Zobrazují se příspěvky se štítkemLovy černé zvěře. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLovy černé zvěře. Zobrazit všechny příspěvky

Odměna za zastřelené divoké prase na Zlínsku je 8 000 korun. Divočák je inteligentní a myslivcům se dokáže vyhýbat.

Divočák je inteligentní a myslivcům se dokáže vyhýbat. 

Lidé myslivcům vyčítají, že divočáky neloví, 


nebo nedostatečně. Na obhajobu myslivců je ale nutno dodat, že divočáci jsou velice inteligentní a třebaže se dokáží pohybovat i v ulicích ve městě mezi lidmi, myslivcům se dokáží vyhýbat. Navíc prasata migrují za potravou, a tak jsou místa, kde je jich momentálně příliš, a jinde se s prasetem nepotkáte. Zvířata se navíc dokáží důkladně skrývat v lánech kukuřice či řepky. Po sklizni se přestěhují do lesů, kde neškodí, naopak je lesníci vítají.

Divoká prasata také stále častěji hledají útočiště v okrajových částech měst, jako by tušila, že tam jsou na ně lovci krátcí. Pro nás jako pro lesníky neznamená přemnožená černá zvěř žádnou pohromu, naopak. Pomáhají nám udržovat les, ze země vybírají různé škůdce lesa...

Kvůli prasečímu moru mohou myslivci už od loňského roku lovit divočáky i nepovolenými způsoby, a to po celé republice. To znamená, že střílet mohou vzít všechny věkové kategorie této zvěře a dokonce je povolen i noční lov s pomocí osvětlení.
Kvůli boji s africkým morem prasat se pak v tomto roce zvýšila odměna za zastřelené divoké prase na Zlínsku na 8 000 korun.

Africký mor prasat není nebezpečný pro člověka, ale kromě divočáků zabíjí i domácí prasata.

Chválíme myslivce, autora tohoto zátiší s úlovkem...Gratuluji, výborně provedeno. Zkuste to také tak!

Příkladné lovecké zátiší s divočákem, loveckým psem, batohem a kulovnicí
Možná nám myslivec a dobrý fotograf  napíše pár řádek k průběhu lovu divočáka...a i ten pes nás zaujal!

Děkujeme!


PŘÍRODĚ A LOVU ZDAR!

Prohlášení ČMMJ k situaci kolem afrického moru prasat

Krátkodobá opatření týkající se zamořeného území
ČERNÁ ZVĚŘ V ZIMĚ


1. Přehodnotit vymezení zamořeného území a jednotlivých zón a ty striktně určit podle perimetru od současných výskytů. První zóna, která by měla být definována zhruba 5 km od okrajových výskytů pozitivních případů nalezených nebo ulovených divokých prasat a ve které by měl být zachován „klidový režim“ lovu, který je aktuálně nastaven v červené zóně (uvnitř a blízkém okolí elektrických ohradníků). Druhá zóna by měla přímo navazovat na zónu jedna a tvořit kolem ní prstenec o šířce 20 až 30 km. V této zóně je v současné době nutné intenzivně redukovat početní stav černé zvěře a snažit se jej dostat na minimální úroveň (ideálně blížící se nule).

2. Vzhledem k tomu, že současná opatření sice vedla ke snížení početních stavů černé zvěře, nicméně ne s dostatečnou razancí, je proto nutné v této zóně nasadit opatření, která zajistí intenzivnější redukci prasat v zasažené oblasti. Například jako alternativu nasazení Policie ČR (kde jsou lidské zdroje limitující počtem max. 20 střelců), v první fázi nabídnout dohodu o provedení práce místním zkušeným myslivcům, v počtu 1 až 2 uvolnění lovci na každou honitbu. Případně pokud by se nikdo takový nenašel, oslovit širokou mysliveckou veřejnost, a následně takové lovce uvolnit po dobu několika měsíců k intenzivnímu lovu černé zvěře.
Jsme si vědomi, že toto opatření je výrazným zásahem do práv držitelů a uživatelé honiteb, nicméně nejsme přesvědčeni, že tak výrazná redukce je v silách dobrovolníků, kteří myslivost vykonávají ve svém volném čase, i když finanční pobídky k lovu černé zvěře jsou významné.

3. Intenzivní odlov černé zvěře pomocí odchytových zařízení v celé oblasti. Počet odchytových zařízení by měl být minimálně jedno odchytové zařízení na 200 ha a měl by za něj zodpovídat právě profesionál, který bude vykonávat lov černé zvěře specifikovaný v bodě 2. V okruhu 200 metrů kolem odchytových zařízení by měl být zakázaný vstup nepovolaných osob a tento zákaz důsledně vymáhat.

4. Urychleně zpracovat metodiku kontroly zákazu krmení jadrnými krmivy a omezení množství jadrných krmiv na vnadištích. Za celé období platnosti mimořádných veterinárních opatření týkajících se zákazu krmení jadrnými krmivy, nebyl prezentován ani jeden případ provedených kontrol či případných postihů. Nařízení bez následné kontroly proto postrádá účinnost.

5. Zakázat antiparazitární léčby ve všech volných honitbách (s výjimkou obor a přezimovacích obůrek pro vysokou zvěř) z důvodu umožnění intenzivního lovu černé zvěře na území celé ČR.

6. Bezpodmínečně bude nutno koordinovat osevní postupy zemědělců spolu se státní správou, aby mohl být myslivcům umožněn lov v průběhu celého roku. Pokud se budou opětovně vytvářet mnohahektarové lány stejných plodin, od května 2018 do období sklizně nebude možno prakticky lovit v těchto rozlehlých plochách zemědělských plodin. Proto je nutné zabránit vytvoření hranic vysokých zemědělských plodin s lesními porosty a pěstování vysokých plodin na větších souvislých výměrách než 15 ha, případně oddělení těchto bloků mezerami o minimální šířce 12 m.

7. Upozorňujeme, že veškerá tato opatření lze realizovat přes mimořádná veterinární opatření vydávaná Státní veterinární správou.

8. Dále je nutné umožnit dosud zakázané způsoby lovu a možnost výcviku loveckých psů. Jedná se především:
a) povolení tréninkových obůrek pro výcvik psů;
b) neomezovat kohoutkovou výšku psů používaných při naháňkách na černou zvěř;
c) schválit použití krátké zbraně k dostřelu poraněné zvěře při naháňkách nebo odstřelu v odchytovém zařízení;
d) schválení použití loveckého oštěpu

Dlouhodobá opatření

1. Snížení populační hustoty černé zvěře na území celé České republiky o 70-80 %. Toto vychází z předpokladu frontálního šíření onemocnění AMP z Polska, případně z jiných směrů a je jedinou cestou jak omezit důsledky nákazy a ekonomické ztráty.
K tomu je zapotřebí výrazné posílení pravomocí státní správy myslivosti ve vztahu ke kontrolním mechanismům lovu a stanovení plánu lovu. K těmto krokům je zapotřebí neodkladně revidovat současný systém myslivosti v ČR.

2. Stanovení systému finančních pobídek za lov černé zvěře (zástřelné) s nutností diferenciace jednotlivých věkových kategorií a pohlaví ulovených divočáků.
Navrhujeme následující postup: Vyplácení zástřelného lovci (např. 1000 Kč) a následně kompenzace uživatelům honiteb. Uživatelé honiteb by měli povinnost předkládat markanty (čelisti) ulovené zvěře a po splnění plánu lovu s definovanou strukturou (poměr ulovených bachyní a ostatních kusů by měl činit 1:6) by mu byla vyplacena finanční kompenzace (např. 4000 Kč bachyně, 1000 Kč ostatní kusy).
Kompenzace musí uživatelům honiteb pokrýt finanční ztrátu při prodeji zvěřiny a zároveň náklady na lov. Toto by mělo trvat 1 až 2 roky. Finanční prostředky, které bude muset stát vynaložit na toto zástřelné, jsou mnohonásobně nižší, než náklady, které vzniknou při rozšíření afrického moru prasat do chovů domácích prasat.

3. Ministerstvo zemědělství ve spolupráci se Státní veterinární správou a ČMMJ musí neodkladně zpracovat Akční plán boje s AMP a tento musí být závazný pro všechny uživatele honiteb.

4. Státní správa musí rovněž neodkladně zahájit intenzivní mediální kampaň. Je nutno detailně vysvětlovat dopad rozšíření afrického moru prasat pro celou společnost.


5. V pronajatých honitbách od LČR, s.p. připravit variantu snížení nájemného při radikálním snížení stavů černé zvěře.

6. Zpracovat dotační pravidla pro budování malých zpracoven zvěřiny a podporovat prodej zvěřiny tzv. „ze dvora“.

SPOLEČNÝ SILVESTR

Myslivec

Je mírný mrazík a hned po odchodu z chalupy začínají poletovat sněhové vločky, 


které se během několika minut stávají nepříjemnou vánicí. Spěchám a chvilkovou nepohodu přečkávám na kazatelně v kraji lesa.

Mračna odešla a přišel krásný východ slunce se třpytivou novou vrstvičkou sněhu. Počasí jako na objednávku. Doplnil jsem jádro v obou krmelcích, provedl kontrolu slanisek a pomalu šoulám středem dlouhé obří rokle až k místu zvanému U obrázku, kde je na stěně skály umístěna podobizna neznámého svatého.

Vlevo, vzhůru do stráně je smrková tyčovina se zbytky stromků po probírce, dno rokle je pak prorostlé habřím, které v protější stráni přechází do jazyků dvou nízkých smrčin, které se zvedají roklemi hřebeni borového a bukového lesa. Poprašek sněhu zakryl starší stopy a v jasné sluneční záři je celá roklina jako v zimní pohádce.

V tom okamžiku z pravé strany přes hřeben vysokého lesa zaburácí ostrá kulová rána, valí se roklemi a vrací se ozvěnou z protějšího svahu. Rychle popocházím několik kroků pro lepší výhled do habroví na dně údolí, kontroluji nabití kulobroku, opírám se o polosuchý habrový kmen a zůstávám v naprostém klidu. Rozhoduji se počkat alespoň čtvrt hodinky na místě a vyčkat věcí příštích.

Opět zavládlo ticho, jen strakapoud kdesi ve stráni dává svým drnčením o sobě vědět. Dechem zjišťuji směr větru, který je příznivý a prochází kotlinou za má záda. Uvažuji, že ve směru odkud přišel výstřel, se mohou pohybovat oba moji kluci. Z přemítání o výstřelu mě po chvíli vyrušilo zřetelné zalomení větve v horních patrech skalních útvarů po pravé straně. To již mám kulobrok položený na předloktí ruky a pátravě vyhlížím do protějšího svahu.
Dvě až tři minuty je opět ticho, přesto srdce bije rychleji a napětí stoupá. Pak zaslechnu slabé šustění, které stále sílí a již rozeznávám, že nízkým smrčím směrem dolů ke mně běží zvěř. Snažím se uklidnit. Dvojí krátké zafunění hlásí divočáky a hned vím, na čem jsem. Připraven k výstřelu stále sleduji smrkovou mlazinu, ve které se zvěř kryje do poslední možné chvilky a vtom vyrážejí.
Asi ve vzdálenosti třicet kroků směrem do habří přede mnou vybíhají nejprve dva letošáci a s odstupem asi dvaceti metrů další silný kus. Ostatní kusy již nesleduji. V okamžiku, kdy se křížek záměrného dalekohledu objevil na slechu prvního letošáka, mačkám spoušť a divočák roluje přímo pod obrázkem.
Rychle přebíjím kulový náboj a poslední kus z tlupy je v záměrném křížku. Tahám za spoušť a přichází okamžik, který mnozí z nás již prožili - zatažení při zajištění zbraně. Poslední divočák již mizí v tyčovině a přesto za ním posílám výstřel do kraje stráně, vlastně již zbytečně, jen s jakousi setrvačností a s myšlenkou napravit chybu.
Opět zavládlo ticho zimního lesa a já prožívám okamžiky předešlé chvíle. Chvilku postojím, pak ulamuji smrkové větvičky a dávám ulovenému kusu poslední hryz, sobě za klobouk úlomek a těším se ze silvestrovského divočáka. Prohlížím nástřel u mé druhé kulové rány a zjišťuji, že střelu zachytil okrajový smrček nad lesní cestou.
Odtahuji ulovený kus z lesní cesty do habří za velký balvan, svlékám kabát a začínám s vývrhem, když z druhého hřebene kdesi nad Studenou roklí zazní výstřel. Hned pomýšlím na Milana, který šel ráno do těch končin.
Dokončil jsem vývrh, divočáka nechávám za balvanem a rozhoduji se odejít na místo srazu s ostatními. Ještě chvíli přemýšlím o prvním ranním výstřelu, kdo to asi byl a co střílel. Z přemítání myšlenek mě přerušilo slabé prasknutí větévky. Pomalu snímám zbraň, ohlížím se a na kraji smrčí stojí kamarád Milan. Usmívá se a posuňky vyzvídá, co mám za balvanem. Přichází blíž a hlásí, že také ulovil letošáka. Radost nás obou je o to větší. Dohadujeme se ještě o prvním ranním výstřelu a pomalu odcházíme na smluvené místo.
Jdeme lesem bez jakékoli pozornosti a ještě probíráme poslední chvíle lovu, když nás zastaví krátký hvizd z přilehlé roklinky. Otáčíme se a naše ruce jdou radostí vzhůru. Za spletí náletových smrčků se objevují moji synové Radek s Jirkou a na tyči přinášejí další ulovený kus černé, opět letošáka. První ranní výstřel má své vysvětlení.
Opět si rychle všichni sdělujeme první dojmy z lovu, přijímáme vzájemné gratulace a směřujeme k domovu. Dobrá sněhová pokrývka nám umožňuje snadnou manipulaci s ulovenou zvěří. Na chalupě je samozřejmě při našem příchodu veselo a s prvním přípitkem na šťastný lov přijíždí další očekávaný zelený kamarád Jirka. Přijímáme upřímnou gratulaci k lovu a on že rychle odskočí ke svým krmelcům. Potom již jenom - ať žije Silvestr a Lovu zdar.
Venku se pomalu šeří a v kamnech praská borové dříví, silvestrovská tabule je již přichystána, pití na stole a my stále již poněkolikáté probíráme dnešní zážitky. Vtom se pomalu otevírají dveře, do kterých nakoukne hlava Jirky a na klobouku zelený úlomek. "Kluci, střelil jsem divočáka, pojďte mi pomoci!". Radost nás všech byla veliká, o to větší, že můj syn dopoledne ulovil svůj první kus černé zvěře.
Bylo to samozřejmě zajímavé sledovat a naslouchat dalšímu vyprávění z pohledu ostatních účastníků zdařilého lovu, ale to jsou ještě dlouhé stránky našeho příběhu ze společného Silvestra.
Jiří ČERNÝ

ČERNÁ ZVĚŘ a lov vábením. Lov černé zvěře za pomoci speciální vábničky, lidově zvané „chrochtačka“. Vábení této zvěře skutečně funguje a patří k nejzajímavějším.

Skupina černé zvěře a bachyně se selaty

Černá zvěř


Problematika vábení černé zvěře je nejméně známou a nejméně propracovanou kapitolou v celém okruhu souvisejících poznatků. Všeobecně se dočteme, že divočáci mohou reagovat na vábení hlasem drobné kořisti, například myšky, ptáčka, zajíce nebo srnčete. Podobné případy cíleného vábení jsou však v našich honitbách víceméně vzácné a myslivci, kteří by se na podobný způsob lovu černé zvěře specializovali, prakticky neexistují.

V posledních letech se začíná stále častěji uplatňovat lov černé zvěře za pomoci speciální vábničky, lidově zvané „chrochtačka“. 

Publikovaných zkušeností je prozatím relativně málo a s jejím použitím se víceméně experimentuje. Některé výsledky jsou však poměrně zajímavé.
Jak již sám název napovídá, jedná se o pomůcku, pomocí které můžeme imitovat typické zvukové projevy černé zvěře. Vábení tedy funguje na sociálním principu. Využívá nicméně také vnitrodruhové potravní konkurence a řevnivosti mezi jednotlivými tlupami černé zvěře.

V prvním případě doporučují obvyklé pokyny výrobců při použití vábničky imitovat hlas vodících bachyní, které se ozývají klidným kratším pochrochtáváním. Za tímto hlasem by měli přicházet především kňourci, a to nejen v období chrutí.

Jak však ukazují některé zkušenosti, je při vábení divočáků mnohem účinnějším nástrojem imitace lomozu vydávaného tlupou černé zvěře během sběru žíru.
Černá zvěř je dnes víceméně teritoriální, což platí jak pro letní stávaniště v rozsáhlých porostech řepky a kukuřice, tak zejména pro zimní měsíce, kdy se divočáci stěhují zpět do lesů. V obou prostředích si jednotlivé tlupy obsazují určité území, v němž hájí dostupné zdroje potravy. A právě tohoto chování lze v určitém období výhodně využít.
Na našem trhu se dnes běžně vyskytuje několik typů vábniček na černou zvěř. V nabídce je mají například tuzemské firmy Zubíček a Hubertus, švédský Nordik nebo francouzský Helen Baud.
Vábnička se obvykle skládá z dřevěného náustku osazeného vibračním jazýčkem a z navazující rezonanční žebrované plastové hadice (tzv. husího krku). Helen Baud pak je do jisté míry výjimkou, jelikož jeho vábničky mají rezonanční část z tenkostěnné dřevěné trubky.
Jednotlivé vábničky jsou víceméně porovnatelné a liší se toliko zabarvením hlasu. Obecně snad lze říct, že výhodnější je měkčí rezonanční trubice. Tvrdší trubice modulují více drnčivý, a tudíž ostřejší zvuk. Vábničky jsou díky rozměrům poněkud hůře skladné, jistou výjimkou je Nordik, který má délkově shrnovatelnou hadici.
Opravdu dobré vábničky, a těch opravdu dobrých nebývá mnoho, by měly zvládnout navíc další zvuk. Při silnějším fouknutí by měly být schopny přeskočit z pochrochtávání na kvičení selete. Právě pokvikávání selat hašteřících se u potravy je pro ostatní černou nejdráždivější.
Zvýšeného efektu dosáhneme tehdy, proložíme-li vábení občasným zamlaskáním. V jednotlivých sériích střídáme kratší pochrochtávání a prodloužené zvuky, které mohou ve finále přejít ve vysoké kviknutí. Mezi jednotlivá seskupení vkládáme i delší odmlky.
Tak jako u jiného vábení, platí i zde, že méně je někdy více. Jindy si ale můžeme dovolit projev zintenzívnit až na hranici skutečného lomozu tlupy. Záleží na situaci, momentální odezvě zvěře a na její ochotě spolupracovat.
Osobně začínám při vábení zmíněnými kratšími kontaktními zvuky. Většinou postačují tři až čtyři chrochtnutí proložená minutkou klidu. Po zhruba pěti podobných seskupeních se odmlčím a čekám na odezvu.
Nepohne-li se během čtvrt hodiny nikde zvěř, pokusím se v následující sloce přidat lehce na intenzitě. Ve finále se dostanu až k táhlejšímu pochrochtávání a pokvikávání.
ČERNÁ ZVĚŘ V ZIMĚ
Seskupení zvuků si musíme sami vyzkoušet a popřemýšlet o reakci prasat. Orientujeme se nejen podle jejich odpovědí, ale také podle směru postupu v leči. Když vábení přeženeme, černá většinou ztichne. V tom případě zůstávám chvíli v klidu a následující sloku začínám opět s nízkou intenzitou.
V každém případě se snažím, aby vábení nebylo jednotvárné a aby z něj pokud možno vyznívala přirozená pohoda a spokojenost.
Jiným případem vábení, lépe řečeno použití vábničky, je šoulačka, kdy nás černá zvěř zaslechla a dává se na ústup. V tom případě ji můžeme někdy zklidnit, usměrnit nebo alespoň pozastavit poklidným pochrochtáváním. Jestliže na nás nevidí, a samozřejmě necítí, zabere občas podobná lest.

V každém případě ale počítejme s tím, že se nás divočáci pokusí obejít a navětřit. Často tento úskok zvládnou i neuvěřitelně potichu.
Napodobení zvuků černé zvěře pomocí uvedených vábniček není náročné. U všech typů docílíme imitace jednoduchým foukáním do náustku, přičemž zvuk modulujeme změnou intenzity foukání a zakrýváním ústí rezonanční trubice rukou. Někdy nezaškodí použít při zakrývání rukavicí nebo alespoň přehrnutý rukáv.
Otázkou samozřejmě zůstává, kde a kdy černou zvěř vábit. Odpověď se může zdát jednoduchá, nicméně nemusí být vůbec jednoznačná. Podle mých zkušeností vábíme zcela logicky tam, kde se černá zdržuje. Od podzimu do jara se jedná o okraje houštin, rozsáhlých ploch buřeně, rákosu a jiných vhodných porostů. V létě se můžeme pokusit černou vylákat na okraje obilných lánů, porostů řepky, kukuřice, na posečené pásy, k nižším nebo polehlých plochám plodin. Ve dne nemá smysl lákat černou zvěř do vzrostlých otevřených lesních porostů nebo na volná prostranství. Sem se divočáci dají vylákat pouze v noci a jsou-li v pohybu.
Ochota černé zvěře vytahovat při vábení mimo krytinu je obecně velmi malá. Je to zvěř více než opatrná a i když má o zvuky zájem, nerada se vystavuje cizím očím. Téměř na sto procent se bude snažit vábícího myslivce obejít a dostat se pod vítr. Bude-li muset přejít přes průsek, pokusí se jej obejít, eventuálně přes něj bleskurychle přesadí.
Nemá-li jinou možnost, zůstane i desítky minut pod posledními svěšenými větvemi a při sebemenším podezření se nám ji nepodaří vylákat vůbec.
Podobná situace platí i na okrajích polí. Černá zde poctivě obchází poválená oka i prosečené průseky. Na vábení přitom jednoznačně reaguje, protože se zvolna přibližuje, občas zastaví a delší dobu jistí, po chvíli odpovídá a pokračuje v pohybu. Opatrnost je u ní ale na prvním místě.

Tím se nepřímo vracím k otázce, kde divočáky vábit. Nejlepší je posed, který není vysoký, aby zvěř zvuky neslyšela z přílišné výšky, nicméně z něj musíme získat alespoň trochu slušný výhled do porostů, trávy apod. shora. Ideální je místo, kde se porosty lehce rozvolňují, přehledné průseky jsou přerušeny z obou stran nízko zavěšenými větvemi, kde na pole navazují pruhy vyšší nesečené trávy nebo kde se v pasekách vyskytují skupinky a pruhy náletových dřevin. Divočáci tyto krytiny ke svému postupu velmi rádi využívají.
Začnou-li se k našemu stanovišti skutečně blížit, raději se odmlčíme. Zejména výše položené čekaniště by nás mohlo prozradit. V lese pak využijeme blízkost stálých ochozů, protože většinou splňují některou z výše uvedených podmínek a černá je při pohybu preferuje.
V následujících popsaných případech se pokusím uvést malé příklady, kdy se mi podařilo černou zvěř přivábit. Čtenáři nechť se sami pokusí vyhodnotit jednotlivé situace a eventuálně si z nich vyvodit použitelné závěry.

Na prvním místě musím ještě zopakovat některé obecné zásady, které se během vábení černé zvěře snažím dodržet.

 V každém případě a za všech okolností se jedná o respektování směru větru na zvoleném stanovišti. Bez dodržení tohoto bodu nelze na pozitivní výsledek ani pomýšlet, protože černá zvěř si bude vítr ověřovat jako první věc.
Na krmelišti v Estonsku
Vyzkoušel jsem v tomto směru různé obvyklé i méně obvyklé pomůcky - suché listí, mezi prsty rozemletou kůru, houby pýchavky nebo hladkou mouku. V tomto směru si dovolím doporučit kolegům obyčejný dětský bublifuk. Oproti předchozím má jednu obrovskou výhodu. Je jí dlouhý dosah a vysoká citlivost na sebemenší závan vzduchu. Bubliny jsou dobře vidět i za šera, při slabém proudění se dlouho drží ve vzduchu a ukáží nám i změny směru ve větší vzdálenosti od stanoviště vábiče. Někomu možná přijde podobný postup jako dětinský. Věřte ale, že vítr a jeho změny jsou zcela zásadní a teprve po vyzkoušení uvedené pomůcky pochopíme, jak se dokáže mezi vegetací měnit a vířit i při zcela „zřejmém“ směru.

Druhá obecná podmínka se týká doby vábení. Obvykle se nesnažím černou zvěř zvedat z lože, protože, jak již bylo uvedeno, černá v tom případě příliš ochotně na zvuky nereaguje. V praxi to znamená, že vábím nejraději teprve poté, co se černá zvěř v leči sama pohne a snažím se spíše vhodně usměrnit její postup. Jedná-li se o pohyb směrem ke stanovišti, do prostoru vnadiště nebo na přehlednější průsek, pak samozřejmě nevábím a na svoji přítomnost neupozorňuji.
Právě vábení poblíž vnadišť přináší podle mých zkušeností nejlepší výsledky. Nejúčinnějším hlasem je zde delší klidné pochrochtávání černé proložené pokvikáváním selat a občasným mlasknutím. Domácí tlupa černé zvěře často ochotně reaguje a přichází se přesvědčit, kdo na „jejich“ vnadišti hoduje.
Zavábit se také snažím těsně před setměním v případě, že černá mlčí. Občas se mi ji podaří tímto způsobem vyprovokovat. Vždy ale teprve v uvedené denní době, kdy se již s největší pravděpodobností chystá k aktivitě.
Při vábení černé je nezbytně nutná trpělivost. Tlupy se nám často ozvou, na vábení odpovídají, ale lečí se pohybují zdánlivě chaoticky. Často se i na dlouhou dobu odmlčí a leč zdánlivě opouštějí.
V souvislosti s uvedeným musím ještě konstatovat, že časy skutečně úspěšného vábení poněkud odezněly. Černá dnes reaguje mnohem méně ochotně a je mnohem opatrnější. Vysvětlení bych hledal ve dvou důvodech. Za prvé se jedná o atypické průběhy posledních zim, které se vyznačovaly velmi mírným počasím, absencí mrazů i sněhové pokrývky. Černá má tudíž mnohem menší důvod k aktivitě a dodržuje spíše klidový režim. Druhým důvodem pro nižší úspěšnost vábení je zkušenost bachyní. Domnívám se, že celá řada z těch, které dnes vodí selata, již v souvislosti s vábením nasbírala negativní zážitky.
Z konkrétních zkušeností, které odpovídají výše uvedeným obecným postřehům, bych mohl uvést několik desítek úspěšných případů vábení u vnadiště nebo lesní krytiny, které skončily přilákáním zvěře. Podíl těch, které skončily jejím úspěšným ulovením, bych pak odhadl těsně pod 50 %. V ostatních případech mne pak černá navětřila nebo se ani po dlouhé době nedostala na přehledný prostor, na kterém by mi umožnila bezpečný výstřel.

Podobně se mi několikrát podařilo „povodit“ černou zvěř poblíž zemědělských porostů, což je ale vzhledem k lesnímu charakteru naší honitby víceméně výjimečné.
Zpočátku jsem se také snažil vábit podle původních doporučení - tedy několika krátkými zvuky imitujícími pochrochtávání vodící bachyně. Zaznamenal jsem při něm pouze několik dílčích „úspěchů“. Úspěšný jsem byl zejména v bezprostřední blízkosti houštin, kde byla černá zavláčená. Vždy mi také na vábení reagoval osamocený sekáč, který někde poblíž rychle přesadil přes průsek nebo jiný přehlednější prostor.
Z konkrétních zážitků si dovolím vzpomenout na některé typické a opravdu nezapomenutelné. Na prvním místě zde stojí určitě první úspěch s vábničkou v ruce. Bylo to během jednoho z teplých podzimních úplňků. S otcem jsme si dali po čekané sraz u vozu. Z přilehlé houštiny se nám ve stejný okamžik ozvala tlupa černé zvěře.
Poodstoupili jsme od auta a potichu se dohodli - já zkusím zavábit a táta bude případně střílet. Prasata jsme si krásně „přitáhli“ až na deset metrů. Věrna tomu, co jsem si měl ověřit později, ani v bledém měsíčním světle neopustila suchou trávu a jediné, co jsme mohli chvíli pozorovat, byly vrcholky štětinatých hřebenů. Napoprvé to byl ovšem neskutečný zážitek.

Druhou vzpomínkou je silný lončák přivábený za soumraku z rozsáhlé plochy rákosu. Pro čekanou jsem zvolil nízký posed umístěný na liniovém porostu lemujícím terénní depresi, jíž protékala stružka vody. Mezi posedem a lesem vzdáleným asi 40 metrů se táhl pruh neudržované louky porostlé buření.
Byl začátek října a prasata se právě vrátila z polí. Na okraji lesa bylo umístěno vnadiště, které však bylo navštěvováno pouze sporadicky.
Se soumrakem se v rákosí ozvala černá, která však krytinu evidentně nehodlala v brzké době opustit. Vzhledem k situaci jsem se rozhodl v krátkosti zavábit.
Nejdříve jsem zvolil nenásilné pochrochtávání, které jsem postupně zintenzivňoval a posléze přešel v pokvikávání selat. Podle zvuků doléhajících z vegetace zareagoval pozitivně minimálně jeden kus, který se vydal směrem k posedu a zastavil se asi deset metrů ode mne. Bohužel, k celému přesunu využil výhodu zarostlé....
Protože se mu něco nezdálo, zastavil, foukal a následně se stáhl zpět. Po dalším vábení se vrátil na původní místo a celá situace se opakovala. Zintenzívněným vábením, a tím, jak se smrákalo, se mi jej podařilo vylákat mimo potok do vysoké trávy. Zde se s foukáním a mlaskáním pohyboval v kruzích další minimálně čtvrthodinu. Když se již poněkolikáté vrátil do rákosí, zavábil jsem naposledy atypicky dlouhým zachrochtáním, které jsem přerušil řadou „poklepání“ na ústí vábničky. Kus zareagoval okamžitě. Jako blesk se prosmýkl trávou na kraj lesa, kde se odhalil poblíž vnadiště na světlém pozadí suché trávy. Ulovení pak bylo hračkou.
Krmeliště černé
Na závěr si dovolím přidat dva zážitky s vábením černé zvěře pomocí zaječího větřidla. První se mi přihodil před mnoha lety, kdy jsem toho o vábení ještě příliš nevěděl. V nočních listopadových hodinách jsem tehdy zasedl na kazatelnu uprostřed louky poblíž zeleného řepkového pole. Již za pár minut se na okraji lesa objevila tlupa černé zvěře, která začala ihned buchtovat. Měsíček šel do úplňku a bylo celkem dobře vidět. Černou jsem „pásl“ dobře hodinu a dlouho se zdálo, že se mi přiblíží na mysliveckou vzdálenost. Pak však přestala divočáky činnost bavit, seřadili se do zástupu a vyrazili přes horizont pryč. Nebylo na co čekat.
Zavábil jsem zaječím vřeštidlem Turvab. Tlupa zarazila na hranici viditelnosti hned po prvních zvucích.
Po dalším krátkém zavábení se vydala klusem zpět. Na louce se divočáci rozestoupili do nepravidelné rojnice a vydali se směrem k posedu. Jedno sele se mi pak podařilo ulovit.

Pravděpodobně nejintenzívnější zážitek při lovu černé zvěře vůbec jsem získal při ulovení dvou lončáků pomocí předladěného vřeštidla Nordik Pre-tuned. Vřeštidlo jsem tehdy vlastnil velmi krátce a pod vlivem instruktážního DVD jsem se jej rozhodl vyzkoušet. Byla polovina prosince, ráno po rozednění, v lese ležel sněhový poprašek. Poučen všemi zásadami týkajícími se směru větru, krytí aj. jsem usedl ve vzrostlém lese na žebříkový posed. Na porost navazovaly ve vzdálenosti asi dvě stě metrů rozsáhlejší houštiny. Veden ukázkovým vábením jsem zahájil opravdu masívní vystoupení, které trvalo poctivých dvacet minut.

Po pravdě jsem byl doslova zaskočen pěticí statných lončáků, kteří se náhle objevili v pruhu hustého náletu, jímž se rychle blížili. Po ráně na komoru se jeden zlomil ve vzdálenosti necelých padesát metrů a ostatní kusy se úprkem vracely po vlastní stopě Ani nevím proč, ale velmi silně jsem ještě jednou zavábil. Černá zarazila na místě a začala jistit. K mému údivu se následně otočila a vracela se zpět. I tentokrát jsem střílel na bezproblémovou vzdálenost kolem osmdesáti metrů.
Dobře si uvědomuji, že popsané způsoby lovu černé zvěře nejsou typické a že zkušenosti, které zde prezentuji, se někomu mohou zdát sporé. Nicméně vábení této zvěře skutečně funguje a patří k nejzajímavějším. Alespoň v mém případě mi poskytlo jedny z nejlepších mysliveckých zážitků a mohu je všem, kdo s černou zvěří pravidelně pracují, pouze doporučit.
Věřím také, že se najdou další myslivci, kteří s uvedeným způsobem lovu mají svoje zkušenosti, o něž se s ostatními na stránkách Myslivosti rádi podělí. Určitě by tím přispěli nejen k rozšíření potřebné poznatkové základny, ale také k obohacení mysliveckého života mnoha dalších kolegů.

Mgr. Josef DRMOTA

Jak se vlastně správně střílí? Samozřejmě, můžeme říci, že kdo trefí, střílí správně. Mnozí trefují dobře a vůbec nevědí proč, neumějí to prostě vysvětlit.

Lovy černé zvěře

Myslivecká střelba - Tipy a triky pro lepší trefu


Správné střelbě z kulovnice je v myslivecké praxi přikládán velký význam.  Při lovu musí již první výstřel zasáhnout přesně a cíleně, jelikož právě první výstřel je zpravidla tím rozhodujícím, a mnohdy i jediným výstřelem. Dělení honiteb a optimalizace mysliveckých zařízení v nich umožňují zásadním způsobem zdokonalovat mysliveckou střelbu.
I při moderním vybavení platí, že více než na technice záleží na jejím použití, což při střelbě z lovecké pušky znamená především dbát na správné založení zbraně, dobře zvolenou oporu a soustředěnost při stisku spouště. Ještě předtím, než se rozhodneme střílet na stojící či běžící zvěř, musíme naši střelbu natolik zoptimalizovat, abychom stříleli jistě a přesně.

Opakovaným procvičováním střelby získá každý myslivec potřebné předpoklady pro myslivecky správný lov.

Na střelnici 

Střelba kulí

Jakkoliv banálně to zní, základy pro dobrý výstřel získáváme již při přípravě na lov nebo střelbu na střelnici. Člověk by se na střelbu měl těšit a nepropadat panice. Střelba souvisí se spoustou vnitřního klidu a ovládání a soustředění je možné se naučit.

 Kdo usedá se střelnou zbraní vynervovaný, nemůže uvolněně střílet ani na terč, a tím spíš ne při lovu, kde často záleží na prvním a jediném výstřelu.Na střelnici chceme naši zbraň nastřelit na požadovanou polohu bodu zásahu, odzkoušet přesnost zbraně a munice, prostě obeznámit se se svou zbraní natolik, abychom si veškeré postupy při manipulaci s ní zautomatizovali tak, jako řazení, dávání blinkru, točení volantem a brzdění při jízdě automobilem. Kdybychom se věnovali své zbrani, tak jako se věnujeme svému automobilu, nemuseli bychom se pokaždé na každou situaci „nastavovat“, nýbrž bychom byli v naprosté většině případů tak rychle připraveni, že by byl „čistý“ výstřel zaručen. Zpravidla jezdíme stejným autem, často ale používáme více různých loveckých zbraní. Už jenom proto dochází k různým úkonům při manipulaci s nimi.

Stále dokola slyšíme stejnou otázku: Jak se vlastně správně střílí? Samozřejmě, můžeme říci, že kdo trefí, střílí správně. Mnozí trefují dobře a vůbec nevědí proč, neumějí to prostě vysvětlit. 

Přenesme se nyní fiktivně na střelnici; některé detaily nám možná budou znít trochu zvláštně, triviálně, ale uvidíme, jak se s tím vypořádáme. Hlaveň zbraně jsme doma vyčistili od olejových zbytků a zbraň se nachází v technicky bezchybném stavu. Řemen je v souladu s předpisy odejmut, aby se zbraně do sebe vzájemně nezaklesly, nezachytily. S otevřeným závěrem zbraně si najdeme na střelnici místo, kde budeme nejméně rušeni. Pak si připravíme oporu, která je na střelnici k dispozici nebo kterou jsme si přinesli. Podle své výšky upravíme oporu pro přední i zadní část pažby. Nejlepší jsou benchrestové podpěry a polštáře plněné pískem. Ty ne zcela naplněné se lépe přizpůsobí konturám pažby. Vše je samostatný úkon, od přípravy munice po nasazení chráničů sluchu, které bychom si měli nasadit nejlépe ihned po vstupu do prostoru střelnice. Střelecký dalekohled (spektiv) nám ušetří čas u přibližovačů terčů. Výška sedadla musí odpovídat k výšce stolu. Střelecký stůl musí být stabilní a poskytovat dostatek místa pro přední i zadní oporu pažby a obě paže. Na sedadle sedíme zeširoka, obě nohy na zemi.

 Otáčivé židle nebo kancelářské židle jsou nevhodné! Má-li naše puška volně plovoucí hlaveň, předpažbí (přední část pažby) opřeme daleko vpředu o pytel s pískem nebo střeleckou stolici. Oba lokty leží na střeleckém stole. Zadní část pažby se opírá o zadní podpěru pažby nebo pytel s pískem. Rukou, která drží zbraň, připravíme pytel s pískem nebo nastavitelné opory tak, aby byla zajištěna exaktní poloha směrem k terči. Na předpažbí nebo dokonce na puškohledu nemá ruka, která drží zbraň, co dělat. Rukou, která střílí, přiložíme pažbu do ramene do stabilní pozice (nesmí ale křečovitě tlačit). Lícní kost leží na hřbetu pažby. Dáváme pozor na vzdálenost oka od puškohledu. Položení zbraně s lůžkovým závěrem do opory není dobré provádět bezprostředně před lučíkem, neboť krátká plocha opory po zadní část pažby způsobuje spíš zhoršený rozptyl. Jelikož krátké předpažbí tak jako tak přiléhá k hlavni, může být zbraň položena do opory, která vyloučí odskočení zbraně, v podstatě daleko vepředu. Stále znovu slyšíme, že zbraně s lůžkovým závěrem se mají opírat v místě, kde se nachází příčný čep hlavní („šarnier“), což ovšem lovecká praxe nikterak nepotvrzuje.

Na střelnici dělejme se zbraní vždy pouze nezbytně nutné úkony. Nabít, je-li třeba přepnout nebo napnout napínáček a podle počtu výstřelů jednoduše opakovat. Střílíme-li z vícehlavňové zbraně pořád stejnou hlavní, odpadá i přepínání. Abychom stříleli jako na lovu, nabíjíme ovšem všechny hlavně. To se týká i zasunutí a vysunutí vložných hlavní. Pevně sletované svazky hlavní necháme vždy dostatečně zchladnout, což může trvat i deset minut.

Pokračování....

Bachyně a selata u lesa. Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Černá zvěř, Divočák, Fotografie z myslivosti, Lovy černé zvěře

Bachyně a selata u lesa

NAHÁŇKA A ČERNÝ KŇOUR ÚTOČÍ

Kňour v zimě

Ráno byl sraz na hájence, kde jsem v raném mládí bydlel



Vše jsem si prohlížel a můj pohled obzvláště upoutávaly věci, které zde nejspíš byly i tenkrát. Na srazu byla spousta známých, se kterými jsem se rád skoro po roce na začátku lovecké sezony opět setkal ...
Po nástupu se na první leč jelo auty k osamocenému lesíku u Budkova. S Jardou jsme jeli mým Rangerem. Cestou jsme povídali o zvěři a já pozoroval změny na lesních porostech, které se udály za posledních 15 let, tedy od té doby, kdy jsem zde byl naposledy.

Zaparkovali jsme a dostali instrukce, že po leči bude u aut svačina, a už se naše dlouhá řada ubírala přes zaseté obilí k lesíku.
„Zdeněk má zvěř dobře obeznanou,“ říkal jsem si v duchu, když jsme míjeli brázdy čerstvě vyryté divočáky. Také v ranní rose bylo vidět, kudy přesně divočáci táhli. Čerstvé stopy byly různě velké – od selat, lončáků, bachyní; ale nad velikostí jedné stopy jsme se obdivně pozastavili – tak ten asi bude dobrej!

U lesa mě, Jardu a další čtyři střelce vybrali s tím, že nás místní člen rozestaví po levém křídle.

Les zde tvořil okraj do písmene L a naneštěstí nás rozestavěl po kraji lesa. Z neznámých střelců naproti jsem měl trošku obavy, a proto jsem dlouho kynul a mával, aby všichni zaznamenali mé stanoviště. Vpravo asi 40 metrů ode mě stál u dubu Marek a za ním pak Jarda s novým kulovým dvojákem. Přál jsem mu, aby ho mohl dnes vyzkoušet.

Od honců jsem zjistil, že asi 50 metrů naproti mně je za stromy a keři střelec. Vyloučil jsem strany, kam nemohu střílet, a určil jediný možný směr bezpečné střelby – kolmo za mě na pole.

Leč začala.

Zima a černá zvěř
Honci prošli kolem mě. Asi čtvrt hodiny se nic nedělo. Pak kolem mě lečí proběhla jedna srna. Ze spodní části leče se k nám blížilo hlášení psů. Za chvíli padla první rána z pravé strany, hned po ní shluk několika dalších ran. Znovu se blížilo hlášení psů. Blížilo se k Jardovi, kterého jsem měl po pravé straně přes střelce Marka.

Za chvíli vybíhá kolem Jardy na pole lončák. Vidím, jak boční střelec táhne s lončákem přes mě, a padá výstřel. Divočák se láme v ohni, ale výstřel byl přímo v mém směru; rakouský host pořád míří proti mně. Mávám a snad mě zaregistroval; popochází pár kroků, asi abych nebyl v přímém směru výstřelu. Naštěstí divočák odkazuje a další rány není třeba.

Jde mi z toho mráz po zádech. Nerozumím tomu, proč nás nezavedli ze šikma v jedné linii, proč takto do „L“?

Slyším hlášení psů; pomalu se blíží.

Vzpomínám, jak před více než 15 lety tady na tom místě ulovil tenkrát hospodář našeho sdružení kapitálního kňoura; společnými silami ho naložili na kapotu malého fiátku 600, se kterým jezdil do lesa. A černobílou fotografií ten okamžik zvěčnili ...
Z myšlenek mě vytrhávají blížící se kroky. Zvedl jsem se ze sedací hole a stoupl si za keř. Po chvíli vidím blížícího se velkého divočáka. Je následován dvěma lajkami a teriérem; občas se hlasitě ozvou ...
Jsem za keřem a rozeznávám siluetu kňoura; ani se nehnu. Běží lečí, asi 4 metry od kraje lesa. Ctím zákony a nenapadají mě myšlenky na lov; je zážitek z takové blízkosti takového rytíře vidět. Dostává se na moji úroveň. Nejspíš zaregistroval moji siluetu za keřem – ten pohled vypovídal vše … otáčí se proti mně! Řítí se přímo na mě! S připravenou zbraní couvnu do pole, jak rychle jen to jde.

„Má impozantní zbraně,“ probleskává mi hlavou.

Divočák
Couvnu do boku a předpokládám, že kňour bude po náznaku útoku pokračovat dál svým směrem, ale on se hrne přímo na mě. Pušku mám v rameni, v optice vidím zbraně, „přece je nerozbiju,“ letí mi hlavou.

Mačkám spoušť. Kňour stočil hlavu a rána končí někde v krku. Čekám, že se zlomí, ale ani nepřibrzdil.
Skoky se na mě řítí. Okamžitě přebíjím a nevím, zda to stihnu. Klika závěru letí dozadu, vylétne prázdná nábojnice. Závěr zavírám, hlavní od pasu mířím na černý kolos, co se na mě řítí. Dovírám kliku závěru a chci přehmátnout na spoušť; vtom mi kulovnice nárazem kňoura letí z ruky. Ta obrovská hlava, trhá s ní nahoru a do stran „a já mám holé ruce“!

Myšlenky mi říkají, že je zle. Uskakuji, kňour mi podráží pravou nohu a okamžitě, ještě než dopadnu, cítím, jak ryjem trhá. Ležím na zemi a než se stihnu pohnout, cítím údery jeho ryje do boku.
Snaží se mne trhnutím přetočit, dostat se mi na břicho. Cítím tupou bolest hluboko v noze.
Je zle! Musím se z toho nějak dostat. Uvědomuji si, že mi jde o život.

Rukama, nohama, jak jen to jde, se snažím odrážet útoky jeho ryje. U pasu mám velký lovecký nůž, ale ruku nemohu ani vteřinu postrádat. Křičím, rukama chytám kňoura. V obličeji cítím jeho slepené štětiny. Jeho tělo je jak kámen, cítím tu obrovskou sílu.
Rukama, nohama se od něj odrážím, překulím se a vstávám a utíkám. Bojím se k němu otočit zády. Kličkuji, dvakrát, snad třikrát se mi podaří uhnout. Odbíhá, už se neotáčí a pokračuje svým směrem, za ním psi.

Marek ke mně utíká, ale náhle letí k zemi a z jeho zbraně padá výstřel. Kňoura vidím odbíhat, Marka na zemi. Moje kulovnice ... běžím k ní a v pravé noze cítím bolest, podlamuje se. Jsem u kulovnice. Odjišťuji, mířím zezadu na kňoura. „Jde tak pomalu“, napadá mě. Ale v jeho zákrytu se míhají lajky. Nemůžu vystřelit! Vbíhá do trávy, psi jdou stranou, mačkám, ale kňour při výstřelu mizí za terénní vlnou. Pozdě ...

V kalhotech na stehně cítím horko. Vidím díry. Kolem jsou velké krvavé skvrny. Bolí to.
Vzpomněl jsem si, jak vedle mě vyšla rána Markovi a svoji kulovnici vybíjím. Lov pro mě končí.

Belhám se k sedací holi, opírám se o ni. Je tady Jarda. „Volej sanitku!“, křičím. Jsem v šoku a motá se mi trochu hlava. „Vemte mi kulovnici,“ cítím, jak mi je těžká, „a volejte sanitku!“ Belhám se dolů, co nejblíž k cestě, podávám kulovnici, někdo ji bere. „Pomozte mi!“

Ze spodu přichází náš závodčí. Opírám se o něj a jdeme k cestě. Tam padám do trávy. Ležím, odpočívám.
Slyšel jsem, jak Jarda volal sanitku. „Bude to dobrý,“ říkám si. Rozřezává mi kalhoty v místě zakrvácených děr.

Tři díry ve stehně. Vidím žlutý podkožní tuk, svalovinu ... dál se raději nedívám. Krev teče, nestříká. „Tepna to nebude … bude to dobrý!“
Přichází další lovci. Stojí nade mnou jako sudičky. V jejich tvářích vidím zděšení, když přes rameno Jardy nakukují na ty rány.

Nemluvím, šetřím síly. Zem je studená.
Sanitka! Slyším sirénu. Je tady.

S pomocí se překulím na lehátko, zvedají mě. „To lehátko má zajímavý mechanismus,“ probleskává mi hlavou, jak přesně a hladce zajede do sanitky. Při každém milimetru pohybu mě polévá horko a tíží palčivá bolest, ale přesto s příchodem doktora cítím úlevu. Nyní to už bude dobrý. Je tady zkušený doktor, řidič a pěkná sestřička.

Jsme v sanitce, poutají mě, dávají kapačku a doktor s řidičem sedají dopředu, sestřička vedle mě. Vyjíždíme. Tak takováhle je vyhlídka ze sanitky. Jedu známou krajinou, koukám na svůj dům a hledám telefon, abych zavolal manželce. Ráno, když jsme se loučili, mi říkala „A dávej na sebe pozor!“
V hlavě se mi celé drama pořád opakuje. A poté ještě několik nocí. Co jsem měl udělat jinak? Ve snu se snažím více uskočit, rychle přehmátnout od kliky závěru ke spoušti a zmáčknout, ale nejde to ...

Vzpomínám si, jak kňour reagoval na to, když jsem začal křičet, „Ááááá, pomóc!“ Bylo to poté, co mi souboj připomenul rvačky z mládí, ale nyní jsem neměl za soupeře kluka z vyššího ročníku, který, když na to přijde, přestane ... nyní mi jde o život ...

Kňour se křiku lekl, na chvíli se zarazil a já měl čas se odkulit a zvednout.

Jak se tomu příště, ve stejné situaci vyvaruji?
Pouštět kňoury jak doposud bez rány? Nebo, jakmile nějakého zahlédnu, se připravím hned k jeho ulovení? Říká se, že po boji je každý generál, ale co jsem měl udělat jinak, když jsem první ránu nemohl střílet dřív jak na tři metry a ta se mi nepodařila a nezastavila ho?

Nyní, pár dnů po souboji, ležím se třemi tržnými ránami ve stehně 12 centimetrů hlubokými v nemocnici a přemýšlím, co v podobné situaci dělat.
„O malinký kousek vedle a měl jste poslední tři až čtyři minuty života, pokud by zasáhl tepnu,“ říká doktorka, co mě operovala.

V tom místě by to šlo těžko zaškrtit a rána by se musela ucpat prsty nebo celou rukou a tlakem krev zastavit. „Jarda by to zvládl,“ letí mi hlavou, „jeho stisk je tak pevný“, představuji si, jak mi prsty mačká stehno, stříká krev, sanitka tam nebude dřív jak za 15 minut ... síla v prstech slábne ... V takové situaci je dobré mít u sebe někoho, komu člověk věří, o kom ví, že se nevzdá ...

Pokud by se to stalo mému kolegovi vedle mě, musím okamžitým křikem zaujmout kňourovu pozornost a co nejdříve se přiblížit, vždyť jde o vteřiny, možná spíš desetiny vteřiny ...
Nyní si uvědomuji výhodu kulových dvojáků, takto z blízka i zastavovací účinek breneku ze spolehlivé brokové kozlice či dvojky, protože mně chyběla možnost druhého výstřelu.

Přestože svoji kulovnici Sako 85 v ráži 30-06 Sprg. umím bleskurychle přebít, tady to nestačilo. Nebo kulový poloautomat Sauer 303? Jaká je pravděpodobnost, že se v choulostivé situaci zasekne?

S kulovnicí v ruce jsem se dosud cítil neohroženě. Pyšně jsem věřil, že se svojí kulovnicí dokážu vyřešit jakoukoliv situaci. Nyní jsem rád, že v naší kulturní krajině je posledním rytířem, který je schopen se postavit člověku, „jen“ divočák a ne třeba medvěd. Jak by takové setkání asi dopadlo?

Dodnes si lámu hlavu - byl ten divočák postřelen? Než došel ke mně, padlo z leče několik ran, ale všichni honci tvrdí, že na toho kňoura nikdo nevystřelil. Ta reakce se mi nezdá - měl potom nějaké starší poranění? Nebo byl zdravý a jeho agresivní reakce byla způsobená stresem z honců a dotírajících psů? Kňoura nedohledali, ale jakmile budu moct chodit, vezmu svého barváře a podívám se tam. Vyhlížím z okna a nejraději bych vyrazil hned.

Po tomto setkání cítím mnohem větší respekt. Při lovu budu daleko opatrnější a dosledy už nebudu provádět sám.


Ing. Martin ŠLECHTA


Sepsáno v třebíčské nemocnici dne 3.11.2011.

Lov, Lovy černé zvěře, Na loveckých stezkách, Posed, Úspěšný lov, Vnadiště

Lov černé v Bělorusku

Důležitým aspektem úspěšného lovu je vhodně umístěný posed.


Ideálním místem pro umístění posedu je například roh pole nebo takové místo, kde převládající směr větru od lovce nejde do krytiny, ve které se černá zvěř nachází.

K posedu musí mít lovec dobrý přístup, který neprotíná směr očekávaného příchodu zvěře. Několik posledních desítek metrů chodníku k loveckému zařízení u vnadiště může být místem setkání s černou zvěří již při samotném příchodu. Proto je dobré v tomto prostoru odstranit všechny potenciální zdroje lámání a jiného hluku a docházet k loveckému zařízení šouláním s dostatečnou obezřetností.

Lovecké zařízení musí být v dostatečné vzdálenosti od místa vnadění, jelikož starší a zkušenější kusy nejdou proti větru přímo na vnadiště, ale protnou vítr a pokračují dále, pokud jim to okolní krytina dovolí. Obchází v kruhu o velkém poloměru místo vnadění a jistí. Při použití noční zaměřovací a pozorovací techniky je tedy lépe vnadiště situovat i 80 m až 100 m od loveckého zařízení.

Vzdálenost posedu od místa vnadění se také odvíjí od kvality používané techniky pro pozorování v noci a střeleckých kvalit lovce. Toto je nezbytné pro jisté obeznání a zasažení loveného kusu černé zvěře.


Zdroj: sociální sítě a Myslivost

#Černá zvěř - bachyně, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, HUNTING, Stádo tlupa rudl

Černá zvěř

Podzimní období druhého roku života je zlomové ve společenském životě 

a chování mladé černé zvěře. 

Nejnadějnější kňourci pomalu dospívají a jsou bachyněmi odháněni od tlup. Zcela je ale neopouštějí a jako nezkušení se pohybují poblíž. Samičí a mladá zvěř zůstává v tlupách. Dvouleté bachyňky postupně přicházejí do říje. Obě pohlaví se stávají "dospělými" s rozhodujícími změnami ve způsobu života!

Toto vše se děje na konci vegetačního období v hlavní lovecké sezoně, kdy lovci navezou do honiteb hromady zbytků a snaží se o lovecký úspěch, je častá špatná viditelnost. Přijde - li proto k újedi tlupa černé, je stříleno především na větší kusy z několika důvodů: větší kus je možné ve tmě lépe sledovat, je mnohem snazší jej zasáhnout , ale především je na něm mnohem více "masa". Stejně tak je nejsnadnější ulovit dospívajícího nezkušeného tuláčka odraženého od tlupy. Pravděpodobnost jeho ulovení oproti seleti v pětičlenné tlupě je vyšší přibližně 1:5. Připočteme-li k tomu i nejpravděpodobněji stejné výsledky při četných nadháňkách, je osud dospívajících sečten. Nyní, zdůrazňuji, toto je pravá příčina přesunu těžiště lovu na dvouleté kusy(!), což je naprosto nepřijatelné.

Po ulovení bachyně se radikálně, ale přitom velmi nepříznivě, změní sociální struktura a situace ve skupině. Absence starších bachyní nemůže ovlivnit dobu a průběh chrutí. 

Pokud nejsou v honitbě ani dospělí kňouři, mohou se účastnit procesu plození již vyspělá selata! Geometrickou řadou roste počet nekvalitních, opožděných vrhů v následujícím roce. 

NOČNÍ VIDĚNÍ A TECHNIKA OBECNĚ

Lov černé zvěře

Pulsar Digisight 770A/870LRF/970/970LRF

 a zejména účinná redukce jejich početních stavů není možná bez lovu v noci, tedy za velmi ztížených světelných podmínek. Tento lov je navíc prakticky možný jen několik dnů v měsíci, kdy je krajina osvětlena svitem měsíce. I tak to často bývá problém, protože prasata za úplňku a zcela jasných nocí velmi nerada vycházejí na osvětlená prostranství a v temných koutech, kde se ráda zdržují, zase bývá problém s jejich obeznáním. Tak je bohužel častým jevem, že lovci zamíří na největší kus prostě proto, protože je nejlépe vidět a tak bohužel padne většinou zcela nemyslivecky bachyně. Myslivecká etika i zásady správného výběru jdou v takovém případě stranou. Bohužel taková je praxe a netřeba si pokrytecky nic zastírat.

S nočním lovem jsou spojeny ještě vážnější rizika. Hlavní zásadou musí být vždy bezpečnost. V noci se mění kontury krajiny a po setmění se nám najednou každý pařez nebo balík slámy jeví jako divočák. Zejména klimbajícímu lovci na posedu se po náhlém probuzení zdá téměř každý předmět v okolí jako zvěř, zejména je-li objekt v pohybu. Výsledkem bývají velmi smutné a tragické záměny člověka za divočáka, ke kterým s politováním také dochází.

Řešením, jak zvýšit bezpečnost i mysliveckou úroveň lovu, je použití moderní techniky, a to například přístrojů pro noční vidění.

První přístroje pro noční vidění byly používány jen v armádách a u bezpečnostních složek, ale během 90. let se začaly používat i v lovectví. V myslivosti mohou být významnou pomůckou při pozorování a sčítání zvěře nebo dosledování postřelené zvěře, případně pro mysliveckou stráž. Na noční čekané se nám rozšíří obzor, protože kromě přesného obeznání divočáků můžeme pozorovat noční život i jiných druhů zvěře a živočichů. Neocenitelný je přístroj pro noční vidění k zabránění tragického omylu a následné nehody jistou identifikací mysliveckého kolegy, případně osob při polním pychu v kukuřici nebo na jiných plodinách.
Princip fungování přístrojů pro noční vidění vychází ze skutečnosti, že v přírodě neexistuje absolutní tma. Vždy svítí měsíc nebo alespoň hvězdy, odraz od mraků nebo světelný smog z veřejného osvětlení apod. Přístroje svým optoelektronickým systémem využijí a zesílí tzv. zbytkové světlo pocházející z přírody nebo od umělého světelného zdroje.

Není od věci občas zkontrolovat nastřelení zbraně a pak taky důsledně nástřel. Když stojí kukuřice jsou čuníci dost aktivní.

Vykoupení
Bachyně a selata v lese


„Sanitární odlov“ měl znít původní popisek k mému pondělnímu úlovku. Nakonec jsem se však rozhodl podělit se s vámi o podrobnosti tohoto příběhu, který je pro mne velkým poučením a hlavně zadostiučiněním. Stále u nás stojí kukuřice a tak jsou čuníci dost aktivní. Lovecká příležitost a hlavně potřeba uhlídat zbylé klasy mě před týdnem nasměrovali k přenesenému posídku u trati, kde tlupa přesazovala z lesa do kukuřice. Než jsem se však dostal k poli, překvapily mne na lesní cestě prasata, která tentokráte přišla z druhé strany. Jelikož jsem se dostal přímo mezi ně, rozsvítil jsem baterku, sundal kulobrok a ve světle vybral nejbližší sele natočené bokem, a zmáčkl spoušť. Sele zakvičelo, spadlo a odkazovalo na místě. Zbytek tlupy se dal všemi směry na ústup. Paráda, dnes to tedy bylo rychlý, říkám si při lovení nového náboje z kapsy.

Po zavření hlavní zvednu baterku a s otevřenou pusou v němém úžasu sleduji jak se „zhaslé“ sele najednou prudce zvedá a rozbíhá do houští. Druhá hozená rána jen dělá třísky z hromady dřeva za cestou. Na nástřelu se třemi kapkami barvy přemýšlím, co jsem udělal špatně a pokračuji v tom i po další hodině marné snahy o najití další barvy či zhaslého kusu. Druhý den ráno následuje deštivá dvouhodinovka se psem, při které se nám pouze daří zvednout v houštině snad stokilového kňoura, tak že jsem nakonec rád že psa po pěti minutách odvolávám a jsme oba v celku. Odpoledne zkouším nastřelení a při tom zjišťuji že je uvolněný ostřící člen okuláru Meostáru. Jelikož jde o starší provedení s křížem v první rovině, pohybuje se i on.

 S hospodářem se pak domlouváme že šlo tedy zřejmě o ránu na trn. Posílám optiku na opravu a přehazuji si puškohled z druhé zbraně a znovu nastřeluji. O tomto úplňkovém víkendu se při hlídání kukuřic znovu potkávám s oním velkým kňourem a dvakráte nestíhám tlupu při opouštění kukuřic.
V pondělí se změnou větru měním stanoviště a zasedám na starý posed na vrbě, zakončující rýhu před kukuřicí. Je vybráno a prudce se ochlazuje. Ještě dříve než klesající mlha úplně zalije okolí, vytahuje z kukuřice menší samotné prasátko. Už v dalekohledu si všímám, že postupuje pomalu se zvláštní mechanikou pohybu. Je stále na ostro a při přesazování rýhy dlouze vybírá nejschůdnější místo. Poté však na louce překvapivě prudce zrychluje a začíná se vzdalovat.

Na mé hlasité „hej“ zareaguje a na okamžik přibrzdí. Zásah Vulkánu je dobře slyšitelný a praseti podráží běhy. Tentokrát přebíjím co nejrychleji, ale odkazování trvá jen velmi krátce a sele zhasíná v ohni. Po půl hodině se s ním přibíhá rozloučit z borku velký kňour, který u něho jen na chvíli přibrzdí, než zmizí v kukuřici. Na nástřelu pak s hrůzou zjišťuji, že dvaceti kg. kňourkovi chybí pod kloubem zadní běh a téměř celé pírko. S hořkým pocitem na patře posílám velké poděkování Dianě a Hubertovi, že mě dovolili napravit a dokončit to, co jsem s největší pravděpodobností tak neslavně začal a při vkládání posledního úlomku přemýšlím, co všechno si asi za ten týden vytrpělo.

Tak Lovu zdar! …. A ať se vám ostatním daří lépe.

Petr Hruška, sociální sítě Myslivci sobě

NA DVAKRÁT! A SE ŠTĚSTÍM...

Na dvakrát...se štěstím

Nadvakrát.... a se štěstím


Tak nevím, zda se moderní zemědělství místo počasí neřídí výsledky voleb, nic méně oproti slibovanému ponechání kukuřic na zrno z minulého týdne, se v pátek přiřítili kombajny a řádně si zakously. Nechali stát jen dvě pole, která prý “určitě“ vydrží ještě minimálně měsíc. V pátek kolem sedmé tedy přijíždím k nejvzdálenějšímu strništi a cestou potkávám odjíždějícího kolegu, který „hlídal“ dosekávání, ale teď už to vzdal. Jeho rozhodnutí pochopím hned, jak vylezu z auta. Na strništi svítícím bělobou je přes povalující se mlhu vidět sotva na 10 metrů. Po chvíli přešlapování u auta mě nakonec občasný závan větru, vždy na chvíli rozeženoucí mlhu, nakonec nasměruje podél pole na stařičký zarostlý posed ve stěně olší. Na další hodinu se však rozlévá husté mléko.

Když už to pomalu vzdávám a začínám si balit, od kolejí začíná vanout čerstvý točící se vítr. Steinerem pomalu projíždím odvanutá místa pole, když tu se mi v rohu na chvíli zjeví kulatá černá silueta, která se však s vynechávajícím větrem zase ztrácí v nové porci mléka. Připravuji si kulobrok a k mému překvapení se po dalším závanu větru prase objevuje v 60 metrech přímo před posedem.
 Je však stále v poklusu k místu, odkud jsem přišel. Krytky, bod, napínáček, pojistka a hlasité dvojité syknutí zastavují lončáka na široko. Následný třesk sedmičky je doplněn zvláštním praskavým zvukem. Nepřebíjím, jen v dalekohledu pozoruji, jak prase mizí rovně přes pole ke kolejím. Neklopýtá, nezpomaluje ani nepadá, dokud ho nepohltí mlha, vkrádající se pomalu i do mých myšlenek.

Následná hodina a půl snahy o marné najití alespoň kapky barvy, doplněná sobotní dvou hodinovkou se psem, mi nedává žádné odpovědi.
Znovu na místo jsem se dostal až v neděli po té, co jsem si kontrolním nástřelem ověřil, že je to asi rukama. Je vybráno a výborná viditelnost mi po dosednutí na posed ukazuje, jak ve směru střelby ční vršky mladých předsazených javorů bez listí, pravděpodobní viníci pátečního neúspěchu. Takto uklidněn rozjímám až do doby, kdy se dá do pohybu srnčí v půlce pole. Za nimi od kolejí vytahuje na strniště známá černá silueta. Chvíli postává na kraji, jako by se nemohl rozhodnout. Jsem přesvědčen, že dvakrát do stejné vody nevstoupí a tak mě ani nepřekvapuje, když si to namíří mezi mnou a autem k lesu. 

Kluše pomalu a já ho jenom ve 120.metrech kontroluji puškohledem, v pozadí s nasvíceným horizontem. Při přesazování mých stop nezpomaluje ani nezrychlí a mizí v houštině. Občasné křupnutí se však pomalu přibližuje krajem ke mě. Po pár napjatých minutách se objevuje na kraji houštiny krytý větvemi, dlouze jistí a poté prudce vyráží přes mé stopy na strniště, kde přechází do mírnějšího klusu. Koutkem oka naposledy kontroluji clonící větve a s rozsvícenou tečkou na plecích ho na 60.metrech písknutím zastavuji. 
Okamžik výstřelu je tentokráte doplněn tím správným zvukem „žuchnutí“ kule a lončák se obrací a prudce mizí zpět do lesa. Hned na kraji je však slyšet náraz do kmene a posléze několikráte silné odkazování na místě s údery spárků. Po následujících deseti minutách hrobového ticha tedy slézám a na nástřelu objevuji silně oboustranně pobarvenou stopní dráhu.
 Jelikož jsem si dost jistý, již po cestě lámu úlomky a po deseti metrech nacházím v podrostu kopřiv zhaslého cca 50 kg „černého“ rytíře, s nepopsatelným aroma a kyrysem škáry obalené blátem. Trochu v nejistotě mě však nechává při bližší prohlídce na vnitřní straně kýty, 15-ti cm. otevřená tržná rána. Přijde mi, že pokud by šlo o následek pátečního postřelení, nebyla by zapouzdřená a plná hnisu. 

Děkuji tedy Dianě, že mi tento večer byla nakloněna a dopomohla k tomuto úlovku a také v neposlední řadě své Soně, za následnou pomoc při transportu .... 

Lovu zdar!

Sociální sítě Myslivost, Petr H.

ČERNÁ ZVĚŘ V LESE

Černá zvěř v lese

Černá zvěř přechází na značné vzdálenosti za potravou a do míst, kde kromě potravy má také kryt a klid 


Snaží se využívat nižší teplejší polohy, které byly v dřívějšku odlesněny na zemědělskou půdu a mají kyprou ornou vrstvu pro hledání potravy. V době vegetace zde černá zvěř má dostatek potravy a současné rozlohy bloků zemědělských plodin ji skýtají také dostatek krytu a klidu. V těchto oblastech si černá zvěř vytvoří dostatek zásob tuku i na zimní období, proto snáze přežije krátkodobé mrazy i s vyšší vrstvou sněhu. Starší zvěř je schopna přežít snížení své hmotnosti až o 40 %, zatímco mladá zvěř jen kolem 25 %. Výška sněhu 40 – 50 cm je pro černou zvěř snesitelná i při mrazech kolem -30 °C, při krátkém nepříznivém období.

Jedná se o zvěř, která v důsledku pronásledování přešla z denní na noční aktivitu, ale v oborách, kde je dostatek klidu, si denní rytmus zvěř ponechala.

V lesních porostech černá zvěř využívá hlavně hustých mlazin, kde má dostatek klidu a krytu před nepřízni počasí. Jehličnaté houštiny ji dobře chrání před ledovými větry a je v nich vyrovnanější teplotní ochrana. Již od května se černá zvěř zdržuje v lánech řepky olejky a po zvýšení porostů slunečnice a hlavně kukuřice zůstává v porostech často až do konce roku, resp. do sklizně plodin.
V našich podmínkách nemá černá zvěř přirozených nepřátel jako např. na Slovensku a Polsku (vlk, rys), proto udržení početních stavů černé zvěře je závislé jen na lovu. Černá zvěř se řadí do skupiny všežravců a je konzumentem jak bylinné, tak i živočišné potravní složky. Podle místního výskytu bere za potravu i mláďata srstnaté zvěře např. srnčata, zajíčky, z pernaté zvěře bažanty i koroptve s jejich násadou. Velmi prospěšná je černá zvěř při hubení drobných hlodavců a také lesních hmyzích škůdců (mniška, sosnokaz, chroust aj.).

Základním faktorem značného zvýšení početních stavů černé zvěře je rozšíření potravních, klidových a krytových možností, resp. zemědělských kultur na značných plochách. Lov zvěře je v těchto porostech prakticky znemožněn.
Na zimu se postupně začne zvěř sice vracet do lesních porostů, ale i zde ji uživatelé honiteb předkládají další energetická krmiva na vnadištích, krmelištích či jinými formami. Každý asi zná někdy až ohromné hromady krmiva vyváženého do honiteb.

Černá má tak nadbytek potravy nepřetržitě po celý rok, a nelze se divit, že denní přírůstky jsou často u černé zvěře vyšší než u domácích prasat a přesahují až 1 kg za den! Můžeme si tedy za to my sami – myslivci a musíme si uvědomit, že bohatou potravní nabídkou zároveň podporujeme nežádoucí trvalé chrutí nejen dospělých, ale i velmi mladých bachyní.


Popsat poutavě lovecké úspěchy každý neumí... I fotografie je kvalitní zřejmě iPhonem Apple. A to bylo třináctého v pátek!

Lončák -bachyňka

Pátek třináctého


Volba dnešního večera je jasná. Na včerejší schůzi jsme se dozvěděli, že kukuřičná pole u nás letos neskončí dle původního předpokladu v bioplynce, ale zůstanou na zrno. Bohužel jsme široko daleko jediní s takto prostřeným stolem a tak se čuníci pilně připravují na nadcházející zimu.
Kukuřice jsme dnes vyvoněli novým kokošanelem a tak si vybírám pole s jílkem za kolejemi, které stojí mezi ní a lesem. Rodinné povinnosti mě uvolňují až po sedmé hodině a špatný vítr přinutí jít ¾ kilometru z druhé strany a zasednout na stožár v nejvzdálenějším koutě pole.
Navíc světla je opravdu velmi, velmi málo, tedy v porovnání s posledními dvěma čekanými, kdy jsem hlídal pole hned za městem a tak už po hodině mám roupy a lituji dnešního výběru a nakonec jen ujitá vzdálenost mě udržuje na místě. Ve ¾ na devět se však situace rychle mění.

Po krátkém varování sýčka je již slyšet praskání a šustot a občasné kviknutí v lese přede mnou. Připravuji se a beru do ruky kulobrok. Lámání je už skoro u kraje borku 50 m od stožáru. Steiner však zatím nic neodhalil a lomoz rázem utichá. Ticho před bouří trvá nekonečně dlouho, až nakonec se tlupa dá do pohybu krytá hustými větvemi na okraji.

 Velká bachyně ji zkušeně vyvádí do pole pod větrem a stále jistí. V jílku po kolena vidím bachyni a čtyři lončáky jakž takž, ze selat míhajících se pod nimi jen hřbety. I když to nemám rád, nakonec kvůli jistotě přeci jen lovím z kapsy baterku. Rozsvěcuji ji nad sebe a pomalu s ní sjíždím dolů na pole. První jdoucí bachyně je už skoro na větru a tak vím, že mi moc času nezbývá. Se světlem zrychlili i lončáci a strhávají sebou zbytek tlupy. Pomalu mi mizí ze zorného úhlu, když se z lesa vyhupují další dva lončáci a klusají za ostatními. Vybírám si ve světle prvního - tmavšího a posílám za nim své „hej,hej“. Prudce se zasekne, ale bohužel také stočí na ostro. Rychle tedy přejíždím na toho druhého, který stojí předpisově na široko. Ve světle baterky si už jen stačím všimnout zježených tmavých štětin na hřbetě, a jakmile se kříž dotkne lopatky, ztichlou nocí třeskne rána, která se v ozvěně vrací od stěny lesa.

Všechny kusy v nastalém zmatku běží zpět do lesa, jen poslední vodící bachyně se těsně před ním zastavuje a temně odfukuje. Nakonec i ona zabíhá a já kuželem světla a dalekohledem marně propátrávám pole. Nikde nic, pomalu si přehrávám předešlé okamžiky a ujišťuji se, že jako první do lesa zaběhl samotný lončák a až po chvíli zbytek tlupy, tak snad musí ležet? Obvyklou čtvrt hodinu nedočkavě zkracuji na pět minut a už se soukám dolů. Oddechnu si teprve, až když po 100 m nacházím skrytou v řádku ležet cca 50 kg lončačku.

Po chvíli už u ní poklekám s dubovým úlomkem, vzdávám Lovu zdar a v duchu děkuji mysliveckým patronům, že nade mnou dnes drželi ochrannou ruku a tak jako já nelpí na pověrách. Po vyprchání těchto pomíjivých okamžiků štěstí, si také pomalu začínám uvědomovat délku trasy, kterou ještě dnes s popruhem na zádech absolvuji. Tak přeji Lovu zdar, všem co dnes vyrazili tak jako já.

Petr Hruška, sociální sítě Myslivost a Myslivci Sobě

LOVECKÉ PŘÍBĚHY A KAMERA FOTOGRAFA. Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Lovy černé zvěře, Naháňky.

PRASE DIVOKÉ

LOVY BEZE ZBRANÍ


Přijíždím na místo ve starém Honekrovi mezi prvními. Po chvilce domlouvání jsem přijal místo k zaparkování a píchnul auto do závěje. Přátelské poklepání pravicí a už jen čekáme, až se všichni myslivci sejdou. Myslivců na smluveném místě přibývá a s tím i hlahol vášnivě diskutujících.

Já jen tiše stojím na kraji hloučku poslouchajíc barvité historky a sleduji okolí. Mou pozornost upoutal náhlý rozruch okolního ptactva. Byl to jen mžik. Rychlý jestřáb prolétl nízko nad střechami domů. Rychle se zorientoval v okolí a bleskově napadl hejno holubů. Já jsem sáhl po foťáku a snažil se zachytit jestřába do pasti mého teleobjektivu. On opakoval útok znovu. Udělal kruh kolem chalupy, ale holubi už byli ti tam. Já udělal jen pár "hozených"snímků, ale valný úspěch jsem nepředpokládal.

Skupina lovců se dala pomalu do pohybu. Jdeme chvíli po silnici a pak uhýbáme do zasněženého lesa. Pozoruji okolí a v mysli si vybavuji místo, kde by se mi nejlépe fotilo. Ale stejně zaleží na tom, kam mne závodčí postaví, říkám si.

Najednou se zastavíme a po krátké diskusi závodčí posílá lovce do dvou směrů. Já mám jít s bráchou na cestu uprostřed přehledného smrkového porostu.

Vyšlapujeme čerstvě napadaným sněhem, až zastavíme uprostřed lesní cesty. Zde je naše stanoviště. Mávnutím ruky se ujišťujeme, zda o nás soused ví a už jen čekáme, až zazní povel honcům k postupu. Já si také připravuji své fotografické nádobíčko a stavím objektiv s foťákem na jednonožní stativ, což mi umožňuje volnost pohybu objektivu a přitom je jeho oporou.

Povelová trubka zahájila lov. Honci jsou příliš daleko, abychom slyšeli jejich hlahol. A tak je všude zatím jenom bílé ticho. Občas jen, jak foukne vítr, spadne trochu sněhu z větví a rozsype se na tisíc vloček, které se třpytivě snáší v zimním slunci na promrzlou zem. Oba s bratrem stojíme vedle sebe a vnímáme tu zimní krásu. Sem tam něco tiše prohodíme, ale přitom bedlivě sledujeme hustý porost před sebou.

Najednou jsme zpozorněli. Jako bychom slyšeli nějaký zvuk. Najednou jako dělová koule vylítl z mejta větší lončák a ladným klusem utíkal přes volný smrkový porost k naší cestě. Rychle jsme oba nasměrovali své "zbraně" na cestu. Táhnu fotoaparát s divočákem a ve chvíli, kdy vybíhá do volného prostoru, mačkám spoušť. Cvak, cvak, cvak, cvak, foťák maká co může. Vedle mne třeskla rána a divočák byl ten tam. Vše se odehrálo tak rychle, že teprve teď vstřebáváme to, co se před chvílí stalo. Oba analyzujeme, jak jsme uspěli.

Honza předpokládá, že asi chybil. Aby neohrozil lovce v řadě, nemohl táhnout s divočákem jako já. Takže měl na míření velmi málo času. Já jsem ale tušil úspěch.

Po ukončení leče jsme se šli hned podívat na nástřel, ale tam nebyla ani kapička barvy. Jen přestřelený mladý modřín. Čímž si tedy, jak pravil jeden z myslivců, způsobil škodu ve vlastním revíru, takže vlastně k žádné vážné škodě nedošlo.

NA LOVECKÝCH STEZKÁCH. ČERNÁ ZVĚŘ.

Černá zvěř v lese

Při jedné pochůzce lesem jsem narazil tři šňůry velkých stop


Podle velikosti patří asi větším rytířům lesních houštin. Stopuji, poměřuji, počítám, kolik jich v tlupě mohlo asi být. A již rychlejším krokem si to štráduji přes pole k lesíku, který je již v dohlednu. Tam mne také neomylně stopy vedou. Sto metrů před krajem hvozdu uhýbám doprava, abych zjistil, zda divočáci v lese našli místo denního odpočinku.
Po pečlivém obeznání zjišťuji, že žádné stopy divočáků ven nesměřují. Je tu tedy šance, že by se dnes mohl konat lov na černou zvěř a já bych mohl získat svůj vysněný snímek běžícího divočáka na sněhu, který mi už kolikrát jen o vlásek utekl.
Proto volám bratrovi, abych mu sdělil výsledek obeznávky a domluvil se na případné lovecké akci. Bratr mi ale obratem mé plány rozhodil slovy, že se pravděpodobně chlapi nesejdou a naháňka asi žádná nebude.
Dostal pozvání na podobnou akci k sousedům. A ať prý jdu s ním. Na nic jsem nečekal a s radostí nabídku přijal.

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

.22LR #Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů 500 Nitro Express Africký mor Aglomerace aktivity radosti a milování života Akutrauma Amerika Anatomie jelena Aport Australian Water Buffalo Balistika Bažant Bažant pečený Beatiful Nature Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Bramborníček hnědý - Saxicola rubetra Brenneke broková dvojka broková kozlice Bukač velký Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Cviky poslušnosti Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Deer stalking Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dosled Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idaho Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jeřáb Jestřáb lesní Jezevec Jižní Amerika John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý KAMZÍK HORSKÝ Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí ragů Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný krimi Kritické myšlení Krkavec velký Krkonošské pohádky Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Křivka obecná Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na daňky Lov na jelena Lov na lišku LOV NA SRNCE lov na vlky Lov ve svobodném světě LOVEC BŘÍDIL Lovecká optika Lovecká vášeň Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké video Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu a přírodě zdar! Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medovina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen myslivec Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivecký soud Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák New Zealand O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Ondatra Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti otrava Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Peregrine falcon Pernatá zvěř pes Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři Příhody z loveckého batohu Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Pstruh pečený Psychopati Ptáci Puškohledy Puštík obecný Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Raroh Red Deer Cam Reklama a lov Roček Roháč obecný Ruger’s M77 RSI Ryby Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sekáč Sele prasete divokého Shozy Siga Skorec vodní Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slípka zelenonohá Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí játra Srnčí na kořenové zelenině pečené v troubě a houskový knedlík Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví Střevlík Střízlík obecný sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýc rousný Sýkorky Synantropie Sysel Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Trubači Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď úmrtí Upíři USA Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky VIDLÁK Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Výřad Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Yukon Photon XT/RT Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Značení zvěře Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

Vybraný příspěvek

SRNEČEK A LES. Starší srnci začínají shazovat paroží, mladší až v prosinci!

SRNEČEK A LES

HUNTING

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...