Zobrazují se příspěvky se štítkemLov na lišku. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLov na lišku. Zobrazit všechny příspěvky

LOV NA LIŠKU

LIŠKA V ZIMĚ

Nejlepších výsledků při tlumení liščí populace 


mám při čekání u tzv. matečních nor. U nor je zapotřebí k podzimku vždy řádně upravit okolí k dobrému výhledu - vysekat kopřivy a stvoly. Při lovu brokem se držím zásady střílet lišku v pozici na široko do vzdálenosti 35 m. Musíme se vyvarovat rány na ostro nebo na odcházející lišku při větší vzdálenosti.

Při tomto lovu je zapotřebí co nejméně pohybu, zbraň mít připravenou k výstřelu, dávat pozor na cvakající pojistky při odjištění zbraně, protože liška velice dobře slyší.
Při kaňkování vycházejí lišky z nor poměrně brzy - ještě za světla. Je lepší střílet na první lišku dále od nory. Obvykle jde za ní ještě další liška.
Velice se mi osvědčilo projíždění vysokého sněhu traktorem až k posedům. Navečer zde pak mohu ulovit lišku, která využívá velice ráda vyjetých kolejí.

Vzrušujícím lovem při čerstvě napadaném sněhu je i šoulačka v bílém maskovacím oblečení.

 Při tomto lovu je zapotřebí dobře nastřelená kulovnice a dobrý dalekohled. Při šoulání dělám časté přestávky, vábím v místech, kde není tolik krytu, abych navábenou lišku včas zahlédl. Lovím většinou na velkých zasněžených lánech porostu vojtěšky, kde rády lišky myškují a nejsou zde posedy.
Dalším osvědčeným lovem lišek je čekání na jejich spádech, předem obeznaných. Liška je tvor konzervativní a své spády dodržuje, zvláště podél potoků.

Poslední dobou používám k lovu lišek kulovnici ráže .222 remington s puškohledem se zvětšením 3 - 9x. Je to ideální zbraň pro lov lišek. Není problém pro dobrého střelce si s touto zbraní "sáhnout" pro lišku na 140 - 150 m. Jen pozor na vysoké strniště řepky, vysokou trávu nebo keře. Sebemenší stéblo či stvol střelu odchýlí zcela jistě od cíle.

KAŇKOVÁNÍ LIŠEK

Myškující liška

Velice napínavé jsou lovy lišek stopováním při ranní obnově za slunečných dnů 


Lišky mají totiž velikou slabost vyhřívat se na sluníčku zalehlé v oračce. Celkem třikrát se mi povedlo takto lišku překvapit a vyšlápnout si ji z oračky na brokovou ránu.
Nebudu popisovat podrobně četné lovy na újedi, jen několik poznatků. Lišky nechodí na újeď tak často, když je tzv. myší rok a v době kaňkování. 

Liščí feny začínají intenzivně navštěvovat újediště v březnu a dubnu před vrhem liščat. Je dobré, když si dopoledne natáhneme vlečku k újedi (vývrhy, zbytky ryb). Vše dám do síťky od cibule a natáhnu vlečku přes spády lišek. Takto jsem ulovil mého největšího lišáka.
Dalšího z mých "zlatých lišáků" jsem ulovil při kaňkování napodobením skolení. Doslova se přiřítil rychlostí dostihového koně k mému posedu u potoka, kde zcela jistě čekal soka.
Při kaňkování po ulovení liščí feny zůstávám sedět, je totiž velká pravděpodobnost, že ve stopách lišky vystřídá lišák, což se mi mnohokrát vyplatilo.


Začátek kaňkování lišek (od 13. 1.)


#Čekaná, Liška, Lov na lišku, Újeď

LIŠKA, Lov na lišku, aktivity radosti a milování života, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovecké zátiší

Zátiší s úlovkem lišky

Liška patří mezi druhy, které se umí velmi dobře přizpůsobit


Lišky se páří v nejtužší zimě, v lednu a v únoru. V té době lišáci pronásledují samice. Není výjimkou, že jednu samici honí více samců. Samec, který je samici nejblíže, si dělá hlavní právo na družku a ostatní samce odhání. Proto mezi samci dochází často k potyčkám. K aktu páření pak dochází uvnitř nory. Během léta se liščí pár pomalu rozpadá. Samice odejde s mláďaty od samce do jiné oblasti. Při dalším kaňkování se liška spáruje zase s jiným samcem. Vytvoření páru je utvořeno jen k odchování mláďat pro danou sezonu.
V dubnu a květnu vrhá samice v noře tři až osm slepých mláďat, o které se svědomitě stará. Nejdříve je jen kojí, a později jim předkládá natrávenou potravu. V této době obstarává potravu i lišák. V období, kdy liška odchovává mláďata, má mnoho starostí se sháněním potravy. V těchto případech se proto vydává na lov i během dne, a tak není výjimkou spatřit ji i v pravé poledne, kdy například na polích či loukách slídí po hraboších. Ti jsou v její potravě zastoupeni ve velké míře.

Kdo měl možnost pozorovat lišku při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě mi dá za pravdu, že je to nádherná podívaná. Liška se odrazí všemi čtyřmi najednou, a když zase dopadne na zem, má pod předními běhy uloveného hraboše. Je-li nasycená, tak si s ulovenou kořistí hraje. Hraboše pustí a potom ho znovu chytá. Ovšem v době, kdy má starosti s mláďaty, tak si uloveného hraboše „uloží“ do mordy a jde na další lov. Stejným způsobem loví jiného hraboše, aby ho potom přidala k prvnímu ulovenému ve své mordě. Takto si počíná ještě nějakou dobu, a kdy má již plnou mordu, tak se vydá k noře za svými mláďaty. Proto můžeme spatřit lišku, která nese v mordě šest i více ulovených hrabošů najednou. Nikdy je neodkládá, jen další ulovené hraboše stále přidává do mordy. Odrostlejším mláďatům nosí rodiče před noru i živou a poraněnou zvěř, na které se učí lovit a usmrcovat. V srpnu jsou liščata již vyspělá, že se osamostatňují. Na podzim jsou již vzrůstem a zbarvením k nerozeznání od rodičů.

Liščin jídelníček je jinak velmi pestrý. Sbírá sladké ovoce, z keřů strhává zralé maliny, dovedně si počíná i při sběru borůvek, kdy zuby opatrně otrhává borůvky z větviček. Stejně si počíná i při sběru lesních jahod. Pochoutkou je pro lišky dozrávající oves. To si liška stoupne na zadní, uchopí do mordy hrst klasů a zuby je zdrhne. Mezi zuby ji pak zůstanou jen zrnka, která rozkouše a spolyká.
Na zemi vyhledává brouky a jejich larvy. S chutí vyhrabává hnízda čmeláků nebo vos, aby se dostala na jejich chutné larvy. Dále najdeme v jejím jídelníčku různé obratlovce či drobné obojživelníky. V závislosti na množství potravy může liška za jedinou noc urazit až osmnáct kilometrů. Zajímavé je, že liška může ulovit i lasičku či tchoře, ale tuto kořist jen usmrtí a nekonzumuje. Pozoroval jsem souboj lišky s tchořem. Tchoř se snažil utéct, ale pak jen na dotěrnou lišku cenil zuby a bránil se jejím útokům. Liška ho stále vytlačovala z bojiště a po chvíli se jí podařilo ho zakousnout. Usmrceného tchoře nechala bez povšimnutí ležet na zemi a odešla.

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich. Tyto vlastnosti z ní v dělají úspěšné lovce.

Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst. Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.

Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.

LIŠÁK V PŘÍRODĚ. Příběhy z loveckého batohu!

Lišák v přírodě

Pozvedl jsem dalekohled a kousíček po kousíčku monitoroval okolní les. 


Najednou mne upoutal velký, světlý pařez..., ale on to pařez nebyl! Byla to velká liška! Nápadně světle vybarvená, ale nezvykle velká. Seděla a pozorovala okraj louky, možná stejně, jako já. Jen jsme o sobě vlastně nevěděli. V zlověstném tichu jsem pomalu zvedal do ramene kulovnici. Cvaknutí... a nic! Zapomněl jsem do komory zasunout náboj!
Pokusil jsem se to napravit, ale úkon byl příliš hlučný. Nenávratně mi zmizela za hřebenem. Setkání s mohutným liščím chlapákem mi nedalo spát. Chodil jsem do úseku ráno, večer, v noci, pořád ale nic. Na mohutné stopy jsem však přicházel téměř při každém šoulání. Přišla zima s mohutnou sněhovou pokrývkou, když jsem se s liškou konečně setkal znovu. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a rychle střílel. Bác! Půl metru před zvířetem vylétl gejzír sněhu a ono mi jen na pozdrav zamávalo bílým květem na oháňce.

#Liška, Lov na lišku, Na loveckých stezkách, Příhody z loveckého batohu, Lovecké příběhy

LOV NA LIŠKU II. Jaké vřeštidlo používat?

Nezávisle na ročním období
Liška v zimě


 se vždy přizpůsobuji terénu. Při vábení v lese nebo tam, kde je spousta buřeně, zkrátka spousta bariér zvuku, používám vždy vřeštidlo se silným hlasem, který je slyšet i na 500m. Liška má tak možnost a čas i na větší vzdálenost zaměřit směr a místo domnělého souboje. Naopak na loukách a polích, kde se nese hlas vábničky několik stovek metrů, použiji vřeštidlo s jemnějším hlasem. Hlas můžeme též zastírat rukou, pokud vlastníme vábničku, která je příliš silná. Už se mi stalo, že jsem použil na viděnou na vzdálenost asi 200 m na poli silný hlas a liška ihned odskočila. Důvody mohou být samozřejmě dva. Buď již zmíněný o síle hlasu, a nebo na ni již někdo střílel za pomocí vřeštění. V obou případech ale nebudeme přestávat vřeštět a až na bližší vzdálenost použijeme buď myškování nebo ptačí švitoření.

Naříkající srnče

Opět jedno stále opakované klišé. Traduje se totiž, že naříkající srnče se dá použít pouze v období kladení srnčat. Ze své zkušenosti vím, že tento způsob funguje stejně spolehlivě i v zimě na sněhu. Mám zdokumentováno na videu, které budete moci shlédnout na jednom z dílů S vábničkou na cestách, jak přichází na vábení naříkajícího srnčete za bílého dne v jednom záběru bez střihu jak liška, tak lončák prasete divokého. Černá zvěř je čas od času sladkou odměnou při vábení na lišky, ať na zaječí vřeštění, srnčí naříkání nebo myškování. Doba a intenzita vábení je stejná jako u vřeštidla. Důležité je napodobit opravdu věrohodně nářek a bolest. Domnívám se, ze získaných praktických zkušeností, že v oblastech, kde není zajíc tak hojný, zabírá hlas naříkajícího srnčete lépe než vřeštidlo.

Drozd nebo jednoduše ptačí švitoření

Lišky mají v oblibě na svém jídelníčku ptačí mláďata všech druhů. Rády sbírají mláďata, která neumí ještě létat, vypadlá kolem hnízd. Opět můžeme tento hlas použít v jakékoli roční době. Pokud vábíme večer nebo za tmy při úplňku, stává se mi velmi často, že mě doslova atakují všechny druhy sov, kalousem počínaje a výrem konče. Stejně reagují sovy i na myškování. Ptačí švitoření se dá napodobit na mnoho druhů vábniček pocházejících především z Itálie nebo Francie, kde má lov pěvců stejnou tradici jako u nás lov srnců. Švitoření používáme buď jako samostatný způsob a nebo v kombinaci se zaječím vřeštěním. Zejména na jaře je to velmi úspěšný způsob, jak se dostat lišce na dostřel. Na ptačí švitoření reagují velmi dobře také krkavcovití.

Doba hájení lišek

Liška na lovu
Velmi diskutabilní a ožehavé téma. Lovit lišku v době kladení mláďat či nikoli? Z pohledu hospodáře říkám ano, neboť právě v této době spotřebuje liška nejvíce námi často velmi těžce obhospodařovaných a naší péčí vychovaných bažantů a zajíců. Z pohledu milovníka přírody říkám ne, neboť je nehumánní nechat mláďata zahynout v noře hlady. Myslím, že to není správné a etické. V této době navrhuji pouze norování, neboť je velká pravděpodobnost, že budou dobrými psy zlikvidována i štěňata. Tímto bychom ukázali dobrou vůli ochráncům přírody, kteří chtějí spolupracovat, a přesto bychom se mohli legálně věnovat tlumení stále více se rozšiřující zvěře škodlivé myslivosti. A v této souvislosti záměrně nechávám zcela mimo otázku norování, myslím ale, že bychom se měli vzepřít nesmyslnému zákonu o bezkontaktním norování. Ale opět ta samá otázka - máme jako myslivci vůbec na to, abychom zákon prosadili?!

Kde vábit

Výběr místa je důležitý a mnohdy na něm záleží celý úspěch lovu. Nejdůležitější je dobrý vítr. Dále je dobré volit vyvýšená místa, buď posed nebo místo na zemi, odkud máme dobrý rozhled a máme možnost spatřit lišku dříve, než liška nás. Dobrá jsou místa poblíž melioračních příkopů, kudy lišky rády chodí i v noci, zvláště pokud je sníh a úplněk zároveň. Lišky většinou volí kryt před otevřenou plochou a vynoří se často několik metrů před námi, aniž bychom ji postřehli. Na sněhu je také dobré mít obeznané spády lišek, podle kterých se můžeme pak řídit i v průběhu roku. Pomoci si můžeme také vývrhy, rybami nebo padlinami. Dobrá je i vlečka se síťkou od brambor plnou namočeného chleba napuštěného barvou. Drobky se ze síťky uvolní a zanechávají tak jasnou a lákavou stopu. Ve spojení s vábením je to téměř stoprocentní způsob jak ulovit lišku.

Jak se obléci

V zimě samozřejmě teple, neboť jak říká můj kamarád Standa, frajeřina zebe. Pokud budeme vábit z kazatelny nebo posedu, můžeme být oblečeni tradičně, ale pokud chceme lovit ze země, budeme používat maskovacího oblečení, neboť smysly této nádherné psovité šelmy jsou opravdu bystré. Často se mi stává při vábení ze země, že liška v dobrém větru přichází opravdu na několik kroků, což umocňuje zážitky z lovu více, než když sedíme na kazatelně. Pokud je sníh, použijeme bílý oblek, a pokud sníh není, použijeme maskování, které se hodí pro příslušné prostředí. Nejdůležitější je na tmavém povrchu schovat doslova "zářící" ruce a obličej. Pokud jsme na zemi, použijeme baťůžek se židličkou a nebo si lehneme na zem na karimatku. Co by ale všechny druhy oblečení měly mít společného? Měly by být především vyrobeny z nešustivých materiálů. Sluch lišky je obdivuhodný a liška nás může díky špatnému oděvu zaregistrovat, aniž bychom měli tušení, že nás pozoruje.

Petr JOO

LOV NA LIŠKU. Skolení a říjná fena. Vřeštění, naříkající srnče a naříkající drozd. Jak a kdy skolení a hlas říjné feny použít.

VÁBENÍ  Lovu zdar myslivci!

Doba kaňkování - prosinec, leden, únor



V této roční době máme možnost vyzkoušet a prakticky uplatnit tu nejširší škálu druhů vábení na lišku.

Skolení a říjná fena.

V době kaňkování se hlasově projevuje jak pes, tak fena. Pes se projevuje hlasitým a daleko slyšitelným skolením, které je v mrazivé noci slyšet stovky metrů a připomíná nám daleký Klondajk, kde se samozřejmě hlučněji a silněji ozývají jeho příbuzní vlci. Je určitě více možností významu skolení. Jedna z nich je hlasové označování teritoria před vetřelci a nebo naopak dávání najevo říjné feně ,,já jsem tu a jsem připraven k páření". Tento hlas můžeme definovat jako krátké hrdelní vyštěknutí psa, kterému jste omylem šlápli na proutek. Pokud k tomu máme hlasové dispozice, můžeme tento zvuk napodobit sami a nebo můžeme velmi účinně použít vábničku (Hélen Baud - liščí speciál), která velmi věrně tento zvuk napodobuje.

Jak a kdy skolení a hlas říjné feny použít.

Záleží na oblasti kde lovíte. V horských oblastech nebo v oblastech, kde nejsou lišky pod takovým tlakem lidské civilizace, jsou lišky v tomto období k zastižení po celý den. Nejlépe pokud ještě svítí slunce. Nejlepší čas je mezi 7 až 10 hodinou, pak mezi 13 až 15 hodinou a večer, pokud máme sníh, mezi 18 až 21 hodinou.
V honitbách na periferii velkých měst a oblastech s vysokým tlakem civilizace bude velmi těžké zastihnout lišku přes den. V takových oblastech je v přírodě plno pejskařů, lyžařů, turistů, bohužel i v těchto zimních měsících motorkáři a neukáznění čtyřkolkáři. Proto je vhodné vábit, pokud máme sníh nebo úplněk, až navečer mezi 18 až 21 hodinou, pak mezi 23 až první hodinou ráno a nebo si přivstaneme ráno mezi 6 až 8 hodinou.
Na rozdíl od vřeštění hlas liščího skolení používejme vždy střídmě. Možností, jak vábit, je více. Můžeme kombinovat vřeštění nebo naříkající srnče se skolením a říjnou fenou. Nebo použijeme hlas skolení a hlas říjné feny samostatně. 

Teď se zaměřím pouze na skolení a hlas feny. Používám s úspěchem vždy dvě až tři skolení krátce za sebou. Po dvou minutách čekání použiji vábničku, která velmi věrně napodobuje jemné kňučení feny (fena v době kaňkování) v délce asi 10 sekund pro případ, že je někde nablízku liška, kterou ještě nevidíme. Po dalších dvou až třech minutách opakuji pouze jedno skolení, neboť je již velká pravděpodobnost, že liška dobře zareagovala a je již nablízku.
Na rozdíl od vřeštění nebo naříkajícího srnčete, kde nemusí být tón vždy dokonalý, musí být skolení perfektní, neboť na bližší vzdálenost liška velmi dobře rozezná, zda hlas napodobujeme věrně či nikoliv. Pokud máme již lišku ve vzdálenosti na viděnou, použijeme buď hlas feny nebo myškování, a to ať už napodobením zvuku přímo rty a nebo myškovačku. Nejlépe je, když se liška otočí nebo je za terénní vlnou nebo stromem. Nebude tak moci přesně zaregistrovat naši polohu. Pokud není liška ještě na dostřel a sedne si a upřeně na nás hledí, nebudeme se hýbat ani vábit, neboť je velká pravděpodobnost, že o nás ví. V tu chvíli můžeme vše neopatrným pohybem či zvukem pokazit, sedíme strnule bez hnutí a počkáme trpělivě až začne liška opět hledat. 

Takto kombinuji hlas skolení a hlas říjné feny pouze půl hodiny na jednom stanovišti a pak se přesouvám asi 500 m jinam a opakuji to samé. Proč zrovna asi pětset metrů? Je totiž velká pravděpodobnost, že ve chvíli, kdy odcházíme ze stanoviště, je někde nablízku liška, která reagovala na naše vábení, ale neukázala se nám a my ji neobeznali. Změnou místa můžeme opětovně vzbudit její zvědavost, zmíněných a doporučovaných 500 m je podle mých zkušeností dostatečná vzdálenost na zabrání do jiného teritoria, ale přesto máme stále velkou šanci i lišku, nalákanou, ale neobeznanou na předchozím stanovišti, přilákat znovu až k sobě.

Vřeštění, naříkající srnče a naříkající drozd

Použití vřeštění je asi nejznámější způsob lovu lišek. Není však často správně prováděno. Dlouho zavedené klišé, že zavřeštit by se mělo pouze jednou, protože každá liška přece velmi dobře ví, že zajíc zhasíná pouze jednou, je mylné. Liška napadá zajíce opakovaně a při útoku na zkušeného zajíce může také uspět třeba pouze ve dvou z deseti pokusů. Také samotný souboj může trvat několik minut, s mým kamarádem Rudou jsme viděli, jak zajíc lišku doslova nakopal tak, že ho nechala na pokoji.
Také argument, že liška určí na sto metrů přesnou polohu vřeštění není zdaleka vždy pravdou. Tón se láme o stromy, je zastíněn mlazinami a keři. Až budete v lese na houbách se svou rodinou, zkuste se vzdálit na sto metrů za nějakou terénní nerovnost nebo mlazinu a z celého hrdla zakřičte. Vsadím se s vámi, že se může stát, že vás vůbec neuslyší a nebo pouze slabě. Stejně tak liška potřebuje neustále ukazovat cestu. Vy ji můžete vytáhnout z mlaziny třeba 200 metrů od vás, ale na druhou stranu a přestanete vřeštět . S největší pravděpodobností lišku ani nezahlédnete.
Když přijdeme na vybrané místo, začneme vábit 15 až 20 sekund dlouhým vřeštěním, kdy se musíte opravdu vžít do kůže naříkající zvěře.

Čím je vábení naříkavější, tím lépe. Není také pravdou, že konec musí být za každou cenu jakoby pohasínající život do ticha. Ten liška stejně neslyší, takže ho nepoužívám. Po každých pěti až deseti minutách opakuji vřeštění v délce asi 10 sekund. Při vřeštění se otáčejte na všechny strany, aby byl souboj zajíce s liškou imitován co nejvěrněji. Takto vřeštím na jednom místě s uvedenými přestávkami asi půl hodiny, poté přesouvám se na jiné místo. Je opravdu důležité nepřestávat vřeštit a ukazovat cestu lišce, kuně či praseti. Stejnou taktiku používám i u jiných druhů zvěře a funguje bezvadně. Opět velmi častým zájemcem o vřeštění je krkavec velký.

NAPÍNAVÝ PŘÍBĚH Z LOVU NA LIŠKU

Pokřtěný


 Tentokráte ne puškohled ale přenosný nůžkový posed. Po nedělním obeznání jsem věděl, že na tuto lišku je třeba vyrazit hned po setmění a jelikož kopírovala kraj pole vedle stromořadí silnice, přenesl jsem posídek do keře dvacet metrů za mostek vjezdu.
Sezení ve výšce 1,5 metru tentokráte posloužilo dobře, neboť jsem obrysem nad keř nevyčníval a po oblečení do zimního 3D dokonale splynul s okolím. Trochu jsem dnes tušil rychlovku, ale i tak mě zaskočilo, když se mi hn...ed při vylézání z auta odstaveného kousek dál na druhé straně silnice, do uší zařízlo vav-vav-vauu. 

LIŠKA  foto i text Petr Hruška
Sahám po flintě a dalekohledu a rychle propátrávám pole a i když se lišák ozývá ještě dvakrát na kraji laťáku, ven se mu zatím nechce. Rychle tedy oblékám bílé a vracím se po silnici zpět, kde mezi břízami mám již prošlapanou cestičku ke keři. 
Následující čtvrt hodinu s flintou v rameni hlídám kraj pole, který je mírně do oblouku a vidím ho tedy jen část. Náhle se za mostkem objevuje tmavá silueta a míří si to rovnou ke mně. Ták je dobře, chválím ho v duchu, když se s natahováním napínáčku a odjišťováním pomalu krčím k puškohledu. 

Liška však v rychlém poklusu mění směr do pole přede mne. Velmi opatrně se jí snažím dohnat flintou, ale ona si mého pohybu všímá a prudce se zaráží v pohybu dvacet metrů přede mnou. 

Zastavuji tep i dech, dojíždím lišce za plece a přitahuji napínáček. Současně s tím však vidím jak se otočenou hlavou nahrbuje k odskoku. 
Se zvukem výstřelu ji však 3,6 gramová kulička sráží v pohybu a v otočce ji přetáčí do sněhu. Uf tak to bylo o fous říkám současně se zasunutím nového Saka do komory, a když mi znovu rozběhne srdce, už jen s úlevou kontroluji nehybnou ležící lišku. Po deseti minutách se na lišku přibíhá juknout zajíc, obrázek, který poslední dobou pozoruji často. Po dalších třech hodinách se v protějším koutě pole mezi srnčím objevuje další liška. Přijde mi o poznání menší a se zvláštní pohybem těsně kopírujícím terén. Vypadá jako by ji chyběli běhy a někdo po poli tahal liščí kožešinu. Chvíli se motá u lesa a pak přesazuje celé pole. 
Než si vzpomenu na vábničky, prudce se otáčí a mizí zpět do lesa. Začíná znovu sněžit a tak si balím věci, z nejbližšího smrku lámu úlomky na připomínku dnešního lovu a nad mladým vykrmeným lišákem děkuji Dianě za dnešní přízeň. 

Lovu zdar.

LOV NA LIŠKU. Zimnímu lovu lišek na sněhu se nic nevyrovná a Petr to skvěle umí popsat i pro ostatní myslivce. Děkujeme!

Lov na lišku

Pokřtěný 


Po nedělní čekané jsem se už včera nemohl dočkat večera.

Obeznal jsem na svém oblíbeném liščím poli dva lišáky, kteří nereagovali na vábení a jednu menší stopu už po šesté hodině vytištěnou kolem posídku, který jsem si tam převezl. Navíc mi přišla asi na půl hodiny zapózovat pěti členná tlupa černé. Trochu rozmlsán si tedy balím krom 222.Remingtona do auta i kulobrok. Sněhu připadlo, ale bohužel než dojedu k poslední vesnici viditelnost se rapidně zkracuje a při příjezdu k poli vidím jen na pár metrů. Čtvrt hodiny čekám zda li se to nerozfouká, ale nakonec to přeci jen s brbláním otáčím a jedu dom. Objíždím to oklikou, tak nějak se nechci vzdát bez boje, a po dvou kilometrech za městem objevuji údolí bez mlhy.

 Odstavuji tedy auto, navlékám se do bílého a pomalu postupuji kolem ohradníku k posedu na vybíhající rýze s výhledem jak do údolí, tak i na přilehlé louky a pastviny. Salutují mi tři ušáci a než usednu obeznávám na protější louce pod lesem deseti člennou tlupu černé. Dobrý začátek a tak po půl hodině zkouším postupně myškovačku, turbo myškovačku i vřeštidlo. Dva zajíci přibíhají přímo pod posed a nedobrovolně mi tak dělají dokonalé „mojo“. Dvě hodiny se však nic neděje, jen divočáci střídavě přerývají louky a mizí v lese. Když po třetí zatáhnou ve stejné lesní stěně měním taktiku, slézám a přesouvám se blíže k louce u lesa a moje hamižnost se mi připomíná na každém rameni jinou flintou. Cesta je lemována překvapivým množstvím liščích stopních drah a tak se nakonec zavrtávám k patce stožáru pod lesem s Remingtonem v rameni a kulobrokem opřeným o stožár.

Postupně na louku z lesa vytahuje osm zajíců a dobrá polovina si hraje na Rokyho Balbou a stará se mi další hodinu o rozptýlení. Jsem natočen proti větru a směřuje ke mě vyjetá cesta nad mezí lemovanou jívami. Zkouším myškovačku, neboť kvůli blízkosti krytu a nemožnosti rychlého pohybu si vřeštit netroufám. Po pěti minutách se na konci cesty asi ve dvě stě metrech objevuje podlouhlá silueta. Nový Steiner mi při 16-ti násobném zvětšení a zkorigování paralaxy detailně ukazuje lišku která se v klusu zaráží a začíná myškovat. Pravděpodobně našla celé hnízdo neboť ji to zaměstnává pro mně na nekonečnou dobu. Vím že je teď zbytečné vábit a tak když se konečně po téměř deseti minutách dá do pohybu, lehkým připísknutím ji dvakrát vracím z louky do kolejí cesty. Na poslední myší písknutí se na 60-ti metrech na ostro zastavuje a zvedá hlavu.

Bod posazuji uprostřed bílé hrudi a nočním tichem štěkne remington. Náraz 3,6 gramového Saka smýkne liškou do sněhu a ta naposledy na rozloučenou zatřepe oháňkou, což zvědavě přibíhá zkontrolovat přihlížející zaječí osazenstvo. Přebíjím a čekám další půl hodinu, neboť cestou minimálně dvakrát při značení přičapla a tak jsem přesvědčen že jde o lišku. Postupně však zase přibývá mlhy a tak nakonec k svému překvapení poklekám a vzdávám pocty mladému ale vykrmenému lišákovi.

Vychutnávám a zapisuji na ten svůj holý disk pod kloboukem dnešní zážitek a vzpomínku na tento lov. Pro mě osobně se zimnímu lovu lišek na sněhu nic nevyrovná. Tak kdo to máte podobně, ať se vám též daří.

Lovu zdar!

Zdroj: Petr, Sociální sítě, Myslivci sobě

Poznámka: Gratulujeme a úspěšný, dobře popsaný lov rádi sdílíme na webu...
pokud neradi čtete, Petr úlovek fotografoval a také dobře.

Lovecké zátiší s liškou a kulovnicí. Lovecké příběhy, Lovecké zátiší, Liška, Lov na lišku

Lovecké zátiší s liškou a kulovnicí

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich 


Tyto vlastnosti z ní v dělají úspěšné lovce.
Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst. Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.
Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.


Velmi zajímavé a pěkné zátiší z lovu...

Zdroj: Myslivost

První letošní liška. S manželkou na srnčí říji...Liška, Lov na lišku, Srnčí říje, Ženy a myslivost

První letošní liška

Dnes ráno ve tři hodiny


jsme s manželkou jeli do honitby, podívat se,  jak probíhá srnčí říje.

Až na jednoho mladého ročka, kterého jsme si dvakrát  přivábili, jsme toho ovšem moc neviděli. O půl šesté jsem se rozhodl, že slezeme z posedu a půjdeme se projít. Vybil jsem a když jsem byl téměř dole, volá na mně manželka, že z řepky vylezla liška.

Opět jsem tedy vyšplhal nahoru, nabil a připravil se k ráně. Liška šla směrem od nás a když se trochu natočila padla rána. Liška zůstala v ohni.
Vzdálenost 100 metrů.

ZIMNÍ ČEKANÁ NA LIŠKU. Posed, nebo kazatelna musí být samozřejmě umístěna nad norami a vzadu. Ideální počasí je jasno a úplněk.

Liška (Wildlife)

S celoročním odlovem lišek mám mnohaleté zkušenosti 



Nejvíce jsem jich za ta léta ulovil u nor, více než 40. Ty, co jsem ulovil například při čekané na srnce, nebo při pochůzce revírem se psem, byly zcela náhodné a bylo jich pouze několik. A ty, které jsem ulovil na společných honech vůbec nepočítám, neboť to nebyla jen moje zásluha. U nor se mi daří nejlépe na jaře v období dospívání mladých.
 Naproti tomu lov v zimě na sněhu, ať již na újedi, či při kaňkování je i přes svou nespornou romantiku značně náročný a bohužel relativně méně úspěšný. Svou náročností mnohé odrazuje a pochopitelně z tohoto důvodu si jej, vzhledem ke svému zdraví, mohou dovolit jen opravdu někteří.
 Avšak odlovení celého vrhu, včetně staré, se mi podaří málokdy. Naposled jsem měl to štěstí vloni dne 15. května. Takže z mých dosavadních zkušeností a výsledků vyplývá, že nejúspěšnější lov lišek bývá na jaře, v období dospívání liščat.
 Technika lovu u nor je v podstatě stejná, jak v létě, tak v zimě. V jarním období občas kontroluji nory z protější stráně dalekohledem a pokud shledám oježděný vsuk, zasednu příští večer na posed. Ideální počasí je jasno a úplněk. Když nespěcháme, je výhodnější si na toto počkat. Tak stačí čtyřmetrový posed. Pochopitelně by byla rozhodně lepší kazatelna, obzvláště pro zimní čekanou. Bohužel vybudování kazatelny dá mnohem více práce a vhodného materiálu a vyžaduje nezbytnou spolupráci několika myslivců, což je někdy problém. Obvyklý a přátelsky úsměvný argument bývá - ty tam chodíš, tak si to postav. Posed, nebo kazatelna musí být samozřejmě umístěna nad norami a za "zády". Mladé lišky vycházejí z nor až za šera, což bývá kolem půl deváté - desáté, podle ročního období. Pobíhají před vsukem. 

Některé komplexy nor obývají společně s liškami i jezevci a ti vycházejí z nor ve stejnou dobu jako lišky. Takže je třeba se přes puškohled přesvědčit, co tam z nor opravdu vyšlo. Puškohled na brokovnici je zcela nezbytný k zaměření v šeru. Stačí jednoduchý se zvětšením 4x. Po výstřelu setrvám v naprostém klidu a pouze si opatrně doplním do zásobníku další náboj. Během několika minut se před vsukem obvykle objeví další lišče a tak se mi při troše štěstí podaří odlovit celý vrh. Když se již delší dobu nic nehýbe, odcházím v tichosti domů. Následující den ráno jsem již hodinu před rozedněním opět na posedu. To již čekám pouze na starou lišku. Musím zdůraznit, že se objeví skoro vždy, ale je jako blesk v noře, nebo z ní vylítne a je pryč. Většinou nestačím ani reagovat, natož vystřelit, i když jsem připraven. Takže se mi ji v tomto ranním šeru, či spíše ještě tmě, podaří ulovit málokdy. Teprve po úplném rozednění sestoupím z posedu, posbírám úlovky do silonového pytle a odcházím. Zde bych chtěl uvést jednu zajímavou zkušenost ze zimní čekané, která opravdu stojí za to. Před léty jsem pobýval mnohokráte, coby host, u dobrých zelených kamarádů v Jeseníkách na Malé Morávce. Tam měli pro tyto zimní noční čekané vybudovány kryté a uzavřené kazatelny, z nichž některé byly dokonce vybaveny i malými kamínky.

Liška na sněhu
 Takže celonoční čekaná se změnila ze strastiplné zimy na zcela kouzelnou, až neuvěřitelně nezapomenutelnou loveckou příhodu. Byl jsem ale docela skeptický k tomu, že by se v kamínkách mělo topit, neboť jsem byl přesvědčen, že kouř z komínku odradí veškerou zvěř. Místní mne přesvědčovali, že kouř zvěř neodrazuje a sám jsem se o tom později přesvědčil. Kolem půlnoci nám přišla na zaječí vřeštidlo na sněhu liška a tuto jsem z kulovnice ulovil. Při dalších čekaných jsem dokonce ulovil divočáka, který zřejmě také přišel na zaječí vřeštidlo. Avšak nekompromisní podmínkou takového čekání byl požadavek mysliveckého hospodáře a sice to, že na tuto noční zimní čekanou musí jít nejméně lovci dva. Ten důvod byl zcela oprávněný. Stačilo by například na zledovatělém žebříku uklouznout s dopadem na umrzlou zem a v mrazivé noci v hlubokém lesu by se dotyčný pomoci rozhodně nedovolal. Dnes je to již poněkud lepší, neboť si na takovou čekanou můžete vzít s sebou mobil. Častokrát jsem uvažoval o vybudování takové pohodlné kazatelny i v našem HS v místě trvalých liščích a jezevčích nor. To by zpřístupnilo tento zimní lov i těm dříve narozeným a vlastně všem členům. Dokonce jsme již vytyčili místo, kde by měla být postavena, ale k dalšímu již nedošlo, což je velká škoda. Nicméně je to námět i pro všechny příznivce zimního lovu. Z výše uvedeného vyplývá, že jsou různé možnosti a techniky lovu a sami si musíme zvážit na co máme a jaké k tomu máme prostředky, tak abychom splnili to hlavní, což je přispět k tlumení liščí populace.

Ing. Jaromír Hoza

LIŠKA A SRNEC. Příroda, Přírodní fantazie, Wildlife, Beatiful Nature

Příroda, Přírodní fantazie, Wildlife, Beatiful Nature

„Trvalo docela dlouho než funkcionáři jézetdé pochopili, že jejich předkové věděli co dělají



 když zarostlé meze zakládali nejen jako hranice svých pozemků.“   

 A tak jednoho dne přijela těžká technika. Bagry a buldozery začaly všechno shrnovat na velké hromady. Stromy, keře, kameny, trávu, hlínu. Tím vznikl nespočet nových útočišť pro lišky a jezevce. V haldách si vyhrabaly hluboké nedostupné nory, přímo labyrinty chodeb.   

 „Lišky tím získaly naprosto ideální místo pro vrhání liščat. Do těch prostor mezi propletenci kmenů, kořenů a kamení se prakticky nedalo dostat, takže jsme i s norníky byli úplně bezmocní. Proto nezbývalo než čekat venku a střílet je, když vycházely. Jednu takovouhle obydlenou haldu jsem obeznal. Podle toho, jak byly vsuky uťapané, jsem usoudil, že už si chodí liščata hrát ven z nory a běhají po okolí. Hlavně ve dne za sluníčka.“
     
Pan Zámyslický dostal postupně čtyři liščata, načež se dva dny nic nedělo. Vypadalo to, že už je nora prázdná. Přesto mu to nedalo a šel se tam o příštím víkendu znovu podívat. Jelikož byl obrácený vítr, než zrovna potřeboval, sedl si na opačnou stranu. Z domova si přinesl rybářskou židličku a schoval se do vysokých kopřiv, které rostly na místě shrnutého remízku. Odtud měl pohodlný výhled a výstřel.   
 „Najednou vyšel z protilehlého lesíka krásný srnec šesterák a nedaleko ode mě začal brát paši. Toho jsem však ulovit nechtěl, protože byl v plné síle a je prostě škoda takový krásný kus střelit. Prohlížel jsem si ho dalekohledem. Nerušeně se tam pásl asi půl hodiny.“     
Zničehonic však z nory vyběhlo lišče a zamířilo si to přímo na toho srnce! Ne že by na něj zaútočilo, jenom si s ním chtělo hrát. Drze doráželo a běhalo okolo. Šesteráka to trochu rozčilovalo, vždycky se rozeběhl a odehnal ho. Lišče hbitě odskočilo a zase zpátky na něj.     

„Byla to krásná podívaná, která trvala několik minut. A jak tam dováděli, tak se zároveň posouvali ke mně na dostřel. Ve chvíli, kdy bylo lišče dobře postavené, abych výstřelem neublížil srnci, střelil jsem ho broky. Na místě zůstalo v ohni. Co jsem však nečekal, že šesterák kupodivu po té ráně neutekl. Prakticky nereagoval a jenom na chvilku zvedl hlavu. Podíval se na střelené lišče a pásl se klidně dál!“     

Jenomže vzápětí přišla stará liška a srnec pochopil, že je situace vážnější. Sice by si s ní poradil, ale přece jen měl respekt. Bojovně se postavil a upřeně ji pozoroval. Liška zamířila ke zhaslému mláděti, načež šesterák odskočil a rázem byl pryč. Ona se v tu chvíli také lekla a rychle zmizela z hledáčku brokovnice Antonína Zámyslického.   

 „Nedala mi žádnou šanci ji ulovit. Čekal jsem ještě dvě hodiny, jestli se znovu neobjeví, ale pak jsem to vzdal. Každopádně to byl zážitek. Nikdy předtím bych nevěřil, že malé lišče půjde k silnému srnci a bude si chtít hrát. A že on po té ráně neodběhne a zůstane naprosto v klidu. Když jsem to vyprávěl kolegům v hospodě, podezřívali mě, že je to celé myslivecká latina,“ dodal myslivecký bard.

Eduard Svítivý

VZPOMÍNKA NA MYSLIVOST...Ve smrčině někdo zachrčel a na zešedlou pláň vyběhla dvě dlouhá liščí těla.

První zajíc

První zajíc tiše vyhupnul z hnědočerné oranice,


 zabělaly se dlouhé slechy a pírko. Po výstřelu, který jej položil mezi rozsýpavé hroudy, se ozvalo mohutné oddechnutí a cvaknutí závěru pušky.

Napětí povolilo. Zaječí zadní běhy chladly v pravé ruce, nesený úlovek jej uklidnil stejně jako pohled na sluncem zalité sady a vinohrady. Leč pokračovala mírným stoupáním k mezi na obzoru. Po chvíli se nad rozježeným porostem stařiny objevily zaječí slechy. Rychlost jejich pohybu odpovídala zaječímu hopkování, zvěř byla vyrušena, ale ještě zřejmě nezpozorovala blížící se řadu lovců. V domnění, že se zajíc rozběhl dál za obzor polevil v pozornosti a došel k mezičce. Pod převislou bezovou větví se cosi pohnulo, zajíc se ještě víc vnořil do polehlého pýru. Odložil úlovek a opatrně nakročil se zbraní připravenou k rychlému výstřelu. V polovině nákroku zajíc vyskočil za keř, provedl bleskovou otočku a úžasným skokem překonal asi 150 centimetrů vysoký keř, dopadl na úroveň střelecké řady a odbíhal směrem za ní.
 To, že tenkrát nepadl výstřel bylo zcela férové uznání vynikajícího sportovního výkonu. Ten byl vášnivě diskutován na místě srazu. Mlčel, rád naslouchal libozvučnému nářečí. Slovácká krev mnohdy napojená na slovenskou. Chlapi jsou bezprostřední, co na srdci, to na jazyku. Dříči na zemědělské půdě nabízející bohaté úrody ale i skláři, horníci a lesáci z nedalekých Chřibů. Prudká vášeň prostupuje celý jejich život, láska k žití září jiskrou rubínové burgundy rodící se v bělostných sklípcích na humnech..

Vášeň prostupuje i myslivost, tu pradávnou činnost, která zde k chlapovi prostě patří. Zastupoval se starý sad s rákosinou uprostřed. Zelenou krev rozehřívá pleskot bažantích letek, pokřik honců a výstřely. Z rákosí vytáhl mohutný kohout. Temný bažant! Tmavá varieta, do níž byly vkládány naděje po drastických úbytcích divoké bažantí populace. S šestnáctkou u líce čekal na jeho přílet do přijatelné myslivecké vzdálenosti. Páčs. Kohout se sbalil do pernatého klubka a spadl k jeho nohám. S údivem odlícil a zajistil brokovnici z níž nevyšel výstřel. Soused vyhodil vystřelenou nábojnici. "Proč nestříláš mladý, tady lícou velice rychle!" Hm, to jo, a ještě rychleji se tady střílí. .

Výřad zvěře před modernistickou hospodou symbolizující sice bohatství tohoto kraje ale připomínající letadlovou loď zakotvenou na návesním rybníku. Lehký větřík si pohrával s dlouhými klíny bronzových bažantích kohoutů a čechral jemné pesíky zaječí vlny. Takové množství úlovků ještě neviděl.. Ještě chvíli po obřadu se díval na vyprazdňující se obdélník ze smrkových větví. V zapadajícím slunci se do vysokých akátů za hospodou vraceli bažanti k večernímu hřadování. Mohutné plácnutí po ramenou ho nasměrovalo směrem k proskleným dveřím osvěžovny. Tichá domluva s kamarádem na malém díkůvzdání.

Hostinská, opřená o klasický výčepní pult, k nim otočila hlavu. "Paní, co tady chlapi pijí, víte, chtěli bychom jim něco objednat". "I nic jim neobjednávejte, za chvílu donesú svojého, ne, vážně, oni teď kořalku pít nebudú". Na polici je největší lahví čirá litrovka s čirým obsahem pyšnící se vinětou zdobenou jalovcovou větvičkou. Borovička by mohla být to pravé. Přípitek u kouřících talířů, na lovu zdar, na myslivecké přátelství. Příjemně masově kořenitou chuť srnčího guláše s chutí zapil pěnivým mokem. Teprve teď se pořádně rozhlédl po místnosti.
Lišky

Dva hloučky myslivců vzpomínaly na letošní hony, předcházející tomuto "kateřinskému", ostatní se kamsi vytratili, potichu, bez rozloučení, Bylo to divné. Znovu vyšel ven. Na modročerném sametu neklidně ligotala souhvězdí ohlašující ranní přímrazek. Přicházelo několik postav obtěžkaných taškami s cinkajícím obsahem. Vedle jeho pravého ramene zažhnul zapalovač, na několik vteřin ozářil hubený obličej. Hajný Ondra. "Pojď mi pomoct, byl si někdy ve sklípku?" Není sklípek jako sklípek. Tento je "opravdový", doopravdy v něm zraje víno. Nenápadná dvířka pod korunami obrovských ořešáků. Zelenošedá plíseň na stropě s vtlačenými mincemi. Kolik lidí tudy prošlo? Sklepní vzduch, obrovské sudy. "Tož, chlapci, okoštujme to letošní." Kdo by v podhůří Orlických hor věděl tenkrát něco o mladém vínu? Víno může být dobré a špatné. Ale které je to dobré? Koštovali ze všech sudů, sklípek zkrásněl chutí vína a člověčinou. "Natočeno máme, musíme jit."

Hospoda se změnila k nepoznání. Na stolech stály lahve různých tvarů a velikostí. Některé víno ještě nevykřesalo tu správnou jiskru. Malé jednoduché sklenky putují k nosům, odrážejí světlo moderních lustrů, mohutnýma rukama jsou skláněny ke znaleckým jazykům. "Hoši, pojďte okusit, postřílali sme, tož musíme aj popit." Uf, tak tohle bude náročné. Kdesi v koutě vytryskla písnička. Zurčivý pramének dvou hlasů se okamžitě spletl s ostatními proudy nikým neladěného a přesto perfektního trojhlasu. Volné ruce letí ke stropu a umocňují kouzlo prožitku, který se nevrátí. Písnička střídá písničku, těch, kteří neznají nebo by si chtěli povídat je málo. Čas kvapí, bude nutné se rozloučit. Vstali a začali obcházet stoly. "No ale hoši, ještě jste neochutnali můj mladý veltlín." Při každém potřesení ruky košt a - "tož, dojeďte zasej." Návrat nočními vlaky. Takovou nocí, jako je ta dnešní, jenže tenkrát byla s příchutí vína na jazyku a s probouzejícími se permoníky v hlavách. Ani vzpomínka na jih nezahřála.

Vlhká zima se vkrádala pod oblečení a vibrovala tělem v pravidelných vlnách. Dýchl na prokřehlé prsty a sáhl do náprsní kapsy. Olízl rty a noc prořízlo krátké zaječí zavřeštění. Poslední. Rozlétlo se až ke vzdáleným zmolám a divokým houštinám Skal. Napětí sedlo na planinu jako šedavý puštík na smrkovou větev. Zajíc se přesně po své stopě spěšně vracel do krytu lesa. A zase ticho. Mráz útočí čím dál víc. Batoh na záda a opatrný sestup ze žebříku. Mrznoucí sníh zakřupal pod podrážkami zimních bot. "Vau - vauuuvavau" ozvalo se z nedaleké houštiny. Liščí zaskolení znělo až neskutečně mrazivou nocí. Zalehl ke kořenovým náběhům okrajového smrku a zuřivě čistil optiku puškohledu.

Ve smrčině někdo zachrčel a na zešedlou pláň vyběhla dvě dlouhá liščí těla. Šero rozmazalo jejich kontury, které po několika vteřinách splynuly v jedno šedé klubko. Šero dál klamalo, lišky se přiblížily na neuvěřitelně krátkou vzdálenost. Když je vyhledal puškohledem, splynuly úplně. Doslova. Už už se lišákův hrudník nasouval na záď rezavohnědé krasavice - a krátký závan protivětru odloupl ze smrkového kmenu neviditelné smítko které se usadilo pod víčkem lidského oka a okolní krajina se rozplynula... Když odstranil tento nečekaný problém, pastvina byla prázdná. Hlasitě vydechl nad zmařenou poslední šancí a uvolněným tělem nalehl na šedohnědou kůru.

Ani ne za půl minuty štěkla rána z kulobroku. Za minutu doběhl ke složenému lišákovi, který pečlivě sledoval stopní dráhu vášnivého liščího páru...

Zdeněk Hlaváč

PŘÍRODA NÁS VÍTÁ. Přírodní čas. Tisícileté hodiny věků.

Good Morning My Friends!
Zátiší s liškou


 Díky za znovuzrození dne kdy nic nebolí a máme svůj úsměv. Volby, volby, co to je? Přetahování deprivantů o pozice moci.

PŘÍRODA NÁS VÍTÁ.
Přírodní čas.

Tisícileté hodiny věků.



PŘÍHODY Z LOVECKÉHO BATOHU

S myslivci se toulám od svých patnácti roků 
Liška na lovu myší


Tedy nějakých čtyřicet tři let! Za tuto dobu jsem vystřídal spoustu oblečení, obutí, nožů, dokonce i zbraní a dalekohledů. Jen to jediné, co mě stále provází po mých loveckých cestách, je batoh. Ten starý, první, sice samozřejmě dnes používám jen na roznášení krmení pro zvěř, a ten nejnovější na hony a jiné toulky přírodou. Ale přesto ten první má své kouzlo a nějak mne inspiroval ke vzpomínce na následující lovecké epizody. Ta úvodní má spojitost se „starým pánem“. Sedmdesátá a osmdesátá léta, vy starší mi jistě všichni dáte za pravdu, byla bohatá na drobnou zvěř. Ale nejen na ni. I ostatní zvěře bylo jaksi hojně. 

V těch časech jsem byl členem Mysliveckého sdružení Ždánský les. Bylo to v jednaosmdesátém roce na jaře, tehdy jsme zrovna slavili Josefa, a někdo si vzpomněl na sluky. V tom roce přilétly velmi brzy a tah byl překrásný. Ve společnosti seděl velmi příjemný a oblíbený Bohoušek Lánský, co dnes již loví ve věčných lovištích. Chvíli nás poslouchal a pak si přisedl ke mně. Požádal, zda by se na ty sluky nemohl vypravit s námi, že je ještě nikdy v životě neviděl. Znal jsem ho, coby starého a dlouholetého myslivce, proto mne jeho prosba poněkud překvapila. Hned jsem však lov bez váhání zorganizoval a v pátek navečer jsme se s kamarádem Milanem Konečným, už také, žel, není mezi námi, pro Bohouška stavili u něj doma a společně vyrazili k nedalekému lesu. Jak jsme záhy zjistili, nebyli jsme jediní, které les toho dne lákal. 

Když jsme dorazili na místo, seděl tam již na pařezu doktor Kylián, kterého jsme všichni přátelsky oslovovali jen „doktore“, bez příjmení, a také Standa Čermák. Po krátkém „plku“, jak se u nás říká „pokecu“, jsme se rozešli na různá stanoviště. Bohouška jsem si postavil tak, abych na něj dobře viděl a mohl mu v případě potřeby nějak pomoci. Byl to přece jen již „starý pán“. Když usedal na svou koženou skládací hůl, všiml jsem si, že je pěkně ustrojen, jako na slavnostní, reprezentační hon. Byl to překrásný večer. Seděli jsme na pařízcích v holisku, za zády nám v tichém větříku šelestila suchá dubová mlazina a před námi se odvíjela pohádková scéna zapadajícího jarního Slunce. S přicházejícím soumrakem každý z nás, a jistě i jinde mnoho dalších kamarádů v zeleném, očekávalo okamžik, kdy sluky přiletí. Ptačí koncert pomalu vrcholil trylkováním červenek na modřínovém výstavku. Ještě se sem tam ozval něžný tlukot brávníka, když padla první rána a hned za ní druhá! To Standa a doktor přivítali posly jara svými rychle hozenými výstřely! I já jsem uviděl, jak kvorkající kohoutek přetahuje nad mlazinou podél spokojeně sedícího Bohouška! Vzápětí letěl druhý, ale opačným směrem! Na druhé straně houštiny padaly další výstřely. To jsem již nevydržel a přikrčený se co nejtišeji dostal k Bohouškovi. „Proč nestřílíte?“ Ještě dnes, po letech, vidím ty jeho oči a slyším hlas, který se nevinně zeptal: „To byly sluky?“

 Vtom přilétla třetí, ale byla mimo úspěšný dostřel. A pak to přišlo. Kvorkání jsem zaslechnul za zády. Kohoutek letěl přímo na nás. „Střílej,“ křikl jsem na něj bez ohledu na věk a úctu, kterou jsem k němu pociťoval. Bohoušek rychle zamířil, nechal si ho mírně přelétnout doprava a zmáčkl spoušť... Po ráně pták značil, ještě chvíli plachtil vzduchem a pak se zlomil do houštiny. Po chvilce hledání ležel u starého uhnilého pařezu zhaslý, překrásný kvorek. Přistoupil jsem k Bohouškovi a spolu s úlomkem mu blahopřál k úspěšnému lovu. Cítil jsem jeho roztřesenou ruku z právě prožitého okamžiku. Tehdy jsem to viděl ještě mladýma očima, až dnes, po létech vyzrání teprve cítím to, co prožíval kdysi on. ...úplně se setmělo. V ovzduší byl cítit zvláštní pach starého, po zimě zetlelého listí, který se již mísil s vůní jarem probouzející se trávy, v některých místech nasycené dechem fialkově zbarveného lýkovce. Bohoušek pyšně nesl svého kohoutka, který kdesi, daleko od svého domova, ukončil ve svém svatebním, vášnivém letu svou životní pouť. Byli jsme všichni plni dojmů z rašícího jara, po němž do dnešních dnů zůstala jen vzpomínka na „starého pána“. 


 Druhá epizoda z mého loveckého batohu je ještě o pár let starší.


Psal se rok šestasedmdesátý a ten byl na moje lovecké zážitky mimořádně bohatý. Především ve vztahu ke škodné a speciálně těm narezlým potvůrkám, které mi nikdy nedaly spát. Dodnes, jak nějakou zahlédnu, nedám si pokoj, dokud ji nedostanu. Tenkrát jsem šoulal v úseku, kterému se říká Oborníkův kout. Vlastně je to úzká louka hluboko v lese, věčně zarostlá buření a ve svém konci osázená do krátkých sečí mladou smrčinou. Kolem se táhnul přirozený nálet listnáčů všeho druhu. Ve středu louky bylo několik mokřisek, tedy ideální místo pro častý výskyt vysoké a černé zvěře. Zhruba z jedné poloviny byla tato lokalita lemována vrstevnicovou cestou, nad kterou se zvedaly příkré stráně porostlé nádherným bukovým lesem. Světla pomalu přibývalo s ránem, když jsem usedl na skládací hůl. Záda jsem opřel o mohutný buk a pozoroval probouzející se jarní les. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, když se kdesi ve stráni nade mnou varovně ozval kos. „Cik, cik, cik, cak, cak...“ 
Po obědě (Liška obecná)

Pozvedl jsem dalekohled a kousíček po kousíčku monitoroval okolní les. Najednou mne upoutal velký, světlý pařez..., ale on to pařez nebyl! Byla to velká liška! Nápadně světle vybarvená, ale nezvykle velká. Seděla a pozorovala okraj louky, možná stejně, jako já. Jen jsme o sobě vlastně nevěděli. V zlověstném tichu jsem pomalu zvedal do ramene kulovnici. Cvaknutí... a nic! Zapomněl jsem do komory zasunout náboj!
Pokusil jsem se to napravit, ale úkon byl příliš hlučný. Nenávratně mi zmizela za hřebenem. Setkání s mohutným liščím chlapákem mi nedalo spát. Chodil jsem do úseku ráno, večer, v noci, pořád ale nic. Na mohutné stopy jsem však přicházel téměř při každém šoulání. Přišla zima s mohutnou sněhovou pokrývkou, když jsem se s liškou konečně setkal znovu. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a rychle střílel. Bác! Půl metru před zvířetem vylétl gejzír sněhu a ono mi jen na pozdrav zamávalo bílým květem na oháňce. Zavřelo se za ním smrčí. Nechápal jsem, proč jsem chybil. Nu což, budeme spolu zápasit dál. Třeba jsem chytil stéblo bodláku, v puškohledu neznatelnou travinu, větvičku, možná mi ruku rozechvěla nervozita, kdo ví... Po lišce jako by se slehla zem. Uplynulo léto i podzim následujícího roku. 

Tehdy jsem si koupil troják, po kterém jsem dlouho toužil. Merkel dvanáctku, 7x65 R. Nádherná zbraň! Se zbraní jsem začal úspěšně lovit. 

Do Vánoc jsem mimo jiné ulovil šest lišek. Jen ten můj známý, ranní tulák, zmizel. Ani stopy, tak silné, jak měl on, jsem nikde neviděl. Čas běžel, týden jsem za týdnem a pomalu se blížilo nové jaro. Jednou jsem tak scházel táhlým obloukem svážnice, aby se mi otevřel pohled na protější stráň ozářenou prvními ranními paprsky. Na pokraji houštiny jsem zaregistroval pohyb. Nepatrný, ale pohyb. Automaticky jsem hodil troják do ramene a optikou prověřoval její okraj. Je to jen sen, halucinace, nebo skutečnost?
Liška, ONA, silná, světle vybarvená, krásná, mohutná, vyšla na volné prostranství, bez obav, na brokový dostřel. „Nemohu se mýlit,“ pomyslel jsem si. „Je to ona!“ Ten postoj, překrásná, bílá náprsenka, široká hlava a oháňka jako sloup, zakončená výrazným květem! Hřbet i boky prošedivělé, trochu znak stárnutí. Zamířil jsem a v tu chvíli se na mne zvíře podívalo jako uhranuté. Ani nevím, co mně to napadlo. Pomalu jsem sklopil zbraň. Sundal jsem klobouk, a vůbec, nevím, co mne to napadlo, zamával mu. Neodskočil, jak to zrazené lišky dělávají. Jen volným klusem běžel do hrubého stojáku, kde se chvilku zastavil a ohlédl, než mi navždy zmizel ve stráni. Víc už jsme se nikdy neviděli... 

Hlavní hrdinkou mého posledního příběhu z loveckého batohu byl zlatý jezevčík hladkosrstý, rodu ženského a jménem Besina. Náš hospodář Vlastík Dohnal měl již starou fenku irského setra, byla po úraze a prodělala náročnou operaci, a aby nebyla ve stáří osamocena, pořídili jí s manželkou mladší společnici - Besinku. Ta žila naprosto jako nelovecký pes, převážně v domě a s přírodou došla do styku jen při běžných rodinných vycházkách. 

Potom se však odehrála příhoda, která změnila její dosud poklidný, domácí život. Jednoho krásného rána, koncem pozdního jara, mi volal hospodář. Střelil srnce. Když přišel k němu, zvedl se a belhavým krokem odběhl do lesa. 

Těm končinám říkáme Hájek. Dohledávka by zde nejspíše byla bez psa hodně složitá, srnec by mohl zatáhnout, a tak si vzpomněl na Besinu. Prý zůstane na nástřelu a já se mám pro jezevčíka zastavit u nich a přijít mu na pomoc. Tak se také stalo. Hospodářova dcera Hanička mi sice pejska dávala nerada, ale poté jsem hned uháněl na „místo činu“. Na nástřelu bylo barvy dost. Vlastík převzal svého psa, vedl ho na řemenu. Jezevčík nás s nebývalou vervou táhl do lesního porostu. Besina vášnivě lehla do náletu. Hůře jsme na tom ale byli my. Terén byl natolik nepřehledný a členitý, že jsme psa nebyli schopni následovat. Proto jsme se rozhodli, že akci přerušíme, já předstoupím po svážnici do Hájku pod Červený kopec a Besinku pustíme na volno po stopě poraněného srnce. 
Předpokládali jsme totiž, že ten se bude snažit dostat dolů ke studánce a kališti plnému vody z prvních jarních dešťů. Sotva jsem zaujal své místo, tak jsem slyšel Besinu, jak zvonivým hlasem hlásila a brala stopu. Náš předpoklad byl nejspíše správný. Ve stráni pode mnou zvedla srnce z lože, krátce ho hnala, vzápětí předběhla a suverénním způsobem zaštěkávala na místě. Bál jsem se vystřelit, abych ji neohrozil! Hospodář však za chvíli celý udýchaný dorazil, pejska odvolal a dostřelnou ranou srncovo trápení ukončil. Oba jsme měli radost z úspěšné a rychlé dohledávky, ale především z úspěšné práce Besiny, kterou to nikdo neučil, a přesto dokázala, že není „pokojový“ jezevčík.

 Srnec měl nízkou ránu na komoru, a přesto z nástřelu odešel. Nebýt Besinky... 

V mém loveckém batohu by se našlo ještě mnoho a mnoho příběhů z lovů i setkání s blízkými druhy v zeleném. Mnohé v něm ještě přibývají a snad i přibydou. 

Ale třeba až někdy příště...  JAN LEFKÝ

LIŠKA, FOX v přírodě mladá nezkušená. Zabíjení lišek všemi způsoby i pro zábavu problémy v myslivosti neřeší...

LIŠKA, FOX

Liška obecná 

je jednou z nejběžnějších šelem v našich honitbách. Aktivitu má převážně v nočních hodinách, některé lišky ji ale mohou mít obrácenou a o těch se tvrdí, že jsou potom více vázány na lov větších savců, hlavně zajíců a srnčat. S liškou se můžeme setkat prakticky ve všech oblastech, její původní nejvhodnější teritorium byly lesní komplexy a lesíky protínané zemědělsky obdělávanou krajinou. V současné době se ale stala liška stálým obyvatelem i rozsáhlých polních komplexů a ani ke stavbě hnízdních a zimních nor nepotřebuje roztroušenou lesní zeleň a nory si staví přímo uprostřed polních krytin, často využívá stohy slámy a nefunkční meliorační a závlahové systémy. Setkat se s ní můžeme na celém území republiky, včetně nejvyšších pohraničních horských komplexů.

Potrava:Jedná se o všežravou šelmu, která není specializovaná pouze na živočišnou potravu masitého charakteru. Ve velkém množství sbírá různý hmyz, hlavně cvrčky, různé větší brouky a larvy, vyhrabává hnízda čmeláků a vos. Nepohrdne ani dešťovkami a plži, kde má možnost loví i ryby, žáby a ještěrky. V době hnízdění ptactva ráda loví na zemi hnízdící ptáky (včetně koroptví a bažantů) a vybírá jejich hnízda.. 
Hlavní potravou jsou ale myšovití hlodavci, na polích a lukách hlavně hraboš polní, v lesních komplexech oba druhy myšic a lesní druhy hrabošů. Loví také všechny ostatní druhy savců až do velikosti srnčat, v době, kdy byl dostatek divokých populací králíků, byli liškou přednostně loveni. Kromě zajíců loví ale také ostatní druhy savců, kteří se v jejím teritoriu vyskytují, např. ondatry a nutrie, ale i lasicovité šelmy. Celoročně konzumuje i různou rostlinnou potravu. V době mléčné zralosti je to kukuřice a celé laty ovsa, dále zralé ovoce (hlavně jablka a hrušky), třešně a z lesních plodů hlavně borůvky, maliny, ostružiny a jahody.

SETKÁNÍ S LIŠKOU. Potichu jsem nabíjel brokovnici, zamířil jsem a cvak!

LIŠKA - Lovu zdar!

Je to jeden z nejobdivuhodnějších a nejromantičtějších výtvorů přírody. Lišky. 


Krása ladných tvarů, široké škály barev, hbitých pohybů a smyslů je vždy při sledování těchto šelem doplněná a násobená možností pozorovat jejich zajímavý rodinný život, hravost a dovádivost mláďat, něhy a starostlivosti rodičů. Pro citlivého pozorovatele přírody to nemá pranic společného s mířidly pušky. Přesto i to je při provozování myslivosti velmi důležité. Znám ty žalostné pohledy na nemocnou, prašivou lišku, která má místo oháňky ocas podobný staré lvici, nebo na ty, které se střílejí ve dne na okrajích vesnic. Taková je ale příroda - vedle úžasných krás také nemoci a nezbytný lov.
Bylo to prvního májového dne. Ten čas mám nade všechno rád a každoročně se na něj těším. Ráno bylo slunečno, ale přesto ještě pořád chladno. Jaro se tenkrát probouzelo jen velmi zvolna. Procházel jsem se kolem vodoteče. Je to takový zarostlý, nikým neudržovaný, byť kdysi částečně zregulovaný potůček. Od něj je malebný výhled na podmáčenou, rovněž po léta neudržovanou a nesečenou louku. Vpravo od ní se rozprostíralo od podzimu zaseté pole. Májový větřík mi hladil tvář a čechral vlasy, které nekryl klobouk. Přišel jsem ke zrušenému mostku, kde zůstaly jen kameny, hrubý štěrk a poškozené betonové desky.

 Chtěl jsem se podívat zda tam nejsou liščata. Byl by to pro ně úkryt jako stvořený. Přistoupil jsem blíž, sehnul se a nahlédl pod ruiny. V přítmí jsem uviděl bok vzrušeně dýchající lišky! V jejích světlech se leskem odrážel strach i zloba. Byl jsem pouze půldruhého metru od ní. Vzbudil se ve mně pud pravěkého člověka. Mít tak oštěp! Neměl jsem však u sebe nic a také jsem pomyšlení na zbytečné zmaření jejího života velice rychle zapudil. Pomalu jsem odcházel, ale stále se očima vracel na toto nevšední místo. Ušel jsem jen nějakých patnáct kroků a najednou hup! Liška hbitě vyběhla ze svého úkrytu a zmizela ve stařině, kde si byla jista bezpečným úkrytem.
Bylo to jen o pár dnů později, když jsem se k potůčku vydal znovu, ale do jiných míst. Regulace v něm tvořila nevelký zářez, v němž pilně rostou kopřivy a lemují louku s nízkou trávou. Zahleděl jsem se přes kopřivy na louku. Nikde se nic nehnulo. Přešel jsem potok, vystoupil jsem nahoru, blíže k louce a vtom se přede mnou objevila liška. Nevím, možná to byla tatáž. 

Potichu jsem nabíjel brokovnici, zamířil jsem a cvak! Ihned jsem si uvědomil svou loveckou chybu. Jako nějaký začátečník jsem zapomněl odjistit. To se mi snad ještě nikdy v životě nestalo, pomyslil jsem si. Rychle jsem však nabil znovu. Měl jsem štěstí. Jako na podnosu jsem měl najednou před sebou dokonce lišky tři! První dvě, jakmile zaregistrovaly pohyb, na nic nečekaly, a bleskurychle mi zmizely v travině. Ta poslední ale mému výstřelu neunikla a zůstala v ohni.
Uběhlo pár krásných, letních měsíců. Někdy v srpnu jsem seděl na staré hrušce a trhal třešně z větví bezprostředně sousedící ptáčnice. Je to takový podivný shluk stromů s navzájem propletenými, hustými a nikým nestříhanými a neprořezávanými větvemi. Kdysi tu snad býval zárodek jakéhosi sadu. Zem pod stromy střeží úzké a vysoké kopřivy. Kde jsou třešně, jsou i lišky, ale také kuny. Na klíně jsem měl brokovnici a střežil líně zapadající slunce. Vtom se z blízkého lesa vynořila mladá liška. Byla přímo pod mnou. Věděl jsem, že se nemohu ani hnout, abych ji nezradil Napjatý jako struna jsem svíral zbraň, která však v tu chvíli byla zcela nepoužitelná. Stačil by sebemenší pohyb a lišku by nenávratně zmizela v blízkém porostu.
Ještě než kmotra odešla za svými starostmi, spatřil jsem na horizontu několik černých bodů. Nejprve jsem tomu nechtěl věřit, byl ještě poměrně skorý čas, ale přece jen - byli to divočáci! Šli mým směrem a bezstarostně ukusovali dozrávající tobolky řepky, které ještě tu a tam byly ozdobeny žlutými květy. Stočili se vlevo a mířili si to přímo na louku pode mnou. Pět lončáků a čtrnáct selat. Vedoucí bachyně začala pozorně větřit. Ostatní z tlupy vešli pod stromy, kde předtím vartovala liška. Selata nerušeně pokvikávala a vůbec si nepřipouštěla, že by jim mohlo hrozit jakékoliv nebezpečí. Neustále jsem si v hlavě poměřoval vzdálenost mezi jejich hlučným mlaskáním, křupáním pecek chroustaných třešní, které jim evidentně chutnaly a mýma z rozsochy větví visícíma nohama. Myslím si, že to bylo jen nějaké tři metry mého mlčení. Vše trvalo několik dlouhých minut. Přesně nevím. Kdo by se v tu chvíli díval na hodinky. Potom rudl pomalu odešel do přilehlého lánu téměř přezrálého ječmene. Bylo ještě docela světlo, bezvětří. Že by jim vadil pach lišky, nebo snad přece jen cítili moji přítomnost? Kdo ví...
...já však vůbec nepochybuji o tom, že se na pokraji května do těchto míst opět po roce vrátím.

Zdeněk ŠVANCARA

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

#Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů Aglomerace aktivity radosti a milování života Akutrauma Amerika Anatomie jelena Aport Balistika Bažant Bažant pečený Beatiful Nature Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Brenneke broková dvojka broková kozlice Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Cviky poslušnosti Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dosled Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý KAMZÍK HORSKÝ Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí ragů Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný Kritické myšlení Krkavec velký Krkonošské pohádky Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na daňky Lov na jelena Lov na lišku LOV NA SRNCE Lov ve svobodném světě LOVEC BŘÍDIL Lovecká optika Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Pernatá zvěř Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři Příhody z loveckého batohu Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Pstruh pečený Psychopati Ptáci Puškohledy Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Red Deer Cam Reklama a lov Roček Ruger’s M77 RSI Ryby Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sekáč Sele prasete divokého Shozy Siga Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slípka zelenonohá Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí játra Srnčí na kořenové zelenině pečené v troubě a houskový knedlík Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýkorky Synantropie Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Trubači Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď Upíři Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky VIDLÁK Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Výřad Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Značení zvěře Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

Vybraný příspěvek

SRNEČEK A LES. Starší srnci začínají shazovat paroží, mladší až v prosinci!

SRNEČEK A LES

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...