Zobrazují se příspěvky se štítkemNázory myslivců. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNázory myslivců. Zobrazit všechny příspěvky

CO NA TO ŘÍKÁTE MYSLIVCI? Evropská Unie, Jak na to?, Naše domovy a chalupy, Názory myslivců, Sociální sítě, Žít ve svobodě

Schwitzerland - Švýcarsko

Švýcarsko - země se sedmimilionovou populací má armádu o síle 1.365.220 vojáků 


(údaj z roku 2010). Profesionálních je z nich pouze 3,600 příslušníků letectva, speciálních jednotek a výcvikových instruktorů. Ostatní jsou příslušníci milice. 

Každý dospělý muž při dosažení věku 19 let „vyfasuje“ od státu erární automatickou útočnou pušku SiG 550 nebo SiG 751 a pistoli Glock 21a k ním tisíc kusů nábojů. K tomu kompletní výstroj. Od uniforem, bot, stanu, lopaty až po kolo. Tuto základní výzbroj a výstroj má doma každý voják, který absolvuje základní výcvik v délce 18 až 21 týdnů (podle druhu zbraně). Více než milion tři sta tisíc vojáků jsou Švýcaři schopni mobilizovat do plné bojové pohotovosti během 12 hodin. Což je světový unikát. Pro netrestané muže je služba povinná. 
Pro ženy je otevřená dobrovolně. Ten, kdo sloužit ve zbrani odmítne nebo nemůže (ze zdravotních důvodů nebo proto, že byl trestán pro úmyslný trestný čin) musí počítat se službou v civilní obraně a dvouprocentní přirážkou k platným sazbám daně z příjmů. Aby platil na ty, kdo slouží vlasti.
Kromě základního výcviku se každý Švýcar ve věku 19 až 42 let musí zúčastňovat cvičení nebo bojového nasazení v rozsahu 3 týdnů každý rok. Již druhým rokem se v rámci tohoto systému Švýcaři střídají ve třídenních až týdenních intervalech při ochraně svých hranic. Hranice Švýcarska jsou fakticky obloženy vojáky v palpostech. Zastavují všechny, kteří by chtěli hranici překročit jinde, než je legální hraniční přechod. Každého, kdo by chtěl nelegálně proniknout do Švýcarska „po zuby ozbrojená“ skupina vojáků vykáže. A troufám si říci, že by neváhali střílet ani vteřinu. A v případě střelby by za vojákem stál celý národ.
Na vlnu migrantů se Švýcaři jako jediní v Evropě začali připravovat již v roce 2012. Jejich zpravodajské služby vyhodnotily toto riziko jako akutní. Což ostatně služby dalších zemí taky. Na rozdíl od nás a celé EU, však Švýcaři jako jediní adekvátně zareagovali. V roce 2012 uspořádali cvičení Stabilo Due v rámci něhož cvičně uzavřeli hranice s Francií. Tehdy Francie vznesla diplomatickou cestou protestní nótu. Z níž si ovšem Švýcaři nic nedělali. V roce 2013 již cvičili uzavření veškerých hranic v rámci akce Duplex Barbara. Opět za hlasitého brblání – tentokrát z Bruselu, že to narušuje Schengenský prostor jehož je Švýcarskou součástí. A pak to přišlo. V roce 2014 se počet ilegální imigrantů proudících ročně do Evropy přehoupl do statisícových hodnot. V rámci série cvičení Conex Švýcaři zřídili soustavu palpostů, které jsou schopny pokrýt palbou celou hranici. 

Když loni na pozvání německé kancléřky Merkelové vyrazili do Evropy miliony imigrantů, tak Švýcaři přešli na trvalé střežení hranic. Všichni příslušníci armády se při tom střídají. Brusel a okolní státy raději „drží hubu“. Protože mají svých starostí dost. Právě s těmi miliony migrantů, z nichž mnozí znásilňují, kradou a vraždí. 

Švýcaři se nespoléhají ani na EU ani na NATO, ale pouze sami na sebe. A svoji zemi si brání.

 Ukazuje se, že obě uvedené organizace jsou v tomto ohledu k ničemu. EU, která chce všechny občany v rámci nové směrnice odzbrojit, je spíše na škodu. Jedině švýcarská cesta se ukázala jako účinná. Ano, je drahá. Švýcaři dávají na obranu 1% svého HDP, které je ale šestkrát vyšší než to naše. Ale dávají do toho hlavně sebe a svůj čas. Asi jako jediní v Evropě totiž chápou, že nikdo jiný to za ně neudělá. Každý Švýcar se zapojuje. Protože žádný z nich nechce, aby jim kdokoli nezvaný přišel vykrást dům nebo znásilnit ženu či dceru, tak se střídají, aby je vůbec nepustili do země. Jiná účinná cesta není. Je ale pravda, že tam nemají žádného Sobotku, Prouzu, Dienstbiera, Šabatovou, Stropnického, Pelikána nebo Merkelovou. Nebo možná právě proto je tam nemají. A mají doma klid !!!!
Vystavil Ivan David v 22:32:00

Zdroj: sociální sítě Facebook

Doporučení pro myslivce co si umí vyhledat další informace, neváhejte a použijte Google! 

KULOVNICE MAUSER M 03 je špičková lovecká zbraň, která, pro celkové originální technické řešení, variabilitu možností a skvělé zpracování, nemá ve své kategorii konkurenci.

Derek with a Blue Wildebeest taken with a Mauser M03
 Extreme in 308 with Swarovski 2.5

Kulovnice Mauser M 03 má jednoznačně mnoho předností oproti svým konkurentům

především přesné a naprosto bezpečné uzamykání náboje závěrem do hlavně, což eliminuje vznik závěrové vůle, jako základního předpokladu přesnosti střelby. Uzamykání závěru do hlavně sekundárně poskytuje další výhodu a to možnost vyměnitelnosti hlavní.
Velkou předností kulovnice Mauser M 03 je naprosto spolehlivý a odolný závěr, ale především velmi originální, účelně řešený napínací mechanismus a pojistný mechanismus s možností manuálního zrušení a obnovení napnutí úderníku bez potřeby otevření závěru. Skvělé je spoušťové ústrojí. K tomu přistupuje naprosto dokonalé a přesné dílenské zpracování.
Celkově se jedná o špičkovou zbraň, která, pro celkové velmi originální, detailní a zdařilé technické řešení, variabilitu možností a skvělé zpracování, nemá ve své kategorii konkurenci a osobně považuji kulovnici Mauser M 03 za nejlepší v současnosti továrně vyráběnou kulovnici. Tento typ ocení všichni ti, kteří chtějí mít perfektní zbraň s dotykem dokonalosti a luxusu v kombinaci s tradiční klasikou.
Téměř 80 % produkce je určeno na export, především do evropských zemí, kde si ji lovci pořizují jednak pro evropské, ale také pro africké lovy, kde je vyžadována naprostá spolehlivost zbraně i v prašných a vlhkých podmínkách. 
Současně jsou při lovu nebezpečné a útočící zvěře, požadavky na možnost rychlého a za každých okolností jistého přebití zbraně. Všechny, i extrémně vysoké nároky, právě Mauser M 03 beze zbytku splňuje.
Kulovnice je exportována také do USA, i když její cena je pro podmínky zdejšího trhu poněkud vyšší. Zde nachází uplatnění u lovců velké zvěře, kteří nacházejí nadstandardně širokou nabídku tropických ráží. Zajímavým prvkem je zvyšující se export do Ruska, včetně sibiřské části, kde se kulovnice osvědčuje v nejtvrdších klimatických podmínkách.

Kulovnice Mauser M 03 je svým způsobem výjimečná, její spolehlivost a odolnost zaručují prvky osvědčené konstrukce závěru Mauser a k dokonalosti ji doplňují originální konstrukční řešení dalších uzlů, které nejsou žádným výstřelkem, ale svým velmi promyšleným uspořádáním vysoce zvyšují celkovou užitnou hodnotu zbraně. Každého uživatele s jen trochu technickým citem musí doslova nadchnout promyšlenost a praktičnost každého detailu.

Zbraň je určena pro nejnáročnějšího uživatele, ale i při vysoké užitné hodnotě a kvalitě zbraně, je cenově dostupná v základním provedení i průměrně majetnému myslivci.

Jagd mit Sauer 101. Zbraň je pasivně hodně bezpečná, přesto nezapomeňte, hlavní, zásadní a zcela klíčová pojistka každé zbraně se nachází ve střelci, v prostoru mezi ušima.

Sauer 101

Jagd mit Sauer 101


jedná se o opakovací loveckou kulovnici s válcovým odsuvným závěrem zásobovanou ze schránkového zásobníku. Bicí mechanismus se napíná při otevírání závěru. 
I Sauer S 101 má závěr uzamčený šesti ozuby ve třech řadách, i Sauer má příčně odpružený vytahovač a dva vyhazovače nesené na čele závěru. Podobně jako Mauser M12 se jedná tedy o kombinaci weatherbyovského víceřadého uzamčení s remingtonskou koncepcí suvného nabíjení.

Pouzdro závěru Saueru je ale podstatně uzavřenější než u M12. Na rozdíl od volně otevřeného prostoru mezi předním a zadním můstkem těla zbraně má Sauer pouze výhozné okénko. Okénko ale konstruktéři ponechali poměrně rozměrné, takže umožňuje i nabíjení přímo do komory, což závěry se suvným nabíjení snáší podstatně lépe než klasická mauserovské konstrukce řízeného nabíjení s dlouhým listovým perem vytahovače.

Zcela odlišná a velmi inovativně pojatá je matice závěru spojená s pojistkou zbraně a poněkud odlišně je koncipováno i ovládání závěru v závislosti na tom, zda je zbraň zajištěná nebo odjištěná.
Začnu tím nejzajímavějším, alespoň z mého hlediska a tím je pojistka.
 Pojistka je umístěná na temeni závěrové matice, tam, kde u klasického válcového závěru vyčnívá temeno úderníku. Má jenom dvě polohy: zajištěno – hmatník je stlačen dolů; odjištěno – hmatník je posunut nahoru.

Zbraň lze zajistit pouze pokud je napnutý bicí mechanismus. Na ploše hmatníku pojistky je tlačítko, které je nutné stisknout, pokud chcete odjistit. K zajištění stačí prostý tlak na hmatník směrem dolů. Pojistka je tedy chráněna před nechtěným nebo nevědomým odjištěním o oděv nebo nějaký předmět.
Pokud je napnutý úderník a zbraň je zajištěna, nelze závěr otevřít a zbraň vybít. Pokud chcete závěr otevřít, je třeba stisknout tlačítko na pravé straně pouzdra závěru, hned za klikou závěru.

Použití samostatného tlačítka na otevření zajištěného závěru je poměrně nová funkčnost, pokud si pamatuji, tak jako první s ní přišla firma Browning u kulovnic řady X Bolt před několika lety a řešení se poměrně ujalo. Má to smysl, dovolte mi odcitovat p. Gallega od firmy Browning, který mě kdysi s X Boltem seznamoval: „Chcete vybít zbraň, tedy uvést ji do toho nejbezpečnějšího stavu. A u mnoha kulovnic začnete tím, že ji odjistíte, tedy uvedete do toho nejnebezpečnějšího stavu. To je přece postavené na hlavu.“ Osobně se s jeho názorem ztotožňuji. Stejným tlačítkem se také ovládá uvolnění zarážky závěru a umožňuje vyjmutí závěru ze zbraně.

Pod spodním okrajem matice závěru se při napnutí bicího mechanismu vysouvá malý obdélník výstražníku, který vizuálně indikuje napnutí.

Kromě manuální pojistky je zde i samočinná pojistka, která blokuje pohyb úderníku mimo čelo závěru, pokud závěr není zcela uzavřen. Tohle je nová funkčnost, která se ale aplikuje dnes zcela běžně u samonabíjecích pistolí a samonabíjecích zbraní vůbec. Opět je to projev rostoucího důrazu na pasivní bezpečnost zbraně, který v poslední době pozoruji i u loveckých zbraní. Osobně jsem tomu rád a chtěl jsem se o funkci přesvědčit.

Ponechal jsem závěr napůl uzavřený (s prázdnou komorou, samozřejmě, nenechám si rozbít čenich) a stiskl spoušť. Hlasitě to cvaklo, výstražník zaskočil a klika spadla do stavu plně uzavřeného závěru. Kruci! Co to má být? Začal jsem bádat s různými úhly nedovření závěru, výsledek se pořád opakoval. Cvaknutí a dovření kliky závěru. Docela mě to znechutilo, ale pro pořádek jsem zavolal dovozci – odpověď mě překvapila: Výstražník sice zaskočí, ale pojistka nedovolí, aby úderník napíchl zápalku náboje v komoře. Test pomocí kousku papírového kapesníčku nalepeného na dno nábojnice potvrdil odpověď dovozce. Na kapesníčku jsou otisky vytahovače a vyhazovačů, ale prostor zápalky je nedotčený.

Takže výrobce nemluví do větru, pojistka tam opravdu je a funguje. Nenechte se zmást zaskočením výstražníku. Zbraň je pasivně hodně bezpečná, přesto nezapomeňte, hlavní, zásadní a zcela klíčová pojistka každé zbraně se nachází ve střelci, v prostoru mezi ušima.
Závěr je veden masivním válcovým povrchem těla závěru, chod byl trošku tužší, ale hladký a s žádným druhem munice jsem nezjistil příčení nábojů při podávání náboje do komory. Tuhost závěru je v pořádku, testovaná zbraň je nová a musí se napřed ještě zaběhnout. Klika závěru je ukončena kuličkou s výrazným radiálním vroubkováním, které skýtá dobrý a jistý úchop i pro zpocenou dlaň.

Zásobník je dvojřadý, plastový. Plast přináší úsporu hmotnosti a odolnost si v ničem nezadá s kovovými zásobníky. Moderní plasty už dokážou neskutečně mnoho a například v oblasti vývodek zásobníku, kritické pro spolehlivost podávání, kov většinou překonávaji. Záchyt zásobníku se ovládá tlačítkem na spodku předpažbí, před přední hranou zásobníkové šachty. Tlačítko je poněkud utopené pod povrch předpažbí, takže nehrozí nechtěného uvolnění zásobníku stlačením o oděv nebo nějakou větvičku.

Zbraň jsem dostal zapažbenou ve dřevě. Prodeje zbraní pažbených v plastu sice i ve střední Evropě rostou, přece jenom ve středoevropských podmínkách jsou lovecké zbraně tradičně pažbené spíš ve dřevě.
Americká pažba s pistolovou rukojetí a bez lícnice je prakticky zcela přímá, podélně symetrická a kolega levák neměl problém ji nahodit do levého ramene.

Zajímavé je uložení systému v pažbě. Pod předním kotevním bodem je v pažbě vlepen přesně opracovaný hliníkový blok. Ze spodní strany předního můstku vyčnívají dva ocelové kolíčky, které zajišťují přenos zpětnorázových sil. Upevnění systému v pažbě pak obstarává šroub s dlouhou šestihrannou hlavou, ve které uprostřed je ještě jeden závit. Do něj se zašroubuje šroubek s imbusovou hlavou, který drží štít zásobníkové šachty s lučíkem.
Mluvím o tom proto, že pokud to neznáte a po sejmutí imbusového šroubku a štítu zásobníkové šachty nevyšroubujete šestihranný šroub, nelze systém vyložit z pažby. Pokud použijete násilí, hrozí vám poškození celého uložení systému v pažbě.

Hlaveň je plovoucí, nikde se nedotýká hlavňového kanálu v pažbě. Způsob uložení sytému v pažbě pomocí vlepeného kovového bloku zajišťuje ideální přenos zpětnorázových sil a spolehlivě systém usazuje. Jedná se obdobu (či inspiraci) ukládání systému zbraně do pažby pomocí epoxydových bloků – tzv. glass beding – který vymysleli střelci přesnostních kulových disciplín v USA někdy kolem roku 1980 a čím dál častěji po něm dnes sahají v nějaké obměně i výrobci kvalitních zbraní. Takový způsob uložení také omezuje také vliv kroucení dřevěné pažby při změnách vlhkosti.

Pažba je osazena dvěma poutky na nosný řemen a jednoduchou botku z černé syntetické pryže. Na líci botky je logo výrobce, stejně jako na spodku pistolové rukojeti.

Takticko – technická data kulovnice Sauer S 101ve střední řadě ráží

ráže … 22-250 Remington, 243 Winchester, 6,5 x 55 SE, 270 Winchester, 7 x 64, 308 Winchester, 
30-06 Springfield,  8 x 57 IS, 9,3 x 62
celková délka … 1095 mm
délka hlavně … 560 mm
hmotnost nenabité zbraně …3,0 kg
kapacita zásobníku … 5 nábojů

ing. Martin Helebrand

O ČERNÉ ZVĚŘI. Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Názory myslivců.

Černé zvěře je hodně a způsobuje nám problémy
Černá zvěř v lese a siesta bachyní se selaty


Sejde-li se více myslivců, povídá se po nějaké době téměř vždy o černé zvěři. Je to zvěř, která vzbuzuje vášně, protože ulovit divočáka je vždy zážitek. Velkým zážitkem ale je i to, když přijde zemědělec vymáhat škody vzniklé právě touto zvěří. A kde jsou zážitky, tam jsou také emoce a ty ne vždy musí být kladné. Fascinujícím jevem je, že vlastně všichni ví, jak situaci s černou zvěří řešit. Skalní ochranáři dávají myslivcům za vinu, že vyhubili velké šelmy a dnes je ilegálně loví. Příroda by si přece poradila sama, stačí jí stejně jako na Šumavě ve smrkových porostech dát dostatek prostoru. Navíc myslivci černou zvěř stimulují k rozmnožování přikrmováním, takže nedochází k žádoucímu samovolnému ozdravnému úhynu slabých kusů.
Určitá skupinka zemědělců zase ví, že za všechno můžou příliš rozsáhlé honitby, které si sami nemohou spravovat.
Myslivci zase vinnými shledávají zemědělce za to, že pěstují lány kukuřice a řepky od obzoru k obzoru, takže nejen že zmasakrují a otráví všechny drobné živočichy motýlem počínaje a srnčím konče, ale ještě navíc připravují pro černou zvěř kryt, klid a krmivo od května do prosince.
Existuje také nemalá skupina osvícených odborníků a novinářů, jejímž receptem je soustavná změna legislativy a slovo přemnožené používají pro všechny druhy, jejichž počet převýšil počet dva na 100 ha a nemají to štěstí, že byly zařazeny mezi druhy ohrožené.

Téměř všichni se však shodnou na jednom. Černé zvěře je hodně a způsobuje nám problémy.


#Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Názory myslivců

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,
 poloplášťová střela RWS 3,24g
Zdařilá fotografie a takové se často nevidí.

Někomu ten úlovek vadí?












Petr Hruška, letošní první srnec

Myslivost sociální sítě FB


#Myslivecké fotografie, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Lovecké štěstí, Lovy srnčí zvěře

SRNČÍ ZVĚŘ krajina příroda a myslivec. Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje,

Srnčí říje

Jak je to dnes?


Za stávajících podmínek se srnci proberou již v mládí a pod tlakem přísné hodnotící komise se silný šesterák z opatrnosti pardonuje. Mám i zkušenosti, že v běžné praxi pokud k jeho ulovení dojde, tak se na přehlídku často ani nedostane.

K tomu ještě přistupuje zkušenost, že pokud byl v jednom roce viděn mimořádně silný srnec, tak na devadesát procent se tento srnec v příštím roce již ve sledované lokalitě neobjevil. Možná byl uloven jinde, ale spíše mu nepříznivé podmínky již v příštím roce stejnou trofej (mimořádně silnou) nedovolily nasadit.

Je mi bohužel asi souzeno, že se v mnoha svých úvahách často prezentuji jako skeptik. Domnívám se ale, že doba mé myslivecké praxe - bezmála šedesát let, je dosti dlouhá na to, abych si mohl dovolit mít na některé věci svůj osobitý názor.
Je nepopíratelnou skutečností, že lidská činnost by měla mít svůj smysl a cíl. Tedy ta naše nás musí stále nutit, abychom se snažili nám svěřený objekt své činnosti zlepšit. Jenže v dnešní době, kdy se zajíc stal ve velké části honiteb zvěří téměř vzácnou, stala se hlavním dodavatelem zvěřiny zvěř srnčí. Takže srnec uspokojuje touhu po trofeji a srna s dorostem zabezpečují zvěřinu až do Silvestra.

A nejen to. Rozhlédneme-li se po dnešní české krajině, vidíme buď ohromné lány monokultur, které se po sklizni mění v potravně sterilní plochy a nebo jsou tam ještě větší plochy pastvin, kde travní porosty jsou pro srnčí zvěř absolutně nevhodné. Mezi tím hledat políčka se šťavnatým jetelem a nebo vonné louky určené k sušení stejně voňavého sena bývá často velmi namáhavým úkolem.

Přimysleme si k tomu ještě kyselé deště, krajinu hemžící se turisty, cykloturisty na horských kolech, případně všudypřítomné houbaře, neexistuje v krajině snad jedno zákoutí, kde by na zvěř stres nečíhal ze všech koutů.



#Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje, 

O myslivosti a lidech. Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zákony a předpisy o myslivosti, lov, Způsoby lovu a historie, Lov ve svobodném světě,

Lišku lovit je potřeba...jinak se 
přemnoží jako prase divoké!

O myslivosti a lidech


Odsuzovat někoho, že střílí zvěř nebo toulavé psy a mít přitom plnou pusu telecího řízku, je velmi neuvážené.

Život na této planetě je tak zařízen: ze smrti jednoho organismu vzniká život druhého. Člověk na tom nic nezmění. Najdou se lidé - vegetariáni, kteří odmítají jíst maso právě kvůli smrti jiného živočicha a nechtějí si uvědomit, že není absolutně žádný rozdíl mezi zabitím prasete a poražením stoletého stromu. V obou případech se jedná o totéž - ukončení existence živého organismu. Každý organismus něco prožívá a každý bez rozdílu si uvědomuje svůj konec. Jinak by se nejednalo o živý organismus.

Člověk má tu zvláštní vlastnost, že vše poměřuje podle sebe, podle svých pocitů a prožitků. Navíc jako pravděpodobně jediný živočich, díky schopnosti myslet, si uvědomuje svou minulost a budoucnost. To zvířata nedovedou a žijí pouze v přítomném okamžiku. Dokážou si pamatovat určité věci - učit se, ale jejich vnímání světa je "teď a tady". Rychlé a humánní usmrcení je tedy z hlediska "vyššího řádu" naprosto přirozené a normální. Pokud se budu rozpakovat zahubit nějaký živý organismus, umřu hlady. Naše těla jsou taktéž vystavena ataku miliónů různých organismů, až nakonec člověk podlehne, umírá a stává se součástí potravního řetězce (pokud nedojde ke zpopelnění).

Co by asi lidé jedli, kdyby nikdo nechtěl usmrcovat živé organismy? Staneme se snad proto všichni vegetariány, byť charakterem svého zažívacího traktu patříme mezi všežravce? Konzumací masa se na smrti zvířat každý nepřímo podílí.

Usmrcování jiných organismů z důvodu nutnosti není nic amorálního, ale musí se dít maximálně ohleduplně. Štvanice, naháňky, lov do želez a podobně je nepřijatelný způsob lovu. Lov sám o sobě špatný není a všichni odpůrci se musí nejspíš naučit myslet komplexně.

Přes problematiku usmrcování zvířat se dostávám k dalšímu stěžejnímu tématu poslání a smyslu myslivosti. Již pravděpodobně nikdy se v našich končinách nedostaneme do situace, aby život volně žijících větších zvířat mohl probíhat bez zásahu člověka. Dnešní kulturní krajina je na hony vzdálená přírodě v době, kdy se tito živočichové vyvíjeli, tedy před rozvojem zemědělství. Potravní řetězce velkých býložravců jsou silně narušeny nepřítomností velkých predátorů - rysů, vlků a medvědů, radikální změnou biotopů, vysokou hustotou lidských sídel a spoustou dalších civilizačních faktorů. Jinak řečeno planeta je přelidněná. To je ale jiné téma.

Z uvedeného vyplývá, že bez pomoci člověka by zde již nebyl žádný srnec, jelen či zajíc. A není už podstatné, zda by došlo k vymření díky nedostatku potravy, či k přemnožení a následnému vyhynutí z důvodu nějaké epidemie.

Příroda se dnes bez pomoci člověka v době nouze a bez lovu, v okamžiku přemnožení určitého druhu, neobejde.

#O myslivosti a lidech. Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zákony a předpisy o myslivosti, lov, Způsoby lovu a historie, Lov ve svobodném světě

Prvními myslivci byli někdy v 15. či 16. století naši moudří předkové, kteří byli pány péčí o zvěř pověřeni.

Myslivcův stín v ranním slunci

Z lovců myslivci,
a zase z myslivců lovci?

V předchozím příspěvku byl patrný rozdíl mezi myslivci a lovci. Asi jste poznali, že lovec je něco méně než myslivec.
Lovci byli v pravěku, když se starali o přežití svého rodu. Lovci byli ve středověku a později zejména panovníci a šlechta.

Od kdy tedy jsou myslivci?
Od tehdy, kdy zvěře ve volné přírodě ubývalo, ale okázalé lovy chtěla šlechta pořádat dál, zakládaly se obory, bažantnice, dovážela se cizokrajná zvěř. O tu bylo nutno pečovat, léčit ji, v určité době i hájit a myslet, jak se dochovat dobrých výsledků.

Prvními myslivci byli někdy v 15. či 16. století naši moudří předkové, kteří byli pány touto péčí o zvěř pověřeni. 
Bylo se třeba zamyslet, jak si počínat, třeba se zvěří daňčí, s jeleny sika a později i s mufloní zvěří, která tu dříve nebyla, jak hájením samic docílit vyšších stavů.
Nebyli to naštěstí jen ti prostí myslivci, ale i někteří jejich pánové. Tu je potřeba vzpomenout Františka Antonína hraběte Šporka, propagátora etiky v myslivosti, zvyků a ušlechtilosti při lovu.

Bohužel se nám začínají v naší české myslivosti objevovat zase jen lovci. Někteří nově movitější si i ve vyšším věku dělají myslivecké zkoušky, nebo častěji jen kupují vysvědčení (protože i to se už u nás prodává, začínají "dělat myslivost" a dávají na odiv ulovení nejen jelenů, ale i antilop či dokonce medvědů.
A tak je nebezpečí, že se budeme vracet zpět do doby feudální, začnou ubývat myslivci a zase přibývat lovci.

Jak je poznáte?  Jednoduše - nesuší seno pro zvěř, nepřipravují letninu na zimu, nebrodí se sněhem ke krmelcům, zato často ukazují fotografie úlovků nejen z našich obor, ale zejména z ciziny. Souhlasím, že tito myslivci - lovci skutečně nejsou ochránci přírody.
Inu, všude je koukol mezi pšenicí, ale pozor, aby ho neúnosně nepřibývalo.

#Názory myslivců, Myslivecké tradice, Ženy a myslivost, #Lovecké stezky, Fotografie z myslivosti, Žít ve svobodě

NA NAHÁŇCE. Co se stalo při lovu černé zvěře. #Naháňky, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Kňour útočí, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců

Prase divoké
Již po léta jezdím každoročně na hony také do nedalekého Mysliveckého sdružení, a to nejen pro trvale dobrý výřad drobné zvěře a divočáků, ale především pro velmi příjemnou kamarádskou atmosféru během celého průběhu honu, přitom však disciplínu a pořádek během všech lečí, včetně dodržování mysliveckých tradic.

Tedy vše tak, jak by mělo na správném honu být. Ranní nástup i večerní slavnostní výřad po zapálení ohňů doprovází troubení mysliveckých hlaholů. To vše probíhá v prostranství před doslova reprezentační mysliveckou chatou, kterou si před léty postavili členové tamního MS. V příjemném prostředí chaty končí každý hon poslední lečí při dobrém občerstvení a bohaté tombole. Přitom nikdy žádné hádky nebo výtržnosti, o kterých se občas píše v tisku nebo se i objeví v televizi v podobě filmového zpracování. Protože myslivecké sdružení provozuje také vlastní bažantnici (ze které mj. zásobuje bažantími kuřaty případné zájemce z některých honiteb MS v okrese Šumperk), navíc má v honitbě také dva rybníky vhodné pro chov divokých kachen a v lesích trvale dobrý stav černé zvěře, pořádá od počátku listopadu několik honů na drobnou a černou zvěř. 

Vlastní hon probíhá většinou tak, že v dopoledních lečích se loví v bažantnici kohout i slepice, v ostatních lečích bažant kohout, kachna, zajíc a škodná. Po obědě (většinou v myslivecké chatě) se odchází do lesů, kde se v každé leči loví zajíc, liška a především zvěř černá. Na výřadech bývá při prvních honech do 100 ks drobné zvěře, selat a lončáků jak kdy, většinou tak tři až deset kusů (někdy i více). Před asi deseti lety jsem si při polední přestávce jako vždy doplnil většinou již vyprázdněný nábojový pás větším brokem (4 mm na zajíce a 4,5 mm na lišku) a čtyřmi náboji s jednotnou střelou na divočáky. Tento počet mi byl doposud vždy dostačující. Toho dne jsem měl štěstí. Ve druhé leči jsem ulovil jednou ranou slabšího lončáka. Ve třetí leči šla na mne bachyně se selaty. Jedno se mi podařilo ulovit také jednou ranou, na další jsem vypálil dva poslední náboje. Po druhé ráně sele padlo, jelikož na něj střílel také můj soused, volal jsem na něj, že je určitě jeho. Spokojen s dosavadním průběhem lovu jsem byl také rád, že mi kulové náboje vyšly "tak akorát".

 Při výloži po této leči se hospodář Jirka radil se svými "průzkumníky" a zkušenými závodčími Čestmírem a Lubošem. Výsledkem porady bylo rozhodnutí, že se obstaví a protáhne ještě jedna leč, ve které měli být také divočáci. Při přesunu k této leči jsem se jen tak mimochodem zmínil při řeči s jedním místním myslivcem, že již nemám žádné S-bally apod., ale že nevadí, neboť na mne již stejně žádní "divoši" nepřijdou. Ten se ohradil, "že člověk nikdy neví, a co kdyby.", tak jsem si od něj vypůjčil alespoň dva nabízené kulové náboje. Tiše obstoupená hustá seč se "protláčela" odshora po svahu dolů k lesní cestě. Moje stanoviště bylo v horní části mezi sečí a "laťákem". Když hospodář spolu s honci a svými špringršpaněly včetně nezbytného foxteriéra Žerika dotláčeli spodní část leče, ozval se štěkot psů a krátce nato padaly první výstřely.
Bylo zřejmé, že vytlačili divočáky. Můj klid a přesvědčení o tom, že nahoru až ke mně již nic nepůjde, pojednou přerušilo neznatelné prasknutí v houštině. Připravil jsem zbraň a vtom na okraj seče přišla srna se srnčetem. Okamžik jsme na sebe hleděli bez pohnutí, načež oba kusy odběhly do laťáku. Hned nato za nimi vyběhli poměrně zvolna dva lončáci. Na jednoho jsem rychle zamířil a v přehlednějším místě mezi stromy vypálil.
Černá zvěř - divočák

Ránu značil trhnutím a jako by pozastavením, po rozběhnutí se mi podařilo znovu zamířit a vystřelit. Po této ráně se lončák doslova překulil a zůstal ležet. Nastal klid a pro mne okamžiky příjemného vzrušení. Měl jsem zato, že divočák je zhaslý. Pro jistotu jsem raději ještě chvíli počkal, nabil alespoň jeden brokový náboj 4,5 mm a šel si prohlédnout a vyvrhnout uloveného divočáka. Se zbraní v ruce jsem opatrně obcházel hustěji zarostlý smrk, abych lépe viděl, kde a jak leží.

Když jsem obešel smrk, tak mne spatřil a okamžitě prudce vyrazil proti mně. Nezbylo mi nic jiného, než rychle zamířit a vypálit. To se mi naštěstí podařilo, divočák po ráně na hlavu ze vzdálenosti asi 10 až 15 metrů zůstal ležet, tentokrát již "natrvalo". Konečně jsem si mohl oddechnout, i když mne ještě hodnou chvíli provázelo vzrušení z toho všeho, co se událo. Vždyť kdyby nebylo té poslední dobré rány, jistě bych se nevyhnul bolestivému požďuchání a pokousání od smrtelně zraněného divočáka, který by statečně bojoval o svůj život. Vzdal jsem mu poslední poctu a přitom jen tak letmo pomyslel na to, jak by vše skončilo, kdybych se netrefil. Měl jsem přece nabitou pouze jednu hlaveň! Při vyvrhování jsem zjistil, že první rána šla za komoru, tedy "na měkko" a ta druhá mu přestřelila levý přední běh. Po té se tedy "překulil" a zůstal ležet do té doby, než jsem jej svým příchodem vyrušil. Smrtelná pro něj byla vlastně až ta třetí, broková. 

Mysliveckému hospodáři jsem pověděl co se mi přihodilo a proč jsem střílel broky. To aby také předem věděli, až při stahování deky přijdou na spoustu broků v jeho hlavě. Od té doby již na tento hon beru vždy 8 ks nábojů s jednotnou střelou, i když vím, že je již asi nikdy nebudu potřebovat. Před dosledem postřeleného kusu nebo i příchodem ke zhaslému kusu mám vždy nabité obě hlavně, a to jak u brokovnice, tak u kulobroku.
Jakmile spatřím zalehnutý kus, pozorně zjišťuji, jak leží. Jestli na boku, pak opatrně přicházím a sleduji, zda se opravdu již nehýbe. Není-li divočák zhaslý a při tom je i smrtelně zraněný, většinou leží na břichu opřený o přední běhy připravený k obrannému útoku. V takovém případě bez váhání dostřeluji na krk, hlavu nebo jiné vhodné místo. V opačném případě, pokud bych to včas nestihl, tak divočák buď uteče a další dosled tím může být velmi zkomplikován, nebo napadne lovce, zvláště, nemá-li s sebou při dosledu loveckého psa. Toto platí jak při individuálním lovu, tak při lovech společných.

Ing.Vojtěch Poles

Bažant obecný Bažant královský, Drobná zvěř, Poslední hon, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Otázky z myslivosti, Pernatá zvěř, Ptáci, Společné lovy

Bažanti u cesty
Mimo dobu jara žije bažantí kohout skrytě, umí tajit své spády a místa výskytu. Celé dny je v neustálém pohybu, zabývá se prohrabáváním zaplevelených koutů revíru a shání vše co by prospělo jeho věčně hladovému žaludku.

Ozobne každý zelený výhonek, sbírá semena a hlavně všudypřítomný hmyz. Přes soustředěnou shánčlivost nezapomíná na svou bezpečnost, je stále ostražitý a plachý. Rád se zdržuje v závětrných okrajích lesíků a hájků, kam se opírá slunce.
Křoviny s hustou buření mu slouží za útočiště při sebemenším podezření na nebezpečí; dokáže v nich během zmizet jako duch. Družnou společnost rodu mnoho nehledá, raději žije v mládenectví. Na noc hřaduje do košaté koruny některého okrajového stromu, aby měl přehled o svém zabezpečení.

Pohodu samotářského klidu mu naruší podzimní hony na zvěř. Snaží se ale, jakmile uslyší první ránu chytrácky prokličkovat mezi střelci. Vysoký sníh ho potrápí mnoha krušnými dny, avšak s pomocí myslivecké péče zimu kolem zásypu vždycky přečká.

Čas jara obrací naruby jeho poustevnickou zvyklost žití. Sluneční lázeň prodlužujících se dnů mu začne propírat mozkovou spodinu a probuzené hormony nutí kohouta k nezvyklému chování. Brzy ráno, ještě za tmy, se probouzí a hlučně si natřásá peří s tichým hovořením. Často také "kodrcá" daleko slyšitelným dvojslabičným hlasem; nadešly dny jeho bouřlivých svateb. Než první paprsek slunce na východě přehoupne obzor, už kráčí sehřadován na zemi, natřásá se a tlumeným crkáním připomíná zamilovaného seladona.

Svatební hábit mu svítí přepestrou paletou kovově opalizujících barev mnoha odstínů; zobák leskne slonovinovou žlutí a na hlavě se tyčí malá pernatá ouška. Kolem očí zduřely k prasknutí červené poušky. Co chvíli poskočí a drnčivě třepe letkami. Ukáže-li se v blízkosti bažantí slípka, hned se jí dvoří. Krouží kolem ní tanečním tempem s hlavou u země. Někdy se i prudce zastaví, ještě více popustí letky, malebně rozevře vějíř dlouhých ocasních per a před slepičkou zůstane ve strnulé figuře.

Bažanti nepatří k původním živočichům naší přírody; byli do ní aklimatizováni, kdy, bohužel, není známo. Odhad spadá do 11. století n. l. a snad tak učinili mniši řádu premonstrátů i benediktinů, kteří do naší země vnášeli zemědělský pokrok. Nejprve byli chováni jako drůbež v domácích chovech, odkud začali prchat do volnosti. Lehce divočeli a postupem času se poznenáhlu přiřadili k české zvěři, na kterou si činila nárok pouze vrchnost. Jejich lov se stal oblibou a ke zvýšení jejich četnosti se začaly budovat bažantnice. Třicetiletá válka ale bažantnictví zpustošila a poničila kmenové stavy bažantů. Na delší dobu nastal jeho úpadek. Teprve až v 18. století dochází opět v Čechách k renezanci bažantnic. Zaváděl se francouzský způsob myslivosti, který se opíral o honební řád, kde už měly také místo a podporu bažantnice.
Bažant kohout a slepice

Z bažantů se stala vesměs zvěř oborní, ale v polovině 19. století se už poznávalo, že může být perspektivní pro zemědělské hospodaření, svým prospěchem v hubení polních škůdců. V té době se také začala měnit zoologická příslušnost lovných bažantů, co se týká geografické rasy. V myslivecké mluvě doposud byl krví v naší přírodě zastoupen jen bažant obecný (Phasianus colchicus colchicus L.), tzv. "bažant český". Nyní se k nám začal z Německa a Anglie přivážet východočínský bažant obojkový (Phasianus colchicus torquatus Gmel.), protože byl rychlým letem lovecky zajímavější. Později k němu přistoupil ještě bažant pestrý (Phasianus versicolor Vieil.). Začátkem 20. století se dostal do myslivecké obliby další bažant a sice mongolský (Phasianus colchicus mongolicus Brandt.), u něhož se brala na zřetel i větší tělesná hmotnost.

Nastala doba mánie dovozu bažantů a mnohá česká panství si pro zazvěření také opatřila východoperského bažanta (Phasianus colchicus principalis Sel.) a mutaci bažanta temného (Phasianus colchicus var. Tenebrosa Hatch.) nebo bažanta plavého často také označovaného jako tureckého (Phasianus colchicus var. isabellina Auct.). Za vzájemného prokřížení bažantů během století tak vznikla složitá směsice míšenců různých ras a odrůd s nevelkými znaky po všech předcích, ve kterých se dnes nevyznají ani renomovaní ornitologové.

Nejdůležitější však je, že bažantům se v naší krajině stále dobře daří a rozšířili se vlastní živelností i do míst, kde ani nebyli vysazeni.

O zazvěřování svých pozemků se starala také i mnohá arcibiskupství se snahou přírodu ptačí faunou jen zpestřit, často z ryze estetických důvodů. Tak se stalo, že na přelomu 19. a 20. století se u nás objevil opravdu exot - bažant královský (Syrmaticus reevesii), původem z Dálného východu, severní a střední Číny. Proti ostatním bažantům byl tělesně větší, nekřížil se s nimi a vynikal zvláštní cizokrajnou krásou. Zajímavou jeho předností však bylo, že inklinoval k místům odkud bažant obecný spíše ustupoval; k lesnímu prostředí jak s hledáním potravy, ceremoniálem toku i hnízděním. "Královák" se brzy stal i atraktivní lovnou zvěří hlavně na výřadech velkých honů se svými někdy až dva metry dlouhými ocasními pery. Myslivcům se také zamlouvá oživení lesního klidu jeho emotivním bouřlivým tokem se zvonivým voláním a svištivým zvukem letek. Zaměnitelnost s bažantem obecným není možná ani pro laika; jeho stříbrošedý předlouhý vlající klín s příčným pruhováním při letu ho i na zemi jasně odlišuje.

Text Jan Rys

 #Bažant, Drobná zvěř, Poslední hon, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Otázky z myslivosti, Pernatá zvěř, Ptáci, Společné lovy, 

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák! Do leče se nestřílí! Vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

.....nestřílet nikdy do leče
Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák!

 Vážení kolegové. V minulých článcích jsem popsal praktické postřehy ohledně chování lovců na stanovištích a chování lovené zvěře v lečích při společných akcích a ani jsme se nenadáli a je tu hlavní lovecká sezona roku a s ní další společné lovy. A aby tyto akce proběhly jen v pozitivním a hlavně bezpečném duchu, dovolím si popsat několik situací, které mohly skončit tragicky, a nebo měly tragický průběh, aby si čtenář uvědomil, co všechno se může na stanovišti přihodit. Jedná se o konkrétní případy z výkonu myslivecké praxe, a proto z pochopitelných důvodů nebudu uvádět skutečná jména aktérů.

Příběh první - předvánoční naháňka

Těsně před Vánocemi bylo zapotřebí ulovit ještě několik kusů černé zvěře, a tak byli všichni myslivci často v lese a intenzivně obeznávali stopy. V odpoledních hodinách se ozval známý, že našel čerstvé stopy asi čtyř lončáků, kteří zatáhli do nízké borové mlaziny a z této nevyšli.

Rychle se shromáždilo několik lovců a předmětnou mlazinu obstoupili. Po chvíli po stopě vyrazili dva honci a téměř okamžitě se ozvalo volání - pozor divočáci nahoru! Všichni byli připraveni a najednou se před střelcem stojícím na svážnici v čele leče začala v mlazině objevovat černá silueta pomalu jdoucího divočáka - odhadem kolem 80 kg živé hmotnosti. Přesně ta kategorie zvěře, která byla očekávána!

Střelec stojící na stanovišti opatrně zalícil a odjistil zbraň. Záměrný křížek sedí přesně za lopatkou, ale pravidlo „nestřílet nikdy do leče“ mu jemně zní v hlavě a proto čeká, až divočák opustí leč, a nebude ani stín pochybnosti v letu projektilu, který by určitě opustil tělo zasaženého divočáka.

Vteřiny se vlečou a nutkavý hlásek, který říká „Střílej nebo ti uteče“ je stále silnější, ale rozum říká: „Počkej, ať se něco nestane honcům!“

Divočák pomalu popochází směrem k okraji mlaziny a v okamžiku, kdy by měl vyrazit na svážnici, se zvedá na zadní běhy a stává se z něj muž ve věku kolem 60 roků v černém kabátě s černou beranicí na hlavě, který po čtyřech lezl ve sněhu v mlazině a vybíral si zdarma stromek na Vánoce!

To, co se odehrálo v mysli lovce, jsme se okamžitě dozvěděli všichni kolem – nastalý stres se musel uvolnit, a to, co si vyslechl dotyčný zloděj vánočního stromku, si určitě pamatoval do své smrti!
Divočáci sice utekli bez rány, ale naštěstí díky tomu, že dotyčný střelec dodržel hlavní pravidlo při naháňkách „do leče nikdy nestřílet“ nedošlo k tragédii.

Příběh druhý - chtěl udělat radost střelcům

Končila poslední leč naháňky, při které sehrálo svoji roli vlhké listopadové počasí. Zvěř držela v leči a veškerá snaha honců bez psů nevedla ke kýženému výsledku a k tomu všemu se akce konala ještě v době, kdy nebylo obvyklé používání reflexních vest, a tak byli honci v lečích velmi málo zřetelní.

Prase divoké
Blížil se konec leče a dva studenti oblečeni v maskáčích a tmavých kabátech „po dědovi“ docházeli k okraji mlaziny. Po celou dobu nepadl jediný výstřel, a tak se jednomu z nich zrodil v hlavě skvělý nápad - rozhodl se, že udělá střelcům „radost“! Spustil se na všechny čtyři, popošel směrem k okraji mlaziny a několikrát velmi zdařile napodobil chrochtání černé zvěře.

Jeho výkon byl natolik vynikající, že i středně starý lovec stojící na svážnici neměl nejmenší pochybnost a zalícil na siluetu černého divočáka stojícího v mlazině. Čekal, kterým směrem se vydá a bojoval s myšlenkou, zda střílet do leče či nestřílet - vždyť to na nástupu zaznělo už tolikrát…
Když se ale divočák začal pomaloučku otáčet směrem do mlaziny a opět se ozvalo nezaměnitelné zachrochtání, rozhodl se neochudit výřad a vystřelil jednotnou střelou na siluetu odcházejícího divočáka.

Zásah seděl přesně, jen namísto zakvičení se ozval výkřik člověka. Jednotná střela zasáhla domnělého divočáka na játra a nějakým zázrakem přitom nebyla zasažena žádná významná žíla či tepna. Rychlý převoz do nemocnice znamenal záchranu života honce, který chtěl udělat myslivcům radost. Jednomu z nich ji udělal do konce života, a to jen proto, že porušil hlavní pravidlo naháněk - do leče nikdy nestřílet!


Příběh třetí – nátlačka na vysokou

Bylo zapotřebí dohnat odstřel jelení zvěře, a tak bylo rozhodnuto, že proběhne menší personální nátlačka.

Když se všichni sešli na určeném místě, bylo sděleno, že ti, kteří mají povolenku na průběrného jelena, jej při jeho výskytu mohou také ulovit. Kolega Karel měl povolenku na jelena ve druhé věkové třídě, a jelikož hnaný úsek nespadal do jeho polesí, ptal se kolegů, zda v daném úseku nevědí o lovném jelenovi této kategorie. K jeho radosti mu bylo sděleno, že by se v leči mohl nacházet jelen druhé věkové kategorie – lovný nepravidelný desaterák, který vycházel z mlaziny do bukového porostu a přitom míjel žebřík, který stál na okraji tohoto porostu. Jelen byl Karlovi přesně popsán a nic nebránilo jeho případnému ulovení.

Karel se usadil na žebříku a nátlačka začala. Při čekání si v duchu přehrával situaci, jak by se zachoval, kdyby jelen opravdu vyšel a kam by se dalo střílet.
Pojednou jej z myšlenek vyrušilo zašustění v mlazině a dále se přidal typický zvuk, který vydává těžký kus, který se prodírá smrkovou mlazinou a než se Karel nadál, uviděl v okraji mlaziny typickou siluetu středně starého jelena.

Jelen stál naostro a přes zaměřovací dalekohled se daly matně rozeznat i lodyhy a výsady. Karel s napětím počítá výsady a ke svému překvapení zjišťuje, že se k němu blíží zmiňovaný lovný jelen druhé věkové třídy a na levé mírně vychýlené lodyze má pět výsad a na pravé čtyři - nemůže být pochyb, jedná se o „jeho“ jelena!
Kňouři v zimě
Zbraň je založena o hranu žebříku a křížek sedí na začátku komory jelena. Jen ještě dva kroky a odkryje se komora a výstřel bude jistý! Vzdálenost 80 metrů není sice tak velká, ale přesto jelen stojí na okraji leče a do leče se nikdy nestřílí!

Vteřiny jsou jako minuty a jelen stále jistí a potom se vydává správným směrem - jen ještě jeden krůček a ještě jeden, teď se odkryje komora - ale místo komory je najednou vidět pruh světla, což Karlovi zmrazilo prst na spoušti.
Po dalším kroku jelena je mu jasno. Z mlaziny vychází muž v hnědém kabátě nesoucí před sebou kus dřeva, ze kterého trčí větve velmi realisticky připomínají jelení paroží. Také vzdálenost a hra světla a stínu udělaly svoje.

Nebýt dodržení mnohokrát opakované zásady, která zde již zazněla, mohlo dojít k nejhoršímu!

Karel sedí bez pohnutí na žebříku a na čele se mu perlí studený pot. Nemá sílu sestoupit na zem a bez povšimnutí nechává i dva kusy holé, které opouštějí leč chvíli po odchodu muže s kusem dřeva. Když je leč ukončena, popisuje celou událost kolegům.

Tolik neskutečných shod okolností by možná k výstřelu dokázalo strhnout nejednoho lovce. Naštěstí dva ze tří, kteří v popsaných příbězích byli s nabitou a namířenou zbraní v osudnou chvíli na kritickém místě, dokázali překonat nutkání na rychlou ránu a dodrželi základní pravidlo. Do leče se nestřílí!

Doufám že popsané události z praxe budou dostatečným poučením pro ty, kteří budou v letošní lovecké sezoně stát na stanovišti a rozmýšlet se, zda vystřelit na siluetu zvěře stojící směrem do leče, a nebo nevystřelit. Vězte, že kus černé, který díky pochybnostem necháte odejít, přijde příště znovu, ale vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

Do právě probíhající lovecké sezony přeji všem kolegům spoustu nevšedních loveckých zážitků a hlavně jim přeji, aby nemuseli prožít popsané situace, které se skutečně staly, a aby při chůzi na místo nástřelu nemuseli mít obavu z toho, co na něm najdou.

Jan GALUSEK ml.

#Lovecké příběhy, Společné lovy, Stalo se, Černá zvěř, Divočák, Idiots With Guns, Kritické myšlení, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, Názory myslivců

Nástřel je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Lovy srnčí zvěře, Nástřel, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, Trofeje

Jedním z nejdůležitějších okamžiků správně probíhajícího lovu je určení umístění zásahu na těle zvěře. Ne vždy se totiž zvěř zlomí v ráně a musí se dosledovat k místu, kde zhasla nebo zalehla.
Srnec  v květnu - nerovný šesterák

 Dosled zvěře spárkaté i dohledávka zvěře drobné se organizuje podle značení po ráně, podle jejího chování a podle zvuků, které při útěku vydává. Velmi důležitý je i nález na místě nástřelu a na zanechané stopě.

Nástřel je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Jeho zjištění je nejdůležitější povinností lovce, protože na nástřelu můžeme zjistit, byla-li zvěř zasažena a kam byla zasažena. Nástřel se snažíme určit v terénu již z místa střelby podle některých význačných bodů.
Vlastní místo pak hledáme podle záporů způsobených prudkým odskokem zvěře po ráně. Na nástřelu si všímáme případné střiže, barvy, tříště a případně se snažíme najít rýhu po střele v zemi. Nástřel je velmi důležitým místem s ohledem na zahájení dosledu a na případné nasazení psa na pobarvenou stopu. Našemu nedokonalému zraku mnohdy pomůže bílý kapesník, který rozprostřený smýkáme v domnělém místě a na němž je i drobná krůpěj barvy dobře patrná.

Střiž nalezneme na nástřelu téměř vždy. Jedná se o chomáče vlny vytržené ze srsti zvěře střelou. Její délka, barva a jemnost nám mnohé napoví. Podle tvaru tříště (úlomků kostí) je možno usuzovat, je-li přestřelen běh apod. Lokalizovaný nástřel je vhodné výrazně označit zálomkem.
Vyšetření nástřelu patří spolu s vyhodnocením značení po ráně mezi hlavní ukazatele, které nám napovídají, kam byla zvěř zasažena.
Při střelbě na trofejovou zvěř se výjimečně stává, že je zasaženo paroží. Na nástřelu, ale někdy také dosti daleko od něj, pak zůstává tříšť parohoviny, zvěř je zasažena v podstatě obrně, ihned se skládá, zůstává nehnutě ležet, jindy se převaluje a hrabe běhy ve vzduchu. Nenásleduje-li okamžitá dostřelná rána, zvěř uniká a bývá ztracena.
V podstatě totéž platí pro obrnou ránu na trn, kdy střela pouze lehce škrábne obratle bez většího poškození páteře a míchy.

Při zásahu zvěře do hlavy bývá na nástřelu tříšť zubů, barva bývá řídká, smíšená se slinami a potravou. Pouze zásah mozku vede k okamžitému zhasnutí zvěře.
Při zásahu do oblasti krku reaguje zvěř pozvednutím hlavy, na nástřelu nacházíme tříšť obratlových kostí nebo i lopatkových chrupavek a tmavou barvu na obou stranách stopní dráhy. Odbíhá-li zvěř, děje se tak se svěšenou hlavou. Při zásahu jícnu zvěř třese hlavou, odskakuje a barva zůstává tmavá s příměsí potravy. Po zásahu hrtanu (možnost kombinace s ostatními zásahy krku) je barva po obou stranách stopy, je zpěněná. Při přímém zásahu krčních obratlů zůstává zvěř na místě.
Rána na hrudník zasahující nejdůležitější orgány se nazývá rána na komoru. Pokládá se za jedinou mysliveckou ránu. Je nesprávné snažit se zasáhnout srdce. Míříme raději do poloviny výšky těla za lopatku. Střela pak přeruší tepny vystupující ze srdečního svalu a významně naruší plicní tkáň. Je přerušen oběh krve a plicní laloky se rychle zahltí barvou. Zvěř při této ráně spíše zůstane v ohni a nepoškodí se přitom plece.

Daněla a danče
Rána na komoru je vždy smrtelná a jen zcela výjimečně se může vyhojit průstřel hrotů plic či okrajový zásah horních laloků. Po ráně na komoru se zvěř většinou vzepne, často hrábne předními běhy ve vzduchu a zlomí se v ohni nebo prudce vyráží s hlavou nízko nesenou. V ráně se zlomí většinou při průstřelu obou lopatek nebo při plném zásahu hlavních cév. Průstřel plic má za následek prudký výron barvy do hrudní dutiny. Barva na nástřelu bývá bublinkovitá, růžová se stopami plicní tkáně. Ústřely plic mohou být vrženy až několik metrů od nástřelu.

Podobně značí zvěř často i po ráně na játra. Tento zásah se někdy označuje jako zadní komora. Zvěř může zhasnout okamžitě, ale může také odtáhnout až 200 metrů. Na místě zůstává tmavá barva, často krupičkovitá od zbytků jaterní tkáně, na omak drsná.
Zásah na měkko zvěř značí pomalým odskokem a shrbeným hřbetem. Za chladného počasí lze rovněž občas postřehnout obláček páry, který se srazí nad zvěří po náhlém jednorázovém úniku teplých plynů z břišní dutiny. Při vysoko posazené ráně se zvěř prohne. Na nástřelu zůstává vodnatá tekutina s malým podílem barvy, často smíšená s obsahem střev nebo trávníku. Tento znak se však může objevit teprve po 20 – 30 metrech. Zvěř odchází pomalu, po několika desítkách metrů zaléhá a ohlíží se k ráně. Nenásleduje-li v této fázi násilné zvednutí z lože, zhasíná zde kus po několika minutách až hodinách. Je-li vyrušen nešetrným dosledem, může odběhnout velmi daleko a často bývá ztracen.
Po zásahu ledvin zvěř prudce nahrbeně odskakuje a na nástřelu zůstává hodně rudé barvy. Nezřídka také hlasitě naříká. Zásah ledvin je vždy smrtelný.
Při přestřelení běhu zvěř většinou poklesne a odbíhá. Při zásahu dlouhých kostí zadních běhů (zásah kýt) zvěř nadhodí zadní částí těla, zůstává většinou blízko nástřelu a vzpíná se na přední. Na nástřelu často nacházíme úlomky dutých kostí a barva postupně ubývá nebo zcela chybí. Při níže posazeném zásahu končetin stačíme zahlédnout přestřelený běh nesený v nepřirozené poloze, často volně visící a kývající se. Je-li zasaženo lehce svalstvo výše na běhu, odchází zvěř „po třech“ a postižený běh si „chová“. Tento zásah znamená bez použití kvalitního psa téměř jistou ztrátu zvěře a často se i vyhojí, přestože postižení zůstává trvalé a velmi těžké.
Při ráně k obrysu těla je zvěř střelou pouze „škrábnuta“ a na nástřelu nalezneme kousky střiže, případně kůže. Barvy bývá málo a zvěř odbíhá daleko.

Lovecké příběhy, na loveckých stezkách. Co víme ještě o lišce? Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců

Liščata
Myši i v těch nejlepších myších letech tvoří cca polovinu liščí stravy. I když jim myši nejvíc chutnají. Krom drobné lišky milují třeba žížaly, chrousty, kobylky, žáby, veškeré ptáky a jejich vajíčka. V číslech je to ročně 6-8 tisíc hlodavců, a 10 000 jedinců hmyzu na jednu lišku.

Jedno z lidových pořekadel říká, že spíše ovce vlka sní, než přelstíš lišku.  Je to velmi jednoduché, liška půjde vždy po spádu. Nutností je naprosto potichu přijít na štont, a v dobrém větru. Liška neuvěřitelně dobře slyší, sluch je její nejdůležitější smysl. Je prokázáno, že slyší i žížalu v podzemí - ten zvuk, který vydávají štětinky na těle žížaly při prodírání podzemními chodbičkami, navíc naprosto přesně lokalizuje místo, odkud zvuk přichází.

Proto i tiše se pohybujícího člověka dokáže uslyšet i na 100 m v tichu a bezvětří. Spády lišky jdou po zkušenostech poměrně přesně odhadnout, a pokud si nevíte rady, tak až na sněhu je určitě odhalíte. A nehledej ji jen v houštinách, tam jen když prší a fučí. Jinak spíše stařina, zarostlé meze, ostrůvky v polích, a to i velmi malé. Tam, kde nechodí lidi se liška rozvaluje i jen mezi kameny, toho krytu když je hezky moc nepotřebuje a má lepší přehled. Ty, co zaléhají v lese jsou v pěkném počasí na pasekách, málo zarostlých stráních a tak. Nory opravdu minimálně, spíše lišky, než lišáci, myslím si, že někteří lišáci krom kaňkování, velmi silných mrazů a vichřic na podzim do nory nevlezou.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců, 

Divočáci jsou přemnožení a našli jak se mít dobře....Ale co teď s tím. Jak na to? Inteligentní zvěř a rytíři lesů se postaví i člověku s flintou!

Divočáci v lese
Kdo se zabývá lovem divočáků mi potvrdí, že lovit černou není záležitost vůbec jednoduchá. Nesouhlasím s některými názory, že myslivci nemají o jejich lov příliš velký zájem.

Drtivá většina myslivců které znám a v honitbě černou zvěř mají se jejich odlovu věnuje a každého uloveného kusu si jaksepatří váží.
A přitom stále neubývá, a my se domníváme, že se nám odlov příliš zvednout nepodaří, pokud se nepřijmou některá opatření, která však nejsou všechna jen v naší kompetenci a moci.

Jestliže se zamyslíme nad tím, kolik vlastně máme času na lov této zvěře, zjistíme, že vlastně nic moc. Divočáci jsou jak všichni dobře víme noční zvěř, která do polí, případně k návnadám vychází až za tmy, v mnoha případech až hodně pozdě v noci. Pokud nechceme střílet na každý "flek", který se nám podaří v noci zaregistrovat aniž bychom rozeznali o jaký kus se jedná, tak máme v měsících leden až květen a září až prosinec asi tak sedm dní v měsíci k lovu, tj. tři noci před a tři noci po úplňku. Přitom v řadě sdružení se od 15. ledna do konce května z jakési tradice divočáci neloví a na lovce, který v této době uloví sele nebo lončáka, se mnozí dívají skrze prsty.

Divoká prasata v zimě
Ve druhé polovině května až do konce srpna je většinou "sloveno", protože začnou najíždět chalupáři, turisté, cyklisté, jezdci na koních a další občané, kteří se pohybují většinou bez jakéhokoli ohledu na zvěř po honitbách i v těch nejodlehlejších místech. V červenci a srpnu pak přibudou dětské tábory a to není v honitbě klid až do pozdní noci. Díky tomu se divočáci přestěhují do krytin, kde mají skutečný klid a to do velkých lánů obilí a řepky. Kromě toho se na ohromných plochách pase, někdy i celoročně, dobytek. Ten sice divočákům nevadí, ale mezi kravami se lovit nedá, nebo by to alespoň nevypadalo nijak dobře.

Vegetace na polích a zejména řepka v této době je již tak vzrostlá, že v ní divočáci najdou bezpečnější a klidnější útočiště než v lesních krytinách a stávají se pro lovce téměř nedostupní. Divočáci v poklidu a bezpečí přes den "přenocují" a v noci si jen odskočí na paši vedle na přilehlá pole s obilím. Pak, když vyroste kukuřice a klasy dosáhnou mléčného stavu, přestěhují se do ní a jsou opět až do doby jejího posekání nedostupní. Co tedy s tím?

Kdy, jak a co lovit ?

Kňouři v zimě
Především se domnívám, že je nutností lovit mladou zvěř nepřetržitě a především využít zimních měsíců, kdy je sníh a viditelnost v noci je díky tomu poměrně dobrá, nebo alespoň dostačující. Ostatní spárkatá zvěř je již hájená a nikdo tedy nemusí tříštit své lovecké zájmy. Alespoň by při těchto zimních nočních čekáních padla navíc i nějaká ta liška.

Na společné lovy divočáků moc nevěřím. Tyto akce se často zvrhnou téměř v pouťovou atrakci s účastí desítek střelců a bezpečnost podle toho vypadá. A navíc ne všude umějí tyto lovy zorganizovat a ukáznit si střelce a honce. Podle toho také vypadá výsledek těchto akcí.

Největší rezervu však vidím v úzké spolupráci se zemědělci. Nakonec, jsou to oni kdo mají škody a i oni jsou při řešení škod povinni prokázat, že přijali alespoň nějaká ochranná opatření. Kdo svou honitbu zná, tak ví, kde mají divočáci své pravidelné spády a stávaniště při různých kulturách osetí.

 Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby (a před lety to bylo celkem běžné) se myslivecký hospodář nebo sdružením delegovaný zkušený myslivec se zemědělci nebo vlastníky dohodl na určitých společných opatřeních. Jedná se především o to, aby myslivci znali osevní plán.


 Dále je potřebné dohodnout se o tom, aby zemědělci jak v řepce, tak hlavně v kukuřičných lánech, případně i ve velkých lánech obilí, ponechali nezaseté pruhy, případně tyto pruhy v průběhu růstu vysekali a plodinu skrmili. Se zemědělci by měla být snaha se dohodnout o možnosti postavení pojízdných nebo jiných mobilních posedů u těchto průseků a o přístupech k nim a tím umožnit lov škodících divočáků přímo uprostřed těchto ohrožených polí. Kdo se lovu divočáků věnuje jistě potvrdí, že se setkal v řadě případů s tím, že za světla "pásl" mimo dostřel tlupu divočáků uprostřed lánu pšenice nebo jiného obilí a zoufale čekal, zda se některý z nich nesplete a nepřiblíží se na dostřel.
Černá zvěř v létě

A také víme, že se většinou nespletou. Námitka zemědělců, že takto předem přijdou o část sklizně je sice pravdivá, ale bez umožnění odlovu ve vzrostlé vegetaci je ve většině případů ztráta díky škodám daleko větší. Je naprosto jasné, že je to svým způsobem práce navíc, ale po zkušenostech těch, co tuto spolupráci uplatňují, jsou výsledky odlovu velmi dobré. Já se osobně domnívám, že by povinnost spolupráce a dohody o ochranných opatřeních kultur mezi zemědělci a mysliveckými sdruženími, které myslivecky hospodaří na jejich pozemcích měla být ošetřena i legislativně. Jen zaset, neučinit nic pro ochranu a jen čekat jak to dopadne a když špatně, tak on to někdo zaplatí, to není fér.
 Z praxe pamatuji, že jsem s hospodářem sdružení byl nucen několikrát řešit stížnosti na škody, které soustavně podával jeden soukromě hospodařící zemědělec. Hlásil a požadoval náhradu za sebemenší škodu, stačilo, aby mu přes zaseté pole zvěř přešla. Na druhé straně nám ale nedal souhlas s tím, že pro ochranu tohoto pole postavíme na jeho mezi posed, nebo alespoň žebřík a pokusíme se tam nějakou zvěř odlovit. Dokonce nám toto tehdy dal písemně.

Problém s divočáky začíná být opravdovým problémem. Ale na druhé straně nesouhlasím s tvrzením některých odborníků, že se již vymknul myslivcům z ruky. Jen se někde a některým musí, teď již důrazně připomenout, že pokud nám tento problém přeroste přes hlavu, pak to bude opravdu mít negativní dopady na hospodaření mysliveckých sdružení.

#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Divočák, Doby lovu zvěře, Krmeliště černé zvěře-kamery, Názory myslivců

Tip pro každého. Co by se mělo udělat?

Dovařil jsem kančí guláš a u míchání jsem se zamyslel, že si tady spousta lidí vylévá srdce, nicméně
Kančí ragů na víně
věčné naříkání ničemu nepomůže. A tak mě napadlo (protože víc hlav víc ví), že by každý mohl napsat nějaký postřeh či podnět, jak vylepšit českou myslivost, její obraz a zároveň nástin, kam by se měla ubírat do budoucna. V případě inspirativních příspěvků (o čemž nepochybuji), "vytáhnout" to nejlepší, dát tomu patřičnou formu a štábní kulturu a odeslat na MZe, ČMMJ, jako příspěvek uživatelů Mysliveckého fóra k diskuzi k novele zákona o myslivosti, která je nevyhnutelná a dříve či později přijde.
Například:
1) NE snižování minimální výměry honiteb, naopak s výhledem na úbytek myslivců (stárnutí) spíš uvažovat o zvýšení minimální výměry. Samozřejmě je to i v zájmu kvalitního chovu zvěře.
2) Zamyšlení nad "lovem" uměle odchovaných bažantů
3) Zamyšlení nad samotnou náplní myslivosti. Dnes je mnohde na prvním místě LOV, jako jakási zasloužená "odměna" za celoroční "péči" o zvěř. Myslím, že se jedná o překonanou myšlenku a je třeba nazývat věci pravými jmény. Právě díky důrazu na LOV se myslivost mnohde změnila v jakýsi chov zvěře ve volné přírodě, což odporuje i samotnému zákonu.
4) Myslivost by měla v budoucnu skloubit péči o krajinu s péčí o zvěř. Péče o zvěř bohužel získala naprosto dominantní a prioritní postavení, díky čemuž myslivost přešlapuje na místě.
5) Zamyšlení nad stavy zvěře i s ohledem na změny a možnosti krajiny.



Z jedné debaty na mysliveckém fóru...

II. Lov lišek šoulačkou a kmotřička liška na fotografii. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Kmotřička - liška
Lov lišek šoulačkou

Základem šoulačky na jakoukoli zvěř je zlaté pravidlo – uvidět zvěř jako první, dříve, než zvěř zjistí nás. Pro lovecký úspěch je nutné tomuto pravidlu podřídit úplně vše. Znalost terénu beru jako naprostou samozřejmost.

Vítr je hlavní parametr, který je ostatně to nejdůležitější prakticky při všech způsobech lovu. Silný vítr způsobí, že lišky obvykle neloví v otevřeném terénu, a větrná místa překonávají rychlým klusem do závětří, kde loví. Samozřejmě je ale vítr nejdůležitější proto, že nás liška pomocí větru navětří, což pro ni není problém i na stovky metrů.V místech, kde lišky očekáváme, je bezpodmínečně nutné dobrý vítr mít. Vynikající pomůckou v tomto směru je obyčejný dětský bublifuk. Bublinka se pohybuje vzduchem a je vidět mnohem déle, než kouř z cigarety či různé jiné, obvykle práškové přípravky. Obzvláště v členitém prostředí a nebo při velmi slabém větru nám dobře viditelná letící bublina ukáže všechny změny směru větru někdy i na desítky metrů. A funguje po celý rok.

Další, neméně důležitý předpoklad pro úspěšný lov šouláním je naprosto tichý pohyb honitbou. Lišky mají vynikající sluch, prakticky lze říci, že sluchem dokáže liška zachytit nebezpečí na největší vzdálenosti, na lovu je to velmi důležité, protože vítr si obvykle hlídáme, pak následuje čich a na posledním místě je zrak. Výzkumy prokázaly, že i když se člověk pohybuje tak tiše, že sám sebe neslyší, sluch lišky jej dokáže identifikovat až na vzdálenost do sto metrů. Proto jsou rána a večery, kdy je naprosté ticho a bezvětří, pro lov šoulačkou velmi obtížné a pokud se umíme pohybovat opravdu naprosto tiše, tak i fyzicky náročné a často je lépe čekat. Ne nadarmo se dříve budovaly a udržovaly šouláky, a ani dnes se bez nich v mnoha dobře vedených lesních honitbách neobejdou. Sám buduji a používám šouláky v určitých částech lesa či remízů pro velmi tichý pohyb krajem mlazin v místech s dobrým přehledem a s ohledem na převažující vítr.
 
V první řadě ale musí lovec začít u sebe. Lovecký oděv i obuv nesmí v žádném případě sebeméně šustit či vrzat. Vynikající je v tomto směru klasický hubertus. Jiné oděvy z nešustivé látky jsou také vhodné, velmi důležité je, aby neměly žádné potenciální zdroje hluku. Kryté knoflíky jsou nutností, jezdce a úchytky zipů musí být také nehlučné. Poměrně silné a ne příliš přirozené zvuky vydávají také suché zipy, samozřejmě jen při jejich rozepínání. Cinkající klíče v kapse mnozí už vůbec nevnímají, ale zvěř je uslyší i na značně velké vzdálenosti. Stejným nešvarem je zásoba nábojů volně v kapse. Dalekohled je výborný s pogumováním, zruční lovci si nepogumovaný dalekohled mohou vylepšit sami, osvědčil se i těsně přiléhající návlek z hubertusoviny, který je ale nutné nechat ušít. Na šoulačku je výborný i široký řemínek na dalekohledu, v mlze, dešti či sněžení se neobejdeme bez krytky okulárů. Také na zbrani nesmí nic vydávat jakékoli zvuky, ať je to rachotící zásobník, nebo hlučné přezky řemenu zbraně.
Zbraň musíme umět naprosto tiše, jednoduchým a plynulým pohybem sundat z ramene, proto se mi nejvíce osvědčil široký nepodšitý kožený řemen, který je výborný pro nošení a zároveň velmi dobře sklouzne z ramene při nutnosti plynulého, ale i rychlého sundání zbraně. Veškeré pomůcky, které s sebou nosíme na lov musíme nosit tak, aby nemohly způsobit hluk. Kdo je zvyklý nosit batoh, určitě si vybere batoh bez hlučných přezek a popruhů, zároveň vše, co nosí uvnitř je dobré mít v samostatných pouzdrech. Pokud batoh nepoužíváme, jsou různá pouzdra také nejjednodušším řešením, od náhradní munice až po malou kapesní baterku. Část výbavy, tu nejpoužívanější, je vhodné nosit v pouzdrech na opasku, a zbytek v pouzdrech v kapsách. Tím se s jistotou vyvarujeme jakýchkoli nechtěných zvuků, zrazujících zvěř.
Neocenitelnou pomůckou je kukla na obličej a rukavice. Zvěř vždy velmi dobře vnímá nekryté části těla, a to bývá právě obličej a ruce. Na tyto nekryté části obvykle reaguje odskočením, i když jsou bez pohybu. Proto na svých šoulačkách a čekaných používám rukavice a kuklu celoročně. Pro letní období je vhodná bavlněná kukla a velmi tenké kožené rukavice, pro zimní rukavice je třeba u látkových rukavic vybírat z těch, které mají úchopové části dlaní a prstů pošité protiskluzovým materiálem kvůli spolehlivému držení zbraně.

Pro šoulačku (i při lovu lišek čekáním na zemi) je také velmi důležité mít předem vše dobře nacvičeno. To znamená tak dobře, že sejmutí zbraně, zalícení, odjištění atd. dokážeme udělat vždy naprosto automaticky, plynule, bez zbytečných pohybů navíc a naprosto bezhlučně. Třeba jen sejmutí zbraně z ramene, zejména při použití módních řemenů s protiskluzovým povrchem, je někdy dosti nesnadná záležitost. Zrovna tak používání dalekohledu musí být naprosto bezproblémové. Navíc, je velmi důležité se naučit všechny pohyby rukou dělat před tělem (z pohledu zvěře ), nanejvýše těsně u těla. Lišky, jako ostatně veškerá zvěř, výborně vnímají každý pohyb. Velkou chybou bývá i hlučné odjištění zbraně, takže i to je nutné se předem dobře naučit, aby i při zvýšeném adrenalinu v těsné blízkosti zvěře pojistka necvakla a nebo je lépe si ji nechat upravit na bezhlučnou.
Při našoulání zvěře je podstatné neudělat žádný prudký pohyb. Při spatření lišky nesmíme prudce reagovat, je nutné zachovat naprostý klid bez jakéhokoli pohybu, vyhodnotit, co vlastně liška před námi dělá, jestli loví, či přetahuje na jiné místo. Zároveň je důležitá i naše pozice a vzdálenost k lišce. Při spatření lišky na kratší vzdálenosti nedoporučuji používat dalekohled, jsou to pohyby navíc, které se nemusí vyplatit. V těchto případech zvedáme pouze zbraň a lišku si přečteme, pokud je to nutné, přes optiku na zbrani. Záleží na lovcových zkušenostech, zda a jak rychle dokáže situaci vyhodnotit a následně správně zareagovat. Prvořadé je to, zda o nás zvěř již ví, nebo ne.
Pokud o nás liška ví, nebo se jí něco zdá podezřelé, tak starší zkušené kusy okamžitě odskakují, a pokud nezjistily bezpečně příčinu, tak se obvykle na široko zastaví a jistí zpět. Liška neumí to co třeba srnčí, které se zastaví tak, že k nám stojí obřitkem a ohlédne se, a proto se zastaví vždy na široko. Jak daleko se zastaví je závislé především na terénu – zastaví se vždy tak, aby dobře viděly k místu zrazení, a dále na světelných podmínkách, v šeru jsou vzdálenosti obvykle krátké. V té chvíli je dobré být již připraven k ráně.

U mladých nezkušených lišek do věku jednoho roku je časté, že zvědavě zkoumají příčinu vyrušení, a po uklidnění, pokud zůstaneme bez pohybu stát, pokračují v lovu.
Je důležité si neustále uvědomovat, že šoulačka není závod, a je špatné prošoulat kilometry honitby co nejrychleji. Jako začátečník jsem právě takto špatně kdysi šoulal. Dnes si pro vlastní šoulačku neplánuji úseky delší než asi 500, maximálně 1 000 metrů, a čas, v jakém zdolám tuto vzdálenost je obvykle 2 až 3 hodiny.
Pokud šouláme k lišce, kterou jsme objevili na větší vzdálenost, než je naše střelecká hranice, je dobré využít co nejvíce terén, ale zároveň je důležité udržet si optický kontakt. Toto pravidlo dodržuji na základě několika zkušeností, kdy se mi sice podařilo perfektně našoulat na místo, kde předtím liška byla, ale nemohl jsem ji najít, nevěděl jsem, jestli odešla a nebo je někde v prostoru přede mnou. Obvykle přede mnou byla, ale díky výbornému využívání terénu byla neviditelná, a často se najednou vynořila tak blízko, že jsem neměl šanci lovit. Lze se sice k lišce přiblížit i bez naprostého krytí na volné ploše, to ale vyžaduje maximální trpělivost, zároveň je ale dobré vědět, že pravděpodobný úspěch je tak na 30%.
 Základem při našoulání již zjištěné lišky je vidět její hlavu (to platí i u veškeré ostatní zvěře). Musíme mít neustále na paměti to, že liška má výrazně větší zorný úhel, než člověk a je velmi citlivá na jakýkoli sebemenší pohyb v jejím zorném poli. Proto také v dlouhém kabátu, ať v hubertusu či bílém dlouhém kabátu na sněhu šoulám k liškám snáz – nemohou vidět pohyb nohou. Hlavu tedy sledujeme proto, abychom věděli, kdy se máme hýbat. Nestačí, že je liška plně zaujatá lovem myší, podstatné je to, abychom se pohybovali ve chvílích, kdy je od nás odvrácena hlavou alespoň o 120°. Naprostou podmínkou je, aby nás liška při šoulání neuviděla proti horizontu. Reaguje pak i na nehybnou siluetu na velké vzdálenosti ( 400 - 500 m ) okamžitým odskočením do krytu. Pokud máme za sebou pozadí, se kterým dokážeme splynout a neděláme prudké pohyby, liška nás neuvidí, spíše nevnímá, i když jsme naprosto nekrytí. Nejen při šoulání k již objevené lišce, ale i při celé šoulačce je tedy lépe šoulat kolem kraje lesa, remízků, mezí a využít v otevřeném nezarostlém terénu úvozové cesty, suché strouhy a podobně. Tato místa také rády využívají samy lišky k přesunům v rámci teritoria mezi lovišti.
Vědět jak šoulat nám ale nestačí, je nutné vědět i kdy a kde.
Celoročně je šoulání velmi účinné okolo hlavních spádů, v blízkosti denních zálehů a na lovištích.
Nejlepší doba na šoulání při lovu lišek je ráno po rozednění a následující hodinu. Není to proto, že by ráno bylo na lov lišek lepší, než večer, ale proto, že světla přibývá a liška je zvěř malá, ostatně noční šoulačka na lišky je velmi obtížná, pokud není sníh a měsíc, tak je úlovek na noční šoulačce spíše dílem náhody. Ráno vyrážím na šoulačku vždy až za takového světla, že jsem schopen lišku spatřit na vzdálenost asi 300 m. To je velmi důležité, nemá cenu pokoušet se šoulat za špatné viditelnosti, ať už ráno, nebo večer, protože liška nás svými smysly obvykle odhalí dříve, než ji uvidíme. A opakovaně zrazená i mladá liška se stává mimořádně opatrnou a začne vycházet na lov a zatahovat z lovu pouze v noci.
Hodina po rozednění neplatí za jasných mrazivých dnů v únoru a březnu, kdy je tato doba asi tři hodiny po rozednění, pak teprve lišky zaléhají ke krátkému odpočinku a je možné na ně opět šoulat od jedenácti hodin až do druhé hodiny odpolední, kdy se na loukách a pastvinách věnují lovu myší.

Ranní šoulačky v loukách v zimě jsou výborné ať už sníh je či není, a zejména s končícím kaňkováním se aktivita lišek výrazně zvýší a zejména lišáci loví často i v dopoledních hodinách. Období kaňkování od konce roku, kdy začínají staří lišáci aktivně hledat kaňkujicí lišky až do konce února, kdy kaňkování končí dává vysokou šanci potkávat a lovit hledající lišáky v průběhu celého dne, zejména v místech, kde jsou spády mezi místy porostlými rákosím, mezi norami a na hlavních spádech v loukách, po kterých se lišáci přemisťují mezi místy denního odpočinku lišek.
Velmi dobrá je šoulačka v pozdním odpoledni za deště v jarním a letním období, zejména jarní přeháňkové deště jsou naprosto ideální nejen proto, že v nich lišky velmi rády loví, ale zároveň naše šoulání liška neuslyší tak snadno.
Večerní šoulačka by ale měla být obvykle zaměřena na došoulání na místo, kde budeme na lišky čekat. S ubývajícím světlem se rychle zvyšuje pravděpodobnost přehlédnutí lišky a její následné zrazení, proto je lépe po západu slunce čekat na místě poblíž spádu.
Večer lišky, a zejména lišáci, vychází na lov často velmi brzy, a pokud nejsou opakovaně zrazovány, ať už myslivci, turisty či zemědělci, lze se s nimi setkat v průběhu celého roku už hodinu před západem slunce.
Při šoulačce musíme samozřejmě respektovat ostatní zvěř, zejména spárkatou a nezrazovat ji. Nejen, že to není správné z hlediska toho, jak se má myslivec v honitbě chovat, ale právě při lovu lišek je nutné si uvědomovat, že lišky jsou velmi vnímavé na zrazenou spárkatou zvěř a při spatření jakékoli odskakující spárkaté okamžitě reagují rychlým útěkem do krytu.
Přesná střelba je velmi důležitou součástí tohoto lovu, a protože se pohybujeme v různém terénu, nemůžeme spoléhat na přírodní opory pro střelbu. Nezbytnou pomůckou je střelecká hůl nebo stabilní trojnožka.
Lov lišek šoulačkou je velmi náročný nejen fyzicky, ale vyžaduje velké sebeovládání, znalost liščích zvyků, chování, výborný zrak a schopnost lišky najít. Není to něco, co jde velmi rychle naučit a propracovat se k dobrému šoulání vyžaduje čas. Znám mnoho myslivců, kteří velmi rádi a často šoulají, ale v jejich pojetí je to jen normální procházka honitbou se zbraní na rameni, u jiných zase spíše ozbrojená turistika, protože počet kilometrů po každé návštěvě honitby je někdy až úctyhodný. Jejich lovecké výsledky tomu odpovídají. Šoulačka, ta dobře provedená je ale jiná, prošoulám relativně malý úsek honitby, jsem v kontaktu se zvěří a zároveň s jejími pobytovými znaky. Tak detailní přehled o dění v honitbě nám jiné způsoby lovu neumožní, nebo jen omezeně.

Pokračování....

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

-figi-

III. Lov lišek čekáním. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Lov lišek čekáním
Lovecké zátiší s liškou a lankasterkou


Volba vhodného místa pro čekání na lišky je základem úspěchu.

Problematické jsou často navštěvované a zavětřované posedy a kazatelny. Je lépe čekat na zemi, není možné a ani správné mít u každého spádu posed nebo kazatelnu, navíc díky tomu dokážeme místem čekání reagovat na směr větru dle potřeby a zároveň i na ostatní podmínky, jako jsou posekané louky, sklizené obilí, množství sněhu apod. Vítr je opět to nejdůležitější, obzvlášť v členitém terénu je bublifuk pro zjištění změn směru větru okolo terénních zlomů nutnou pomůckou. Pro oděv, zbraň, vybavení a pohyby platí stejné zásady, jako při lovu šoulačkou. Je možné stát i sedět na malé stoličce, která nesmí vrzat ani vydávat jakékoli jiné zvuky i při našem pohybu. Sedět lze také přímo na zemi, zvěř sedícího člověka obtížně rozeznává a dokáže přijít neuvěřitelně blízko. Sezení při čekání na zemi je ale omezující a pokud se zvěř objeví za námi, tak zejména na krátkou vzdálenost je často nemožné reagovat a lovit. Stojícího lovce neomezuje žádný směr příchodu lovené zvěře. Není dobré se při čekání ukrývat za keře, stromy a podobné překážky, které nám mohou zkomplikovat střelbu. Naopak by mělo být zásadou, že stojíme před překážkou a máme za sebou tmavé pozadí, proti kterému nás veškerá zvěř nevnímá. Pokud chceme využít krytu, je to možné pouze u porostu do výše hrudníku, to nás neomezuje při střelbě, ale musíme samozřejmě i tak respektovat pozadí.

  Pohyby opět a zejména při spatření lišky děláme jen před tělem nebo podle těla, kukla na obličej a rukavice jsou při čekané na zemi samozřejmostí. Je obecně známo, že ve velmi větrných dnech zvěř zůstává v krytu a nevychází. Dnů se silným větrem se ale dá na lovu lišek velmi dobře využít, protože liška krom mimořádně extrémních podmínek jde na lov vždy. Podle směru větru si najdeme závětrná místa, především louky v honitbě, a ty pak lze spolehlivě využívat nejen při lovu lišek. Při silném větru je koncentrace zvěře v těchto místech vysoká a lišky přijdou také, protože již středně silný vítr jim značně komplikuje lov, jejich hlavní smysly - sluch a čich - jsou větrem značně omezeny. Na místo, kde chceme čekat, je nutné přijít včas, i když musím přiznat, že v některých případech, kdy jsem pro našoulání na místo čekané dokonale kryt terénem, a mám lišku dobře obeznanou, přicházím na místo s předstihem 10 - 15 minut. Lišky bývají opravdu hodně přesné. Další poznatek je vztah lišek a srnčí zvěře, a to v období, kdy srny kladou srnčata až do začátku srnčí říje. Srny jsou v tuto dobu velmi agresivní i mezi sebou, a většina srn, starší a zkušené bez výjimky, na lišku ihned nekompromisně útočí a nebo jí dají jasně najevo, že ji dál nepustí. Často jsem sledoval,že se liška bojí na louku, kde jsou srny, vytáhnout, a raději mění směr, nebo se drží od srnčího co nejdále. Pokud na louku liška vyšla, mnohokrát mi ji srnčí zahnalo, a proto v tomto období , zejména na posekaných obrůstajících loukách v letních měsících, chodím čekat s větší časovou rezervou, srnčímu se ukazuji a moje snaha je, aby louka byla prázdná a liška se nebála.
Čekání vleže zejména na posekaných rozlehlých loukách nám může přinést dosud nepoznané zážitky, protože zvěř reaguje na ležícího lovce jinak, než jsme zvyklí a i lišky běžně přijdou na vzdálenosti několika metrů, jistí, ale neodbíhají, ležícího člověka rozeznají jen podle pachu po větru a nebo z opravdu těsné blízkosti.
Čekat můžeme u nor, na spádech a na lovištích lišek, a to večer i ráno. Čekat lze i přes den, zejména v období kaňkování při dobrém výběru místa je velká šance ulovit i několik lišek během jediného dne.
Čekání u nor je náročnější z pohledu zkušeností a střelecké pohotovosti a sebeovládání.. Každá liška má svůj způsob opuštění nory, některé poměrně rychle opustí noru a rychle čárují pryč, některé se ve velmi krátké vzdálenosti od vsuku zastaví, a jistí. Ranní čekání je v tomto směru příznivější, protože liška po návratu k noře obvykle nejdříve prozkoumá nejbližší okolí vsuků a až pak zatahuje do nory. Ranní čekání by mělo trvat alespoň dvě hodiny po rozednění. U některých nor v hustých porostech nelze čekat vůbec, ideální jsou meliorační výpustě v polích a loukách a na místech s velkým přehledem, kdy je možno bezproblémově střílet.

Pro úspěch večerního či ranního čekání je nejlepší čekat na spádu v blízkosti denních zálehů lišek. Je velká pravděpodobnost, že nám večer vytáhne liška za dobrých světelných podmínek a ráno se bude pozdě vracet, tedy za plného světla. Je také důležité dobře si vybrat vhodnou vzdálenost od spádu, protože je velmi obtížné lovit lišku, která nám přijde na dvacet kroků a je nemožný jakýkoli pohyb. Je dobré volit vzdálenost předpokládané střelby alespoň 70 m. Volba předpokládaného směru střelby je neméně důležitá, protože ve chvíli, kdy se nám liška přibližuje na jistou ránu a v dálce za ní vidíme vesnici, už je pozdě na změnu stanoviště.

Ulovená liška trochu jinak...cazandoconarco
Čekání na lovištích lišek - v loukách nebo na strništích - je velmi účinné večer i ráno, ať v zimním či jarním období. Pokud čekáme ráno, nesmí nás odradit to, že hned při rozbřesku na loukách liška není. Často se objeví až za plného světla, a před zatažením do krytu si ještě pár myší chce ulovit. Při silném větru je nutné čekat na spádech na závětrných místech, jinak se může stát, že okolo nás liška jen rychle proběhne. Důležité také je vědět, kde se lišky budou koncentrovat v některých podmínkách. Po silných deštích, kdy je vše podmáčené, budou lišky pro lov vyhledávat místa, kde už povrch oschnul, což jsou terénní vyvýšeniny, to samé platí i při tání sněhu. Výborná situace nastane také ve chvíli, kdy napadne vyšší vrstva prašanu, který je následně větrem odvát, a vzniknou někdy i úplně holá místa. Sem nám při večerním čekání přijde liška s jistotou, a ne jediná. Při večerní čekané je důležitý i dalekohled, ve chvíli, kdy je šero takové, že lišku už pouhým okem nerozeznáme, nebo jen velmi obtížně, je nutné neustále sledovat dalekohledem místa, kde by se měla liška objevit.

Čekání u vlečky je výhodné v členitém terénu, kde máme malý přehled a liška by nám mohla projít, aniž bychom ji spatřili. V polních honitbách nám také dobře poslouží k přilákání lišek na loveckou vzdálenost.Tento zapomenutý způsob lovu lišek je jednoduchý, spočívá v tom, že jakýkoli masový odpad, kosti, kus plic ulovené spárkaté či přejetý zajíc se nám může hodit k přípravě vlečky. Naprosto ideální jsou zimní zasněžené dny s dobrou viditelností na sněhu po setmění. Vybereme si vhodné místo, kde budeme moci večer čekat v dobrém větru a místo pro zakončení vlečky v dobré lovecké vzdálenosti cca 70 - 100 m ( abychom se nebáli dýchat, až liška přijde ) a vlečku natáhneme z různých směrů, ideálně přes několik spádů k místu zakončení vlečky. Vzdálenost tažení návnady je ve stovkách metrů každého tahu vlečky. Toto si nachystáme přes den a večer při západu slunce začneme s čekáním. Velmi dobře se tento způsob osvědčil v lesních honitbách. Pokud je navíc vysoká sněhová pokrývka umrzlá, lišky mají nouzi a každá, která na vlečku narazí, přijde. Proto je dobré vydržet co nejdéle a rozhodně nekončit s čekáním po ulovení první lišky. Samozřejmě jde tento způsob lovu využít celoročně a vytáhnout si lišky z obilí nebo kukuřice. Vždy je ale nutné zakládat vlečky pro večerní čekání, protože založení vlečky odpoledne s tím, že budeme na jejím konci čekat ráno je úvaha špatná, protože lišky vše uklidí večer, a na ráno už nic nezbude. Při zakládání vlečky většinou nemusíme mít obavy z našeho pachu, protože většina honiteb je denně navštěvovaná lidmi a lišky jsou zvyklé. V odlehlých oblastech, málo a nepravidelně navštěvovaných to ale problém může být.

Na každý lov se dobře připravuji, promýšlím možné situace podle konkrétní obeznané lišky, terénu, bezpečnosti střelby a zejména předpovědi počasí. Samozřejmě třeba předpověď počasí nebývá úplně přesná a po příjezdu do honitby musí někdy dojít ke změně plánu, ale v tom je právě velká výhoda lovů ze země, kdy mohu ihned reagovat na veškeré změny podmínek. Velmi často mi lov vyjde přesně tak, jak jsem plánoval, liška vytáhne z krytu přesně na naplánované místo a v dobu, kdy jsem to předpokládal. O to lepší je pak pocit z lovu a lovecký zážitek.

„Liška kulí střelená, zlomení zlé moci znamená“ – toto pořekadlo starých zkušených fořtů platilo v dobách, kdy zbraně a náboje nebyly na takové úrovni, aby kulovou zbraní bylo možné lišku spolehlivě ulovit, a zásah byl zčásti věcí štěstí, nebo i dílem náhody. Liška není velký cíl, je většinou v pohybu a střelba kulí na lišky není úplně snadná, vyžaduje plnou koncentraci a sebekontrolu.
Dnešní lovecké zbraně, optika, a zejména střelivo, nám ale umožňují spolehlivě zasahovat lišky na vzdálenosti nad 200 metrů, a je jen na každém z nás, zda tyto kvality dokáže využít.
Faktem je, že pro dobrého střelce zásah lišky na 200 m není náhodná záležitost při střelbě vsedě s oporou.
Na šoulačce nebo čekané na zemi je to ale něco úplně jiného, v situaci, kdy lovec našoulá lišku v terénu, který neposkytne přírodní oporu pro zbraň a nablízku jsou třeba jen keře, si drtivá většina myslivců sami se sebou při střelbě neví rady, a volí tedy obvykle střelbu z volné ruky, což znamená s vysokou pravděpodobností neúspěch. Při těchto lovech se vždy výborně osvědčí střelecká hůl a nebo ještě lépe trojnožka. Platí samozřejmě, že cvičení dělá mistra, a proto je nutné střelbu s těmito pomůckami trénovat.
Velkou chybou je střílet na lišku vždy a na každou vzdálenost. To, co často slyším – liška nesmí odejít bez rány – je jen ukázka neznalosti a loveckého diletantismu, o morální úrovni dotyčných lovců se raději nebudu vyjadřovat – liška je zvěř jako každá jiná, a postřelená cítí bolest a trpí stejně jako třeba srnec.
Na lišku je dobré střílet vždy jistou ránu, protože chybená rána obvykle zvýší ostražitost a nedůvěřivost lišek v honitbě a lov se stává obtížnějším.
Pokud se ovládneme, a nejistou ránu si odpustíme, liška, i zrazená, přijde v dalších dnech spolehlivě znovu. Opakovaně jsem si ověřil při naprosto nečekaných setkáních, kdy jsem si lišku zradil, že následující den jsem ji na stejném místě a obvykle v naprosto stejném čase ulovil.

! Lov lišek ze země, ať už šouláním nebo na čekané je plný adrenalinu, napětí a pravidelně velmi silných loveckých zážitků, takových, jakým se málokterý lov na jinou zvěř vyrovná. A odnášet si z ranní šoulačky lišku, někdy i dvě nebo tři, je vždy nádherný pocit.

-igi-

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, 

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

Příroda a myslivost Fotografie z myslivosti Černá zvěř Lovecké příběhy Myslivecké fotografie Myslivecká videa Myslivecká zábava Způsoby lovu a historie Ptáci Příroda Srnčí zvěř Zvěřina a kuchyně myslivce lov Lovecké stezky Myslivecké tradice Černá zvěř - bachyně Srnec Lovy fotoaparátem Liška Názory myslivců Drobná zvěř Lovy srnčí zvěře Kuriozity Jelen (Red Deer) Lovy černé zvěře Lovecké zbraně Sele prasete divokého Zvěř v zimě Humor o myslivosti Les Úspěšný lov Čekaná Lov ve svobodném světě #Lovecké stezky Střelectví Honili myslivci Ze života černé zvěře Mateřství a péče o potomstvo Jelení říje Instinkty a pudy Jak na to? Lovu zdar! Příroda a lidé Vysoká zvěř Zima a hlad v lese Černá zvěř - kňour Trofeje Zvěřinové recepty Hunting Rifles Ženy a myslivost Daněk Pravidla lovu srnčí zvěře Srnče aktivity radosti a milování života Myslivec a zvuky v přírodě Bažant Myslivci a konfliktní situace Myslivecké ráno Krmeliště černé zvěře-kamery Kulovnice Přírodní fantazie Žít ve svobodě Doby lovu zvěře Nastřelení lovecké zbraně Optika Srnčí říje Vábení Zákony a předpisy o myslivosti #Srnčí zvěř Jaro Myslivecké písničky Otázky z myslivosti Čas lásek jelenů Divočák Pes přítel myslivce Sociální sítě Srnec v červnu Jelen Muflon Naháňky Společné lovy Dalekohledy Diana bohyně lovu Historie Lovecký pes Puškohledy South Africa Zajíc Chrutí černé zvěře Dravci Krmelec Lovecké brokovnice Myslivcův sen Naše domovy a chalupy Pranostiky a příroda Vtipy Lovecká optika Radost a uspokojení Erika Heligonky Myslivecká mluva Myslivecká zařízení Obory a zvěř Zpracování zvěřiny Bowhunting (lovecká lukostřelba) Happy Days Krmítko Poslední hon Vnadiště #Lovecké právo Houby Idiots With Guns Myslivecké léto Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Pernatá zvěř Poslední leč Sojka obecná Stalo se Zacházení se zbraní deer rut Kachna Kachna divoká Kančí gulášek Koroptev Lovecké štěstí Myslivecké pověsti Na lovu muflonů Namlouvání Orel na hnízdě Reklama a lov Rytíři lesů Srnec Škůdník Tombola Veverky Vysoká Čištění zbraně Aport Dančí zvěř Dřevo a teplo Halali Hirsch-König des Waldes Husa divoká Jak zajíc přelstil líného hajného Krahujec obecný Kritické myšlení Krmeliště pro vysokou Kynologie Laně Lovy lukem a šípem Myslivecký ples Myslivost a Michaela Once Upon a Time in The West Pasování Pohádka O chytré kmotře lišce Pytláci Příroda a zdraví Shozy Webové kamery Zvěřinový guláš broková kozlice Škodná Bažant pečený Co budeme vařit dnes? Holub hřivnáč Kančí kýta na víně Lovecké signály Lovecké zátiší Mannlicher Schönauer kulovnice Milování světu vládne Montáže Raffle ball hunting Srnec jako ze zlata Stádo tlupa rudl Tetřev hlušec Verše myslivce Zubři Zvěřina Zůstal v ohni broková dvojka sv. Hubert #Kančí steaky 1 milion čtenářů Cazando con Arco Dívka s liškou Evropská Unie Golden Eagle Jelení guláš Kuna lesní Lankasterka Lesník Lion (Lev) Liška Eliška Lucky deer Láska Markazíni Podzim Polesí Strzalowo Psychopati Red Deer Cam Roček Siga Skupinový život Sokolnictví Straka obecná Volavka popelavá Zvěřinová paštika Záchranná stanice hamerles Amerika Cesty Chile Atacama Chov zvěře Drozd kvíčala Hejkalové Jagd Jelení kýta Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kalendárium Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Krkavec velký Kukačka obecná Káně lesní Kňour útočí Lesnická škola Lesní plody Lončák Los (Elk) Makov Malorážka Mauser M98 Moose Hunting Nástřel Odchyt pernaté Ornitologie PF Památka myslivce Pečená kachnička Pečené prasátko Pohádka stromů Polák chocholačka Posed Poslední hryz Rychlý srnec Skupinka jelenů různého věku Slanisko Sokol stěhovavý Sovy Srnčí guláš po myslivecku Strzalowo Svíčková Synantropie Teritorium VORAŘI Wildlife Zahrady Zdraví Zeiss Zimní oblečení a obutí Zvěř a počasí Újeď Čáp bílý Šoulačka Šípková omáčka ke zvěřině #Daněk #Waldemar Matuška #Černá zvěř - bachyně Aglomerace Anatomie jelena Berneška Borrelióza Borůvky Brenneke Chukar Partridge Datel černý Double Rifle Dudek chocholatý Filip Gepard Gorilla Hořící špalek Hájovna U pěti buků Investiční zlaté mince Jaguar Jahody Jelen útočí Kalous ušatý Kančí kýta na smetaně Kančí se šípkovou Kaňkování Klíště obecné Krmeliště černé zvěře Krteček Kulový dvoják Kvakoš noční Křepelka polní Labuť Lama Lasice hranostaj Ledňáček Lovy na černou v Maďarsku Mauser M03 Medicina Medvěd Minutkový srnčí guláš Miška Na stojáka Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Orel bělohlavý Osudový srnec Pamětní mince Paul Mauser Polesí Strzalowo Polsko Potápka chocholatá Páření Čmelák královna Ruger’s M77 RSI Rys ostrovid SWAROVSKI Sauer 101 Skřivan Slivovice Sluka lesní Slunce Sršeň obecná Stehlíci a ledoví muži Strakapoud velký Strašidla Svišť Swedisch Fire Torch Sýkorky Tetřívek obecný Tom Miranda Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Upíři Velikonoční sekaná Vlha pestrá Vodouš šedý Vydra Vytápění chalupy Welshspringerspaniel Woodcock Hunting Zlato a šperky Zoologie Zvěř živě Čejka Červenka obecná Čiplenka Čmelák Špičák Švestky Ťuhýk Životní srnec

Vybraný příspěvek

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,  poloplášťová střela RWS 3,24g Zdařilá fotografie a takové se často nevidí. Někom...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...