Zobrazují se příspěvky se štítkemPříroda a myslivost. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPříroda a myslivost. Zobrazit všechny příspěvky

KAM LANĚ CHODÍ PÍT...JELENI U VODY. Příroda a myslivost, Jak na to?, Myslivecká zařízení, Zvěř a počasí.

JELENI U VODY
NEDOSTATEK VODY

Období s omezenými srážkami v posledních létech se projevilo na dalším snížení početního množství drobné zvěře v mnoha honitbách. Nedostatek vody u spárkaté zvěře je příčinou její větší migrace.Hledání a konzumace zemědělských plodin s vysokým obsahem rostlinné vody má za následek zvýšených škod na porostech. Také ostatní volně žijící živočichové jsou vázáni na přístup k pitné vodě, proto jejich druhové zastoupení je možné spatřit jen v blízkosti vodních zdrojů.
K zajištění vody pro zvěř je možné přispět obnovením pramenišť, dále budováním umělých napajedel a také pěstováním plodin s vysokým obsah vody, které jsou zakládány tak, aby byla načasována jejich konzumace v suchém období.

Obnova pramenišť
- je v současné době, při poklesu spodní vody, velmi problematická. Podaří se jen v málo případech. Zvláště v zemědělské krajině, po provedených celoplošných melioracích, je to velmi obtížné.

Budování umělých napajedel

Budování umělých napajedel pro spárkatou zvěř je možné tam, kde je trvalý přítok vody Napajedla se budují ve větším rozměru, aby měly mírný sklon k vodní hladině, nejlépe zpevněný štěrkem a pískem tak, aby zvěř nezapadala do bahna. Vodu je nutné nechat vyšetřit a v případě její závadnosti nádrž vypustit a provést asanační opatření. Vhodné je do přítoku vody vložit pískový filtr. Nejméně jedenkrát ročně provést očistu napajedla včetně okolí.

Dočasná napajedla pro spárkatou zvěř se budují jen v aklimatizačních, karantenních a přezimovacích obůrkách. Jejich vyčistění se provádí vždy po vypuštění zvěře.
Trvalá napajedla pro drobnou zvěř lze budovat v místech s trvalým přítokem vody a to jen malé velikosti, ale ve větším počtu. Přístup k vodě s malým sklonem je vhodné vyčistit od buřeně a trávy, aby zvěř i u vodního zdroje mohla jistit.
Jako přenosná napajedla pro drobnou zvěř se v současné době dají využit rozřezané pneumatiky, které mráz nepoškodí, ale špatně se čistí. Často se využívají přenosné drůbežářské napáječky a plastové mísy aj. Vodu je nutno stále doplňovat a zvěř si na tento zdroj vody brzy zvyká.

Náhradní zdroje vody pro zvěř

Pokud není zvěř zajištěna dostatkem pitné vody, je potřebné vytvářet plochy zelené píce s vysokém obsahem rostlinné vody, která je schopna v omezeném čase nahradit volně přístupnou pitnou vodu. Včas před sklizní obilovin a technických plodin založit políčka tak, aby porost měl alespoň 10 - 15 cm výšku, kde by zvěř měla potravu s dostatkem rostlinné vody, případně rosy, kterou porost udrží. Ihned po sklizni obilovin, předkládat drobné zvěři krmnou řepu, případně jiné dužinaté bulvy. Po žních lze doporučit založení zelených ploch pro zvěř (posklizňové směsky), které vydrží až do zimních mrazů - nejvhodnější je hořčice, krmná kapusta aj., které vydrží i mírné mra-zy.

Nutno upozornit, že u vodních zdrojů se soustřeďuje nejen užitková, ale škodná zvěř, proti které je potřebné učinit vhodná opatření. 
Jelikož jsou ale myslivci nejen ti, kteří se starají o zvěř, ale mají zájem i o krajinu jako takovou, měly by si vždy při obnově, zakládání a budování napajedel a umísťování dočasných napajedel uvědomit, že by takové místo mělo být v souladu s krajinou a svým provedením a estetikou by v krajině nemělo rušit. Jistá nenápadnost napajedla snad i zabrání návštěvě některých nenechavců, esteticky a citlivě zabudované zařízení v krajině naopak určitě potěší vnímavého turistu či náhodného návštěvníka.

VOSA JE LOVEC ULOVILA ZELENOU MOUCHU

VOSA JE LOVEC ULOVILA ZELENOU MOUCHU

Vosy (Vespoidea) jsou nadčeleď blanokřídlého hmyzu. 


Společnou charakteristikou je, že jsou to suchozemští, draví a často jedovatí živočichové. Jsou všežravci, živí se jiným hmyzem a dalšími členovci, ale i dřevem, nektarem, ovocnými plody i houbami. Někteří zástupci, např. čeledi mravencovití a sršňovití, tvoří trvalá nebo dočasná společenstva čítající až několik stovek tisíc jedinců.

 Mnozí z nich, např. čeledi sršňovití, hrabalkovití, žahalkovití, mívají žihadlo, orgán sloužící ke vstřikování jedu do oběti.

SVĚT MYSLIVOSTI JE PESTRÝ A UŠLECHTILÝ. Lov ve svobodném světě, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Příroda a lidé

MUFLONÍ STÁDEČKO

V mysliveckém životě se setkáváme s tím, že někteří lidé považují chování myslivců, 

 
kteří vnímají a vnitřně prožívají všechny fyzikální a estetické vlivy přírody, mají k ní pozitivní citový vztah a jsou vyznavači a šiřiteli obdivu k jejím krásám, za naivní romantismus, měkkou zženštilost, přejemnělost a nedostatek mužnosti.

  Najdou se i takoví, kteří se za to myslivcům posmívají, protože jim nevěří a myslí si, že oni vznešený vztah k přírodě pouze předstírají, neboť lovecká puška a láska k přírodě jim připadají naprosto neslučitelné. Jejich představa je taková, že mužnost, či jak se zpravidla říká chlapskost, u myslivce znamená vyvíjet takové lovecké úsilí, s nímž je, ve vztahu k živým výtvorům přírody, nutně spojena tvrdost, nemilosrdnost a drsnost, hraničící až s bezohledností a bezcitností. Tito lidé se značně mýlí.

Bohužel, jsou mezi nimi tu a tam i držitelé loveckých lístků. Je především musejí myslivci litovat. Litovat proto, že postrádáním vnímavosti a citlivosti k přírodě přicházejí o ono její kouzlo, které nabízí v podobě možností poznávat zblízka, důvěrně v přirozeném prostředí, bohatou rozmanitost barev, vůní, tvarů, pohybů a melodií, jejichž harmonie vyvolává u vnímavého pozorovatele pocity posvátného klidu, líbeznosti, půvabnosti, něžnosti, útulnosti a přívětivosti, až to vše hřeje u srdce. Někdy ovšem také pocity tajemného napětí, úzkosti z nezkrotné divokosti přírodních živlů, i obav z toho, jaké překvapení člověku připraví v příštích chvílích. Z toho se naopak srdce až svírá.

Uvedené osoby tak přicházejí o vzácné zážitky ze zvláštního působení přírody, která svými bohatými výtvory a harmonií jejich projevů zušlechťuje lidské srdce, lahodí lidské duši, povznáší ji, probouzí v ní zárodky romantismu a otevírá prostor pro jeho rozvíjení.

Zvláště, když myslivec může v malebných zákoutích svého revíru pozorovat kolem sebe zrod nových životů, růst mláďat, jejich radost ze života, a osobité obdivuhodné vlastnosti a znaky jednotlivých druhů zvěře. A také, když se vžívá do jejich konkrétních, jednotlivých osudů a snaží se jim pomáhat, aby žili bez strádání a utrpení.

Zmíněných "kritiků" - vidících v přírodě, včetně zvěře, zpravidla pouze ekonomickou hodnotu, a v lovecké pušce nástroj k jejímu dobývání, případně považujících zvěř ve volné. přírodě pouze za terč pro střelbu, se všechny ony blahodárné vlivy přírody nedotýkají. Oni je nevidí, neslyší a nepociťují, jdou jaksi mimo ně. To ochuzuje jejich život o prožitky krásna, ušlechtilosti a vznešenosti, o možnosti vychutnat je, těšit se z nich a duchovně se jimi obohacovat. Také je připravuje o podněty a otázky k hloubání o světě a v jeho rámci o hodnotách v lidském životě i o sobě samém. Atmosféra vyzařována přírodou si totiž vnímavé lidi, kteří s ní přijdou do bezprostředního styku, plně podmaní, a umožňuje jim vidět problémy lidského života v jasnějších konturách a v přirozenějších, patřičnějších hodnotách. Z této mnohonásobně opakované zkušenosti také vzniklo vyznání myslivců, že les je pro ně chrámem přírody. (M. Fabelová) To není pouhá slovní hříčka, nýbrž prožitý poznatek mnoha mysliveckých generací.

Bylo by ovšem nesprávné tvrdit, že k myslivcům chlapské vlastnosti nepatří. Nemůže být pochyb o tom, že patří. V současné době již je sice životní podmínky nenutí lovit za každých okolností, aby zajistili pro své rodiny potravu a tím i přežití, jak tomu bylo u pradávných lovců. - Je nutila potřeba zmocnit se zvěře tehdejšími primitivními prostředky k takovému způsobu lovu, který zaručoval úspěch jakýmkoliv způsobem. Podobné pohnutky na současné myslivce nedoléhají, avšak i v dnešní civilizované době se myslivci bez mužných vlastností neobejdou. Neobejdou se bez náročnosti i tvrdosti sami k sobě, ale i bez rozhodnosti, pevné vůle, houževnatosti, jistého sebeodříkání a obětavosti, někdy i statečnosti, myslivec při plnění svých povinností v revíru neobstojí. Musí překonávat různé terénní překážky, nepřízeň počasí, vynakládat značnou fyzickou námahu, řešit nejrůznější neočekávané situace, omezovat se v délce spánku, atd.

Protože myslivec má v rukou střelnou zbraň, sále se rozhoduje, kdy může a kdy nesmí stisknout spoušť. Jsou to ovšem chlapské vlastnosti jen zdánlivě, neboť i ženy jsou myslivkyně, a také plní ve společnosti různé role, dříve vyhrazené pouze mužům.

Vcelku tedy jde o zcela jiné vlastnosti než je drsnost, nemilosrdnost, hrubost, bezohlednost a bezcitnost. Jde o běžné fyzické a volní vlastnosti současného kulturního člověka, který není rozmazlený, ufňukaný, pohodlný a zbabělý - uplatňované v myslivosti.

Uvedené vlastnosti však nejsou v rozporu s tím, že myslivci jsou milovníky přírody, obdivovateli jejích krás, a že se chovají ke všemu živému ve volné přírodě citlivě, s úctou a důstojností. Právě naopak, uvedené estetické a mravní hodnoty a osobní vlastnosti tvoří neoddělitelné, vzájemně propojené stránky myslivcova vidění, cítění a jednání v přírodě.

Můžeme říci, že moudrý a střízlivý pohled a vztah k přírodě dnešního kulturního člověka, který je s přírodou srostlý, chápe její vnitřní procesy, soucítí se všemi živými tvory, neboť si uvědomuje, že je jedním z nich, je takový pohled a vztah, do něhož se plně promítá jak rozumová, tak i pozitivně citová složka jeho osobnosti. V jeho praktickém jednání se tyto složky projevují v jednotě a ve vyvážené míře.

Tak to je i u myslivců. Mimo jiné i proto má myslivost své zvláštní přitažlivé kouzlo, a myslivcův svět svá podivuhodná dobrodružství. Povšimneme-li si dlouhodobých tendencí ve vývoji myslivosti, můžeme pozorovat, že v životě myslivců (nikoliv ovšem pouze střelců lovné zvěře) nabývají estetické hodnoty stále na větším významu. Také je průkazné, že si myslivci postupně stále zvyšují nároky na humanistická, mravní kritéria ve způsobech lovu. Předpokládejme, že uvedené tendence budou pokračovat i do budoucna. V opačném případě by mohla nastat i jiná varianta: myslivost by mohla zaniknout, a místo ní by mohl být podstrčen pouhý obchod s odstřelem zvěře.

To k nenapravitelné škodě pro přírodu i lidskou společnost.

Lubomír Dohnálek

LÁSKA KE ZVĚŘI A PŘÍRODĚ. Morálkou v myslivosti rozumíme patřičné odborné znalosti spojené s láskou k přírodě a charakterovou ušlechtilost...

NA LOVU

Osobnost lovce


 Žák Sokratův, významný starořecký děje pisec Xenofob, již 430 let př. n. l. žádá, aby každý lovec dodržoval střídmost při lovu. Podobných požadavků z doby lovectví, starých tisíc i dva tisíce let, je více. Zdaleka nejvíce je jich z doby přechodu z lovectví k myslivosti a z 18. a 19. století, kdy bylo usilováno o ušlechtilé provozování myslivosti. V roce 1899 sestavil časopis Česká myslivost podle starých pramenů celou řadu osobních vlastností takto:
"Ten, kdo chtěl být myslivcem pravého rázu, musel být bohabojný, mlčenlivý, věrný, poctivý, opatrný, rozumný, moudrý, bdělý, bystrý, neomrzelý, neohrožený, silný a pevného zdraví, střízlivý, musel milovati své psy a libovati si čistou a dobrou zbraň!"To je také jeden z odkazů našich moudrých mysliveckých předků. Poctivé, moudré, věrné, opatrné a rozumné myslivce potřebujeme i dnes.
Úsměvné jsou dnes některé z 25 vypočítaných nedostatků lovců Ivanem Sergejevičem Turgeněvem (1818 - 1883), klasikem ruské literatury. Není pravých ani dobrým ten, kdo nechce časně vstávat, kdo nemá trpělivost, kdo se zlobí, když najde málo zvěře, kdo nezná zvyky zvěře, kdo se nestydí vystřelit na zajíce v loži nebo na sedící pernatou, kdo střílí na nemysliveckou vzdálenost, kdo zvěř nedohledává, ale také kdo za vedra neustále pije vodu atd. I to, že se osobností myslivce zabývali dávní předkové, svědčí o tom, že skutečně jde o starou tradici.
Hodně charakterových vlastností, samozřejmě kladných, je vyjmenováno jak ve velmi starých, tak i v současných požadavcích na myslivce.
Vlastnostmi myslivce se zabývala řada mysliveckých literátů - Žalman, Dyk, Šiman, Javůrek, Mikula, Zásměta a další. Z jejich děl můžeme sestavit seznam asi dvaceti charakterových vlastností, které utvářejí ideální osobnost myslivce, a tak jsem se zamýšlel, které z nich jsou nejdůležitější, které by měl mít opravdu každý myslivec, tedy každý dobrý myslivec.

! Došel jsem k závěru, že je to láska ke zvěři a přírodě. Kdo ji má, nemůže srnčeti střelit mámu, pečuje o zvěř v době strádání, je zdrženlivý v lovu, loví jen zvěř, která byla určena k odstřelu a kterou bezpečně rozeznal, v touze po trofeji či zvěřině, nemůže střelit srnce kamkoliv, bez ohledu na to, co postřelená zvěř vytrpí, nestřílí na zajíce v loži, na bažanty pěšáky, ani na kachny na vodě.
Prostě, když má lásku k přírodě, musí mít i mysliveckou morálku, a pak provozuje myslivost a lov ušlechtile.
Celý problém velmi dobře vystihuje rčení, že "pod pojmem morálka v myslivosti rozumíme patřičné odborné znalosti spojené s láskou k přírodě a charakterovou ušlechtilost". 

 Láska ke zvěři a k přírodě je skutečně to hlavní, ale musí se snoubit se znalostmi. Myslivec nemůže vystačit s vědomostmi, které načerpal v kurzu, na školení před vykonáním základní zkoušky. (A co potom ti, kteří ani do kurzu nechodili a vysvědčení získali za peníze?)
Celý život by se měl dobrý myslivec vzdělávat. Vývoj jde kupředu a poznatky se mění. Odborné literatury je dost. Musí číst i beletrii a také mít předplacen náš myslivecký časopis, protože každý měsíc se v něm může dozvědět něco nového, co dosud neznal. To platí pro mladé i pro nás - myslivecké starce.
Bez dokonalé znalosti zákonů, vyhlášek a předpisů není možno jít s puškou do honitby. A ty se mění, musí se to sledovat, musí se to znát!

A co je to ta charakterová ušlechtilost? Do ní můžeme zařadit mimo lásky k přírodě" skromnost, pravdomluvnost, moudrost, nezištnost a také družnost.
Družný život myslivecký kolektiv stmeluje. Všichni navzájem by měli mít k sobě přátelský vztah. Proto je tak důležitý zvyk myslivců podávat si ruce. Na znamení, že budeme spolu dobře vycházet, pracovat i lovit. Ale podat si ruce, protože se to musí a před i po se vymračovat a chovat se nepřátelsky - to je faleš. I takové případy znám. A znám i případ, že si v jenom MS již mnoho let dva myslivci ruce nikdy nepodají pro dlouholeté příbuzenské nesváry. Takoví myslivci by neměli být v jednom mysliveckém kolektivu, pokud se nesmíří. Protože podávat si ruce je nejen zvyk, ale i nepsaná svatá povinnost, ani jeden z nich nesplňuje požadavek na myslivce - být slušný, družný, moudrý a ušlechtilý.

Na honech nekritizujeme vedení honu nebo stav zvěře. Rozumný a slušný myslivec se nevychloubá zvláštními úspěchy, ani nezávidí jiným. Zúčastní se všech akcí, které jejich sdružení, společnost koná a na které byl pozván. Omluvy musí být opodstatněné a pravdivé - nesrovnávalo by se to jinak s mysliveckou ctí.
Další součástí řádně provozované myslivosti je zachovávání a dodržování myslivecké mluvy a všech dalších zvyků.

OLDŘICH TRIPES

JEZEVEC

Jezevec

Jezevec lesní (Meles meles) se vyskytuje téměř v celé Evropě a Asii. 

V České republice jsou dle mysliveckých výkazů jeho stavy odhadovány kolem 25 000 ks.  Jezevec je naše největší lasicovitá šelma. Má zavalité tělo o délce 60 - 80 cm s krátkými běhy (výška v kohoutku bývá kolem 15 cm) se širokými chodidly a dlouhými drápy. Dosahuje hmotnosti kolem 10 kg, na podzim až kolem 15 kg.

Na bílé hlavě má dva tmavé pruhy, které se táhnou přes světla ke slechům. Tělo je zbarveno šedě až šedohnědě.  Vyskytuje se téměř ve všech oblastech od nížin do hor v lesních porostech, kromě nížin a krajin s vysokou hladinou podzemních vod. Vyhovují mu teplejší lesnaté oblasti. Jezevec si vyhrabává složité podzemní nory často až několik desítek metrů dlouhé. Noru i okolí udržuje v čistotě. Je aktivní převážně v nočních hodinách.

Na zimu se ukládá na 3 - 4 měsíce k nepravému zimnímu spánku, kdy občas vylézá ven z nory. Během zimního období tráví tukové zásoby. Chrutí probíhá od jara až do letních měsíců.

 Březost je latentní. Jezevčice vrhá v únoru až březnu následujícího roku 3 - 5 mláďat, která jsou kojena až do počátku podzimu, kdy se osamostatní. Pohlavní dospělosti dosahují v druhém roce života. Jezevci se často shlukují v "hradu", kde žije více samic s mláďaty.  Jezevec se živí živočišnou i rostlinnou potravou. Z živočišné potravy převládá hmyz, larvy, drobní savci, žížaly, mláďata ptáků, vejce, plži, myši a hlodavci. Z rostlinné potravy to jsou semena, plody, kořínky, plody ovocných stromů, houby a polní plodiny. Jezevec může napáchat značné škody zejména v intenzivních chovech pernaté zvěře např. v bažantnicích.

MYSLIVOST JE KRÁSNÁ a jenom hlupáci a zlí lidé to vidí rudě. Nabízí se tedy otázka. Kdo je vlastně škodná v myslivosti? Zvěř to není.

MYSLIVOST JE KRÁSNÁ a jenom hlupáci a zlí lidé to vidí rudě.
Nabízí se tedy otázka. Kdo je vlastně škodná v myslivosti? Zvěř to není.
  Ani liška to není. Člověk škodí přírodě i sám sobě!

CO SE STALO S ČESKOU MYSLIVOSTÍ. Už není červen měsícem myslivosti. A nikomu to nevadí. Ti slušnější s sebou vozí kladívko a srnčímu a ostatní poraněné zvěři humánně ukončí trápení.

Ti starší z nás si možná ještě vzpomenou na dobu, kdy byl červen právem nazýván měsícem Myslivosti.
Lovec a maskování V PŘÍRODĚ (prohlédněte ve zvětšení)
klik do obrázku nebo klávesa F11


 Příroda hýří barvami, rodí se mláďátka a prostě je to asi v průběhu roku ten nejkrásnější měsíc. Hlavně pro myslivce a milovníky přírody. Bylo, nebylo. Atmosféra ve společnosti přála myslivosti. Myslivci ruku v ruce se zemědělci měli vztah k půdě a přírodě, zvěř chovali, řádně o ni pečovali a posléze ji také lovili. Byly to stovky hodin dobrovolné práce a plodné spolupráce.
Československo mělo pověst mysliveckého ráje v srdci Evropy. Ročně sem přijížděly desítky loveckých skupin převážně ze západní Evropy za přebohatými výřady koroptví, bažantů a zajíců, myslivecky zvané „drobná zvěř.“

Zapomněli jste již, jak se před Vánocemi objevovaly v obchodech barevné svazky bažantů a zajíců? Zkuste dnes sehnat zajíce, leda tak mraženého z Maďarska či Argentiny.Prostředí se pro zvěř dramaticky zhoršilo.
! Během 60. let minulého století končí vlivem změn v zemědělském hospodaření koroptev polní jako myslivecky obhospodařovaný druh. Následuje bažant a v průběhu 70. a 80. let i zajíc. Ještě v polovině 70. let minulého století jsme byli v Evropě zemí s největšími stavy této zvěře.

Zemědělství se změnilo na velkovýrobu spojenou s těžkou mechanizací, chemizací a postupným scelováním pozemků. Zmizela rozptýlená zeleň v krajině. Podstatně přibývalo ploch s řepkou a kukuřicí. Prostředí se pro zvěř dramaticky zhoršilo. Zdálo se, že přežije pouze zvěř srnčí a divoká prasata, kterým se v nových podmínkách začalo vést velice dobře.

Rok 1989 a tzv. „Sametová“ přinesla do hospodaření v zemědělství další změny, bohužel pro zvěř a přírodu opět negativní. Ještě větší koncentraci převážně řepky na biopaliva (nejvíce v Evropě?) a dalších plodin na nedozírných lánech tak, aby bylo možno využít mechanizaci. A ptáte se, co zvěř ? Ta drobná jako zajíc, bažant a koroptev, to „zabalila“ a již se v krajině téměř nevyskytuje. Prase divoké se díky příznivým podmínkám (obrovské lány kukuřice a řepky) a špatnému mysliveckému hospodaření stalo oprávněně „nežádoucím“ druhem a nelze humánní cestou snížit jeho stavy.

Srnčí zvěř, ozdoba našich revírů, se pomalu, ale jistě vytrácí, a to opět díky zemědělství a provozu na komunikacích. Ztráty při zemědělských pracích jsou nepředstavitelné a mnohde již překračují biologický přírůstek. Během několika let si i v našem regionu budeme o srnčím pouze vyprávět tak, jak je tomu již např. v Českém ráji. Nelze vinit zaměstnance moderních velkostatků, ani drobné zemědělce. Používaná mechanizace nezná slitování, velké pojezdové rychlosti, obrovský záběr, atd. Ale přece…Ti slušnější s sebou vozí kladívko a srnčímu a ostatní poraněné zvěři humánně ukončí trápení. 
Aport

Docela smutné, že?„Na zvěř dotace nejsou, kašlem na to a navíc bioplynové stanici maso nevadí,“ slýcháme z úst těch otrlejších.A tak se nám ten vztah mezi myslivci a zemědělci pokazil. Myslivci se bojí apelovat na zemědělce o snížení ztrát na zvěři (pokud je ještě na jaké) a zemědělci využívají škody způsobené divočáky jako rukojmí proti myslivcům.

Zákony chráníme krkavce, úspěšně zazvěřujeme rysem a vlkem, i medvěd se už najde. Koroptev, bažant, zajíc a v krátké době i srnčí však přestanou být předmětem mysliveckého hospodaření.

Už dlouho nejsme vyhledávaným mysliveckým rájem v srdci Evropy. Stávající stav není lákavým ani pro mladou generaci.Není moc co nabídnout a jak potenciální zájemce zaujmout a motivovat. Česká myslivost asi končí, přežila se a tiše odchází na smetiště dějin. Většina populace si může říci, že se zas tak nic hrozného neděje.

Proč bychom měli dát na nějaké nářky přiopilých osob s flintama, které jsou schopné střílet po všem, co se hne. Současný pohled na myslivce!? 

Bohužel už hodně dlouho však nejde jen o zvěř. Z naší zemědělské krajiny urychleně mizí ptactvo, hmyz, motýli a asi nebudou mít velký zájem se vrátit. A také, selský rozume, div se, prý nás opouští půda a voda. A snad že by půda měla být živým organismem? Nechce se mi věřit, že by si kapři vypouštěli vlastní rybník.Tohle není z mé hlavy, to se píše na webu a to je bible 21. století! Také tam stojí, že máme stovky bioplynových stanic, které za peníze daňových poplatníků polykají siláž radostněji než stádo býků. Řekl mi jeden úředník z Ministerstva zemědělství, že je to velký byznys a díky tomu máme levné a kvalitní potraviny a hlavně provozovatelé bioplynek mají jistý příjem.

Věř, kdo chceš. Mně kdysi na zemědělských a lesnických školách učili, že zvěř, rozptýlená zeleň a další ta „neprodejná žoužel v krajině,“ je ukazatelem její kvality a zárukou zachování pro další pokolení. Ale to už asi neplatí stejně jako není červen měsícem myslivosti. A nikomu to nevadí.

Jindřich Husák

Uvnitř kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky. Zajíc, Příroda a myslivost, Instinkty a pudy, Myslivci a konfliktní situace, Názory myslivců

Zajíc je teritoriální

Při současném neekologickém trendu zemědělské výroby můžeme hovořit o tom, jak vůbec zaječí zvěř v přírodě alespoň udržet.


 Myslivci svou vlastní činností nejsou schopni v plné míře nahradit pro zajíce nedostatečné životní podmínky, protože biologické zákony, stanovující životní podmínky, jsou jednou dané a není možno je měnit.

Je nutno si uvědomit, že zajíc, zvláště pohlavně dospělý, je vysoce teritoriální zvíře a z tohoto svého prostoru, teritoria, prakticky nikdy nevychází. Navíc, podobně jako králík, vytvářejí se na určitém území jakési kolonie, uzavřené celky, tvořené jedinci žijícími uvnitř této kolonie. Zajíc své teritorium není schopen opustit ani v případě, že v důsledku posklizňových prací zde nenachází téměř žádnou vhodnou potravu.

Na nekrytých plochách, hlavně po sklizni, se mladí zajíčci nedokážou dostatečně schovávat a jsou snadným terčem lovu nejen pro šelmy, ale hlavně pro dravce (výrazně se zde negativně projevuje moták pochop) a také krkavce a i výry, jejichž stavy stoupají a často loví i v polních oblastech.

Uvnitř krytin, hlavně kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky. Plochy oseté řepkou jsou pro zajíce velmi nevhodné, zajíc v nich prakticky není schopen přežívat a rozmnožovat se, protože v nich nenachází možnost vhodné potravy.

Srneček na kraji lesa je opatrný. Srnčí zvěř, Příroda a myslivost, Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem.

Srnec obecný

Průběh srnčí říje

je závislý na povětrnostních podmínkách, včetně momentálních výkyvů počasí. Všeobecně se pěkné ustálené počasí jeví jako nejvhodnější. Extrémně horké a suché počasí, které není přerušené jedinou bouřkou, přinášející mírné osvěžení, má však na říji právě opačný účinek. Zvěř je potom velice unavená, brzy zatahuje a srnci se málo potkávají na hranicích svých teritorií. Zvěř má také menší výběr potravy, velká vedra ji nutí zůstávat po celý den v krytu před obtížným hmyzem a aktivita se projevuje teprve po setmění.

Koroptvičky vzácné setkání v přírodě

Koroptičky vzácné setkání v přírodě

SRNČÍ ŘÍJE A MYSLIVCI. #Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnčí říje, Pravidla lovu srnčí zvěře, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Srnčí v říji

Průběh srnčí říje je závislý na povětrnostních podmínkách, včetně momentálních výkyvů počasí.


 Všeobecně se pěkné ustálené počasí jeví jako nejvhodnější. Extrémně horké a suché počasí, které není přerušené jedinou bouřkou, přinášející mírné osvěžení, má však na říji právě opačný účinek. Zvěř je potom velice unavená, brzy zatahuje a srnci se málo potkávají na hranicích svých teritorií. Zvěř má také menší výběr potravy, velká vedra ji nutí zůstávat po celý den v krytu před obtížným hmyzem a aktivita se projevuje teprve po setmění. Náhlá bouřka s přívalem vody je osvěžením, které přináší prakticky okamžitý zvrat a aktivita zvěře vzroste v podstatě z hodiny na hodinu. 

 Z mnoha dalších odchylek stojí za zmínku alespoň vliv tlumivých dusných letních večerů, kdy srnčí citlivě reaguje na výkyvy atmosférického tlaku a přiskakuje špatně. Mnohem lepších výsledků lze po takovém večeru dosáhnout za ranních hodin. Všeobecně je také známo, že vytrvalý déšť, mlha a silný vítr spojené s náhlým ochlazením mají za následek útlum říje. Zvěř je nedůvěřivá a ztrácí chuť na zvýšený pohyb v mokrých travinách. Naproti tomu jsou nejlepší vyhlídky na úspěch, tj. na setkání se starým nebo průběrným srncem, ve chvílích, kdy se po deštích trvajících celý den a noc konečně vyčasí. 

Tehdy je veškerá zvěř aktivní, srnci reagují na srny v různém stupni říjnosti, na pohyb soupeřů a hlad nutí zvěř zdržovat se mimo kryt až do pozdních dopoledních hodin, kdy již svítí slunce. Kromě atmosférických poruch ovlivňují říji také místní podmínky. Zcela zvláštní průběh má srnčí říje tam, kde je nadměrná úroda lesních plodů a zvýšený pohyb lidí. Celý cyklus života zvěře a průběh říje je tím silně narušen a neplatí žádná ustálená pravidla. Srnci jsou více pozorní a nedodržují ani pravidelné ranní a večerní aktivní období. Za zmínku stojí i průběh říje v lánech kukuřice, velkých monokulturách obilovin a na zabuřenělých nekosených plochách. Nepřehledný terén a chladný kryt bez obtížného hmyzu zcela mění rytmus života zvěře a myslivecké možnosti jsou zde menší. Je jen malá šance, že se nám podaří napískat srnce na volné plochy, pakliže sem sám nesměřuje za svítání nebo se na nich neobjevuje za poledne. Samotné vábení je především zkouškou trpělivosti. Zkušený srnec dokáže nepozorovaně přijít a jistit dlouho v úkrytu. Po posledním vábení proto musíme vyčkat nejméně dvacet minut před samotným odchodem. Nejsnáze lze přivábit mladé srnečky, kteří přiskakují ze zvědavosti a nedočkavosti velmi rychle. 

 Problémem zůstává přivábení starého zkušeného srnce, který je obezřetný, ví kde má svoji srnu, které se drží a dokud ji neobtěžuje jiný srnec, nenechá se obvykle nalákat. V tom případě lze odvábit srnu nejdříve hlasem srnčete a zajde-li tato do úkrytu, lze jejím hlasem přivábit také srnce. Na to už reaguje i starý srnec, který se obává přítomnosti konkurentů. Vábení srnců není ani zdaleka tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Stávají se sice případy, kdy se srnec doslova přiřítí k vábícímu lovci nebo kdy se objeví téměř na ono pověstné pískání kolečka od trakaře, ale ty jsou zcela ojedinělé. Máme-li však udělat co nejvíce pro zdárný průběh lovu, musíme se držet několika zásad. Prvním z nich je již zmíněný vhodný čas pro vábení. Známkou začátku říje je časté těsné pronásledování srn srnci, jejich čenichání s větrníkem u země, kdy snadno přejdou bez povšimnutí i naši stopu, ačkoliv jindy by rychle zmizeli v krytu. 
Probíhá srnčí říje
 Prvním příznakem toho, že říje ještě nezačala a není tedy vhodný okamžik pro vábení je stav, kdy především starší srnci vycházejí pozdě, pouze se objevují na hranách lesních porostů, dlouho jistí a v okamžiku nebezpečí mizí. V říji takto svůj prostor soustavně a bedlivě nekontrolují a tuto úlohu přebírají srny u kterých se zdržují. V začátcích říje, kdy srnec ještě nezareaguje přiskočením odpovídá na dobré vábení zvednutím, hrabánkováním a obnovováním výtlučků na hranicích teritoria, případně zaútočí na srnce, který se dosud popásal v bezpečné vzdálenosti.

 Druhým dosti průkazným znakem je to, že srny stále ještě vodí srnčata, nebo se nevzdalují od lesních okrajů, kde je mohou v bezpečí odkládat. Je známo, že starší srnci již před samotnou říjí vyhledávají společnost mladých srn. Dokud je však těsně nesledují na pastvě a nevstávají sami, jestliže se jim tyto během dne vzdalují, nelze ještě mluvit o říji. Totéž platí o situacích, kdy ve stejném období odhánějí starší srnci mladší ze svých teritorií. Vábit lze v podstatě za každého počasí a v kteroukoliv denní dobu. Nejlepších výsledků lze samozřejmě dosáhnout ráno a večer, kdy je srnčí zvěř v největším pohybu. 
Po ukončení ranní aktivity přichází vhodná doba mezi 9 a 13 hodinou, po nichž následuje odpočinková fáze a intenzita pohybu zvěře sílí opět po 15 hodině. Určitou výjimkou v běžném průběhu říje jsou tzv. polední srnci, které lze zastihnout za největšího úpalu na volných plochách a to jak v polích, tak na pasekách nebo travnatých plochách. Nejde jen o kusy připískané, ale také o zvěř volně se potulující v oblasti svého teritoria. 
Často lze takto v době říje zastihnout i velmi starého srnce, který se jinak objevuje teprve za pozdního soumraku a již s rozbřeskem zatahuje zpět do krytu. I takový srnec, nemá-li u sebe srnu je velmi vnímavý na vábení. Můžeme ho nejčastěji zastihnout v okolí jeho hrabánků, na okrajích porostů, mezi malinami, na holinách vroubících křoviny, v okolí potoků a pod. Při volbě stanoviště musíme počítat s tím, že budeme případně svoje místa měnit a tato by neměla být ani příliš daleko ani příliš blízko od sebe. 

Musíme si uvědomit, že srnec je schopen zachytit vábení až na vzdálenost 1 km a je-li bez srny, přichází obvykle blíž. Zvuk vábení se pochopitelně tlumí terénními vlnami, větrem, šuměním porostu, zvukem tekoucí vody a pod. Důležité je, aby jeden srnec neslyšel vábení z více stran za sebou. Není-li totiž ještě v plné říji, mohli bychom ho zradit. Při vábení je nutné dobře se krýt stromem, keřem, pařezem, balvanem, metrem dříví nebo alespoň trsem travin. Rovněž musíme pamatovat na to, že i slabý vítr nebo prudká změna jeho směru by mohla naše úsilí pokazit. Čich srnce hraje kromě zjištění nebezpečí také další roli - čím více se srnec blíží k místu, odkud se ozývá pískání, tím více se orientuje čichem a hledá pachové stopy říjné srny. Nenachází-li je odchází a je proto nutno neotálet s případným odstřelem. Po zaujmutí stanoviště se snažíme odhadnout, odkud by se mohl srnec objevit. Nejpravděpodobnější je směr od krytiny, mlází, pole obilí nebo jiného porostu. Oblíbenými místy srnců během říje jsou lesní plochy s různě starými porosty, pasekami, zrušenými oplocenkami a klidnými houštinami. 

Často je ovšem směr i objevení zcela nečekané a srnec se doslova zjeví v nepředvídatelném směru. Velmi vhodné je také vábení u jetelin a obilovin, kde i srnec zdržující se u říjné srny ztrácí orientaci a může přiskočit. V takových místech srnci rádi vyhledávají nízké pahorky a pahrbky, kde hrabánkují a vytloukají. Stanoviště je nejlépe volit u stromu nebo jiné opory pro zbraň, která nám přidá potřebnou jistotu při střelbě. Po příchodu na místo si musíme upravit celý prostor, abychom mohli případně přešlápnout nebo se otočit do jiného směru, vhodné je odstranit z místa suché listí a větévky, které by nám zvěř zradily. Na stanovišti u stromu věnujeme pozornost také větvím ve své výšce i těsně nad hlavou. Musíme na ně dát pozor, ale neodlamujeme je, prozradili bychom se předem. 

Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. Vábení lze asi po hodině opakovat i na stejném místě, neboť zrazený srnec nespojuje pískání srny se spatřením člověka.

Zaječí kolonie. Zajíci používají společné chodníky, honcují se převážně pouze mezi sebou a do své kolonie z jiné kolonie přijmou převážně mladé, ještě pohlavně nedospělé, jedince.

Zajíci na poli

BIOLOGIE ZAJÍCE POLNÍHO


Rostlinná potrava přijatá zajícem nebo králíkem po natrávení relativně rychle projde zažívacím traktem a je vypuzována ve formě měkké stolice.

Tyto měkké bobky zajíc i králík ihned sežerou (cerkofagie) a teprve tato potrava směřuje do obrovského slepého střeva, kde je bakteriální cestou rozložena a potřebné živiny a energie jsou vstřebány do těla. Tento systém příjmu zelené potravy je jakási obdoba náhrady přežvykování a složeného žaludku u přežvýkavých sudokopytníků. 
Protože obě skupiny patří mezi býložravce, je přirozené, že v zimních měsících musí energii z nedostatku zelené potravy nahradit z jiných zdrojů. U obou skupin se od konce léta začne ukládat uvnitř břišní dutiny a mezi svalovými provazci tuhý bílý tuk, tzv. běl či bílí. Při dostatku potravy v době tvorby tukových depot jsou u obou skupin tyto zásoby tak vysoké, že jejich postupným vstřebáváním je organismus schopen plně krýt energetické potřeby během celého zimního období.Proto také obě skupiny nepotřebují v zimě přikrmování jadrným krmivem, ale pouze senem, letninou, kaštany, žaludy, krmnou řepou a ohryzem. Toto přikrmování je potřebné zvláště v době, kdy je pro obě skupiny problematické dostat se pro nadbytek sněhu k zelené trávě, osení, stařině, malinčí apod.Významným znakem odlišujícím králíka a zajíce od hlodavců jsou právě hlodavé zuby. U zajíce a králíka jsou v horní čelisti dva páry řezáků, druhý pár zezadu těsně přiléhá k prvému, zuby druhého páru jsou malé a často ani neproráží do ústní dutiny. U hlodavců je pouze jeden pár řezáků a řezáky jsou pokryty silnou vrstvou skloviny jen na přední straně, takže zuby vytvářejí velmi účinné dláto. U zajíce a králíka je menší vrstva skloviny i na jejich zadní straně, řezáky proto nejsou tak ostré a rostoucí měkkou trávu oba druhy hlavně uškubávají a nepřehryzují. Dále přední nohy hlodavců jsou uzpůsobeny k přidržování potravy, což u zajíce i králíka není možné, ale přidržování potravy napomáhá rozštěpený horní pysk. 

Pouze v měsících září až listopadu neprobíhá u zajíců rozmnožování, od druhé poloviny prosince již můžeme často honcování pozorovat. Doba březosti je 42 až 44 dny a mláďata se rodí na vysokém stupni vývoje. Novorození zajíčci jsou již osrstění, mají otevřené oči a odklopené ušní boltce a jsou schopni udržovat tělesnou teplotu (funkční termoregulace). Tato vysoká tělesná vyspělost mláďat zajíce souvisí s prodlouženou dobou gravidity. Obecně podle stupně vývoje zárodků v děloze, vyspělost zárodku zajíce okolo 30. dne gravidity odpovídá stupni vyspělosti novorozených mláďat například u králíka. Znamená to tedy, že přibližně až 14tidenní přenášení zárodků v děloze umožňuje dosáhnout jejich vysokého stupně vývoje. Počet mláďat ve vrhu zajíce se pohybuje v rozmezí od jednoho do čtyř, nejmenší vrhy jsou jarní a podzimní, nejpočetnější pozdně jarní a letní. Prakticky při každé graviditě se z vaječníků uvolňuje více vajíček než se narodí mláďat. Stejně jako u pravých hlodavců i u nepravých se vyvinula schopnost resorpce (vstřebávání) nadbytečných nebo poškozených plodů zahnízděných v děložní sliznici. Počet resorbovaných plodů většinou závisí na výživném stavu matky, ale také na hustotě populace daného druhu a dostatku či nedostatku potravních zdrojů. Resorbované nadbytečné plody pomáhají ramlici dodat potřebnou energii k zajištění optimálního vývoje zbývajících plodů během prodloužené gravidity. 

Opět podobně jako u myšovitých hlodavců, i u ramlic dojde okamžitě po porodu k aktivaci vaječníků, nastoupí říje a samice je schopna oplodnění a současně s kojením novorozených mláďat zajišťovat i vývoj nových plodů. Navíc relativně často dojde k říji a oplodnění ramlice ještě před porodem mláďat, takže děloha mimo zárodků blížících se k porodu, obsahuje i zárodky v počátečním stupni vývoje (superfetace). Tento jev je nejčastější v letních měsících a podle výsledků z umělých chovu se vyskytuje až u 60 % ramlic Je jasné, že tato vlastnost může výrazně zlepšit reprodukční kapacitu zaječí zvěře. V případě, že ramlice není v poporodní říji oplodněna, nastupuje další říje až po ukončení laktace.

Novorozená mláďata jsou plně připravena k samostatnému způsobu života, matka je kojí pouze jedenkrát za 24 hodin mlékem, které má jednu z nejvyšších energetických hodnot v živočišné říši, Mláďata se nerozptylují příliš daleko od místa kde byla porozena, jejich areál představuje pouze několik čtverečních metrů. Ramlice do tohoto místa ke kojení přichází velmi obezřetně, většinou okolo tohoto místa oběhne kruh a potom delšími skoky se přiblíží k mláďatům. Snaží se tak snížit možnost sledování své pachové cesty predátory a ochránit tak mláďata. Ta v prvých dnech po narození ještě nemají své pachové žlázy aktivní. Pachové žlázy u zajíce jsou pouze tři. Párové žlázy jsou na obou lících, jejich sekret zajíci otírají na přední běhy při čistění a značkují tak svou stopu, nepárová žláza je na čenichu, její sekret značí hlavně místo příjmu potravy, a další žláza je nad řitním otvorem, její sekret se otírá o bobky. Zajímavá vlastnost při kojení mláďat je skutečnost, že jestliže v areálu kde ramlice porodila svá mláďata a přichází je kojit, se nacházejí i mláďata jiné samice, neodmítne je nakrmit také. Délka laktace, kojení, je relativně velmi krátká a trvá asi tři týdny. Mláďata již od třetího dne po narození začínají přijímat i zelenou potravu, jejíž podíl se neustále zvyšuje. Vzhledem k poměrně častým vrhům, nedojde u ramlice po dobu rozmnožování nikdy k úplnému útlumu činnosti mléčné žlázy, jen v době kojení se její aktivita výrazně zvýší.

Plocha teritoria dospělého zajíce je 300 ha a na rozdíl prakticky od všech ostatních zvířat, zajíc je svému teritoriu věrný po celý svůj život a nikdy jej neopouští. Je-li z něj vyhnán (např. predátorem, mechanizací apod.), po uklidnění situace se na své místo opět vrací. To můžeme všichni zaznamenat při honech, kdy zajíce, kterým se podařilo včas uniknout z leče, vidíme během krátké doby vracet se zpět do místa ze kterého byli vyhnáni. Jsou popsány případy, kdy značkovaní dospělí zajíci po vypuštění se vrátili do svého teritoria z mnohakilometrových vzdáleností. Dlouhou dobu se držela tradice, že zajíc je samotářské zvíře nezávislé na ostatních příslušnících svého druhu. Zjistilo se ale, že podobně jako králík, i zajíc vytváří určitý typ kolonie a její příslušníci si navzájem pomáhají, používají společné chodníky, honcují se převážně pouze mezi sebou a do své kolonie z jiné kolonie přijmou převážně mladé, ještě pohlavně nedospělé, jedince. Areál jedné kolonie se většinou pohybuje okolo 500 ha.

Na základě předložených biologických a etologických údajů je možno se vyjádřit i k podmínkám, které jsou pro zaječí zvěř optimální a naopak ukázat na některé životní podmínky, které negativně ovlivňují jejich stavy. V prvé řadě je to současná zemědělská mechanizace a ekonomika zemědělské činnosti. Moderní zemědělské stroje na úpravu polností (setí, chemická ochrana apod.) mají velmi široký záběr a vysoké pojezdové rychlosti a uvědomíme-li si, že mladí zajíčci mají svůj životní areál pouze několik čtverečných metrů, je jasné, že tato mláďata nemají naději uniknout, zvláště když jejich základní reakcí před nebezpečím není útěk, ale přitisknutí se k zemi.

V dobách, kdy stavy zajíců byly na vysoké úrovni, byla zemědělská půda rozčleněna na velké množství relativně malých políček, na kterých byla pestrá skladba plodin. V současné době, vzhledem k využití velmi výkonné mechanizace, dochází ke slučování pozemků do velkých celků a navíc vzhledem k ekonomice se stejné plodiny sejí na blízké polnosti. Vznikají tak obrovské celky monokultur. Uvážíme-li, že zajíc je věrný svému teritoriu, v menších polních celcích a navíc s pestrou skladbou plodin, po sklizní vždy našel prostory, kde byl dostatek klidu a potravních zdrojů. Ve velkých celcích monokultur dochází u něj po sklizni k výraznému nedostatku potravy, u ramlic se zvýší počet resorpci plodů a tím sníží počet mláďat ve vrhu. Současně se zvýší ztráta mláďat pro nedostatek krytu a potravy a u dospělé zvěře se sníží imunita a infekce hlavně kokcidiemi vede k výraznému oslabení organismu až k úhynům.

K využití poporodní říje ramlic je potřeba, aby v jejím areálu (nevzdaluje se příliš od vržených mláďat) byl k dispozici dostatek samců k oplodnění, protože délka říje je relativně velmi krátká. Vystupuje proto do popředí význam zachování dostatečných stavů zaječí zvěře (tj. minimálně normovaných stavů).V rámci každé honitby by bylo asi potřeba, aby odpovědní lidé vyhodnotili konkrétně pro podmínky dané v honitbě předložené poznatky z biologie a etologie zajíce polního. Bylo by vhodné tyto znalosti aplikovat na podmínky dané honitby a zabývat se možností zachování, nebo spíše zvýšení stavů zaječí zvěře. Významně k tomu může přispět projednání možnosti spolupráce se zemědělským podnikem či zemědělci hospodařícími na pozemcích honitby. Je nutno stále vycházet z toho, že zajíc patří mezi býložravce. 

Jeho základní přirozenou potravou byly hlavně luční rostliny, které svým složením tvořily velmi pestrou potravní paletu. Tyto louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou, vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice. Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt. Je proto nutno obezřetně provádět jejich lov na těchto zelených plochách, protože neuváženým odlovem můžeme zasáhnout do kmenového stavu příslušné zaječí kolonie. 

#Zajíc, Chov zvěře, Myslivecké fotografie, Namlouvání, Příroda a myslivost, 

SYNANTROPIE. V krajině utvářené, zdevastované a intoxikované člověkem dochází k zásadním změnám v rozsahu únosné kapacity prostředí pro populace zvěře.

Kuna lesní

Řada druhů zvěře zvyšuje kapacitní možnosti svého životního prostředí využíváním lidských aglomerací. Toto těsné soužití s člověkem je označováno jako synantropie. 


Počet synantropních druhů není příliš velký, ale hustota jejich populace je značně vysoká. Některé druhy zvěře jsou jen příležitostnými návštěvníky aglomerací. 
Jiné tam přicházejí pravidelně v určitém ročním období nebo v určité části dne a jinak se zdržují v okolní přírodě. Tzv. ferální druhy žijí ve vegetační době ve volné přírodě a mimo vegetaci žijí synantropně. Další druhy žijí v aglomeracích nepřetržitě.
 Z nich část se orientuje na lokality připomínající přírodní podmínky (parky, zahrady) a část žije vysloveně v zastavěných partiích města s minimem rostlinného porostu. Podkroví domu představuje pro ně velkou stromovou dutinu (např. kuna skalní), sklep naopak jeskyni nebo noru (např. ondatra). Prostředí měst a vesnic bývá pro zvěř především zdrojem podstatně většího a soustavně dosažitelného množství potravy, ale i míst, kde je možno se ukrývat nebo vyvádět mláďata. Ve městech je příznivější mikroklima (v zimě tepleji a na podzim sušeji) než ve volné přírodě. Voda zde rychleji odteče, takže nevzniká po déle trvajících deštích rozsáhlejší zamokření, které vadí zejména ještě malým a méně pohyblivým mláďatům. V aglomeracích je také méně přirozených nepřátel. 

Zvěř žijící v aglomeraci ale musí umět překonat přirozený odpor k nadměrnému hluku, zápachu a nočnímu osvětlení. Vlivem synantropie se mohou měnit i některé fyziologické funkce nebo prvky chování jedinců žijících v blízkosti člověka. Tak např. lasicovité šelmy nebo hlodavci v aglomeracích si vzhledem k plynulému přísunu potravy přestávají dělat zásoby. Synantropní populace solitérních druhů zvěře žijí v daleko větší hustotě i pachově předimenzovaném prostředí, proto musejí častěji a intenzivněji zdůrazňovat svou identitu používáním pachových žláz. Z toho důvodu podstatně více zapáchají než jejich příbuzní žijící ve volné přírodě. Zvěř žijící v aglomeracích, pokud není pronásledována, zkracuje svou útěkovou vzdálenost a stává se relativně krotkou. U stádní zvěře, žijící bez častého kontaktu s člověkem, může začlenění jedince s pozitivními synantropními zkušenostmi do jejich společenství navodit snížení plachosti před lidmi i u ostatních příslušníků tlupy. Naopak jedinec se špatnými zkušenostmi s člověkem může způsobit v celé tlupě přehnané úlekové reakce při zjištění přibližujícího se člověka. Také zvěř vystavená silné nepřízni počasí, povodním, sněhu a s ním spojeným nedostatkem potravy v zimě, se podrobuje přechodné synantropii přibližováním k lidským obydlím a částečnou ztrátou plachosti. Zvěř využívá aglomerací většinou na okrajích, v těsné blízkosti přírodního prostředí nebo v městských částech s vysokým podílem zeleně (vilové čtvrti, zahrádkářské a chatové kolonie, velkoplošné městské parky, okolí rekreačních vodních ploch, větší sportovní areály a pod.). 
Králík divoký

Z spárkaté zvěře navštěvují u nás aglomerace výjimečně divočáci (rozrytá travnatá fotbalová hřiště nebo travnaté plochy v parcích). Divočáci se zdržují i ve velkých městských hřbitovech. Ve Skandinávii a v Rusku se v noci také běžně pohybují v okrajových parkových částech měst losi. Rovněž jelenec běloocasý díky přemnožení proniká v Severní Americe do městských aglomerací, do parků a zahrad.

 Z drobné zvěře někdy žijí v neoplocených zahradách u chat a domků nebo i v městských parcích divocí králíci. Běžným obyvatelem městské zeleně bývají veverky a ježci. Ve sklepích domků poblíž potoků mohou mít občas úkryt ondatry. Také svišti se s oblibou zdržují poblíž frekventovaných horských turistických tras a obytných zařízení, kde se od návštěvníků dožadují potravy (taková kolonie se vyskytuje např. u Slezského domu ve Vysokých Tatrách nebo u Výšiny Františka Josefa pod Grossglocknerem v rakouských Alpách). 

Ze šelem, jako zdroj potravy i úkrytu odjakživa využívají lidská sídla kuna skalní (sídlící nejčastěji na půdách hospodářských budov), tchoř (v hromadách dříví nebo kamení) a kolčava (ve slámě nebo v seně skladovaném ve stozích nebo stodolách), které v blízkosti člověka loví synantropní hlodavce, ale i drůbež a domácí králíky. Častým konzumentem drůbeže je také liška, která může výjimečně v těsné blízkosti lidských sídel mít i svůj úkryt. V tomto ohledu byl dosti absurdní raritou i jezevec, který žil léta nepozorován ve skladištních prostorách Národního divadla v Praze. Řada šelem se přiživuje na skládkách odpadků hromadících se na okrajích měst a vesnic, někdy tam dokonce současně mají také své úkryty a vyvádí mláďata (typické u lišky). Příležitostné synantropní druhy (liška, mýval) konzumují v aglomeracích často zcela odlišnou potravu od té, kterou se živí v přírodě. Dokáží se dostat do různých obalů a vyzkoušet obsah zcela neznámých předmětů, na povrchu páchnoucích odpudivě. Vrcholným projevem synantropie je zřejmě vybírání zbytků potravin z uzavřených popelnic nebo kontejnerů na odpadky přímo u lidských obydlí, mnohdy v samém „betonovém“ centru města. 

Tímto způsobem si doplňují jídelníček v mnoha městech USA mývalové, v Londýně lišky. 

Podobně se chovají také medvědi i když v přírodnějším prostředí hotelů a chat ve slovenských i dalších evropských horách. Mýval dokáže převrátit popelnici a přebrat z ní konzumovatelný obsah, který odděluje od nepoživatelné složky pomocí svých zručných a citlivých prstů na předních bězích. Jinou synantropní pozoruhodností je činnost kuny skalní, která s oblibou překusuje kabely v motorech přes noc volně zaparkovaných automobilů v německých městech. Poškozování motorových kabelů působí většinou osamostatňující se mláďata. Kuny do motoru lákají výpary, které unikají ze silikonových kaučuků, z nichž jsou kabely vyrobeny. Kuny si o kabely také brousí drápy a odnášejí si z nich kousky, jako výstelku do pelechu, který si přes noc často zbudují přímo v motoru. Bylo zjištěno, že poškozování kabelů může souviset i s teritoriálním chováním samců. Kuna sice přespává v motoru auta (mj. tam také kálí) i v zimě, ale tehdy nekouše do kabelů, neboť v té době neobhajuje své teritorium. Většinou jsou na jaře a v létě devastovány motory těch aut, která byla předchozí noc zaparkována na vzdálenějším místě.Tamní kuna cítí z motoru pach jiné kuny z předchozího místa parkování, takže na její značkování útočí. Kuna skalní také v nesoustavně obývaných budovách (rekreační objekty), pokud se dostane na jejich půdu, se z pouhé zvědavosti často prokouše a prohrabe dřevěným stropem do obytného prostoru, který pak prohledává a přitom zpřehází předměty v něm se nacházející. Liška žijící ve městě má vyvinutý cit pro provoz na silnici, takže jí dokáže bezpečně přecházet právě ve vhodný okamžik. Zcela mimořádnou zručnost projevil mýval, který si pomocí svých předních tlapek dokázal opatřit krytí své potřeby tekutin při déle než měsíčním náhodném uzavření v kamionu cestujícím z Kanady do České republiky. Kromě v nákladním prostoru transportovaných psích sucharů, kterými se mýval živil, dokázal také otvírat v kamionu umístěné pivní konzervy, jejichž obsahem po celý měsíc hasil svou žízeň. Mýval je kromě medvěda jediným druhem šelem (které se u nás se vyskytují), schopným si předními končetinami podávat potravu do tlamy. Jak se ukázalo dokáže svými prsty otevřít i poměrně složitý uzávěr plechové pivní konzervy. Lehce si také poradí s rozšroubováním závěru na plastové lahvi. Mýval také dokáže otevírat dveře různých budov, které jsou zajištěny vysouvací petlicí.

Divočák
 Opačný jev než je synantropní přibližování se zvěře člověku, představuje zdivočování domácích zvířat. Běžně se tak děje v našich oblastech u domácího králíka, kočky a případně i fretky, v exotických oblastech také u kozy, ovce, koně, prasete nebo psa. Jsou známy případy, kdy uprchlí severští tažní psi se připojili ke smečce vlků a žili s ní celá léta. Většinou, zejména v první fázi zdivočování, působí populace původně domácích zvířat na své přírodní životní prostředí destruktivně. Je např. známo, že divocí přežvýkavci ve svém původním prostředí při pastvě okusují rostliny tak, aby mohly znovu plně regenerovat. Naopak introdukované druhy přežvýkavců a zdivočelí domácí přežvýkavci spásají porost úplně, takže není schopen regenerace. Jedinci společensky žijících druhů, kteří byli vychováni v zajetí se někdy jen obtížně zapojují do skupiny volně žijících druhů zvěře, neboť některé jejich způsoby chování se odlišují. 
U divokých prasat k podobné situaci nedochází a jedinci ze zajetí se bez problémů začleňují do skupin volně žijících divočáků. Domácí zvířata kromě přímé potravní konkurence představují pro zvěř nebezpečí také zapojením do jejích parazitárních cyklů (shodné přenosné nemoci a společní parazité, případné mezihostitelství parazitů). Introdukované druhy mohou také přispívat k zavlečení nových parazitů (např. s jelencem byla do Evropy přenesena motolice obrovská). Zdivočet mohou snadno i krotká zvířata chovaná na farmách, pokud se jim podaří uprchnout ze zajetí do volné přírody (nutrie, norek, mýval). Zvěř je také příležitostně chována v zajetí. Přechodem mezi držením v zajetí a životem ve volnosti jsou oborní chovy některých sudokopytníků. Je-li v uzavřeném prostoru obory dostatek místa pro odpovídající počet zvěře, vhodné prostředí a zdroje potravy, většinou není zvěř příliš ve svých životních potřebách omezována. Chybí jí jen možnost přesunů na větší vzdálenosti. Pokud však nejsou pravidelné migrace příslušnému druhu zvěře vrozené a ve volné přírodě jsou vyvolávány pouze vnějšími příčinami, zvěř nemá potřebu opouštět místo svého trvalého pobytu. 

Pro chov v oboře i jiném typu zajetí jsou zcela nevhodné druhy zvěře, které žijí v určitém ročním období vyhraněně teritoriálně (např. srnec). Podstatně méně příznivá situace pro zvěř (zejména prostorově) vzniká při jejím chovu na farmách. Farmové chovy přežvýkavců (jelen, daněk, sika) a zejména klecové farmy kožešinových šelem (norek, liška, mýval) neposkytují svým chovancům dostatek individuálního životního prostoru. Při takovéto prostorově omezené existenci dochází u zvěře ke specifickému druhu chování - stereotypii. Tyto abnormální etologické projevy se mohou projevovat i u domácích zvířat (včetně psa a kočky) pokud jsou chovány na malém prostoru a nebo v trvalejší izolaci.



Doporučení: Cizí latinská slova v textu vyhledá pan Google! Při vašem vzdělání myslivce to bude potřeba!

Vojtěch Škaloud, Oldřich Tripes

ZAJÍC. Většina menších druhů zvěře (hlodavci, zajíc, králík, ale i menší a středně velké šelmy) trpí zamořením prostředí, takže jejich stavy neustále klesají...

Zajíc

V krajině utvářené, zdevastované a intoxikované člověkem 


dochází k zásadním změnám v rozsahu únosné kapacity prostředí pro populace zvěře. Většina menších druhů zvěře (hlodavci, zajíc, králík, ale i menší a středně velké šelmy) trpí zamořením prostředí, takže jejich stavy neustále klesají nebo setrvávají na velmi nízké úrovni a velikost populací této zvěře se nezvyšuje. Populace některých větších druhů (spárkatá zvěř, rys, liška) pokud nejsou regulovány intenzivním lovem, dosahují v krajině utvářené člověkem vysokých stavů, neboť je výrazně zvyšována úživnost jejich životního prostředí (polní kultury jsou po dobu své vegetace podstatně větším zdrojem potravy, než může poskytnout přirozená louka nebo lesní porost). Také v zimě zlepšuje člověk potravní kapacitu prostředí pro sudokopytníky záměrným přikrmováním a udržováním jejich vysokých stavů vytváří současně dobrý zdroj potravy pro rysa (živá zvěř) i lišku (kadavery). Zanedbatelný pro zvyšování stavů těchto druhů zvěře není ani záměrný boj člověka s jejich chorobami (plošné odčervování spárkaté zvěře a vakcinace lišek proti vzteklině). Příkladem může být porovnání únosnosti základních druhů prostředí pro výši stavů srnčí zvěře. V souvislém smíšeném lese, daleko od luk a polí, je optimální hustota zazvěření 2 - 3 jedinci na 1 km2. V případě dosáhne-li počet jedinců srnčí zvěře 10 na 1 km2, není již les sám schopen přirozené obnovy, protože většina semenáčků a mladých stromků bude postižena okusem.

V prostředí, kde převažují luční porosty, střídající se s menšími listnatými lesíky, je snesitelná hustota zazvěření srnčím, bez vlivu na poškození vegetace a za předpokladu zimního přikrmování, 20 - 30 jedinců na 1 km2. Na polích osetých ozimy se uživí dokonce 50 - 70 kusů srnčí zvěře na 1 km2, aniž by porosty byly nevratně poškozeny. U druhů zvěře s velkým akčním rádiem (rys, vlk, los) může za střídajících se příznivých a nepříznivých podmínek docházet k tzv. oscilacím hranic areálu dočasného rozšíření (tj. jeho střídavého zvětšování a zmenšování). To souvisí především se střídavým růstem a poklesem populační hustoty na původním trvale osídleném území. Při zhoršených podmínkách prostředí se rozšíření určitého druhu zvěře začne zmenšovat až na poměrně malé území (tzv. refugium), z něhož se pak po obnovení příznivých podmínek příslušný druh opět šíří do okolních oblastí. Pokud se příznivé podmínky neobnoví, může dojít k vyhynutí tohoto druhu zvěře v určité oblasti. Při dlouhodobě změněných podmínkách může trvat omezení areálu výskytu až několik set let.
Například srnec ve Švédsku setrvával v prostorově omezeném refugiu více než 100 let, než se opětovně rozšířil. Také tchoř, který zcela vymizel z Finska na dobu téměř 350 let, později opět zaujal areál svého rozšíření v jeho původním rozsahu. Rozšiřování určitého druhu má však často omezení daná místními geografickými poměry. Tak šíření lesních druhů brání rozsáhlejší bezlesé oblasti (např. rys), šíření horských druhů zamezují okolní nížiny a naopak. Zvěř, která přirozeně rozšiřuje areál svého druhu do méně příznivých podmínek (severní nebo horské oblasti) obvykle v nově osídlených oblastech dorůstá menší velikosti a dosahuje méně početních přírůstků. Naopak zvěř šířící se do příznivějších podmínek (včetně umělého vysazování) se intenzivněji množí a tělesně lépe prospívá. To často souvisí i s nedostatkem místních regulačních činitelů jejich početnosti (predátorů a parazitů). Opačná situace vzniká při přenesení horských druhů zvěře do nížinného prostředí (např. kamzíků nebo svišťů do velkoměstské ZOO). Horská zvěř ve svém původním prostředí poměrně zřídka onemocní, neboť ve velkých nadmořských výškách se vyskytuje jen málo choroboplodných mikroorganismů. V nížině však mohou být napadena četnými původci ochoření, neboť postrádají ve svém přirozeném prostředí v podstatě nepotřebnou imunitu.

Z našich druhů zvěře došlo k osídlovacím invazím v relativně nedávné době postupně u ondatry, prasete divokého, losa, psíka mývalovitého a rysa.

Ostatní druhy, vesměs uměle vysazené (sika, jelenec, muflon, kamzík a koza bezoárová) byly od počátku pod přímou záměrnou kontrolou člověka, a proto se mohly populace těchto druhů zvěře rozšířit jen v souladu s jeho zájmy. Uměle vysazená ondatra sledovala rozvojem své populace klasický osidlovací princip v prostředí, kde neměla mezidruhově potravního konkurenta. Po dosažení populační nasycenosti prostředí, řešil tento druh svou další expanzi rozšiřováním areálu po Evropě. V současné době je stejně jako další menší druhy zvěře ondatra postižena devastací prostředí, takže její stavy klesají hluboko pod hranici populačních možností.
 Prase divoké se rozšířilo rovněž na základě klasického osidlovacího principu, navíc v prostředí, které mu po stránce úživnosti i vegetačních úkrytů bylo značně vylepšeno zemědělskou činností člověka (velkoplošné monokultury kukuřice, obilovin i okopanin a kalamitní přemnožování hraboše polního). Neusměrněný, byť intenzivní lov zaměřený spíše na větší dospělé jedince, zapříčinil reakci v podobě rychlejšího dospívání bachyněk a vysoká potravní nabídka umožnila vícečetné i častější vrhy selat. V současné době je kapacita prostředí pro populaci divočáků zhruba nasycena, vzhledem ke škodám na zemědělských plodinách je však její výše pro člověka neúnosná.

Losí populace se u nás zvětšuje jen pozvolna, neboť její rozsah je limitován požadavkem na vyhraněný, dosti vzácný typ životního prostředí (močálovitá krajina jezerních nebo rybničních pánví). Psík mývalovitý svou populaci rovněž pozvolna početně rozšiřuje, ovšem její vývoj je jednak pod intenzivní loveckou kontrolou (celoroční odstřel), a jednak potravní nabídka drobných živočichů (kteří tvoří významnou složku jeho potravy) není ve zdevastovaném prostředí příliš vysoká. Současně v jeho případě působí na omezené rozšiřování i vliv mezidruhové konkurence našich původních šelem (liška, tchoř, hranostaj). Rys, který byl teprve relativně nedávno uměle vysazen a dosud nepodléhá rozsah jeho populace lovecké kontrole, se dostal do fáze rychlého nárůstu počtu jedinců (i když u větších savců není tato rychlost tak intenzivní jako u menších živočichů). Populační rozmach rysa je navíc umožněn enormně vysokými stavy srnčí a mufloní zvěře, které jsou hlavní součástí jeho potravy. V oblasti prvotního vysazení (Šumava) je prostředí pro populaci rysa již plně nasyceno a její další růst se realizuje prostřednictvím rozšiřování areálu druhu do vhodných lokalit s vysokým podílem souvislejších lesních porostů. Po dosažení maxima však již dochází k pozvolnému poklesu stavů rysa.

Vojtěch Škaloud, Oldřich Tripes

SRNEC ROČEK. Fotografie z myslivosti, Lovy srnčí zvěře, Poslední hryz, Příroda a myslivost, Roček, Sociální sítě, Srnčí zvěř, Srnec v červnu

Srnec roček
SRNEC v ČERVNU

Včera navečer se na mě Diana s Hubertem pousmáli a dopřáli ulovit tohoto ročka. Uloven kulovnicí CZ 527 v ráži .222 Rem, střelou RWS 3,24g na cca 80.metrů. Váha 11. kg.


Lovu zdar!


Sociální sítě - Myslivost Petr Hruška

Holub hřivnáč. Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít...

Holub hřivnáč

Hřivnáči se k nám brzy z jara vracejí jako jedni z prvních a už někdy uprostřed března můžeme vidět skupinky těchto krásných ptáků pobíhat po lukách a po polích


často ještě z velké části pokrytých sněhem, a shánět svou první skromnou obživu. Brzy po příletu také v lese zaslechneme jejich příjemné, naléhavé houkání: hu-húhú-húhu, - několikrát opakované, zakončené pak krátkým hu! Sedají přitom obvykle na samém vršku smrku a čekají, až se objeví holubice, zlákaná jejich voláním. Někdy se jich ozývá více najednou a svádějí pak úplné hlasové souboje. Pokud umíme napodobit jejich hlas, stačí se postavit někde v husté tyčkovině do dobrého krytu a několikrát zahoukat. Když máme štěstí, zaslechneme po chvíli tleskot křídel - a na některý z blízkých vršků dosedne žárlivý sameček, zvědavě otáčející hlavičkou a pátrající po sokovi. Známý a zajímavý je také tok hřivnáčů, při kterém samec strmě vystoupá do výše a pak s široce roztaženými křídly a ocasem se snáší zpět k zemi. Při vzlétnutí se obvykle ozve hlasitý tleskot letek.

V dubnu už nacházíme hnízda hřivnáčů, pokud se ovšem tato ledabyle naskládaná, tenká a řídká plošinka z drobných větviček dá nazvat hnízdem. Při pohledu zespodu jsou většinou dobře patrná obě bílá vajíčka a umíme-li tiše a opatrně chodit lesem, můžeme zastihnout na hnízdě i samotného ptáka, který jako by ani na hnízdě neseděl. Hřivnáč je však velmi plachý, těžko se nám to podaří a často, pokud je náhle vyplašen, může svou snůšku opustit.

Hnízdo bývá umístěno v různých výškách. Nejčastěji je vídám v korunách vysokých borových porostů. Zajímavé je, že když jsem kontroloval ostříže, hnízdící na podobných lokalitách, pravidelně se v jejich blízkosti držel jeden i více párů hřivnáčů. Také u káního hnízda, kde jsem strávil v blízkém krytu několik dní, oživovalo dlouhé hodiny čekání jejich milé houkání z vršků okolních borovic. Nevím, zda to byla náhoda, anebo záměr. Jisté je, že největším nepřítelem v lese je pro hřivnáče jestřáb a toho by jak ostříž, tak káně v okolí svého hnízda rozhodně nestrpěli! Našel jsem však i hnízda v podstatně menších výškách, někdy i méně než tři metry nad zemí. Ať již ve smrkových tyčkovinách nebo v křovinatých hájcích a remízcích. U jednoho takového lehce dostupného hnízda jsem si opodál na žebříku pořídil jednoduchý kryt na fotografování. Obě mláďata byla již dostatečně velká, takže nehrozilo nebezpečí opuštění, ale zase ne natolik, aby se při vyrušení snažila hnízdo předčasně opustit, což bývá u mladých hřivnáčů běžné.

Zasedl jsem v krytu brzy ráno a s napětím čekal na přílet starých. S fotografováním hřivnáčů jsem neměl zatím žádné zkušenosti, ale doufal jsem, že budu mít úspěch. Čas však ubíhal a stále se nic nedělo. Občas se ozvalo houkání, ale nevím zda patřilo mému páru. Nedaleko něžně vrkala hrdlička, hlasitě zpíval sedmihlásek a někde v poli krákaly vrány. Asi po třech hodinách marného čekání jsem se už začal obávat nejhoršího a začal se pomalu chystat k tomu, že kryt opustím. Náhle se ozvalo svištění letek a nedaleko hnízda se slabým zatleskáním dosedl starý hřivnáč. Nevím, zda to byl samec nebo samice, protože u hřivnáčů jsou obě pohlaví vybarvena stejně. Chvíli seděl tiše a nehnutě, jen hlavou točil na všechny strany aby zjistil, zda je vše v pořádku

Pak už bez váhání přešel po větvích až k hnízdu a klidně se na něm usadil. Otevřel svůj zobák, obě žadonící mláďata najednou do něj hladově vnořila své zobáčky a dychtivě polykala nabízenou potravu, kterou jim rodič vyvrhoval přímo z volete. Jakmile krmení skončilo, objevil se u hnízda i druhý z páru. Stěží se oba vešli byť jen na kraj jeho okraje. Chvíli tak seděla celá rodinka pohromadě, pak první z rodičů odlétl a druhý v krmení pokračoval. To vše se během dne v malých proměnách opakovalo až do večera, kdy jsem kryt opustil, sice celý ztuhlý, ale spokojený. Postupně jsem tak zjistil, že dlouhá, několikahodinová přestávka mezi jednotlivými krmeními je u holubů patrně běžná, takže mé původní obavy byly zbytečné. Donesená dávka potravy je zřejmě tak vydatná, že postačí na dlouhé trávení!

Hřivnáči mohou zahnízdit třikrát, dokonce i čtyřikrát za rok, a tak se stává, že je jejich odstřel povolen již v době, kdy ještě krmí mladé. Lov spočívá většinou v tom, že šouláme kolem sklizených polí, kde se holubi rádi shromažďují a paběrkují na obilných zrnech. Často je zastihneme i v dubových a bukových lesích, kam zaletují v celých hejnech na žaludy a bukvice.

Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít. Zajímavý je způsob, jakým holubi pijí. Nenabírají si doušek po doušku jako jiní ptáci a nechají ho pak po zvednutí hlavičky sklouznout do volátka, ale potopí zobák do vody celý a nasají potřebné množství vody najednou. Bylo to opravdu napínavé čekání, až se ozve svist letek blížících se holubů, šum křídel při přistávání a pak honem hledat toho, který sedí zcela otevřeně, hrudí obrácenou ke mně.
 Po pečlivém zamíření třeskne krátký výstřel, ozve se dutý úder kuličky do ptačího těla, tleskot ostatních vzlétajících holubů a pak čekání na další buchnutí, kdy úlovek propadne větvemi na zem. Pro úzký výhled mi totiž po zásahu zmizel ze zorného pole a teprve jeho dopad mi signalizoval, že rána "seděla". Při použití brokovnice bych snad měl úlovků více, ale tento způsob se mi zdál být sportovnější a možná i napínavější!

#Holub hřivnáč, Ptáci, lov, Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Příroda a myslivost, Čekaná, Malorážka,

Největším dílem se na úbytku drobné zvěře podílí člověk zásahy do všech ekosystémů. Většina pozemků je obhospodařována vlastníky, kteří jsou také lovci, tam drobné se daří...

Koroptev polní

Francie - program "Kde přežije koroptev, přežije i člověk"  


Tento program byl ve své podstatě velmi jednoduchý, sedláci kteří se do něj zapojili se zavázali nepoužívat chemické prostředky na jeden záběr mechanizace od okraje každého zemědělského pozemku. Plochy jednotlivých plodin jsou ve Francii ale mnohem menší než v České republice, takže bylo bez chemie ponecháno mnohem více plochy než by tomu bylo u nás.

Na těchto neošetřených pozemcích, zvláště zvěř pernatá, opět našla dostatek potravy, hmyzu a plevelných semen. K úspěchu přispělo také to, že většina pozemků je obhospodařována vlastníky, kteří jsou také lovci. 

Přestože se nepodařilo koroptev dostat na stavy před rokem 1945, jak se očekávalo, výsledkem bylo zastavení poklesu všech
druhů drobné zvěře v honitbách.


#Koroptev, Drobná zvěř, Příroda a myslivost, Jak na to?

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

#Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů Aglomerace aktivity radosti a milování života Amerika Anatomie jelena Aport Bažant Bažant pečený Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Brenneke broková dvojka broková kozlice Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Filip Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný Kritické myšlení Krkavec velký Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na lišku Lov ve svobodném světě Lovecká optika Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Pernatá zvěř Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Psychopati Ptáci Puškohledy Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Red Deer Cam Reklama a lov Roček Ruger’s M77 RSI Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sele prasete divokého Shozy Siga Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýkorky Synantropie Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď Upíři Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

Vybraný příspěvek

Povedlo se - i barvy OHAŘI A MICHAELA

Povedlo se - i barvy OHAŘI A MICHAELA (photo by katerina lisova)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...