Zobrazují se příspěvky se štítkemMyslivecké fotografie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMyslivecké fotografie. Zobrazit všechny příspěvky

Zaječí kolonie. Zajíci používají společné chodníky, honcují se převážně pouze mezi sebou a do své kolonie z jiné kolonie přijmou převážně mladé, ještě pohlavně nedospělé, jedince.

Zajíci na poli

BIOLOGIE ZAJÍCE POLNÍHO


Rostlinná potrava přijatá zajícem nebo králíkem po natrávení relativně rychle projde zažívacím traktem a je vypuzována ve formě měkké stolice.

Tyto měkké bobky zajíc i králík ihned sežerou (cerkofagie) a teprve tato potrava směřuje do obrovského slepého střeva, kde je bakteriální cestou rozložena a potřebné živiny a energie jsou vstřebány do těla. Tento systém příjmu zelené potravy je jakási obdoba náhrady přežvykování a složeného žaludku u přežvýkavých sudokopytníků. 
Protože obě skupiny patří mezi býložravce, je přirozené, že v zimních měsících musí energii z nedostatku zelené potravy nahradit z jiných zdrojů. U obou skupin se od konce léta začne ukládat uvnitř břišní dutiny a mezi svalovými provazci tuhý bílý tuk, tzv. běl či bílí. Při dostatku potravy v době tvorby tukových depot jsou u obou skupin tyto zásoby tak vysoké, že jejich postupným vstřebáváním je organismus schopen plně krýt energetické potřeby během celého zimního období.Proto také obě skupiny nepotřebují v zimě přikrmování jadrným krmivem, ale pouze senem, letninou, kaštany, žaludy, krmnou řepou a ohryzem. Toto přikrmování je potřebné zvláště v době, kdy je pro obě skupiny problematické dostat se pro nadbytek sněhu k zelené trávě, osení, stařině, malinčí apod.Významným znakem odlišujícím králíka a zajíce od hlodavců jsou právě hlodavé zuby. U zajíce a králíka jsou v horní čelisti dva páry řezáků, druhý pár zezadu těsně přiléhá k prvému, zuby druhého páru jsou malé a často ani neproráží do ústní dutiny. U hlodavců je pouze jeden pár řezáků a řezáky jsou pokryty silnou vrstvou skloviny jen na přední straně, takže zuby vytvářejí velmi účinné dláto. U zajíce a králíka je menší vrstva skloviny i na jejich zadní straně, řezáky proto nejsou tak ostré a rostoucí měkkou trávu oba druhy hlavně uškubávají a nepřehryzují. Dále přední nohy hlodavců jsou uzpůsobeny k přidržování potravy, což u zajíce i králíka není možné, ale přidržování potravy napomáhá rozštěpený horní pysk. 

Pouze v měsících září až listopadu neprobíhá u zajíců rozmnožování, od druhé poloviny prosince již můžeme často honcování pozorovat. Doba březosti je 42 až 44 dny a mláďata se rodí na vysokém stupni vývoje. Novorození zajíčci jsou již osrstění, mají otevřené oči a odklopené ušní boltce a jsou schopni udržovat tělesnou teplotu (funkční termoregulace). Tato vysoká tělesná vyspělost mláďat zajíce souvisí s prodlouženou dobou gravidity. Obecně podle stupně vývoje zárodků v děloze, vyspělost zárodku zajíce okolo 30. dne gravidity odpovídá stupni vyspělosti novorozených mláďat například u králíka. Znamená to tedy, že přibližně až 14tidenní přenášení zárodků v děloze umožňuje dosáhnout jejich vysokého stupně vývoje. Počet mláďat ve vrhu zajíce se pohybuje v rozmezí od jednoho do čtyř, nejmenší vrhy jsou jarní a podzimní, nejpočetnější pozdně jarní a letní. Prakticky při každé graviditě se z vaječníků uvolňuje více vajíček než se narodí mláďat. Stejně jako u pravých hlodavců i u nepravých se vyvinula schopnost resorpce (vstřebávání) nadbytečných nebo poškozených plodů zahnízděných v děložní sliznici. Počet resorbovaných plodů většinou závisí na výživném stavu matky, ale také na hustotě populace daného druhu a dostatku či nedostatku potravních zdrojů. Resorbované nadbytečné plody pomáhají ramlici dodat potřebnou energii k zajištění optimálního vývoje zbývajících plodů během prodloužené gravidity. 

Opět podobně jako u myšovitých hlodavců, i u ramlic dojde okamžitě po porodu k aktivaci vaječníků, nastoupí říje a samice je schopna oplodnění a současně s kojením novorozených mláďat zajišťovat i vývoj nových plodů. Navíc relativně často dojde k říji a oplodnění ramlice ještě před porodem mláďat, takže děloha mimo zárodků blížících se k porodu, obsahuje i zárodky v počátečním stupni vývoje (superfetace). Tento jev je nejčastější v letních měsících a podle výsledků z umělých chovu se vyskytuje až u 60 % ramlic Je jasné, že tato vlastnost může výrazně zlepšit reprodukční kapacitu zaječí zvěře. V případě, že ramlice není v poporodní říji oplodněna, nastupuje další říje až po ukončení laktace.

Novorozená mláďata jsou plně připravena k samostatnému způsobu života, matka je kojí pouze jedenkrát za 24 hodin mlékem, které má jednu z nejvyšších energetických hodnot v živočišné říši, Mláďata se nerozptylují příliš daleko od místa kde byla porozena, jejich areál představuje pouze několik čtverečních metrů. Ramlice do tohoto místa ke kojení přichází velmi obezřetně, většinou okolo tohoto místa oběhne kruh a potom delšími skoky se přiblíží k mláďatům. Snaží se tak snížit možnost sledování své pachové cesty predátory a ochránit tak mláďata. Ta v prvých dnech po narození ještě nemají své pachové žlázy aktivní. Pachové žlázy u zajíce jsou pouze tři. Párové žlázy jsou na obou lících, jejich sekret zajíci otírají na přední běhy při čistění a značkují tak svou stopu, nepárová žláza je na čenichu, její sekret značí hlavně místo příjmu potravy, a další žláza je nad řitním otvorem, její sekret se otírá o bobky. Zajímavá vlastnost při kojení mláďat je skutečnost, že jestliže v areálu kde ramlice porodila svá mláďata a přichází je kojit, se nacházejí i mláďata jiné samice, neodmítne je nakrmit také. Délka laktace, kojení, je relativně velmi krátká a trvá asi tři týdny. Mláďata již od třetího dne po narození začínají přijímat i zelenou potravu, jejíž podíl se neustále zvyšuje. Vzhledem k poměrně častým vrhům, nedojde u ramlice po dobu rozmnožování nikdy k úplnému útlumu činnosti mléčné žlázy, jen v době kojení se její aktivita výrazně zvýší.

Plocha teritoria dospělého zajíce je 300 ha a na rozdíl prakticky od všech ostatních zvířat, zajíc je svému teritoriu věrný po celý svůj život a nikdy jej neopouští. Je-li z něj vyhnán (např. predátorem, mechanizací apod.), po uklidnění situace se na své místo opět vrací. To můžeme všichni zaznamenat při honech, kdy zajíce, kterým se podařilo včas uniknout z leče, vidíme během krátké doby vracet se zpět do místa ze kterého byli vyhnáni. Jsou popsány případy, kdy značkovaní dospělí zajíci po vypuštění se vrátili do svého teritoria z mnohakilometrových vzdáleností. Dlouhou dobu se držela tradice, že zajíc je samotářské zvíře nezávislé na ostatních příslušnících svého druhu. Zjistilo se ale, že podobně jako králík, i zajíc vytváří určitý typ kolonie a její příslušníci si navzájem pomáhají, používají společné chodníky, honcují se převážně pouze mezi sebou a do své kolonie z jiné kolonie přijmou převážně mladé, ještě pohlavně nedospělé, jedince. Areál jedné kolonie se většinou pohybuje okolo 500 ha.

Na základě předložených biologických a etologických údajů je možno se vyjádřit i k podmínkám, které jsou pro zaječí zvěř optimální a naopak ukázat na některé životní podmínky, které negativně ovlivňují jejich stavy. V prvé řadě je to současná zemědělská mechanizace a ekonomika zemědělské činnosti. Moderní zemědělské stroje na úpravu polností (setí, chemická ochrana apod.) mají velmi široký záběr a vysoké pojezdové rychlosti a uvědomíme-li si, že mladí zajíčci mají svůj životní areál pouze několik čtverečných metrů, je jasné, že tato mláďata nemají naději uniknout, zvláště když jejich základní reakcí před nebezpečím není útěk, ale přitisknutí se k zemi.

V dobách, kdy stavy zajíců byly na vysoké úrovni, byla zemědělská půda rozčleněna na velké množství relativně malých políček, na kterých byla pestrá skladba plodin. V současné době, vzhledem k využití velmi výkonné mechanizace, dochází ke slučování pozemků do velkých celků a navíc vzhledem k ekonomice se stejné plodiny sejí na blízké polnosti. Vznikají tak obrovské celky monokultur. Uvážíme-li, že zajíc je věrný svému teritoriu, v menších polních celcích a navíc s pestrou skladbou plodin, po sklizní vždy našel prostory, kde byl dostatek klidu a potravních zdrojů. Ve velkých celcích monokultur dochází u něj po sklizni k výraznému nedostatku potravy, u ramlic se zvýší počet resorpci plodů a tím sníží počet mláďat ve vrhu. Současně se zvýší ztráta mláďat pro nedostatek krytu a potravy a u dospělé zvěře se sníží imunita a infekce hlavně kokcidiemi vede k výraznému oslabení organismu až k úhynům.

K využití poporodní říje ramlic je potřeba, aby v jejím areálu (nevzdaluje se příliš od vržených mláďat) byl k dispozici dostatek samců k oplodnění, protože délka říje je relativně velmi krátká. Vystupuje proto do popředí význam zachování dostatečných stavů zaječí zvěře (tj. minimálně normovaných stavů).V rámci každé honitby by bylo asi potřeba, aby odpovědní lidé vyhodnotili konkrétně pro podmínky dané v honitbě předložené poznatky z biologie a etologie zajíce polního. Bylo by vhodné tyto znalosti aplikovat na podmínky dané honitby a zabývat se možností zachování, nebo spíše zvýšení stavů zaječí zvěře. Významně k tomu může přispět projednání možnosti spolupráce se zemědělským podnikem či zemědělci hospodařícími na pozemcích honitby. Je nutno stále vycházet z toho, že zajíc patří mezi býložravce. 

Jeho základní přirozenou potravou byly hlavně luční rostliny, které svým složením tvořily velmi pestrou potravní paletu. Tyto louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou, vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice. Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt. Je proto nutno obezřetně provádět jejich lov na těchto zelených plochách, protože neuváženým odlovem můžeme zasáhnout do kmenového stavu příslušné zaječí kolonie. 

#Zajíc, Chov zvěře, Myslivecké fotografie, Namlouvání, Příroda a myslivost, 

LIŠKA, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, Civilizace a příroda.

Zátiší s liškou

Civilizace 


Není již snad na světě místa, kam by nevstoupil člověk a nepokusil se řídit osudy fauny a flóry. Kam jít, abych se mohl pokochat pohledem na nedotčenou přírodu a její děti? Kam jít lovit zvěř a necítit se přitom vrahem, ale jejím rovnocenným sokem a partnerem? Závidím divoce žijícím kmenům člověka uprostřed pralesa Amazonky, neboť ony nezabíjejí pro rozkoš a pro peníze, ale pro obživu. Tito lidé ještě dovedou být šťastni, protože jim ke štěstí stačí vidět východ a západ slunce!“ Tyto a jiné myšlenky mne napadaly při pohledu na zbraně ve skříni, když jsem se odhodlal po dlouhé době navštívit svůj myslivecký revír. Kromě několika divokých králíků, holubů a divokých kachen, neměl jsem se čím pochlubit kolegům, abych jim dokázal, jak úspěšný jsem lovec.

Naše myslivecká společnost se rozdělila na dva tábory, a to vlastníky kulových zbraní nebo pouze brokových zbraní, tzv. kulaře a brokaře.

Patřil jsem do druhé skupiny a mou předsíň nezdobila, ani nezdobí jediná trofej. „Chtělo by to alespoň lišku,“ pomyslel jsem si a ze tří pušek ve skříni jsem vytáhl ruskou jednušku. Ještě mne nikdy nezklamala a dalo se s ní zasáhnout i na osmdesát metrů. Doplněk výstroje tvořil dalekohled, abych mohl alespoň pozorovat zvěř. Byl svátek svatého Huberta a první hon se měl uskutečnit za čtrnáct dní. Z pohledu nedočkavého nimroda se mi tento termín zdál ještě velmi vzdálený. Byla první sobota v měsíci, když jsem brzy po poledni vykročil z domu a těšil se na nenadálá setkání v přírodě. Opustil jsem dům s nedovařeným obědem na plotně a s kručícím žaludkem, abych neměl výčitky svědomí, když něco zastřelím, ale také proto, že se v tomto období brzy stmívá. Zamířil jsem do obory, zvané „Hvězda“. Vyrazil jsem rychle a po zdolání čerstvé oranice se ze mne řinul pot. Ocitnul jsem se na lesní cestě, která lemovala kraj lesa. Nestačil jsem se ještě vydýchat a nabít zbraň, když se z levé strany ke mně přiřítil pes. Mám dojem, že mu chovatelé říkají sibiřský malamut, ale v každém případě to byl typický tažný pes, zapřažený však nikoliv do saní, ale do bicyklu, na kterém seděl jeho páníček a řvaním udával tempo.

 Mou duší zacloumal vztek bezmocnosti. Kdybych muže pokáral, byl by schopen poslat mne do nevoňavých míst lidského obydlí. Pravomoci myslivce jsou tak omezené, že si nemůže dovolit zastřelit toulavou kočku, natož psa z dosahu pána. Tuto výsadu má nyní pouze hospodář nebo myslivecká stráž, ale řadový myslivec musí jen trpně přihlížet a dělit se o lovecké teritorium i s takovými nevítanými návštěvníky. Uvědomil jsem si, že nebohé zvíře za nic nemůže. Jeho pán by si zasloužil, aby si s ním vyměnil místo. Pak jsem si vzpomněl na léto, kdy do mne za úplné tmy v lese na čekané málem vrazil běžec, kdy jsem byl svědkem závodů několika terénních motorkářů, kličkujících bezohledně mezi stromy a vyznavačů koňských sportů, kteří přírodu plenili s větším nasazením, a rezignovaně jsem si odplivnul. Rozhodl jsem se jít napříč lesem, po nevyšlapaných stezkách. Snad alespoň zde najdu kousek klidu a zapomnění. Dvojice mi brzy zmizela z dohledu a já vnímal vůni spadaného listí. Bylo ho mnoho, místy až po kolena. „Asi bude tuhá zima,“ pomyslel jsem si a jakýsi vnitřní hlas mi našeptával, abych našlapoval co nejtišeji. Jakákoliv snaha však byla marná. Listí šustilo a prozrazovalo cestu, kudy jsem se ubíral. Byl jsem již blízko liščích nor, na úvalu kopce, když mou pozornost zaujal jakýsi pohyb. Byl to ladný pohyb zvířete, který nebylo slyšet.

Liška! Běžela z vrcholu kopce, vzdáleného ještě alespoň tři sta metrů, který byl cílem mé výpravy, běžela  proti mně, souběžně po cestě, vzdálené ode mne asi sto metrů, běžela naprosto nenuceně a tak, že se zdálo, jakoby se vznášela na vzduchovém polštáři a nedotýkala se přitom země. Vše se odehrávalo rychle a nebyl čas na pozorování  dalekohledem. I pouhým okem však bylo znát, že to musí být lišák. Byl to pořádný exemplář. Měl zimní plavou srst se stříbřitými konečky a jeho velikost připomínala spíše psa. Na dlouhé oháňce se skvěl typický kvítek. Byl prostě nádherný! Zatajil se mi dech a srdce se nesnesitelně rozběhlo. Pozvedl jsem pušku a chystal se k prvnímu výstřelu na šelmu, opředenou tolika mýty.

Radoval jsem se však předčasně. Do kopce, v ústrety lišákovi, běželo jiné zvíře. Byl to onen sibiřský malamut, kterého jsem před slabou půl hodinou již potkal a hlasitě vydával. Na rozdíl od páníčka lišku ucítil a zpozoroval. Zároveň zrychlil běh. Nemohl jsem vystřelit, aniž bych ohrozil psa a toho ignoranta. Střílel bych ostatně do místa předpokládaného střetnutí a na příliš velkou vzdálenost. Pravděpodobnost zásahu člověka byla mnohem větší. Přesto jsem doufal, že mi svatý Hubert pomůže a pes zradí lišku do mého směru. Lišák však zřejmě vycítil, odkud mu hrozí nebezpečí a odskočil opačným směrem. Zmizel stejně záhadně a nečekaně, jak se objevil. Teprve nyní jsem se odvážil pohnout a cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Zároveň jsem si uvědomil, jak blízko jsem byl loveckému úspěchu! Nebýt onoho psího potahu, který si krátil cestu napříč lesem jako já, mohl jsem mít kapitálního lišáka. Lovecká horečka odeznívala jen zvolna. Bylo mi jasné, že tohoto dne již nic neulovím a s ničím mimořádným se nesetkám. Říkala mi to zkušenost a jakýsi nepsaný zákon přírody.  

Kolem mne se náhle rozprostřelo ticho. Naslouchal jsem mu a vychutnával jeho blahodárné účinky na rozechvělou mysl. Naslouchal jsem v bláhové naději, zda neuvidím ještě něco neobvyklého. Když jsem chtěl učinit první krok a porušit tak posvátnost chvíle, uslyšel jsem z dálky nějaký povědomý zvuk. Vzápětí mi proletělo nad hlavou hejno divokých husí. Táhlo těsně nad vrcholky stromů k jihu a připomnělo mi, že příroda byla ke mně dnes mimořádně laskavá. Umožnila mi nahlédnout do svého nitra a prozradila na sebe, že se dokáže vypořádat s mnoha nástrahami civilizace a také s tvorem tak obtížným, jako je pro ni člověk.

Antonín Ešner

#Liška, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, 

LOVECKÁ ZÁTIŠÍ v době digitální a mobilní fotografie. Kresba nebo obraz může být zhotoven na objednávku autora úlovku...

Lovecké (houbařské) zátiší

Věrohodně zachytit zvěř v pohybu a v jednom okamžiku, to dokázala až fotografie a film


Dříve musel malíř kreslit podle své vizuální paměti a obvykle také řadou rychlonáčrtů, namalovaných do svého skicáře. Jisté je, že dobře zachytit pohyb, a to jakýkoliv pohyb čehokoliv, ať již na plátně, kartonu nebo na fotografii a filmu, to je dodnes umění. Vždyť to předpokládá mít dobré oko, vizuální, chcete-li dokonce fotografickou, paměť a dost zkušeností. Tím větším překvapením jsou mnohé kresby pravěkých lovců v řadě jeskyní po celé Evropě. Tehdejší lovná zvěř totiž na pravěkých kresbách ožívá právě i v pohybu!

Daleko snadnější předlohou, a kromě jiného i barevně věrohodnější, je ulovená zvěř naaranžovaná ještě často s dalšími atributy do tzv. zátiší, ať již na stole nebo na jiné podložce, či zavěšená na stěně. 

Malíř v tomto případě maluje, podobně jako portrét s nehybnou stafáží a má také nepoměrně více času na svou práci, než když pozoruje pádící drobnou či vysokou zvěř. Také aranžmá je plně v jeho režii, ať již se jedná o atributy či místo a jejich optimální osvětlení. Hra světla a souznějících barev, to je oč se tu jedná především. A to s dokonalým zvládnutím řemesla (které se automaticky předpokládá) činí z obrazu umělecký předmět, který je zároveň pro majitele potěšením. 

Jestliže je kresba či obraz zhotoven na objednávku autora úlovku, pak je celkový vjem ještě umocněn vzpomínkami na získání zobrazených úlovků či trofejí spolu s dalšími okolnostmi úspěšného lovu.
Nejčastějšími atributy těchto zátiší je pernatá zvěř - bažanti, kachny, křepelky, koroptve, holubi (zejména holoubátka byla tehdy vyhledávanou lahůdkou), také dnes již vzácnější tetřevi, ojediněle i poštolky, káňata, sovy, dále zajíci, srnci, divočáci, jeleni, lišky a dokonce, i když vzácně, i jezevci atd.
Mobilní lovecké zátiší s liškou na pařezu
je zajímavé...

Ke klasice loveckých zátiší patří například dost známý mistrný obraz českého malíře Karla Purkyně (1834 - 1868) s ulovenou sovou sněžnou. Úlovky jsou doplňovány často zbraněmi a jinými trofejemi. Někdy, asi většinou na přání, autor do záběru zakomponoval i oblíbeného psa myslivce. Někdy je zátiší až přeplněno, což většinou kresbě či obrazu více uškodí než prospěje. Zde, stejně jako i jinde, platí, že méně bývá často více a také, že krása spočívá v jednoduchosti.

Myslivecká zátiší podle obrazů, kreseb a fotografií, se na dopisnicích (tak se zpočátku říkalo pohlednicím) začala objevovat převážně až koncem 90. let 19. století. Technika tisku byla a je záležitostí transformace předlohy na tiskovou matrici a poplatná technologii doby. Je uváděna u každého exempláře zvlášť.

Lovecká zátiší na pohlednicích mohou být posuzována o něco lépe než běžná zátiší s květinami a předměty denní potřeby. Avšak ani tak není jejich cena příliš vysoká, přestože se jedná o specifické téma. Do cenové úvahy je třeba zahrnout koncepce námětu, techniku kresby (obrazu), náročnost tiskové techniky, zájem sběratelů a současné cenové trendy.

ZAJÍC. Většina menších druhů zvěře (hlodavci, zajíc, králík, ale i menší a středně velké šelmy) trpí zamořením prostředí, takže jejich stavy neustále klesají...

Zajíc

V krajině utvářené, zdevastované a intoxikované člověkem 


dochází k zásadním změnám v rozsahu únosné kapacity prostředí pro populace zvěře. Většina menších druhů zvěře (hlodavci, zajíc, králík, ale i menší a středně velké šelmy) trpí zamořením prostředí, takže jejich stavy neustále klesají nebo setrvávají na velmi nízké úrovni a velikost populací této zvěře se nezvyšuje. Populace některých větších druhů (spárkatá zvěř, rys, liška) pokud nejsou regulovány intenzivním lovem, dosahují v krajině utvářené člověkem vysokých stavů, neboť je výrazně zvyšována úživnost jejich životního prostředí (polní kultury jsou po dobu své vegetace podstatně větším zdrojem potravy, než může poskytnout přirozená louka nebo lesní porost). Také v zimě zlepšuje člověk potravní kapacitu prostředí pro sudokopytníky záměrným přikrmováním a udržováním jejich vysokých stavů vytváří současně dobrý zdroj potravy pro rysa (živá zvěř) i lišku (kadavery). Zanedbatelný pro zvyšování stavů těchto druhů zvěře není ani záměrný boj člověka s jejich chorobami (plošné odčervování spárkaté zvěře a vakcinace lišek proti vzteklině). Příkladem může být porovnání únosnosti základních druhů prostředí pro výši stavů srnčí zvěře. V souvislém smíšeném lese, daleko od luk a polí, je optimální hustota zazvěření 2 - 3 jedinci na 1 km2. V případě dosáhne-li počet jedinců srnčí zvěře 10 na 1 km2, není již les sám schopen přirozené obnovy, protože většina semenáčků a mladých stromků bude postižena okusem.

V prostředí, kde převažují luční porosty, střídající se s menšími listnatými lesíky, je snesitelná hustota zazvěření srnčím, bez vlivu na poškození vegetace a za předpokladu zimního přikrmování, 20 - 30 jedinců na 1 km2. Na polích osetých ozimy se uživí dokonce 50 - 70 kusů srnčí zvěře na 1 km2, aniž by porosty byly nevratně poškozeny. U druhů zvěře s velkým akčním rádiem (rys, vlk, los) může za střídajících se příznivých a nepříznivých podmínek docházet k tzv. oscilacím hranic areálu dočasného rozšíření (tj. jeho střídavého zvětšování a zmenšování). To souvisí především se střídavým růstem a poklesem populační hustoty na původním trvale osídleném území. Při zhoršených podmínkách prostředí se rozšíření určitého druhu zvěře začne zmenšovat až na poměrně malé území (tzv. refugium), z něhož se pak po obnovení příznivých podmínek příslušný druh opět šíří do okolních oblastí. Pokud se příznivé podmínky neobnoví, může dojít k vyhynutí tohoto druhu zvěře v určité oblasti. Při dlouhodobě změněných podmínkách může trvat omezení areálu výskytu až několik set let.
Například srnec ve Švédsku setrvával v prostorově omezeném refugiu více než 100 let, než se opětovně rozšířil. Také tchoř, který zcela vymizel z Finska na dobu téměř 350 let, později opět zaujal areál svého rozšíření v jeho původním rozsahu. Rozšiřování určitého druhu má však často omezení daná místními geografickými poměry. Tak šíření lesních druhů brání rozsáhlejší bezlesé oblasti (např. rys), šíření horských druhů zamezují okolní nížiny a naopak. Zvěř, která přirozeně rozšiřuje areál svého druhu do méně příznivých podmínek (severní nebo horské oblasti) obvykle v nově osídlených oblastech dorůstá menší velikosti a dosahuje méně početních přírůstků. Naopak zvěř šířící se do příznivějších podmínek (včetně umělého vysazování) se intenzivněji množí a tělesně lépe prospívá. To často souvisí i s nedostatkem místních regulačních činitelů jejich početnosti (predátorů a parazitů). Opačná situace vzniká při přenesení horských druhů zvěře do nížinného prostředí (např. kamzíků nebo svišťů do velkoměstské ZOO). Horská zvěř ve svém původním prostředí poměrně zřídka onemocní, neboť ve velkých nadmořských výškách se vyskytuje jen málo choroboplodných mikroorganismů. V nížině však mohou být napadena četnými původci ochoření, neboť postrádají ve svém přirozeném prostředí v podstatě nepotřebnou imunitu.

Z našich druhů zvěře došlo k osídlovacím invazím v relativně nedávné době postupně u ondatry, prasete divokého, losa, psíka mývalovitého a rysa.

Ostatní druhy, vesměs uměle vysazené (sika, jelenec, muflon, kamzík a koza bezoárová) byly od počátku pod přímou záměrnou kontrolou člověka, a proto se mohly populace těchto druhů zvěře rozšířit jen v souladu s jeho zájmy. Uměle vysazená ondatra sledovala rozvojem své populace klasický osidlovací princip v prostředí, kde neměla mezidruhově potravního konkurenta. Po dosažení populační nasycenosti prostředí, řešil tento druh svou další expanzi rozšiřováním areálu po Evropě. V současné době je stejně jako další menší druhy zvěře ondatra postižena devastací prostředí, takže její stavy klesají hluboko pod hranici populačních možností.
 Prase divoké se rozšířilo rovněž na základě klasického osidlovacího principu, navíc v prostředí, které mu po stránce úživnosti i vegetačních úkrytů bylo značně vylepšeno zemědělskou činností člověka (velkoplošné monokultury kukuřice, obilovin i okopanin a kalamitní přemnožování hraboše polního). Neusměrněný, byť intenzivní lov zaměřený spíše na větší dospělé jedince, zapříčinil reakci v podobě rychlejšího dospívání bachyněk a vysoká potravní nabídka umožnila vícečetné i častější vrhy selat. V současné době je kapacita prostředí pro populaci divočáků zhruba nasycena, vzhledem ke škodám na zemědělských plodinách je však její výše pro člověka neúnosná.

Losí populace se u nás zvětšuje jen pozvolna, neboť její rozsah je limitován požadavkem na vyhraněný, dosti vzácný typ životního prostředí (močálovitá krajina jezerních nebo rybničních pánví). Psík mývalovitý svou populaci rovněž pozvolna početně rozšiřuje, ovšem její vývoj je jednak pod intenzivní loveckou kontrolou (celoroční odstřel), a jednak potravní nabídka drobných živočichů (kteří tvoří významnou složku jeho potravy) není ve zdevastovaném prostředí příliš vysoká. Současně v jeho případě působí na omezené rozšiřování i vliv mezidruhové konkurence našich původních šelem (liška, tchoř, hranostaj). Rys, který byl teprve relativně nedávno uměle vysazen a dosud nepodléhá rozsah jeho populace lovecké kontrole, se dostal do fáze rychlého nárůstu počtu jedinců (i když u větších savců není tato rychlost tak intenzivní jako u menších živočichů). Populační rozmach rysa je navíc umožněn enormně vysokými stavy srnčí a mufloní zvěře, které jsou hlavní součástí jeho potravy. V oblasti prvotního vysazení (Šumava) je prostředí pro populaci rysa již plně nasyceno a její další růst se realizuje prostřednictvím rozšiřování areálu druhu do vhodných lokalit s vysokým podílem souvislejších lesních porostů. Po dosažení maxima však již dochází k pozvolnému poklesu stavů rysa.

Vojtěch Škaloud, Oldřich Tripes

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,
 poloplášťová střela RWS 3,24g
Zdařilá fotografie a takové se často nevidí.

Někomu ten úlovek vadí?












Petr Hruška, letošní první srnec

Myslivost sociální sítě FB


#Myslivecké fotografie, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Lovecké štěstí, Lovy srnčí zvěře

Myslivecké lovecké fotografie co se povedly na sociální síti (photo by jiri hajny) #Myslivecké fotografie, Srnec, Lovy srnčí zvěře, Fotografie z myslivosti, Čekaná

Myslivecké fotografie, Srnec, Lovy srnčí zvěře,
Fotografie z myslivosti (photo by jiri hajny)

Kde jsou srnci slabí a kde silní?


Ve svých článcích i knížkách jsem dosti často zapochyboval, zda snaha po zkvalitnění naší stávající srnčí populace cestou přísné selekce samčí zvěře povede k úspěchu. Srnci, kteří zahajují vývin svého paroží v době převážně tuhé zimy a jak bylo řečeno, jsou svojí hmotností citliví na dostupnost potravy, jsou pod tlakem i mnoha dalších vlivů. Domnívám se, že i množství slunečního záření v tu dobu hraje významnou roli. Tím chci říci, že i dobře geneticky založení srnci mívají pod tlakem těchto vlivů kolísající kvalitu svého paroží.Není to tak dlouho, kdy se v několika publikovaných článcích tohoto časopisu vedla diskuse, zda mohou tolik pronásledovaní knoflíkáči či výběrní špičáci, nasadit v příštím roce úměrně kvalitní trofej. Samozřejmě nějaká pravidla nastavena být musí, ale přesto nemusí být všeobecně platná.Všichni, kteří couráme tou boží přírodou již delší dobu víme, že jsou v honitbě místa, kde se pravidelně vyskytují silní srnci a opačně místa, kde lze rok co rok ulovit knoflíkáče.

Pozornějším sledováním tamních srn zjistíme, že v převážné většině je příčinou srna, která pokud ve zmíněné lokalitě vydrží delší dobu, silně ovlivňuje kvalitu trofejí. Jakmile je ulovena nebo zestárne, vrací se kvalita do obvyklých průměrů.

Zkušenosti mého otce:
 Na tomto místě si dovolím citovat výrok svého otce, který mne kdysi dávno na lesní správě navštívil a byl svědkem několikerého ulovení paličkáčů, ze kterých jsem měl velkou radost.

Neudržel se a říká: "Já celý život lovil převážně šesteráky a šesteráci stále byli. Vy se honíte za paličkáčema a stále jich máte dostatek.
Nezdá se mi, že by to na kvalitě trofejí, soudě podle vašich přehlídek, bylo nějak patrné!"

Samozřejmě že jsem s tímto názorem hluboce nesouhlasil, ale mnohokrát jsem si během doby na něj vzpomenul. Paličkáčů i po té s odstupem dlouhé době máme stále dostatek. Jak jsem již řekl, byla jiná doba, zvěře bylo méně, potravní nabídka zejména v době vegetace nesmírně pestrá a o škodlivých emisích nikdo neměl ani zdání.
Srny se střílely jen výjimečně, protože stavy byly v porovnání k dnešku nízké a srny měly mnoho nepřátel, kteří holou a mladou zvěř decimovali. V první řadě to byly tvrdé zimy bez významnějšího přikrmování a zvláště pytlačících venkovských hafanů byla spousta. Také pojem průběrného odlovu byl vnímán jen mlhavě a to spíše v pojetí, že se mají lovit jen starší tedy vyzrálí srnci...

Ing. Lubomír KLEMENT

Vynikající guláš z kančího a poutavé vyprávění myslivce. Guláš má hnědočervenou barvu, úžasně voní, kusy masa. Nalámal jsem si rohlík a ochutnal. „No to je báseň, je vynikající“

Na začátku března, ve středu v podvečer, jsem přijel na návštěvu ke kolegovi z našeho mysliveckého sdružení. K myslivci, který ještě zažil v naší honitbě plno drobné zvěře, v lesích nebyla nouze o vysokou, srnčí a černou zvěř. 
Lovecké zátiší a ušlechtilý ohař psí královny (by Katerina  Lisova)

Ano, bohužel, naše moderní zemědělství má neblahý vliv na život naší drobné zvěře. Uvolnění honiteb do pronájmů soukromníkům zase otevírá dveře trhu s trofejemi spárkaté zvěře.
Proto rád poslouchám historky starších myslivců. Jejich vyprávění je plné myslivecké latiny, poezie, faktu a lidové tvořivosti. Zdeněk se začal myslivosti věnovat už v sedmnácti letech pod vedením mnohem staršího zkušeného nimroda. Klasika se vším všudy.

Zaparkoval jsem auto před domem. S umlknutím motoru se rozzářila předsíň domu. Očekával mě. Vyšel na zápraží, přivítal mě rukou podáním a hned v předsíni padla otázka:
„Máš Juro hlad? Mám guláš z kančího“, usmívá se celá jeho rozložitá postava.
„No to bych teda ochutnal“, říkám, protože cokoliv ze zvěřiny mám rád.
„Tak pojď dál, posaď se, žena nám ho přinese. Já už jsem večeřel, ale dám si tak pro formu“.
Pohodlně jsme se usadili za široký stůl. Manželka za chvilku donesla hrnec s gulášem. Nabral jsem si pořádnou porci. Guláš má hnědočervenou barvu, úžasně voní, kusy masa. Nalámal jsem si rohlík a ochutnal. „No to je báseň, je vynikající,“chválím plnými ústy.
„To dělám sám, je z plecka a masa od žeber“. Na vysvětlenou: žebra s masem se naporcují a až je guláš hotov, tak se kosti odstraní. Víme, že maso od kosti má svoji specifiku a vyluhuje se i vnitřek kosti. Opravdu mi velice chutnal a tak jsem si ještě jednou přidal.
„Tak dobrej jsem ještě nejedl.“ Maso se na jazyku doslova rozplývalo a ústa byla plná chutě.
Je zvykem, že po honech se na občerstvení myslivců podává guláš z kančího, nebo kančího a srnčího. Chutě a konzistence bývají různé. Tento byl opravdu vynikající.
Při večeři jsem se rozhlížel po místnosti. Seděli jsme ve vstupní hale, kterou měl upravenou jako lovecký salon s krbem. Na zdi vstupních dveří byly vystavené lovecké trofeje. Spoustu srnčích parůžků, zbraně divočáků a jelena osmeráka. Některé podložky jsou zvýrazněny bažantími ozdobami. Vše pěkně uspořádané. Jistě ke každé zvlášť se váže nějaká historka, zážitek, vyprávění. Před krbem je velký podélný stůl a dvě lavice.
Po naší pravé straně jsou na zdi zavěšeny další jelení parohy, staré lovecké zbraně.
Kančí guláš

Abych nepřijel s prázdnou, vzal jsem s sebou tři fotografie, které jsem naaranžoval jednoho nedělního odpoledne po sobotním honu.

Kompozice loveckého pásu s náboji a klobouku. Dominantou je náš nejkrásnější opeřenec - bažant. Vzpomenu si, jak brácha v dětském věku říkával - žabant. Mě se líbí označení „drnošlap“.
„Nó pěkný, to si dělal sám?“, je vidět, že se mu líbí. Na počítači se ve foto studiu dá upravit digitální fotografie různě. Ale pravda, základ musí být kvalitní. Pak si můžeme hrát.
Prohlížím stěnu plnou loveckých trofejí.
Všiml jsem si, že jedny kančí zbraně nejsou kompletní.
„A co tyto,“ ukazuji na ně, „rarita?“
„To sem jednou v zimě si šel sednút na Rackovó. Podél rygólu potoka až k okraju lesíka. Tam sem zapíchl přenosné sedátko. Větve okrajových dóbků mě kryly při pohledu z pola a zároveň sem měl pěkný výhled na navezenó hromadu krmiva, asi tak sedmdesát metrů daleko. Byla už noc, měsíc pěkně svítil, ani moc nemrzlo. Pěkně si sedím, kulovnicu na kolenách, podřimkávam. Najednó sem očiska vyvalil, ani nevím proč, zrovna v tú chvílu. Na hromadě, úplně na vršku ležel černé stín. Dívám se dobře eště jednó. No je tam černé stín co tam nebyl. Teď se jaksi zmenšil, nebo otočil. Najednó se stín postavil. Viděl jsem jasné obraz divočáka. Přesně ty křivky, od rypáku přes hlavu, hřbet,“ jeho pravačka ve vzduchu kreslí obraz černé, „je to prase. Nahodím pušku, zacílím a prásk.“
Zdeněk je dobrý vypravěč. Posluchače nenechá na pochybách, že to tak opravdu bylo. Jednotlivé vyprávěné děje, přehrává jako na jevišti. Klimbání na sedátku, rozhlížení a čučení do tmy. Nejvíc se mi líbí ukázka zamíření a střelby. Tento pohyb je naprosto charakteristický, nezaměnitelný. Zdeněk je silný, velký, zdravě vypadající chlap. Pohodové, uvolněné posazení na lavici dodává autentičnosti vyprávění. Zakusuji trubičku, kterou přinesla paní domu.

„Zostal ležet na hromadě, jak přibité. Chvílu čekám a vyrážím k hromadě. Na ní, pořád ešče z dálky, vidím ležet černé stín, bez pohybu. I když sem byl přesvědčené, že to bylo prase, najednó mě napadlo, ešli to nebyl chlap, třeba takové ten bezdomovec. Na hromadě nacucaný chlastem, jak hóba po dešťu. Možné be to bylo. Dělat né, ale chlastat a vyvalovat sa všade, tož to ja“. Jak sem na tú možnost pomyslel, klobók sa ně posunůl z čela, až kamsi do půl hlavy.“ Zdeněk si otřel suché čelo a pokračoval.
„Najednó mě oblil studené pot, jakoby na mě spadla z nebe tuna vody. Člověče já sem cítěl pot aj mezi půlkami, tak mě najednó bylo.“ Zdeněk si otřel suché čelo, oddechnul a pokračoval.
„Na zádech a zadku sa mě lepila košela a trencle. Kamaráde, to byl šok!,“ pokračoval Zdeněk a poposedl na lavici.
Přirozená siesta (od katerina lisova)

„No jak říkám, v tů chvílu sem byl zpocený aj na řiti. Zrychlil sem krok, ať už mám jasno. Prožil sem si těch pár desítek metrů svoje. Už sem ulovit divočáků moc, ale toto mě napadlo, fakt nevím proč. Ešli ten měsíc, tvar hromady nebo způsob změny tvaru. Co budu dělat, kdyby to byl fakt chlap? Jak sem byl ve vzdálenosti asi deset, patnáct metrů uslyšel sem klapaní čelistma. No to se ně ták ulevilo,“ zavrtěl se na lavičce a udělal vítězné gesto.

„Já se nebojím, i když to klapání čelistma zní hrozně. Rychle sem přebíl, přiblížil se do bezpečné vzdálenosti a dostřelil ho. Bylo to prase, asi tříleté kňórek, který měl asi z nějaké naháríky ustřelenó pravó stranu dolní čelisti. Chyběl párák s částí pravé dolní čelisti. Chudák se asi živil na hromadách,“ hlasově vyjádřená lítost nad zvířecím utrpením.
„A tak tady, je jeho trofej.“
„No to byl vlastně sanitární odstřel,“ říkám a oba pokyvujeme hlavami.
„Ono s tím střílením, to není žádná sranda,“ pokračuje. Tuším povzbuzení do dalšího vyprávění.
„No to máš pravdu“, přitakávám. Neříkám nic, ale vím, že každý myslivec se dostal do nějakých obtíží, jakéhokoliv původu. Já jsem například při čekané na lišku v noci při úplňku byl přesvědčený, že střílím na kmotru asi na osmdesát metrů a jak jsem se divil, když stín pokračoval bez jakékoliv reakce na střelbu a ve dvaceti metrech kolem mě prošlo srnčí. Taky jsem se zpotil. Ne tak moc, ale příjemně mi nebylo. Měl jsem obavu, jestli jsem srnu nepostřelil. Hned jsem vyrazil na nástřel, snažil se najít barvu, změnu v charakteru stop od nástřelu až k rybníku. Další den jsem celé místo opět prohledal. Oddechl jsem si, až když mi další den kamarád řekl, že lokalitu taky prohledal a opravdu nic nenašel.
„Nebo se mi s kamarádem stalo, že jsme šli na srnčí“, ujal se Zdeněk slova, „seděli jsme od sebe tak na sto metrů. Srnec vyšel z lesa a zostal stát přesně mezi náma. Kamarád vystřelil. Asi to nebylo přesně na přímce a kulka nezměnila směr. Takže, padl jen srnec“.
„Nedáš si kafe, do čeho?“ nabízí s úsměvem.
„Já do hrníčku, spíše menšího“. Mám rád horké a sladké kafe. Nechápu, jak někdo může popíjet chladnoucí, nebo dokonce mdle teplou kávu. Silné, horké a sladké. To je nápoj. Ta vůně!
Zdeněk prozrazuje, že je vášnivý čtenář. Zrovna čte Remarqua, nejraději před spaním. Mám stejnou zkušenost. Půl hodinku před spaním knížka a to je pak přechod do spánku. Říká, že má v knihovně na čtyřicet knih o myslivosti. Odborné, ale i hodně beletrie. To mi dost nahrává. Nabízím mu k přečtení pár povídek, nebo spíše vyprávění. O sobotním odpoledni v jeho části honitby, o výletě v Orlických horách. Popíjíme kávu, pochutnávám si na trubičkách. Očkem sleduji jeho reakce. Čte pozorně, lehké zadumání střídá úsměv. Nakonec si nechávám „Mrazivé fantasie“. Ty se mu líbí nejvíc. A mně se zase nejvíc líbilo jeho konstatování:
„Zkus to někam poslat, ať se pak můžu chlubit.“
Byli jsme spolu asi dvě hodiny. Velice příjemně prožité dvě hodiny zimně jarního podvečera. Příště dovezu svoje červené víno, ať je atmosféra povídání, vzpomínání ještě lepší. A mít před sebou krb s praskajícími poleny? Snad příště, nebo u mě na chatě.
Domů jsem jel uvolněný, spokojený. Druhý den mi písmenka a slova sama skákala do klávesnice notebooku.

MUDr. Jiří Bukvald

KALOUS UŠATÝ #Kalous ušatý, Sovy, Ptáci, Příroda, Lovecké příběhy, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie,

Kalous ušatý

Kalous ušatý je pták veliký jako holub hřivnáč


Má oválný obličej a bílé peří v závoji kolem očí tvoří písmeno X. Dlouhá pera kolem uší a žlutočervené oči. Samice jsou na přední straně těla nepatrně tmavší.

Let je tichý, v letu se pozná podle silné hlavy, dlouhých štíhlých křídel a pomalých křídelních úderů. Ve dne odpočívá v korunách stromů a za kořistí létá při stmívání. V zimě často žije pospolitě. Jsou známa pravidelná nocoviště (parky a hřbitovy), kde přes den na stromech přespává větší množství ptáků.
Hlas – Samec: poměrně tiché, monotónně se opakující „hú“, v toku (únor – duben) klape zobákem a tleská křídly. Samice: se ozývá jen zřídka, její hlasový projev se podobá pískání na hřeben. Mláďata se ozývají naříkavým kolísavým pískáním. Kalous v nebezpečí klape zobákem.

Hnízdění – hnízdí převážně v otevřené zemědělské krajině a v údolních nivách (břehové porosty, remízky, stromořadí, staré sady), méně často ve vyšších polohách a při okrajích lesa. Kalousi nejsou nijak výrazně teritoriální, v příhodných biotopech může hnízdit i více párů v malé vzdálenosti. Vlastní hnízdo nestaví, používají opuštěná hnízda jiných ptáků, nejčastěji strak, vran a kání. Hnízdí v průběhu března až června jedenkrát ročně.
Samice snáší vejce obden. Plnou snůšku tvoří 3 – 7 bílých zakulacených vajec ze kterých se mláďata líhnou po 27 – 28 dnech inkubace. Protože samice zpravidla zasedá na první, či druhé vejce, bývá mezi mláďaty dobře viditelný věkový rozdíl. Na vejcích sedí pouze samice, potravu nosí oba rodiče. Mláďata se rozlézají z hnízda ve věku 3 – 4 týdnů, dokáží s pomocí zobáku obratně šplhat, ukrývají se v hustých porostech keřů a stromů. Vzletnosti dosahují ve věku cca 5 týdnů. Osamostatňují se ve věku 6 – 7 týdnů.
Početnost v ČR – Kalous ušatý je nejhojnější sovou zemědělské krajiny.
Potrava – převážně drobní hlodavci (hraboši, myšice, norníci), méně ptáci, hmyzožravci, hmyz.
Kalousi ušatí jsou stálí, přelétaví i tažní ptáci. Více migrují severské populace. V České republice zimují ptáci ze severní a východní Evropy.

Občas se stává, že při honu lovci narazí na celé hejnko těchto krásných a užitečných sov, které se na podzim shromažďují ve větším počtu v místech, kde se přemnožili hraboši.

I když opravdu nebyla dosud příležitost kalouse takto zastihnout tváří v tvář, jistě jsme alespoň zaslechli jeho hlasové i zvukové projevy, kdy za jarních večerů svým typickým tokem a houkáním láká družku k založení rodiny. Jeho hlas, v krátkých intervalech vytrvale a monotónně opakované "húu - húu - húu -" vzdáleně připomíná výra. Je však mnohem slabší a tlumenější. Někdy nás při procházce nočním lesem překvapí hlasité tlesknutí, které se ozve přímo nad naší hlavou. Za okamžik o kus dál, a opět někde na zcela opačné straně. To už také obvykle zahlédneme proti nebi temný stín letící sovy, obratně a neslyšně se proplétající mezi stromy. Občas při tom hlasitě tleskne křídly, což je nedílnou součástí toku. Kromě toho se kalous projevuje i jinak, hlavně v době hnízdění. O tom se však zmíním později.

Popisovat kalouse snad ani není třeba. Splést si ho můžeme jen s pustovkou, která se u nás vyskytuje zřídka, a to ponejvíce jen v zimě. U kalouse jsou nápadná tzv. ouška. Ale patrná jsou pouze tehdy, když někde sedí v klidu a odpočívá. Jakmile začne provozovat nějakou činnost, třeba při letu, trhání kořisti nebo při krmení mláďat, přiloží je k hlavě. Pustovka má také ouška, ale jen vlastně jejich náznak. Odlišují se hlavně barvou duhovky - pustovka ji má žlutou, kalous jasně oranžovou.

Hnízdo si kalousi nestaví, samička snáší vajíčka do starých hnízd vran nebo strak. Proto hnízdní místo můžeme najít jak někde na mezi v pruhu křovisek, kde na něj lehce dosáhneme, tak i vysoko v korunách stromů. Dutiny nevyužívá, ale jak jsem měl možnost se přesvědčit, rád zahnízdí i v jednoduchých umělých hnízdech, které mu sami na vhodných místech umístíme. Vajíčka má jako všechny sovy čistě bílá, a také začíná s tokem a hnízděním brzy na jaře. Už někdy v březnu, výjimečně i koncem února, může samička zasednout na snůšce. Nezřídka se pak stává, že hnízdo i se samičkou bývá zapadáno sněhem.

Před lety jsem procházel malým polním lesíkem, kde v předešlém roce vyvedla šedivka. Měl jsem v úmyslu hnízdo zkontrolovat. Již z dálky byla patrná kalousí ouška, vyčnívající nad jeho okrajem. Jak jsem postupoval blíže, zvedala sedící samička opatrně hlavu, aby si prohlédla rušitele. V hnízdě měla již plnou snůšku. Chystal jsem se zachytit na film průběh hnízdění, bohužel jsem však stačil udělat jen pár snímků. Po první návštěvě jsem musel odjet, a příště se ke kalousům dostal až po delším čase, kdy v hnízdě byla již jen dvě mláďata. Ostatní posedávali po okolních stromech. Po mém přiblížení se stavěli do známého obranného postoje, tzv. koše.

Naštěstí jsem objevil jiné hnízdo, tentokráte na smrku. Když jsem vystupoval na sousední strom, odkud jsem chtěl fotografovat, staří za hlasitého poplašného křiku "chve chve-" nebo "veh véé" - naletovali až těsně nad mou hlavu, kroužili kolem stromu nebo usedali do mé blízkosti a dělali koš. Předstírali i zranění, třepali se jakoby bezmocně po větvích a úzkostlivě při tom pištěli ve snaze mě odtud odlákat. Dost mě to překvapilo, zatím jsem se s podobným chováním u kalousů nesetkal. Přímého útoku, tak jako to dovede puštík, se však neodvážili. V hnízdě měli již mladé, proto byli tak rozčileni.

Měl jsem zpočátku trochu obavy jak přijmou můj jednoduchý kryt na sousedním stromě. Přijali ho však bez problémů, sovy v tomto ohledu nebývají příliš choulostivé. A tak jednoho večera ke konci dubna jsem konečně zasedl v krytu, s kamerou a bleskem, zamířeným na hnízdo. Mladí seděli tiše, bez hnutí, jen občas některé třeplo hlavou, aby zahnalo dotěrnou mouchu, anebo si dlouze a upřímně zívlo.

S nadcházejícím soumrakem se z nedaleké tyčkoviny ozvalo tiché houkání samečka. Po chvíli utichl, patrně odletěl na lov. Mezitím se setmělo, ale noc byla na štěstí poměrně jasná. Přesto jsem všechno co se dělo na hnízdě spíše jen tušil. Bílé chmýří mláďat však bylo i v šeru dobře patrné. - Táhlé, chraptivé "chrrúúú -", kterým samička vítala samečka s kořistí, mě probralo z dřímoty.

S napětím teď hledím na hnízdo a čekám, až se některý z rodičů objeví u mláďat, kteří už také chvíli hlasitě pískají v očekávání krmení. - Konečně! Ve větvích u hnízda slabě zašelestila křídla, a na hnízdo dosedla sova s kořistí v zobáku. Pátravě pohlédla do objektivu, a pak podala kořist mláděti, které se k ní nejvíce tlačilo. Chvíli sledovala jak polyká, a když viděla, že si s doneseným hrabošem poradí samo, tleskla křídly a zmizela ve tmě.

Postupně se ještě více setmělo. Nerozeznával jsem už pomalu nic, prkénko, na kterém jsem seděl, začalo pěkně tlačit, oči bolet, tak jsem raději riskoval krkolomný noční sestup z krytu, a s kalousí rodinkou se rozloučil.

Mladí opouštějí hnízdo ještě dříve, než umějí dobře létat. Posedávají pak po větvích okolo, kde je staří dokrmují, a drží se pohromadě ještě dlouho potom, kdy už létání dokonale ovládají. Než se to však naučí, stává se, že se jim přeskok na sousední větev nepodaří, spadnou na zem, a mohou se pak lehce stát obětí predátorů. V této době slýcháváme také z lesních okrajů a remízků jejich táhlé naléhavé pískání, kterým se začnou ozývat ještě dlouho před stmíváním. Když pak se létat naučí, doprovázejí své rodiče při lovu, a stále je nutí svým hladovým křikem k většímu loveckému úsilí.

Přemysl Pavlík

#Kalous ušatý, Sovy, Ptáci, Příroda, Lovecké příběhy, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie, 

Daněk evropský. Dančí zvěř, Daněk, #Daněk, Příroda a myslivost, Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie

Daněk evropský

Daněk evropský


 U dobře založených daňků mají druhé, popřípadě třetí parohy znatelnou růži, očník a opěrák, ukončené buď hrotem (šesterák) nebo v horní části s lodyhou rozšířenou až zploštělou, vytvářející malou lopatku, někdy vykrojenou. 

Toto a další paroží je pak vytloukáno v srpnu až září a shazováno v květnu, u starých daňků i v dubnu. Starším daňkům se tvoří lopaty, vznikající plošným rozšiřováním lodyh nad opěrákem. Podle síly lopaty se rozeznávají lopatkáči a lopatáči.  Daněk s třetím parožím má zpravidla tři prsty na lopatce a nazývá se lopatkáč - troják, daněk se čtyřmi prsty se nazývá párák, a s pěti prsty kořenáč, má-li daněk na lopatě šest prstů je teprve lopatáčem, a to buď slabým, nebo silným. První prstovitý výběžek na spodu lopaty, palec, je buď jednoduchý, nebo u vyspělých daňků dělený. Poslední prst na konci lopaty se nazývá hák, bývá vyvinutý až u starších daňků.
 Nejlepší paroží má daněk mezi 6. až 10. rokem života. Daněk zpátečník má slabé krajkování na lopatě, které přechází ve zvlněné zakončení. Ve výjimečných případech nasazuje daněk též krátký nadočník (výsadec), a to většinou jen na jednom parohu.


#Dančí zvěř, Daněk, #Daněk, Příroda a myslivost, Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie

ZÁKON O MYSLIVOSTI - Výklad, Setkání v lese, černá zvěř bachyně a selata, bojíte se? #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Bachyně a její selata "markaziny"

Bachyně vodí selata prakticky od metání do metání (narození) nové generace selat


Takže by vlastně nový text vylučoval lov bachyně vodící selata celoročně. Tím rozhodně není položen základ ke snižování stavů prasete divokého. Černá zvěř na rozdíl od ostatní se v přírodě chová obdobně jako domácí prase. Stále častěji dochází k chrutí a následně k metání selat v průběhu celého roku. O tom, co to způsobuje, bylo popsáno mnoho papíru, ale taková je skutečnost a tu musíme respektovat.

Na dotaz, jak je to s pojmem bachyně vodící selata, mi bylo z Ministerstva zemědělství sděleno, cituji: se rozumí samičí zvěř prasete divokého, která vodí selata ještě nepřebarvená, tedy „markaziny“. Ostatní bachyně, které jsou v tlupě již přebarvených selat, lze lovit v období 
od 1. srpna do 31. ledna následujícího roku.

V čem tedy vidím problém? Pokud ve Sbírce zákonů vyjde zákonná norma, tak by měla být jednoznačná. Rozhodně by nemělo dojít k tomu, že bude třeba dodatečně vysvětlovat pojmy. Pokud to upřesňuje předkladatel vyhlášky, tak podotýkám, že z hlediska výkladu zákonů je k tomu oprávněn pouze soud, ostatní výklady se nezavrhují, ale soud není povinen se nimi ztotožnit.

Okolo černé zvěře je více pojmových nedostatků. Ve stanovisku Ministerstva zemědělství se konstatuje, že, cituji: pojem „vodící bachyně“, ani sele není legislativně definován. Tato pojmenování se běžně používají, vychází z mysliveckých znalostí a tradic. Držitelé loveckého lístku, kteří řádně složili zkoušku z myslivosti, vědí a znají význam těchto pojmů.

Pojmové zmatení už je mnoho let v termínu „lončák“. Zákon o myslivosti jej používá například v ustanoveních o zakázaných způsobech lovu § 45 odst. 1 písm. u), kde vedle výčtu zvěře, kterou lovit na společném lovu nelze, je dovolen lov selete a lončáka.
Nechci rozvádět velmi omezenou možnost odlišit lončáka od dospělého kusu, tak pokud použiji předchozí výklad Ministerstva zemědělství pojmu sele ad absurdum, tak na společném lovu je možno lovit jen „markazíny“. To je poněkud zvrácené, ale bohužel reálné. Mohlo by to vést ke vzniku dalšího, dnes málo rozšířeného pojmu „letošák“, ale to už je opravdu nepřijatelné.

V chovech prasete domácího se termín lončák, ani letošák nepoužívá.

Pokud bude ulovena bachyně v době lovu, bez ohledu zda individuálně nebo na společném lovu, tak mi není jasné, jak bude možné poznat, zda se jednalo o vodící bachyni, která měla ještě „markazíny“, nebo selata přebarvená. Podle stavu struků se dá pouze usuzovat o selatech, těžko jednoznačně rozhodnout.
Ze své zkušenosti a z toho co vím od jiných, tak se často stane, že na společném lovu v období říjen až prosinec je ulovena bachyňka, pohledově i po ohledání loňčák, která má struky svědčící o tom, že má selata a někdy potom v honitbě skutečně opuštěné „markazíny“ najdeme.

Při respektování znalostí života prasete divokého, kdy na rozdíl od ostatní spárkaté nemá jednoznačnou dobu rozmnožování, si myslím, že by měla být doba lovu určena jen ve vztahu k definovaným pojmům a termínům, byť i jen ze zoologie. Srnu je možno odlovit v době, kdy jsou srnčeti čtyři měsíce, zatímco seleti bachyni je o měsíc více.

Proč tak široce nově stanovenou dobu lovu černé rozebírám?

Chci tím naznačit, že vzniká prostor pro střetávání ochránců bachyní a následně o nepříjemnostech, které si mezi sebou už dnes myslivci mohou dělat, tedy spíše dělají.

Ing. Jiří Vronský

#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Příroda a zvěř - daněk. Dančí zvěř, Daněk, Příroda a myslivost, Les, #Lovecké stezky, Myslivecké fotografie

Příroda a zvěř - daněk
Daňčí zvěř je u nás chována také v oborách. A to již asi 500 let. Do volnosti se tato zvěř dostávala z počátku únikem z obor. V posledních desetiletích je ale daňčí zvěř vysazována do volných honiteb. V současné době produkují daňci v našich oborách velmi silné trofeje, které přesahují bodové hodnoty 200 bodů CIC. Daňci ve volných honitbách tak vysokých bodových hodnot nedosahují. Je třeba se zamyslet proč tomu tak je. 
Předně je nutno říct, že daňčí zvěř ve volných honitbách pochází pouze s původních chovů daňčí zvěře, která byla chována v našich oborách.

#Dančí zvěř, Daněk, Příroda a myslivost, Les, #Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, 

Křepelka polní Coturnix coturnix Křepelka polní - „pět peněz“, ozývá se i za noci. Lovy fotoaparátem...

Křepelka polní - „pět peněz“, ozývá se i za noci.
Křepelka polní je veliká asi jako kos černý. Je zemitě hnědě zbarvená s podélnými černými a bílými proužky.

 Samec má na hrdle černou kresbu, která chybí samicím i mladým jedincům. Při vzletu vydávají křídla značný hřmot. Na hřbětě mají při vzletu viditelné dva žlutavé podélné pásy.
Hlas – bývá reprodukován jako „pět peněz“, ozývá se i za noci.

Hnízdění – žije skrytě v oraništích a na lukách. Většinou je prozradí pouze hlas. Křepelkám zjevně nesvědčí změny ve způsobu obhospodařování zemědělské půdy a jejich stavy ve střední Evropě se v minulých desetiletích výrazně snížily. Dnes je spíše slyšíme v pahorkatinách, kde vliv velkovýroby omezovaly existující přírodní podmínky. Hnízdí v červnu až červenci jednou ročně. Hnízdo je umístěno na zemi v malém důlku vystlaném stébly ve vegetaci skrývající ji pohledu zhora.
Samice snáší 7 – 14 hnědožlutých, tmavě hnědě skvrnitých vajec na kterých sedí sama asi 17 dnů, nekrmivá mláďata poté vodí jeden měsíc.
Potrava – semena různých plevelů, listy rostlin a v létě i hmyz.
Křepelka polní je jediný tažný druh z našich hrabavých. Dovede bez přestávky přeletět Středozemní moře i Saharu až do východní Afriky, během tahu se objevuje na nejrůznějších místech. Táhne jednotlivě i v malých skupinách vždy těsně při zemi a vždy v noci. Ze zimovišť v Africe přilétá počátkem května a odlétá v září až říjnu.

Rozšíření v ČR. Hnízdí nehojně na většině území,hlavně v nižších a středních polohách,místy však vystupuje i vysoko do hor-nejvýše byla zastižena v Jeseníkách ve 1464 m.n.m.
V 19.století byla u nás velice hojným druhem...

Poznámka: Fotografie - křepelka  Snad bude mít štěstí a stihne uletět. Můj kamarád tady u nás na vsi dělá traktoristu a když jede sekat, říká: "Jedu vraždit" .Jednu sekačku má pověšenou před traktorem, druhou do boku a seká pás 6m široký neuteče prý nic. Ptáci, zajíci, srnčata, bez hlav, bez nohou , hotová jatka. Když se k tomu přidá mulčování a postřiky a automobily , tak v té krajině moc zvěře nezůstane. Ale pro bouchaly je pořád největší "škodnou", liška, jestřáb, káně...

Daňci začali shazovat paroží #Daněk, Příroda a myslivost, Dančí zvěř, Shozy, Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie,

Daněk skvrnitý
#Daněk, Příroda a myslivost, Dančí zvěř, Shozy, Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie, 

U dobře založených daňků mají druhé, popřípadě třetí parohy znatelnou růži, očník a opěrák, ukončené buď hrotem (šesterák) nebo v horní části s lodyhou rozšířenou až zploštělou, vytvářející malou lopatku, někdy vykrojenou. Toto a další paroží je pak vytloukáno v srpnu až září a shazováno v květnu, u starých daňků i v dubnu. Starším daňkům se tvoří lopaty, vznikající plošným rozšiřováním lodyh nad opěrákem. Podle síly lopaty se rozeznávají lopatkáči a lopatáči.
Daněk s třetím parožím má zpravidla tři prsty na lopatce a nazývá se lopatkáč - troják, daněk se čtyřmi prsty se nazývá párák, a s pěti prsty kořenáč, má-li daněk na lopatě šest prstů je teprve lopatáčem, a to buď slabým, nebo silným. První prstovitý výběžek na spodu lopaty, palec, je buď jednoduchý, nebo u vyspělých daňků dělený. Poslední prst na konci lopaty se nazývá hák, bývá vyvinutý až u starších daňků. Nejlepší paroží má daněk mezi 6. až 10. rokem života. Daněk zpátečník má slabé krajkování na lopatě, které přechází ve zvlněné zakončení. Ve výjimečných případech nasazuje daněk též krátký nadočník (výsadec), a to většinou jen na jednom parohu. Zrůdy paroží se vyskytují velice vzácně (parukáč), daněk bez paroží (holec) nebyl dosud zjištěn.

Dospělí daňci mají paroží rozložité, s dlouhými, pravidelně zaúhlenými lodyhami, s dlouhou a širokou lopatou ukončenou prstovitými výsadami, tzv. krajkováním, silným a zatočeným očníkem a opěrákem.

Lovecké příběhy, na loveckých stezkách. Co víme ještě o lišce? Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců

Liščata
Myši i v těch nejlepších myších letech tvoří cca polovinu liščí stravy. I když jim myši nejvíc chutnají. Krom drobné lišky milují třeba žížaly, chrousty, kobylky, žáby, veškeré ptáky a jejich vajíčka. V číslech je to ročně 6-8 tisíc hlodavců, a 10 000 jedinců hmyzu na jednu lišku.

Jedno z lidových pořekadel říká, že spíše ovce vlka sní, než přelstíš lišku.  Je to velmi jednoduché, liška půjde vždy po spádu. Nutností je naprosto potichu přijít na štont, a v dobrém větru. Liška neuvěřitelně dobře slyší, sluch je její nejdůležitější smysl. Je prokázáno, že slyší i žížalu v podzemí - ten zvuk, který vydávají štětinky na těle žížaly při prodírání podzemními chodbičkami, navíc naprosto přesně lokalizuje místo, odkud zvuk přichází.

Proto i tiše se pohybujícího člověka dokáže uslyšet i na 100 m v tichu a bezvětří. Spády lišky jdou po zkušenostech poměrně přesně odhadnout, a pokud si nevíte rady, tak až na sněhu je určitě odhalíte. A nehledej ji jen v houštinách, tam jen když prší a fučí. Jinak spíše stařina, zarostlé meze, ostrůvky v polích, a to i velmi malé. Tam, kde nechodí lidi se liška rozvaluje i jen mezi kameny, toho krytu když je hezky moc nepotřebuje a má lepší přehled. Ty, co zaléhají v lese jsou v pěkném počasí na pasekách, málo zarostlých stráních a tak. Nory opravdu minimálně, spíše lišky, než lišáci, myslím si, že někteří lišáci krom kaňkování, velmi silných mrazů a vichřic na podzim do nory nevlezou.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců, 

Jak nafotografovat srnčí říji? #Srnčí říje, Srnčí zvěř, Myslivecké fotografie

Období srnčí říje se vyznačovalo horkým, suchým počasím, pouze noci přinášely trochu úlevu. Nejkrásnější byla časná rána, kdy bylo ještě příjemně chladno, vzduch voněl a na trávě se třpytily krůpěje rosy.
Období srnčí říje a fotografie

 Ptáci už počátkem srpna příliš nezpívali a tak když jsem s prvními známkami rozbřesku procházel mezi poli a pásy křovin, bylo téměř ticho, přerušené ojediněle trylkem skřivana, zavoláním křepelky, zvukem v dálce jedoucího auta nebo vlaku.

Chodil jsem střídavě na několik míst, ale poněvadž jsem si předsevzal nafotografovat srnčí říji, chodil jsem hlavně do otevřeného terénu, kde je více světla a lepší přehled.
Ten den jsem ještě za šera chvátal do míst, kde jsem doufal, že se srnčí bude stahovat. Úmorná vedra takřka vysušila potoky a zvěř přece musí někde pít! Patrně tak činí v noci a ráno bude zacházet do krytu. Na to jsem spoléhal a vytipoval si potok, který sice už takřka netekl, ale v hlubších tůních bylo zatím vody dost. Potok protékal v těch místech krajem polního lesíka, nad ním, do svahu bylo již posečené obilné pole a dále velký lán kukuřice, v níž mělo srnčí dobrý kryt a přes den se tam zdržovalo.
Když jsem po strništi docházel k potoku a nahlédl přes terénní vlnu, viděl jsem ležet srnčí pár na strništi asi 200 m před sebou. Mladý srnec s vysokými parůžky občas zavíral oči a dřímal, srna se po chvíli zvedla a začala brát trávu, která prorůstala strništěm. Srnec ji brzy následoval, aby se pak dost laxně pokoušel srnu honit. Zdálo se, že to hlavní se odbývalo za chládku, v noci. Asi po půlhodině střídavého popásání a náznaků honění se stáhli do lesíka k potoku.
Přešel jsem ke kraji lesa také a usedl na zvýšený okraj. Měl jsem přehled na celý svah se strništěm nad sebou, až k lánu kukuřice.
Na vzdáleném konci pole vyšel z kukuřice kus daňčí zvěře - silná daněla bez dančete, směřovala pomalu k potoku. Přímo nade mnou vyšlo z kukuřice letošní lišče a za soustavného očichávání terénu se blížilo ke mně. Jakmile narazilo na moji stopu, dlouhými skoky se vrátilo do kukuřice. Mezitím zašla k potoku do křoví i daněla.
Začínalo se oteplovat, blížila se sedmá hodina, když v porostu lemujícím potok nastal opět pohyb. Krajem porostu táhli srnec se srnou, stejní, které jsem pozoroval ráno. Chvílemi se ztráceli v hustém porostu mladých olší, lísek a plané trnky, chvíli šli krajem pole a stále se blížili. Náhle se srna, která šla první, vynořila z křoví snad 15 metrů ode mne. Zůstala na mne chvíli udiveně hledět, ale to byl jen mžik, otočila se a zmizela v křoví.
Déle nemělo cenu tady čekat, zkusím ještě změnit stanoviště. Moc nadějí jsem si nedělal, čím více den pokročil, narůstalo vedro, ale v říji to až tak na závadu není. Přesunul jsem se asi kilometr, na opačnou stranu kukuřičného lánu, kde ve vysoké travnaté mezi je postavena kazatelna s dokonalým výhledem na všechny strany, tentokrát ovšem omezeném z jedné strany porostem vzrostlé kukuřice.
Seděl jsem jen chvíli a nad zatravněnou mez s přiléhajícím strništěm přilétl lovit samec motáka pochopa. Před 20 lety se tento pohledný dravec vyskytoval jen v okolí větších rybníků s rákosovými porosty, za uvedenou dobu se však rozšířil natolik, že dnes obsazuje každý vhodný kousek rákosin na mokrých místech mezi poli a běžně je k vidění, jak loví typicky kolébavým pomalým letem, zejména nad obilnými poli.
Zaujatý sledováním pochopa jsem ani nepostřehl, kdy se z kukuřice vynořil říjný pár. Ale hned mi bylo jasné, že se schyluje k tomu, co se už celý týden snažím, zatím bez úspěchu, nafotografovat. Srnec musel na říji připutovat z některé okolní honitby, chodil jsem do těchto míst od jara často a nepřehlédl bych jej. Mladší kus, se skoro černým parožím, dlouhé výsady, slušná hmota a perlení, takového jsem si přál, když jsem to plánoval. Ovšem, nevěděl jsem o takovém a teď tu byl, jak na objednávku.

Opatrně jsem sáhl po fotoaparátu se 400 mm objektivem, plný obav, ať se při milostném rituálu nevzdálí příliš z účinného dosahu teleobjektivu, ať někde nezavadím a nezpůsobím hluk, kterým bych je zradil a přišel tak o tuto jedinečnou, možná životní, příležitost.
Srnec příliš nemařil čas, po povinném úvodním kolečku se nahrbil, přitáhl větrník, nasál vzrušující pach a vzápětí se vzepjal a krátce pokládal. Když sklouzl dolů, po pár krocích zůstal apaticky stát, se svěšenou hlavou. 
Srna toho využila a zatáhla do kukuřice. Srnec se rychle probral z letargie a vklouzl za ní.
Bylo 8.30, slunce hřálo naplno. Se zašuměním vyrazil z kukuřice říjný pár, tentokrát ve svižném tempu, přeběhl mez a dostal se na strniště. Srna se snažila dostat přes strniště k potoku, srnec ji chtěl za každou cenu vrátit do kukuřice. Ale kde by to byl svedl. Srna vytrvale směřovala za svým cílem, při každé její kličce srnec přeběhl a brzdil, jen se za ním na strništi prášilo. Po chvíli srna dokázala, přes usilovnou srncovu snahu jí to překazit, zmizet v křoví, srnec chvíli s větrníkem u země slídil, aby pak zmizel za ní.

Zdeněk Kratochvíl, text příspěvku

#Ledňáček na rakytníku u řeky vytrvale čeká na rybku, posléze následuje bleskurychlý pád do vody. Ledňáček, Příroda, Myslivec a zvuky v přírodě, Myslivecké fotografie

Tento barevný skvost našich opeřenců mi dělá téměř den co den potěšení svojí přítomností v korytu říčky před domkem, ale před takovými dvaceti lety jsem ho zaregistroval jen párkrát v roce.
Ledňáček na rakytníku u řeky

Možná to bylo nejen mojí menší pozorností, ale i jeho celkově menším výskytem a objevováním se jen při nějakých přeletech. Ať je to jakkoliv, v současnosti je stálým obyvatelem říčky. Nejčastěji ho lze spatřit u poklidné hladiny nad splavem, který nám šumí téměř pod okny. Sedí tam nehnutě, na betonovém pásu zpevňujícím břeh, vytrvale čeká na rybku, posléze následuje bleskurychlý pád do vody. Byl-li lov úspěšný, ledňáček s rybkou v zobáku párkrát zatřepe hlavičkou, kořist zhltne, ponoří se několikrát do vody, snad aby zapil sousto, a potom spokojeně odletí těsně nad hladinou ve velké rychlosti na jiné stanoviště. Někdy však čeká i na převislých větvích stromů i keřů na březích - a bývá také úspěšný, i když se do vody vrhá až ze čtyř metrů. Jeden čas si oblíbil stanoviště na ostrůvku rákosí, které přinesla velká voda do středu toku těsně nad splav. 

Počátkem března se na ostrůvku chystala hnízdit kachna, ale zavčasu přišla větší voda, ostrůvek zaplavila a kachna si určitě našla lepší stanoviště. Kachny ledňáčci moc v lásce nemají, čeří totiž vodu, tím jim znemožňují úspěšný lov a oni se musí s nervózním povykem, ostrým hlasitým „fí fí fí“, přemístit na jiné stanoviště. Před pár lety jsem zažíval velké zklamání, přišla tehdy tuhá a dlouhá zima, v jejíž druhé polovině jsem ledňáčka nespatřil, jiné zimy zůstával, ale i na jaře jsem ho marně vyhlížel, objevil se až koncem léta, bohužel velmi sporadicky. Pomohly dvě mírné zimy za sebou a barevný klenot se, nejen k mému potěšení, ukazoval ještě častěji než před onou kritickou zimou, i několikrát denně. 
Počátkem loňského neobvykle teplého března odstartovali kosi a drozdi svými flétnovými koncerty v okolí říčky jaro, aniž by čekali na jaro kalendářní. Nezbylo mi, než žasnout nad umem těchto hudebníků, jen to ledňáčkovské ostré „fí fí fí“ koncert čas od času kazilo. V té době jsem jednoho slunečného dne pomáhal manželce na zahradě za domkem věšet prádlo a z koryta Rusavy se opět do kosího a drozdího pění ozýval křik ledňáčka, jenomže hlasitější, nervóznější, až moc často, a ne jednoho. Než jsem stačil odejít ze zahrady k říčce zjistit příčinu neobvyklého vzruchu, přeletěli nám s křikem dva ledňáčci jako střely těsně nad hlavou do sousedních zahrad. 

To jsme ještě za celá desetiletí nezažili, aby létali tak daleko od říčky. Po delší chvíli se k nám nesl z Rusavy opět hvízdot ledňáčků - to už jsem šel na zvědy a v korytě mě čekalo něco neobvyklého. Nad hladinou i v několikametrové výšce poletovali s povykem divoce tam a zpátky dva ledňáčci, dokonce chvilkami usedali na vysoké lípy na břehu, kde jsem je nikdy předtím nespatřil, a třetí klenot seděl v klidu u hladiny. Překrásný byl pohled, když jednu chvíli ledňáček přistál na bohatě kvetoucím keři zlatice - „zlatého deště“. Potom oba s nepřestávajícím hvízdotem odlétli, třetí se vzdálil také, ale v tichosti, v okolí říčky nastal klid. Ovšem ne na dlouho. Ze zahrady jsem se šel podívat, jak se vyvíjí situace a byl jsem překvapen zvláštním, do té doby nevídaným, jevem. 

Na oblíbeném místě ledňáčkovské čekané, betonové zídce u vody, byly těsně vedle sebe dva barevné drahokamy se zářivě rezavými bříšky, lemovanými modrozelenavými lesklými křidélky. Ledňáčci stáli jako tučňáci a po chvilce se také jako oni groteskně pohybovali - posouvali se současně jako tanečníci „úkrok sun úkrok“. Stál jsem vyjevený, chtěl jsem zavolat i manželku na toto výjimečné představení, ale vzápětí vše překazil třetí aktér, s povykem přiletěl, jen na pár vteřin vytvořil na zídce trio, to se nelíbilo předchozímu duu - a všichni s hvízdotem odletěli.
Přelety a pokřiky ledňáčků se toho dne opakovaly, ale taneček nikoliv, možná na jiném místě. 
Hned v noci po onom dni se rapidně zhoršilo počasí, ochladilo se, hodně pršelo, hladina Rusavy se zvedla, voda zakalila, na toku před naším domkem nebylo žádné klidné místo, tudíž nic vhodného pro ledňáčky, dva dny žádného nebylo vidět. Až v dalších dnech byla situace v normálu - čekání, lovy, přelety, hvízdot jen při blízkém výskytu kachen. Marně jsem celý týden nahlížel do koryta, zda budu svědkem dalšího tanečku, nedočkal jsem se ani po čtrnácti dnech. Nikdy jsem o podobném chování ledňáčků nečetl ani neslyšel - že by to byl rituál jejich námluv?

Bachyně a selata na jaře. Les je věčně zelený #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Bachyně se selaty počátkem jara
Lov na divočáky není pro všechny a je to dost často, pokud chceme být úspěšní, i adrenalinová záležitost. 

Na začátku zimy jsem se pokoušel ulovit sele na kukuřici, moc se mi to nedařilo, a tak jsem s dobrým větrem chodil za tlupou delší dobu. Ale bachna byla chytřejší a vždy se jí podařilo unikat. Tlupu doprovázel lončák, tedy podle velikosti jsem usuzoval, že lončák, a kontroloval, zda není bachna už připravená ke chrutí. Najednou si to zamířil směrem ke mně. A tak jsem se rozhodl, že ulovím alespoň jeho. V okamžiku, kdy mě míjel asi na vzdálenost osmdesáti metrů jsem vystřelil. Žuchla kule, povalila divočáka. 
Ale v okamžiku kdy jsem přebíjel se lončák zvedl a ztěžka se rozeběhl na mě. V okamžiku, kdy jsem měl „plný puškohled“, padla druhá rána na hlavu a divočák mi setrvačností dojel po sněhu skoro k botám. Přiznám se, že když jsem volal otci mobilem o pomoc při transportu, ještě sem prý koktal. Než došel otec, tak jsem si podrobněji prohlížel úlovek. A při pohledu na zbraně se do mě doslova pustila třesavka - přede mnou ležel čtyř až pětiletý kňour, páráky jako nože! Při pozdějším zkoumání jsem doma zjistil, že má prostřelenou polovinu páteře směrem od pírka do krku, rána byla zhnisaná, někde už i zhojená. V kondici by tento kňour měl hodně přes sto kilo a na volném prostranství bych na něj určitě nestřílel. Takhle vážil ani ne šedesát kilogramů a přesto, že měl ránu na komoru na plíce mezi žebry, šel si to se mnou vyřídit.

Chodím často se psy do leče, mám jagoše a německé křepeláky. A proto vím, že je třeba ostrých psů, hlasitých a hlavně důrazných při práci jak na stopě, tak při vyhánění z houštin. Bohužel náš nynější zkušební řád je pro praktický lov k ničemu, na honičských zkouškách ochota práce na černou, tak zvaná obůrka, nemá nic moc společného s praxí. Bylo by asi dobré si uvědomit, že při stoupajícím odstřelu této rytířské zvěře bude potřeba i specialistů na naháňky, ale hlavně na dosledy. Ano tak jako dnes chceme na českém fouskovi nebo jiném ohaři práci porovnatelnou s angličany, tak bychom měli chtít po honiči důraznost, odvahu, vytrvalost, hlasitost, kvalitní nos, a hlavně jedince pevných nervů, pokud se rozhodne tyto zkoušky složit. A to napříč plemeny, ktesá se jich mohou zúčastnit.

A asi by nebyla od věci povinnost mít takového specialistu v každé honitbě, pokud loví ročně více černé zvěře, dejme tomu šedesát kusů. Protože pakliže bude k dispozici takovýto kvalitní jedinec, nebude docházet k tomu, že se nacházejí kostry zhaslé nedosledované zvěře a nebo se vůbec nedosledován poraněná zvěř.

Podle mého názoru není na černou zvěř dostatečně účinná vábnička tak, jako na jiné druhy zvěře. Ano, vím, vyrábějí a prodávají se vábničky na černou zvěř, ale mně se osobně osvědčila jenom srnčí vábnička imitující pískání srnčete. Takto jsem ulovil několik lončáků u kukuřice nebo dokonce i sele v srnčí říji.

Lov černé zvěře je také uměním, a pokud se provozuje i jinak, než sezením jen na vnadištích, je k němu potřeba vytrvalosti, dobré fyzické kondice a hlavně lovecké vášně. Ještě mi není padesát let, ale už nyní se musím někdy dost přemlouvat k vycházce hlavně ráno nebo v chladném počasí. A pokud si vzpomenu na svoje začátky, tak jsem se šel do rána domu i třikrát ohřát a šel znova ven. A to jsem u nás ve sdružení skoro nejmladší a tak je to pomalu všude, kam se okolo podívám.

Přitom ulovení divočáka bylo vždy ceněno, i Bivoj byl za tento um náležitě uctíván. Proto má u mě černá zvěř neskonalou úctu a respekt a zážitky se asi nedají porovnat s jinou zvěří.

Černá zvěř má opravdu specifické životní projevy a chování, proto se jí také tolik daří v současné zemědělské krajině a nebude vůbec jednoduché se s jejími narůstajícími stavy vypořádat. A právě předáváním zkušeností nás myslivců, sdělováním si praktických poznatků, se můžeme zdokonalit v lovu černé zvěře a pokusit se zastavit expanzi stavů.

Jiří ČECH
#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

Příroda a myslivost Fotografie z myslivosti Lovecké příběhy Černá zvěř Myslivecké fotografie Myslivecká videa Myslivecká zábava Způsoby lovu a historie Ptáci Příroda Srnčí zvěř Zvěřina a kuchyně myslivce lov Lovecké stezky Myslivecké tradice Černá zvěř - bachyně Lovy fotoaparátem Srnec Liška Názory myslivců Drobná zvěř Lovy srnčí zvěře Kuriozity Jelen (Red Deer) Lovy černé zvěře Lovecké zbraně Sele prasete divokého Zvěř v zimě Čekaná Humor o myslivosti Úspěšný lov Les Lov ve svobodném světě #Lovecké stezky Střelectví Honili myslivci Ze života černé zvěře Mateřství a péče o potomstvo Jelení říje Lovu zdar! Instinkty a pudy Jak na to? Příroda a lidé Vysoká zvěř Zima a hlad v lese Černá zvěř - kňour Trofeje Zvěřinové recepty Ženy a myslivost Hunting Rifles Daněk Pravidla lovu srnčí zvěře Srnče aktivity radosti a milování života Myslivec a zvuky v přírodě Bažant Myslivci a konfliktní situace Myslivecké ráno Krmeliště černé zvěře-kamery Kulovnice Přírodní fantazie Žít ve svobodě Doby lovu zvěře Nastřelení lovecké zbraně Optika Srnčí říje Vábení Zákony a předpisy o myslivosti #Srnčí zvěř Jaro Myslivecké písničky Otázky z myslivosti Sociální sítě Čas lásek jelenů Divočák Jelen Pes přítel myslivce Srnec v červnu Muflon Naháňky Společné lovy Zajíc Dalekohledy Diana bohyně lovu Historie Lovecký pes Puškohledy South Africa Chrutí černé zvěře Dravci Krmelec Lovecké brokovnice Myslivcův sen Naše domovy a chalupy Pranostiky a příroda Vtipy Lovecká optika Radost a uspokojení Erika Heligonky Myslivecká mluva Myslivecká zařízení Obory a zvěř Zpracování zvěřiny Bowhunting (lovecká lukostřelba) Happy Days Krmítko Poslední hon Vnadiště #Lovecké právo Houby Idiots With Guns Myslivecké léto Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Namlouvání Pernatá zvěř Poslední leč Sojka obecná Stalo se Zacházení se zbraní deer rut Kachna Kachna divoká Kančí gulášek Koroptev Lovecké štěstí Myslivecké pověsti Na lovu muflonů Orel na hnízdě Reklama a lov Rytíři lesů Srnec Škůdník Tombola Veverky Vysoká Čištění zbraně Aport Dančí zvěř Dřevo a teplo Halali Hirsch-König des Waldes Husa divoká Jak zajíc přelstil líného hajného Krahujec obecný Kritické myšlení Krmeliště pro vysokou Kynologie Laně Lovecké zátiší Lovy lukem a šípem Myslivecký ples Myslivost a Michaela Once Upon a Time in The West Pasování Pohádka O chytré kmotře lišce Pytláci Příroda a zdraví Shozy Webové kamery Zvěřinový guláš broková kozlice Škodná Bažant pečený Co budeme vařit dnes? Holub hřivnáč Kančí kýta na víně Lovecké signály Mannlicher Schönauer kulovnice Milování světu vládne Montáže Raffle ball hunting Srnec jako ze zlata Stádo tlupa rudl Tetřev hlušec Verše myslivce Zubři Zvěřina Zůstal v ohni broková dvojka sv. Hubert #Kančí steaky 1 milion čtenářů Cazando con Arco Chov zvěře Dívka s liškou Evropská Unie Golden Eagle Jelení guláš Kuna lesní Lankasterka Lesník Lion (Lev) Liška Eliška Lucky deer Láska Markazíni Podzim Polesí Strzalowo Psychopati Red Deer Cam Roček Siga Skupinový život Sokolnictví Straka obecná Volavka popelavá Zvěřinová paštika Záchranná stanice hamerles Amerika Cesty Chile Atacama Drozd kvíčala Hejkalové Jagd Jelení kýta Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kalendárium Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Krkavec velký Kukačka obecná Káně lesní Kňour útočí Lesnická škola Lesní plody Lončák Los (Elk) Makov Malorážka Mauser M98 Moose Hunting Nástřel Odchyt pernaté Ornitologie PF Památka myslivce Pečená kachnička Pečené prasátko Pohádka stromů Polák chocholačka Posed Poslední hryz Rychlý srnec Skupinka jelenů různého věku Slanisko Sokol stěhovavý Sovy Srnčí guláš po myslivecku Strzalowo Svíčková Synantropie Teritorium VORAŘI Wildlife Zahrady Zdraví Zeiss Zimní oblečení a obutí Zvěř a počasí Újeď Čáp bílý Šoulačka Šípková omáčka ke zvěřině #Daněk #Waldemar Matuška #Černá zvěř - bachyně Aglomerace Anatomie jelena Berneška Borrelióza Borůvky Brenneke Chukar Partridge Datel černý Double Rifle Dudek chocholatý Filip Gepard Gorilla Hořící špalek Hájovna U pěti buků Investiční zlaté mince Jaguar Jahody Jelen útočí Kalous ušatý Kančí kýta na smetaně Kančí se šípkovou Kaňkování Klíště obecné Krmeliště černé zvěře Krteček Kulový dvoják Kvakoš noční Křepelka polní Labuť Lama Lasice hranostaj Ledňáček Lovy na černou v Maďarsku Mauser M03 Medicina Medvěd Minutkový srnčí guláš Miška Na stojáka Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Orel bělohlavý Osudový srnec Pamětní mince Paul Mauser Polesí Strzalowo Polsko Potápka chocholatá Páření Čmelák královna Ruger’s M77 RSI Rys ostrovid SWAROVSKI Sauer 101 Skřivan Slivovice Sluka lesní Slunce Sršeň obecná Stehlíci a ledoví muži Strakapoud velký Strašidla Svišť Swedisch Fire Torch Sýkorky Tetřívek obecný Tom Miranda Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Upíři Velikonoční sekaná Vlha pestrá Vodouš šedý Vydra Vytápění chalupy Welshspringerspaniel Woodcock Hunting Zlato a šperky Zoologie Zvěř živě Čejka Červenka obecná Čiplenka Čmelák Špičák Švestky Ťuhýk Životní srnec

Vybraný příspěvek

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,  poloplášťová střela RWS 3,24g Zdařilá fotografie a takové se často nevidí. Někom...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...