Zobrazují se příspěvky se štítkemMyslivci a konfliktní situace. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMyslivci a konfliktní situace. Zobrazit všechny příspěvky

NÁŘEK SRNČÁTEK. Kdo neslyšel srnčí nářek a nemusel ho ukončit ten to nikdy nepochopí I přes velkou snahu a úsilí jsme na louce přišli o jedno sotva třídenní srnče ze dvojčat, které tam srna měla. Srnče, Srnčí zvěř, Stalo se.

Nářek srnčátek
Srnče před senosečí čeká na matku v úkrytu


Dnešní den u nás probíhala senoseč na zhruba dvaceti hektarech/ ještě nás jich čeká asi sto/. Soukromý zemědělec nám dal včas vědět, abychom mohl...i udělat co možná nejlepší opatření na záchranu mláďat zvěře a tak jsme včera v podvečer celou lokalitu prošli s kolegy myslivci a dobrovolníky, kteří dorazili z Mělníka a z okolí Dubé. Umístili jsme akustické plašiče a udělali jsme vše co šlo, aby si srny odvedly svá mláďata do krytu lesa. Ráno jsme se s Martinem, zemědělcem, který louky obhospodařuje domluvili kde začne sekat a jak budeme postupovat, aby došlo k co nejmenším ztrátám. Vyzval jsem ještě po fc lidi z řad dobrovolníků, aby nám přišli pomoci. Ráno dorazili jen myslivci členové našeho spolku všichni již důchodového věku. I přes naší velkou snahu a úsilí jsme na první menší louce přišli o jedno sotva třídenní srnče ze dvojčat, které tam srna měla. Druhé, které leželo na jiném místě se mi naštěstí podařilo najít a vynést do bezpečí. Na druhé louce jsme den předtím jedno malé srnče lokalizovali a to se nám i dnes podařilo s kolegy najít.

V dopoledním úmorném vedru jsme prošli kolem dvanácti hektarů a pak už chlapi opravdu všichni důchodového věku nemohli. Takže odpoledne jsem na zbytek luk jel už sám se synem Zdendou. Naštěstí další část luk byla pečlivě projitá již den před tím a tak vše vypadalo již dobře….když jsme se Zdendou procházeli pásem kopretin uslyšel jsem z dáli kde jel traktor a dosekával již jen takový malý kus předchozí části louky, srnčí zoufalé pískání….proč sakra já, proč zrovna já musím vždy být u téhle situace, blesklo mi krutě hlavou. Utíkali jsme tam a viděli srnu jak zoufale pobíhá kolem naříkajícího srnčete, které se už nemohlo na své useknuté běhy postavit, hrozný zážitek, hrozný a ještě jednou hrozný a hrozný co musím i následně udělat, Zdenda rychle hledá společně s traktoristou, kterého jsme zastavili ve zbytku neposekané trávy jestli tam není druhé, já mezitím musím odehnat srnu, která kolem mláděte pobíhá a potom rychle doběhnout k tomu naříkajícímu mrňouskovi, pokleknout a co nejrychleji mu nožem ukončit trápení….

Kdo neslyšel srnčí nářek a nemusel ho ukončit ten to nikdy nepochopí a nikdy nepochopí co to dělá se mnou tam uvnitř.

Jsem myslivec zvěř i lovím, mnozí lidé mě za to odsuzují, dokonce mě i mé kolegy pomlouvají, kvůli aktivitě při záchraně mláďat častokrát to opravdu zamrzí a bolí, ale tohle bych nikdy nepřál ani těm co tak mluví, to aby každý rok museli zažít to samé co zažívám o senosečích já, nikdy nebudu vůči tomu imunní, nikdy se nebudu stydět za slzy a bolest jakou při tom cítím a vždy se budu snažit, dokud budu mít síly, dělat vše pro to, abych takovýchto zážitků měl co nejmíň…..přišli jsme dnes o dvě srnčata, dvě jsme zachránili a vynesli, další si srny odvedli do bezpečí po včerejším zneklidňování, ještě v sedm hodin jsme ze Zdendou a naším nejstrarším členem Pepou v dešti , umisťovali akustické plašiče na další louku, která se má zítra sekat….byl jsem celý den na loukách a snažil se pomoci, pomoci těm kteří se nemohou bránit. Pomoci proto, aby o senosečích nebyl slyšet už nářek srnčátek.

Děkuji moc zemědělci Martinovi, že včas dává vědět a umíme spolu mít společnou řeč, děkuji všem myslivcům, dobrovolníkům , kteří při dnešní senoseči i včerejší prevenci pomáhali a třebas dnes další smutný zážitek tak věřím, že to bude jen lepší a věřím, že jsme naší mysliveckou kampaní otevřeli tisícům lidem oči.

Jmenuji se Petr Slaba a jsem myslivec

#Srnče, Srnčí zvěř, Stalo se, Záchranná stanice, Myslivci a konfliktní situace, Honili myslivci, Lovecký pes, 

NA NAHÁŇCE. Co se stalo při lovu černé zvěře. #Naháňky, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Kňour útočí, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců

Prase divoké
Již po léta jezdím každoročně na hony také do nedalekého Mysliveckého sdružení, a to nejen pro trvale dobrý výřad drobné zvěře a divočáků, ale především pro velmi příjemnou kamarádskou atmosféru během celého průběhu honu, přitom však disciplínu a pořádek během všech lečí, včetně dodržování mysliveckých tradic.

Tedy vše tak, jak by mělo na správném honu být. Ranní nástup i večerní slavnostní výřad po zapálení ohňů doprovází troubení mysliveckých hlaholů. To vše probíhá v prostranství před doslova reprezentační mysliveckou chatou, kterou si před léty postavili členové tamního MS. V příjemném prostředí chaty končí každý hon poslední lečí při dobrém občerstvení a bohaté tombole. Přitom nikdy žádné hádky nebo výtržnosti, o kterých se občas píše v tisku nebo se i objeví v televizi v podobě filmového zpracování. Protože myslivecké sdružení provozuje také vlastní bažantnici (ze které mj. zásobuje bažantími kuřaty případné zájemce z některých honiteb MS v okrese Šumperk), navíc má v honitbě také dva rybníky vhodné pro chov divokých kachen a v lesích trvale dobrý stav černé zvěře, pořádá od počátku listopadu několik honů na drobnou a černou zvěř. 

Vlastní hon probíhá většinou tak, že v dopoledních lečích se loví v bažantnici kohout i slepice, v ostatních lečích bažant kohout, kachna, zajíc a škodná. Po obědě (většinou v myslivecké chatě) se odchází do lesů, kde se v každé leči loví zajíc, liška a především zvěř černá. Na výřadech bývá při prvních honech do 100 ks drobné zvěře, selat a lončáků jak kdy, většinou tak tři až deset kusů (někdy i více). Před asi deseti lety jsem si při polední přestávce jako vždy doplnil většinou již vyprázdněný nábojový pás větším brokem (4 mm na zajíce a 4,5 mm na lišku) a čtyřmi náboji s jednotnou střelou na divočáky. Tento počet mi byl doposud vždy dostačující. Toho dne jsem měl štěstí. Ve druhé leči jsem ulovil jednou ranou slabšího lončáka. Ve třetí leči šla na mne bachyně se selaty. Jedno se mi podařilo ulovit také jednou ranou, na další jsem vypálil dva poslední náboje. Po druhé ráně sele padlo, jelikož na něj střílel také můj soused, volal jsem na něj, že je určitě jeho. Spokojen s dosavadním průběhem lovu jsem byl také rád, že mi kulové náboje vyšly "tak akorát".

 Při výloži po této leči se hospodář Jirka radil se svými "průzkumníky" a zkušenými závodčími Čestmírem a Lubošem. Výsledkem porady bylo rozhodnutí, že se obstaví a protáhne ještě jedna leč, ve které měli být také divočáci. Při přesunu k této leči jsem se jen tak mimochodem zmínil při řeči s jedním místním myslivcem, že již nemám žádné S-bally apod., ale že nevadí, neboť na mne již stejně žádní "divoši" nepřijdou. Ten se ohradil, "že člověk nikdy neví, a co kdyby.", tak jsem si od něj vypůjčil alespoň dva nabízené kulové náboje. Tiše obstoupená hustá seč se "protláčela" odshora po svahu dolů k lesní cestě. Moje stanoviště bylo v horní části mezi sečí a "laťákem". Když hospodář spolu s honci a svými špringršpaněly včetně nezbytného foxteriéra Žerika dotláčeli spodní část leče, ozval se štěkot psů a krátce nato padaly první výstřely.
Bylo zřejmé, že vytlačili divočáky. Můj klid a přesvědčení o tom, že nahoru až ke mně již nic nepůjde, pojednou přerušilo neznatelné prasknutí v houštině. Připravil jsem zbraň a vtom na okraj seče přišla srna se srnčetem. Okamžik jsme na sebe hleděli bez pohnutí, načež oba kusy odběhly do laťáku. Hned nato za nimi vyběhli poměrně zvolna dva lončáci. Na jednoho jsem rychle zamířil a v přehlednějším místě mezi stromy vypálil.
Černá zvěř - divočák

Ránu značil trhnutím a jako by pozastavením, po rozběhnutí se mi podařilo znovu zamířit a vystřelit. Po této ráně se lončák doslova překulil a zůstal ležet. Nastal klid a pro mne okamžiky příjemného vzrušení. Měl jsem zato, že divočák je zhaslý. Pro jistotu jsem raději ještě chvíli počkal, nabil alespoň jeden brokový náboj 4,5 mm a šel si prohlédnout a vyvrhnout uloveného divočáka. Se zbraní v ruce jsem opatrně obcházel hustěji zarostlý smrk, abych lépe viděl, kde a jak leží.

Když jsem obešel smrk, tak mne spatřil a okamžitě prudce vyrazil proti mně. Nezbylo mi nic jiného, než rychle zamířit a vypálit. To se mi naštěstí podařilo, divočák po ráně na hlavu ze vzdálenosti asi 10 až 15 metrů zůstal ležet, tentokrát již "natrvalo". Konečně jsem si mohl oddechnout, i když mne ještě hodnou chvíli provázelo vzrušení z toho všeho, co se událo. Vždyť kdyby nebylo té poslední dobré rány, jistě bych se nevyhnul bolestivému požďuchání a pokousání od smrtelně zraněného divočáka, který by statečně bojoval o svůj život. Vzdal jsem mu poslední poctu a přitom jen tak letmo pomyslel na to, jak by vše skončilo, kdybych se netrefil. Měl jsem přece nabitou pouze jednu hlaveň! Při vyvrhování jsem zjistil, že první rána šla za komoru, tedy "na měkko" a ta druhá mu přestřelila levý přední běh. Po té se tedy "překulil" a zůstal ležet do té doby, než jsem jej svým příchodem vyrušil. Smrtelná pro něj byla vlastně až ta třetí, broková. 

Mysliveckému hospodáři jsem pověděl co se mi přihodilo a proč jsem střílel broky. To aby také předem věděli, až při stahování deky přijdou na spoustu broků v jeho hlavě. Od té doby již na tento hon beru vždy 8 ks nábojů s jednotnou střelou, i když vím, že je již asi nikdy nebudu potřebovat. Před dosledem postřeleného kusu nebo i příchodem ke zhaslému kusu mám vždy nabité obě hlavně, a to jak u brokovnice, tak u kulobroku.
Jakmile spatřím zalehnutý kus, pozorně zjišťuji, jak leží. Jestli na boku, pak opatrně přicházím a sleduji, zda se opravdu již nehýbe. Není-li divočák zhaslý a při tom je i smrtelně zraněný, většinou leží na břichu opřený o přední běhy připravený k obrannému útoku. V takovém případě bez váhání dostřeluji na krk, hlavu nebo jiné vhodné místo. V opačném případě, pokud bych to včas nestihl, tak divočák buď uteče a další dosled tím může být velmi zkomplikován, nebo napadne lovce, zvláště, nemá-li s sebou při dosledu loveckého psa. Toto platí jak při individuálním lovu, tak při lovech společných.

Ing.Vojtěch Poles

Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Bylo slyšet jen lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky. Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil.

Dospělý kňour
Naháňka v honitbě nedaleko Choratic se chýlila ke konci. Začala závěrečná leč a všichni se těšili na bohatý výřad. Myslivci už ulovili bezmála dvacet kusů černé zvěře. Honci procházeli porostem, na předstupu se vzápětí rozlehlo několik výstřelů. Od vzrostlé smrčiny, která lemovala nevelkou paseku nad mým stanovištěm, dolehlo lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky.

Drama, které se odehrálo, svědci viděli každý po svém, ale na základních faktech se shodovali všichni. Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Jak se později ukázalo, nebyl zraněný, přesto okamžitě napadl nejbližšího střelce.

Václav nestačil vystřelit, ani uskočit. Pocítil náraz a než upadl i bolest v lýtku. Divočák se však otočil a ocitl se přímo nad ním. Václav, je zkušený myslivec, se ho snažil odkopnout, ale kňour útočil dál. Začalo jít opravdu do tuhého, když vtom přiskočil myslivecký hospodář a chladnokrevně, jedinou ranou na krk kance, útok odvrátil.

Pavel mířil přesně. Všichni jsme jej obdivovali za rozvahu i za bleskovou reakci. Nepodlehnout zmatku, použít zbraň v situaci, kdy se pod kňourem zmítá napadený kamarád, není jen tak. Při nejlepší snaze by se mohlo stát, že by nechtěně zasáhl i myslivcovu paži, nohu, a nedej bože, trup… Václav měl párákem rozseknuté lýtko, zela v něm čtyřcentimetrová dosti hluboká rána.

Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil. Nebyl postřelený, neštvali ho psi, mohl bez zábran odběhnout a ztratit se v houštinách. V čem je možná příčina? V hustém porostu nejspíš došlo k překročení únikové vzdálenosti, a proto kňour namísto ústupu volil atak.

Někdo může namítnout, že na honce a rozestavěné střelce toho dne kňour třeba nenarazil poprvé, ustupoval možná i několikrát, byl pronásledovaný, dostal se do stresu a ten vedl k agresivitě.

Jak už to s volně žijícími zvířaty bývá, s univerzálním vysvětlením vystačíme málokdy. Svědčí o tom případ, který se odehrál nedaleko Kouřimi, při zahájení lovecké sezóny, hned v první leči naháňky. Vedení Honebního společenstva Ostrák ji naplánovalo podél protáhlého koryta potoka, který lemuje jabloňové sady. Honcům a střelcům zbývala závěrečná stovka metrů, když se ze svahu rozlehl křik a pak výstřely, které šly rychle za sebou.

Vše se vyjasnilo po skončení leče. Z hustého křoví se vylomil mladý kňour. Prorážel řadu a zamířil přímo na jednoho střelce. Když jej těsně míjel, jen trhnul hlavou. Muž vykřikl a skácel se. Teprve pak se okolní myslivci vzpamatovali, divočáka však nikdo nezasáhl, přesadil rychle pole a zmizel za blízkým horizontem.

Napadeného uchránila několikerá vrstva oblečení. Párák viditelně poznamenal bundu i kalhoty a na kůži zůstal šrám dlouhý patnáct centimetrů. Mohli jsme se jen dohadovat, jak by zranění vyhlíželo, kdyby ostří kančí zbraně proťalo kůži hned zpočátku a proniklo hlouběji do tkáně.

Arnošt Tabášek

#Kňour útočí, Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Lovecké příběhy

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák! Do leče se nestřílí! Vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

.....nestřílet nikdy do leče
Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák!

 Vážení kolegové. V minulých článcích jsem popsal praktické postřehy ohledně chování lovců na stanovištích a chování lovené zvěře v lečích při společných akcích a ani jsme se nenadáli a je tu hlavní lovecká sezona roku a s ní další společné lovy. A aby tyto akce proběhly jen v pozitivním a hlavně bezpečném duchu, dovolím si popsat několik situací, které mohly skončit tragicky, a nebo měly tragický průběh, aby si čtenář uvědomil, co všechno se může na stanovišti přihodit. Jedná se o konkrétní případy z výkonu myslivecké praxe, a proto z pochopitelných důvodů nebudu uvádět skutečná jména aktérů.

Příběh první - předvánoční naháňka

Těsně před Vánocemi bylo zapotřebí ulovit ještě několik kusů černé zvěře, a tak byli všichni myslivci často v lese a intenzivně obeznávali stopy. V odpoledních hodinách se ozval známý, že našel čerstvé stopy asi čtyř lončáků, kteří zatáhli do nízké borové mlaziny a z této nevyšli.

Rychle se shromáždilo několik lovců a předmětnou mlazinu obstoupili. Po chvíli po stopě vyrazili dva honci a téměř okamžitě se ozvalo volání - pozor divočáci nahoru! Všichni byli připraveni a najednou se před střelcem stojícím na svážnici v čele leče začala v mlazině objevovat černá silueta pomalu jdoucího divočáka - odhadem kolem 80 kg živé hmotnosti. Přesně ta kategorie zvěře, která byla očekávána!

Střelec stojící na stanovišti opatrně zalícil a odjistil zbraň. Záměrný křížek sedí přesně za lopatkou, ale pravidlo „nestřílet nikdy do leče“ mu jemně zní v hlavě a proto čeká, až divočák opustí leč, a nebude ani stín pochybnosti v letu projektilu, který by určitě opustil tělo zasaženého divočáka.

Vteřiny se vlečou a nutkavý hlásek, který říká „Střílej nebo ti uteče“ je stále silnější, ale rozum říká: „Počkej, ať se něco nestane honcům!“

Divočák pomalu popochází směrem k okraji mlaziny a v okamžiku, kdy by měl vyrazit na svážnici, se zvedá na zadní běhy a stává se z něj muž ve věku kolem 60 roků v černém kabátě s černou beranicí na hlavě, který po čtyřech lezl ve sněhu v mlazině a vybíral si zdarma stromek na Vánoce!

To, co se odehrálo v mysli lovce, jsme se okamžitě dozvěděli všichni kolem – nastalý stres se musel uvolnit, a to, co si vyslechl dotyčný zloděj vánočního stromku, si určitě pamatoval do své smrti!
Divočáci sice utekli bez rány, ale naštěstí díky tomu, že dotyčný střelec dodržel hlavní pravidlo při naháňkách „do leče nikdy nestřílet“ nedošlo k tragédii.

Příběh druhý - chtěl udělat radost střelcům

Končila poslední leč naháňky, při které sehrálo svoji roli vlhké listopadové počasí. Zvěř držela v leči a veškerá snaha honců bez psů nevedla ke kýženému výsledku a k tomu všemu se akce konala ještě v době, kdy nebylo obvyklé používání reflexních vest, a tak byli honci v lečích velmi málo zřetelní.

Prase divoké
Blížil se konec leče a dva studenti oblečeni v maskáčích a tmavých kabátech „po dědovi“ docházeli k okraji mlaziny. Po celou dobu nepadl jediný výstřel, a tak se jednomu z nich zrodil v hlavě skvělý nápad - rozhodl se, že udělá střelcům „radost“! Spustil se na všechny čtyři, popošel směrem k okraji mlaziny a několikrát velmi zdařile napodobil chrochtání černé zvěře.

Jeho výkon byl natolik vynikající, že i středně starý lovec stojící na svážnici neměl nejmenší pochybnost a zalícil na siluetu černého divočáka stojícího v mlazině. Čekal, kterým směrem se vydá a bojoval s myšlenkou, zda střílet do leče či nestřílet - vždyť to na nástupu zaznělo už tolikrát…
Když se ale divočák začal pomaloučku otáčet směrem do mlaziny a opět se ozvalo nezaměnitelné zachrochtání, rozhodl se neochudit výřad a vystřelil jednotnou střelou na siluetu odcházejícího divočáka.

Zásah seděl přesně, jen namísto zakvičení se ozval výkřik člověka. Jednotná střela zasáhla domnělého divočáka na játra a nějakým zázrakem přitom nebyla zasažena žádná významná žíla či tepna. Rychlý převoz do nemocnice znamenal záchranu života honce, který chtěl udělat myslivcům radost. Jednomu z nich ji udělal do konce života, a to jen proto, že porušil hlavní pravidlo naháněk - do leče nikdy nestřílet!


Příběh třetí – nátlačka na vysokou

Bylo zapotřebí dohnat odstřel jelení zvěře, a tak bylo rozhodnuto, že proběhne menší personální nátlačka.

Když se všichni sešli na určeném místě, bylo sděleno, že ti, kteří mají povolenku na průběrného jelena, jej při jeho výskytu mohou také ulovit. Kolega Karel měl povolenku na jelena ve druhé věkové třídě, a jelikož hnaný úsek nespadal do jeho polesí, ptal se kolegů, zda v daném úseku nevědí o lovném jelenovi této kategorie. K jeho radosti mu bylo sděleno, že by se v leči mohl nacházet jelen druhé věkové kategorie – lovný nepravidelný desaterák, který vycházel z mlaziny do bukového porostu a přitom míjel žebřík, který stál na okraji tohoto porostu. Jelen byl Karlovi přesně popsán a nic nebránilo jeho případnému ulovení.

Karel se usadil na žebříku a nátlačka začala. Při čekání si v duchu přehrával situaci, jak by se zachoval, kdyby jelen opravdu vyšel a kam by se dalo střílet.
Pojednou jej z myšlenek vyrušilo zašustění v mlazině a dále se přidal typický zvuk, který vydává těžký kus, který se prodírá smrkovou mlazinou a než se Karel nadál, uviděl v okraji mlaziny typickou siluetu středně starého jelena.

Jelen stál naostro a přes zaměřovací dalekohled se daly matně rozeznat i lodyhy a výsady. Karel s napětím počítá výsady a ke svému překvapení zjišťuje, že se k němu blíží zmiňovaný lovný jelen druhé věkové třídy a na levé mírně vychýlené lodyze má pět výsad a na pravé čtyři - nemůže být pochyb, jedná se o „jeho“ jelena!
Kňouři v zimě
Zbraň je založena o hranu žebříku a křížek sedí na začátku komory jelena. Jen ještě dva kroky a odkryje se komora a výstřel bude jistý! Vzdálenost 80 metrů není sice tak velká, ale přesto jelen stojí na okraji leče a do leče se nikdy nestřílí!

Vteřiny jsou jako minuty a jelen stále jistí a potom se vydává správným směrem - jen ještě jeden krůček a ještě jeden, teď se odkryje komora - ale místo komory je najednou vidět pruh světla, což Karlovi zmrazilo prst na spoušti.
Po dalším kroku jelena je mu jasno. Z mlaziny vychází muž v hnědém kabátě nesoucí před sebou kus dřeva, ze kterého trčí větve velmi realisticky připomínají jelení paroží. Také vzdálenost a hra světla a stínu udělaly svoje.

Nebýt dodržení mnohokrát opakované zásady, která zde již zazněla, mohlo dojít k nejhoršímu!

Karel sedí bez pohnutí na žebříku a na čele se mu perlí studený pot. Nemá sílu sestoupit na zem a bez povšimnutí nechává i dva kusy holé, které opouštějí leč chvíli po odchodu muže s kusem dřeva. Když je leč ukončena, popisuje celou událost kolegům.

Tolik neskutečných shod okolností by možná k výstřelu dokázalo strhnout nejednoho lovce. Naštěstí dva ze tří, kteří v popsaných příbězích byli s nabitou a namířenou zbraní v osudnou chvíli na kritickém místě, dokázali překonat nutkání na rychlou ránu a dodrželi základní pravidlo. Do leče se nestřílí!

Doufám že popsané události z praxe budou dostatečným poučením pro ty, kteří budou v letošní lovecké sezoně stát na stanovišti a rozmýšlet se, zda vystřelit na siluetu zvěře stojící směrem do leče, a nebo nevystřelit. Vězte, že kus černé, který díky pochybnostem necháte odejít, přijde příště znovu, ale vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

Do právě probíhající lovecké sezony přeji všem kolegům spoustu nevšedních loveckých zážitků a hlavně jim přeji, aby nemuseli prožít popsané situace, které se skutečně staly, a aby při chůzi na místo nástřelu nemuseli mít obavu z toho, co na něm najdou.

Jan GALUSEK ml.

#Lovecké příběhy, Společné lovy, Stalo se, Černá zvěř, Divočák, Idiots With Guns, Kritické myšlení, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, Názory myslivců

Slušní myslivci ustoupí a podvolí se výhrůžkám. Co jim taky zbývá. Darebové jsou zákeřní a agresivní a shlukují se do rodinných klanů.

Přišlo období přirozených změn krajiny, ale v přírodě volná zvěř ještě žije. Je
Zubři na kameře online z odkazu
lovecká sezóna (pro někoho trvá po celý rok)


Věčný boj člověka, ochránce a lovce na maso (ne myslivce - lovce) trvá. 
Orel žije a dbejme na jeho ochranu v přírodě. 
Stupidní traviči z bývalých JZD a lesních traktoristů, pijáků a hospodských lovců likvidují pod heslem "zahnuté zobáky" vše, co není právě do mrazáku vhodné.

Pište o svých problémech, lovci se hádají pravidelně na  schůzích. Mezi sebou se i poperou. Ta závist žije v tupých palicích. 
Myslivec Šmejd většinou vyhraje spor. Potřebují se na honu. Co slyším, je to všude na venkově stejné.
Dokud s mlčením ostatních ty jejich mrazáky nejsou plné. Slušní myslivci ustoupí a podvolí se výhrůžkám. Co jim taky  zbývá. Darebové jsou zákeřní a agresivní a shlukují se do rodinných klanů. 

Maso patří přece domů nebo ne?

Chodíte na  ... on-line krmeliště černé zvěře   
a ptáků pravidelně z těchto stránek?

Cestu najdete po kliknutí do odkazů v minulých článcích (viděl jsem kromě černé (divočák) i srnčí, psíka mývalovitého a co vy.....na kameře pro ptáky by se měl ukázat orel mořský, jen trpělivost.

Pozn. divoká prasata na krmelišti hlady netrpí, jsou už vykrmená "jako prase"a jak jim chutná. Selata s bachyní vidíme už tady na snímku i videu od Libora Šejny.


Kamery na krmelišti a osvětlení se zapínají až napadne sníh a zvěř je v nouzi.

Nic s tím možná nenaděláme, ale postavme se se čelem zlu a špatným lidem!

Petr Slaba myslivec

V každé lidské organizaci, ať už jsou to myslivci, rybáři, sportovci, koňáci, pejskaři, ochránci přírody, motorkáři a jiná další lidská uskupení se vždy našli, vždy jsou a vždycky najdou lidé zlí, zákeřní, pomlouvační, závistiví a úplný hovada. Nic s tím nenaděláme, ale můžeme se snažit jimi nebýt. Přemýšlejte o tom!




Petr Slaba, myslivec



#Myslivci a konfliktní situace, Fotografie z myslivosti, Idiots With Guns, Jak na to?, Kritické myšlení, Lov ve svobodném světě, Názory myslivců, Psychopati, Pytláci

Jak šel čas historie zla a myslivost měnila barvy, krajinu a především člověka...a taky už lovíte jen prasata?

To jste vy myslivci "za mlada"....vzpomínejte!
Přátelé, kamarád mi poslal zamyšlení jednoho moudrého muže, myslím, že bychom si je měli přečíst všichni.......

VE STOPÁCH ČASU……každý z nás
prochází životem, který nám byl dán k dispozici. Můžeme svůj čas prožít různě:
činorodě, odevzdaně, dobře, špatně – nebo jej doslova protrpět. Jak ho prožívají myslivci –
tedy ti opravdoví, zapálení, kteří přírodě a veškerému životu v ní odevzdávají to nejlepší, co
v nich je? Za nějaký čas to bude pětapadesát let, kdy jsem se stal myslivcem po právu. Jenže
díky svým příbuzným jsem chápal přírodu a s ní spojenou myslivost daleko dříve před
dovršením dospělosti. Ohlédnu-li se přes rameno, vidím tři čtvrtiny století (polovina
dvacátého a začátek jedenadvacátého) a v této časové výseči pak všechny proměny krajiny i
– lidské společnosti.

Padesátá léta dvacátého století, čas mého jinošství, poznenáhlého přechodu z dětství do
času dospívání. Místo děje - rodná vesnice Polanka nad Odrou, která je zasazena do krajiny
řeky Odry. Louky této říční scenérie hýří barvami od jara do podzimu. Lipnice, bojínek, chrpy,
kohoutky, zvonky, lilie zlatohlavé… Krajina rybníků a šumícího rákosí. Krajina lužních lesů
s převládajícími duby, jasany, lípami, habry. Odra kroutící se nivou svými meandry, řeka
s hlubokými zátočinami, stříbřitými brody, splavným řečištěm všude tam, kde se jí dařilo téci
rovně, pomalu, klidně. Její přítoky: Lubina, Ondřejnice, Bílovka, Polančice – ukázka čistoty
vodstva, v němž se to hemží rybami, raky, užovkami, žábami... Ještě nejsou vzácní pstruzi
potoční, ještě v horních tocích těchto říček žijí lipani, dole pak válcovití tloušti, dravé štiky,
zlatozelení líni, okouni, cejni, nenasytní ježdíci, tajemní úhoři, barevní pískoři… A všude kolem
divocí králíci, zajíci, koroptve, vzácně srnčí. V loukách je slyšet skřehotavé volání chřástala.
Nad lesy a poli mračna divokých holubů, večer co večer stovky netopýrů, s nimiž mohou
v počtech soupeřit jen kachny všech možných druhů – chocholačky, čírky modré i obecné,
poláci velcí i malí, březňačky, lžičáci, kopřivky. A těch rákosníků, bukačů velkých, kvakošů,
volavek popelavých, lysek, potáplic malých i roháčů…

Nejsou vzácní dudkové, brhlíci, sýkory vousaté, uhlířky, moudivláčci, koňadry, modřinky…
Hejna sojek, ve vrbinách straky. Na tahu se objeví ostříži, dřemlíci, mandelíci, kolihy velké.
Vzácní nejsou hýlové, dlaskové, křivonosky, kvíčaly… V mokřadech podmáčených luk žijí
bekasiny otavní. A těch čápů na loukách, když se houfovali na podzim k odletu!

Nelze vyjmenovat vše, co zaujímalo malého kluka od školního věku až do posledního
ročníku základní školy, kdy odchází na školu střední. Tam se mu stýská po jestřábech,
poštolkách a krahujcích. Vzpomíná na setkání s luňákem červeným, sokolem, kání rousnou.
Už nemá tolik času, aby v napájecích stokách rybníků sledoval pohyb ondater, ve sněhu na
březích sebemenších potůčků četl toulky tchořů a kolem Odry pak vzácné stopy lišek a vyder.
Kuny lesní a skalní, veverky rezavé – potrava elegantních kun, které je pronásledovaly
v korunách stromů...

Bylo to mládí přepestré, díky němuž také bohatl duševní život chlapce a jinocha.

Rok 1956. Teplý srpen, je krátce po žních. Úzké role drobných sedláků, kteří ještě uhájili
záhumenky, jsou rozděleny podle kultur. Brambory, pásek řepy, pásek mrkve, jetelinka…Na
Lišák zátiší s lankasterkou...
svazích polí jsou louky! To kvůli vodě, aby neodnášela hlínu. Každý sedlák má na svých
pozemcích vykutanou díru, z níž těží písek. Tyto „písečníky“ obrůstají chundelatinou
ostružiníků s bohatou úrodou přesladkých ostružin. A rostou tam také jablůňky a hrušinky.
Někde i třešně. Podél polí se táhnou meze, na nich plané růže, ale především voňavá kola
mateřídoušky, jitrocel, pampelišky... Těch bylinek, co tam rostlo! Hlavně díky jim byli zajíci
zdraví a - rychlí.

Slunce hřeje až příliš, krajinou prochází pět nimrodů, dva psi a dva – kluci. Jedním – tím
vytáhlejším – jsem já. Poprvé mě vzal strýček na lov koroptví. Všude je těchto nádherných
čiřikalek plno. Psi vystavují, padají rány, v nose mám ostrý pach střelného prachu. Po dvou
hodinách už nesu strýčkovi plné řemínky. Je to tíha; než je donesu do hospody, kde vládne
teta Helena, mám košili propocenou skrz naskrz. Dostávám odměnu: dvě láhve sodovky a
dvě housky se salámem. Domů přinesu mamince pět koroptviček. V této sezóně jich polanští
nimrodi ulovili na šest set!

Přelom desetiletí. Už strýčka i s tatínkem doprovázím na zaječích honech. Jsou každoročně
dva. Jeden v meandrech Odry a Blücherově lese, druhý je kruhový na polích. Listopad a
prosinec. Krajina byla pokryta sněhem; v listopadu bylo sněhu tak do půli lýtek, prosinec ještě
přidal na výšce. Kolem polních cest byly naváty závěje a v nich měli ušáci své pelechy.
Kruhové hony se mi vždy zamlouvaly víc. Zoraná pole se střídala s ozimy. Uprostřed každého
kruhu byl nějaký remízek, někdy i dva či tři. Pole se svažovala k drenážním příkopům, tam to
bylo nejzajímavější. Než se kruh uzavřel, uběhla hodinka. A pak bílá pláň ožila. Odevšad
vyskakovali ušáci, nejprve se houfovali ve středu, ale po prvních ranách se vytvořily zástupy
pádící vstříc střelcům. Když měli štěstí a narazili na bouchala, unikla stovka i více zajíců z kola
ven. Těch nadávek, hulákání, štěkot psů, salta střelených zajíců! Srdce mi bušilo jako zvon; jak
jsem toužil, abych už i já třímal brokovnici a mohl zalícit…

V každém kole se ulovilo až sto padesát krasavců s černými špičkami slechů, dlouhými běhy
a srstí bez poskvrny. Na vlečky s gumovými koly se úlovek nakládal po dvaceti na každé žerdi.
Statní valaši měli co dělat, aby zvládli hluboký sníh a tíhu ulovené zvěře. Výlož, výřad, radost!
Z náprsních kapes střelců byly vytahovány placaté lahvičky s voňavým obsahem.
 Pokud byl uloven bažantí kohout, střelec byl oslavován a už předem pasován na prince; králem lovu byl vždy nimrod, který složil nejvíce zajíců. Na výřadu jich bylo kolem pěti set.

Oheň, borlice, halali. Pak poslední leč. S polévkou a gulášem. Pivo teklo proudem, cinkání
přípitků, myslivecký soud, někdy pasování nového adepta na právoplatného myslivce. To už v
rohu malého sálu Dělnického domu zaujímali místa muzikanti. Zpívalo se, tančilo, radovalo.
Polanští nimrodi byli pohostinní vůči každému, kdo na poslední leč zavítal. Přišly jejich
manželky a manželky honců. A známí myslivců a známí honců. Nikdo nebyl zahnán, vykázán.
Pospolitost lidí, kteří ještě měli v paměti válečná léta a padlé sousedy, byla posilována
otevřeností mysli a vřelostí srdce…

Zimy bývaly kruté. Dvakrát i třikrát týdně jsme roznášeli seno, řepu, pozadek. Do koroptvích
krmelečků jsem na sáňkách vozil pytle s plevami promísenými plevelnými zrnky a pozadkem.
U každého z nich byl koroptví dýchánek. Tísnilo se tam vždy pár desítek milovaných a
obdivovaných koroptviček. „Vidíš, co jich zůstalo,“ říkával strýček František. „Koroptve se
v létě musí krmit olovem a v zimě plevelem. Jinak by jich ubývalo…“
Snad ještě netušil, co přinese kolektivizace. Pomalu mizely meze. Ubývalo písečníků a jeden
po druhém byly káceny i remízky. Když se přihlásila léta šedesátá, z hejn koroptví zůstaly
žalostné zbytečky, které marně hledaly místo k hnízdění. Zmizely šípky na mezích, zmizely
plané jablůňky, zmizely ostružiníky – orientační body pro hnízdící slepičky. Lány se zvětšovaly,
koně, kravky a volky nahrazovaly traktory. Klid se z krajiny vytratil, řev motorů drásal uši i –
duši!

Psal se rok 1961. Šel jsem vedle strýčka na posledním koroptvím honě. Když jsme končili,
měl jsem na řemínkách pouze dvě koroptvičky. „Ty si nechej,“ řekl strýček. „Jsou poslední, asi
už je nikdy lovit nebudeme!“

Měl pravdu.

Pak přišel čas, kdy skončila moje adeptská praxe; složil jsem zkoušky z myslivosti a stal se
členem Československého mysliveckého svazu. Do týdne jsem držel v rukou tolik touženou
brokovnici. Polanští nimrodi mě vzali mezi sebe. Nelze zapomenout na den, kdy mi byl
hospodářem představen celý revír – pěšky jsme ho obešli po hranicích. Hranice svinovská,
hranice klimkovická, hranice jistebnická. Mezi Proskovicemi a Starou Bělou tvořila hranici
Odra. 1200 hektarů polí, 75 hektarů lesů, 60 hektarů vodních ploch a na třicet hektarů ploch
ostatních. Už to nebyla jen nádherná krajina Poodří, ale honitba, kterou budu další desítky
Přemýšlejte...dnes vozíte jen prasata
s radioaktivitou
let pozorovat očima myslivce a později i očima ochranáře. Kdybych jen tušil, čeho budu
svědkem!

Šedesátá léta – kolektivizace v zemědělství nabírá na obrátkách. Lány se zvětšují,
záhumenků ubývá a s těmi malými políčky a zbytky mezí také ubývá drobné zvěře. Jen tak
mimochodem zaznamenáváme, že zemědělství začíná bojovat s plevely a jinými škůdci
pomocí chemie. Ještě nevíme skoro nic u účincích DDT. Ještě netušíme, že polychlorované
bifenyly budou časovanou bombou jak pro zvěř, tak i pro lidi. Dostávám za úkol psát kroniku
mysliveckého sdružení. Zápis z roku 1969: „Začalo myslivecké jaro, jaro v polním revíru, který
je značně poznamenán intenzivní činností myslivců. Téměř byly zlikvidovány remízky, úvozové
cesty – po mezích už není památka. Chce-li současný myslivec udržet zvěř v revíru, pak pro ni
musí vytvořit podmínky… 

Nakonec sdělení velmi závažné: V tomto roce se dělí myslivost na českou a slovenskou. To ještě netušíme, že v devadesátých letech se rozdělí na dvě části i republika…(Kronikář teprve dnes může doplnit to, co nesměl zaznamenat v roce 1968, kdy nás přepadla vojska pěti armád. Dodává: „všichni myslivci obdrželi lístek s potvrzením, že se nejedná o kontrarevolucionáře, ale o lovce.“ Komentář mého strýčka: „Než bys ho vytáhl z kapsy, byl bys bradou vzhůru!“

A v tomto období jsme se jako myslivci dopustili velkého omylu.
V daném roce vysazujeme prvních osm tisíc smrčků na půdě ostatní, kterou nám JZD k tomuto účelu uvolnilo. Smrk totiž do naší krajiny nepatřil a patřit nebude. Každý rok však budeme přisazovat po tisících sazenic jehličnanů, jejichž domovem jsou horské polohy od šesti či osmi set metrů
nadmořské výšky. Jak budou v našem revíru smrčky růst, tak postupně zlikvidují bylinné
patro a s ním úživnost honitby pro pernatou zvěř. Marné jsou pokusy s vypouštěním
zakoupených koroptví. Na druhé straně činíme další chybný krok: budujeme dvě odchovny
bažantí zvěře. Mění se i charakter rybníků. Rybnikáři vysekávají rákosové a orobincové
porosty, vodní hladiny jsou pusté, čisté, vhodné pro chov ryb, ale vodní ptactvo ztrácí
krytinu. Stále intenzivnější je i přihnojování rybníků, aby se zrychlil vývoj planktonu. A to
ještě není všemu konec. Republika potřebuje devizy, tak část plánovaného odlovu zajíců je
splněna odchytem. Protože za zaječky se platí víc než za ramlíky, odesíláme do Francie
zejména mateční zvěř. Inu, ještě nedohlédneme za horizont…

Začátek sedmdesátých let je poznamenán dalšími jobovými událostmi. Jaro roku 1970 je
mokré, horší však je, že vydatné lijáky vzápětí mrznou. Ztráty mladých zajíčků-březňáčků jsou
stoprocentní. Hyne i srnčí zvěř. Polanské zemědělské družstvo už po několikáté otráví
silážními šťávami potok Polančici; poprvé se to stalo v roce 1964. Od té doby se pstruhová
voda změnila na mrtvou stoku.

Mění se skladba plodin. Pěstují se okurky a zelí. Velké plochy této plodiny pokrývají fólie,
které mají zamezit růstu plevele. To se daří, ale po sklizni nechávají novodobí zemědělci
roztrhanou fólii na polích. Na plot místního hřbitova přináší jižní vítr kusy fólie, místo
posledního odpočinku se tak stává nechtěnou a nevábnou skládkou odpadu. V drenážních
příkopech teče močůvka – a zase do Polančice. Zdrojů pitné vody pro zvěř ubývá. Lidé se už
neodvažují napít z polních studánek…

Sedmdesátá léta ubíhají ve znamení stále intenzivnějšího ničení životního prostředí.
Zemědělci v tom hrají prim. Činnost rybnikářů také nese následky, na rybnících je loveno stále
méně kachen. Už to nejsou stovky, ale pouze jen desítky… Ubývá zajíců, jen bažantů lovíme
pořád dost díky odchovnám. V roce 1972 se na rybnících poprvé objevují kormoráni, ale také
labutě a divoké husy. Zřejmě se něco děje v severských zemích, nastává migrace nepůvodních
druhů.

Rok 1975; v kronice přibývá tento zápis: „Lov kachen byl celostátně omezen na jeden den
v týdnu.“ (Kronikář poznamenává: „Není to řešení příčiny, pouze snaha o eliminaci následků
devastace životního prostředí.“)
Koroptev polní

Každý rok v tomto desetiletí přináší horší zprávy. Pouze jedna má patinu unikátnosti: v roce
1977, kdy náš Český myslivecký svaz slavil 55 let svého trvání, je v polanském revíru uloven
první kus černé zvěře. Na konci tohoto desetiletí konstatuje kronikář: „Stavy drobné zvěře
neustále klesají. JZD Polanka nad Odrou zaoralo většinu luk. Dokonce v říční nivě – v krajině
sněženek a lilií zlatohlavých - začínají zemědělci pěstovat kukuřici. Eroze půdy nabývá na síle.
Výřady jsou stále skromnější. Platí to o celé republice. Rybníky jsou téměř bez kachen, na
polích ubývá zajíců takřka před očima. Nejsou koroptve, křepelky… Ubývá divokých holubů
(inu, začal letecký postřik proti komárům – ve dne – kdy tito krvežíznivci se ukrývají vespod
listů, takže chemie pouze zeslabuje skořápky vajec všech ptáků, kteří hnízdí na stromech
nivy.) Vytrácejí se chřástalové, divocí králíci byli vyhubeni králičím morem a myxomatózou.
Zpěvné ptactvo už také prořídlo, značně…

Stručně: rok 1979 předznamenává fatální změny v zazvěření našich revírů drobnou
zvěří.

Léta osmdesátá – to je období, na které vzpomínám se smutkem v duši. Proč? Stačí se začíst
do kroniky. V roce 1982 se projevují chyby rybnikářů – přihnojování rybníků a tisícihlavé chovy
domácích kachen na hrázích. Organická hmota, ať už původem z výkalů stále větší rybí
obsádky, z hnojení a trusu tisíců domácích kachen má za následek přemnožení bakterie
botulismu. Na rybnících hynou po stovkách kachny, lysky, rackové. Katastrofální situaci
registrují už i média. Pak stojí ještě za to připomenout třeba rok 1989. Cituji: „Leden se
projevil jako velmi proměnlivý měsíc. Střídaly se mrazy, sníh, oblevy. Do revíru jsme vyvezli 30
q mrkve pro zajíce, bažantí zásypy jsou plné, ale není koho krmit. V únoru klesá teplota
k pětadvaceti stupňům pod nulou. V revíru není pernatá škodná, nemá zde co lovit. Snažíme
se pomoci a v čase tomu určeném zakupujeme 500 bažantích kuřat. Docílíme tím především
návratu škodné. Drahé krmení!

Podzimní hony nám předloží realitu: Ulovíme 68 zajíců
– z toho 52 odchytem. Dále 91
bažantích kohoutů a 75 kachen…

Myslivci se snaží pomoci krajině i zvěři všemi silami a prostředky. Rozšiřují zvěřní políčka,
vypouštějí bažanty, kachny i zajíce z umělých chovů. Všude, kde se dá, rozšiřují remízky –
bohužel smrkové! Hodně věří, že společenské změny po 17. listopadu 1989 budou ku
prospěchu i přírodě. Je to však strašlivý omyl. Přelud. Sen, který trvá jen krátce. Demokracie
uvolňuje ruce vlastníkům půdy. Zbavují se jí, prodávají, aby konečně zúročili práci předků.
Do krajiny stále dál a dál proniká zástavba – říká se tomu paneláky naležato. Jako houby po
dešti přibývají průmyslové zóny. Developeři odmítají využívat tzv. BRAUN FIELDY, tedy místa,
na nichž stojí hroutící se stavby hal a domů, které majitelé opustili z různých důvodů.
Přibývají stovky kilometrů nových komunikací. Vstupujeme do Evropy ničením vlastní krajiny.
Vše ve jménu ekonomického rozvoje. (Spíše ku prospěchu zbohatlíků, kteří neberou ohled na
nic. Ani na budoucnost dalších generací.)

Devadesátá léta přinášejí změny i mysliveckého zákona. (A také je v roce 1991 vyhlášena
Chráněná oblast Poodří a v jejím celku vzniká Národní přírodní rezervace Polanská niva.)
Výkon práva myslivosti je spojen s vlastnictvím půdy.
Zakládáme honební společenstvo,
vzniká nové myslivecké sdružení. Jak ubývá drobné zvěře, zvyšují se počty spárkaté. Inu, lány
kukuřice a ještě větší lány řepky olejné tomu napomáhají. Zvyšují se počty ulovených
divočáků. Zemědělci jim nabídli skutečně ideální prostředí pro obživu a množení. Mění se
charakter počasí. Je větší sucho, čas od času udeří příroda vodou. Jako v roce 1997. Prší
vytrvale déle než týden. Krajinou Poodří se prožene zničující povodeň. Škody na zvěři i
majetku jsou ohromné. V tomto roce na polích ulovíme jen 8 zajíců. Bažanta ani jednoho.
Zato lišek je na výřadu 18. O rok později je v revíru uloveno pětadvacet lišek! V roce 2000
odlovíme 20 lišek. V roce 2006 je na výřadu už 23 lišek. Zajíce nelovíme! Predátorů přibývá,
jedním z nových je psík mývalovitý. Vypouštíme kachny z umělého chovu. Ani tam
nenacházíme radost, protože většina díky botulismu opět uhyne.

Přírodní bažant
Zápisy do kroniky jsou stále pochmurnější. Optimismu nemáme nazbyt. První desetiletí po
roce 2000 nás, myslivce, jen utvrzuje v přesvědčení, že společnost se od přírody odklání stále
víc. Oficiální statistiky naše obavy potvrzují. Od roku 2000 do roku 2012 bylo zničeno 53 254
hektarů nejlepší orné půdy. Každý den se zastaví vším možným i nemožným 12-15 hektarů
půdy, která by měla živit nás a naše potomky. Jako výkřik do prázdná zazní z úst odborníků:
„Arabové jsou si vědomi ceny půdy, a proto ji skupují. My, Češi, ji ničíme zcela vědomě!“
Rok 2015. Listuji ve statistických údajích. Mimo jiné objevují tuto zprávu: V roce 1973 na
jednu ulovenou lišku připadalo 54 ulovených zajíců. V roce 2003 na jednu ulovenou lišku
připadlo pouze 0,6 zajíce. Dále statistika uvádí: V roce 2013 bylo v České republice uloveno
jen 37 tisíc kusů zajíce polního. Jsme na dně!

Nedivím se tomu zoufalému výkřiku. Vždyť v roce 1970 bylo uloveno 750 tisíc zajíců a jeden
milion bažantů.

Stavy koroptví jsou zdecimovány. Z mnoha milionů kusů, které oživovaly naši krajinu ještě
v padesátých letech, bylo v roce 2004 napočítáno 83 tisíc a v roce 2015 už jen pouhých 30
tisíc kusů.
Zvěř díky hospodaření zemědělců a obecnému přístupu společnosti k přírodě prožívá svůj
holocaust. Ekonomika vládne světu i naší republice. Ve jménu vyšší prosperity ničíme to, co
je nenahraditelné, bez čehož není myslitelná budoucnost nás, lidí. Společnost ignoruje prostý
fakt: ničením pestrosti druhů připravuje svůj zánik!

V Berlíně na jednom sympoziu vystoupila se svým hodnocením lidské činnosti, lidských
vztahů, lidské dravosti a nenasytnosti paní Mallence Bart-Williams, černoška původem ze
Sierry Leone. Dovolím si citovat závěr jejího vystoupení: „…V přírodě však platí, že jakýkoliv
druh, který nadměrně loví, anebo nadměrně využívá zdroje, na kterých je při své obživě
závislý, přírodní selekce tohoto predátora dříve či později vyřadí.“ Konec citace.
Celý svůj život jsem věnoval přírodě svou pozornost, úctu a – lásku. Proto jsem shrnul svá
pozorování a názory do této realistické reportáže, aniž bych si dělal naději, že bude faktům
v ní zveřejněným věnována pozornost – kromě myslivců – také vládnoucí vrstvou. Ta žije
jinými problémy, aniž by si byla vědoma své odpovědnosti za přehlížení problému stěžejního,
na němž závisí lidská budoucnost.

Štěpán Neuwirth
Polanka nad Odrou, únor 2016


#Památka myslivce, Myslivci a konfliktní situace, Drobná zvěř, Historie, Kritické myšlení, Lov ve svobodném světě, Lovecké stezky, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zdraví, Žít ve svobodě,

Jde to pomalu, dědkové myslivci s velkými břichy kazí co mohou a zesměšní kdekoho. Závist jim ovšem žere pomalu ale jistě nejen ty břicha, ale i mozky.

Pěkná kočička! Rys ostrovid.
Takoví my mladí nebudeme, myslivost změníme a nebudeme se učit být masojídky.
 Láska k přírodě je silnější než hlad nebo touha po kusu flákoty na šípkové omáčce. Ale zřeknout se zvěřiny nemusíme. Při dobrém hospodaření a potlačení roztažených pytláků s ostrou municí a ránou kde to jen jde ( i nejde). Ti střílí v lese pro zábavu i pro kus zvěřiny. Dokonce těm starším už nedávají podíl ti mladší (je to časté) Hospodáři se stávají jedinci, co byli vidět jen s barvou na rukách i několikrát týdně. Mrazáky plnit, to je jejich víra v přírodu a uctívají tak krásu zvěře na talíři.
Vidíme na videích i dnes, různé ty nemyslivecké (pytlácké sklony, zásahy zvěře) Také už pozorujeme  u mladých určitý odklon od tohoto jednání většinou hrubých (opileckých) Jezeďáků a lesních traktoristů.
Kouzlo přírody, láska ke zvěři, svobodě po 20 letech demokracie přece jen se uchytila mezi elitními mladými myslivci.
Jde to ovšem pomalu, dědkové myslivci s velkými břichy kazí co mohou a zesměšní kdekoho. Závist jim ovšem žere pomalu ale jistě nejen ty břicha, ale i mozky.
Nenechte se mladí odpálit! 
Těmito pytláky v mysliveckých převlecích. Příroda i myslivost je krásné hobby i bez chlastu. Zábava je možná i na střelnici, i ulovit přesně, myslivecky zvěř je umění a radost z úspěchu. Ne! broky na selata s bachyní, ne! zahnuté zobáky a broky (orel patří do přírody) Rys je malá šelma a patří do přirozeného výběru (posbírá to co postřelí pytláci, kteří se dosledem neobtěžují, slabou nebo nemocnou zvěř) 
Udržují tu rovnováhu co do přírody patří.
Závist je charakterový defekt člověka psychopata jako pytláka zvěře.

Je něco krásnějšího, než vidět přírodu pohledem myslivce, ochránce ušlechtilé zvěře? To zabijáci zvěře na maso neocení. Ti si vidí akorát tak do nenasytného žaludku! Vysoká v přírodě. Siesta.

Vysoká. Siesta v přírodě. Prohlížejte ve zvětšení uvidíte víc!   (od Pavel Kysela)
Srnčí k obědu

  O půl jedné mi na pasece zbývalo několik posledních klád a v batohu poslední krajíc chleba, a tak jsem se s ním posadil na pařez, rukavice místo polštářku, a snažil se umlčet kručící žaludek. Hřebec stál uprostřed cesty, levou zadní nohu pokrčenou, podřimoval na sluníčku a zdálo se, že neví, co se kolem něho děje.
Koutkem oka jsem zahlédl vlevo ve vysokém lese pohyb. Po cestě, mírně klesající úbočím kopce, klusala liška. V mordě nesla cosi, co z dálky připomínalo křídlo nějakého velkého ptáka, ale přesně jsem to nedokázal rozeznat a vzápětí mi lišku skryla vysoká hromada klestí.

Kůň napřímil uši, otočil hlavu a upřeně kmotru pozoroval. Stál jako vytesaný z kamene a z jeho soustředění bylo zřejmé, že se liška blíží. Když se konečně objevila za kupou klestu, zbývalo jí ke mně jen několik metrů a kůň k ní byl ještě blíž. Zastavila se těsně před ním, pokývala hlavou jakoby na pozdrav a přitom si srovnala v zubech svoji kořist. Pak se beze spěchu otočila a volným klusem se vracela. Napětí povolilo. Kůň nepřestával pozorovat vzdalující se šelmu a já jsem se musel její důstojnosti zasmát. Lišky se to zřejmě dotklo - když jsem ji znovu uviděl, mávala oháňkou a už bez zátěže uháněla pryč z míst, kde se jí smáli. Šel jsem se podívat, co si neodnesla. Na odřezaných smrkových větvích, zatlačených koly traktoru do bláta cesty, leželo to, co ještě nedávno bylo zadním srnčím během. Zbytky svaloviny, útržky kůže a chomáče šedohnědé srsti, ale hlavně všechny tři dlouhé kosti, stehenní, holenní i nártní, úhledně poskládané, aby se jí snadno nesly. 

Liška utekla, ne však daleko. Několikrát jsem zahlédl mihnout se narezlý kožich v protějším svahu, ale strach byl pořád ještě silnější než hlad.
Když i ta opravdu poslední kláda s dunivým lomozem dopadla k ostatním na napříč položený podval, posbíral jsem věci, mlaskl na koně a vydali jsme se vzhůru strání. Pod vrcholem jsem se naposled ohlédl dolů přes čistou paseku. Po cestě, mírně klesající úbočím kopce, klusala liška k místu odloženého oběda.

Myslivci a zvěř na silnici...tohle byl opravdu šok... Nepřeji nikomu, hlavně ne myslivcům co pro zvěř žijí jako já!

Antonín Drs
Srnec ve skoku

24. duben 22:31

Prosím o zveřejnění: Nedá mi to, musím to napsat.... působím od lokace zámku Červená Lhota v Jižních Čechách. Týden zpět.. jedu z práce kolem osmé... . Jsem vcelku ostražitý řidič. Ale po dlouhé "šichtě" jedu "předpisovou" rychlostí z práce.. za horizontální zatáčkou potkám srny... neuvědomím si jako vždy, že chodí v tlupě.. (snad to říkám dobře) koukám doleva na srny na stráni a nějak mi nedošlo že tam jsou další... obvykle brzdím... ale ten večer... rána jako prase a nic sem neviděl... říkám, moralisti prominou, "ty krávo co to bylo" ... vylezu z auta a celej předek zrušenej...auto se muselo odtáhnout... první dojem byl, co se stalo?!..., druhý, konečně sem něco sejmul... pojistka se zaplatila.. a třetí?
To mně jako myslivce pomalu dostalo do kolen... auto vem čert říkal jsem policistům kteří kvůli pojistce dorazili na místo... krátký rozhovor a pak.. "Kde je srna, neodběhla někam?" táže se policista... Ne, neodběhla bohužel nikam, spíš letěla.... leží támhle přes dvacet metrů od střetu.... Slušný výkon, tohle bylo bylo předepsaných 90 že..... no napíšem to... Ještě že do toho nerýpali... Ale co chci říci.. Auto je mi jedno.... to sem říkal i jim...

 Ale co mě mrzí, že srna byla jako naschvál březí.... ten pohled na rozmetaná těla srnčat byla jak za trest... Dost deprimující.. o tři dny jedu stejnou trasu a jedu 300 metrovou rovinku.. stojí tam daněl.. troubím... ten blbec s prominutím čumí... na dvě sta metrů... troubím a brzdím... ten blbec dál čumí.. zastavím a stále troubím on se ukloní a otočí se klidným krokem a zaleze... nedivím se že je tolik srážek... tohle byla moje první... brzdění spousty.. ale tohle byl opravdu šok... 

Nepřeji nikomu, hlavně ne myslivcům co pro zvěř žijí jako já!





Les myslivost lidé zvěř a offroad v debatě na internetu

Myslivci před honem na drobnou zvěř
Myslivost a konfliktní situace

Já mám bohužel dost (vzhledem k lásce k offroudu) rozpolcené zkušenosti s tímto druhem. Nemám žádnou zkušenost neutrální. Pokaždé na hraně a to jak na pozitivní, tak negativní...

To jsi napsal moc hezky publikuji o myslivosti, mimo jiné, aby se vychovali mladí co mají rádi přírodu a kynologii - a daří se to...kupodivu jsou tu děvčata co jsou nejen hezký, ale vydrží ty útrapy nejen lovu, ale i řevnivosti při socialistické deprivaci myslivosti - a dalo by se psát víc...a tak to taky dělám .....
-
No asi se nedá více co napsat.
Snad jen že to není o mládí nebo o stáří. Opravdu je to od nátury.

Sice si zakládám, že když někam jedu tak mne vždy nachytají na cestě. "Cestě" necestě, ale od LKT nebo podobného stroje zdevastované, ale nikdy ne na volné ploše, mezi stromky nebo v trávě a podobně.

A tady jsem mnohokráte narazil. Nejsem konfliktní člověk, takže vypadni mě stačí, jo vzhledem ke konfiguraci se mohu ozvat, ale proč. Je v právu tak mizím a neřeším. Ovšem někteří jak jsem si kdysi myslel staré struktury vlastnící průkaz LM to berou jako životní poslání a ostatní lidi neuznávají jako lidi sobě rovné.

A pak tu jsou jiní. Jo kluci tady se nemá, ale mi jenom projedeme a pak mizíme tam a tam. Jo v pohodě, tak to jo. Nepočítám kolikrát jsme při zimní projížďce nachytali myslivce zapadnutého a vzhledem k tomu že jsme měli lepší auto jsme ho vytáhli a ty pytle s krmením i s ním dovezli kam chtěl. Co by ne. Choval se jako člověk. Řekl nám tam a tam vás nechci vidět a bylo to o dohodě.

Většina konfliktů vždycky vznikla protože jeden nebo druhý nebyl ochotný komunikovat. 

#Myslivci a konfliktní situace  #offroad

Myslivci Hajní a Pytláci v lesích z historie. #Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti.


Vysoká zvěř (jeleni a laně)
Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti.

Myslivecké písně
popěvky, zvyky a obřady při honech, zámecké chodby plné nejrůznějších trofejí, i hony barokní, rokokové, pány ve švédských širácích i francouzských kloboucích a romantické hony doby 19. století, kdy vzorem lovecké módy byla Anglie - to všechno pamatuje i brdský les od nejstarších dob, kdy na Dobříši si král Jan Lucemburský postavil lovecký hrádek, kam jeho syn Karel IV. přivezl nejvyšší lovčí úřad České koruny.


Poslední kusy zvířat

  Když stavy volně žijící vysoké zvěře v době chození po lese se střelným prachem začaly povážlivě klesat, byly zakládány obory. Nejstarší v Dobříšských lesích vznikla asi tři km severně od zámku nad myslivnou Obora. V 18. století ji rozdělili na dvě části; tzv. oboru Starou a oboru Novou, nazývanou též Královská stolice, která patřila k největším v Čechách. Lovy v ohražených územích neměly zdaleka vitalitu lovů středověkých, staly se pouhým zabíjením a v době rokoka byly jednou z atraktivních šlechtických zábav.
Svůj konec vzaly až za Josefa II., který podobné štvanice zvláštním patentem zakázal. V brdských lesích se poměrně dlouho udržely šelmy. Z roku 1628 pochází doklad, kterým česká královská komora oznamuje arcibiskupu Harrachovi, aby medvědi, kteří se rozmnožili v rožmitálských lesích, byly na císařovo přání pokud možno šetřeni. Z popisu březnického panství víme o medvědech ještě v roce 1660. Poslední brdský vlk vyhynul v roce 1750 dosti kuriózním způsobem; když se hladový doplížil na statek do Roželova, propíchl ho sedlák vidlemi.


Památníčky střetů

V rožmitálských lesích nastal zlatý věk myslivosti koncem 19. století, kdy se počet jelení zvěře odhadoval až na 300 kusů, což samozřejmě přispělo k nebývalému rozvoji pytláctví. Motiv dokonce přiměl i skladatele Jana Jakuba Rybu k myšlence napsat zpěvohru s názvem

PYTLÁCI
V našich představách je dne pytlák spíše osobou romantickou, avšak tento zúžený pohled se poněkud liší od skutečnosti. Je třeba nahlédnout do sociálních poměrů a vztahů v minulých staletích a vzít v úvahu i bědné postavení tehdejších poddaných. Neboť jak mohl chudý domkář nebo podruh, stojící na nejnižším stupni společenského žebříčku, uživit ze svého skromného majetku, někdy bez pevného příjmu, často i několik dětí? Byl nucen vyhledávat takové možnosti, které by mu pomohly početnou rodinu uživit. Dřevo z lesů a lesní plody byly sběrem dobře dostupné, paběrkování obilnin na poli možné, potíž však byla s masem, které domácí chlívek jen zřídkakdy dával. Na dosah byla však při setmění zvěřina, panská krmě stolů a hodokvasů, která lákala dostupností i užitkem. Procházíme-li brdskými lesy, znenáhla někdy narazíme na skromný, zastrčený a omšelý pomníček nebo kříž, na němž dnes už jen těžko čitelnými literami je psáno, že tu skončil život ten a ten myslivec či hajný, aniž by na něho kdokoli vzpomínal. 

Mezi Velkou Horou a Vacíkovem najdeme kříž, na kterém je připevněna litinová tabulka s nápisem: "Na tomto místě byl hajný Josef Bartoň, 25 roků stár, dne 8. června 1878 o 9. hod. večer, zákeřnickou rukou zastřelen." Pod Faimanovou skálou v chynínském polesí stojí jiný pomníček na místě, kde v roce 1854 zahynul rukama pytláků fořt Ječný, když ještě před smrtí stačil na papír napsat jméno svého vraha.
Ve velmi četných případech však nešlo o spotřebu masa uloveného zvířete v rodině pytláka, ale o výhodný zdroj příjmů z prodeje zvěře. Bývali to především venkovští i městští hostinští, kteří ochotně odkupovali od pytláků zvěřinu, kdykoliv ji přinesli a nabídli. Často je i sami naváděli k lovu a nebyly řídké případy, že na léta s nimi byli ve spojení v nepsané smlouvě "ty mně a já tobě."

Peníze, které pytlák za svůj úlovek od hostinského dostal, často ani nedonesl domů, zůstaly v nálevně jako útrata, a tak hostinský měl z lovecké náruživosti pytláka vlastně dvojí příjem. Jeden ze zvěřiny, druhý z útraty za pálenku nebo pivo.

Myslíte, že pytláctví je minulost?


Nenechte se vysmát, pytláci 20. a 21. století také stále provádí svou činnost, vypráví se to mezi myslivci a ví se, kteří deprivanti krásnou zvěř střílí pro maso a pro peníze.
Deprivantů (šmejdů) zlých a nebezpečných jedinců se slušní lidé bojí, těžko se s nimi válčí a riskují vysoké ztráty na vlastní psychice. Nejvíce na vesnici. Tam funguje, nehas, co tě nepálí. Zejména když deprivant (šmejd) roky pracoval ve státních službách, třeba u policie. A vyzná se jak udělat "Zlo na Každý den".

Flintu nosí rád kdejaký ten šmejd, co si na něm vezmete, když vám zastřelí psa?


Proto raději v honitbě svého psa na vodítku, může opravdu velmi rychle zadávit malého zajíčka, ani to nepostřehnete. Viděl jsem to, zajíčkovi z psí tlamy koukají jen ty nožičky a už ho nezachráníte.

To je pud, příroda,
pes je lovec (šelma) a stačí mu dát trochu dietu a loví.

Zdroj: muj.web.cz


#Historie, Lovecké příběhy, Myslivecké pověsti, #Srnčí zvěř, Černá zvěř, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, 

Příběhy z lovů tentokrát o strachu. Lovecké příběhy. Kuriozity. Setkání s černou zvěří. Dvě bachyně se selaty.

Černá zvěř - bachyně
Myslivecké příběhy a zážitky z osamělých lovů...
to je to co jsem před rozvojem internetu a počítačů pracně doloval z myslivců v hospodě. Většinou to z nich lezlo až po deseti pivech a ještě to bylo i vybájené. Dnes si můžeme vyprávět o tom co jsme viděli a zažili už na webu a komentovat to. Náhodou jsem natrefil na tento zajímavý a jistě skutečný příběh myslivce....

Přátelé, popíšu vám co je to horor. Měli jsme s kolegou obeznáno a připraveno několik míst, jen jsme čekali, jak bude v pátek večer foukat vítr. Před devátou jsem zasedl na kazatelnu hned u cesty.

Dal jsem do kulovnice tři náboje, to stačí a nese mi to štěstí. Ta trojka je důležitá a hraje klíčovou roli v pozdější jednoduché rovnici. Před desátou , když byly ještě poslední zbytky denního světla a bylo vidět ještě bez dalekohledu, jsem spatřil selata, kterak se vykulila z lesa. Chodívá sem statná bachyně s osmi. Tentokrát však bylo selat šest a s nimi dvě bachyňky do 45 kg. Tři selata ještě pruhovaná asi 8 kg a tři větší asi 15 kg. Chvíli jsem je pozoroval a nakonec jsem se rozhodl jedno větší ulovit. Stálo stranou pěkně na široko a po ráně zůstalo v ohni. Zbytek tlupy zmizel v lese a já měl takový ten známý pocit z úspěšného lovu.
Ani jsem nepřebil, rozhodnut, že tak učiním až slezu po žebříku. Nechápu proč jsem tak pospíchal a počkal sotva pět minut. Ještě jsem si se shora vyhlédnul stromek při cestě, ze kterého ulomím dvě snítky a hurá pro sele.
Dole jsem přebil a jdu na to. Necelých deset metrů před seletem jsem zastavil a lámu úlomek a poslední hryz, když to přede mnou zlověstně zafuní a zachrochtá. Nevím jaký správný termín pro tento zvuk by měla mít myslivecká mluva, ale vím, že při něm tuhne krev v žilách.
Bachyně se selaty

Z lesa se vynořila jedna bachyně a stála nad seletem výhružně vyhlížejíc mým směrem. Kulovnice šla do ramene, ale střílet se mi nechtělo. Uvažoval jsem o jednom varovném výstřelu do země někam mezi nás a z pusy mi uniklo jedno hlasité a velmi neslušné slovo. Jak jsem promluvil, zavrčelo to zlověstně na levé straně a já s hrůzou zjistil, že druhá bachyně si mi nadchází a patrně se chystá na obchvat zezadu. Tím jsem dokončil počítání rovnice, abych definitivně vypustil možnost varovného výstřelu.
Bylo to fifty fifty a já se v duchu připravoval na boj z blízka. Byl jsem za neustálého pomalého ústupu rozhodnut nevystřelit dříve, než na dva metry a mířit po laufu. Snad nevyrazí obě najednou. Dobře že jsem se učil repetýrovat rychle a s flintou v rameni.
Zvuky ze předu a zleva připomínaly nejvíce hlídací rotvajlery někde za plotem. Jenže tady žádný plot bohužel nebyl. V tu chvíli mi začínal být lhostejný i případný osud selat. Bachyně vyrážely střídavě vpřed a zase úskokem couvaly. Nepřiblížily se více než na pět metrů a já stále pomalu ustupoval krůček za krůčkem.

U žebříku jsem začal být statečnější a řekl jsem jim pěkně nahlas, co si o tom myslím. To sem, raději nenapíšu. Nechápal jsem, jakou pohnutku k akci měla ta druhá bachyně. Proč se do toho pletla a nešla se svými selaty do bezpečí?
Také jsem jí to pěkně nahlas řekl, když jsem byl zase na kazatelně. Volal mi kolega Jarda a ptal se, na co jsem střílel. Povídám, že u lesa leží sele, ale nějak se mi pro něj nechce. Rozhodli jsme se čekanou na tomto místě ukončit a on měl přejít ke mně. Varoval jsem ho, aby nesl flintu v ruce a byl ve střehu, protože tady mám docela dusno. Když jsme byli dva a počty se vyrovnaly, udělali jsme taktickou poradu, stanovili jsme pravidla postupu dopředu i zpět , vymezily sektory bezpečné střelby a hurá do akce. Bylo to už téměř hodinu od ulovení selete. Kdyby nás někdo viděl, jak postupujeme zády k sobě bokem vpřed a se zbraněmi v lokti, nebude nám určitě hádat padesát let. Vypadali jsme asi jako puberťáci pobláznění nějakým akčním filmem. Já jsem ve finále postoupil až k seleti, uchopil jej rychlým chvatem, jak kdybych chytal jedovatého hada a couvám dozadu.

Představte si, byly tam ještě a znovu na nás pustily hrůzu. Naštěstí nezaútočily. Ústup k autu byl velmi obezřetný a když jsem vyvrhoval a vypisoval lístek stál nade mnou Jarda s připravenou kulovnicí. Vybíjeli jsme až před nastoupením do auta. Po několika stovkách metrů jsem si uvědomil, že jsem sice vypsal lístek, ale plombu jsem tam nechal ležet na zemi. Museli jsme se vrátit. Vystoupil jsem z auta a dlouho dlouho jsem čekal a poslouchal, než jsem šel sebrat plombu a zavěsit ji tam kam patří. Toť vše. Zdar Karel

Zdroj: myslivecké-forum Karel

#Příběhy z lovu, Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Honili myslivci, Kuriozity, Lovecké příběhy, Myslivci a konfliktní situace, 

Jak se chovat v přírodě

Jaro v přírodě.

Zajíček v krytu



Rodí se mláďata zvěře a hnízdí ptáci (i na zemi)


Nesbírat, nenosit domů ani někam jinam. Pozor!

Pejsky na krátkém vodítku...viděl jsem jak rychle se styděl člověk co venčil psa a ten mu zajíčka zadávil před očima...spolkl ho i s nožičkama!

Co se dělo v leči a poslední útok bachyně. Stihl jí jen přiložit hlaveň mezi světla a to už jednotná střela vše ukončila. Nicméně jak už to někdy bývá, na výřadu se k té bachyni nikdo nepřiznal.

Bachyně prasete divokého na sněhu...
Hodně diskutovaný příběh z naháňky velmi zajímavě psaný ze skutečného děje.
Publikuji pro poučení pro ostatní lovce ve sdruženích české myslivosti...

Včera jsem vyrazil s tátou a poprvé i s mým pejskem na naháňku do Jedlí.
Konaly se 2 dlouhé leče. V první byly střeleny tuším 4 prasátka a kmotra liška.
Vydali jsme se na druhou leč, kde to ze začátku vypadalo poněkud nudně - asi hodinu se vůbec nic nedělo... Až po chvíli začali padat rány, i táta střílel po seleti. Po skončení leče jsem se vydal s moji velšteriérkou na vodítku na pravděpodobný nástřel. Zde nebyla jediná kapka barvy, nic co by ukazovalo na zásah... Pouze stopy odbíhajících prasat.
Vydali jsme se po nich do kopce, do lesa. Asi po 50-ti metrech stoupání jsme narazili na barvu, Ištar mě začala táhnout po ní... Ušli jsme zhruba 70 metrů a najednou padly 2 rány nad námi v houštině, kam vedla barva. Přikrčil jsem se a chvíli jsme vyčkali, dokud nebylo úplné ticho.

Potom jsem zařval "jdu se psem dovnitř" a pokračovali jsme po pobarvené stopě dalších asi 30 metrů a najednou před námi ležela cca 120-ti kilová bachyně. To už na ni Ištar začala dorážet a skákat po ní. Pochválil jsem ji a začal zjišťovat, co se zde stalo... Borec vešel do leče a uviděl postřelenou bachyni na pár metrů před sebou... tak namířil a vystřelil (tuším, že ji chybil, ale už si to nepamatuju), nicméně to už se bachyně vydala proti němu a pokousala mu ruku...
Stihl jí jen přiložit hlaveň mezi světla a to už jednotná střela vše ukončila. Nicméně jak už to někdy bývá, na výřadu se k té bachyni nikdo nepřiznal.....
Ale ta dobrá stránka z tohoto příběhu je, že moje 4 měsíční a 18-ti denní velšteriérka Ištar má za sebou první asi 100 metrů dlouhý dosled.

Myslivosti a Lovu zdar!

Zdroj: Vítek Ch. sociální sítě myslivost o Silvestru

O čem se debatuje ve skupině Myslivost na Facebooku

Aport black labradors

Aport - výřad
 Dneska jsem se setkal v honitbě s pitomcem.
Šel jsem od svého krmného zařízení s bráchou a na poli vidíme jak z lesa vyběhne vořech a žene si to za čtyřma kusama srnčího, jak nás viděl vzal do zaječí. Za chvíli na nás z místa kam ten vořech zaběhl vyběhl kříženec retrievra a zase ten vořech přímo proti nám. Když byli od nás asi dva metry začal kříženec retrievra na nás vrčet a štěkat, tak jsme na něj začali ať maže domů a tak. Ani jeden ze psů nás neposlechl, tak jsme šli pomalu dál. Vořeši okolo nás furt běhali a štěkali, za chvíli se u lesa objevil majitel a pomalu si to k nám štrádoval. Když přišel,tak na nás začal hulákat, že kdyby jsme na ně nekřičeli, tak že na nás neštěkaj.
Když sem mu řekl, že si dělá srandu, že mu běhaj po honitbě a honěj srnčí, tak sem se dozvěděl, že jsme myslivecký dasani a že ten pes tam je narozdíl od nás doma. Když sem mu na to odpověděl, že v honitbě je doma pouze zvěř a né žádný domácí pes, tak začal bejt ještě agresivnější a začal, na nás co tam teda děláme a tak. Ve finále jsem se od něj dozvěděl, že pes může běhat volně 150 metrů od trvale obydleného stavení. (nacházeli jsme se přibližně 500 metrů od jeho chaty) Co s takovým pitomcem dělat, když nemám odznak??
-
Co k tomu napsáno (výběr z diskuze)

- bohuzel asi nic.. kdyz potkas pitomce a jeste ma blby kecy, tak to je k nicemu a tezka domluva.
- bohužel nic, znám to taky
- dát mu do huby
- Nevim proč, ale vzpoměl jsem si na toho mechanika jak opravoval LaKaToše a jeho památnou hlášku: "..Hned ho jebni po hlavě!"
- vystříkat xicht slzákem
- Vaše situace byla úplně ideální. Jste dva (tudíž potvrzené svědectví), daleko od obydlí, majitel přišel až k Vám. Pokud selže slovní domluva tak upozornit , že teda společně počkáte na mysliveckou stráž, kterou na místo přivoláte, aby věc posoudila. Hlavně klid a nohy v teple :), stráž už ten odznak má, a má i bločky
-  škoda že je půda zamrzlá, jinak bych poradil zakopat i s majitelem
- mám obavu že běžná stráž (mimo příměstské lesy) bločky normálně nemá, je s tím docela brutální administrativa....
......
- I s blbcem zkusit pohovořit v dobrém, uplatnit svoji inteligenci...někdy agresi hlupákovi vezme pozitivní vlastní omluva (např. pochvala jeho pejsků) a vysvětlovat v klidu! Lidi mají zájem i o zvěřinu, doporučuji kousek slíbit prodat za spolupráci (krmení pro zvěř, účast na honu, pozvánka na ples a podobně) Lidi si musí každý získat a vychovat. Každého lze zlomit - přátel není nikdy dost.

- Já takhle podobně pochodil s jedním panem inženýrem u nás, který žil v přesvědčení, že zákon se kterým on nesouhlasí pro něj neplatí. Párkrát jsem mu domluvil (běhal se psem na volno), párkrát jsme se potkali v zahradní restauraci a vypili pivo a nakonec je z něj ekolog-přítel myslivosti. Nicméně jak jsem psal výše, na hrubý pytel hrubá záplata, když je dotyčný ofenzivní.

-  Ja ti reknu co stim delame unas. Pokud vidim psa v lese bez kose a spise se tak pomotava tak ho kaslu, ale pokud jsou u krmelce a nahani zver tak ho hned sundam. Bez kose tam nema co delat... Jo a tobe bych v takove situaci radil vzit si mobil natocit si to a pak kdyby neco narazel tak mu jen rict ze to mas natocene a at si trhne. On vi prd o nejakych zakonech a uvidis jak najednou otoci. Jednou jsem byl svedkem ze pes taky volne pobihal a majtel se zacal se znamym hadat ze muze klidne bez kose atd. Znamy namiril flintu a rek ze kdyz mu neda kos tak ze mu ho na miste odstreli tos mel videt co se delo! Borec se posral a byl jak milius. Myslis ze si v tom stresu vzpomel na nejaky paragraf? Jo a dalsi vec lidi si mysli, ze myslivci muzou strilet co chcou. Malo znich ma tucha o nejake myslivecke strazi...

- doporučuji situaci zdokumentovat (fotografie, video) k pozdějšímu řešení. Už tento postup může pomoci. Do konfliktů s lidma se nepouštějte sami, pokud na to nejste povahově a intelektově zralí a zkušení. Po dobrém se dosáhne vždy víc než po zlém. Buďme k lidem přátelští a ukažme jim, že myslivci jsou taky lidi ne zabijáci v zeleném...
Oblečení, chování a vystupování myslivce na veřejnosti je důležité a my dobře víme, že ve svých řadách ve sdružení máme taky zvláštní jedince co se neumí chovat.

Poznámka: texty jsou originální opraveny jen hrubé chyby

Myslivci a krátké střelné zbraně - pistole, revolvery a podobné nebezpečné hračky

Colt americké kavalerie
Jen si myslivci a chlapci nepořizujte ty pistole, revolvery, kolty a podobné zbraně jako hračky do ruky. Snad jen pro nutnou obranu rodiny nebo účely sportovní střelby, organizované na střelnici. Člověk je nestabilní blbec, nevedený, někdy nevychovaný, s neřízenými výkyvy spánku, života a své hlouposti.
Ukazovat před děvčaty revolver místo penisu, jak dámy říkají, to občas také pánové dělají (exhibují).
Na to, každý to ví, je šikovný vlastní funkční penis a ne jiné hračky.

Ve spánku si jeden hrál a nevěděl o tom (píšou to servery na netu):
Američan Sandforth Rothman, toho ze spánku probudil výstřel z pistole. Nejhorší však bylo zjištění, že má prostřelené koleno a také to, že si bolestivé zranění nejspíše způsobil sám. Pravděpodobně totiž trpí náměsíčností.
Třiašedesátiletý postřelený z Boulderu v Coloradu řekl policii, že si z oné osudné události nic nepamatuje. V době incidentu byl ale v domě sám, píše britský server Metro.
Zbraň, z níž se střílelo, patří také postřelenému. Devítimilimetrovou pistoli si obvykle schovává nedaleko postele. Podle policistů nebyl muž pod vlivem drog ani alkoholu, užívá pouze léky proti bolesti,a to na řádný lékařský předpis.
O tom, že vlastnit zbraň může být velmi nebezpečné, vypovídá i další případ, jenž se odehrál před pár dny. Dvaapadesátiletý Darrel Elam z Washingtonu si pořídil pistoli, ale bál se, že v pouzdře není dostatečně v bezpečí. Tak si ji chtěl přendat na "bezpečnější" místo do kapsy u kalhot. Přitom ale ze zbraně vystřelil. Kulka prolétla levou hýždí a stehnem, zastavila se až těsně nad kolenem.

Pistoli nepotřebujete v myslivosti vůbec, střelba na zvěř i z velké ráže revolveru je neúčinná.

Viděl jsem to v jednom nejmenovaném případě kdy frajer dostřeloval prase, které po nepřesné střelbě z kulovnice, odešlo do krytu kraje lesa. Viditelnost byla jako při úplňku, ale divočák byl stále aktivní i po zásahu 7 nebo 9 ran kamsi potmě... opatrným pistolníkem. Prostě myslivost není žádná kovbojka, přesto mezi myslivci jsou experti co pracují ve státní službě a myslivost kazí (dokonce pytlačí tak, že to všichni tiše tolerují a dělají to někteří taky - plní mrazáky)

Střílí tento myslivec rychle, bez rozmyslu a na všechno. Taky se tomu říká mezi myslivci "hlad po ráně". Takový myslivec má jen malý mozek i penis. Někdy se přesvědčte na poslední leči, že je tomu tak.

Takové jsou zprávy a byly doby, kdy i na myslivecký úřad v okresech chodily pravidelné zpravodaje, kde se události kolem zbraní a neštěstí podrobně popisovaly. Dnes to píší bulvární noviny, které tahají informace z okolí a policie.


HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

Příroda a myslivost Fotografie z myslivosti Černá zvěř Lovecké příběhy Myslivecké fotografie Myslivecká videa Myslivecká zábava Způsoby lovu a historie Ptáci Příroda Srnčí zvěř Zvěřina a kuchyně myslivce lov Lovecké stezky Myslivecké tradice Černá zvěř - bachyně Srnec Lovy fotoaparátem Liška Názory myslivců Drobná zvěř Lovy srnčí zvěře Kuriozity Jelen (Red Deer) Lovy černé zvěře Lovecké zbraně Sele prasete divokého Zvěř v zimě Humor o myslivosti Les Úspěšný lov Čekaná Lov ve svobodném světě #Lovecké stezky Střelectví Honili myslivci Ze života černé zvěře Mateřství a péče o potomstvo Jelení říje Instinkty a pudy Jak na to? Lovu zdar! Příroda a lidé Vysoká zvěř Zima a hlad v lese Černá zvěř - kňour Trofeje Zvěřinové recepty Hunting Rifles Ženy a myslivost Daněk Pravidla lovu srnčí zvěře Srnče aktivity radosti a milování života Myslivec a zvuky v přírodě Bažant Myslivci a konfliktní situace Myslivecké ráno Krmeliště černé zvěře-kamery Kulovnice Přírodní fantazie Žít ve svobodě Doby lovu zvěře Nastřelení lovecké zbraně Optika Srnčí říje Vábení Zákony a předpisy o myslivosti #Srnčí zvěř Jaro Myslivecké písničky Otázky z myslivosti Čas lásek jelenů Divočák Pes přítel myslivce Sociální sítě Srnec v červnu Jelen Muflon Naháňky Společné lovy Dalekohledy Diana bohyně lovu Historie Lovecký pes Puškohledy South Africa Zajíc Chrutí černé zvěře Dravci Krmelec Lovecké brokovnice Myslivcův sen Naše domovy a chalupy Pranostiky a příroda Vtipy Lovecká optika Radost a uspokojení Erika Heligonky Myslivecká mluva Myslivecká zařízení Obory a zvěř Zpracování zvěřiny Bowhunting (lovecká lukostřelba) Happy Days Krmítko Poslední hon Vnadiště #Lovecké právo Houby Idiots With Guns Myslivecké léto Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Pernatá zvěř Poslední leč Sojka obecná Stalo se Zacházení se zbraní deer rut Kachna Kachna divoká Kančí gulášek Koroptev Lovecké štěstí Myslivecké pověsti Na lovu muflonů Namlouvání Orel na hnízdě Reklama a lov Rytíři lesů Srnec Škůdník Tombola Veverky Vysoká Čištění zbraně Aport Dančí zvěř Dřevo a teplo Halali Hirsch-König des Waldes Husa divoká Jak zajíc přelstil líného hajného Krahujec obecný Kritické myšlení Krmeliště pro vysokou Kynologie Laně Lovy lukem a šípem Myslivecký ples Myslivost a Michaela Once Upon a Time in The West Pasování Pohádka O chytré kmotře lišce Pytláci Příroda a zdraví Shozy Webové kamery Zvěřinový guláš broková kozlice Škodná Bažant pečený Co budeme vařit dnes? Holub hřivnáč Kančí kýta na víně Lovecké signály Lovecké zátiší Mannlicher Schönauer kulovnice Milování světu vládne Montáže Raffle ball hunting Srnec jako ze zlata Stádo tlupa rudl Tetřev hlušec Verše myslivce Zubři Zvěřina Zůstal v ohni broková dvojka sv. Hubert #Kančí steaky 1 milion čtenářů Cazando con Arco Dívka s liškou Evropská Unie Golden Eagle Jelení guláš Kuna lesní Lankasterka Lesník Lion (Lev) Liška Eliška Lucky deer Láska Markazíni Podzim Polesí Strzalowo Psychopati Red Deer Cam Roček Siga Skupinový život Sokolnictví Straka obecná Volavka popelavá Zvěřinová paštika Záchranná stanice hamerles Amerika Cesty Chile Atacama Chov zvěře Drozd kvíčala Hejkalové Jagd Jelení kýta Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kalendárium Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Krkavec velký Kukačka obecná Káně lesní Kňour útočí Lesnická škola Lesní plody Lončák Los (Elk) Makov Malorážka Mauser M98 Moose Hunting Nástřel Odchyt pernaté Ornitologie PF Památka myslivce Pečená kachnička Pečené prasátko Pohádka stromů Polák chocholačka Posed Poslední hryz Rychlý srnec Skupinka jelenů různého věku Slanisko Sokol stěhovavý Sovy Srnčí guláš po myslivecku Strzalowo Svíčková Synantropie Teritorium VORAŘI Wildlife Zahrady Zdraví Zeiss Zimní oblečení a obutí Zvěř a počasí Újeď Čáp bílý Šoulačka Šípková omáčka ke zvěřině #Daněk #Waldemar Matuška #Černá zvěř - bachyně Aglomerace Anatomie jelena Berneška Borrelióza Borůvky Brenneke Chukar Partridge Datel černý Double Rifle Dudek chocholatý Filip Gepard Gorilla Hořící špalek Hájovna U pěti buků Investiční zlaté mince Jaguar Jahody Jelen útočí Kalous ušatý Kančí kýta na smetaně Kančí se šípkovou Kaňkování Klíště obecné Krmeliště černé zvěře Krteček Kulový dvoják Kvakoš noční Křepelka polní Labuť Lama Lasice hranostaj Ledňáček Lovy na černou v Maďarsku Mauser M03 Medicina Medvěd Minutkový srnčí guláš Miška Na stojáka Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Orel bělohlavý Osudový srnec Pamětní mince Paul Mauser Polesí Strzalowo Polsko Potápka chocholatá Páření Čmelák královna Ruger’s M77 RSI Rys ostrovid SWAROVSKI Sauer 101 Skřivan Slivovice Sluka lesní Slunce Sršeň obecná Stehlíci a ledoví muži Strakapoud velký Strašidla Svišť Swedisch Fire Torch Sýkorky Tetřívek obecný Tom Miranda Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Upíři Velikonoční sekaná Vlha pestrá Vodouš šedý Vydra Vytápění chalupy Welshspringerspaniel Woodcock Hunting Zlato a šperky Zoologie Zvěř živě Čejka Červenka obecná Čiplenka Čmelák Špičák Švestky Ťuhýk Životní srnec

Vybraný příspěvek

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,  poloplášťová střela RWS 3,24g Zdařilá fotografie a takové se často nevidí. Někom...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...