Zobrazují se příspěvky se štítkemLovecké stezky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLovecké stezky. Zobrazit všechny příspěvky

LOVECTVÍ V ANTICE #Lovecké stezky, Pernatá zvěř, Vysoká zvěř, Zajíc, Drobná zvěř, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Obory a zvěř, Zvěřina

Na lišky byly pořádány štvanice na koních
 se psy nebo byly lapány do sítí. 

Pro antické Řeky byl lov méně zábavou či sportem


 více školou k pěstování charakteru a fyzické zdatnosti, výchovou bojovníků. Římané viděli v lovu většinou zábavu, zážitek. Samozřejmě se lov uskutečňoval také pro obživu, k získání zvěřiny a kůží či kožešin na oděv, k zneškodnění zvěře působící škody na pozemcích či dobytku, za účelem odchytu živé zvěře z důvodu chovatelských, a ve starém Římě pak s cílem získání živé zvěře k zábavám pořádaným v amfiteátrech.
Pokud se týče provozování lovu, neexistovala nějaká zákonná ustanovení. Mohl lovit kdokoliv a kdekoliv, avšak každý majitel půdy měl právo zabránit komukoliv vstup na ni. Zvěř patřila tomu, kdo ji složil, ať na půdě vlastní nebo cizí. Etickým příkazem však bylo nepustošit pole a nezneuctívat posvátné prameny a háje. Nebyly stanoveny doby lovu a hájení, nelovilo se však ve dny sváteční. Za nejvhodnější doby k lovu se považovalo na jaře a na podzim ráno, v létě za ranního svítání a za večerního soumraku, v zimě v poledne.
    Lovu se zúčastnila převážně větší společnost lovců, často s rozsáhlým doprovodem loveckých pomocníků, honců. Řekové dávali přednost lovu pěšky, Římané lovu na koních; mezci nesli potřeby k lovu. Nepostradatelní byli lovečtí psi. K základním loveckým potřebám patřilo několik druhů lněných sítí (rozměrná či menší tenata, padací sítě, aj.), sloužících k odchytu a lapání zvěře, které byly přepravovány v kožených brašnách; k tomu potřebné pomůcky - dřevěné sošky s vidlicemi, tažná lana a také zradidla. Dále různá oka, do kterých se zvěř chytala za hlavu nebo za běh. Byly též kopány jámy.
K lovecké výzbroji patřily luk a šípy, několik druhů loveckých oštěpů, házecí dřeva, dlouhý nůž. Připomeňme ještě, že Římané také zvěř chovali; zajíce ve zděných ohradách tzv. leporariích, spárkatou zvěř v oborách, pernatce ve voliérách.
    Lovila se všechna divoce žijící zvířata; zmíníme se však jen o zvěři v našem dnešním slova smyslu.
    Zajíci byli tehdy nejrozšířenější zvěří, jejich lov byl také nejefektivnější. Zvěřina byla pokládána za pochoutku. Tehdejší lovečtí spisovatelé pojednávají o zajíci obšírně po stránce zoologické (včetně různých omylů, např. spí s otevřenými světly), podrobně popisují techniku lovu ve volném poli či v lese, v různých ročních obdobích. Zajíci byli loveni pěšími lovci nebo lovci na koních - štvanicemi pomocí psů, byli naháněni do tenat, lovci po nich vrhali házecí dřeva. Římané nerozlišovali striktně zajíce a divoké králíky; tito byli známí hlavně z tehdejší Hispánie.
    Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice zvěř jelení a zvěř daňčí. Vyskytovala se v lesnatém terénu, šlo o velmi hojný druh zvěře. Lovila se ze sportu a také pro zvěřinu. Zoologické popisy se nevyhnuly různým pověrám (když jelen shodí paroží, tak ho skryje, aby nebylo nalezeno lidmi, má totiž léčivou moc).

Vysoká zvěř byla lovena pomocí sítí a zradidel, štvanicemi na koních se psy, proklána oštěpy, střílena šípy, také chytána za běh do ok s kláty; Římanům nebyly neznámí ani losi.
 Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice
 zvěř jelení a zvěř daňčí.
    O lovu srnčí zvěře nejsou zvláštní zmínky u žádného spisovatele. Byla sice všude, oproti jiným druhům zvěře však ve velmi skrovném počtu. Je to pochopitelné, poněvadž byla potlačována vysokou a černou zvěří, případně pronásledována šelmami, zvláště vlky.
    Černé zvěře byly - vzhledem k rozsáhlým lesním plochám a močálovitým krajinám - bohaté stavy v celém antickém světě. Zoologická pojednání obsahují i mysliveckou latinu, tak např. zbraně rozzuřeného kance jsou tak rozžhaveny, že mohou spálit psům srst. Ostatně složení divočáka platilo vždy za bravurní výkon a antická mytologie popisuje řadu proslulých lovů. Černá zvěř byla lovena pěšími lovci či lovci na koních za pomoci psů, složena zvláštními oštěpy s klipy, naháněna do sítí nebo též chytána do ok s kláty jako zvěř vysoká.
    Z dravé srstnaté zvěře jsou popisovány lovy medvědů, vlků, lišek, pomineme-li exotická zvířata (lvy, tygry, leopardy), která byla lovena v cizích krajích. Rysi byli vzácní. Medvědi se vyskytovali v různých krajinách Řecka, v samotné Itálii a samozřejmě i v jiných končinách římské říše. Ze všech divokých a nebezpečných zvířat, která byla kdy v římském světě lovena, usmrcována nebo lapána živá (pro boje v amfiteátrech), příležitostně též krocena, byli nejznámější právě medvědi. Byli lapáni do jam a sítí, loveni oštěpy, tráveni jedem.
    Všeobecně rozšíření vlci byli svízelí pro chovatele dobytka; napadali též jelení a srnčí zvěř. Byli lapáni do jam, loveni do sítí, tráveni, stříleni šípy. Na lišky byly pořádány štvanice na koních se psy nebo byly lapány do sítí. O drobné dravé zvěři srstnaté jsme nenašli zmínky.

 Pernatá zvěř (ptáci vůbec) se vyskytovala všude ve velkém množství. Ptačí svět rozhojňovali v Řecku a v Itálii ještě tažní ptáci, vyskytující se sezonně. Z dravců byli nejznámější orli. Na četných močálech a vodních plochách nacházeli příznivá stanoviště divoké husy a kachny, volavky, jeřábi, čápi, labutě a další vodní a bahenní ptactvo.
    Bažanty znalo Řecko již v 5.-4. století př. n. l., avšak nebyli příliš rozšířeni. Byli importováni z Kolchidy (oblast jihovýchodně u Černého moře) z krajiny kolem řeky Phasis (odtud pramení také latinský název bažanta). V Římě byli bažanti chováni ve voliérách, jejich zvěřina byla předkládána jako delikatesa jen při slavnostních tabulích.
    Koroptve a křepelky byly ve starém Řecku hojné, do Itálie byly koroptve importovány. Byly zde též vykrmovány ve voliérách nebo cvičeny k bojům; sloužily také jako živá hračka pro děti.
    Hrdličky a kvíčaly byly chovány ve voliérách, po kulinářské stránce byly pokládány za zvláštní lahůdku. Běžný byl chov holubů. Všechny vzpomenuté druhy se ovšem hojně vyskytovaly ve volnosti.
    Havrani, vrány, kavky a straky se těšili přízni jakožto "mluvící ptáci".
    Tetřevi se dostali do Itálie ze severní Evropy přes Alpy; byli chováni též ve voliérách.
    Lov pernaté zvěře se těšil značné přízni. Konal se buď do různých druhů sítí (tenata, padací sítě) případně pomocí volavců nebo čižbou na vějičky s ptačím lepem a do rozličných ok. Rozšířené bylo také sokolnictví.
    Zvěř tehdejší doby byla s oblibou zobrazována ve výtvarném umění. Byla zpodobňována na reliéfech (desky, pomníky, sarkofágy), ve skulpturách, v mozaikách, ojediněle v malbách, na mincích a různých uměleckých předmětech (nádoby, vázy, šperky, aj.).


Doc. MUDr. Jaromír KOVAŘÍK, CSc.

LIŠKA DO PŘÍRODY PATŘÍ...něco si přečtěte a budete překvapeni jak myškuje, když shání potravu pro mladé. Příroda a zvěř to je nedoceněné bohatství....

Liška obecná

S liškou obecnou se setkáme téměř všude



Žije jak v rozsáhlých lesích, tak v lesích menších či polních kulturách.

Není žádnou zvláštností setkat se s liškou i na okrajích velkých měst, kde se také úspěšně rozmnožuje. K životu si vyhrabává nory nebo využívá nor jezevců. Liška patří mezi druhy, které se umí velmi dobře přizpůsobit danému prostředí.  Lišky se páří v nejtužší zimě, v lednu a v únoru. V té době lišáci pronásledují samice. Není výjimkou, že jednu samici honí více samců. Samec, který je samici nejblíže, si dělá hlavní právo na družku a ostatní samce odhání. Proto mezi samci dochází často k potyčkám. K aktu páření pak dochází uvnitř nory. Během léta se liščí pár pomalu rozpadá. Samice odejde s mláďaty od samce do jiné oblasti. Při dalším kaňkování se liška spáruje zase s jiným samcem. Vytvoření páru je utvořeno jen k odchování mláďat pro danou sezonu.    

V dubnu a květnu vrhá samice v noře tři až osm slepých mláďat, o které se svědomitě stará. Nejdříve je jen kojí, a později jim předkládá natrávenou potravu. V této době obstarává potravu i lišák. V období, kdy liška odchovává mláďata, má mnoho starostí se sháněním potravy. V těchto případech se proto vydává na lov i během dne, a tak není výjimkou spatřit ji i v pravé poledne, kdy například na polích či loukách slídí po hraboších. Ti jsou v její potravě zastoupeni ve velké míře. Kdo měl možnost pozorovat lišku při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě mi dá za pravdu, že je to nádherná podívaná. Liška se odrazí všemi čtyřmi najednou, a když zase dopadne na zem, má pod předními běhy uloveného hraboše. Je-li nasycená, tak si s ulovenou kořistí hraje. Hraboše pustí a potom ho znovu chytá. Ovšem v době, kdy má starosti s mláďaty, tak si uloveného hraboše „uloží“ do mordy a jde na další lov. Stejným způsobem loví jiného hraboše, aby ho potom přidala k prvnímu ulovenému ve své mordě. Takto si počíná ještě nějakou dobu, a kdy má již plnou mordu, tak se vydá k noře za svými mláďaty.
 Proto můžeme spatřit lišku, která nese v mordě šest i více ulovených hrabošů najednou. Nikdy je neodkládá, jen další ulovené hraboše stále přidává do mordy. Odrostlejším mláďatům nosí rodiče před noru i živou a poraněnou zvěř, na které se učí lovit a usmrcovat. V srpnu jsou liščata již vyspělá, že se osamostatňují. Na podzim jsou již vzrůstem a zbarvením k nerozeznání od rodičů.    

Liščin jídelníček je jinak velmi pestrý. Sbírá sladké ovoce, z keřů strhává zralé maliny, dovedně si počíná i při sběru borůvek, kdy zuby opatrně otrhává borůvky z větviček. Stejně si počíná i při sběru lesních jahod. Pochoutkou je pro lišky dozrávající oves. To si liška stoupne na zadní, uchopí do mordy hrst klasů a zuby je zdrhne. Mezi zuby ji pak zůstanou jen zrnka, která rozkouše a spolyká.      Na zemi vyhledává brouky a jejich larvy. S chutí vyhrabává hnízda čmeláků nebo vos, aby se dostala na jejich chutné larvy. Dále najdeme v jejím jídelníčku různé obratlovce či drobné obojživelníky. V závislosti na množství potravy může liška za jedinou noc urazit až osmnáct kilometrů.

Zajímavé je, že liška může ulovit i lasičku či tchoře, ale tuto kořist jen usmrtí a nekonzumuje. Pozoroval jsem souboj lišky s tchořem. Tchoř se snažil utéct, ale pak jen na dotěrnou lišku cenil zuby a bránil se jejím útokům. Liška ho stále vytlačovala z bojiště a po chvíli se jí podařilo ho zakousnout. Usmrceného tchoře nechala bez povšimnutí ležet na zemi a odešla.    

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich. Tyto vlastnosti z ní  dělají úspěšné lovce. Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li  dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst.  Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.    

Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.

  Jaromír ZUMR st.

ZAJÍC. Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a vyhopkal z lesa zajíc.

Zajíc polní

Začíná se pomalu rozednívat a na východě rudne obloha. 


Co nevidět sluneční zář zaplaví rozespalou krajinu. Je ještě chladno, paní Zima teprve nedávno, ale pohasínající hvězdy věští, že bude krásný den. Dýchám plnými doušky jarní vzduch prosycený vůní probouzející se země. Každý rok se to opakuje a pokaždé to ve mně zanechá pocit něčeho zvláštního a neskutečně krásného.

Srovnávám si pušku na rameni a dalekohledem bedlivě obhlížím louku před sebou. Zatím nikde nevidím žádnou zvěř. S prvními paprsky vycházejícího slunce se začíná probouzet i zpěvné ptactvo. Koncert započal nedaleko ode mne ve svém černém fráčku Mistr kos, co se usadil na vrcholku pomaloučku rašícího lískového keře. Jeho zpěv chytá přímo za srdíčko. Zastavuji se a nehybně naslouchám. Po chvíli se k němu přidávají i další ptačí sólisté a les už ožívá celým opeřeným orchestrem. Samozřejmě - chybět v něm nemohou všudepřítomné sojky plné páskované modři v peříčcích svých letek. 

Už vůbec nelituji toho, že jsem si ráno přivstala. Ba naopak. Boty mám svrchu smáčené od chladivé ranní rosy, která omývá čerstvě rostoucí zeleň louky, ale uvnitř mám pěkně teploučko. Docházím pomalu ke staré kazatelně. Žebřík je ještě vlhký, klouzavý a tak nahoru lezu velmi opatrně. Otvírám petlici dvířek a vstupuji dovnitř. Pušku stavím do rohu kazatelny, dnes ji mám sebou více méně ze zvyku než se záměrem lovit. Že by přišla liška či divočák nepředpokládám. Usedám na lavičku a dělám si pohodlí. Potichu otevírám okénko a nechávám na sebe proudit zvenčí čerstvý vzduch a také nechávám uším prostoupit ten nádherný koncert ptačích zpěváčků, kteří se mi teď ozývají ze všech stran. 

Mé oči znavené neustálým sledováním počítače a čísel při mé profesi účetní nabírají síly z všemožných odstínů zelené barvy okolí. Zároveň vypínám i mozek a oddávám tělo tolik potřebné relaxaci. Určitě to dosvědčí i ostatní myslivci, že chvíle na posedu či kazatelně jsou chvílemi vnitřního uvolnění a odpočinku a zase na druhé straně i chvílemi vzrušení při lovu. Nejen lov, ale i citlivé vnímání přírody jako celku je myslivost.

Mé oči zachytily na louce téměř neznatelný pohyb. Pomalu zvedám dalekohled, abych nezpůsobila nějaký zbytečný hluk.
Srna. Pomalu kráčí po louce zhruba ve vzdálenosti sto metrů ode mne. Teď se zastavuje a jistí. Bystří všemi smysly, aby zachytila jakýkoliv náznak nebezpečí. Dnes jí ale nikde nehrozí. Je sama. Zatím. Obeznávám ji a odhaduji její věk na dva až tři roky. Už brzy ale sama nebude, přijde její mateřská chvíle, čas kladení mláďat a ona bude za sebou vodit jedno nebo dvě srnčata. Nastane starost jí, ale i nám myslivcům. I my je budeme muset chránit až vyjedou do polí zemědělské stroje a nastane každoroční senoseč. Vzpomínám si, jak jsem kdysi opatrně přenášela malá srnčátka obalená náručí trávy, abych na ně nepřenesla svůj lidský pach, na okraj lesa, odkud si je pak srny odvedly. Vždy to fungovalo.

Tím, že se louky procházejí se psy, tak se rovněž zachrání alespoň část počínajících srnčích životů, které by jinak skončily pod nemilosrdnými koly techniky. Jsou i další možnosti, které se v praxi využívají, aby si srny své potomky včas odvedly do bezpečí lesních houštin. Vždyť je to naším úkolem a posláním starat se o zvěř, pečovat o ni a chránit ji.

Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a tamhle vyhopkal z lesa zajíc. Chvíli se ostražitě rozhlíží, zapanáčkuje, bystří všemi svými smysly a pak se s chutí pustí do čerstvě narostlé trávy. Konečně se dočkal jara! Dobrou chuť ušáku! Cuká mi to koutkem úst. Je pořád na co se dívat. Je polovina dubna a brzo nastoupí svoji vládu měsíc květen, který položí na louku pestrý šál a ozdobí stromy bílými a růžovými květy, prostřené stoly pro včely a motýly. To bude teprve podívaná. Už se neskonale těším. Sluneční paprsky ke mně pronikají okýnkem kazatelny a cítím už jejich sílu na své tváři.

Je to příjemné. Oči se přivírají blahem a já se pomalu ponořuji do vzpomínek z dětství. Už jako malá holka jsem milovala přírodu a protože jsme bydleli u lesa, byla jsem v něm víc než doma. Lozila jsem po stromech, běhala po lese a moje mamka jen lomila rukama nad mými věčně roztrhanými kalhotami. Společně s mladším bratrem jsme se se starým dalekohledem courali přírodou a pozorovali zvěř. Psala jsem si dokonce deníček o tom, co všechno jsme na svých toulkách viděli.

 Je to zajímavé, jak člověk stárne, tím víc se vrací k místům, kde se narodil a kde prožil svá dětská léta. A tak tu dnes sedím na kazatelně už coby myslivec a začínající autorka mysliveckých literárních příběhů společně se svým splněným dětským snem. Znovu přikládám k očím dalekohled, tak jako tenkrát, před lety, když jsem ještě byla dítě a znovu obdivuji tu naši nádhernou jarní přírodu. Čerpám z ní neustále nevšední sílu a energii, kterou mi předkládá a ubezpečuji se, že příroda a myslivost jsou moje velké lásky, bez kterých se už v životě nemohu obejít.

Jitka PŘIBYLOVÁ

#Drobná zvěř, Lovecké stezky, Příroda, Zajíc, Myslivecké ráno, Dalekohledy, Posed, Čekaná

Skupinově žijící druhy zvěře. Společná obrana teritoria (divočák, vlk). Skupinový život, Chov zvěře, Obory a zvěř, Lovecké stezky, Teritorium

Obecně se jedinci ve stádě navzájem rozlišují podle individuálního pachu, vzhledu i hlasu. Stádo, pokud je rozehnáno, jeho členové nepokračují v žádné jiné činnosti, pokud nejsou znovu pohromadě. 
Stádo zubrů

Jejich snahou je nejdříve se najít a pak se teprve zabývat čímkoliv jiným. Zraněný jedinec se obvykle dříve nebo později oddělí od tlupy. Zraněná mláďata však následují matku až do úplného konce.
Skupinově žijící druhy zvěře mají podstatně bohatší škálu a intenzivnější projevy zvukové i vizuální komunikace než druhy žijící individuálně. Další předností skupinového života je využívání schopností a znalostí nejzkušenějších jedinců ostatními příslušníky skupiny, kteří se řídí jejich chováním a reakcemi. 

Jinou předností je společný odchov mláďat u některých druhů spárkaté zvěře (např. turovití), který se může projevit dokonce i adopcí osiřelých mláďat (kamzík, divočák). Mláďata skupinově žijících druhů zvěře mohou získávat potřebné informace nejen od svých rodičů, ale i od jiných dospělých jedinců a mláďat jiných matek. 

Zvěř žijící v otevřeném (stepním) terénu s menšími krytovými možnostmi má větší sklon vytvářet společenstva než ty druhy, které se zdržují převážně v lesním prostředí (a to i v rámci téhož druhu, například u polní srnčí zvěře). Ke srocování do skupin táhne přechodně osamocené jedince snaha po ukojení sociálního pudu. Například spatření většího počtu jedinců vlastního druhu za plotem obory vyvolá u volně žijícího jedince jdoucího kolem snahu, aby se k nim dobrovolně připojil, a to i přes strach před člověkem. Na tom je založen princip záběhů a záskoků v oborním plotu, kde není využíváno jako lákadlo nabídka potravy, ale kontakt se skupinou stádně žijících jedinců téhož druhu. U zvěře žijící ve skupinách navozuje výraznou stresovou situaci a tím i zvýšenou ostražitost poranění některého jedince z tlupy (nikoliv však v případě přežvýkavců jeho zabití na místě).
U některých druhů zvěře dochází také ke společné obraně teritoria (divočák, vlk). U kolektivně žijících šelem (vlk) probíhá dělba práce nejen v péči o mláďata, ale i při lovu, kdy koordinovaně spolupracující smečka má podstatně větší naději ulovit silnou kořist, než jednotlivec. Jeden vlk prakticky není schopen ulovit větší spárkatou zvěř, zatímco pro smečku je to běžná kořist. Skupina rovněž snáze vyhledá skryté zdroje potravy než jednotlivec.
Také při přezimování pomáhá skupinový život k překonávání zhoršených podmínek. Svišti nebo ondatry zimující společně se navzájem zahřívají, při těsném semknutí a společném dýchání více jedinců v kapacitně omezené prostoře, se snáze udrží vyšší teplota prostředí. 

Skupinový život umožňuje i vzájemné ošetřování srsti (jezevec), společné vytváření zásob (ondatra) nebo zlepšování životního prostředí (stabilizace vodní hladiny hrázemi u bobra) a budování složitých staveb sloužících jako úkryt nebo k přezimování.
 
Při rozmnožování se jednotliví členové skupiny navzájem stimulují a synchronizují. Druhy zvěře žijících společensky, podstatně intenzivněji reagují na objevení se jedince stejného druhu. Mají totiž výrazněji zafixovanou schopnost rozlišovat jedince vlastního druhu než individuálně žijící zvěř. Je-li oddělen jeden člen tlupy, snaží se co nejrychleji tlupu nalézt a pokud se mu to nedaří, podléhá panice. Je-li odděleno několik jedinců (nejméně dva) téže tlupy společně, nechovají se zmateně, snaží se v klidu a beze spěchu systematicky komunikovat se zbytkem tlupy. V případě, že se jim to nepodaří, jsou schopni vytvořit samostatnou skupinu. Když se shledává rozptýlená tlupa, obzvláště často její jednotliví členové hledají pachové stopy po výměšcích žláz, moči a trusu ostatních členů skupiny. Vlci při svolávání rozptýlené smečky komunikují také na dálku zvukově prostřednictvím vytí.

Myslivost - vybrané kapitoly ze zoologie zvěře

Lovecké příběhy, na loveckých stezkách. Co víme ještě o lišce? Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců

Liščata
Myši i v těch nejlepších myších letech tvoří cca polovinu liščí stravy. I když jim myši nejvíc chutnají. Krom drobné lišky milují třeba žížaly, chrousty, kobylky, žáby, veškeré ptáky a jejich vajíčka. V číslech je to ročně 6-8 tisíc hlodavců, a 10 000 jedinců hmyzu na jednu lišku.

Jedno z lidových pořekadel říká, že spíše ovce vlka sní, než přelstíš lišku.  Je to velmi jednoduché, liška půjde vždy po spádu. Nutností je naprosto potichu přijít na štont, a v dobrém větru. Liška neuvěřitelně dobře slyší, sluch je její nejdůležitější smysl. Je prokázáno, že slyší i žížalu v podzemí - ten zvuk, který vydávají štětinky na těle žížaly při prodírání podzemními chodbičkami, navíc naprosto přesně lokalizuje místo, odkud zvuk přichází.

Proto i tiše se pohybujícího člověka dokáže uslyšet i na 100 m v tichu a bezvětří. Spády lišky jdou po zkušenostech poměrně přesně odhadnout, a pokud si nevíte rady, tak až na sněhu je určitě odhalíte. A nehledej ji jen v houštinách, tam jen když prší a fučí. Jinak spíše stařina, zarostlé meze, ostrůvky v polích, a to i velmi malé. Tam, kde nechodí lidi se liška rozvaluje i jen mezi kameny, toho krytu když je hezky moc nepotřebuje a má lepší přehled. Ty, co zaléhají v lese jsou v pěkném počasí na pasekách, málo zarostlých stráních a tak. Nory opravdu minimálně, spíše lišky, než lišáci, myslím si, že někteří lišáci krom kaňkování, velmi silných mrazů a vichřic na podzim do nory nevlezou.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců, 

Tip pro každého. Co by se mělo udělat?

Dovařil jsem kančí guláš a u míchání jsem se zamyslel, že si tady spousta lidí vylévá srdce, nicméně
Kančí ragů na víně
věčné naříkání ničemu nepomůže. A tak mě napadlo (protože víc hlav víc ví), že by každý mohl napsat nějaký postřeh či podnět, jak vylepšit českou myslivost, její obraz a zároveň nástin, kam by se měla ubírat do budoucna. V případě inspirativních příspěvků (o čemž nepochybuji), "vytáhnout" to nejlepší, dát tomu patřičnou formu a štábní kulturu a odeslat na MZe, ČMMJ, jako příspěvek uživatelů Mysliveckého fóra k diskuzi k novele zákona o myslivosti, která je nevyhnutelná a dříve či později přijde.
Například:
1) NE snižování minimální výměry honiteb, naopak s výhledem na úbytek myslivců (stárnutí) spíš uvažovat o zvýšení minimální výměry. Samozřejmě je to i v zájmu kvalitního chovu zvěře.
2) Zamyšlení nad "lovem" uměle odchovaných bažantů
3) Zamyšlení nad samotnou náplní myslivosti. Dnes je mnohde na prvním místě LOV, jako jakási zasloužená "odměna" za celoroční "péči" o zvěř. Myslím, že se jedná o překonanou myšlenku a je třeba nazývat věci pravými jmény. Právě díky důrazu na LOV se myslivost mnohde změnila v jakýsi chov zvěře ve volné přírodě, což odporuje i samotnému zákonu.
4) Myslivost by měla v budoucnu skloubit péči o krajinu s péčí o zvěř. Péče o zvěř bohužel získala naprosto dominantní a prioritní postavení, díky čemuž myslivost přešlapuje na místě.
5) Zamyšlení nad stavy zvěře i s ohledem na změny a možnosti krajiny.



Z jedné debaty na mysliveckém fóru...

Lov divokých prasat. Jak vnadit černou zvěř? Lovecký pes a černá zvěř - chování MMO. Jak se říká, dobrý pes je půlka myslivce!

.Myslivec.....ví, kde se černá zvěř s oblibou zdržuje

Jak nejlépe na přemnožená divoká prasata? 


Každý způsob lovu černé zvěře má svá pro a proti – čekaná u vnadiště je náročná na čas a je nutné samozřejmě vnadit a vnadiště kontrolovat a limitující je nejen váš čas, ale i počasí a světelné podmínky.
V našich honitbách se rozmohl nešvar krmit nikoliv vnadit, a tak vidíte v mnoha honitbách haldy plesnivého bílého pečiva, nebo hnijící hromady „čehosi“, čímž si myslivci sami tráví zejména srnčí zvěř, která je na dietetické problémy nejcitlivější. U srnčí zvěře dochází rychle k acidózám, a pak se myslivci diví, že nachází v honitbě padlé kusy nebo tvrdí, že srnčí na vnadiště nechodí – bohužel - už nechodí, protože pozhasínalo. Podle mého názoru i tento nešvar vnadit bílým pečivem je jednou z příčin, proč se v poslední době v mnoha našich honitbách rapidně snižují stavy srnčí zvěře.

Černé zvěři vnadění nezávadným tvrdým bílým pečivem jako všežravcům nevadí, ale mně osobně se velmi osvědčilo vnadit černou zvěř několika hrstmi kukuřice - ale pozor, nikoliv pouze na zem, nebo do koryta. Kukuřice se musí přikrýt, například těžším korytem z bukových fošen dnem vzhůru nebo krytem ze slabší kulatiny a zatěžkat ještě kamenem, tak aby vysoká zvěř nebyla schopna kryt běhy odstrčit. Potom vnadíte pouze černou zvěř, která na vnadišti toto zakrytí snadno ryjem odhodí a ostatní zvěř se ke vnadění nedostane. Navíc je vnadění takto chráněno před vlivy počasí a vnadění je úspornější.Ovšem v letech bohatých na žaludy a bukvice se na vnadištích stejně příliš lovit nedaří. Naháňky jsou zase organizačně náročné, pro účastníky méně bezpečné a mnoho zvěře se postřelí a nikdy nedohledá a navíc si při nich vyháníte i ostatní zvěř z honitby.

Každý myslivec vlastnící loveckého psa určitě považuje zrovna toho svého za nejlepšího. Pro lov prasat se většinou používají v našich honitbách teriéři, braky, různé druhy honičů, slídičů i jezevčíci. Tato plemena jsou výborná, ale neumí zvěř v klidu vystavit tak, jak to umí ohaři, což je základní vlastnost psa pro způsob lovu prasat, který bych rád popsal. S ubývající drobnou zvěří v našich honitbách ubývají i možnosti využití ohařů a popisovaný způsob lovu jistě obohatí jejich využitelnost.
Já osobně mám slabost pro malého münsterlandského ohaře, který je obecně pro lov v našich podmínkách podle mého názoru univerzální.

Jak se říká, dobrý pes je půlka myslivce.

Ovšem pro způsob lovu, který praktikuji, je nutný dobrý výcvik a praxe. Malý münsterlandský ohař má prakticky jako jediný z ohařů tu výhodu pro lov černé zvěře, že ho lze použít bez problémů na naháňkách, protože nepatří mezi vysokoběhé ohaře, které podle zákona nelze při naháňkách používat, a tak může rychle získat zkušenosti s černou zvěří. Nevýhoda ohařů při naháňkách je, že málokterý hlásí zvěř vytrvale. Většinou vydává párkrát vysokým hlasem na viděnou a potom sleduje stopu zvěře němý, takže lovec neví přesně, kudy se zvěř v leči pohybuje. Zbarvení malého münsterlandského ohaře je bílohnědé, což je výhoda při jeho sledování v leči, protože je v porostech dobře viditelný. Pro zlepšení viditelnosti psa je možné mu dát i reflexní obojek.

Pes musí mít praxi s černou zvěří, nesmí ji bezhlavě napadat, musí mít před ní určitý respekt, pak je opatrný a lze ho použít pro následující způsob lovu. Následně popsaným způsobem lovu lze lovit kdykoliv, nejlépe ale v podzimních a zimních měsících, kdy již opadalo listí z křovin a stromů a selata jsou již odrostlejší. Na lov černé zvěře chodím nejraději ráno nebo i v odpoledních hodinách, protože je nutné, aby byly dobré světelné podmínky.
Jistě každý myslivec, který je častěji v honitbě, ví, kde se černá zvěř s oblibou zdržuje, a tak je proto nutné tato místa opatrně obejít a hlídat si vítr. Ideální je lovit po dešti za vlhka nebo na čerstvém sněhu, kdy se lze ke zvěři bezhlučně přiblížit.

Pokud je příliš sucho, pak šustí listí pod nohama a pokud je přimrznuto, potom jsou vaše kroky slyšet na velkou vzdálenost a zvěř včas uniká.

Ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Lovecké právo. První kule, poslední brok. Myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou.

Černá zvěř
ÚLOMKY

Úlomky, ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Je jich několik druhů a používají se při různých příležitostech. Nejčastěji se používá tak zvaný třívýhonkový úlomek, to jest koncové rozvětvení větvičky o třech výhoncích. Jeden takový úlomek vsune lovec trofejové zvěři do svíráku - u srstnaté zvěře, do klovce - u pernaté zvěře. Jde o symbolický poslední hryz či poslední zob rodné honitby. Existuje přesný výčet zvěře, u které se jí vzdává takto poslední pocta, v naprosté většině je to zvěř, spárkatá. Dravé zvěři se tento úlomek nedává. Druhý třívýhonkový úlomek si úspěšný lovec vetkne za klobouk na znamení úspěšného lovu. Další druhy úlomků - jednovýhonkový a pětivýhonkový - se používají dnes již zřídka.

ZÁLOMKY

Od úlomků nutno odlišovat zálomky. Jejich používáním se lovci dorozumívali jako němou mysliveckou mluvou již v dávných dobách. Nezasvěcení těmto znamením nerozuměli. Zálomky jsou rovněž větvičky uříznuté, ulomené, někdy pouze nalomené či zalomené, kterými značíme určitá místa jako například stanoviště lovce, nástřel, tedy místo, kde stála zvěř v okamžiku výstřelu, upozorňující na nějaké zařízení, něco přikazují či zakazují. Větvičky bývají různé velikosti, rozličně upravené, vše to se řídí stanovenými pravidly.

Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu". Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu.
Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že úlovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající.

Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie.

Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům.

K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu počítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".

#Pravidla lovu srnčí zvěře, Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké stezky, Lovu zdar!, Způsoby lovu a historie, Společné lovy, 

II. Lov lišek šoulačkou a kmotřička liška na fotografii. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Kmotřička - liška
Lov lišek šoulačkou

Základem šoulačky na jakoukoli zvěř je zlaté pravidlo – uvidět zvěř jako první, dříve, než zvěř zjistí nás. Pro lovecký úspěch je nutné tomuto pravidlu podřídit úplně vše. Znalost terénu beru jako naprostou samozřejmost.

Vítr je hlavní parametr, který je ostatně to nejdůležitější prakticky při všech způsobech lovu. Silný vítr způsobí, že lišky obvykle neloví v otevřeném terénu, a větrná místa překonávají rychlým klusem do závětří, kde loví. Samozřejmě je ale vítr nejdůležitější proto, že nás liška pomocí větru navětří, což pro ni není problém i na stovky metrů.V místech, kde lišky očekáváme, je bezpodmínečně nutné dobrý vítr mít. Vynikající pomůckou v tomto směru je obyčejný dětský bublifuk. Bublinka se pohybuje vzduchem a je vidět mnohem déle, než kouř z cigarety či různé jiné, obvykle práškové přípravky. Obzvláště v členitém prostředí a nebo při velmi slabém větru nám dobře viditelná letící bublina ukáže všechny změny směru větru někdy i na desítky metrů. A funguje po celý rok.

Další, neméně důležitý předpoklad pro úspěšný lov šouláním je naprosto tichý pohyb honitbou. Lišky mají vynikající sluch, prakticky lze říci, že sluchem dokáže liška zachytit nebezpečí na největší vzdálenosti, na lovu je to velmi důležité, protože vítr si obvykle hlídáme, pak následuje čich a na posledním místě je zrak. Výzkumy prokázaly, že i když se člověk pohybuje tak tiše, že sám sebe neslyší, sluch lišky jej dokáže identifikovat až na vzdálenost do sto metrů. Proto jsou rána a večery, kdy je naprosté ticho a bezvětří, pro lov šoulačkou velmi obtížné a pokud se umíme pohybovat opravdu naprosto tiše, tak i fyzicky náročné a často je lépe čekat. Ne nadarmo se dříve budovaly a udržovaly šouláky, a ani dnes se bez nich v mnoha dobře vedených lesních honitbách neobejdou. Sám buduji a používám šouláky v určitých částech lesa či remízů pro velmi tichý pohyb krajem mlazin v místech s dobrým přehledem a s ohledem na převažující vítr.
 
V první řadě ale musí lovec začít u sebe. Lovecký oděv i obuv nesmí v žádném případě sebeméně šustit či vrzat. Vynikající je v tomto směru klasický hubertus. Jiné oděvy z nešustivé látky jsou také vhodné, velmi důležité je, aby neměly žádné potenciální zdroje hluku. Kryté knoflíky jsou nutností, jezdce a úchytky zipů musí být také nehlučné. Poměrně silné a ne příliš přirozené zvuky vydávají také suché zipy, samozřejmě jen při jejich rozepínání. Cinkající klíče v kapse mnozí už vůbec nevnímají, ale zvěř je uslyší i na značně velké vzdálenosti. Stejným nešvarem je zásoba nábojů volně v kapse. Dalekohled je výborný s pogumováním, zruční lovci si nepogumovaný dalekohled mohou vylepšit sami, osvědčil se i těsně přiléhající návlek z hubertusoviny, který je ale nutné nechat ušít. Na šoulačku je výborný i široký řemínek na dalekohledu, v mlze, dešti či sněžení se neobejdeme bez krytky okulárů. Také na zbrani nesmí nic vydávat jakékoli zvuky, ať je to rachotící zásobník, nebo hlučné přezky řemenu zbraně.
Zbraň musíme umět naprosto tiše, jednoduchým a plynulým pohybem sundat z ramene, proto se mi nejvíce osvědčil široký nepodšitý kožený řemen, který je výborný pro nošení a zároveň velmi dobře sklouzne z ramene při nutnosti plynulého, ale i rychlého sundání zbraně. Veškeré pomůcky, které s sebou nosíme na lov musíme nosit tak, aby nemohly způsobit hluk. Kdo je zvyklý nosit batoh, určitě si vybere batoh bez hlučných přezek a popruhů, zároveň vše, co nosí uvnitř je dobré mít v samostatných pouzdrech. Pokud batoh nepoužíváme, jsou různá pouzdra také nejjednodušším řešením, od náhradní munice až po malou kapesní baterku. Část výbavy, tu nejpoužívanější, je vhodné nosit v pouzdrech na opasku, a zbytek v pouzdrech v kapsách. Tím se s jistotou vyvarujeme jakýchkoli nechtěných zvuků, zrazujících zvěř.
Neocenitelnou pomůckou je kukla na obličej a rukavice. Zvěř vždy velmi dobře vnímá nekryté části těla, a to bývá právě obličej a ruce. Na tyto nekryté části obvykle reaguje odskočením, i když jsou bez pohybu. Proto na svých šoulačkách a čekaných používám rukavice a kuklu celoročně. Pro letní období je vhodná bavlněná kukla a velmi tenké kožené rukavice, pro zimní rukavice je třeba u látkových rukavic vybírat z těch, které mají úchopové části dlaní a prstů pošité protiskluzovým materiálem kvůli spolehlivému držení zbraně.

Pro šoulačku (i při lovu lišek čekáním na zemi) je také velmi důležité mít předem vše dobře nacvičeno. To znamená tak dobře, že sejmutí zbraně, zalícení, odjištění atd. dokážeme udělat vždy naprosto automaticky, plynule, bez zbytečných pohybů navíc a naprosto bezhlučně. Třeba jen sejmutí zbraně z ramene, zejména při použití módních řemenů s protiskluzovým povrchem, je někdy dosti nesnadná záležitost. Zrovna tak používání dalekohledu musí být naprosto bezproblémové. Navíc, je velmi důležité se naučit všechny pohyby rukou dělat před tělem (z pohledu zvěře ), nanejvýše těsně u těla. Lišky, jako ostatně veškerá zvěř, výborně vnímají každý pohyb. Velkou chybou bývá i hlučné odjištění zbraně, takže i to je nutné se předem dobře naučit, aby i při zvýšeném adrenalinu v těsné blízkosti zvěře pojistka necvakla a nebo je lépe si ji nechat upravit na bezhlučnou.
Při našoulání zvěře je podstatné neudělat žádný prudký pohyb. Při spatření lišky nesmíme prudce reagovat, je nutné zachovat naprostý klid bez jakéhokoli pohybu, vyhodnotit, co vlastně liška před námi dělá, jestli loví, či přetahuje na jiné místo. Zároveň je důležitá i naše pozice a vzdálenost k lišce. Při spatření lišky na kratší vzdálenosti nedoporučuji používat dalekohled, jsou to pohyby navíc, které se nemusí vyplatit. V těchto případech zvedáme pouze zbraň a lišku si přečteme, pokud je to nutné, přes optiku na zbrani. Záleží na lovcových zkušenostech, zda a jak rychle dokáže situaci vyhodnotit a následně správně zareagovat. Prvořadé je to, zda o nás zvěř již ví, nebo ne.
Pokud o nás liška ví, nebo se jí něco zdá podezřelé, tak starší zkušené kusy okamžitě odskakují, a pokud nezjistily bezpečně příčinu, tak se obvykle na široko zastaví a jistí zpět. Liška neumí to co třeba srnčí, které se zastaví tak, že k nám stojí obřitkem a ohlédne se, a proto se zastaví vždy na široko. Jak daleko se zastaví je závislé především na terénu – zastaví se vždy tak, aby dobře viděly k místu zrazení, a dále na světelných podmínkách, v šeru jsou vzdálenosti obvykle krátké. V té chvíli je dobré být již připraven k ráně.

U mladých nezkušených lišek do věku jednoho roku je časté, že zvědavě zkoumají příčinu vyrušení, a po uklidnění, pokud zůstaneme bez pohybu stát, pokračují v lovu.
Je důležité si neustále uvědomovat, že šoulačka není závod, a je špatné prošoulat kilometry honitby co nejrychleji. Jako začátečník jsem právě takto špatně kdysi šoulal. Dnes si pro vlastní šoulačku neplánuji úseky delší než asi 500, maximálně 1 000 metrů, a čas, v jakém zdolám tuto vzdálenost je obvykle 2 až 3 hodiny.
Pokud šouláme k lišce, kterou jsme objevili na větší vzdálenost, než je naše střelecká hranice, je dobré využít co nejvíce terén, ale zároveň je důležité udržet si optický kontakt. Toto pravidlo dodržuji na základě několika zkušeností, kdy se mi sice podařilo perfektně našoulat na místo, kde předtím liška byla, ale nemohl jsem ji najít, nevěděl jsem, jestli odešla a nebo je někde v prostoru přede mnou. Obvykle přede mnou byla, ale díky výbornému využívání terénu byla neviditelná, a často se najednou vynořila tak blízko, že jsem neměl šanci lovit. Lze se sice k lišce přiblížit i bez naprostého krytí na volné ploše, to ale vyžaduje maximální trpělivost, zároveň je ale dobré vědět, že pravděpodobný úspěch je tak na 30%.
 Základem při našoulání již zjištěné lišky je vidět její hlavu (to platí i u veškeré ostatní zvěře). Musíme mít neustále na paměti to, že liška má výrazně větší zorný úhel, než člověk a je velmi citlivá na jakýkoli sebemenší pohyb v jejím zorném poli. Proto také v dlouhém kabátu, ať v hubertusu či bílém dlouhém kabátu na sněhu šoulám k liškám snáz – nemohou vidět pohyb nohou. Hlavu tedy sledujeme proto, abychom věděli, kdy se máme hýbat. Nestačí, že je liška plně zaujatá lovem myší, podstatné je to, abychom se pohybovali ve chvílích, kdy je od nás odvrácena hlavou alespoň o 120°. Naprostou podmínkou je, aby nás liška při šoulání neuviděla proti horizontu. Reaguje pak i na nehybnou siluetu na velké vzdálenosti ( 400 - 500 m ) okamžitým odskočením do krytu. Pokud máme za sebou pozadí, se kterým dokážeme splynout a neděláme prudké pohyby, liška nás neuvidí, spíše nevnímá, i když jsme naprosto nekrytí. Nejen při šoulání k již objevené lišce, ale i při celé šoulačce je tedy lépe šoulat kolem kraje lesa, remízků, mezí a využít v otevřeném nezarostlém terénu úvozové cesty, suché strouhy a podobně. Tato místa také rády využívají samy lišky k přesunům v rámci teritoria mezi lovišti.
Vědět jak šoulat nám ale nestačí, je nutné vědět i kdy a kde.
Celoročně je šoulání velmi účinné okolo hlavních spádů, v blízkosti denních zálehů a na lovištích.
Nejlepší doba na šoulání při lovu lišek je ráno po rozednění a následující hodinu. Není to proto, že by ráno bylo na lov lišek lepší, než večer, ale proto, že světla přibývá a liška je zvěř malá, ostatně noční šoulačka na lišky je velmi obtížná, pokud není sníh a měsíc, tak je úlovek na noční šoulačce spíše dílem náhody. Ráno vyrážím na šoulačku vždy až za takového světla, že jsem schopen lišku spatřit na vzdálenost asi 300 m. To je velmi důležité, nemá cenu pokoušet se šoulat za špatné viditelnosti, ať už ráno, nebo večer, protože liška nás svými smysly obvykle odhalí dříve, než ji uvidíme. A opakovaně zrazená i mladá liška se stává mimořádně opatrnou a začne vycházet na lov a zatahovat z lovu pouze v noci.
Hodina po rozednění neplatí za jasných mrazivých dnů v únoru a březnu, kdy je tato doba asi tři hodiny po rozednění, pak teprve lišky zaléhají ke krátkému odpočinku a je možné na ně opět šoulat od jedenácti hodin až do druhé hodiny odpolední, kdy se na loukách a pastvinách věnují lovu myší.

Ranní šoulačky v loukách v zimě jsou výborné ať už sníh je či není, a zejména s končícím kaňkováním se aktivita lišek výrazně zvýší a zejména lišáci loví často i v dopoledních hodinách. Období kaňkování od konce roku, kdy začínají staří lišáci aktivně hledat kaňkujicí lišky až do konce února, kdy kaňkování končí dává vysokou šanci potkávat a lovit hledající lišáky v průběhu celého dne, zejména v místech, kde jsou spády mezi místy porostlými rákosím, mezi norami a na hlavních spádech v loukách, po kterých se lišáci přemisťují mezi místy denního odpočinku lišek.
Velmi dobrá je šoulačka v pozdním odpoledni za deště v jarním a letním období, zejména jarní přeháňkové deště jsou naprosto ideální nejen proto, že v nich lišky velmi rády loví, ale zároveň naše šoulání liška neuslyší tak snadno.
Večerní šoulačka by ale měla být obvykle zaměřena na došoulání na místo, kde budeme na lišky čekat. S ubývajícím světlem se rychle zvyšuje pravděpodobnost přehlédnutí lišky a její následné zrazení, proto je lépe po západu slunce čekat na místě poblíž spádu.
Večer lišky, a zejména lišáci, vychází na lov často velmi brzy, a pokud nejsou opakovaně zrazovány, ať už myslivci, turisty či zemědělci, lze se s nimi setkat v průběhu celého roku už hodinu před západem slunce.
Při šoulačce musíme samozřejmě respektovat ostatní zvěř, zejména spárkatou a nezrazovat ji. Nejen, že to není správné z hlediska toho, jak se má myslivec v honitbě chovat, ale právě při lovu lišek je nutné si uvědomovat, že lišky jsou velmi vnímavé na zrazenou spárkatou zvěř a při spatření jakékoli odskakující spárkaté okamžitě reagují rychlým útěkem do krytu.
Přesná střelba je velmi důležitou součástí tohoto lovu, a protože se pohybujeme v různém terénu, nemůžeme spoléhat na přírodní opory pro střelbu. Nezbytnou pomůckou je střelecká hůl nebo stabilní trojnožka.
Lov lišek šoulačkou je velmi náročný nejen fyzicky, ale vyžaduje velké sebeovládání, znalost liščích zvyků, chování, výborný zrak a schopnost lišky najít. Není to něco, co jde velmi rychle naučit a propracovat se k dobrému šoulání vyžaduje čas. Znám mnoho myslivců, kteří velmi rádi a často šoulají, ale v jejich pojetí je to jen normální procházka honitbou se zbraní na rameni, u jiných zase spíše ozbrojená turistika, protože počet kilometrů po každé návštěvě honitby je někdy až úctyhodný. Jejich lovecké výsledky tomu odpovídají. Šoulačka, ta dobře provedená je ale jiná, prošoulám relativně malý úsek honitby, jsem v kontaktu se zvěří a zároveň s jejími pobytovými znaky. Tak detailní přehled o dění v honitbě nám jiné způsoby lovu neumožní, nebo jen omezeně.

Pokračování....

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

-figi-

III. Lov lišek čekáním. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Lov lišek čekáním
Lovecké zátiší s liškou a lankasterkou


Volba vhodného místa pro čekání na lišky je základem úspěchu.

Problematické jsou často navštěvované a zavětřované posedy a kazatelny. Je lépe čekat na zemi, není možné a ani správné mít u každého spádu posed nebo kazatelnu, navíc díky tomu dokážeme místem čekání reagovat na směr větru dle potřeby a zároveň i na ostatní podmínky, jako jsou posekané louky, sklizené obilí, množství sněhu apod. Vítr je opět to nejdůležitější, obzvlášť v členitém terénu je bublifuk pro zjištění změn směru větru okolo terénních zlomů nutnou pomůckou. Pro oděv, zbraň, vybavení a pohyby platí stejné zásady, jako při lovu šoulačkou. Je možné stát i sedět na malé stoličce, která nesmí vrzat ani vydávat jakékoli jiné zvuky i při našem pohybu. Sedět lze také přímo na zemi, zvěř sedícího člověka obtížně rozeznává a dokáže přijít neuvěřitelně blízko. Sezení při čekání na zemi je ale omezující a pokud se zvěř objeví za námi, tak zejména na krátkou vzdálenost je často nemožné reagovat a lovit. Stojícího lovce neomezuje žádný směr příchodu lovené zvěře. Není dobré se při čekání ukrývat za keře, stromy a podobné překážky, které nám mohou zkomplikovat střelbu. Naopak by mělo být zásadou, že stojíme před překážkou a máme za sebou tmavé pozadí, proti kterému nás veškerá zvěř nevnímá. Pokud chceme využít krytu, je to možné pouze u porostu do výše hrudníku, to nás neomezuje při střelbě, ale musíme samozřejmě i tak respektovat pozadí.

  Pohyby opět a zejména při spatření lišky děláme jen před tělem nebo podle těla, kukla na obličej a rukavice jsou při čekané na zemi samozřejmostí. Je obecně známo, že ve velmi větrných dnech zvěř zůstává v krytu a nevychází. Dnů se silným větrem se ale dá na lovu lišek velmi dobře využít, protože liška krom mimořádně extrémních podmínek jde na lov vždy. Podle směru větru si najdeme závětrná místa, především louky v honitbě, a ty pak lze spolehlivě využívat nejen při lovu lišek. Při silném větru je koncentrace zvěře v těchto místech vysoká a lišky přijdou také, protože již středně silný vítr jim značně komplikuje lov, jejich hlavní smysly - sluch a čich - jsou větrem značně omezeny. Na místo, kde chceme čekat, je nutné přijít včas, i když musím přiznat, že v některých případech, kdy jsem pro našoulání na místo čekané dokonale kryt terénem, a mám lišku dobře obeznanou, přicházím na místo s předstihem 10 - 15 minut. Lišky bývají opravdu hodně přesné. Další poznatek je vztah lišek a srnčí zvěře, a to v období, kdy srny kladou srnčata až do začátku srnčí říje. Srny jsou v tuto dobu velmi agresivní i mezi sebou, a většina srn, starší a zkušené bez výjimky, na lišku ihned nekompromisně útočí a nebo jí dají jasně najevo, že ji dál nepustí. Často jsem sledoval,že se liška bojí na louku, kde jsou srny, vytáhnout, a raději mění směr, nebo se drží od srnčího co nejdále. Pokud na louku liška vyšla, mnohokrát mi ji srnčí zahnalo, a proto v tomto období , zejména na posekaných obrůstajících loukách v letních měsících, chodím čekat s větší časovou rezervou, srnčímu se ukazuji a moje snaha je, aby louka byla prázdná a liška se nebála.
Čekání vleže zejména na posekaných rozlehlých loukách nám může přinést dosud nepoznané zážitky, protože zvěř reaguje na ležícího lovce jinak, než jsme zvyklí a i lišky běžně přijdou na vzdálenosti několika metrů, jistí, ale neodbíhají, ležícího člověka rozeznají jen podle pachu po větru a nebo z opravdu těsné blízkosti.
Čekat můžeme u nor, na spádech a na lovištích lišek, a to večer i ráno. Čekat lze i přes den, zejména v období kaňkování při dobrém výběru místa je velká šance ulovit i několik lišek během jediného dne.
Čekání u nor je náročnější z pohledu zkušeností a střelecké pohotovosti a sebeovládání.. Každá liška má svůj způsob opuštění nory, některé poměrně rychle opustí noru a rychle čárují pryč, některé se ve velmi krátké vzdálenosti od vsuku zastaví, a jistí. Ranní čekání je v tomto směru příznivější, protože liška po návratu k noře obvykle nejdříve prozkoumá nejbližší okolí vsuků a až pak zatahuje do nory. Ranní čekání by mělo trvat alespoň dvě hodiny po rozednění. U některých nor v hustých porostech nelze čekat vůbec, ideální jsou meliorační výpustě v polích a loukách a na místech s velkým přehledem, kdy je možno bezproblémově střílet.

Pro úspěch večerního či ranního čekání je nejlepší čekat na spádu v blízkosti denních zálehů lišek. Je velká pravděpodobnost, že nám večer vytáhne liška za dobrých světelných podmínek a ráno se bude pozdě vracet, tedy za plného světla. Je také důležité dobře si vybrat vhodnou vzdálenost od spádu, protože je velmi obtížné lovit lišku, která nám přijde na dvacet kroků a je nemožný jakýkoli pohyb. Je dobré volit vzdálenost předpokládané střelby alespoň 70 m. Volba předpokládaného směru střelby je neméně důležitá, protože ve chvíli, kdy se nám liška přibližuje na jistou ránu a v dálce za ní vidíme vesnici, už je pozdě na změnu stanoviště.

Ulovená liška trochu jinak...cazandoconarco
Čekání na lovištích lišek - v loukách nebo na strništích - je velmi účinné večer i ráno, ať v zimním či jarním období. Pokud čekáme ráno, nesmí nás odradit to, že hned při rozbřesku na loukách liška není. Často se objeví až za plného světla, a před zatažením do krytu si ještě pár myší chce ulovit. Při silném větru je nutné čekat na spádech na závětrných místech, jinak se může stát, že okolo nás liška jen rychle proběhne. Důležité také je vědět, kde se lišky budou koncentrovat v některých podmínkách. Po silných deštích, kdy je vše podmáčené, budou lišky pro lov vyhledávat místa, kde už povrch oschnul, což jsou terénní vyvýšeniny, to samé platí i při tání sněhu. Výborná situace nastane také ve chvíli, kdy napadne vyšší vrstva prašanu, který je následně větrem odvát, a vzniknou někdy i úplně holá místa. Sem nám při večerním čekání přijde liška s jistotou, a ne jediná. Při večerní čekané je důležitý i dalekohled, ve chvíli, kdy je šero takové, že lišku už pouhým okem nerozeznáme, nebo jen velmi obtížně, je nutné neustále sledovat dalekohledem místa, kde by se měla liška objevit.

Čekání u vlečky je výhodné v členitém terénu, kde máme malý přehled a liška by nám mohla projít, aniž bychom ji spatřili. V polních honitbách nám také dobře poslouží k přilákání lišek na loveckou vzdálenost.Tento zapomenutý způsob lovu lišek je jednoduchý, spočívá v tom, že jakýkoli masový odpad, kosti, kus plic ulovené spárkaté či přejetý zajíc se nám může hodit k přípravě vlečky. Naprosto ideální jsou zimní zasněžené dny s dobrou viditelností na sněhu po setmění. Vybereme si vhodné místo, kde budeme moci večer čekat v dobrém větru a místo pro zakončení vlečky v dobré lovecké vzdálenosti cca 70 - 100 m ( abychom se nebáli dýchat, až liška přijde ) a vlečku natáhneme z různých směrů, ideálně přes několik spádů k místu zakončení vlečky. Vzdálenost tažení návnady je ve stovkách metrů každého tahu vlečky. Toto si nachystáme přes den a večer při západu slunce začneme s čekáním. Velmi dobře se tento způsob osvědčil v lesních honitbách. Pokud je navíc vysoká sněhová pokrývka umrzlá, lišky mají nouzi a každá, která na vlečku narazí, přijde. Proto je dobré vydržet co nejdéle a rozhodně nekončit s čekáním po ulovení první lišky. Samozřejmě jde tento způsob lovu využít celoročně a vytáhnout si lišky z obilí nebo kukuřice. Vždy je ale nutné zakládat vlečky pro večerní čekání, protože založení vlečky odpoledne s tím, že budeme na jejím konci čekat ráno je úvaha špatná, protože lišky vše uklidí večer, a na ráno už nic nezbude. Při zakládání vlečky většinou nemusíme mít obavy z našeho pachu, protože většina honiteb je denně navštěvovaná lidmi a lišky jsou zvyklé. V odlehlých oblastech, málo a nepravidelně navštěvovaných to ale problém může být.

Na každý lov se dobře připravuji, promýšlím možné situace podle konkrétní obeznané lišky, terénu, bezpečnosti střelby a zejména předpovědi počasí. Samozřejmě třeba předpověď počasí nebývá úplně přesná a po příjezdu do honitby musí někdy dojít ke změně plánu, ale v tom je právě velká výhoda lovů ze země, kdy mohu ihned reagovat na veškeré změny podmínek. Velmi často mi lov vyjde přesně tak, jak jsem plánoval, liška vytáhne z krytu přesně na naplánované místo a v dobu, kdy jsem to předpokládal. O to lepší je pak pocit z lovu a lovecký zážitek.

„Liška kulí střelená, zlomení zlé moci znamená“ – toto pořekadlo starých zkušených fořtů platilo v dobách, kdy zbraně a náboje nebyly na takové úrovni, aby kulovou zbraní bylo možné lišku spolehlivě ulovit, a zásah byl zčásti věcí štěstí, nebo i dílem náhody. Liška není velký cíl, je většinou v pohybu a střelba kulí na lišky není úplně snadná, vyžaduje plnou koncentraci a sebekontrolu.
Dnešní lovecké zbraně, optika, a zejména střelivo, nám ale umožňují spolehlivě zasahovat lišky na vzdálenosti nad 200 metrů, a je jen na každém z nás, zda tyto kvality dokáže využít.
Faktem je, že pro dobrého střelce zásah lišky na 200 m není náhodná záležitost při střelbě vsedě s oporou.
Na šoulačce nebo čekané na zemi je to ale něco úplně jiného, v situaci, kdy lovec našoulá lišku v terénu, který neposkytne přírodní oporu pro zbraň a nablízku jsou třeba jen keře, si drtivá většina myslivců sami se sebou při střelbě neví rady, a volí tedy obvykle střelbu z volné ruky, což znamená s vysokou pravděpodobností neúspěch. Při těchto lovech se vždy výborně osvědčí střelecká hůl a nebo ještě lépe trojnožka. Platí samozřejmě, že cvičení dělá mistra, a proto je nutné střelbu s těmito pomůckami trénovat.
Velkou chybou je střílet na lišku vždy a na každou vzdálenost. To, co často slyším – liška nesmí odejít bez rány – je jen ukázka neznalosti a loveckého diletantismu, o morální úrovni dotyčných lovců se raději nebudu vyjadřovat – liška je zvěř jako každá jiná, a postřelená cítí bolest a trpí stejně jako třeba srnec.
Na lišku je dobré střílet vždy jistou ránu, protože chybená rána obvykle zvýší ostražitost a nedůvěřivost lišek v honitbě a lov se stává obtížnějším.
Pokud se ovládneme, a nejistou ránu si odpustíme, liška, i zrazená, přijde v dalších dnech spolehlivě znovu. Opakovaně jsem si ověřil při naprosto nečekaných setkáních, kdy jsem si lišku zradil, že následující den jsem ji na stejném místě a obvykle v naprosto stejném čase ulovil.

! Lov lišek ze země, ať už šouláním nebo na čekané je plný adrenalinu, napětí a pravidelně velmi silných loveckých zážitků, takových, jakým se málokterý lov na jinou zvěř vyrovná. A odnášet si z ranní šoulačky lišku, někdy i dvě nebo tři, je vždy nádherný pocit.

-igi-

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, 

Lov lišek I. Liška, Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Způsoby lovu a historie, Úspěšný lov, Názory myslivců, Honili myslivci,

Lov v zimě
LOV LIŠEK ŠOULAČKOU A ČEKÁNÍM

Liška. Zvěř, kterou chce ulovit snad každý myslivec, šelma obestřená mýty o neskutečných schopnostech, hraničících i s myšlením podobným lidskému. Synonymum chytrosti, bystrých smyslů a odvahy, nebo také drzosti a prohnanosti.
Pro některé nesplněný lovecký sen, pro mnohé obtížně ulovitelná, pro jiné jen náhodný úlovek. Zejména, když se hovoří o lovu lišek šoulačkou, naprostá většina myslivců nevěří.

Nemožné ? Není to ale zdaleka tak těžké, jak se mezi myslivci traduje.
Vůbec tu není řeč o náhodných úlovcích třeba při šoulačce na srnce, ale o cíleném lovu lišek šouláním a čekáním na zemi. Je to velmi efektivní lov těchto našich šelem, ve všech ročních obdobích, spolehlivý oproti ostatním zažitým způsobům lovu.

Začněme ovšem etikou lovu lišek. Lov lišek není trestná výprava na nenáviděného nepřítele. Ulovit lišku od liščat rozhodně nemůžeme hodnotit jako záslužný či hrdinský čin, a nutnost takového lovu nelze nikdy a ničím zdůvodnit. Proto je důležité naučit se rozeznat lišku od lišáka, a nebo dospělé lišky v období od počátku března do poloviny července nelovit.
Celoroční lov lišáků problémem není, přestože se traduje, že liščí pár se o liščata stará společně. Teritoriální lišák se během kaňkování spáří s několika liškami, a pokud v době péče o liščata nosí potravu k noře s liščaty, je to pouze pro jednu z těch lišek, které má ve svém teritoriu. Rozdíl je i v přístupu, liška přednostně loví pro liščata, a pak teprve pro sebe, kdežto lišák prvně nasytí sebe a pokud pak uloví další kořist, donese ji k noře. I když takto lišák pomáhá s potravou pro liščata, liška jej do nory k liščatům nepustí a lišák má první kontakt s liščaty až v době, kdy liščata sama vychází z nory.
Rozeznat lišku od lišáka většinou není těžké, jedinou podmínkou je dostatečné světlo.
Lišáci jsou obvykle větší, než lišky, to ale vůbec není spolehlivý rozeznávací znak.
Základním a nejspolehlivějším rozeznávacím znakem je postava. Už zhruba od čtyř měsíců věku je na první pohled vidět u lišáků mohutnější hrudník, a s věkem je tento znak stále výraznější. Zejména u dospělých lišáků je opticky těžiště těla posunuto výrazně dopředu. Lišky mají oproti tomu vždy válcovité tělo a působí kratším dojmem. Lišáci zároveň působí jakoby měli vyšší běhy.
Hlava je u lišáků v poměru k tělu velmi zřetelně větší, než u lišek. To platí zejména pro šířku hlavy, kde je rozdíl nejvíce vidět.
Také krk je u lišáků mohutnější, výrazný, a linie napojení spodní části krku k hrudníku je plynulá, na rozdíl od lišek, kde je znatelná křivka přechodu krku na hrudník. Mohutnost a linie krku jsou celoročně opticky velmi výrazné a naprosto spolehlivé znaky pohlaví lišek.
Ve zbarvení lišek a lišáků jsou také značné rozdíly. V zimní srsti obvykle nepoznáme rozdíl, krom náprsenky, kterou lze použít jako doplňkový znak. U lišáků je vždy náprsenka výrazná, až zářivě bílá, což je u lišek v malé míře. Na jaře a v létě je ale náprsenka poměrně spolehlivým znakem, u lišek nevýrazná, a v různých odstínech šedé, u lišáků opět bílá a výrazná. Lišky od liščat jsou přibližně od začátku dubna snadno rozeznatelné podle řídké až chybějící srsti na břichu, spodní části krku a bocích.. Tato místa jim záhy zarůstají, boky a slabiny obvykle srstí tmavou, která je dobře vidět a je zejména na bocích a slabinách velmi dobře patrná až do podzimu, a mizí v průběhu listopadu, kdy dorůstá zimní srst. Zkoumal jsem i ohraničení rozdílně zbarvené srsti u obou pohlaví. Jde zejména o přechod náprsenky a obličejových skvrn. Lze sice říci, že u lišáků je obvyklé ostré a jasné rozhraní různě zbarvené srsti, ale u části lišek je tomu také tak, a proto nelze tento znak použít jako znak určující pohlaví lišek. Týká se to i tvaru náprsenky a skvrn.
Rozdílný je také pohyb. Lišky mají oproti lišákům opticky drobnější krok, a jejich čárování je více plíživé. Lišáci oproti tomu působí dojmem dlouhých, plynulých pohybů, hlavu nesou opticky výše, což je určitě dáno i jiným tvarem krku a velikostí hlavy. Také oháňku nesou lišáci při pohybu výše, než lišky.
Lovecké zátiší
Z těchto znaků je nejdůležitější postava, krk a hlava, je poměrně snadné se to naučit už po několika pozorováních lišek za světla. Náprsenka je také i pro méně zkušené dobrým znakem pohlaví a osrstění lišek v době péče o liščata, kdy rozdíl nelze přehlédnout.
Ostatní znaky, zejména způsob pohybu a úhel nesení oháňky a chování jsou pro jejich praktické využití vykoupeny časem – častým pozorováním lišek v různých situacích a schopností vnímat detaily. Je zkrátka nutné mít lišky napozorované, pak při spatření lišky už podvědomě ihned určíme správně i pohlaví. Sám pozoruji lišky v mnoha desítkách případů ročně. U každé si určím pohlaví a odhaduji věk alespoň rozdělením na mladé až do stáří zhruba jeden a půl roku a na ty starší. Po ulovení lišky se vždy přesvědčím o správnosti odhadu, jak pohlaví, tak i podle zubů orientačně věk.
Tímto způsobem lze docílit téměř stoprocentní spolehlivosti určení pohlaví živých lišek v každém ročním období. Zároveň ale znovu zdůrazňuji, že spolehlivé rozlišení pohlaví je možné jen za dostatečného světla, a v době péče o mladé lišky za silného šera nebo v noci zásadně nelovím.
Dalším, obecně dosti rozšířeným nešvarem je střelba na lišky za jakékoli situace a bez ohledu na vzdálenost. Je zajímavé, že žádný z těchto střelců si při střelbě na spárkatou zvěř nikdy něco takového nedovolí.

První, velmi důležitou podmínkou úspěchu při lovu lišek je znalost způsobu života lišek. Liška není jen noční tvor, jak si mnozí myslí. Její život je charakteristický poměrně velkou pravidelností aktivity a chování a jako typická teritoriální šelma je dosti dobře předvídatelná.
Mnoho myslivců je mylně přesvědčeno, že život lišky je velmi silně vázán na nory, a pokud liška není na lovu, je v noře. Samozřejmě, že nory k životu lišek patří, ale využití nor jako denního úkrytu je v průběhu roku velmi nízké. Liška raději tráví dny na povrchu, lišáci prakticky celoročně s výjimkou podzimních plískanic a období kaňkování. V období kaňkování je poměrně časté zastihnout lišku s lišákem a nebo i s více lišáky přes den v norách. Není to ale kvůli páření, to je další z tradovaných omylů, páření probíhá vždy na povrchu, ale je to tím, že právě v noře si liška může odpočinout od dotírajících lišáků. Nory ale v období kaňkování lišky často kontrolují a zejména hledající lišáci jsou schopni zkontrolovat všechny nory v teritoriu i několikrát za den. Velmi často se ale lišky přes den zdržují na povrchu v těsné blízkosti nor, což lze na místech s dobrým přehledem využít k našoulání a úspěšnému ulovení. Jinak lišky obvykle tráví den v loukách, rákosinách, stařině, vzrostlých obilovinách, řepce a kukuřici, zarostlých mezích a samozřejmě v lese, a to jak v houštinách, tak v laťácích či v řídkém starém porostu.

To, kde bude liška trávit den, je závislé především na počasí, v létě využívá všechny úkryty bez ohledu na déšť či vítr. Podzim, zima a jaro svým počasím jasně určuje denní úkryt lišky, za jasných a slunečných dní liška zaléhá k dennímu spánku blízko zdrojů potravy na klidných prosluněných a suchých místech, často naprosto nekrytě, a jen chráněna alespoň malou přírodní překážkou proti větru. Nejoblíbenější v této době jsou rákosiny, zarostlé meze a lesní paseky. Důležitý je i klid, tam, kde je malý pohyb lidí, jsou lišky bez problému schopny zaléhat naprosto nekrytě i na rozlehlých holých pláních.V mrazivých zimních dnech jsem pravidelně pozoroval skupinu pěti lišek, které společně zaléhaly uprostřed rozlehlých luk u velké hromady větví z vyřezaných keřů. Celé dny se povalovaly na slunci, hromadu větví využívaly jako ochranu před větrem a ležely vždy na závětrné straně, ale tak, aby na ně svítilo slunce, ráno zaléhaly okolo deváté, kolem poledne v těsném okolí hromady větví ulovily nějaké myši, a v pozdním odpoledni opět vyrážely do okolí na lov. Po postupném ulovení tří z nich přestaly ostatní lišky toto místo využívat k dennímu odpočinku.
Vypadá poťouchle....
Lov lišek je nejefektivnější tehdy, když jsou lišky v pohybu, ať už na lovu nebo když se přemisťují v rámci svého teritoria. Proto je důležité vědět, kudy trasy - spády lišek vedou. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je obvykle rozdíl mezi spády večerními, kdy lišky vychází na lov, a spády ranními, kdy se vrací na místo denního odpočinku.
Pro nalezení spádů lišek je možné použit několik způsobů. Nejlepší je zimní období se sněhovou pokrývkou, protože je možné lišky stopovat a jsou také velmi dobře vidět i na velké vzdálenosti a za zhoršených světelných podmínek. První možnost je samozřejmě obeznávání spádů podle stop. Je dobré občas obejít okraje lesů, rákosin a dalších denních úkrytů lišek a sledovat množství liščích stop. Nejlépe 2 - 3 dny po obnově, protože nám jde o množství stop. Místo, kudy vede spád je snadno rozpoznatelné, pokud kontrolujeme okraj lesa, tak spád vede právě tam, kde je větší koncentrace stop zhruba na třiceti až šedesáti metrech okraje. Pokud není vysoká vrstva prašanu, lišky nepoužívají spády tím způsobem, jak třeba zajíc ochozy, ale spády používají jako koridor, v kterém se drží. Podle převládajícího směru stop lze odhadnout, jestli se jedná o večerní či ranní spád, ovšem zejména u rákosin je časté, že se tyto spády kryjí, což je naše výhoda. Další možnost, kdy využijeme právě toho, že jsou lišky na sněhu velmi dobře vidět, je večerní a ranní obeznání spádů na místech s velkým rozhledem. Ideální je, pokud jsme schopni z vyvýšeného místa kontrolovat co nejvíce okrajů lesa, rákosin, mezí. Vybereme den s klidným počasím a dobrou viditelností. Je nutné velmi pečlivě sledovat celý prostor, zejména pokud není sníh je snadné lišku přehlédnout. Čas, kdy obeznáme vytahující či zatahující lišky bude platit i v následujících dnech, pokud nedojde k výrazné změně počasí a v tomto čase můžeme s liškou na daném spádu počítat prakticky s jistotou. Obeznaná liška je už napůl ulovena, a toto na spádech platí celoročně.
Pokud máme obeznanou lišku a zároveň dobře odhadneme místo, kde liška přes den odpočívá ( časté obeznávání stopováním v blízkosti krytů nedoporučuji, liškám nevadí vyrušení, ale opakované zrazení ano ), je pak i poměrně jednoduché následně lišku ulovit. Lišky poměrně dobře dodržují čas, kdy vytahují z krytu za potravou. Pokud je počasí s malým nebo téměř žádným větrem, neprší ( v jarních a letních měsících déšť nevadí a často i dosti silný vítr ), je téměř jisté, že liška ( obvykle lišák ) vytáhne z krytu za světla. Je to ale velmi individuální, některé lišky jdou ven už hodinu před západem slunce (i dříve), nejvíce ale preferují dobu těsně po západu slunce a zejména feny vytahují nejčastěji až na rozhraní šera a tmy nebo za úplné tmy. Tento jev souvisí s aktivitou lišáků a lišek, lišáci jsou ve dne s výjimkou doby péče o mladé podstatně aktivnější. Kdysi jsem vůbec nemohl přijít na to, proč při lovech lišek ráno či večer je z deseti ulovených kusů osm až devět lišáků, a při dvaceti liškách za rok byly z tohoto počtu obvykle jen dvě feny.
Soustavy drenážního potrubí v polích jsou pro lišky také velkým lákadlem, v některých oblastech jsou liškami výrazně upřednostňovány, a i když liška neodpočívá přes den v potrubí, s oblibou leží na povrchu nedaleko. Vyústění drenáží jsou velmi spolehlivá místa jak ráno, tak i večer celoročně.
Kudy lišky vytahují za potravou lze také velmi dobře odhadnout i v neznámém terénu. Kamarádi se diví, že jsem schopen jim poradit vhodná místa pro tento způsob lovu lišek jen podle mapy, i když jsem v jejich honitbě nikdy nebyl, a navíc jsou často úspěšní hned při první čekané. Lišky jsou velmi dobře předvídatelné, spády dodržují desítky let až do výrazné změny prostředí, která jim znemožní spád dále používat.
Velmi dobře využívají terén, a i když to většinou nepostřehneme, tak liška vždy před opuštěním krytu pečlivě jistí. I proto jsou místa spádů tam, kde přechází z krytu do otevřeného terénu často na takových místech, kde má liška přehled nejen o tom, co se děje před ní, ale i do stran. Roh lesa, zarostlá cesta, strouha, mez či stráň, vodoteč, to jsou osvědčená místa.

-figi-

#Liška, Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Způsoby lovu a historie, Úspěšný lov, Názory myslivců, Honili myslivci, 

Lovecká optika a nastavení. Doplňky. Individuální nastavení dalekohledů podle očí uživatele je velmi důležité. Výběr doplňků pro vhodné nošení, používání a skladování optiky.

Přírodní zákony a optika
Lovecká Optika a Doplňky

Aby špičková optika plnila svůj účel, je potřeba věnovat čas a úsilí také péči o optiku, jejímu správnému nastavení, volbě vhodných doplňků a čištění optiky. Většina výrobců dodává optiku včetně doplňků pro vhodné nošení, používání a skladování optiky. Špičkoví výrobci přikládají těmto doplňkům velký význam, protože si uvědomují, že např. vhodný řemen myslivec v praxi velmi ocení.
Mezi tyto doplňky patří v první řadě krytky - u dalekohledů krytky objektivu (většinou pryžové, pro každý objektiv zvlášť) a okuláru (pryžové nebo plastové, společné pro oba okuláry). U puškohledů je nabídka krytek mnohem širší - jednodílné spojené pro okulár i objektiv, samostatné pryžové nebo jako doplněk velmi oblíbené výklopné. Velmi zajímavou variantu jsou pružné návleky na puškohled, které nám chrání nejenom čočky, ale celý puškohled na zbrani.

U dalekohledů podobnou funkci plní pouzdra nebo nejrůznější brašny. I zde je nabídka velmi široká a to jak provedením, tak i materiálově. Obecně lze říct, že pouzdro by mělo optiku chránit především před mechanickým poškozením při přepravě, ulehčovat transport. Při použití v "normálních" podmínkách by mělo pouzdro "větrat" aby nedocházelo k zamlžení čoček, v případě, že dalekohled uložíme vlhký. Při extrémních podmínkách, např. v tropických oblastech se naopak od pouzdra očekává vlhkotěsnost. Nejlepší variantou jsou tedy asi pružná vypolstrovaná pouzdra, která optiku chrání před nárazy a
Nastavení optiky
současně se dobře nosí, s otvory pro odvětrávání o okuláru a objektivu.

Velmi důležitým doplňkem dalekohledů je řemen, měl by být pevný a současně pohodlný pro nošení. Původním materiálem pro výrobu byla kůže. Tyto řemeny jsou sice velmi pevné, ale většinou velmi tenké a celou hmotnost dalekohledu tak velmi brzy pocítíme za krkem. Nové řemeny většinou materiály kombinují a jsou především v oblasti "za krkem" rozšířené a vypolstrované. Nejmodernější řemeny, jako např. posuvný řemen dodávaný firmou Swarovski Optik, umožňují navíc i velmi rychlé přenastavení délky řemenu (zkrácení při šplhání na posed apod.).
Existují i speciální varianty řemenů - např. plovoucí řemeny, které nám udrží optiku na hladině i v případě, že nám upadne do hluboké vody. Pro celodenní nošení je dobrou variantou i systém řemenů (postroj), kdy váhu dalekohledu neneseme na krku, ale je rozložena na zádech podobně jako u batohů.

Dalšími doplňky u dalekohledů mohou být speciálně tvarované očnice proti bočnímu světlu, adaptery pro připojení na stativ (důležité zvláště u dalekohledů z velkým zvětšením), již dříve zmiňované doplňky jako booster (násobí zvětšení) nebo Knap Shot adapter pro připojení fotoaparátu.

U puškohledů jsou populární pryžové nástavce k oku.

Nastavení dalekohledů
Individuální nastavení dalekohledů podle očí uživatele je velmi důležité.  Jedná se v podstatě o správné využití funkce, kterou většina dalekohledů nabízí - vyrovnání rozdílu levého a pravého oka uživatele, tzv. vyrovnání dioptrií. Takřka u všech výrobců je tato funkce umístěna na pravém tubusu - u dalekohledů s klasickým porro systémem hranolů na pravém okuláru, u moderních dalekohledů se střechovými hranoly je ovládání umístěno na centrálním ostřícím kolečku, ale vlastní nastavení probíhá v pravém tubusu. Správný postup je pak následující :
1. Vybereme si drobný kontrastní předmět (list, jehličí, větvičku) ve vzdálenosti asi 20 - 30 m. Zavřeme pravé oko (nebo zakryjeme pravý objektiv) a dalekohled co nejlépe zaostříme na předmět.
2. Necháme chvíli oči odpočinout, pak zavřeme levé oko (nebo zakryjeme levý objektiv) a doladíme dalekohled pomocí ovládání korekce dioptrií.
3. Nastavení zaaretujeme a máme dalekohled nastaven v obou tubusech pro naše oči.

Pokud uživatel používá při pozorování brýle, nemusí většinou uvedený postup provádět, protože případný rozdíl očí má vykompenzován čočkami brýlí a nastavení pak zůstává na nule. Krok na ovládacím kolečku je většinou po 1/4 nebo 1/3 dioptrie, takže menší rozdíly možná ani nezaregistrujeme, nicméně je vhodné toto nastavení vyzkoušet. Většina dalekohledů umožňuje rozsah nastavení ? 3 dpt.

Jak šel čas historie zla a myslivost měnila barvy, krajinu a především člověka...a taky už lovíte jen prasata?

To jste vy myslivci "za mlada"....vzpomínejte!
Přátelé, kamarád mi poslal zamyšlení jednoho moudrého muže, myslím, že bychom si je měli přečíst všichni.......

VE STOPÁCH ČASU……každý z nás
prochází životem, který nám byl dán k dispozici. Můžeme svůj čas prožít různě:
činorodě, odevzdaně, dobře, špatně – nebo jej doslova protrpět. Jak ho prožívají myslivci –
tedy ti opravdoví, zapálení, kteří přírodě a veškerému životu v ní odevzdávají to nejlepší, co
v nich je? Za nějaký čas to bude pětapadesát let, kdy jsem se stal myslivcem po právu. Jenže
díky svým příbuzným jsem chápal přírodu a s ní spojenou myslivost daleko dříve před
dovršením dospělosti. Ohlédnu-li se přes rameno, vidím tři čtvrtiny století (polovina
dvacátého a začátek jedenadvacátého) a v této časové výseči pak všechny proměny krajiny i
– lidské společnosti.

Padesátá léta dvacátého století, čas mého jinošství, poznenáhlého přechodu z dětství do
času dospívání. Místo děje - rodná vesnice Polanka nad Odrou, která je zasazena do krajiny
řeky Odry. Louky této říční scenérie hýří barvami od jara do podzimu. Lipnice, bojínek, chrpy,
kohoutky, zvonky, lilie zlatohlavé… Krajina rybníků a šumícího rákosí. Krajina lužních lesů
s převládajícími duby, jasany, lípami, habry. Odra kroutící se nivou svými meandry, řeka
s hlubokými zátočinami, stříbřitými brody, splavným řečištěm všude tam, kde se jí dařilo téci
rovně, pomalu, klidně. Její přítoky: Lubina, Ondřejnice, Bílovka, Polančice – ukázka čistoty
vodstva, v němž se to hemží rybami, raky, užovkami, žábami... Ještě nejsou vzácní pstruzi
potoční, ještě v horních tocích těchto říček žijí lipani, dole pak válcovití tloušti, dravé štiky,
zlatozelení líni, okouni, cejni, nenasytní ježdíci, tajemní úhoři, barevní pískoři… A všude kolem
divocí králíci, zajíci, koroptve, vzácně srnčí. V loukách je slyšet skřehotavé volání chřástala.
Nad lesy a poli mračna divokých holubů, večer co večer stovky netopýrů, s nimiž mohou
v počtech soupeřit jen kachny všech možných druhů – chocholačky, čírky modré i obecné,
poláci velcí i malí, březňačky, lžičáci, kopřivky. A těch rákosníků, bukačů velkých, kvakošů,
volavek popelavých, lysek, potáplic malých i roháčů…

Nejsou vzácní dudkové, brhlíci, sýkory vousaté, uhlířky, moudivláčci, koňadry, modřinky…
Hejna sojek, ve vrbinách straky. Na tahu se objeví ostříži, dřemlíci, mandelíci, kolihy velké.
Vzácní nejsou hýlové, dlaskové, křivonosky, kvíčaly… V mokřadech podmáčených luk žijí
bekasiny otavní. A těch čápů na loukách, když se houfovali na podzim k odletu!

Nelze vyjmenovat vše, co zaujímalo malého kluka od školního věku až do posledního
ročníku základní školy, kdy odchází na školu střední. Tam se mu stýská po jestřábech,
poštolkách a krahujcích. Vzpomíná na setkání s luňákem červeným, sokolem, kání rousnou.
Už nemá tolik času, aby v napájecích stokách rybníků sledoval pohyb ondater, ve sněhu na
březích sebemenších potůčků četl toulky tchořů a kolem Odry pak vzácné stopy lišek a vyder.
Kuny lesní a skalní, veverky rezavé – potrava elegantních kun, které je pronásledovaly
v korunách stromů...

Bylo to mládí přepestré, díky němuž také bohatl duševní život chlapce a jinocha.

Rok 1956. Teplý srpen, je krátce po žních. Úzké role drobných sedláků, kteří ještě uhájili
záhumenky, jsou rozděleny podle kultur. Brambory, pásek řepy, pásek mrkve, jetelinka…Na
Lišák zátiší s lankasterkou...
svazích polí jsou louky! To kvůli vodě, aby neodnášela hlínu. Každý sedlák má na svých
pozemcích vykutanou díru, z níž těží písek. Tyto „písečníky“ obrůstají chundelatinou
ostružiníků s bohatou úrodou přesladkých ostružin. A rostou tam také jablůňky a hrušinky.
Někde i třešně. Podél polí se táhnou meze, na nich plané růže, ale především voňavá kola
mateřídoušky, jitrocel, pampelišky... Těch bylinek, co tam rostlo! Hlavně díky jim byli zajíci
zdraví a - rychlí.

Slunce hřeje až příliš, krajinou prochází pět nimrodů, dva psi a dva – kluci. Jedním – tím
vytáhlejším – jsem já. Poprvé mě vzal strýček na lov koroptví. Všude je těchto nádherných
čiřikalek plno. Psi vystavují, padají rány, v nose mám ostrý pach střelného prachu. Po dvou
hodinách už nesu strýčkovi plné řemínky. Je to tíha; než je donesu do hospody, kde vládne
teta Helena, mám košili propocenou skrz naskrz. Dostávám odměnu: dvě láhve sodovky a
dvě housky se salámem. Domů přinesu mamince pět koroptviček. V této sezóně jich polanští
nimrodi ulovili na šest set!

Přelom desetiletí. Už strýčka i s tatínkem doprovázím na zaječích honech. Jsou každoročně
dva. Jeden v meandrech Odry a Blücherově lese, druhý je kruhový na polích. Listopad a
prosinec. Krajina byla pokryta sněhem; v listopadu bylo sněhu tak do půli lýtek, prosinec ještě
přidal na výšce. Kolem polních cest byly naváty závěje a v nich měli ušáci své pelechy.
Kruhové hony se mi vždy zamlouvaly víc. Zoraná pole se střídala s ozimy. Uprostřed každého
kruhu byl nějaký remízek, někdy i dva či tři. Pole se svažovala k drenážním příkopům, tam to
bylo nejzajímavější. Než se kruh uzavřel, uběhla hodinka. A pak bílá pláň ožila. Odevšad
vyskakovali ušáci, nejprve se houfovali ve středu, ale po prvních ranách se vytvořily zástupy
pádící vstříc střelcům. Když měli štěstí a narazili na bouchala, unikla stovka i více zajíců z kola
ven. Těch nadávek, hulákání, štěkot psů, salta střelených zajíců! Srdce mi bušilo jako zvon; jak
jsem toužil, abych už i já třímal brokovnici a mohl zalícit…

V každém kole se ulovilo až sto padesát krasavců s černými špičkami slechů, dlouhými běhy
a srstí bez poskvrny. Na vlečky s gumovými koly se úlovek nakládal po dvaceti na každé žerdi.
Statní valaši měli co dělat, aby zvládli hluboký sníh a tíhu ulovené zvěře. Výlož, výřad, radost!
Z náprsních kapes střelců byly vytahovány placaté lahvičky s voňavým obsahem.
 Pokud byl uloven bažantí kohout, střelec byl oslavován a už předem pasován na prince; králem lovu byl vždy nimrod, který složil nejvíce zajíců. Na výřadu jich bylo kolem pěti set.

Oheň, borlice, halali. Pak poslední leč. S polévkou a gulášem. Pivo teklo proudem, cinkání
přípitků, myslivecký soud, někdy pasování nového adepta na právoplatného myslivce. To už v
rohu malého sálu Dělnického domu zaujímali místa muzikanti. Zpívalo se, tančilo, radovalo.
Polanští nimrodi byli pohostinní vůči každému, kdo na poslední leč zavítal. Přišly jejich
manželky a manželky honců. A známí myslivců a známí honců. Nikdo nebyl zahnán, vykázán.
Pospolitost lidí, kteří ještě měli v paměti válečná léta a padlé sousedy, byla posilována
otevřeností mysli a vřelostí srdce…

Zimy bývaly kruté. Dvakrát i třikrát týdně jsme roznášeli seno, řepu, pozadek. Do koroptvích
krmelečků jsem na sáňkách vozil pytle s plevami promísenými plevelnými zrnky a pozadkem.
U každého z nich byl koroptví dýchánek. Tísnilo se tam vždy pár desítek milovaných a
obdivovaných koroptviček. „Vidíš, co jich zůstalo,“ říkával strýček František. „Koroptve se
v létě musí krmit olovem a v zimě plevelem. Jinak by jich ubývalo…“
Snad ještě netušil, co přinese kolektivizace. Pomalu mizely meze. Ubývalo písečníků a jeden
po druhém byly káceny i remízky. Když se přihlásila léta šedesátá, z hejn koroptví zůstaly
žalostné zbytečky, které marně hledaly místo k hnízdění. Zmizely šípky na mezích, zmizely
plané jablůňky, zmizely ostružiníky – orientační body pro hnízdící slepičky. Lány se zvětšovaly,
koně, kravky a volky nahrazovaly traktory. Klid se z krajiny vytratil, řev motorů drásal uši i –
duši!

Psal se rok 1961. Šel jsem vedle strýčka na posledním koroptvím honě. Když jsme končili,
měl jsem na řemínkách pouze dvě koroptvičky. „Ty si nechej,“ řekl strýček. „Jsou poslední, asi
už je nikdy lovit nebudeme!“

Měl pravdu.

Pak přišel čas, kdy skončila moje adeptská praxe; složil jsem zkoušky z myslivosti a stal se
členem Československého mysliveckého svazu. Do týdne jsem držel v rukou tolik touženou
brokovnici. Polanští nimrodi mě vzali mezi sebe. Nelze zapomenout na den, kdy mi byl
hospodářem představen celý revír – pěšky jsme ho obešli po hranicích. Hranice svinovská,
hranice klimkovická, hranice jistebnická. Mezi Proskovicemi a Starou Bělou tvořila hranici
Odra. 1200 hektarů polí, 75 hektarů lesů, 60 hektarů vodních ploch a na třicet hektarů ploch
ostatních. Už to nebyla jen nádherná krajina Poodří, ale honitba, kterou budu další desítky
Přemýšlejte...dnes vozíte jen prasata
s radioaktivitou
let pozorovat očima myslivce a později i očima ochranáře. Kdybych jen tušil, čeho budu
svědkem!

Šedesátá léta – kolektivizace v zemědělství nabírá na obrátkách. Lány se zvětšují,
záhumenků ubývá a s těmi malými políčky a zbytky mezí také ubývá drobné zvěře. Jen tak
mimochodem zaznamenáváme, že zemědělství začíná bojovat s plevely a jinými škůdci
pomocí chemie. Ještě nevíme skoro nic u účincích DDT. Ještě netušíme, že polychlorované
bifenyly budou časovanou bombou jak pro zvěř, tak i pro lidi. Dostávám za úkol psát kroniku
mysliveckého sdružení. Zápis z roku 1969: „Začalo myslivecké jaro, jaro v polním revíru, který
je značně poznamenán intenzivní činností myslivců. Téměř byly zlikvidovány remízky, úvozové
cesty – po mezích už není památka. Chce-li současný myslivec udržet zvěř v revíru, pak pro ni
musí vytvořit podmínky… 

Nakonec sdělení velmi závažné: V tomto roce se dělí myslivost na českou a slovenskou. To ještě netušíme, že v devadesátých letech se rozdělí na dvě části i republika…(Kronikář teprve dnes může doplnit to, co nesměl zaznamenat v roce 1968, kdy nás přepadla vojska pěti armád. Dodává: „všichni myslivci obdrželi lístek s potvrzením, že se nejedná o kontrarevolucionáře, ale o lovce.“ Komentář mého strýčka: „Než bys ho vytáhl z kapsy, byl bys bradou vzhůru!“

A v tomto období jsme se jako myslivci dopustili velkého omylu.
V daném roce vysazujeme prvních osm tisíc smrčků na půdě ostatní, kterou nám JZD k tomuto účelu uvolnilo. Smrk totiž do naší krajiny nepatřil a patřit nebude. Každý rok však budeme přisazovat po tisících sazenic jehličnanů, jejichž domovem jsou horské polohy od šesti či osmi set metrů
nadmořské výšky. Jak budou v našem revíru smrčky růst, tak postupně zlikvidují bylinné
patro a s ním úživnost honitby pro pernatou zvěř. Marné jsou pokusy s vypouštěním
zakoupených koroptví. Na druhé straně činíme další chybný krok: budujeme dvě odchovny
bažantí zvěře. Mění se i charakter rybníků. Rybnikáři vysekávají rákosové a orobincové
porosty, vodní hladiny jsou pusté, čisté, vhodné pro chov ryb, ale vodní ptactvo ztrácí
krytinu. Stále intenzivnější je i přihnojování rybníků, aby se zrychlil vývoj planktonu. A to
ještě není všemu konec. Republika potřebuje devizy, tak část plánovaného odlovu zajíců je
splněna odchytem. Protože za zaječky se platí víc než za ramlíky, odesíláme do Francie
zejména mateční zvěř. Inu, ještě nedohlédneme za horizont…

Začátek sedmdesátých let je poznamenán dalšími jobovými událostmi. Jaro roku 1970 je
mokré, horší však je, že vydatné lijáky vzápětí mrznou. Ztráty mladých zajíčků-březňáčků jsou
stoprocentní. Hyne i srnčí zvěř. Polanské zemědělské družstvo už po několikáté otráví
silážními šťávami potok Polančici; poprvé se to stalo v roce 1964. Od té doby se pstruhová
voda změnila na mrtvou stoku.

Mění se skladba plodin. Pěstují se okurky a zelí. Velké plochy této plodiny pokrývají fólie,
které mají zamezit růstu plevele. To se daří, ale po sklizni nechávají novodobí zemědělci
roztrhanou fólii na polích. Na plot místního hřbitova přináší jižní vítr kusy fólie, místo
posledního odpočinku se tak stává nechtěnou a nevábnou skládkou odpadu. V drenážních
příkopech teče močůvka – a zase do Polančice. Zdrojů pitné vody pro zvěř ubývá. Lidé se už
neodvažují napít z polních studánek…

Sedmdesátá léta ubíhají ve znamení stále intenzivnějšího ničení životního prostředí.
Zemědělci v tom hrají prim. Činnost rybnikářů také nese následky, na rybnících je loveno stále
méně kachen. Už to nejsou stovky, ale pouze jen desítky… Ubývá zajíců, jen bažantů lovíme
pořád dost díky odchovnám. V roce 1972 se na rybnících poprvé objevují kormoráni, ale také
labutě a divoké husy. Zřejmě se něco děje v severských zemích, nastává migrace nepůvodních
druhů.

Rok 1975; v kronice přibývá tento zápis: „Lov kachen byl celostátně omezen na jeden den
v týdnu.“ (Kronikář poznamenává: „Není to řešení příčiny, pouze snaha o eliminaci následků
devastace životního prostředí.“)
Koroptev polní

Každý rok v tomto desetiletí přináší horší zprávy. Pouze jedna má patinu unikátnosti: v roce
1977, kdy náš Český myslivecký svaz slavil 55 let svého trvání, je v polanském revíru uloven
první kus černé zvěře. Na konci tohoto desetiletí konstatuje kronikář: „Stavy drobné zvěře
neustále klesají. JZD Polanka nad Odrou zaoralo většinu luk. Dokonce v říční nivě – v krajině
sněženek a lilií zlatohlavých - začínají zemědělci pěstovat kukuřici. Eroze půdy nabývá na síle.
Výřady jsou stále skromnější. Platí to o celé republice. Rybníky jsou téměř bez kachen, na
polích ubývá zajíců takřka před očima. Nejsou koroptve, křepelky… Ubývá divokých holubů
(inu, začal letecký postřik proti komárům – ve dne – kdy tito krvežíznivci se ukrývají vespod
listů, takže chemie pouze zeslabuje skořápky vajec všech ptáků, kteří hnízdí na stromech
nivy.) Vytrácejí se chřástalové, divocí králíci byli vyhubeni králičím morem a myxomatózou.
Zpěvné ptactvo už také prořídlo, značně…

Stručně: rok 1979 předznamenává fatální změny v zazvěření našich revírů drobnou
zvěří.

Léta osmdesátá – to je období, na které vzpomínám se smutkem v duši. Proč? Stačí se začíst
do kroniky. V roce 1982 se projevují chyby rybnikářů – přihnojování rybníků a tisícihlavé chovy
domácích kachen na hrázích. Organická hmota, ať už původem z výkalů stále větší rybí
obsádky, z hnojení a trusu tisíců domácích kachen má za následek přemnožení bakterie
botulismu. Na rybnících hynou po stovkách kachny, lysky, rackové. Katastrofální situaci
registrují už i média. Pak stojí ještě za to připomenout třeba rok 1989. Cituji: „Leden se
projevil jako velmi proměnlivý měsíc. Střídaly se mrazy, sníh, oblevy. Do revíru jsme vyvezli 30
q mrkve pro zajíce, bažantí zásypy jsou plné, ale není koho krmit. V únoru klesá teplota
k pětadvaceti stupňům pod nulou. V revíru není pernatá škodná, nemá zde co lovit. Snažíme
se pomoci a v čase tomu určeném zakupujeme 500 bažantích kuřat. Docílíme tím především
návratu škodné. Drahé krmení!

Podzimní hony nám předloží realitu: Ulovíme 68 zajíců
– z toho 52 odchytem. Dále 91
bažantích kohoutů a 75 kachen…

Myslivci se snaží pomoci krajině i zvěři všemi silami a prostředky. Rozšiřují zvěřní políčka,
vypouštějí bažanty, kachny i zajíce z umělých chovů. Všude, kde se dá, rozšiřují remízky –
bohužel smrkové! Hodně věří, že společenské změny po 17. listopadu 1989 budou ku
prospěchu i přírodě. Je to však strašlivý omyl. Přelud. Sen, který trvá jen krátce. Demokracie
uvolňuje ruce vlastníkům půdy. Zbavují se jí, prodávají, aby konečně zúročili práci předků.
Do krajiny stále dál a dál proniká zástavba – říká se tomu paneláky naležato. Jako houby po
dešti přibývají průmyslové zóny. Developeři odmítají využívat tzv. BRAUN FIELDY, tedy místa,
na nichž stojí hroutící se stavby hal a domů, které majitelé opustili z různých důvodů.
Přibývají stovky kilometrů nových komunikací. Vstupujeme do Evropy ničením vlastní krajiny.
Vše ve jménu ekonomického rozvoje. (Spíše ku prospěchu zbohatlíků, kteří neberou ohled na
nic. Ani na budoucnost dalších generací.)

Devadesátá léta přinášejí změny i mysliveckého zákona. (A také je v roce 1991 vyhlášena
Chráněná oblast Poodří a v jejím celku vzniká Národní přírodní rezervace Polanská niva.)
Výkon práva myslivosti je spojen s vlastnictvím půdy.
Zakládáme honební společenstvo,
vzniká nové myslivecké sdružení. Jak ubývá drobné zvěře, zvyšují se počty spárkaté. Inu, lány
kukuřice a ještě větší lány řepky olejné tomu napomáhají. Zvyšují se počty ulovených
divočáků. Zemědělci jim nabídli skutečně ideální prostředí pro obživu a množení. Mění se
charakter počasí. Je větší sucho, čas od času udeří příroda vodou. Jako v roce 1997. Prší
vytrvale déle než týden. Krajinou Poodří se prožene zničující povodeň. Škody na zvěři i
majetku jsou ohromné. V tomto roce na polích ulovíme jen 8 zajíců. Bažanta ani jednoho.
Zato lišek je na výřadu 18. O rok později je v revíru uloveno pětadvacet lišek! V roce 2000
odlovíme 20 lišek. V roce 2006 je na výřadu už 23 lišek. Zajíce nelovíme! Predátorů přibývá,
jedním z nových je psík mývalovitý. Vypouštíme kachny z umělého chovu. Ani tam
nenacházíme radost, protože většina díky botulismu opět uhyne.

Přírodní bažant
Zápisy do kroniky jsou stále pochmurnější. Optimismu nemáme nazbyt. První desetiletí po
roce 2000 nás, myslivce, jen utvrzuje v přesvědčení, že společnost se od přírody odklání stále
víc. Oficiální statistiky naše obavy potvrzují. Od roku 2000 do roku 2012 bylo zničeno 53 254
hektarů nejlepší orné půdy. Každý den se zastaví vším možným i nemožným 12-15 hektarů
půdy, která by měla živit nás a naše potomky. Jako výkřik do prázdná zazní z úst odborníků:
„Arabové jsou si vědomi ceny půdy, a proto ji skupují. My, Češi, ji ničíme zcela vědomě!“
Rok 2015. Listuji ve statistických údajích. Mimo jiné objevují tuto zprávu: V roce 1973 na
jednu ulovenou lišku připadalo 54 ulovených zajíců. V roce 2003 na jednu ulovenou lišku
připadlo pouze 0,6 zajíce. Dále statistika uvádí: V roce 2013 bylo v České republice uloveno
jen 37 tisíc kusů zajíce polního. Jsme na dně!

Nedivím se tomu zoufalému výkřiku. Vždyť v roce 1970 bylo uloveno 750 tisíc zajíců a jeden
milion bažantů.

Stavy koroptví jsou zdecimovány. Z mnoha milionů kusů, které oživovaly naši krajinu ještě
v padesátých letech, bylo v roce 2004 napočítáno 83 tisíc a v roce 2015 už jen pouhých 30
tisíc kusů.
Zvěř díky hospodaření zemědělců a obecnému přístupu společnosti k přírodě prožívá svůj
holocaust. Ekonomika vládne světu i naší republice. Ve jménu vyšší prosperity ničíme to, co
je nenahraditelné, bez čehož není myslitelná budoucnost nás, lidí. Společnost ignoruje prostý
fakt: ničením pestrosti druhů připravuje svůj zánik!

V Berlíně na jednom sympoziu vystoupila se svým hodnocením lidské činnosti, lidských
vztahů, lidské dravosti a nenasytnosti paní Mallence Bart-Williams, černoška původem ze
Sierry Leone. Dovolím si citovat závěr jejího vystoupení: „…V přírodě však platí, že jakýkoliv
druh, který nadměrně loví, anebo nadměrně využívá zdroje, na kterých je při své obživě
závislý, přírodní selekce tohoto predátora dříve či později vyřadí.“ Konec citace.
Celý svůj život jsem věnoval přírodě svou pozornost, úctu a – lásku. Proto jsem shrnul svá
pozorování a názory do této realistické reportáže, aniž bych si dělal naději, že bude faktům
v ní zveřejněným věnována pozornost – kromě myslivců – také vládnoucí vrstvou. Ta žije
jinými problémy, aniž by si byla vědoma své odpovědnosti za přehlížení problému stěžejního,
na němž závisí lidská budoucnost.

Štěpán Neuwirth
Polanka nad Odrou, únor 2016


#Památka myslivce, Myslivci a konfliktní situace, Drobná zvěř, Historie, Kritické myšlení, Lov ve svobodném světě, Lovecké stezky, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zdraví, Žít ve svobodě,

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

Příroda a myslivost Fotografie z myslivosti Černá zvěř Lovecké příběhy Myslivecké fotografie Myslivecká videa Myslivecká zábava Způsoby lovu a historie Ptáci Příroda Srnčí zvěř Zvěřina a kuchyně myslivce lov Lovecké stezky Myslivecké tradice Černá zvěř - bachyně Srnec Lovy fotoaparátem Liška Názory myslivců Drobná zvěř Lovy srnčí zvěře Kuriozity Jelen (Red Deer) Lovy černé zvěře Lovecké zbraně Sele prasete divokého Zvěř v zimě Humor o myslivosti Les Úspěšný lov Čekaná Lov ve svobodném světě #Lovecké stezky Střelectví Honili myslivci Ze života černé zvěře Mateřství a péče o potomstvo Jelení říje Instinkty a pudy Jak na to? Lovu zdar! Příroda a lidé Vysoká zvěř Zima a hlad v lese Černá zvěř - kňour Trofeje Zvěřinové recepty Hunting Rifles Ženy a myslivost Daněk Pravidla lovu srnčí zvěře Srnče aktivity radosti a milování života Myslivec a zvuky v přírodě Bažant Myslivci a konfliktní situace Myslivecké ráno Krmeliště černé zvěře-kamery Kulovnice Přírodní fantazie Žít ve svobodě Doby lovu zvěře Nastřelení lovecké zbraně Optika Srnčí říje Vábení Zákony a předpisy o myslivosti #Srnčí zvěř Jaro Myslivecké písničky Otázky z myslivosti Čas lásek jelenů Divočák Pes přítel myslivce Sociální sítě Srnec v červnu Jelen Muflon Naháňky Společné lovy Dalekohledy Diana bohyně lovu Historie Lovecký pes Puškohledy South Africa Zajíc Chrutí černé zvěře Dravci Krmelec Lovecké brokovnice Myslivcův sen Naše domovy a chalupy Pranostiky a příroda Vtipy Lovecká optika Radost a uspokojení Erika Heligonky Myslivecká mluva Myslivecká zařízení Obory a zvěř Zpracování zvěřiny Bowhunting (lovecká lukostřelba) Happy Days Krmítko Poslední hon Vnadiště #Lovecké právo Houby Idiots With Guns Myslivecké léto Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Pernatá zvěř Poslední leč Sojka obecná Stalo se Zacházení se zbraní deer rut Kachna Kachna divoká Kančí gulášek Koroptev Lovecké štěstí Myslivecké pověsti Na lovu muflonů Namlouvání Orel na hnízdě Reklama a lov Rytíři lesů Srnec Škůdník Tombola Veverky Vysoká Čištění zbraně Aport Dančí zvěř Dřevo a teplo Halali Hirsch-König des Waldes Husa divoká Jak zajíc přelstil líného hajného Krahujec obecný Kritické myšlení Krmeliště pro vysokou Kynologie Laně Lovy lukem a šípem Myslivecký ples Myslivost a Michaela Once Upon a Time in The West Pasování Pohádka O chytré kmotře lišce Pytláci Příroda a zdraví Shozy Webové kamery Zvěřinový guláš broková kozlice Škodná Bažant pečený Co budeme vařit dnes? Holub hřivnáč Kančí kýta na víně Lovecké signály Lovecké zátiší Mannlicher Schönauer kulovnice Milování světu vládne Montáže Raffle ball hunting Srnec jako ze zlata Stádo tlupa rudl Tetřev hlušec Verše myslivce Zubři Zvěřina Zůstal v ohni broková dvojka sv. Hubert #Kančí steaky 1 milion čtenářů Cazando con Arco Dívka s liškou Evropská Unie Golden Eagle Jelení guláš Kuna lesní Lankasterka Lesník Lion (Lev) Liška Eliška Lucky deer Láska Markazíni Podzim Polesí Strzalowo Psychopati Red Deer Cam Roček Siga Skupinový život Sokolnictví Straka obecná Volavka popelavá Zvěřinová paštika Záchranná stanice hamerles Amerika Cesty Chile Atacama Chov zvěře Drozd kvíčala Hejkalové Jagd Jelení kýta Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kalendárium Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Krkavec velký Kukačka obecná Káně lesní Kňour útočí Lesnická škola Lesní plody Lončák Los (Elk) Makov Malorážka Mauser M98 Moose Hunting Nástřel Odchyt pernaté Ornitologie PF Památka myslivce Pečená kachnička Pečené prasátko Pohádka stromů Polák chocholačka Posed Poslední hryz Rychlý srnec Skupinka jelenů různého věku Slanisko Sokol stěhovavý Sovy Srnčí guláš po myslivecku Strzalowo Svíčková Synantropie Teritorium VORAŘI Wildlife Zahrady Zdraví Zeiss Zimní oblečení a obutí Zvěř a počasí Újeď Čáp bílý Šoulačka Šípková omáčka ke zvěřině #Daněk #Waldemar Matuška #Černá zvěř - bachyně Aglomerace Anatomie jelena Berneška Borrelióza Borůvky Brenneke Chukar Partridge Datel černý Double Rifle Dudek chocholatý Filip Gepard Gorilla Hořící špalek Hájovna U pěti buků Investiční zlaté mince Jaguar Jahody Jelen útočí Kalous ušatý Kančí kýta na smetaně Kančí se šípkovou Kaňkování Klíště obecné Krmeliště černé zvěře Krteček Kulový dvoják Kvakoš noční Křepelka polní Labuť Lama Lasice hranostaj Ledňáček Lovy na černou v Maďarsku Mauser M03 Medicina Medvěd Minutkový srnčí guláš Miška Na stojáka Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Orel bělohlavý Osudový srnec Pamětní mince Paul Mauser Polesí Strzalowo Polsko Potápka chocholatá Páření Čmelák královna Ruger’s M77 RSI Rys ostrovid SWAROVSKI Sauer 101 Skřivan Slivovice Sluka lesní Slunce Sršeň obecná Stehlíci a ledoví muži Strakapoud velký Strašidla Svišť Swedisch Fire Torch Sýkorky Tetřívek obecný Tom Miranda Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Upíři Velikonoční sekaná Vlha pestrá Vodouš šedý Vydra Vytápění chalupy Welshspringerspaniel Woodcock Hunting Zlato a šperky Zoologie Zvěř živě Čejka Červenka obecná Čiplenka Čmelák Špičák Švestky Ťuhýk Životní srnec

Vybraný příspěvek

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,  poloplášťová střela RWS 3,24g Zdařilá fotografie a takové se často nevidí. Někom...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...