Zobrazují se příspěvky se štítkemLovu zdar!. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLovu zdar!. Zobrazit všechny příspěvky

LOV NA LIŠKU. Skolení a říjná fena. Vřeštění, naříkající srnče a naříkající drozd. Jak a kdy skolení a hlas říjné feny použít.

VÁBENÍ  Lovu zdar myslivci!

Doba kaňkování - prosinec, leden, únor



V této roční době máme možnost vyzkoušet a prakticky uplatnit tu nejširší škálu druhů vábení na lišku.

Skolení a říjná fena.

V době kaňkování se hlasově projevuje jak pes, tak fena. Pes se projevuje hlasitým a daleko slyšitelným skolením, které je v mrazivé noci slyšet stovky metrů a připomíná nám daleký Klondajk, kde se samozřejmě hlučněji a silněji ozývají jeho příbuzní vlci. Je určitě více možností významu skolení. Jedna z nich je hlasové označování teritoria před vetřelci a nebo naopak dávání najevo říjné feně ,,já jsem tu a jsem připraven k páření". Tento hlas můžeme definovat jako krátké hrdelní vyštěknutí psa, kterému jste omylem šlápli na proutek. Pokud k tomu máme hlasové dispozice, můžeme tento zvuk napodobit sami a nebo můžeme velmi účinně použít vábničku (Hélen Baud - liščí speciál), která velmi věrně tento zvuk napodobuje.

Jak a kdy skolení a hlas říjné feny použít.

Záleží na oblasti kde lovíte. V horských oblastech nebo v oblastech, kde nejsou lišky pod takovým tlakem lidské civilizace, jsou lišky v tomto období k zastižení po celý den. Nejlépe pokud ještě svítí slunce. Nejlepší čas je mezi 7 až 10 hodinou, pak mezi 13 až 15 hodinou a večer, pokud máme sníh, mezi 18 až 21 hodinou.
V honitbách na periferii velkých měst a oblastech s vysokým tlakem civilizace bude velmi těžké zastihnout lišku přes den. V takových oblastech je v přírodě plno pejskařů, lyžařů, turistů, bohužel i v těchto zimních měsících motorkáři a neukáznění čtyřkolkáři. Proto je vhodné vábit, pokud máme sníh nebo úplněk, až navečer mezi 18 až 21 hodinou, pak mezi 23 až první hodinou ráno a nebo si přivstaneme ráno mezi 6 až 8 hodinou.
Na rozdíl od vřeštění hlas liščího skolení používejme vždy střídmě. Možností, jak vábit, je více. Můžeme kombinovat vřeštění nebo naříkající srnče se skolením a říjnou fenou. Nebo použijeme hlas skolení a hlas říjné feny samostatně. 

Teď se zaměřím pouze na skolení a hlas feny. Používám s úspěchem vždy dvě až tři skolení krátce za sebou. Po dvou minutách čekání použiji vábničku, která velmi věrně napodobuje jemné kňučení feny (fena v době kaňkování) v délce asi 10 sekund pro případ, že je někde nablízku liška, kterou ještě nevidíme. Po dalších dvou až třech minutách opakuji pouze jedno skolení, neboť je již velká pravděpodobnost, že liška dobře zareagovala a je již nablízku.
Na rozdíl od vřeštění nebo naříkajícího srnčete, kde nemusí být tón vždy dokonalý, musí být skolení perfektní, neboť na bližší vzdálenost liška velmi dobře rozezná, zda hlas napodobujeme věrně či nikoliv. Pokud máme již lišku ve vzdálenosti na viděnou, použijeme buď hlas feny nebo myškování, a to ať už napodobením zvuku přímo rty a nebo myškovačku. Nejlépe je, když se liška otočí nebo je za terénní vlnou nebo stromem. Nebude tak moci přesně zaregistrovat naši polohu. Pokud není liška ještě na dostřel a sedne si a upřeně na nás hledí, nebudeme se hýbat ani vábit, neboť je velká pravděpodobnost, že o nás ví. V tu chvíli můžeme vše neopatrným pohybem či zvukem pokazit, sedíme strnule bez hnutí a počkáme trpělivě až začne liška opět hledat. 

Takto kombinuji hlas skolení a hlas říjné feny pouze půl hodiny na jednom stanovišti a pak se přesouvám asi 500 m jinam a opakuji to samé. Proč zrovna asi pětset metrů? Je totiž velká pravděpodobnost, že ve chvíli, kdy odcházíme ze stanoviště, je někde nablízku liška, která reagovala na naše vábení, ale neukázala se nám a my ji neobeznali. Změnou místa můžeme opětovně vzbudit její zvědavost, zmíněných a doporučovaných 500 m je podle mých zkušeností dostatečná vzdálenost na zabrání do jiného teritoria, ale přesto máme stále velkou šanci i lišku, nalákanou, ale neobeznanou na předchozím stanovišti, přilákat znovu až k sobě.

Vřeštění, naříkající srnče a naříkající drozd

Použití vřeštění je asi nejznámější způsob lovu lišek. Není však často správně prováděno. Dlouho zavedené klišé, že zavřeštit by se mělo pouze jednou, protože každá liška přece velmi dobře ví, že zajíc zhasíná pouze jednou, je mylné. Liška napadá zajíce opakovaně a při útoku na zkušeného zajíce může také uspět třeba pouze ve dvou z deseti pokusů. Také samotný souboj může trvat několik minut, s mým kamarádem Rudou jsme viděli, jak zajíc lišku doslova nakopal tak, že ho nechala na pokoji.
Také argument, že liška určí na sto metrů přesnou polohu vřeštění není zdaleka vždy pravdou. Tón se láme o stromy, je zastíněn mlazinami a keři. Až budete v lese na houbách se svou rodinou, zkuste se vzdálit na sto metrů za nějakou terénní nerovnost nebo mlazinu a z celého hrdla zakřičte. Vsadím se s vámi, že se může stát, že vás vůbec neuslyší a nebo pouze slabě. Stejně tak liška potřebuje neustále ukazovat cestu. Vy ji můžete vytáhnout z mlaziny třeba 200 metrů od vás, ale na druhou stranu a přestanete vřeštět . S největší pravděpodobností lišku ani nezahlédnete.
Když přijdeme na vybrané místo, začneme vábit 15 až 20 sekund dlouhým vřeštěním, kdy se musíte opravdu vžít do kůže naříkající zvěře.

Čím je vábení naříkavější, tím lépe. Není také pravdou, že konec musí být za každou cenu jakoby pohasínající život do ticha. Ten liška stejně neslyší, takže ho nepoužívám. Po každých pěti až deseti minutách opakuji vřeštění v délce asi 10 sekund. Při vřeštění se otáčejte na všechny strany, aby byl souboj zajíce s liškou imitován co nejvěrněji. Takto vřeštím na jednom místě s uvedenými přestávkami asi půl hodiny, poté přesouvám se na jiné místo. Je opravdu důležité nepřestávat vřeštit a ukazovat cestu lišce, kuně či praseti. Stejnou taktiku používám i u jiných druhů zvěře a funguje bezvadně. Opět velmi častým zájemcem o vřeštění je krkavec velký.

NA LOVU MUFLONŮ

LOVU DÍK! a Myslivosti ZDAR!

4.12.2017 Je den, který si dobře zapamatuji


 Splnil jsem si totiž svůj dlouholetý sen, a to ulovit ve volné přírodě muflona. Netušil jsem však, že se to povede tak brzy, protože na takovou chvíli někteří čekají celý život. Velký dík patří mému kamarádovi , za dopomoc k tomu, abych si tento sen splnil. Jsem rád, že mám kolem sebe jedince, kteří mi takové věci přejí. Samozřejmě děkuji mé drahé polovičce za to, jak tolerovala moje každodenní několika hodinové vycházky, které mířily za úspěšným splněním tohoto snu. A další radost mi udělalo to, že u mého úspěchu, sice o posed vedle byl přítomen můj otec, se kterým jsem o několik let zpět na stejném místě ulovil jeho krásného životního muflona.
   

Úlovek tohoto muflona rozhodně nebyl zadarmo. Bylo to o každodenní docházce do lesa s krmením a následnou čekanou na kazatelně. Několikrát jsem si vyhlédnuté stádečko zradil, nebo jsem nevytrval dostatečně dlouho a po mém odchodu domů se objevili. Nebo když jsem šel na jistotu, kdy jsem věděl že muflon přijde, tak mé plány zradila prasata, která přišla dříve a já místo muflona ulovil prase, které mi udělalo samozřejmě velkou radost. O to hezčí zážitky a vzpomínky, na které budu do konce života vzpomínat to ve mě nechalo. 

 Velké díky patří také patronům myslivosti. Takže ještě jednou chci říct : LOVU DÍK! a Myslivosti ZDAR!


Mára Vožuch Voženílek

#Lovecké stezky, Dosled, Čekaná, Lovu zdar!, Lovecká optika, Jak na to?, Nastřelení lovecké zbraně, Příhody z loveckého batohu, Tři jednou ranou

„Dosled? To neznám. Jedna rána a leží.“
Posadím komoru do kříže a zmáčknu


Nebo: „Nechápu, jak někdo může minout!
Posadím komoru do kříže a zmáčknu. Pak si zapálím a jdu dát poslední hryz.“

Vskutku sebevědomé odpovědi a nemám důvod jim nevěřit.

 Hodně myslivců by mohlo být v širším reprezentačním kádru kombinované lovecké střelby. Nemálo je ale i těch, kteří se zbraní se příliš nesžili. Při posazení pažby do ramene zapomenou dýchat, rozbuší se jim srdce, roztřesou ruce, zaslzí oči. Zodpovědnost je velká - tak dlouho čekám a teď vše záleží na jediném okamžiku.
Faktorů ovlivňujících přesnost střelby je celá řada. Množství natrénovaných hodin, použité střelivo, povětrnostní podmínky, viditelnost, správný odhad vzdálenosti, přehledný terén a psychická vyrovnanost.

FOTOGRAFIE A VIDEA vypovídají o úrovni české myslivosti. Fotoaparát patří k lovu jako řádně nastřelená puška či dalekohled, úlovek fotografujeme vždy v honitbě.

Lovecké zátiší s liškou a brokovnicí

Snímat rozličné úlovky trofejové zvěře,


 výlože či výřady drobné i spárkaté se v době digitálních
fotoaparátů, kamer, mobilních telefonů a jiné záznamové techniky stalo samozřejmostí. 

Snímky či záběry jsou součástí mysliveckých kronik i soukromých alb. Často se ovšem objevují také na veřejnosti, v časopisech, na výstavách, slouží jako výzdoba posledních lečí a plesů. Podle toho by měly také vypadat.

Ať chceme či nechceme, fotografie a videa vypovídají o úrovni české myslivosti, a tím o nás samotných. Ze záběrů lze vyčíst, zda opravdu známe a při lovu pokaždé dodržujeme myslivecké tradice. Jsou svědectvím vztahu k ulovené zvěři; toho, jestli jí na konci života vzdáváme náležitou úctu.
Nejde o maličkosti. Dokumenty byly, jsou a zůstanou částí myslivecké kultury, jejího vzestupu, či pokleslosti. Jak na tom jsme? Až na výjimky nic moc. Stačí se podívat na stránky mysliveckých časopisů nebo zalistovat mysliveckými kronikami. 

Mnohdy žalostný vzhled ulovené zvěře na fotografiích z osamělého či ze společného lovu jistě nebývá chtěný.
 Totéž platívá o vzhledu a výstroji šťastného lovce, účastníků honu nebo naháňky. Autoři záběrů se poctivě snaží, ale ve spěchu, nervozitě či v nerozhodnosti často přehlédnou, co měli odstranit, nebo co neměli ani připustit. Při fotografování či natáčení slavnostních chvil lovu však stačí dodržovat některé zásady a postupy, abychom s jistotou překonali obvyklá úskalí a dospěli ke kýženému výsledku.

Snad nejčastějším objektem snímků či záběrů myslivců bývá ulovený srnec.

  Fotoaparát, popřípadě kamera dnes patří k lovu jako řádně nastřelená puška či dalekohled, proto úlovek fotografujeme vždy v honitbě. Tedy bezprostředně po vybití a zajištění zbraně, ještě před vyvržením, dokud je možné se zhaslým kusem volně manipulovat. Bez aranžování úlovku se totiž neobejdeme.

I když nehodláme skrývat, že srnce jsme ulovili střelnou zbraní, pobarvené běhy, otevřená břišní dutina a propadlá bedra nevyhlížejí esteticky. Záleží na umístění zásahu, většinou však také bývá nezbytné srnce odtáhnout z pobarveného místa, kde zhasnul. Přesuneme jej pokud možno na vyvýšené prostranství.

Z kompozičních i estetických důvodů tělo snímáme zásadně ze strany hřbetu, krk a hlavu stočíme mírně kupředu. Pak samovolně drží, nenaklání se do stran a paroží náležitě vynikne. Samozřejmostí je položit zvěř na pravý bok.

Pokud je to nutné, otřeme pobarvený svírák, zasuneme lízák a upravíme poslední hryz, aby zůstal viditelný. Z okolí hlavy, popřípadě i hřbetu, vytrháme i část převyšujících stébel trávy. Úlovek totiž snímáme vždy z úrovně pohledu ležící zvěře, maximálně z velmi nízkého nadhledu. Jen tak dosáhneme přirozenosti. Jestli chceme na snímku zachytit zbraň, kterou jsme lovili, pozornost věnujeme jejímu vhodnému umístění. Všímáme si i polohy řemenu a srovnáme jej tak, aby nerušil celkový vzhled záběru. Při tom oceníme, když je řemen stahovací.

Po úspěšném lovu už není kam spěchat. Proto se nikdy nespokojíme s jediným záběrem, abychom později měli z čeho vybírat. Vyzkoušíme také polodetaily či detaily celku, kdy zabíráme hlavu s krkem, popřípadě trofej s částí zbraně. Nikdy však úlovek nesnímáme vstoje shora. Takové záběry zkrátka nevypadají dobře.
Většinou v dokumentování pokračujeme další variantou: úlovek se šťastným lovcem. Začneme tím, že zkontrolujeme, zda úlomek spočívá na správné, tedy na pravé straně klobouku. Složitější to bývá s upevněním úlomku, když myslivec nosí čepici se štítkem (čepice se štítkem ale neodpovídá mysliveckým tradicím, myslivec by měl vždy mít na hlavě klobouk a ne čepici!). Vždy však dáme pozor na zrcadlový efekt!
 Zbraň raději nezůstává položena na těle srnce; lovec, který za úlovkem poklekne, ji držívá v ruce. Vyhneme se tak už od pohledu problematicky nebezpečnému směřování hlavně. Pro jistotu záběr opět snímáme opakovaně a dáváme pozor také na pozadí, aby lovci přímo z hlavy „nerostl“ kmínek či větev stromu.

U předchozích variant záběrů většinou nemusíme dlouze uvažovat o míře přirozeného světla či o zrádnosti rychle nastupující tmy. Současné digitální fotoaparáty i kamery se po nastavení odpovídajících režimů s nedostatkem světla vypořádají. Což většinou neplatí, když hodláme zachytit předávání úlomku. Od průvodce, lovce a úlovku, ležícího mezi nimi na zemi, musíme poodstoupit. Některá důležitá část záběru, většinou úlovek, pak tone v houstnoucí tmě. Pohříchu se taková nevyváženost už nedá napravit ani doma na počítači.

Totéž platí o případných nesprávnostech ve způsobu samotného předání. Bývá vhodné předem si osvěžit, jak má podle mysliveckých tradic vypadat, kde a jak mají při předávání úlomku aktéři stát. Nespoléhejme na rutinu. Jen poznamenám, že při fotografování v denním čase se pokud možno vyhýbáme místům s přímým slunečním svitem a tím i nežádoucím kontrastům.

Výše uvedené postupy a zásady se nám budou hodit také po úspěšném lovu muflonů, daňků a jelenů. Když jsme v honitbě sami, bývá obtížné manipulovat s hmotnějším zhaslým kusem při aranžování, složitější je také fixace hlavy. K podložení hlavy využijeme kameny či kmen stromu, k opoře paroží kus větve. Když nezbývá než fotit jen oddělenou hlavu jelena s parožím, snažíme se, aby vše vyhlíželo přirozeně. Okolí hlavy pokryjeme a zakryjeme větvemi, hlavu se snažíme naaranžovat tak, aby bylo co nejméně znatelné a nápadné, že už je oddělena od těla, větvemi zakryjeme místo oddělení zpravidla potřísněné barvou. Co si myslet o lovci, který na snímku hlavu jelena zapírá jednou nohou do země a s vítězným úsměvem svírá lodyhy paroží? Jak pohlížet na myslivce, který pobarvenou hlavu srnce s životní trofejí snímá na pozadí podezdívky domu či drátěného plotu? Totéž se vztahuje i na snímky vypreparovaných lebek s trofejemi. Jako podklad se osvědčuje neutrální pozadí, tedy dřevo, dlažba, kámen, popřípadě zelená látka.

Zvláštní kapitolu ve fotografování úlovků představuje černá zvěř. Je samozřejmé, že jedinou vhodnou kulisou bývá honitba, a to klidně i v noci. Ne však zahrada se skalkou a plotem v pozadí, či dokonce betonová podlaha garáže, jak je často k vidění v mysliveckých časopisech.

Uloveného divočáka se osvědčuje fotografovat ležícího na břiše, ještě před vyvržením. Při aranžování slabších kusů, které můžeme opřít o terén či o kmen stromu, mnohdy vystačíme sami. Na blízký pařez umístíme fotoaparát a využijeme samospouště. Obtížnější to bývá s trofejovým kňourem. Na něj lovec nestačí s vlastními silami. Vzápětí se – tak jako tak – musí postarat o odvoz úlovku, takže bez pomoci kolegů se stejně neobejde. Kňoury zabíráme, jako lončáky či selata, zepředu od hlavy, avšak z výšky jejich pohledu či mírně nad touto úrovní. Impozantnost páráků obzvlášť vynikne na detailních záběrech. Chceme-li, aby byly na záběru vidět zbraně kňoura, můžeme rozevřít čelisti vložením klacíku.

Jak fotografovat pernatou zvěř?


Kohouta bažanta královského musí střelec držet, jak bývá zvykem za krk, ne za stojáky. I když většinou počítáme s preparací, při troše opatrnosti peří nepoškodíme. Problém vzniká při snímání uloveného divokého krocana či tetřeva (v případě lovu v zahraničí). Řešení nabízí aranžování zákoutí, jak vídáme na plátnech klasiků. Musíme však zvolit vhodné místo, které skýtá možnosti různých variant.

Totéž platí také o fotografování šelem, v české myslivosti nejčastěji lišek, kun či jezevců. Lišku a kunu můžeme pověsit za svázané zadní běhy na nižší větev stromu, o nějž pak opřeme pušku. Zátiší bývá vhodné doplnit dalekohledem, borlicí, holí a loveckou brašnou.

Jezevce je vhodnější snímat zepředu a ležícího, třeba položeného na pařezu nebo o něj opřeného. Vždy se snažíme, abychom dosáhli co největší přirozenosti. A opět nefotografovat z nadhledu.

Výlože a výřady

Při nich může fotograf přispět, aby se mezi myslivci bezpodmínečně dodržovaly veškeré myslivecké tradice a zvyklosti. Celkem snadno se to dá zařídit u výloží, které se vždy konají v honitbě a jejich organizace je poměrně snadná.
Složitější to bývá s výřadem. Jestli se však fotograf s dostatečným předstihem domluví s vedoucím honu, dokáže slavnostní akt v mnoha ohledech pozitivně ovlivnit.

Začneme volbou vhodného místa. Vhodnější než prostranství před hostincem bývá přírodní kulisa. Neopomeneme náležitou úpravu prostranství a nachystání slavnostních ohňů. Následuje organizace a správné uspořádání výřadu. Všímáme si také úpravy zevnějšku účastníků. Pokud se v loveckém kolektivu najde někdo, jehož oblečení popírá myslivecké tradice (i když takového by správně ani myslivecký hospodář, a nebo vedoucí společného lovu neměl vůbec na akci pustit!), pak se s ním musíme diplomaticky domluvit a postavit tak, aby nebyla na záběrech vidět celá postava.

Fotograf přitom ve spolupráci s mysliveckým hospodářem nesmí opomenout žádný detail. Společně dohlížejí, aby myslivci byli nastoupeni k hlavám zvěře, seřazeni do řad, podle zvyklostí a řádně oblečeni v zapnutých kabátech či bundách. Zbraně mají mít zlomené, popřípadě s otevřenými závěry. Dlaně rukou lovců či jejich klobouky nikdy nesmějí spočívat na ústích hlavní! Ke kontrole toho bývá mnoho a tma v zimních měsících nastává záhy. Sebevětší snažení však přijde vniveč, když dým z mokrého dřeva vše řádně přichystané nadlouho zahalí kouřovou clonou. Proto se vyplácí do rohů výřadu, čtverce vymezeného chvojím, zarazit vyschlá podélně naříznutá polena, která dobře a hlavně dlouho hoří. Při závěru lovu kachen u rybníka se ještě bez chvojí obejdeme. Tam bývá jeho absence omluvitelná. V žádném případě se to však netýká výřadu zajíců a bažantů.

Když jsme zvládli organizaci výřadu, dostáváme se ke kompozici záběrů slavnostního vyvrcholení lovu. Co je platné, když myslivec s fotoaparátem či kamerou snímá výřad z dálky? Na jeho výtvorech je pak vidět spíše okolní krajinu než tváře lidí. Při prohlížení takových snímků se často neobejdeme bez lupy. Nebojme se tedy ani detailů či snímků části výřadu. Po nastudování návodu k užití fotografického přístroje se dají zvládnout také panoramatické záběry! Rozmyslíme si pokaždé předem, co vše z děje slavnostního ukončení honu hodláme zachytit, aby vznikl skutečný dokument. Kromě střelců, psovodů a honců by v seriálu snímků kromě celku neměli chybět trubači či trubač v akci, dále záběry na srovnanou a ve svitu ohňů správně řazenou zvěř, promlouvající hospodář nebo případné předávání úlomků úspěšným lovcům.

Často fotíme výřad naháňky na černou zvěř. Ne každý fotograf si dokáže poradit. Na výřad se dostávají divočáci už vyvržení, lončáci často bývají i odplecení. Jestliže chceme uchovat kvalitu zvěřiny, ulovené kusy musejí řádně větrat. I z tohoto důvodu není vhodné je ukládat na břicho. Uspořádání výřadu, kdy úlovky spočívají na boku, určuje směr záběru: vždy od hřbetů zvěře! Pohled na otevřené útroby není lákavý.

Komplikace nastávají při focení na sněhu. Jediným způsobem, jak se vyhnout nevzhledným skvrnám od barvy, je vystlání plochy čtverce výřadu chvojím. Bývá nezbytné zachytit předávání úlomků úspěšným střelcům, a tak se ceremoniál musí vést v duchu mysliveckých tradic.

Jako všemu, tak i fotografování se v myslivosti musíme učit. Čas od času je vhodné snímky probrat a kriticky zhodnotit. Dívat se na ně očima znalce tradic i lidí, kteří nejsou myslivci, třebaže přírodu a zvěř obdivují. Tak také vzniklo zamyšlení, které zdaleka nevyčerpává složitost celé problematiky. Kdo však listuje stránkami dnes už klasických mysliveckých obrazových publikací, nejspíš dojde k závěru, že máme na co navazovat. Když budeme chtít.


 Arnošt Tabášek
Zdroj: Myslivost.cz

DANĚK. Začíná se rozednívat a zároveň začínají rochat první daňci.

LOVU ZDAR!

2.00 ráno zvoní budík a mě se fakt nechce vstávat


 Po chvilce přemlouvání přeci jen lezu z postele, obléknu se a vyrážím. 3.00 usedám na žebřík u strniště po kukuřici a doufám že se ukážou prasata. V 5.00 lezu dolů a klepu se zimou, fouká silný studený vítr, co teď, když už jsem venku tak domů nepůjdu, přejíždím do jiné části revíru na uzavřenou kazatelnu, kde bych se také mohl dočkat prasata zároveň je zde dost dančí zvěře. Začíná se rozednívat a zároveň začínají rochat první daňci. 
V dálce vyšla daněla s dančetem a po chvíli dva špičáci. V 7.00 už je hezky světlo, pomalu to vzdávám, prasat už se nedočkám, vlevo nic, přede mnou také nic, vpravo se něco hýbe, ale přes větve není vidět co. Za malou chvíli už to vím, zvedám flintu do okna a čekám na ten správný okamžik, v 7.20 se do tichého rána ozývá výstřel a daněk značí zásah, odbíhá asi 30 m, naklání se na stranu, posledni kolečko a padá k zemi kde ještě chvíli odkazuje. Balím se a opouštím kazatelnu.
S úctou a pokorou zároveň dávám tomuto krásnému a ušlechtilému zvířeti poslední hryz.

 Děkuji patronům myslivosti za tento nádherný zážitek a matce přírodě ze mě vyhnala ze žebříku. Myslivosti a lesu Lovu Zdar . . .

Sociální sítě Myslivost a Myslivci sobě Vendys Lovec

Na loveckých stezkách, #Lovecké stezky, lov, Lovy fotoaparátem, Lovu a přírodě zdar!

Na loveckých stezkách

Momentky z lovu vy přece umíte!


Umíte cvaknout okamžik východu slunce nebo zvěř v přírodě - ten zázrak přírody nebo vaše lovecké momentky také? Udělejte to a pochlubte sete na sociální síti přátelům!

Lovu a přírodě zdar!

MYSLIVEC A LOV ZVĚŘE. Myslivec jako vrah zvěře? Zabíjení zvířat za účelem konzumace není obecně v módě, ale trnem v oku jsou především myslivci.

...někdo ji musí ulovit, ukončit život
 srnce či jelena, divočáka

Na jídelníčcích velkolepých párty či dokonce na vládních akcí se objevují mufloní medailónky, jelení soté, zajíc na smetaně, bažantí polévka, kančí guláš či pečená kachna.

Samozřejmě patřičně nazvané a připravené! Jedná se o kvalitní maso ze zvěře, pokud je vše podle zákonů, nejen řádně ulovené, ale i registrované a samozřejmě kontrolované. Na druhé straně je tu pak nutnost tuto poptávku pokrýt lovem. Je tu ale jeden háček. 

Než se zvěřina dostane na prostřenou tabuli, někdo ji musí ulovit, ukončit život srnce či jelena, divočáka či muflona, nebo zajíce či bažanta. Tím někdo je v případě pravé zvěřiny (tedy zvěřiny ulovené v přírodě, kde má zvěř přirozenou a pestrou potravu, což zřejmě farmové chovy ani při těch nejlepších granulích a krmných směsích nenahradí) v lepším případě myslivec. 

Myslivec je ten, který smrtící ranou ukončí život zvířete, ale i ten, který umožní chutný gastronomický zážitek společnosti. Myslivec většinou ani konzumenty na konci této řady nezná, stejně jako konzument nezná onoho lovce. Dojde-li však ke kritice, ta bude padat na hlavu myslivce, konzument je vlastně nevinný, neboť on přece nestřílel a nezabíjel. Tak to v naší společnosti funguje už delší dobu. 

Smrtící mašinérii porážek jsme uzavřeli za zdi jatek a maso už pak jako každé další zboží lákavě nabízíme ve výkladních skříních. Někteří z nás ale tuší, co se v těchto masokombinátech odehrává a tak vepřové či hovězí maso nekonzumují. Když už nějaké to maso musí mít, tak drůbeží. Jenže! I tomu božímu kuřeti musí někdo ukončit jeho dnes již počítačem řízený život. Takže zase nějaký ten smrtící kombinát. V těchto případech ale viníka nehledáme, maso, ať již červené nebo bílé, prostě do lidské potravy patří a řezníka nelze označit za vraha. Dělá přece svoji práci, za což mu i platíme. 

To ale neplatí u myslivce. On přece zabíjet nemusí a za to, že zvěř usmrtí dokonce platí. Nemá cenu probírat, jak a kolik. Nedávno jsem četl zajímavou teorii. Podle ní je konzumace masa oprávněn pouze ten, kdo dokáže to či ono zvíře zabít a připravit. Když se nad tím zamyslíte, má to svoji logiku a také historii. 

Na začátku měl maso skutečně jen ten, kdo dokázal maso ulovit. Lov a zabíjení zvířat se stalo součástí lidského života, později se přidal i chov zvířat. Přiznejme si, že v mnoha případech opět pro potřebu získat maso. Smrt zvířat se stala nezbytnou součástí lidského života. Babička sice oplakala svého psíka, ale s klidem usekla kuří hlavu, protože přijeli mladí z města a není nad slepičí polévku. 

Ve městě už vám ale babička slepici nezabije, raději vezme vnoučata do "Mekáče" a tam jim zaplatí maso i s anonymním řezníkem. Dítka dostanou i plastovou hračku a už vůbec je nenapadne, že ono kouzelně zabalené maso je výsledkem usmrcení kuřátka či kravičky. Třeba té fialové krávy, jak je namalovaná na čokoládě, nebo toho zpívající kuřátka z kresleného seriálu. Zabíjení zvířat za účelem konzumace není obecně v módě, ale trnem v oku jsou především myslivci. Myslivci se stále ještě těmto tlakům nedokáží bránit, přestože obdobných případů najdeme v zájmových aktivitách člověka celou řadu. Nebudeme si přece nalhávat, že chov domácích králíků je jen o výstavách, a že všichni rybáři své úlovky vracejí do vody ve smyslu hesla "Chyť a pusť!". Každý asi uzná, že obdobná strategie v případě myslivců je nesmyslná, stejně jako heslo "Střel a pusť!" 

Ve snaze bránit se stále opakujícím útokům na adresu myslivců jako vrahů se tedy o střílení zvěře nejraději vůbec nemluví a lov je uváděn jako to poslední, co myslivec při své činnosti vykonává.
Půjdeme-li touto klamnou cestou dál, skutečně se dočkáme situace uvedené v názvu tohoto fejetonu. Otázkou ale je, zda maso dodané z farmových chovů je opravdu zvěřinou a zda k té opravdové zvěřině nepatří lov a tedy i myslivec? V historii to tak bývalo, stejně jako fakt, že člověk je považován za všežravce a maso v jeho jídelníčku hraje podstatnou roli. 

Vojtěch Fatka 

LIŠKA, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, Civilizace a příroda.

Zátiší s liškou

Civilizace 


Není již snad na světě místa, kam by nevstoupil člověk a nepokusil se řídit osudy fauny a flóry. Kam jít, abych se mohl pokochat pohledem na nedotčenou přírodu a její děti? Kam jít lovit zvěř a necítit se přitom vrahem, ale jejím rovnocenným sokem a partnerem? Závidím divoce žijícím kmenům člověka uprostřed pralesa Amazonky, neboť ony nezabíjejí pro rozkoš a pro peníze, ale pro obživu. Tito lidé ještě dovedou být šťastni, protože jim ke štěstí stačí vidět východ a západ slunce!“ Tyto a jiné myšlenky mne napadaly při pohledu na zbraně ve skříni, když jsem se odhodlal po dlouhé době navštívit svůj myslivecký revír. Kromě několika divokých králíků, holubů a divokých kachen, neměl jsem se čím pochlubit kolegům, abych jim dokázal, jak úspěšný jsem lovec.

Naše myslivecká společnost se rozdělila na dva tábory, a to vlastníky kulových zbraní nebo pouze brokových zbraní, tzv. kulaře a brokaře.

Patřil jsem do druhé skupiny a mou předsíň nezdobila, ani nezdobí jediná trofej. „Chtělo by to alespoň lišku,“ pomyslel jsem si a ze tří pušek ve skříni jsem vytáhl ruskou jednušku. Ještě mne nikdy nezklamala a dalo se s ní zasáhnout i na osmdesát metrů. Doplněk výstroje tvořil dalekohled, abych mohl alespoň pozorovat zvěř. Byl svátek svatého Huberta a první hon se měl uskutečnit za čtrnáct dní. Z pohledu nedočkavého nimroda se mi tento termín zdál ještě velmi vzdálený. Byla první sobota v měsíci, když jsem brzy po poledni vykročil z domu a těšil se na nenadálá setkání v přírodě. Opustil jsem dům s nedovařeným obědem na plotně a s kručícím žaludkem, abych neměl výčitky svědomí, když něco zastřelím, ale také proto, že se v tomto období brzy stmívá. Zamířil jsem do obory, zvané „Hvězda“. Vyrazil jsem rychle a po zdolání čerstvé oranice se ze mne řinul pot. Ocitnul jsem se na lesní cestě, která lemovala kraj lesa. Nestačil jsem se ještě vydýchat a nabít zbraň, když se z levé strany ke mně přiřítil pes. Mám dojem, že mu chovatelé říkají sibiřský malamut, ale v každém případě to byl typický tažný pes, zapřažený však nikoliv do saní, ale do bicyklu, na kterém seděl jeho páníček a řvaním udával tempo.

 Mou duší zacloumal vztek bezmocnosti. Kdybych muže pokáral, byl by schopen poslat mne do nevoňavých míst lidského obydlí. Pravomoci myslivce jsou tak omezené, že si nemůže dovolit zastřelit toulavou kočku, natož psa z dosahu pána. Tuto výsadu má nyní pouze hospodář nebo myslivecká stráž, ale řadový myslivec musí jen trpně přihlížet a dělit se o lovecké teritorium i s takovými nevítanými návštěvníky. Uvědomil jsem si, že nebohé zvíře za nic nemůže. Jeho pán by si zasloužil, aby si s ním vyměnil místo. Pak jsem si vzpomněl na léto, kdy do mne za úplné tmy v lese na čekané málem vrazil běžec, kdy jsem byl svědkem závodů několika terénních motorkářů, kličkujících bezohledně mezi stromy a vyznavačů koňských sportů, kteří přírodu plenili s větším nasazením, a rezignovaně jsem si odplivnul. Rozhodl jsem se jít napříč lesem, po nevyšlapaných stezkách. Snad alespoň zde najdu kousek klidu a zapomnění. Dvojice mi brzy zmizela z dohledu a já vnímal vůni spadaného listí. Bylo ho mnoho, místy až po kolena. „Asi bude tuhá zima,“ pomyslel jsem si a jakýsi vnitřní hlas mi našeptával, abych našlapoval co nejtišeji. Jakákoliv snaha však byla marná. Listí šustilo a prozrazovalo cestu, kudy jsem se ubíral. Byl jsem již blízko liščích nor, na úvalu kopce, když mou pozornost zaujal jakýsi pohyb. Byl to ladný pohyb zvířete, který nebylo slyšet.

Liška! Běžela z vrcholu kopce, vzdáleného ještě alespoň tři sta metrů, který byl cílem mé výpravy, běžela  proti mně, souběžně po cestě, vzdálené ode mne asi sto metrů, běžela naprosto nenuceně a tak, že se zdálo, jakoby se vznášela na vzduchovém polštáři a nedotýkala se přitom země. Vše se odehrávalo rychle a nebyl čas na pozorování  dalekohledem. I pouhým okem však bylo znát, že to musí být lišák. Byl to pořádný exemplář. Měl zimní plavou srst se stříbřitými konečky a jeho velikost připomínala spíše psa. Na dlouhé oháňce se skvěl typický kvítek. Byl prostě nádherný! Zatajil se mi dech a srdce se nesnesitelně rozběhlo. Pozvedl jsem pušku a chystal se k prvnímu výstřelu na šelmu, opředenou tolika mýty.

Radoval jsem se však předčasně. Do kopce, v ústrety lišákovi, běželo jiné zvíře. Byl to onen sibiřský malamut, kterého jsem před slabou půl hodinou již potkal a hlasitě vydával. Na rozdíl od páníčka lišku ucítil a zpozoroval. Zároveň zrychlil běh. Nemohl jsem vystřelit, aniž bych ohrozil psa a toho ignoranta. Střílel bych ostatně do místa předpokládaného střetnutí a na příliš velkou vzdálenost. Pravděpodobnost zásahu člověka byla mnohem větší. Přesto jsem doufal, že mi svatý Hubert pomůže a pes zradí lišku do mého směru. Lišák však zřejmě vycítil, odkud mu hrozí nebezpečí a odskočil opačným směrem. Zmizel stejně záhadně a nečekaně, jak se objevil. Teprve nyní jsem se odvážil pohnout a cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Zároveň jsem si uvědomil, jak blízko jsem byl loveckému úspěchu! Nebýt onoho psího potahu, který si krátil cestu napříč lesem jako já, mohl jsem mít kapitálního lišáka. Lovecká horečka odeznívala jen zvolna. Bylo mi jasné, že tohoto dne již nic neulovím a s ničím mimořádným se nesetkám. Říkala mi to zkušenost a jakýsi nepsaný zákon přírody.  

Kolem mne se náhle rozprostřelo ticho. Naslouchal jsem mu a vychutnával jeho blahodárné účinky na rozechvělou mysl. Naslouchal jsem v bláhové naději, zda neuvidím ještě něco neobvyklého. Když jsem chtěl učinit první krok a porušit tak posvátnost chvíle, uslyšel jsem z dálky nějaký povědomý zvuk. Vzápětí mi proletělo nad hlavou hejno divokých husí. Táhlo těsně nad vrcholky stromů k jihu a připomnělo mi, že příroda byla ke mně dnes mimořádně laskavá. Umožnila mi nahlédnout do svého nitra a prozradila na sebe, že se dokáže vypořádat s mnoha nástrahami civilizace a také s tvorem tak obtížným, jako je pro ni člověk.

Antonín Ešner

#Liška, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, 

Jagd mit Sauer 101. Zbraň je pasivně hodně bezpečná, přesto nezapomeňte, hlavní, zásadní a zcela klíčová pojistka každé zbraně se nachází ve střelci, v prostoru mezi ušima.

Sauer 101

Jagd mit Sauer 101


jedná se o opakovací loveckou kulovnici s válcovým odsuvným závěrem zásobovanou ze schránkového zásobníku. Bicí mechanismus se napíná při otevírání závěru. 
I Sauer S 101 má závěr uzamčený šesti ozuby ve třech řadách, i Sauer má příčně odpružený vytahovač a dva vyhazovače nesené na čele závěru. Podobně jako Mauser M12 se jedná tedy o kombinaci weatherbyovského víceřadého uzamčení s remingtonskou koncepcí suvného nabíjení.

Pouzdro závěru Saueru je ale podstatně uzavřenější než u M12. Na rozdíl od volně otevřeného prostoru mezi předním a zadním můstkem těla zbraně má Sauer pouze výhozné okénko. Okénko ale konstruktéři ponechali poměrně rozměrné, takže umožňuje i nabíjení přímo do komory, což závěry se suvným nabíjení snáší podstatně lépe než klasická mauserovské konstrukce řízeného nabíjení s dlouhým listovým perem vytahovače.

Zcela odlišná a velmi inovativně pojatá je matice závěru spojená s pojistkou zbraně a poněkud odlišně je koncipováno i ovládání závěru v závislosti na tom, zda je zbraň zajištěná nebo odjištěná.
Začnu tím nejzajímavějším, alespoň z mého hlediska a tím je pojistka.
 Pojistka je umístěná na temeni závěrové matice, tam, kde u klasického válcového závěru vyčnívá temeno úderníku. Má jenom dvě polohy: zajištěno – hmatník je stlačen dolů; odjištěno – hmatník je posunut nahoru.

Zbraň lze zajistit pouze pokud je napnutý bicí mechanismus. Na ploše hmatníku pojistky je tlačítko, které je nutné stisknout, pokud chcete odjistit. K zajištění stačí prostý tlak na hmatník směrem dolů. Pojistka je tedy chráněna před nechtěným nebo nevědomým odjištěním o oděv nebo nějaký předmět.
Pokud je napnutý úderník a zbraň je zajištěna, nelze závěr otevřít a zbraň vybít. Pokud chcete závěr otevřít, je třeba stisknout tlačítko na pravé straně pouzdra závěru, hned za klikou závěru.

Použití samostatného tlačítka na otevření zajištěného závěru je poměrně nová funkčnost, pokud si pamatuji, tak jako první s ní přišla firma Browning u kulovnic řady X Bolt před několika lety a řešení se poměrně ujalo. Má to smysl, dovolte mi odcitovat p. Gallega od firmy Browning, který mě kdysi s X Boltem seznamoval: „Chcete vybít zbraň, tedy uvést ji do toho nejbezpečnějšího stavu. A u mnoha kulovnic začnete tím, že ji odjistíte, tedy uvedete do toho nejnebezpečnějšího stavu. To je přece postavené na hlavu.“ Osobně se s jeho názorem ztotožňuji. Stejným tlačítkem se také ovládá uvolnění zarážky závěru a umožňuje vyjmutí závěru ze zbraně.

Pod spodním okrajem matice závěru se při napnutí bicího mechanismu vysouvá malý obdélník výstražníku, který vizuálně indikuje napnutí.

Kromě manuální pojistky je zde i samočinná pojistka, která blokuje pohyb úderníku mimo čelo závěru, pokud závěr není zcela uzavřen. Tohle je nová funkčnost, která se ale aplikuje dnes zcela běžně u samonabíjecích pistolí a samonabíjecích zbraní vůbec. Opět je to projev rostoucího důrazu na pasivní bezpečnost zbraně, který v poslední době pozoruji i u loveckých zbraní. Osobně jsem tomu rád a chtěl jsem se o funkci přesvědčit.

Ponechal jsem závěr napůl uzavřený (s prázdnou komorou, samozřejmě, nenechám si rozbít čenich) a stiskl spoušť. Hlasitě to cvaklo, výstražník zaskočil a klika spadla do stavu plně uzavřeného závěru. Kruci! Co to má být? Začal jsem bádat s různými úhly nedovření závěru, výsledek se pořád opakoval. Cvaknutí a dovření kliky závěru. Docela mě to znechutilo, ale pro pořádek jsem zavolal dovozci – odpověď mě překvapila: Výstražník sice zaskočí, ale pojistka nedovolí, aby úderník napíchl zápalku náboje v komoře. Test pomocí kousku papírového kapesníčku nalepeného na dno nábojnice potvrdil odpověď dovozce. Na kapesníčku jsou otisky vytahovače a vyhazovačů, ale prostor zápalky je nedotčený.

Takže výrobce nemluví do větru, pojistka tam opravdu je a funguje. Nenechte se zmást zaskočením výstražníku. Zbraň je pasivně hodně bezpečná, přesto nezapomeňte, hlavní, zásadní a zcela klíčová pojistka každé zbraně se nachází ve střelci, v prostoru mezi ušima.
Závěr je veden masivním válcovým povrchem těla závěru, chod byl trošku tužší, ale hladký a s žádným druhem munice jsem nezjistil příčení nábojů při podávání náboje do komory. Tuhost závěru je v pořádku, testovaná zbraň je nová a musí se napřed ještě zaběhnout. Klika závěru je ukončena kuličkou s výrazným radiálním vroubkováním, které skýtá dobrý a jistý úchop i pro zpocenou dlaň.

Zásobník je dvojřadý, plastový. Plast přináší úsporu hmotnosti a odolnost si v ničem nezadá s kovovými zásobníky. Moderní plasty už dokážou neskutečně mnoho a například v oblasti vývodek zásobníku, kritické pro spolehlivost podávání, kov většinou překonávaji. Záchyt zásobníku se ovládá tlačítkem na spodku předpažbí, před přední hranou zásobníkové šachty. Tlačítko je poněkud utopené pod povrch předpažbí, takže nehrozí nechtěného uvolnění zásobníku stlačením o oděv nebo nějakou větvičku.

Zbraň jsem dostal zapažbenou ve dřevě. Prodeje zbraní pažbených v plastu sice i ve střední Evropě rostou, přece jenom ve středoevropských podmínkách jsou lovecké zbraně tradičně pažbené spíš ve dřevě.
Americká pažba s pistolovou rukojetí a bez lícnice je prakticky zcela přímá, podélně symetrická a kolega levák neměl problém ji nahodit do levého ramene.

Zajímavé je uložení systému v pažbě. Pod předním kotevním bodem je v pažbě vlepen přesně opracovaný hliníkový blok. Ze spodní strany předního můstku vyčnívají dva ocelové kolíčky, které zajišťují přenos zpětnorázových sil. Upevnění systému v pažbě pak obstarává šroub s dlouhou šestihrannou hlavou, ve které uprostřed je ještě jeden závit. Do něj se zašroubuje šroubek s imbusovou hlavou, který drží štít zásobníkové šachty s lučíkem.
Mluvím o tom proto, že pokud to neznáte a po sejmutí imbusového šroubku a štítu zásobníkové šachty nevyšroubujete šestihranný šroub, nelze systém vyložit z pažby. Pokud použijete násilí, hrozí vám poškození celého uložení systému v pažbě.

Hlaveň je plovoucí, nikde se nedotýká hlavňového kanálu v pažbě. Způsob uložení sytému v pažbě pomocí vlepeného kovového bloku zajišťuje ideální přenos zpětnorázových sil a spolehlivě systém usazuje. Jedná se obdobu (či inspiraci) ukládání systému zbraně do pažby pomocí epoxydových bloků – tzv. glass beding – který vymysleli střelci přesnostních kulových disciplín v USA někdy kolem roku 1980 a čím dál častěji po něm dnes sahají v nějaké obměně i výrobci kvalitních zbraní. Takový způsob uložení také omezuje také vliv kroucení dřevěné pažby při změnách vlhkosti.

Pažba je osazena dvěma poutky na nosný řemen a jednoduchou botku z černé syntetické pryže. Na líci botky je logo výrobce, stejně jako na spodku pistolové rukojeti.

Takticko – technická data kulovnice Sauer S 101ve střední řadě ráží

ráže … 22-250 Remington, 243 Winchester, 6,5 x 55 SE, 270 Winchester, 7 x 64, 308 Winchester, 
30-06 Springfield,  8 x 57 IS, 9,3 x 62
celková délka … 1095 mm
délka hlavně … 560 mm
hmotnost nenabité zbraně …3,0 kg
kapacita zásobníku … 5 nábojů

ing. Martin Helebrand

ÚLOMEK a ZÁLOMEK. Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!

Srnec a úlomek (Kamil)

Myslivecké a lovecké úlomky


Myslivecké a lovecké úlomky jsou svědectvím a znakem správného ulovení zvěře. Je pradávným zvykem myslivců ozdobit si svůj klobouk úlomkem a platí tu tato pravidla:

a) Lovecký úlomek patří střelci jen tehdy, byla-li zvěř myslivecky správně ulovena,

b) Odevzdá jej lovci průvodce střelce, vedoucí honu, případně i ten, kdo se psem zvěř dosledoval. Na osamělém lovu si smí lovec klobouk ozdobit sám.

c) Úlomek náleží za ulovení spárkaté zvěře, ale i jiné vzácné, za tetřeva, tetřívka i za úlovek lišky.

d) Úlomek musí být ulomen, nikoliv uříznut, nemá být velký, stačí malá větvička se třemi konečnými letorosty, či se třemi lístky. Musí být ulomena v blízkosti místa zhasnutí zvěře.

Před podáním úlomku střelci se dá zvěři do svíráku, do klovce „poslední hryz“ či „poslední zob“. Druhá část úlomku se u zvěře spárkaté vsune do rány vzniklé vstřelem a třetí se odevzdá střelci.

Neodveze nebo neodnese se kus ihned, zbytek úlomku se pokládá na zvěř jako úlomek vlastnický, který značí též poslední pozdrav lovcův. U samčího kusu tak, aby ulomený konec směřoval k hlavě a u samičího směrem opačným.

Všechny úlomky se hned po utržení slabě namočí v barvě vstřelové rány.

e) Lovecký úlomek se podává levou rukou na dýnku sejmutého klobouku anebo správněji u spárkaté na ploché straně obnaženého tesáku nebo zavazáku. Proto má být na lov spárkaté nošen tesák.

f) Obřad se provede tak, že kus se položí na pravý bok a střelec se postaví uprostřed za hřbetem kusu proti tomu, kdo úlomek odevzdává.

g) Při odevzdávání úlomku předávající přeje „Lovu zdar“. Přijímající odpovídá „zdar“. Poděkování potvrdí střelec stiskem ruky. Všichni přítomní, i sám střelec, mají sejmuté klobouky a blahopřejí střelci rovněž „Lovu zdar“.

Byl-li ulovený kus dosledován psem, ulomí střelec část svého úlomku a odevzdá jej za prokázanou zásluhu osobě, která kus se psem dosledovala.

h) Přijatý úlomek zatkne si střelec sám na klobouk na pravou stranu a nosí se jen do večera toho dne. Složil-li v jednom dnu několik kusů, může šťastný střelec nosit i několik úlomků.

#Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!, 

Mladí myslivci už umí vytvořit fotografii z lovu. Gratulujeme! Liška a zátiší lovu (by daniel regent) sociální sítě Myslivost...Liška, #Lovecké stezky, Hunting Rifles, Kulovnice, Lovu zdar!, Myslivecké ráno

Liška a zátiší lovu (by daniel regent) sociální sítě Myslivost 

Vábení je nejnáročnější z hlediska poznatků celkové biologie a vědomostí o této šelmě



Tento způsob lovu je velmi opomíjen; znám málo nadšenců, kteří se tomuto lovu věnují. Musíme se perfektně vyzbrojit, jak materiálně, tak trpělivostí.
Úspěch lovu záleží na denním čase, dobrém větru, místě na vábení, četnosti lišek, sněhové pokrývce a v poslední řadě pokojného, tichého chování samotného lovce na posedu nebo stanovišti. Nejvhodnější čas na vábení je odpoledne a navečer 15.00 - 24.00 hodin. Ráno jsou většinou lišky po celonočním lovu nasycené a na vábení nereagují tak aktivně. Ale není to vždy pravidlo (mám několik ulovených lišek v časných ranních hodinách na vábení) - zřejmě i u lišek platí pravidlo, že nejsou vždy hody.

Velmi dobře reagují lišky na vábení za vysoké sněhové pokrývky, neboť se k myším obtížněji dostávají. Důležité je vybrat si vhodné místo s dobrým větrem a výhledem před sebe a do stran. Vyhýbáme se nepřehledným úsekům. Když jsme zaujali místo s dobrým větrem (předpokládaný příchod lišek), nabili si zbraň, přestaneme se pohybovat. Před samotným vábením je třeba 20 - 30 minut zůstat bez pohybu a osobně používám hlavně zaječí vřeštidlo. Počkáme pět až deset minut, a pokud nám liška nepřišla, zavábíme znovu jednou až třikrát, a to hlasitě, s důrazem na konci.

Připravíme se na střelbu tak, abychom zbytečným pohybem přicházející lišku nezradili. Zde děláme hodně chyb, neboť nás liška náhle překvapí a my si ji prudkým pohybem zradíme.

Věřte, že takto zrazená liška se jen velmi obtížně loví. Další velkou chybou je vytrvalé a několikanásobné vábení za sebou.
Lišky reagují na vábení různě. Hladová nebo mladá jde většinou přímo, starší zkušenější přicházejí nepřímo, často si jdou pro vítr nebo vás i obejdou. Nevábíme, pokud liška myškuje v poli, ta je lovem tak zaujata, že je lepší se k ní dostat s dobrým větrem na dostřel. Zaječí vřeštění je slyšet do 2 km, myší pištění 100 až 200 m, ale i šustění oděvu slyší liška do 100 m, to vše záleží od povětrnostních podmínek. Nesmí nás překvapit, že liška k nám postupuje pomalu, dokonce se mi stalo, že myškovala nebo se přiblíží na 60 až 80 m, sedne si a velmi dlouho poslouchá a pozoruje okolí. To nás nesmí vyprovokovat ke zbrklé střelbě. Sedíme klidně, popřípadě ji máme zaměřenou a čekáme, až se k nám pohne na dostřel. Pokud to trvá dlouho, můžeme zkusit jemně jednou až dvakrát zamyškovat. Liška velmi dobře vidí, rozezná nás i za keřem. Opět se vyvarujeme prudkých pohybů.

Vábničky - dnes je na trhu celá řada kvalitních vábniček, jak našich tak zahraničních firem.

Myškovačka - používá se na kratší vzdálenost. Pokud nemáme, postačí nám malá lahvička s korkovou zátkou, případně kouskem polystyrénu zavrzat na okenní tabulku. Ti zkušenější si mohou vyzkoušet vábení pomocí ruky. Ruka zaťatá v pěst (případně otevřená dlaň) a jednoduchým sáním přes rty, podobně jako při líbání, napodobíme myškování, ale i vřeštění králíka případně zajíce. Doporučuji si toto vábení nacvičit v klidu doma a pak postupně ho testovat v terénu.   Oblečení - volíme v několika tenkých vrstvách, hlavně abychom se mohli volně pohybovat. Vrchní část kabátu nebo bundy by neměla být v žádném případě ze šustivého materiálu, nejvhodnější je hubertusovina. Boty nejvhodnější jsou kožené, podšité beránkem. Teplá deka nebo podsedový vak by neměl chybět ve výbavě.

V zimě na sněhu se při vábení maskujeme bílým pláštěm. Na trhu je dostatek různých doplňků, které zpříjemní čekání za nepříznivého počasí, od vyhřívaných rukavic, bot podušek apod.

Při vábení vám může kromě lišky přijít i jiná škodná, od toulavých psů, koček, kun, tchořů, ale i káně, jestřábi, sovy a dokonce černá zvěř. Stává se, že přijdou na vábení i dvě lišky současně. Liška, podobně jako jiná zvěř, značí zásah. Při dobrém zásahu udělá přemet nebo se svalí a zůstane nehybně ležet. Pokud odbíhá se vztyčenou oháňkou, je rovněž dobře střelena. Jestliže po ráně zatočí oháňkou, bývá ztracena, neulovíme-li ji druhou ranou. Má-li přeražené kosti kvílí, po ráně na zadek nebo břicho se kouše do zasaženého místa a pak odbíhá. Toto je nástin mých několikaletých zkušeností v lovu lišek vábením, o které jsem se chtěl s vámi podělit.

Zdeněk Kotek


#Liška, #Lovecké stezky, Hunting Rifles, Kulovnice, Lovu zdar!, Myslivecké ráno

Nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit? #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

Černá zvěř na vnadišti v lese

V minulých letech, kdy se na podzim, po sklizni polních plodin a zejména kukuřice, divočáci vrátili do lesa, tak jsme konstatovali, jak jsou tlupy prostříleny. Dospělým, našim známým bachyním, chyběla selata. 

Pozorovali jsme i velký úbytek lončáků...

V posledních dvou či třech letech je tomu naopak. Divočáci se vrátí do lesa a začnou pravidelně navštěvovat vnadiště, ale chybí dospělé bachyně. A skutečně to bývaly opravdu velké bachyně. Nepíšu zde o bachyních lončačkách. V lese se nám pak pohybují a vnadiště navštěvují početné, i dvacetihlavé, tlupy různě velikých selat bez jediného dospělého kusu. Z loveckého hlediska by se dalo říct, že nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit.

Když se nad tím ale zamyslím, tak právě tady vidím velký problém. Dospělé starší bachyně vodí méně selat než třeba bachyně dvouleté. Metají také dřív. Lončačky metají třeba i v červnu a vodí i osm selat. A i kdyby metaly selat méně, tak množství metaných selat se násobí počtem těchto mladých bachyněk. Tato selata dospívají později a také později jdou do chrutí, které pak probíhá celoročně. Při pozorování výše vzpomenutých početných tlup selat, je možné sledovat zvýšený zájem kňourků o bachyňky - sourozence, které už jdou do chrutí. Pokud vezmu poměr pohlaví 50/50, tak například z dvacetičlenné tlupy, pokud nebudou odloveny, půjde deset bachyněk do chrutí. A tady začíná ta geometrická řada množení.

Ze znalosti a zkušeností z fungování mysliveckých sdružení si umím vysvětlit i tento současný stav. Dříve se lovu divočáků v mysliveckých sdruženích věnovalo jen několik členů. Ti ostatní, kteří nebyli ochotni obětovat čas a sedět po večerech a nocích na posedech, na členských schůzích odhlasovali, že lovci patří jen sele, větší kus se musí rozdělit. To zase motivovalo lovce, aby stříleli selata. Nyní se ve sdruženích věnuje lovu divočáků velká část členů. Dokonce mezi sebou v počtu ulovených divočáků soutěží. Motivací je pro ně opět zvěřina, ale už bez rozdílu, zda se jedná o sele nebo starší kus. Zobecňuji a nechci se dotknout těch, pro které je motivací lovecká vášeň nebo zodpovědnost při plnění plánu lovu. Pokud je motivací zvěřina a lovíme všichni, lovíme pro sebe, tak platí zásada, proč bychom lovili selata, když si můžeme rozporcovat domů do mrazáku třeba i metrákový kus.

Divočák neboli Prase divoké
Tady nastupuje i další faktor a to je neznalost. Málokterý z těchto myslivců zná něco bližšího o divočácích. On pouze vidí hřbet divočáka nad mladou pšenicí a má zájem ulovit. Jemu je jedno, že ulovil vodící bachyni, protože selata v pšenici neviděl. Možná ani sám nepozná, že ulovil vodící bachyni a pokud ano, tak se uklidní tím, že někde četl, že osiřelých selat se ujme jiná bachyně. To je však naprostý nesmysl. Selata, která jsou ještě odkázána na mateřské mléko, pak hynou. Smutné je, že je nalézáme uhynulá na vnadištích, kam byla zvyklá se svojí mámou chodit. Selata, která již nebyla zcela závislá na mateřském mléce, si pak vytváří svoje tlupy a živoří. Zdržují se na jednom místě, kde nejsnadněji najdou potravu. To potom je ten lán pšenice, kde způsobují značné škody. Nezbývá jim však nic jiného, protože tlupa, kde jsou vodící bachyně, je nepřijme a odhání je.

Nemalým problémem je také to, že ani řada mysliveckých hospodářů nevede myslivce ve sdruženích ke správnému lovu. Někdy je to samotná jejich neznalost, anebo jednají pod tlakem členské schůze. Například myslivecký hospodář, který si dovolil jednat podle zákona a vytkl myslivci ulovení dospělého kňoura, jehož lov nebyl v dané honitbě povolen, byl členskou schůzí odvolán z funkce. Proto si řada mysliveckých hospodářů situaci zjednodušuje, a to tak, že malý divočák je sele a každý větší či velký divočák je pak lončák. Sám jsem se o takovém jednání přesvědčil. Viděl jsem sekáče, o kterém lovec i jeho myslivecký hospodář tvrdili, že to je lončák. Zažil jsem i to, že podle čísla plomby bylo vykázáno sele, přitom plomba byla upevněna na uloveném starém kňourovi. Poznal jsem i myslivecké hospodáře, kteří o divočácích hovořili jako o škodné a nabádali myslivce, aby stříleli všechno a to podle zásady „čím větší, tím lepší“.

Stejně tak, jako píši o bachyních, bych mohl psát o kňourech. V honitbě vždy máme nějakého staršího kňoura. Měli jsme i skutečně velké a staré. Potkávali jsme je, věděli jsme, kde zalehávají a oni svá místa nemění. Jeden z nich měl zvláštní, atypickou stopu. Už se v honitbě nezdržuje a nevěřím, že by zabloudil. Určitě se na hlášence o odlovu zvěře objevil jako sele nebo možná ani vykázán nebyl.
Kolem problémů s divočáky stále chodíme jako kolem hrnce s horkou kaší. Ten problém za nás nikdo nevyřeší. To musíme vyřešit sami. Předně si musíme přestat lhát. Zaměřit lov do kategorie mladých divočáků, tedy selat a lončáků. A to skutečně, ne jen administrativně, jak se to děje dosud. Zásadně šetřit dospělé bachyně, a to nejen vedoucí, jak je to v článcích doporučováno. Když se tlupa rozejde po lese nebo v lánu obilí, tak málokdo pozná, která bachyně je vodící, natož vedoucí.

Zákon umožňuje lov bachyní v době jejich lovu bez omezení, ale skutečně vezměme rozum do hrsti a začněme s divočáky hospodařit. Jinak si budeme stále lhát a říkat, my za to nemůžeme. Nic nám nepomohou prázdné diskuse o množství divočáků, o obtížnosti jejich lovu nebo o způsobech zemědělského hospodaření na aktivech mysliveckých hospodářů.

JUDr Milan Hüttner


#Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř?

Černá zvěř
Zajímavě o vábení také píše zkušený myslivec na sociální síti o myslivosti. Dobrá zkušenost co stojí za úvahu. Jak na to?


VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř, já ji používám a protože jsem měl několik dotazů co a jak, rozhodl jsem se podělit o informace užití vábničky na černou


Obecně jsem na vábničku dlouho moc nevěřil, tedy co se černé týče, dostal jsem ji k narozeninám od bratra a dlouho ležela v polici ladem, i když se lovu černé věnuji často, použít vábničku mě napadlo až před třemi roky. Jak vábit je otázka číslo jedna, návodů co a jak je plný internet, proto se rozepíšu o užití vábničky z mojí praxe. Máme lesní honitbu, černá se zde vyskytuje, ale jak už to tak bývá, jak se zvedne řepka a ostatní, stěhují se do lánů a klidu, lovím ve vysokém bukovém lese, kde probíhá těžba postupně a dbá se na přirozené zmlazení, proto je v těchto místech les dobře přehledný. To ale prasátkům moc nevyhovuje, jak všichni víte, do vysokého se jim moc nechce, zvlášť za měsíčku, kdy jde na ně dobře vidět. Nedaleko v smrkovém pásu mají kaliště, na opačné straně lesa pak porosty mladého jasanu, oba tyto lesní pruhy využívá černá při přecházení do jiných lokalit. I když mám nedaleko dvě vnadiště, často je problém černou ,,dostat" a nalákat do vysokého.

Proto jsem se rozhodl vyzkoušet vábničku, používám vábničku značky Hubertus. Nutno předně napsat, že černá rozhodně nepřicválá na zavolanou, jak to třeba známe při vábení srnčí. Vábení černé je dost individuální záležitost, ale obecně ze zkušenosti platí hlavně na lončáky a selata, což je ve většině případů cílová skupina zvěře k lovu. Při příchodu na posed- kazatelnu počkám, minimálně hodinu, než začnu vábit, ideální je, jsou-li prasata v dálce slyšet. Dají se přitáhnout opravdu z velké dálky a tak i hlasitost vábení může být větší, nebál bych se zavábit opravdu nahlas, v lese se zvuk dost rozbije o stromy, na poli u plodiny bych byl opatrnější. Nejdřív vábím opravdu hlasitě s asi 10 min. přestávkami, ideální je napodobit šťouchání prasat s typickým kvikotem, když se perou o potravu.
Kňourek se koupe...

 Další důležitou věcí je poslouchat, zda se prasata blíží a dle toho vábení ztišit a prodloužit přestávky mezi vábením. Čím jsou blíž, tím vábím méně a jen takové to krátké spokojené pochrochtnutí, to bohatě stačí na to, abych prasatům ukázal směr, taky vábím jen když se dají do pohybu, nebo začnou buchtovat, tak přesně neví, odkud chrochtání jde, dokážou totiž dost dobře poznat, že zvuk se šíří ze shora, tedy z kazatelny. Taky vábím, pokud to jde, vykloněný ze střílny, protože se jednak zvuk lépe šíří a nedělá dutou ozvěnu,jako kdybych vábil uvnitř. Když už jsou prasata vidět a vylezou z krytu, nevábím vůbec, vnadiště navětří a poté lovím, první vždy vybíhají nejmladší kusy, pak lončáci a ostatní dospělá zvěř. Pokud zavábíte, když už jsou prasata na místě, zradíte je, proto, když jsou na odchodu, je lépe je nechat odejít na větší vzdálenost a pak teprve zase začnu vábit. Dají se tak prasata několikrát otočit a dokonce někdy i po výstřelu a ulovení kusu uklidnit tak, že se vrátí zpět! To ale neplatí vždy.

 Na vábení nejméně reagují vodící bachyně. Myslím si, že je to proto, že nerady vyhledávají ostatní tlupy cizích prasat, když mají selata. Raději se drží v té vlastní. Kňour přijde snad jen v době chrutí, dobře se tak dají navábit i osamocené kusy, např. zraněné a proto je nutnost je ulovit, jsou ale mnohem více opatrní a často mají potřebu se zastavit a jistit, obecně při vábení dokáží prasata stát i několik minut, až se mi kolikrát zdálo, že snad neslyšně odešly, ale ony jen tiše čekají, odkud to že na ně někdo chrochtá. Doporučuji si taky nastudovat zvukové projevy prasátek, které si spokojeně pochrochtávají a pak to aplikovat v praxi na vábničku, ostatně to už musel slyšet každý, kdo černou loví. I pomlaskávaní je třeba trénovat, to užívám ale jen když jsou prasata ještě daleko. Další věc mnou zjištěná, je vábit v rukavicích, jednak nejdou vidět v noci naše bílé ruce, které se hýbou, jak člověk vábí do všech směrů a hlavně zvuk tlumený rukou v rukavici mi přijde mnohem přirozenější, než když je ruka holá a zvuk z vábničky moc ostrý.

Pozor na ucpání vábničky při vábení, zvuk co z toho vyjde poctivě zažene všechnu černou v okolí. Vábničku mám na šňůrce, aby mi nehapala při vábení dolů. Když bych měl hodnotit vábničku obecně, má jednu velikou výhodu. A to, že ji nikdo moc nepoužívá a tím pádem ji prasata neznají, já jí na lov beru pravidelně a užívám, i když prasata ani neslyším. Ve většině případů dojdou na dostřel, nebo se alespoň z velké dálky přiblíží. Že to funguje, jsem si dokázal i mimo místa vnadiště, aby se nedalo říct, že prasata ,,jen"dojdou za potravou. Je to zajímavý způsob lovu, který hlavně oživí klasickou někdy nudnou čekanou v naději dojdou - nedojdou.

 Všem doporučuji vyzkoušet a přeji lovu zdar!

PS: V případě, že se vám prasata nedaří navábit, vábnička perfektně poslouží k odehnání turistů, houbařů a hledačů s detektorem a ostatních nezvaných hostů. (vyzkoušeno).

Jirka Sergi Pytela


#Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

Zajíc polní. Zajíc, Drobná zvěř, #Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem. Co víme o „obyčejném“ zajíci?

Zajíc polní 
Jak vlastně vnímáme zajíce?

 Ano, jsme-li na čekané, jako první se v trávě objeví zajíci. Jejich dlouhé slechy a zvídavé hlavy. Signalizují počátek pohybu zvěře, mnohdy předznamenávají její samotný příchod. Odhopkají a my čekáme na tu svoji „velkou“ zvěř. Na tu, jejímiž životními projevy se pečlivě zaobíráme, známe každou nuanci jejích hlasů, pohybů, máme zmapovanou téměř každou minutu jejího denního režimu.

Co však víme o „obyčejném“ zajíci? Možná jen vnímáme jejich pohyb při podzimních honech, kdy vybíhají před hlavněmi brokovnic, vyskakují před vystavujícími ohaři, případně mizí pod příkrovem bělostného prašanu… a dohadujeme se, na jakou vzdálenost vystřelit, jak předsadit. Ten obyčejný zajíc by si ale zasloužil víc.


##Lovecké stezky, Drobná zvěř, Lovy fotoaparátem, Zajíc, Lovu zdar!, Zvěřina a kuchyně myslivce

MŮJ SRNEC. Beru do ruky smrkový úlomek a vkládám ho srnci do svíráku. Asi čtvrt hodiny stojím u srnce s kloboukem na hrudi poslední stráž. Vítr na chvíli utichá...

Cesta je dlouhá, slunce je ještě vysoko nad obzorem. V duchu vzpomínám na bulkaře, kterého jsem ulovil dva dny před tím a na chvíle s tímto zážitkem spojené.
 Na louku vyskočil srnec.
 Cesta rychle ubíhá a za chvíli už stojím pod starým posedem na třech mohutných smrcích. Tyto smrky stojí uprostřed louky, která je obklopená lesem. 
Místo jako z pohádky. 
Usedám na posed a užívám si dění v přírodě. Odněkud zleva se ozývá typický zvuk káně, kolem se mihli dva hřivnáči, kteří usedli na jeden ze smrků na němž jsem seděl. Zřejmě tu netušili nečekaného návštěvníka.
Po chvíli vidím, jak se na rohu lesa hýbají větve. Že by vytloukal srnec? K mému překvapení na louku vyšla daněla a zřejmě její loňské daňče. Docela mě to překvapilo, protože daňčí zvěř se v naší honitbě vyskytuje jen zřídka a v tuto roční dobu je setkání s touto zvěří spíše náhodou. Daněla stála v pozdně odpoledním, planoucím, ostrém slunci a obezřetně sledovala situaci. Bohužel je dnes mým nepřítelem číslo jedna vítr a tak zanedlouho vidím danělu jak mizí do krytu lesa se vztyčenou kelkou, typickým znakem této zvěře, pokud se cítí v ohrožení. Sedím dál a ze zamyšlení mě vyvedl až dusot, který se blížil přímo ke mně.

 Na louku vyskočil srnec. Byl to nádherný asi tak pětiletý šesterák s krásným, černým bohatě perleným parožím. Srnec se stále otáčel zpět k lesu a jistil. Nechápal jsem. Přece mě nemůže cítit, vítr jde přímo od něj ke mně. Náhle z lesa vyskočil další srnec a šesteráka zahnal. Co to může být za soka, když před ním takový srnec utíká? Rychle beru dalekohled. Byl to nádherný srnec s mohutným a krátkým krkem, s barvou, která byla výrazně světlejší než barva šesteráka. Na hlavě se mu blýskaly pouze dvě špice, které značně převyšovaly jeho slecha. 

Srnec zcela určitě třetí věkové třídy. V hlavě mám velké dilema. Střílet nebo ne? Takový srnec se nevidí každý den a o tom jestli byl odstřelový nebylo pochyb. Na druhé straně jsem před dvěma dny ulovil bulkaře a nechtěl jsem po tak krátké době znovu střílet. Je pravda, že každý myslivec má přemýšlet a nejednat zbrkle. Jenže to se snadno řekne, ale když před vámi stojí takový srnec.! Než jsem si to rozmyslel, zvěř to řeší za mě a nenávratně mizí v houští. Louka je opět prázdná. Teď je ta pravá chvíle si to celé promyslet v klidu. Něco mi říká, že jsem udělal správně. Ono by to bylo moc jednoduché, přijít na posed a hned napoprvé ulovit takového srnce. Do tmy mi vyšli na louku ještě asi tři srny a dva srnci mladíci. Nicméně já byl v mysli stále se srncem, který mi nedával možnost, abych na něj zapomněl. Tma se začala pomalu rozprostírat nad loukami, a tak jsem se rozhodl dnešní čekanou ukončit. Vybíjím kulovnici a pomalu se vydávám na zpáteční cestu. 
.....ale když před vámi stojí takový srnec.! 
V místě, které se jmenuje U Kulového mostu se setkávám s bratrem. "Tak co?", zněla jeho první slova. Vše jsem mu vyprávěl. "Měl jsem střílet?" "Co myslíš?" "Měl!" Odpověď, kterou jsem vážně slyšet nechtěl, ačkoliv jsem ji čekal. Asi ano, ale vážně jsem nechtěl nic uspěchat. Vše si v klidu rozmyslím a zítra se sem opět určitě půjdu podívat.
Druhý den jsem se měl učit. Ale jak? Vůbec mi to do hlavy nelezlo. Jak se mám soustředit na počítání nějakých diferenciálních rovnic, když mám v revíru takového srnce! Nemohl jsem dočkat večera. Hodiny a minuty se vlekly strašně pomalu. Konečně je čas odjezdu. Bratra vysazuji dnes jinde a s upřímným popřáním dobrého lovu spěchám ke třem smrkům. Jdu raději o něco dříve, abych třeba srnce nezradil. Takový "starý pardál" bude jistě velice opatrný a nechci ponechat nic náhodě. Spěchám k posedu. Když jsem od něj asi sto padesát metrů, ztuhnu. Přímo před posedem je kus srnčího a pase se. Beru dalekohled, který mě ujišťuje, že je to srna. Uklidnil jsem divoce bijící srdce a pokračoval směrem k ní. Bohužel mi uštědřila ne moc příjemný koncert, který žádný myslivec neslyší rád. Je pod mrakem. Ani ptačí zpěv není takový jako včera. Vše je moc klidné, bez pohybu. Nicméně si neustále opakuji, že takový starý srnec bude mít stálé teritorium a že bude určitě někde poblíž. Na louku přihopkali dva ušáci. Bylo pěkné a příjemné pozorovat je při jejich dovádění. V rohu louky se náhle objevila rezavá skvrna. Je tu. Ale z prvního nadšení mě vyvedl můj dalekohled. Byl to asi tříletý nadějný šesterák a hned za ním vycházela srna. Pomalu se šeřilo a viditelnost se stále zhoršovala. V rohu louky jsem uviděl siluetu srnčí zvěře. 

Kde se tam vzala? Vůbec jsem neviděl jak přichází. Byl to srnec. Hlavu měl bílou, jako by ji měl zasněženou. Přečíst tohoto srnce znemožňovala přicházející tma. Žádný mladík to nebyl. Nicméně na jeho paroží jsem viděl výsadu. Určitě to nebyl ten můj. To byl špičák. To vím určitě.
Z dálky se ozval výstřel. Že by brácha? Bylo to tím směrem. Nebo ne? Najednou druhý výstřel. Vypadá to, že je to on. Co mohl střílet? Srnec to asi nebyl, protože už byla tma. Asi liška nebo prase. Vrnění kapsy, způsobené mým mobilem mi hned odpovědělo na mé otázky. Zpráva: "Přijeď k silážním jamám a vezmi baterku." Bylo mi jasné, že když chce baterku, tak to nebude jednoduché. Sedám do auta a jedu na dané místo. U silážních jam už stojí brácha s úsměvem na tváři a u nohou mu leží asi třicetikilový lončák. Druhého jsme dohledali až ráno s velkou pomocí Lovky, fenky německého krátkosrstého ohaře. 

Aspoň jeden z nás měl včera úspěch. Brácha střelil, ale co já? Co můj srnec? Dneska to půjdu zkusit znovu. Byl bych rád, kdyby tentokrát on popřál "Lovu zdar" mně. Večer opět usedám na tři smrky a s napětím čekám. Jakmile se z lesa vynoří rezavá postava srnčí zvěře, srdce mi skočí až do krku. Vždy to má ale stejný scénář - beru dalekohled a vidím, že je to srna, nebo jiný srnec. Ach jo, kde jsi? Tma opět zesiluje a poslední naděje mizí s bekáním srny, která mi přišla na vítr.
Ani další den jsem to vzdát nechtěl. Brácha jde se mnou, prý chce vidět toho srnce, který mi nedá spát. Bohužel to dopadlo tak, jako ve dnech předchozích. Srnčího jsme viděli dost, ale "můj srnec" nikde. "Běž to zkusit jinam, na jiný posed," říká Vašek. Proč ne? Další den usedám na posed nedaleko.
ale co můj srnec, kde může být? 
Pod posedem bublá potok a já v naději sleduji okraj lesa. Po minulých dnech už si nedávám moc šancí. Měl jsem pravdu. Opět nic. Tak to šlo téměř večer za večerem. Vystřídal jsem spoustu míst a zákoutí, kde by se mohl "můj srnec" zdržovat, ale vypadalo to, jako by se po něm slehla zem. Dny ubíhaly, zkoušky jsem měl již hotové. Začal jsem chodit i na ranní čekané, avšak po srnci nebylo ani nejmenší památky. Je pravda, že během té doby jsem zažil spoustu nevšedních mysliveckých zážitků a několik loveckých úspěchů, ale co můj srnec, kde může být? Tato otázka mě trápila dlouhou dobu. Už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že srnec už v naší honitbě není. Poslední naděje pro mě byla říje. Bohužel ve druhé půli července se mi naskytla pracovní nabídka v zahraničí, kterou jsem nemohl odmítnout. Vrátil jsem se druhého srpna. Ihned jsem se informoval od kolegy, jak probíhá srnčí říje. Když mi sdělil, že seděl poblíž tří smrků a při čekané na divočáky připískal starého světlého špičáka, krve by se ve mně nedořezal. Nestřílel prý jen proto, že čekal na divočáky. Je tu. Je to on. O tom jsem nepochyboval ani vteřinu. 

Večer sedím na posedu poblíž pšeničného lánu. Beru vábničku a jemně zapískám do okolí. V tom se začne rozrážet pšenice a přímo k posedu se řítí srnec jako mířená střela. Na hlavě vidím, že na parůžkách má výsady. Není to on. Srnec, asi tak tříletý šesterák, pobíhá okolo posedu, natahuje větrník a mlsně hledá říjící srnku. Asi po pěti minutách ho to však přestává bavit a odbíhá zpět do krytu. Tato čekaná také nepřinesla úspěch v podobě mého srnce. Alespoň ho vidět, klidně i v dálce... Bohužel, má přání vyslyšena nebyla.
Opět jsem chodil každý den do lesa a celou říji jsem podřídil jen a jen tomuto srnci. Bohužel on o mě zájem evidentně neměl. Už jsem byl zoufalý. Nicméně jsem se nevzdával. Když už mi nemá být souzený, tak ať má moje dušička klid, že jsem udělal vše, co jsem mohl.
 
Sedím opět na posedu u potoka. Vašek asi o tři sta metrů nade mnou. Viděl jsem několik kusů srnčího a téměř ve tmě proběhla v dálce po louce liška. Mnohem důležitější však bylo to, co mi řekl brácha. Viděl ho. Chodil mu okolo posedu ve vzdálenosti asi padesáti metrů. Podle popisu to byl on. Já věděl, že chvíle našeho setkání se blíží. Důležité bylo, že tu stále je, a že ho říje nezavála někam jinam. Ráno sedím na posedu, kde byl včera Vašek. Bohužel, žádné překvapení se nekonalo. Slézám z posedu a postupuji šoulákem dolů na louky ke třem smrkům. Zastavil mě dusot a charakteristické frkání srny. Blížila se mým směrem, pronásledovaná srncem. V dalekohledu obeznávám špičáka, ale tentokrát jsem byl nezvykle klidný. Měl tenký, dlouhý krk, kratší paroží. Byl to velice nadějný roční srnec. Tak zase nic.
Posed v této lokalitě - U Zelené boudy jsem navštívil ještě několikrát. Nicméně říje už pomalu končila, srnci už na pískání téměř nereagovali. Jen tu a tam ještě nějaký mladík přiběhl v domnění, že zde nalezne nějakou nezadanou nevěstu. 
Že by liška? Beru dalekohled. Srnec.

Na kalendáři se objevilo datum devátého srpna. Od rána vytrvale prší. Dneska je asi s večerní čekanou konec. Nicméně naděje umírá poslední. A opravdu. Po obědě se vyjasňuje a vysvitá slunce. Večer opět sedám do auta a stavuji se pro bráchu. Ten nebyl kupodivu připraven, nebyl oblečen. "Co je? Ty dneska nejdeš?" "Nejdu, jsem dneska nějak utahaný". Popřál mi Lovu zdar a já vyrazil do revíru sám. Byl krásný podvečer, foukal mírný vánek, v trávě se třpytily kapky deště, kterými prosvítaly sluneční paprsky. Kapky vody se kutálely po tvrdých bukových listech. Ptáci zpívali nejrůznější melodie.
Auto jsem zaparkoval na tradičním místě. Beru kulovnici, dalekohled a jdu asi kilometr po cestě mezi lesem a poli. Opět se mi naskytl pohled na zelené džbánské louky. Dnes jsem si chtěl jít stoupnout k malé loučce nedaleko tří smrků. Jdu prostředkem louky a vycházím nad terénní vlnu, která tvoří výrazný přírodní prvek tohoto místa. Co to tam je rezavého? Že by liška? Beru dalekohled. Srnec. Leží si na louce jako by nic. Strnul jsem. Teď to bylo opravdové. Je to on! Poznal jsem ho ve vteřině a to i přesto, že byl ode mne asi tak dvě stě metrů. Srdce se mi rozbušilo tak, že bych ze sebe nevykoktal ani hlásku. Vždyť je to naše druhé setkání. Co teď? Pomalu se vzpamatovávám. Srnec nadále majestátně leží a kolem něho se popásá srna. Vracím se zpět přikrčen a pokouším se mu nadejít lesem. Opatrně našlapuji. Připadá mi, že každý krok je slyšet na míle daleko. Každou větvičku překračuji a v duši doufám, že tam srnec vydrží. Čím více se přibližuji, tím více jsem nervózní. Přicházím na malou mýtinku a dále se musím plížit. Zoufalá situace si vyžaduje zoufalé činy. 

Doplazím se až na její okraj a opatrně rozhrnuji trávu. Chvíle napětí. Srnec nikde. To snad ne! Vždyť jsem si dával takový pozor. Po chvíli vidím hlavu srny na kraji pšeničného lánu, asi osmdesát metrů od mého stanoviště. Po chvíli se tam objeví i hlava mého srnce, ale byla vidět jen slecha a jeho typické parůžky. K mému překvapení však po chvíli odchází pšenicí směrem ode mne. Jen srna tam zůstala. Nedalo se nic dělat. Celý večer jsem vydržel ležet pod smrkovou větví na kraji mýtinky. Vítr se proháněl ve vršcích stromů a mně se hlavou honily nejrůznější myšlenky. Asi po dvou hodinách se začalo šeřit a naděje se pomalu rozplývaly. Když jsem náhle v šeru uviděl, jak se pšenicí prodírá srnčí hlava. Byl to srnec, ale jestli špičák, to jsem si jistý nebyl. Přibližoval se velice pomalu. Tma narůstala. Něco mi říkalo, že je to on, pomalu vyšel na louku asi ve vzdálenosti sto dvaceti metrů. 

Podle postavy je to můj srnec. Ujistil jsem se, že to tak skutečně je. Kulovnici mám opřenou o dalekohled, srnce v kříži. S ranou stále vyčkávám. Ve vzdálenosti asi sta metrů se zastavil a to už byla poměrně velká tma. Začal jistit směrem ke mně. Musím si pospíšit, uvědomuji si. Vždyť naše třetí setkání se už nemusí konat. Kříž mu umisťuji na hruď a s krátkým a upřímným slovem "promiň" lehce tisknu spoušť. Burácející výstřel na okamžik přehlušil kouzlo přicházející noci. Srnec zůstává ležet ve voňavé trávě, v té, která mu během jeho dlouhého života byla mnohokrát zdrojem potravy, v té, která mu byla úkrytem před dotěrnými komáry. Teď v ní bezmocně leží a jeho život pomalu vyprchává z mohutného těla. Čekám asi čtvrt hodiny a pomalu jdu k němu. Po třiceti šesti čekaných, věnovaných tomuto srnci, konečně přišla ta chvíle. Chvíle, na kterou každý myslivec čeká. Beru jeho šedou hlavu do svých dlaní a mám zvlhlé oči. Na jednu stranu jsem velice šťastný, na druhou jsem si vědom, že končí velký příběh, příběh myslivce a srnce. Už nikdy nebudu s napětím čekat jeho příchod.
Beru do ruky smrkový úlomek a vkládám ho srnci do svíráku. Asi čtvrt hodiny stojím u srnce s kloboukem na hrudi poslední stráž. Vítr na chvíli utichá, jako by i samotná příroda se loučila s jedním ze svých tvorů, kterého jsem násilně vyrval z jejího lůna. Tma se již spustila na zem a těsně nad lesem vyšel z prořídlých oblaků měsíc. Děkuji svatém Hubertovi za zážitek a v myšlenkách si přehrávám celý příběh spjatý s tímto srncem.

#Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnec, Pravidla lovu srnčí zvěře, Lovu zdar!, Způsoby lovu a historie.

Ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Lovecké právo. První kule, poslední brok. Myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou.

Černá zvěř
ÚLOMKY

Úlomky, ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Je jich několik druhů a používají se při různých příležitostech. Nejčastěji se používá tak zvaný třívýhonkový úlomek, to jest koncové rozvětvení větvičky o třech výhoncích. Jeden takový úlomek vsune lovec trofejové zvěři do svíráku - u srstnaté zvěře, do klovce - u pernaté zvěře. Jde o symbolický poslední hryz či poslední zob rodné honitby. Existuje přesný výčet zvěře, u které se jí vzdává takto poslední pocta, v naprosté většině je to zvěř, spárkatá. Dravé zvěři se tento úlomek nedává. Druhý třívýhonkový úlomek si úspěšný lovec vetkne za klobouk na znamení úspěšného lovu. Další druhy úlomků - jednovýhonkový a pětivýhonkový - se používají dnes již zřídka.

ZÁLOMKY

Od úlomků nutno odlišovat zálomky. Jejich používáním se lovci dorozumívali jako němou mysliveckou mluvou již v dávných dobách. Nezasvěcení těmto znamením nerozuměli. Zálomky jsou rovněž větvičky uříznuté, ulomené, někdy pouze nalomené či zalomené, kterými značíme určitá místa jako například stanoviště lovce, nástřel, tedy místo, kde stála zvěř v okamžiku výstřelu, upozorňující na nějaké zařízení, něco přikazují či zakazují. Větvičky bývají různé velikosti, rozličně upravené, vše to se řídí stanovenými pravidly.

Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu". Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu.
Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že úlovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající.

Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie.

Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům.

K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu počítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".

#Pravidla lovu srnčí zvěře, Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké stezky, Lovu zdar!, Způsoby lovu a historie, Společné lovy, 

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

.22LR #Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů Africký mor Aglomerace aktivity radosti a milování života Akutrauma Amerika Anatomie jelena Aport Balistika Bažant Bažant pečený Beatiful Nature Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Bramborníček hnědý - Saxicola rubetra Brenneke broková dvojka broková kozlice Bukač velký Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Cviky poslušnosti Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dosled Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idaho Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jeřáb Jestřáb lesní Jezevec Jižní Amerika John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý KAMZÍK HORSKÝ Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí ragů Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný krimi Kritické myšlení Krkavec velký Krkonošské pohádky Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Křivka obecná Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na daňky Lov na jelena Lov na lišku LOV NA SRNCE lov na vlky Lov ve svobodném světě LOVEC BŘÍDIL Lovecká optika Lovecká vášeň Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké video Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu a přírodě zdar! Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen myslivec Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivecký soud Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák New Zealand O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Ondatra Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti otrava Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Peregrine falcon Pernatá zvěř pes Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři Příhody z loveckého batohu Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Pstruh pečený Psychopati Ptáci Puškohledy Puštík obecný Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Raroh Red Deer Cam Reklama a lov Roček Roháč obecný Ruger’s M77 RSI Ryby Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sekáč Sele prasete divokého Shozy Siga Skorec vodní Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slípka zelenonohá Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí játra Srnčí na kořenové zelenině pečené v troubě a houskový knedlík Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví Střízlík obecný sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýc rousný Sýkorky Synantropie Sysel Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Trubači Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď úmrtí Upíři USA Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky VIDLÁK Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Výřad Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Yukon Photon XT/RT Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Značení zvěře Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

Vybraný příspěvek

SRNEČEK A LES. Starší srnci začínají shazovat paroží, mladší až v prosinci!

SRNEČEK A LES

HUNTING

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...