Zobrazují se příspěvky se štítkemLovy fotoaparátem. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLovy fotoaparátem. Zobrazit všechny příspěvky

LIŠKA OBECNÁ VULPES VULPES

LIŠKA ŠUMAVSKÁ
Lišku je možno lovit po celý rok (a je to „myslivecké“), bez jakéhokoliv omezení, tedy i době, kdy má vyvedena liščata, která po zabití mámy hynou dost nehumánním způsobem

 - §45 „Lov zvěře smí být prováděn způsobem odpovídajícím mysliveckým zásadám, zásadám ochrany přírody a zásadám ochrany zvířat proti týrání“. Slušný myslivec lišku loví, až jsou vyvedena liščata, pokud neodloví liščata jako první. Kladu otázku, kolik škod vlastníkům honebních pozemků způsobuje liška? 

Ještě jsem o žádné neslyšel. Škody vnímáme převážně jen my myslivci, když v rámci shánění potravy pro mladé, loví vedle jiných živočichů, zejména myší, i zvěř drobnou. Stává se, že vyhrabe i myši pod zemí, ale k hrabání má uzpůsobené běhy, a tak poškození pozemku je naprosto zanedbatelné. Zvěř černá škodí minimálně ve stejném rozsahu jako liška, kdy zásadní rozdíl je v tom, že pokud jde za myší, tak pomocí svého velice silného ryje udělá zásah jako po výbuchu granátu, stejné poškození najdeme při hledání larev, žížal a některých kořenových systémů. To už se přehlédnout nedá, ale hlavně poškozené travní porosty musí být draze obnovovány. Další zdroj škod je poškozování polí osetých kulturními plodinami a to jako její potravy, tak jako úkrytu. 

Tak se nabízí závěrečná otázka: kdo je větší škůdce? Podle mého názoru, pokud vynechám člověka, tak to je černá zvěř, kam se na ní lišky hrabou.

LIŠČÍ ANABÁZE. MOŽNÁ JSEM ŠKODNÁ, ještě mladá kráska v přírodě, ale vy jste masojídkové myslivci!

LIŠKA v plné kráse. 
LIŠČÍ ANABÁZE

MOŽNÁ JSEM ŠKODNÁ, ještě mladá kráska v přírodě, ale vy jste masojídkové myslivci!

VIDÍTE SI NA ŠPIČKU NOSU? JÁ ANO!

FOTOGRAFIE Z PŘÍRODY. U potoka setkání s černou zvěří je adrenalinová smršť úžasu i strachu, ale úlovek zato stojí víc než kus divoké flákoty

Setkání v potoce

No, byla to docela sranda, brodil sem se potokem, když v tom všude začalo šustit rákosí, rozložím stativ na něj foťák a snažím se kouknout do hledáčku, přidřepnu, 


jenže mi začala téct voda do gumovek a ještě jinam, tak sem zase vstal, ale to už se objevil první kus, chvíli to vydržím v polosedě a chvíli v sedě, divím se, že si toho panáčkování nevšimli, kdyby mne někdo pozoroval musel by se umlátit smíchy, když přecházeli potok v asi desetimetrové vzdálenosti tak exponuju sérii snímků, vše sem ukončil ve chvíli, kdy tato bachyňka pokračovala směrem ke mně a já ztratil nervy, volám na ni a chci udělat krok na břeh, jenže sem sebou sek, protože za tu dobu mi bahno s jílem sahalo až po kolena, zachrochtala v mžiku se otočila a byla pryč - v kalhotech byla naštěstí jen voda.

Zdroj: WildLife Forum Prase divoké, Sus Scrofa

SRNČÍ ŘÍJE. Ten den jsem ještě za šera chvátal do míst, kde jsem doufal, že se srnčí bude stahovat. Úmorná vedra takřka vysušila potoky a zvěř přece musí někde pít! #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy fotoaparátem, Myslivcův sen

Srnčí říje

Období srnčí říje se vyznačovalo horkým, suchým počasím, pouze noci přinášely trochu úlevu. Nejkrásnější byla časná rána, kdy bylo ještě příjemně chladno,


vzduch voněl a na trávě se třpytily krůpěje rosy. Ptáci už počátkem srpna příliš nezpívali a tak když jsem s prvními známkami rozbřesku procházel mezi poli a pásy křovin, bylo téměř ticho, přerušené ojediněle trylkem skřivana, zavoláním křepelky, zvukem v dálce jedoucího auta nebo vlaku.
Chodil jsem střídavě na několik míst, ale poněvadž jsem si předsevzal nafotografovat srnčí říji, chodil jsem hlavně do otevřeného terénu, kde je více světla a lepší přehled.

Ten den jsem ještě za šera chvátal do míst, kde jsem doufal, že se srnčí bude stahovat. Úmorná vedra takřka vysušila potoky a zvěř přece musí někde pít!

Patrně tak činí v noci a ráno bude zacházet do krytu. Na to jsem spoléhal a vytipoval si potok, který sice už takřka netekl, ale v hlubších tůních bylo zatím vody dost. Potok protékal v těch místech krajem polního lesíka, nad ním, do svahu bylo již posečené obilné pole a dále velký lán kukuřice, v níž mělo srnčí dobrý kryt a přes den se tam zdržovalo.
Když jsem po strništi docházel k potoku a nahlédl přes terénní vlnu, viděl jsem ležet srnčí pár na strništi asi 200 m před sebou. Mladý srnec s vysokými parůžky občas zavíral oči a dřímal, srna se po chvíli zvedla a začala brát trávu, která prorůstala strništěm. Srnec ji brzy následoval, aby se pak dost laxně pokoušel srnu honit. Zdálo se, že to hlavní se odbývalo za chládku, v noci. Asi po půlhodině střídavého popásání a náznaků honění se stáhli do lesíka k potoku.
Přešel jsem ke kraji lesa také a usedl na zvýšený okraj. Měl jsem přehled na celý svah se strništěm nad sebou, až k lánu kukuřice.
Na vzdáleném konci pole vyšel z kukuřice kus daňčí zvěře - silná daněla bez dančete, směřovala pomalu k potoku. Přímo nade mnou vyšlo z kukuřice letošní lišče a za soustavného očichávání terénu se blížilo ke mně. Jakmile narazilo na moji stopu, dlouhými skoky se vrátilo do kukuřice. Mezitím zašla k potoku do křoví i daněla.
Začínalo se oteplovat, blížila se sedmá hodina, když v porostu lemujícím potok nastal opět pohyb. Krajem porostu táhli srnec se srnou, stejní, které jsem pozoroval ráno. Chvílemi se ztráceli v hustém porostu mladých olší, lísek a plané trnky, chvíli šli krajem pole a stále se blížili. Náhle se srna, která šla první, vynořila z křoví snad 15 metrů ode mne. Zůstala na mne chvíli udiveně hledět, ale to byl jen mžik, otočila se a zmizela v křoví.
Déle nemělo cenu tady čekat, zkusím ještě změnit stanoviště. Moc nadějí jsem si nedělal, čím více den pokročil, narůstalo vedro, ale v říji to až tak na závadu není. Přesunul jsem se asi kilometr, na opačnou stranu kukuřičného lánu, kde ve vysoké travnaté mezi je postavena kazatelna s dokonalým výhledem na všechny strany, tentokrát ovšem omezeném z jedné strany porostem vzrostlé kukuřice.
Seděl jsem jen chvíli a nad zatravněnou mez s přiléhajícím strništěm přilétl lovit samec motáka pochopa. Před 20 lety se tento pohledný dravec vyskytoval jen v okolí větších rybníků s rákosovými porosty, za uvedenou dobu se však rozšířil natolik, že dnes obsazuje každý vhodný kousek rákosin na mokrých místech mezi poli a běžně je k vidění, jak loví typicky kolébavým pomalým letem, zejména nad obilnými poli.
Zaujatý sledováním pochopa jsem ani nepostřehl, kdy se z kukuřice vynořil říjný pár. Ale hned mi bylo jasné, že se schyluje k tomu, co se už celý týden snažím, zatím bez úspěchu, nafotografovat. Srnec musel na říji připutovat z některé okolní honitby, chodil jsem do těchto míst od jara často a nepřehlédl bych jej. Mladší kus, se skoro černým parožím, dlouhé výsady, slušná hmota a perlení, takového jsem si přál, když jsem to plánoval. Ovšem, nevěděl jsem o takovém a teď tu byl, jak na objednávku.
Opatrně jsem sáhl po fotoaparátu se 400 mm objektivem, plný obav, ať se při milostném rituálu nevzdálí příliš z účinného dosahu teleobjektivu, ať někde nezavadím a nezpůsobím hluk, kterým bych je zradil a přišel tak o tuto jedinečnou, možná životní, příležitost.
Srnec příliš nemařil čas, po povinném úvodním kolečku se nahrbil, přitáhl větrník, nasál vzrušující pach a vzápětí se vzepjal a krátce pokládal. Když sklouzl dolů, po pár krocích zůstal apaticky stát, se svěšenou hlavou.Srna toho využila a zatáhla do kukuřice. Srnec se rychle probral z letargie a vklouzl za ní.
Bylo 8.30, slunce hřálo naplno. Se zašuměním vyrazil z kukuřice říjný pár, tentokrát ve svižném tempu, přeběhl mez a dostal se na strniště. Srna se snažila dostat přes strniště k potoku, srnec ji chtěl za každou cenu vrátit do kukuřice. Ale kde by to byl svedl. Srna vytrvale směřovala za svým cílem, při každé její kličce srnec přeběhl a brzdil, jen se za ním na strništi prášilo. Po chvíli srna dokázala, přes usilovnou srncovu snahu jí to překazit, zmizet v křoví, srnec chvíli s větrníkem u země slídil, aby pak zmizel za ní.


Zdeněk Kratochvíl

Srneček na kraji lesa je opatrný. Srnčí zvěř, Příroda a myslivost, Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem.

Srnec obecný

Průběh srnčí říje

je závislý na povětrnostních podmínkách, včetně momentálních výkyvů počasí. Všeobecně se pěkné ustálené počasí jeví jako nejvhodnější. Extrémně horké a suché počasí, které není přerušené jedinou bouřkou, přinášející mírné osvěžení, má však na říji právě opačný účinek. Zvěř je potom velice unavená, brzy zatahuje a srnci se málo potkávají na hranicích svých teritorií. Zvěř má také menší výběr potravy, velká vedra ji nutí zůstávat po celý den v krytu před obtížným hmyzem a aktivita se projevuje teprve po setmění.

Na loveckých stezkách, #Lovecké stezky, lov, Lovy fotoaparátem, Lovecké stezky, Lovu zdar!

Na loveckých stezkách

Momentky z lovu vy přece umíte!


Umíte cvaknout okamžik východu slunce nebo zvěř ten zázrak přírody nebo vaše lovecké momentky také? Udělejte to a dejte na sociální sítě přátelům!

VNADIŠTĚ a jak na to? Lov zvěře na čekané. Zvěř by měla být přiměřeně daleko, tj. na mysliveckou vzdálenost a mysliveckou ránu.

Čekaná a Mike jak je to myslivecké čekání někdy pochopeno...
přece jen je to humor nebo ne?

Čekaná na posedu patří mezi nejčastější způsoby lovu myslivců. Je logické, že posedy a kazatelny se budují poblíž ochozů, pastvišť, kališť a říjišť

Při vysokých stavech černé zvěře je stále více posedů instalováno v místech častého výskytu prasat. Aby byla jistota, že zvěř na místo přijde a zdrží se zde delší dobu, zřizují myslivci poblíž posedů vnadiště s kukuřičnými klasy, šrotem, vývrhy a prošlým pečivem. Některá vnadiště jsou navštěvována pravidelně, u jiných se dlouhé týdny nic neděje. Příčin nízké návštěvnosti vnadiště není až tak mnoho.
Pomineme-li nepravidelnost návštěv různě atraktivních míst, bývá nejčastějším důvodem opakované zrazení zvěře, zejména ulovení selat vodícím bachyním, kteréžto se potom těmto místům určitou dobu vyhýbají.
Další příčinou neúspěšných čekaných je, podle mého názoru, velmi krátká vzdálenost vnadiště od posedu. Nachodím spousty kilometrů po různých honitbách, takže mám dostatek poznatků k objektivnímu posouzení.

Někdy mám pocit, že myslivec snad ani neloví kulovnicí, ale nějakým jiným, „archaickým“, způsobem. Možná to někomu připadne jako nemístné vtipkování, ale častokrát si představuji lovcův tzv. levhartí skok. Jak jinak si totiž vysvětlit umístění vnadiště 12 – 14 m od posedu!?

Protože i na moderní lov kuší je to nepochopitelně, protože nemyslivecky, blízko. Zda je to z důvodu špatného odhadu vzdálenosti, nedostatku střeleckého sebevědomí, nepoužívání kvalitního puškohledu, či neznalostí etologie zvěře, mohu jen hádat.
Ovšem důsledek takto „úsporně“ zbudovaného čekaniště je zřejmý: z tak krátké vzdálenosti zvěř dokáže vnímat lovce všemi smysly, pokud tedy není temná noc a má dobrý vítr.
Avšak za bezvětří slyší škrábání strniska vousů na límci, šustění oděvu, a také přípravné pohyby se zbraní dokáže zvěř zrakem zaregistrovat. A že by pach lovce či jeho blízké stopní dráhy nemohla navětřit i při dobrém větru, o tom rovněž nejsem zcela přesvědčen.
Myslivecké ráno - pohled z posedu

Tato podcenění dokonalých smyslů černé zvěře a její paměti potom zapříčiní, že množství tzv. „posedohodin“, tj. doby potřebné k ulovení jednoho prasete, nabývá neuvěřitelných hodnot. Činí-li udávaný průměr 70 hodin, znamená to, že někteří prodlí na čekané podstatně více času. A to v sychravém podzimním a zimním počasí znamená hazard se zdravím!

Lze takovou dobu lovu na čekané efektivně zkrátit?
Řekl bych, že ano. Ač sám na čekaných nevysedávám, potkávám se s prasaty téměř denně, zejména v hustnících a kolem potoků. Na imaginární ránu by to bylo málokdy, na to jsou prasata dosti rychlá a opatrná. Dobře si všímám pobytových stop u vnadišť a v celé honitbě. Porovnávám tak své poznatky s loveckými úspěchy místních myslivců a umístěním jejich zařízení.
Pro ty z myslivců, kteří zde najdou nějaké poučení, je určen tento článek. Pro ně to v první řadě znamená zamyslet se především nad umístěním posedu a vzdálenosti vnadiště od něho. Protože každý myslivec by měl velmi dobře zvažovat místo pro vybudování čekaniště.

Zvěř by měla být přiměřeně daleko, tj. na mysliveckou vzdálenost, resp. mysliveckou ránu. Vnadiště by mělo dostatečně ozařovat měsíční světlo, přičemž posed s lovcem by měl být zezadu krytý jehličnatými stromy či hustými keři.
Jako optimální vzdálenost k umístění vnadiště od posedu lze považovat 40 – 50 m. Místo by to mělo být přehledné, aby se dalo v případě postřelení snadno najít barvu. Tedy dál od vysoké trávy či hustníku.
Někde si myslivci pojistí neslyšitelnost tím, že vnadiště situují pár metrů od zurčícího potůčku, či do suchého listí. Většina vnadišť je totiž letitá udupaná plocha se zčernalými zbytky krmiv. Posunout ho o pár metrů vedle do suchého listí či slámy se samo nabízí.
Vytvoření zvukové clony a světlého pozadí lov značně usnadní. Takže i když potom myslivec neopatrně klepne zbraní o žebř, zakašle, či kýchne do rukávu, tento zvuk zvěř nezaregistruje. Při této vzdálenosti může myslivec být daleko uvolněnější a lépe si jednotlivé kusy přečíst bez obavy, že tlupa „zničehonic“ zmizí.
Štěstěna je vrtkavá a stává se, že i když lovec sedí 15 m od vnadiště, přece jen se nakonec dočká a odražený kňourek se odváží za příkrmem přijít. Má lovce nad hlavou a dává to najevo tím, že stojí celou dobu naostro a nervózně žere, hledíc upřeně na tu podezřelou siluetu. Potom nelze hovořit o vypracované ráně, a že neúspěšný dosled bývá spíše pravidlem než výjimkou, patří k paradoxům „lovu nakrátko“.
Lovecký pes má dobrý sluch 
V mnoha dalších případech končí čekaná u vnadiště pod žebřem neúspěšně, lovec nezahlédne ani chlup, přestože pohyb zvěře v okolí několikrát za večer zaslechne. Prase je dosti inteligentní na to, aby si i po jediné zkušenosti vytvořilo spojení vnadiště jakožto smrtelně nebezpečného místa. A navštíví ho až nad ránem, nebo za několik dní, kdy už pach lovce nenavětří.

Další příčinou neúspěšných čekaných může být konzervativní lpění na „osvědčeném místě“. Myšlení ve stylu: divočáci přišli už tolikrát, spletou se zase… A když nepřijdou, dám fotopast a půjdu si sednout, až začnou zase chodit.
Jenže mezitím uplyne hodně promarněného času, kdy se myslivec k ráně nedostane!
Znám i takové „mistry lovu“, co chodí pěšky jen od auta k posedu. Šoulačka je pro ně téměř sprosté slovo, projít si aspoň okolí čekaniště považují rovněž za zbytečné. A není to tím, že by byli staří či pohybově limitovaní. Dojedou autem téměř k posedu, podívají se na vnadiště a pronesou: „Nechodí…“. Že 150 – 200 m od vnadiště je čerstvě rozrytá louka i les, nevidí a nepotřebují vidět, protože žijí ve svých zažitých stereotypech. Přestože mají na místě přenosný posed, ani je nenapadne změnit místo čekané. Stačilo by se přesunout o pár set metrů, protože zrazená tlupa neodchází natrvalo nijak daleko.

Lov na čekané považuji za myslivečtější, tj. humánnější způsob, než lov na naháňce. A to zejména pro nízké střelecké umění valné části myslivecké základny, krátký, většinou několikasekundový čas pro dobré přečtení rychle běžícího kusu a špatnou dosledovatelnost postřelených kusů, jejichž lehce pobarvené stopní dráhy se mohou překřížit. U některých zranění ani nejde zjistit barvení, jindy to dokonce střelec vyhodnotí jako chybené rány! Takto postřelené kusy potom hynou po delším utrpení.
Proto jsem toho názoru, že individuální lov na čekané by se měl více upřednostňovat před naháňkou. A to zejména právě pro dobré obeznání loveného kusu a dostatku času pro klidné zamíření. Zde odpadá pro mnohé velmi ošemetné předsazení.
Navíc naháňky se časově kryjí s dobou chrutí, kdy rozbití tlupy loveckými psy, byť krátkodobé, dává větší šanci slabým kňourkům pokládat nedospělé bachyňky, nezřídka už ve věku selete. Zatímco u lovu na čekané odchází tlupa většinou společně, a vedoucí bachyně má tlupu brzy zase pod kontrolou.

Proto ti myslivci, kterým záleží na snížení stavů černé zvěře a její zdravé sociální struktuře, by měli věnovat více času ani ne tak samotné čekané, ale především dobrému výběru místa k postavení kazatelny či přenosného posedu.
Stejnou, ne-li větší pozornost, by měli věnovat situování vnadiště. A když prasata tzv. přestanou chodit, stačí se většinou porozhlédnout v blízkém okolí a posed i vnadiště umístit podle aktuálních pobytových stop. Starší ročníky si jistě vzpomenou na hodiny strategie a taktiky. Jak už jsem zmínil, čekaná je určitě lepší strategií oproti naháňkám k optimalizaci stavů černé zvěře. A občas je nutné změnit i taktiku. Jen mírně parafrázuji pořekadlo „Když hora nejde k …“, musí myslivec obměnit místo lovu.
Aktivita se v tomto směru každopádně vyplatí! Protože smyslem čekané by nemělo být vykazování prosezených hodin, ale efektivní využití času a dobrý pocit z povedeného lovu.

Karel ZVÁŘAL

Holub hřivnáč. Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít...

Holub hřivnáč

Hřivnáči se k nám brzy z jara vracejí jako jedni z prvních a už někdy uprostřed března můžeme vidět skupinky těchto krásných ptáků pobíhat po lukách a po polích


často ještě z velké části pokrytých sněhem, a shánět svou první skromnou obživu. Brzy po příletu také v lese zaslechneme jejich příjemné, naléhavé houkání: hu-húhú-húhu, - několikrát opakované, zakončené pak krátkým hu! Sedají přitom obvykle na samém vršku smrku a čekají, až se objeví holubice, zlákaná jejich voláním. Někdy se jich ozývá více najednou a svádějí pak úplné hlasové souboje. Pokud umíme napodobit jejich hlas, stačí se postavit někde v husté tyčkovině do dobrého krytu a několikrát zahoukat. Když máme štěstí, zaslechneme po chvíli tleskot křídel - a na některý z blízkých vršků dosedne žárlivý sameček, zvědavě otáčející hlavičkou a pátrající po sokovi. Známý a zajímavý je také tok hřivnáčů, při kterém samec strmě vystoupá do výše a pak s široce roztaženými křídly a ocasem se snáší zpět k zemi. Při vzlétnutí se obvykle ozve hlasitý tleskot letek.

V dubnu už nacházíme hnízda hřivnáčů, pokud se ovšem tato ledabyle naskládaná, tenká a řídká plošinka z drobných větviček dá nazvat hnízdem. Při pohledu zespodu jsou většinou dobře patrná obě bílá vajíčka a umíme-li tiše a opatrně chodit lesem, můžeme zastihnout na hnízdě i samotného ptáka, který jako by ani na hnízdě neseděl. Hřivnáč je však velmi plachý, těžko se nám to podaří a často, pokud je náhle vyplašen, může svou snůšku opustit.

Hnízdo bývá umístěno v různých výškách. Nejčastěji je vídám v korunách vysokých borových porostů. Zajímavé je, že když jsem kontroloval ostříže, hnízdící na podobných lokalitách, pravidelně se v jejich blízkosti držel jeden i více párů hřivnáčů. Také u káního hnízda, kde jsem strávil v blízkém krytu několik dní, oživovalo dlouhé hodiny čekání jejich milé houkání z vršků okolních borovic. Nevím, zda to byla náhoda, anebo záměr. Jisté je, že největším nepřítelem v lese je pro hřivnáče jestřáb a toho by jak ostříž, tak káně v okolí svého hnízda rozhodně nestrpěli! Našel jsem však i hnízda v podstatně menších výškách, někdy i méně než tři metry nad zemí. Ať již ve smrkových tyčkovinách nebo v křovinatých hájcích a remízcích. U jednoho takového lehce dostupného hnízda jsem si opodál na žebříku pořídil jednoduchý kryt na fotografování. Obě mláďata byla již dostatečně velká, takže nehrozilo nebezpečí opuštění, ale zase ne natolik, aby se při vyrušení snažila hnízdo předčasně opustit, což bývá u mladých hřivnáčů běžné.

Zasedl jsem v krytu brzy ráno a s napětím čekal na přílet starých. S fotografováním hřivnáčů jsem neměl zatím žádné zkušenosti, ale doufal jsem, že budu mít úspěch. Čas však ubíhal a stále se nic nedělo. Občas se ozvalo houkání, ale nevím zda patřilo mému páru. Nedaleko něžně vrkala hrdlička, hlasitě zpíval sedmihlásek a někde v poli krákaly vrány. Asi po třech hodinách marného čekání jsem se už začal obávat nejhoršího a začal se pomalu chystat k tomu, že kryt opustím. Náhle se ozvalo svištění letek a nedaleko hnízda se slabým zatleskáním dosedl starý hřivnáč. Nevím, zda to byl samec nebo samice, protože u hřivnáčů jsou obě pohlaví vybarvena stejně. Chvíli seděl tiše a nehnutě, jen hlavou točil na všechny strany aby zjistil, zda je vše v pořádku

Pak už bez váhání přešel po větvích až k hnízdu a klidně se na něm usadil. Otevřel svůj zobák, obě žadonící mláďata najednou do něj hladově vnořila své zobáčky a dychtivě polykala nabízenou potravu, kterou jim rodič vyvrhoval přímo z volete. Jakmile krmení skončilo, objevil se u hnízda i druhý z páru. Stěží se oba vešli byť jen na kraj jeho okraje. Chvíli tak seděla celá rodinka pohromadě, pak první z rodičů odlétl a druhý v krmení pokračoval. To vše se během dne v malých proměnách opakovalo až do večera, kdy jsem kryt opustil, sice celý ztuhlý, ale spokojený. Postupně jsem tak zjistil, že dlouhá, několikahodinová přestávka mezi jednotlivými krmeními je u holubů patrně běžná, takže mé původní obavy byly zbytečné. Donesená dávka potravy je zřejmě tak vydatná, že postačí na dlouhé trávení!

Hřivnáči mohou zahnízdit třikrát, dokonce i čtyřikrát za rok, a tak se stává, že je jejich odstřel povolen již v době, kdy ještě krmí mladé. Lov spočívá většinou v tom, že šouláme kolem sklizených polí, kde se holubi rádi shromažďují a paběrkují na obilných zrnech. Často je zastihneme i v dubových a bukových lesích, kam zaletují v celých hejnech na žaludy a bukvice.

Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít. Zajímavý je způsob, jakým holubi pijí. Nenabírají si doušek po doušku jako jiní ptáci a nechají ho pak po zvednutí hlavičky sklouznout do volátka, ale potopí zobák do vody celý a nasají potřebné množství vody najednou. Bylo to opravdu napínavé čekání, až se ozve svist letek blížících se holubů, šum křídel při přistávání a pak honem hledat toho, který sedí zcela otevřeně, hrudí obrácenou ke mně.
 Po pečlivém zamíření třeskne krátký výstřel, ozve se dutý úder kuličky do ptačího těla, tleskot ostatních vzlétajících holubů a pak čekání na další buchnutí, kdy úlovek propadne větvemi na zem. Pro úzký výhled mi totiž po zásahu zmizel ze zorného pole a teprve jeho dopad mi signalizoval, že rána "seděla". Při použití brokovnice bych snad měl úlovků více, ale tento způsob se mi zdál být sportovnější a možná i napínavější!

#Holub hřivnáč, Ptáci, lov, Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Příroda a myslivost, Čekaná, Malorážka,

SRNČÍ ZVĚŘ Srnče v trávě před sečením. Kdo je viděl po sklizni zdravé má štěstí. Srnče, Srnčí zvěř, Lovecké štěstí, Lovy srnčí zvěře, Lovy fotoaparátem

Srnče v trávě před sečením
Výsledkem dnešního vyhánění s pomocí psů a následného sečení bylo, po spolupráci s Družstvem vlastníků Javorník ve Štítné nad Vláří - Popov, 8 zachráněných srnčat ... Přes veškerou snahu byla bohužel posečena 3 srnčata a jeden zajíc. Vše proběhlo na jednom poli jetele o výměře 20ha !!! Dospělých kusů srnčího bylo vyhnáno cca 14. Zajímavostí je především to, že večer před sečením byly v této lokalitě rozmístěny zvukové a světelné plašiče zvěře... To mě jen utvrzuje v tom, že bez lidí, lovecky vedených psů a hlavně bez zápalu pro věc, to samo nepůjde. Dron s termovizí, který by tento problém z větší části vyřešil, je pro nás zřejmě zatím nedostižný.
Hospodář MS Javorník.

Převzato ze sociální sítě Myslivci sobě

Daněk evropský. Dančí zvěř, Daněk, #Daněk, Příroda a myslivost, Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie

Daněk evropský

Daněk evropský


 U dobře založených daňků mají druhé, popřípadě třetí parohy znatelnou růži, očník a opěrák, ukončené buď hrotem (šesterák) nebo v horní části s lodyhou rozšířenou až zploštělou, vytvářející malou lopatku, někdy vykrojenou. 

Toto a další paroží je pak vytloukáno v srpnu až září a shazováno v květnu, u starých daňků i v dubnu. Starším daňkům se tvoří lopaty, vznikající plošným rozšiřováním lodyh nad opěrákem. Podle síly lopaty se rozeznávají lopatkáči a lopatáči.  Daněk s třetím parožím má zpravidla tři prsty na lopatce a nazývá se lopatkáč - troják, daněk se čtyřmi prsty se nazývá párák, a s pěti prsty kořenáč, má-li daněk na lopatě šest prstů je teprve lopatáčem, a to buď slabým, nebo silným. První prstovitý výběžek na spodu lopaty, palec, je buď jednoduchý, nebo u vyspělých daňků dělený. Poslední prst na konci lopaty se nazývá hák, bývá vyvinutý až u starších daňků.
 Nejlepší paroží má daněk mezi 6. až 10. rokem života. Daněk zpátečník má slabé krajkování na lopatě, které přechází ve zvlněné zakončení. Ve výjimečných případech nasazuje daněk též krátký nadočník (výsadec), a to většinou jen na jednom parohu.


#Dančí zvěř, Daněk, #Daněk, Příroda a myslivost, Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

#Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů Aglomerace aktivity radosti a milování života Amerika Anatomie jelena Aport Bažant Bažant pečený Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Brenneke broková dvojka broková kozlice Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Filip Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný Kritické myšlení Krkavec velký Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na lišku Lov ve svobodném světě Lovecká optika Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Pernatá zvěř Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Psychopati Ptáci Puškohledy Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Red Deer Cam Reklama a lov Roček Ruger’s M77 RSI Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sele prasete divokého Shozy Siga Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýkorky Synantropie Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď Upíři Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

Vybraný příspěvek

Povedlo se - i barvy OHAŘI A MICHAELA

Povedlo se - i barvy OHAŘI A MICHAELA (photo by katerina lisova)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...