Zobrazují se příspěvky se štítkemLovu zdar!. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLovu zdar!. Zobrazit všechny příspěvky

Na loveckých stezkách, #Lovecké stezky, lov, Lovy fotoaparátem, Lovecké stezky, Lovu zdar!

Na loveckých stezkách

Momentky z lovu vy přece umíte!


Umíte cvaknout okamžik východu slunce nebo zvěř ten zázrak přírody nebo vaše lovecké momentky také? Udělejte to a dejte na sociální sítě přátelům!

MYSLIVEC A LOV ZVĚŘE. Myslivec jako vrah zvěře? Zabíjení zvířat za účelem konzumace není obecně v módě, ale trnem v oku jsou především myslivci.

...někdo ji musí ulovit, ukončit život
 srnce či jelena, divočáka

Na jídelníčcích velkolepých párty či dokonce na vládních akcí se objevují mufloní medailónky, jelení soté, zajíc na smetaně, bažantí polévka, kančí guláš či pečená kachna.

Samozřejmě patřičně nazvané a připravené! Jedná se o kvalitní maso ze zvěře, pokud je vše podle zákonů, nejen řádně ulovené, ale i registrované a samozřejmě kontrolované. Na druhé straně je tu pak nutnost tuto poptávku pokrýt lovem. Je tu ale jeden háček. 

Než se zvěřina dostane na prostřenou tabuli, někdo ji musí ulovit, ukončit život srnce či jelena, divočáka či muflona, nebo zajíce či bažanta. Tím někdo je v případě pravé zvěřiny (tedy zvěřiny ulovené v přírodě, kde má zvěř přirozenou a pestrou potravu, což zřejmě farmové chovy ani při těch nejlepších granulích a krmných směsích nenahradí) v lepším případě myslivec. 

Myslivec je ten, který smrtící ranou ukončí život zvířete, ale i ten, který umožní chutný gastronomický zážitek společnosti. Myslivec většinou ani konzumenty na konci této řady nezná, stejně jako konzument nezná onoho lovce. Dojde-li však ke kritice, ta bude padat na hlavu myslivce, konzument je vlastně nevinný, neboť on přece nestřílel a nezabíjel. Tak to v naší společnosti funguje už delší dobu. 

Smrtící mašinérii porážek jsme uzavřeli za zdi jatek a maso už pak jako každé další zboží lákavě nabízíme ve výkladních skříních. Někteří z nás ale tuší, co se v těchto masokombinátech odehrává a tak vepřové či hovězí maso nekonzumují. Když už nějaké to maso musí mít, tak drůbeží. Jenže! I tomu božímu kuřeti musí někdo ukončit jeho dnes již počítačem řízený život. Takže zase nějaký ten smrtící kombinát. V těchto případech ale viníka nehledáme, maso, ať již červené nebo bílé, prostě do lidské potravy patří a řezníka nelze označit za vraha. Dělá přece svoji práci, za což mu i platíme. 

To ale neplatí u myslivce. On přece zabíjet nemusí a za to, že zvěř usmrtí dokonce platí. Nemá cenu probírat, jak a kolik. Nedávno jsem četl zajímavou teorii. Podle ní je konzumace masa oprávněn pouze ten, kdo dokáže to či ono zvíře zabít a připravit. Když se nad tím zamyslíte, má to svoji logiku a také historii. 

Na začátku měl maso skutečně jen ten, kdo dokázal maso ulovit. Lov a zabíjení zvířat se stalo součástí lidského života, později se přidal i chov zvířat. Přiznejme si, že v mnoha případech opět pro potřebu získat maso. Smrt zvířat se stala nezbytnou součástí lidského života. Babička sice oplakala svého psíka, ale s klidem usekla kuří hlavu, protože přijeli mladí z města a není nad slepičí polévku. 

Ve městě už vám ale babička slepici nezabije, raději vezme vnoučata do "Mekáče" a tam jim zaplatí maso i s anonymním řezníkem. Dítka dostanou i plastovou hračku a už vůbec je nenapadne, že ono kouzelně zabalené maso je výsledkem usmrcení kuřátka či kravičky. Třeba té fialové krávy, jak je namalovaná na čokoládě, nebo toho zpívající kuřátka z kresleného seriálu. Zabíjení zvířat za účelem konzumace není obecně v módě, ale trnem v oku jsou především myslivci. Myslivci se stále ještě těmto tlakům nedokáží bránit, přestože obdobných případů najdeme v zájmových aktivitách člověka celou řadu. Nebudeme si přece nalhávat, že chov domácích králíků je jen o výstavách, a že všichni rybáři své úlovky vracejí do vody ve smyslu hesla "Chyť a pusť!". Každý asi uzná, že obdobná strategie v případě myslivců je nesmyslná, stejně jako heslo "Střel a pusť!" 

Ve snaze bránit se stále opakujícím útokům na adresu myslivců jako vrahů se tedy o střílení zvěře nejraději vůbec nemluví a lov je uváděn jako to poslední, co myslivec při své činnosti vykonává.
Půjdeme-li touto klamnou cestou dál, skutečně se dočkáme situace uvedené v názvu tohoto fejetonu. Otázkou ale je, zda maso dodané z farmových chovů je opravdu zvěřinou a zda k té opravdové zvěřině nepatří lov a tedy i myslivec? V historii to tak bývalo, stejně jako fakt, že člověk je považován za všežravce a maso v jeho jídelníčku hraje podstatnou roli. 

Vojtěch Fatka 

LIŠKA, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, Civilizace a příroda.

Zátiší s liškou

Civilizace 


Není již snad na světě místa, kam by nevstoupil člověk a nepokusil se řídit osudy fauny a flóry. Kam jít, abych se mohl pokochat pohledem na nedotčenou přírodu a její děti? Kam jít lovit zvěř a necítit se přitom vrahem, ale jejím rovnocenným sokem a partnerem? Závidím divoce žijícím kmenům člověka uprostřed pralesa Amazonky, neboť ony nezabíjejí pro rozkoš a pro peníze, ale pro obživu. Tito lidé ještě dovedou být šťastni, protože jim ke štěstí stačí vidět východ a západ slunce!“ Tyto a jiné myšlenky mne napadaly při pohledu na zbraně ve skříni, když jsem se odhodlal po dlouhé době navštívit svůj myslivecký revír. Kromě několika divokých králíků, holubů a divokých kachen, neměl jsem se čím pochlubit kolegům, abych jim dokázal, jak úspěšný jsem lovec.

Naše myslivecká společnost se rozdělila na dva tábory, a to vlastníky kulových zbraní nebo pouze brokových zbraní, tzv. kulaře a brokaře.

Patřil jsem do druhé skupiny a mou předsíň nezdobila, ani nezdobí jediná trofej. „Chtělo by to alespoň lišku,“ pomyslel jsem si a ze tří pušek ve skříni jsem vytáhl ruskou jednušku. Ještě mne nikdy nezklamala a dalo se s ní zasáhnout i na osmdesát metrů. Doplněk výstroje tvořil dalekohled, abych mohl alespoň pozorovat zvěř. Byl svátek svatého Huberta a první hon se měl uskutečnit za čtrnáct dní. Z pohledu nedočkavého nimroda se mi tento termín zdál ještě velmi vzdálený. Byla první sobota v měsíci, když jsem brzy po poledni vykročil z domu a těšil se na nenadálá setkání v přírodě. Opustil jsem dům s nedovařeným obědem na plotně a s kručícím žaludkem, abych neměl výčitky svědomí, když něco zastřelím, ale také proto, že se v tomto období brzy stmívá. Zamířil jsem do obory, zvané „Hvězda“. Vyrazil jsem rychle a po zdolání čerstvé oranice se ze mne řinul pot. Ocitnul jsem se na lesní cestě, která lemovala kraj lesa. Nestačil jsem se ještě vydýchat a nabít zbraň, když se z levé strany ke mně přiřítil pes. Mám dojem, že mu chovatelé říkají sibiřský malamut, ale v každém případě to byl typický tažný pes, zapřažený však nikoliv do saní, ale do bicyklu, na kterém seděl jeho páníček a řvaním udával tempo.

 Mou duší zacloumal vztek bezmocnosti. Kdybych muže pokáral, byl by schopen poslat mne do nevoňavých míst lidského obydlí. Pravomoci myslivce jsou tak omezené, že si nemůže dovolit zastřelit toulavou kočku, natož psa z dosahu pána. Tuto výsadu má nyní pouze hospodář nebo myslivecká stráž, ale řadový myslivec musí jen trpně přihlížet a dělit se o lovecké teritorium i s takovými nevítanými návštěvníky. Uvědomil jsem si, že nebohé zvíře za nic nemůže. Jeho pán by si zasloužil, aby si s ním vyměnil místo. Pak jsem si vzpomněl na léto, kdy do mne za úplné tmy v lese na čekané málem vrazil běžec, kdy jsem byl svědkem závodů několika terénních motorkářů, kličkujících bezohledně mezi stromy a vyznavačů koňských sportů, kteří přírodu plenili s větším nasazením, a rezignovaně jsem si odplivnul. Rozhodl jsem se jít napříč lesem, po nevyšlapaných stezkách. Snad alespoň zde najdu kousek klidu a zapomnění. Dvojice mi brzy zmizela z dohledu a já vnímal vůni spadaného listí. Bylo ho mnoho, místy až po kolena. „Asi bude tuhá zima,“ pomyslel jsem si a jakýsi vnitřní hlas mi našeptával, abych našlapoval co nejtišeji. Jakákoliv snaha však byla marná. Listí šustilo a prozrazovalo cestu, kudy jsem se ubíral. Byl jsem již blízko liščích nor, na úvalu kopce, když mou pozornost zaujal jakýsi pohyb. Byl to ladný pohyb zvířete, který nebylo slyšet.

Liška! Běžela z vrcholu kopce, vzdáleného ještě alespoň tři sta metrů, který byl cílem mé výpravy, běžela  proti mně, souběžně po cestě, vzdálené ode mne asi sto metrů, běžela naprosto nenuceně a tak, že se zdálo, jakoby se vznášela na vzduchovém polštáři a nedotýkala se přitom země. Vše se odehrávalo rychle a nebyl čas na pozorování  dalekohledem. I pouhým okem však bylo znát, že to musí být lišák. Byl to pořádný exemplář. Měl zimní plavou srst se stříbřitými konečky a jeho velikost připomínala spíše psa. Na dlouhé oháňce se skvěl typický kvítek. Byl prostě nádherný! Zatajil se mi dech a srdce se nesnesitelně rozběhlo. Pozvedl jsem pušku a chystal se k prvnímu výstřelu na šelmu, opředenou tolika mýty.

Radoval jsem se však předčasně. Do kopce, v ústrety lišákovi, běželo jiné zvíře. Byl to onen sibiřský malamut, kterého jsem před slabou půl hodinou již potkal a hlasitě vydával. Na rozdíl od páníčka lišku ucítil a zpozoroval. Zároveň zrychlil běh. Nemohl jsem vystřelit, aniž bych ohrozil psa a toho ignoranta. Střílel bych ostatně do místa předpokládaného střetnutí a na příliš velkou vzdálenost. Pravděpodobnost zásahu člověka byla mnohem větší. Přesto jsem doufal, že mi svatý Hubert pomůže a pes zradí lišku do mého směru. Lišák však zřejmě vycítil, odkud mu hrozí nebezpečí a odskočil opačným směrem. Zmizel stejně záhadně a nečekaně, jak se objevil. Teprve nyní jsem se odvážil pohnout a cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Zároveň jsem si uvědomil, jak blízko jsem byl loveckému úspěchu! Nebýt onoho psího potahu, který si krátil cestu napříč lesem jako já, mohl jsem mít kapitálního lišáka. Lovecká horečka odeznívala jen zvolna. Bylo mi jasné, že tohoto dne již nic neulovím a s ničím mimořádným se nesetkám. Říkala mi to zkušenost a jakýsi nepsaný zákon přírody.  

Kolem mne se náhle rozprostřelo ticho. Naslouchal jsem mu a vychutnával jeho blahodárné účinky na rozechvělou mysl. Naslouchal jsem v bláhové naději, zda neuvidím ještě něco neobvyklého. Když jsem chtěl učinit první krok a porušit tak posvátnost chvíle, uslyšel jsem z dálky nějaký povědomý zvuk. Vzápětí mi proletělo nad hlavou hejno divokých husí. Táhlo těsně nad vrcholky stromů k jihu a připomnělo mi, že příroda byla ke mně dnes mimořádně laskavá. Umožnila mi nahlédnout do svého nitra a prozradila na sebe, že se dokáže vypořádat s mnoha nástrahami civilizace a také s tvorem tak obtížným, jako je pro ni člověk.

Antonín Ešner

#Liška, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, 

Jagd mit Sauer 101. Zbraň je pasivně hodně bezpečná, přesto nezapomeňte, hlavní, zásadní a zcela klíčová pojistka každé zbraně se nachází ve střelci, v prostoru mezi ušima.

Sauer 101

Jagd mit Sauer 101


jedná se o opakovací loveckou kulovnici s válcovým odsuvným závěrem zásobovanou ze schránkového zásobníku. Bicí mechanismus se napíná při otevírání závěru. 
I Sauer S 101 má závěr uzamčený šesti ozuby ve třech řadách, i Sauer má příčně odpružený vytahovač a dva vyhazovače nesené na čele závěru. Podobně jako Mauser M12 se jedná tedy o kombinaci weatherbyovského víceřadého uzamčení s remingtonskou koncepcí suvného nabíjení.

Pouzdro závěru Saueru je ale podstatně uzavřenější než u M12. Na rozdíl od volně otevřeného prostoru mezi předním a zadním můstkem těla zbraně má Sauer pouze výhozné okénko. Okénko ale konstruktéři ponechali poměrně rozměrné, takže umožňuje i nabíjení přímo do komory, což závěry se suvným nabíjení snáší podstatně lépe než klasická mauserovské konstrukce řízeného nabíjení s dlouhým listovým perem vytahovače.

Zcela odlišná a velmi inovativně pojatá je matice závěru spojená s pojistkou zbraně a poněkud odlišně je koncipováno i ovládání závěru v závislosti na tom, zda je zbraň zajištěná nebo odjištěná.
Začnu tím nejzajímavějším, alespoň z mého hlediska a tím je pojistka.
 Pojistka je umístěná na temeni závěrové matice, tam, kde u klasického válcového závěru vyčnívá temeno úderníku. Má jenom dvě polohy: zajištěno – hmatník je stlačen dolů; odjištěno – hmatník je posunut nahoru.

Zbraň lze zajistit pouze pokud je napnutý bicí mechanismus. Na ploše hmatníku pojistky je tlačítko, které je nutné stisknout, pokud chcete odjistit. K zajištění stačí prostý tlak na hmatník směrem dolů. Pojistka je tedy chráněna před nechtěným nebo nevědomým odjištěním o oděv nebo nějaký předmět.
Pokud je napnutý úderník a zbraň je zajištěna, nelze závěr otevřít a zbraň vybít. Pokud chcete závěr otevřít, je třeba stisknout tlačítko na pravé straně pouzdra závěru, hned za klikou závěru.

Použití samostatného tlačítka na otevření zajištěného závěru je poměrně nová funkčnost, pokud si pamatuji, tak jako první s ní přišla firma Browning u kulovnic řady X Bolt před několika lety a řešení se poměrně ujalo. Má to smysl, dovolte mi odcitovat p. Gallega od firmy Browning, který mě kdysi s X Boltem seznamoval: „Chcete vybít zbraň, tedy uvést ji do toho nejbezpečnějšího stavu. A u mnoha kulovnic začnete tím, že ji odjistíte, tedy uvedete do toho nejnebezpečnějšího stavu. To je přece postavené na hlavu.“ Osobně se s jeho názorem ztotožňuji. Stejným tlačítkem se také ovládá uvolnění zarážky závěru a umožňuje vyjmutí závěru ze zbraně.

Pod spodním okrajem matice závěru se při napnutí bicího mechanismu vysouvá malý obdélník výstražníku, který vizuálně indikuje napnutí.

Kromě manuální pojistky je zde i samočinná pojistka, která blokuje pohyb úderníku mimo čelo závěru, pokud závěr není zcela uzavřen. Tohle je nová funkčnost, která se ale aplikuje dnes zcela běžně u samonabíjecích pistolí a samonabíjecích zbraní vůbec. Opět je to projev rostoucího důrazu na pasivní bezpečnost zbraně, který v poslední době pozoruji i u loveckých zbraní. Osobně jsem tomu rád a chtěl jsem se o funkci přesvědčit.

Ponechal jsem závěr napůl uzavřený (s prázdnou komorou, samozřejmě, nenechám si rozbít čenich) a stiskl spoušť. Hlasitě to cvaklo, výstražník zaskočil a klika spadla do stavu plně uzavřeného závěru. Kruci! Co to má být? Začal jsem bádat s různými úhly nedovření závěru, výsledek se pořád opakoval. Cvaknutí a dovření kliky závěru. Docela mě to znechutilo, ale pro pořádek jsem zavolal dovozci – odpověď mě překvapila: Výstražník sice zaskočí, ale pojistka nedovolí, aby úderník napíchl zápalku náboje v komoře. Test pomocí kousku papírového kapesníčku nalepeného na dno nábojnice potvrdil odpověď dovozce. Na kapesníčku jsou otisky vytahovače a vyhazovačů, ale prostor zápalky je nedotčený.

Takže výrobce nemluví do větru, pojistka tam opravdu je a funguje. Nenechte se zmást zaskočením výstražníku. Zbraň je pasivně hodně bezpečná, přesto nezapomeňte, hlavní, zásadní a zcela klíčová pojistka každé zbraně se nachází ve střelci, v prostoru mezi ušima.
Závěr je veden masivním válcovým povrchem těla závěru, chod byl trošku tužší, ale hladký a s žádným druhem munice jsem nezjistil příčení nábojů při podávání náboje do komory. Tuhost závěru je v pořádku, testovaná zbraň je nová a musí se napřed ještě zaběhnout. Klika závěru je ukončena kuličkou s výrazným radiálním vroubkováním, které skýtá dobrý a jistý úchop i pro zpocenou dlaň.

Zásobník je dvojřadý, plastový. Plast přináší úsporu hmotnosti a odolnost si v ničem nezadá s kovovými zásobníky. Moderní plasty už dokážou neskutečně mnoho a například v oblasti vývodek zásobníku, kritické pro spolehlivost podávání, kov většinou překonávaji. Záchyt zásobníku se ovládá tlačítkem na spodku předpažbí, před přední hranou zásobníkové šachty. Tlačítko je poněkud utopené pod povrch předpažbí, takže nehrozí nechtěného uvolnění zásobníku stlačením o oděv nebo nějakou větvičku.

Zbraň jsem dostal zapažbenou ve dřevě. Prodeje zbraní pažbených v plastu sice i ve střední Evropě rostou, přece jenom ve středoevropských podmínkách jsou lovecké zbraně tradičně pažbené spíš ve dřevě.
Americká pažba s pistolovou rukojetí a bez lícnice je prakticky zcela přímá, podélně symetrická a kolega levák neměl problém ji nahodit do levého ramene.

Zajímavé je uložení systému v pažbě. Pod předním kotevním bodem je v pažbě vlepen přesně opracovaný hliníkový blok. Ze spodní strany předního můstku vyčnívají dva ocelové kolíčky, které zajišťují přenos zpětnorázových sil. Upevnění systému v pažbě pak obstarává šroub s dlouhou šestihrannou hlavou, ve které uprostřed je ještě jeden závit. Do něj se zašroubuje šroubek s imbusovou hlavou, který drží štít zásobníkové šachty s lučíkem.
Mluvím o tom proto, že pokud to neznáte a po sejmutí imbusového šroubku a štítu zásobníkové šachty nevyšroubujete šestihranný šroub, nelze systém vyložit z pažby. Pokud použijete násilí, hrozí vám poškození celého uložení systému v pažbě.

Hlaveň je plovoucí, nikde se nedotýká hlavňového kanálu v pažbě. Způsob uložení sytému v pažbě pomocí vlepeného kovového bloku zajišťuje ideální přenos zpětnorázových sil a spolehlivě systém usazuje. Jedná se obdobu (či inspiraci) ukládání systému zbraně do pažby pomocí epoxydových bloků – tzv. glass beding – který vymysleli střelci přesnostních kulových disciplín v USA někdy kolem roku 1980 a čím dál častěji po něm dnes sahají v nějaké obměně i výrobci kvalitních zbraní. Takový způsob uložení také omezuje také vliv kroucení dřevěné pažby při změnách vlhkosti.

Pažba je osazena dvěma poutky na nosný řemen a jednoduchou botku z černé syntetické pryže. Na líci botky je logo výrobce, stejně jako na spodku pistolové rukojeti.

Takticko – technická data kulovnice Sauer S 101ve střední řadě ráží

ráže … 22-250 Remington, 243 Winchester, 6,5 x 55 SE, 270 Winchester, 7 x 64, 308 Winchester, 
30-06 Springfield,  8 x 57 IS, 9,3 x 62
celková délka … 1095 mm
délka hlavně … 560 mm
hmotnost nenabité zbraně …3,0 kg
kapacita zásobníku … 5 nábojů

ing. Martin Helebrand

ÚLOMEK a ZÁLOMEK. Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!

Srnec a úlomek (Kamil)

Myslivecké a lovecké úlomky


Myslivecké a lovecké úlomky jsou svědectvím a znakem správného ulovení zvěře. Je pradávným zvykem myslivců ozdobit si svůj klobouk úlomkem a platí tu tato pravidla:

a) Lovecký úlomek patří střelci jen tehdy, byla-li zvěř myslivecky správně ulovena,

b) Odevzdá jej lovci průvodce střelce, vedoucí honu, případně i ten, kdo se psem zvěř dosledoval. Na osamělém lovu si smí lovec klobouk ozdobit sám.

c) Úlomek náleží za ulovení spárkaté zvěře, ale i jiné vzácné, za tetřeva, tetřívka i za úlovek lišky.

d) Úlomek musí být ulomen, nikoliv uříznut, nemá být velký, stačí malá větvička se třemi konečnými letorosty, či se třemi lístky. Musí být ulomena v blízkosti místa zhasnutí zvěře.

Před podáním úlomku střelci se dá zvěři do svíráku, do klovce „poslední hryz“ či „poslední zob“. Druhá část úlomku se u zvěře spárkaté vsune do rány vzniklé vstřelem a třetí se odevzdá střelci.

Neodveze nebo neodnese se kus ihned, zbytek úlomku se pokládá na zvěř jako úlomek vlastnický, který značí též poslední pozdrav lovcův. U samčího kusu tak, aby ulomený konec směřoval k hlavě a u samičího směrem opačným.

Všechny úlomky se hned po utržení slabě namočí v barvě vstřelové rány.

e) Lovecký úlomek se podává levou rukou na dýnku sejmutého klobouku anebo správněji u spárkaté na ploché straně obnaženého tesáku nebo zavazáku. Proto má být na lov spárkaté nošen tesák.

f) Obřad se provede tak, že kus se položí na pravý bok a střelec se postaví uprostřed za hřbetem kusu proti tomu, kdo úlomek odevzdává.

g) Při odevzdávání úlomku předávající přeje „Lovu zdar“. Přijímající odpovídá „zdar“. Poděkování potvrdí střelec stiskem ruky. Všichni přítomní, i sám střelec, mají sejmuté klobouky a blahopřejí střelci rovněž „Lovu zdar“.

Byl-li ulovený kus dosledován psem, ulomí střelec část svého úlomku a odevzdá jej za prokázanou zásluhu osobě, která kus se psem dosledovala.

h) Přijatý úlomek zatkne si střelec sám na klobouk na pravou stranu a nosí se jen do večera toho dne. Složil-li v jednom dnu několik kusů, může šťastný střelec nosit i několik úlomků.

#Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!, 

Mladí myslivci už umí vytvořit fotografii z lovu. Gratulujeme! Liška a zátiší lovu (by daniel regent) sociální sítě Myslivost...Liška, #Lovecké stezky, Hunting Rifles, Kulovnice, Lovu zdar!, Myslivecké ráno

Liška a zátiší lovu (by daniel regent) sociální sítě Myslivost 

Vábení je nejnáročnější z hlediska poznatků celkové biologie a vědomostí o této šelmě



Tento způsob lovu je velmi opomíjen; znám málo nadšenců, kteří se tomuto lovu věnují. Musíme se perfektně vyzbrojit, jak materiálně, tak trpělivostí.
Úspěch lovu záleží na denním čase, dobrém větru, místě na vábení, četnosti lišek, sněhové pokrývce a v poslední řadě pokojného, tichého chování samotného lovce na posedu nebo stanovišti. Nejvhodnější čas na vábení je odpoledne a navečer 15.00 - 24.00 hodin. Ráno jsou většinou lišky po celonočním lovu nasycené a na vábení nereagují tak aktivně. Ale není to vždy pravidlo (mám několik ulovených lišek v časných ranních hodinách na vábení) - zřejmě i u lišek platí pravidlo, že nejsou vždy hody.

Velmi dobře reagují lišky na vábení za vysoké sněhové pokrývky, neboť se k myším obtížněji dostávají. Důležité je vybrat si vhodné místo s dobrým větrem a výhledem před sebe a do stran. Vyhýbáme se nepřehledným úsekům. Když jsme zaujali místo s dobrým větrem (předpokládaný příchod lišek), nabili si zbraň, přestaneme se pohybovat. Před samotným vábením je třeba 20 - 30 minut zůstat bez pohybu a osobně používám hlavně zaječí vřeštidlo. Počkáme pět až deset minut, a pokud nám liška nepřišla, zavábíme znovu jednou až třikrát, a to hlasitě, s důrazem na konci.

Připravíme se na střelbu tak, abychom zbytečným pohybem přicházející lišku nezradili. Zde děláme hodně chyb, neboť nás liška náhle překvapí a my si ji prudkým pohybem zradíme.

Věřte, že takto zrazená liška se jen velmi obtížně loví. Další velkou chybou je vytrvalé a několikanásobné vábení za sebou.  
Lišky reagují na vábení různě. Hladová nebo mladá jde většinou přímo, starší zkušenější přicházejí nepřímo, často si jdou pro vítr nebo vás i obejdou. Nevábíme, pokud liška myškuje v poli, ta je lovem tak zaujata, že je lepší se k ní dostat s dobrým větrem na dostřel. Zaječí vřeštění je slyšet do 2 km, myší pištění 100 až 200 m, ale i šustění oděvu slyší liška do 100 m, to vše záleží od povětrnostních podmínek. Nesmí nás překvapit, že liška k nám postupuje pomalu, dokonce se mi stalo, že myškovala nebo se přiblíží na 60 až 80 m, sedne si a velmi dlouho poslouchá a pozoruje okolí. To nás nesmí vyprovokovat ke zbrklé střelbě. Sedíme klidně, popřípadě ji máme zaměřenou a čekáme, až se k nám pohne na dostřel. Pokud to trvá dlouho, můžeme zkusit jemně jednou až dvakrát zamyškovat. Liška velmi dobře vidí, rozezná nás i za keřem. Opět se vyvarujeme prudkých pohybů.

Vábničky - dnes je na trhu celá řada kvalitních vábniček, jak našich tak zahraničních firem. Myškovačka - používá se na kratší vzdálenost. Pokud nemáme, postačí nám malá lahvička s korkovou zátkou, případně kouskem polystyrénu zavrzat na okenní tabulku. Ti zkušenější si mohou vyzkoušet vábení pomocí ruky. Ruka zaťatá v pěst (případně otevřená dlaň) a jednoduchým sáním přes rty, podobně jako při líbání, napodobíme myškování, ale i vřeštění králíka případně zajíce. Doporučuji si toto vábení nacvičit v klidu doma a pak postupně ho testovat v terénu.   Oblečení - volíme v několika tenkých vrstvách, hlavně abychom se mohli volně pohybovat. Vrchní část kabátu nebo bundy by neměla být v žádném případě ze šustivého materiálu, nejvhodnější je hubertusovina. Boty nejvhodnější jsou kožené, podšité beránkem. Teplá deka nebo podsedový vak by neměl chybět ve výbavě.

V zimě na sněhu se při vábení maskujeme bílým pláštěm. Na trhu je dostatek různých doplňků, které zpříjemní čekání za nepříznivého počasí, od vyhřívaných rukavic, bot podušek apod.

Při vábení vám může kromě lišky přijít i jiná škodná, od toulavých psů, koček, kun, tchořů, ale i káně, jestřábi, sovy a dokonce černá zvěř. Stává se, že přijdou na vábení i dvě lišky současně. Liška, podobně jako jiná zvěř, značí zásah. Při dobrém zásahu udělá přemet nebo se svalí a zůstane nehybně ležet. Pokud odbíhá se vztyčenou oháňkou, je rovněž dobře střelena. Jestliže po ráně zatočí oháňkou, bývá ztracena, neulovíme-li ji druhou ranou. Má-li přeražené kosti kvílí, po ráně na zadek nebo břicho se kouše do zasaženého místa a pak odbíhá. Toto je nástin mých několikaletých zkušeností v lovu lišek vábením, o které jsem se chtěl s vámi podělit.

Zdeněk Kotek


#Liška, #Lovecké stezky, Hunting Rifles, Kulovnice, Lovu zdar!, Myslivecké ráno

Nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit? #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

Černá zvěř na vnadišti v lese

V minulých letech, kdy se na podzim, po sklizni polních plodin a zejména kukuřice, divočáci vrátili do lesa, tak jsme konstatovali, jak jsou tlupy prostříleny. Dospělým, našim známým bachyním, chyběla selata. 

Pozorovali jsme i velký úbytek lončáků...

V posledních dvou či třech letech je tomu naopak. Divočáci se vrátí do lesa a začnou pravidelně navštěvovat vnadiště, ale chybí dospělé bachyně. A skutečně to bývaly opravdu velké bachyně. Nepíšu zde o bachyních lončačkách. V lese se nám pak pohybují a vnadiště navštěvují početné, i dvacetihlavé, tlupy různě velikých selat bez jediného dospělého kusu. Z loveckého hlediska by se dalo říct, že nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit.

Když se nad tím ale zamyslím, tak právě tady vidím velký problém. Dospělé starší bachyně vodí méně selat než třeba bachyně dvouleté. Metají také dřív. Lončačky metají třeba i v červnu a vodí i osm selat. A i kdyby metaly selat méně, tak množství metaných selat se násobí počtem těchto mladých bachyněk. Tato selata dospívají později a také později jdou do chrutí, které pak probíhá celoročně. Při pozorování výše vzpomenutých početných tlup selat, je možné sledovat zvýšený zájem kňourků o bachyňky - sourozence, které už jdou do chrutí. Pokud vezmu poměr pohlaví 50/50, tak například z dvacetičlenné tlupy, pokud nebudou odloveny, půjde deset bachyněk do chrutí. A tady začíná ta geometrická řada množení.

Ze znalosti a zkušeností z fungování mysliveckých sdružení si umím vysvětlit i tento současný stav. Dříve se lovu divočáků v mysliveckých sdruženích věnovalo jen několik členů. Ti ostatní, kteří nebyli ochotni obětovat čas a sedět po večerech a nocích na posedech, na členských schůzích odhlasovali, že lovci patří jen sele, větší kus se musí rozdělit. To zase motivovalo lovce, aby stříleli selata. Nyní se ve sdruženích věnuje lovu divočáků velká část členů. Dokonce mezi sebou v počtu ulovených divočáků soutěží. Motivací je pro ně opět zvěřina, ale už bez rozdílu, zda se jedná o sele nebo starší kus. Zobecňuji a nechci se dotknout těch, pro které je motivací lovecká vášeň nebo zodpovědnost při plnění plánu lovu. Pokud je motivací zvěřina a lovíme všichni, lovíme pro sebe, tak platí zásada, proč bychom lovili selata, když si můžeme rozporcovat domů do mrazáku třeba i metrákový kus.

Divočák neboli Prase divoké
Tady nastupuje i další faktor a to je neznalost. Málokterý z těchto myslivců zná něco bližšího o divočácích. On pouze vidí hřbet divočáka nad mladou pšenicí a má zájem ulovit. Jemu je jedno, že ulovil vodící bachyni, protože selata v pšenici neviděl. Možná ani sám nepozná, že ulovil vodící bachyni a pokud ano, tak se uklidní tím, že někde četl, že osiřelých selat se ujme jiná bachyně. To je však naprostý nesmysl. Selata, která jsou ještě odkázána na mateřské mléko, pak hynou. Smutné je, že je nalézáme uhynulá na vnadištích, kam byla zvyklá se svojí mámou chodit. Selata, která již nebyla zcela závislá na mateřském mléce, si pak vytváří svoje tlupy a živoří. Zdržují se na jednom místě, kde nejsnadněji najdou potravu. To potom je ten lán pšenice, kde způsobují značné škody. Nezbývá jim však nic jiného, protože tlupa, kde jsou vodící bachyně, je nepřijme a odhání je.

Nemalým problémem je také to, že ani řada mysliveckých hospodářů nevede myslivce ve sdruženích ke správnému lovu. Někdy je to samotná jejich neznalost, anebo jednají pod tlakem členské schůze. Například myslivecký hospodář, který si dovolil jednat podle zákona a vytkl myslivci ulovení dospělého kňoura, jehož lov nebyl v dané honitbě povolen, byl členskou schůzí odvolán z funkce. Proto si řada mysliveckých hospodářů situaci zjednodušuje, a to tak, že malý divočák je sele a každý větší či velký divočák je pak lončák. Sám jsem se o takovém jednání přesvědčil. Viděl jsem sekáče, o kterém lovec i jeho myslivecký hospodář tvrdili, že to je lončák. Zažil jsem i to, že podle čísla plomby bylo vykázáno sele, přitom plomba byla upevněna na uloveném starém kňourovi. Poznal jsem i myslivecké hospodáře, kteří o divočácích hovořili jako o škodné a nabádali myslivce, aby stříleli všechno a to podle zásady „čím větší, tím lepší“.

Stejně tak, jako píši o bachyních, bych mohl psát o kňourech. V honitbě vždy máme nějakého staršího kňoura. Měli jsme i skutečně velké a staré. Potkávali jsme je, věděli jsme, kde zalehávají a oni svá místa nemění. Jeden z nich měl zvláštní, atypickou stopu. Už se v honitbě nezdržuje a nevěřím, že by zabloudil. Určitě se na hlášence o odlovu zvěře objevil jako sele nebo možná ani vykázán nebyl.
Kolem problémů s divočáky stále chodíme jako kolem hrnce s horkou kaší. Ten problém za nás nikdo nevyřeší. To musíme vyřešit sami. Předně si musíme přestat lhát. Zaměřit lov do kategorie mladých divočáků, tedy selat a lončáků. A to skutečně, ne jen administrativně, jak se to děje dosud. Zásadně šetřit dospělé bachyně, a to nejen vedoucí, jak je to v článcích doporučováno. Když se tlupa rozejde po lese nebo v lánu obilí, tak málokdo pozná, která bachyně je vodící, natož vedoucí.

Zákon umožňuje lov bachyní v době jejich lovu bez omezení, ale skutečně vezměme rozum do hrsti a začněme s divočáky hospodařit. Jinak si budeme stále lhát a říkat, my za to nemůžeme. Nic nám nepomohou prázdné diskuse o množství divočáků, o obtížnosti jejich lovu nebo o způsobech zemědělského hospodaření na aktivech mysliveckých hospodářů.

JUDr Milan Hüttner


#Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř?

Černá zvěř
Zajímavě o vábení také píše zkušený myslivec na sociální síti o myslivosti. Dobrá zkušenost co stojí za úvahu. Jak na to?


VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř, já ji používám a protože jsem měl několik dotazů co a jak, rozhodl jsem se podělit o informace užití vábničky na černou


Obecně jsem na vábničku dlouho moc nevěřil, tedy co se černé týče, dostal jsem ji k narozeninám od bratra a dlouho ležela v polici ladem, i když se lovu černé věnuji často, použít vábničku mě napadlo až před třemi roky. Jak vábit je otázka číslo jedna, návodů co a jak je plný internet, proto se rozepíšu o užití vábničky z mojí praxe. Máme lesní honitbu, černá se zde vyskytuje, ale jak už to tak bývá, jak se zvedne řepka a ostatní, stěhují se do lánů a klidu, lovím ve vysokém bukovém lese, kde probíhá těžba postupně a dbá se na přirozené zmlazení, proto je v těchto místech les dobře přehledný. To ale prasátkům moc nevyhovuje, jak všichni víte, do vysokého se jim moc nechce, zvlášť za měsíčku, kdy jde na ně dobře vidět. Nedaleko v smrkovém pásu mají kaliště, na opačné straně lesa pak porosty mladého jasanu, oba tyto lesní pruhy využívá černá při přecházení do jiných lokalit. I když mám nedaleko dvě vnadiště, často je problém černou ,,dostat" a nalákat do vysokého.

Proto jsem se rozhodl vyzkoušet vábničku, používám vábničku značky Hubertus. Nutno předně napsat, že černá rozhodně nepřicválá na zavolanou, jak to třeba známe při vábení srnčí. Vábení černé je dost individuální záležitost, ale obecně ze zkušenosti platí hlavně na lončáky a selata, což je ve většině případů cílová skupina zvěře k lovu. Při příchodu na posed- kazatelnu počkám, minimálně hodinu, než začnu vábit, ideální je, jsou-li prasata v dálce slyšet. Dají se přitáhnout opravdu z velké dálky a tak i hlasitost vábení může být větší, nebál bych se zavábit opravdu nahlas, v lese se zvuk dost rozbije o stromy, na poli u plodiny bych byl opatrnější. Nejdřív vábím opravdu hlasitě s asi 10 min. přestávkami, ideální je napodobit šťouchání prasat s typickým kvikotem, když se perou o potravu.
Kňourek se koupe...

 Další důležitou věcí je poslouchat, zda se prasata blíží a dle toho vábení ztišit a prodloužit přestávky mezi vábením. Čím jsou blíž, tím vábím méně a jen takové to krátké spokojené pochrochtnutí, to bohatě stačí na to, abych prasatům ukázal směr, taky vábím jen když se dají do pohybu, nebo začnou buchtovat, tak přesně neví, odkud chrochtání jde, dokážou totiž dost dobře poznat, že zvuk se šíří ze shora, tedy z kazatelny. Taky vábím, pokud to jde, vykloněný ze střílny, protože se jednak zvuk lépe šíří a nedělá dutou ozvěnu,jako kdybych vábil uvnitř. Když už jsou prasata vidět a vylezou z krytu, nevábím vůbec, vnadiště navětří a poté lovím, první vždy vybíhají nejmladší kusy, pak lončáci a ostatní dospělá zvěř. Pokud zavábíte, když už jsou prasata na místě, zradíte je, proto, když jsou na odchodu, je lépe je nechat odejít na větší vzdálenost a pak teprve zase začnu vábit. Dají se tak prasata několikrát otočit a dokonce někdy i po výstřelu a ulovení kusu uklidnit tak, že se vrátí zpět! To ale neplatí vždy.

 Na vábení nejméně reagují vodící bachyně. Myslím si, že je to proto, že nerady vyhledávají ostatní tlupy cizích prasat, když mají selata. Raději se drží v té vlastní. Kňour přijde snad jen v době chrutí, dobře se tak dají navábit i osamocené kusy, např. zraněné a proto je nutnost je ulovit, jsou ale mnohem více opatrní a často mají potřebu se zastavit a jistit, obecně při vábení dokáží prasata stát i několik minut, až se mi kolikrát zdálo, že snad neslyšně odešly, ale ony jen tiše čekají, odkud to že na ně někdo chrochtá. Doporučuji si taky nastudovat zvukové projevy prasátek, které si spokojeně pochrochtávají a pak to aplikovat v praxi na vábničku, ostatně to už musel slyšet každý, kdo černou loví. I pomlaskávaní je třeba trénovat, to užívám ale jen když jsou prasata ještě daleko. Další věc mnou zjištěná, je vábit v rukavicích, jednak nejdou vidět v noci naše bílé ruce, které se hýbou, jak člověk vábí do všech směrů a hlavně zvuk tlumený rukou v rukavici mi přijde mnohem přirozenější, než když je ruka holá a zvuk z vábničky moc ostrý.

Pozor na ucpání vábničky při vábení, zvuk co z toho vyjde poctivě zažene všechnu černou v okolí. Vábničku mám na šňůrce, aby mi nehapala při vábení dolů. Když bych měl hodnotit vábničku obecně, má jednu velikou výhodu. A to, že ji nikdo moc nepoužívá a tím pádem ji prasata neznají, já jí na lov beru pravidelně a užívám, i když prasata ani neslyším. Ve většině případů dojdou na dostřel, nebo se alespoň z velké dálky přiblíží. Že to funguje, jsem si dokázal i mimo místa vnadiště, aby se nedalo říct, že prasata ,,jen"dojdou za potravou. Je to zajímavý způsob lovu, který hlavně oživí klasickou někdy nudnou čekanou v naději dojdou - nedojdou.

 Všem doporučuji vyzkoušet a přeji lovu zdar!

PS: V případě, že se vám prasata nedaří navábit, vábnička perfektně poslouží k odehnání turistů, houbařů a hledačů s detektorem a ostatních nezvaných hostů. (vyzkoušeno).

Jirka Sergi Pytela


#Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

Zajíc polní. Zajíc, Drobná zvěř, #Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem. Co víme o „obyčejném“ zajíci?

Zajíc polní 
Jak vlastně vnímáme zajíce?

 Ano, jsme-li na čekané, jako první se v trávě objeví zajíci. Jejich dlouhé slechy a zvídavé hlavy. Signalizují počátek pohybu zvěře, mnohdy předznamenávají její samotný příchod. Odhopkají a my čekáme na tu svoji „velkou“ zvěř. Na tu, jejímiž životními projevy se pečlivě zaobíráme, známe každou nuanci jejích hlasů, pohybů, máme zmapovanou téměř každou minutu jejího denního režimu.

Co však víme o „obyčejném“ zajíci? Možná jen vnímáme jejich pohyb při podzimních honech, kdy vybíhají před hlavněmi brokovnic, vyskakují před vystavujícími ohaři, případně mizí pod příkrovem bělostného prašanu… a dohadujeme se, na jakou vzdálenost vystřelit, jak předsadit. Ten obyčejný zajíc by si ale zasloužil víc.


##Lovecké stezky, Drobná zvěř, Lovy fotoaparátem, Zajíc, Lovu zdar!, Zvěřina a kuchyně myslivce

MŮJ SRNEC. Beru do ruky smrkový úlomek a vkládám ho srnci do svíráku. Asi čtvrt hodiny stojím u srnce s kloboukem na hrudi poslední stráž. Vítr na chvíli utichá...

Cesta je dlouhá, slunce je ještě vysoko nad obzorem. V duchu vzpomínám na bulkaře, kterého jsem ulovil dva dny před tím a na chvíle s tímto zážitkem spojené.
 Na louku vyskočil srnec.
 Cesta rychle ubíhá a za chvíli už stojím pod starým posedem na třech mohutných smrcích. Tyto smrky stojí uprostřed louky, která je obklopená lesem. 
Místo jako z pohádky. 
Usedám na posed a užívám si dění v přírodě. Odněkud zleva se ozývá typický zvuk káně, kolem se mihli dva hřivnáči, kteří usedli na jeden ze smrků na němž jsem seděl. Zřejmě tu netušili nečekaného návštěvníka.
Po chvíli vidím, jak se na rohu lesa hýbají větve. Že by vytloukal srnec? K mému překvapení na louku vyšla daněla a zřejmě její loňské daňče. Docela mě to překvapilo, protože daňčí zvěř se v naší honitbě vyskytuje jen zřídka a v tuto roční dobu je setkání s touto zvěří spíše náhodou. Daněla stála v pozdně odpoledním, planoucím, ostrém slunci a obezřetně sledovala situaci. Bohužel je dnes mým nepřítelem číslo jedna vítr a tak zanedlouho vidím danělu jak mizí do krytu lesa se vztyčenou kelkou, typickým znakem této zvěře, pokud se cítí v ohrožení. Sedím dál a ze zamyšlení mě vyvedl až dusot, který se blížil přímo ke mně.

 Na louku vyskočil srnec. Byl to nádherný asi tak pětiletý šesterák s krásným, černým bohatě perleným parožím. Srnec se stále otáčel zpět k lesu a jistil. Nechápal jsem. Přece mě nemůže cítit, vítr jde přímo od něj ke mně. Náhle z lesa vyskočil další srnec a šesteráka zahnal. Co to může být za soka, když před ním takový srnec utíká? Rychle beru dalekohled. Byl to nádherný srnec s mohutným a krátkým krkem, s barvou, která byla výrazně světlejší než barva šesteráka. Na hlavě se mu blýskaly pouze dvě špice, které značně převyšovaly jeho slecha. 

Srnec zcela určitě třetí věkové třídy. V hlavě mám velké dilema. Střílet nebo ne? Takový srnec se nevidí každý den a o tom jestli byl odstřelový nebylo pochyb. Na druhé straně jsem před dvěma dny ulovil bulkaře a nechtěl jsem po tak krátké době znovu střílet. Je pravda, že každý myslivec má přemýšlet a nejednat zbrkle. Jenže to se snadno řekne, ale když před vámi stojí takový srnec.! Než jsem si to rozmyslel, zvěř to řeší za mě a nenávratně mizí v houští. Louka je opět prázdná. Teď je ta pravá chvíle si to celé promyslet v klidu. Něco mi říká, že jsem udělal správně. Ono by to bylo moc jednoduché, přijít na posed a hned napoprvé ulovit takového srnce. Do tmy mi vyšli na louku ještě asi tři srny a dva srnci mladíci. Nicméně já byl v mysli stále se srncem, který mi nedával možnost, abych na něj zapomněl. Tma se začala pomalu rozprostírat nad loukami, a tak jsem se rozhodl dnešní čekanou ukončit. Vybíjím kulovnici a pomalu se vydávám na zpáteční cestu. 
.....ale když před vámi stojí takový srnec.! 
V místě, které se jmenuje U Kulového mostu se setkávám s bratrem. "Tak co?", zněla jeho první slova. Vše jsem mu vyprávěl. "Měl jsem střílet?" "Co myslíš?" "Měl!" Odpověď, kterou jsem vážně slyšet nechtěl, ačkoliv jsem ji čekal. Asi ano, ale vážně jsem nechtěl nic uspěchat. Vše si v klidu rozmyslím a zítra se sem opět určitě půjdu podívat.
Druhý den jsem se měl učit. Ale jak? Vůbec mi to do hlavy nelezlo. Jak se mám soustředit na počítání nějakých diferenciálních rovnic, když mám v revíru takového srnce! Nemohl jsem dočkat večera. Hodiny a minuty se vlekly strašně pomalu. Konečně je čas odjezdu. Bratra vysazuji dnes jinde a s upřímným popřáním dobrého lovu spěchám ke třem smrkům. Jdu raději o něco dříve, abych třeba srnce nezradil. Takový "starý pardál" bude jistě velice opatrný a nechci ponechat nic náhodě. Spěchám k posedu. Když jsem od něj asi sto padesát metrů, ztuhnu. Přímo před posedem je kus srnčího a pase se. Beru dalekohled, který mě ujišťuje, že je to srna. Uklidnil jsem divoce bijící srdce a pokračoval směrem k ní. Bohužel mi uštědřila ne moc příjemný koncert, který žádný myslivec neslyší rád. Je pod mrakem. Ani ptačí zpěv není takový jako včera. Vše je moc klidné, bez pohybu. Nicméně si neustále opakuji, že takový starý srnec bude mít stálé teritorium a že bude určitě někde poblíž. Na louku přihopkali dva ušáci. Bylo pěkné a příjemné pozorovat je při jejich dovádění. V rohu louky se náhle objevila rezavá skvrna. Je tu. Ale z prvního nadšení mě vyvedl můj dalekohled. Byl to asi tříletý nadějný šesterák a hned za ním vycházela srna. Pomalu se šeřilo a viditelnost se stále zhoršovala. V rohu louky jsem uviděl siluetu srnčí zvěře. 

Kde se tam vzala? Vůbec jsem neviděl jak přichází. Byl to srnec. Hlavu měl bílou, jako by ji měl zasněženou. Přečíst tohoto srnce znemožňovala přicházející tma. Žádný mladík to nebyl. Nicméně na jeho paroží jsem viděl výsadu. Určitě to nebyl ten můj. To byl špičák. To vím určitě.
Z dálky se ozval výstřel. Že by brácha? Bylo to tím směrem. Nebo ne? Najednou druhý výstřel. Vypadá to, že je to on. Co mohl střílet? Srnec to asi nebyl, protože už byla tma. Asi liška nebo prase. Vrnění kapsy, způsobené mým mobilem mi hned odpovědělo na mé otázky. Zpráva: "Přijeď k silážním jamám a vezmi baterku." Bylo mi jasné, že když chce baterku, tak to nebude jednoduché. Sedám do auta a jedu na dané místo. U silážních jam už stojí brácha s úsměvem na tváři a u nohou mu leží asi třicetikilový lončák. Druhého jsme dohledali až ráno s velkou pomocí Lovky, fenky německého krátkosrstého ohaře. 

Aspoň jeden z nás měl včera úspěch. Brácha střelil, ale co já? Co můj srnec? Dneska to půjdu zkusit znovu. Byl bych rád, kdyby tentokrát on popřál "Lovu zdar" mně. Večer opět usedám na tři smrky a s napětím čekám. Jakmile se z lesa vynoří rezavá postava srnčí zvěře, srdce mi skočí až do krku. Vždy to má ale stejný scénář - beru dalekohled a vidím, že je to srna, nebo jiný srnec. Ach jo, kde jsi? Tma opět zesiluje a poslední naděje mizí s bekáním srny, která mi přišla na vítr.
Ani další den jsem to vzdát nechtěl. Brácha jde se mnou, prý chce vidět toho srnce, který mi nedá spát. Bohužel to dopadlo tak, jako ve dnech předchozích. Srnčího jsme viděli dost, ale "můj srnec" nikde. "Běž to zkusit jinam, na jiný posed," říká Vašek. Proč ne? Další den usedám na posed nedaleko.
ale co můj srnec, kde může být? 
Pod posedem bublá potok a já v naději sleduji okraj lesa. Po minulých dnech už si nedávám moc šancí. Měl jsem pravdu. Opět nic. Tak to šlo téměř večer za večerem. Vystřídal jsem spoustu míst a zákoutí, kde by se mohl "můj srnec" zdržovat, ale vypadalo to, jako by se po něm slehla zem. Dny ubíhaly, zkoušky jsem měl již hotové. Začal jsem chodit i na ranní čekané, avšak po srnci nebylo ani nejmenší památky. Je pravda, že během té doby jsem zažil spoustu nevšedních mysliveckých zážitků a několik loveckých úspěchů, ale co můj srnec, kde může být? Tato otázka mě trápila dlouhou dobu. Už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že srnec už v naší honitbě není. Poslední naděje pro mě byla říje. Bohužel ve druhé půli července se mi naskytla pracovní nabídka v zahraničí, kterou jsem nemohl odmítnout. Vrátil jsem se druhého srpna. Ihned jsem se informoval od kolegy, jak probíhá srnčí říje. Když mi sdělil, že seděl poblíž tří smrků a při čekané na divočáky připískal starého světlého špičáka, krve by se ve mně nedořezal. Nestřílel prý jen proto, že čekal na divočáky. Je tu. Je to on. O tom jsem nepochyboval ani vteřinu. 

Večer sedím na posedu poblíž pšeničného lánu. Beru vábničku a jemně zapískám do okolí. V tom se začne rozrážet pšenice a přímo k posedu se řítí srnec jako mířená střela. Na hlavě vidím, že na parůžkách má výsady. Není to on. Srnec, asi tak tříletý šesterák, pobíhá okolo posedu, natahuje větrník a mlsně hledá říjící srnku. Asi po pěti minutách ho to však přestává bavit a odbíhá zpět do krytu. Tato čekaná také nepřinesla úspěch v podobě mého srnce. Alespoň ho vidět, klidně i v dálce... Bohužel, má přání vyslyšena nebyla.
Opět jsem chodil každý den do lesa a celou říji jsem podřídil jen a jen tomuto srnci. Bohužel on o mě zájem evidentně neměl. Už jsem byl zoufalý. Nicméně jsem se nevzdával. Když už mi nemá být souzený, tak ať má moje dušička klid, že jsem udělal vše, co jsem mohl.
 
Sedím opět na posedu u potoka. Vašek asi o tři sta metrů nade mnou. Viděl jsem několik kusů srnčího a téměř ve tmě proběhla v dálce po louce liška. Mnohem důležitější však bylo to, co mi řekl brácha. Viděl ho. Chodil mu okolo posedu ve vzdálenosti asi padesáti metrů. Podle popisu to byl on. Já věděl, že chvíle našeho setkání se blíží. Důležité bylo, že tu stále je, a že ho říje nezavála někam jinam. Ráno sedím na posedu, kde byl včera Vašek. Bohužel, žádné překvapení se nekonalo. Slézám z posedu a postupuji šoulákem dolů na louky ke třem smrkům. Zastavil mě dusot a charakteristické frkání srny. Blížila se mým směrem, pronásledovaná srncem. V dalekohledu obeznávám špičáka, ale tentokrát jsem byl nezvykle klidný. Měl tenký, dlouhý krk, kratší paroží. Byl to velice nadějný roční srnec. Tak zase nic.
Posed v této lokalitě - U Zelené boudy jsem navštívil ještě několikrát. Nicméně říje už pomalu končila, srnci už na pískání téměř nereagovali. Jen tu a tam ještě nějaký mladík přiběhl v domnění, že zde nalezne nějakou nezadanou nevěstu. 
Že by liška? Beru dalekohled. Srnec.

Na kalendáři se objevilo datum devátého srpna. Od rána vytrvale prší. Dneska je asi s večerní čekanou konec. Nicméně naděje umírá poslední. A opravdu. Po obědě se vyjasňuje a vysvitá slunce. Večer opět sedám do auta a stavuji se pro bráchu. Ten nebyl kupodivu připraven, nebyl oblečen. "Co je? Ty dneska nejdeš?" "Nejdu, jsem dneska nějak utahaný". Popřál mi Lovu zdar a já vyrazil do revíru sám. Byl krásný podvečer, foukal mírný vánek, v trávě se třpytily kapky deště, kterými prosvítaly sluneční paprsky. Kapky vody se kutálely po tvrdých bukových listech. Ptáci zpívali nejrůznější melodie.
Auto jsem zaparkoval na tradičním místě. Beru kulovnici, dalekohled a jdu asi kilometr po cestě mezi lesem a poli. Opět se mi naskytl pohled na zelené džbánské louky. Dnes jsem si chtěl jít stoupnout k malé loučce nedaleko tří smrků. Jdu prostředkem louky a vycházím nad terénní vlnu, která tvoří výrazný přírodní prvek tohoto místa. Co to tam je rezavého? Že by liška? Beru dalekohled. Srnec. Leží si na louce jako by nic. Strnul jsem. Teď to bylo opravdové. Je to on! Poznal jsem ho ve vteřině a to i přesto, že byl ode mne asi tak dvě stě metrů. Srdce se mi rozbušilo tak, že bych ze sebe nevykoktal ani hlásku. Vždyť je to naše druhé setkání. Co teď? Pomalu se vzpamatovávám. Srnec nadále majestátně leží a kolem něho se popásá srna. Vracím se zpět přikrčen a pokouším se mu nadejít lesem. Opatrně našlapuji. Připadá mi, že každý krok je slyšet na míle daleko. Každou větvičku překračuji a v duši doufám, že tam srnec vydrží. Čím více se přibližuji, tím více jsem nervózní. Přicházím na malou mýtinku a dále se musím plížit. Zoufalá situace si vyžaduje zoufalé činy. 

Doplazím se až na její okraj a opatrně rozhrnuji trávu. Chvíle napětí. Srnec nikde. To snad ne! Vždyť jsem si dával takový pozor. Po chvíli vidím hlavu srny na kraji pšeničného lánu, asi osmdesát metrů od mého stanoviště. Po chvíli se tam objeví i hlava mého srnce, ale byla vidět jen slecha a jeho typické parůžky. K mému překvapení však po chvíli odchází pšenicí směrem ode mne. Jen srna tam zůstala. Nedalo se nic dělat. Celý večer jsem vydržel ležet pod smrkovou větví na kraji mýtinky. Vítr se proháněl ve vršcích stromů a mně se hlavou honily nejrůznější myšlenky. Asi po dvou hodinách se začalo šeřit a naděje se pomalu rozplývaly. Když jsem náhle v šeru uviděl, jak se pšenicí prodírá srnčí hlava. Byl to srnec, ale jestli špičák, to jsem si jistý nebyl. Přibližoval se velice pomalu. Tma narůstala. Něco mi říkalo, že je to on, pomalu vyšel na louku asi ve vzdálenosti sto dvaceti metrů. 

Podle postavy je to můj srnec. Ujistil jsem se, že to tak skutečně je. Kulovnici mám opřenou o dalekohled, srnce v kříži. S ranou stále vyčkávám. Ve vzdálenosti asi sta metrů se zastavil a to už byla poměrně velká tma. Začal jistit směrem ke mně. Musím si pospíšit, uvědomuji si. Vždyť naše třetí setkání se už nemusí konat. Kříž mu umisťuji na hruď a s krátkým a upřímným slovem "promiň" lehce tisknu spoušť. Burácející výstřel na okamžik přehlušil kouzlo přicházející noci. Srnec zůstává ležet ve voňavé trávě, v té, která mu během jeho dlouhého života byla mnohokrát zdrojem potravy, v té, která mu byla úkrytem před dotěrnými komáry. Teď v ní bezmocně leží a jeho život pomalu vyprchává z mohutného těla. Čekám asi čtvrt hodiny a pomalu jdu k němu. Po třiceti šesti čekaných, věnovaných tomuto srnci, konečně přišla ta chvíle. Chvíle, na kterou každý myslivec čeká. Beru jeho šedou hlavu do svých dlaní a mám zvlhlé oči. Na jednu stranu jsem velice šťastný, na druhou jsem si vědom, že končí velký příběh, příběh myslivce a srnce. Už nikdy nebudu s napětím čekat jeho příchod.
Beru do ruky smrkový úlomek a vkládám ho srnci do svíráku. Asi čtvrt hodiny stojím u srnce s kloboukem na hrudi poslední stráž. Vítr na chvíli utichá, jako by i samotná příroda se loučila s jedním ze svých tvorů, kterého jsem násilně vyrval z jejího lůna. Tma se již spustila na zem a těsně nad lesem vyšel z prořídlých oblaků měsíc. Děkuji svatém Hubertovi za zážitek a v myšlenkách si přehrávám celý příběh spjatý s tímto srncem.

#Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnec, Pravidla lovu srnčí zvěře, Lovu zdar!, Způsoby lovu a historie.

Ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Lovecké právo. První kule, poslední brok. Myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou.

Černá zvěř
ÚLOMKY

Úlomky, ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Je jich několik druhů a používají se při různých příležitostech. Nejčastěji se používá tak zvaný třívýhonkový úlomek, to jest koncové rozvětvení větvičky o třech výhoncích. Jeden takový úlomek vsune lovec trofejové zvěři do svíráku - u srstnaté zvěře, do klovce - u pernaté zvěře. Jde o symbolický poslední hryz či poslední zob rodné honitby. Existuje přesný výčet zvěře, u které se jí vzdává takto poslední pocta, v naprosté většině je to zvěř, spárkatá. Dravé zvěři se tento úlomek nedává. Druhý třívýhonkový úlomek si úspěšný lovec vetkne za klobouk na znamení úspěšného lovu. Další druhy úlomků - jednovýhonkový a pětivýhonkový - se používají dnes již zřídka.

ZÁLOMKY

Od úlomků nutno odlišovat zálomky. Jejich používáním se lovci dorozumívali jako němou mysliveckou mluvou již v dávných dobách. Nezasvěcení těmto znamením nerozuměli. Zálomky jsou rovněž větvičky uříznuté, ulomené, někdy pouze nalomené či zalomené, kterými značíme určitá místa jako například stanoviště lovce, nástřel, tedy místo, kde stála zvěř v okamžiku výstřelu, upozorňující na nějaké zařízení, něco přikazují či zakazují. Větvičky bývají různé velikosti, rozličně upravené, vše to se řídí stanovenými pravidly.

Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu". Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu.
Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že úlovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající.

Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie.

Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům.

K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu počítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".

#Pravidla lovu srnčí zvěře, Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké stezky, Lovu zdar!, Způsoby lovu a historie, Společné lovy, 

Dnešní úpadek umění myslivosti je přinejmenším smutný. Myslivost lze vykonávat na vysoké profesionální úrovni. A být zase pyšný na to, že jsem myslivec.

Černá zvěř Bachyně se selaty
Pamatuji ještě dobu, kdy černá zvěř v honitbě nebyla, a dobu, kdy černé bylo málo a chovala se právě tak, jak se černá chovat má. 

Bez problémů se dala celoročně lovit na šoulačkách za dne, obeznávat nebylo nutné, bachyně se držely trvale na stejném místě, a stačilo postavit střelce na ochozy, na okraji mlaziny nařídit nastoupeným honcům, ať si chvíli hlasitě povídají a černá už šla ven. Z každého uloveného kusu jsme měli radost, řádně to oslavili a loveckých možností jsme nijak nezneužívali. Pak jsme dokonce postavili krmná zařízení jen pro černou a těšili se z toho, že je černá zvěř využívala. Pravidelně jsem jim chodil čistit kaliště od spadlých větví, no zkrátka snaha byla, aby se "prasátka" měla dobře. Cílem bylo tuto zvěř chovat. Nikoho tenkrát ani nenapadlo sedět někde u krmení a čekat na černou - ihned by byl označen za pytláka a pravděpodobně by ve sdružení skončil s tím, že jeho pověst by ho předcházela a těžko by jinde hledal uplatnění. Samozřejmě jsme se ale hlavně naplno věnovali ostatní spárkaté, zejména srnčí zvěři, a zajícům, protože bažanti už nebyli.
Kdo by jen tušil ...
Postupně se situace začala měnit. Stavy černé se začaly pěkně zvyšovat a v důsledku toho byl povolen lov na vnadištích. V myslivosti se objevilo nové slovo. Prasečkáři, tak se sami pyšně začali označovat specialisté na lov černé. Celá specializace však spočívala obvykle v tom, že se v zateplené kazatelně zavřeli na celé noci a čekali, co přijde na jejich hromadu. Vývoj však pokračoval.

Lov černé u hromad krmení nebo na naháňkách se ukázal jako velmi atraktivní, nenáročný na myslivecké umění, na znalost zvěře a jejího života a zároveň významný byl i přínos poměrně velkého množství zvěřiny. Nové byly i pojmy "moje hromada" a "moje kazatelna".

Prasečkáři se začali dělit na dvě skupiny, které se zároveň více či méně prolínaly.

Hromadáři a naháňkáři, to byly vznikající specializace lovu černé. Hromadáři se vyčlenili opravdu specifickými znalostmi a uměním. Ty znalosti a ochota se učit spočívaly v tom, jaké dobroty černé předložit, aby na jejich hromadu chodila, a chodila raději, než na jiné hromady. Mnozí se vyznačují doslova výzkumným nadáním, a stále zkouší nové a nové recepty. Umění spočívá v tom, že nelitují času a prostředků při shánění "krmiva" na jejich hromadu. V mylném přesvědčení "čím více, tím lépe" jakýchkoli kvantech, a cokoli.
Černá zvěř se postupně stává tou nejvíce a nejlépe krmenou zvěří v historii. I kvůli tomu začínají enormně narůstat stavy černé, a každoročně se dosahuje rekordní výše odstřelu. A myslivecká morálka se díky tomu také značně uvolňuje. Co dříve bylo naprosto nemyslitelné, se stává běžným, mlčky trpěným a po čase dokonce naprosto legálním. V zájmu "boje se škodami" se povolí téměř vše a oko se zamhouří ještě víc. A z lovců černé jsou rázem novodobí hrdinové.

Chybí tomu ale ještě podpůrná technika.
Skvělé optické zaměřovače postupně střídají přístroje pro noční vidění a diskuse "co na hromadu" jsou doplněny o hodnocení optoelektronických zaměřovačů. Že je to zákonem zakázaný doplněk zbraně? Přece jde o zamezení škod působených černou zvěří, tak se to přehlíží. Naháňky také postupně ztrácí své kouzlo, někde začínají nebezpečně připomínat tažení proti nepříteli. Pro vytlačení černé z mlazin se zavírají oči před jakýmikoli prostředky, petardy a dělobuchy nevyjímaje. Není divu, že se někteří stavem mysli dostávají do situace "Rambo ve Vietnamu". Proslov mnohých mysliveckých hospodářů při zahájení tomu také nepřidá - " lovíme sele a lončáka, ale pánové, u nás mají lončáci i přes 100 kg, tak neváhejte, jsme tu proto, abychom ulovili". Díky tomuto přístupu a snaze za každou cenu vystresovanou černou vyhnat z leče agresivita na obou stranách stoupá.

Bohužel právě i to ovlivňuje myšlení mnohých, a jako k nepříteli se k černé chovají, jako na nepřítele na ni myslí. Obecně je výsledek ten, že se může vlastně cokoli. Třeba i broky, jak radí někteří ti "zkušení".

Na kazatelnách se technika opět zvedá o úroveň výše, nastupují termovizuální přístroje. Odpadá řešení problému přísvitu, navíc jsou k dispozici další vylepšení, jako jsou třeba pohybová čidla, která přesně identifikují příchod jakékoli zvěře včetně určení směru, ze kterého přichází. Zařízení pro přenos zvuku z hromady jsou také běžná a navíc snadno dostupná. Takže na kazatelně zalehnout a spát, však oni si nás vzbudí, až dorazí.

Ale černá je ta nejučenlivější zvěř v našich krajích. Už dávno ví, že hromada znamená nebezpečí, a při naháňkách jsou situace, kdy neopustí kryt ani za nic. Není nutné asi zdůrazňovat, že jak lov na hromadách, tak zejména naháňky jsou pro černou velmi stresující, což samozřejmě výrazně stupňuje její agresivitu. A o to hůře.

Pokles lovecké a myslivecké morálky je neuvěřitelný, zároveň snad nikdy nebylo v myslivosti tolik švindlů. Prakticky se už může vše, a vše si mnozí vždy zdůvodní. Tím zaklínadlem je "škodící a přemnožená černá zvěř". Z dospělých kusů se obvykle udělají lončáci, to už je vcelku tradice. Že tato zvěř byla ulovena v době hájení nebo nedovoleným způsobem lovu je už každému úplně jedno. Sice nová úprava doby lovu vše zlegalizovala, ale nic to nemění na situaci.
 Konec konců, i na ty ulovené bachyně od selat se dá, jak je vidět, zvyknout. S porušováním zákona si vůbec moc starostí neděláme, třeba zrovna hromady jsou toho jasným důkazem. A vše se to samozřejmě šíří celou myslivostí. Odstřel jakékoli spárkaté na hromadách, navíc v noci také nikdo neřeší. A dalo by se pokračovat. V těch málo spolcích, kde se dbá na dodržování zákonů a především na mysliveckou a lidskou etiku a morálku se někteří neustále dožadují nejrůznějších ústupků ( = porušení zákona ) s tím, že přece to tak dělají všichni sousedi, tak proč my ne ?

Černá zvěř mohla být významným přínosem pro naši myslivost. Ta zvěř za ten vývoj samozřejmě nemůže, za ten mohou jen lidé, v tomto případě myslivci. Jsou podle mého názoru hlavní příčinou nárůstu stavů, zároveň benevolence a slabost mysliveckých hospodářů a předsedů v plné míře zapřičinila morální úpadek. Tím i oni sami musí "čarovat" v mysliveckém výkaznictví a tak vlastně to jsou myslivečtí hospodáři, kteří "musí" lhát a švindlovat nejvíc. Nejhůře jsou na tom obvykle ti, kteří začali s myslivostí zhruba v posledních patnácti letech.
Zažili totiž už jen myslivost, která dobrá rozhodně není. Je pro ně běžné využívat současné metody lovu, dojet autem pod kazatelnu, tam čekat a autem zase domů. Když se mne myslivec, který má lovecký lístek 15 let ptá, jak dokáži najít ochoz černé, jak ho vůbec poznám, a na druhou stranu má této zvěře uloveno desítky kusů, to mi nejde dohromady. Vůbec netuší, jak černá žije, na co také, když přesně ví, díky síti fotopastí, kdy a co na kterou hromadu chodí. Ale zejména jsou zvyklí hlavně na to, že k porušení zákona vlastně nikdy nedojde, jednak se to vždycky dá nějak udělat ( rozuměj zašvindlovat ), a stejně by to ani nikdo nechtěl řešit, zejména ne pak ten, který by sice měl, ale zároveň sám švindluje daleko více. Toto myšlení se nakonec přenáší na všechnu zvěř.

Chceš ulovit srnce ? No jak jinak, než mu nasypat pěkně v dostřelu od posedu hromádku ovsa. A sledovat, kdy začne chodit. Dančí, vysokou a nakonec i to srnčí - to nalovíš při nočních čekaných u hromad také snadno. Jsou honitby, kde už se ani jinak zvěř téměř neloví.
Všichni svorně naříkají, jaké škody černá dokáže udělat, a vlastně je to to jediné, kolem čeho se vše točí. A zároveň obvykle i naoko hledají cestu, jak z toho ven. Snížení stavů černé ale ve skutečnosti nikdo nechce. Chytře ale všichni úpíme, jaké to zase lány zaseli zemědělci, a jaké špatné plodiny. Pravda je ale taková, že černá pro mnohé znamená i přes snížené výkupní ceny značný přínos. Pro jiné zase možnost celoročního lovu prakticky bez omezení. A celkově je výsledek ten, že "mrtvé prase je dobré prase". Co to vlastně je a jak bylo uloveno je až druhořadé. A stavy se nezmenšují, naopak.
Často poslední dobou přemýšlím o tom, jaká by byla naše myslivost bez černé zvěře. Jistě ne taková, jak si ji pamatuji z mládí. Pokrok se nedá zastavit, a vývoj už vůbec ne. Lze jej ale určitě jinak směrovat. Věřím, že i myslivost lze vykonávat na vysoké morální úrovni. A být zase pyšný na to, že jsem myslivec.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Kančí steaky, Čekaná, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Vnadiště, Ze života černé zvěře, Černá zvěř, Názory myslivců, 


Vábení a lov lišek [Fox hunting] Čekaná, Les, Liška, lov, Vábení, Honili myslivci, Jak na to?, Lovu zdar!

Lišče
Lovy lestné, jinak řečeno lovy vábením. 

Tento způsob lovu je náročnější a složitější, vyžaduje mnohem více znalostí a dovedností než jiné způsobu lovu, jako například lov na čekané, ale kdo jej zvládne, získá opojné chvíle adrenalinového napětí. 

Tehdy přestane vnímat čas a pocítí silné sepětí s přírodou a jejími obyvateli. Při vábení také můžeme přilákat zvěř, kterou jsme třeba dosud nespatřili a zdokonalit si tak přehled o zazvěření honitby, pro kvalitnější průběrný odstřel.
Zvládnout umění vábit zvěř patřilo k požadavkům kvalifikace našich mysliveckých 
předků v panských službách, kdy bylo často jedním ze základních předpokladů setrvání ve službě. Umění vábit zvěř bylo také středem obdivu obyčejných lidí, kteří pro tuto znalost přisuzovali myslivcům nadpřirozené schopnosti, což dokládá jeden zápis ve staré kronice o dovednostech myslivců „…a všeliká tajná umění znají, že zvěř jako omámená následovati je musí…“. 

Vábení vyžaduje dokonalou znalost chování zvěře, jejich spádů a zvyklostí. A v neposlední řadě, alespoň základní hudební sluch a cit. Dříve navíc byla vyžadována také zručnost pro výrobu vlastního nástroje pro vábení – vábničky, v případě srnčích vábniček nejčastěji tzv. lístkovaček.
Dnes už není potřeba vyrábět vábničku vlastní, protože je na trhu poměrně velká nabídka vábniček vyráběných řemeslně nebo průmyslově, ovšem v nabídce není jednoduché vybrat vábničku dobrou a skutečně „fungující“, na kterou zvěř „uslyší“. 



Jak  divočáky přesvědčit, aby vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Jak si poradit? Myslet neznamená vědět vše! Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.  

Existuje spousta přípravků, jak toho při troše štěstí dosáhnout. Do první skupiny patří prostředky
Ze života černé zvěře
výrazně zvyšující svým pachem či chutí atraktivitu vnadiště.

Patří sem zejména velmi starý a prostý indiánský přípravek. Zmiňuje se o něm i E.T. Seton v knize Rolf zálesák, kde jej hrdinové knihy používali k vábení kožešinové zvěře do želez. Můžeme si jej sami snadno vyrobit. Princip spočívá v tom, že se zbytky z ryb (hlavy, vnitřnosti atd.) dají do uzavřené nádoby, zalijí trochu vodou a vystaví na slunce. Asi po 2-3 dnech je zázračný lektvar hotový. Stačí pak pokapat okolí vnadiště a výsledek je zaručen. Vůně je tak silná, že přiláká nejen černou zvěř, ale i lišku a ostatní lesní šelmičky, které si přijdou vnadiště zvědavě očichat. Doporučuje se však opatrnost při práci (stejně tak bude páchnout i pokapaná obuv a kalhoty) a odolný žaludek.  

Měl bych se na tomto místě zmínit i o kombinaci vnadiště s újedištěm, kdy se vyloží masitá návnada, někdy přikrytá zeminou a kulatinou či kameny. Osobně si myslím, že újediště v podstatě tak trochu zavání, nejen svým přirozeným pachem, ale možná i porušováním zákona. Nejsem právník a tak nevím, kde je ona pomyslná hranice v zákoně - co je ještě nevinné újediště a kde již začíná nedovolené ukládání biologického odpadu v honitbě? !

Nehledě k tomu, že objevení takového většího "zralého" újediště tzv. ochráncem přírody může skončit ochotnou medializací a další ostudou myslivců v očích veřejnosti. Nemusí se jednat pouze o zapáleného aktivistu, i na obyčejné návštěvníky lesa působí máloco horším dojmem než páchnoucí, pohozené a liškami roztahané vnitřnosti či odřezané hlavy, běhy či kůže ulovené zvěře. Nemluvě ani o možnosti přenosu různých chorob na zvěř, použijeme-li pro újeď těl uhynulých zvířat či zvěře. Chtěl bych na tomto místě připomenout, že i likvidace vývrhů a zbytků ulovené zvěře podléhá určitým zákonným opatřením.  

Pokud přesto hodláme tento způsob vnadění provozovat, doporučuji umístit živočišné zbytky do jámy hluboké asi 50 cm a zahrnout zeminou ve výši alespoň 10 cm, event. překrýt ještě kameny či větvemi nebo kulatinou. Zabrání se tím jednak příliš rychlému rozkladu a rozebrání liškami, újeď není prostým okem viditelná a vlastně se pak asi ani nejedná o volné uložení biologického odpadu v honitbě. Černá zvěř si se ukrytou újedí snadno poradí.. Ideální je použít rybí zbytky, např. po porcování většího množství ryb, které divočáci přímo zbožňují.

   Dalšími velmi vhodnými vábicími přípravky jsou výtažky z lanýžů, které často používají myslivci v Německu. Jsou k dostání v různých formách. S některými lze naparfémovat přímo i vlastní krmivo, jiné je nutno nakapat pouze do okolí vnadiště. Princip účinku spočívá v tom, že pach lanýžů prý velmi připomíná samčí hormony kňourů. Bachyně v době chrutí vyhledávají společnost kňourů a pach vnadiště je pak silně přitahuje. Kňouři zase toto místo vyhledávají z obav před nekalou konkurencí. Účinek je údajně mnohokrát úspěšně ověřen, výrobce jako důkaz atraktivity uvádí mimo jiné i prasata používaná k vyhledávaní lanýžů ve Francii.  

Zajímavým preparát je Goestis, původem z Karamanu v Turecku. Jeho složení není bohužel uvedeno. Po naředění 5 l vody se odlije potřebné množství do příruční láhve a nakape se jedna či více stop v délce 100 - 500 m, nejlépe od místa, kde jsme nalezli čerstvé stopy až k vnadišti. Po dvou dnech je stopu nutno "osvěžit", poté stačí po 10 dnech. Účinek prý na sebe nenechá dlouho čekat.   V Německu existují a jsou k dostání i další lákadla na černou, jako např. jablečný koncentrát anebo proteinový koncentrát Sokres s vysokým obsahem vitaminů, které přidány do krmiva výrazně zvyšující jeho chuťovou atraktivitu. Lze použít i rybí moučku, která se dá občas sehnat v prodejnách s krmivem, ovšem proti rybímu lektvaru jsou její účinky podstatně slabší.   Případné zájemce odkazuji na adresu http://www.alant.com/lockmittel/, kde naleznou i další zajímavé preparáty nejen na černou.

   Druhou kategorií přípravků jsou látky působící nějakým způsobem blahodárně na zdravotní stav zvěře.   Do této skupiny patří v prvé řadě velmi účinný a cenově poměrně dostupný bukový dehet. Dehtem se natře pomocí štětce vhodný otěrový strom (krásně německy Malbaum; z čeho asi vzniklo české myslivecké slovo malovánky?) ve výšce asi 50 - 100 cm. Černá, ale i jelení zvěř pak tento strom velmi ráda navštěvuje a drbe se o něj. Bukový dehet má silné dezinfekční účinky a zvěř si tak léčí kožní parazity.  
Na našem trhu je bukový dehet k dostání pouze v katalogu Frankonia, dále lze snad použít i bukový dehet na kopyta používaný pro tytéž dezinfekční účinky ve veterinární medicíně, který za přijatelnou cenu v balení 1,5 a 25 kg nabízí brněnská firma J.O.M., s.r.o. (http://www.jom.cz/). V Německu, kde je bukový dehet k vnadění černé zvěře hojně nabízen a používán, jej lze zakoupit i v kartuších jako např. silikon.  

Němečtí autoři doporučují zejména v zimním období kombinovat dehet s přípravkem Black Moschus, který je vyrobený z éterických olejů a má též velmi silné vábivé účinky. Natření stromu je nutno opakovat po 3 týdnech. Princip účinku je opět antiparazitární.  
Do této kategorie patří i tajný recept, který mi prozradil jeden starý odborník na lov černé zvěře. Používá velký 200litrový sud od nafty, který připoutá řetězem ke stromu a silně jej natře naftou. Výsledky jsou prý vynikající, černá se chodí o sud intenzivně drbat.
Nafta bude jistě působit odpudivě na kožní parazity, obávám se však kontaminace půdy naftou v okolí sudu, nehledě opět na možnou - a v tomto případě jistě oprávněnou - kritiku ze strany ochránců přírody.

Méně účinnou obdobou předchozích receptů je umístit vnadiště do blízkosti přírodního kaliště, které v kombinaci s drbáním o stromy slouží zvěři ke stejným léčebným účelům. Některá kaliště sice navštěvuje černá pravidelně, jiná však pouze občas, např. jen v létě. Zřejmě zde hraje roli i složení půdy v kališti a možná i pH, které se může pochopitelně v průběhu roku v závislosti na teplotě měnit. 

Jaký přípravek tedy zvolit?   Osobně doporučuji začít s rybím "lektvarem", který je nejlepší připravit v letních či ranně podzimních měsících, a kombinovat s natřením vhodného otěrového stromu bukovým dehtem.

Vnadění lze samozřejmě vhodně doplnit i vábením. V současné době nabízí v české republice vhodné vábničky na černou zvěř katalog Frankonia a také firma Ing. M. Zubíčka.
   Tyto přípravky nepůsobí samozřejmě zcela stoprocentně. Určitě však zvyšují pravděpodobnost častějšího setkání s černou zvěří. Pokud by měl některý z čtenářů další poznatky týkající se vnadění černé zvěře, uveřejněte je. Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.  

Takže nám zbývá teple se obléci, zasednout na posed a doufat, že naše snaha bude korunována úspěchem.

Diana však občas bývá velmi vrtošivá a rozmařilá dáma, takže se může stát, že i na sebevíce dokonalé, přímo vědecky připravené vnadiště nepřijde "ani chlup" a kolega uloví třeba hned tři selata na kbelík obyčejné zadiny. Ale i to je myslivost. Přeji nám všem hodně zdaru a úspěchů při lovu naší nejinteligentnější a vskutku rytířské zvěře.

Zdroj: František Bláha

#Jak  divočáky přesvědčit, aby naše vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Krmítko, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

LOVECKÝ PES Aronek v obleku....nám sděluje: Polibte mi pr..del myslivci, právě dělám stojku v novém kabátku no co, jsem na rekreaci s Kateřinou....! (photo by katerina lisova)

Lovecký pes Aronek v obleku....nám sděluje: Polibte mi pr..del
 myslivci, právě dělám stojku v novém
kabátku no co , jsem na rekreaci s Kateřinou.

#Diana bohyně lovu, Lovecký pes, Lovu zdar!, aktivity radosti a milování života, 


Fotografie z myslivosti, Humor o myslivosti, Kuriozity, Kynologie, Pes přítel myslivce, Ženy a myslivost


Jak bylo již řečeno, myslivci je vysoko ceněna trofej ulovené zvěře, tedy parohy, kančí zuby a další náležitosti. 

Ovšem na příklad kvůli parohům se nemusí člověk zrovna stát myslivcem, chodit na brigády a plahočit se po lese, k tomu mu stačí se pouze oženit s vhodnou ženou a parohy má doma co by dup a bez práce. A nakonec ani ty hony a lov už nejsou to, co bývalo. Snad každý trouba pochopí, že lovec, vystaven nevlídnému počasí (chladu, dešti, marastu) potřebuje zahřát, a to nejen pohybem, ale i vnitřně. Bývávalo. Dnes stateční mužové lovci jsou nuceni před začátkem lovu potupně dýchat do testerů kvůli alkoholu, jestli nepožili. Vždyť alkohol k myslivci patří jako ryba k vodě.

Zdůvodnění, že alkohol zapřÍčiňuje mezi myslivci úrazy, neobstojí, k těm dochází tak jako tak a postižení si za to stejně mohou sami, nakonec dobře jim tak, neměli tam co dělat, co lezli lovci do rány. Věřme, že úřady  nakonec zase přijdou k rozumu a vrátí se staré krásné zlaté časy, kdy alkohol byl nezbytnou součástí lovu.

Zdroj: Necyklopedie a humor o myslivosti

BRENNEKE KO CleanSpeed Short Kal. 12/60 100 Patronen. #Brenneke, Střelectví, Hunting Rifles, Idiots With Guns, Lovecké zbraně, Lovecké brokovnice, Nastřelení lovecké zbraně

Brenneke KO CleanSpeed Short Kal. 12/60 100 Patronen

Zkoušky střelbou z rozptyloměru ukázaly,


že absolutní špičkou v přesnosti jsou jednotné střely od německé firmy Brenneke, které docilovaly při střelbě na 50 m výjimečně malý rozptyl do 10 cm.

Nejhorší jsou střely S-Ball Plastik, které mají rozptyl i více než 30 cm. Ostatní střely se blížily výsledkům střel Brenneke.   Z hlediska ranivosti jsou z praxe lepší výsledky s celoolověnými střelami. Jednotná střela S-Ball Plastik měla ve sledovaných případech velmi často problémy s průbojností a tedy výslednou ranivostí, kdy střely často zůstávaly zachyceny v povrchové části těla zvěře.

Výhody používání jednotných střel do brokovnice lze spatřovat zejména v tom, že na kratší vzdálenosti mají velmi dobrou ranivost a zejména zastavovací schopnost. Nejsou citlivé na překážky v dráze svého letu, takže střelba je s nimi možná i přes řídkou trávu nebo řídké tenčí větve křovin. Vzhledem k rychlé ztrátě energie je střelba s nimi poněkud bezpečnější a celoolověné střely  nejsou tak náchylné k nebezpečným odrazům jako střely kulovnicové.

Zde je však třeba upozornit na to, že smrtící účinek na člověka má jednotná střela do brokovnice při přímé střelbě několik stovek metrů a maximální dostřel přes 1500 metrů se zachováním stejně nebezpečných účinků.

Další výhodou jednotných střel je právě možnost použití brokovnice s více hlavněmi a tedy s pohotovými dvěma ranami. Brokovnice umožňuje také rychlejší zamíření, je konstruována na rychlou střelbu pudových a tzv. hozených ran, střelba je pohotovější než z kulovnice.

Jednotná střela Subot Slug amerického výrobce Federal,

je podrážové konstrukce a vzhledem ke své odlehčené konstrukci dociluje rychlosti téměř na úrovni pomalejších kulovnicových střel. Tato střela je pak podstatně účinnější než klasické jednotné střely, má vyšší dopadovou energii, větší ranivost a delší účinný dostřel.

Při dopadu na cíl předává jednotná střela svoji velkou čelní plochou veškerou svoji energii, a proto se jednotné střely vyznačují, zejména při zásahu slabšího kusu zvěře, velkou zastavovací schopností.

Pamatuj!

Budeme-li střílet například na zvěř ve vzdálenosti 40 m pohybující se kolmo ke směru střelby rychlostí asi 12 m/s, což znamená rychlejší běh, nikoliv ještě úprk, musíme předsadit o asi 2 metry před komoru zvěře.
Budeme-li střílet za stejných podmínek kulovnicí, potom předsazení je potřebné pouze 0,6 m, tzn. asi na ryj zvěře.

 Rozdílnost potřebného předsazení při střelbě jednotnou střelou a kulovnicí způsobuje značné problémy při střelbě z kulobroku, kdy při každém výstřelu z různé hlavně (brokové nebo kulové) je třeba rychle měnit velikost předsazení. Tyto vyžadované rychlé změny způsobují také neúspěšnost střelby.

#Brenneke, Střelectví, Hunting Rifles, Idiots With Guns, Jak na to?, Lovecké zbraně, Lovecké brokovnice, Lovu zdar!, Nastřelení lovecké zbraně, 

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

#Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů Aglomerace aktivity radosti a milování života Amerika Anatomie jelena Aport Bažant Bažant pečený Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Brenneke broková dvojka broková kozlice Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Filip Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný Kritické myšlení Krkavec velký Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na lišku Lov ve svobodném světě Lovecká optika Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Pernatá zvěř Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Psychopati Ptáci Puškohledy Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Red Deer Cam Reklama a lov Roček Ruger’s M77 RSI Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sele prasete divokého Shozy Siga Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýkorky Synantropie Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď Upíři Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

Vybraný příspěvek

Povedlo se - i barvy OHAŘI A MICHAELA

Povedlo se - i barvy OHAŘI A MICHAELA (photo by katerina lisova)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...