Zobrazují se příspěvky se štítkemLovecké příběhy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLovecké příběhy. Zobrazit všechny příspěvky

PŘÍHODY Z LOVECKÉHO BATOHU

S myslivci se toulám od svých patnácti roků 
Liška na lovu myší


Tedy nějakých čtyřicet tři let! Za tuto dobu jsem vystřídal spoustu oblečení, obutí, nožů, dokonce i zbraní a dalekohledů. Jen to jediné, co mě stále provází po mých loveckých cestách, je batoh. Ten starý, první, sice samozřejmě dnes používám jen na roznášení krmení pro zvěř, a ten nejnovější na hony a jiné toulky přírodou. Ale přesto ten první má své kouzlo a nějak mne inspiroval ke vzpomínce na následující lovecké epizody. Ta úvodní má spojitost se „starým pánem“. Sedmdesátá a osmdesátá léta, vy starší mi jistě všichni dáte za pravdu, byla bohatá na drobnou zvěř. Ale nejen na ni. I ostatní zvěře bylo jaksi hojně. 

V těch časech jsem byl členem Mysliveckého sdružení Ždánský les. Bylo to v jednaosmdesátém roce na jaře, tehdy jsme zrovna slavili Josefa, a někdo si vzpomněl na sluky. V tom roce přilétly velmi brzy a tah byl překrásný. Ve společnosti seděl velmi příjemný a oblíbený Bohoušek Lánský, co dnes již loví ve věčných lovištích. Chvíli nás poslouchal a pak si přisedl ke mně. Požádal, zda by se na ty sluky nemohl vypravit s námi, že je ještě nikdy v životě neviděl. Znal jsem ho, coby starého a dlouholetého myslivce, proto mne jeho prosba poněkud překvapila. Hned jsem však lov bez váhání zorganizoval a v pátek navečer jsme se s kamarádem Milanem Konečným, už také, žel, není mezi námi, pro Bohouška stavili u něj doma a společně vyrazili k nedalekému lesu. Jak jsme záhy zjistili, nebyli jsme jediní, které les toho dne lákal. 

Když jsme dorazili na místo, seděl tam již na pařezu doktor Kylián, kterého jsme všichni přátelsky oslovovali jen „doktore“, bez příjmení, a také Standa Čermák. Po krátkém „plku“, jak se u nás říká „pokecu“, jsme se rozešli na různá stanoviště. Bohouška jsem si postavil tak, abych na něj dobře viděl a mohl mu v případě potřeby nějak pomoci. Byl to přece jen již „starý pán“. Když usedal na svou koženou skládací hůl, všiml jsem si, že je pěkně ustrojen, jako na slavnostní, reprezentační hon. Byl to překrásný večer. Seděli jsme na pařízcích v holisku, za zády nám v tichém větříku šelestila suchá dubová mlazina a před námi se odvíjela pohádková scéna zapadajícího jarního Slunce. S přicházejícím soumrakem každý z nás, a jistě i jinde mnoho dalších kamarádů v zeleném, očekávalo okamžik, kdy sluky přiletí. Ptačí koncert pomalu vrcholil trylkováním červenek na modřínovém výstavku. Ještě se sem tam ozval něžný tlukot brávníka, když padla první rána a hned za ní druhá! To Standa a doktor přivítali posly jara svými rychle hozenými výstřely! I já jsem uviděl, jak kvorkající kohoutek přetahuje nad mlazinou podél spokojeně sedícího Bohouška! Vzápětí letěl druhý, ale opačným směrem! Na druhé straně houštiny padaly další výstřely. To jsem již nevydržel a přikrčený se co nejtišeji dostal k Bohouškovi. „Proč nestřílíte?“ Ještě dnes, po letech, vidím ty jeho oči a slyším hlas, který se nevinně zeptal: „To byly sluky?“

 Vtom přilétla třetí, ale byla mimo úspěšný dostřel. A pak to přišlo. Kvorkání jsem zaslechnul za zády. Kohoutek letěl přímo na nás. „Střílej,“ křikl jsem na něj bez ohledu na věk a úctu, kterou jsem k němu pociťoval. Bohoušek rychle zamířil, nechal si ho mírně přelétnout doprava a zmáčkl spoušť... Po ráně pták značil, ještě chvíli plachtil vzduchem a pak se zlomil do houštiny. Po chvilce hledání ležel u starého uhnilého pařezu zhaslý, překrásný kvorek. Přistoupil jsem k Bohouškovi a spolu s úlomkem mu blahopřál k úspěšnému lovu. Cítil jsem jeho roztřesenou ruku z právě prožitého okamžiku. Tehdy jsem to viděl ještě mladýma očima, až dnes, po létech vyzrání teprve cítím to, co prožíval kdysi on. ...úplně se setmělo. V ovzduší byl cítit zvláštní pach starého, po zimě zetlelého listí, který se již mísil s vůní jarem probouzející se trávy, v některých místech nasycené dechem fialkově zbarveného lýkovce. Bohoušek pyšně nesl svého kohoutka, který kdesi, daleko od svého domova, ukončil ve svém svatebním, vášnivém letu svou životní pouť. Byli jsme všichni plni dojmů z rašícího jara, po němž do dnešních dnů zůstala jen vzpomínka na „starého pána“. 

 Druhá epizoda z mého loveckého batohu je ještě o pár let starší.

Psal se rok šestasedmdesátý a ten byl na moje lovecké zážitky mimořádně bohatý. Především ve vztahu ke škodné a speciálně těm narezlým potvůrkám, které mi nikdy nedaly spát. Dodnes, jak nějakou zahlédnu, nedám si pokoj, dokud ji nedostanu. Tenkrát jsem šoulal v úseku, kterému se říká Oborníkův kout. Vlastně je to úzká louka hluboko v lese, věčně zarostlá buření a ve svém konci osázená do krátkých sečí mladou smrčinou. Kolem se táhnul přirozený nálet listnáčů všeho druhu. Ve středu louky bylo několik mokřisek, tedy ideální místo pro častý výskyt vysoké a černé zvěře. Zhruba z jedné poloviny byla tato lokalita lemována vrstevnicovou cestou, nad kterou se zvedaly příkré stráně porostlé nádherným bukovým lesem. Světla pomalu přibývalo s ránem, když jsem usedl na skládací hůl. Záda jsem opřel o mohutný buk a pozoroval probouzející se jarní les. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, když se kdesi ve stráni nade mnou varovně ozval kos. „Cik, cik, cik, cak, cak...“ 
Po obědě (Liška obecná)

Pozvedl jsem dalekohled a kousíček po kousíčku monitoroval okolní les. Najednou mne upoutal velký, světlý pařez..., ale on to pařez nebyl! Byla to velká liška! Nápadně světle vybarvená, ale nezvykle velká. Seděla a pozorovala okraj louky, možná stejně, jako já. Jen jsme o sobě vlastně nevěděli. V zlověstném tichu jsem pomalu zvedal do ramene kulovnici. Cvaknutí... a nic! Zapomněl jsem do komory zasunout náboj!
Pokusil jsem se to napravit, ale úkon byl příliš hlučný. Nenávratně mi zmizela za hřebenem. Setkání s mohutným liščím chlapákem mi nedalo spát. Chodil jsem do úseku ráno, večer, v noci, pořád ale nic. Na mohutné stopy jsem však přicházel téměř při každém šoulání. Přišla zima s mohutnou sněhovou pokrývkou, když jsem se s liškou konečně setkal znovu. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a rychle střílel. Bác! Půl metru před zvířetem vylétl gejzír sněhu a ono mi jen na pozdrav zamávalo bílým květem na oháňce. Zavřelo se za ním smrčí. Nechápal jsem, proč jsem chybil. Nu což, budeme spolu zápasit dál. Třeba jsem chytil stéblo bodláku, v puškohledu neznatelnou travinu, větvičku, možná mi ruku rozechvěla nervozita, kdo ví... Po lišce jako by se slehla zem. Uplynulo léto i podzim následujícího roku. 

Tehdy jsem si koupil troják, po kterém jsem dlouho toužil. Merkel dvanáctku, 7x65 R. Nádherná zbraň! Se zbraní jsem začal úspěšně lovit. 

Do Vánoc jsem mimo jiné ulovil šest lišek. Jen ten můj známý, ranní tulák, zmizel. Ani stopy, tak silné, jak měl on, jsem nikde neviděl. Čas běžel, týden jsem za týdnem a pomalu se blížilo nové jaro. Jednou jsem tak scházel táhlým obloukem svážnice, aby se mi otevřel pohled na protější stráň ozářenou prvními ranními paprsky. Na pokraji houštiny jsem zaregistroval pohyb. Nepatrný, ale pohyb. Automaticky jsem hodil troják do ramene a optikou prověřoval její okraj. Je to jen sen, halucinace, nebo skutečnost?
Liška, ONA, silná, světle vybarvená, krásná, mohutná, vyšla na volné prostranství, bez obav, na brokový dostřel. „Nemohu se mýlit,“ pomyslel jsem si. „Je to ona!“ Ten postoj, překrásná, bílá náprsenka, široká hlava a oháňka jako sloup, zakončená výrazným květem! Hřbet i boky prošedivělé, trochu znak stárnutí. Zamířil jsem a v tu chvíli se na mne zvíře podívalo jako uhranuté. Ani nevím, co mně to napadlo. Pomalu jsem sklopil zbraň. Sundal jsem klobouk, a vůbec, nevím, co mne to napadlo, zamával mu. Neodskočil, jak to zrazené lišky dělávají. Jen volným klusem běžel do hrubého stojáku, kde se chvilku zastavil a ohlédl, než mi navždy zmizel ve stráni. Víc už jsme se nikdy neviděli... 

Hlavní hrdinkou mého posledního příběhu z loveckého batohu byl zlatý jezevčík hladkosrstý, rodu ženského a jménem Besina. Náš hospodář Vlastík Dohnal měl již starou fenku irského setra, byla po úraze a prodělala náročnou operaci, a aby nebyla ve stáří osamocena, pořídili jí s manželkou mladší společnici - Besinku. Ta žila naprosto jako nelovecký pes, převážně v domě a s přírodou došla do styku jen při běžných rodinných vycházkách. 

Potom se však odehrála příhoda, která změnila její dosud poklidný, domácí život. Jednoho krásného rána, koncem pozdního jara, mi volal hospodář. Střelil srnce. Když přišel k němu, zvedl se a belhavým krokem odběhl do lesa. 

Těm končinám říkáme Hájek. Dohledávka by zde nejspíše byla bez psa hodně složitá, srnec by mohl zatáhnout, a tak si vzpomněl na Besinu. Prý zůstane na nástřelu a já se mám pro jezevčíka zastavit u nich a přijít mu na pomoc. Tak se také stalo. Hospodářova dcera Hanička mi sice pejska dávala nerada, ale poté jsem hned uháněl na „místo činu“. Na nástřelu bylo barvy dost. Vlastík převzal svého psa, vedl ho na řemenu. Jezevčík nás s nebývalou vervou táhl do lesního porostu. Besina vášnivě lehla do náletu. Hůře jsme na tom ale byli my. Terén byl natolik nepřehledný a členitý, že jsme psa nebyli schopni následovat. Proto jsme se rozhodli, že akci přerušíme, já předstoupím po svážnici do Hájku pod Červený kopec a Besinku pustíme na volno po stopě poraněného srnce. 
Předpokládali jsme totiž, že ten se bude snažit dostat dolů ke studánce a kališti plnému vody z prvních jarních dešťů. Sotva jsem zaujal své místo, tak jsem slyšel Besinu, jak zvonivým hlasem hlásila a brala stopu. Náš předpoklad byl nejspíše správný. Ve stráni pode mnou zvedla srnce z lože, krátce ho hnala, vzápětí předběhla a suverénním způsobem zaštěkávala na místě. Bál jsem se vystřelit, abych ji neohrozil! Hospodář však za chvíli celý udýchaný dorazil, pejska odvolal a dostřelnou ranou srncovo trápení ukončil. Oba jsme měli radost z úspěšné a rychlé dohledávky, ale především z úspěšné práce Besiny, kterou to nikdo neučil, a přesto dokázala, že není „pokojový“ jezevčík.

 Srnec měl nízkou ránu na komoru, a přesto z nástřelu odešel. Nebýt Besinky... 

V mém loveckém batohu by se našlo ještě mnoho a mnoho příběhů z lovů i setkání s blízkými druhy v zeleném. Mnohé v něm ještě přibývají a snad i přibydou. 

Ale třeba až někdy příště...  JAN LEFKÝ

ÚSPĚŠNÝ LOV GRATULUJEME A DĚKUJEME ZA VYNIKAJÍCÍ POPSÁNÍ PRŮBĚHU LOVU. Lov na jelena. Lovu Zdar!

Jelen dvanácterák a šťastný lovec

Tak se mi přátelé na konci letošní říje podařil s velkým dobrodružstvím díky vrtkavé Dianě ulovit tento osmiletý nerovný dvanácterák.


A co by to bylo za lov, kdyby nebyl s příběhem. Kamarád mě pozval na říji (ne jen poslouchat, ale i lovit) s tím, že on trofejovou zvěř neloví a trofeje neshromažďuje, tudíž jeleny nechává střílet kamarády s tím, že on si střelí domů na jídlo radši šmolku. Protože slovo myslivost vzniklo odvozením od slova závist, úmyslně nebudu uvádět jména ani lokalitu, stačí že sem dávám svoji mordu.
Už příjezd do nádherných slovenských hor byl úchvatný přejezdem přes horský hřeben, kde mi hned zkusil přes časné odpoledne skočit na kapotu špičák, takže o množství vysoké jsem neměl pochybnosti.
Ubytovali jsme se na krásné horské chalupě – pasekářské usedlosti z pozůstalosti po předcích mého kamaráda, kde nás přivítal jeho strýček, s tím, že se hned vypravíme ven.
Den 1. večer:
Vypadalo to velmi nadějně, ze všech stran troubili jeleni, a tak jsme zaujali místo v nivě řeky na obrovském dubu, kde byla stlučená platforma k sezení kolem kmene, v podstatě jako vysoký balkon v koruně stromu. Poseděli jsme, párkrát nám přešlo srnčí přímo pod posedem, párkrát holá, chodila tam sama šmola, ale kvůli té jsme tam nebyli. Asi 400m nalevo troubil od hranice dle hlasu starý jelen, tak jsme se rozhodli pošoulat blíž, podívat se, případně i lovit. Je skutečně zážitek došoulat cca 80m od troubícího jelena, kterého jsme ale pořádně nezahlédli, byl za řídkým stromovím, jedenkrát jsem zahlédl siluetu paroží, ale jelikož za ním byla hned kousek kukuřice (řídká a dost sežraná) tak hrozilo, že jej vyrušíme a on do ní zmizí, tak jsme se stáhli kousek níž a čekali, kdyby vyšel na naši stranu. Místo toho do nás málem vrazili dva mladí boční jeleni, kteří se motali kolem a dvě postavy tiše a nehybně stojící ve stínu pro ně byly asi docela překvapením. Už se setmělo, bylo pod mrakem a tak jsme se šli vyspat s tím, že budeme chytřejší zítra, ráno pošouláme a na večer si přeneseme mobilní posed blíž k tomuto místu, které se nám zalíbilo. Na chalupě nás čekal strýček, který se na lov vykašlal docela brzo a šel raději vařit, což jsme uvítali a dali si čerstvá játra na pepři.
Den 2.:
Jelikož se večer posedělo a taktéž popilo, probíraly se „historky starých zbrojnošů“ a taky trochu latiny, bylo ráno kruté, ale vyrazili jsme. Na pozici ve vysokém lese jsme dorazili v momentě, kdy už zvěř byla v pohybu, a to jak vysoká tak dančí, takže i přesto, že jsme něco zahlédli, k lovu to nebylo. Nejlepší zážitek měl můj průvodce, který si šel závěrem šoulačky odskočit a se staženýma kalhotama a bez flinty (tu jsem mu držel já u auta) jej obešlo krokem asi 6 divočáků……. Holt poučení, že ty „vítací večery“ nevěstí ráno nic dobrého a možná je lepší se ráno vyspat. Dospali jsme se tedy přes den, přenesli posed a odpoledne dorazil kamarád Janko, který se za námi přišel podívat a představil nám (po rozhodu se svojí přítelkyní) svoji věrnou a trvalou ocelovo-dřevěno-plastovou přítelkyni od Blasera, kterou si nově osadil Leicou Magnus 2,4-16x56i a těšil se na večerní lov, jak nám to s viditelností za polovičního měsíčku „natře“ (což v mém případě, když jsem v evropském zbrojním pase měl zapsány jen tři kulovnice, které mám všechny osazeny Nightformcem NXS nebyl zas tak velký problém - Nightforce je spíš na den, v noci je docela slepý, ale zase je nezničitelný a vždy s precizním klikáním, nikdy nezklame, ale v noci to není kamarád). Nově příchozího Janka jsme tedy posadili na námi přenesený posed poblíž včerejšího jelena a my jsme se vydali vstříc novým dobrodružstvím do zapadlého konce údolí, kde se ozýval starý mohutný jelen, kterého pár dní předtím viděli, ale nedokázali jej pořádně přečíst, ale byla to velká výzva.
Posed tam žádný není, takže nezbylo než si vybudovat zástěnu (zapůjčeno na zkoušku z Huntingland.sk) a posedět na zemi. Po asi 15 minutách se na scéně objevila liška, která si to vykračovala přímo proti naší zástěně. Koukal jsem na lišku přes Leica Geovid (8x56 HD-B) a postupně jsem měřil vzdálenost až po 20m, tam zastavila a nevěřícně na nás hleděla, kde jsme se tam vzali. Pak odběhla asi 85m a zase nás pozorovala, během večera nás navštívila ještě asi 3x, pokaždé z jiné strany údolí, většinou jsme ji spatřili jen na termokameře v trávě, ale očividně jsme jí nevadili. Po nějaké době zazněl vzdálený výstřel od kukuřice, a my jsme tušili, že Janko něco ulovil. Bohužel náš jelen, který vytrvale troubil se po výstřelu odmlčel, a po nějaké době se začal ozývat ze vzdálenějšího místa a očividně neměl snahu se vrátit, holt tak je to s lovem v říji. Byl čas jít zkontrolovat Jankův úlovek – tu samotnou šmolku co jsme předchozí večer pardonovali s vyhlídkou „vyšších cílů“, co bylo zajímavé tak náš starý zkušený jelen i po vzdáleném výstřelu zmlkl a odešel, zatímco Jankovi kolem uloveného kusu asi 5 minut po výstřelu začali chodit mladí jeleni. Úlovek byl náležitě zapit, pokouřili jsme dýmky na terase chalupy a kolem půlnoci nás náš hostitel překvapil skvělou jelení svíčkovou (z právě ulovené šmolky) na tenké plátky na ohni, sůl a pepř, paráda. Poučeni z předchozích nezdarů jsme šli spát tentokrát dřív, abychom vstali.
Den 3.:
Vyskočili jsme v 4.30 z postelí a hurá na pozice do lesa, Janko prohlásil, že ráno stát nebo sedět nechce, že jde na šoulačku, a tak šel a potkal akorát tak dva špatně zapsané lovce (měli být v jiné lokalitě) a pak když na nás čekal u auta tak mu přišel mladý nadějný lopaťák. Nám zase vysoká foukla jinudy, ale alespoň jsme je viděli, pochodili jsme, cestou zpět potkali kapitálního lopaťáka a vyrazili za odpočinkem na chatu.
Odpoledně jsme si opět postavili ohrádku a dali kamufláž a šli si sednout do údolí, kde jsme očekávali našeho starého jelena. Ozýval se snad pár set metrů okolo, ale ne a ne vyjít. Mezi tím na druhé straně údolí vyšla holá, a za nimi se ozval jelen, kterého jsme taktéž měli obeznaného jako vhodného k lovu. Přesto, že trpělivost za normálních okolností růže přináší, tak jsme byli netrpěliví a jelikož starý jelen ne a ne vyjít, rozhodli jsme se s blížícím se koncem mého loveckého pobytu zkusit z večera šoulat - (ráno mám odjíždět, neb v neděli odpoledne jsem měl být u soudu na vazebním zasedání – tak to někdy bývá, prostě zavolají ze soudu a je to). Podařilo se nám našoulat asi na 200m k jelenovi, nicméně přesto, že mi naprosto ideálně stál, stál na horizontu a nebylo možno střílet, neboť za horizontem byla vesnice. Další došoulání ke změně úhlu ale nebylo možné, projelo auto (vracející se houbaři) a veškerá vysoká se posunula pod les pod kazatelnu, kolem které se zvěř celou dobu mého pobytu pohybovala, ale my jsme ten den raději šli do nejistoty a zkoušeli jsme se dostat ke starému jelenovi.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ohlédli a viděli našeho starého jelena poblíž místa, které jsme opustili kvůli jinému jelenovi…… Prostě člověk by si dal facku. No co už, tam se zpět nedostaneme (není kudy), zkusíme došoulat tohoto. Dostali jsme se velkou oklikou až pod kazatelnu, laně stály vpravo dole, jelen přímo před námi, ale hleděl proti lesu. Najednou se objevil mladý jelen a náš kýžený úlovek vyrazil za ním, prohnat jej, přitom nechal laně bez dozoru. No což, určitě se za chvíli vrátí, čekali jsme půl hodiny, nic, laně se pasou, pocházejí, pořád nic. Abychom to jelenovi trochu zkomplikovali, kamarád laně trochu „potlačil níž do údolí“ tím že se jim ukázal. Tím pádem bude muset jelen kolem nás. No super, ale za další hodinu a půl nic. No což, končíme, jdeme spát, ráno se zajdu sám projít a podívat, sednu do auta a pojedu……
Den 4. – poslední:
Lehnul jsem si v podstatě na dvě hodiny, přesto že jsem byl totálně vyčerpaný, lovecká horečka fungovala, převaloval jsem se a stejně jsem se vzbudil 10 minut před budíkem. Opatrně jsem se vytratil, vzbudil dva lovecké psy, které jsem musel překročit a tradá na louky pod lesem.
Docela zklamání, mlha jak mlíko, když bylo vidět na 30-50m tak moc, termovize taky skoro neviděla o dalekohledu ani nemluvě….. No co už, sednu na tu kazatelnu (stará, rozbitá, dveře uražené, okna vytlučené – určená k likvidaci a nahrazení novou). V kazatelně akorát zima a průvan (ještě že jsem měl membránové oblečení Alaska Elk a pod ním moji Pinewood elektrickou vyhřívací vestu (překřtěna na StarTrek vestu díky logu kterým se taktéž ovládá). Pohledem z okýnek jen výhled do mlhy, začalo pofukovat, říkám si bezva, začne se trhat mlha. A taky začala. Pokukoval jsem termokamerou, jestli někde něco neuvidím, dalekohled byl ještě skrz mlhu slepý. Najednou jsem zahlédl dva stíny, menší a větší, laň s kolouchem. Řekl jsem si že asi s nastávajícím ránem holá, kterou kamarád zahnal dolů do údolí začíná stoupat zpět k lesu, mohl by se objevit jelen…..
Jak jsem tak odkládal termokameru, najednou vidím koutkem oka pod lesem v díře, která se vytvořila v mlze, flek. A zase zmizel, za chvíli zase fouklo, to už jsem měl v ruce dalekohled, a v mezeře mezi dvěma chuchvalci mlhy stál on, jelen na kterého jsme čekali (včerejší „druhý“, ten mladší), viděl jsem ho na vteřinu, a nebyl. A zase jen mlha. Přechytil jsem na kulovnici. Popravdě byl jsem v této situaci rád že ji mám, neboť jsem si vzal svou starou lásku, Husqvarnu 1650 v ráži .358 Norma Magnum (střela 225grs Nosler Partition), která mě nikdy nezklamala. Přesná, spolehlivá, jednoduchá, a kvalitní optikou (Nightforce NXS 3.5-15x56) a dostatečnám výkonem na vše krom tlustokožců, stáhl jsem na 6x odjistil a čekal.
Přece musí jít kolem, snad foukne vítr do mlhy…… Nekonečné vteřiny čekání, a najednou šel, byl vidět tak na cca 80 m jak jde bokem, přesně jak na terči, ale šel, nezastavoval. V hlavě se v ten okamžik motá člověku plno pouček, strašidelných historek o nedohledaných jelenech a tak, takže si říkám: „hlavně to neposer…..“. Druhá myšlenka mi říká: „sakra umíš střílet, tohle přece není problém“.
Respekt před majestátným tvorem tu ale je. Nemívám třes, klid před zvěří mám čtverkový, to zase jo, jen neudělat chybu. Mířím, táhnu s jelenem a prst jde na spoušť.
Hlavou se mi honí: „umím střílet, nastřílel jsem toho hromadu, z této flinty zvlášť…… to dám“…… pořád táhnu s jelenem, už jsem si jistý, spoušť je tvrdá ale krásně čitelná, v okamžiku, kdy jsem si jistý mačkám. Kazatelnou zaduní mohutný výstřel, slyším zřetelné žuchnutí, instinktivně rychle přebíjím a mířím, jelen se mi jen vytáčí a okamžitě mi mizí v mlze, která jej zakryla……
Tak a teď opravdu dostávám třes, ne před lovem, ne před zvěří, ale teď. Znám u sebe tento stav, taková ta nejistota, přehrávání si události, přemýšlení a třes.

Kladu si otázku co je špatně. Vystřelil jsem na jelena, vzdálenost super, jistá ruka, odpáleno ve správný okamžik, zamířeno na 100%, střela o výkonu bezmála 7000J na sto procent zasáhla jelena tam kam jsem mířil a on NIC? Prostě se otočí a jde? Žádné zaznačení, nic. Poslouchám, nic, koukám termokamerou (v mlze zbytečně). Píšu kamarádovi (který spí spánkem spravedlivých), že jsem střílel, počkám 15 minut a půjdu na nástřel. Žádná odpověď. Super, sám uprostřed hor, bez jelena…… Přemýšlím. Nevydržím to, jdu po 10 minutách pod kazatelnu, sbalím věci, vylezu nahoru, koukám, přemýšlím. Mlha mi zakryla místo kam jsem střílel. S takovou ten nástřel nenajdu. Musím najít. Kamarád má barváře, jistě jelena najde, jen najít nástřel…..
Hledám nástřel, vysoká neposečená tráva, navíc mokrá, sem tam zmrzlá, velmi nepřehledná. Super. Chodím 10 minut. Nástřel nikde. Kamarád neodpovídá. No super.
Mezitím se zvedla mlha, začíná být vidět tak skoro na 100m, byť nejasně, říkám si, že vyjdu výš, snad uvidím, jelen by stejně šel směrem k lesu, tak snad někde najdu alespoň stopu na mokré trávě, ať se má barvář čeho chytit. Koukám, ujdu tak 100m a z trávy něco trčí, vezmu dalekohled, a on je to paroh. Cítím úlevu, pak opět přemýšlím, kam jsem ho trefil? Co když je to „měkota“ a zvedne se mi a uteče, stahuju na optice zvětšení na naháňkových 3.5x odjišťuju a jak indián se blížím k jelenovi, není dlouho vidět víc než paroh, pak ale vidím, že leží bokem, pak vidím i běh ležícího kusu, ohromná úleva. Přicházím k jelenovi, pro jistotu do něj ještě dloubnu, ale je to zbytečné, výstřelový otvor je přímo na „desítce“ a jelikož mi šel bokem tak vstřel taktéž (což jsem si zatím nemohl ověřit). Pořizuji první fotografii a posílám své milované, a ta je první kdo mi přeje Lovu Zdar. Pak vyrážím pro kamaráda, vytahuju jej z pelechu a současně mu nabízím ať si z cvičných důvodů vezme mladého barváře, ať si na jelena zahlásí. Trochu mi nevěří, ani nevěřil, že opravdu vstanu a půjdu lovit, ale je nadšený.
Při vyvrhování pozoruji zajímavou věc, kterou jsem si dosud neuvědomil, nicméně je logická. Když větší ráží s pevnou velkou střelou střelím menší kus, například i daňka, tak vstřelový otvor na zvěři je menší (střela ještě neexpandovala, to udělá až po nějaké dráze) než výstřelový (při pohledu zevnitř do hrudníku) tady žebra ukazují přesný opak, střela která má ještě velkou energii při probití plecka a lopatky (prostřelená v tenké části) udělá otvor na vstupu do hrudníku o velikosti dětské pěstičky hydrodynamickým efektem, následně ustřelí plíce a aorty u srdce a na výstřelu ven přes žebra již dělá jen o něco větší otvor než je průměr střely samotné. Střela prošla dál opět lopatkou a opustila jelena, tento tedy byl schopen ještě jít asi 200m, byť s oboustranně prostřelenýma lopatkama, prostě shodou šťastných náhod žádná nebyla rozbitá, ale obě prostřelené kulatou dírou. Devastace zvěřiny zanedbatelná. Jelen nebarvil, protože byl poměrně zabělený a hlavně při pohybu plecka při chůzi se střelný otvor zavíral a ucpával.

Takže ještě jednou nezbývá, než poděkovat patronům a provolat Lovu Zdar!

Miloslav Jančík sociální sítě Myslivost


#Lov na jelena, Trofeje, Vysoká zvěř, Vysoká, Sociální sítě, Čas lásek jelenů, Lovecké příběhy

LOVECKÉ PŘÍBĚHY A KAMERA FOTOGRAFA. Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Lovy černé zvěře, Naháňky.

PRASE DIVOKÉ

LOVY BEZE ZBRANÍ


Přijíždím na místo ve starém Honekrovi mezi prvními. Po chvilce domlouvání jsem přijal místo k zaparkování a píchnul auto do závěje. Přátelské poklepání pravicí a už jen čekáme, až se všichni myslivci sejdou. Myslivců na smluveném místě přibývá a s tím i hlahol vášnivě diskutujících.

Já jen tiše stojím na kraji hloučku poslouchajíc barvité historky a sleduji okolí. Mou pozornost upoutal náhlý rozruch okolního ptactva. Byl to jen mžik. Rychlý jestřáb prolétl nízko nad střechami domů. Rychle se zorientoval v okolí a bleskově napadl hejno holubů. Já jsem sáhl po foťáku a snažil se zachytit jestřába do pasti mého teleobjektivu. On opakoval útok znovu. Udělal kruh kolem chalupy, ale holubi už byli ti tam. Já udělal jen pár "hozených"snímků, ale valný úspěch jsem nepředpokládal.

Skupina lovců se dala pomalu do pohybu. Jdeme chvíli po silnici a pak uhýbáme do zasněženého lesa. Pozoruji okolí a v mysli si vybavuji místo, kde by se mi nejlépe fotilo. Ale stejně zaleží na tom, kam mne závodčí postaví, říkám si.

Najednou se zastavíme a po krátké diskusi závodčí posílá lovce do dvou směrů. Já mám jít s bráchou na cestu uprostřed přehledného smrkového porostu.

Vyšlapujeme čerstvě napadaným sněhem, až zastavíme uprostřed lesní cesty. Zde je naše stanoviště. Mávnutím ruky se ujišťujeme, zda o nás soused ví a už jen čekáme, až zazní povel honcům k postupu. Já si také připravuji své fotografické nádobíčko a stavím objektiv s foťákem na jednonožní stativ, což mi umožňuje volnost pohybu objektivu a přitom je jeho oporou.

Povelová trubka zahájila lov. Honci jsou příliš daleko, abychom slyšeli jejich hlahol. A tak je všude zatím jenom bílé ticho. Občas jen, jak foukne vítr, spadne trochu sněhu z větví a rozsype se na tisíc vloček, které se třpytivě snáší v zimním slunci na promrzlou zem. Oba s bratrem stojíme vedle sebe a vnímáme tu zimní krásu. Sem tam něco tiše prohodíme, ale přitom bedlivě sledujeme hustý porost před sebou.

Najednou jsme zpozorněli. Jako bychom slyšeli nějaký zvuk. Najednou jako dělová koule vylítl z mejta větší lončák a ladným klusem utíkal přes volný smrkový porost k naší cestě. Rychle jsme oba nasměrovali své "zbraně" na cestu. Táhnu fotoaparát s divočákem a ve chvíli, kdy vybíhá do volného prostoru, mačkám spoušť. Cvak, cvak, cvak, cvak, foťák maká co může. Vedle mne třeskla rána a divočák byl ten tam. Vše se odehrálo tak rychle, že teprve teď vstřebáváme to, co se před chvílí stalo. Oba analyzujeme, jak jsme uspěli.

Honza předpokládá, že asi chybil. Aby neohrozil lovce v řadě, nemohl táhnout s divočákem jako já. Takže měl na míření velmi málo času. Já jsem ale tušil úspěch.

Po ukončení leče jsme se šli hned podívat na nástřel, ale tam nebyla ani kapička barvy. Jen přestřelený mladý modřín. Čímž si tedy, jak pravil jeden z myslivců, způsobil škodu ve vlastním revíru, takže vlastně k žádné vážné škodě nedošlo.

LOV NA SRNCE. Skutečný příběh lovu dobře podaný, tak jak to má být mezi přáteli myslivci. Kvalitní fotografie úlovku i myslivce. LOVU ZDAR!

POZVÁNÍ NA SRNCE
Gratulujeme! LOVU ZDAR!


Letos jsem přijal pozvání jíž na třetího tzv. Polabského srnce. Tato srnčí zvěř se v lokalitě vyznačuje kvalitním chovem co se týče váhou zvěře,tak i kvalitním silným parožím.

 Přijel jsem již v pátek kde jsme vyrazili do předem vytipované lokality, na starého průběrného zpátečního šesteráka. Po přijetí do revíru jsme si vybrali dobré místo s dobrým větrem a čekali co se bude dít. Asi po hodinovém sezení a vábení byl klid,řekli jsme si že změníme místo a šli přes menší potok ke kukuřičnému poli, kde jsem opět začal znovu vábit, bez úspěchu pouze jedno srnče, které jsme zahlédli. Při vracení se zpět na strniště jsem zahlédl ve stěně lesa srnce a srnu, přiblížili jsme se k potoku a sedli si do vysoké trávy. Začal boj s časem, protože nás tlačila pomalu přicházející tma.

Hned jsem začal s vábením a začala divočina, na první písknutí se ke mě běželi hned 3 srnci a s tím jsme nepočítali, bohužel to dopadlo tak, že náš srnec se pustil do ostatních a tím jsme měli po lovu. Druhý den ráno jsme ve 4:15 odešli do stejného místa, ale do šesté ranní sem připískal pouze 2 srnce první věkové třídy.
Napadla nás ještě jedna lokalita, kde jsou zarostlé stráně porostlé trnkami,travinami a různými ovocnými starými sady.Hned při příjezdu na místo jsme zahlédli velkého srnce hledajícího srnu.

Šoulali jsme za ním více jak půl kilometru, ale srnec byl pryč. Usedli jsme do stráně, sluníčko dost už svítilo,ale mě to nedalo a použil jsem znovu vábničku, stačilo jednou písknout a srnec stál v pozoru vedle nás na 30 m, četl jsem ho a usoudil že je to náš srnec se silným vyzrálým parožím ve 3 věkové třídě,tak že je lovný kus. Padla rána na komoru a srnec po uběhnutí cca 30 m se svalil a zůstal nehybně ležet. Moc krásně prožitý lovecký zážitek a moc se rád vracím na tyto místa.

MOC DĚKUJI ZA SUPER DOPROVOD A K LOVU KAPITÁLNIHO SRNCE? MOŽNÁ MEDAILOVÉHO.

Srnec obecný-šesterák, 6 let+ loven v 7:00 hodin ráno na 30 m, ráží 308 win,střelivo GECO Expres 10,7 g


Kamil V., sociální sítě Myslivost


#Lovecké štěstí, lov, Lovecké příběhy, Srnčí říje, Říje, Srnec

PŘÍBĚHY Z PŘÍRODY A MYSLIVOSTI. TCHOŘ, Lovecké příběhy, Příroda a lidé. TEREZKA.

TCHOŘ TMAVÝ

Konečně! Po 47 letech provozování myslivosti jsem ulovil tchoře. 



Za ta léta jsem se s tchoři setkal vícekrát.
Poprvé na Bílou sobotu navečer, při sváteční procházce v lese. Tchořík lovil za světla. Podruhé dopoledne, když jsem svačil při prořezávce. Objevil se od potoka a byl docela blízko. Pak jsem jej zahlédl ještě dvakrát při večerní čekané na srnce s kulovnicí, vyšel několik kroků z obilí, jakoby se podívat, zda se událo něco nového. To bylo v dobách, kdy bylo v přírodě ještě plno života.
Blížil se konec února. Na myslivecké chalupě mám sklopec na kuny, přesto jsem doposud neměl žádný úspěch. U potoka je stará vrba, dole vyježděný vsuk do dutého kmene.

Napadlo mě, že by tam mohla přebývat kuna. Poblíže jsem tedy nalíčil jednostranný sklopec. Jako návnadu jsem použil dvě ztuhlé myšice a zmrzlé kousky kostí laně. Příští a následující den jsem sklopec napjatě pozoroval z dálky, teprve třetí den byla padací dvířka dole. 

Radost z úlovku a zároveň lítost, první tchoř, který je ale celoročně hájený. Zákony se musí dodržovat. Zvedl jsem dvířka. Tchoř byl k mému údivu zcela klidný. Dokonce se na mne klidně díval a bez spěchu zmizel ve vsuku vrby. 

Šel jsem obsloužit srnčí krmelec. Srnčí na mě už netrpělivě čekalo, chodím tam totiž každé dopoledne. Do krmelce dávám luční seno, samý lísteček, do sudu jim dávám oves. Nabral jsem tak tři litry ovsa, rozkrájel asi deset jablek. Srnčí stálo opodál, čtyři nebo šest kusů. Vždy než odejdu uhodím několikrát víkem do plechového sudu, srnčí popoběhne, to jsou rány na znamení pro kusy, které nejsou v dohledu, a odcházím. 
Za několik minut z dálky pozoruji krmelec, už tam jsou. Zima toho roku byla zlá, sněhu nebylo mnoho, ale byl tvrdý a umrzlý a ležel všude. Když jsem odcházel od krmelce, vzpomněl jsem si, že soused zahrádkář měl tchořovitou fretku, kterou nechával volně proběhnout. Někdy v létě se mu ale nevrátila. Ten tchoř byl nějak klidný. Že to byl Terezka! Nevím, kdo fretku křtil, dostala dívčí jméno, i když Terezka je vykastrovaný samec. Za letních večerů bylo slyšet sousedovo volání a připadlo mi, jakoby volal po hádce na manželku. Marně, ani sametový hlas nepomohl, Terezka se nevrátil. 

Poté co jsem ohlásil příhodu sousedům, divili se. A o to ještě víc, když jsem jim řekl, že chybu napravím a pokusím se Terezku znovu chytit. Hned druhý den jsem sklopec nalíčil znovu, od vsuku ve vrbě jsem rozdrolil rohlík do sklopce. Příští ráno byl lapený. To bylo radosti u sousedů i u mne. Přes půl roku, skoro celou zimu žil volně, doma dostával krmivo pro kočky a rohlíky a přece v přírodě dokázal přežít. 

Také musel mít štěstí, že neskončil jako potrava pro lišky nebo výra. Nyní zase žije pohodlným životem v kleci, mluvit neumí, tak kdoví, jestli je spokojený.

Zdeněk Švancara

RYCHLÝ SRNEC V ČERVENCI POD POSEDEM. Rychlý srnec, #Srnčí zvěř, Srnec, Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, lov, Lovecké příběhy

Srnec zhasl přímo pod posedem

SRNEC V ČERVENCI



Po 14 denním nasazení ve žních 2017 na Slovensku se mi podařilo dostat domů a večer i do lesa a výsledek je na fotce z tohoto krásného večera při odpočinku na posedě , kdy jsem o lovu ani nepřemýšlel mě z ničeho nic přiběhl v pšenici v koleji od postřikovače tento srneček I.VT na 15 m k posedu , po rychlém obeznání zazněla rána na spodní komoru a srnec mi odběhl přímo pod posed kde zhasl . 

Lovu zdar !

Daniel R., sociální sítě Myslivost





#Rychlý srnec, #Srnčí zvěř, Srnec, Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, lov, Lovecké příběhy, 

POŠTOLČÍ TRAGEDIE. Lovec, který ránu vypálil, se o osud poštolky dále nestaral. Přehodil si pušku přes rameno a odcházel. Všecek les zůstal v úděsu. #Les, Poštolka, Dravci, Idiots With Guns, Lovecké příběhy, Mateřství a péče o potomstvo, Milování světu vládne, Milování v přírodě, Ptáci

Poštolka

Les je snad jediné místo, kde se lidská duše povznese a ráda se oddává tichému snění milých, hřejivých vzpomínek


Velebný chrám velkého ticha, míru a pokoje. Komu z těch, v jejichž žilách koluje zelená krev, by se nevyloudilo tolik dojmů, prožitých v lesní tišině při jediném slově: les! Snad není člověka, který by nedovedl ocenit jeho vznešenou a čistou krásu, když kráčí po jeho úzkých cestách, stezkách a cestičkách ve stínu velikánů.

Žel je stále dost lidí, kteří chodí do lesa z jiných, jen ne ušlechtilých pohnutek. Velmi často přímo vandalsky si počínají v tomto velebném chrámu lesní krásy, a jde-li pak člověk lesem a je jen trochu založen pro soulad, bolí ho srdce. Především však je to srdce myslivcovo, jež bolí dvojnásobně, když vidí zpustošený, zneuctěný les.

Navíc, když jeho spanilá zvěř je nesmyslně pronásledována a hubena. Ne ten, kdo vezme pušku a uloví kus, je myslivcem, ale ten, jenž dovede žít s každou větvičkou lesa, s každou lesní zvěří umí hovořit, jenž zná její radosti a žal, jenž dovede obětovat své pohodlí jen proto, aby v zimě při vysokém sněhu nezmírala nejkrutější smrtí - hladem. Snad právě zde někde začíná moje povídání o neukázněném lovci a křídlované poštolce. O lesní tragedii.
V hlubokém, vysokém stojáku se zvolna probouzí jitro. Červánky na obzoru blednou, pohasínají, jako by se potápěly v klidné hladině tohoto zeleného království. Slunce již pozvolna stoupá a líbá popraskanou kůru starých smrků. Z blízké loučky se vrací nasycený srnec. Les se zvolna probouzí, ozývá se kukačka i holub hřivnáč spokojeně zahouká v nedalekém laťáku při okraji polí. Kolem vysokého smrku, jež svou výškou přesahuje své druhy, je plno života. V opuštěném hnízdě si zde našla domov štíhlá poštolka.
Mladé poštolky na hnízdě u dobrého člověka
Bylo to v dubnovém ránu, kdy se vyhýbala nástrahám sličného samečka, zabloudila na starý smrk, kde hledala úkryt a našla i domov. Sameček miloval svou roztomilou družku a všemožně se staral, když jeho paní seděla na čtyřech nažloutlých vajíčkách, o potravu. Sotvaže jej sluníčko pošimralo na světlech, již letěl mu vstříc, vznesl se vysoko nad stromy, nad celičký les, rovnou do polí, kde jej vábila dobrá kořist. Tehdy nepohrdl ničím. Ať cestou viděl jakéhokoliv brouka či jiný hmyz, skončil jeho život v poštolčím zobáku. Nad polem zakroužil elegantně, celé své loviště si pěkně prohlédl a když našel, zatřepal křídly, srazil je k tělu a jako padající kámen dopadl na ustrašenou myšku. Pak letěl divoce domů, a zdaleka již oznamujíc svůj příchod a lovecké štěstí táhlým, ostrým křikem, zcela odlišným od zvuku vábivého. Tak do pozdního večera, dokud šedavé mlhy nezahalily les, létal a hledal.
Až tu jednou, když se vracel z lovu, vyletěla mu vstříc jeho družka zvěstovat radostnou událost. Tak posedla jej láska starostlivého otce. Oba pak létali a nestačili nosit hladovým krkům. Čtyři drobná holátka, v lovu ještě nevycvičená, žádostivě natahovala krčky a otvírala své zobáčky, tlačící se jeden přes druhého k mamince či tatínkovi, jenž právě přinesl sousto. Zvečera nastal klid, když uhoněná, ulétaná matička vzala svá písklata pod ochranu svých křídel. Často usínala s hladovým krkem, avšak s blahým mateřským uspokojením. A právě dnes, kdy ráno se tak kouzelně probouzelo nad lesy, vyletěla z hnízda, sotva slunce nahlédlo do její domácnosti. Avšak ani sameček nelenil a vyrazil na jitřní lov na repešská pole. Mateřskou láskou povzbuzena, vznesla se vysoko, jako by chtěla zvěstovat celému kraji své mateřské štěstí...
V tu dobu, co jásala v povětří, nedaleko od stromu se zastavil člověk. Až se staré smrky zachvěly, když ho spatřily, jak hledí do koruny, kde čtyři mladé poštolky vyváděly. Snad nikdy nebyly ty smrky tak vystrašeny, když uviděly, že ten člověk má na rameni pušku. 

Ne, nebyl to lesník, kterého celý les znal a vždy se na něho těšil. Ten, co stál nedaleko smrku, nebyl myslivec, ale sváteční střelec. Celý les čekal, co bude dál. Ale prapodivný ten lovec šel ještě dále od stromu, že si sám smrk myslel, že neštěstí je zažehnáno. Chyba. Lovec šel dál a usedl kryt skupinkou keřů.
Lovec
Nad lesy jásala matka poštolka, držíc v pařátech statnou myš. Klouzavým letem se blížila k lesu a zamířila k jeho nejvyššímu stromu, z něhož se ozýval hlas jejích robátek.
Tehdy třeskla rána nad lesy a stromy, když uslyšely tuto ošklivost, sklonily své pyšné hlavy, aby raději neviděly... Poštolka leknutím pustila svou kořist ze spárů a rychle mířila k hnízdu. Však co to? Pod pravým křídlem pociťuje bolest, ještě jedno mávnutí a nedoletěla. Klouzavým letem padla do jehličí a rychle hledala spásu v nízkém náletu, aby ji kryl a vzal pod svůj plášť. Lovec, který ránu vypálil, se o osud poštolky dále nestaral. Přehodil si pušku přes rameno a odcházel. Všecek les zůstal v úděsu.
Pod stromem neseděla, ale bokem ležela matka poštolka. Dvojnásobná bolest svírala její srdíčko, když slyšela svá drobátka, ale nemohla se k nim vznést. V pohasínajících světlech se jí mihl sameček, jenž ji volal a neustále hledal. Všechno bylo marné, svůj domov se čtyřmi mláďaty už nikdy neuvidí. Rána bolela čím dál víc a síly jí ubývaly. Ať se namáhala sebevíce, vzlétnout se jí nepodařilo.
Za lesy se pozvolna ztrácel rudý ruměnec slunce a milostivý soumrak lesa kryl bolest poštolky, jež v horečce usínala s doprovodem kdesi v dálce vyzvánějícího zvonu. Potom nastal klid...

A zase vyšlo slunce. Nové slunce s rudým ruměncem, pozlatilo les, v němž se probouzel nový život. U kmene, skryta všemu životu, ležela poštolka. Pro ni již dnes slunce nevyšlo. Ležela bokem, s nataženými pařáty a s otevřenými, krásnými světly. Zhasla. Zhasla uprostřed zeleně, uprostřed lesa, který jí dal život a ona zase dala jiným. Zhasla s bolestí ke svým robátkům, kterým nemohla pomoci, zhasla se zarytou bolestí a s výčitkami vůči člověku. Neodešla však do věčných lovišť sama. Sameček, který se nedovolal své milé a neuměl pro mláďata zpracovat potravu, opustil hnízdo a nikdy se již v tomto smrkovém lese neukázal.

Tak rána necitlivého svátečního lovce zničila ne jeden, ale pět ptačích životů. Ptáků, kteří nikomu neškodí, ba právě naopak. Život šel ovšem dál a vracel se k normálu. Jen koruny statných smrků Na Rovné ještě dlouho truchlily a smutek jim zněl ve větvích...

Jan SOMMER

DOSLED. Mimořádně nebezpečný je dosled černé zvěře, zejména těžších kusů. Kňouři nejčastěji zaútočí proti lovci. Útok bývá nečekaný a rychlý, takže není čas pořádně zamířit.

Kňour

Maximální zachování klidu a soustředění po výstřelu a sledování zvěře po celou dobu vizuálního kontaktu. 


Poté, co se nám zasažený kus ztratí z dohledu, se snažíme určit směr jeho dalšího úniku podle zvukových projevů. Ty nám často následnou činnost výrazně usnadní. Dosled se organizuje v závislosti na značení zvěře po výstřelu. Zlomila-li se v ohni, okamžitě přebíjíme zbraň a očekáváme další vývoj. Může totiž jít o obrnou ránu, zásah páteře nebo o přestřelené běhy. V tom případě je nutné počítat se zvednutím zvěře a okamžitým opakováním výstřelu. Nevidíme-li na složenou zvěř ze svého stanoviště, snažíme se k ní co nejrychleji přiblížit. Nástřel bychom ale neměli ani na okamžik spustit z očí a ani se nesmíme vzdát možnosti další rány. Odběhne-li naproti tomu zvěř po ráně z nástřelu, sledujeme ji co nejdéle, eventuálně i v tomto případě opakujeme výstřel na základě rychlého vyhodnocení situace. Následně bezprostředně zalomíme místo, odkud jsme stříleli. 

V duchu se snažíme co nejpřesněji vrátit k okamžiku výstřelu, promítneme si směr střelby a určíme pravděpodobný nástřel. Důležité jsou v tom případě výrazné orientační body (stromy, keře, terénní nerovnosti, vodoteče, trsy vyšších trav apod.) a odhad vzdálenosti zvěře před výstřelem. Teprve pak jdeme skutečný nástřel najít. Střílí-li lovecký host, nechává se jím průvodce na nástřel vést. Jakmile najdeme dané místo (zápory, stříž, barva, rýha po střele), zalomíme jej nástřelovým zálomkem a teprve pak podrobně zkoumáme okolí. Prostor zbytečně nepošlapeme, abychom neztěžovali případnou práci psovi. Ten si dokáže nástřel obeznat a vyhodnotit nejlépe sám. Po prozkoumání nástřelu si promyslíme vše, co jsme v okamžiku výstřelu a těsně po něm viděli a slyšeli. Výslednicí našich úvah bude rozhodnutí, jak dál v dosledu postupovat. 

Uvedené kroky dodržíme i tehdy, jsme-li přesvědčeni o chybené ráně!

I při průstřelu komory se nám totiž může stát, že zvěř výrazně neznačí a první barvu nalezneme teprve po několika desítkách metrů, až se zvěř více rozdýchá, její tělní dutiny se naplní barvou z protržených tepen a ta začne vystřikovat. Pro organizaci vlastního dosledu je důležité určit pravděpodobný zásah na těle zvěře. Tento odhad provedeme především na základě značení, nálezu stříže nebo typu barvy. Zásadně platí, že čím je rána lehčí, tím později zvěř sledujeme. Je-li rána smrtelná a zvěř hodně barví, sledujeme stopu ihned po uplynutí asi 15 minut. Dříve se jako pomůcka uvádělo pravidlo, že mezi výstřelem a zahájením dosledu má myslivec v klidu vykouřit jednu cigaretu. 

U těžší a vitálnější zvěře bychom však měli vyčkat alespoň dvojnásobně dlouhou dobu.

 Při dosledu je ideální, máme-li na místě k dispozici zkušeného psa, který stopu bez problémů vypracuje. V opačném případě se po jednotlivých znacích vydáváme sami. Problém většinou nebývá v případě sněhové pokrývky, na které jsou otisky spárků i kapičky barvy dobře patrné. Musíme však mít na paměti, že se zejména na rozbředlém sněhu barva ráda rozpíjí a její množství se často jeví jako zveličené. Nicméně nám její umístění ve stopní dráze umožní odhadnout, kam a jak těžce je zvěř zasažena. Ideální samozřejmě je, nacházíme-li barvu po obou stranách stopní dráhy, což svědčí o oboustranném průstřelu těla. Vystřikující barva zase napovídá na zásah velkých tepen. Nachází-li se naproti tomu barva zapitá v drobných sněhových kuličkách či hrudkách, může jít pouze o barvu, která opadává ze srsti, na níž ulpěla se sněhem v okamžiku, kdy se zvěř na nástřelu převalila po zemi. Tyto stopy nacházíme obvykle ještě dlouho poté, co zvěř ve skutečnosti z vlastní rány barvit přestala. Nemáme-li k dispozici sníh, je situace mnohem těžší. V tom případě postupujeme doslova krok za krokem a propátráváme každý kousek země. 

Na postup zvěře nás upozorní převržené listy, rozrytý povrch jinak hladkého suchého jehličí nebo převrácená stébla trávy. Barvu se snažíme nalézt právě na trávě, světlejších plochách listů, na větvích, mezi kterými se kus prosmýkl, apod. Více jí bývá tam, kde se zvěř rozdýchala do svahu, přesadila příkop nebo kde zatáhla do stěny souvislého travnatého porostu. Zde jsme navíc podle výšky otěru nad zemí obvykle schopni určit pravděpodobné umístění zásahu. Nikdy si také nezapomeneme každý důležitější nález na pobarvené stopě pečlivě zalomit. Usnadní nám to případnou opravu. Ztratíme-li barvu, vracíme se důsledně na poslední zalomené místo a snažíme se najít další kapky, případně určit pravděpodobný směr úniku zvěře. Ten často vede po naznačeném ochozu nebo po volnějším prostoru v porostech. Soustředné kruhy kolem naposledy zaznamenané barvy jsou posledním řešením pro nalezení ztracené stopy. 

Zdá-li se nám, že stopu sledujeme již příliš dlouho nebo že jsme se pravděpodobně zmýlili, přerušíme dosled a vrátíme se ihned pro psa a pomoc. Tento postup je nejrozumnější urychlit v případě jakýchkoliv pochyb, protože jinak svojí činností psovi stopu pouze poškodíme, zavětříme a na obuvi rozneseme pach do různých směrů. Máme-li k dispozici pomocníky, rozestavíme je po ochozech vedoucích z prohledávané leče a dosled zahájíme teprve potom. Mimořádně nebezpečný je dosled černé zvěře, zejména těžších kusů. 

Ten bychom neměli nikdy podnikat sami bez přítomnosti loveckého psa, eventuálně dalších myslivců. V tomto případě k dosledu přikročíme nejdříve po jedné hodině, u poranění na měkko i po dvojnásobném čase. Když spatříme postřelený kus, přibližujeme se k němu velmi opatrně a jen na vzdálenost, ze které můžeme bezpečně vystřelit. Nikdy neriskujeme přišoulání do bezprostřední blízkosti. V nepřehledném porostu je zkušený pes vypuštěný na volno podmínkou. Pokud je kus zalehlý v houštině, zalehává vždy proti směru svojí stopy. V takových případech se stane, že vyráží proti lovci, mnohdy ani ne ve snaze útočit, ale pouze přirozeným směrem. Není-li střelec dostatečně pohotový, může být vážně poraněn, pokousán nebo podupán. 

Kňouři nejčastěji zaútočí po zavolání. Útok bývá nečekaný a rychlý, takže není čas pořádně zamířit.

 Divočák běží těsně mimo cíl svého útoku a pohodí hlavou buď zdola nahoru nebo zdola do strany, přičemž sekne zbraněmi. Většina útoků není vážná a odnesou ji pouze šaty. Útok se navíc obvykle neopakuje. Kňour ovšem může způsobit i vážná, až smrtelná zranění. Nejlepší obranou proti útoku je vyčkat na kňoura do těsné blízkosti a pak uskočit stranou. Divočák se nedokáže v prudkém běhu obrátit a cíl mine. Pokud kňour člověka porazí, je nejlépe se nehýbat a zvěř nedráždit. Brání-li se poražená osoba kopáním a máváním rukama, jen tím zvěř popuzuje. Bachyně koušou, člověka porazí na zem a pak ho podupou. Dosled poraněné spárkaté zvěře patří k nejobtížnějším mysliveckým úkonům. Jeho vedení a organizaci ponecháváme vždy nejzkušenějšímu myslivci znalému daného místa.

 Při dosledu nemůže nastat horší situace než je zvednutí poraněné zvěře z lože, v němž zalehla. 

K tomu někdy dochází při naší ukvapenosti. Zvěř pak nemá čas ke zhasnutí a příchod myslivce ji přiměje zmobilizovat poslední síly. V tom případě prchá velmi daleko a její dosled se stává často nemožným. Zklame při něm obvykle i dobrý a zkušený pes. Proto se při organizaci dosledu vyplatí především rozvaha a trpělivost. Od dosledu můžeme odstoupit pouze tehdy, uvede-li vůdce psa, že kus přestal barvit a je nedosledovatelný nebo v případě, že jsme barvu definitivně ztratili a opravdu nemáme další šanci na její nalezení. Probíhal-li dosled ve večerních hodinách s baterkami, musíme se na dané místo vrátit ještě za denního světla. V nových podmínkách můžeme nalézt mnoho detailů, které jsme za umělého osvětlení přehlédli. Zvěř střelenou na komoru, játra nebo slezinu většinou dosledujeme zhaslou. Při ostatních zásazích, je-li dosled proveden v kratším časovém odstupu, ji můžeme najít ještě živou. Pak je nutné kus co nejdříve a co nejšetrněji dostřelit. 

Dostřelnou ránu vedeme obvykle na krk. Černou zvěř dostřelujeme na slecho. V každém případě bychom měli dbát na to, aby další zásah nezpůsobil ještě více škody než ten první. Jestliže jsme však postřelenou zvěř zvedli z lože, střílíme v jakémkoliv úhlu, třeba i zezadu. V tomto případě dbáme pouze zásad bezpečnosti a neohlížíme se na další pravidla související s mysliveckým umístěním zásahu. Hlavním cílem je v této situaci ukončit trápení poraněné zvěře a neumožnit jí únik. Za zmínku stojí také zbraň používaná k dosledu a dostřelu. Většinou jde pochopitelně o stejnou zbraň, kterou jsme použili k samotnému lovu. V západní Evropě i v některých zámořských zemích je ale běžné, že se k dostřelu používají krátké zbraně, se kterými se při střelbě zblízka lépe manipuluje a které jsou pohotovější zejména v hustém porostu. Použijí-li se zbraně s dostatečným výkonem, mají na kontaktní vzdálenost většinou i dostatečný zastavovací efekt pro případ útoku poraněné zvěře. Naše legislativa však podobný postup nepovoluje, stejně jako nesmíme pro dostřelení spárkaté zvěře použít broky. Jistou alternativní variantu zde nabízí použití kulovnic s kratší hlavní (např. tzv. typ „stutz“). 

Máme-li podobnou zbraň k dispozici, není na ní nutná ani instalace optických zaměřovačů se zvětšením obrazu, jelikož při rychlé ráně na krátkou vzdálenost stejně obvykle nezbývá na přesné zamíření čas. Optika je navíc přítěží při dosledu zvěře zavláčené v hustých zasněžených houštinách nebo za silného deště, kdy jsou skla pokryta sněhem nebo vrstvou vody. Pro úplnost se musíme zmínit ještě o tzv. zárazu, který se jako způsob usmrcení postřelené zvěře dříve praktikoval. Tento způsob je ovšem opět v rozporu se současnou legislativou. Záraz se prováděl loveckým tesákem, který patřil k běžné výbavě profesionálního lesního a mysliveckého personálu. Záraz se původně prováděl ranou „za žebro“, tedy do hrudního koše. Dnes se však z etických a bezpečnostních důvodů (zejména velká zvěř nás může snadno poranit parožím nebo spárky) nepoužívá. 

U srnčí zvěře se záraz prováděl také pomocí pevného nože (tzv. zavazáku) nebo zavíracího nože s pojistkou bodnutím do vazu. K postřelenému kusu se muselo přistoupit co nejopatrněji, pokud možno odzadu, aby myslivce nespatřil. Srnec se uchopil za trofej, kus holé zvěře za slecha. Brada se zvěři stlačila směrem ke krku. Vlastní záraz se vedl na spojnici kořenů slech tak, aby čepel zavazáku pronikla odzadu do mozkovny štěrbinou mezi posledním krčním obratlem a lebkou. Při zárazu se stálo vždy u hřbetní strany kusu, který po provedení vpichu obvykle vymrštil běhy a mohl tímto kopem myslivce poranit.

LIŠKA, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, Civilizace a příroda.

Zátiší s liškou

Civilizace 


Není již snad na světě místa, kam by nevstoupil člověk a nepokusil se řídit osudy fauny a flóry. Kam jít, abych se mohl pokochat pohledem na nedotčenou přírodu a její děti? Kam jít lovit zvěř a necítit se přitom vrahem, ale jejím rovnocenným sokem a partnerem? Závidím divoce žijícím kmenům člověka uprostřed pralesa Amazonky, neboť ony nezabíjejí pro rozkoš a pro peníze, ale pro obživu. Tito lidé ještě dovedou být šťastni, protože jim ke štěstí stačí vidět východ a západ slunce!“ Tyto a jiné myšlenky mne napadaly při pohledu na zbraně ve skříni, když jsem se odhodlal po dlouhé době navštívit svůj myslivecký revír. Kromě několika divokých králíků, holubů a divokých kachen, neměl jsem se čím pochlubit kolegům, abych jim dokázal, jak úspěšný jsem lovec.

Naše myslivecká společnost se rozdělila na dva tábory, a to vlastníky kulových zbraní nebo pouze brokových zbraní, tzv. kulaře a brokaře.

Patřil jsem do druhé skupiny a mou předsíň nezdobila, ani nezdobí jediná trofej. „Chtělo by to alespoň lišku,“ pomyslel jsem si a ze tří pušek ve skříni jsem vytáhl ruskou jednušku. Ještě mne nikdy nezklamala a dalo se s ní zasáhnout i na osmdesát metrů. Doplněk výstroje tvořil dalekohled, abych mohl alespoň pozorovat zvěř. Byl svátek svatého Huberta a první hon se měl uskutečnit za čtrnáct dní. Z pohledu nedočkavého nimroda se mi tento termín zdál ještě velmi vzdálený. Byla první sobota v měsíci, když jsem brzy po poledni vykročil z domu a těšil se na nenadálá setkání v přírodě. Opustil jsem dům s nedovařeným obědem na plotně a s kručícím žaludkem, abych neměl výčitky svědomí, když něco zastřelím, ale také proto, že se v tomto období brzy stmívá. Zamířil jsem do obory, zvané „Hvězda“. Vyrazil jsem rychle a po zdolání čerstvé oranice se ze mne řinul pot. Ocitnul jsem se na lesní cestě, která lemovala kraj lesa. Nestačil jsem se ještě vydýchat a nabít zbraň, když se z levé strany ke mně přiřítil pes. Mám dojem, že mu chovatelé říkají sibiřský malamut, ale v každém případě to byl typický tažný pes, zapřažený však nikoliv do saní, ale do bicyklu, na kterém seděl jeho páníček a řvaním udával tempo.

 Mou duší zacloumal vztek bezmocnosti. Kdybych muže pokáral, byl by schopen poslat mne do nevoňavých míst lidského obydlí. Pravomoci myslivce jsou tak omezené, že si nemůže dovolit zastřelit toulavou kočku, natož psa z dosahu pána. Tuto výsadu má nyní pouze hospodář nebo myslivecká stráž, ale řadový myslivec musí jen trpně přihlížet a dělit se o lovecké teritorium i s takovými nevítanými návštěvníky. Uvědomil jsem si, že nebohé zvíře za nic nemůže. Jeho pán by si zasloužil, aby si s ním vyměnil místo. Pak jsem si vzpomněl na léto, kdy do mne za úplné tmy v lese na čekané málem vrazil běžec, kdy jsem byl svědkem závodů několika terénních motorkářů, kličkujících bezohledně mezi stromy a vyznavačů koňských sportů, kteří přírodu plenili s větším nasazením, a rezignovaně jsem si odplivnul. Rozhodl jsem se jít napříč lesem, po nevyšlapaných stezkách. Snad alespoň zde najdu kousek klidu a zapomnění. Dvojice mi brzy zmizela z dohledu a já vnímal vůni spadaného listí. Bylo ho mnoho, místy až po kolena. „Asi bude tuhá zima,“ pomyslel jsem si a jakýsi vnitřní hlas mi našeptával, abych našlapoval co nejtišeji. Jakákoliv snaha však byla marná. Listí šustilo a prozrazovalo cestu, kudy jsem se ubíral. Byl jsem již blízko liščích nor, na úvalu kopce, když mou pozornost zaujal jakýsi pohyb. Byl to ladný pohyb zvířete, který nebylo slyšet.

Liška! Běžela z vrcholu kopce, vzdáleného ještě alespoň tři sta metrů, který byl cílem mé výpravy, běžela  proti mně, souběžně po cestě, vzdálené ode mne asi sto metrů, běžela naprosto nenuceně a tak, že se zdálo, jakoby se vznášela na vzduchovém polštáři a nedotýkala se přitom země. Vše se odehrávalo rychle a nebyl čas na pozorování  dalekohledem. I pouhým okem však bylo znát, že to musí být lišák. Byl to pořádný exemplář. Měl zimní plavou srst se stříbřitými konečky a jeho velikost připomínala spíše psa. Na dlouhé oháňce se skvěl typický kvítek. Byl prostě nádherný! Zatajil se mi dech a srdce se nesnesitelně rozběhlo. Pozvedl jsem pušku a chystal se k prvnímu výstřelu na šelmu, opředenou tolika mýty.

Radoval jsem se však předčasně. Do kopce, v ústrety lišákovi, běželo jiné zvíře. Byl to onen sibiřský malamut, kterého jsem před slabou půl hodinou již potkal a hlasitě vydával. Na rozdíl od páníčka lišku ucítil a zpozoroval. Zároveň zrychlil běh. Nemohl jsem vystřelit, aniž bych ohrozil psa a toho ignoranta. Střílel bych ostatně do místa předpokládaného střetnutí a na příliš velkou vzdálenost. Pravděpodobnost zásahu člověka byla mnohem větší. Přesto jsem doufal, že mi svatý Hubert pomůže a pes zradí lišku do mého směru. Lišák však zřejmě vycítil, odkud mu hrozí nebezpečí a odskočil opačným směrem. Zmizel stejně záhadně a nečekaně, jak se objevil. Teprve nyní jsem se odvážil pohnout a cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Zároveň jsem si uvědomil, jak blízko jsem byl loveckému úspěchu! Nebýt onoho psího potahu, který si krátil cestu napříč lesem jako já, mohl jsem mít kapitálního lišáka. Lovecká horečka odeznívala jen zvolna. Bylo mi jasné, že tohoto dne již nic neulovím a s ničím mimořádným se nesetkám. Říkala mi to zkušenost a jakýsi nepsaný zákon přírody.  

Kolem mne se náhle rozprostřelo ticho. Naslouchal jsem mu a vychutnával jeho blahodárné účinky na rozechvělou mysl. Naslouchal jsem v bláhové naději, zda neuvidím ještě něco neobvyklého. Když jsem chtěl učinit první krok a porušit tak posvátnost chvíle, uslyšel jsem z dálky nějaký povědomý zvuk. Vzápětí mi proletělo nad hlavou hejno divokých husí. Táhlo těsně nad vrcholky stromů k jihu a připomnělo mi, že příroda byla ke mně dnes mimořádně laskavá. Umožnila mi nahlédnout do svého nitra a prozradila na sebe, že se dokáže vypořádat s mnoha nástrahami civilizace a také s tvorem tak obtížným, jako je pro ni člověk.

Antonín Ešner

#Liška, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, 

LOVECKÁ ZÁTIŠÍ v době digitální a mobilní fotografie. Kresba nebo obraz může být zhotoven na objednávku autora úlovku...

Lovecké (houbařské) zátiší

Věrohodně zachytit zvěř v pohybu a v jednom okamžiku, to dokázala až fotografie a film


Dříve musel malíř kreslit podle své vizuální paměti a obvykle také řadou rychlonáčrtů, namalovaných do svého skicáře. Jisté je, že dobře zachytit pohyb, a to jakýkoliv pohyb čehokoliv, ať již na plátně, kartonu nebo na fotografii a filmu, to je dodnes umění. Vždyť to předpokládá mít dobré oko, vizuální, chcete-li dokonce fotografickou, paměť a dost zkušeností. Tím větším překvapením jsou mnohé kresby pravěkých lovců v řadě jeskyní po celé Evropě. Tehdejší lovná zvěř totiž na pravěkých kresbách ožívá právě i v pohybu!

Daleko snadnější předlohou, a kromě jiného i barevně věrohodnější, je ulovená zvěř naaranžovaná ještě často s dalšími atributy do tzv. zátiší, ať již na stole nebo na jiné podložce, či zavěšená na stěně. 

Malíř v tomto případě maluje, podobně jako portrét s nehybnou stafáží a má také nepoměrně více času na svou práci, než když pozoruje pádící drobnou či vysokou zvěř. Také aranžmá je plně v jeho režii, ať již se jedná o atributy či místo a jejich optimální osvětlení. Hra světla a souznějících barev, to je oč se tu jedná především. A to s dokonalým zvládnutím řemesla (které se automaticky předpokládá) činí z obrazu umělecký předmět, který je zároveň pro majitele potěšením. 

Jestliže je kresba či obraz zhotoven na objednávku autora úlovku, pak je celkový vjem ještě umocněn vzpomínkami na získání zobrazených úlovků či trofejí spolu s dalšími okolnostmi úspěšného lovu.
Nejčastějšími atributy těchto zátiší je pernatá zvěř - bažanti, kachny, křepelky, koroptve, holubi (zejména holoubátka byla tehdy vyhledávanou lahůdkou), také dnes již vzácnější tetřevi, ojediněle i poštolky, káňata, sovy, dále zajíci, srnci, divočáci, jeleni, lišky a dokonce, i když vzácně, i jezevci atd.
Mobilní lovecké zátiší s liškou na pařezu
je zajímavé...

Ke klasice loveckých zátiší patří například dost známý mistrný obraz českého malíře Karla Purkyně (1834 - 1868) s ulovenou sovou sněžnou. Úlovky jsou doplňovány často zbraněmi a jinými trofejemi. Někdy, asi většinou na přání, autor do záběru zakomponoval i oblíbeného psa myslivce. Někdy je zátiší až přeplněno, což většinou kresbě či obrazu více uškodí než prospěje. Zde, stejně jako i jinde, platí, že méně bývá často více a také, že krása spočívá v jednoduchosti.

Myslivecká zátiší podle obrazů, kreseb a fotografií, se na dopisnicích (tak se zpočátku říkalo pohlednicím) začala objevovat převážně až koncem 90. let 19. století. Technika tisku byla a je záležitostí transformace předlohy na tiskovou matrici a poplatná technologii doby. Je uváděna u každého exempláře zvlášť.

Lovecká zátiší na pohlednicích mohou být posuzována o něco lépe než běžná zátiší s květinami a předměty denní potřeby. Avšak ani tak není jejich cena příliš vysoká, přestože se jedná o specifické téma. Do cenové úvahy je třeba zahrnout koncepce námětu, techniku kresby (obrazu), náročnost tiskové techniky, zájem sběratelů a současné cenové trendy.

OSUDOVÝ SRNEC uloven! LOVU ZDAR! #Srnec, Srnec v červnu, Lovecké příběhy, lov, Lovy srnčí zvěře, Myslivecké ráno.

Vychozený srnec Daniela R. Lovu zdar!

Dnes při zazvonění budíku v 3:00 jsem ani při nejmenším nedoufal , že se mi to podaří


 V 4:00 se mi podařilo vyrazit do revíru a v 5:00 jsem byl již na místě kde jsem svého „vychozeného" srnce poprvé spatřil . Od 16.5. co jsem o něm věděl se mi ho podařilo asi 5 x zradit a celkem 2 x minout , byl to skutečně osudový srnec .
Po prvním minutí jsem ho 3 týdny neviděl , jako by se vypařil, vše se změnilo až dnes ráno kdy jsem opatrně došoulal na louku, kde kromě srn a mladého šesteráka jsem uviděl ve vysoké trávě právě jen hlavu mého „starého známého".

Vzdálenost byla cca 150 m a viděl jsem jen hlavu , takže jsem se plížil vysokou trávou plnou ranní rosy a to jen v obyčejných botách, ale to mě v tu chvíli bylo jedno.
K srnci jsem se dostal až na 50 m , ale stále se nedalo skrz vysokou trávu lovit , když lehký závan větru foukl až k srnci, tak začal rychlý odskok na vzdálenost asi 100 m kdy se zastavil a vytočil na široko kde tráva byla nižší, tohle jsem nečekal tak jsem rychle namířil a vyšla rána , ta šla ovšem vedle a srnec nabral rychlý běh směrem k nejbližšímu lesu , jelikož už jsem nedokázal prohrát, srnce jsem opět našel v optice , namířil 20 cm před něj a ozvala se druhá rána a s ní i spojené „ťuk" a já věděl že je !

Rána na tu vzdálenost a rychlost byla až na slabiny, ale srnec zůstal v ohni a já měl velkou radost , že se mi ho podařilo po takové době ulovit, při prvním pohledu na chrup je můj odhad 7-8 let .

Lovu zdar!

Daniel R., sociální sítě Myslivost

#Srnec, Srnec v červnu, Lovecké příběhy, lov, Lovy srnčí zvěře, Myslivecké ráno, Osudový srnec

Holub hřivnáč. Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít...

Holub hřivnáč

Hřivnáči se k nám brzy z jara vracejí jako jedni z prvních a už někdy uprostřed března můžeme vidět skupinky těchto krásných ptáků pobíhat po lukách a po polích


často ještě z velké části pokrytých sněhem, a shánět svou první skromnou obživu. Brzy po příletu také v lese zaslechneme jejich příjemné, naléhavé houkání: hu-húhú-húhu, - několikrát opakované, zakončené pak krátkým hu! Sedají přitom obvykle na samém vršku smrku a čekají, až se objeví holubice, zlákaná jejich voláním. Někdy se jich ozývá více najednou a svádějí pak úplné hlasové souboje. Pokud umíme napodobit jejich hlas, stačí se postavit někde v husté tyčkovině do dobrého krytu a několikrát zahoukat. Když máme štěstí, zaslechneme po chvíli tleskot křídel - a na některý z blízkých vršků dosedne žárlivý sameček, zvědavě otáčející hlavičkou a pátrající po sokovi. Známý a zajímavý je také tok hřivnáčů, při kterém samec strmě vystoupá do výše a pak s široce roztaženými křídly a ocasem se snáší zpět k zemi. Při vzlétnutí se obvykle ozve hlasitý tleskot letek.

V dubnu už nacházíme hnízda hřivnáčů, pokud se ovšem tato ledabyle naskládaná, tenká a řídká plošinka z drobných větviček dá nazvat hnízdem. Při pohledu zespodu jsou většinou dobře patrná obě bílá vajíčka a umíme-li tiše a opatrně chodit lesem, můžeme zastihnout na hnízdě i samotného ptáka, který jako by ani na hnízdě neseděl. Hřivnáč je však velmi plachý, těžko se nám to podaří a často, pokud je náhle vyplašen, může svou snůšku opustit.

Hnízdo bývá umístěno v různých výškách. Nejčastěji je vídám v korunách vysokých borových porostů. Zajímavé je, že když jsem kontroloval ostříže, hnízdící na podobných lokalitách, pravidelně se v jejich blízkosti držel jeden i více párů hřivnáčů. Také u káního hnízda, kde jsem strávil v blízkém krytu několik dní, oživovalo dlouhé hodiny čekání jejich milé houkání z vršků okolních borovic. Nevím, zda to byla náhoda, anebo záměr. Jisté je, že největším nepřítelem v lese je pro hřivnáče jestřáb a toho by jak ostříž, tak káně v okolí svého hnízda rozhodně nestrpěli! Našel jsem však i hnízda v podstatně menších výškách, někdy i méně než tři metry nad zemí. Ať již ve smrkových tyčkovinách nebo v křovinatých hájcích a remízcích. U jednoho takového lehce dostupného hnízda jsem si opodál na žebříku pořídil jednoduchý kryt na fotografování. Obě mláďata byla již dostatečně velká, takže nehrozilo nebezpečí opuštění, ale zase ne natolik, aby se při vyrušení snažila hnízdo předčasně opustit, což bývá u mladých hřivnáčů běžné.

Zasedl jsem v krytu brzy ráno a s napětím čekal na přílet starých. S fotografováním hřivnáčů jsem neměl zatím žádné zkušenosti, ale doufal jsem, že budu mít úspěch. Čas však ubíhal a stále se nic nedělo. Občas se ozvalo houkání, ale nevím zda patřilo mému páru. Nedaleko něžně vrkala hrdlička, hlasitě zpíval sedmihlásek a někde v poli krákaly vrány. Asi po třech hodinách marného čekání jsem se už začal obávat nejhoršího a začal se pomalu chystat k tomu, že kryt opustím. Náhle se ozvalo svištění letek a nedaleko hnízda se slabým zatleskáním dosedl starý hřivnáč. Nevím, zda to byl samec nebo samice, protože u hřivnáčů jsou obě pohlaví vybarvena stejně. Chvíli seděl tiše a nehnutě, jen hlavou točil na všechny strany aby zjistil, zda je vše v pořádku

Pak už bez váhání přešel po větvích až k hnízdu a klidně se na něm usadil. Otevřel svůj zobák, obě žadonící mláďata najednou do něj hladově vnořila své zobáčky a dychtivě polykala nabízenou potravu, kterou jim rodič vyvrhoval přímo z volete. Jakmile krmení skončilo, objevil se u hnízda i druhý z páru. Stěží se oba vešli byť jen na kraj jeho okraje. Chvíli tak seděla celá rodinka pohromadě, pak první z rodičů odlétl a druhý v krmení pokračoval. To vše se během dne v malých proměnách opakovalo až do večera, kdy jsem kryt opustil, sice celý ztuhlý, ale spokojený. Postupně jsem tak zjistil, že dlouhá, několikahodinová přestávka mezi jednotlivými krmeními je u holubů patrně běžná, takže mé původní obavy byly zbytečné. Donesená dávka potravy je zřejmě tak vydatná, že postačí na dlouhé trávení!

Hřivnáči mohou zahnízdit třikrát, dokonce i čtyřikrát za rok, a tak se stává, že je jejich odstřel povolen již v době, kdy ještě krmí mladé. Lov spočívá většinou v tom, že šouláme kolem sklizených polí, kde se holubi rádi shromažďují a paběrkují na obilných zrnech. Často je zastihneme i v dubových a bukových lesích, kam zaletují v celých hejnech na žaludy a bukvice.

Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít. Zajímavý je způsob, jakým holubi pijí. Nenabírají si doušek po doušku jako jiní ptáci a nechají ho pak po zvednutí hlavičky sklouznout do volátka, ale potopí zobák do vody celý a nasají potřebné množství vody najednou. Bylo to opravdu napínavé čekání, až se ozve svist letek blížících se holubů, šum křídel při přistávání a pak honem hledat toho, který sedí zcela otevřeně, hrudí obrácenou ke mně.
 Po pečlivém zamíření třeskne krátký výstřel, ozve se dutý úder kuličky do ptačího těla, tleskot ostatních vzlétajících holubů a pak čekání na další buchnutí, kdy úlovek propadne větvemi na zem. Pro úzký výhled mi totiž po zásahu zmizel ze zorného pole a teprve jeho dopad mi signalizoval, že rána "seděla". Při použití brokovnice bych snad měl úlovků více, ale tento způsob se mi zdál být sportovnější a možná i napínavější!

#Holub hřivnáč, Ptáci, lov, Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Příroda a myslivost, Čekaná, Malorážka,

LIŠKA - zápisky z úspěšných lovů lišek. Lišky mají právem můj obdiv...Lišky lovím pouze šoulačkou nebo čekáním na zemi u spádů či jejich lovišť. Liška, #Lovecké stezky, Lovecké příběhy, lov, Lovecké štěstí

Liška - zápisky z úspěšných lovů lišek

Lišky. Zvěř, se kterou mám mnoho krásných loveckých zážitků, které jsem za roky jejich lovů a pozorování začal důvěrně poznávat, to jak žijí, jak se chovají, co vše musí překonat a jak se umí přizpůsobit, aby v současném světě přežily. Nezastírám svůj obdiv k nim


Liškám se věnuji podstatnou část roku, od ledna do srpna. Zbytek roku vyplňuje intenzivní lov spárkaté, kdy stejně na lišky velmi často myslím a těším se na to, až za nimi zase vyrazím. Lišky lovím pouze šoulačkou nebo čekáním na zemi u spádů či jejich lovišť. Naprostou většinu lišek ulovím za světla. To mi umožňuje dobrá znalost jejich života. Lapání a norování jako způsoby lovu jsem už dávno opustil, jednak jsem přesvědčen, že loveckými zážitky se zdaleka nemohou rovnat ulovení lišky kulí na šoulačce, jednak cílený lov lišek šoulačkou a čekáním jsou pro lišky důstojnými způsoby lovu, a pro mne jediné možné, protože už pouhé čekání na posedu či kazatelně neuznávám a lov na újedi je příliš jednoduchý. Velmi často lišky pozoruji ve snaze vědět o nich co nejvíce.

Následující řádky jsou zápisky z úspěšných lovů lišek v jednom roce.

První - 2. leden

Konečně začalo pro mne jedno z nejkrásnějších období loveckého roku - lov lišek. Přestože jich mám ulovených už mnoho, těšil jsem se jak malý kluk na krásné šoulačky a čekané na zasněžených pastvinách a loukách.

Ráno jsem vyrazil na osvědčená místa. Lišky tudy vždy ráno zatahují z nočních lovů. Celý v bílém se pohybuji v čerstvém sněhu naprosto tiše. Oči slzí z protivětru, to nemám rád, je nutné být v každém okamžiku připraven na setkání s liškou. A hned asi po třech stech metrech šoulačky vidím lišku. Sedí na bílé pláni asi sedm set metrů ode mne a je dobře vidět i bez dalekohledu, je půl osmé ráno, chvíli ji pozoruji a najednou je u ní druhá. Hravě se honí po louce - kaňkování už probíhá.

Přesunuji se po vrstevnici asi o tři sta metrů dál na to správné místo, kudy půjdou zpět z nočního lovu. Kouřím, kontroluji vítr, a za chvíli už vidím obě blížící se lišky. Sněží, sice drobně, ale dost hustě na to, aby dálkoměr fungoval maximálně do 200 m. Dál to prostě neměří. Lišky společně táhnou kopcem nahoru, asi 80 m od sebe.

Vybírám tu bližší a odhaduji vzdálenost na 290 m. Nevím, co mně to napadá, nikdy to nedělám, asi je to tím, že jsem vzdálenost jen odhadl, neklikám a přenáším záměrný bod asi 20 cm nad lišku (mám nastaveno 200 m).

Chyba - v ráně vidím, jak se těsně nad liškou rozprskl sníh, ta nečeká a poměrně rychle mizí, odkud přišla.

Druhá liška chvíli jistí a pak pokračuje směrem ke mně. Pořád jde na ostro, nechávám ji přijít, zbraň mám připravenou na trojnožce, pomalu se blíží a stále při tom hledá myši. Nakonec se asi na 150 m zastavuje, zvedá hlavu a kouká před sebe, v dvacetinásobném zvětšení puškohledu je to skvělý obrázek. Mířím přesně na střed náprsenky, tyhle pohodové a naprosto jisté rány do vzdálenosti 200 m mám nejraději.

V ráně slyším tlumený úder kule a vidím typické „smetení“ lišky kulí ráže 243W.

Zapaluji „ježíškovský“ doutník a koukám na hodinky - je za pět minut osm. Přeměřuji vzdálenost, 147 m. A když zvedám poměrně velkého vyspělého lišáka s přesným zásahem, prožívám skvělý pocit z parádního lovu. První liška v novém roce je vždy zážitek.

Druhá - 23. leden

Mrazivé ráno, -11 °C, bezvětří. Brodím se, samozřejmě celý v bílém, sypkým a ukrutně vrzajícím sněhem. Svítání už končí, po zkušenostech s šouláním za liškami ranní tmou, mám zásadu, že vyrážím vždy až při takovém světle, abych bez optiky uviděl lišku na 300 m. Jinak jsem jich většinu zradil a šoulačky nebyly úspěšné. Navíc, lišky a zejména lišáci, jsou na lovu ještě dlouho po úplném rozednění, minimálně hodinu.

Sníh mi pod botami vrže, vadí mi to, přestože vím, že tento zvuk při šoulání loukami obvykle ničemu nevadí. V lese je to ale často naopak. Můj cíl jsou liščí nory v mezi uprostřed luk. Kaňkování je v plném proudu a lišky velmi rády vyhledávají nory, alespoň na chvíli, ne kvůli samotnému aktu páření, to probíhá vždy na povrchu, ale proto, aby si liška v těsné noře alespoň na chvíli od lišáka či lišáků odpočinula.

K norám mi zbývá necelých dvě stě metrů, když se asi sto metrů ode mne vynoří za terénní vlnou liška a za ní asi dvacet kroků lišák. Ihned rozhodím trojnožku, mířím směrem k liškám, ale fena se mi v té chvíli opět ztrácí za terénní vlnou. Okamžitě přenáším záměrnou osnovu optiky na lišáka a mačkám spoušť. V ráně jen vidím, jak lišák prakticky ihned zhaslý bezvládně padá do sněhu. K nástřelu měřím 102 m.

Stojím nad vyspělým lišákem, zapaluji doutník, a užívám si pocit z dobrého lovu.

Třetí - 20. únor

Po dlouhém období vysoké vrstvy sypkého prašanu opět vyrážím za liškami. Jakmile v zimě měkkoučký prašan zpevní natolik, že se lišky neboří, je ten nejlepší čas k jejich lovu.

Lišky naprosto pravidelně dodržují svoje spády. Jediná vyjímka je období kaňkování, ale to má zase svoje pravidla. Večerní čekaná na lišky u spádů je proto velmi efektivní způsob lovu. Nejraději mám místa, kudy lišky vytahují z lesů na lov a zároveň je z nich rozhled do daleka a hlavně na další spády. Při čekání tak obeznávám další lišky, na které se pak dá spolehlivě čekat.

Právě na takovém místě jsem čekal, asi 400 m ode mne dole pod kopcem byl další, velmi používaný spád. Na tom mém místě jsem se sice lišky nedočkal, ale s večerním šerem mi na onom dolním spádu vytahuje liška – nevýrazná hlava, typicky „krátké“ tělo, dolu nesená oháňka a specifický způsob pohybu, jakoby drobné cupitání, a je mi jasné, že to lišák není.

Čekám, co udělá, zda potáhne přímo k asi kilometr vzdálené vesnici, nebo se bude věnovat lovu myší. Liška chvíli hledá myši, sněhová pokrývka je ale dosti vysoká, a dává proto přednost cestě do vesnice za snadnou obživou.

Mezitím světla silně ubylo a bez optiky už nejsem schopen lišku sledovat. Vydávám se souběžně s ní po vrstevnici, stále zastavuji a kontroluji její pohyb.

Lišku už mám jen asi na 300 m, ale vidím, že volí směr spíše na okraj vesnice a začíná se mi vzdalovat. Myškuji, lišku stále pozoruji. A vida, liška se stáčí mým směrem. Pomalu kluše, chvílemi jakoby úplně mimo mne, jiným směrem, tak jak to lišky při vábení dělají. Ale její první reakce byla jasná, proto stojím s připravenou kulovnicí a jen čekám na možnost spolehlivé rány. Nelimituje mne ani tak vzdálenost, jako to, že v nastalé tmě je velmi obtížné přesně umístit tenoučký záměrný kříž na komoru lišky.

Střílím a liška odbíhá z nástřelu! Přitom úder kule byl velmi dobře slyšitelný a podle jeho zvuku to byla jednoznačně komora. Sleduji puškohledem odbíhající lišku, vidím, že její útěk je velmi kolísavý, nemůže udržet rovnováhu a asi 30 m od nástřelu náhle padá. Nechce se mi tomu ani věřit, po jiných silnějších rážích mi sice lišky běžně odbíhaly s dobrými komorovými ranami, ale po zásahu kule ráže 243W je to poprvé, po mnoha liškách s touto ráží ulovených. Prohlídka potvrzuje fenu a také naprosto přesný zásah na střed komory.

Čtvrtá - 21. únor

Následující ráno přijíždím do honitby o půl sedmé, už za plného světla. Jasná obloha slibuje pěkný mrazivý den. Stoupám do kopce asi tři stovky metrů k místu, kde lišky velmi často přechází přes louky a těším se na setkání s liškou za plného světla. Stojím, je naprosté ticho, bezvětří. Za chvíli mně mohutné bolení břicha nutí vykonat nezbytné. Věším varminta na trojnožku, pak dalekohled, dlouhý bílý kabát, vestu, foťák atd. Když se pak vracím k odloženým věcem, první oblékám vestu a přitom spatřím lišáka, myškujícího asi 100 m ode mne. V té chvíli už se bojím pohnout, vesta mi visí jen na pravém rameni, pomalu a opatrně odkládám na zem věci pověšené na trojnožce, až se dostávám ke kulovnici. Mířím v nepřirozené poloze, nechci ani hýbat s trojnožkou, lišák je opravdu blízko a já naprosto nekrytý na zmrzlém vrzajícím sněhu. V ráně slyším úder kule a lišák leží. Dooblékám se, na nástřel měřím 115 m.

Je sedm hodin a já si spokojeně zapaluji cigaretu. Konečně sníh ztvrdl a lišky se neboří. Teď to začne ...

Pátá - 21. únor

Odpoledne napadlo 5 cm čerstvého sněhu a já musel ven. Před pátou jsem v honitbě nazouval sněžnice, a zároveň pozoroval lišáka, který už kontroloval kraj luk u města. Měl štěstí, neustále jsem ho měl proti domům, nejdřív českým a pak německým.
Po příchodu na místo čekání za statkem na okraji luk si nejdřív sněžnicemi udusávám kruh, abych se mohl podle potřeby otáčet i s trojnožkou za liškami.

Za chvíli vidím další lišku asi na půl kilometru na okraji lesa. Stmívá se, pozoruji zajíce a srnčí, pak po horizontu přebíhá další liška. O půl osmé nevěřím svým očím. Jsou tři pod nulou a na zasněženou louku vbíhají dva jezevci a pobíhají spolu sem a tam asi dvacet minut. Pak další liška na horizontu vlevo a čáruje k lesu. Asi po patnácti minutách v její stopě další. Myškuji, ale liška pokračuje svým směrem a mizí mi v mezi.

Uplyne asi deset minut a najednou se zpod keře asi čtyřicet metrů ode mne vyloupne stín. Lišák a pokračuje přímo na mně. Pomalinku sundávám varminta z ramene, lišák zastavuje asi dvacet kroků ode mne. Něco se mu nezdá a odskakuje, i když neví, čeho se vlastně lekl. To znám, ihned mám zbraň v rameni a čekám, kdy se zastaví. Lišák to zná také a ví, co má dělat, a proto se typicky liščím způsobem zastavuje pěkně naširoko a jistí směrem ke mně.

V té chvíli už ale má kříž na komoře a láme se v ohni. Spokojeně měřím 88 m k nástřelu, je 20:15. Stojím nad starým, mimořádně vyspělým lišákem a užívám si sílu okamžiku. Zapaluji si, a kdybych nemusel ráno do práce, zůstal bych ještě venku a určitě dalších pár kmoter vytrestal. No co, jsou tu a zůstanou na příště.

Šestá a sedmá - 22. únor

Dnes jsem se díky shodě okolností dokázal uvolnit z práce dříve a vzhledem k ideálním podmínkám pro lov lišek samozřejmě honem na ně.

Jdu ke spádu, kde jsem včera ráno lovil lišáka napůl oblečený. Jen kvůli směru větru volím jiné místo. Sníh je pevný, lišku unese spolehlivě, mne ale jen se sněžnicem.

Místo na čekání volím tak, abych nebyl odkudkoli vidět proti obzoru, a zároveň se nijak neskrývám, ale v dlouhém bílém kabátě stojím na zasněžené louce. Dělám to tak i v létě, to jsem samozřejmě v zeleném a mám mnohokráte ověřeno, že zvěř mne vůbec nevnímá, navíc vidím dobře na všechny strany a nic mi nebrání ve výstřelu. Jen je nutné umět se správně chovat a zejména pohybovat, což je velmi důležité při zvedání dalekohledu či zbraně.

Po výběru vhodného místa si jako vždy upravuji sněžnicemi pevný kruh o průměru téměř tři metry, abych byl připraven střílet s trojnožkou všemi směry a nebál se udělat třeba úkrok do strany.

Jen to dokončím, a už vidím přetahovat lišku. Je ještě plné světlo, rychle měřím, nastavuji optiku a střílím. Úder kule je velmi dobře slyšitelný a liška leží. K nástřelu je to 228 m. Zapaluji si a prožívám nečekaně rychlý úspěch. Podívám se znovu přes bílou pláň k ležící lišce – a u ní stojí další!

Upustím cigaretu, rychle usazuji zbraň na trojnožku, lišák se mezitím dává do pohybu. Ukvapeně chybuji. Po ráně se lišák zastaví, rozhlédne a odbíhá za kopec.

Nadávám si, ukvapená rána mrzí. Dobře vím na základě vlastních zkušeností, že střílet na lišku se musí tak, aby byla zasažena. Každá chybená rána zvyšuje opatrnost lišek v honitbě, a to nejen u té chybené. To říkám hlavně těm, co mi tvrdí, že lišku bez rány nepustí, ať je jakkoli daleko.

Stojím dál, kouřím a náhle spíše vycítím, než uvidím, za sebou pohyb. Pomalu otáčím hlavu – a metr za mnou na sněhu kuna. Samec skalačky, doslova mi očichává boty. Ani se nehnu a čekám, co udělá. Kuna se leká, vyráží obloukem přede mne, to už je Varmint v rameni, a jak se zastaví, na 15 m z volné ruky střílím na malinkou komoru kuny.

Naprosto přesný zásah. Nechávám kunu ležet. Stmívá se, občas okolo projede běžkař. Asi po hodině vidím podle meze táhnout stín. Lišák. Už je špatně vidět, nechávám ho proto dojít na jistou ránu. Střílím a v optice vidím, jak padl v ohni. K nástřelu měřím 66 m.

Čekám dál, za chvíli se objevuje další liška a po ní ještě jedna, obě loví myši na místech, kde je sníh vyfoukaný větrem. Bohužel by to znamenalo střelbu na horizont, Takže po další hodině pozorování lišek stahuji všechny úlovky na jedno místo, chvíli nad nimi stojím s kloboukem v ruce, přemýšlím o dobře naplánovaném lovu a po nezbytném fotografování jedu domů, do tepla.

Osmá - 24. únor - Opět úspěšný lov.

Po dvou dnech vyrážím znovu. Je obleva a už cestou vím, že se s liškou setkám, počasí jsem si ani lepší nemohl přát. Na sněžnicích jsem se doplahočil v mokrém těžkém sněhu na kopec, místo čekané jsem musel operativně přizpůsobit větru, takže stojím uprostřed liščího loviště v louce. Místy byl sníh větrem vyfoukaný, takže teď při oblevě už jsou vidět pruhy trávy, na to právě sázím, sem přijdou na myši.
Už v 17 hodin stojím v louce ve svahu, asi 250 m od státní hranice, a hned za ní slyším radostný řev germánských lyžařů. Tak dnes budou mít lišky asi trochu zpoždění. Nakonec to ale není tak zlé, jen asi 15 minut.
V 18:10 první liška přechází státní hranici sem a tam. Je ještě poměrně dost světla, přesto se mi chvílemi v pruzích bez sněhu ztrácí. V Německu se jí ale moc nelíbí a pak už chodí jen u nás. Pořád je daleko, drží se ode mne za hranicí 350 m, myškuje, probíhá mezi pruhy. Vím, že přijde blíž a tipuji to tak na hodinku čekání (ráno musím služebně odjet, takže jsem si řekl - dnes jednu a domů). Chvílemi mi mizí za terénní vlnou, pak se ztrácí úplně. Náhle zahlédnu pohyb už značně blíž, připravuji zbraň, v Sightronu je liška vidět perfektně i na tmavém pruhu trávy, a když už asi je zhruba ve vzdálenosti 200 m, střílím. Liška značí ránu a poskakuje okolo nástřelu. Bleskově přebíjím a na to liščí klubko střílím znovu. Mohutný úder kule mi dává jasně znát zásah, zároveň se mi to nějak nezdá, opět přebíjím a vidím další pohyb už ležící lišky, střílím, ten zvuk úderu kule už je jak má být. Je 19:30. Měřím 223 m k nástřelu. Je to zatím moje nejdelší noční rána.

První kule slabému lišáčkovi přerazila přední běh těsně u hrudi, druhá byla na kýty a třetí na lopatku. Přeci jen přesně usadit na tmavém pozadí tenoučký mildot není tak jednoduché. Stojím nad lišáčkem ještě plný adrenalinu a při zapalování cigarety se mi třesou ruce. Lovy lišek poskytují mnoho velmi silných zážitků.

Devátá - 19. březen

Jakmile roztaje sníh, tak chvíli trvá, než louky oschnou, a lišky na ně opět začnou chodit. Dobré je vybírat ta první suchá místa, tam je šance na setkání s liškou největší. Proto jsem vyrazil na druhý kopec, kde suchá místa už jsou, díky členitějšímu terénu. Od počátku roku jsem tu ulovil pouze jednu lišku, takže několik dalších tam na mne určitě čeká.

Šoulám v dobrém větru táhlým svahem přes pastviny, využívám terénní nerovnosti a kousky řídce porostlých mezí. Právě z jedné takové meze jsem lišáka uviděl, jak vytahuje z mlaziny a rychlým pohybem po jejím kraji přebíhá asi dvacet metrů. Pak usedá, to už mám v ruce dálkoměr, 209 m, a zároveň opírám Varminta o trojnožku a mířím. Je 18 hodin, tedy plné světlo, ale u lišek je často důležitá rychlost, protože jsou velmi pohyblivé. V dvacetinásobném zvětšení puškohledu vidím, že lišák upřeně sleduje něco vlevo od něj, rychle se podívám tím směrem a - bylo tam devět kusů černé, bachyně, tři lončáci a pět vyspělých selat, asi 40 metrů od lišáka si v pohodě buchtovali. Chvilku je prohlížím, pak křížem zpět na lišáka, ještě je pozoruje, a snadná ranka, sedící liška, i když naostro, je poměrně velký cíl.

Rána seděla uprostřed hrudi, výstřel přes páteř o velikosti pětikoruny. A při prohlídce lišáčka překvapení - pravý zadní běh chyběl zhruba od poloviny kýty, rána plně zhojená. Na pohybu lišáka nebylo nic poznat, snad jen byl o poznání rychlejší. Stojím nad ním o něco déle, i bez jednoho běhu je ve výborné kondici. Byl to bojovník.

Desátá - 3. duben

Je sice větrný večer, ale louky jsou suché a lišky půjdou lovit myši. V takovýchto větrných dnech si lišky pro lov vyhledávají závětří, a mezi těmito místy poměrně rychle po loukách přebíhají.

Protože po odtání sněhu a vyschnutí luk lišky vytahují na lov velmi brzy, jsem na místě už dvě hodiny před západem slunce. Čekám na osvědčeném spádu při okraji lesa. Naproti přes louku v dobrém kulovém dostřelu jsou hustě zarostlé meze, které liškám poskytnou závětří pro úspěšný lov. Nečekám dlouho. Po dvaceti minutách vybíhá z lesa kousek ode mne po pravé ruce lišák, a přebíhá louku směrem ke křovinatým mezím. Nenechávám se překvapit, ihned mám Varminta v rameni, rovnám se s lišákem a střílím. Lišák po zásahu předvádí ukázkový přemet. V té chvíli mi bleskne hlavou vzpomínka na zaječí hony v mládí. Měřím vzdálenost k lišákovi – 36 m. Když pak stojím nad lišákem, prožívám v myšlenkách znovu celý lov, ukázkový zásah přes lopatky těší. Fotím a vydávám se šoulat po srnčím, už začíná doba obeznávání.

Jedenáctá - 10. duben

Ranní šoulačky na lišky mám nejraději, a pocitově jsou pro mne úspěšnější, i když z mé statistiky úlovků jasně vidím, že večery i rána jsou z hlediska počtu ulovených lišek téměř naprosto vyrovnány.

Pomalu šoulám loukami a zdaleka vidím laň se slabým kolouchem. Vím, že je nesmím zradit, protože dospělé lišky jsou na odskakující zvěř velmi citlivé a obvykle ihned mizí v krytu. Proto oba kusy obcházím velikým obloukem a skryt za terénní nerovností. Mířím na místo, kde jsem nedávno ulovil lišáka pozorujícího tlupu černé, kde mám v plánu asi hodinu čekat, protože se tudy vrací lišky od několik set metrů vzdáleného statku. Obcházení vysoké mne zdrželo, a proto ještě nejsem ani na místě a už vidím lišáka. Ten mi ale mizí za terénní vlnou, ihned se proto připravuji ke střelbě a čekám, kde se ukáže. Po malé chvilce vidím slecho a kousek hlavy lišáka, ten se zastavuje a já neváhám a střílím. V ráně vidím zásah a stříž vymrštěnou střelou. Následuje úder střely, který je v těchto případech také naprosto typický, zvuk, jako když rozloupnu vlašský ořech. Vzdálenost je 85 m, zásah perfektně sedí.

Dobrý lov, dobře naplánovaný. Stojím u lišáka, užívám si nejvíce právě tyto lovy, kdy si vše předem promyslím, a ono to do puntíku klapne.

Dvanáctá - 12. duben

O dva dny později jsem večer na stejném místě, vane sice ne silný, ale velmi studený západní vítr. Musím vydržet, protože večer je jinak nadějný. Asi po hodině slyším od 250 m vzdálené houštiny skolení. A už ho i vidím, lišák jde krajem houštiny, občas zaskolí a vydatně značkuje okrajové smrčky. Chvílemi ho ve stařině pod smrčky ztrácím, čekám, až vyjde na louku. Za stálého skolení lišák vyráží napříč loukou, ihned vidím, že je prašivý, jako by neměl oháňku.

Střílím, úder střely do komory lišáka je pro mne velmi příjemný zvuk. Jak by také nebyl. K nástřelu je to 162 m.

Spokojeně stojím nad lišákem. Každá ulovená liška je velmi důležitá v první řadě pro lišky samotné. Při současných stavech lišek, kdy jim už nehrozí vzteklina, která decimovala stavy na minimum, je prašivina hlavním signálem přemnožení. Ta je sice pro lišky také smrtelná, ale v nepravidelných cyklech likviduje jen část liščí populace. A omezit prašivinu u lišek lze jen jejich vytrvalým lovem a udržením jejich stavů na rozumné výši.

Třináctá - 19. duben

Večer, ještě dlouho před setměním čekám na vrcholu kopce, odkud je vynikající výhled na přilehlé Lužické hory a podhůří. Opět je větrno, dole pod svahem asi tři stovky metrů ode mne je okraj lesa a samozřejmě také oblíbený liščí jarní spád. Kolem dokola přehledné pastviny, bavím se pozorováním spousty srnčího, vytaženého v blízkých i vzdálených loukách. Pak spatřím na okraji lesa pohyb, a vybíhá divné zvíře, které v první chvíli neumím zařadit. Rychle se blíží, a už je mi jasné, že je to lišák, a kompletně prašivý. Nezastaví, to vím, a tak jen se soustředit na ránu v běhu. Z trojnožky střílím přesný zásah na 52 m.

Stojím u lišáčka, je v poslední fázi prašiviny, zbývají mu jen zbytky srsti na hlavě. Prašivé lišky jsou často velmi aktivní, už podle pohybů jakoby „nervózní“, a tak jdou rozeznat i na velké vzdálenosti. Málokdy se ale člověk setká s takto masivně prašivou liškou, protože ta už má před sebou jen velmi pomalé umírání někde v křoví u vody.

Při setkání s prašivou liškou často nejvíce mate hlavní znak lišek – chybějící oháňka a zároveň při větším rozsahu prašiviny i typické zbarvení.

Čtrnáctá - 3. květen

Obeznaný roční lišák, vcelku jednoduchý lov, ale i tak byly nutné čtyři čekané, každá asi 40 minut, dnes jsem čekal 14 minut. Ne vždy je dobrý vítr, a jak se k večeru začne točit, může se i dobře naplánovaný lov zhatit. Čekal jsem na okraji lesa u malé louky, kam pravidelně vytahoval. Lišáka jsem uviděl vytáhnout do louky až za šera (je to velmi rušené místo), pak mi zmizel za terénní vlnou a po spatření jeho hlavy jsem střílel naostro zezadu přes krk a hlavu na vzdálenost 102 m. Spokojeně stojím u lišáka, přemýšlím pokolikáté už.

Od počátku roku mi vychází na jednu lišku asi pět cest do honitby a dvanáct hodin šoulaček či čekaných, což je dobré, není vyjímkou i dvojnásobek. Ale počet ulovených lišek je pro zkušeného lovce vždy přímo úměrný počtu hodin strávených v honitbě. Samozřejmě se při každém setkání s liškami nedostanu k ráně, a poměrně často nelovím, ale pozoruji. Obvykle obeznanou lišku ulovím, takže vždy není nutné hned střílet a pozorovat zvyky a chování lišek se vyplatí pro další úspěšné lovy. Každoročně se setkám s liškami alespoň padesátkrát.

Patnáctá - 7. červen

Jak začnou srnci, tak mají lišky ode mne vždy na chvíli pokoj. Navíc ve vysokých travách nejsou vůbec vidět. Ale stačí první posekaná louka, a vždy se k lovu lišek hned vracím.

Vyrážím hned první večer po zjištění jediné posekané louky v honitbě, a samozřejmě s dostatečným časovým předstihem. Srnčí už je venku, proto první úkol je šetrně jej z louky dostat pryč. Srnčí je v tuto dobu k liškám velmi agresivní, zejména srny a starší srnci velmi razantně lišku odhání, a to obvykle není šance lišku ulovit. Také jsem mnohokrát pozoroval, že lišky nerady na louku se srnčím vytahují, a když, tak se mu vyhýbají s dostatečným odstupem.

Stojím u skalky v loukách, za sebou mám porost stromů a keřů, který ji obklopuje, před sebou dlouhou louku ohraničenou kolem dokola lesem. Liščí spád je po pravé straně asi 200 m ode mne. Tentokrát mám s sebou třistaosmu s výbornou optikou Sightron. Pozoruji krkavce, kteří mají nedaleko hnízdo a uzurpují si celé okolí.

Pak ji uvidím, vytahuje po obvyklém spádu a pak se při kraji lesa blíží ke mně. Nastavuji na puškohledu zvětšení 28x, ujišťuji se, že je to lišák, a na sto metrů střílím naostro do středu náprsenky.

Dobrý, vyspělý lišák, středního věku a v nejlepší kondici. Je zajímavé, že lišky i bez „průběrného odstřelu“ dobře prosperují a silných zdravých jedinců je poměrně velká část populace.

Velmi důležité je naučit se rozeznat lišku od lišáka a v době péče o liščata lovit jen lišáky. Je to období od začátku března do poloviny července. V této době také nedoporučuji lovit lišky za špatných světelných podmínek, kdy už nejsme schopni rozeznat pohlaví lišky.

S tím, že lišák se stará o liščata společně s liškou, je to různé, často tomu tak je, ale pravidlo to zdaleka není. Osiřelých liščat, která nejsou závislá na mléku, se dokáže ujmout i cizí mladý lišák, ale odstřel lišáka, který se podílí na péči o liščata, vrh nikdy neohrozí, pokud je matka liščat naživu. Lišák stejně není s malými liščaty v přímém kontaktu, to nastane, až když jsou liščata vyspělá a sama přes den opouští noru. Sociální struktura je u lišek velmi proměnlivá, od naprostých samotářů přes páry až ke skupině a dokonce i kolonii složené z několika skupin. Ve skupině je obvykle jen jeden lišák (ten se páří se všemi fenami ve skupině, ale potravu k noře nosí jen jedné ze samic - obvykle té nejstarší). Dospělí lišáci žijící mimo tyty skupiny jsou obvykle samotáři, ale několikrát jsem opakovaně pozoroval dvojice dospělých lišáků společně žijících i lovících.

A vše se řídí zejména populační hustotou, množstvím potravy a loveckým tlakem, ale i tím, zda daná liška má vlastní teritorium. Lišky žíjící v páru nebo ve skupině mohou lovit společně, nebo osamněle, a i při osamnělém lovu se dokáží o úlovek rozdělit. Ale jsou to velmi proměnné vztahy a liška může během života vystřídat několik možností zařazení v sociální struktuře. V každém případě jsou neuvěřitelně přizpůsobivé a toho důkazem jsou vysoké stavy lišek ve městech i na vesnicích.

Šestnáctá - 20. červen

Opět večerní čekaná u posekané louky, stojím v okraji vysekaného pásu širokého stovku metrů, dlouhého asi tři sta metrů. Kvůli větru stojím na kopci, ale neposekaná tráva mne zakrývá až nad pás, což je naprosto dostatečné, zvěř na mne nebude reagovat, pokud nepřijde do těsné blízkosti. Slunce je ještě poměrně vysoko, ale lišky chodí velmi brzy. Před jeho západem už pozoruji dvě lišky na loukách v Německu, a za chvíli mi na posekanou louku vytahuje další, roční lišák. Než stihnu zamířit, už má myš. Střílím z kopce dolů do protisvahu, 132 m. Mladý lišák má perfektní zásah a já si opět užívám výborný pocit z dobrého lovu.

Sedmnáctá - 25. červen

Dnes jsem se rozhodl ulovit lišáka, o kterém vím již delší dobu, ale zatím na něj nějak nebyl čas. Vyrážím na stejné místo, kde jsem před pár dny ulovil srnce na 360 m, s nadějí, že lišák vyjde brzy a budu moci střílet na větší vzdálenost. Beru s sebou třistaosmu, je velmi přesná, ale hlavním důvodem je výborný puškohled Sightron.

Přicházím na terénní vyvýšeninu s malou skálou, zvoní mobil - a čtvrt hodiny povídám s kamarádem o všem možném. Když skončíme, je ještě čas a já si měřím vzdálenost důležitých bodů v terénu. Vítr prakticky není, chvilkový nepatrný závan ani nejde změřit. Pozoruji srnčí, malá srnčata tryskem běhají po louce, je to zábava.

Před desátou, už za šera objevuji hřbet lišky či zajíce zhruba v místě úterního nástřelu. Čekám, za chvíli už vidím, že je to opravdu liška, vlastně lišák, který ale několika skoky mizí v okraji lesa, kam jsem odložil výhoz.

Po nějaké chvíli se znovu objevuje na okraji louky, asi 280 m daleko a kluše směrem ke mně. V cestě má ale srnu, která vychází pravidelně na jednom místě, a má zřejmě poblíž srnče. Už se obávám, že mi srna lišku zažene (jak se mi už mnohokrát stalo), naštěstí srna k lišce nevyráží úprkem, ale klidnou a rozhodnou chůzí lišku vytlačuje směrem do louky. Je už dost špatně vidět, navíc mi liška chvílemi mizí za terénní vlnou. Čekám, až se mi lépe ukáže, navíc mám nastaveno 200 m a liška se pomalu k této hranici přibližuje, je to sloup vysokého napětí, vzdálený ode mne 196 m. Kolem sloupu jsou keře, liška mi mizí za nimi, čekám na to, až vyjde na druhé straně a já budu konečně moci střílet. Ale lišák za keři mění směr a odchází směrem od mě.
Bleskově zaléhám, vzdálenost lišky odhaduji (díky sloupu) na 240 m, na bubny už nevidím, klikat tedy nebudu, a pečlivě velmi rychle mířím odcházející lišce na hlavu. Nakonec jsem rád, že ji mám naostro zezadu, protože tím mohu kompenzovat pokles střely. Po ráně vidím, jak se z nástřelu zakouřilo, jinak nic, šero už je veliké. Nic však neutíká, takže ji mám! Pohled na hodinky, je 22:03.

Po příchodu k lišákovi prohlížím zásah - vstřel je mezi lopatky přesně do středu hřbetu, výstřel náprsenkou na krku. Přesný zásah v šeru mně moc těší. Dodatečně měřím vzdálenost, Leica ukazuje 236 m.

Spokojeně si zapaluji. Je to štěstí, žít život lovce.

Osmnáctá - 5. červenec

Velmi napínavý lov, šoulat ve třech na lišky je dosti náročné, naštěstí moji chlapci, které jsem s sebou měl, zásady šoulání „umí“ (a přestože sami lovit nechtějí, vždy jdou se mnou rádi), i když šoulat po posekané louce k lišce je vždy loterie.
Lišku jsem uviděl již při příjezdu na místo lovu, a tak po zaparkování na ni vyrážíme a zkusíme ji našoulat. Lesní louka, na které se liška pohybuje je z jedné strany lemována silnicí, dlouhá asi pět stovek metrů, se zvlněným terénem a mokřinami s ostrůvky neposekané trávy. Šouláme opatrně, ale poměrně rychle po louce při okraji lesa, žádné velké schovávání není nutné, jen nedělat hluk a prudké pohyby, vítr máme dobrý, tak jen lišku co nejdříve zpozorovat, abychom k ní nepřišli příliš blízko a nezradili si ji.

Když vystoupáme na terénní vlnu, náhle ji spatřím, vychází z ostrůvku vysoké trávy a je plně zaujatá lovem. Ujišťuji se, že ji hoši v dalekohledech dobře vidí, měřím 238 m, nastavuji korekci puškohledu, lovecká horečka umocňuje prožitek z lovu. V puškohledu se mi při zvětšení 12x zdá liška nějak malá, přidávám až na 28x, pečlivě mířím, polohu u trojnožky mám velmi pevnou, kříž se mi na lišce ani nehne.

V ráně, díky zpětnému rázu výkonné munice, ztrácím kontakt s liškou, zároveň slyším úder kule, je to dobré, a i když jsem bleskově zpět (tohle je jedna z věcí, které mi na 308 W velmi vadí), vidím už jen rozplývající se oblak prachu na nástřelu. Je přesně 20:00, nezbytné focení u vyspělého liščete - fenky, a jdeme k jiné louce čekat, v tom dusném vedru to na další šoulání není.

Stojíme ve vysoké trávě na okraji posekaných luk, ve tři čtvrtě na devět se přichází na posekanou louku ukázat kňour, vyspělý sekáč, půl hodiny po jeho promenádě přichází jezevec a předvádí celou plejádu způsobů pohybu jeho druhu, samozřejmě okolo srnčí, se šerem vidíme i dvě laně.

Spokojeně jedeme domů, cestou jako vždy hodnotíme. Opět jsme prožili úspěšný lov se spoustou zážitků.

Devatenáctá - 17. červenec

Blíží se horký letní večer, slunce bude na obloze ještě dvě hodiny, ale já už stoupám do prudkého kopce, lišky dnes na posekané louky přijdou brzy. Jsem teprve v polovině cesty, a už ji vidím. Polyká chycenou myš, usedá a rozhlíží se. Měřím 197 m, a přestože toto chování je takto za světla vlastní spíše lišákům, v silném zvětšení puškohledu vidím úzkou hlavu a válcovité tělo bez výrazného hrudníku – fena. Touto dobou už se liščata začínají osamostatňovat, proto neváhám, a přestože při šoulání kopcem v horku funím jak lokomotiva, pečlivě usazuji kříž optiky na komoru a střílím. Úder kule signalizuje spíše zadní komoru a ještě před tím v optice vidím, jak liška padá. To je velká přednost ráží s malým zpětným rázem – vždy v ráně vidím zásah a značení kusu. A také velmi dobře slyším úder kule.

Zásah na konci žeber, stará fena, jak naznačují značně obroušené trháky, poměrně malá. U fen, na rozdíl od lišáků, je kromě doby intenzivní péče o liščata poměrně neobvyklé zastihnout je za denního světla na volném prostoru.

Stojím nad ní s kloboukem v ruce, tiše přemýšlím, kolik vrhů liščat asi vychovala, kolik úspěšných lovů prožila.

Dvacátá - 25. červenec

Stojím v okrajové části honitby, naproti mně je březový hájek kombinovaný s bažinou, džungle jak má být a výborný celoroční kryt pro zvěř. Navíc jako pozůstatek minulých časů malá asfaltová plocha, kdysi sloužící silničářům jako skládka. Čekám na srnčí, chci si ověřit probíhající říji, navíc jsem v těchto místech letos ještě nebyl. Těch komárů. Postupně vytahují dvě mladé srny, samotné. Pečlivě se rozhlížím a najednou na okraji asfaltové plochy asi 50 m ode mne sedí liška!

Stojím na opačném konci naprosto nekrytě, nehýbám se a čekám, co udělá. Lišák zívá, rozhlíží se na všechny strany a pak asi nějaké bleška, celá se zkroutí, drbe se, přitom se otočí oháňkou ke mně, což mi umožňuje opatrně zvednout zbraň a z volné ruky střílet.

Mladý lišák, zásah zezadu nad kořen oháňky, třistaosma a A-max jako měkoučká terčová střela expanduje při zásahu kostí páteře už na vstřelu. Vzdálenost 53 m. Náhodný úlovek, který se mi při lovech spárkaté každoročně podaří, zrovna tak i opačně, když jdu na lišky a narazím na paličkáče.

Jednadvacátá - 23. prosinec

Vydařená šoulačka mlhavým ránem v listnatém lese na sněhu, potkávám spoustu srnčího, pak vybírám slabé srnče, minutku čekám, až se srna natočí tak, aby ho neviděla a střílím na krk, srnče padá, přebíjím, srna v reakci na výstřel pár kroků odskočila, a čeká na srnče. Ihned střílím, opět na krk.

Po vzdání pocty a vyvržení obou kusů, velmi slabých, je uvazuji na lanko a po sněhu vytahuji k okraji lesa. Sníh je pevný, jde to bez námahy. Přesto po příchodu ke kraji lesa chvíli odpočívám, a kouřím. Lišák přetahuje kolem vzdálené zarostlé meze. Držím ho v kříži, a jakmile zastavuje, střílím. Vánoční lišák na počátku kaňkování. Je půl jedenácté.

Tiše stojím nad lišákem, a tak jako u každého jiného uloveného kusu zvěře přemýšlím o tom, jaké nástrahy ve svém životě překonal, co vše musel dokázat, aby přežil, než jsem ho ulovil. Lišky mají právem můj obdiv.

-figi-

#Liška, #Lovecké stezky, Lovecké příběhy, lov, Lovecké štěstí 

GREAT HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

HUNTING

Vybraný příspěvek

Puškohled-zeiss-victory-varipoint-m-3-12x56-ic-original.

Puškohled-zeiss-victory-varipoint-m-3-12x56-ic-original.

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

#Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů Aglomerace aktivity radosti a milování života Amerika Anatomie jelena Aport Bažant Bažant pečený Beatiful Nature Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Brenneke broková dvojka broková kozlice Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí ragů Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný Kritické myšlení Krkavec velký Krkonošské pohádky Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na daňky Lov na jelena Lov na lišku LOV NA SRNCE Lov ve svobodném světě LOVEC BŘÍDIL Lovecká optika Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Pernatá zvěř Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Psychopati Ptáci Puškohledy Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Red Deer Cam Reklama a lov Roček Ruger’s M77 RSI Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sele prasete divokého Shozy Siga Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slípka zelenonohá Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí játra Srnčí na kořenové zelenině pečené v troubě a houskový knedlík Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýkorky Synantropie Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď Upíři Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky VIDLÁK Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Značení zvěře Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...