Zobrazují se příspěvky se štítkemMilování v přírodě. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMilování v přírodě. Zobrazit všechny příspěvky

POŠTOLČÍ TRAGEDIE. Lovec, který ránu vypálil, se o osud poštolky dále nestaral. Přehodil si pušku přes rameno a odcházel. Všecek les zůstal v úděsu. #Les, Poštolka, Dravci, Idiots With Guns, Lovecké příběhy, Mateřství a péče o potomstvo, Milování světu vládne, Milování v přírodě, Ptáci

Poštolka

Les je snad jediné místo, kde se lidská duše povznese a ráda se oddává tichému snění milých, hřejivých vzpomínek


Velebný chrám velkého ticha, míru a pokoje. Komu z těch, v jejichž žilách koluje zelená krev, by se nevyloudilo tolik dojmů, prožitých v lesní tišině při jediném slově: les! Snad není člověka, který by nedovedl ocenit jeho vznešenou a čistou krásu, když kráčí po jeho úzkých cestách, stezkách a cestičkách ve stínu velikánů.

Žel je stále dost lidí, kteří chodí do lesa z jiných, jen ne ušlechtilých pohnutek. Velmi často přímo vandalsky si počínají v tomto velebném chrámu lesní krásy, a jde-li pak člověk lesem a je jen trochu založen pro soulad, bolí ho srdce. Především však je to srdce myslivcovo, jež bolí dvojnásobně, když vidí zpustošený, zneuctěný les.

Navíc, když jeho spanilá zvěř je nesmyslně pronásledována a hubena. Ne ten, kdo vezme pušku a uloví kus, je myslivcem, ale ten, jenž dovede žít s každou větvičkou lesa, s každou lesní zvěří umí hovořit, jenž zná její radosti a žal, jenž dovede obětovat své pohodlí jen proto, aby v zimě při vysokém sněhu nezmírala nejkrutější smrtí - hladem. Snad právě zde někde začíná moje povídání o neukázněném lovci a křídlované poštolce. O lesní tragedii.
V hlubokém, vysokém stojáku se zvolna probouzí jitro. Červánky na obzoru blednou, pohasínají, jako by se potápěly v klidné hladině tohoto zeleného království. Slunce již pozvolna stoupá a líbá popraskanou kůru starých smrků. Z blízké loučky se vrací nasycený srnec. Les se zvolna probouzí, ozývá se kukačka i holub hřivnáč spokojeně zahouká v nedalekém laťáku při okraji polí. Kolem vysokého smrku, jež svou výškou přesahuje své druhy, je plno života. V opuštěném hnízdě si zde našla domov štíhlá poštolka.
Mladé poštolky na hnízdě u dobrého člověka
Bylo to v dubnovém ránu, kdy se vyhýbala nástrahám sličného samečka, zabloudila na starý smrk, kde hledala úkryt a našla i domov. Sameček miloval svou roztomilou družku a všemožně se staral, když jeho paní seděla na čtyřech nažloutlých vajíčkách, o potravu. Sotvaže jej sluníčko pošimralo na světlech, již letěl mu vstříc, vznesl se vysoko nad stromy, nad celičký les, rovnou do polí, kde jej vábila dobrá kořist. Tehdy nepohrdl ničím. Ať cestou viděl jakéhokoliv brouka či jiný hmyz, skončil jeho život v poštolčím zobáku. Nad polem zakroužil elegantně, celé své loviště si pěkně prohlédl a když našel, zatřepal křídly, srazil je k tělu a jako padající kámen dopadl na ustrašenou myšku. Pak letěl divoce domů, a zdaleka již oznamujíc svůj příchod a lovecké štěstí táhlým, ostrým křikem, zcela odlišným od zvuku vábivého. Tak do pozdního večera, dokud šedavé mlhy nezahalily les, létal a hledal.
Až tu jednou, když se vracel z lovu, vyletěla mu vstříc jeho družka zvěstovat radostnou událost. Tak posedla jej láska starostlivého otce. Oba pak létali a nestačili nosit hladovým krkům. Čtyři drobná holátka, v lovu ještě nevycvičená, žádostivě natahovala krčky a otvírala své zobáčky, tlačící se jeden přes druhého k mamince či tatínkovi, jenž právě přinesl sousto. Zvečera nastal klid, když uhoněná, ulétaná matička vzala svá písklata pod ochranu svých křídel. Často usínala s hladovým krkem, avšak s blahým mateřským uspokojením. A právě dnes, kdy ráno se tak kouzelně probouzelo nad lesy, vyletěla z hnízda, sotva slunce nahlédlo do její domácnosti. Avšak ani sameček nelenil a vyrazil na jitřní lov na repešská pole. Mateřskou láskou povzbuzena, vznesla se vysoko, jako by chtěla zvěstovat celému kraji své mateřské štěstí...
V tu dobu, co jásala v povětří, nedaleko od stromu se zastavil člověk. Až se staré smrky zachvěly, když ho spatřily, jak hledí do koruny, kde čtyři mladé poštolky vyváděly. Snad nikdy nebyly ty smrky tak vystrašeny, když uviděly, že ten člověk má na rameni pušku. 

Ne, nebyl to lesník, kterého celý les znal a vždy se na něho těšil. Ten, co stál nedaleko smrku, nebyl myslivec, ale sváteční střelec. Celý les čekal, co bude dál. Ale prapodivný ten lovec šel ještě dále od stromu, že si sám smrk myslel, že neštěstí je zažehnáno. Chyba. Lovec šel dál a usedl kryt skupinkou keřů.
Lovec
Nad lesy jásala matka poštolka, držíc v pařátech statnou myš. Klouzavým letem se blížila k lesu a zamířila k jeho nejvyššímu stromu, z něhož se ozýval hlas jejích robátek.
Tehdy třeskla rána nad lesy a stromy, když uslyšely tuto ošklivost, sklonily své pyšné hlavy, aby raději neviděly... Poštolka leknutím pustila svou kořist ze spárů a rychle mířila k hnízdu. Však co to? Pod pravým křídlem pociťuje bolest, ještě jedno mávnutí a nedoletěla. Klouzavým letem padla do jehličí a rychle hledala spásu v nízkém náletu, aby ji kryl a vzal pod svůj plášť. Lovec, který ránu vypálil, se o osud poštolky dále nestaral. Přehodil si pušku přes rameno a odcházel. Všecek les zůstal v úděsu.
Pod stromem neseděla, ale bokem ležela matka poštolka. Dvojnásobná bolest svírala její srdíčko, když slyšela svá drobátka, ale nemohla se k nim vznést. V pohasínajících světlech se jí mihl sameček, jenž ji volal a neustále hledal. Všechno bylo marné, svůj domov se čtyřmi mláďaty už nikdy neuvidí. Rána bolela čím dál víc a síly jí ubývaly. Ať se namáhala sebevíce, vzlétnout se jí nepodařilo.
Za lesy se pozvolna ztrácel rudý ruměnec slunce a milostivý soumrak lesa kryl bolest poštolky, jež v horečce usínala s doprovodem kdesi v dálce vyzvánějícího zvonu. Potom nastal klid...

A zase vyšlo slunce. Nové slunce s rudým ruměncem, pozlatilo les, v němž se probouzel nový život. U kmene, skryta všemu životu, ležela poštolka. Pro ni již dnes slunce nevyšlo. Ležela bokem, s nataženými pařáty a s otevřenými, krásnými světly. Zhasla. Zhasla uprostřed zeleně, uprostřed lesa, který jí dal život a ona zase dala jiným. Zhasla s bolestí ke svým robátkům, kterým nemohla pomoci, zhasla se zarytou bolestí a s výčitkami vůči člověku. Neodešla však do věčných lovišť sama. Sameček, který se nedovolal své milé a neuměl pro mláďata zpracovat potravu, opustil hnízdo a nikdy se již v tomto smrkovém lese neukázal.

Tak rána necitlivého svátečního lovce zničila ne jeden, ale pět ptačích životů. Ptáků, kteří nikomu neškodí, ba právě naopak. Život šel ovšem dál a vracel se k normálu. Jen koruny statných smrků Na Rovné ještě dlouho truchlily a smutek jim zněl ve větvích...

Jan SOMMER

ČAS LÁSEK JELENŮ Vysoká v září - Jelen na kraji lesa Jelen, Čas lásek jelenů, Jelen (Red Deer), Jelení říje,

Čas lásek jelenů - Vysoká zvěř v září - Jelen na kraji lesa

SRNCEM PRONÁSLEDOVANÁ SRNA prchá a srnec ji nesmí ztratit, bez ohledu na to, kterým teritoriem se právě štvou. Srnčí říje, Příroda, aktivity radosti a milování života, Milování světu vládne.

Přišla srnčí říje a srnec pronásleduje říjnou srnu...

Srnec ve svém teritoriu nedokáže uhlídat vše a mladí srnci, pokud jsou obezřetní, dodržují vytvořenou hierarchii 


a včas se poroučejí ze scény, hlavně v době pastvy, si při okrajích teritorií nežijí špatně.

Ani teritoriální srnci se nemohou věčnými honičkami vyčerpávat, aby do říje vstupovali v plné kondici. V době říje se srny postupně stávají říjnými, barví ze svírky, ozývají se opakovaně pro srnce vábivým voláním. Srnec, bez ohledu na jakém stupni v hierarchii či teritoriálním území stojí, hledá zmateně, zkušený účelně s hlavou při zemi, do úmoru po lákavé zavětřené stopě barvící říjné srny. Používá hlavně čich a sluch než se s ní dostane do přímého kontaktu, potom srncem pronásledovaná srna prchá jako štvané zvíře a srnec jako pronásledující predátor ji nesmí ztratit, bez ohledu na to, kterým teritoriem se právě štvou. Srna se však snaží přiblížit a vrátit ke svému stávaništi. Přitom se mohou oddělit, při ztrátě kontaktu nebo jiným rušivým vlivem a roli pronásledovatele převezme později náhodně jiný srnec, který je nablízku. 

 Pověstné milostné kruhy jsou již závěrem náročné předehry, kdy konečně vyčerpaní "milenci"mohou započít akt plození.

Takto příroda prověřuje nejen kvalitu a vhodnost srnce pro reprodukci, ale i srny. Zkusme se vžít do role např. čiplenky, která poprvé prožívá tu hrůzu, že se za ní řítí mnohem větší, suptící pronásledovatel jako pes, který by ji měl strhnout. Prchá jako o život se všemi naučenými úhyby, odskoky a všemi způsoby, které mají za účel zmást pronásledovatele. Pak jistě pochopíme, že nemá čas ani možnost "vybírat" si partnera podle jakýchsi lidských měřítek a námi chápaných estetických znaků. Každá srna by mohla ohlásit znásilnění. Starší srny jednají s větším přehledem, ale všichni účastníci říje musí podat úctyhodné fyzické výkony, zdatnost a obratnost, uplatnit všechny své smysly, aby se mohli v říji prosadit. 

Následuje doba krátkého soužití, srnec i teritoriální po několik dní se od získané srny nevzdaluje, častokrát ji pokládá a je postupně více a více ve stavu vyčerpání. 

Pak lze pozorovat, že se srna klidně paství a srnec vedle ní ulehne, když se ta o pár metrů vzdálí, srnec za ní popojde, ledabyle utrhne něco vegetace a znovu v blízkosti srny zalehne. To jsou známky velké vyčerpanosti po enormním výdeji energie nenahrazované příjmem potravy, ale čerpané ze zásob organizmu. V žádném případě již tento srnec nemůže sledovat co se děje v jeho teritoriu, může být i mimo něj i ohrožován jiným sokem, ba ani o dění ve svém okolí nemá zájem, odevzdaně kopíruje pohyb srny. Tyto popsané fáze nemusí proběhnout všechny, počáteční mohou odpadnout nebo se zkrátit, když se např. srna setkává se srncem ve stejném pastvišti nebo jejich stávaniště jsou v jednom teritoriu. Po opadnutí vášně a splnění první fáze rozmnožování se srna po co nejmenší ztrátě kontaktu se srnčetem k němu natrvalo vrací, přechází do normálního životního denního rytmu. 

Srnec ihned nebo po krátké rekonvalescenci může a nemusí vyhledávat druhou nebo i třetí říjnou srnu, s více či méně vyčerpávajícím průběhem dobývání a vlastního pokládání. Absolvovat celou říji vyžaduje od srnce vynikající fyzické a zdravotní předpoklady, zásobu energie, schopnost užití všech smyslů a v nemenší míře i uplatnění zkušeností z předchozích let a zděděných instinktů. To vše spolu s genetickým typem předává svým potomkům. Srnčí říje spadá u nás do období konce července a začátku srpna. V této době 2 - 3 týdnů musí být oplozeny všechny srny, které vstoupily do říje. Připraveni splnit své životní poslání jsou k tomu s plným nasazením za každých okolností i všichni srnci schopní rozmnožování. A tak, po vyčerpání dospělých srnců, se podle složení populace ke konci říje dostává i na mladší ročníky, což neškodí ani tak ve spojení s dospělou srnou, ale je nevhodné u mladých srnek. 

Po skončení říje se vyčerpaní srnci ztratí, "zmizí". Odpočívají v krytu, je to velká změna po rušné říji, jejíž dobu, trvání a průběh ovlivňuje hlavně počasí vrcholícího léta, nadmořská výška, prostředí a hustota populace i její složení. Za krásného letního počasí je její průběh nejzřetelnější a nejtypičtější. Dosavadní rozdíly jedinců v hierarchii a teritoria jsou již během říje a po ní rozrušeny, zapomenuty, neobnovují se územní značení, hraby a ostrouhávání. Později se vynořují a mladší zapojují i do tlup, v září, s příchodem podzimu, všechna zvěř se ve zvýšené míře paství před zimou k vytvoření fyzických zásob pro zimní období. Srnci před zimou shazují parůžky a všechna zvěř postupně přebarvuje do zimního osrstění. Srna, která nevstoupila do říje nebo nebyla z jakýchkoli důvodů oplodněna, může být říjná v listopadu a plod se vyvíjí přímo bez utajené březosti. Srnčí zvěř je věrná svému stávaništi, krátkodobě ho mění jen kvůli lepší potravní nabídce, klidu apod. zavládne mír a smír všech mezi všemi. Srny dále vodí svá srnčata, zaučují je na denních příhodách, chrání je před nepřáteli a jsou zárukou toho, že mladý, nezkušený dorost přečká obtížné zimní období. 

V našich podmínkách hlubokého sněhu po několik zimních měsíců totiž žádné srnče bez matky zimu nepřečká. Tehdy přichází vhod nedoceněná pomoc myslivců. Zima může mít u nás dvě nebo i více obtížných kritických fází, které tato zvěř musí prožívat. Bývá to vždy po napadnutí velké vrstvy čerstvého sněhu anebo po slabém přimrznutí povrchu zavlhlé silné vrstvy sněhu, který neunese tenké spárky běhů srnčí zvěře. Především mladá zvěř, pokud není včas odvedena starší srnou do nižších poloh nebo nemá přístup k dobře dotovanému krmelci, trpí velkými ztrátami. Obtížně se pohybuje, je snadným terčem pro pytláky, toulavé psy a lišky. Těžko překonává terénní překážky, mantinely u silnic a břehy vodních toků. Tehdy dochází k největším ztrátám. Dalším obdobím, které může mít kritický dopad na srnčí populaci, je přechod ze zimní na jarní zelenou potravu. 

Zvěř po přečkání zimy, kdy přežívá z vlastních tukových zásob a převážně z ohryzu a okusu dřevin, případně je přikrmována u krmelců, se náhle po několika měsících půstu dostane na vzrostlejší trávu či na ozimé obilí, přesytí se jimi a v průjmech uhyne. Podobný stav mohou vyvolat i dietní chyby při přikrmování v krmelcích např. celým zrním ječmene nebo pšenicí, zmrzlou vyhozenou siláží ze statků apod. 

Všem těmto situacím lze zabránit a předejít tím, že srnčí zvěř je v zimním období navyklá na přikrmování, kromě sušené letniny, kterou již v předjaří málo přijímá, i dužnatým krmivem a hlavně ovsem nebo i obilným šrotem s otrubami a plevami (v poměru cca 1 : 1), kterými zvěř nikdy nepohrdne a toto krmivo vždy zabrání tomu, aby se v období náhlého přechodu stala riziková, nezvyklá, potrava převažující a předejde se dalším ztrátám, hlavně na mladé zvěři. Takto neoslabená zvěř přečká za pomoci myslivců lépe těžké zimní období a zdravá vstupuje do jara, očekávaného období hojnosti, spojeného s tvorbou paroží, přebarvováním, pokračujícím vývojem plodů u srn.

Bohumil Lhota

SRNEC OSMERÁK. Chování srnčí zvěře v nejdůležitějších obdobích reprodukce. #Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, Na loveckých stezkách, Srnčí říje, Srnčí zvěř

Srnec osmerák

ZE ŽIVOTA SRNČÍ ZVĚŘE


Naše poznání života zvěře ve volné přírodě se většinou skládá z mozaikovitých pozorování, náhodných setkání, z nichž si po letech vytvoříme ucelený a nejvíce pravdivý obraz. Mnohdy, aniž známe pravý důvod, se nám zdá, že se chová výjimečně, inteligentně, jindy až hloupě (nepochopitelně). Z toho vznikají různé zavádějící hypotézy, které mohou být šířeny dále a mohou být přijímány naší veřejností, pokud není vybavena vlastními zkušenostmi z pozorování chování zvěře v jejím celkovém profilu. Výstřelky a nenormální chování si ponecháváme v paměti jako zajímavosti a tak je také prezentujeme jako náhody a krajnosti. 

Popíši chování srnčí zvěře v nejdůležitějších obdobích reprodukce, jak jej znám z oblasti našich hor a podhůří, kde jsou členité, málo přehledné terény, kde se střídají lesní a polní kultury s méně úživnými biotopy, kde se srnčí neseskupuje do velkých tlup a stávaniště mění jen z nutnosti, například v době zimní nouze. Budu také opakovat známé skutečnosti, ale myslím, že je to v dané chvíli nutností, vzhledem k popsaným okolnostem. Členitost, těžší přístupnost a dostatek krytu umožňuje srncům zde dospět a zestárnout (zatímco v jiných, zcela přehledných polohách, tuto šanci ani nemají). Od začátku jara, při přechodu na zelenou stravu na ozimech a trávě je srnčí zvěř méně opatrná a paství se na otevřených plochách, ještě v rodinných tlupách, i za denního světla. Tehdy je nejvhodnější doba k získání přehledu o kvalitě populace v honitbě, výběru k případným budoucím chovatelským zásahům. Dochází k vytloukání paroží srnců, které vyrůstalo dosud v lýčí, se zvyšováním hormonální činnosti vzrůstá i neklid a snaha o obnovu a vytvoření teritorií a obhajobě jejich hranic. 

Od jarního přebarvování a vytloukání paroží (dochází k němu u starších srnců dříve, u mladších později), ostruhují stromky, větve a keře na stejných místech a nových při upevňování hranic svého teritoria. Přitom vytvářejí předními běhy hroby, seškrabováním hrabanky či drnu, podobně jako při přípravě lože, jenomže s větší divokostí a bujností a pravidelně je obnovují. 
Mají vizuální i pachový účinek díky činnosti pachových žláz. Tím se snaží odvrátit zájem případného uchazeče o teritorium. Je to jejich potřeba, pocitové nutkání související s obhajobou teritoria. Vytváření teritorií je dáno každému zdravému a vitálnímu srnci dospívajícímu a dospělému. Pravidlem je, že na stálá, vybraná teritoria s biotopem poskytujícím nejvhodnější prostředí pro život srnce je od jara vyvíjen tlak dospělých jedinců a jen jeden jej jako své stálé stávaniště získá. Své soky vytlačuje a ti si hledají a nacházejí stávaniště horší, menší, nezajišťující všechny potřeby, případně se vydají do sousedního teritoria, kde se zkusí prosadit anebo žijí na obvodě teritorií ve stálém kontaktu s teritoriálními srnci. Zaměřují se více na ještě níže postavené mladíčky, které teritoriální srnec ani nepronásleduje. Význam teritoria bychom neměli přeceňovat. Na přehledných místech je toto území větší, ve členitých menší. Závisí i na hustotě zazvěření. 

V dobře spravovaných honitbách, kde žijí i staří, silní srnci, opatrní, pohybující se převážně jen v noci, ztrácející opatrnost až v době říje (divíme se pak, odkud se vzali), procházející napříč teritorii, účastní se říje aniž by pracně teritorium vytvářeli, vnášejí zmatek do místní utvořené hierarchie, jsou příčinou vážnějších půtek a soubojů. Podle zpátečního paroží jim říkáme škůdníci, protože teritoriální srnce ohrožují. I oni mají své místo a účel i podíl na průběhu říje, možná nijak nevýznamný. Třeba tím, že narušují určitý pořádek a rozptylují srnce dál od jejich letitých stávanišť a zabraňují tak příbuzenské plemenitbě. Srny zatím mají jiné starosti, vstupují do vrcholné březosti a zabývají se kladením srnčat a péčí o ně.

Starší srny kladou srnčata, vzhledem ke své větší hmotnosti lépe vyvinutá, věnují jim lepší péči, lépe se starají o jejich bezpečnost včetně zahnání nebo odlákání nepřítele, než srnky mladé (které jim nemohou dát do vínku ty přednosti jako srny starší), zde dochází přirozeně i k větším ztrátám. Tehdy již jsou vytvářeny předpoklady pro budoucí teritoriální srnce a kvalitní srny. Již proto srny vodící srnčata nemění své původní stávaniště (přecházením do jiných teritorií srnců), vždyť ta jsou teprve dvouměsíční, kojená, na matce silně závislá, nemají plně vypěstované obranné reflexy před nebezpečím, po delší dobu se nedokáží o sebe postarat.

 Srna se sama denně vícekrát paství bez srnčat, ale ta odpočívají nedaleko v krytu a srna se po jejich vypísknutí ihned úprkem vrací na jejich obranu. Přitom (pouze starší srna) neváhá v minutě předními spárky ukopat kočku i mladou lišku, pokud ta nestačí z blízkosti srnčat včas prchnout, nebo odlákat většího útočníka.

Do vlastní říje nejdříve vstupují starší srnci, kteří nejčastěji doprovázejí mladé srny. Srnec, Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Na loveckých stezkách

Srnec obecný

Horké a suché počasí může zpomalit začátek říje i o dva týdny


V takové situaci přináší změnu přelom počasí, obzvláště vícedenní větrné a deštivé počasí, po jehož skončení se objeví velké množství zvěře s vysokou aktivitou. Vítané je po horkých dnech také přeháňkové počasí s krátkými přeprškami, které zvěř velmi osvěží. Na začátek a průběh říje má vliv také výskyt hmyzu sajícího krev. Hromadné nálety těchto obtížných společníků drží zvěř dlouho do noci v krytu a navíc znepříjemňují život lovcům. Do vlastní říje nejdříve vstupují starší srnci, kteří nejčastěji doprovázejí mladé srny. V dozvucích říje pak lze snadno napískat mladé, dosud odbíjené jedince.

Průběh srnčí říje je závislý na povětrnostních podmínkách, včetně momentálních výkyvů počasí. Všeobecně se pěkné ustálené počasí jeví jako nejvhodnější. Extrémně horké a suché počasí, které není přerušené jedinou bouřkou, přinášející mírné osvěžení, má však na říji právě opačný účinek. Zvěř je potom velice unavená, brzy zatahuje a srnci se málo potkávají na hranicích svých teritorií. Zvěř má také menší výběr potravy, velká vedra ji nutí zůstávat po celý den v krytu před obtížným hmyzem a aktivita se projevuje teprve po setmění. Náhlá bouřka s přívalem vody je osvěžením, které přináší prakticky okamžitý zvrat a aktivita zvěře vzroste v podstatě z hodiny na hodinu. Z mnoha dalších odchylek stojí za zmínku alespoň vliv tlumivých dusných letních večerů, kdy srnčí citlivě reaguje na výkyvy atmosférického tlaku a přiskakuje špatně. Mnohem lepších výsledků lze po takovém večeru dosáhnout za ranních hodin. 

Všeobecně je také známo, že vytrvalý déšť, mlha a silný vítr spojené s náhlým ochlazením mají za následek útlum říje. Zvěř je nedůvěřivá a ztrácí chuť na zvýšený pohyb v mokrých travinách. Naproti tomu jsou nejlepší vyhlídky na úspěch, tj. na setkání se starým nebo průběrným srncem, ve chvílích, kdy se po deštích trvajících celý den a noc konečně vyčasí. Tehdy je veškerá zvěř aktivní, srnci reagují na srny v různém stupni říjnosti, na pohyb soupeřů a hlad nutí zvěř zdržovat se mimo kryt až do pozdních dopoledních hodin, kdy již svítí slunce.

SRNČÍ ŘÍJE A MYSLIVCI. #Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnčí říje, Pravidla lovu srnčí zvěře, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Srnčí v říji

Průběh srnčí říje je závislý na povětrnostních podmínkách, včetně momentálních výkyvů počasí.


 Všeobecně se pěkné ustálené počasí jeví jako nejvhodnější. Extrémně horké a suché počasí, které není přerušené jedinou bouřkou, přinášející mírné osvěžení, má však na říji právě opačný účinek. Zvěř je potom velice unavená, brzy zatahuje a srnci se málo potkávají na hranicích svých teritorií. Zvěř má také menší výběr potravy, velká vedra ji nutí zůstávat po celý den v krytu před obtížným hmyzem a aktivita se projevuje teprve po setmění. Náhlá bouřka s přívalem vody je osvěžením, které přináší prakticky okamžitý zvrat a aktivita zvěře vzroste v podstatě z hodiny na hodinu. 

 Z mnoha dalších odchylek stojí za zmínku alespoň vliv tlumivých dusných letních večerů, kdy srnčí citlivě reaguje na výkyvy atmosférického tlaku a přiskakuje špatně. Mnohem lepších výsledků lze po takovém večeru dosáhnout za ranních hodin. Všeobecně je také známo, že vytrvalý déšť, mlha a silný vítr spojené s náhlým ochlazením mají za následek útlum říje. Zvěř je nedůvěřivá a ztrácí chuť na zvýšený pohyb v mokrých travinách. Naproti tomu jsou nejlepší vyhlídky na úspěch, tj. na setkání se starým nebo průběrným srncem, ve chvílích, kdy se po deštích trvajících celý den a noc konečně vyčasí. 

Tehdy je veškerá zvěř aktivní, srnci reagují na srny v různém stupni říjnosti, na pohyb soupeřů a hlad nutí zvěř zdržovat se mimo kryt až do pozdních dopoledních hodin, kdy již svítí slunce. Kromě atmosférických poruch ovlivňují říji také místní podmínky. Zcela zvláštní průběh má srnčí říje tam, kde je nadměrná úroda lesních plodů a zvýšený pohyb lidí. Celý cyklus života zvěře a průběh říje je tím silně narušen a neplatí žádná ustálená pravidla. Srnci jsou více pozorní a nedodržují ani pravidelné ranní a večerní aktivní období. Za zmínku stojí i průběh říje v lánech kukuřice, velkých monokulturách obilovin a na zabuřenělých nekosených plochách. Nepřehledný terén a chladný kryt bez obtížného hmyzu zcela mění rytmus života zvěře a myslivecké možnosti jsou zde menší. Je jen malá šance, že se nám podaří napískat srnce na volné plochy, pakliže sem sám nesměřuje za svítání nebo se na nich neobjevuje za poledne. Samotné vábení je především zkouškou trpělivosti. Zkušený srnec dokáže nepozorovaně přijít a jistit dlouho v úkrytu. Po posledním vábení proto musíme vyčkat nejméně dvacet minut před samotným odchodem. Nejsnáze lze přivábit mladé srnečky, kteří přiskakují ze zvědavosti a nedočkavosti velmi rychle. 

 Problémem zůstává přivábení starého zkušeného srnce, který je obezřetný, ví kde má svoji srnu, které se drží a dokud ji neobtěžuje jiný srnec, nenechá se obvykle nalákat. V tom případě lze odvábit srnu nejdříve hlasem srnčete a zajde-li tato do úkrytu, lze jejím hlasem přivábit také srnce. Na to už reaguje i starý srnec, který se obává přítomnosti konkurentů. Vábení srnců není ani zdaleka tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Stávají se sice případy, kdy se srnec doslova přiřítí k vábícímu lovci nebo kdy se objeví téměř na ono pověstné pískání kolečka od trakaře, ale ty jsou zcela ojedinělé. Máme-li však udělat co nejvíce pro zdárný průběh lovu, musíme se držet několika zásad. Prvním z nich je již zmíněný vhodný čas pro vábení. Známkou začátku říje je časté těsné pronásledování srn srnci, jejich čenichání s větrníkem u země, kdy snadno přejdou bez povšimnutí i naši stopu, ačkoliv jindy by rychle zmizeli v krytu. 
Probíhá srnčí říje
 Prvním příznakem toho, že říje ještě nezačala a není tedy vhodný okamžik pro vábení je stav, kdy především starší srnci vycházejí pozdě, pouze se objevují na hranách lesních porostů, dlouho jistí a v okamžiku nebezpečí mizí. V říji takto svůj prostor soustavně a bedlivě nekontrolují a tuto úlohu přebírají srny u kterých se zdržují. V začátcích říje, kdy srnec ještě nezareaguje přiskočením odpovídá na dobré vábení zvednutím, hrabánkováním a obnovováním výtlučků na hranicích teritoria, případně zaútočí na srnce, který se dosud popásal v bezpečné vzdálenosti.

 Druhým dosti průkazným znakem je to, že srny stále ještě vodí srnčata, nebo se nevzdalují od lesních okrajů, kde je mohou v bezpečí odkládat. Je známo, že starší srnci již před samotnou říjí vyhledávají společnost mladých srn. Dokud je však těsně nesledují na pastvě a nevstávají sami, jestliže se jim tyto během dne vzdalují, nelze ještě mluvit o říji. Totéž platí o situacích, kdy ve stejném období odhánějí starší srnci mladší ze svých teritorií. Vábit lze v podstatě za každého počasí a v kteroukoliv denní dobu. Nejlepších výsledků lze samozřejmě dosáhnout ráno a večer, kdy je srnčí zvěř v největším pohybu. 
Po ukončení ranní aktivity přichází vhodná doba mezi 9 a 13 hodinou, po nichž následuje odpočinková fáze a intenzita pohybu zvěře sílí opět po 15 hodině. Určitou výjimkou v běžném průběhu říje jsou tzv. polední srnci, které lze zastihnout za největšího úpalu na volných plochách a to jak v polích, tak na pasekách nebo travnatých plochách. Nejde jen o kusy připískané, ale také o zvěř volně se potulující v oblasti svého teritoria. 
Často lze takto v době říje zastihnout i velmi starého srnce, který se jinak objevuje teprve za pozdního soumraku a již s rozbřeskem zatahuje zpět do krytu. I takový srnec, nemá-li u sebe srnu je velmi vnímavý na vábení. Můžeme ho nejčastěji zastihnout v okolí jeho hrabánků, na okrajích porostů, mezi malinami, na holinách vroubících křoviny, v okolí potoků a pod. Při volbě stanoviště musíme počítat s tím, že budeme případně svoje místa měnit a tato by neměla být ani příliš daleko ani příliš blízko od sebe. 

Musíme si uvědomit, že srnec je schopen zachytit vábení až na vzdálenost 1 km a je-li bez srny, přichází obvykle blíž. Zvuk vábení se pochopitelně tlumí terénními vlnami, větrem, šuměním porostu, zvukem tekoucí vody a pod. Důležité je, aby jeden srnec neslyšel vábení z více stran za sebou. Není-li totiž ještě v plné říji, mohli bychom ho zradit. Při vábení je nutné dobře se krýt stromem, keřem, pařezem, balvanem, metrem dříví nebo alespoň trsem travin. Rovněž musíme pamatovat na to, že i slabý vítr nebo prudká změna jeho směru by mohla naše úsilí pokazit. Čich srnce hraje kromě zjištění nebezpečí také další roli - čím více se srnec blíží k místu, odkud se ozývá pískání, tím více se orientuje čichem a hledá pachové stopy říjné srny. Nenachází-li je odchází a je proto nutno neotálet s případným odstřelem. Po zaujmutí stanoviště se snažíme odhadnout, odkud by se mohl srnec objevit. Nejpravděpodobnější je směr od krytiny, mlází, pole obilí nebo jiného porostu. Oblíbenými místy srnců během říje jsou lesní plochy s různě starými porosty, pasekami, zrušenými oplocenkami a klidnými houštinami. 

Často je ovšem směr i objevení zcela nečekané a srnec se doslova zjeví v nepředvídatelném směru. Velmi vhodné je také vábení u jetelin a obilovin, kde i srnec zdržující se u říjné srny ztrácí orientaci a může přiskočit. V takových místech srnci rádi vyhledávají nízké pahorky a pahrbky, kde hrabánkují a vytloukají. Stanoviště je nejlépe volit u stromu nebo jiné opory pro zbraň, která nám přidá potřebnou jistotu při střelbě. Po příchodu na místo si musíme upravit celý prostor, abychom mohli případně přešlápnout nebo se otočit do jiného směru, vhodné je odstranit z místa suché listí a větévky, které by nám zvěř zradily. Na stanovišti u stromu věnujeme pozornost také větvím ve své výšce i těsně nad hlavou. Musíme na ně dát pozor, ale neodlamujeme je, prozradili bychom se předem. 

Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. Vábení lze asi po hodině opakovat i na stejném místě, neboť zrazený srnec nespojuje pískání srny se spatřením člověka.

MILOVÁNÍ V PŘÍRODĚ Srnčí milování v říji je zážitek pro myslivce i fotografa přírody. Milování světu vládne, Srnčí říje, Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, #Srnčí zvěř.

Srnčí milování začátem srpna

SRNČÍ MILOVÁNÍ


Srna prodělává před okamžikem, kdy je k páření náchylná, jistou přípravnou dobu,
ve které se její pohlavní ústrojí k oplozovacímu aktu připravuje. V tuto dobu vylučuje ze svírky charakteristicky zapáchající hlen, kterým hlavně při močení navětřuje svoji stopu. Srnec, který takovou stopu navětří, se okamžitě dá po ní, aby takovou srnu vyhledal. Ten je všeobecně v každé roční době k pohlavnímu aktu připraven, vydrážděn však bývá teprve tímto charakteristickým pachem. Přírodou je to tak účelně zařízeno, aby se v této přípravné době co nejvíce srnců kolem srny nashromáždilo a jen nejsilnější a nejzdatnější si vybojoval přístup k ní, po této přípravné době oplodnil a tím vytvořil záruku zdatného potomstva. Srna toto prodělává v přípravné době, kterou bych nazval "předříjí". Srny se zmocní neklid, střídá i za dne místa, přestává pravidelně vycházet na obvyklou paši, paství se neklidně jistí často a bez příčiny a prchá před srncem, který k ní přiskakuje zváben její říjnou stopou. 

Ještě patrněji můžeme tento počátek říje pozorovat na srnci. Přestane pravidelně střídat, toulá se i ve dne po navětřených stopách srn, které sleduje větrníkem hluboko ve stopě jako pes barvář. A setkají-li se na těchto záletech dva srnci, honí silnější slabšího a dochází často k urputným potyčkám. Toto vzájemné honění spadá hlavně do doby přípravné - předříjné. V této době honí srnec jak čiplenku, tak i starou srnu, ovšem bezvýsledně, což ho přivádí do nejvyššího stupně podráždění a říjnosti, domáhá se i násilně odměny své drsné lásky a v tu dobu slyšíme, jak trýzněná srna naříká. Často jsem se domníval, že srnec honí jen čiplenku a že jen tedy tato naříká, když jí srnec nutí "k vůli"a že srna starší se bez honění srnci poddá a naopak, že že ho pískáním vábí k sobě. Toto podle mého dlouholetého pozorování není správné. 
Srna vábí srnce pískáním tehdy, když po uplynutí předříje se k ní srnec nepřidružil, což se stává hlavně tehdy, když je málo srnců a více srn. Píská pak i čiplenka z touhy po srnci. Tato vstupuje do říje o několik dnů dříve než starší srna, což je pochopitelné, protože není kojením srnčat zeslabena, která již kladla a tohoto roku srnčata vodí. Proto na začátku říje srnce honit hlavně čiplenky. 

Srnec také nepřinutí čiplenku ani starší srnu, ani štvaním, ani dorážením parůžky, aby ho přijaly. V pravý čas připustí i čiplenka srnce bez naříkání a naopak nepustí ho i stará srna, když přípravná doba ještě neuplynula a naříká jako čiplenka, byť i ne tak markantně, když na ni srnec prudce doráží. Každý zkušený myslivec ihned pozná, honí-li srnec čiplenku nebo dospělou srnu. 

Čiplenka běží přímočaře v největší úzkosti, zatímco stará srna, která ví, o co jde, uniká srnci spíše hravě a v kruhu bystře odskakuje, když na ni srnec doráží...

LOV JELENA. Co o tom víme? Laně byly mnohokrát příčinou loveckého nezdaru a zrazení loveného jelena.

Ochranář by řekl, proč chcete zvěř chránit, když ji potom stejně lovíte.
VYSOKÁ ZVĚŘ JELEN RED DEER JELENÍ ŘÍJE LOV JAK NA TO?
 Ano, lovíme, neboť naše civilizace vzala přirozený biotop velkým predátorům, kteří byli jeho přirozenými nepřáteli. Velcí predátoři svou přirozenou selekcí udržovali zvěř v dobré kondici a stejně tak myslivec musí mít na zřeteli selektivní lov ve prospěch lovné zvěře a ne svůj vlastní.

Lov je tím nejstarším a naprosto přirozeným řemeslem. Lidé ho provozovali od pradávna a my bychom ho měli bránit jako nejpřirozenější způsob opatřování si kvalitního a zdravého masa. 

Naši předci lovili jelena ze země různými způsoby. Všemožnými zradidly ho nahnali k ústí skal nebo do připravených ohrad, čekali na něj na jeho ochozech. Lovil se po celý rok. My můžeme lovit jelena jen v zákonem stanovené době. V srpnu bychom měli lovit zvěř holou, protože zvěř vychází poměrně za světla a můžeme tak splnit velkou část odlovu holé zvěře bez zbytečných narychlo pořádaných nátlaček v době strádání, aby se dohnal plán lovu. Zamezí se tak nekontrolovanému lovu při společných akcích, kdy padne spousta silných laní, které pak v chovu chybí.

Lov jelena lesního

Pokud chceme mít dobrou říji, potřebujeme k tomu laně, pokud nebudeme mít na říjišti dostatek říjných laní, nebudeme mít také žádné jeleny. S nimi přicházejí samozřejmě jeleni. Jsou oblasti, kde se zdržuje jelení zvěř celoročně, takže není problém ji najít a přizpůsobit tomu i přípravy. Jiné je to například v oblastech, kde jeleni tráví čas v polích a na svá říjiště se stahují až v době říje. V této době by měl být pohyb v honitbě minimální a začátkem září by se už také neměla lovit holá, abychom zbytečně neznepokojovali zvěř zbytečným pohybem.
Je tu ale jeden velký a zásadní problém a tím je velikost našich honiteb. Rozloha 1000 ha je pro chov a lov jelení zvěře naprosto nedostačující, honitby by měly mít nejméně 3500 ha jako tomu bylo dříve. Vyzývám tímto naše zákonodárce, aby se zamysleli nad tímto faktem a nepřipouštěli stále menší a menší plochy honiteb. Odstrašujícím příkladem by nám mělo být sousední Německo, kde je sice 100 ha běžná výměra, ale zvěř naprosto žádná.
Každý se snaží přetáhnout zvěř k sobě a často dochází ke krmení zvěře jako na velkostatcích. Možná by bylo lepší se dohodnout se sousedními honitbami na kritériích průběrného lovu. Způsob myšlení ,,když ho neulovím já, uloví ho soused", je velmi neetický a krátkozraký. Naopak pozitivním ukazatelem jsou velkoplošné honitby Vojenských lesů a statků, kde je dobrých jelenů stále ještě dostatek také díky jasným a dodržovaným pravidlům a kritériím chovu a lovu.

Samotná příprava lovu
Jeleni v říji

Lov by neměl být jen o tom vzít si kulovnici a jít lovit. V oblastech, kde zůstává zvěř celý rok, můžeme obeznat výskyt jelenů podle vytloukání. Obeznání jelenů by mělo být samozřejmostí, protože si tím můžeme ušetřit spoustu času při hledání lovného jelena při říji. Správný jelenář by měl mít už před říjí připravené lovecké šouláky, vyčištěné přístupové chodníky ke kazatelnám, dobrě nastřelenou zbraň a zprovozněné kazatelny a žebříky.

Oděv a obuv

Velmi důležitou součástí našeho úspěchu jsou vhodný oděv a obuv. Jelení zvěř je velmi citlivá na hluk, má vynikající čich a dobře vidí. Měli bychom volit oděv, v kterém budeme při jakémkoli pohybu neslyšitelní. Pokud budeme mít oděv z materiálu, který vydává sebemenší zvuk nepatřící do přírody, může to mít při lovu ze země v rozhodující chvíli negativní dopad na výsledek lovu. Stejně tak při lovu ze země nošení u nás dosud málo používaných obličejových roušek a lehkých rukavic, by také měl být běžnou součástí výstroje. Bílý obličej a ruce svítí v ranním šírání nebo večerním soumraku jako baterka a zvěř na ně reaguje velmi citlivě. Vzpomeňte si na situace, kdy jste sami sebe dušovali, že vítr jste měli dobrý, šli jste potichu jako Vinettou a přesto jste si zvěř zradili, přemýšlejte o tom chvíli.
Obuv je také věcí mnohdy podceňovanou. Vždyť co může býti horšího v lese, než vrzající levné gumové podrážkou nebo čvachtající boty navlhlé ranní rosou. V lese při šoulání, kdy se jedná už opravdu o metry, doporučuji každému vzít s sebou velmi silné vlněné tmavé ponožky. Když se chci k jelenovi dostat opravdu neslyšně, prostě boty vyměním za tlusté ponožky. Tento trik je samozřejmě starý, ale ze zkušenosti vím, že ho přesto spousta myslivců ještě nezná. Vyzkoušejte to také, je to stará a našimi dědy i otci osvědčená praktika.

Kde zvěř hledat

Polohy hlavních říjišť jsou od regionu k regionu jiné. V nížinách v Bulharsku jsou to obrovské komplexy polí a lánů kukuřice, která se tu nechává stát pro zvěř, lužní lesy na Moravě, smrkové a listnaté komplexy ve vojenských prostorech a nebo pohádkové klečoviny u nás v Krušných horách. Jedno je však ale stejné, a to je voda a mokřina. Jelení zvěř přímo miluje vodu a ráda se koupe a kaliští. U těchto míst máme také potom velkou šanci se se zvěří setkat. Je dobré mít obeznaná kaliště neboť se zde můžeme setkat s jeleny i v denní době, kde si jako v lázních v bahně chladí své říjí rozpálené a mnohdy četnými ranami zasažené tělo ze soubojů o laně.
Stopy jsou také velkým pomocníkem. Nebudeme se ale dívat jen na zem, budeme také vzhlížet k nebi a hledat nebeská znamení. Nejde samozřejmě, jak všichni víme, o básnickou metaforu, ale o olámané větývky a větve od paroží jelenů.
Jeleni u vody


K hledání míst, kde se pohybují říjní jeleni můžeme použít stejný způsob, jakým zvěř často odhalí nás a to je navětřením. Jelen po sobě zanechává silnou pachovou stopu cítící prkem. Někteří tvrdí, že říjný jelen je cítit jako starý kozel. Tyto způsoby hledání zvěře můžeme dobře využít, když probíhá tichá říje a jeleni se neozývají, takže je nemůžeme najít po hlase. Jiné je to samozřejmě pokud jsou k nám Svatý Hubert a Diana nakloněni a počasí nám přeje. To potom můžeme naslouchat nádherným koncertům krále našich lesů, při kterých nám běhá příjemný mráz po zádech. Tohoto správného naladění jelenů můžeme dobře využít, neboť pokud budeme správně vábit, můžeme jelena roztroubit a zjistit jeho polohu a našoulat se k němu nebo ho přivábit k sobě.

Kdy začíná říje

Je to opět závislé na oblasti, kde jelení zvěř žije. V nížinách může také říje začínat již začátkem září, vrcholit může již kolem desátého a na horách může být vrchol až začátkem října, takže to musí mít každý ve své oblasti vypozorované. Počasí hraje také rozdílnou roli. V nížinách mohou jeleni troubit i za tepla hraničícího s letními teplotami a na horách se téměř nedočkáte zatroubení pokud není teploměr zrána téměř na bodu mrazu.

Samotný lov

Můžeme se samořejmě rozhodnout pro lov z kazatelny nebo ze země. Pokud budeme lovit z kazatelny, doporučuji zvláště v blízkozti mlazin nastupovat na posed minimálně dvě až tři hodiny před lovem. I když nás zvěř zaslechne, bude mít dostatek času zapomenout na lomoz, který jsme svým příchodem způsobili. Ráno musíme často za úplné tmy nastupovat na předem vybraná místa. Zde doporučuji označení cesty bílým krepovým papírem uvázaným ve výšce očí. Je dobře viditelný i za tmy a nemusíme tolik používat baterku. Jedním z nejdůležitějších faktorů při lovu jelena je vítr a ten umí zvláště na horách pořádně pozlobit. Na vybraná místa je dobré mít vytipované alespoň dvě přístupové cesty kvůli změnám větru. Dobrým pomocníkem poznávání směru větru je obyčejný bublifuk. Zkoušení větru dechem nebo bílým práškem není tak dokonalé. Zde vidíme směr větru pouze několik metrů, kdežto u bublifuku nám bubliny ukazují různé točení větru i po desítkách metrů. Tento trik mě naučil známý fotograf zvěře Rostislav Stach.
Pokud stavíme žebříky nebo kazatelny, měli by mít výšku nejméně 4 m. Při lovu ze země dbáme také na to, abychom my samotní nebyli ničím cítit. Voňavka partnerky nebo přílišné povzbuzení něčím ostřejším, což je mimochodem protizákonné, nejsou na místě. Všichni to známe, na lovecké chatě není pračka, tak si přibalíme o jednu, dvě košile více. Věřte, že i síla našeho pachu může zvěři bud zlehčit nebo naopak ztížit možnost našeho prozrazení. Ruku na srdce, po třech dnech intenzivního lovu by jste svou košili navětřili i sami.

Vábení
Mladí jeleni

O vábení jelenů již bylo napsáno nesčetné množství publikací. Vábení jelena je věc zapeklitá a náročná. Co je však třeba důležité vědět je to, že musíme vždy troubit slabšího jelena, než jaký se nám ozývá a pokud chceme jeleny roztroubit, použijeme vždy hlas mladého jelena. Hlas zní jako "Aúúa, Aúúúa, Aúúa". Mladý jelen začíná hlas jakoby na A, středně starý na E a starý na chrčivé Ö. My se ale budeme vždy držet zpátky a budeme troubit raději mladého jelena, který se sice ozývá, ale má respekt. Pokud začneme v lese koncertovat, můžeme jít také brzo domů, neboť nádherně provedený hlas starého jelena stojícího u laní je sice krásná věc pro ucho, ale při věkové skladbě naší jelení zvěře by byl spíše na škodu a jeleni, pokud, zatroubíme starého rozlobeného jelena, spíše ztichnou. Silnějšího jelena si můžeme dovolit zatroubit pouze tam, kde bezpečně víme, že zde jsou i jeleni vyšších věkových tříd.
Vábení jelena je tedy věda a měli bychom se s touto disciplínou zabývat intenzivně ještě před říjí. Záměrně zde nebudu zbytečně vypisovat notově, jak jelen troubí. Tento hlas se nedá napodobit ani písmeny. Hlasy jelenů si můžete poslechnout například na internetových stránkách na adrese www.vabnicky.cz, případně na různých již vydaných a nebo připravovaných CD nosičích a kazetách.

Majestátní troubení jelena můžeme napodobit spoustou různých pomůcek. Jako příklad uvádím cylindr od petrolejky, suchý stvol bolševníku, špulku od nití, mořskou mušli Tritonia zvaná tritonka, nejběžnější je asi upravený (tzv. vystrouhaný) roh uherského stepního skotu volský roh a různé typy teleskopických vábniček typu Faulhaber.
Dalším méně známým způsobem je napodobování nosového tónu říjné laně. Existuje stará původní vábnička od firmy Hubertus, která tento tón nádherně napodobuje. Tuto vábničku snad brzo uvedeme na tuzemský trh. Staří fořti tvrdí, že je to v praxi někdy lepší, než samotné troubení.
Nesmíme také zapomenout na imitaci agresivních projevů jelena, když tluče parožím do stromků a pařezů a hrabání během. Proto mám při vábení vždy s sebou loveckou hůl nebo stačí suchá pevná rovná větev. Pokud je dobře vyschlá, zvoní při úderu o větev nebo stromek jako paroh. Pokud máme již jelena blízko, stačí zlomit větvičku nebo nohou zašustit na zemi. Jelen pak obvykle vyběhne a hledá domnělého soka.

A ještě jedna důležitá připomínka pro ty nadšené, ale třeba méně zkušené. V zápalu lovu, kdy se snažíme přiblížit k jelenovi, často zapomínáme na laně, ty jsou mnohem ostražitější než samotní jeleni a mohou nám v poslední chvíli zkazit naši mnohdy hodinovou snahu o neslyšné našoulání. Zkušení praktici potvrdí, že laně byly mnohokrát příčinou loveckého nezdaru a zrazení loveného jelena.

Co říci na závěr
Všem, kteří máte tu výsadu, dříve dopřávanou pouze králům a můžete lovit královskou jelení zvěře přeji hojnost loveckých zážitků, vždyť i pouhá možnost pozorování tohoto druhu nádherné zvěře, je u nás bohužel stále větší vzácností.

S pozdravem Lovu a lesu zdar
Petr POSPÍŠIL

SRNČÍ ZVĚŘ VÁBENÍ Technika a zásady úspěchu. Chování lovce při vábení. Geschreck je zvuk, který většina myslivců vůbec nezná...

Srnec v říji

Vábení srnců v říji


Pravděpodobně nejjednodušším druhem zvěře je z pohledu lovu vábením zvěř srnčí. Vábení je v tomto případě založeno na vnitrodruhové komunikaci a vychází ze dvou základních principů.

Prvním a nejznámějším způsobem je vábení v říji, kdy srnci reagují na hlas říjné srny. Používá se při něm imitace několika typů hlasových projevů, které se vzájemně kombinují. Na to, jak správně hlasy modulovat, a zejména na to, jak je sestavit do odpovídajících slok, existují nejrůznější, mnohokrát diskutované a mnohokrát publikované názory. Následující popis tudíž nemusí být tím jediným správným ani jediným použitelným.
Základním hlasem používaným při vábení je pískání srny sestávající z kratších, jednoduchých a výše posazených tónů. Interpretovat je lze jako: „Fi-fi-fi“ Po nich obvykle následuje známé: „Pia-pia-pia-pia-pia“.

Dalším typem zvuků je pískání honěné srny, na kterou dotírá srnec, při němž jsou předchozí písknutí prodlužována a jsou zakončena kratším zvýšením tónu. Popsat se dají jako: „Pííá-pííá-pííá“.
Posledním druhem hlasu je tzv. „geschreck“, který lze nejlépe charakterizovat jako zděšené (nebo vášnivé?) vypísknutí. Sestává z delšího: „Pííí“, po kterém následuje drnčivé zakončení. Lze je vykouzlit pouze pomocí některých vábniček, respektive těch, které mají delší a volný rezonanční jazýček. Typickým příkladem jsou Nordik, Buttolo, univerzální srnčí Devana nebo Hubertus.
Geschreck je zvuk, který většina myslivců vůbec nezná a tudíž jej ani nepoužívá. Ten, kdo jej uslyší poprvé, bývá doslova zděšen a dopředu jej odmítá s odůvodněním, že na něco podobného srnec reagovat nemůže a že si podobnou improvizací zvěř pouze vyplašíme. Opak je ale pravdou.
Veškeré popsané zvuky se imitují relativně snadno. Výjimku představuje pouze geschreck, který je třeba nacvičit. Obavy z drobných odchylek jsou u něj ale téměř zbytečné a podle mých zkušeností různé variace příliš nevadí. Pro srnce bývají v tomto směru někdy lákavé i neskutečné zvukové projevy, které sami považujeme za nepovedené.

Obecný poznatek ukazuje, že čím jsou hlasy intenzívnější, tím jsou pro srnce dráždivější. Mám vyzkoušeno, že i skutečně intenzívní tóny, jsou-li samozřejmě interpretovány správně, srnce přitahují.
I zde si nicméně musíme zopakovat dříve připomínané „všeho s mírou“. Každý uměle napodobovaný zvuk do přírody nepatří a je-li opakován příliš intenzívně a příliš často, vnese do populace neklid, dokáže rozvrátit přirozený běh pochodů a věci pouze ublíží.

Intenzívní zvuky, mezi které patří zejména zmiňovaný geschreck, by se proto měly používat víceméně vzácně jako kratičké vyvrcholení vábení a na stejném místě by se neměly po sobě často opakovat. Navíc by měly každé vábení opravdu pouze završit a neměly by být jeho nosným prvkem.
Obecně platí, že při jednotlivých seskupeních vábení v říji by se mělo začínat jednoduššími a méně provokativními tóny. V praxi to znamená, že po příchodu na místo a uplynutí vhodné doby potřebné pro uklidnění okolí, která by měla podle situace představovat asi 15-20 minut, začneme vábit nejdříve slokami složenými z 5-10 tišších jednoduchých písknutí.

Nedostaví-li odezva, můžeme přidat písknutí hlasitější
a následně pokračujeme slokami, v nichž seskupíme na začátku jednoduché pískání a na konci několik písknutí honěné srny.
Celou sérii zakončujeme 1-2 slokami, v nichž přechází pískání honěné srny v 2-3 geschrecky.
Po ukončení vábení v každém případě setrváváme dalších zhruba 15-20 minut na místě. Zejména staří srnci dokáží dlouho postávat v úkrytu a pozorovat cílový prostor, případně si nás rádi velmi pečlivě obejdou, aby se dostali pod ideální vítr.

Mezi každým seskupením pískání si dopřáváme několik minut klidu, nachystáme si zbraň a bedlivě sledujeme okolí. Srnec se někdy doslova zhmotní na okraji porostu bez jediného zapraskání větvičky, jindy se přižene s mohutným rámusem a supěním přímo pod posed.
Není na škodu, dodržíme-li na jednom loveckém místě celé popsané schéma. A to i tehdy, přichází-li srnec již na některou z prvních slok vábení. Při zintenzívnění zvuků a zvýšení jejich dráždivosti totiž vábením pokrýváme stále větší prostor a lákáme k sobě i méně rozhodné srnce.
Ze stejného důvodu během prvních slok zvuky tlumíme, nejlépe sevřením vábničky v dlaních. Odměnou někdy bývá i několik kusů zvěře, které nám v jediné dobře zazvěřené lokalitě ochotně přiskočí během několika desítek minut. Často se pak ani nestačíme divit, kolik srnců se nám v honitbách prochází. V každém případě ale vábení uzpůsobujeme, co se týká délky, času i jednotlivých slok, momentální situaci.
Srnec

Popsaný mechanismus vábení srnců v říji je pouhým doporučením jednoho z možných postupů. Samozřejmě, každý z myslivců si může pro svoje podmínky a po nasbírání zkušeností utvořit model vábení vlastní. Osobně se snažím výše uvedeného schématu víceméně držet. Odpovídá totiž nenásilnému způsobu vábení, který co nejméně zasahuje do průběhu říje. Zásadně se také na stejná místa vracím v jedné sezóně spíše výjimečně. V případě, že tak učiním, pak minimálně s týdenním odstupem. I zvěř potřebuje čas na přirozený chod biologických potřeb.

Vábení v říji používám v několika situacích. První z nich je klasická čekaná, kterou si vábením zpestřuji a zvyšuji při ní šance na setkání se zajímavým srncem. Rozumně provedené vábení nevadí ani během čekání na jinou zvěř. V tomto případě si celé výše popsané schéma rozvrhnu na celou dobu čekání, přičemž mezi jednotlivými slokami činím delší pauzy a vábení končím minimálně půl hodiny před odchodem z čekaniště.
Další situací je cílené vábení, kdy během jednotlivých vycházek střídám několik stanovišť, a to nejen v podvečerních a ranních hodinách, ale příležitostně i během dne. Tento mechanismus aplikuji pouze během zhruba jednoho týdne, kdy srnčí říje vrcholí. Na jedno místo, na němž opět jedenkrát aplikuji popsané schéma vábení, přitom počítám se zhruba hodinou čistého času. I při tomto systému je samozřejmostí dodržení ostatních popsaných zásad.

Občas si neodpustím ještě jeden způsob vábení, který však obvykle používám víceméně výjimečně na vybraných místech. Speciálně se jedná o okraje obilných lánů nebo travnatých porostů, ke kterým se někdy dostanu během dne.
Ve vhodném úkrytu, z něhož je dobrý rozhled, zde písknu jednu kratičkou, nicméně intenzívnější sloku obsahující všechny popsané hlasy. Zalehlí srnci většinou neodolají, zvednou hlavu a odhalí svoji přítomnost v krytině, a to i tehdy, nachází-li se poblíž rujné srny. Tímto postupem nesleduji jako primární cíl jejich přivábení, nýbrž pouhé obeznání a zevrubnou kontrolu stavu. Po uklidnění situace se z místa nenápadně stahuji.

Pro vábení se snažím vybrat stanoviště tak, aby co nejvíc splňovala obecné zásady popsané v předchozím příspěvku. Nejde tedy pouze o posedy a kazatelny, ale o veškerá vhodná místa, kde mohu z krytu přehlédnout co největší prostor, zejména směrem po větru. Jednou z podmínek je zde blízkost vhodné krytiny (zarostlé paseky, meze, okraj porostu řepky, kukuřice, obilovin nebo houštiny), kterou srnčí zvěř miluje.

Ideálním jsou pro umístění čekaniště různé keře a hustší stromy v lesním plášti s nízko zavěšenými větvemi, stromová seskupení ve volnějším prostranství nebo alespoň kmeny silnějších stromů. Tato místa mám většinou již dopředu ošetřena proříznutím několika větví a vyčištěním přístupového šouláku. Kmeny stromů poslouží dobře jako opora pro zbraň.

Nelze-li jinak, usedám těsně u podobného krytu na stoličku s pohotově připraveným monopodem a přehodím přes sebe kus maskovací sítě. Přestože se to někomu bude zdát jako latina, mám vyzkoušeno, že podobné provizorní krytí srnec zrakem na několik desítek metrů neodhalí. Samozřejmostí je ovšem dobrý vítr a nenápadné pohyby.
V případě srnčí říje je velmi diskutovaným tématem správná doba pro vábení. Vábit se nesmí příliš brzy, protože srnce tím jen zneklidníme a později nám budou na vábení reagovat špatně.

Mgr. Josef  Drmota

VÁBENÍ ZVĚŘE SRNČÍ Vábení, Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře.

Srnčí říje

Vábení hlasem srnčete 


Méně známé je vábení srn pomocí hlasu srnčete, který se nejčastěji popisuje jako vysoké opakované: „Pííju“. Srny jsou zodpovědné matky. Na volání svého potomka proto reagují velmi dobře a ochotně.
Napodobení jemného pískání srnčete je možné na většinu laditelných srnčích vábniček, nicméně vábiči uvítají zejména předladěné nástroje. Sáhnout můžeme po všech typech vábniček uvedených v předchozím textu. U většiny výrobců nalezneme vábničky laděné přímo na hlas srnčete. V případě laditelné vábničky Nordik není problém dosáhnout požadovaného zvuku příslušným nastavením kroužků do pevně daných zářezů a jednoduchým stiskem membrány zuby. Modulace zvuku v tomto případě vyžaduje krátké zacvičení.

Osobně jsem nejlepší reakce srn při imitaci hlasu srnčete zaznamenal při použití laditelné vábničky Devana, která má v boku předvrtaný otvor. Za normálních okolností vydává kontaktní zvuky dospělé zvěře, po jednoduchém zakrytí bočního otvoru se tón zvedá na hlas srnčete. Srny na tuto vábničku vždy reagovaly naprosto spolehlivě a přiskakovaly okamžitě.

Otázkou samozřejmě zůstává, kdy lze uvedený způsob vábení používat. Ideální je doba, kdy se v přírodě mladá srnčí zvěř přirozeně vyskytuje. Hlasem srnčete lze navíc vábit všechny predátory a reaguje na něj i černá zvěř. Nicméně musíme vždy počítat s reakcí dospělé srnčí zvěře. Zvuk je pro ni evidentně zneklidňující a stresující. Z tohoto důvodu používám hlas srnčete velmi nerad a výjimečně.
Pro cílené vábení srny existují jen dva důvody. Prvním je říje, kdy srnec stojí u srny, nereaguje na klasické vábení, ale přichází za srnou, která někdy přijde za hlasem srnčete.
Druhým důvodem je pak průběrný odstřel slabých rodinných skupin, kdy potřebujeme naráz ulovit srnu i její srnče. 

Podle zvyklostí lovíme samozřejmě nejdříve srnče. Srna nám však odskočí. Po krátkém uklidnění situace je ji však v ideálním případě možné přivábit nazpět, protože svoje mládě hledá. Někomu možná přijde podobná lest jako nehumánní, nicméně pro chov srnčí zvěře je odstranění srn vodících slabá srnčata zcela zásadní. Spoléhat se na jejich pozdější ulovení je již značně ošidné.

SRNČÍ ZVĚŘ krajina příroda a myslivec. Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje,

Srnčí říje

Jak je to dnes?


Za stávajících podmínek se srnci proberou již v mládí a pod tlakem přísné hodnotící komise se silný šesterák z opatrnosti pardonuje. Mám i zkušenosti, že v běžné praxi pokud k jeho ulovení dojde, tak se na přehlídku často ani nedostane.

K tomu ještě přistupuje zkušenost, že pokud byl v jednom roce viděn mimořádně silný srnec, tak na devadesát procent se tento srnec v příštím roce již ve sledované lokalitě neobjevil. Možná byl uloven jinde, ale spíše mu nepříznivé podmínky již v příštím roce stejnou trofej (mimořádně silnou) nedovolily nasadit.

Je mi bohužel asi souzeno, že se v mnoha svých úvahách často prezentuji jako skeptik. Domnívám se ale, že doba mé myslivecké praxe - bezmála šedesát let, je dosti dlouhá na to, abych si mohl dovolit mít na některé věci svůj osobitý názor.
Je nepopíratelnou skutečností, že lidská činnost by měla mít svůj smysl a cíl. Tedy ta naše nás musí stále nutit, abychom se snažili nám svěřený objekt své činnosti zlepšit. Jenže v dnešní době, kdy se zajíc stal ve velké části honiteb zvěří téměř vzácnou, stala se hlavním dodavatelem zvěřiny zvěř srnčí. Takže srnec uspokojuje touhu po trofeji a srna s dorostem zabezpečují zvěřinu až do Silvestra.

A nejen to. Rozhlédneme-li se po dnešní české krajině, vidíme buď ohromné lány monokultur, které se po sklizni mění v potravně sterilní plochy a nebo jsou tam ještě větší plochy pastvin, kde travní porosty jsou pro srnčí zvěř absolutně nevhodné. Mezi tím hledat políčka se šťavnatým jetelem a nebo vonné louky určené k sušení stejně voňavého sena bývá často velmi namáhavým úkolem.

Přimysleme si k tomu ještě kyselé deště, krajinu hemžící se turisty, cykloturisty na horských kolech, případně všudypřítomné houbaře, neexistuje v krajině snad jedno zákoutí, kde by na zvěř stres nečíhal ze všech koutů.



#Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje, 

K myslivosti mě přivedl táta, sám celoživotní myslivec a lovec. Celý život mi vštěpoval lásku k přírodě a zvěři, k myslivosti. #Jelení říje, Jelen, Lovecké příběhy.

Lov zvěře provází člověka celými jeho dějinami. Ulovení zvěře představovalo pro pravěkého lovce hlavní cíl jeho snažení.

Jelen ví, že prohrál a dává se na ústup.

 Úlovek poskytoval kožešinu či kůži, ze které si lidé šili oblečení nebo je používali na stavbu obydlí, z kostí se vyráběly nástroje denní potřeby a také kultovní předměty, ale především ulovená zvěř poskytovala velmi hodnotný zdroj potravy – maso. Příprava na lov, jeho průběh a posléze také oslava úlovku , to vše rozvíjelo myšlení člověka a významně se lov podílel také na formování kulturní úrovně dávných civilizací. S postupujícím vývojem lidské společnosti se postavení lovu, včetně jeho produktů, postupně měnilo. Potřeba živočišné bílkoviny – masa – byla zajišťována chovem domácích zvířat a lov se stával výsadou majetnějších vrstev společnosti, v mnoha případech pouze vladaře. Také maso z ulovené zvěře – zde se již objevuje výraz zvěřina – bylo téměř výhradně určeno pro panskou kuchyni. V mnoha nájemních smlouvách lze najít povinnost nájemce panství dodávat pro potřebu královské kuchyně přesně stanovená množství jednotlivých druhů ulovené zvěře. Tato zvěřina musela být velmi pečlivě ošetřena a uchovávána, neboť její kvalita byla při přípravě slavnostních pokrmů rozhodující. Úcta k ulovené zvěři a snaha o pečlivé a odpovědné ošetření úlovku byly základem mnoha mysliveckých tradic, z nichž některé si svoji platnost dochovaly až do současnosti.

Léta tzv. " lidové myslivosti" v mnoha směrech negativně ovlivnila vztah myslivce ke zvěři. Úcta a odpovědnost člověka k přírodě, ke zvěři, odborný a morální kredit každého myslivce (nikoliv jen pár desítek či stovek nadšenců - kterých se tato kritika netýká) zaznamenaly značný pokles a byly nahrazeny brigádnickou ideovostí a kolektivní odpovědností, za kterou se snadno skrývaly hrubé prohřešky jednotlivců. 
Úcta k ulovené zvěři a péče o kvalitní ošetření zvěřiny se v mnoha případech staly odbývanou přítěží, která se rušivě vplétá mezi zastřelení zvířete a hrdinskou oslavu tohoto činu. Kvalita prvotního ošetření zvěře po ulovení je u velké části myslivců problémem, který přetrvává do současnosti.
Moderní požadavky na dodržování přísných hygienických pravidel při ošetřování, skladování a zpracování zvěřiny společně s narůstajícím zájmem o spotřebu této velmi hodnotné potraviny velmi důrazně požadují po myslivci dodržování všech zásad etického a účinného lovu, dle možností rychlého dohledání postřelené zvěře a provedení kvalitního prvotního ošetření uloveného kusu ještě v honitbě.

K myslivosti mě přivedl táta, sám celoživotní myslivec a lovec. Celý život mi vštěpoval lásku k přírodě a zvěři, k myslivosti v tom nejlepším slova smyslu. Celý svůj myslivecký život jsem spojen s jedním mysliveckým sdružením v západních Čechách, v honitbě kde jsem vyrůstal, kde mám své hluboké kořeny a přátele. Není to honitba ani bohatá ani chudá, prostě je taková normální. Myslivecké sdružení, které zde hospodaří je tvořeno převážně místními zemědělci, opět lidmi spjatými bytostně s lokální krajinou. Jsem v tomto smyslu lidolovec, jak říká (bez hanlivého přídechu toho slova) jeden můj kamarád. A jsem tam rád.

Pokud se podívám zpět, jsem rád že jsem vyrůstal právě tady a spojil svoji loveckou vášeň právě s nimi. Již za minulého režimu to bylo sdružení, kde se ctily tradice a kde drtivou většinu tvořili a tvoří myslivci hodní toho jména. Jako v každé společnosti i zde se sice našlo pár jednotlivců, které jsem nemusel, ale ti většinou odpadli sami.

Já sám jsem městský, žiji v Praze a s novou dobou mi bohužel přibylo krutě na pracovním vytížení. Nemohu lovit tak intenzivně, jak bych chtěl, své chci věnovat i rodině, a tak není divu, že nepatřím ani zdaleka k nejúspěšnějším lovcům.
V naší honitbě je dominantní zvěří srnčí a černá zvěř, občas se objeví nějaký jelen evropský, sika, v poslední době i daňčí. Tento úlovek mi (logicky při mém způsobu lovu) ale v mateřské honitbě nebyl zatím dopřán. Jeleni u nás neříjí, na tento svátek přírody odchází do okolních lesů mimo naši honitbu.

V roce 2012 jsem dosáhl mužného věku padesáti let. Neslavil jsem to, nejsem zrovna slavicí typ, ale zaskočilo mě, že se na mě složilo několik kamarádů a rozhodli se dát mi k narozeninám lov jelena. Mohlo mě to napadnout, už nějakou dobu, vlastně několik let sondovali kamarádi, co by mi tak udělalo radost. Nakonec jsem od nich dostal „poukázku“ s tím, že kde a jak budu lovit je na mě, ale že mi přispějí.

S výjimkou jednoho poplatkového lovu před několika lety v Maďarsku jsem poplatkovým lovem nepolíbený, tohle odvětví neznám a tak jsem se pro radu zeptal kamaráda, šéfredaktora Myslivosti. Nechtěl jsem jelena z obory, chtěl jsem lov ve volné přírodě, i když jsem citelně zvýšil riziko, že neulovím. Dohodli jsme se na lovu v Krušných horách, v honitbě kdesi nad Litvínovem, Jiří celou akci dohodl s provozovatelem honitby, já na něj dostal kontakt a první týden v říjnu jsem nasedl v pondělí do auta a vyjel na sever.

Přiznám se, nebyla ve mně ta správná jistota. Vezl jsem si hlavu plnou pracovního stresu, k tomu ještě i nejistotu o stavu vlastního organismu – v srpnu mě docela krutě „vzala záda“ a ani zdaleka jsem si nebyl jistý, jak moc jim mohu věřit. Ale jel jsem, až nahoru k německým hranicím, kde jsem v pohraniční vesnici měl být ubytovaný v lovecké chatě a ke si mě převzal průvodce.

Našli jsme se, hodil jsem si spacák na přikázanou postel, pozdravil se s dvěma dalšími lovci německé národnosti, kteří zde měli zaplacený lov jelena a večer jsme vyrazili poprvé do lesa.

Průvodci se střídali, první večer se mnou na posedu strávil starší průvodce Jiří, v civilu ředitel učňovské školy. Viděl jsem poprvé jeleny, navíc jsem je poprvé slyšel troubit. Současně jsem si uvědomil, že jelení zvěř prakticky vůbec neznám. Neumím odhadnout ani její věk, ani její chování. To jsem také průvodci předem řekl, bodové hodnoty trofeje, o kterých mluvil, pro mě byly španělská vesnice. Já jsem měl představu „dobré, pohledové trofeje“, která mi jednou bude dělat radost nad psacím stolem. Nic víc, nic míň.
Jiří naštěstí byl nejen chápavý, ale i řečný člověk a zjevně ne nadarmo ředitel školy. Během prvních čekání mi vysvětlil základy, na víc nebyl čas. Lovili jsme intenzivně, ráno i večer. Viděli jsme různé jeleny, začínám je rozeznávat, Jiří je dobrý učitel.

Ulovil německý kolega a odjel. Chladná rána se střídala s příjemnými podvečery, ale mě štěstěna ani Hubert a Diana nepřáli.

Ve středu ráno si mě vzal Josef, mladší, málomluvný. Podnikli jsme spolu skvostnou šoulačku, kdy jsme šli za zatahující tlupou jelení zvěře z říjiště až na stávaniště. Táhli jsme s tlupou mlazinami, přes meliorační kanály, občas jsme byli tak blízko, že jsem cítil jelení prk, ale tlupu samu a jeleny jsme zahlédli jen mžikově.

Na okraji jedné mýtiny na okraji stávaništní mlaziny jsme si sedli do skrytu pod mladé smrčky, Josef troubil a nakonec přivábil. Ten jelen byl jako zjevení. Přišel, s mohutným členitým parožím, unavený, vyříjený, potřeboval odpočinout a přesto hrdě a nekompromisně troubil svoje právo do uší neviditelného soka. Slunce se odráželo ve výsadách a hříva v ranních paprscích zářila. Sok nevycházel, bylo ticho. Jelen chvíli postál na okraji mýtiny, stál na široko, sotva 60 metrů od nás.

V tu dobu jsem už z Jiřího lekcí věděl, že takovýhle jelen daleko přesahuje mnou dojednanou cenovou hranici odstřelu, ale přesto jsem na Josefa tázavě pohlédl: „Tak co?“ Gesto ukazováčku a palce spolu s nakrčením nosu a zavrtěním hlavy bylo jasně výmluvné: „Ten je drahej“. Přilícil jsem, narovnal kříž puškohledu na jelení plec, nadechl se a v duchu řekl: Bum. Nemohl bych minout, ten jelen byl vlastně můj (a Josefův, to on mě přivedl na ránu), jen ta trofej bude asi jednou zdobit pracovnu někoho jiného.

Jelen zatáhl do mlaziny. Bylo ráno, konec lovu. Cestou k autu jsem se zeptal Josefa: „Hele, kolik bych za něj zaplatil, kdybych zmáčknul?“ Částka přesahovala moji dohodnutou mez, ale za tohohle jelena, za tenhle lovecký zážitek bych ji nakonec dal. Přestal bych kouřit, rodina by nějakou dobu žila na bramborové dietě (jedenkrát týdně omaštěné, nejsem ras), prostě za to by mi to stálo a sice horko těžko, ale dal bych ty peníze dohromady. Jenže lov už skončil, jelen odešel.

Ve čtvrtek jsem začal být smířený, že neulovím. Večer foukalo, pršelo, zvěř vůbec nevyšla. O tomhle riziku jsem věděl od začátku, je to cena za lov ve volné přírodě. Zbýval poslední jitřní lov, pátek ráno.
Pořád ještě foukal silný, hodně silný vítr. Obcházíme říjiště, je tma, šouláme potichoučku pod vítr. Viditelnost není nic moc, ale najednou se z louky ozve troubení. A pak údery paroží. Prásk. A supění těžkých zvířat. Souboj je v plném proudu.

Protahujeme se opatrně na okraj smrčinky a zaleháváme na okraji louky. Už vidíme laně i jeleny, ale ještě je nepřečteme. Čekáme na světlo, naštěstí už ne dlouho. Jeleni jsou dva, král a ministrant, ale ani jeden pro mě. Král nakonec odbíjí ministranta a obchází laně, jako by počítal, zda mu přece jenom nějaká nechybí.

Najednou z lesa vyšel další jelen. Toho jsme tu ještě neviděli. Má kuráž, ačkoliv je jasně slabší než král, troubí a vyzývá ho na souboj. Rozběhnou se proti sobě, práskne paroží, chvíle přetlačování, pak se hlava vyzyvatele začne potápět k trávníku. Mohutný švih královy plece odmrští nakonec „beihirše“ stranou, paroží se rozplete, vyzyvatel klouže po orosené trávě, spárky bije drn, hrabe, staví se zpět na běhy, ale ví, že prohrál. Dává se na ústup.

Sleduji fascinovaně to úžasné přírodní divadlo, nevnímám okolí. „To je on, jestli se ti líbí, můžeš, je tvůj!“ Tichounký Josefův šepot mě vrací do reality. Srovnám si pažbu v rameni a v puškohledu sleduji odcházejícího jelena. Už je docela daleko, přes 150 metrů, do pohybu se mi střílet nechce. Už při zaujímání stanoviště jsem si v louce našel orientační bod, takovou maličkou kamennou mohylku. To je moje hranice. Jestli jí mine, vyhrál. Jestli ne, budu střílet.

Zastavil se pár metrů od kamení, ale natočil se naostro, kouká po laních, nechce se mu od nich. Král zvedá hlavu, troubí výstrahu. Ministrant se neochotně obrací, už stojí na široko.
Ticho jitra trhá výstřel, jelen vyráží vpřed, bleskově přebíjím, nadzvedávám se, nevidím, kam běží, mám ve výhledu velký trs trávy. Josefova ruka mě tiskne k zemi. „Dobrá rána, sedí. Lež a koukej.“

Král se vztyčenou hlavou jde k nám. Snad hledá, odkud přišel ten divný zvuk. Občas se zastaví a jistí, zatroubí. Nakonec je snad jen dvacet metrů od nás. Zastaví se, zakloní hlavu a ryčným troubením hlásá svou vládu nad touhle loukou, nad laněmi a přilehlými lesy. Ze svíráku mu jde pára, troubení se odráží od stěny lesa. Tohle je král. Je to strašně silný okamžik. Pak se otáčí, zamrmlá, sežene laně do houfu a odvádí je do mlází.

Zvedáme se, Josef ukazuje k horizontu: „Tam bude, viděl jsem ho se zlomit a už nevstal“.
Byl. Vzdáváme poctu ulovené zvěři, postojíme v tichu chvilku na stráži. Josef jde pro auto, pojede pro vlek, zůstávám u jelena, nacpávám si dýmku, kochám se tím krásným ránem a děkuji loveckým patronům za zážitek a úlovek.

Zbytek příběhu je rutina. Jelena jsme vyvrhli, naložili a odvezli. Jelen naposledy hledí přes zadní čelo do honitby, je to tradice a tradice se mají ctít, zvlášť u této královské zvěře. Trofej obodovali, ocenili. Zaplatil jsem a poděkoval za zážitky Josefovi i Jiřímu, ten jelen byl jejich stejně jako můj.

Preparaci trofeje jsem nechal moudře na profesionálech z honitby, ostatně, nevím kde bych vlastně sháněl hrnec na ovaření tak velké hlavy.

Trofej dnes visí i s kusem hřívy, hubertkou a nábojnicí nad mým psacím stolem. Je to nerovný desaterák a je krásný. Jistě, jsou na světě větší trofeje, výrazně větší a silnější, ale tenhle je můj. Stal jsem se lovcem jelenů.

***  Několik poučení pro ty z vás, kteří se rozhodnou aspoň jednou vyrazit lovit jeleny nebo jinou pro vás exotickou zvěř (kdekoliv):

- Rozmyslete si, co chcete. Chcete ukázkovou trofej? Chcete zážitek? Podle toho si najděte, kde budete lovit. Rezervuje si lov v dostatečném předstihu.

- Nastudujte si něco zvěři, kterou budete lovit. Na lovu sice budete mít průvodce, který se o vás postará, ale je dobré vědět a reagovat včas a správně – zvyšujete si tím šanci na úspěch.

- Nechte si pro lov dostatek času. Zejména pokud lovíte ve volné přírodě. Nebuďte zklamaní, když neulovíte hned první den. A počítejte s tím, že nemusíte ulovit. Užívejte si lov.

- Je dobré si předem neznámou krajinu prostudovat, velkou pomocí jsou mapy na internetu, zejména satelitní snímky. Umožňují i odměřit si vzdálenosti k podstatným bodům v terénu.

Pokud neznáte lovenou zvěř, budete v rukou průvodce. Respektujete jeho názor, zná honitbu i zvěř, zná místní specifika a odlišnosti. Dohodněte se v klidu na svých limitech, vysvětlete jim svoje očekávání a představy, kolik peněz do zážitku chcete vložit a kam až chcete jít v mimořádných případech. Je dobré, pokud vám průvodce může ukázat příklad trofejí nebo lépe i fotografie. Neřešte bodové hodnoty trofeje, vaše kategorie jsou Líbí / Nelíbí. Nevyplácejte svoji povolenku na něco, co se vám nakonec nebude líbit.

Pamatujte, průvodce z vás snímá břemeno rozhodování spojené posouzením zvěře (a je to velká pomoc), ale konečná odpovědnost je na vás. Nejste-li si jisti, nestřílejte, nemrzačte zvěř. Když neulovíte napoprvé, můžete se vrátit za rok.

Ing. Martin Helebrandt

Daněk U Dubu. Uprostřed dančí říje se ozvalo slabé křupnutí, pak zašustění listí. Zvěř táhne okrajem lesa a už je docela blízko. Daněk, Dančí zvěř, Jelení říje, Čas lásek jelenů, #Lovecké stezky, Lovecké příběhy.

Po odjezdu přátel mne pozvolna naplnil pocit marnosti a zklamání. Tolik příprav, zařizování, ranních i večerních obeznávání a nakonec nic, daňka jsme ani neviděli.
Daněk "U Dubu".

Říje byla letos taková neobvyklá, přerušovaná, mdlá – prostě jako vždy, když jsem byl u nich na Slovensku na jelenech. Nezbylo než vzpomínat na lepší časy v minulosti.

V lovu jsem mohl pokračovat až v pondělí odpoledne. Bylo teplo, až dusno, mrazík z předchozího týdne byl zapomenut. Modrou oblohu brázdily letky hladových severských káňat a jejich hlasy ,,kijé" při vzájemných vzdušných střetech se ozývaly ze všech stran. Zaparkoval jsem auto poněkud dříve, zpravidla není mým zvykem zajíždět až pod posed, a vydal se známou cestou k říjišti. Hned na pokraji lesa bylo slyšet rochání z míst, kde jsme obvykle postávali a čekali.
 Vítr byl dobrý a tak jsem se zvolna přibližoval a snažil se zrakem proniknout houštinu. Teď, támhle to asi je. V převislých větvích se něco hýbe. Jak mi chybí dalekohled, který zůstal viset na věšáku. Opírám kulovnici o strom a puškohledem pátrám v místě pohybu. Náhle se v mezeře objevuje mohutná lopata, pak druhá, a nakonec hlava s krkem. Velmi dobrý daněk s plným parožím, hezky jemně krajkovaným. Tak to by teda nebylo nic pro nás, ten tu musí ještě několik let zůstat. Po chvíli pozorování se opatrně vzdaluji, abych zbytečně zvěř nerušil, a pokračuji v šoulačce. 

Scházím hřebínek svážnicí a potom mezi skalami úzkou průrvou až na dno údolí na silničku, po které jsme před několika dny projížděli. Cestou míjím místa poznamenaná daňčí říjí. Jsou to parožím otlučené větve, pod kterými jsou zřetelné hraby, z nichž vznikají na starých říjištích až hluboké jámy.
Po silničce odbočuji vpravo, abych se okruhem mohl vrátit k autu. Po chvíli chůze zaslechnu za sebou v mlazině prasknutí a potom i rochání. Vracím se kousek zpět do krytu a čekám. Kdyby tak vytáhl alespoň na okraj paseky. Sporadické rochání se však zvolna vzdaluje, jak daněk táhne smrčím vzhůru na říjiště. Pokračuji tedy v pochůzce, pak odbočuji na svážnici, která mne obloukem dovede zpět. Cesta stoupá a já si uvědomuji, jaké je teplo.

Pot mi stéká po čele i po zádech, i když mám rozepnuté všechno, co jde. Po levé i pravé straně jsou převážně málo prostupné mlaziny, z nichž se na dvou místech ozývá rochání. Protože terén neskýtá možnost opatrného přiblížení se, dělám si pouze v duchu další dvě čárky a funím dál do kopce. Konečně se cesta narovnává a já se přibližuji zespoda znovu k hlavnímu říjišti. Asi tři sta metrů pod ním se zastavuji u stromu, kde chci vyčkat do setmění. Poslouchám hlasy kulíšků a vzdálené houkání výra. Jelení a daňčí říje je pro mne spojena s kulíšky, ale je to nejspíš proto, že jsem v tuto dobu vždy uvnitř v lese a ne někde na okraji na posedu. Zatímco takhle přemítám, zvolna se šeří. Pojednou se ozvalo slabé křupnutí, pak zašustění listí. Zvěř táhne okrajem lesa a už je docela blízko. V nastávající tmě přechází okolo mne další daněk, ale bez dalekohledu ho nemohu již pořádně přečíst. Pět kusů, to vypadá docela dobře, říkám si, když nasedám do auta. Vlastně se k nim dá ještě připočítat šestý, který se zřetelně ozývá u sousedů za silničkou. Tím skončil první den mého velkého lovu. 

Dančí zvěř
V úterý pozdě odpoledne jsme byli opět v místě zvaném U Dubu. Tak se totiž nazývá naše nejstarší říjiště. Sedíme se synem u stromu a nasloucháme. V duchu vzpomínám na své první výpravy do těchto míst, které měly charakter dobrodružných cest do neznámých končin Aljašky či Sibiře. Vše bylo jiné, v údolí nevedla asfaltka a svah nad ní nebyl protnut jizvou svážnice. Také nikoho nenapadlo vyvézt nepotřebné haraburdí, jako třeba motor ze škodovky do lesa. Na druhé straně zde nebyli mufloni, daňci a dobře se pamatuji na pocit strachu z toho, co mě potká, když jsem poprvé našel smrk se zaschlým blátem a několika osinami z divočáka. Přiběhl jsem, oči navrch hlavy, zpátky domů k dědečkovi a on se mému hrdinství vysmál. V tu dobu ještě stál mohutný vykotlaný dub, po kterém se to zde jmenuje. V krátké době se však změnil v doutnající rozlomený pahýl po jedné neopatrné lovecké akci. Zůstal z něj velký pařez a jméno. Po čtyřiceti letech jsem se přece jen dozvěděl, kdo to udělal.
Pískání kulíška přerušuje mé snění. Je stejně jako včera teplo, dobře se sedí, ale daňci se u nás neozývají, pouze z protější stráně je slyšet rochání. "Půjdeme kousek dolů, co kdyby tam něco přecházelo", ruším z klímání Davida. Potichu se přesouváme po včerejší trase, vyčkáváme až do setmění, ale jediným výsledkem je klobouk plný hřibů a kozáků. Možná byla zvěř někým vyrušena, nebo se prostě změnily poměry na říjišti.

Ráno následujícího dne mě zastihlo opět v lese. A jako každý den zvolna šoulám po stejné trase. Po levé straně je nepříliš zřetelně slyšet daňčí hlas, zdá se, že zvěř se z dubiny stáhla dolů do stráně. Tam ovšem za ní nemohu, všude je plno suchého listí a navíc se otočil vítr a dýchá mi přímo do zad. Nejlépe bude ji opatrně minout a pod větrem vyčkat dalšího pohybu tlupy. Po pěšince se dostávám až ke stromu, kde jsme si včera s Davidem upravili v listí sezení a vyčkávám zde až do plného světla. Po tolika dnech vstávání a běhání se už cítím poněkud zmožený, a tak moje pozornost zvolna ochabuje, až přechází na hranici klímání. Choulím se v hubertusu a hlídám si to svoje živočišné teplo. Za tohoto doutnání mě napadá zajímavá myšlenka - vždyť to, co se ozývá od shora z dubiny, je rochání. Vrátili se! Rychle vstávám a tentokrát proti větru kráčím zpět. Před sebou mám volný prostor paseky, za ním asi padesát metrů listnatého mlází a poté ta smrková tyčovina. Zůstávám stát na okraji paseky přitisknut ke kmeni dubu a dalekohledem sleduji blížícího se daňka špičáka, který zvolna táhne mlázím. Je to typicky odstřelový kus, má dva až tři centimetry vysoké bulky. A za ním druhý, podobný.

Další daněk vychází asi po minutě. Je to špičák do patnácti centimetrů. Je vidět, že v době říje se k tlupě stahuje všechna zvěř, a to se dá využít pro průběrný odstřel. Jenže kdo si bude chtít kazit příležitost na druhou či třetí věkovou třídu. Příští rok s tím něco budu muset udělat. Snažím se sluchem udělat představu o situaci na říjišti, ale nemohu se zorientovat. Náhle mi dochází, že tam jsou daňci dva. Přecházím okrajem paseky vzhůru k mlází a dalekohledem pronikám tyčovinou. Zachycuji pohyb a již vidím první, druhou. celkem osm daněl a teď i sám "Veliký". Zdá se silný, ale lopaty nejsou příliš široké ani dlouhé, spíš takové hrubé, míhá se mezi spletí až dolů zavětvenými smrky. No, na střelbu to není, a ani moje pozice není nejlepší, a už mě také bystrý zrak jedné nevěsty objevil. Co se dá dělat, celá tlupa odbíhá dolů do rokle.

Teď se ujišťuji, že zde byly opravdu dvě skupiny zvěře, protože z dubiny asi padesát metrů vzdálené, se stále ozývá rochání. Opatrně měním svoji pozici a přibližuji se. Nemám ale příliš štěstí, daněly mě z dubiny nedůvěřivě pozorují, když procházím tyčovinou. Poznávám dobrého lopatáče, se kterým se známe z pondělka, ale to již celá skupina mizí dolů do rokle. No, tak to bude asi pro dnešní ráno vše, přemítám. Viděl jsem dost. Ten první bude spíše starší daněk a nejsem si jistý jeho lovností, zdál se takový silný a o tom druhém nemůže být ani řeč. Co teď, říje bude stejně brzy končit. Ještě bych se mohl podívat na Kroužek, minulý rok tam chodil silný jelenovitý daněk, určitě tam bude letos zas. S tou myšlenkou se vracím domů.

Po několika hodinách odpočinku jsem opět v autě a tentokrát mířím na Kroužek. Je to můj úsek, kde mám krmelec a kazatelny a jmenuje se podle mlýnu Kroužek, který je dole na potoku Pšovka. Když ale přijíždím na obvyklé parkoviště, vidím, že místo je již obsazené. Nakonec mi tedy nezbývá, než znovu vyrazit do známých končin. Není to tak docela beznadějné, neboť na tradičních říjištích je vždycky silný pohyb zvěře. Nicméně pochůzka je zcela neúspěšná, jenom daněk z protější honitby se ozýval, tak jako každý den, nepřetržitě. Z chmurného přemýšlení mě vytrhnul mobil. Přišla zpráva od kamaráda Fandy - s hostem ulovil daňka. Odpovídám mu gratulací a po setmění se u něj zastavuji a obdivuji velmi líbivou trofej asi šestiletého daňka, který vážil bez hlavy šedesát jedna kilogramů. Řeč se samozřejmě točí okolo lovu a říje. Notujeme si, jak je to letos špatné, nicméně nemohu souhlasit s jeho názorem, že hlavní příčinou je teplé počasí. Vždyť minulý týden bylo docela chladno a přesto bylo v lese ticho. A naopak v pondělí bylo teplo a aktivita zvěře vysoká. Fanda mne, snad pod vlivem úspěchu, přesvědčuje, ať toho horšího U Dubu střelím. Jsem tak trochu na vážkách. No, zítra třeba uvidím.

Ve čtvrtek ráno, pokolikáté již, kráčím přes strniště ke stěně lesa. Vítr mě opět popohání kupředu a to není nic dobrého. Nesmím riskovat, zvěř může být víc rozptýlena a navětří mě. Ještě na strništi odbočuji vpravo a širokým obloukem se snažím podejít celé říjiště. Je stále tma, v lese není nic vidět, a já se co chvíli musím vymotávat z ostružin. Snad je to daňčí hluché, napadá mne spásná myšlenka, když se za hlasitého praskotu dostávám přes hromadu suchých větví. Nakonec se vše zdařilo a já stojím opět na okraji paseky a vítr mi vane do obličeje.
Opatrně, krok za krokem se blížím k dubině. Posledních několik kroků téměř po čtyřech. Jsem schován za břehem, pod kterým jsme si čistili minulý týden chodníček. Lehám si na zem, připadám si jako v zákopu, a snažím se propátrat les před sebou. Mám výbornou pozici a zvěř o mně neví. Kromě osmi až deseti kusů holé je tam i ten první daněk. Pokyvuje rytmicky hlavou, přechází sem a tam a rochá, občas se pokouší přiblížit k některé z daněl. Holá je celkem apatická, jen ta pronásledovaná uhýbá. Dívám se a přemýšlím, pořád se mi zdá silný. Po dlouhých deseti minutách odkládám dalekohled a zvažuji pro i proti.

Nakonec se rozhoduji - je silný, je asi starší, ale není to skutečně chovný kus. Potom již sleduji optikou kulovnice komoru a ve chvíli, kdy je za daňkem skupina silných dubů, mačkám spoušť. Po výstřelu se zvěř v úleku rozprchla a zasažený kus zmizel mezi pohybujícími se hřbety a hlavami. Posadil jsem se, vydýchl a čekal. Asi to bude dobré, přemýšlím. Byl jsem klidný. Za chvíli vstanu a jdu na nástřel. V půli cesty vidím na zemi ležícího daňka, vlastně nejdřív pravou lodyhu paroží. V tom okamžiku mě zaplavuje pocit úlevy a spokojenosti. Lopata zdaleka není tak veliká, jak se zdála ještě nedávno přes optiku, o chovnosti žádné pochybnosti. Lovu zdar!
Daněk evropský

Potom nastala prozaická práce s vyvrhováním a přípravou kusu k odvozu. Jsem domluven s Davidem, že mi přijede pomoci, ale v rozčilení nemohu nalézt telefon. Vracím se tedy domů, kde zjišťuji, že telefon mám v kapse. Chvíli na syna čekám a pak se i s manželkou vydáváme zpět. S odvozem nám pomáhal i kamarád Fanda.

Největším oříškem se potom doma odpoledne ukázala jednomužná manipulace s úlovkem - přeprava na kolečku k lešení a vytažení, další postup při stahování, čištění a rušení již nebyl tak obtížný. Při té práci jsem užasle sledoval, jak byl daněk dobitý. Postupně se objevovaly rozsáhlé krevní podlitiny, na několika místech byly pod celkem neporušenou kůží protržené svaly, na mnoha místech krku byly škrábance a pruhy sedřené srsti. Dokonce na hlavě na čele měl v kůži proraženou díru. Byl to starý rváč, který pravděpodobně v noci musel vybojovat vítězný zápas o ovládnutí říjiště. Možná při tom se mu odlomil malý kousek opěráku, který teď chybí. Je zajímavé, že předešlého dne probíhala říje obou skupin zvěře tak padesát metrů od sebe bez konfliktů a i to důkaz zcela odlišného chování jelení a daňčí zvěře během říje.

Za dva dny jsem se dozvěděl, že ten druhý, lepší, daněk znovu opanoval říjiště. Tak skončil můj velký lov, káňata odplachtila na jih a přišel smutný podzim.

##Lovecké stezky, Čas lásek jelenů, Dančí zvěř, Daněk, Jelení říje, Lovecké příběhy

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

#Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů Aglomerace aktivity radosti a milování života Amerika Anatomie jelena Aport Bažant Bažant pečený Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Brenneke broková dvojka broková kozlice Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Filip Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný Kritické myšlení Krkavec velký Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na lišku Lov ve svobodném světě Lovecká optika Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Pernatá zvěř Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Psychopati Ptáci Puškohledy Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Red Deer Cam Reklama a lov Roček Ruger’s M77 RSI Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sele prasete divokého Shozy Siga Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví sv. Hubert Svíčková Svišť SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýkorky Synantropie Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď Upíři Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky Vlha pestrá Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

Vybraný příspěvek

Povedlo se - i barvy OHAŘI A MICHAELA

Povedlo se - i barvy OHAŘI A MICHAELA (photo by katerina lisova)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...