubávají a nepřehryzují. Dále přední nohy hlodavců jsou uzpůsobeny k přidržování potravy, což u zajíce i králíka není možné, ale přidržování potravy napomáhá rozštěpený horní pysk. 

Pouze v měsících září až listopadu neprobíhá u zajíců rozmnožování, od druhé poloviny prosince již můžeme často honcování pozorovat. Doba březosti je 42 až 44 dny a mláďata se rodí na vysokém stupni vývoje. Novorození zajíčci jsou již osrstění, mají otevřené oči a odklopené ušní boltce a jsou schopni udržovat tělesnou teplotu (funkční termoregulace). Tato vysoká tělesná vyspělost mláďat zajíce souvisí s prodlouženou dobou gravidity. Obecně podle stupně vývoje zárodků v děloze, vyspělost zárodku zajíce okolo 30. dne gravidity odpovídá stupni vyspělosti novorozených mláďat například u králíka. Znamená to tedy, že přibližně až 14tidenní přenášení zárodků v děloze umožňuje dosáhnout jejich vysokého stupně vývoje. Počet mláďat ve vrhu zajíce se pohybuje v rozmezí od jednoho do čtyř, nejmenší vrhy jsou jarní a podzimní, nejpočetnější pozdně jarní a letní. Prakticky při každé graviditě se z vaječníků uvolňuje více vajíček než se narodí mláďat. Stejně jako u pravých hlodavců i u nepravých se vyvinula schopnost resorpce (vstřebávání) nadbytečných nebo poškozených plodů zahnízděných v děložní sliznici. Počet resorbovaných plodů většinou závisí na výživném stavu matky, ale také na hustotě populace daného druhu a dostatku či nedostatku potravních zdrojů. Resorbované nadbytečné plody pomáhají ramlici dodat potřebnou energii k zajištění optimálního vývoje zbývajících plodů během prodloužené gravidity. 

Opět podobně jako u myšovitých hlodavců, i u ramlic dojde okamžitě po porodu k aktivaci vaječníků, nastoupí říje a samice je schopna oplodnění a současně s kojením novorozených mláďat zajišťovat i vývoj nových plodů. Navíc relativně často dojde k říji a oplodnění ramlice ještě před porodem mláďat, takže děloha mimo zárodků blížících se k porodu, obsahuje i zárodky v počátečním stupni vývoje (superfetace). Tento jev je nejčastější v letních měsících a podle výsledků z umělých chovu se vyskytuje až u 60 % ramlic Je jasné, že tato vlastnost může výrazně zlepšit reprodukční kapacitu zaječí zvěře. V případě, že ramlice není v poporodní říji oplodněna, nastupuje další říje až po ukončení laktace.

Novorozená mláďata jsou plně připravena k samostatnému způsobu života, matka je kojí pouze jedenkrát za 24 hodin mlékem, které má jednu z nejvyšších energetických hodnot v živočišné říši, Mláďata se nerozptylují příliš daleko od místa kde byla porozena, jejich areál představuje pouze několik čtverečních metrů. Ramlice do tohoto místa ke kojení přichází velmi obezřetně, většinou okolo tohoto místa oběhne kruh a potom delšími skoky se přiblíží k mláďatům. Snaží se tak snížit možnost sledování své pachové cesty predátory a ochránit tak mláďata. Ta v prvých dnech po narození ještě nemají své pachové žlázy aktivní. Pachové žlázy u zajíce jsou pouze tři. Párové žlázy jsou na obou lících, jejich sekret zajíci otírají na přední běhy při čistění a značkují tak svou stopu, nepárová žláza je na čenichu, její sekret značí hlavně místo příjmu potravy, a další žláza je nad řitním otvorem, její sekret se otírá o bobky. Zajímavá vlastnost při kojení mláďat je skutečnost, že jestliže v areálu kde ramlice porodila svá mláďata a přichází je kojit, se nacházejí i mláďata jiné samice, neodmítne je nakrmit také. Délka laktace, kojení, je relativně velmi krátká a trvá asi tři týdny. Mláďata již od třetího dne po narození začínají přijímat i zelenou potravu, jejíž podíl se neustále zvyšuje. Vzhledem k poměrně častým vrhům, nedojde u ramlice po dobu rozmnožování nikdy k úplnému útlumu činnosti mléčné žlázy, jen v době kojení se její aktivita výrazně zvýší.

Plocha teritoria dospělého zajíce je 300 ha a na rozdíl prakticky od všech ostatních zvířat, zajíc je svému teritoriu věrný po celý svůj život a nikdy jej neopouští. Je-li z něj vyhnán (např. predátorem, mechanizací apod.), po uklidnění situace se na své místo opět vrací. To můžeme všichni zaznamenat při honech, kdy zajíce, kterým se podařilo včas uniknout z leče, vidíme během krátké doby vracet se zpět do místa ze kterého byli vyhnáni. Jsou popsány případy, kdy značkovaní dospělí zajíci po vypuštění se vrátili do svého teritoria z mnohakilometrových vzdáleností. Dlouhou dobu se držela tradice, že zajíc je samotářské zvíře nezávislé na ostatních příslušnících svého druhu. Zjistilo se ale, že podobně jako králík, i zajíc vytváří určitý typ kolonie a její příslušníci si navzájem pomáhají, používají společné chodníky, honcují se převážně pouze mezi sebou a do své kolonie z jiné kolonie přijmou převážně mladé, ještě pohlavně nedospělé, jedince. Areál jedné kolonie se většinou pohybuje okolo 500 ha.

Na základě předložených biologických a etologických údajů je možno se vyjádřit i k podmínkám, které jsou pro zaječí zvěř optimální a naopak ukázat na některé životní podmínky, které negativně ovlivňují jejich stavy. V prvé řadě je to současná zemědělská mechanizace a ekonomika zemědělské činnosti. Moderní zemědělské stroje na úpravu polností (setí, chemická ochrana apod.) mají velmi široký záběr a vysoké pojezdové rychlosti a uvědomíme-li si, že mladí zajíčci mají svůj životní areál pouze několik čtverečných metrů, je jasné, že tato mláďata nemají naději uniknout, zvláště když jejich základní reakcí před nebezpečím není útěk, ale přitisknutí se k zemi.

V dobách, kdy stavy zajíců byly na vysoké úrovni, byla zemědělská půda rozčleněna na velké množství relativně malých políček, na kterých byla pestrá skladba plodin. V současné době, vzhledem k využití velmi výkonné mechanizace, dochází ke slučování pozemků do velkých celků a navíc vzhledem k ekonomice se stejné plodiny sejí na blízké polnosti. Vznikají tak obrovské celky monokultur. Uvážíme-li, že zajíc je věrný svému teritoriu, v menších polních celcích a navíc s pestrou skladbou plodin, po sklizní vždy našel prostory, kde byl dostatek klidu a potravních zdrojů. Ve velkých celcích monokultur dochází u něj po sklizni k výraznému nedostatku potravy, u ramlic se zvýší počet resorpci plodů a tím sníží počet mláďat ve vrhu. Současně se zvýší ztráta mláďat pro nedostatek krytu a potravy a u dospělé zvěře se sníží imunita a infekce hlavně kokcidiemi vede k výraznému oslabení organismu až k úhynům.

K využití poporodní říje ramlic je potřeba, aby v jejím areálu (nevzdaluje se příliš od vržených mláďat) byl k dispozici dostatek samců k oplodnění, protože délka říje je relativně velmi krátká. Vystupuje proto do popředí význam zachování dostatečných stavů zaječí zvěře (tj. minimálně normovaných stavů).V rámci každé honitby by bylo asi potřeba, aby odpovědní lidé vyhodnotili konkrétně pro podmínky dané v honitbě předložené poznatky z biologie a etologie zajíce polního. Bylo by vhodné tyto znalosti aplikovat na podmínky dané honitby a zabývat se možností zachování, nebo spíše zvýšení stavů zaječí zvěře. Významně k tomu může přispět projednání možnosti spolupráce se zemědělským podnikem či zemědělci hospodařícími na pozemcích honitby. Je nutno stále vycházet z toho, že zajíc patří mezi býložravce. 

Jeho základní přirozenou potravou byly hlavně luční rostliny, které svým složením tvořily velmi pestrou potravní paletu. Tyto louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou, vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice. Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt. Je proto nutno obezřetně provádět jejich lov na těchto zelených plochách, protože neuváženým odlovem můžeme zasáhnout do kmenového stavu příslušné zaječí kolonie. 

#Zajíc, Chov zvěře, Myslivecké fotografie, Namlouvání, Příroda a myslivost, 

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

.22LR #Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů 500 Nitro Express Africký mor Aglomerace aktivity radosti a milování života Akutrauma Amerika Anatomie jelena Aport Australian Water Buffalo Balistika Bažant Bažant pečený Beatiful Nature Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Bramborníček hnědý - Saxicola rubetra Brenneke broková dvojka broková kozlice Bukač velký Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Cviky poslušnosti Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Deer stalking Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dosled Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idaho Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jeřáb Jestřáb lesní Jezevec Jižní Amerika John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý KAMZÍK HORSKÝ Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí ragů Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný krimi Kritické myšlení Krkavec velký Krkonošské pohádky Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Křivka obecná Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na daňky Lov na jelena Lov na lišku LOV NA SRNCE lov na vlky Lov ve svobodném světě LOVEC BŘÍDIL Lovecká optika Lovecká vášeň Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké video Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu a přírodě zdar! Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medovina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen myslivec Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivecký soud Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák New Zealand O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Ondatra Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti otrava Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Peregrine falcon Pernatá zvěř pes Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři Příhody z loveckého batohu Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Pstruh pečený Psychopati Ptáci Puškohledy Puštík obecný Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Raroh Red Deer Cam Reklama a lov Roček Roháč obecný Ruger’s M77 RSI Ryby Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sekáč Sele prasete divokého Shozy Siga Skorec vodní Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slípka zelenonohá Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí játra Srnčí na kořenové zelenině pečené v troubě a houskový knedlík Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví Střevlík Střízlík obecný sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýc rousný Sýkorky Synantropie Sysel Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Trubači Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď úmrtí Upíři USA Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky VIDLÁK Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Výřad Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Yukon Photon XT/RT Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Značení zvěře Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

Vybraný příspěvek

SRNEČEK A LES. Starší srnci začínají shazovat paroží, mladší až v prosinci!

SRNEČEK A LES

HUNTING

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...