Zobrazují se příspěvky se štítkemZpůsoby lovu a historie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemZpůsoby lovu a historie. Zobrazit všechny příspěvky

MYSLIVECKÉ SDRUŽENÍ a ČERNÁ ZVĚŘ. Vzhledem k mírné zimě jsou přírůstky černé zvěře značné. Selata vodí i bachyňky z loňských vrhů. Krmeliště pro černou. Černá zvěř, Způsoby lovu a historie, Naháňky

Selata prasete divokého

Přikrmování i lov černé zvěře 


Oplocením bramborových polí myslivci ale vyřešili pouze jeden palčivý problém. Myslivci se všemožně snaží černou zvěř ve vyhovujícím počtu udržet v lesích, tedy tam, kde nedělá škody. Proto zřídili  krmeliště, na nichž divočáky celoročně přikrmují. V jejich okolí platí přísný zákaz lovu. Je to znát. Bachyně se selaty krmeliště navštěvují běžně už za světla.

"Zakládáme jim každý den. V létě jablka a drcenou kukuřici. Pak přidáváme i pozadky. Pro divočáky jsou zemědělské odpady, které obsahují jádro, vhodné. Rádi zemědělcům vyčistíme jímky kolem sušičky. Vyklidíme je a pozadky odvezeme do lesa. Tam přitahují i myši, které černá zvěř vyhledává,". "Když má klid, stahuje se, chodí jako hodinky. Můžeme ji důkladně obeznávat a pozorovat její zvyky. Bývá to poučné."
Je známo, že respektování hierarchie tlup je významným faktorem při boji proti škodám. Dospělé vodící bachyně jim zabraňují. Největší spoušť v porostech na polích páchá mladá zvěř nebo osiřelá selata. Proto je nezbytné dbát na správnou věkovou skladbu černé zvěře a intenzivně lovit jen nedospělé kusy. V honitbách potřebujeme silné kňoury a bachyně, kteří zajistí správné fungování společenského života černé zvěře. To je základ.

"Proto s předsedou mysliveckého sdružení klademe všem členům na srdce, aby na čekané lovili lončáky a hlavně selata. Ovšem před střelbou musejí zvěř řádně obeznat,". "Abychom motivovali odlov mladé zvěře, zavedli jsme jednoduché pravidlo. Divočák do pětadvaceti kilogramů hmotnosti patří střelci, jinak zvěřina připadne sdružení."
Tlupa černé u lesa večer bachyně a selata

Myslivci pořádají vždy v listopadu a prosinci čtyři naháňky. První je poplatková a její výnos přispívá, stejně jako prodej ostatní zvěřiny, k financování nákladů, zejména krmení. Mimochodem, už na počátku podzimu měli zajištěno padesát metrických centů jádra, ale celkově jich pro zvěř spotřebují osmdesát. Při naháňkách loví podle zákona, zhruba třicet až čtyřicet kusů, převážně selat. Vyzkoušeli si, že se jim to v příští sezóně mnohonásobně vyplatí.
Když sníží stav mladé zvěře, pak do chrutí nevstupují mladičké bachyňky a škody nerostou
.
"S naháňkami končíme na Štěpána. V lednu už nechceme vyrušovat naše stálé dospělé bachyně, které metají nebo se k metání chystají. Navíc bychom zbytečně vysilovali a stresovali i ostatní spárkatou zvěř, zejména srnčí, která v tomto období zvlášť potřebuje šetřit energii," .
V lednu však černou nestřílejí také proto, že do krmných směsí přidávají Cermix. Po ozdravné léčbě se na určitou dobu nedoporučuje konzumace zvěřiny. Rovněž individuální lovy koncem ledna omezí. Hlavně v únoru a březnu je třeba, aby střelci byli obezřetní.
Stává se, že mladší bachyně jsou v tomto období plné. Ve sdruženích, kde lov černé nezanedbávají, není třeba dohánět plán lovu. Už před koncem sezóny mají odlovený téměř celý přírůstek.

Text Dr. Arnošt TABÁŠEK


#Černá zvěř, Krmeliště černé zvěře, Lov ve svobodném světě, Naháňky, Způsoby lovu a historie

O myslivosti a lidech. Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zákony a předpisy o myslivosti, lov, Způsoby lovu a historie, Lov ve svobodném světě,

Lišku lovit je potřeba...jinak se 
přemnoží jako prase divoké!

O myslivosti a lidech


Odsuzovat někoho, že střílí zvěř nebo toulavé psy a mít přitom plnou pusu telecího řízku, je velmi neuvážené.

Život na této planetě je tak zařízen: ze smrti jednoho organismu vzniká život druhého. Člověk na tom nic nezmění. Najdou se lidé - vegetariáni, kteří odmítají jíst maso právě kvůli smrti jiného živočicha a nechtějí si uvědomit, že není absolutně žádný rozdíl mezi zabitím prasete a poražením stoletého stromu. V obou případech se jedná o totéž - ukončení existence živého organismu. Každý organismus něco prožívá a každý bez rozdílu si uvědomuje svůj konec. Jinak by se nejednalo o živý organismus.

Člověk má tu zvláštní vlastnost, že vše poměřuje podle sebe, podle svých pocitů a prožitků. Navíc jako pravděpodobně jediný živočich, díky schopnosti myslet, si uvědomuje svou minulost a budoucnost. To zvířata nedovedou a žijí pouze v přítomném okamžiku. Dokážou si pamatovat určité věci - učit se, ale jejich vnímání světa je "teď a tady". Rychlé a humánní usmrcení je tedy z hlediska "vyššího řádu" naprosto přirozené a normální. Pokud se budu rozpakovat zahubit nějaký živý organismus, umřu hlady. Naše těla jsou taktéž vystavena ataku miliónů různých organismů, až nakonec člověk podlehne, umírá a stává se součástí potravního řetězce (pokud nedojde ke zpopelnění).

Co by asi lidé jedli, kdyby nikdo nechtěl usmrcovat živé organismy? Staneme se snad proto všichni vegetariány, byť charakterem svého zažívacího traktu patříme mezi všežravce? Konzumací masa se na smrti zvířat každý nepřímo podílí.

Usmrcování jiných organismů z důvodu nutnosti není nic amorálního, ale musí se dít maximálně ohleduplně. Štvanice, naháňky, lov do želez a podobně je nepřijatelný způsob lovu. Lov sám o sobě špatný není a všichni odpůrci se musí nejspíš naučit myslet komplexně.

Přes problematiku usmrcování zvířat se dostávám k dalšímu stěžejnímu tématu poslání a smyslu myslivosti. Již pravděpodobně nikdy se v našich končinách nedostaneme do situace, aby život volně žijících větších zvířat mohl probíhat bez zásahu člověka. Dnešní kulturní krajina je na hony vzdálená přírodě v době, kdy se tito živočichové vyvíjeli, tedy před rozvojem zemědělství. Potravní řetězce velkých býložravců jsou silně narušeny nepřítomností velkých predátorů - rysů, vlků a medvědů, radikální změnou biotopů, vysokou hustotou lidských sídel a spoustou dalších civilizačních faktorů. Jinak řečeno planeta je přelidněná. To je ale jiné téma.

Z uvedeného vyplývá, že bez pomoci člověka by zde již nebyl žádný srnec, jelen či zajíc. A není už podstatné, zda by došlo k vymření díky nedostatku potravy, či k přemnožení a následnému vyhynutí z důvodu nějaké epidemie.

Příroda se dnes bez pomoci člověka v době nouze a bez lovu, v okamžiku přemnožení určitého druhu, neobejde.

#O myslivosti a lidech. Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zákony a předpisy o myslivosti, lov, Způsoby lovu a historie, Lov ve svobodném světě

Společné lovy a střelba na běžící sele nebo lončáka, řada myslivců hodlá ulovit úplně stejnou zbraní a se stejnou optikou jako na čekané. Vedoucí lovu a závodčí.

Hunting Rifles Kulovnice pro lov s optikou a montáží

Známým fenoménem je velice nízká účinnost střelby na společných lovech 



Většina z nás to již zažila. Padesát ran a na výloži jeden nebo dva kusy černé zvěře a liška. Toto má několik příčin.

Pro většinu myslivců není problém ulovit zvěř na čekané.
 Pěkně v klidu, vybrat, zamířit a vystřelit. Zcela jiná situace je ale střelba na běžící sele nebo lončáka, které řada myslivců hodlá ulovit úplně stejnou zbraní a se stejnou optikou jako na čekané. Tomu, že se výsledek nedostavuje, se nelze divit.
Povinné střelby jsou dnes zavedeny pouze v osvícených mysliveckých subjektech, ve kterých statutární zástupce a myslivecký hospodář nevydají povolenku k lovu dříve, dokud nejsou prověřeny střelecké kvality člena. Otázka zní, zda má cenu vydávat povolenku k lovu někomu, kdo neumí střílet, nebo někomu, kdo bude nenastřelenou zbraní zvěř v honitbě zraňovat a mrzačit? Myslím, že odpověď je jednoznačná – ne!

Výcvik střelby na běžící cíl je problematický. Střelnice, na kterých jde tato střelecká disciplína trénovat, je jenom několik. Celkem dobrou alternativou jsou laserové střelnice, kde se dá pohotová střelba na pohyblivý cíl celkem dobře nacvičit.
Řada států zavádí pro lovce certifikáty, které potvrzují jejich střeleckou zdatnost. Bez zkušební střelby vás nenechají lovit ve Švédsku, v Německu mají povinnou certifikaci všichni, kteří mají výkon práva myslivosti jako náplň práce. Na Slovensku je povinnost cvičných střeleb každý druhý rok. Dá se tedy očekávat, že něco podobného se časem objeví i u nás. Jak se k tomu postavíme, ukáže čas.
Arsenál zbraní některých našich myslivců je také tzv. morálně zastaralý.
To je nejvíce vidět jestliže se na naháňce sejde skupina lovců z několika zemí. Rakušané a Němci používají na naháňkách zpravidla poloautomatické zbraně s kolimátory a na jejich výsledcích střelby je to také znát.

Nové zbraně a optické přístroje v podobě kolimátorů a různých typů zaměřovačů, umožňující noční vidění jsou nákladné.
V anketách, které proběhly na našich mysliveckých webech již před řadou let jednoznačně „vyhrál“ individuální lov nad lovem společným, tedy co se obliby u myslivců týče. Má mnoho plusů, především ten, že skutečně můžeme provést průběrný odstřel a rána je jistější.

Existuje řada lovců, pro které je noční čekaná tím nejlepším způsobem lovu a neváhají investovat svoje finanční prostředky a čas a výsledky se dostavují. Negativem je často nevhodné umístění vnadišť a také jejich skladba. Je ale na každém myslivci, aby vnadiště nebylo mrchoviště a předkládané vnadění nezpůsobilo trauma procházejícímu návštěvníkovi přírody.
Společné lovy jsou náročné na organizaci a je nutné především dodržovat všechna zásady bezpečnosti. Dá se předpokládat, že v přehledném terénu asi nebude problém postavit střelce tak, aby byly dodrženy zásady bezpečnosti a aby zároveň šance na úspěšný lov byla velká.
Problém nastává v okamžiku, kdy se má lovit v rozsáhlejších lesních komplexech. Zde velice záleží na místní znalosti terénu, využití přírodních nebo umělých překážek a eliminaci střeleckých pozic na průsecích a cestách, kde se dá střílet pouze mezi houštinami.
Vedoucí lovu a závodčí by leče měli dopředu připravit a linie střelců postavit v přehledném terénu, nejlépe ve starších porostech, kde je možno zvěř obeznat a připravit se k bezpečné a účinné střelbě. Stále častěji se setkáváme s naháňkami se slíděním, společnou čekanou a také s výstavbou naháňkových stanovišť.
Také u lovu se setkáváme s řadou naschválů, zavětřování vnadišť, rušení klidu v honitbě, kde se má společně lovit a podobně.

#Hunting Rifles, Lov ve svobodném světě, Lovecká optika, Lovecké zbraně, Společné lovy, Způsoby lovu a historie, 

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř?

Zajímavě o vábení také píše zkušený myslivec na sociální síti o myslivosti. Dobrá zkušenost co stojí za úvahu. Jak na to?
Černá zvěř


VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř, já ji používám a protože jsem měl několik dotazů co a jak, rozhodl jsem se podělit o informace užití vábničky na černou.
Obecně jsem na vábničku dlouho moc nevěřil, tedy co se černé týče, dostal jsem ji k narozeninám od bratra a dlouho ležela v polici ladem, i když se lovu černé věnuji často, použít vábničku mě napadlo až před třemi roky. Jak vábit je otázka číslo jedna, návodů co a jak je plný internet, proto se rozepíšu o užití vábničky z mojí praxe. Máme lesní honitbu, černá se zde vyskytuje, ale jak už to tak bývá, jak se zvedne řepka a ostatní, stěhují se do lánů a klidu, lovím ve vysokém bukovém lese, kde probíhá těžba postupně a dbá se na přirozené zmlazení, proto je v těchto místech les dobře přehledný. To ale prasátkům moc nevyhovuje, jak všichni víte, do vysokého se jim moc nechce, zvlášť za měsíčku, kdy jde na ně dobře vidět. Nedaleko v smrkovém pásu mají kaliště, na opačné straně lesa pak porosty mladého jasanu, oba tyto lesní pruhy využívá černá při přecházení do jiných lokalit. I když mám nedaleko dvě vnadiště, často je problém černou ,,dostat" a nalákat do vysokého.

Proto jsem se rozhodl vyzkoušet vábničku, používám vábničku značky Hubertus. Nutno předně napsat, že černá rozhodně nepřicválá na zavolanou, jak to třeba známe při vábení srnčí. Vábení černé je dost individuální záležitost, ale obecně ze zkušenosti platí hlavně na lončáky a selata, což je ve většině případů cílová skupina zvěře k lovu. Při příchodu na posed- kazatelnu počkám, minimálně hodinu, než začnu vábit, ideální je, jsou-li prasata v dálce slyšet. Dají se přitáhnout opravdu z velké dálky a tak i hlasitost vábení může být větší, nebál bych se zavábit opravdu nahlas, v lese se zvuk dost rozbije o stromy, na poli u plodiny bych byl opatrnější. Nejdřív vábím opravdu hlasitě s asi 10 min. přestávkami, ideální je napodobit šťouchání prasat s typickým kvikotem, když se perou o potravu.
Kňourek se koupe...

 Další důležitou věcí je poslouchat, zda se prasata blíží a dle toho vábení ztišit a prodloužit přestávky mezi vábením. Čím jsou blíž, tím vábím méně a jen takové to krátké spokojené pochrochtnutí, to bohatě stačí na to, abych prasatům ukázal směr, taky vábím jen když se dají do pohybu, nebo začnou buchtovat, tak přesně neví, odkud chrochtání jde, dokážou totiž dost dobře poznat, že zvuk se šíří ze zhora, tedy z kazatelny. Taky vábím, pokud to jde, vykloněný ze střílny, protože se jednak zvuk lépe šíří a nedělá dutou ozvěnu,jako kdybych vábil uvnitř. Když už jsou prasata vidět a vylezou z krytu, nevábím vůbec, vnadiště navětří a poté lovím, první vždy vybíhají nejmladší kusy, pak lončáci a ostatní dospělá zvěř. Pokud zavábíte, když už jsou prasata na místě, zradíte je, proto, když jsou na odchodu, je lépe je nechat odejít na větší vzdálenost a pak teprve zase začnu vábit. Dají se tak prasata několikrát otočit a dokonce někdy i po výstřelu a ulovení kusu uklidnit tak, že se vrátí zpět! To ale neplatí vždy.

 Na vábení nejméně reagují vodící bachyně. Myslím si, že je to proto, že nerady vyhledávají ostatní tlupy cizích prasat, když mají selata. Raději se drží v té vlastní. Kňour přijde snad jen v době chrutí, dobře se tak dají navábit i osamocené kusy, např. zraněné a proto je nutnost je ulovit, jsou ale mnohem více opatrní a často mají potřebu se zastavit a jistit, obecně při vábení dokáží prasata stát i několik minut, až se mi kolikrát zdálo, že snad neslyšně odešly, ale ony jen tiše čekají, odkud to že na ně někdo chrochtá. Doporučuji si taky nastudovat zvukové projevy prasátek, které si spokojeně pochrochtávají a pak to aplikovat v praxi na vábničku, ostatně to už musel slyšet každý, kdo černou loví. I pomlaskávaní je třeba trénovat, to užívám ale jen když jsou prasata ještě daleko. Další věc mnou zjištěná, je vábit v rukavicích, jednak nejdou vidět v noci naše bílé ruce, které se hýbou, jak člověk vábí do všech směrů a hlavně zvuk tlumený rukou v rukavici mi přijde mnohem přirozenější, než když je ruka holá a zvuk z vábničky moc ostrý.

Pozor na ucpání vábničky při vábení, zvuk co z toho vyjde poctivě zažene všechnu černou v okolí. Vábničku mám na šňůrce, aby mi nehapala při vábení dolů. Když bych měl hodnotit vábničku obecně, má jednu velikou výhodu. A to, že ji nikdo moc nepoužívá a tím pádem ji prasata neznají, já jí na lov beru pravidelně a užívám, i když prasata ani neslyším. Ve většině případů dojdou na dostřel, nebo se alespoň z velké dálky přiblíží. Že to funguje, jsem si dokázal i mimo místa vnadiště, aby se nedalo říct, že prasata ,,jen"dojdou za potravou. Je to zajímavý způsob lovu, který hlavně oživí klasickou někdy nudnou čekanou v naději dojdou - nedojdou.
 Všem doporučuji vyzkoušet a přeji lovu zdar!

PS: V případě, že se vám prasata nedaří navábit, vábnička perfektně poslouží k odehnání turistů, houbařů a hledačů s detektorem a ostatních nezvaných hostů. (vyzkoušeno).

Jirka Sergi Pytela


#Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

Nástřel je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Lovy srnčí zvěře, Nástřel, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, Trofeje

Jedním z nejdůležitějších okamžiků správně probíhajícího lovu je určení umístění zásahu na těle zvěře. Ne vždy se totiž zvěř zlomí v ráně a musí se dosledovat k místu, kde zhasla nebo zalehla.
Srnec  v květnu - nerovný šesterák

 Dosled zvěře spárkaté i dohledávka zvěře drobné se organizuje podle značení po ráně, podle jejího chování a podle zvuků, které při útěku vydává. Velmi důležitý je i nález na místě nástřelu a na zanechané stopě.

Nástřel je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Jeho zjištění je nejdůležitější povinností lovce, protože na nástřelu můžeme zjistit, byla-li zvěř zasažena a kam byla zasažena. Nástřel se snažíme určit v terénu již z místa střelby podle některých význačných bodů.
Vlastní místo pak hledáme podle záporů způsobených prudkým odskokem zvěře po ráně. Na nástřelu si všímáme případné střiže, barvy, tříště a případně se snažíme najít rýhu po střele v zemi. Nástřel je velmi důležitým místem s ohledem na zahájení dosledu a na případné nasazení psa na pobarvenou stopu. Našemu nedokonalému zraku mnohdy pomůže bílý kapesník, který rozprostřený smýkáme v domnělém místě a na němž je i drobná krůpěj barvy dobře patrná.

Střiž nalezneme na nástřelu téměř vždy. Jedná se o chomáče vlny vytržené ze srsti zvěře střelou. Její délka, barva a jemnost nám mnohé napoví. Podle tvaru tříště (úlomků kostí) je možno usuzovat, je-li přestřelen běh apod. Lokalizovaný nástřel je vhodné výrazně označit zálomkem.
Vyšetření nástřelu patří spolu s vyhodnocením značení po ráně mezi hlavní ukazatele, které nám napovídají, kam byla zvěř zasažena.
Při střelbě na trofejovou zvěř se výjimečně stává, že je zasaženo paroží. Na nástřelu, ale někdy také dosti daleko od něj, pak zůstává tříšť parohoviny, zvěř je zasažena v podstatě obrně, ihned se skládá, zůstává nehnutě ležet, jindy se převaluje a hrabe běhy ve vzduchu. Nenásleduje-li okamžitá dostřelná rána, zvěř uniká a bývá ztracena.
V podstatě totéž platí pro obrnou ránu na trn, kdy střela pouze lehce škrábne obratle bez většího poškození páteře a míchy.

Při zásahu zvěře do hlavy bývá na nástřelu tříšť zubů, barva bývá řídká, smíšená se slinami a potravou. Pouze zásah mozku vede k okamžitému zhasnutí zvěře.
Při zásahu do oblasti krku reaguje zvěř pozvednutím hlavy, na nástřelu nacházíme tříšť obratlových kostí nebo i lopatkových chrupavek a tmavou barvu na obou stranách stopní dráhy. Odbíhá-li zvěř, děje se tak se svěšenou hlavou. Při zásahu jícnu zvěř třese hlavou, odskakuje a barva zůstává tmavá s příměsí potravy. Po zásahu hrtanu (možnost kombinace s ostatními zásahy krku) je barva po obou stranách stopy, je zpěněná. Při přímém zásahu krčních obratlů zůstává zvěř na místě.
Rána na hrudník zasahující nejdůležitější orgány se nazývá rána na komoru. Pokládá se za jedinou mysliveckou ránu. Je nesprávné snažit se zasáhnout srdce. Míříme raději do poloviny výšky těla za lopatku. Střela pak přeruší tepny vystupující ze srdečního svalu a významně naruší plicní tkáň. Je přerušen oběh krve a plicní laloky se rychle zahltí barvou. Zvěř při této ráně spíše zůstane v ohni a nepoškodí se přitom plece.

Daněla a danče
Rána na komoru je vždy smrtelná a jen zcela výjimečně se může vyhojit průstřel hrotů plic či okrajový zásah horních laloků. Po ráně na komoru se zvěř většinou vzepne, často hrábne předními běhy ve vzduchu a zlomí se v ohni nebo prudce vyráží s hlavou nízko nesenou. V ráně se zlomí většinou při průstřelu obou lopatek nebo při plném zásahu hlavních cév. Průstřel plic má za následek prudký výron barvy do hrudní dutiny. Barva na nástřelu bývá bublinkovitá, růžová se stopami plicní tkáně. Ústřely plic mohou být vrženy až několik metrů od nástřelu.

Podobně značí zvěř často i po ráně na játra. Tento zásah se někdy označuje jako zadní komora. Zvěř může zhasnout okamžitě, ale může také odtáhnout až 200 metrů. Na místě zůstává tmavá barva, často krupičkovitá od zbytků jaterní tkáně, na omak drsná.
Zásah na měkko zvěř značí pomalým odskokem a shrbeným hřbetem. Za chladného počasí lze rovněž občas postřehnout obláček páry, který se srazí nad zvěří po náhlém jednorázovém úniku teplých plynů z břišní dutiny. Při vysoko posazené ráně se zvěř prohne. Na nástřelu zůstává vodnatá tekutina s malým podílem barvy, často smíšená s obsahem střev nebo trávníku. Tento znak se však může objevit teprve po 20 – 30 metrech. Zvěř odchází pomalu, po několika desítkách metrů zaléhá a ohlíží se k ráně. Nenásleduje-li v této fázi násilné zvednutí z lože, zhasíná zde kus po několika minutách až hodinách. Je-li vyrušen nešetrným dosledem, může odběhnout velmi daleko a často bývá ztracen.
Po zásahu ledvin zvěř prudce nahrbeně odskakuje a na nástřelu zůstává hodně rudé barvy. Nezřídka také hlasitě naříká. Zásah ledvin je vždy smrtelný.
Při přestřelení běhu zvěř většinou poklesne a odbíhá. Při zásahu dlouhých kostí zadních běhů (zásah kýt) zvěř nadhodí zadní částí těla, zůstává většinou blízko nástřelu a vzpíná se na přední. Na nástřelu často nacházíme úlomky dutých kostí a barva postupně ubývá nebo zcela chybí. Při níže posazeném zásahu končetin stačíme zahlédnout přestřelený běh nesený v nepřirozené poloze, často volně visící a kývající se. Je-li zasaženo lehce svalstvo výše na běhu, odchází zvěř „po třech“ a postižený běh si „chová“. Tento zásah znamená bez použití kvalitního psa téměř jistou ztrátu zvěře a často se i vyhojí, přestože postižení zůstává trvalé a velmi těžké.
Při ráně k obrysu těla je zvěř střelou pouze „škrábnuta“ a na nástřelu nalezneme kousky střiže, případně kůže. Barvy bývá málo a zvěř odbíhá daleko.

NA LIŠKY se zaječím vřeštidlem. Mezi starými lesníky, každý sice něco naznačil, ale to hlavní si stejně nechal pro sebe...

Mnoho zkušeností jsem získal hlavně mezi starými lesníky, každý sice něco naznačil, ale to hlavní si stejně nechal pro sebe, to děláme ostatně všichni. Pouze někteří byli výjimkou a řekli mi víc, než je v tomto směru obvyklé, hlavně o individuálním lovu s puškou o lapání a o trávení.
Přidat popisek

 Vábit se musí naučit stejně ale každý sám, je jedno zda lišku nebo jelena. Pokud nechodí do přírody, zvuky nemůže odposlechnout. Dlouho jsem používal vábničku Faulhaber - zaječí vřeštidlo, velice úspěšně. Kovovou, cínovou vůbec neznám, rád věřím, že je lepší. Naše tehdejší vábničky s kovovým jazýčkem byly nevyhovující, nastavovací gumička sjížděla, zpuchřela, zvuk byl v lese cizí. Časem jsem se naučil dělat dřevěné vábce z jívového dřeva od velice úspěšného liškaře. Není na tom nic. Nařežou se asi 16 - 17 cm dlouhé rovné klacíky z větví jívy, odkorněné mají mít průměr asi 9 - 12 mm. Ve středu se udělá otvor asi o průměru 1,5 mm. Poté se nechají vyschnout přes celé léto na slunci, čím déle tím lépe, zkoušel jsem to i v laboratorní pícce. Vyschlá dřívka se odkorní nožem, jedna strana se pěkně kolmo k ose vábničky zařízne a zabrousí.
Na straně druhé seřízneme velmi strmě konec ostrým nožem do tvaru opačně postaveného písmene V. To bude jakýsi náustek. Pak už musíme vábec zkoušet ústy i poslechem, mírně rozšiřovat otvor, nebo dřívko postupně zkracovat u náustku. Většina vábců dostane hlas při délce mezi 15 až 13 cm, kratší už asi znít nebude. Mnohé vyřadíme. Doporučuji otvor ošetřit proti vlhkosti, třeba epoxydem apod. Na bílé dřívko je vhodné udělat barvou červené kroužky, prstýnky, aby se ve sněhu - upadne-li nám - dobře hledalo. Potom už zbývá jen trénovat a zkoušet. Nástroj je lehoučký, nepřekáží, zasune se tam, kam by se vešla propisovačka.

 Kupované myškovačky jsou výborné, zvláště německé. Někdo si je dělá z králičí kůstky. Zásada při vábení: na dálku zajíc, na blízko myš! V zimě večer vábím asi 100 m pod lesem z posedu. Nejdéle do 19.00 hodin, pak to je jen náhoda. V noci stojím u stěny lesa, vábím jen na viděnou, vždy myš. Liška z polí mě nejspíš neobejde, velice úspěšné od poloviny října na mladé lišky. Ráno nastoupím na lišku ve stěně lesa, vrací se po svém spádu. Lépe nevábit, nepřijde-li dnes, přijde možná zítra. Úspěšné v zimě. Je dobré, umí-li myslivec vábit na ústa i na ruku, v mrazu ať se však raději spoléhá na "píšťalky".
 Zaječí nářek se nejlépe odposlechne na honu, když psi aportují postřelené zajíce. Improvizovat znamená všechno na dlouho pokazit. Zvuk musí být věrný, vábící ho musí "dostat do ucha". Vábení v lese je lepší z vyvýšeného místa, stačí malá zásedka, prkno na větvi. Je dobře, když o něm nevědí ani lidé, závist mnoho pokazí.
Výhodou je poblíž uzavřené újediště (vývrhy ze zvěře, upravené ryby), které bude pouze "vonět", ale nikdo ho neuvidí. Otvírat ho stačí až v listopadu. Velmi dobré je nechat poblíž ležet odvětvený strom, lišky po kmenu rády skotačí, procházejí se, sedají na něm i si ho značkují. Cítí se zde příjemně. Naopak mnoho pokazí, leží-li poblíž třeba ztracený lanový úvazek nebo pohozený řetěz.

Nedůvěra lišek ke kovovým předmětům je známá. Jednou kolegovi náhle přestaly chodit k posedu již jisté lišky. V okraji houštiny našel několik "náhodou" zapíchnutých armovacích drátů. V lese se dá vábit již v pozdním odpoledni, v noci i při měsíci je malá naděje.
V té době je dobře sedět třeba v poli u stále doplňované hromady hnoje, stejně dobré a pohodlnější je sedět ve stohu. Na stohu je dobře vábit myš nebo ptáčkovat, to že dávno zmizeli úpolníci víme my, ne lišky. U stohu je lov na celou noc, jde spíše o myslivcovu výdrž, kdy ho mráz vyžene.
Střílí se hlavně brokem, ne větším než 4 mm, pozor na lišku, která má stažené slechy k hlavě i když má zavřená světla! Je živá, může pěkně kousnout! Kdo má v revíru širší potok v lukách nebo v polích, je ve výhodě. Přes vodoteč se u obeznaných spádů umístí kláda, liška po ní bude přecházet. Posed postavit někde poblíž na olši, má tu výhodu, že tekoucí voda tlumí vaše projevy. Vábí se spíš zajíc, lov je celodenní.
Považuji za obrovskou přednost, máme-li na zbrani puškohled. Používal jsem troják dvanáctku a kuličku 5,6x52R a ruskou dvojku dvanáctku. I na tu jsem si dal optiku. Střílet nejvýše do 40 kroků, na čekané jsou vhodné broky 3,5 3,75 4,0 mm, větší jsem ani doma nikdy neměl. Broky nad 5,5 m mají značný rozptyl a lovce svádějí ke střelbě na dálku, takový výstřel je nejistý, lišku může pouze zranit, broky mohou za určitých okolností poškodit i vývrt hlavně. To by vyžadovalo celý článek. Ještě jednu praktickou radu, je to můj poznatek z Ruska.

 Abyste nemuseli chodit v noci příliš čůrat, snězte doma před odchodem dvě natvrdo uvařená vejce.

 Dříve jsme lovili lišky jenom v zimní srsti, asi tak od konce prvního listopadového týdne. Od půli ledna se fenky šetřily, měly stejně poškozenou srst od lišáků. Liščata se norovala omezeně, zvláště tam, kde nebyla zvěř drobná. Tehdy totiž byla i určitá motivace, liščiny se dobře zpeněžily. Vždyť i za veverku bylo za první republiky 20 - 27 korun! Dnes jsou liščí kožky téměř bezcenné, současné ženy se cítí v kožichu málo štíhlé, rezavá barva nezeštíhluje jako například černá. Když už jsem se rozhodl radit, měl by si myslivec, který by chtěl dámu svého srdce obdarovat kožešinami, najít za přítelkyni nejlépe Eskymačku, Laponku či příslušnici podobných etnik, tam je velká naděje, že uspěje. Při dnešních neúměrných stavech se loví lišky celoročně.
Málo myslivců chodí na obnovy, přitom je to ta nejlepší šance, kdy lze lišku ulovit. Stačí když se smluví tři kamarádi. Jindy postačí, když projde lečí manželka s jezevčíkem. Vhodná je jen brokovnice, brok ne větší než 3,5 mm, v lese se má vždy na lišku tuplovat. A taky vždy řádně dohledávat, někdy i několik set metrů! V létě se určitě setkáte s liškou ráno u čerstvě posekané louky. Loví tam myši, zkuste ji přivolat jejich hlasem. Výhodná je kulovnička.

 Nejraději lovím lišky v době kaňkování. Lišáci se sami hlásí, ve sněhu jim lze tiše nadbíhat, v pohybu jsou celý den, hlavně dopoledne, mnoho lišek jsem ulovil mezi 12. a 13. hodinou. Nejlepší výsledky jsou v posledním lednovém týdnu a v prvních dvou týdnech v únoru. Večer je vhodnější brokovnice, brok 4 mm, přes den kulovnička. Bílý plášť je samozřejmostí. Liška je stejně jako ostatní zvěř citlivá na počasí, to je známé (slunce, deštivo). Naháňky na lišky plánované třeba s tříměsíčním předstihem lze chápat spíš jako společenskou záležitost než jako skutečný lov. Závěrem něco k zakázaným způsobům lovu, lapání do želez a trávení. Tyto způsoby byly produktem své doby, uvažme, že i středověké dámy se běžně bavily tzv. "houpáním" lišek. Myslím, že dnes jsme vývojově tak daleko, že o podobném lovu nebude nikdo vážně uvažovat, nehledě k tomu, že je i zákonem zakázán. Přesto musím hluboce smeknout před nejrůznějšími recepty na zavětření želez, ale ještě důmyslnějším složením návnady a přípravy místa pro železa. Sám mám doma několik receptů, které ještě praktikovali mně dobře známí, dnes již dávno mrtví lesníci sloužící jednak u arcibiskupských lesů, jednak u knížete Schwarzenberga.

To jsou hotové kuchařky! Jeden lesník mně to učil in natura a ono to skutečně fungovalo. Člověku se nechce věřit, že na tak absurdní recepty mohli přijít! To byla práce mnoha generací, tajemství se dědilo z otce na syna. V případě mého učitele pana K. Š. po dobu pěti generací! Vrátím se ještě k článku pana Sommera. Někteří mladší myslivci možná nepochopili, proč lesník uvázal k železům poleno. To proto, aby si liška neukousla běhák. První reakce takto chycené lišky byla ta, že se snažila schovat v některé houštině, zde vydržela téměř celý den, cestovat začala až potom. Do té doby měla být ovšem nalezena! Zatímco chycení kuny se považovalo za snadné, chycení lišky do želez bylo chápáno jako mistrovský kousek. Liška se chytí různě, nejčastěji za přední běh, kuna výlučně za přední běh. Trávení lišek mi podrobně popsali dva lesníci, jeden mi dokonce udělal praktickou instruktáž. Látka se umístila do napůl naříznutých vrabčích hlaviček a hlavičky se určitým způsobem spojily. Vrabci se zavěsili na určité nitě do určité výšky, ale jen na určitém místě, jinde lišky nereagovaly na návnadu. Ještě několik zajímavostí. Jednou se mi stalo, že jsem ulovil na Křivoklátsku lišáka v oplocence 12. března. Měl překrásnou zimní srst. Můj nejtěžší lišák měl hmotnost 13,80 kg, je na to svědek. Dlouho jsem o tom mlčel, ale další kolegové ve stejných skalách nad řekou ulovili lišáky 13,95 a 14,05 kg těžké. Je fakt, že se zde živí "bezpracně" na městské skládce. Jednou jsem ulovil za den tři lišky (únor), jednu ve dne, dvě v noci. Mám i další osobní rekord, věřím, že ho nepřekonám.

Koncem ledna roku 2000 jsem za dvacet minut minul také tři lišky na vzdálenost 40, 60 a 100 m. Čtvrtou už jsem pustil bez rány, bylo mi jasné, že musím svou remingtonku znovu nastřelit, i když jsem měl chuť ji spíš přerazit o strom. Předloni jsem si koupil v americkém obchodě posedový vak, měli tam vaky do -20 a do -40 stupňů za přibližně stejnou cenu. Prodavač, kterému neušel můj vnitřní boj, mě upozornil, abych si vzal raději ten první, v tom druhém mi bude moc horko. Z výstavy v Plzni jsem si přivezl chemický ohřívač chodidel, nohou, zápěstí, zad, zátylku - byly toho dvě plné tašky! Mám vyhřívané boty, speciální ponožky, alkalický ohřívač rukou. To podstatné mi však chybí: chuť a motivace. Ani jednou jsem se nepřinutil posadit se v noci do stohu. Přitom vzpomínám jaké to bylo vzrušující, chodíval jsem denně. Klepal jsem se v ovčím kožichu a v gumofilcákách, na kolena jsme si pod kalhoty dávali noviny. Nezničitelná dvojka z Iževska byla zaplacená třemi liščinami, léta mi věrně sloužila. Často byla zima jako v ruském filmu, ukládal jsem si, že nepůjdu domů dřív, než pojede šichťák autobus, potom jsem stanovil další termín, tím byl poslední noční vlak. Když se mi jednou povedl u stohu na liščí pár dvojstřel, rázem mi bylo teplo, i když jsem měl ruce zimou oteklé. Dávno u nás zrušili večerní autobusové spojení, totéž platí o vlaku. Čekám, kdy nám začnou konečně dávat lišky dobrou noc!
 Těm myslivcům, kteří nás vystřídají při mrazivém nočním čekání s vábničkou u úst přeji opravdu upřímné Lovu zdar!

#Černá zvěř, Způsoby lovu a historie, #Kančí steaky, #Lovecké právo, #Lovecké stezky, Čekaná, Divočák

Les a ráno myslivce
PRASE DIVOKÉ a MYSLIVOST

Prase divoké je jedním z druhů zvěře, kterým naše dnešní krajina vyhovuje a početné populace prasat se v posledních letech staly pro mnoho našich honiteb doslova záchranou mysliveckého hospodaření, kdy zajišťují 95 i více procent veškeré ulovené zvěře. Pro mnoho honiteb je prase i jediným druhem velké spárkaté zvěře, a pokud by došlo k výraznějšímu propadu v jeho úlovcích, znamenalo by to doslova katastrofu, protože by jednoduše nebylo co lovit. 

Trvale rostoucí úlovky prasat proto výrazně formují podobu naší myslivosti a jejich lovu je věnována značná pozornost, o které svědčí např. množství zateplených kazatelen a všudypřítomných „hromad“.

Ve většině honiteb navíc dosud nemusíme řešit problémy s neúnosnými platbami za škody zemědělcům, ani nehrozí sankce státní správy za překračování normovaných stavů. Z hlediska možností lovu prasat se tak dnešní doba dá nazvat blahobytem, který se dá porovnat snad jen se středověkem, kdy ovšem lovili jen vyvolení. 

Proto si jen málokdo z myslivců připouští, že prase je druhem, který vedle mnoha přínosů může i ohrožovat stabilitu mysliveckého hospodaření.

Bohužel je mezi námi už jen málo pamětníků, ale určitě stojí za připomenutí, že ještě před čtyřiceti lety bylo ulovení prasete v mnoha honitbách svátkem. V té době ovšem naše myslivost byla postavená na lovu drobné, ale co by nám zbylo dnes?Prase dnes už zdaleka není jen lesním druhem, ale natolik se dokázalo přizpůsobit dnešní krajině, že stále častěji proniká do blízkosti měst, což s sebou přináší problémy se škodami na zahrádkách, strach městských lidí z tak velkých zvířat a také tragické dopravní nehody.

MŮJ SRNEC. Beru do ruky smrkový úlomek a vkládám ho srnci do svíráku. Asi čtvrt hodiny stojím u srnce s kloboukem na hrudi poslední stráž. Vítr na chvíli utichá...

Cesta je dlouhá, slunce je ještě vysoko nad obzorem. V duchu vzpomínám na bulkaře, kterého jsem ulovil dva dny před tím a na chvíle s tímto zážitkem spojené.
 Na louku vyskočil srnec.
 Cesta rychle ubíhá a za chvíli už stojím pod starým posedem na třech mohutných smrcích. Tyto smrky stojí uprostřed louky, která je obklopená lesem. 
Místo jako z pohádky. 
Usedám na posed a užívám si dění v přírodě. Odněkud zleva se ozývá typický zvuk káně, kolem se mihli dva hřivnáči, kteří usedli na jeden ze smrků na němž jsem seděl. Zřejmě tu netušili nečekaného návštěvníka.
Po chvíli vidím, jak se na rohu lesa hýbají větve. Že by vytloukal srnec? K mému překvapení na louku vyšla daněla a zřejmě její loňské daňče. Docela mě to překvapilo, protože daňčí zvěř se v naší honitbě vyskytuje jen zřídka a v tuto roční dobu je setkání s touto zvěří spíše náhodou. Daněla stála v pozdně odpoledním, planoucím, ostrém slunci a obezřetně sledovala situaci. Bohužel je dnes mým nepřítelem číslo jedna vítr a tak zanedlouho vidím danělu jak mizí do krytu lesa se vztyčenou kelkou, typickým znakem této zvěře, pokud se cítí v ohrožení. Sedím dál a ze zamyšlení mě vyvedl až dusot, který se blížil přímo ke mně.

 Na louku vyskočil srnec. Byl to nádherný asi tak pětiletý šesterák s krásným, černým bohatě perleným parožím. Srnec se stále otáčel zpět k lesu a jistil. Nechápal jsem. Přece mě nemůže cítit, vítr jde přímo od něj ke mně. Náhle z lesa vyskočil další srnec a šesteráka zahnal. Co to může být za soka, když před ním takový srnec utíká? Rychle beru dalekohled. Byl to nádherný srnec s mohutným a krátkým krkem, s barvou, která byla výrazně světlejší než barva šesteráka. Na hlavě se mu blýskaly pouze dvě špice, které značně převyšovaly jeho slecha. 

Srnec zcela určitě třetí věkové třídy. V hlavě mám velké dilema. Střílet nebo ne? Takový srnec se nevidí každý den a o tom jestli byl odstřelový nebylo pochyb. Na druhé straně jsem před dvěma dny ulovil bulkaře a nechtěl jsem po tak krátké době znovu střílet. Je pravda, že každý myslivec má přemýšlet a nejednat zbrkle. Jenže to se snadno řekne, ale když před vámi stojí takový srnec.! Než jsem si to rozmyslel, zvěř to řeší za mě a nenávratně mizí v houští. Louka je opět prázdná. Teď je ta pravá chvíle si to celé promyslet v klidu. Něco mi říká, že jsem udělal správně. Ono by to bylo moc jednoduché, přijít na posed a hned napoprvé ulovit takového srnce. Do tmy mi vyšli na louku ještě asi tři srny a dva srnci mladíci. Nicméně já byl v mysli stále se srncem, který mi nedával možnost, abych na něj zapomněl. Tma se začala pomalu rozprostírat nad loukami, a tak jsem se rozhodl dnešní čekanou ukončit. Vybíjím kulovnici a pomalu se vydávám na zpáteční cestu. 
.....ale když před vámi stojí takový srnec.! 
V místě, které se jmenuje U Kulového mostu se setkávám s bratrem. "Tak co?", zněla jeho první slova. Vše jsem mu vyprávěl. "Měl jsem střílet?" "Co myslíš?" "Měl!" Odpověď, kterou jsem vážně slyšet nechtěl, ačkoliv jsem ji čekal. Asi ano, ale vážně jsem nechtěl nic uspěchat. Vše si v klidu rozmyslím a zítra se sem opět určitě půjdu podívat.
Druhý den jsem se měl učit. Ale jak? Vůbec mi to do hlavy nelezlo. Jak se mám soustředit na počítání nějakých diferenciálních rovnic, když mám v revíru takového srnce! Nemohl jsem dočkat večera. Hodiny a minuty se vlekly strašně pomalu. Konečně je čas odjezdu. Bratra vysazuji dnes jinde a s upřímným popřáním dobrého lovu spěchám ke třem smrkům. Jdu raději o něco dříve, abych třeba srnce nezradil. Takový "starý pardál" bude jistě velice opatrný a nechci ponechat nic náhodě. Spěchám k posedu. Když jsem od něj asi sto padesát metrů, ztuhnu. Přímo před posedem je kus srnčího a pase se. Beru dalekohled, který mě ujišťuje, že je to srna. Uklidnil jsem divoce bijící srdce a pokračoval směrem k ní. Bohužel mi uštědřila ne moc příjemný koncert, který žádný myslivec neslyší rád. Je pod mrakem. Ani ptačí zpěv není takový jako včera. Vše je moc klidné, bez pohybu. Nicméně si neustále opakuji, že takový starý srnec bude mít stálé teritorium a že bude určitě někde poblíž. Na louku přihopkali dva ušáci. Bylo pěkné a příjemné pozorovat je při jejich dovádění. V rohu louky se náhle objevila rezavá skvrna. Je tu. Ale z prvního nadšení mě vyvedl můj dalekohled. Byl to asi tříletý nadějný šesterák a hned za ním vycházela srna. Pomalu se šeřilo a viditelnost se stále zhoršovala. V rohu louky jsem uviděl siluetu srnčí zvěře. 

Kde se tam vzala? Vůbec jsem neviděl jak přichází. Byl to srnec. Hlavu měl bílou, jako by ji měl zasněženou. Přečíst tohoto srnce znemožňovala přicházející tma. Žádný mladík to nebyl. Nicméně na jeho paroží jsem viděl výsadu. Určitě to nebyl ten můj. To byl špičák. To vím určitě.
Z dálky se ozval výstřel. Že by brácha? Bylo to tím směrem. Nebo ne? Najednou druhý výstřel. Vypadá to, že je to on. Co mohl střílet? Srnec to asi nebyl, protože už byla tma. Asi liška nebo prase. Vrnění kapsy, způsobené mým mobilem mi hned odpovědělo na mé otázky. Zpráva: "Přijeď k silážním jamám a vezmi baterku." Bylo mi jasné, že když chce baterku, tak to nebude jednoduché. Sedám do auta a jedu na dané místo. U silážních jam už stojí brácha s úsměvem na tváři a u nohou mu leží asi třicetikilový lončák. Druhého jsme dohledali až ráno s velkou pomocí Lovky, fenky německého krátkosrstého ohaře. 

Aspoň jeden z nás měl včera úspěch. Brácha střelil, ale co já? Co můj srnec? Dneska to půjdu zkusit znovu. Byl bych rád, kdyby tentokrát on popřál "Lovu zdar" mně. Večer opět usedám na tři smrky a s napětím čekám. Jakmile se z lesa vynoří rezavá postava srnčí zvěře, srdce mi skočí až do krku. Vždy to má ale stejný scénář - beru dalekohled a vidím, že je to srna, nebo jiný srnec. Ach jo, kde jsi? Tma opět zesiluje a poslední naděje mizí s bekáním srny, která mi přišla na vítr.
Ani další den jsem to vzdát nechtěl. Brácha jde se mnou, prý chce vidět toho srnce, který mi nedá spát. Bohužel to dopadlo tak, jako ve dnech předchozích. Srnčího jsme viděli dost, ale "můj srnec" nikde. "Běž to zkusit jinam, na jiný posed," říká Vašek. Proč ne? Další den usedám na posed nedaleko.
ale co můj srnec, kde může být? 
Pod posedem bublá potok a já v naději sleduji okraj lesa. Po minulých dnech už si nedávám moc šancí. Měl jsem pravdu. Opět nic. Tak to šlo téměř večer za večerem. Vystřídal jsem spoustu míst a zákoutí, kde by se mohl "můj srnec" zdržovat, ale vypadalo to, jako by se po něm slehla zem. Dny ubíhaly, zkoušky jsem měl již hotové. Začal jsem chodit i na ranní čekané, avšak po srnci nebylo ani nejmenší památky. Je pravda, že během té doby jsem zažil spoustu nevšedních mysliveckých zážitků a několik loveckých úspěchů, ale co můj srnec, kde může být? Tato otázka mě trápila dlouhou dobu. Už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že srnec už v naší honitbě není. Poslední naděje pro mě byla říje. Bohužel ve druhé půli července se mi naskytla pracovní nabídka v zahraničí, kterou jsem nemohl odmítnout. Vrátil jsem se druhého srpna. Ihned jsem se informoval od kolegy, jak probíhá srnčí říje. Když mi sdělil, že seděl poblíž tří smrků a při čekané na divočáky připískal starého světlého špičáka, krve by se ve mně nedořezal. Nestřílel prý jen proto, že čekal na divočáky. Je tu. Je to on. O tom jsem nepochyboval ani vteřinu. 

Večer sedím na posedu poblíž pšeničného lánu. Beru vábničku a jemně zapískám do okolí. V tom se začne rozrážet pšenice a přímo k posedu se řítí srnec jako mířená střela. Na hlavě vidím, že na parůžkách má výsady. Není to on. Srnec, asi tak tříletý šesterák, pobíhá okolo posedu, natahuje větrník a mlsně hledá říjící srnku. Asi po pěti minutách ho to však přestává bavit a odbíhá zpět do krytu. Tato čekaná také nepřinesla úspěch v podobě mého srnce. Alespoň ho vidět, klidně i v dálce... Bohužel, má přání vyslyšena nebyla.
Opět jsem chodil každý den do lesa a celou říji jsem podřídil jen a jen tomuto srnci. Bohužel on o mě zájem evidentně neměl. Už jsem byl zoufalý. Nicméně jsem se nevzdával. Když už mi nemá být souzený, tak ať má moje dušička klid, že jsem udělal vše, co jsem mohl.
 
Sedím opět na posedu u potoka. Vašek asi o tři sta metrů nade mnou. Viděl jsem několik kusů srnčího a téměř ve tmě proběhla v dálce po louce liška. Mnohem důležitější však bylo to, co mi řekl brácha. Viděl ho. Chodil mu okolo posedu ve vzdálenosti asi padesáti metrů. Podle popisu to byl on. Já věděl, že chvíle našeho setkání se blíží. Důležité bylo, že tu stále je, a že ho říje nezavála někam jinam. Ráno sedím na posedu, kde byl včera Vašek. Bohužel, žádné překvapení se nekonalo. Slézám z posedu a postupuji šoulákem dolů na louky ke třem smrkům. Zastavil mě dusot a charakteristické frkání srny. Blížila se mým směrem, pronásledovaná srncem. V dalekohledu obeznávám špičáka, ale tentokrát jsem byl nezvykle klidný. Měl tenký, dlouhý krk, kratší paroží. Byl to velice nadějný roční srnec. Tak zase nic.
Posed v této lokalitě - U Zelené boudy jsem navštívil ještě několikrát. Nicméně říje už pomalu končila, srnci už na pískání téměř nereagovali. Jen tu a tam ještě nějaký mladík přiběhl v domnění, že zde nalezne nějakou nezadanou nevěstu. 
Že by liška? Beru dalekohled. Srnec.

Na kalendáři se objevilo datum devátého srpna. Od rána vytrvale prší. Dneska je asi s večerní čekanou konec. Nicméně naděje umírá poslední. A opravdu. Po obědě se vyjasňuje a vysvitá slunce. Večer opět sedám do auta a stavuji se pro bráchu. Ten nebyl kupodivu připraven, nebyl oblečen. "Co je? Ty dneska nejdeš?" "Nejdu, jsem dneska nějak utahaný". Popřál mi Lovu zdar a já vyrazil do revíru sám. Byl krásný podvečer, foukal mírný vánek, v trávě se třpytily kapky deště, kterými prosvítaly sluneční paprsky. Kapky vody se kutálely po tvrdých bukových listech. Ptáci zpívali nejrůznější melodie.
Auto jsem zaparkoval na tradičním místě. Beru kulovnici, dalekohled a jdu asi kilometr po cestě mezi lesem a poli. Opět se mi naskytl pohled na zelené džbánské louky. Dnes jsem si chtěl jít stoupnout k malé loučce nedaleko tří smrků. Jdu prostředkem louky a vycházím nad terénní vlnu, která tvoří výrazný přírodní prvek tohoto místa. Co to tam je rezavého? Že by liška? Beru dalekohled. Srnec. Leží si na louce jako by nic. Strnul jsem. Teď to bylo opravdové. Je to on! Poznal jsem ho ve vteřině a to i přesto, že byl ode mne asi tak dvě stě metrů. Srdce se mi rozbušilo tak, že bych ze sebe nevykoktal ani hlásku. Vždyť je to naše druhé setkání. Co teď? Pomalu se vzpamatovávám. Srnec nadále majestátně leží a kolem něho se popásá srna. Vracím se zpět přikrčen a pokouším se mu nadejít lesem. Opatrně našlapuji. Připadá mi, že každý krok je slyšet na míle daleko. Každou větvičku překračuji a v duši doufám, že tam srnec vydrží. Čím více se přibližuji, tím více jsem nervózní. Přicházím na malou mýtinku a dále se musím plížit. Zoufalá situace si vyžaduje zoufalé činy. 

Doplazím se až na její okraj a opatrně rozhrnuji trávu. Chvíle napětí. Srnec nikde. To snad ne! Vždyť jsem si dával takový pozor. Po chvíli vidím hlavu srny na kraji pšeničného lánu, asi osmdesát metrů od mého stanoviště. Po chvíli se tam objeví i hlava mého srnce, ale byla vidět jen slecha a jeho typické parůžky. K mému překvapení však po chvíli odchází pšenicí směrem ode mne. Jen srna tam zůstala. Nedalo se nic dělat. Celý večer jsem vydržel ležet pod smrkovou větví na kraji mýtinky. Vítr se proháněl ve vršcích stromů a mně se hlavou honily nejrůznější myšlenky. Asi po dvou hodinách se začalo šeřit a naděje se pomalu rozplývaly. Když jsem náhle v šeru uviděl, jak se pšenicí prodírá srnčí hlava. Byl to srnec, ale jestli špičák, to jsem si jistý nebyl. Přibližoval se velice pomalu. Tma narůstala. Něco mi říkalo, že je to on, pomalu vyšel na louku asi ve vzdálenosti sto dvaceti metrů. 

Podle postavy je to můj srnec. Ujistil jsem se, že to tak skutečně je. Kulovnici mám opřenou o dalekohled, srnce v kříži. S ranou stále vyčkávám. Ve vzdálenosti asi sta metrů se zastavil a to už byla poměrně velká tma. Začal jistit směrem ke mně. Musím si pospíšit, uvědomuji si. Vždyť naše třetí setkání se už nemusí konat. Kříž mu umisťuji na hruď a s krátkým a upřímným slovem "promiň" lehce tisknu spoušť. Burácející výstřel na okamžik přehlušil kouzlo přicházející noci. Srnec zůstává ležet ve voňavé trávě, v té, která mu během jeho dlouhého života byla mnohokrát zdrojem potravy, v té, která mu byla úkrytem před dotěrnými komáry. Teď v ní bezmocně leží a jeho život pomalu vyprchává z mohutného těla. Čekám asi čtvrt hodiny a pomalu jdu k němu. Po třiceti šesti čekaných, věnovaných tomuto srnci, konečně přišla ta chvíle. Chvíle, na kterou každý myslivec čeká. Beru jeho šedou hlavu do svých dlaní a mám zvlhlé oči. Na jednu stranu jsem velice šťastný, na druhou jsem si vědom, že končí velký příběh, příběh myslivce a srnce. Už nikdy nebudu s napětím čekat jeho příchod.
Beru do ruky smrkový úlomek a vkládám ho srnci do svíráku. Asi čtvrt hodiny stojím u srnce s kloboukem na hrudi poslední stráž. Vítr na chvíli utichá, jako by i samotná příroda se loučila s jedním ze svých tvorů, kterého jsem násilně vyrval z jejího lůna. Tma se již spustila na zem a těsně nad lesem vyšel z prořídlých oblaků měsíc. Děkuji svatém Hubertovi za zážitek a v myšlenkách si přehrávám celý příběh spjatý s tímto srncem.

#Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnec, Pravidla lovu srnčí zvěře, Lovu zdar!, Způsoby lovu a historie.

Ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Lovecké právo. První kule, poslední brok. Myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou.

Černá zvěř
ÚLOMKY

Úlomky, ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Je jich několik druhů a používají se při různých příležitostech. Nejčastěji se používá tak zvaný třívýhonkový úlomek, to jest koncové rozvětvení větvičky o třech výhoncích. Jeden takový úlomek vsune lovec trofejové zvěři do svíráku - u srstnaté zvěře, do klovce - u pernaté zvěře. Jde o symbolický poslední hryz či poslední zob rodné honitby. Existuje přesný výčet zvěře, u které se jí vzdává takto poslední pocta, v naprosté většině je to zvěř, spárkatá. Dravé zvěři se tento úlomek nedává. Druhý třívýhonkový úlomek si úspěšný lovec vetkne za klobouk na znamení úspěšného lovu. Další druhy úlomků - jednovýhonkový a pětivýhonkový - se používají dnes již zřídka.

ZÁLOMKY

Od úlomků nutno odlišovat zálomky. Jejich používáním se lovci dorozumívali jako němou mysliveckou mluvou již v dávných dobách. Nezasvěcení těmto znamením nerozuměli. Zálomky jsou rovněž větvičky uříznuté, ulomené, někdy pouze nalomené či zalomené, kterými značíme určitá místa jako například stanoviště lovce, nástřel, tedy místo, kde stála zvěř v okamžiku výstřelu, upozorňující na nějaké zařízení, něco přikazují či zakazují. Větvičky bývají různé velikosti, rozličně upravené, vše to se řídí stanovenými pravidly.

Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu". Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu.
Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že úlovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající.

Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie.

Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům.

K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu počítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".

#Pravidla lovu srnčí zvěře, Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké stezky, Lovu zdar!, Způsoby lovu a historie, Společné lovy, 

II. Lov lišek šoulačkou a kmotřička liška na fotografii. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Kmotřička - liška
Lov lišek šoulačkou

Základem šoulačky na jakoukoli zvěř je zlaté pravidlo – uvidět zvěř jako první, dříve, než zvěř zjistí nás. Pro lovecký úspěch je nutné tomuto pravidlu podřídit úplně vše. Znalost terénu beru jako naprostou samozřejmost.

Vítr je hlavní parametr, který je ostatně to nejdůležitější prakticky při všech způsobech lovu. Silný vítr způsobí, že lišky obvykle neloví v otevřeném terénu, a větrná místa překonávají rychlým klusem do závětří, kde loví. Samozřejmě je ale vítr nejdůležitější proto, že nás liška pomocí větru navětří, což pro ni není problém i na stovky metrů.V místech, kde lišky očekáváme, je bezpodmínečně nutné dobrý vítr mít. Vynikající pomůckou v tomto směru je obyčejný dětský bublifuk. Bublinka se pohybuje vzduchem a je vidět mnohem déle, než kouř z cigarety či různé jiné, obvykle práškové přípravky. Obzvláště v členitém prostředí a nebo při velmi slabém větru nám dobře viditelná letící bublina ukáže všechny změny směru větru někdy i na desítky metrů. A funguje po celý rok.

Další, neméně důležitý předpoklad pro úspěšný lov šouláním je naprosto tichý pohyb honitbou. Lišky mají vynikající sluch, prakticky lze říci, že sluchem dokáže liška zachytit nebezpečí na největší vzdálenosti, na lovu je to velmi důležité, protože vítr si obvykle hlídáme, pak následuje čich a na posledním místě je zrak. Výzkumy prokázaly, že i když se člověk pohybuje tak tiše, že sám sebe neslyší, sluch lišky jej dokáže identifikovat až na vzdálenost do sto metrů. Proto jsou rána a večery, kdy je naprosté ticho a bezvětří, pro lov šoulačkou velmi obtížné a pokud se umíme pohybovat opravdu naprosto tiše, tak i fyzicky náročné a často je lépe čekat. Ne nadarmo se dříve budovaly a udržovaly šouláky, a ani dnes se bez nich v mnoha dobře vedených lesních honitbách neobejdou. Sám buduji a používám šouláky v určitých částech lesa či remízů pro velmi tichý pohyb krajem mlazin v místech s dobrým přehledem a s ohledem na převažující vítr.
 
V první řadě ale musí lovec začít u sebe. Lovecký oděv i obuv nesmí v žádném případě sebeméně šustit či vrzat. Vynikající je v tomto směru klasický hubertus. Jiné oděvy z nešustivé látky jsou také vhodné, velmi důležité je, aby neměly žádné potenciální zdroje hluku. Kryté knoflíky jsou nutností, jezdce a úchytky zipů musí být také nehlučné. Poměrně silné a ne příliš přirozené zvuky vydávají také suché zipy, samozřejmě jen při jejich rozepínání. Cinkající klíče v kapse mnozí už vůbec nevnímají, ale zvěř je uslyší i na značně velké vzdálenosti. Stejným nešvarem je zásoba nábojů volně v kapse. Dalekohled je výborný s pogumováním, zruční lovci si nepogumovaný dalekohled mohou vylepšit sami, osvědčil se i těsně přiléhající návlek z hubertusoviny, který je ale nutné nechat ušít. Na šoulačku je výborný i široký řemínek na dalekohledu, v mlze, dešti či sněžení se neobejdeme bez krytky okulárů. Také na zbrani nesmí nic vydávat jakékoli zvuky, ať je to rachotící zásobník, nebo hlučné přezky řemenu zbraně.
Zbraň musíme umět naprosto tiše, jednoduchým a plynulým pohybem sundat z ramene, proto se mi nejvíce osvědčil široký nepodšitý kožený řemen, který je výborný pro nošení a zároveň velmi dobře sklouzne z ramene při nutnosti plynulého, ale i rychlého sundání zbraně. Veškeré pomůcky, které s sebou nosíme na lov musíme nosit tak, aby nemohly způsobit hluk. Kdo je zvyklý nosit batoh, určitě si vybere batoh bez hlučných přezek a popruhů, zároveň vše, co nosí uvnitř je dobré mít v samostatných pouzdrech. Pokud batoh nepoužíváme, jsou různá pouzdra také nejjednodušším řešením, od náhradní munice až po malou kapesní baterku. Část výbavy, tu nejpoužívanější, je vhodné nosit v pouzdrech na opasku, a zbytek v pouzdrech v kapsách. Tím se s jistotou vyvarujeme jakýchkoli nechtěných zvuků, zrazujících zvěř.
Neocenitelnou pomůckou je kukla na obličej a rukavice. Zvěř vždy velmi dobře vnímá nekryté části těla, a to bývá právě obličej a ruce. Na tyto nekryté části obvykle reaguje odskočením, i když jsou bez pohybu. Proto na svých šoulačkách a čekaných používám rukavice a kuklu celoročně. Pro letní období je vhodná bavlněná kukla a velmi tenké kožené rukavice, pro zimní rukavice je třeba u látkových rukavic vybírat z těch, které mají úchopové části dlaní a prstů pošité protiskluzovým materiálem kvůli spolehlivému držení zbraně.

Pro šoulačku (i při lovu lišek čekáním na zemi) je také velmi důležité mít předem vše dobře nacvičeno. To znamená tak dobře, že sejmutí zbraně, zalícení, odjištění atd. dokážeme udělat vždy naprosto automaticky, plynule, bez zbytečných pohybů navíc a naprosto bezhlučně. Třeba jen sejmutí zbraně z ramene, zejména při použití módních řemenů s protiskluzovým povrchem, je někdy dosti nesnadná záležitost. Zrovna tak používání dalekohledu musí být naprosto bezproblémové. Navíc, je velmi důležité se naučit všechny pohyby rukou dělat před tělem (z pohledu zvěře ), nanejvýše těsně u těla. Lišky, jako ostatně veškerá zvěř, výborně vnímají každý pohyb. Velkou chybou bývá i hlučné odjištění zbraně, takže i to je nutné se předem dobře naučit, aby i při zvýšeném adrenalinu v těsné blízkosti zvěře pojistka necvakla a nebo je lépe si ji nechat upravit na bezhlučnou.
Při našoulání zvěře je podstatné neudělat žádný prudký pohyb. Při spatření lišky nesmíme prudce reagovat, je nutné zachovat naprostý klid bez jakéhokoli pohybu, vyhodnotit, co vlastně liška před námi dělá, jestli loví, či přetahuje na jiné místo. Zároveň je důležitá i naše pozice a vzdálenost k lišce. Při spatření lišky na kratší vzdálenosti nedoporučuji používat dalekohled, jsou to pohyby navíc, které se nemusí vyplatit. V těchto případech zvedáme pouze zbraň a lišku si přečteme, pokud je to nutné, přes optiku na zbrani. Záleží na lovcových zkušenostech, zda a jak rychle dokáže situaci vyhodnotit a následně správně zareagovat. Prvořadé je to, zda o nás zvěř již ví, nebo ne.
Pokud o nás liška ví, nebo se jí něco zdá podezřelé, tak starší zkušené kusy okamžitě odskakují, a pokud nezjistily bezpečně příčinu, tak se obvykle na široko zastaví a jistí zpět. Liška neumí to co třeba srnčí, které se zastaví tak, že k nám stojí obřitkem a ohlédne se, a proto se zastaví vždy na široko. Jak daleko se zastaví je závislé především na terénu – zastaví se vždy tak, aby dobře viděly k místu zrazení, a dále na světelných podmínkách, v šeru jsou vzdálenosti obvykle krátké. V té chvíli je dobré být již připraven k ráně.

U mladých nezkušených lišek do věku jednoho roku je časté, že zvědavě zkoumají příčinu vyrušení, a po uklidnění, pokud zůstaneme bez pohybu stát, pokračují v lovu.
Je důležité si neustále uvědomovat, že šoulačka není závod, a je špatné prošoulat kilometry honitby co nejrychleji. Jako začátečník jsem právě takto špatně kdysi šoulal. Dnes si pro vlastní šoulačku neplánuji úseky delší než asi 500, maximálně 1 000 metrů, a čas, v jakém zdolám tuto vzdálenost je obvykle 2 až 3 hodiny.
Pokud šouláme k lišce, kterou jsme objevili na větší vzdálenost, než je naše střelecká hranice, je dobré využít co nejvíce terén, ale zároveň je důležité udržet si optický kontakt. Toto pravidlo dodržuji na základě několika zkušeností, kdy se mi sice podařilo perfektně našoulat na místo, kde předtím liška byla, ale nemohl jsem ji najít, nevěděl jsem, jestli odešla a nebo je někde v prostoru přede mnou. Obvykle přede mnou byla, ale díky výbornému využívání terénu byla neviditelná, a často se najednou vynořila tak blízko, že jsem neměl šanci lovit. Lze se sice k lišce přiblížit i bez naprostého krytí na volné ploše, to ale vyžaduje maximální trpělivost, zároveň je ale dobré vědět, že pravděpodobný úspěch je tak na 30%.
 Základem při našoulání již zjištěné lišky je vidět její hlavu (to platí i u veškeré ostatní zvěře). Musíme mít neustále na paměti to, že liška má výrazně větší zorný úhel, než člověk a je velmi citlivá na jakýkoli sebemenší pohyb v jejím zorném poli. Proto také v dlouhém kabátu, ať v hubertusu či bílém dlouhém kabátu na sněhu šoulám k liškám snáz – nemohou vidět pohyb nohou. Hlavu tedy sledujeme proto, abychom věděli, kdy se máme hýbat. Nestačí, že je liška plně zaujatá lovem myší, podstatné je to, abychom se pohybovali ve chvílích, kdy je od nás odvrácena hlavou alespoň o 120°. Naprostou podmínkou je, aby nás liška při šoulání neuviděla proti horizontu. Reaguje pak i na nehybnou siluetu na velké vzdálenosti ( 400 - 500 m ) okamžitým odskočením do krytu. Pokud máme za sebou pozadí, se kterým dokážeme splynout a neděláme prudké pohyby, liška nás neuvidí, spíše nevnímá, i když jsme naprosto nekrytí. Nejen při šoulání k již objevené lišce, ale i při celé šoulačce je tedy lépe šoulat kolem kraje lesa, remízků, mezí a využít v otevřeném nezarostlém terénu úvozové cesty, suché strouhy a podobně. Tato místa také rády využívají samy lišky k přesunům v rámci teritoria mezi lovišti.
Vědět jak šoulat nám ale nestačí, je nutné vědět i kdy a kde.
Celoročně je šoulání velmi účinné okolo hlavních spádů, v blízkosti denních zálehů a na lovištích.
Nejlepší doba na šoulání při lovu lišek je ráno po rozednění a následující hodinu. Není to proto, že by ráno bylo na lov lišek lepší, než večer, ale proto, že světla přibývá a liška je zvěř malá, ostatně noční šoulačka na lišky je velmi obtížná, pokud není sníh a měsíc, tak je úlovek na noční šoulačce spíše dílem náhody. Ráno vyrážím na šoulačku vždy až za takového světla, že jsem schopen lišku spatřit na vzdálenost asi 300 m. To je velmi důležité, nemá cenu pokoušet se šoulat za špatné viditelnosti, ať už ráno, nebo večer, protože liška nás svými smysly obvykle odhalí dříve, než ji uvidíme. A opakovaně zrazená i mladá liška se stává mimořádně opatrnou a začne vycházet na lov a zatahovat z lovu pouze v noci.
Hodina po rozednění neplatí za jasných mrazivých dnů v únoru a březnu, kdy je tato doba asi tři hodiny po rozednění, pak teprve lišky zaléhají ke krátkému odpočinku a je možné na ně opět šoulat od jedenácti hodin až do druhé hodiny odpolední, kdy se na loukách a pastvinách věnují lovu myší.

Ranní šoulačky v loukách v zimě jsou výborné ať už sníh je či není, a zejména s končícím kaňkováním se aktivita lišek výrazně zvýší a zejména lišáci loví často i v dopoledních hodinách. Období kaňkování od konce roku, kdy začínají staří lišáci aktivně hledat kaňkujicí lišky až do konce února, kdy kaňkování končí dává vysokou šanci potkávat a lovit hledající lišáky v průběhu celého dne, zejména v místech, kde jsou spády mezi místy porostlými rákosím, mezi norami a na hlavních spádech v loukách, po kterých se lišáci přemisťují mezi místy denního odpočinku lišek.
Velmi dobrá je šoulačka v pozdním odpoledni za deště v jarním a letním období, zejména jarní přeháňkové deště jsou naprosto ideální nejen proto, že v nich lišky velmi rády loví, ale zároveň naše šoulání liška neuslyší tak snadno.
Večerní šoulačka by ale měla být obvykle zaměřena na došoulání na místo, kde budeme na lišky čekat. S ubývajícím světlem se rychle zvyšuje pravděpodobnost přehlédnutí lišky a její následné zrazení, proto je lépe po západu slunce čekat na místě poblíž spádu.
Večer lišky, a zejména lišáci, vychází na lov často velmi brzy, a pokud nejsou opakovaně zrazovány, ať už myslivci, turisty či zemědělci, lze se s nimi setkat v průběhu celého roku už hodinu před západem slunce.
Při šoulačce musíme samozřejmě respektovat ostatní zvěř, zejména spárkatou a nezrazovat ji. Nejen, že to není správné z hlediska toho, jak se má myslivec v honitbě chovat, ale právě při lovu lišek je nutné si uvědomovat, že lišky jsou velmi vnímavé na zrazenou spárkatou zvěř a při spatření jakékoli odskakující spárkaté okamžitě reagují rychlým útěkem do krytu.
Přesná střelba je velmi důležitou součástí tohoto lovu, a protože se pohybujeme v různém terénu, nemůžeme spoléhat na přírodní opory pro střelbu. Nezbytnou pomůckou je střelecká hůl nebo stabilní trojnožka.
Lov lišek šoulačkou je velmi náročný nejen fyzicky, ale vyžaduje velké sebeovládání, znalost liščích zvyků, chování, výborný zrak a schopnost lišky najít. Není to něco, co jde velmi rychle naučit a propracovat se k dobrému šoulání vyžaduje čas. Znám mnoho myslivců, kteří velmi rádi a často šoulají, ale v jejich pojetí je to jen normální procházka honitbou se zbraní na rameni, u jiných zase spíše ozbrojená turistika, protože počet kilometrů po každé návštěvě honitby je někdy až úctyhodný. Jejich lovecké výsledky tomu odpovídají. Šoulačka, ta dobře provedená je ale jiná, prošoulám relativně malý úsek honitby, jsem v kontaktu se zvěří a zároveň s jejími pobytovými znaky. Tak detailní přehled o dění v honitbě nám jiné způsoby lovu neumožní, nebo jen omezeně.

Pokračování....

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

-figi-

III. Lov lišek čekáním. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Lov lišek čekáním
Lovecké zátiší s liškou a lankasterkou


Volba vhodného místa pro čekání na lišky je základem úspěchu.

Problematické jsou často navštěvované a zavětřované posedy a kazatelny. Je lépe čekat na zemi, není možné a ani správné mít u každého spádu posed nebo kazatelnu, navíc díky tomu dokážeme místem čekání reagovat na směr větru dle potřeby a zároveň i na ostatní podmínky, jako jsou posekané louky, sklizené obilí, množství sněhu apod. Vítr je opět to nejdůležitější, obzvlášť v členitém terénu je bublifuk pro zjištění změn směru větru okolo terénních zlomů nutnou pomůckou. Pro oděv, zbraň, vybavení a pohyby platí stejné zásady, jako při lovu šoulačkou. Je možné stát i sedět na malé stoličce, která nesmí vrzat ani vydávat jakékoli jiné zvuky i při našem pohybu. Sedět lze také přímo na zemi, zvěř sedícího člověka obtížně rozeznává a dokáže přijít neuvěřitelně blízko. Sezení při čekání na zemi je ale omezující a pokud se zvěř objeví za námi, tak zejména na krátkou vzdálenost je často nemožné reagovat a lovit. Stojícího lovce neomezuje žádný směr příchodu lovené zvěře. Není dobré se při čekání ukrývat za keře, stromy a podobné překážky, které nám mohou zkomplikovat střelbu. Naopak by mělo být zásadou, že stojíme před překážkou a máme za sebou tmavé pozadí, proti kterému nás veškerá zvěř nevnímá. Pokud chceme využít krytu, je to možné pouze u porostu do výše hrudníku, to nás neomezuje při střelbě, ale musíme samozřejmě i tak respektovat pozadí.

  Pohyby opět a zejména při spatření lišky děláme jen před tělem nebo podle těla, kukla na obličej a rukavice jsou při čekané na zemi samozřejmostí. Je obecně známo, že ve velmi větrných dnech zvěř zůstává v krytu a nevychází. Dnů se silným větrem se ale dá na lovu lišek velmi dobře využít, protože liška krom mimořádně extrémních podmínek jde na lov vždy. Podle směru větru si najdeme závětrná místa, především louky v honitbě, a ty pak lze spolehlivě využívat nejen při lovu lišek. Při silném větru je koncentrace zvěře v těchto místech vysoká a lišky přijdou také, protože již středně silný vítr jim značně komplikuje lov, jejich hlavní smysly - sluch a čich - jsou větrem značně omezeny. Na místo, kde chceme čekat, je nutné přijít včas, i když musím přiznat, že v některých případech, kdy jsem pro našoulání na místo čekané dokonale kryt terénem, a mám lišku dobře obeznanou, přicházím na místo s předstihem 10 - 15 minut. Lišky bývají opravdu hodně přesné. Další poznatek je vztah lišek a srnčí zvěře, a to v období, kdy srny kladou srnčata až do začátku srnčí říje. Srny jsou v tuto dobu velmi agresivní i mezi sebou, a většina srn, starší a zkušené bez výjimky, na lišku ihned nekompromisně útočí a nebo jí dají jasně najevo, že ji dál nepustí. Často jsem sledoval,že se liška bojí na louku, kde jsou srny, vytáhnout, a raději mění směr, nebo se drží od srnčího co nejdále. Pokud na louku liška vyšla, mnohokrát mi ji srnčí zahnalo, a proto v tomto období , zejména na posekaných obrůstajících loukách v letních měsících, chodím čekat s větší časovou rezervou, srnčímu se ukazuji a moje snaha je, aby louka byla prázdná a liška se nebála.
Čekání vleže zejména na posekaných rozlehlých loukách nám může přinést dosud nepoznané zážitky, protože zvěř reaguje na ležícího lovce jinak, než jsme zvyklí a i lišky běžně přijdou na vzdálenosti několika metrů, jistí, ale neodbíhají, ležícího člověka rozeznají jen podle pachu po větru a nebo z opravdu těsné blízkosti.
Čekat můžeme u nor, na spádech a na lovištích lišek, a to večer i ráno. Čekat lze i přes den, zejména v období kaňkování při dobrém výběru místa je velká šance ulovit i několik lišek během jediného dne.
Čekání u nor je náročnější z pohledu zkušeností a střelecké pohotovosti a sebeovládání.. Každá liška má svůj způsob opuštění nory, některé poměrně rychle opustí noru a rychle čárují pryč, některé se ve velmi krátké vzdálenosti od vsuku zastaví, a jistí. Ranní čekání je v tomto směru příznivější, protože liška po návratu k noře obvykle nejdříve prozkoumá nejbližší okolí vsuků a až pak zatahuje do nory. Ranní čekání by mělo trvat alespoň dvě hodiny po rozednění. U některých nor v hustých porostech nelze čekat vůbec, ideální jsou meliorační výpustě v polích a loukách a na místech s velkým přehledem, kdy je možno bezproblémově střílet.

Pro úspěch večerního či ranního čekání je nejlepší čekat na spádu v blízkosti denních zálehů lišek. Je velká pravděpodobnost, že nám večer vytáhne liška za dobrých světelných podmínek a ráno se bude pozdě vracet, tedy za plného světla. Je také důležité dobře si vybrat vhodnou vzdálenost od spádu, protože je velmi obtížné lovit lišku, která nám přijde na dvacet kroků a je nemožný jakýkoli pohyb. Je dobré volit vzdálenost předpokládané střelby alespoň 70 m. Volba předpokládaného směru střelby je neméně důležitá, protože ve chvíli, kdy se nám liška přibližuje na jistou ránu a v dálce za ní vidíme vesnici, už je pozdě na změnu stanoviště.

Ulovená liška trochu jinak...cazandoconarco
Čekání na lovištích lišek - v loukách nebo na strništích - je velmi účinné večer i ráno, ať v zimním či jarním období. Pokud čekáme ráno, nesmí nás odradit to, že hned při rozbřesku na loukách liška není. Často se objeví až za plného světla, a před zatažením do krytu si ještě pár myší chce ulovit. Při silném větru je nutné čekat na spádech na závětrných místech, jinak se může stát, že okolo nás liška jen rychle proběhne. Důležité také je vědět, kde se lišky budou koncentrovat v některých podmínkách. Po silných deštích, kdy je vše podmáčené, budou lišky pro lov vyhledávat místa, kde už povrch oschnul, což jsou terénní vyvýšeniny, to samé platí i při tání sněhu. Výborná situace nastane také ve chvíli, kdy napadne vyšší vrstva prašanu, který je následně větrem odvát, a vzniknou někdy i úplně holá místa. Sem nám při večerním čekání přijde liška s jistotou, a ne jediná. Při večerní čekané je důležitý i dalekohled, ve chvíli, kdy je šero takové, že lišku už pouhým okem nerozeznáme, nebo jen velmi obtížně, je nutné neustále sledovat dalekohledem místa, kde by se měla liška objevit.

Čekání u vlečky je výhodné v členitém terénu, kde máme malý přehled a liška by nám mohla projít, aniž bychom ji spatřili. V polních honitbách nám také dobře poslouží k přilákání lišek na loveckou vzdálenost.Tento zapomenutý způsob lovu lišek je jednoduchý, spočívá v tom, že jakýkoli masový odpad, kosti, kus plic ulovené spárkaté či přejetý zajíc se nám může hodit k přípravě vlečky. Naprosto ideální jsou zimní zasněžené dny s dobrou viditelností na sněhu po setmění. Vybereme si vhodné místo, kde budeme moci večer čekat v dobrém větru a místo pro zakončení vlečky v dobré lovecké vzdálenosti cca 70 - 100 m ( abychom se nebáli dýchat, až liška přijde ) a vlečku natáhneme z různých směrů, ideálně přes několik spádů k místu zakončení vlečky. Vzdálenost tažení návnady je ve stovkách metrů každého tahu vlečky. Toto si nachystáme přes den a večer při západu slunce začneme s čekáním. Velmi dobře se tento způsob osvědčil v lesních honitbách. Pokud je navíc vysoká sněhová pokrývka umrzlá, lišky mají nouzi a každá, která na vlečku narazí, přijde. Proto je dobré vydržet co nejdéle a rozhodně nekončit s čekáním po ulovení první lišky. Samozřejmě jde tento způsob lovu využít celoročně a vytáhnout si lišky z obilí nebo kukuřice. Vždy je ale nutné zakládat vlečky pro večerní čekání, protože založení vlečky odpoledne s tím, že budeme na jejím konci čekat ráno je úvaha špatná, protože lišky vše uklidí večer, a na ráno už nic nezbude. Při zakládání vlečky většinou nemusíme mít obavy z našeho pachu, protože většina honiteb je denně navštěvovaná lidmi a lišky jsou zvyklé. V odlehlých oblastech, málo a nepravidelně navštěvovaných to ale problém může být.

Na každý lov se dobře připravuji, promýšlím možné situace podle konkrétní obeznané lišky, terénu, bezpečnosti střelby a zejména předpovědi počasí. Samozřejmě třeba předpověď počasí nebývá úplně přesná a po příjezdu do honitby musí někdy dojít ke změně plánu, ale v tom je právě velká výhoda lovů ze země, kdy mohu ihned reagovat na veškeré změny podmínek. Velmi často mi lov vyjde přesně tak, jak jsem plánoval, liška vytáhne z krytu přesně na naplánované místo a v dobu, kdy jsem to předpokládal. O to lepší je pak pocit z lovu a lovecký zážitek.

„Liška kulí střelená, zlomení zlé moci znamená“ – toto pořekadlo starých zkušených fořtů platilo v dobách, kdy zbraně a náboje nebyly na takové úrovni, aby kulovou zbraní bylo možné lišku spolehlivě ulovit, a zásah byl zčásti věcí štěstí, nebo i dílem náhody. Liška není velký cíl, je většinou v pohybu a střelba kulí na lišky není úplně snadná, vyžaduje plnou koncentraci a sebekontrolu.
Dnešní lovecké zbraně, optika, a zejména střelivo, nám ale umožňují spolehlivě zasahovat lišky na vzdálenosti nad 200 metrů, a je jen na každém z nás, zda tyto kvality dokáže využít.
Faktem je, že pro dobrého střelce zásah lišky na 200 m není náhodná záležitost při střelbě vsedě s oporou.
Na šoulačce nebo čekané na zemi je to ale něco úplně jiného, v situaci, kdy lovec našoulá lišku v terénu, který neposkytne přírodní oporu pro zbraň a nablízku jsou třeba jen keře, si drtivá většina myslivců sami se sebou při střelbě neví rady, a volí tedy obvykle střelbu z volné ruky, což znamená s vysokou pravděpodobností neúspěch. Při těchto lovech se vždy výborně osvědčí střelecká hůl a nebo ještě lépe trojnožka. Platí samozřejmě, že cvičení dělá mistra, a proto je nutné střelbu s těmito pomůckami trénovat.
Velkou chybou je střílet na lišku vždy a na každou vzdálenost. To, co často slyším – liška nesmí odejít bez rány – je jen ukázka neznalosti a loveckého diletantismu, o morální úrovni dotyčných lovců se raději nebudu vyjadřovat – liška je zvěř jako každá jiná, a postřelená cítí bolest a trpí stejně jako třeba srnec.
Na lišku je dobré střílet vždy jistou ránu, protože chybená rána obvykle zvýší ostražitost a nedůvěřivost lišek v honitbě a lov se stává obtížnějším.
Pokud se ovládneme, a nejistou ránu si odpustíme, liška, i zrazená, přijde v dalších dnech spolehlivě znovu. Opakovaně jsem si ověřil při naprosto nečekaných setkáních, kdy jsem si lišku zradil, že následující den jsem ji na stejném místě a obvykle v naprosto stejném čase ulovil.

! Lov lišek ze země, ať už šouláním nebo na čekané je plný adrenalinu, napětí a pravidelně velmi silných loveckých zážitků, takových, jakým se málokterý lov na jinou zvěř vyrovná. A odnášet si z ranní šoulačky lišku, někdy i dvě nebo tři, je vždy nádherný pocit.

-igi-

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, 

Lov lišek I. Liška, Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Způsoby lovu a historie, Úspěšný lov, Názory myslivců, Honili myslivci,

Lov v zimě
LOV LIŠEK ŠOULAČKOU A ČEKÁNÍM

Liška. Zvěř, kterou chce ulovit snad každý myslivec, šelma obestřená mýty o neskutečných schopnostech, hraničících i s myšlením podobným lidskému. Synonymum chytrosti, bystrých smyslů a odvahy, nebo také drzosti a prohnanosti.
Pro některé nesplněný lovecký sen, pro mnohé obtížně ulovitelná, pro jiné jen náhodný úlovek. Zejména, když se hovoří o lovu lišek šoulačkou, naprostá většina myslivců nevěří.

Nemožné ? Není to ale zdaleka tak těžké, jak se mezi myslivci traduje.
Vůbec tu není řeč o náhodných úlovcích třeba při šoulačce na srnce, ale o cíleném lovu lišek šouláním a čekáním na zemi. Je to velmi efektivní lov těchto našich šelem, ve všech ročních obdobích, spolehlivý oproti ostatním zažitým způsobům lovu.

Začněme ovšem etikou lovu lišek. Lov lišek není trestná výprava na nenáviděného nepřítele. Ulovit lišku od liščat rozhodně nemůžeme hodnotit jako záslužný či hrdinský čin, a nutnost takového lovu nelze nikdy a ničím zdůvodnit. Proto je důležité naučit se rozeznat lišku od lišáka, a nebo dospělé lišky v období od počátku března do poloviny července nelovit.
Celoroční lov lišáků problémem není, přestože se traduje, že liščí pár se o liščata stará společně. Teritoriální lišák se během kaňkování spáří s několika liškami, a pokud v době péče o liščata nosí potravu k noře s liščaty, je to pouze pro jednu z těch lišek, které má ve svém teritoriu. Rozdíl je i v přístupu, liška přednostně loví pro liščata, a pak teprve pro sebe, kdežto lišák prvně nasytí sebe a pokud pak uloví další kořist, donese ji k noře. I když takto lišák pomáhá s potravou pro liščata, liška jej do nory k liščatům nepustí a lišák má první kontakt s liščaty až v době, kdy liščata sama vychází z nory.
Rozeznat lišku od lišáka většinou není těžké, jedinou podmínkou je dostatečné světlo.
Lišáci jsou obvykle větší, než lišky, to ale vůbec není spolehlivý rozeznávací znak.
Základním a nejspolehlivějším rozeznávacím znakem je postava. Už zhruba od čtyř měsíců věku je na první pohled vidět u lišáků mohutnější hrudník, a s věkem je tento znak stále výraznější. Zejména u dospělých lišáků je opticky těžiště těla posunuto výrazně dopředu. Lišky mají oproti tomu vždy válcovité tělo a působí kratším dojmem. Lišáci zároveň působí jakoby měli vyšší běhy.
Hlava je u lišáků v poměru k tělu velmi zřetelně větší, než u lišek. To platí zejména pro šířku hlavy, kde je rozdíl nejvíce vidět.
Také krk je u lišáků mohutnější, výrazný, a linie napojení spodní části krku k hrudníku je plynulá, na rozdíl od lišek, kde je znatelná křivka přechodu krku na hrudník. Mohutnost a linie krku jsou celoročně opticky velmi výrazné a naprosto spolehlivé znaky pohlaví lišek.
Ve zbarvení lišek a lišáků jsou také značné rozdíly. V zimní srsti obvykle nepoznáme rozdíl, krom náprsenky, kterou lze použít jako doplňkový znak. U lišáků je vždy náprsenka výrazná, až zářivě bílá, což je u lišek v malé míře. Na jaře a v létě je ale náprsenka poměrně spolehlivým znakem, u lišek nevýrazná, a v různých odstínech šedé, u lišáků opět bílá a výrazná. Lišky od liščat jsou přibližně od začátku dubna snadno rozeznatelné podle řídké až chybějící srsti na břichu, spodní části krku a bocích.. Tato místa jim záhy zarůstají, boky a slabiny obvykle srstí tmavou, která je dobře vidět a je zejména na bocích a slabinách velmi dobře patrná až do podzimu, a mizí v průběhu listopadu, kdy dorůstá zimní srst. Zkoumal jsem i ohraničení rozdílně zbarvené srsti u obou pohlaví. Jde zejména o přechod náprsenky a obličejových skvrn. Lze sice říci, že u lišáků je obvyklé ostré a jasné rozhraní různě zbarvené srsti, ale u části lišek je tomu také tak, a proto nelze tento znak použít jako znak určující pohlaví lišek. Týká se to i tvaru náprsenky a skvrn.
Rozdílný je také pohyb. Lišky mají oproti lišákům opticky drobnější krok, a jejich čárování je více plíživé. Lišáci oproti tomu působí dojmem dlouhých, plynulých pohybů, hlavu nesou opticky výše, což je určitě dáno i jiným tvarem krku a velikostí hlavy. Také oháňku nesou lišáci při pohybu výše, než lišky.
Lovecké zátiší
Z těchto znaků je nejdůležitější postava, krk a hlava, je poměrně snadné se to naučit už po několika pozorováních lišek za světla. Náprsenka je také i pro méně zkušené dobrým znakem pohlaví a osrstění lišek v době péče o liščata, kdy rozdíl nelze přehlédnout.
Ostatní znaky, zejména způsob pohybu a úhel nesení oháňky a chování jsou pro jejich praktické využití vykoupeny časem – častým pozorováním lišek v různých situacích a schopností vnímat detaily. Je zkrátka nutné mít lišky napozorované, pak při spatření lišky už podvědomě ihned určíme správně i pohlaví. Sám pozoruji lišky v mnoha desítkách případů ročně. U každé si určím pohlaví a odhaduji věk alespoň rozdělením na mladé až do stáří zhruba jeden a půl roku a na ty starší. Po ulovení lišky se vždy přesvědčím o správnosti odhadu, jak pohlaví, tak i podle zubů orientačně věk.
Tímto způsobem lze docílit téměř stoprocentní spolehlivosti určení pohlaví živých lišek v každém ročním období. Zároveň ale znovu zdůrazňuji, že spolehlivé rozlišení pohlaví je možné jen za dostatečného světla, a v době péče o mladé lišky za silného šera nebo v noci zásadně nelovím.
Dalším, obecně dosti rozšířeným nešvarem je střelba na lišky za jakékoli situace a bez ohledu na vzdálenost. Je zajímavé, že žádný z těchto střelců si při střelbě na spárkatou zvěř nikdy něco takového nedovolí.

První, velmi důležitou podmínkou úspěchu při lovu lišek je znalost způsobu života lišek. Liška není jen noční tvor, jak si mnozí myslí. Její život je charakteristický poměrně velkou pravidelností aktivity a chování a jako typická teritoriální šelma je dosti dobře předvídatelná.
Mnoho myslivců je mylně přesvědčeno, že život lišky je velmi silně vázán na nory, a pokud liška není na lovu, je v noře. Samozřejmě, že nory k životu lišek patří, ale využití nor jako denního úkrytu je v průběhu roku velmi nízké. Liška raději tráví dny na povrchu, lišáci prakticky celoročně s výjimkou podzimních plískanic a období kaňkování. V období kaňkování je poměrně časté zastihnout lišku s lišákem a nebo i s více lišáky přes den v norách. Není to ale kvůli páření, to je další z tradovaných omylů, páření probíhá vždy na povrchu, ale je to tím, že právě v noře si liška může odpočinout od dotírajících lišáků. Nory ale v období kaňkování lišky často kontrolují a zejména hledající lišáci jsou schopni zkontrolovat všechny nory v teritoriu i několikrát za den. Velmi často se ale lišky přes den zdržují na povrchu v těsné blízkosti nor, což lze na místech s dobrým přehledem využít k našoulání a úspěšnému ulovení. Jinak lišky obvykle tráví den v loukách, rákosinách, stařině, vzrostlých obilovinách, řepce a kukuřici, zarostlých mezích a samozřejmě v lese, a to jak v houštinách, tak v laťácích či v řídkém starém porostu.

To, kde bude liška trávit den, je závislé především na počasí, v létě využívá všechny úkryty bez ohledu na déšť či vítr. Podzim, zima a jaro svým počasím jasně určuje denní úkryt lišky, za jasných a slunečných dní liška zaléhá k dennímu spánku blízko zdrojů potravy na klidných prosluněných a suchých místech, často naprosto nekrytě, a jen chráněna alespoň malou přírodní překážkou proti větru. Nejoblíbenější v této době jsou rákosiny, zarostlé meze a lesní paseky. Důležitý je i klid, tam, kde je malý pohyb lidí, jsou lišky bez problému schopny zaléhat naprosto nekrytě i na rozlehlých holých pláních.V mrazivých zimních dnech jsem pravidelně pozoroval skupinu pěti lišek, které společně zaléhaly uprostřed rozlehlých luk u velké hromady větví z vyřezaných keřů. Celé dny se povalovaly na slunci, hromadu větví využívaly jako ochranu před větrem a ležely vždy na závětrné straně, ale tak, aby na ně svítilo slunce, ráno zaléhaly okolo deváté, kolem poledne v těsném okolí hromady větví ulovily nějaké myši, a v pozdním odpoledni opět vyrážely do okolí na lov. Po postupném ulovení tří z nich přestaly ostatní lišky toto místo využívat k dennímu odpočinku.
Vypadá poťouchle....
Lov lišek je nejefektivnější tehdy, když jsou lišky v pohybu, ať už na lovu nebo když se přemisťují v rámci svého teritoria. Proto je důležité vědět, kudy trasy - spády lišek vedou. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je obvykle rozdíl mezi spády večerními, kdy lišky vychází na lov, a spády ranními, kdy se vrací na místo denního odpočinku.
Pro nalezení spádů lišek je možné použit několik způsobů. Nejlepší je zimní období se sněhovou pokrývkou, protože je možné lišky stopovat a jsou také velmi dobře vidět i na velké vzdálenosti a za zhoršených světelných podmínek. První možnost je samozřejmě obeznávání spádů podle stop. Je dobré občas obejít okraje lesů, rákosin a dalších denních úkrytů lišek a sledovat množství liščích stop. Nejlépe 2 - 3 dny po obnově, protože nám jde o množství stop. Místo, kudy vede spád je snadno rozpoznatelné, pokud kontrolujeme okraj lesa, tak spád vede právě tam, kde je větší koncentrace stop zhruba na třiceti až šedesáti metrech okraje. Pokud není vysoká vrstva prašanu, lišky nepoužívají spády tím způsobem, jak třeba zajíc ochozy, ale spády používají jako koridor, v kterém se drží. Podle převládajícího směru stop lze odhadnout, jestli se jedná o večerní či ranní spád, ovšem zejména u rákosin je časté, že se tyto spády kryjí, což je naše výhoda. Další možnost, kdy využijeme právě toho, že jsou lišky na sněhu velmi dobře vidět, je večerní a ranní obeznání spádů na místech s velkým rozhledem. Ideální je, pokud jsme schopni z vyvýšeného místa kontrolovat co nejvíce okrajů lesa, rákosin, mezí. Vybereme den s klidným počasím a dobrou viditelností. Je nutné velmi pečlivě sledovat celý prostor, zejména pokud není sníh je snadné lišku přehlédnout. Čas, kdy obeznáme vytahující či zatahující lišky bude platit i v následujících dnech, pokud nedojde k výrazné změně počasí a v tomto čase můžeme s liškou na daném spádu počítat prakticky s jistotou. Obeznaná liška je už napůl ulovena, a toto na spádech platí celoročně.
Pokud máme obeznanou lišku a zároveň dobře odhadneme místo, kde liška přes den odpočívá ( časté obeznávání stopováním v blízkosti krytů nedoporučuji, liškám nevadí vyrušení, ale opakované zrazení ano ), je pak i poměrně jednoduché následně lišku ulovit. Lišky poměrně dobře dodržují čas, kdy vytahují z krytu za potravou. Pokud je počasí s malým nebo téměř žádným větrem, neprší ( v jarních a letních měsících déšť nevadí a často i dosti silný vítr ), je téměř jisté, že liška ( obvykle lišák ) vytáhne z krytu za světla. Je to ale velmi individuální, některé lišky jdou ven už hodinu před západem slunce (i dříve), nejvíce ale preferují dobu těsně po západu slunce a zejména feny vytahují nejčastěji až na rozhraní šera a tmy nebo za úplné tmy. Tento jev souvisí s aktivitou lišáků a lišek, lišáci jsou ve dne s výjimkou doby péče o mladé podstatně aktivnější. Kdysi jsem vůbec nemohl přijít na to, proč při lovech lišek ráno či večer je z deseti ulovených kusů osm až devět lišáků, a při dvaceti liškách za rok byly z tohoto počtu obvykle jen dvě feny.
Soustavy drenážního potrubí v polích jsou pro lišky také velkým lákadlem, v některých oblastech jsou liškami výrazně upřednostňovány, a i když liška neodpočívá přes den v potrubí, s oblibou leží na povrchu nedaleko. Vyústění drenáží jsou velmi spolehlivá místa jak ráno, tak i večer celoročně.
Kudy lišky vytahují za potravou lze také velmi dobře odhadnout i v neznámém terénu. Kamarádi se diví, že jsem schopen jim poradit vhodná místa pro tento způsob lovu lišek jen podle mapy, i když jsem v jejich honitbě nikdy nebyl, a navíc jsou často úspěšní hned při první čekané. Lišky jsou velmi dobře předvídatelné, spády dodržují desítky let až do výrazné změny prostředí, která jim znemožní spád dále používat.
Velmi dobře využívají terén, a i když to většinou nepostřehneme, tak liška vždy před opuštěním krytu pečlivě jistí. I proto jsou místa spádů tam, kde přechází z krytu do otevřeného terénu často na takových místech, kde má liška přehled nejen o tom, co se děje před ní, ale i do stran. Roh lesa, zarostlá cesta, strouha, mez či stráň, vodoteč, to jsou osvědčená místa.

-figi-

#Liška, Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Způsoby lovu a historie, Úspěšný lov, Názory myslivců, Honili myslivci, 

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

Příroda a myslivost Fotografie z myslivosti Černá zvěř Lovecké příběhy Myslivecké fotografie Myslivecká videa Myslivecká zábava Způsoby lovu a historie Ptáci Příroda Srnčí zvěř Zvěřina a kuchyně myslivce lov Lovecké stezky Myslivecké tradice Černá zvěř - bachyně Srnec Lovy fotoaparátem Liška Názory myslivců Drobná zvěř Lovy srnčí zvěře Kuriozity Jelen (Red Deer) Lovy černé zvěře Lovecké zbraně Sele prasete divokého Zvěř v zimě Humor o myslivosti Les Úspěšný lov Čekaná Lov ve svobodném světě #Lovecké stezky Střelectví Honili myslivci Ze života černé zvěře Mateřství a péče o potomstvo Jelení říje Instinkty a pudy Jak na to? Lovu zdar! Příroda a lidé Vysoká zvěř Zima a hlad v lese Černá zvěř - kňour Trofeje Zvěřinové recepty Hunting Rifles Ženy a myslivost Daněk Pravidla lovu srnčí zvěře Srnče aktivity radosti a milování života Myslivec a zvuky v přírodě Bažant Myslivci a konfliktní situace Myslivecké ráno Krmeliště černé zvěře-kamery Kulovnice Přírodní fantazie Žít ve svobodě Doby lovu zvěře Nastřelení lovecké zbraně Optika Srnčí říje Vábení Zákony a předpisy o myslivosti #Srnčí zvěř Jaro Myslivecké písničky Otázky z myslivosti Čas lásek jelenů Divočák Pes přítel myslivce Sociální sítě Srnec v červnu Jelen Muflon Naháňky Společné lovy Dalekohledy Diana bohyně lovu Historie Lovecký pes Puškohledy South Africa Zajíc Chrutí černé zvěře Dravci Krmelec Lovecké brokovnice Myslivcův sen Naše domovy a chalupy Pranostiky a příroda Vtipy Lovecká optika Radost a uspokojení Erika Heligonky Myslivecká mluva Myslivecká zařízení Obory a zvěř Zpracování zvěřiny Bowhunting (lovecká lukostřelba) Happy Days Krmítko Poslední hon Vnadiště #Lovecké právo Houby Idiots With Guns Myslivecké léto Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Pernatá zvěř Poslední leč Sojka obecná Stalo se Zacházení se zbraní deer rut Kachna Kachna divoká Kančí gulášek Koroptev Lovecké štěstí Myslivecké pověsti Na lovu muflonů Namlouvání Orel na hnízdě Reklama a lov Rytíři lesů Srnec Škůdník Tombola Veverky Vysoká Čištění zbraně Aport Dančí zvěř Dřevo a teplo Halali Hirsch-König des Waldes Husa divoká Jak zajíc přelstil líného hajného Krahujec obecný Kritické myšlení Krmeliště pro vysokou Kynologie Laně Lovy lukem a šípem Myslivecký ples Myslivost a Michaela Once Upon a Time in The West Pasování Pohádka O chytré kmotře lišce Pytláci Příroda a zdraví Shozy Webové kamery Zvěřinový guláš broková kozlice Škodná Bažant pečený Co budeme vařit dnes? Holub hřivnáč Kančí kýta na víně Lovecké signály Lovecké zátiší Mannlicher Schönauer kulovnice Milování světu vládne Montáže Raffle ball hunting Srnec jako ze zlata Stádo tlupa rudl Tetřev hlušec Verše myslivce Zubři Zvěřina Zůstal v ohni broková dvojka sv. Hubert #Kančí steaky 1 milion čtenářů Cazando con Arco Dívka s liškou Evropská Unie Golden Eagle Jelení guláš Kuna lesní Lankasterka Lesník Lion (Lev) Liška Eliška Lucky deer Láska Markazíni Podzim Polesí Strzalowo Psychopati Red Deer Cam Roček Siga Skupinový život Sokolnictví Straka obecná Volavka popelavá Zvěřinová paštika Záchranná stanice hamerles Amerika Cesty Chile Atacama Chov zvěře Drozd kvíčala Hejkalové Jagd Jelení kýta Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kalendárium Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Krkavec velký Kukačka obecná Káně lesní Kňour útočí Lesnická škola Lesní plody Lončák Los (Elk) Makov Malorážka Mauser M98 Moose Hunting Nástřel Odchyt pernaté Ornitologie PF Památka myslivce Pečená kachnička Pečené prasátko Pohádka stromů Polák chocholačka Posed Poslední hryz Rychlý srnec Skupinka jelenů různého věku Slanisko Sokol stěhovavý Sovy Srnčí guláš po myslivecku Strzalowo Svíčková Synantropie Teritorium VORAŘI Wildlife Zahrady Zdraví Zeiss Zimní oblečení a obutí Zvěř a počasí Újeď Čáp bílý Šoulačka Šípková omáčka ke zvěřině #Daněk #Waldemar Matuška #Černá zvěř - bachyně Aglomerace Anatomie jelena Berneška Borrelióza Borůvky Brenneke Chukar Partridge Datel černý Double Rifle Dudek chocholatý Filip Gepard Gorilla Hořící špalek Hájovna U pěti buků Investiční zlaté mince Jaguar Jahody Jelen útočí Kalous ušatý Kančí kýta na smetaně Kančí se šípkovou Kaňkování Klíště obecné Krmeliště černé zvěře Krteček Kulový dvoják Kvakoš noční Křepelka polní Labuť Lama Lasice hranostaj Ledňáček Lovy na černou v Maďarsku Mauser M03 Medicina Medvěd Minutkový srnčí guláš Miška Na stojáka Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Orel bělohlavý Osudový srnec Pamětní mince Paul Mauser Polesí Strzalowo Polsko Potápka chocholatá Páření Čmelák královna Ruger’s M77 RSI Rys ostrovid SWAROVSKI Sauer 101 Skřivan Slivovice Sluka lesní Slunce Sršeň obecná Stehlíci a ledoví muži Strakapoud velký Strašidla Svišť Swedisch Fire Torch Sýkorky Tetřívek obecný Tom Miranda Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Upíři Velikonoční sekaná Vlha pestrá Vodouš šedý Vydra Vytápění chalupy Welshspringerspaniel Woodcock Hunting Zlato a šperky Zoologie Zvěř živě Čejka Červenka obecná Čiplenka Čmelák Špičák Švestky Ťuhýk Životní srnec

Vybraný příspěvek

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,  poloplášťová střela RWS 3,24g Zdařilá fotografie a takové se často nevidí. Někom...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...