Zobrazují se příspěvky se štítkemMyslivecké tradice. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMyslivecké tradice. Zobrazit všechny příspěvky

Myslivecké tradice - Troubení. Lesní rohy - lesnice. Borlice a Troubení návěští a hlaholů Kdy a co by se mělo troubit?

Trubači (photo by katerina lisova)

Velké lovecké rohy se ve své době nosily přes prsa a rameno, aby umožnily jízdu na koni, protože se používaly zejména při štvanicích na jeleny, a s nimi také zanikly


Menší rohy se nosily v ruce. Do dnešní doby se nám zachovaly lesní rohy - lesnice, používané zejména ke slavnostním fanfárám, a nejrozšířenější a nejčastěji užívané lesničky, které známe zejména pod názvem borlice. Je běžným nástrojem při lovech na drobnou zvěř i při dalších lovech, a je to B trubka bez ventilové techniky. Existuje ještě její menší sestra - kapesní borlička, o velikosti asi 20 cm, která má více závitů a zmenšený roztrub, aby se snadno nosila. 

Troubení návěští a hlaholů dodává lovu slavnostní ráz a má samozřejmě i praktický význam, neboť povely jsou slyšitelné všem, a tím se zvyšuje bezpečnost účastníků lovu. Na borlici se dá snadno zatroubit pět základních tónů a zkušený trubač zatroubí i jeden tón nižší a jeden vyšší. Naučit se troubit není obtížné, chce to hlavně vytrvalost a odložit ostych, a také umínit si dojít až do cíle, a tedy pravidelně cvičit. Naučit se troubit může prý úplně každý, tedy i ti, kteří neznají noty a takříkajíc "nemají sluch". Něco na tom bude. Vždyť před několika staletími každý vyučenec myslivosti musel umět nejen cvičit lovecké psy, ovládat stopaření, sokolnictví a jiné, ale také se musel vyučit v loveckém troubení - byl to jeden z předpokladů výkonu povolání myslivce. Každý proto dostal při pasování vedle tesáku a pušky také borlici. Signály jsou většinou podloženy slovem, a tak se dají lehce zapamatovat. 

Borlice se nosí na řemínku zavěšeném přes levé rameno na pravém boku a i postoj je tradiční: před troubením drží trubač borlici v pravé ruce, roztrubem opřenou o pravý bok, levá ruka je připažena. Má-li pušku, tak levicí objímá zespodu hlaveň v místě horního poutka řemenu. Nohy jsou vždy mírně rozkročené. Při troubení směřuje roztrub borlice šikmo vzhůru doprava, a pokud nemá pušku, tak levá ruka je opřena v bok. Pokrývku hlavy trubači při troubení ponechávají na hlavě.

Při honech na drobnou zvěř se u nás často dávají povely také jen jazýčkovou povelkou. Signály musí být předem dohodnuty, ale všeobecně se používají takto:
začátek leče, začátek střelby (vpřed, kruh stahovat do středu, hnát leč) - 1x dlouze;
stát (střelci v kruhu střílejí jen ven z kruhu, honci jdou do kruhu) - 2x dlouze;
při lesní leči: honci opakují, ženou leč zpět;
při českém představeném ploužení: vyrovnat řadu a nestřílet do leče - 2x dlouze;
konec leče, konec střelby - 3x dlouze;
Pojďte sem, všichni sem, zvěř na výlož - vícekrát krátce.

Kdy a co by se mělo troubit

Na shromaždišti před nástupem k zahájení honu SVOLÁVÁNÍ VŠECH, po nástupu VŠEOBECNÉ VÍTÁNÍ: "Vítáme vás, vítáme vás, inu opravdu srdečně vítáme vás!", po uvítání a vydání pokynů LOVU ZDAR: "Lovu zdar, lovu zdar! Lesu a lovu zdar!" a POČÁTEK HONU: "Pozor si dej! Začínáme vesele, jako dobří přátelé. Flintu sobě přichystej a na povely pozor dej!" Při zahájení leče POČÁTEK LEČE: "Leč nová začíná, přestaň bavit souseda, připrav sobě zbraň!" V průběhu leče možno troubit POSTUPOVAT POMALEJI, ZASTAVIT, POKRAČOVAT. Po ukončení leče KONEC LEČE: "Leč už je skončena, dejte flinty na ramena!" Podle potřeby možno dále troubit i ODLOŽIT ZVĚŘ A SVOLÁVÁNÍ VŠECH.
Trubači Semín

Před výřadem možno opět troubit SVOLÁVÁNÍ VŠECH a po nástupu a před podáváním úlomků LOVU ZDAR. Po udělení úlomků i po závěrečném projevu u výřadu HLAHOL PŘÍSLUŠNÉHO DRUHU ZVĚŘE:
JELEN: "Zastřelil jsem jelena, aby měla radost má milá, aby čekala mne za humnama s růžovýma tvářema."
SRNEC: "Života máj uplynul, aj, srnečku rozmilý, již s lesem se loučíš, háje opouštíš, luk je osiřelý."
ČERNÁ: "Divočák byl u salaše, já jsem ho viděla, černý byl jak hříšná duše, já jsem se styděla. Já mám raděj pěkného myslivečka švarného, který líbá od rána, aj, bílého!"
BAŽANT: "Ostruhy má a překrásné peří, teď, ach, tu leží, s kamarády víc neběží."
PERNATÁ: "Letěla husička, letěla moc prudce, trefil ji myslivec rovnou, aj, do srdce. Skonala, ach, na zelených lukách."
LIŠKA a ŠKODNÁ: "Ajta, ajta - paní kmotra, ajta, ajta - jezevec. Každá švanda má svou chvíli, ale také má konec!"
A. Dyk uvádí dále hlaholy pro daňka, muflona, kamzíka a tetřeva. Pro zajíce zkomponoval hlahol skladatel Jaromír Bažant, stejně tak jako skladbu NEJLEPŠÍMU STŘELCI. Tu možno troubit po vyhlášení krále honu k předání diplomu.
Univerzálním hlaholem, kterým uctíme všechnu zvěř, je pak HALALI: "Halali! Halali! Poslyšte, naši milí kamarádi, jak myslivecká pocta se koná na pozdrav poslední zhaslé zvěři. To zvyk zděděný, jenž zvěř i lovce ctí. To náš mrav starý." Halali se troubí pomalým slavnostním tempem.
Na ukončení výřadu troubíme KONEC HONU: "Pozor si dej! Dost již je lovení, čas je ukončení. Lověně buď zdar!"
Při zahájení pasování na lovce se troubí LOVU ZDAR a při zakončení HLAHOL příslušné zvěře a případně i HALALI:
Při přijímání mezi myslivce POZOR! POZOR SI DEJ! Ihned po ukončení HALALI a na závěr celého ceremoniálu LOVU ZDAR!
Při různých mysliveckých slavnostech, výstavách, sněmech a podobně je vhodné troubit SLAVNOSTNÍ FANFÁRU: "Sláva a zdar! Tobě na uvítání rozezvuč se lesnic hlásné troubení. Naše srdce vstříc plesá, jak ta hudba jásavá."
A. Dyk pamatoval i na myslivecký pohřeb složením posledního pozdravu LOUČENÍ: "Loučení, loučení, smutná věc, když z lesa odejde dobrý myslivec. Nežaluj, milený myslivečku, dáme ti zelenou haluzečku!"

Ať stále zní v českých honitbách fanfáry, halali a hlaholy, chraňme si a dodržujme tuto krásnou tradici!

ÚLOMEK a ZÁLOMEK. Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!

Srnec a úlomek (Kamil)

Myslivecké a lovecké úlomky


Myslivecké a lovecké úlomky jsou svědectvím a znakem správného ulovení zvěře. Je pradávným zvykem myslivců ozdobit si svůj klobouk úlomkem a platí tu tato pravidla:

a) Lovecký úlomek patří střelci jen tehdy, byla-li zvěř myslivecky správně ulovena,

b) Odevzdá jej lovci průvodce střelce, vedoucí honu, případně i ten, kdo se psem zvěř dosledoval. Na osamělém lovu si smí lovec klobouk ozdobit sám.

c) Úlomek náleží za ulovení spárkaté zvěře, ale i jiné vzácné, za tetřeva, tetřívka i za úlovek lišky.

d) Úlomek musí být ulomen, nikoliv uříznut, nemá být velký, stačí malá větvička se třemi konečnými letorosty, či se třemi lístky. Musí být ulomena v blízkosti místa zhasnutí zvěře.

Před podáním úlomku střelci se dá zvěři do svíráku, do klovce „poslední hryz“ či „poslední zob“. Druhá část úlomku se u zvěře spárkaté vsune do rány vzniklé vstřelem a třetí se odevzdá střelci.

Neodveze nebo neodnese se kus ihned, zbytek úlomku se pokládá na zvěř jako úlomek vlastnický, který značí též poslední pozdrav lovcův. U samčího kusu tak, aby ulomený konec směřoval k hlavě a u samičího směrem opačným.

Všechny úlomky se hned po utržení slabě namočí v barvě vstřelové rány.

e) Lovecký úlomek se podává levou rukou na dýnku sejmutého klobouku anebo správněji u spárkaté na ploché straně obnaženého tesáku nebo zavazáku. Proto má být na lov spárkaté nošen tesák.

f) Obřad se provede tak, že kus se položí na pravý bok a střelec se postaví uprostřed za hřbetem kusu proti tomu, kdo úlomek odevzdává.

g) Při odevzdávání úlomku předávající přeje „Lovu zdar“. Přijímající odpovídá „zdar“. Poděkování potvrdí střelec stiskem ruky. Všichni přítomní, i sám střelec, mají sejmuté klobouky a blahopřejí střelci rovněž „Lovu zdar“.

Byl-li ulovený kus dosledován psem, ulomí střelec část svého úlomku a odevzdá jej za prokázanou zásluhu osobě, která kus se psem dosledovala.

h) Přijatý úlomek zatkne si střelec sám na klobouk na pravou stranu a nosí se jen do večera toho dne. Složil-li v jednom dnu několik kusů, může šťastný střelec nosit i několik úlomků.

#Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!, 

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,
 poloplášťová střela RWS 3,24g
Zdařilá fotografie a takové se často nevidí.

Někomu ten úlovek vadí?












Petr Hruška, letošní první srnec

Myslivost sociální sítě FB


#Myslivecké fotografie, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Lovecké štěstí, Lovy srnčí zvěře

Prvními myslivci byli někdy v 15. či 16. století naši moudří předkové, kteří byli pány péčí o zvěř pověřeni.

Myslivcův stín v ranním slunci

Z lovců myslivci,
a zase z myslivců lovci?

V předchozím příspěvku byl patrný rozdíl mezi myslivci a lovci. Asi jste poznali, že lovec je něco méně než myslivec.
Lovci byli v pravěku, když se starali o přežití svého rodu. Lovci byli ve středověku a později zejména panovníci a šlechta.

Od kdy tedy jsou myslivci?
Od tehdy, kdy zvěře ve volné přírodě ubývalo, ale okázalé lovy chtěla šlechta pořádat dál, zakládaly se obory, bažantnice, dovážela se cizokrajná zvěř. O tu bylo nutno pečovat, léčit ji, v určité době i hájit a myslet, jak se dochovat dobrých výsledků.

Prvními myslivci byli někdy v 15. či 16. století naši moudří předkové, kteří byli pány touto péčí o zvěř pověřeni. 
Bylo se třeba zamyslet, jak si počínat, třeba se zvěří daňčí, s jeleny sika a později i s mufloní zvěří, která tu dříve nebyla, jak hájením samic docílit vyšších stavů.
Nebyli to naštěstí jen ti prostí myslivci, ale i někteří jejich pánové. Tu je potřeba vzpomenout Františka Antonína hraběte Šporka, propagátora etiky v myslivosti, zvyků a ušlechtilosti při lovu.

Bohužel se nám začínají v naší české myslivosti objevovat zase jen lovci. Někteří nově movitější si i ve vyšším věku dělají myslivecké zkoušky, nebo častěji jen kupují vysvědčení (protože i to se už u nás prodává, začínají "dělat myslivost" a dávají na odiv ulovení nejen jelenů, ale i antilop či dokonce medvědů.
A tak je nebezpečí, že se budeme vracet zpět do doby feudální, začnou ubývat myslivci a zase přibývat lovci.

Jak je poznáte?  Jednoduše - nesuší seno pro zvěř, nepřipravují letninu na zimu, nebrodí se sněhem ke krmelcům, zato často ukazují fotografie úlovků nejen z našich obor, ale zejména z ciziny. Souhlasím, že tito myslivci - lovci skutečně nejsou ochránci přírody.
Inu, všude je koukol mezi pšenicí, ale pozor, aby ho neúnosně nepřibývalo.

#Názory myslivců, Myslivecké tradice, Ženy a myslivost, #Lovecké stezky, Fotografie z myslivosti, Žít ve svobodě

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák! Do leče se nestřílí! Vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

.....nestřílet nikdy do leče
Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák!

 Vážení kolegové. V minulých článcích jsem popsal praktické postřehy ohledně chování lovců na stanovištích a chování lovené zvěře v lečích při společných akcích a ani jsme se nenadáli a je tu hlavní lovecká sezona roku a s ní další společné lovy. A aby tyto akce proběhly jen v pozitivním a hlavně bezpečném duchu, dovolím si popsat několik situací, které mohly skončit tragicky, a nebo měly tragický průběh, aby si čtenář uvědomil, co všechno se může na stanovišti přihodit. Jedná se o konkrétní případy z výkonu myslivecké praxe, a proto z pochopitelných důvodů nebudu uvádět skutečná jména aktérů.

Příběh první - předvánoční naháňka

Těsně před Vánocemi bylo zapotřebí ulovit ještě několik kusů černé zvěře, a tak byli všichni myslivci často v lese a intenzivně obeznávali stopy. V odpoledních hodinách se ozval známý, že našel čerstvé stopy asi čtyř lončáků, kteří zatáhli do nízké borové mlaziny a z této nevyšli.

Rychle se shromáždilo několik lovců a předmětnou mlazinu obstoupili. Po chvíli po stopě vyrazili dva honci a téměř okamžitě se ozvalo volání - pozor divočáci nahoru! Všichni byli připraveni a najednou se před střelcem stojícím na svážnici v čele leče začala v mlazině objevovat černá silueta pomalu jdoucího divočáka - odhadem kolem 80 kg živé hmotnosti. Přesně ta kategorie zvěře, která byla očekávána!

Střelec stojící na stanovišti opatrně zalícil a odjistil zbraň. Záměrný křížek sedí přesně za lopatkou, ale pravidlo „nestřílet nikdy do leče“ mu jemně zní v hlavě a proto čeká, až divočák opustí leč, a nebude ani stín pochybnosti v letu projektilu, který by určitě opustil tělo zasaženého divočáka.

Vteřiny se vlečou a nutkavý hlásek, který říká „Střílej nebo ti uteče“ je stále silnější, ale rozum říká: „Počkej, ať se něco nestane honcům!“

Divočák pomalu popochází směrem k okraji mlaziny a v okamžiku, kdy by měl vyrazit na svážnici, se zvedá na zadní běhy a stává se z něj muž ve věku kolem 60 roků v černém kabátě s černou beranicí na hlavě, který po čtyřech lezl ve sněhu v mlazině a vybíral si zdarma stromek na Vánoce!

To, co se odehrálo v mysli lovce, jsme se okamžitě dozvěděli všichni kolem – nastalý stres se musel uvolnit, a to, co si vyslechl dotyčný zloděj vánočního stromku, si určitě pamatoval do své smrti!
Divočáci sice utekli bez rány, ale naštěstí díky tomu, že dotyčný střelec dodržel hlavní pravidlo při naháňkách „do leče nikdy nestřílet“ nedošlo k tragédii.

Příběh druhý - chtěl udělat radost střelcům

Končila poslední leč naháňky, při které sehrálo svoji roli vlhké listopadové počasí. Zvěř držela v leči a veškerá snaha honců bez psů nevedla ke kýženému výsledku a k tomu všemu se akce konala ještě v době, kdy nebylo obvyklé používání reflexních vest, a tak byli honci v lečích velmi málo zřetelní.

Prase divoké
Blížil se konec leče a dva studenti oblečeni v maskáčích a tmavých kabátech „po dědovi“ docházeli k okraji mlaziny. Po celou dobu nepadl jediný výstřel, a tak se jednomu z nich zrodil v hlavě skvělý nápad - rozhodl se, že udělá střelcům „radost“! Spustil se na všechny čtyři, popošel směrem k okraji mlaziny a několikrát velmi zdařile napodobil chrochtání černé zvěře.

Jeho výkon byl natolik vynikající, že i středně starý lovec stojící na svážnici neměl nejmenší pochybnost a zalícil na siluetu černého divočáka stojícího v mlazině. Čekal, kterým směrem se vydá a bojoval s myšlenkou, zda střílet do leče či nestřílet - vždyť to na nástupu zaznělo už tolikrát…
Když se ale divočák začal pomaloučku otáčet směrem do mlaziny a opět se ozvalo nezaměnitelné zachrochtání, rozhodl se neochudit výřad a vystřelil jednotnou střelou na siluetu odcházejícího divočáka.

Zásah seděl přesně, jen namísto zakvičení se ozval výkřik člověka. Jednotná střela zasáhla domnělého divočáka na játra a nějakým zázrakem přitom nebyla zasažena žádná významná žíla či tepna. Rychlý převoz do nemocnice znamenal záchranu života honce, který chtěl udělat myslivcům radost. Jednomu z nich ji udělal do konce života, a to jen proto, že porušil hlavní pravidlo naháněk - do leče nikdy nestřílet!


Příběh třetí – nátlačka na vysokou

Bylo zapotřebí dohnat odstřel jelení zvěře, a tak bylo rozhodnuto, že proběhne menší personální nátlačka.

Když se všichni sešli na určeném místě, bylo sděleno, že ti, kteří mají povolenku na průběrného jelena, jej při jeho výskytu mohou také ulovit. Kolega Karel měl povolenku na jelena ve druhé věkové třídě, a jelikož hnaný úsek nespadal do jeho polesí, ptal se kolegů, zda v daném úseku nevědí o lovném jelenovi této kategorie. K jeho radosti mu bylo sděleno, že by se v leči mohl nacházet jelen druhé věkové kategorie – lovný nepravidelný desaterák, který vycházel z mlaziny do bukového porostu a přitom míjel žebřík, který stál na okraji tohoto porostu. Jelen byl Karlovi přesně popsán a nic nebránilo jeho případnému ulovení.

Karel se usadil na žebříku a nátlačka začala. Při čekání si v duchu přehrával situaci, jak by se zachoval, kdyby jelen opravdu vyšel a kam by se dalo střílet.
Pojednou jej z myšlenek vyrušilo zašustění v mlazině a dále se přidal typický zvuk, který vydává těžký kus, který se prodírá smrkovou mlazinou a než se Karel nadál, uviděl v okraji mlaziny typickou siluetu středně starého jelena.

Jelen stál naostro a přes zaměřovací dalekohled se daly matně rozeznat i lodyhy a výsady. Karel s napětím počítá výsady a ke svému překvapení zjišťuje, že se k němu blíží zmiňovaný lovný jelen druhé věkové třídy a na levé mírně vychýlené lodyze má pět výsad a na pravé čtyři - nemůže být pochyb, jedná se o „jeho“ jelena!
Kňouři v zimě
Zbraň je založena o hranu žebříku a křížek sedí na začátku komory jelena. Jen ještě dva kroky a odkryje se komora a výstřel bude jistý! Vzdálenost 80 metrů není sice tak velká, ale přesto jelen stojí na okraji leče a do leče se nikdy nestřílí!

Vteřiny jsou jako minuty a jelen stále jistí a potom se vydává správným směrem - jen ještě jeden krůček a ještě jeden, teď se odkryje komora - ale místo komory je najednou vidět pruh světla, což Karlovi zmrazilo prst na spoušti.
Po dalším kroku jelena je mu jasno. Z mlaziny vychází muž v hnědém kabátě nesoucí před sebou kus dřeva, ze kterého trčí větve velmi realisticky připomínají jelení paroží. Také vzdálenost a hra světla a stínu udělaly svoje.

Nebýt dodržení mnohokrát opakované zásady, která zde již zazněla, mohlo dojít k nejhoršímu!

Karel sedí bez pohnutí na žebříku a na čele se mu perlí studený pot. Nemá sílu sestoupit na zem a bez povšimnutí nechává i dva kusy holé, které opouštějí leč chvíli po odchodu muže s kusem dřeva. Když je leč ukončena, popisuje celou událost kolegům.

Tolik neskutečných shod okolností by možná k výstřelu dokázalo strhnout nejednoho lovce. Naštěstí dva ze tří, kteří v popsaných příbězích byli s nabitou a namířenou zbraní v osudnou chvíli na kritickém místě, dokázali překonat nutkání na rychlou ránu a dodrželi základní pravidlo. Do leče se nestřílí!

Doufám že popsané události z praxe budou dostatečným poučením pro ty, kteří budou v letošní lovecké sezoně stát na stanovišti a rozmýšlet se, zda vystřelit na siluetu zvěře stojící směrem do leče, a nebo nevystřelit. Vězte, že kus černé, který díky pochybnostem necháte odejít, přijde příště znovu, ale vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

Do právě probíhající lovecké sezony přeji všem kolegům spoustu nevšedních loveckých zážitků a hlavně jim přeji, aby nemuseli prožít popsané situace, které se skutečně staly, a aby při chůzi na místo nástřelu nemuseli mít obavu z toho, co na něm najdou.

Jan GALUSEK ml.

#Lovecké příběhy, Společné lovy, Stalo se, Černá zvěř, Divočák, Idiots With Guns, Kritické myšlení, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, Názory myslivců

Lovy osamělé a lovecké právo. Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Chystáme se na srnce, měsíc myslivců se blíží...

Srnec v květnu je nerovný šesterák
Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu".

Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu.

Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že lovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající. Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Srna a lesní kolorit
Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví.
Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. 
Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie. Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům. K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu čítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".

PŘIJÍMÁNÍ MEZI MYSLIVCE 
 Přijímání mezi myslivce je myslivecký zvyk, obdoba bývalého "vyzbrojení" či "ozbranění", nebo "přijetí v počet myslivců", prováděné ještě v 19. století. Nutno si uvědomit, že je nesprávné používat názvu "pasovat na myslivce", to jest z úplného nováčka, absolventa myslivecké zkoušky "udělat myslivce". Opravdový myslivec se z něho stane až v průběhu mnoha let praxe. Zásadně proto používejme termínu "přijímání mezi myslivce". Tento slavnostní ceremoniál se provádí ustáleným způsobem, používá se při něm lovecký tesák a průpovídka.....


#Lovecké právo, #Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovy srnčí zvěře, Myslivecké tradice, 

Přijímání mezi myslivce, pasování na lovce. Myslivcův klobouk je výrazným znakem mysli­vosti #Pasování, Zákony a předpisy o myslivosti, Humor o myslivosti, Myslivecké tradice, Úspěšný lov

Trubač v akci
Pasování je nejhezčí a nejpůsobivější ceremoniál, a pak také proto, že při tomto zvyku míváme nejvíce diváků z řad - nemyslivců, kterým máme příležitost tímto aktem dokazovat, jak je myslivost ušlechtilá, jak novým myslivcům i zkušeným lovcům připomínáme etiku, morálku a další kladné vlastnosti při výkonu práva myslivosti a v neposlední řadě je to vyjádřením vztahu myslivců k přírodě.

Této příležitosti ke škodě myslivosti ale nevyužijí ti, kteří se ome­zují pouze na tři údery a krátká slova k nim, a ten hezký a dlouhý úvod před vlastním pasováním buď neznají, nebo se ho nechtějí naučit nazpaměť. Ano, formulace by měl pasující znát zpaměti, text se při pasování opravdu číst nemá.

Další chybou je, že před údery tesákem se někteří pasující omezují na čtení desatera či mysliveckého slibu.  Je možno je uplatnit až jako dodatek, dát podepsat adeptovi po ceremoniálu, či je možno na závěr přečíst.

Aktu přijímání mezi myslivce by se nemělo říkat pasování na myslivce. Když tak přijímání mezi myslivce formou pasování. Mnozí naši kolegové argumentují, že myslivcem se nikdo nemůže stát pro­vedením aktu pasování, že může být pouze přijat mezi ně a mysliv­cem se stane až po nabytí potřebné praxe a cenných zkušeností. Asi na tom něco je, ale hlavní je, že musíme v této oblasti rozez­návat dva ceremoniály: 1.) přijímání mezi myslivce, 2.) pasování na lovce.
Srnčí zvěř v přírodě

Obřad přijímání mezi myslivce by se měl připravit každému mla­dému myslivci, který řádně složil zkoušky a také tomu, kdo přechází do druhého mysliveckého kolektivu, když v tom prvním mu tento obřad neuspořádali a nakonec ho vlastně ani nepřijali mezi sebe. Přijímán by měl být každý myslivec ale jen jednou, zatímco pasován na lovce může být úspěšný lovec mnohokrát. Výčet toho, na jakou zvěř se pasuje, je totožný s předáváním nebo dáváním úlomků za úspěšný lov. Pozor, ale nikoliv totožný s dáváním úlomků zvěři jako poslední hryz, resp. poslední zob, neboť šelmám se poslední hryz nedává, ale paso­vání na lovce se dělat má. Velmi často nemají aktéři na hlavách klobouky!

Myslivcův klobouk je výrazným znakem mysli­vosti
, do určité míry vlastně jeho atributem. Vždyť myslivecký klobouk ozdobený stavovským úlomkem se ani v kostele nesmeká! A při veškerém pasování musí být klobouky na hlavách všech aktérů, i když je to v místnosti. Pasovaný jej při výzvě „poklekni myslivče“ smekne a drží na prsou do doby, než mu pasující začne předávat pasovací list (zbraň) a při pasování na lovce může mít na klobouku na pravé straně úlomek. Avšak jen po dobu obřadu a nenosí jej do půlnoci, pokud nelovil tento den. Pasování na lovce se může dělat i s opožděním.

Ten, kdo pasovaného uvádí, pasující, asistující funkcionáři, i trubači pak mají úlomky na levé straně klobouku - stavovské. Přijí­maný myslivec nemá úlomek žádný. Že všichni musí být i vhodně myslivecky oblečeni, je asi nadby­tečné zdůrazňovat. Veškeré maskovací části oblečení jsou samozřejmě vyloučeny.

Už se to blíží. Vyhlížíte toho svého srnce? Poslední hryz a tradice. Úctu si zaslouží veškerá zvěř i netrofejová. Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké příběhy, Myslivecké tradice.

Pocta ulovenému srnci a poslední hryz
Zvyk má velký etický a morální
význam, je to pocta zvěři, přírodě, zamyšlení nad koloběhem života a k tomu je vhodné, aby ulovená zvěř měla ještě srdce... 
A ne stát později nad „vykuchaným“ kusem, odpleceným, zakolíkovaným s roztaženým hrudníkem.
Je otázkou, kdy dávat poslední hryz, před postáním nebo po. Obojí je možné, ale podle mne lépe před stráží u zhaslého kusu, pro­tože je to také hezký akt úcty ke zvěři, akt myslivecké etiky. Jelikož je ale většinou v takovém okamžiku lovec u uloveného kusu zcela sám, záleží především na jeho morálce a citu, na tom, jak silně si uvědomuje pouto s přírodou, úctu ke zvěři a jak sám dokáže emočně prožít okamžik završení úspěšného lovu.
Z toho logicky vyvozuji i závěr, že chceme-li se chovat eticky a morálně, nebudeme přece hned trofej osahávat, kus zpracovávat a vyvrhovat, ale necháme v klidu a osamění doběhnout všechny emoce, projdeme jakýmsi uklidněním, kdy si znova promítneme všechny okolnosti lovu, kdy v tichu postojíme a necháme si projít vše, co jsme bezprostředně zažili. A až poté nastane čas na pragmatické starosti spojené s posouzením a ošetřením uloveného kusu.

Já jsem ale poslední dobou v této záležitosti dost pesimistický, zvláště když vidím, jak dochází opět k opačnému jevu, k přechodu od myslivosti k pouhému lovectví. Jak mnozí noví nájemci honiteb jsou především lovci a cílený chov zvěře a podstatu poctivé myslivosti málo chápou. Hlavně rychle a snadno ulovit, získat co nejsilnější trofej nebo co nejvíce zvěřiny, zažít spíše sportovní výkon a adrenalin pouhého lovu. Je mi z toho někdy hodně smutno.

Ze Slovníku myslivecké mluvy Jaromíra Kovaříka by se dalo dokonce odvozovat, že stráž u zhaslého kusu náleží jen trofejové zvěři (= poslední pocta ulovené trofejové zvěři). Dovolím si polemizovat, že úctu si zaslouží veškerá zvěř, i netrofejová (poslední hryz či zob přece také dáváme „netrofejové“ zvěři).

Takže mi dovolte malé resume na závěr. Asi není až tak důležité KDY, ale ZDA vůbec! Je asi jedno, kdy budeme stát stráž u zhaslého kusu, zda hned, nebo až po vyvržení. Hlavně, že na tuto krásnou tradici nikdy neza­pomeneme.

#Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké příběhy, Myslivecké tradice, Lov, Lovecké právo

Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? #Lovecké signály, lov, Lov ve svobodném světě, Myslivecké tradice, sv. Hubert

Lovci a západ slunce
PASOVÁNÍ NA LOVCE

Přijímání mezi myslivce lze samozřejmě provést jen jednou v životě, ceremoniál "pasování na lovce" možno ovšem provádět opakovaně.

Při tomto mysliveckém zvyku jde o obdobu v minulosti prováděného "přijímání do řad myslivců - jelenářů". Dnes se tento obřad provádí po ulovení některého druhu trofejové zvěře, vždy po ulovení prvního kusu dotyčné zvěře. Ceremoniál je obdobný s patřičnými pasovacími průpovídkami. Je nedůstojné, bylo-li prováděno "pasování na lovce", tak, že střelec si musel lehnout přes ulovený kus a obdržel tři údery hlavněmi, nebo holí na "sedací část těla". V naší dnešní myslivosti nemá tento nešvar místa.

MYSLIVECKÉ DOVEDNOSTI

To byl okruh, který jsme nazvali myslivecké zvyky v užším slova smyslu. Věnujeme nyní jen krátkou pozornost oblasti, kterou jsme pojmenovali myslivecké dovednosti. Zařadili jsme sem bezpečnost při zacházení se zbraní, usmrcování ulovené poraněné zvěře, vyvrhování a rozrušení úlovku, trofeje a jejich úpravu. Tyto postupy a úkony ovšem k mysliveckým zvykům nepatří, lze je zařadit do disciplíny lovectví, nebo lovecké střelectví. Tak například, každý myslivec musí patřičně ošetřit, to znamená, že má umět zvěř vyvrhnout a rozrušit, rozporcovat. Tím, ale nedodržuje žádný myslivecký zvyk, pouze jedná obratně. Lov je nejstarší dochované řemeslo a správné provádění vývrhu dokazuje řemeslnou zručnost. Kdo neobratně vyvrhuje, ohrnuje si rukávy a potřísní se barvou, nejedná proti mysliveckému zvyku, prokazuje jen svoji "neumělost".

MYSLIVECKÉ TRADICE

Poslední, okruh jsme nazvali myslivecké tradice. Minulosti už patří lovecké pokřiky a myslivecké průpovídky. Byly to obvykle veršované říkanky, v dřívějších dobách - zvláště v baroku - běžně užívané i v našich zemích, ovšem v německém jazyku. Byly součástí tehdejší myslivecké mluvy a zvyků, jejich tvůrci byli sami myslivci. Byly většinou vtipné, charakteristické silným, mnohdy až drsným vyjadřováním, přitom však s jistým poetickým nábojem. Sloužily více účelům. Mnoho z nich bylo používáno při lovu samotném, před a při zahájení a po něm, ke komunikaci mezi loveckým personálem, při práci se smečkou psů. Jiné byly poučné a myslivec si v nich osvojoval obecně uznávané pravdy a pravidla, měly obvykle formu otázek a odpovědí. Další myslivecké průpovídky sloužily k vzájemné identifikaci, k dorozumění, k poznání, zda jde skutečně o myslivce; šlo o doby myslivců putujících za dalším vzděláním, ale i myslivců potulných, bez trvalého zaměstnání, tak zvaných facírů. Konečně jistou část mysliveckých průpovídek můžeme definovat jako žertovné hádanky, sloužící v mysliveckých kruzích k obveselení. V širším slova smyslu můžeme pod pojmem myslivecké průpovídky zahrnout starší a novější slovesné útvary jako rýmovaná přísloví a pranostiky, epigramy, veršovánky a podobně zabývající se zvěří, lovectvím a dalšími obory myslivosti, obvykle s poučným obsahem. Tak například: "Šumí březnem šedé buky, hoj myslivče, pojď na sluky!"

Kult patrona myslivosti, svatého Huberta.
Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? A jak je tomu s tím zjevením se jelena s křížem mezi parohy ?

Hubert je skutečná historická osobnost.
Žil v letech 657 až 727 našeho letopočtu. Narodil se v severní Francii, pocházel ze šlechtického rodu a tak se samozřejmě věnoval i lovu. Ve svých 30-ti letech se obrátil na křesťanskou víru - uvědomme si, že šlo o sedmé století a křesťanství se teprve šířilo - věnoval se duchovnímu životu a stal se biskupem v Lutychu, v nynější jižní Belgii. Jeho diecéze zaujímala lesnaté a hornaté Ardenny, v té době obývané převážně lovci. Pro svůj příkladný život byl jimi po smrti uctíván i když za svatého byl prohlášen později. A tak se tedy postupem času stal ochráncem všech lovců a myslivců. Setkání Huberta s posvátným jelenem nesoucím kříž mezi parohy je ovšem legenda. Jelen byl uctívaným zvířetem již v pravěku a dodnes je nejvznešenější lovnou zvěří. Prvotní křesťanskou církví byl jelen přijat jako symbol světla, církve. A tak tedy legenda vlastně symbolizuje setkání do té doby hříšníka s pravou vírou a jelikož šlo o lovce, odehrálo se toto setkání na lovu. Tolik skutečnost a legenda.

Kult uctívání sv. Huberta se koncem 17. století rozšířil i do našich zemí.

Svatohubertská legenda vykonala pro řádné provozování myslivosti víc, jak různé příkazy či zákazy. Dodržování tohoto kultu se děje z vlastního přesvědčení myslivce, z jeho etiky.

Jaký je její odkaz, který musí plnit každý, kdo chce být myslivcem?

Zvěř nejen lovit, ale především o ni pečovat, přispívat k takovému stavu, ve kterém příroda a člověk si nebudou ubližovat, ale pomáhat, pochopit velikost přírody a prožít svůj život ušlechtile - to je odkaz svatohubertské legendy.


Stále platí Myslivecký řád, který ukládá užívat mysliveckou mluvu. Dohledáváme jen drobnou zvěř, ale spárkatou dosledujeme.

Daněk skvrnitý u lesa
Vše se vyvíjí a vyvíjela se celá léta i myslivecká mluva.
Některé nevhodné a i nesprávné výrazy zanikly a nové vznikly. I krajově jsou některé výrazy trochu odlišné, a proto musíme strpět, že nás usměrní, opraví a na pravou míru přivede nejnovější slovník myslivecké mluvy, který bychom měli v zájmu sjednocení plně respektovat.
Tak například na Šumavě a možná i jinde se užívá pro jeleního koloucha název "telko". Toto je skutečně slangový výraz. Proč se tak vžil, když máme jedině správný a hezký výraz - kolouch?

Zeptejte se šumavských hajných a myslivců. Nebo deka - to je název, který tvrdohlavě používají mnozí myslivci místo kůže, jelenice, srnčice, místo škáry i houně. Někteří dokonce i místo kožešiny. Dokonce i v národním kole soutěže o Zlatou srnčí trofej jeden instruktor denně před dětmi tento výraz používal.
Někteří myslivci jsou při svých chybách suveréni. Kdysi jsem v tisku uvedl slovo parukáč. Byl jsem napaden, že je to špatně, že má být parukář, tak to prý říkal jeho otec i děd. Nesouhlasil ani s knoflíkáčem a paličkáčem. Marné bylo vysvětlování, že parukář je ten, kdo dělá paruky a knoflíkář dělá knoflíky a že ve slovníku naší mluvy se tyto výrazy nenajdou.
Již méně se pohorším nad tím, že někdo dohledal loveného srnce. Je to asi tím, že sám tu chybu také někdy udělám a zapomenu, že dohledáváme jen drobnou zvěř, ale spárkatou dosledujeme.
Není to lehké se dokonale mysliveckou mluvu naučit. Jen vezměte ocasy - to musíte přesně vědět kdo má kelku, pírko, prut, chvost, proutek, oháňku, veslo, tatrč a kdo klín. Více než deset různých výrazů pro ocasy! Podobně je to s končetinami, pohlavními orgány, opeřením i názvy mláďat.

Abychom si dokázali, že myslivecká mluva je jako celek drahokamem a jednotlivá slova perlami na naší myslivosti, zastavme se ještě u některých slov. Obzvláště miluji název čiřikavky, jak krásně a zvukomalebně zní - koroptev či-ři-ká, ale i slova čiplenka, mrmlá, veverče, kůně, tchůře, lasíče a jiné.
Zejména v hlasech zvěře najdeme další příjemná slova - bažant kodrcá, liška skolí, daněk rochá, kamzík hvízdá, zajíc vřeští, veverka mrouká a čoká, vydra brečí, tetřívek bublá. Nekonečný by byl výčet těch krásných slov pro zvuky vydávané zvěří.

Stejně tak pro jejich činnost: srnec hrabánkuje, daněk doluje, jelen kaliští.
Ale ať vezmeme jakousi všehochuť, i ta bude hezká: krejčík, paletky, chvostky, ministrant, pečeť, lízák, přezka, svírka.
Ne proto, že se to má, že je to povinnost, ale proto, že je krásná, milá, starobylá, zvukomalebná, že je to naše dědictví po generacích našich buditelů, našich moudrých mysliveckých předků - užívejme vždy, všude a správně naši mluvu.

Evropská Unie si dělá mezi lidmi nejen ostudu, ale také ji lidé přestali věřit. Sledujte pečlivě co je tam za lidi co rozhodují!? #Evropská Unie, #Lovecké zbraně, Zákony a předpisy o myslivosti, Myslivecké tradice, Psychopati, Zacházení se zbraní

Silueta myslivce a loveckého psa jako západ slunce

Držení zbraní v Česku se bude muset zpřísnit


 Europarlament schválil novou zbraňovou směrnici, která reaguje na teroristické útoky v Paříži. Na pozměňovací návrhy dvacítky českých europoslanců, kteří proti směrnici protestovali, vůbec nedošlo.

V Česku vlastní nyní zbrojní průkaz asi 300 tisíc lidí. Úřady loni registrovaly více než 800 tisíc zbraní všech kategorií. Terorista si těžko půjde koupit zbraň do obchodu.
   Víte, že předělat správně znehodnocenou zbraň je úplně stejně náročné jako vyrobit novou zbraň? Teroristé se směrnici vysmějí, protože budou mít černý trh. Stane se nástrojem byrokratické buzerace slušných lidí.
 Zaznívaly také dotazy, zda se EU chystá zakázat i kamiony či mačety, protože i těmi teroristé útočí.  Směrnice je přitom prvním zásadním opatřením, které EU byla schopná schválit od teroristických útoků v Paříži na podzim 2015. Má proto silný politický význam a podporu dvou nejsilnějších frakcí lidovců a socialistů.
  „Musíme posílit naši společnou bezpečnost. Potřebujeme jasnější pravidla. Toto je směrnice, která pomůže zatlačit teroristy a zločince do kouta,“ hájil úpravu eurokomisař pro bezpečnost Julian King z Británie.  „Legitimní vlastníci zbraní se nemusí bát. Ti, kdo legálně drží zbraně dnes, si je podrží i nadále,“ ujišťovala předkladatelka návrhu Vicky Fordová. 

 Mimo zákon větší zásobníky i část poloautomatických zbraní.

 I v Česku tak bude nově zakázané držet krátké poloautomatické střelné zbraně se zásobníkem na více než dvacet nábojů a dlouhé poloautomatické se zásobníkem na více než deset nábojů. Nelegální se stanou také dlouhé střelné zbraně, které mají skládací či teleskopickou pažbu, a lze je proto snadno ukrýt. Zakázané budou také poloautomatické zbraně předělané z automatických.  Registrace se bude týkat i zbraní upravených jen pro slepé náboje, například pro divadlo či film, které se dosud mohly v některých zemích kupovat volně.

Poznámka: "Zákony, které zakazují nošení zbraní, jsou takové povahy, že odzbrojí pouze ty, kteří nejsou odhodláni ani nakloněni páchání zločinů...Takové zákony činí věci horšími pro napadeného a snadnějšími pro útočníka, slouží spíše ku podpoře než k zabránění vraždám, neboť neozbrojený člověk může být napaden s větší sebedůvěrou než ozbrojený." Thomas Jefferson, zakladatel a třetí prezident USA

A ještě:  "Když své poddané odzbrojíš, pak je svou nedůvěrou urazíš; budou si myslet, že jsi zbabělý nebo že jim nevěříš; a v každém případě Tě za to budou nenávidět." Nicollo Machiavelli

To se jim vrchovatě splní. CZEXIT!!!


#Evropská Unie, Lovecké zbraně, Zákony a předpisy o myslivosti, Myslivecké tradice, Psychopati, Stalo se, Zacházení se zbraní, 

#Lovecká optika a čištění, #Optika, Hunting Rifles, Dalekohledy, Myslivecké tradice, Čištění zbraně, kvalitní optika se neobejde bez odpovídající péče.

Čištění lovecké optiky
Hunting Rifles



Mezi nejcitlivější části dalekohledu patří vnější strany čoček okuláru a objektivu. Usazuje se na nich prach, mastnota, nikotin a jiné nečistoty, které mohou značně ovlivňovat kvalitu vidění. Největší nepřítel čoček je prach, každá nejjemnější částečka, která se volně pohybuje vzduchem. Často není prach na čočkách ani znatelný. Minerální prach se skládá z drsných, tvrdých malých krystalů o velikosti asi 0,05 mm. Nesprávné čištění může vést k poškození nebo zničení antireflexních vrstev na čočkách.

Prach se usazuje na vnějších plochách čoček na "lepkavém" podkladu. Tento podklad je běžně známý například z předních skel automobilů a i zde se velmi špatně odstraňuje. Nepříjemné je, že je pro nás takřka neviditelný, ale má značný vliv na kvalitu obrazu. Při špatném čištění ho navíc často jenom rozmažeme a na dalekohledu se objeví šedé šmouhy. Z praxe je již dobře známo, že otírání mokrých ploch čoček prsty zanechává na plochách čoček agresivní pot z rukou, který působí jako lepidlo pro krystaly prachu. Otisk prstu zanechává lepkavou vrstvu, několikanásobně silnější než antireflexní vrstva.

Postup při čištění:
* prvním krokem musí tedy být jemné odstranění zrnek prachu - ideální způsob je jemným štětečkem. U špičkové vodotěsné optiky se nemusíme bát odstranit tyto nečistoty pomalu tekoucím proudem vody nebo se je přinejmenším pokusíme "odfouknout" (existují různé způsoby pomocí balónků apod.).
* poté vlhké čočky očistíme čistým (nejlépe speciálním čisticím) hadříkem.
* Pozor : Nikdy neleštit suché čočky!!!
* pro navlhčení čoček jsou samozřejmě ideální čisticí přípravky pro optiku určené, ale v praxi stačí přinejmenším na čočky dýchnout, aby se orosily.  Čisticí přípravky pro čištění skel (ani technický líh) nejsou příliš vhodné, protože obsahují příměsi, které na čočkách zůstanou. Ve výrobě se pro čištění používá technický éter, jelikož nemá žádné příměsi a beze zbytků se odpaří. Speciální roztoky nabízejí dnes i výrobci špičkové optiky, nebo je možno je pořídit ve prodejnách fotoaparátů.

Všeobecně je "čištění" nebo otírání čoček prsty nebo použitým kapesníkem pro povrch čoček "smrtelné".
Při takovém zacházení je prach na povrchu čoček jen rozetřen a zanechává šmouhy, které se s delší dobou čištění zvýrazňují a výrazně snižují kvalitu obrazu. Antireflexní vrstvy nejsou odolné proti tvrdým krystalům prachu, které způsobí neopravitelné škrábance na čočkách. Nejlepší je k lovecké optice mít u sebe čisticí hadřík na čočky a vlhké čočky jím lehce osušit.
Ideálním řešením při čištění optiky je používání originálních čistících sad nabízených výrobci.
Swarovski Optik

 Sada Cleaning Set od firmy Swarovski Optik.

Obsahuje štěteček na odstranění prachu, lahvičku s čistícím roztokem, optický hadřík a pro rychlé použití několik vlhkých čistících ubrousků. Vše je uloženo v praktickém opaskovém pouzdře.
Důsledky špatného zacházení a ošetřování jsou znatelné na následujícím příkladu jednoho dalekohledu, který byl zaslán do firmy s poukazem na zhoršenou kvalitu obrazu. Většinou jsou přístroje zašpiněny, což odpovídá lovecké praxi, případně mají obvyklé stopy používání. Po čištění byly změřeny následující rozdíly:

V původním stavu:
propustnost světla 77 %,
podíl falešného světla 6 %.

Po čištění:
propustnost světla 86 %,
podíl falešného světla 1 %.
Při podílu falešného světla do 6 % je kontrast v dalekohledu zmenšen asi o 12 %. Zmenšená propustnost světla a zvýšený podíl falešného světla v tomto uspořádání snižují výrazně kvalitu obrazu. Pod falešným světlem je rozuměno rozptýlené světlo, které překrývá reálný obraz. Na tomto příkladu je zřetelné, že vysoce kvalitní optika se neobejde bez odpovídající péče.

Ještě zřetelnější je účinek nikotinu na venkovní povrch čoček - následující příklad: Pokud se vyfoukne hustý dým z cigarety na objektiv a okulár, zvýší se podíl falešného světla z 1,7 % na 25 %, zároveň se redukuje propustnost světla o 20 % a zároveň se výrazně zesiluje barevný nádech.

Mazlavý povlak se s normálními čisticími metodami odstraňuje velmi špatně a za normálních světelných podmínek je špatně rozeznatelný. Na obrázku je znázorněn okulár dalekohledu EL 10 x 42, který zákazník obvykle čistil a poté reklamoval nedostatečnou kvalitu obrazu. Až po intenzivním očištění je vidět znatelný rozdíl mezi nedostatečně vyčištěnou a správně vyčištěnou plochou okuláru. V levé části okuláru je ještě pro porovnání ponechaný mazlavý povlak, který znázorňuje výrazně celou situaci a dokazuje nutnou optimální péči o čočky v lovecké praxi.

#Optika, Hunting Rifles, Dalekohledy, Myslivecké tradice, Čištění zbraně, Lovecká optika,

Myslivci nosí zásadně klobouky, prostovlasý nemůže jít myslivec na lov! Kam by dal případný úlomek?

The Old Man - Myslivec
Myslivecké oblečení

Čeští myslivci chodili již v 16. století v zeleném či šedém barchánovém kabátci. Za tradiční myslivecké barvy byla považována, a je stále, zejména zelená ve všech odstínech, ale také všechny odstíny hnědé a šedé barvy. K slavnostním mysliveckým barvám patří také černá a bílá.
Majitelé různých panství zaváděli pro své myslivce a lesníky svoje stejnokroje, aby své myslivce lépe rozpoznali, ale také aby se jimi mohli při lovech a jiných příležitostech honosit. Nejznámější byly uniformy křivoklátských a jihočeských schwarzenberských myslivců. Ale i arcibiskupská panství a městská polesí měla svoje stejnokroje, rovněž tak naše předválečné státní lesy. Ve všech těchto uniformách vždy převládala zelená barva a jen v menší míře v kombinaci s hnědou a šedivou. A nejinak by tomu mělo být i dnes.

Myslivci nosí zásadně klobouky, čepice jenom v zimě, a to čepice s beránkem a beranice. Lesníci z povolání mohou užívat čepice patřící k jejich stejnokroji. Veškeré kšiltovky, bekovky, barety, plátěné a jiné čepice myslivci zásadně nenosí, a to ani v teplém počasí na hony na kachny. Připustit lze jen lehký plátěný klobouk, ale samozřejmě zelený. Prostovlasý nemůže jít myslivec na lov! Kam by dal případný úlomek?
Ilustrační obrázek z honu (od katerina lisova)
Klobouky mají různé tvary a typy. Dříve byly u nás rozšířeny dva: typ "Pichler" s mírně zašpičatělým dnem, a typ "Švarcenberk" se širokou zelenou stuhou. Pokud si chce myslivec na klobouk umístit trofeje (paletky, kačírky či kosírky apod.), tak tedy zásadně na levou stranu. Štětka, která se upevňuje do zvláštního toulce poněkud dozadu, má být vlastní trofejí (divočák, jelen, jezevec, zajíc).

Pravá strana klobouku má zůstat volná pro zasunutí úlomku. Přemíra různých odznaků a trofejí přestává být na klobouku ozdobou a svědčí o pochybném vkusu majitele. Myslivecká vyznamenání, tedy ani odznak za zásluhy o myslivost, jak jsem viděl nedávno u dvou myslivců, na klobouk nepatří. Myslivecká vyznamenání se připínají na pravou stranu saka stejnokroje.
Nepsaná zásada mysliveckého odívání byla, aby se myslivci od sebe příliš nelišili. Teď se zdá naopak, že někteří mají snahu se od těch druhých lišit velmi výrazně. Svědčí o tom i různé kovbojské kožené klobouky a jiné zvláštnosti oděvu.

Při troubení pokrývku hlavy sundáváme, a pokud sedíme, povstaneme.

Maskovací oděv? Nikdy!
Není vhodné, přijde-li někdo na hon v bundě křiklavé či modré barvy, v riflích, v černém lesklém gumáku, šusťáku či bývalé vojenské uniformě.
Zejména však maskovací vzory nutno odmítnout na jakékoliv součásti oděvu, ať je to čepice, blůza či samotné kalhoty. Maskáče prostě do myslivosti nepatří. To je především vojenský oděv, i když dnes už jej nosí hodně civilistů. Kdyby tak bylo oblečeno více myslivců, vypadalo by to, jako když jdeme do boje. Je to nevhodné, nevkusné a hospodáři by měli takto oblečené myslivce poslat ze zahájení honů domů. Pro sychravé počasí byly - a snad jsou i stále - nejvhodnějším pláštěm osvědčené hubertusy, Jsou volné, na zádech se záhybem, bez pásku i dragouna. Zdá se však, že jejich užívání trochu ustupuje do pozadí.
Radit, jakou používat obuv a další doplňky oděvu, by bylo nošením dříví do lesa. Dobře se obout do terénu i k vodě umí určitě každý a navíc dnes nám obchody nabízejí tolik výtečného zboží k tomuto účelu.

Oblečení žen

 Ale pokud jde o ženy provozující myslivost, zpravidla se řídí mužskými zvyklostmi mysliveckého oblečení a jejich ženské stejnokroje jim určitě sluší více než nám mužům. Ke slavnostním příležitostem, na výstavy apod. mohou nosit sukni, k lovu pak kalhoty. Klobouky - a dámské také existují - by měly ženy nosit k lovu také vždy.
Česká myslivost má své staré a osvědčené tradice a také vyžaduje, aby byly dodržovány i v tomto ohledu.

Zdroj: sociální sítě, myslivost

Jak šel čas v přírodě, když jste ještě chodili po houbách, myslivci. Znáte minulost? #Bažant, Myslivecké tradice, Společné lovy, Drobná zvěř, Příroda a lidé

V padesátých letech, kdy v řadě honiteb, zvláště v bramborářských a bramborářskoovesných oblastí, byl bažant méně zastoupeným druhem zvěře, se celorepublikově lovilo na dvěstě tisíc bažantů.
Bažantí kohoutek u vody...


 O deset let později už docházelo k výraznému nárůstu početních stavů. Ty kulminovaly začátkem sedmdesátých let, což potvrzuje i celostátní "výřad" - na 1 milion, 300 tisíc kusů bažantí zvěře v roce 1973.   Nelovily se slepice, velká pozornost se věnovala péči a ochraně zvěře a mj. i sběru vajec z vysečených hnízd, což dalo základ polodivokému chovu. 

To vše, přestože už v té době docházelo ke značným ztrátám na sedících slepicích a na mladé zvěři při sečení luk a víceletých pícnin - více než 50 %. Zdálo se, že bažant se dokáže přizpůsobit velkovýrobním formám zemědělského hospodaření a že se stane perspektivní zvěří jak z hlediska lukrativního lovu pro domácí i zahraniční myslivce (poplatkové lovy), tak přijatelné ekonomiky v hospodaření s touto zvěří.  

Počáteční nadšení a optimismus však záhy vystřídalo vystřízlivění. "Zelenou" dostaly v masovém měřítku prováděné meliorace, ubývalo zeleně kolem vodotečí, vytvářely se čím dál větší hony - na jižní Moravě aj., až 400 ha v jednom celku. Stále výkonnější, širokozáběrová kultivační a sklízecí technika spolu se skupinovým nasazením strojů při sklizni luk a víceletých pícnin do senáží, nejenže způsobovala ještě vyšší ztráty na hnízdících slepicích nebo již vylíhlých kuřátkách, ale zbavovala je i přirozené potravy - hmyzu, který rovněž končil a stále končí v žacím ústrojí sklízecí techniky.

   Na velkých plochách zvěř ztrácela orientaci, chyběly jí optické body. V rostlinné výrobě se málo uplatňovaly meziplodiny (ke škodě samotného zemědělského podniku).

 Zvěř hledala útočiště v okrajích cest a vozovek, čímž se zvyšovaly její ztráty v důsledku rostoucího provozu motorových vozidel.   Poměrně dlouho bažantí zvěř odolávala vysoké intenzifikaci rostlinné výroby. Nepříznivě se na jejím zdravotním stavu, ale i úbytku přirozené živočišné potravy, projevovala celoplošná ochrana zemědělských plodin insekticidy a herbicidy, moření semen rtuťnatými přípravky (rtuť se v organizmu kumuluje), desikace porostů a poměrně vysoké dávky dusičnanů, popřípadě zvláště nebezpečných dusitanů (methemoglobenie). 

  Na těžké kovy - olovo, cadmium, rtuť, polychlorované bifenyly a zvláště DDT však posléze přece jen zareagovala - nižší vitalitou i oplozeností vajec a horší líhnivostí. Odolávala dlouho, ale vzpamatovává se pomalu a to - díky záludnosti některých chemických přípravků. Jmenovitě je to DDT, jehož rezidua vlivem vysoké těkavosti a poločasu rozpadu se dostávají do prostředí a tedy do organizmu i tam, kde již léta používán nebyl a nebo nebyl použit vůbec. (I v nejsevernějších oblastech zeměkoule.)


#Bažant, Myslivecké tradice, Společné lovy, Drobná zvěř, Příroda a lidé, 


Z příspěvku mladého myslivce...#Zima a hlad v lese, Les, Myslivcův sen, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Sociální sítě

Myslivost... 

Je mi tedy jen 13 let a myslivosti se věnuji asi 3 roky. Ale už za ty tři roky dokáži rozlišit lidi kteří se v myslivosti pohybují. Podle mě taková 1/3 mladých lidí, kteří do myslivosti přicházejí, vlastně přicházejí jen kvůli lovu. Tato bohužel pravdivá z skutečnost poté pobuřuje lidi z měst kteří poté říkají že zabíjíme nevinná zvířátka, jsme vrazi, atd.. Ale vlastně si za to můžeme sami. Myslím si že až na pár výjimek se dnes už starší myslivci či ostatní ostřílení pánové/dámy, nesnaží moc předávat naší mysliveckou tradici která je na našem území tisíce let. Určitě je učí o kynologii, nemocech zvěře atd. .
Maxmilián s doprovodem u krmelce

Ale tradice je na myslivosti nejdůležitějším faktorem ! Musíme přemluvit laiky že myslivost v žádném případě není jen o lovu ! Ale o tu péči o zvěř po případě i o les. Ale docílit takové vizitky myslivců je zapotřebí začít něco dělat u těch mladých lidí ! Lov v myslivosti je vlastně takovým doplňkem k péči o zvěř.

Musíme jí zajistit dostatek potravy v zimním období, dostatek vody a mnoho dalšího. Myslivost je o mysli a myšlení. Všem se někdy naskytne nebo již naskytla situace kdy je zapotřebí velmi myslet ! A tím je paradoxně ten lov. A tady se ten tábor rozděluje. Ku příkladu: zvěř už máte srovnanou s osnovou optiky a jsi připraven k výstřelu. Zvěř se hne a bude jasné že by byla rána chybená. S prominutím blb za každou cenu vystřelí, rána samozřejmě chybená zvěř odejde a nikdo jí třeba nikdy nedohledá nebo bude umírat v bolestech zbytečně. Myslivec který myslí, flintu stáhne a odejde a bude vědět že by ránu tehdy stejně chybil a bude mít aspoň v srdci klid že kvůli němu by zvěř poté zbytečně netrpěla. Chybit může každý a to kdykoliv. Docela se mi líbil výraz v myslivecké latině ,,brečet" pojednává o pláči způsobeným právě chybenou ránou či nalezením poraněné už utrápené zvěře kterou buď něco porazilo nebo rozdělalo. A to je krásný příklad toho že mít soucit ke zvěři raněné i neraněné je základ slušného myslivce který nad tím myslí a nezajímá ho jen lov.

 Vkládám pár bodů z mysliveckého desatera.

1. Pamatuj , že příroda není střelnice. Střílej jen na to , co bezpečně rozeznáš !
2. Ke zvěři se chovej šlechetně , tuto chovej , zušlechťuj a chraň !
3. Zachovávej naše dobré české myslivecké tradice a zvyky. Je to Tvoje právo i povinnost !
4. Buď vždy a všude a za všech okolností myslivcem , tak jak zákon , předpisy a myslivecké zvyky káží a jak si v nich vychován a poučen byl

Lovu Lesu zdar ! Námitky přijímám v plné míře ! Děkuji

Převzato ze sociální sítě od Maxmilián Tůma
příspěvek je autentický, textové chyby opraveny

#Zima a hlad v lese, Les, Myslivcův sen, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Sociální sítě, 

Kňour v přírodě jako zkušební terč. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti...kam míříte vy přátelé? Vaše zkušenosti s dosledem ?

Prase jako terč
Co si o tom myslíte vy?

Nám se osvědčil zásah na komoru (aortu) nebo plíce a nespěchat na nástřel...

Co na to s všeobecným souhlasem Ondra?

Pamatuj!: Do rány jako na obrázku bych se rozhodně nepouštěl, je tam minimální hranice od trávníku a navíc dosled je dosti zdlouhavý. Rána na krk a hlavu je pro mě nemyslivecká, ať si říká kdo chce co chce, zkušenosti z ustřelenými čelistmi a hnijícími ranami nahoře na krku mě dost vyškolili. Osobně vždy najedu na přední běh a jedu s ním nahoru a jak jsem tak v jedné třetině střílím, pochopitelně to tak dělám, když stojí krásně na široko. Většinou rozstřelím srdce, nebo ustřelím aortu. Pokud mám i štěstí, tak to chytne kloub a je v ohni. A nikdy jsem neměl nic podlité (kvalitní střelivo, žádné S&B) a jestli vyhodím hrst zvěřiny? Myslím, že to je hodně malá daň....


Jak šel čas historie zla a myslivost měnila barvy, krajinu a především člověka...a taky už lovíte jen prasata?

To jste vy myslivci "za mlada"....vzpomínejte!
Přátelé, kamarád mi poslal zamyšlení jednoho moudrého muže, myslím, že bychom si je měli přečíst všichni.......

VE STOPÁCH ČASU……každý z nás
prochází životem, který nám byl dán k dispozici. Můžeme svůj čas prožít různě:
činorodě, odevzdaně, dobře, špatně – nebo jej doslova protrpět. Jak ho prožívají myslivci –
tedy ti opravdoví, zapálení, kteří přírodě a veškerému životu v ní odevzdávají to nejlepší, co
v nich je? Za nějaký čas to bude pětapadesát let, kdy jsem se stal myslivcem po právu. Jenže
díky svým příbuzným jsem chápal přírodu a s ní spojenou myslivost daleko dříve před
dovršením dospělosti. Ohlédnu-li se přes rameno, vidím tři čtvrtiny století (polovina
dvacátého a začátek jedenadvacátého) a v této časové výseči pak všechny proměny krajiny i
– lidské společnosti.

Padesátá léta dvacátého století, čas mého jinošství, poznenáhlého přechodu z dětství do
času dospívání. Místo děje - rodná vesnice Polanka nad Odrou, která je zasazena do krajiny
řeky Odry. Louky této říční scenérie hýří barvami od jara do podzimu. Lipnice, bojínek, chrpy,
kohoutky, zvonky, lilie zlatohlavé… Krajina rybníků a šumícího rákosí. Krajina lužních lesů
s převládajícími duby, jasany, lípami, habry. Odra kroutící se nivou svými meandry, řeka
s hlubokými zátočinami, stříbřitými brody, splavným řečištěm všude tam, kde se jí dařilo téci
rovně, pomalu, klidně. Její přítoky: Lubina, Ondřejnice, Bílovka, Polančice – ukázka čistoty
vodstva, v němž se to hemží rybami, raky, užovkami, žábami... Ještě nejsou vzácní pstruzi
potoční, ještě v horních tocích těchto říček žijí lipani, dole pak válcovití tloušti, dravé štiky,
zlatozelení líni, okouni, cejni, nenasytní ježdíci, tajemní úhoři, barevní pískoři… A všude kolem
divocí králíci, zajíci, koroptve, vzácně srnčí. V loukách je slyšet skřehotavé volání chřástala.
Nad lesy a poli mračna divokých holubů, večer co večer stovky netopýrů, s nimiž mohou
v počtech soupeřit jen kachny všech možných druhů – chocholačky, čírky modré i obecné,
poláci velcí i malí, březňačky, lžičáci, kopřivky. A těch rákosníků, bukačů velkých, kvakošů,
volavek popelavých, lysek, potáplic malých i roháčů…

Nejsou vzácní dudkové, brhlíci, sýkory vousaté, uhlířky, moudivláčci, koňadry, modřinky…
Hejna sojek, ve vrbinách straky. Na tahu se objeví ostříži, dřemlíci, mandelíci, kolihy velké.
Vzácní nejsou hýlové, dlaskové, křivonosky, kvíčaly… V mokřadech podmáčených luk žijí
bekasiny otavní. A těch čápů na loukách, když se houfovali na podzim k odletu!

Nelze vyjmenovat vše, co zaujímalo malého kluka od školního věku až do posledního
ročníku základní školy, kdy odchází na školu střední. Tam se mu stýská po jestřábech,
poštolkách a krahujcích. Vzpomíná na setkání s luňákem červeným, sokolem, kání rousnou.
Už nemá tolik času, aby v napájecích stokách rybníků sledoval pohyb ondater, ve sněhu na
březích sebemenších potůčků četl toulky tchořů a kolem Odry pak vzácné stopy lišek a vyder.
Kuny lesní a skalní, veverky rezavé – potrava elegantních kun, které je pronásledovaly
v korunách stromů...

Bylo to mládí přepestré, díky němuž také bohatl duševní život chlapce a jinocha.

Rok 1956. Teplý srpen, je krátce po žních. Úzké role drobných sedláků, kteří ještě uhájili
záhumenky, jsou rozděleny podle kultur. Brambory, pásek řepy, pásek mrkve, jetelinka…Na
Lišák zátiší s lankasterkou...
svazích polí jsou louky! To kvůli vodě, aby neodnášela hlínu. Každý sedlák má na svých
pozemcích vykutanou díru, z níž těží písek. Tyto „písečníky“ obrůstají chundelatinou
ostružiníků s bohatou úrodou přesladkých ostružin. A rostou tam také jablůňky a hrušinky.
Někde i třešně. Podél polí se táhnou meze, na nich plané růže, ale především voňavá kola
mateřídoušky, jitrocel, pampelišky... Těch bylinek, co tam rostlo! Hlavně díky jim byli zajíci
zdraví a - rychlí.

Slunce hřeje až příliš, krajinou prochází pět nimrodů, dva psi a dva – kluci. Jedním – tím
vytáhlejším – jsem já. Poprvé mě vzal strýček na lov koroptví. Všude je těchto nádherných
čiřikalek plno. Psi vystavují, padají rány, v nose mám ostrý pach střelného prachu. Po dvou
hodinách už nesu strýčkovi plné řemínky. Je to tíha; než je donesu do hospody, kde vládne
teta Helena, mám košili propocenou skrz naskrz. Dostávám odměnu: dvě láhve sodovky a
dvě housky se salámem. Domů přinesu mamince pět koroptviček. V této sezóně jich polanští
nimrodi ulovili na šest set!

Přelom desetiletí. Už strýčka i s tatínkem doprovázím na zaječích honech. Jsou každoročně
dva. Jeden v meandrech Odry a Blücherově lese, druhý je kruhový na polích. Listopad a
prosinec. Krajina byla pokryta sněhem; v listopadu bylo sněhu tak do půli lýtek, prosinec ještě
přidal na výšce. Kolem polních cest byly naváty závěje a v nich měli ušáci své pelechy.
Kruhové hony se mi vždy zamlouvaly víc. Zoraná pole se střídala s ozimy. Uprostřed každého
kruhu byl nějaký remízek, někdy i dva či tři. Pole se svažovala k drenážním příkopům, tam to
bylo nejzajímavější. Než se kruh uzavřel, uběhla hodinka. A pak bílá pláň ožila. Odevšad
vyskakovali ušáci, nejprve se houfovali ve středu, ale po prvních ranách se vytvořily zástupy
pádící vstříc střelcům. Když měli štěstí a narazili na bouchala, unikla stovka i více zajíců z kola
ven. Těch nadávek, hulákání, štěkot psů, salta střelených zajíců! Srdce mi bušilo jako zvon; jak
jsem toužil, abych už i já třímal brokovnici a mohl zalícit…

V každém kole se ulovilo až sto padesát krasavců s černými špičkami slechů, dlouhými běhy
a srstí bez poskvrny. Na vlečky s gumovými koly se úlovek nakládal po dvaceti na každé žerdi.
Statní valaši měli co dělat, aby zvládli hluboký sníh a tíhu ulovené zvěře. Výlož, výřad, radost!
Z náprsních kapes střelců byly vytahovány placaté lahvičky s voňavým obsahem.
 Pokud byl uloven bažantí kohout, střelec byl oslavován a už předem pasován na prince; králem lovu byl vždy nimrod, který složil nejvíce zajíců. Na výřadu jich bylo kolem pěti set.

Oheň, borlice, halali. Pak poslední leč. S polévkou a gulášem. Pivo teklo proudem, cinkání
přípitků, myslivecký soud, někdy pasování nového adepta na právoplatného myslivce. To už v
rohu malého sálu Dělnického domu zaujímali místa muzikanti. Zpívalo se, tančilo, radovalo.
Polanští nimrodi byli pohostinní vůči každému, kdo na poslední leč zavítal. Přišly jejich
manželky a manželky honců. A známí myslivců a známí honců. Nikdo nebyl zahnán, vykázán.
Pospolitost lidí, kteří ještě měli v paměti válečná léta a padlé sousedy, byla posilována
otevřeností mysli a vřelostí srdce…

Zimy bývaly kruté. Dvakrát i třikrát týdně jsme roznášeli seno, řepu, pozadek. Do koroptvích
krmelečků jsem na sáňkách vozil pytle s plevami promísenými plevelnými zrnky a pozadkem.
U každého z nich byl koroptví dýchánek. Tísnilo se tam vždy pár desítek milovaných a
obdivovaných koroptviček. „Vidíš, co jich zůstalo,“ říkával strýček František. „Koroptve se
v létě musí krmit olovem a v zimě plevelem. Jinak by jich ubývalo…“
Snad ještě netušil, co přinese kolektivizace. Pomalu mizely meze. Ubývalo písečníků a jeden
po druhém byly káceny i remízky. Když se přihlásila léta šedesátá, z hejn koroptví zůstaly
žalostné zbytečky, které marně hledaly místo k hnízdění. Zmizely šípky na mezích, zmizely
plané jablůňky, zmizely ostružiníky – orientační body pro hnízdící slepičky. Lány se zvětšovaly,
koně, kravky a volky nahrazovaly traktory. Klid se z krajiny vytratil, řev motorů drásal uši i –
duši!

Psal se rok 1961. Šel jsem vedle strýčka na posledním koroptvím honě. Když jsme končili,
měl jsem na řemínkách pouze dvě koroptvičky. „Ty si nechej,“ řekl strýček. „Jsou poslední, asi
už je nikdy lovit nebudeme!“

Měl pravdu.

Pak přišel čas, kdy skončila moje adeptská praxe; složil jsem zkoušky z myslivosti a stal se
členem Československého mysliveckého svazu. Do týdne jsem držel v rukou tolik touženou
brokovnici. Polanští nimrodi mě vzali mezi sebe. Nelze zapomenout na den, kdy mi byl
hospodářem představen celý revír – pěšky jsme ho obešli po hranicích. Hranice svinovská,
hranice klimkovická, hranice jistebnická. Mezi Proskovicemi a Starou Bělou tvořila hranici
Odra. 1200 hektarů polí, 75 hektarů lesů, 60 hektarů vodních ploch a na třicet hektarů ploch
ostatních. Už to nebyla jen nádherná krajina Poodří, ale honitba, kterou budu další desítky
Přemýšlejte...dnes vozíte jen prasata
s radioaktivitou
let pozorovat očima myslivce a později i očima ochranáře. Kdybych jen tušil, čeho budu
svědkem!

Šedesátá léta – kolektivizace v zemědělství nabírá na obrátkách. Lány se zvětšují,
záhumenků ubývá a s těmi malými políčky a zbytky mezí také ubývá drobné zvěře. Jen tak
mimochodem zaznamenáváme, že zemědělství začíná bojovat s plevely a jinými škůdci
pomocí chemie. Ještě nevíme skoro nic u účincích DDT. Ještě netušíme, že polychlorované
bifenyly budou časovanou bombou jak pro zvěř, tak i pro lidi. Dostávám za úkol psát kroniku
mysliveckého sdružení. Zápis z roku 1969: „Začalo myslivecké jaro, jaro v polním revíru, který
je značně poznamenán intenzivní činností myslivců. Téměř byly zlikvidovány remízky, úvozové
cesty – po mezích už není památka. Chce-li současný myslivec udržet zvěř v revíru, pak pro ni
musí vytvořit podmínky… 

Nakonec sdělení velmi závažné: V tomto roce se dělí myslivost na českou a slovenskou. To ještě netušíme, že v devadesátých letech se rozdělí na dvě části i republika…(Kronikář teprve dnes může doplnit to, co nesměl zaznamenat v roce 1968, kdy nás přepadla vojska pěti armád. Dodává: „všichni myslivci obdrželi lístek s potvrzením, že se nejedná o kontrarevolucionáře, ale o lovce.“ Komentář mého strýčka: „Než bys ho vytáhl z kapsy, byl bys bradou vzhůru!“

A v tomto období jsme se jako myslivci dopustili velkého omylu.
V daném roce vysazujeme prvních osm tisíc smrčků na půdě ostatní, kterou nám JZD k tomuto účelu uvolnilo. Smrk totiž do naší krajiny nepatřil a patřit nebude. Každý rok však budeme přisazovat po tisících sazenic jehličnanů, jejichž domovem jsou horské polohy od šesti či osmi set metrů
nadmořské výšky. Jak budou v našem revíru smrčky růst, tak postupně zlikvidují bylinné
patro a s ním úživnost honitby pro pernatou zvěř. Marné jsou pokusy s vypouštěním
zakoupených koroptví. Na druhé straně činíme další chybný krok: budujeme dvě odchovny
bažantí zvěře. Mění se i charakter rybníků. Rybnikáři vysekávají rákosové a orobincové
porosty, vodní hladiny jsou pusté, čisté, vhodné pro chov ryb, ale vodní ptactvo ztrácí
krytinu. Stále intenzivnější je i přihnojování rybníků, aby se zrychlil vývoj planktonu. A to
ještě není všemu konec. Republika potřebuje devizy, tak část plánovaného odlovu zajíců je
splněna odchytem. Protože za zaječky se platí víc než za ramlíky, odesíláme do Francie
zejména mateční zvěř. Inu, ještě nedohlédneme za horizont…

Začátek sedmdesátých let je poznamenán dalšími jobovými událostmi. Jaro roku 1970 je
mokré, horší však je, že vydatné lijáky vzápětí mrznou. Ztráty mladých zajíčků-březňáčků jsou
stoprocentní. Hyne i srnčí zvěř. Polanské zemědělské družstvo už po několikáté otráví
silážními šťávami potok Polančici; poprvé se to stalo v roce 1964. Od té doby se pstruhová
voda změnila na mrtvou stoku.

Mění se skladba plodin. Pěstují se okurky a zelí. Velké plochy této plodiny pokrývají fólie,
které mají zamezit růstu plevele. To se daří, ale po sklizni nechávají novodobí zemědělci
roztrhanou fólii na polích. Na plot místního hřbitova přináší jižní vítr kusy fólie, místo
posledního odpočinku se tak stává nechtěnou a nevábnou skládkou odpadu. V drenážních
příkopech teče močůvka – a zase do Polančice. Zdrojů pitné vody pro zvěř ubývá. Lidé se už
neodvažují napít z polních studánek…

Sedmdesátá léta ubíhají ve znamení stále intenzivnějšího ničení životního prostředí.
Zemědělci v tom hrají prim. Činnost rybnikářů také nese následky, na rybnících je loveno stále
méně kachen. Už to nejsou stovky, ale pouze jen desítky… Ubývá zajíců, jen bažantů lovíme
pořád dost díky odchovnám. V roce 1972 se na rybnících poprvé objevují kormoráni, ale také
labutě a divoké husy. Zřejmě se něco děje v severských zemích, nastává migrace nepůvodních
druhů.

Rok 1975; v kronice přibývá tento zápis: „Lov kachen byl celostátně omezen na jeden den
v týdnu.“ (Kronikář poznamenává: „Není to řešení příčiny, pouze snaha o eliminaci následků
devastace životního prostředí.“)
Koroptev polní

Každý rok v tomto desetiletí přináší horší zprávy. Pouze jedna má patinu unikátnosti: v roce
1977, kdy náš Český myslivecký svaz slavil 55 let svého trvání, je v polanském revíru uloven
první kus černé zvěře. Na konci tohoto desetiletí konstatuje kronikář: „Stavy drobné zvěře
neustále klesají. JZD Polanka nad Odrou zaoralo většinu luk. Dokonce v říční nivě – v krajině
sněženek a lilií zlatohlavých - začínají zemědělci pěstovat kukuřici. Eroze půdy nabývá na síle.
Výřady jsou stále skromnější. Platí to o celé republice. Rybníky jsou téměř bez kachen, na
polích ubývá zajíců takřka před očima. Nejsou koroptve, křepelky… Ubývá divokých holubů
(inu, začal letecký postřik proti komárům – ve dne – kdy tito krvežíznivci se ukrývají vespod
listů, takže chemie pouze zeslabuje skořápky vajec všech ptáků, kteří hnízdí na stromech
nivy.) Vytrácejí se chřástalové, divocí králíci byli vyhubeni králičím morem a myxomatózou.
Zpěvné ptactvo už také prořídlo, značně…

Stručně: rok 1979 předznamenává fatální změny v zazvěření našich revírů drobnou
zvěří.

Léta osmdesátá – to je období, na které vzpomínám se smutkem v duši. Proč? Stačí se začíst
do kroniky. V roce 1982 se projevují chyby rybnikářů – přihnojování rybníků a tisícihlavé chovy
domácích kachen na hrázích. Organická hmota, ať už původem z výkalů stále větší rybí
obsádky, z hnojení a trusu tisíců domácích kachen má za následek přemnožení bakterie
botulismu. Na rybnících hynou po stovkách kachny, lysky, rackové. Katastrofální situaci
registrují už i média. Pak stojí ještě za to připomenout třeba rok 1989. Cituji: „Leden se
projevil jako velmi proměnlivý měsíc. Střídaly se mrazy, sníh, oblevy. Do revíru jsme vyvezli 30
q mrkve pro zajíce, bažantí zásypy jsou plné, ale není koho krmit. V únoru klesá teplota
k pětadvaceti stupňům pod nulou. V revíru není pernatá škodná, nemá zde co lovit. Snažíme
se pomoci a v čase tomu určeném zakupujeme 500 bažantích kuřat. Docílíme tím především
návratu škodné. Drahé krmení!

Podzimní hony nám předloží realitu: Ulovíme 68 zajíců
– z toho 52 odchytem. Dále 91
bažantích kohoutů a 75 kachen…

Myslivci se snaží pomoci krajině i zvěři všemi silami a prostředky. Rozšiřují zvěřní políčka,
vypouštějí bažanty, kachny i zajíce z umělých chovů. Všude, kde se dá, rozšiřují remízky –
bohužel smrkové! Hodně věří, že společenské změny po 17. listopadu 1989 budou ku
prospěchu i přírodě. Je to však strašlivý omyl. Přelud. Sen, který trvá jen krátce. Demokracie
uvolňuje ruce vlastníkům půdy. Zbavují se jí, prodávají, aby konečně zúročili práci předků.
Do krajiny stále dál a dál proniká zástavba – říká se tomu paneláky naležato. Jako houby po
dešti přibývají průmyslové zóny. Developeři odmítají využívat tzv. BRAUN FIELDY, tedy místa,
na nichž stojí hroutící se stavby hal a domů, které majitelé opustili z různých důvodů.
Přibývají stovky kilometrů nových komunikací. Vstupujeme do Evropy ničením vlastní krajiny.
Vše ve jménu ekonomického rozvoje. (Spíše ku prospěchu zbohatlíků, kteří neberou ohled na
nic. Ani na budoucnost dalších generací.)

Devadesátá léta přinášejí změny i mysliveckého zákona. (A také je v roce 1991 vyhlášena
Chráněná oblast Poodří a v jejím celku vzniká Národní přírodní rezervace Polanská niva.)
Výkon práva myslivosti je spojen s vlastnictvím půdy.
Zakládáme honební společenstvo,
vzniká nové myslivecké sdružení. Jak ubývá drobné zvěře, zvyšují se počty spárkaté. Inu, lány
kukuřice a ještě větší lány řepky olejné tomu napomáhají. Zvyšují se počty ulovených
divočáků. Zemědělci jim nabídli skutečně ideální prostředí pro obživu a množení. Mění se
charakter počasí. Je větší sucho, čas od času udeří příroda vodou. Jako v roce 1997. Prší
vytrvale déle než týden. Krajinou Poodří se prožene zničující povodeň. Škody na zvěři i
majetku jsou ohromné. V tomto roce na polích ulovíme jen 8 zajíců. Bažanta ani jednoho.
Zato lišek je na výřadu 18. O rok později je v revíru uloveno pětadvacet lišek! V roce 2000
odlovíme 20 lišek. V roce 2006 je na výřadu už 23 lišek. Zajíce nelovíme! Predátorů přibývá,
jedním z nových je psík mývalovitý. Vypouštíme kachny z umělého chovu. Ani tam
nenacházíme radost, protože většina díky botulismu opět uhyne.

Přírodní bažant
Zápisy do kroniky jsou stále pochmurnější. Optimismu nemáme nazbyt. První desetiletí po
roce 2000 nás, myslivce, jen utvrzuje v přesvědčení, že společnost se od přírody odklání stále
víc. Oficiální statistiky naše obavy potvrzují. Od roku 2000 do roku 2012 bylo zničeno 53 254
hektarů nejlepší orné půdy. Každý den se zastaví vším možným i nemožným 12-15 hektarů
půdy, která by měla živit nás a naše potomky. Jako výkřik do prázdná zazní z úst odborníků:
„Arabové jsou si vědomi ceny půdy, a proto ji skupují. My, Češi, ji ničíme zcela vědomě!“
Rok 2015. Listuji ve statistických údajích. Mimo jiné objevují tuto zprávu: V roce 1973 na
jednu ulovenou lišku připadalo 54 ulovených zajíců. V roce 2003 na jednu ulovenou lišku
připadlo pouze 0,6 zajíce. Dále statistika uvádí: V roce 2013 bylo v České republice uloveno
jen 37 tisíc kusů zajíce polního. Jsme na dně!

Nedivím se tomu zoufalému výkřiku. Vždyť v roce 1970 bylo uloveno 750 tisíc zajíců a jeden
milion bažantů.

Stavy koroptví jsou zdecimovány. Z mnoha milionů kusů, které oživovaly naši krajinu ještě
v padesátých letech, bylo v roce 2004 napočítáno 83 tisíc a v roce 2015 už jen pouhých 30
tisíc kusů.
Zvěř díky hospodaření zemědělců a obecnému přístupu společnosti k přírodě prožívá svůj
holocaust. Ekonomika vládne světu i naší republice. Ve jménu vyšší prosperity ničíme to, co
je nenahraditelné, bez čehož není myslitelná budoucnost nás, lidí. Společnost ignoruje prostý
fakt: ničením pestrosti druhů připravuje svůj zánik!

V Berlíně na jednom sympoziu vystoupila se svým hodnocením lidské činnosti, lidských
vztahů, lidské dravosti a nenasytnosti paní Mallence Bart-Williams, černoška původem ze
Sierry Leone. Dovolím si citovat závěr jejího vystoupení: „…V přírodě však platí, že jakýkoliv
druh, který nadměrně loví, anebo nadměrně využívá zdroje, na kterých je při své obživě
závislý, přírodní selekce tohoto predátora dříve či později vyřadí.“ Konec citace.
Celý svůj život jsem věnoval přírodě svou pozornost, úctu a – lásku. Proto jsem shrnul svá
pozorování a názory do této realistické reportáže, aniž bych si dělal naději, že bude faktům
v ní zveřejněným věnována pozornost – kromě myslivců – také vládnoucí vrstvou. Ta žije
jinými problémy, aniž by si byla vědoma své odpovědnosti za přehlížení problému stěžejního,
na němž závisí lidská budoucnost.

Štěpán Neuwirth
Polanka nad Odrou, únor 2016


#Památka myslivce, Myslivci a konfliktní situace, Drobná zvěř, Historie, Kritické myšlení, Lov ve svobodném světě, Lovecké stezky, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zdraví, Žít ve svobodě,

Pasování na lovce. Pasování nad úlovkem...troubí se "Lovu zdar".

Lovec s kulovnicí
Kdo pasuje na lovce, byl už sám pasován na lovce té které zvěře, tedy zejména, že už dotyčný druh zvěře již dříve sám ulovil. Protože lze připustit, že pasován být ani nemusel, ale řádně ulovit jelena, pasuje-li jiného na lovce jelenů, bezpodmínečně musel, stejně tak i u ostatní další zvěře, u které se na lovce pasuje.

 Je nutno zdůraznit, že by pasující měl dobře umět, mluvit nazpaměť, nic nečíst a mít dobrou rétoriku.
A kdy? Jsou v podstatě dvě možnosti: ihned po ulovení nad střeleným kusem zvěře, anebo později.  

Pasování nad úlovkem

 Pravdou je, že pasování ihned po ulovení je asi více emotivní, navazuje bezprostředně na vzrušení z lovu a odehrává se nad celým kusem zvěře po jeho složení či po dosledu - pokud ovšem se lov uskutečnil s průvodcem. Ale teď jde o to,jak pasování na lovce právě ten který průvodce ovládá, zda má s sebou vhodný tesák - a zpravidla chybí trubač. A také diváci - kamarádi myslivci! Vyplněný pasovací list se v těchto případech předává vždy dodatečně.  Když šlo o osamělý lov bez průvodce, může probíhat pasování u lovecké chaty nebo u lesovny večer při ohni. Tam už může být trubač, vhodný tesák i nějaký ten divák navíc.

Po nátlačkách či naháňkách na černou zvěř se může konat pasování na lovce při výřadu nebo při navazující poslední leči. V těchto případech už obřad může provádět vedoucí honu, myslivecký hospodář, předseda sdružení, vedoucí lesní úředník nebo nejstarší myslivec, který to dobře umí.

Po předání úlomků a po upravení zvěře (nekoná se přímo na místě dosledování a vývrhu) se lovec postaví k hlavě složeného kusu, pasující před něho a případní ostatní přítomní do půlkruhu kolem. Troubí se "Lovu zdar!". Pasující osloví přítomné, představí jim lovce, anebo jej představí průvodce či myslivecký hospodář pasujícímu a ostatním přítomným. Pasující se může zeptat, zda je to skutečně první úlovek dotyčného druhu zvěře, pokud to neosvědčil již průvodce při představování a dosvědčení, že ten první kus lovec sám řádně ulovil.

 Poté nechá pasující lovce pokleknout na pravé koleno, lovec v pravé ruce drží nenabitou pušku opřenou pažbou o zem. Levou ruku položí lovec na trofej nebo na hlavu složené zvěře. Úspěšný lovec zásadně na zvěř nesedá, neklade na ni nohu, a to ani pro fotografování. To je velmi hrubý prohřešek proti myslivecké etice. Pasující a případně průvodce mají stavovský úlomek na levé straně klobouku a lovec úlomek za úspěšný lov na pravé straně klobouku.

Klobouky si ponechají na hlavách, zatímco ostatní smeknou. Takto začíná obřad nad složeným kusem.


#Myslivecké tradice, Pasování, Fotografie z myslivosti, Historie, lov, Lov ve svobodném světě, Lovecké signály, Myslivecká zábava, Poslední hon, Sociální sítě, Způsoby lovu a historie, 

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

Příroda a myslivost Fotografie z myslivosti Černá zvěř Lovecké příběhy Myslivecké fotografie Myslivecká videa Myslivecká zábava Způsoby lovu a historie Ptáci Příroda Srnčí zvěř Zvěřina a kuchyně myslivce lov Lovecké stezky Myslivecké tradice Černá zvěř - bachyně Srnec Lovy fotoaparátem Liška Názory myslivců Drobná zvěř Lovy srnčí zvěře Kuriozity Jelen (Red Deer) Lovy černé zvěře Lovecké zbraně Sele prasete divokého Zvěř v zimě Humor o myslivosti Les Úspěšný lov Čekaná Lov ve svobodném světě #Lovecké stezky Střelectví Honili myslivci Ze života černé zvěře Mateřství a péče o potomstvo Jelení říje Instinkty a pudy Jak na to? Lovu zdar! Příroda a lidé Vysoká zvěř Zima a hlad v lese Černá zvěř - kňour Trofeje Zvěřinové recepty Hunting Rifles Ženy a myslivost Daněk Pravidla lovu srnčí zvěře Srnče aktivity radosti a milování života Myslivec a zvuky v přírodě Bažant Myslivci a konfliktní situace Myslivecké ráno Krmeliště černé zvěře-kamery Kulovnice Přírodní fantazie Žít ve svobodě Doby lovu zvěře Nastřelení lovecké zbraně Optika Srnčí říje Vábení Zákony a předpisy o myslivosti #Srnčí zvěř Jaro Myslivecké písničky Otázky z myslivosti Čas lásek jelenů Divočák Pes přítel myslivce Sociální sítě Srnec v červnu Jelen Muflon Naháňky Společné lovy Dalekohledy Diana bohyně lovu Historie Lovecký pes Puškohledy South Africa Zajíc Chrutí černé zvěře Dravci Krmelec Lovecké brokovnice Myslivcův sen Naše domovy a chalupy Pranostiky a příroda Vtipy Lovecká optika Radost a uspokojení Erika Heligonky Myslivecká mluva Myslivecká zařízení Obory a zvěř Zpracování zvěřiny Bowhunting (lovecká lukostřelba) Happy Days Krmítko Poslední hon Vnadiště #Lovecké právo Houby Idiots With Guns Myslivecké léto Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Pernatá zvěř Poslední leč Sojka obecná Stalo se Zacházení se zbraní deer rut Kachna Kachna divoká Kančí gulášek Koroptev Lovecké štěstí Myslivecké pověsti Na lovu muflonů Namlouvání Orel na hnízdě Reklama a lov Rytíři lesů Srnec Škůdník Tombola Veverky Vysoká Čištění zbraně Aport Dančí zvěř Dřevo a teplo Halali Hirsch-König des Waldes Husa divoká Jak zajíc přelstil líného hajného Krahujec obecný Kritické myšlení Krmeliště pro vysokou Kynologie Laně Lovy lukem a šípem Myslivecký ples Myslivost a Michaela Once Upon a Time in The West Pasování Pohádka O chytré kmotře lišce Pytláci Příroda a zdraví Shozy Webové kamery Zvěřinový guláš broková kozlice Škodná Bažant pečený Co budeme vařit dnes? Holub hřivnáč Kančí kýta na víně Lovecké signály Lovecké zátiší Mannlicher Schönauer kulovnice Milování světu vládne Montáže Raffle ball hunting Srnec jako ze zlata Stádo tlupa rudl Tetřev hlušec Verše myslivce Zubři Zvěřina Zůstal v ohni broková dvojka sv. Hubert #Kančí steaky 1 milion čtenářů Cazando con Arco Dívka s liškou Evropská Unie Golden Eagle Jelení guláš Kuna lesní Lankasterka Lesník Lion (Lev) Liška Eliška Lucky deer Láska Markazíni Podzim Polesí Strzalowo Psychopati Red Deer Cam Roček Siga Skupinový život Sokolnictví Straka obecná Volavka popelavá Zvěřinová paštika Záchranná stanice hamerles Amerika Cesty Chile Atacama Chov zvěře Drozd kvíčala Hejkalové Jagd Jelení kýta Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kalendárium Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Krkavec velký Kukačka obecná Káně lesní Kňour útočí Lesnická škola Lesní plody Lončák Los (Elk) Makov Malorážka Mauser M98 Moose Hunting Nástřel Odchyt pernaté Ornitologie PF Památka myslivce Pečená kachnička Pečené prasátko Pohádka stromů Polák chocholačka Posed Poslední hryz Rychlý srnec Skupinka jelenů různého věku Slanisko Sokol stěhovavý Sovy Srnčí guláš po myslivecku Strzalowo Svíčková Synantropie Teritorium VORAŘI Wildlife Zahrady Zdraví Zeiss Zimní oblečení a obutí Zvěř a počasí Újeď Čáp bílý Šoulačka Šípková omáčka ke zvěřině #Daněk #Waldemar Matuška #Černá zvěř - bachyně Aglomerace Anatomie jelena Berneška Borrelióza Borůvky Brenneke Chukar Partridge Datel černý Double Rifle Dudek chocholatý Filip Gepard Gorilla Hořící špalek Hájovna U pěti buků Investiční zlaté mince Jaguar Jahody Jelen útočí Kalous ušatý Kančí kýta na smetaně Kančí se šípkovou Kaňkování Klíště obecné Krmeliště černé zvěře Krteček Kulový dvoják Kvakoš noční Křepelka polní Labuť Lama Lasice hranostaj Ledňáček Lovy na černou v Maďarsku Mauser M03 Medicina Medvěd Minutkový srnčí guláš Miška Na stojáka Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Orel bělohlavý Osudový srnec Pamětní mince Paul Mauser Polesí Strzalowo Polsko Potápka chocholatá Páření Čmelák královna Ruger’s M77 RSI Rys ostrovid SWAROVSKI Sauer 101 Skřivan Slivovice Sluka lesní Slunce Sršeň obecná Stehlíci a ledoví muži Strakapoud velký Strašidla Svišť Swedisch Fire Torch Sýkorky Tetřívek obecný Tom Miranda Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Upíři Velikonoční sekaná Vlha pestrá Vodouš šedý Vydra Vytápění chalupy Welshspringerspaniel Woodcock Hunting Zlato a šperky Zoologie Zvěř živě Čejka Červenka obecná Čiplenka Čmelák Špičák Švestky Ťuhýk Životní srnec

Vybraný příspěvek

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,  poloplášťová střela RWS 3,24g Zdařilá fotografie a takové se často nevidí. Někom...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...