Zobrazují se příspěvky se štítkemMyslivecké tradice. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMyslivecké tradice. Zobrazit všechny příspěvky

Myslivecké povídání A KOMENTÁŘ. Kráva Cecilka na fotografii. Máte rádi hovězí? Zvěřina je zdravější!

Kráva Cecilka je ušlechtilé zvíře a dává nám mléko... 

Myslivecké povídání


LOV A MYSLIVOST

Než se zvěřina dostane na prostřenou tabuli, někdo ji musí ulovit, Tedy ukončit život srnce či jelena, divočáka či muflona, nebo zajíce či bažanta. Tím někdo je v případě pravé zvěřiny (tedy zvěřiny ulovené v přírodě, kde má zvěř přirozenou a pestrou potravu, což zřejmě farmové chovy ani při těch nejlepších granulích a krmných směsích nenahradí) v lepším případě myslivec. Myslivec je ten, který smrtící ranou ukončí život zvířete, ale i ten, který umožní chutný gastronomický zážitek společnosti. Myslivec většinou ani konzumenty na konci této řady nezná, stejně jako konzument nezná onoho lovce. Dojde-li však ke kritice, ta bude padat na hlavu myslivce, konzument je vlastně nevinný, neboť on přece nestřílel a nezabíjel. Tak to v naší společnosti funguje už delší dobu.

 Smrtící mašinérii porážek jsme uzavřeli za zdi jatek a maso už pak jako každé další zboží lákavě nabízíme ve výkladních skříních. Někteří z nás ale tuší, co se v těchto masokombinátech odehrává a tak vepřové či hovězí maso nekonzumují. Když už nějaké to maso musí mít, tak drůbeží.

 Jenže!
I tomu božímu kuřeti musí někdo ukončit jeho dnes již počítačem řízený život. Takže zase nějaký ten smrtící kombinát. V těchto případech ale viníka nehledáme, maso, ať již červené nebo bílé, prostě do lidské potravy patří a řezníka nelze označit za vraha. Dělá přece svoji práci, za což mu i platíme.

To ale neplatí u myslivce. On přece zabíjet nemusí a za to, že zvěř usmrtí dokonce platí.


##Lovecké stezky, Co budeme vařit dnes?, Lovy fotoaparátem, Myslivecké tradice, Zvěřina a kuchyně myslivce


Myslivecké tradice. Myslivecké zvyky a pověry, Společné lovy výlož a výřad ulovené zvěře

Nápaditá prezentace úlovku myslivcem

Z našich tradičních zvyků při vzdávání pocty ulovené zvěři


Úctu ke zvěři považujme za nejdůležitější vlastnost ušlechtilého myslivce, a těmi bychom měli být všichni.

Tak jako při osamělém lovu vzdáváme poctu zvěři, nazývanou rekviem v lese, tak takovým kolektivním rekviem je postání nad zvěří se sejmutým kloboukem při výloži a výřadu.
A protože zejména pak výřadu je přítomno více lidí, mladých myslivců a někdy rodinných příslušníků, je potřebí tento obřad vykonávat správně, bez chyb, aby se to naučili další dobře pro dobu budoucí.

Myslivecké tradice, zvyky a obyčeje jsou jistě hezké, musíme si jich vážit, ale nebudeme je používat jen proto, abychom se jako myslivci lišili od jiných občanů. Je to náš život.

V úvodu se také stručně zmíním o zahájení honu, protože je tam nástupní útvar podobný tomu u výřadu. Honu se zúčastníme však jen tehdy, jsme-li jmenovitě pozváni. Na místo srazu se dostavíme včas, ohlásíme se vedoucímu honu a pozdravíme se všemi přítomnými. Nemůžeme-li přijmout pozvání, řádně se včas omluvíme. Host si nikdy bez pozvání nepřivede dalšího hosta. Svůj případný doprovod beze zbraně ohlásí vedoucímu honu, aby jej bylo možno zaznamenat do seznamu účastníků. Všichni střelci nastupují nejčastěji do dvojřadu, s puškou na levém rameni a vždy s pokrývkou hlavy. Předseda MS, společenstva, myslivecký hospodář, případně vedoucí honu stojí vlevo od nich, honci a psovodi naproti střelcům a pomyslný čtverec či obdélník uzavírají po pravé ruce od střelců trubači. Při troubení všichni smeknou. Není-li troubení, vyslechnou účastníci s nepokrytou hlavou pouze uvítání. Po vyslechnutí všech pokynů, signálů, sledu lečí si všichni navzájem popřejí "Lovu zdar". Poslední slovo při zahájení patří opět trubačům.


VÝLOŽ  Výlož zvěře ještě není tak úplně vzdáváním pocty úlovkům, protože její význam tkví především v jejich evidování, avšak už při výloži se musí dodržet zásady správného zacházení se zvěří jako potom při výřadu. Výloží se dává najevo, že se žádná zvěř nezatajuje, že nikdo nemůže dát žádný kus stranou. Již při výřadu pokládáme zvěř na pravý bok. Kachny, dříve i koroptve a další drobná a vodní zvěř se může pokládat též na hřbet. Řady tvoříme dle druhů a také pohlaví, zejména u pernaté - bažantů a kachen, nikoliv samozřejmě u zajíců a králíků. Největší chybou, a bohužel současně i nejčastější, je překračování řad zvěře. Je to paradox: myslivec připravuje výlož či výřad k poctě zvěře a přitom ji potupí překračováním. Viděl jsem to bohužel i u profesionálních myslivců.

I při výloži by měly být řady přiměřeně rovné a ne příliš dlouhé. Jde přece o evidování počtů zvěře, tak je dávejme po deseti či dvaceti kusech, a finanční a myslivečtí hospodáři budou jejich počty snáze zaznamenávat. Při výloži se úlovky ošetří, vyvrhnou, vymačkají, vytřídí rozstřílené a nevyvinuté kusy.
Na slavnostnějších honech, na závěr každé výlože po zatroubení "Halali" vedoucí honu ohlásí: na první, druhé leči bylo uloveno tolik a tolik kusů té které zvěře a dá pokyny a informaci k organizování leče další. Účastníci honu se při výloži nestaví do řad, stojí jakkoliv volně u výlože, ale při troubení samozřejmě smeknou.

Již při výloži je možno předávat úlomky za ulovení patřičné zvěře, jsou tak šťastní střelci "viditelně oceněni" pro další průběh honu. Jinde je zvykem předávat všem úlomky až při výřadu.

VÝŘAD  Pro výřad zvolíme vhodné místo na rovné ploše, nejlépe kde hon skončil, na okraji lesa, u lovecké chaty. Neděláme ho na náměstích, na dvorech, na dlažbě, na asfaltu, ani na návsích to není příliš vhodné. Jako podklad pod zvěř zvolíme chvoj, případně rákos při lovu vodní zvěře, anebo uděláme s chvojí rámec, případně do rohů dáme malé smrčky.

Pořadí pokládané zvěře na honech na drobnou: první se pokládá liška s oháňkou do pravého úhlu od těla, dále následují zajíci, králíci, bažanti kohouti, bažantí slepice, kachny a další drobná pernatá, poté malé šelmy, straky, vrány.

Pokud však je ulovena spárkatá zvěř, černá na naháňkách apod., dávají se ulovené lišky až za ně na konec.

Také spárkatá zvěř se pokládá zásadně na pravý bok a nikdy jinak. Viděl jsem fotografii výřadu jednoho zemědělsko-mysliveckého podniku, kde personál roztahoval černé zvěři zadní běhy od sebe, aby prasata držela zvednuta na předních bězích hlavou vzhůru.

Každý výše vyjmenovaný druh se dává do zvláštní řady a pokládá se zprava doleva. Do jedné řady dáváme nejméně deset, nejvíce sto kusů, a každý desátý kus se o polovinu těla povytáhne nahoru. Zvěř by neměla být na sebe namačkána a mezi řadami je dobré nechat místo na projití. Ani teď se řady nepřekračují, ani jednotlivá ležící zvěř, platí to samozřejmě i pro personál, který výřad tvoří.

Výřadu se zúčastní všichni účastníci honu, odcházet předčasně je neslušné. Všichni jdou na nástup opět s loveckými zbraněmi i pokrývkami hlavy. Rodinný doprovod se nestaví mezi střelce, ale buď mezi honce, nebo opodál.

A teď se dostávám k problému, na jehož rozluštění někteří čtenáři čekají, někteří možná s jízlivostí, jak se s ním vypořádám: Kam a jak se kdo k výřadu postaví?!
O tomto problému jsem věděl a našel ještě učebnici pátou... Zvláště se mi nelíbí, když vedoucí honu, hospodář a předseda jsou stavěni na začátek řady střelců. To ti na konci dlouhé řady již špatně slyší. Učebnice se však nerozcházejí jen v "umístění" osob k výřadu. V jedné učebnici z r. 2000 se zleva každý desátý kus povytahuje, slepice jsou nákresem dány do jedné řady s kohouty a sám předseda MS ke střelcům. Jiná učebnice (z r. 2004) zase počítá zprava doleva z pohledu od běhů.

Začněme od toho nezpochybnitelného: střelci se staví zásadně proti hlavám zvěře, to musí být vždy dodrženo, stavět je jinam by bylo velmi hrubou chybou. (Už jsem ji také zažil.) Vedoucí funkcionáři uživatele honitby pak ke hřbetům zvěře, honce a psovody na druhou stranu proti střelcům, tedy k běhům a stojáčkům zvěře, a aby byl výřad "obstoupen", jak nám říkají tradice našich předků, pak pro trubače zbývá místo naproti vedoucím, po pravé straně od střelců. Takové je moje řešení toho zmatku v učebnicích a doufám, že nebudu mít mnoho odpůrců.

Hlášení o celkovém počtu ulovené zvěře může mít několik podob: vedoucí honu hlásí mysliveckému hospodáři, neb myslivecký hospodář předsedovi, řediteli lesního závodu apod., tak jako dříve hlásil vrchní lovčí majiteli panství.

Ale nejčastější a současně nejvhodnější je, když vedoucí honu, myslivecký hospodář či sám předseda oznámí všem účastníkům honu, kolik se čeho ulovilo. Při oznamování jednotlivých druhů zvěře mohou trubači troubit hlaholy vždy pro tu patřičnou zvěř. V závěru se poděkuje honcům za práci, střelcům za kázeň, vytknou se případné závady, předají úlomky úspěšným lovcům za tu zvěř, za kterou náleží. I nejúspěšnější střelec honu na drobnou zvěř - král honu - může dostat úlomek. Dále jsou střelci seznámeni se způsobem rozdělení zvěřiny a jsou pozváni k účasti na poslední leči.

Účastníci toto vše vyslechnou v pozoru, vážně, s obnaženou hlavou, a také se psy, pokud ti pracovali na honě. Vypnou se mobily a netelefonuje se při obřadu. Toto platí i pro jiné nástupy, zahájení a ukončení mysliveckých akcí.

Každý počká, až mu pověřený myslivec či honec zvěř podá. Sám si ji z výřadu nebere. Výřad končí někdy i pozváním na další hon, vždy však pozdravem "Lovu zdar!" nebo "Myslivosti zdar!". Anebo ještě i dalším troubením (Konec honu, Lovu zdar).

Protože výřady se konají často až těsně před setměním, je hezkým zkrášlením rozdělání ohňů. Buď připravíme čtyři malé vatry do rohů výřadu, nebo dvě po stranách. Zapálí se po nastoupení a dohořívají při rozchodu.

MYSLIVECKÉ TRADICE. KULT SVATÉHO HUBERTA

Lovecká siesta 

Myslivecké dovednosti


Bezpečnost při zacházení se zbraní, usmrcování ulovené poraněné zvěře, vyvrhování a rozrušení úlovku, trofeje a jejich úpravu.

Tyto postupy a úkony ovšem k mysliveckým zvykům nepatří, lze je zařadit do disciplíny lovectví, nebo lovecké střelectví. Tak například, každý myslivec musí patřičně ošetřit, to znamená, že má umět zvěř vyvrhnout a rozrušit, rozporcovat. Tím, ale nedodržuje žádný myslivecký zvyk, pouze jedná obratně. Lov je nejstarší dochované řemeslo a správné provádění vývrhu dokazuje řemeslnou zručnost. Kdo neobratně vyvrhuje, ohrnuje si rukávy a potřísní se barvou, nejedná proti mysliveckému zvyku, prokazuje jen svoji "neumělost".

MYSLIVECKÉ TRADICE

Minulosti patří lovecké pokřiky, a myslivecké průpovídky. 

Byly to obvykle veršované říkanky, v dřívějších dobách - zvláště v baroku - běžně užívané i v našich zemích, ovšem v německém jazyku. Byly součástí tehdejší myslivecké mluvy a zvyků, jejich tvůrci byli sami myslivci. Byly většinou vtipné, charakteristické silným, mnohdy až drsným vyjadřováním, přitom však s jistým poetickým nábojem. Sloužily více účelům. Mnoho z nich bylo používáno při lovu samotném, před a při zahájení a po něm, ke komunikaci mezi loveckým personálem, při práci se smečkou psů. Jiné byly poučné a myslivec si v nich osvojoval obecně uznávané pravdy a pravidla, měly obvykle formu otázek a odpovědí.
Další myslivecké průpovídky sloužily k vzájemné identifikaci, k dorozumění, k poznání, zda jde skutečně o myslivce; šlo o doby myslivců putujících za dalším vzděláním, ale i myslivců potulných, bez trvalého zaměstnání, tak zvaných facírů.
Konečně jistou část mysliveckých průpovídek můžeme definovat jako žertovné hádanky, sloužící v mysliveckých kruzích k obveselení. V širším slova smyslu můžeme pod pojmem myslivecké průpovídky zahrnout starší a novější slovesné útvary jako rýmovaná přísloví a pranostiky, epigramy, veršovánky a podobně zabývající se zvěří, lovectvím a dalšími obory myslivosti, obvykle s poučným obsahem. 

Tak například: "Šumí březnem šedé buky, hoj myslivče, pojď na sluky!"

tradice zvaná vánoce zvěře, která si zaslouží většího rozšíření. Je nepsaným mysliveckým zákonem, že o vánočních svátcích musí být v honitbě do krmelců, korýtek, zásypů založeno. Uchystejme zvěři ještě i vánoční stromeček! Na Štědrý den se v honitbě poblíže některého krmeliště přizdobí stromek, pověsí se kousky řepy, jablíčka, klasy kukuřice, otýpečky sena, lůj pro drobné ptactvo, a podobně. Na chvíli se rozsvítí svíčka, myslivec postojí, popřemýšlí a potom i zvěři popřeje klidné vánoční svátky.

Poměrně novodobou tradicí je také propagační akce "Červen - měsíc myslivosti a ochrany přírody", která byla zavedena Československou mysliveckou jednotou v roce 1959. Za dobu svého trvání však byla, snad přílišnou direktivností - zprofanována a dnes je pozapomenuta. Je to škoda, měli bychom se snažit ji znovu obnovit, zvláště pak v dnešní době při převládajících a někdy až nezdravých ochranářských tendencích, při negativním názoru jisté části naší veřejnosti na myslivost vůbec.

Srnčí zvěř
Velká část našeho národního cítění všeobecně se vrátila k osvědčeným tradicím a snad se dočkáme i většího zduchovnění našeho života. Je proto potěšitelné, že v mysliveckých kruzích ožil kult patrona myslivosti, svatého Huberta.

Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? A jak je tomu s tím zjevením se jelena s křížem mezi parohy ?

Hubert je skutečná historická osobnost. Žil v letech 657 až 727 našeho letopočtu. Narodil se v severní Francii, pocházel ze šlechtického rodu a tak se samozřejmě věnoval i lovu. Ve svých 30-ti letech se obrátil na křesťanskou víru - uvědomme si, že šlo o sedmé století a křesťanství se teprve šířilo - věnoval se duchovnímu životu a stal se biskupem v Lutychu, v nynější jižní Belgii. Jeho diecéze zaujímala lesnaté a hornaté Ardenny, v té době obývané převážně lovci. Pro svůj příkladný život byl jimi po smrti uctíván i když za svatého byl prohlášen později. A tak se tedy postupem času stal ochráncem všech lovců a myslivců. Setkání Huberta s posvátným jelenem nesoucím kříž mezi parohy je ovšem legenda. Jelen byl uctívaným zvířetem již v pravěku a dodnes je nejvznešenější lovnou zvěří. Prvotní křesťanskou církví byl jelen přijat jako symbol světla, církve. A tak tedy legenda vlastně symbolizuje setkání do té doby hříšníka s pravou vírou a jelikož šlo o lovce, odehrálo se toto setkání na lovu. Tolik skutečnost a legenda.

Kult uctívání sv. Huberta se koncem 17. století rozšířil i do našich zemí.

Svatohubertská legenda vykonala pro řádné provozování myslivosti víc, jak různé příkazy či zákazy. Dodržování tohoto kultu se děje z vlastního přesvědčení myslivce, z jeho etiky. Jaký je její odkaz, který musí plnit každý, kdo chce být myslivcem?

Zvěř nejen lovit, ale především o ni pečovat, přispívat k takovému stavu, ve kterém příroda a člověk si nebudou ubližovat, ale pomáhat, pochopit velikost přírody a prožít svůj život ušlechtile - odkaz svatohubertské legendy.

Poslední oblast pojednávaných mysliveckých tradic bychom mohli nazvat "myslivcův běh života". Jde o věc poměrně novodobou. Totiž i oslavování životních mezníků je možno činit mysliveckým způsobem, ať již jde o svatbu, křtiny, nebo životní jubileum. Toto se u našich myslivců teprve pozvolna prosazuje. Častější je zapojení myslivců do smutečního obřadu při rozloučení se zesnulým druhem, i když jde o ceremoniál náročný na organizační zajištění. Avšak neměli bychom na naše zvěčnělé kamarády zapomínat, 3. listopad, den mysliveckého patrona svatého Huberta, v návaznosti na den Památky zesnulých, je takovým vhodným dnem, kdy bychom jejich památku
měli ozdobit kytičkou chvojí z honitby.

POSLEDNÍ LEČ, MYSLIVECKÝ SOUD HUMOR A LATINA. PŘIJÍMÁNÍ MEZI MYSLIVCE. PASOVÁNÍ NA LOVCE.

POSLEDNÍ LEČ

Po ukončení honu 


tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina.

 Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie.

Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům.

K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu čítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".

#Lovecké právo, Lovecké brokovnice, Humor o myslivosti, Myslivecké tradice

Holland & Holland brokovnice

Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy


Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu". Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout.
Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu. Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že úlovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající.

Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.
Brokovnice po výstřelu

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie.

Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům.

DROBNÁ ZVĚŘ A MYSLIVECKÁ RÁNA PŘI LOVU

POSLEDNÍ LEČ 

Pojem myslivecká rána se vztahuje rovněž na drobnou zvěř 


kde je motivací kromě etických důvodů také snaha o získání nepoškozené zvěřiny či kvalitní kožešiny. Zde jsme často značně tolerantnější při hodnocení vzniklých situací.

 Za vyloženě nemyslivecké označujeme brokové rány vedené na extrémní vzdálenosti přesahující výkon brokových zbraní nebo naopak rány na blízko, kdy se brokový shluk nestačí dostatečně rozptýlit. První z nich mohou v nejlepším případě poranit zvěř náhodným zásahem jednotlivých broků, které mají nepatrnou šanci na účinnou destrukci životně důležitých orgánů.

Vznikají tak nepříjemná poranění světel, stojáků, běhů či letek, zvěř uniká nedohledána, je nucena žít s trvalým hendikepem nebo po čase trýznivě zhasíná. V opačném případě dochází k neúměrnému poškození zvěřiny nerozptýleným brokovým shlukem, který ji často zcela znehodnocuje. Obecně lze říct, že horní hranice vzdálenosti, na kterou lze předpokládat vysokou pravděpodobnost usmrcení zvěře hromadnou střelu, se pohybuje kolem 35 – 40 metrů.

 U pernaté zvěře se jako pomocné hledisko uvádí, že nemá smysl střílet na holuba, nerozeznáme-li zřetelně zrcátka v ohbí křídel, u kachen pak tehdy, nejsou-li zřetelně vidět plováky.

Za nemyslivecké chování je v klasickém pojetí považována též střelba do houfu vytahující pernaté zvěře, na opěšalou pernatou zvěř, zajíce v loži nebo kachny sedící na vodní hladině. Na společných lovech se navíc nestřílí na zvěř směřující ke stanovištím sousedů.

SVĚT MYSLIVOSTI JE PESTRÝ A UŠLECHTILÝ. Lov ve svobodném světě, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Příroda a lidé

MUFLONÍ STÁDEČKO

V mysliveckém životě se setkáváme s tím, že někteří lidé považují chování myslivců, 

kteří vnímají a vnitřně prožívají všechny fyzikální a estetické vlivy přírody, mají k ní pozitivní citový vztah a jsou vyznavači a šiřiteli obdivu k jejím krásám, za naivní romantismus, měkkou zženštilost, přejemnělost a nedostatek mužnosti.
Najdou se i takoví, kteří se za to myslivcům posmívají, protože jim nevěří a myslí si, že oni vznešený vztah k přírodě pouze předstírají, neboť lovecká puška a láska k přírodě jim připadají naprosto neslučitelné. Jejich představa je taková, že mužnost, či jak se zpravidla říká chlapskost, u myslivce znamená vyvíjet takové lovecké úsilí, s nímž je, ve vztahu k živým výtvorům přírody, nutně spojena tvrdost, nemilosrdnost a drsnost, hraničící až s bezohledností a bezcitností. Tito lidé se značně mýlí.

Bohužel, jsou mezi nimi tu a tam i držitelé loveckých lístků. Je především musejí myslivci litovat. Litovat proto, že postrádáním vnímavosti a citlivosti k přírodě přicházejí o ono její kouzlo, které nabízí v podobě možností poznávat zblízka, důvěrně v přirozeném prostředí, bohatou rozmanitost barev, vůní, tvarů, pohybů a melodií, jejichž harmonie vyvolává u vnímavého pozorovatele pocity posvátného klidu, líbeznosti, půvabnosti, něžnosti, útulnosti a přívětivosti, až to vše hřeje u srdce. Někdy ovšem také pocity tajemného napětí, úzkosti z nezkrotné divokosti přírodních živlů, i obav z toho, jaké překvapení člověku připraví v příštích chvílích. Z toho se naopak srdce až svírá.

Uvedené osoby tak přicházejí o vzácné zážitky ze zvláštního působení přírody, která svými bohatými výtvory a harmonií jejich projevů zušlechťuje lidské srdce, lahodí lidské duši, povznáší ji, probouzí v ní zárodky romantismu a otevírá prostor pro jeho rozvíjení.

Zvláště, když myslivec může v malebných zákoutích svého revíru pozorovat kolem sebe zrod nových životů, růst mláďat, jejich radost ze života, a osobité obdivuhodné vlastnosti a znaky jednotlivých druhů zvěře. A také, když se vžívá do jejich konkrétních, jednotlivých osudů a snaží se jim pomáhat, aby žili bez strádání a utrpení.

Zmíněných "kritiků" - vidících v přírodě, včetně zvěře, zpravidla pouze ekonomickou hodnotu, a v lovecké pušce nástroj k jejímu dobývání, případně považujících zvěř ve volné. přírodě pouze za terč pro střelbu, se všechny ony blahodárné vlivy přírody nedotýkají. Oni je nevidí, neslyší a nepociťují, jdou jaksi mimo ně. To ochuzuje jejich život o prožitky krásna, ušlechtilosti a vznešenosti, o možnosti vychutnat je, těšit se z nich a duchovně se jimi obohacovat. Také je připravuje o podněty a otázky k hloubání o světě a v jeho rámci o hodnotách v lidském životě i o sobě samém. Atmosféra vyzařována přírodou si totiž vnímavé lidi, kteří s ní přijdou do bezprostředního styku, plně podmaní, a umožňuje jim vidět problémy lidského života v jasnějších konturách a v přirozenějších, patřičnějších hodnotách. Z této mnohonásobně opakované zkušenosti také vzniklo vyznání myslivců, že les je pro ně chrámem přírody. (M. Fabelová) To není pouhá slovní hříčka, nýbrž prožitý poznatek mnoha mysliveckých generací.

Bylo by ovšem nesprávné tvrdit, že k myslivcům chlapské vlastnosti nepatří. Nemůže být pochyb o tom, že patří. V současné době již je sice životní podmínky nenutí lovit za každých okolností, aby zajistili pro své rodiny potravu a tím i přežití, jak tomu bylo u pradávných lovců. - Je nutila potřeba zmocnit se zvěře tehdejšími primitivními prostředky k takovému způsobu lovu, který zaručoval úspěch jakýmkoliv způsobem. Podobné pohnutky na současné myslivce nedoléhají, avšak i v dnešní civilizované době se myslivci bez mužných vlastností neobejdou. Neobejdou se bez náročnosti i tvrdosti sami k sobě, ale i bez rozhodnosti, pevné vůle, houževnatosti, jistého sebeodříkání a obětavosti, někdy i statečnosti, myslivec při plnění svých povinností v revíru neobstojí. Musí překonávat různé terénní překážky, nepřízeň počasí, vynakládat značnou fyzickou námahu, řešit nejrůznější neočekávané situace, omezovat se v délce spánku, atd.

Protože myslivec má v rukou střelnou zbraň, sále se rozhoduje, kdy může a kdy nesmí stisknout spoušť. Jsou to ovšem chlapské vlastnosti jen zdánlivě, neboť i ženy jsou myslivkyně, a také plní ve společnosti různé role, dříve vyhrazené pouze mužům.

Vcelku tedy jde o zcela jiné vlastnosti než je drsnost, nemilosrdnost, hrubost, bezohlednost a bezcitnost. Jde o běžné fyzické a volní vlastnosti současného kulturního člověka, který není rozmazlený, ufňukaný, pohodlný a zbabělý - uplatňované v myslivosti.

Uvedené vlastnosti však nejsou v rozporu s tím, že myslivci jsou milovníky přírody, obdivovateli jejích krás, a že se chovají ke všemu živému ve volné přírodě citlivě, s úctou a důstojností. Právě naopak, uvedené estetické a mravní hodnoty a osobní vlastnosti tvoří neoddělitelné, vzájemně propojené stránky myslivcova vidění, cítění a jednání v přírodě.

Můžeme říci, že moudrý a střízlivý pohled a vztah k přírodě dnešního kulturního člověka, který je s přírodou srostlý, chápe její vnitřní procesy, soucítí se všemi živými tvory, neboť si uvědomuje, že je jedním z nich, je takový pohled a vztah, do něhož se plně promítá jak rozumová, tak i pozitivně citová složka jeho osobnosti. V jeho praktickém jednání se tyto složky projevují v jednotě a ve vyvážené míře.
Tak to je i u myslivců. Mimo jiné i proto má myslivost své zvláštní přitažlivé kouzlo, a myslivcův svět svá podivuhodná dobrodružství. Povšimneme-li si dlouhodobých tendencí ve vývoji myslivosti, můžeme pozorovat, že v životě myslivců (nikoliv ovšem pouze střelců lovné zvěře) nabývají estetické hodnoty stále na větším významu. Také je průkazné, že si myslivci postupně stále zvyšují nároky na humanistická, mravní kritéria ve způsobech lovu. Předpokládejme, že uvedené tendence budou pokračovat i do budoucna. V opačném případě by mohla nastat i jiná varianta: myslivost by mohla zaniknout, a místo ní by mohl být podstrčen pouhý obchod s odstřelem zvěře.
To k nenapravitelné škodě pro přírodu i lidskou společnost.

Lubomír Dohnálek

A CO SOJČÍ PÍRKO ZA KLOBOUČKEM, O TOM SE JEN ZPÍVÁ V LIDOVÝCH PÍSNÍCH?

TRAUTENBERG A SOJČÍ PÍRKO PŘINESE HAJNÝ

Myslivecké odívání


Čeští myslivci chodili již v 16. století v zeleném či šedém barchánovém kabátci. Za tradiční myslivecké barvy byla považována, a je stále, zejména zelená ve všech odstínech, ale také všechny odstíny hnědé a šedé barvy.

K slavnostním mysliveckým barvám patří také černá a bílá.
Majitelé různých panství zaváděli pro své myslivce a lesníky svoje stejnokroje, aby své myslivce lépe rozpoznali, ale také aby se jimi mohli při lovech a jiných příležitostech honosit.

Nejznámější byly uniformy křivoklátských a jihočeských schwarzenberských myslivců. Ale i arcibiskupská panství a městská polesí měla svoje stejnokroje, rovněž tak naše předválečné státní lesy. Ve všech těchto uniformách vždy převládala zelená barva a jen v menší míře v kombinaci s hnědou a šedivou. A nejinak by tomu mělo být i dnes.

Klobouk vždy 

Myslivci nosí zásadně klobouky, čepice jenom v zimě, a to čepice s beránkem a beranice. Lesníci z povolání mohou užívat čepice patřící k jejich stejnokroji. Veškeré kšiltovky, bekovky, barety, plátěné a jiné čepice myslivci zásadně nenosí, a to ani v teplém počasí na hony na kachny. Připustit lze jen lehký plátěný klobouk, ale samozřejmě zelený. Prostovlasý nemůže jít myslivec na lov! Kam by dal případný úlomek?

Klobouky mají různé tvary a typy

Dříve byly u nás rozšířeny dva: typ "Pichler" s mírně zašpičatělým dnem, a typ "Švarcenberk" se širokou zelenou stuhou.
Pokud si chce myslivec na klobouk umístit trofeje (paletky, kačírky či kosírky apod., tak tedy zásadně na levou stranu. Štětka, která se upevňuje do zvláštního toulce poněkud dozadu, má být vlastní trofejí (divočák, jelen, jezevec, zajíc).
Pravá strana klobouku má zůstat volná pro zasunutí úlomku. Přemíra různých odznaků a trofejí přestává být na klobouku ozdobou a svědčí o pochybném vkusu majitele. Myslivecká vyznamenání, tedy ani odznak za zásluhy o myslivost, jak jsem viděl nedávno u dvou myslivců, na klobouk nepatří. Myslivecká vyznamenání se připínají na pravou stranu saka stejnokroje.

A CO SOJČÍ PÍRKO?

Nepsaná zásada mysliveckého odívání byla, aby se myslivci od sebe příliš nelišili. Teď se zdá naopak, že někteří mají snahu se od těch druhých lišit velmi výrazně. Svědčí o tom i různé kovbojské kožené klobouky a jiné zvláštnosti oděvu.
Při troubení pokrývku hlavy sundáváme, a pokud sedíme, povstaneme.

LÁSKA KE ZVĚŘI A PŘÍRODĚ. Morálkou v myslivosti rozumíme patřičné odborné znalosti spojené s láskou k přírodě a charakterovou ušlechtilost...

NA LOVU

Osobnost lovce


 Žák Sokratův, významný starořecký děje pisec Xenofob, již 430 let př. n. l. žádá, aby každý lovec dodržoval střídmost při lovu. Podobných požadavků z doby lovectví, starých tisíc i dva tisíce let, je více. Zdaleka nejvíce je jich z doby přechodu z lovectví k myslivosti a z 18. a 19. století, kdy bylo usilováno o ušlechtilé provozování myslivosti. V roce 1899 sestavil časopis Česká myslivost podle starých pramenů celou řadu osobních vlastností takto:
"Ten, kdo chtěl být myslivcem pravého rázu, musel být bohabojný, mlčenlivý, věrný, poctivý, opatrný, rozumný, moudrý, bdělý, bystrý, neomrzelý, neohrožený, silný a pevného zdraví, střízlivý, musel milovati své psy a libovati si čistou a dobrou zbraň!"To je také jeden z odkazů našich moudrých mysliveckých předků. Poctivé, moudré, věrné, opatrné a rozumné myslivce potřebujeme i dnes.
Úsměvné jsou dnes některé z 25 vypočítaných nedostatků lovců Ivanem Sergejevičem Turgeněvem (1818 - 1883), klasikem ruské literatury. Není pravým ani dobrým ten, kdo nechce časně vstávat, kdo nemá trpělivost, kdo se zlobí, když najde málo zvěře, kdo nezná zvyky zvěře, kdo se nestydí vystřelit na zajíce v loži nebo na sedící pernatou, kdo střílí na nemysliveckou vzdálenost, kdo zvěř nedohledává, ale také kdo za vedra neustále pije vodu atd. I to, že se osobností myslivce zabývali dávní předkové, svědčí o tom, že skutečně jde o starou tradici.
Hodně charakterových vlastností, samozřejmě kladných, je vyjmenováno jak ve velmi starých, tak i v současných požadavcích na myslivce.
Vlastnostmi myslivce se zabývala řada mysliveckých literátů - Žalman, Dyk, Šiman, Javůrek, Mikula, Zásměta a další. Z jejich děl můžeme sestavit seznam asi dvaceti charakterových vlastností, které utvářejí ideální osobnost myslivce, a tak jsem se zamýšlel, které z nich jsou nejdůležitější, které by měl mít opravdu každý myslivec, tedy každý dobrý myslivec.

! Došel jsem k závěru, že je to láska ke zvěři a přírodě.


 Kdo ji má, nemůže srnčeti střelit mámu, pečuje o zvěř v době strádání, je zdrženlivý v lovu, loví jen zvěř, která byla určena k odstřelu a kterou bezpečně rozeznal, v touze po trofeji či zvěřině, nemůže střelit srnce kamkoliv, bez ohledu na to, co postřelená zvěř vytrpí, nestřílí na zajíce v loži, na bažanty pěšáky, ani na kachny na vodě.
Prostě, když má lásku k přírodě, musí mít i mysliveckou morálku, a pak provozuje myslivost a lov ušlechtile.
Celý problém velmi dobře vystihuje rčení, že "pod pojmem morálka v myslivosti rozumíme patřičné odborné znalosti spojené s láskou k přírodě a charakterovou ušlechtilost". 

 Láska ke zvěři a k přírodě je skutečně to hlavní, ale musí se snoubit se znalostmi. Myslivec nemůže vystačit s vědomostmi, které načerpal v kurzu, na školení před vykonáním základní zkoušky. (A co potom ti, kteří ani do kurzu nechodili a vysvědčení získali za peníze?)
Celý život by se měl dobrý myslivec vzdělávat. Vývoj jde kupředu a poznatky se mění. Odborné literatury je dost. Musí číst i beletrii a také mít předplacen náš myslivecký časopis, protože každý měsíc se v něm může dozvědět něco nového, co dosud neznal. To platí pro mladé i pro nás - myslivecké starce.
Bez dokonalé znalosti zákonů, vyhlášek a předpisů není možno jít s puškou do honitby. A ty se mění, musí se to sledovat, musí se to znát!

A co je to ta charakterová ušlechtilost? Do ní můžeme zařadit mimo lásky k přírodě" skromnost, pravdomluvnost, moudrost, nezištnost a také družnost.
Družný život myslivecký kolektiv stmeluje. Všichni navzájem by měli mít k sobě přátelský vztah. Proto je tak důležitý zvyk myslivců podávat si ruce. Na znamení, že budeme spolu dobře vycházet, pracovat i lovit. Ale podat si ruce, protože se to musí a před i po se vymračovat a chovat se nepřátelsky - to je faleš. I takové případy znám. A znám i případ, že si v jenom MS již mnoho let dva myslivci ruce nikdy nepodají pro dlouholeté příbuzenské nesváry. Takoví myslivci by neměli být v jednom mysliveckém kolektivu, pokud se nesmíří. Protože podávat si ruce je nejen zvyk, ale i nepsaná svatá povinnost, ani jeden z nich nesplňuje požadavek na myslivce - být slušný, družný, moudrý a ušlechtilý.

Na honech nekritizujeme vedení honu nebo stav zvěře. Rozumný a slušný myslivec se nevychloubá zvláštními úspěchy, ani nezávidí jiným. Zúčastní se všech akcí, které jejich sdružení, společnost koná a na které byl pozván. Omluvy musí být opodstatněné a pravdivé - nesrovnávalo by se to jinak s mysliveckou ctí.
Další součástí řádně provozované myslivosti je zachovávání a dodržování myslivecké mluvy a všech dalších zvyků.

OLDŘICH TRIPES

Laň - symbol mateřství nebo vůbec ženství; v pohádkách bývají ženské bytosti často proměněny v laň. V řecké mytologii byla laň zasvěcena Héře nebo Artemidě; její vůz byl tažen čtyřmi laněmi nebo jeleny se zlatými parohy.

Jelen byl uctíván již od pravěku jako symbol....

Symbol je znak, zastupující obecný pojem, konkrétní představa, jež slouží k označení nějakého abstraktního pojmu


Například srdce je symbolem lásky, lilie nevinnosti, lev síly, váhy jsou symbolem spravedlnosti. Prvotní představa se přenáší do symbolické roviny na základě podobnosti, příbuznosti, sdružování představ. Nauka o symbolech a jejich užití se nazývá symbolika.
Antická kultura vytvořila množství symbolů. Nemálo jich pochází z prvních dob křesťanství (jehož symbolem je kříž) a ze středověké kultury (například symbolika rytířských erbů). Symboly byly vždy v náboženství, v poezii a ve výtvarných uměních důležitým prostředkem, jak zkonkretizovat abstraktní pojmy a děje. Každá kultura se proto snažila o vytvoření souvislého jazyka symbolů, jehož znalost byla všeobecná a která přetrvává dodnes. Doposud jsou symboly přítomny i v lidových zvycích.
Z různých speciálních symbolik může být pro myslivce zajímavá symbolika zvířat a to těch, které zákon o myslivosti zahrnuje pod pojem zvěř. Z dostupných pramenů jsme shromáždili údaje o následujících druzích zvěře srstnaté a pernaté.

    Jelen - byl zvířetem uctívaným již od pravěku na celém světě. Vzhledem ke každoročně se obnovujícímu paroží byl v mnohých kulturách a epochách symbolem plodnosti, růstu, vzniku a zániku. Mimo to byly jelení parohy, vzhledem k utváření a k barvě v době parožení, četným národům symbolem světelných paprsků a ohně; jelen byl tudíž zván slunečním zvířetem a zprostředkovatelem mezi nebem a zemí.
V buddhismu byl zlatý jelen symbolem moudrosti a odříkání. V Číně jevil se jelen jako sluneční zvíře příležitostně i záporně - symbolizoval vyprahlost a suchopár. V antice byl jelen, vedle laně, posvátným zvířetem bohyně lovu Artemidy; boj jelena s jinými zvířaty symbolizoval boj světla s temnotou. Antika pokládala jelena též za nepřítele a ničitele hadů; s touto představou se setkáváme ještě v křesťanském umění středověku. Legendy o Eustachovi a Hubertovi vyprávějí o zjevení jelena nesoucího kříž mezi parohy.
   
Kamzík - v řecké mytologii se objevuje ve spojení s Panem, bohem lesů, stád, pastýřů, lovců; symbol spolehlivosti, sebedůvěry.
   
Laň - symbol mateřství nebo vůbec ženství; v pohádkách bývají ženské bytosti často proměněny v laň. V řecké mytologii byla laň zasvěcena Héře nebo Artemidě; její vůz byl tažen čtyřmi laněmi nebo jeleny se zlatými parohy.
   
Medvěd - byl uctíván především severskými národy jako prapředek člověka, prostředník mezi nebem a zemí, jako král zvířat. Na Sibiři byl medvěd - pro svůj zimní spánek dáván do souvislosti s Měsícem, který také "odchází a přichází". Ve středověkém umění býval medvěd, též pro svůj zimní spánek, symbolem stáří a smrti člověka. V křesťanské symbolice vystupuje většinou negativně - představuje ďábla nebo smrtelný hřích obžerství.

Jezevec- v Japonsku jako symbol lstivosti nebo sebeuspokojení. V křesťanském umění středověku symbolizuje lakotu, lenivost; v pojetí moderní symboliky neohroženost, sebedůvěru.

Prase divoké - ve starém Řecku a v Japonsku byl kňour uctíván jako zosobnění síly a bojechtivosti. U Keltů bylo divoké prase symbolem vyšších kast - válečníků a kněží, a bylo pojídáno při náboženských slavnostech. Ve středověkém umění bylo symbolem démonična.

Zajíc - v lidovém podání byl zaměňován s divokým králíkem. Pokládán za symbolické měsíční zvíře, poněvadž ve dne spí a v noci bdí. V pohádkách a pověstech mnoha národů jsou zajíc a Měsíc ztotožňováni. Vzhledem k četnému potomstvu je pokládán za symbol plodnosti, symbol stále se obnovujícího života. Pro svou domnělou bázlivost platí občas za symbol strachu a zbabělosti, pro svou rychlost je v zajíci viděn obraz rychle ubíhajícího života. Vzhledem k jeho údajné schopnosti spát s otevřenýma očima byl pokládán za symbol bdělosti.
Vlk - může mít symbolický význam kladný, většinou však záporný. Jelikož dobře vidí ve tmě, byl pokládán, zvláště v severní Evropě a v Řecku, za symbol světla, a tak se příležitostně objevuje jako průvodce Apollóna. Jako pes i vlk mohl být průvodcem duší zemřelých. V germánské mytologii se vlk zjevuje jako nebezpečný démon, který vytím ohlašuje zánik světa. Křesťanská symbolika se vztahuje především na poměr vlk - jehně, přičemž jehně symbolizuje víru, vlk temné mocnosti. Ze sedmi smrtelných hříchů symbolizuje vlk obžerství a lakotu. Středověká lidová víra pokládala vlka za démonické zvíře, v jehož podobě se zjevují čarodějníci a čarodějnice, i sám ďábel. Také v mnohých pohádkách a pověstech symbolizuje vlk negativní síly. Příslovečný vlk v ovčí kůži je symbolem pro předstíranou bezbrannost.
Liška - v japonské a čínské mytologii démonické zvíře, které se může přeměňovat v různé podoby, především v lidskou. V některých indiánských kulturách je liška symbolem chlípnosti. V Evropě často zobrazením chytrosti a lstivosti; ve středověkém umění symbolem ďábla, lži, nespravedlnosti, nestřídmosti, lakoty.
Vydra - symbolické zvíře Měsíce. V Evropě příležitostně pokládána za průvodkyni duší zemřelých; v moderním pojetí symbol radosti, hravosti, dělení se s druhými.
Rys - ve středověku většinou symbolem ďábla. Jelikož mu byla připisována schopnost vidět i skrze zdi, stal se, při zobrazování pěti smyslů, personifikací zraku. Též symbol divokosti a lstivosti.
Havran - pro svou barvu, hlas a dotěrnost pokládán - u mnoha národů Orientu i Západu, za zlé předzvěstné znamení, ohlašující nemoc, válku, smrt. Ve středověku symbolizoval smrtelný hřích obžerství. Na druhé straně v mnoha kulturách pokládán, pravděpodobně mimo jiné i pro svou inteligenci, za božského a slunečního ptáka. V Japonsku byl poslem bohů. V Persii byl zasvěcen bohu světla a Slunce. V nordické mytologii doprovázeli nejvyššího boha Odina dva havrani - Hugin (myšlenka) a Munin (paměť).
Vrána - v pojetí moderní symboliky nositelka intrik, zlodějství, též však bdělosti.
Straka - ve středověkém umění často symbolizuje zlo, pronásledování nebo brzkou smrt, v moderní symbolice představuje správné využití vědění, i okultního.
Sojka - v moderní symbolice zosobňuje správné využití síly.
Tetřívek - v pojetí moderní symboliky zosobňuje životní energii.
Hrdlička - ve středověku prostřednictvím bohyň Ištar a Eset spojována se ženskou sexuální silou; pro křesťany symbol míru, mateřského principu.
Holub - v pramenech se nerozlišuje domácí a divoký. V Přední Asii dáván do souvislosti s bohyní plodnosti Ištar. V Řecku zasvěcen Afroditě. Islámem pokládán za posvátného ptáka. V Indii, též u Germánů, tmavý holub věštil neštěstí a smrt. V křesťanském umění symbol mírnosti, prostoty a čistoty. Párek bílých holubů je populárním symbolem lásky; s ratolestí v zobáčku všeobecně symbolizuje mír.
Krocan divoký - u Indiánů severní a střední Ameriky symbol plodnosti, symbol všeho požehnání, co skýtá země.
Bažant - v Číně pokládán, vzhledem k hlasu - zpěvu a pohybům - tanci, za symbol harmonie v kosmu; hlas a zvuk úderů křídel byl dáván v souvislosti s hromem, tudíž s bouřkou, s deštěm a s jarem. Byl spojován též s plodností, se sexuální sílou. Ve středověku byl považován za ztělesnění šalby a klamu.
Jestřáb - pro svou loupeživost v umění křesťanského středověku symbolizuje smrt. Jindy symbol obezřetnosti a smělosti.
Krahujec - v Egyptě, též u Řeků a Římanů, dáván do souvislosti se Sluncem.
Poštolka - v moderní symbolice zosobňuje rychlost, agilnost, přesnost v jednání.
Husa divoká - v Egyptě a v Číně pokládána za prostředníka mezi nebem a zemí. V Řecku byla husa zasvěcena Afroditě, v Římě Junoně; platila za symbol lásky, plodnosti, manželské věrnosti, též ostražitosti, za posvátného ptáka.
Kachna divoká - na Dálném východě považován kachní pár, obvykle spolu plovoucí, za symbol manželského štěstí.
Racek - v novodobém pojetí symbol zodpovědného chování a vzájemné komunikace.
Výr a sovy - (Nejsou však t. č. čítány ke zvěři). V Egyptě a v Indii byla sova ptákem mrtvých, od starověku dodnes je její houkání pokládáno za tajemné, neštěstí a smrt věštící znamení. V Číně byla dávána do souvislosti s bleskem (který ruší ticho noci). Jelikož sova vidí v noci a jelikož byla pokládána za vážnou a přemýšlivou, stala se symbolem moudrosti, která přemáhá temnotu nevědomosti; jako taková se stala atributem řecké bohyně Athény. V křesťanské symbolice byl přičítán sově většinou záporný význam - jako symbol duchovní temnoty.
Volavka - v Egyptě posvátný pták. Vzhledem k dlouhému zobáku symbolizovala pátrání po skryté moudrosti, ale též zvědavost - poněvadž strká do všeho zobák. Volavka popelavá pro své zbarvení pokládána za symbol pokání. V moderním pojetí symbol iniciativního svobodného rozhodování a sebejistoty.

A nyní o psovi, čtyřnohém myslivcově pomocníkovi. Již od starých dob byla symbolika psa vykládána protichůdně. V mnoha kulturách byl dáván do souvislosti se smrtí; střeží říši mrtvých, je průvodcem duší zemřelých nebo prostředníkem mezi světem mrtvých a živých (Cerberus). Také bohové noci se příležitostně zjevují ve psí podobě jako například řecká Hekaté. Psovi připisovaná moudrost a též jeho silný pohlavní pud byly důvodem, že některé kultury (například v Africe) v něm viděly prapředka civilizace. Pro svou příslovečnou věrnost se stal pes jejím symbolem a například v Japonsku mýtickým pomocníkem a ochráncem především žen a dětí. V záporném smyslu byl pes pokládán za symbol nečistoty, neřesti a nízkosti, například v islámu; téměř ve všech kulturách bylo jeho jméno ponižující nadávkou. Ve středověkém umění byl symbolem závislosti, hněvu, zla, ale též víry a věrnosti.

Na závěr ještě několik přirovnání.

Lov - v Přední Asii a v Egyptě obraz lovu, tj. přemožení a zničení divokých zvířat, sloužil jako symbol pro vítězství nad surovostí, nepořádkem a nevědomostí. Lov jako cílevědomé pronásledování kořisti je v křesťanské mystice symbolem vášnivého hledání duchovních cílů.
Luk a šíp - symbol války a moci. Luk často znamená životní sílu; šíp je symbolem rychlosti, pohybu, příležitostně zobrazuje sluneční paprsky (šípy Apollónovy). Amor vystřeluje lukem šípy lásky.
Peří - u mnoha primitivních národů symbol vegetace (podobný vzhled jako listí), má blízko k nebi a ke Slunci (vzhled obdobný paprskům). Pérová ozdoba čelenky u některých indiánských kmenů je symbolem moci s úzkým vztahem ke Slunci. V minulosti sloužilo peří též jako atribut sociálního postavení, například péřový chochol na helmách středověkých rytířů.
Les - v náboženských představách a lidové pověrčivosti četných národů hraje významnou úlohu jako posvátné a tajemné území, kde se zdržují dobří a zlí bohové, duchové a démoni, diví muži, víly, atd. V mnoha kulturách nacházíme posvátné háje, které skýtaly azyl. Představuje symbolicky něco nadpozemského, tajemství skrývajícího, zvláště v lidové slovesnosti - pohádkách, pověstech, písních.
Zelená barva - barva rostlinné říše, rašícího jara, každoročně se obnovující přírody, tudíž barva naděje, svěžesti, barva zprostředkování mezi červení ohně pekelného a modří nebe, barva moudrosti (též podle islámu), barva dlouhého života. Proto je tedy myslivecká barva zelená!

doc. dr J. kovařík

Myslivecké tradice - Troubení. Lesní rohy - lesnice. Borlice a Troubení návěští a hlaholů Kdy a co by se mělo troubit?

Trubači (photo by katerina lisova)

Velké lovecké rohy se ve své době nosily přes prsa a rameno, aby umožnily jízdu na koni, protože se používaly zejména při štvanicích na jeleny, a s nimi také zanikly


Menší rohy se nosily v ruce. Do dnešní doby se nám zachovaly lesní rohy - lesnice, používané zejména ke slavnostním fanfárám, a nejrozšířenější a nejčastěji užívané lesničky, které známe zejména pod názvem borlice. Je běžným nástrojem při lovech na drobnou zvěř i při dalších lovech, a je to B trubka bez ventilové techniky. Existuje ještě její menší sestra - kapesní borlička, o velikosti asi 20 cm, která má více závitů a zmenšený roztrub, aby se snadno nosila. 

Troubení návěští a hlaholů dodává lovu slavnostní ráz a má samozřejmě i praktický význam, neboť povely jsou slyšitelné všem, a tím se zvyšuje bezpečnost účastníků lovu. Na borlici se dá snadno zatroubit pět základních tónů a zkušený trubač zatroubí i jeden tón nižší a jeden vyšší. Naučit se troubit není obtížné, chce to hlavně vytrvalost a odložit ostych, a také umínit si dojít až do cíle, a tedy pravidelně cvičit. Naučit se troubit může prý úplně každý, tedy i ti, kteří neznají noty a takříkajíc "nemají sluch". Něco na tom bude. Vždyť před několika staletími každý vyučenec myslivosti musel umět nejen cvičit lovecké psy, ovládat stopaření, sokolnictví a jiné, ale také se musel vyučit v loveckém troubení - byl to jeden z předpokladů výkonu povolání myslivce. Každý proto dostal při pasování vedle tesáku a pušky také borlici. Signály jsou většinou podloženy slovem, a tak se dají lehce zapamatovat. 

Borlice se nosí na řemínku zavěšeném přes levé rameno na pravém boku a i postoj je tradiční: před troubením drží trubač borlici v pravé ruce, roztrubem opřenou o pravý bok, levá ruka je připažena. Má-li pušku, tak levicí objímá zespodu hlaveň v místě horního poutka řemenu. Nohy jsou vždy mírně rozkročené. Při troubení směřuje roztrub borlice šikmo vzhůru doprava, a pokud nemá pušku, tak levá ruka je opřena v bok. Pokrývku hlavy trubači při troubení ponechávají na hlavě.

Při honech na drobnou zvěř se u nás často dávají povely také jen jazýčkovou povelkou. Signály musí být předem dohodnuty, ale všeobecně se používají takto:
začátek leče, začátek střelby (vpřed, kruh stahovat do středu, hnát leč) - 1x dlouze;
stát (střelci v kruhu střílejí jen ven z kruhu, honci jdou do kruhu) - 2x dlouze;
při lesní leči: honci opakují, ženou leč zpět;
při českém představeném ploužení: vyrovnat řadu a nestřílet do leče - 2x dlouze;
konec leče, konec střelby - 3x dlouze;
Pojďte sem, všichni sem, zvěř na výlož - vícekrát krátce.

Kdy a co by se mělo troubit

Na shromaždišti před nástupem k zahájení honu SVOLÁVÁNÍ VŠECH, po nástupu VŠEOBECNÉ VÍTÁNÍ: "Vítáme vás, vítáme vás, inu opravdu srdečně vítáme vás!", po uvítání a vydání pokynů LOVU ZDAR: "Lovu zdar, lovu zdar! Lesu a lovu zdar!" a POČÁTEK HONU: "Pozor si dej! Začínáme vesele, jako dobří přátelé. Flintu sobě přichystej a na povely pozor dej!" Při zahájení leče POČÁTEK LEČE: "Leč nová začíná, přestaň bavit souseda, připrav sobě zbraň!" V průběhu leče možno troubit POSTUPOVAT POMALEJI, ZASTAVIT, POKRAČOVAT. Po ukončení leče KONEC LEČE: "Leč už je skončena, dejte flinty na ramena!" Podle potřeby možno dále troubit i ODLOŽIT ZVĚŘ A SVOLÁVÁNÍ VŠECH.
Trubači Semín

Před výřadem možno opět troubit SVOLÁVÁNÍ VŠECH a po nástupu a před podáváním úlomků LOVU ZDAR. Po udělení úlomků i po závěrečném projevu u výřadu HLAHOL PŘÍSLUŠNÉHO DRUHU ZVĚŘE:
JELEN: "Zastřelil jsem jelena, aby měla radost má milá, aby čekala mne za humnama s růžovýma tvářema."
SRNEC: "Života máj uplynul, aj, srnečku rozmilý, již s lesem se loučíš, háje opouštíš, luk je osiřelý."
ČERNÁ: "Divočák byl u salaše, já jsem ho viděla, černý byl jak hříšná duše, já jsem se styděla. Já mám raděj pěkného myslivečka švarného, který líbá od rána, aj, bílého!"
BAŽANT: "Ostruhy má a překrásné peří, teď, ach, tu leží, s kamarády víc neběží."
PERNATÁ: "Letěla husička, letěla moc prudce, trefil ji myslivec rovnou, aj, do srdce. Skonala, ach, na zelených lukách."
LIŠKA a ŠKODNÁ: "Ajta, ajta - paní kmotra, ajta, ajta - jezevec. Každá švanda má svou chvíli, ale také má konec!"
A. Dyk uvádí dále hlaholy pro daňka, muflona, kamzíka a tetřeva. Pro zajíce zkomponoval hlahol skladatel Jaromír Bažant, stejně tak jako skladbu NEJLEPŠÍMU STŘELCI. Tu možno troubit po vyhlášení krále honu k předání diplomu.
Univerzálním hlaholem, kterým uctíme všechnu zvěř, je pak HALALI: "Halali! Halali! Poslyšte, naši milí kamarádi, jak myslivecká pocta se koná na pozdrav poslední zhaslé zvěři. To zvyk zděděný, jenž zvěř i lovce ctí. To náš mrav starý." Halali se troubí pomalým slavnostním tempem.
Na ukončení výřadu troubíme KONEC HONU: "Pozor si dej! Dost již je lovení, čas je ukončení. Lověně buď zdar!"
Při zahájení pasování na lovce se troubí LOVU ZDAR a při zakončení HLAHOL příslušné zvěře a případně i HALALI:
Při přijímání mezi myslivce POZOR! POZOR SI DEJ! Ihned po ukončení HALALI a na závěr celého ceremoniálu LOVU ZDAR!
Při různých mysliveckých slavnostech, výstavách, sněmech a podobně je vhodné troubit SLAVNOSTNÍ FANFÁRU: "Sláva a zdar! Tobě na uvítání rozezvuč se lesnic hlásné troubení. Naše srdce vstříc plesá, jak ta hudba jásavá."
A. Dyk pamatoval i na myslivecký pohřeb složením posledního pozdravu LOUČENÍ: "Loučení, loučení, smutná věc, když z lesa odejde dobrý myslivec. Nežaluj, milený myslivečku, dáme ti zelenou haluzečku!"

Ať stále zní v českých honitbách fanfáry, halali a hlaholy, chraňme si a dodržujme tuto krásnou tradici!

ÚLOMEK a ZÁLOMEK. Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!

Srnec a úlomek (Kamil)

Myslivecké a lovecké úlomky


Myslivecké a lovecké úlomky jsou svědectvím a znakem správného ulovení zvěře. Je pradávným zvykem myslivců ozdobit si svůj klobouk úlomkem a platí tu tato pravidla:

a) Lovecký úlomek patří střelci jen tehdy, byla-li zvěř myslivecky správně ulovena,

b) Odevzdá jej lovci průvodce střelce, vedoucí honu, případně i ten, kdo se psem zvěř dosledoval. Na osamělém lovu si smí lovec klobouk ozdobit sám.

c) Úlomek náleží za ulovení spárkaté zvěře, ale i jiné vzácné, za tetřeva, tetřívka i za úlovek lišky.

d) Úlomek musí být ulomen, nikoliv uříznut, nemá být velký, stačí malá větvička se třemi konečnými letorosty, či se třemi lístky. Musí být ulomena v blízkosti místa zhasnutí zvěře.

Před podáním úlomku střelci se dá zvěři do svíráku, do klovce „poslední hryz“ či „poslední zob“. Druhá část úlomku se u zvěře spárkaté vsune do rány vzniklé vstřelem a třetí se odevzdá střelci.

Neodveze nebo neodnese se kus ihned, zbytek úlomku se pokládá na zvěř jako úlomek vlastnický, který značí též poslední pozdrav lovcův. U samčího kusu tak, aby ulomený konec směřoval k hlavě a u samičího směrem opačným.

Všechny úlomky se hned po utržení slabě namočí v barvě vstřelové rány.

e) Lovecký úlomek se podává levou rukou na dýnku sejmutého klobouku anebo správněji u spárkaté na ploché straně obnaženého tesáku nebo zavazáku. Proto má být na lov spárkaté nošen tesák.

f) Obřad se provede tak, že kus se položí na pravý bok a střelec se postaví uprostřed za hřbetem kusu proti tomu, kdo úlomek odevzdává.

g) Při odevzdávání úlomku předávající přeje „Lovu zdar“. Přijímající odpovídá „zdar“. Poděkování potvrdí střelec stiskem ruky. Všichni přítomní, i sám střelec, mají sejmuté klobouky a blahopřejí střelci rovněž „Lovu zdar“.

Byl-li ulovený kus dosledován psem, ulomí střelec část svého úlomku a odevzdá jej za prokázanou zásluhu osobě, která kus se psem dosledovala.

h) Přijatý úlomek zatkne si střelec sám na klobouk na pravou stranu a nosí se jen do večera toho dne. Složil-li v jednom dnu několik kusů, může šťastný střelec nosit i několik úlomků.

#Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!, 

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,
 poloplášťová střela RWS 3,24g
Zdařilá fotografie a takové se často nevidí.

Někomu ten úlovek vadí?












Petr Hruška, letošní první srnec

Myslivost sociální sítě FB


#Myslivecké fotografie, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Lovecké štěstí, Lovy srnčí zvěře

Prvními myslivci byli někdy v 15. či 16. století naši moudří předkové, kteří byli pány péčí o zvěř pověřeni.

Myslivcův stín v ranním slunci (autoportrét)

Z lovců myslivci,
a zase z myslivců lovci?

V předchozím příspěvku byl patrný rozdíl mezi myslivci a lovci. Asi jste poznali, že lovec je něco méně než myslivec.
Lovci byli v pravěku, když se starali o přežití svého rodu. Lovci byli ve středověku a později zejména panovníci a šlechta.

Od kdy tedy jsou myslivci?
Od tehdy, kdy zvěře ve volné přírodě ubývalo, ale okázalé lovy chtěla šlechta pořádat dál, zakládaly se obory, bažantnice, dovážela se cizokrajná zvěř. O tu bylo nutno pečovat, léčit ji, v určité době i hájit a myslet, jak se dochovat dobrých výsledků.

Prvními myslivci byli někdy v 15. či 16. století naši moudří předkové, kteří byli pány touto péčí o zvěř pověřeni. 
Bylo se třeba zamyslet, jak si počínat, třeba se zvěří daňčí, s jeleny sika a později i s mufloní zvěří, která tu dříve nebyla, jak hájením samic docílit vyšších stavů.
Nebyli to naštěstí jen ti prostí myslivci, ale i někteří jejich pánové. Tu je potřeba vzpomenout Františka Antonína hraběte Šporka, propagátora etiky v myslivosti, zvyků a ušlechtilosti při lovu.

Bohužel se nám začínají v naší české myslivosti objevovat zase jen lovci. Někteří nově movitější si i ve vyšším věku dělají myslivecké zkoušky, nebo častěji jen kupují vysvědčení (protože i to se už u nás prodává, začínají "dělat myslivost" a dávají na odiv ulovení nejen jelenů, ale i antilop či dokonce medvědů.
A tak je nebezpečí, že se budeme vracet zpět do doby feudální, začnou ubývat myslivci a zase přibývat lovci.

Jak je poznáte?  Jednoduše - nesuší seno pro zvěř, nepřipravují letninu na zimu, nebrodí se sněhem ke krmelcům, zato často ukazují fotografie úlovků nejen z našich obor, ale zejména z ciziny. Souhlasím, že tito myslivci - lovci skutečně nejsou ochránci přírody.
Inu, všude je koukol mezi pšenicí, ale pozor, aby ho neúnosně nepřibývalo.

#Názory myslivců, Myslivecké tradice, #Lovecké stezky, Fotografie z myslivosti, Žít ve svobodě

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák! Do leče se nestřílí! Vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

.....nestřílet nikdy do leče
Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák!

 Vážení kolegové. V minulých článcích jsem popsal praktické postřehy ohledně chování lovců na stanovištích a chování lovené zvěře v lečích při společných akcích a ani jsme se nenadáli a je tu hlavní lovecká sezona roku a s ní další společné lovy. A aby tyto akce proběhly jen v pozitivním a hlavně bezpečném duchu, dovolím si popsat několik situací, které mohly skončit tragicky, a nebo měly tragický průběh, aby si čtenář uvědomil, co všechno se může na stanovišti přihodit. Jedná se o konkrétní případy z výkonu myslivecké praxe, a proto z pochopitelných důvodů nebudu uvádět skutečná jména aktérů.

Příběh první - předvánoční naháňka

Těsně před Vánocemi bylo zapotřebí ulovit ještě několik kusů černé zvěře, a tak byli všichni myslivci často v lese a intenzivně obeznávali stopy. V odpoledních hodinách se ozval známý, že našel čerstvé stopy asi čtyř lončáků, kteří zatáhli do nízké borové mlaziny a z této nevyšli.

Rychle se shromáždilo několik lovců a předmětnou mlazinu obstoupili. Po chvíli po stopě vyrazili dva honci a téměř okamžitě se ozvalo volání - pozor divočáci nahoru! Všichni byli připraveni a najednou se před střelcem stojícím na svážnici v čele leče začala v mlazině objevovat černá silueta pomalu jdoucího divočáka - odhadem kolem 80 kg živé hmotnosti. Přesně ta kategorie zvěře, která byla očekávána!

Střelec stojící na stanovišti opatrně zalícil a odjistil zbraň. Záměrný křížek sedí přesně za lopatkou, ale pravidlo „nestřílet nikdy do leče“ mu jemně zní v hlavě a proto čeká, až divočák opustí leč, a nebude ani stín pochybnosti v letu projektilu, který by určitě opustil tělo zasaženého divočáka.

Vteřiny se vlečou a nutkavý hlásek, který říká „Střílej nebo ti uteče“ je stále silnější, ale rozum říká: „Počkej, ať se něco nestane honcům!“

Divočák pomalu popochází směrem k okraji mlaziny a v okamžiku, kdy by měl vyrazit na svážnici, se zvedá na zadní běhy a stává se z něj muž ve věku kolem 60 roků v černém kabátě s černou beranicí na hlavě, který po čtyřech lezl ve sněhu v mlazině a vybíral si zdarma stromek na Vánoce!

To, co se odehrálo v mysli lovce, jsme se okamžitě dozvěděli všichni kolem – nastalý stres se musel uvolnit, a to, co si vyslechl dotyčný zloděj vánočního stromku, si určitě pamatoval do své smrti!
Divočáci sice utekli bez rány, ale naštěstí díky tomu, že dotyčný střelec dodržel hlavní pravidlo při naháňkách „do leče nikdy nestřílet“ nedošlo k tragédii.

Příběh druhý - chtěl udělat radost střelcům

Končila poslední leč naháňky, při které sehrálo svoji roli vlhké listopadové počasí. Zvěř držela v leči a veškerá snaha honců bez psů nevedla ke kýženému výsledku a k tomu všemu se akce konala ještě v době, kdy nebylo obvyklé používání reflexních vest, a tak byli honci v lečích velmi málo zřetelní.

Prase divoké
Blížil se konec leče a dva studenti oblečeni v maskáčích a tmavých kabátech „po dědovi“ docházeli k okraji mlaziny. Po celou dobu nepadl jediný výstřel, a tak se jednomu z nich zrodil v hlavě skvělý nápad - rozhodl se, že udělá střelcům „radost“! Spustil se na všechny čtyři, popošel směrem k okraji mlaziny a několikrát velmi zdařile napodobil chrochtání černé zvěře.

Jeho výkon byl natolik vynikající, že i středně starý lovec stojící na svážnici neměl nejmenší pochybnost a zalícil na siluetu černého divočáka stojícího v mlazině. Čekal, kterým směrem se vydá a bojoval s myšlenkou, zda střílet do leče či nestřílet - vždyť to na nástupu zaznělo už tolikrát…
Když se ale divočák začal pomaloučku otáčet směrem do mlaziny a opět se ozvalo nezaměnitelné zachrochtání, rozhodl se neochudit výřad a vystřelil jednotnou střelou na siluetu odcházejícího divočáka.

Zásah seděl přesně, jen namísto zakvičení se ozval výkřik člověka. Jednotná střela zasáhla domnělého divočáka na játra a nějakým zázrakem přitom nebyla zasažena žádná významná žíla či tepna. Rychlý převoz do nemocnice znamenal záchranu života honce, který chtěl udělat myslivcům radost. Jednomu z nich ji udělal do konce života, a to jen proto, že porušil hlavní pravidlo naháněk - do leče nikdy nestřílet!


Příběh třetí – nátlačka na vysokou

Bylo zapotřebí dohnat odstřel jelení zvěře, a tak bylo rozhodnuto, že proběhne menší personální nátlačka.

Když se všichni sešli na určeném místě, bylo sděleno, že ti, kteří mají povolenku na průběrného jelena, jej při jeho výskytu mohou také ulovit. Kolega Karel měl povolenku na jelena ve druhé věkové třídě, a jelikož hnaný úsek nespadal do jeho polesí, ptal se kolegů, zda v daném úseku nevědí o lovném jelenovi této kategorie. K jeho radosti mu bylo sděleno, že by se v leči mohl nacházet jelen druhé věkové kategorie – lovný nepravidelný desaterák, který vycházel z mlaziny do bukového porostu a přitom míjel žebřík, který stál na okraji tohoto porostu. Jelen byl Karlovi přesně popsán a nic nebránilo jeho případnému ulovení.

Karel se usadil na žebříku a nátlačka začala. Při čekání si v duchu přehrával situaci, jak by se zachoval, kdyby jelen opravdu vyšel a kam by se dalo střílet.
Pojednou jej z myšlenek vyrušilo zašustění v mlazině a dále se přidal typický zvuk, který vydává těžký kus, který se prodírá smrkovou mlazinou a než se Karel nadál, uviděl v okraji mlaziny typickou siluetu středně starého jelena.

Jelen stál naostro a přes zaměřovací dalekohled se daly matně rozeznat i lodyhy a výsady. Karel s napětím počítá výsady a ke svému překvapení zjišťuje, že se k němu blíží zmiňovaný lovný jelen druhé věkové třídy a na levé mírně vychýlené lodyze má pět výsad a na pravé čtyři - nemůže být pochyb, jedná se o „jeho“ jelena!
Kňouři v zimě
Zbraň je založena o hranu žebříku a křížek sedí na začátku komory jelena. Jen ještě dva kroky a odkryje se komora a výstřel bude jistý! Vzdálenost 80 metrů není sice tak velká, ale přesto jelen stojí na okraji leče a do leče se nikdy nestřílí!

Vteřiny jsou jako minuty a jelen stále jistí a potom se vydává správným směrem - jen ještě jeden krůček a ještě jeden, teď se odkryje komora - ale místo komory je najednou vidět pruh světla, což Karlovi zmrazilo prst na spoušti.
Po dalším kroku jelena je mu jasno. Z mlaziny vychází muž v hnědém kabátě nesoucí před sebou kus dřeva, ze kterého trčí větve velmi realisticky připomínají jelení paroží. Také vzdálenost a hra světla a stínu udělaly svoje.

Nebýt dodržení mnohokrát opakované zásady, která zde již zazněla, mohlo dojít k nejhoršímu!

Karel sedí bez pohnutí na žebříku a na čele se mu perlí studený pot. Nemá sílu sestoupit na zem a bez povšimnutí nechává i dva kusy holé, které opouštějí leč chvíli po odchodu muže s kusem dřeva. Když je leč ukončena, popisuje celou událost kolegům.

Tolik neskutečných shod okolností by možná k výstřelu dokázalo strhnout nejednoho lovce. Naštěstí dva ze tří, kteří v popsaných příbězích byli s nabitou a namířenou zbraní v osudnou chvíli na kritickém místě, dokázali překonat nutkání na rychlou ránu a dodrželi základní pravidlo. Do leče se nestřílí!

Doufám že popsané události z praxe budou dostatečným poučením pro ty, kteří budou v letošní lovecké sezoně stát na stanovišti a rozmýšlet se, zda vystřelit na siluetu zvěře stojící směrem do leče, a nebo nevystřelit. Vězte, že kus černé, který díky pochybnostem necháte odejít, přijde příště znovu, ale vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

Do právě probíhající lovecké sezony přeji všem kolegům spoustu nevšedních loveckých zážitků a hlavně jim přeji, aby nemuseli prožít popsané situace, které se skutečně staly, a aby při chůzi na místo nástřelu nemuseli mít obavu z toho, co na něm najdou.

Jan GALUSEK ml.

#Lovecké příběhy, Společné lovy, Stalo se, Černá zvěř, Divočák, Idiots With Guns, Kritické myšlení, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, Názory myslivců

Lovy osamělé a lovecké právo. Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Chystáme se na srnce, měsíc myslivců se blíží...

Srnec v květnu je nerovný šesterák
Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu".

Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu.

Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že lovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající. Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Srna a lesní kolorit
Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví.
Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. 
Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie. Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům. K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu čítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".

PŘIJÍMÁNÍ MEZI MYSLIVCE 
 Přijímání mezi myslivce je myslivecký zvyk, obdoba bývalého "vyzbrojení" či "ozbranění", nebo "přijetí v počet myslivců", prováděné ještě v 19. století. Nutno si uvědomit, že je nesprávné používat názvu "pasovat na myslivce", to jest z úplného nováčka, absolventa myslivecké zkoušky "udělat myslivce". Opravdový myslivec se z něho stane až v průběhu mnoha let praxe. Zásadně proto používejme termínu "přijímání mezi myslivce". Tento slavnostní ceremoniál se provádí ustáleným způsobem, používá se při něm lovecký tesák a průpovídka.....


#Lovecké právo, #Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovy srnčí zvěře, Myslivecké tradice, 

PŘIJÍMÁNÍ MEZI MYSLIVCE, pasování na lovce. Myslivcův klobouk je výrazným znakem mysli­vosti #Pasování, Zákony a předpisy o myslivosti, Humor o myslivosti, Myslivecké tradice, Úspěšný lov

Trubač v akci

Pasování je nejhezčí a nejpůsobivější


ceremoniál, a pak také proto, že při tomto zvyku míváme nejvíce diváků z řad - nemyslivců, kterým máme příležitost tímto aktem dokazovat, jak je myslivost ušlechtilá, jak novým myslivcům i zkušeným lovcům připomínáme etiku, morálku a další kladné vlastnosti při výkonu práva myslivosti a je to vyjádřením vztahu myslivců k přírodě.

Této příležitosti ke škodě myslivosti ale nevyužijí ti, kteří se ome­zují pouze na tři údery a krátká slova k nim, a ten hezký a dlouhý úvod před vlastním pasováním buď neznají, nebo se ho nechtějí naučit nazpaměť. Ano, formulace by měl pasující znát zpaměti, text se při pasování opravdu číst nemá.

Další chybou je, že před údery tesákem se někteří pasující omezují na čtení desatera či mysliveckého slibu.  Je možno je uplatnit až jako dodatek, dát podepsat adeptovi po ceremoniálu, či je možno na závěr přečíst.

Aktu přijímání mezi myslivce by se nemělo říkat pasování na myslivce.

 Když tak přijímání mezi myslivce formou pasování. Mnozí naši kolegové argumentují, že myslivcem se nikdo nemůže stát pro­vedením aktu pasování, že může být pouze přijat mezi ně a mysliv­cem se stane až po nabytí potřebné praxe a cenných zkušeností. Asi na tom něco je, ale hlavní je, že musíme v této oblasti rozez­návat dva ceremoniály: 1.) přijímání mezi myslivce, 2.) pasování na lovce.
Srnčí zvěř v přírodě

Obřad přijímání mezi myslivce by se měl připravit každému mla­dému myslivci, který řádně složil zkoušky a také tomu, kdo přechází do druhého mysliveckého kolektivu, když v tom prvním mu tento obřad neuspořádali a nakonec ho vlastně ani nepřijali mezi sebe.
 Přijímán by měl být každý myslivec ale jen jednou, zatímco pasován na lovce může být úspěšný lovec mnohokrát. Výčet toho, na jakou zvěř se pasuje, je totožný s předáváním nebo dáváním úlomků za úspěšný lov. Pozor, ale nikoliv totožný s dáváním úlomků zvěři jako poslední hryz, resp. poslední zob, neboť šelmám se poslední hryz nedává, ale paso­vání na lovce se dělat má. Velmi často nemají aktéři na hlavách klobouky!

Myslivcův klobouk je výrazným znakem mysli­vosti
, do určité míry vlastně jeho atributem.
 Vždyť myslivecký klobouk ozdobený stavovským úlomkem se ani v kostele nesmeká! A při veškerém pasování musí být klobouky na hlavách všech aktérů, i když je to v místnosti. Pasovaný jej při výzvě „poklekni myslivče“ smekne a drží na prsou do doby, než mu pasující začne předávat pasovací list (zbraň) a při pasování na lovce může mít na klobouku na pravé straně úlomek. Avšak jen po dobu obřadu a nenosí jej do půlnoci, pokud nelovil tento den. Pasování na lovce se může dělat i s opožděním.

Ten, kdo pasovaného uvádí, pasující, asistující funkcionáři, i trubači pak mají úlomky na levé straně klobouku - stavovské. Přijí­maný myslivec nemá úlomek žádný. Že všichni musí být i vhodně myslivecky oblečeni, je asi nadby­tečné zdůrazňovat. Veškeré maskovací části oblečení jsou samozřejmě vyloučeny.

POSLEDNÍ HRYZ. Vyhlížíte toho svého srnce? Poslední hryz a tradice. Úctu si zaslouží veškerá zvěř i netrofejová. Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké příběhy, Myslivecké tradice.

Pocta ulovenému srnci a poslední hryz

Zvyk má velký etický a morální
význam,



 je to pocta zvěři, přírodě, zamyšlení nad koloběhem života a k tomu je vhodné, aby ulovená zvěř měla ještě srdce... 
A ne stát později nad „vykuchaným“ kusem, odpleceným, zakolíkovaným s roztaženým hrudníkem.
Je otázkou, kdy dávat poslední hryz, před postáním nebo po. Obojí je možné, ale podle mne lépe před stráží u zhaslého kusu, pro­tože je to také hezký akt úcty ke zvěři, akt myslivecké etiky. Jelikož je ale většinou v takovém okamžiku lovec u uloveného kusu zcela sám, záleží především na jeho morálce a citu, na tom, jak silně si uvědomuje pouto s přírodou, úctu ke zvěři a jak sám dokáže emočně prožít okamžik završení úspěšného lovu.
Z toho logicky vyvozuji i závěr, že chceme-li se chovat eticky a morálně, nebudeme přece hned trofej osahávat, kus zpracovávat a vyvrhovat, ale necháme v klidu a osamění doběhnout všechny emoce, projdeme jakýmsi uklidněním, kdy si znova promítneme všechny okolnosti lovu, kdy v tichu postojíme a necháme si projít vše, co jsme bezprostředně zažili. A až poté nastane čas na pragmatické starosti spojené s posouzením a ošetřením uloveného kusu.

- Já jsem ale poslední dobou v této záležitosti dost pesimistický, zvláště když vidím, jak dochází opět k opačnému jevu, k přechodu od myslivosti k pouhému lovectví. Jak mnozí noví nájemci honiteb jsou především lovci a cílený chov zvěře a podstatu poctivé myslivosti málo chápou. Hlavně rychle a snadno ulovit, získat co nejsilnější trofej nebo co nejvíce zvěřiny, zažít spíše sportovní výkon a adrenalin pouhého lovu. Je mi z toho někdy hodně smutno.

Ze Slovníku myslivecké mluvy Jaromíra Kovaříka by se dalo dokonce odvozovat, že stráž u zhaslého kusu náleží jen trofejové zvěři (= poslední pocta ulovené trofejové zvěři). Dovolím si polemizovat, že úctu si zaslouží veškerá zvěř, i netrofejová (poslední hryz či zob přece také dáváme „netrofejové“ zvěři).

Takže mi dovolte malé resume na závěr. Asi není až tak důležité KDY, ale ZDA vůbec! Je asi jedno, kdy budeme stát stráž u zhaslého kusu, zda hned, nebo až po vyvržení. Hlavně, že na tuto krásnou tradici nikdy neza­pomeneme.

#Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké příběhy, Myslivecké tradice, Lov, Lovecké právo

Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? #Lovecké signály, lov, Lov ve svobodném světě, Myslivecké tradice, sv. Hubert

Lovci a západ slunce

PASOVÁNÍ NA LOVCE


Přijímání mezi myslivce lze samozřejmě provést jen jednou v životě, ceremoniál "pasování na lovce" možno ovšem provádět opakovaně.

Při tomto mysliveckém zvyku jde o obdobu v minulosti prováděného "přijímání do řad myslivců - jelenářů". Dnes se tento obřad provádí po ulovení některého druhu trofejové zvěře, vždy po ulovení prvního kusu dotyčné zvěře. Ceremoniál je obdobný s patřičnými pasovacími průpovídkami. Je nedůstojné, bylo-li prováděno "pasování na lovce", tak, že střelec si musel lehnout přes ulovený kus a obdržel tři údery hlavněmi, nebo holí na "sedací část těla". V naší dnešní myslivosti nemá tento nešvar místa.

MYSLIVECKÉ DOVEDNOSTI

To byl okruh, který jsme nazvali myslivecké zvyky v užším slova smyslu. Věnujeme nyní jen krátkou pozornost oblasti, kterou jsme pojmenovali myslivecké dovednosti. Zařadili jsme sem bezpečnost při zacházení se zbraní, usmrcování ulovené poraněné zvěře, vyvrhování a rozrušení úlovku, trofeje a jejich úpravu. Tyto postupy a úkony ovšem k mysliveckým zvykům nepatří, lze je zařadit do disciplíny lovectví, nebo lovecké střelectví. Tak například, každý myslivec musí patřičně ošetřit, to znamená, že má umět zvěř vyvrhnout a rozrušit, rozporcovat. Tím, ale nedodržuje žádný myslivecký zvyk, pouze jedná obratně. Lov je nejstarší dochované řemeslo a správné provádění vývrhu dokazuje řemeslnou zručnost. Kdo neobratně vyvrhuje, ohrnuje si rukávy a potřísní se barvou, nejedná proti mysliveckému zvyku, prokazuje jen svoji "neumělost".

MYSLIVECKÉ TRADICE

Poslední, okruh jsme nazvali myslivecké tradice. Minulosti už patří lovecké pokřiky a myslivecké průpovídky. Byly to obvykle veršované říkanky, v dřívějších dobách - zvláště v baroku - běžně užívané i v našich zemích, ovšem v německém jazyku. Byly součástí tehdejší myslivecké mluvy a zvyků, jejich tvůrci byli sami myslivci. Byly většinou vtipné, charakteristické silným, mnohdy až drsným vyjadřováním, přitom však s jistým poetickým nábojem. Sloužily více účelům. Mnoho z nich bylo používáno při lovu samotném, před a při zahájení a po něm, ke komunikaci mezi loveckým personálem, při práci se smečkou psů. Jiné byly poučné a myslivec si v nich osvojoval obecně uznávané pravdy a pravidla, měly obvykle formu otázek a odpovědí. Další myslivecké průpovídky sloužily k vzájemné identifikaci, k dorozumění, k poznání, zda jde skutečně o myslivce; šlo o doby myslivců putujících za dalším vzděláním, ale i myslivců potulných, bez trvalého zaměstnání, tak zvaných facírů. Konečně jistou část mysliveckých průpovídek můžeme definovat jako žertovné hádanky, sloužící v mysliveckých kruzích k obveselení. V širším slova smyslu můžeme pod pojmem myslivecké průpovídky zahrnout starší a novější slovesné útvary jako rýmovaná přísloví a pranostiky, epigramy, veršovánky a podobně zabývající se zvěří, lovectvím a dalšími obory myslivosti, obvykle s poučným obsahem. Tak například: "Šumí březnem šedé buky, hoj myslivče, pojď na sluky!"

Kult patrona myslivosti, svatého Huberta.
Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? A jak je tomu s tím zjevením se jelena s křížem mezi parohy ?

Hubert je skutečná historická osobnost.

Žil v letech 657 až 727 našeho letopočtu. Narodil se v severní Francii, pocházel ze šlechtického rodu a tak se samozřejmě věnoval i lovu. Ve svých 30-ti letech se obrátil na křesťanskou víru - uvědomme si, že šlo o sedmé století a křesťanství se teprve šířilo - věnoval se duchovnímu životu a stal se biskupem v Lutychu, v nynější jižní Belgii. Jeho diecéze zaujímala lesnaté a hornaté Ardenny, v té době obývané převážně lovci. Pro svůj příkladný život byl jimi po smrti uctíván i když za svatého byl prohlášen později. A tak se tedy postupem času stal ochráncem všech lovců a myslivců. Setkání Huberta s posvátným jelenem nesoucím kříž mezi parohy je ovšem legenda. Jelen byl uctívaným zvířetem již v pravěku a dodnes je nejvznešenější lovnou zvěří. Prvotní křesťanskou církví byl jelen přijat jako symbol světla, církve. A tak tedy legenda vlastně symbolizuje setkání do té doby hříšníka s pravou vírou a jelikož šlo o lovce, odehrálo se toto setkání na lovu. Tolik skutečnost a legenda.

Kult uctívání sv. Huberta se koncem 17. století rozšířil i do našich zemí.

Svatohubertská legenda vykonala pro řádné provozování myslivosti víc, jak různé příkazy či zákazy. Dodržování tohoto kultu se děje z vlastního přesvědčení myslivce, z jeho etiky.

Jaký je její odkaz, který musí plnit každý, kdo chce být myslivcem?

Zvěř nejen lovit, ale především o ni pečovat, přispívat k takovému stavu, ve kterém příroda a člověk si nebudou ubližovat, ale pomáhat, pochopit velikost přírody a prožít svůj život ušlechtile - to je odkaz svatohubertské legendy.


CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

Vybraný příspěvek

SRNEČEK A LES. Starší srnci začínají shazovat paroží, mladší až v prosinci!

SRNEČEK A LES

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

.22LR #Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů 500 Nitro Express Africký mor Aglomerace aktivity radosti a milování života Akutrauma Amerika Anatomie jelena Aport Australian Water Buffalo Balistika Bažant Bažant pečený Beatiful Nature Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Bramborníček hnědý - Saxicola rubetra Brenneke broková dvojka broková kozlice Bukač velký Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Cviky poslušnosti Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Deer stalking Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dosled Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Ekologie Erika Evropská Unie Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hi Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge I am Back Idaho Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jeřáb Jestřáb lesní Jezevec Jižní Amerika John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý KAMZÍK HORSKÝ Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí ragů Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Kazatelna Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný krimi Kritické myšlení Krkavec velký Krkonošské pohádky Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Křivka obecná Kukačka obecná Kulíšek Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lajky nelajky! Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Lejsek šedý Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na daňky Lov na jelena Lov na lišku Lov na prase LOV NA SRNCE lov na vlky Lov ve svobodném světě LOVEC BŘÍDIL Lovecká optika Lovecká vášeň Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké video Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu a přírodě zdar! Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medovina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Moták pochop Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen myslivec Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivecký soud Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák New Zealand O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Ondatra Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti otrava Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Peregrine falcon Pernatá zvěř pes Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři První srnec Příhody z loveckého batohu Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Pstruh pečený Psychopati Ptáci Puškohledy Puštík obecný Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Raroh Red Deer Cam Reklama a lov Roček Roháč obecný Ruger’s M77 RSI Ryby Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sekáč Sele prasete divokého Shozy Siga Skorec vodní Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slípka zelenonohá Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí játra Srnčí na kořenové zelenině pečené v troubě a houskový knedlík Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň asijský Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví Střevlík Střízlík obecný sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýc rousný Sýkorky Synantropie Sysel Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Trubači Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď úmrtí Upíři USA Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky VIDLÁK Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš kropenatý Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Výřad Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Vzdělání a příroda Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Yukon Photon XT/RT Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Značení zvěře Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

HUNTING