Zobrazují se příspěvky se štítkemLiška. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLiška. Zobrazit všechny příspěvky

LIŠKA, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, Civilizace a příroda.

Zátiší s liškou

Civilizace 


Není již snad na světě místa, kam by nevstoupil člověk a nepokusil se řídit osudy fauny a flóry. Kam jít, abych se mohl pokochat pohledem na nedotčenou přírodu a její děti? Kam jít lovit zvěř a necítit se přitom vrahem, ale jejím rovnocenným sokem a partnerem? Závidím divoce žijícím kmenům člověka uprostřed pralesa Amazonky, neboť ony nezabíjejí pro rozkoš a pro peníze, ale pro obživu. Tito lidé ještě dovedou být šťastni, protože jim ke štěstí stačí vidět východ a západ slunce!“ Tyto a jiné myšlenky mne napadaly při pohledu na zbraně ve skříni, když jsem se odhodlal po dlouhé době navštívit svůj myslivecký revír. Kromě několika divokých králíků, holubů a divokých kachen, neměl jsem se čím pochlubit kolegům, abych jim dokázal, jak úspěšný jsem lovec.

Naše myslivecká společnost se rozdělila na dva tábory, a to vlastníky kulových zbraní nebo pouze brokových zbraní, tzv. kulaře a brokaře.

Patřil jsem do druhé skupiny a mou předsíň nezdobila, ani nezdobí jediná trofej. „Chtělo by to alespoň lišku,“ pomyslel jsem si a ze tří pušek ve skříni jsem vytáhl ruskou jednušku. Ještě mne nikdy nezklamala a dalo se s ní zasáhnout i na osmdesát metrů. Doplněk výstroje tvořil dalekohled, abych mohl alespoň pozorovat zvěř. Byl svátek svatého Huberta a první hon se měl uskutečnit za čtrnáct dní. Z pohledu nedočkavého nimroda se mi tento termín zdál ještě velmi vzdálený. Byla první sobota v měsíci, když jsem brzy po poledni vykročil z domu a těšil se na nenadálá setkání v přírodě. Opustil jsem dům s nedovařeným obědem na plotně a s kručícím žaludkem, abych neměl výčitky svědomí, když něco zastřelím, ale také proto, že se v tomto období brzy stmívá. Zamířil jsem do obory, zvané „Hvězda“. Vyrazil jsem rychle a po zdolání čerstvé oranice se ze mne řinul pot. Ocitnul jsem se na lesní cestě, která lemovala kraj lesa. Nestačil jsem se ještě vydýchat a nabít zbraň, když se z levé strany ke mně přiřítil pes. Mám dojem, že mu chovatelé říkají sibiřský malamut, ale v každém případě to byl typický tažný pes, zapřažený však nikoliv do saní, ale do bicyklu, na kterém seděl jeho páníček a řvaním udával tempo.

 Mou duší zacloumal vztek bezmocnosti. Kdybych muže pokáral, byl by schopen poslat mne do nevoňavých míst lidského obydlí. Pravomoci myslivce jsou tak omezené, že si nemůže dovolit zastřelit toulavou kočku, natož psa z dosahu pána. Tuto výsadu má nyní pouze hospodář nebo myslivecká stráž, ale řadový myslivec musí jen trpně přihlížet a dělit se o lovecké teritorium i s takovými nevítanými návštěvníky. Uvědomil jsem si, že nebohé zvíře za nic nemůže. Jeho pán by si zasloužil, aby si s ním vyměnil místo. Pak jsem si vzpomněl na léto, kdy do mne za úplné tmy v lese na čekané málem vrazil běžec, kdy jsem byl svědkem závodů několika terénních motorkářů, kličkujících bezohledně mezi stromy a vyznavačů koňských sportů, kteří přírodu plenili s větším nasazením, a rezignovaně jsem si odplivnul. Rozhodl jsem se jít napříč lesem, po nevyšlapaných stezkách. Snad alespoň zde najdu kousek klidu a zapomnění. Dvojice mi brzy zmizela z dohledu a já vnímal vůni spadaného listí. Bylo ho mnoho, místy až po kolena. „Asi bude tuhá zima,“ pomyslel jsem si a jakýsi vnitřní hlas mi našeptával, abych našlapoval co nejtišeji. Jakákoliv snaha však byla marná. Listí šustilo a prozrazovalo cestu, kudy jsem se ubíral. Byl jsem již blízko liščích nor, na úvalu kopce, když mou pozornost zaujal jakýsi pohyb. Byl to ladný pohyb zvířete, který nebylo slyšet.

Liška! Běžela z vrcholu kopce, vzdáleného ještě alespoň tři sta metrů, který byl cílem mé výpravy, běžela  proti mně, souběžně po cestě, vzdálené ode mne asi sto metrů, běžela naprosto nenuceně a tak, že se zdálo, jakoby se vznášela na vzduchovém polštáři a nedotýkala se přitom země. Vše se odehrávalo rychle a nebyl čas na pozorování  dalekohledem. I pouhým okem však bylo znát, že to musí být lišák. Byl to pořádný exemplář. Měl zimní plavou srst se stříbřitými konečky a jeho velikost připomínala spíše psa. Na dlouhé oháňce se skvěl typický kvítek. Byl prostě nádherný! Zatajil se mi dech a srdce se nesnesitelně rozběhlo. Pozvedl jsem pušku a chystal se k prvnímu výstřelu na šelmu, opředenou tolika mýty.

Radoval jsem se však předčasně. Do kopce, v ústrety lišákovi, běželo jiné zvíře. Byl to onen sibiřský malamut, kterého jsem před slabou půl hodinou již potkal a hlasitě vydával. Na rozdíl od páníčka lišku ucítil a zpozoroval. Zároveň zrychlil běh. Nemohl jsem vystřelit, aniž bych ohrozil psa a toho ignoranta. Střílel bych ostatně do místa předpokládaného střetnutí a na příliš velkou vzdálenost. Pravděpodobnost zásahu člověka byla mnohem větší. Přesto jsem doufal, že mi svatý Hubert pomůže a pes zradí lišku do mého směru. Lišák však zřejmě vycítil, odkud mu hrozí nebezpečí a odskočil opačným směrem. Zmizel stejně záhadně a nečekaně, jak se objevil. Teprve nyní jsem se odvážil pohnout a cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Zároveň jsem si uvědomil, jak blízko jsem byl loveckému úspěchu! Nebýt onoho psího potahu, který si krátil cestu napříč lesem jako já, mohl jsem mít kapitálního lišáka. Lovecká horečka odeznívala jen zvolna. Bylo mi jasné, že tohoto dne již nic neulovím a s ničím mimořádným se nesetkám. Říkala mi to zkušenost a jakýsi nepsaný zákon přírody.  

Kolem mne se náhle rozprostřelo ticho. Naslouchal jsem mu a vychutnával jeho blahodárné účinky na rozechvělou mysl. Naslouchal jsem v bláhové naději, zda neuvidím ještě něco neobvyklého. Když jsem chtěl učinit první krok a porušit tak posvátnost chvíle, uslyšel jsem z dálky nějaký povědomý zvuk. Vzápětí mi proletělo nad hlavou hejno divokých husí. Táhlo těsně nad vrcholky stromů k jihu a připomnělo mi, že příroda byla ke mně dnes mimořádně laskavá. Umožnila mi nahlédnout do svého nitra a prozradila na sebe, že se dokáže vypořádat s mnoha nástrahami civilizace a také s tvorem tak obtížným, jako je pro ni člověk.

Antonín Ešner

#Liška, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, 

LIŠKA DO PŘÍRODY PATŘÍ...něco si přečtěte a budete překvapeni jak myškuje, když shání potravu pro mladé. Příroda a zvěř to je nedoceněné bohatství....

Liška obecná

S liškou obecnou se setkáme téměř všude



Žije jak v rozsáhlých lesích, tak v lesích menších či polních kulturách.

Není žádnou zvláštností setkat se s liškou i na okrajích velkých měst, kde se také úspěšně rozmnožuje. K životu si vyhrabává nory nebo využívá nor jezevců. Liška patří mezi druhy, které se umí velmi dobře přizpůsobit danému prostředí.  Lišky se páří v nejtužší zimě, v lednu a v únoru. V té době lišáci pronásledují samice. Není výjimkou, že jednu samici honí více samců. Samec, který je samici nejblíže, si dělá hlavní právo na družku a ostatní samce odhání. Proto mezi samci dochází často k potyčkám. K aktu páření pak dochází uvnitř nory. Během léta se liščí pár pomalu rozpadá. Samice odejde s mláďaty od samce do jiné oblasti. Při dalším kaňkování se liška spáruje zase s jiným samcem. Vytvoření páru je utvořeno jen k odchování mláďat pro danou sezonu.    

V dubnu a květnu vrhá samice v noře tři až osm slepých mláďat, o které se svědomitě stará. Nejdříve je jen kojí, a později jim předkládá natrávenou potravu. V této době obstarává potravu i lišák. V období, kdy liška odchovává mláďata, má mnoho starostí se sháněním potravy. V těchto případech se proto vydává na lov i během dne, a tak není výjimkou spatřit ji i v pravé poledne, kdy například na polích či loukách slídí po hraboších. Ti jsou v její potravě zastoupeni ve velké míře. Kdo měl možnost pozorovat lišku při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě mi dá za pravdu, že je to nádherná podívaná. Liška se odrazí všemi čtyřmi najednou, a když zase dopadne na zem, má pod předními běhy uloveného hraboše. Je-li nasycená, tak si s ulovenou kořistí hraje. Hraboše pustí a potom ho znovu chytá. Ovšem v době, kdy má starosti s mláďaty, tak si uloveného hraboše „uloží“ do mordy a jde na další lov. Stejným způsobem loví jiného hraboše, aby ho potom přidala k prvnímu ulovenému ve své mordě. Takto si počíná ještě nějakou dobu, a kdy má již plnou mordu, tak se vydá k noře za svými mláďaty.
 Proto můžeme spatřit lišku, která nese v mordě šest i více ulovených hrabošů najednou. Nikdy je neodkládá, jen další ulovené hraboše stále přidává do mordy. Odrostlejším mláďatům nosí rodiče před noru i živou a poraněnou zvěř, na které se učí lovit a usmrcovat. V srpnu jsou liščata již vyspělá, že se osamostatňují. Na podzim jsou již vzrůstem a zbarvením k nerozeznání od rodičů.    

Liščin jídelníček je jinak velmi pestrý. Sbírá sladké ovoce, z keřů strhává zralé maliny, dovedně si počíná i při sběru borůvek, kdy zuby opatrně otrhává borůvky z větviček. Stejně si počíná i při sběru lesních jahod. Pochoutkou je pro lišky dozrávající oves. To si liška stoupne na zadní, uchopí do mordy hrst klasů a zuby je zdrhne. Mezi zuby ji pak zůstanou jen zrnka, která rozkouše a spolyká.      Na zemi vyhledává brouky a jejich larvy. S chutí vyhrabává hnízda čmeláků nebo vos, aby se dostala na jejich chutné larvy. Dále najdeme v jejím jídelníčku různé obratlovce či drobné obojživelníky. V závislosti na množství potravy může liška za jedinou noc urazit až osmnáct kilometrů.

Zajímavé je, že liška může ulovit i lasičku či tchoře, ale tuto kořist jen usmrtí a nekonzumuje. Pozoroval jsem souboj lišky s tchořem. Tchoř se snažil utéct, ale pak jen na dotěrnou lišku cenil zuby a bránil se jejím útokům. Liška ho stále vytlačovala z bojiště a po chvíli se jí podařilo ho zakousnout. Usmrceného tchoře nechala bez povšimnutí ležet na zemi a odešla.    

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich. Tyto vlastnosti z ní  dělají úspěšné lovce. Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li  dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst.  Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.    

Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.

  Jaromír ZUMR st.

Něco vám to připomíná Myslivci? Ještě očíslovat, jestli někdo nechybí! Humor o myslivosti, Vtipy, Zajíc, Liška, Myslivecká zábava

Mazaná liška a zajíci

LIŠKA A DOBA LOVU. Každý rozumný myslivec, nemůže ani pomyslet na lov plné, či kojící matky.

Jako každého jiného myslivce mě v minulosti nenapadlo, že by zrovna liška měla mít omezenou dobu lovu. Až do prvního březnového týdne roku 2004, kdy se mi podařilo na večerní čekané ulovit lišku. V okamžiku, kdy jsem ji po ukončení čekané zvedl ze sněhu, tak jsem zjistil, že liška (fena) je ve fázi plné laktace.

Mladé lišky - liščata

 Od toho okamžiku jsem začal přemýšlet, kde asi budou ukryta liščata? Druhý den byly pomocí norníka ověřeny všechny známé nory v širokém okolí, ale liščata jsme nikde neobjevili. Od té doby jsem začal přemýšlet o úpravě doby lovu, aby k podobným případům dále nedocházelo.

Něco podobného se mně, ale jistě i jiným myslivcům stalo, v okamžiku, když kdykoliv během roku začali vyvrhovat ulovenou bachyňku, případně na podzim ulovenou muflonku a po otevření břišní dutiny objevili vyvíjející se plody.

 Zcela určitě takový nález nezanechá ve většině lovců ten nejlepší pocit! A principiálně přece není rozdíl mezi březí liškou a muflonkou! Obě jsou přece matky!

Tudíž si myslím, že částečné omezení doby lovu lišky určitě nepovede k enormnímu nárůstu jejích početních stavů a nás to určitě nijak neomezí ve výkonu práva myslivosti.
Druhým důvodem je i podle mé zkušenosti to, že v navrhovaném období hájení je odlov lišek na nejnižší úrovni z celého roku (kromě norování), a to z mnoha důvodů.
V prvé řadě se na jaře loví minimum druhů zvěře, a tudíž velká část myslivců se v honitbě neobjevuje tak často jako v hlavním období lovu spárkaté zvěře. Dále je ve většině našich honiteb vegetace ve fázi plného růstu, a tudíž v lučních porostech či zemědělských kulturách není liška vidět. Liška má v tomto období ideální podmínky k životu (dostatek potravy) a dostatek přirozených úkrytů, které nám zároveň znesnadňují její lov.
Na příkladu odlovu lišky obecné mohu konstatovat, že v období červen - únor (což je období pro které navrhuji dobu lovu pro dospělé lišky) je uloveno 80 % všech lišek. Z toho nejvyšší výše lovu je v období červenec - srpen (25 %), listopad - prosinec (31 %). Oba tyto vrcholy v lovu si lze poměrně jednoduše vysvětlit. V prázdninovém období nastává doba dovolených a tudíž zvýšený pohyb myslivců v honitbách a zároveň nastupuje doba sklizně většiny obilovin. Liška je na holé ploše, kam vychází lovit myšovité hlodavce a sbírat mechanizací poraněné nebo usmrcené živočichy, lépe vidět a je proto i snadněji ulovitelná.

 V období listopad - prosinec zase vrcholí ve většině honiteb sezóna společných lovů, při kterých je liška velmi často ulovena (hony, naháňky, natláčky) a dokončuje se plnění plánů lovu spárkaté zvěře. A opět nastává zvýšený pohyb myslivců v honitbách. Zároveň ke konci tohoto období začíná kaňkování, proto dochází ke zvýšení frekvence návštěv nor liškami a následně i norování. V období duben - květen tvoří hlavní podíl lovu vynorované lišky s liščaty (viz. připojená tabulka).
V několika reakcích mi bylo vyčítáno to, že liška se nám postará o enormní snížení přírůstku drobné zvěře, potažmo chráněných druhů živočichů (tetřívek, koroptev atd.). Pokud se, ale nad tímto problémem skutečně zamyslíme, tak dojdeme k závěru, že daleko větší škodu si způsobíme sami.

Motorová vozidla patří dnes snad mezi největší nepřátele zvěře. Za období od roku 1992 - 2001 byl na 14km úseku dálnice D 61 v okolí Nového města nad Váhom zaevidován úhyn 9 ks jelení zvěře, 26 ks srnčí zvěře, 13 ks černé, 100 zajíců, 9 jezevců a 6 lišek (Konopka, Hell, 2002). Já sám jsem za jeden březnový týden, na 15km úseku silnice III. třídy Kroměříž - Morkovice, napočítal 4 přejeté zajíce a 2 ks bažantí zvěře. Přitom byla počítána jen zvěř, která zůstala ležet přímo na vozovce. Kolik zvěře stačilo zatáhnout někam do úkrytu než zhaslo nebo ji odstranili predátoři. Případně kolik zvěře bylo odvezeno řidiči, kteří ji přejeli?

Další velké množství zvěře uhyne při zemědělských pracích. Kolik zajíčků či kuřátek pernaté padne za oběť při přípravě půdy, chemickém ošetřování zemědělských kultur a hlavně při sečení travních porostů!
Je-li při chemickém ošetřování plodin mladá zvěř potřísněna postřikem, automaticky se sama začne očišťovat a tak do svého těla dostane účinnou jedovatou látku a pomalu hyne nebo je alespoň zbrzděn jejich tělesný vývoj vlivem zažívacích problémů.
Kolik zvěře nám v krajině ubylo vlivem našich zásahů do krajiny především při rozorávání mezí, melioračních zásazích, scelování lánů, vypalování trávy atd. kdy zvěř ztratila svoji přirozená stávaniště, krytové, klidové, potravní a hnízdní plochy? To se sice dnes snažíme napravit nejen realizací prvků ÚSES, ale i jiných biotechnických opatření na zemědělské půdě (políčka, průlehy, meze, výsadba zeleně), ovšem krajinotvorné úpravy začnou plnit svou funkci až se zpožděním několika let či desítek let (především u lesních ekosystémů).
Nejsou ztráty na zvěři jen v těchto třech případech daleko větší než ty, které přisuzujeme liškám za ty 3 měsíce po něž navrhuji její částečnou ochranu? Nejen jako majitel norníka jsem se několikrát zúčastnil jarního norování, při kterém se nám často podařilo z nory vždy vytáhnout několik kadaverů zvěře (bažant. zajíc, králík, srnče, muflonče), ale i křečků a myšovitých hlodavců. Ovšem nikdy nemůžeme s jistotou říci, že liška tuto zvěř ulovila jako zcela zdravé jedince, a že je naopak někde nenašla poraněné či dokonce uhynulé. Během své myslivecké praxe se mi dvakrát naskytla možnost pozorovat útok lišky na srnče, ale v obou případech si ho srna dokázala uchránit.

ing. Roman Jelínek

LIŠKA - zápisky z úspěšných lovů lišek. Lišky mají právem můj obdiv...Lišky lovím pouze šoulačkou nebo čekáním na zemi u spádů či jejich lovišť. Liška, #Lovecké stezky, Lovecké příběhy, lov, Lovecké štěstí

Liška - zápisky z úspěšných lovů lišek

Lišky. Zvěř, se kterou mám mnoho krásných loveckých zážitků, které jsem za roky jejich lovů a pozorování začal důvěrně poznávat, to jak žijí, jak se chovají, co vše musí překonat a jak se umí přizpůsobit, aby v současném světě přežily. Nezastírám svůj obdiv k nim


Liškám se věnuji podstatnou část roku, od ledna do srpna. Zbytek roku vyplňuje intenzivní lov spárkaté, kdy stejně na lišky velmi často myslím a těším se na to, až za nimi zase vyrazím. Lišky lovím pouze šoulačkou nebo čekáním na zemi u spádů či jejich lovišť. Naprostou většinu lišek ulovím za světla. To mi umožňuje dobrá znalost jejich života. Lapání a norování jako způsoby lovu jsem už dávno opustil, jednak jsem přesvědčen, že loveckými zážitky se zdaleka nemohou rovnat ulovení lišky kulí na šoulačce, jednak cílený lov lišek šoulačkou a čekáním jsou pro lišky důstojnými způsoby lovu, a pro mne jediné možné, protože už pouhé čekání na posedu či kazatelně neuznávám a lov na újedi je příliš jednoduchý. Velmi často lišky pozoruji ve snaze vědět o nich co nejvíce.

Následující řádky jsou zápisky z úspěšných lovů lišek v jednom roce.

První - 2. leden

Konečně začalo pro mne jedno z nejkrásnějších období loveckého roku - lov lišek. Přestože jich mám ulovených už mnoho, těšil jsem se jak malý kluk na krásné šoulačky a čekané na zasněžených pastvinách a loukách.

Ráno jsem vyrazil na osvědčená místa. Lišky tudy vždy ráno zatahují z nočních lovů. Celý v bílém se pohybuji v čerstvém sněhu naprosto tiše. Oči slzí z protivětru, to nemám rád, je nutné být v každém okamžiku připraven na setkání s liškou. A hned asi po třech stech metrech šoulačky vidím lišku. Sedí na bílé pláni asi sedm set metrů ode mne a je dobře vidět i bez dalekohledu, je půl osmé ráno, chvíli ji pozoruji a najednou je u ní druhá. Hravě se honí po louce - kaňkování už probíhá.

Přesunuji se po vrstevnici asi o tři sta metrů dál na to správné místo, kudy půjdou zpět z nočního lovu. Kouřím, kontroluji vítr, a za chvíli už vidím obě blížící se lišky. Sněží, sice drobně, ale dost hustě na to, aby dálkoměr fungoval maximálně do 200 m. Dál to prostě neměří. Lišky společně táhnou kopcem nahoru, asi 80 m od sebe.

Vybírám tu bližší a odhaduji vzdálenost na 290 m. Nevím, co mně to napadá, nikdy to nedělám, asi je to tím, že jsem vzdálenost jen odhadl, neklikám a přenáším záměrný bod asi 20 cm nad lišku (mám nastaveno 200 m).

Chyba - v ráně vidím, jak se těsně nad liškou rozprskl sníh, ta nečeká a poměrně rychle mizí, odkud přišla.

Druhá liška chvíli jistí a pak pokračuje směrem ke mně. Pořád jde na ostro, nechávám ji přijít, zbraň mám připravenou na trojnožce, pomalu se blíží a stále při tom hledá myši. Nakonec se asi na 150 m zastavuje, zvedá hlavu a kouká před sebe, v dvacetinásobném zvětšení puškohledu je to skvělý obrázek. Mířím přesně na střed náprsenky, tyhle pohodové a naprosto jisté rány do vzdálenosti 200 m mám nejraději.

V ráně slyším tlumený úder kule a vidím typické „smetení“ lišky kulí ráže 243W.

Zapaluji „ježíškovský“ doutník a koukám na hodinky - je za pět minut osm. Přeměřuji vzdálenost, 147 m. A když zvedám poměrně velkého vyspělého lišáka s přesným zásahem, prožívám skvělý pocit z parádního lovu. První liška v novém roce je vždy zážitek.

Druhá - 23. leden

Mrazivé ráno, -11 °C, bezvětří. Brodím se, samozřejmě celý v bílém, sypkým a ukrutně vrzajícím sněhem. Svítání už končí, po zkušenostech s šouláním za liškami ranní tmou, mám zásadu, že vyrážím vždy až při takovém světle, abych bez optiky uviděl lišku na 300 m. Jinak jsem jich většinu zradil a šoulačky nebyly úspěšné. Navíc, lišky a zejména lišáci, jsou na lovu ještě dlouho po úplném rozednění, minimálně hodinu.

Sníh mi pod botami vrže, vadí mi to, přestože vím, že tento zvuk při šoulání loukami obvykle ničemu nevadí. V lese je to ale často naopak. Můj cíl jsou liščí nory v mezi uprostřed luk. Kaňkování je v plném proudu a lišky velmi rády vyhledávají nory, alespoň na chvíli, ne kvůli samotnému aktu páření, to probíhá vždy na povrchu, ale proto, aby si liška v těsné noře alespoň na chvíli od lišáka či lišáků odpočinula.

K norám mi zbývá necelých dvě stě metrů, když se asi sto metrů ode mne vynoří za terénní vlnou liška a za ní asi dvacet kroků lišák. Ihned rozhodím trojnožku, mířím směrem k liškám, ale fena se mi v té chvíli opět ztrácí za terénní vlnou. Okamžitě přenáším záměrnou osnovu optiky na lišáka a mačkám spoušť. V ráně jen vidím, jak lišák prakticky ihned zhaslý bezvládně padá do sněhu. K nástřelu měřím 102 m.

Stojím nad vyspělým lišákem, zapaluji doutník, a užívám si pocit z dobrého lovu.

Třetí - 20. únor

Po dlouhém období vysoké vrstvy sypkého prašanu opět vyrážím za liškami. Jakmile v zimě měkkoučký prašan zpevní natolik, že se lišky neboří, je ten nejlepší čas k jejich lovu.

Lišky naprosto pravidelně dodržují svoje spády. Jediná vyjímka je období kaňkování, ale to má zase svoje pravidla. Večerní čekaná na lišky u spádů je proto velmi efektivní způsob lovu. Nejraději mám místa, kudy lišky vytahují z lesů na lov a zároveň je z nich rozhled do daleka a hlavně na další spády. Při čekání tak obeznávám další lišky, na které se pak dá spolehlivě čekat.

Právě na takovém místě jsem čekal, asi 400 m ode mne dole pod kopcem byl další, velmi používaný spád. Na tom mém místě jsem se sice lišky nedočkal, ale s večerním šerem mi na onom dolním spádu vytahuje liška – nevýrazná hlava, typicky „krátké“ tělo, dolu nesená oháňka a specifický způsob pohybu, jakoby drobné cupitání, a je mi jasné, že to lišák není.

Čekám, co udělá, zda potáhne přímo k asi kilometr vzdálené vesnici, nebo se bude věnovat lovu myší. Liška chvíli hledá myši, sněhová pokrývka je ale dosti vysoká, a dává proto přednost cestě do vesnice za snadnou obživou.

Mezitím světla silně ubylo a bez optiky už nejsem schopen lišku sledovat. Vydávám se souběžně s ní po vrstevnici, stále zastavuji a kontroluji její pohyb.

Lišku už mám jen asi na 300 m, ale vidím, že volí směr spíše na okraj vesnice a začíná se mi vzdalovat. Myškuji, lišku stále pozoruji. A vida, liška se stáčí mým směrem. Pomalu kluše, chvílemi jakoby úplně mimo mne, jiným směrem, tak jak to lišky při vábení dělají. Ale její první reakce byla jasná, proto stojím s připravenou kulovnicí a jen čekám na možnost spolehlivé rány. Nelimituje mne ani tak vzdálenost, jako to, že v nastalé tmě je velmi obtížné přesně umístit tenoučký záměrný kříž na komoru lišky.

Střílím a liška odbíhá z nástřelu! Přitom úder kule byl velmi dobře slyšitelný a podle jeho zvuku to byla jednoznačně komora. Sleduji puškohledem odbíhající lišku, vidím, že její útěk je velmi kolísavý, nemůže udržet rovnováhu a asi 30 m od nástřelu náhle padá. Nechce se mi tomu ani věřit, po jiných silnějších rážích mi sice lišky běžně odbíhaly s dobrými komorovými ranami, ale po zásahu kule ráže 243W je to poprvé, po mnoha liškách s touto ráží ulovených. Prohlídka potvrzuje fenu a také naprosto přesný zásah na střed komory.

Čtvrtá - 21. únor

Následující ráno přijíždím do honitby o půl sedmé, už za plného světla. Jasná obloha slibuje pěkný mrazivý den. Stoupám do kopce asi tři stovky metrů k místu, kde lišky velmi často přechází přes louky a těším se na setkání s liškou za plného světla. Stojím, je naprosté ticho, bezvětří. Za chvíli mně mohutné bolení břicha nutí vykonat nezbytné. Věším varminta na trojnožku, pak dalekohled, dlouhý bílý kabát, vestu, foťák atd. Když se pak vracím k odloženým věcem, první oblékám vestu a přitom spatřím lišáka, myškujícího asi 100 m ode mne. V té chvíli už se bojím pohnout, vesta mi visí jen na pravém rameni, pomalu a opatrně odkládám na zem věci pověšené na trojnožce, až se dostávám ke kulovnici. Mířím v nepřirozené poloze, nechci ani hýbat s trojnožkou, lišák je opravdu blízko a já naprosto nekrytý na zmrzlém vrzajícím sněhu. V ráně slyším úder kule a lišák leží. Dooblékám se, na nástřel měřím 115 m.

Je sedm hodin a já si spokojeně zapaluji cigaretu. Konečně sníh ztvrdl a lišky se neboří. Teď to začne ...

Pátá - 21. únor

Odpoledne napadlo 5 cm čerstvého sněhu a já musel ven. Před pátou jsem v honitbě nazouval sněžnice, a zároveň pozoroval lišáka, který už kontroloval kraj luk u města. Měl štěstí, neustále jsem ho měl proti domům, nejdřív českým a pak německým.
Po příchodu na místo čekání za statkem na okraji luk si nejdřív sněžnicemi udusávám kruh, abych se mohl podle potřeby otáčet i s trojnožkou za liškami.

Za chvíli vidím další lišku asi na půl kilometru na okraji lesa. Stmívá se, pozoruji zajíce a srnčí, pak po horizontu přebíhá další liška. O půl osmé nevěřím svým očím. Jsou tři pod nulou a na zasněženou louku vbíhají dva jezevci a pobíhají spolu sem a tam asi dvacet minut. Pak další liška na horizontu vlevo a čáruje k lesu. Asi po patnácti minutách v její stopě další. Myškuji, ale liška pokračuje svým směrem a mizí mi v mezi.

Uplyne asi deset minut a najednou se zpod keře asi čtyřicet metrů ode mne vyloupne stín. Lišák a pokračuje přímo na mně. Pomalinku sundávám varminta z ramene, lišák zastavuje asi dvacet kroků ode mne. Něco se mu nezdá a odskakuje, i když neví, čeho se vlastně lekl. To znám, ihned mám zbraň v rameni a čekám, kdy se zastaví. Lišák to zná také a ví, co má dělat, a proto se typicky liščím způsobem zastavuje pěkně naširoko a jistí směrem ke mně.

V té chvíli už ale má kříž na komoře a láme se v ohni. Spokojeně měřím 88 m k nástřelu, je 20:15. Stojím nad starým, mimořádně vyspělým lišákem a užívám si sílu okamžiku. Zapaluji si, a kdybych nemusel ráno do práce, zůstal bych ještě venku a určitě dalších pár kmoter vytrestal. No co, jsou tu a zůstanou na příště.

Šestá a sedmá - 22. únor

Dnes jsem se díky shodě okolností dokázal uvolnit z práce dříve a vzhledem k ideálním podmínkám pro lov lišek samozřejmě honem na ně.

Jdu ke spádu, kde jsem včera ráno lovil lišáka napůl oblečený. Jen kvůli směru větru volím jiné místo. Sníh je pevný, lišku unese spolehlivě, mne ale jen se sněžnicem.

Místo na čekání volím tak, abych nebyl odkudkoli vidět proti obzoru, a zároveň se nijak neskrývám, ale v dlouhém bílém kabátě stojím na zasněžené louce. Dělám to tak i v létě, to jsem samozřejmě v zeleném a mám mnohokráte ověřeno, že zvěř mne vůbec nevnímá, navíc vidím dobře na všechny strany a nic mi nebrání ve výstřelu. Jen je nutné umět se správně chovat a zejména pohybovat, což je velmi důležité při zvedání dalekohledu či zbraně.

Po výběru vhodného místa si jako vždy upravuji sněžnicemi pevný kruh o průměru téměř tři metry, abych byl připraven střílet s trojnožkou všemi směry a nebál se udělat třeba úkrok do strany.

Jen to dokončím, a už vidím přetahovat lišku. Je ještě plné světlo, rychle měřím, nastavuji optiku a střílím. Úder kule je velmi dobře slyšitelný a liška leží. K nástřelu je to 228 m. Zapaluji si a prožívám nečekaně rychlý úspěch. Podívám se znovu přes bílou pláň k ležící lišce – a u ní stojí další!

Upustím cigaretu, rychle usazuji zbraň na trojnožku, lišák se mezitím dává do pohybu. Ukvapeně chybuji. Po ráně se lišák zastaví, rozhlédne a odbíhá za kopec.

Nadávám si, ukvapená rána mrzí. Dobře vím na základě vlastních zkušeností, že střílet na lišku se musí tak, aby byla zasažena. Každá chybená rána zvyšuje opatrnost lišek v honitbě, a to nejen u té chybené. To říkám hlavně těm, co mi tvrdí, že lišku bez rány nepustí, ať je jakkoli daleko.

Stojím dál, kouřím a náhle spíše vycítím, než uvidím, za sebou pohyb. Pomalu otáčím hlavu – a metr za mnou na sněhu kuna. Samec skalačky, doslova mi očichává boty. Ani se nehnu a čekám, co udělá. Kuna se leká, vyráží obloukem přede mne, to už je Varmint v rameni, a jak se zastaví, na 15 m z volné ruky střílím na malinkou komoru kuny.

Naprosto přesný zásah. Nechávám kunu ležet. Stmívá se, občas okolo projede běžkař. Asi po hodině vidím podle meze táhnout stín. Lišák. Už je špatně vidět, nechávám ho proto dojít na jistou ránu. Střílím a v optice vidím, jak padl v ohni. K nástřelu měřím 66 m.

Čekám dál, za chvíli se objevuje další liška a po ní ještě jedna, obě loví myši na místech, kde je sníh vyfoukaný větrem. Bohužel by to znamenalo střelbu na horizont, Takže po další hodině pozorování lišek stahuji všechny úlovky na jedno místo, chvíli nad nimi stojím s kloboukem v ruce, přemýšlím o dobře naplánovaném lovu a po nezbytném fotografování jedu domů, do tepla.

Osmá - 24. únor - Opět úspěšný lov.

Po dvou dnech vyrážím znovu. Je obleva a už cestou vím, že se s liškou setkám, počasí jsem si ani lepší nemohl přát. Na sněžnicích jsem se doplahočil v mokrém těžkém sněhu na kopec, místo čekané jsem musel operativně přizpůsobit větru, takže stojím uprostřed liščího loviště v louce. Místy byl sníh větrem vyfoukaný, takže teď při oblevě už jsou vidět pruhy trávy, na to právě sázím, sem přijdou na myši.
Už v 17 hodin stojím v louce ve svahu, asi 250 m od státní hranice, a hned za ní slyším radostný řev germánských lyžařů. Tak dnes budou mít lišky asi trochu zpoždění. Nakonec to ale není tak zlé, jen asi 15 minut.
V 18:10 první liška přechází státní hranici sem a tam. Je ještě poměrně dost světla, přesto se mi chvílemi v pruzích bez sněhu ztrácí. V Německu se jí ale moc nelíbí a pak už chodí jen u nás. Pořád je daleko, drží se ode mne za hranicí 350 m, myškuje, probíhá mezi pruhy. Vím, že přijde blíž a tipuji to tak na hodinku čekání (ráno musím služebně odjet, takže jsem si řekl - dnes jednu a domů). Chvílemi mi mizí za terénní vlnou, pak se ztrácí úplně. Náhle zahlédnu pohyb už značně blíž, připravuji zbraň, v Sightronu je liška vidět perfektně i na tmavém pruhu trávy, a když už asi je zhruba ve vzdálenosti 200 m, střílím. Liška značí ránu a poskakuje okolo nástřelu. Bleskově přebíjím a na to liščí klubko střílím znovu. Mohutný úder kule mi dává jasně znát zásah, zároveň se mi to nějak nezdá, opět přebíjím a vidím další pohyb už ležící lišky, střílím, ten zvuk úderu kule už je jak má být. Je 19:30. Měřím 223 m k nástřelu. Je to zatím moje nejdelší noční rána.

První kule slabému lišáčkovi přerazila přední běh těsně u hrudi, druhá byla na kýty a třetí na lopatku. Přeci jen přesně usadit na tmavém pozadí tenoučký mildot není tak jednoduché. Stojím nad lišáčkem ještě plný adrenalinu a při zapalování cigarety se mi třesou ruce. Lovy lišek poskytují mnoho velmi silných zážitků.

Devátá - 19. březen

Jakmile roztaje sníh, tak chvíli trvá, než louky oschnou, a lišky na ně opět začnou chodit. Dobré je vybírat ta první suchá místa, tam je šance na setkání s liškou největší. Proto jsem vyrazil na druhý kopec, kde suchá místa už jsou, díky členitějšímu terénu. Od počátku roku jsem tu ulovil pouze jednu lišku, takže několik dalších tam na mne určitě čeká.

Šoulám v dobrém větru táhlým svahem přes pastviny, využívám terénní nerovnosti a kousky řídce porostlých mezí. Právě z jedné takové meze jsem lišáka uviděl, jak vytahuje z mlaziny a rychlým pohybem po jejím kraji přebíhá asi dvacet metrů. Pak usedá, to už mám v ruce dálkoměr, 209 m, a zároveň opírám Varminta o trojnožku a mířím. Je 18 hodin, tedy plné světlo, ale u lišek je často důležitá rychlost, protože jsou velmi pohyblivé. V dvacetinásobném zvětšení puškohledu vidím, že lišák upřeně sleduje něco vlevo od něj, rychle se podívám tím směrem a - bylo tam devět kusů černé, bachyně, tři lončáci a pět vyspělých selat, asi 40 metrů od lišáka si v pohodě buchtovali. Chvilku je prohlížím, pak křížem zpět na lišáka, ještě je pozoruje, a snadná ranka, sedící liška, i když naostro, je poměrně velký cíl.

Rána seděla uprostřed hrudi, výstřel přes páteř o velikosti pětikoruny. A při prohlídce lišáčka překvapení - pravý zadní běh chyběl zhruba od poloviny kýty, rána plně zhojená. Na pohybu lišáka nebylo nic poznat, snad jen byl o poznání rychlejší. Stojím nad ním o něco déle, i bez jednoho běhu je ve výborné kondici. Byl to bojovník.

Desátá - 3. duben

Je sice větrný večer, ale louky jsou suché a lišky půjdou lovit myši. V takovýchto větrných dnech si lišky pro lov vyhledávají závětří, a mezi těmito místy poměrně rychle po loukách přebíhají.

Protože po odtání sněhu a vyschnutí luk lišky vytahují na lov velmi brzy, jsem na místě už dvě hodiny před západem slunce. Čekám na osvědčeném spádu při okraji lesa. Naproti přes louku v dobrém kulovém dostřelu jsou hustě zarostlé meze, které liškám poskytnou závětří pro úspěšný lov. Nečekám dlouho. Po dvaceti minutách vybíhá z lesa kousek ode mne po pravé ruce lišák, a přebíhá louku směrem ke křovinatým mezím. Nenechávám se překvapit, ihned mám Varminta v rameni, rovnám se s lišákem a střílím. Lišák po zásahu předvádí ukázkový přemet. V té chvíli mi bleskne hlavou vzpomínka na zaječí hony v mládí. Měřím vzdálenost k lišákovi – 36 m. Když pak stojím nad lišákem, prožívám v myšlenkách znovu celý lov, ukázkový zásah přes lopatky těší. Fotím a vydávám se šoulat po srnčím, už začíná doba obeznávání.

Jedenáctá - 10. duben

Ranní šoulačky na lišky mám nejraději, a pocitově jsou pro mne úspěšnější, i když z mé statistiky úlovků jasně vidím, že večery i rána jsou z hlediska počtu ulovených lišek téměř naprosto vyrovnány.

Pomalu šoulám loukami a zdaleka vidím laň se slabým kolouchem. Vím, že je nesmím zradit, protože dospělé lišky jsou na odskakující zvěř velmi citlivé a obvykle ihned mizí v krytu. Proto oba kusy obcházím velikým obloukem a skryt za terénní nerovností. Mířím na místo, kde jsem nedávno ulovil lišáka pozorujícího tlupu černé, kde mám v plánu asi hodinu čekat, protože se tudy vrací lišky od několik set metrů vzdáleného statku. Obcházení vysoké mne zdrželo, a proto ještě nejsem ani na místě a už vidím lišáka. Ten mi ale mizí za terénní vlnou, ihned se proto připravuji ke střelbě a čekám, kde se ukáže. Po malé chvilce vidím slecho a kousek hlavy lišáka, ten se zastavuje a já neváhám a střílím. V ráně vidím zásah a stříž vymrštěnou střelou. Následuje úder střely, který je v těchto případech také naprosto typický, zvuk, jako když rozloupnu vlašský ořech. Vzdálenost je 85 m, zásah perfektně sedí.

Dobrý lov, dobře naplánovaný. Stojím u lišáka, užívám si nejvíce právě tyto lovy, kdy si vše předem promyslím, a ono to do puntíku klapne.

Dvanáctá - 12. duben

O dva dny později jsem večer na stejném místě, vane sice ne silný, ale velmi studený západní vítr. Musím vydržet, protože večer je jinak nadějný. Asi po hodině slyším od 250 m vzdálené houštiny skolení. A už ho i vidím, lišák jde krajem houštiny, občas zaskolí a vydatně značkuje okrajové smrčky. Chvílemi ho ve stařině pod smrčky ztrácím, čekám, až vyjde na louku. Za stálého skolení lišák vyráží napříč loukou, ihned vidím, že je prašivý, jako by neměl oháňku.

Střílím, úder střely do komory lišáka je pro mne velmi příjemný zvuk. Jak by také nebyl. K nástřelu je to 162 m.

Spokojeně stojím nad lišákem. Každá ulovená liška je velmi důležitá v první řadě pro lišky samotné. Při současných stavech lišek, kdy jim už nehrozí vzteklina, která decimovala stavy na minimum, je prašivina hlavním signálem přemnožení. Ta je sice pro lišky také smrtelná, ale v nepravidelných cyklech likviduje jen část liščí populace. A omezit prašivinu u lišek lze jen jejich vytrvalým lovem a udržením jejich stavů na rozumné výši.

Třináctá - 19. duben

Večer, ještě dlouho před setměním čekám na vrcholu kopce, odkud je vynikající výhled na přilehlé Lužické hory a podhůří. Opět je větrno, dole pod svahem asi tři stovky metrů ode mne je okraj lesa a samozřejmě také oblíbený liščí jarní spád. Kolem dokola přehledné pastviny, bavím se pozorováním spousty srnčího, vytaženého v blízkých i vzdálených loukách. Pak spatřím na okraji lesa pohyb, a vybíhá divné zvíře, které v první chvíli neumím zařadit. Rychle se blíží, a už je mi jasné, že je to lišák, a kompletně prašivý. Nezastaví, to vím, a tak jen se soustředit na ránu v běhu. Z trojnožky střílím přesný zásah na 52 m.

Stojím u lišáčka, je v poslední fázi prašiviny, zbývají mu jen zbytky srsti na hlavě. Prašivé lišky jsou často velmi aktivní, už podle pohybů jakoby „nervózní“, a tak jdou rozeznat i na velké vzdálenosti. Málokdy se ale člověk setká s takto masivně prašivou liškou, protože ta už má před sebou jen velmi pomalé umírání někde v křoví u vody.

Při setkání s prašivou liškou často nejvíce mate hlavní znak lišek – chybějící oháňka a zároveň při větším rozsahu prašiviny i typické zbarvení.

Čtrnáctá - 3. květen

Obeznaný roční lišák, vcelku jednoduchý lov, ale i tak byly nutné čtyři čekané, každá asi 40 minut, dnes jsem čekal 14 minut. Ne vždy je dobrý vítr, a jak se k večeru začne točit, může se i dobře naplánovaný lov zhatit. Čekal jsem na okraji lesa u malé louky, kam pravidelně vytahoval. Lišáka jsem uviděl vytáhnout do louky až za šera (je to velmi rušené místo), pak mi zmizel za terénní vlnou a po spatření jeho hlavy jsem střílel naostro zezadu přes krk a hlavu na vzdálenost 102 m. Spokojeně stojím u lišáka, přemýšlím pokolikáté už.

Od počátku roku mi vychází na jednu lišku asi pět cest do honitby a dvanáct hodin šoulaček či čekaných, což je dobré, není vyjímkou i dvojnásobek. Ale počet ulovených lišek je pro zkušeného lovce vždy přímo úměrný počtu hodin strávených v honitbě. Samozřejmě se při každém setkání s liškami nedostanu k ráně, a poměrně často nelovím, ale pozoruji. Obvykle obeznanou lišku ulovím, takže vždy není nutné hned střílet a pozorovat zvyky a chování lišek se vyplatí pro další úspěšné lovy. Každoročně se setkám s liškami alespoň padesátkrát.

Patnáctá - 7. červen

Jak začnou srnci, tak mají lišky ode mne vždy na chvíli pokoj. Navíc ve vysokých travách nejsou vůbec vidět. Ale stačí první posekaná louka, a vždy se k lovu lišek hned vracím.

Vyrážím hned první večer po zjištění jediné posekané louky v honitbě, a samozřejmě s dostatečným časovým předstihem. Srnčí už je venku, proto první úkol je šetrně jej z louky dostat pryč. Srnčí je v tuto dobu k liškám velmi agresivní, zejména srny a starší srnci velmi razantně lišku odhání, a to obvykle není šance lišku ulovit. Také jsem mnohokrát pozoroval, že lišky nerady na louku se srnčím vytahují, a když, tak se mu vyhýbají s dostatečným odstupem.

Stojím u skalky v loukách, za sebou mám porost stromů a keřů, který ji obklopuje, před sebou dlouhou louku ohraničenou kolem dokola lesem. Liščí spád je po pravé straně asi 200 m ode mne. Tentokrát mám s sebou třistaosmu s výbornou optikou Sightron. Pozoruji krkavce, kteří mají nedaleko hnízdo a uzurpují si celé okolí.

Pak ji uvidím, vytahuje po obvyklém spádu a pak se při kraji lesa blíží ke mně. Nastavuji na puškohledu zvětšení 28x, ujišťuji se, že je to lišák, a na sto metrů střílím naostro do středu náprsenky.

Dobrý, vyspělý lišák, středního věku a v nejlepší kondici. Je zajímavé, že lišky i bez „průběrného odstřelu“ dobře prosperují a silných zdravých jedinců je poměrně velká část populace.

Velmi důležité je naučit se rozeznat lišku od lišáka a v době péče o liščata lovit jen lišáky. Je to období od začátku března do poloviny července. V této době také nedoporučuji lovit lišky za špatných světelných podmínek, kdy už nejsme schopni rozeznat pohlaví lišky.

S tím, že lišák se stará o liščata společně s liškou, je to různé, často tomu tak je, ale pravidlo to zdaleka není. Osiřelých liščat, která nejsou závislá na mléku, se dokáže ujmout i cizí mladý lišák, ale odstřel lišáka, který se podílí na péči o liščata, vrh nikdy neohrozí, pokud je matka liščat naživu. Lišák stejně není s malými liščaty v přímém kontaktu, to nastane, až když jsou liščata vyspělá a sama přes den opouští noru. Sociální struktura je u lišek velmi proměnlivá, od naprostých samotářů přes páry až ke skupině a dokonce i kolonii složené z několika skupin. Ve skupině je obvykle jen jeden lišák (ten se páří se všemi fenami ve skupině, ale potravu k noře nosí jen jedné ze samic - obvykle té nejstarší). Dospělí lišáci žijící mimo tyty skupiny jsou obvykle samotáři, ale několikrát jsem opakovaně pozoroval dvojice dospělých lišáků společně žijících i lovících.

A vše se řídí zejména populační hustotou, množstvím potravy a loveckým tlakem, ale i tím, zda daná liška má vlastní teritorium. Lišky žíjící v páru nebo ve skupině mohou lovit společně, nebo osamněle, a i při osamnělém lovu se dokáží o úlovek rozdělit. Ale jsou to velmi proměnné vztahy a liška může během života vystřídat několik možností zařazení v sociální struktuře. V každém případě jsou neuvěřitelně přizpůsobivé a toho důkazem jsou vysoké stavy lišek ve městech i na vesnicích.

Šestnáctá - 20. červen

Opět večerní čekaná u posekané louky, stojím v okraji vysekaného pásu širokého stovku metrů, dlouhého asi tři sta metrů. Kvůli větru stojím na kopci, ale neposekaná tráva mne zakrývá až nad pás, což je naprosto dostatečné, zvěř na mne nebude reagovat, pokud nepřijde do těsné blízkosti. Slunce je ještě poměrně vysoko, ale lišky chodí velmi brzy. Před jeho západem už pozoruji dvě lišky na loukách v Německu, a za chvíli mi na posekanou louku vytahuje další, roční lišák. Než stihnu zamířit, už má myš. Střílím z kopce dolů do protisvahu, 132 m. Mladý lišák má perfektní zásah a já si opět užívám výborný pocit z dobrého lovu.

Sedmnáctá - 25. červen

Dnes jsem se rozhodl ulovit lišáka, o kterém vím již delší dobu, ale zatím na něj nějak nebyl čas. Vyrážím na stejné místo, kde jsem před pár dny ulovil srnce na 360 m, s nadějí, že lišák vyjde brzy a budu moci střílet na větší vzdálenost. Beru s sebou třistaosmu, je velmi přesná, ale hlavním důvodem je výborný puškohled Sightron.

Přicházím na terénní vyvýšeninu s malou skálou, zvoní mobil - a čtvrt hodiny povídám s kamarádem o všem možném. Když skončíme, je ještě čas a já si měřím vzdálenost důležitých bodů v terénu. Vítr prakticky není, chvilkový nepatrný závan ani nejde změřit. Pozoruji srnčí, malá srnčata tryskem běhají po louce, je to zábava.

Před desátou, už za šera objevuji hřbet lišky či zajíce zhruba v místě úterního nástřelu. Čekám, za chvíli už vidím, že je to opravdu liška, vlastně lišák, který ale několika skoky mizí v okraji lesa, kam jsem odložil výhoz.

Po nějaké chvíli se znovu objevuje na okraji louky, asi 280 m daleko a kluše směrem ke mně. V cestě má ale srnu, která vychází pravidelně na jednom místě, a má zřejmě poblíž srnče. Už se obávám, že mi srna lišku zažene (jak se mi už mnohokrát stalo), naštěstí srna k lišce nevyráží úprkem, ale klidnou a rozhodnou chůzí lišku vytlačuje směrem do louky. Je už dost špatně vidět, navíc mi liška chvílemi mizí za terénní vlnou. Čekám, až se mi lépe ukáže, navíc mám nastaveno 200 m a liška se pomalu k této hranici přibližuje, je to sloup vysokého napětí, vzdálený ode mne 196 m. Kolem sloupu jsou keře, liška mi mizí za nimi, čekám na to, až vyjde na druhé straně a já budu konečně moci střílet. Ale lišák za keři mění směr a odchází směrem od mě.
Bleskově zaléhám, vzdálenost lišky odhaduji (díky sloupu) na 240 m, na bubny už nevidím, klikat tedy nebudu, a pečlivě velmi rychle mířím odcházející lišce na hlavu. Nakonec jsem rád, že ji mám naostro zezadu, protože tím mohu kompenzovat pokles střely. Po ráně vidím, jak se z nástřelu zakouřilo, jinak nic, šero už je veliké. Nic však neutíká, takže ji mám! Pohled na hodinky, je 22:03.

Po příchodu k lišákovi prohlížím zásah - vstřel je mezi lopatky přesně do středu hřbetu, výstřel náprsenkou na krku. Přesný zásah v šeru mně moc těší. Dodatečně měřím vzdálenost, Leica ukazuje 236 m.

Spokojeně si zapaluji. Je to štěstí, žít život lovce.

Osmnáctá - 5. červenec

Velmi napínavý lov, šoulat ve třech na lišky je dosti náročné, naštěstí moji chlapci, které jsem s sebou měl, zásady šoulání „umí“ (a přestože sami lovit nechtějí, vždy jdou se mnou rádi), i když šoulat po posekané louce k lišce je vždy loterie.
Lišku jsem uviděl již při příjezdu na místo lovu, a tak po zaparkování na ni vyrážíme a zkusíme ji našoulat. Lesní louka, na které se liška pohybuje je z jedné strany lemována silnicí, dlouhá asi pět stovek metrů, se zvlněným terénem a mokřinami s ostrůvky neposekané trávy. Šouláme opatrně, ale poměrně rychle po louce při okraji lesa, žádné velké schovávání není nutné, jen nedělat hluk a prudké pohyby, vítr máme dobrý, tak jen lišku co nejdříve zpozorovat, abychom k ní nepřišli příliš blízko a nezradili si ji.

Když vystoupáme na terénní vlnu, náhle ji spatřím, vychází z ostrůvku vysoké trávy a je plně zaujatá lovem. Ujišťuji se, že ji hoši v dalekohledech dobře vidí, měřím 238 m, nastavuji korekci puškohledu, lovecká horečka umocňuje prožitek z lovu. V puškohledu se mi při zvětšení 12x zdá liška nějak malá, přidávám až na 28x, pečlivě mířím, polohu u trojnožky mám velmi pevnou, kříž se mi na lišce ani nehne.

V ráně, díky zpětnému rázu výkonné munice, ztrácím kontakt s liškou, zároveň slyším úder kule, je to dobré, a i když jsem bleskově zpět (tohle je jedna z věcí, které mi na 308 W velmi vadí), vidím už jen rozplývající se oblak prachu na nástřelu. Je přesně 20:00, nezbytné focení u vyspělého liščete - fenky, a jdeme k jiné louce čekat, v tom dusném vedru to na další šoulání není.

Stojíme ve vysoké trávě na okraji posekaných luk, ve tři čtvrtě na devět se přichází na posekanou louku ukázat kňour, vyspělý sekáč, půl hodiny po jeho promenádě přichází jezevec a předvádí celou plejádu způsobů pohybu jeho druhu, samozřejmě okolo srnčí, se šerem vidíme i dvě laně.

Spokojeně jedeme domů, cestou jako vždy hodnotíme. Opět jsme prožili úspěšný lov se spoustou zážitků.

Devatenáctá - 17. červenec

Blíží se horký letní večer, slunce bude na obloze ještě dvě hodiny, ale já už stoupám do prudkého kopce, lišky dnes na posekané louky přijdou brzy. Jsem teprve v polovině cesty, a už ji vidím. Polyká chycenou myš, usedá a rozhlíží se. Měřím 197 m, a přestože toto chování je takto za světla vlastní spíše lišákům, v silném zvětšení puškohledu vidím úzkou hlavu a válcovité tělo bez výrazného hrudníku – fena. Touto dobou už se liščata začínají osamostatňovat, proto neváhám, a přestože při šoulání kopcem v horku funím jak lokomotiva, pečlivě usazuji kříž optiky na komoru a střílím. Úder kule signalizuje spíše zadní komoru a ještě před tím v optice vidím, jak liška padá. To je velká přednost ráží s malým zpětným rázem – vždy v ráně vidím zásah a značení kusu. A také velmi dobře slyším úder kule.

Zásah na konci žeber, stará fena, jak naznačují značně obroušené trháky, poměrně malá. U fen, na rozdíl od lišáků, je kromě doby intenzivní péče o liščata poměrně neobvyklé zastihnout je za denního světla na volném prostoru.

Stojím nad ní s kloboukem v ruce, tiše přemýšlím, kolik vrhů liščat asi vychovala, kolik úspěšných lovů prožila.

Dvacátá - 25. červenec

Stojím v okrajové části honitby, naproti mně je březový hájek kombinovaný s bažinou, džungle jak má být a výborný celoroční kryt pro zvěř. Navíc jako pozůstatek minulých časů malá asfaltová plocha, kdysi sloužící silničářům jako skládka. Čekám na srnčí, chci si ověřit probíhající říji, navíc jsem v těchto místech letos ještě nebyl. Těch komárů. Postupně vytahují dvě mladé srny, samotné. Pečlivě se rozhlížím a najednou na okraji asfaltové plochy asi 50 m ode mne sedí liška!

Stojím na opačném konci naprosto nekrytě, nehýbám se a čekám, co udělá. Lišák zívá, rozhlíží se na všechny strany a pak asi nějaké bleška, celá se zkroutí, drbe se, přitom se otočí oháňkou ke mně, což mi umožňuje opatrně zvednout zbraň a z volné ruky střílet.

Mladý lišák, zásah zezadu nad kořen oháňky, třistaosma a A-max jako měkoučká terčová střela expanduje při zásahu kostí páteře už na vstřelu. Vzdálenost 53 m. Náhodný úlovek, který se mi při lovech spárkaté každoročně podaří, zrovna tak i opačně, když jdu na lišky a narazím na paličkáče.

Jednadvacátá - 23. prosinec

Vydařená šoulačka mlhavým ránem v listnatém lese na sněhu, potkávám spoustu srnčího, pak vybírám slabé srnče, minutku čekám, až se srna natočí tak, aby ho neviděla a střílím na krk, srnče padá, přebíjím, srna v reakci na výstřel pár kroků odskočila, a čeká na srnče. Ihned střílím, opět na krk.

Po vzdání pocty a vyvržení obou kusů, velmi slabých, je uvazuji na lanko a po sněhu vytahuji k okraji lesa. Sníh je pevný, jde to bez námahy. Přesto po příchodu ke kraji lesa chvíli odpočívám, a kouřím. Lišák přetahuje kolem vzdálené zarostlé meze. Držím ho v kříži, a jakmile zastavuje, střílím. Vánoční lišák na počátku kaňkování. Je půl jedenácté.

Tiše stojím nad lišákem, a tak jako u každého jiného uloveného kusu zvěře přemýšlím o tom, jaké nástrahy ve svém životě překonal, co vše musel dokázat, aby přežil, než jsem ho ulovil. Lišky mají právem můj obdiv.

-figi-

#Liška, #Lovecké stezky, Lovecké příběhy, lov, Lovecké štěstí 

LOV NA LIŠKU #Čekaná, Kulovnice, Liška, Škodná, Fotografie z myslivosti, Stalo se

...ale střílet umí (a jakou má flintu!)

Lovecké štěstí


Na pul 8 chci jít na srnce, tak se i stalo...na posedu sedím kolem pul 8, nic se neděje, ve 20.15 měním stanoviště - posečenou louku u řepky...asi 1 km od posedu kde jsem byl.
Jsem na místě, pomalu, potichu jdu k posedu který je zhruba v polovině louky je to obdélník
 300 na 70 m....sedím, rovnam se a upravují větvičky na střílně, vytahují tu průberní srnci z řepky.....nesedím ani 10 min.

A zleva vytahuje liška,raději ještě utvrzuji pohled přes dalekohled.....je to menší liška, myškuje na kraji řepky, rozhodují se rychle, aby liška nezatáhla do řepky, na mém variablu dávám zvětšení 7 .mířím na komoru, liška značí zásah, ale v ohni nezůstává, točí se, kousek odbíha po louce a do řepky, chvilku čekám a jdu
na nástřel,barvy hodně... Jdu po barvě a liška zhasla cca o 25 krocích v kolejaku řepky....starý lišák....

Lovu zdar!
Uloven ve 20:35 střelou 30-06 lapua mega 12 g na 85 kroků

Text facebooku zčásti jazykově upraven ponechán původní styl...ale střílet umí (a jakou má flintu!)


#Čekaná, Kulovnice, Liška, Škodná, Fotografie z myslivosti, Stalo se

Mladí myslivci už umí vytvořit fotografii z lovu. Gratulujeme! Liška a zátiší lovu (by daniel regent) sociální sítě Myslivost...Liška, #Lovecké stezky, Hunting Rifles, Kulovnice, Lovu zdar!, Myslivecké ráno

Liška a zátiší lovu (by daniel regent) sociální sítě Myslivost 

Vábení je nejnáročnější z hlediska poznatků celkové biologie a vědomostí o této šelmě



Tento způsob lovu je velmi opomíjen; znám málo nadšenců, kteří se tomuto lovu věnují. Musíme se perfektně vyzbrojit, jak materiálně, tak trpělivostí.
Úspěch lovu záleží na denním čase, dobrém větru, místě na vábení, četnosti lišek, sněhové pokrývce a v poslední řadě pokojného, tichého chování samotného lovce na posedu nebo stanovišti. Nejvhodnější čas na vábení je odpoledne a navečer 15.00 - 24.00 hodin. Ráno jsou většinou lišky po celonočním lovu nasycené a na vábení nereagují tak aktivně. Ale není to vždy pravidlo (mám několik ulovených lišek v časných ranních hodinách na vábení) - zřejmě i u lišek platí pravidlo, že nejsou vždy hody.

Velmi dobře reagují lišky na vábení za vysoké sněhové pokrývky, neboť se k myším obtížněji dostávají. Důležité je vybrat si vhodné místo s dobrým větrem a výhledem před sebe a do stran. Vyhýbáme se nepřehledným úsekům. Když jsme zaujali místo s dobrým větrem (předpokládaný příchod lišek), nabili si zbraň, přestaneme se pohybovat. Před samotným vábením je třeba 20 - 30 minut zůstat bez pohybu a osobně používám hlavně zaječí vřeštidlo. Počkáme pět až deset minut, a pokud nám liška nepřišla, zavábíme znovu jednou až třikrát, a to hlasitě, s důrazem na konci.

Připravíme se na střelbu tak, abychom zbytečným pohybem přicházející lišku nezradili. Zde děláme hodně chyb, neboť nás liška náhle překvapí a my si ji prudkým pohybem zradíme.

Věřte, že takto zrazená liška se jen velmi obtížně loví. Další velkou chybou je vytrvalé a několikanásobné vábení za sebou.  
Lišky reagují na vábení různě. Hladová nebo mladá jde většinou přímo, starší zkušenější přicházejí nepřímo, často si jdou pro vítr nebo vás i obejdou. Nevábíme, pokud liška myškuje v poli, ta je lovem tak zaujata, že je lepší se k ní dostat s dobrým větrem na dostřel. Zaječí vřeštění je slyšet do 2 km, myší pištění 100 až 200 m, ale i šustění oděvu slyší liška do 100 m, to vše záleží od povětrnostních podmínek. Nesmí nás překvapit, že liška k nám postupuje pomalu, dokonce se mi stalo, že myškovala nebo se přiblíží na 60 až 80 m, sedne si a velmi dlouho poslouchá a pozoruje okolí. To nás nesmí vyprovokovat ke zbrklé střelbě. Sedíme klidně, popřípadě ji máme zaměřenou a čekáme, až se k nám pohne na dostřel. Pokud to trvá dlouho, můžeme zkusit jemně jednou až dvakrát zamyškovat. Liška velmi dobře vidí, rozezná nás i za keřem. Opět se vyvarujeme prudkých pohybů.

Vábničky - dnes je na trhu celá řada kvalitních vábniček, jak našich tak zahraničních firem. Myškovačka - používá se na kratší vzdálenost. Pokud nemáme, postačí nám malá lahvička s korkovou zátkou, případně kouskem polystyrénu zavrzat na okenní tabulku. Ti zkušenější si mohou vyzkoušet vábení pomocí ruky. Ruka zaťatá v pěst (případně otevřená dlaň) a jednoduchým sáním přes rty, podobně jako při líbání, napodobíme myškování, ale i vřeštění králíka případně zajíce. Doporučuji si toto vábení nacvičit v klidu doma a pak postupně ho testovat v terénu.   Oblečení - volíme v několika tenkých vrstvách, hlavně abychom se mohli volně pohybovat. Vrchní část kabátu nebo bundy by neměla být v žádném případě ze šustivého materiálu, nejvhodnější je hubertusovina. Boty nejvhodnější jsou kožené, podšité beránkem. Teplá deka nebo podsedový vak by neměl chybět ve výbavě.

V zimě na sněhu se při vábení maskujeme bílým pláštěm. Na trhu je dostatek různých doplňků, které zpříjemní čekání za nepříznivého počasí, od vyhřívaných rukavic, bot podušek apod.

Při vábení vám může kromě lišky přijít i jiná škodná, od toulavých psů, koček, kun, tchořů, ale i káně, jestřábi, sovy a dokonce černá zvěř. Stává se, že přijdou na vábení i dvě lišky současně. Liška, podobně jako jiná zvěř, značí zásah. Při dobrém zásahu udělá přemet nebo se svalí a zůstane nehybně ležet. Pokud odbíhá se vztyčenou oháňkou, je rovněž dobře střelena. Jestliže po ráně zatočí oháňkou, bývá ztracena, neulovíme-li ji druhou ranou. Má-li přeražené kosti kvílí, po ráně na zadek nebo břicho se kouše do zasaženého místa a pak odbíhá. Toto je nástin mých několikaletých zkušeností v lovu lišek vábením, o které jsem se chtěl s vámi podělit.

Zdeněk Kotek


#Liška, #Lovecké stezky, Hunting Rifles, Kulovnice, Lovu zdar!, Myslivecké ráno

K mé radosti se ve sklech dalekohledu objevila statná liška v pěkném zimním kožichu. Lesem zaduněla rána...#Liška, Čekaná, Lovecké příběhy, Myslivecké zvyky a pověry, Příroda a myslivost

Počátkem loňského prosince byly deštivé, nevlídné dny, a tak první slunečné ráno po této vlezlé nepohodě, mě vytáhlo do lesů v naší honitbě. V kapse jsem měl povolenku na odstřel srny a pěkné počasí dávalo naději na splnění tohoto úkolu.
Zátiší s úlovkem


 Dopoledne jsem zvěři založil seno a jádro a po druhé hodině odpolední jsem zasedl na kazatelnu u louky na okraji starého smrkového porostu. Zde takřka pravidelně vycházela nevodící srna, jejíž vzhled nasvědčoval, že svá nejlepší léta již má za sebou a splňuje tedy podmínku průběrného odlovu.
Krátké prosincové odpoledne bylo prozářené posledními paprsky slunce a já se těšil z pěkné pohody dne. Několik sojek hledajících zbylé žaludy v nánosu listí pod okrajovými duby bylo jediným oživením pozorované přírodní scenérie. Bylo mi dobře na duši a po chvíli jsem snad i začal lehce podřimovat.

     Blížila se čtvrtá odpolední, když mě z blaženosti vyrušil nepatrný pohyb na okraji lesa asi sto metrů od kazatelny, která v tu chvíli byla mým útočištěm. K mé radosti se ve sklech dalekohledu objevila statná liška v pěkném zimním kožichu. Opatrně vyšla na okraj traviny, chvíli jistila, a pak se pomalu vydala na průzkum meze při hranici lesa. To už jsem ji sledoval přes puškohled své remingtonky a čekal na optimální příležitost k výstřelu. Ta nastala během pár vteřin. Liška přičapla, aby vykonala svoji nezbytnou potřebu. Asi to z mé strany nebylo zrovna fér, že jsem ji v tomto intimním počínání vyrušil, ale účel světí prostředky. Lesem zaduněla rána...
Po výstřelu zůstala liška v ohni. V duchu jsem se radoval z pěkného úlovku
. Ale předčasně. Liščí tělo se najednou překulilo pěkně bokem, jako když dítě válí sudy a zmizelo v ostružiní pod mezí! V ten okamžik jsem sjel po žebříku z kazatelny a jako o život uháněl přes louku k místu, kde liška zmizela. Marně jsem prohledával křoviska i okraj lesa. Po kmotře ani památky. Na nástřelu byla pouze trocha liščí vlny, ale barva žádná.

      Nepochodil ani později nasazený jezevčík, který po stopě odešel do přilehlé paseky, kterou bez úspěchu prohledal. Skutečnost byla tedy taková, že kulka se nejspíše dotkla výstupku na páteři zvířete, tzv. trnu a na několik sekund došlo k celkovému tělesnému ochrnutí, po jehož odeznění se liška vzpamatovala a utekla. S touto ranou na trn se v praxi setkal snad každý myslivec, ať už při lovu drobné či spárkaté zvěře. Zklamání je pochopitelně větší, když vám takto střelený odejde například poplatkový daněk či kapitální divočák, na kterého jste čekali řadu hodin neřku-li dní. Mně se podobná rána v tomto případě povedla ale poprvé. I tak bych na ni byl jistě časem zapomněl, kdyby celý příběh neměl brzké pokračování.

Liška v zimním kožichu

     Přesně deset dnů po nezdařeném lovu jsem opět usedl na stejné místo, neboť povinnost odlovu holé srnčí zvěře trvala. Samozřejmě jsem myslel i na uniklou lišku a razantně jsem v duchu odmítal myšlenku, že by se snad mohla objevit znovu. Jistě ji pár dnů pěkně brnělo v kříži a pro jistotu loví již určitě v jiné části revíru. Opak však byl pravdou.

     Bylo něco málo před čtvrtou hodinou odpolední, když se na travině z čista jasna objevila liška. Neviděl jsem i ani přicházet. Hned jsem v ní poznal svoji starou známou. Stála tam a očichávala kopečky krtin. Tudíž jsem si vše zopakoval, ale tentokrát jsem si dával větší pozor. Puška dosedla měkce na ušanku, kterou jsem si položil na břevno střílny. Tiše mlaskl napínáček, kříž puškohledu spočinul na kmotřině komoře. Výstřel zpečetil osud jedné nepolepšitelné lišky...

     Vlastně to byl lišák, a velice pěkný lišák! Kulka prošla jeho komorou a několik centimetrů nad touto ranou se přes hřbet táhl zahnisaný šrám od první kulky vystřelené před deseti dny. Byl jsem rád pěknému předvánočnímu úlovku i zážitkům s ním spojeným. Srnu jsem tenkrát sice nakonec neulovil, ale přesto jsem byl myslivecky o něco bohatší. Jen nikdy nevím, zda to tenkrát byla náhoda, nebo osud. Kdo ví...

František ŠARM

#Liška, Čekaná, Lovecké příběhy, Myslivecké zvyky a pověry, Příroda a myslivost,

Dívka s liškou. #Dívka s liškou, Liška, Liška Eliška, Instinkty a pudy, Ženy a myslivost

LIŠKA. Dívka s liškou (Barborka)

Lesní příběh lišky


O půl jedné mi na pasece zbývalo několik posledních klád a v batohu poslední krajíc chleba, a tak jsem se s ním posadil na pařez, rukavice místo polštářku, a snažil se umlčet kručící žaludek. Hřebec stál uprostřed cesty, levou zadní nohu pokrčenou, podřimoval na sluníčku a zdálo se, že neví, co se kolem něho děje.
     Koutkem oka jsem zahlédl vlevo ve vysokém lese pohyb. Po cestě, mírně klesající úbočím kopce, klusala liška. V mordě nesla cosi, co z dálky připomínalo křídlo nějakého velkého ptáka, ale přesně jsem to nedokázal rozeznat a vzápětí mi lišku skryla vysoká hromada klestí. Kůň napřímil uši, otočil hlavu a upřeně kmotru pozoroval. Stál jako vytesaný z kamene a z jeho soustředění bylo zřejmé, že se liška blíží. Když se konečně objevila za kupou klestu, zbývalo jí ke mně jen několik metrů a kůň k ní byl ještě blíž. Zastavila se těsně před ním, pokývla hlavou jakoby na pozdrav a přitom si srovnala v zubech svoji kořist. Pak se beze spěchu otočila a volným klusem se vracela. Napětí povolilo.

Kůň nepřestával pozorovat vzdalující se šelmu a já jsem se musel její důstojnosti zasmát.

Lišky se to zřejmě dotklo - když jsem ji znovu uviděl, mávala oháňkou a už bez zátěže uháněla pryč z míst, kde se jí smáli. Šel jsem se podívat, co si neodnesla. Na odřezaných smrkových větvích, zatlačených koly traktoru do bláta cesty, leželo to, co ještě nedávno bylo zadním srnčím během. Zbytky svaloviny, útržky kůže a chomáče šedohnědé srsti, ale hlavně všechny tři dlouhé kosti, stehenní, holenní i nártní, úhledně poskládané, aby se jí snadno nesly. Liška utekla, ne však daleko. Několikrát jsem zahlédl mihnout se narezlý kožich v protějším svahu, ale strach byl pořád ještě silnější než hlad.
     Když i ta opravdu poslední kláda s dunivým lomozem dopadla k ostatním na napříč položený podval, posbíral jsem věci, mlaskl na koně a vydali jsme se vzhůru strání. Pod vrcholem jsem se naposled ohlédl dolů přes čistou paseku. Po cestě, mírně klesající úbočím kopce, klusala liška k místu odloženého oběda.

NA LIŠKY se zaječím vřeštidlem. Mezi starými lesníky, každý sice něco naznačil, ale to hlavní si stejně nechal pro sebe...

Mnoho zkušeností jsem získal hlavně mezi starými lesníky, každý sice něco naznačil, ale to hlavní si stejně nechal pro sebe, to děláme ostatně všichni. Pouze někteří byli výjimkou a řekli mi víc, než je v tomto směru obvyklé, hlavně o individuálním lovu s puškou o lapání a o trávení.
Přidat popisek

 Vábit se musí naučit stejně ale každý sám, je jedno zda lišku nebo jelena. Pokud nechodí do přírody, zvuky nemůže odposlechnout. Dlouho jsem používal vábničku Faulhaber - zaječí vřeštidlo, velice úspěšně. Kovovou, cínovou vůbec neznám, rád věřím, že je lepší. Naše tehdejší vábničky s kovovým jazýčkem byly nevyhovující, nastavovací gumička sjížděla, zpuchřela, zvuk byl v lese cizí. Časem jsem se naučil dělat dřevěné vábce z jívového dřeva od velice úspěšného liškaře. Není na tom nic. Nařežou se asi 16 - 17 cm dlouhé rovné klacíky z větví jívy, odkorněné mají mít průměr asi 9 - 12 mm. Ve středu se udělá otvor asi o průměru 1,5 mm. Poté se nechají vyschnout přes celé léto na slunci, čím déle tím lépe, zkoušel jsem to i v laboratorní pícce. Vyschlá dřívka se odkorní nožem, jedna strana se pěkně kolmo k ose vábničky zařízne a zabrousí.
Na straně druhé seřízneme velmi strmě konec ostrým nožem do tvaru opačně postaveného písmene V. To bude jakýsi náustek. Pak už musíme vábec zkoušet ústy i poslechem, mírně rozšiřovat otvor, nebo dřívko postupně zkracovat u náustku. Většina vábců dostane hlas při délce mezi 15 až 13 cm, kratší už asi znít nebude. Mnohé vyřadíme. Doporučuji otvor ošetřit proti vlhkosti, třeba epoxydem apod. Na bílé dřívko je vhodné udělat barvou červené kroužky, prstýnky, aby se ve sněhu - upadne-li nám - dobře hledalo. Potom už zbývá jen trénovat a zkoušet. Nástroj je lehoučký, nepřekáží, zasune se tam, kam by se vešla propisovačka.

 Kupované myškovačky jsou výborné, zvláště německé. Někdo si je dělá z králičí kůstky. Zásada při vábení: na dálku zajíc, na blízko myš! V zimě večer vábím asi 100 m pod lesem z posedu. Nejdéle do 19.00 hodin, pak to je jen náhoda. V noci stojím u stěny lesa, vábím jen na viděnou, vždy myš. Liška z polí mě nejspíš neobejde, velice úspěšné od poloviny října na mladé lišky. Ráno nastoupím na lišku ve stěně lesa, vrací se po svém spádu. Lépe nevábit, nepřijde-li dnes, přijde možná zítra. Úspěšné v zimě. Je dobré, umí-li myslivec vábit na ústa i na ruku, v mrazu ať se však raději spoléhá na "píšťalky".
 Zaječí nářek se nejlépe odposlechne na honu, když psi aportují postřelené zajíce. Improvizovat znamená všechno na dlouho pokazit. Zvuk musí být věrný, vábící ho musí "dostat do ucha". Vábení v lese je lepší z vyvýšeného místa, stačí malá zásedka, prkno na větvi. Je dobře, když o něm nevědí ani lidé, závist mnoho pokazí.
Výhodou je poblíž uzavřené újediště (vývrhy ze zvěře, upravené ryby), které bude pouze "vonět", ale nikdo ho neuvidí. Otvírat ho stačí až v listopadu. Velmi dobré je nechat poblíž ležet odvětvený strom, lišky po kmenu rády skotačí, procházejí se, sedají na něm i si ho značkují. Cítí se zde příjemně. Naopak mnoho pokazí, leží-li poblíž třeba ztracený lanový úvazek nebo pohozený řetěz.

Nedůvěra lišek ke kovovým předmětům je známá. Jednou kolegovi náhle přestaly chodit k posedu již jisté lišky. V okraji houštiny našel několik "náhodou" zapíchnutých armovacích drátů. V lese se dá vábit již v pozdním odpoledni, v noci i při měsíci je malá naděje.
V té době je dobře sedět třeba v poli u stále doplňované hromady hnoje, stejně dobré a pohodlnější je sedět ve stohu. Na stohu je dobře vábit myš nebo ptáčkovat, to že dávno zmizeli úpolníci víme my, ne lišky. U stohu je lov na celou noc, jde spíše o myslivcovu výdrž, kdy ho mráz vyžene.
Střílí se hlavně brokem, ne větším než 4 mm, pozor na lišku, která má stažené slechy k hlavě i když má zavřená světla! Je živá, může pěkně kousnout! Kdo má v revíru širší potok v lukách nebo v polích, je ve výhodě. Přes vodoteč se u obeznaných spádů umístí kláda, liška po ní bude přecházet. Posed postavit někde poblíž na olši, má tu výhodu, že tekoucí voda tlumí vaše projevy. Vábí se spíš zajíc, lov je celodenní.
Považuji za obrovskou přednost, máme-li na zbrani puškohled. Používal jsem troják dvanáctku a kuličku 5,6x52R a ruskou dvojku dvanáctku. I na tu jsem si dal optiku. Střílet nejvýše do 40 kroků, na čekané jsou vhodné broky 3,5 3,75 4,0 mm, větší jsem ani doma nikdy neměl. Broky nad 5,5 m mají značný rozptyl a lovce svádějí ke střelbě na dálku, takový výstřel je nejistý, lišku může pouze zranit, broky mohou za určitých okolností poškodit i vývrt hlavně. To by vyžadovalo celý článek. Ještě jednu praktickou radu, je to můj poznatek z Ruska.

 Abyste nemuseli chodit v noci příliš čůrat, snězte doma před odchodem dvě natvrdo uvařená vejce.

 Dříve jsme lovili lišky jenom v zimní srsti, asi tak od konce prvního listopadového týdne. Od půli ledna se fenky šetřily, měly stejně poškozenou srst od lišáků. Liščata se norovala omezeně, zvláště tam, kde nebyla zvěř drobná. Tehdy totiž byla i určitá motivace, liščiny se dobře zpeněžily. Vždyť i za veverku bylo za první republiky 20 - 27 korun! Dnes jsou liščí kožky téměř bezcenné, současné ženy se cítí v kožichu málo štíhlé, rezavá barva nezeštíhluje jako například černá. Když už jsem se rozhodl radit, měl by si myslivec, který by chtěl dámu svého srdce obdarovat kožešinami, najít za přítelkyni nejlépe Eskymačku, Laponku či příslušnici podobných etnik, tam je velká naděje, že uspěje. Při dnešních neúměrných stavech se loví lišky celoročně.
Málo myslivců chodí na obnovy, přitom je to ta nejlepší šance, kdy lze lišku ulovit. Stačí když se smluví tři kamarádi. Jindy postačí, když projde lečí manželka s jezevčíkem. Vhodná je jen brokovnice, brok ne větší než 3,5 mm, v lese se má vždy na lišku tuplovat. A taky vždy řádně dohledávat, někdy i několik set metrů! V létě se určitě setkáte s liškou ráno u čerstvě posekané louky. Loví tam myši, zkuste ji přivolat jejich hlasem. Výhodná je kulovnička.

 Nejraději lovím lišky v době kaňkování. Lišáci se sami hlásí, ve sněhu jim lze tiše nadbíhat, v pohybu jsou celý den, hlavně dopoledne, mnoho lišek jsem ulovil mezi 12. a 13. hodinou. Nejlepší výsledky jsou v posledním lednovém týdnu a v prvních dvou týdnech v únoru. Večer je vhodnější brokovnice, brok 4 mm, přes den kulovnička. Bílý plášť je samozřejmostí. Liška je stejně jako ostatní zvěř citlivá na počasí, to je známé (slunce, deštivo). Naháňky na lišky plánované třeba s tříměsíčním předstihem lze chápat spíš jako společenskou záležitost než jako skutečný lov. Závěrem něco k zakázaným způsobům lovu, lapání do želez a trávení. Tyto způsoby byly produktem své doby, uvažme, že i středověké dámy se běžně bavily tzv. "houpáním" lišek. Myslím, že dnes jsme vývojově tak daleko, že o podobném lovu nebude nikdo vážně uvažovat, nehledě k tomu, že je i zákonem zakázán. Přesto musím hluboce smeknout před nejrůznějšími recepty na zavětření želez, ale ještě důmyslnějším složením návnady a přípravy místa pro železa. Sám mám doma několik receptů, které ještě praktikovali mně dobře známí, dnes již dávno mrtví lesníci sloužící jednak u arcibiskupských lesů, jednak u knížete Schwarzenberga.

To jsou hotové kuchařky! Jeden lesník mně to učil in natura a ono to skutečně fungovalo. Člověku se nechce věřit, že na tak absurdní recepty mohli přijít! To byla práce mnoha generací, tajemství se dědilo z otce na syna. V případě mého učitele pana K. Š. po dobu pěti generací! Vrátím se ještě k článku pana Sommera. Někteří mladší myslivci možná nepochopili, proč lesník uvázal k železům poleno. To proto, aby si liška neukousla běhák. První reakce takto chycené lišky byla ta, že se snažila schovat v některé houštině, zde vydržela téměř celý den, cestovat začala až potom. Do té doby měla být ovšem nalezena! Zatímco chycení kuny se považovalo za snadné, chycení lišky do želez bylo chápáno jako mistrovský kousek. Liška se chytí různě, nejčastěji za přední běh, kuna výlučně za přední běh. Trávení lišek mi podrobně popsali dva lesníci, jeden mi dokonce udělal praktickou instruktáž. Látka se umístila do napůl naříznutých vrabčích hlaviček a hlavičky se určitým způsobem spojily. Vrabci se zavěsili na určité nitě do určité výšky, ale jen na určitém místě, jinde lišky nereagovaly na návnadu. Ještě několik zajímavostí. Jednou se mi stalo, že jsem ulovil na Křivoklátsku lišáka v oplocence 12. března. Měl překrásnou zimní srst. Můj nejtěžší lišák měl hmotnost 13,80 kg, je na to svědek. Dlouho jsem o tom mlčel, ale další kolegové ve stejných skalách nad řekou ulovili lišáky 13,95 a 14,05 kg těžké. Je fakt, že se zde živí "bezpracně" na městské skládce. Jednou jsem ulovil za den tři lišky (únor), jednu ve dne, dvě v noci. Mám i další osobní rekord, věřím, že ho nepřekonám.

Koncem ledna roku 2000 jsem za dvacet minut minul také tři lišky na vzdálenost 40, 60 a 100 m. Čtvrtou už jsem pustil bez rány, bylo mi jasné, že musím svou remingtonku znovu nastřelit, i když jsem měl chuť ji spíš přerazit o strom. Předloni jsem si koupil v americkém obchodě posedový vak, měli tam vaky do -20 a do -40 stupňů za přibližně stejnou cenu. Prodavač, kterému neušel můj vnitřní boj, mě upozornil, abych si vzal raději ten první, v tom druhém mi bude moc horko. Z výstavy v Plzni jsem si přivezl chemický ohřívač chodidel, nohou, zápěstí, zad, zátylku - byly toho dvě plné tašky! Mám vyhřívané boty, speciální ponožky, alkalický ohřívač rukou. To podstatné mi však chybí: chuť a motivace. Ani jednou jsem se nepřinutil posadit se v noci do stohu. Přitom vzpomínám jaké to bylo vzrušující, chodíval jsem denně. Klepal jsem se v ovčím kožichu a v gumofilcákách, na kolena jsme si pod kalhoty dávali noviny. Nezničitelná dvojka z Iževska byla zaplacená třemi liščinami, léta mi věrně sloužila. Často byla zima jako v ruském filmu, ukládal jsem si, že nepůjdu domů dřív, než pojede šichťák autobus, potom jsem stanovil další termín, tím byl poslední noční vlak. Když se mi jednou povedl u stohu na liščí pár dvojstřel, rázem mi bylo teplo, i když jsem měl ruce zimou oteklé. Dávno u nás zrušili večerní autobusové spojení, totéž platí o vlaku. Čekám, kdy nám začnou konečně dávat lišky dobrou noc!
 Těm myslivcům, kteří nás vystřídají při mrazivém nočním čekání s vábničkou u úst přeji opravdu upřímné Lovu zdar!

Lovecké příběhy, na loveckých stezkách. Co víme ještě o lišce? Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců

Liščata
Myši i v těch nejlepších myších letech tvoří cca polovinu liščí stravy. I když jim myši nejvíc chutnají. Krom drobné lišky milují třeba žížaly, chrousty, kobylky, žáby, veškeré ptáky a jejich vajíčka. V číslech je to ročně 6-8 tisíc hlodavců, a 10 000 jedinců hmyzu na jednu lišku.

Jedno z lidových pořekadel říká, že spíše ovce vlka sní, než přelstíš lišku.  Je to velmi jednoduché, liška půjde vždy po spádu. Nutností je naprosto potichu přijít na štont, a v dobrém větru. Liška neuvěřitelně dobře slyší, sluch je její nejdůležitější smysl. Je prokázáno, že slyší i žížalu v podzemí - ten zvuk, který vydávají štětinky na těle žížaly při prodírání podzemními chodbičkami, navíc naprosto přesně lokalizuje místo, odkud zvuk přichází.

Proto i tiše se pohybujícího člověka dokáže uslyšet i na 100 m v tichu a bezvětří. Spády lišky jdou po zkušenostech poměrně přesně odhadnout, a pokud si nevíte rady, tak až na sněhu je určitě odhalíte. A nehledej ji jen v houštinách, tam jen když prší a fučí. Jinak spíše stařina, zarostlé meze, ostrůvky v polích, a to i velmi malé. Tam, kde nechodí lidi se liška rozvaluje i jen mezi kameny, toho krytu když je hezky moc nepotřebuje a má lepší přehled. Ty, co zaléhají v lese jsou v pěkném počasí na pasekách, málo zarostlých stráních a tak. Nory opravdu minimálně, spíše lišky, než lišáci, myslím si, že někteří lišáci krom kaňkování, velmi silných mrazů a vichřic na podzim do nory nevlezou.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců, 

II. Lov lišek šoulačkou a kmotřička liška na fotografii. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Kmotřička - liška
Lov lišek šoulačkou

Základem šoulačky na jakoukoli zvěř je zlaté pravidlo – uvidět zvěř jako první, dříve, než zvěř zjistí nás. Pro lovecký úspěch je nutné tomuto pravidlu podřídit úplně vše. Znalost terénu beru jako naprostou samozřejmost.

Vítr je hlavní parametr, který je ostatně to nejdůležitější prakticky při všech způsobech lovu. Silný vítr způsobí, že lišky obvykle neloví v otevřeném terénu, a větrná místa překonávají rychlým klusem do závětří, kde loví. Samozřejmě je ale vítr nejdůležitější proto, že nás liška pomocí větru navětří, což pro ni není problém i na stovky metrů.V místech, kde lišky očekáváme, je bezpodmínečně nutné dobrý vítr mít. Vynikající pomůckou v tomto směru je obyčejný dětský bublifuk. Bublinka se pohybuje vzduchem a je vidět mnohem déle, než kouř z cigarety či různé jiné, obvykle práškové přípravky. Obzvláště v členitém prostředí a nebo při velmi slabém větru nám dobře viditelná letící bublina ukáže všechny změny směru větru někdy i na desítky metrů. A funguje po celý rok.

Další, neméně důležitý předpoklad pro úspěšný lov šouláním je naprosto tichý pohyb honitbou. Lišky mají vynikající sluch, prakticky lze říci, že sluchem dokáže liška zachytit nebezpečí na největší vzdálenosti, na lovu je to velmi důležité, protože vítr si obvykle hlídáme, pak následuje čich a na posledním místě je zrak. Výzkumy prokázaly, že i když se člověk pohybuje tak tiše, že sám sebe neslyší, sluch lišky jej dokáže identifikovat až na vzdálenost do sto metrů. Proto jsou rána a večery, kdy je naprosté ticho a bezvětří, pro lov šoulačkou velmi obtížné a pokud se umíme pohybovat opravdu naprosto tiše, tak i fyzicky náročné a často je lépe čekat. Ne nadarmo se dříve budovaly a udržovaly šouláky, a ani dnes se bez nich v mnoha dobře vedených lesních honitbách neobejdou. Sám buduji a používám šouláky v určitých částech lesa či remízů pro velmi tichý pohyb krajem mlazin v místech s dobrým přehledem a s ohledem na převažující vítr.
 
V první řadě ale musí lovec začít u sebe. Lovecký oděv i obuv nesmí v žádném případě sebeméně šustit či vrzat. Vynikající je v tomto směru klasický hubertus. Jiné oděvy z nešustivé látky jsou také vhodné, velmi důležité je, aby neměly žádné potenciální zdroje hluku. Kryté knoflíky jsou nutností, jezdce a úchytky zipů musí být také nehlučné. Poměrně silné a ne příliš přirozené zvuky vydávají také suché zipy, samozřejmě jen při jejich rozepínání. Cinkající klíče v kapse mnozí už vůbec nevnímají, ale zvěř je uslyší i na značně velké vzdálenosti. Stejným nešvarem je zásoba nábojů volně v kapse. Dalekohled je výborný s pogumováním, zruční lovci si nepogumovaný dalekohled mohou vylepšit sami, osvědčil se i těsně přiléhající návlek z hubertusoviny, který je ale nutné nechat ušít. Na šoulačku je výborný i široký řemínek na dalekohledu, v mlze, dešti či sněžení se neobejdeme bez krytky okulárů. Také na zbrani nesmí nic vydávat jakékoli zvuky, ať je to rachotící zásobník, nebo hlučné přezky řemenu zbraně.
Zbraň musíme umět naprosto tiše, jednoduchým a plynulým pohybem sundat z ramene, proto se mi nejvíce osvědčil široký nepodšitý kožený řemen, který je výborný pro nošení a zároveň velmi dobře sklouzne z ramene při nutnosti plynulého, ale i rychlého sundání zbraně. Veškeré pomůcky, které s sebou nosíme na lov musíme nosit tak, aby nemohly způsobit hluk. Kdo je zvyklý nosit batoh, určitě si vybere batoh bez hlučných přezek a popruhů, zároveň vše, co nosí uvnitř je dobré mít v samostatných pouzdrech. Pokud batoh nepoužíváme, jsou různá pouzdra také nejjednodušším řešením, od náhradní munice až po malou kapesní baterku. Část výbavy, tu nejpoužívanější, je vhodné nosit v pouzdrech na opasku, a zbytek v pouzdrech v kapsách. Tím se s jistotou vyvarujeme jakýchkoli nechtěných zvuků, zrazujících zvěř.
Neocenitelnou pomůckou je kukla na obličej a rukavice. Zvěř vždy velmi dobře vnímá nekryté části těla, a to bývá právě obličej a ruce. Na tyto nekryté části obvykle reaguje odskočením, i když jsou bez pohybu. Proto na svých šoulačkách a čekaných používám rukavice a kuklu celoročně. Pro letní období je vhodná bavlněná kukla a velmi tenké kožené rukavice, pro zimní rukavice je třeba u látkových rukavic vybírat z těch, které mají úchopové části dlaní a prstů pošité protiskluzovým materiálem kvůli spolehlivému držení zbraně.

Pro šoulačku (i při lovu lišek čekáním na zemi) je také velmi důležité mít předem vše dobře nacvičeno. To znamená tak dobře, že sejmutí zbraně, zalícení, odjištění atd. dokážeme udělat vždy naprosto automaticky, plynule, bez zbytečných pohybů navíc a naprosto bezhlučně. Třeba jen sejmutí zbraně z ramene, zejména při použití módních řemenů s protiskluzovým povrchem, je někdy dosti nesnadná záležitost. Zrovna tak používání dalekohledu musí být naprosto bezproblémové. Navíc, je velmi důležité se naučit všechny pohyby rukou dělat před tělem (z pohledu zvěře ), nanejvýše těsně u těla. Lišky, jako ostatně veškerá zvěř, výborně vnímají každý pohyb. Velkou chybou bývá i hlučné odjištění zbraně, takže i to je nutné se předem dobře naučit, aby i při zvýšeném adrenalinu v těsné blízkosti zvěře pojistka necvakla a nebo je lépe si ji nechat upravit na bezhlučnou.
Při našoulání zvěře je podstatné neudělat žádný prudký pohyb. Při spatření lišky nesmíme prudce reagovat, je nutné zachovat naprostý klid bez jakéhokoli pohybu, vyhodnotit, co vlastně liška před námi dělá, jestli loví, či přetahuje na jiné místo. Zároveň je důležitá i naše pozice a vzdálenost k lišce. Při spatření lišky na kratší vzdálenosti nedoporučuji používat dalekohled, jsou to pohyby navíc, které se nemusí vyplatit. V těchto případech zvedáme pouze zbraň a lišku si přečteme, pokud je to nutné, přes optiku na zbrani. Záleží na lovcových zkušenostech, zda a jak rychle dokáže situaci vyhodnotit a následně správně zareagovat. Prvořadé je to, zda o nás zvěř již ví, nebo ne.
Pokud o nás liška ví, nebo se jí něco zdá podezřelé, tak starší zkušené kusy okamžitě odskakují, a pokud nezjistily bezpečně příčinu, tak se obvykle na široko zastaví a jistí zpět. Liška neumí to co třeba srnčí, které se zastaví tak, že k nám stojí obřitkem a ohlédne se, a proto se zastaví vždy na široko. Jak daleko se zastaví je závislé především na terénu – zastaví se vždy tak, aby dobře viděly k místu zrazení, a dále na světelných podmínkách, v šeru jsou vzdálenosti obvykle krátké. V té chvíli je dobré být již připraven k ráně.

U mladých nezkušených lišek do věku jednoho roku je časté, že zvědavě zkoumají příčinu vyrušení, a po uklidnění, pokud zůstaneme bez pohybu stát, pokračují v lovu.
Je důležité si neustále uvědomovat, že šoulačka není závod, a je špatné prošoulat kilometry honitby co nejrychleji. Jako začátečník jsem právě takto špatně kdysi šoulal. Dnes si pro vlastní šoulačku neplánuji úseky delší než asi 500, maximálně 1 000 metrů, a čas, v jakém zdolám tuto vzdálenost je obvykle 2 až 3 hodiny.
Pokud šouláme k lišce, kterou jsme objevili na větší vzdálenost, než je naše střelecká hranice, je dobré využít co nejvíce terén, ale zároveň je důležité udržet si optický kontakt. Toto pravidlo dodržuji na základě několika zkušeností, kdy se mi sice podařilo perfektně našoulat na místo, kde předtím liška byla, ale nemohl jsem ji najít, nevěděl jsem, jestli odešla a nebo je někde v prostoru přede mnou. Obvykle přede mnou byla, ale díky výbornému využívání terénu byla neviditelná, a často se najednou vynořila tak blízko, že jsem neměl šanci lovit. Lze se sice k lišce přiblížit i bez naprostého krytí na volné ploše, to ale vyžaduje maximální trpělivost, zároveň je ale dobré vědět, že pravděpodobný úspěch je tak na 30%.
 Základem při našoulání již zjištěné lišky je vidět její hlavu (to platí i u veškeré ostatní zvěře). Musíme mít neustále na paměti to, že liška má výrazně větší zorný úhel, než člověk a je velmi citlivá na jakýkoli sebemenší pohyb v jejím zorném poli. Proto také v dlouhém kabátu, ať v hubertusu či bílém dlouhém kabátu na sněhu šoulám k liškám snáz – nemohou vidět pohyb nohou. Hlavu tedy sledujeme proto, abychom věděli, kdy se máme hýbat. Nestačí, že je liška plně zaujatá lovem myší, podstatné je to, abychom se pohybovali ve chvílích, kdy je od nás odvrácena hlavou alespoň o 120°. Naprostou podmínkou je, aby nás liška při šoulání neuviděla proti horizontu. Reaguje pak i na nehybnou siluetu na velké vzdálenosti ( 400 - 500 m ) okamžitým odskočením do krytu. Pokud máme za sebou pozadí, se kterým dokážeme splynout a neděláme prudké pohyby, liška nás neuvidí, spíše nevnímá, i když jsme naprosto nekrytí. Nejen při šoulání k již objevené lišce, ale i při celé šoulačce je tedy lépe šoulat kolem kraje lesa, remízků, mezí a využít v otevřeném nezarostlém terénu úvozové cesty, suché strouhy a podobně. Tato místa také rády využívají samy lišky k přesunům v rámci teritoria mezi lovišti.
Vědět jak šoulat nám ale nestačí, je nutné vědět i kdy a kde.
Celoročně je šoulání velmi účinné okolo hlavních spádů, v blízkosti denních zálehů a na lovištích.
Nejlepší doba na šoulání při lovu lišek je ráno po rozednění a následující hodinu. Není to proto, že by ráno bylo na lov lišek lepší, než večer, ale proto, že světla přibývá a liška je zvěř malá, ostatně noční šoulačka na lišky je velmi obtížná, pokud není sníh a měsíc, tak je úlovek na noční šoulačce spíše dílem náhody. Ráno vyrážím na šoulačku vždy až za takového světla, že jsem schopen lišku spatřit na vzdálenost asi 300 m. To je velmi důležité, nemá cenu pokoušet se šoulat za špatné viditelnosti, ať už ráno, nebo večer, protože liška nás svými smysly obvykle odhalí dříve, než ji uvidíme. A opakovaně zrazená i mladá liška se stává mimořádně opatrnou a začne vycházet na lov a zatahovat z lovu pouze v noci.
Hodina po rozednění neplatí za jasných mrazivých dnů v únoru a březnu, kdy je tato doba asi tři hodiny po rozednění, pak teprve lišky zaléhají ke krátkému odpočinku a je možné na ně opět šoulat od jedenácti hodin až do druhé hodiny odpolední, kdy se na loukách a pastvinách věnují lovu myší.

Ranní šoulačky v loukách v zimě jsou výborné ať už sníh je či není, a zejména s končícím kaňkováním se aktivita lišek výrazně zvýší a zejména lišáci loví často i v dopoledních hodinách. Období kaňkování od konce roku, kdy začínají staří lišáci aktivně hledat kaňkujicí lišky až do konce února, kdy kaňkování končí dává vysokou šanci potkávat a lovit hledající lišáky v průběhu celého dne, zejména v místech, kde jsou spády mezi místy porostlými rákosím, mezi norami a na hlavních spádech v loukách, po kterých se lišáci přemisťují mezi místy denního odpočinku lišek.
Velmi dobrá je šoulačka v pozdním odpoledni za deště v jarním a letním období, zejména jarní přeháňkové deště jsou naprosto ideální nejen proto, že v nich lišky velmi rády loví, ale zároveň naše šoulání liška neuslyší tak snadno.
Večerní šoulačka by ale měla být obvykle zaměřena na došoulání na místo, kde budeme na lišky čekat. S ubývajícím světlem se rychle zvyšuje pravděpodobnost přehlédnutí lišky a její následné zrazení, proto je lépe po západu slunce čekat na místě poblíž spádu.
Večer lišky, a zejména lišáci, vychází na lov často velmi brzy, a pokud nejsou opakovaně zrazovány, ať už myslivci, turisty či zemědělci, lze se s nimi setkat v průběhu celého roku už hodinu před západem slunce.
Při šoulačce musíme samozřejmě respektovat ostatní zvěř, zejména spárkatou a nezrazovat ji. Nejen, že to není správné z hlediska toho, jak se má myslivec v honitbě chovat, ale právě při lovu lišek je nutné si uvědomovat, že lišky jsou velmi vnímavé na zrazenou spárkatou zvěř a při spatření jakékoli odskakující spárkaté okamžitě reagují rychlým útěkem do krytu.
Přesná střelba je velmi důležitou součástí tohoto lovu, a protože se pohybujeme v různém terénu, nemůžeme spoléhat na přírodní opory pro střelbu. Nezbytnou pomůckou je střelecká hůl nebo stabilní trojnožka.
Lov lišek šoulačkou je velmi náročný nejen fyzicky, ale vyžaduje velké sebeovládání, znalost liščích zvyků, chování, výborný zrak a schopnost lišky najít. Není to něco, co jde velmi rychle naučit a propracovat se k dobrému šoulání vyžaduje čas. Znám mnoho myslivců, kteří velmi rádi a často šoulají, ale v jejich pojetí je to jen normální procházka honitbou se zbraní na rameni, u jiných zase spíše ozbrojená turistika, protože počet kilometrů po každé návštěvě honitby je někdy až úctyhodný. Jejich lovecké výsledky tomu odpovídají. Šoulačka, ta dobře provedená je ale jiná, prošoulám relativně malý úsek honitby, jsem v kontaktu se zvěří a zároveň s jejími pobytovými znaky. Tak detailní přehled o dění v honitbě nám jiné způsoby lovu neumožní, nebo jen omezeně.

Pokračování....

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

-figi-

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

Příroda a myslivost Fotografie z myslivosti Lovecké příběhy Černá zvěř Myslivecké fotografie Myslivecká videa Myslivecká zábava Způsoby lovu a historie Ptáci Příroda Srnčí zvěř Zvěřina a kuchyně myslivce lov Lovecké stezky Myslivecké tradice Černá zvěř - bachyně Lovy fotoaparátem Srnec Liška Názory myslivců Drobná zvěř Lovy srnčí zvěře Kuriozity Jelen (Red Deer) Lovy černé zvěře Lovecké zbraně Sele prasete divokého Zvěř v zimě Čekaná Humor o myslivosti Úspěšný lov Les Lov ve svobodném světě #Lovecké stezky Střelectví Honili myslivci Ze života černé zvěře Mateřství a péče o potomstvo Jelení říje Lovu zdar! Instinkty a pudy Jak na to? Příroda a lidé Vysoká zvěř Zima a hlad v lese Černá zvěř - kňour Trofeje Zvěřinové recepty Ženy a myslivost Hunting Rifles Daněk Pravidla lovu srnčí zvěře Srnče aktivity radosti a milování života Myslivec a zvuky v přírodě Bažant Myslivci a konfliktní situace Myslivecké ráno Krmeliště černé zvěře-kamery Kulovnice Přírodní fantazie Žít ve svobodě Doby lovu zvěře Nastřelení lovecké zbraně Optika Srnčí říje Vábení Zákony a předpisy o myslivosti #Srnčí zvěř Jaro Myslivecké písničky Otázky z myslivosti Sociální sítě Čas lásek jelenů Divočák Jelen Pes přítel myslivce Srnec v červnu Muflon Naháňky Společné lovy Zajíc Dalekohledy Diana bohyně lovu Historie Lovecký pes Puškohledy South Africa Chrutí černé zvěře Dravci Krmelec Lovecké brokovnice Myslivcův sen Naše domovy a chalupy Pranostiky a příroda Vtipy Lovecká optika Radost a uspokojení Erika Heligonky Myslivecká mluva Myslivecká zařízení Obory a zvěř Zpracování zvěřiny Bowhunting (lovecká lukostřelba) Happy Days Krmítko Poslední hon Vnadiště #Lovecké právo Houby Idiots With Guns Myslivecké léto Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Namlouvání Pernatá zvěř Poslední leč Sojka obecná Stalo se Zacházení se zbraní deer rut Kachna Kachna divoká Kančí gulášek Koroptev Lovecké štěstí Myslivecké pověsti Na lovu muflonů Orel na hnízdě Reklama a lov Rytíři lesů Srnec Škůdník Tombola Veverky Vysoká Čištění zbraně Aport Dančí zvěř Dřevo a teplo Halali Hirsch-König des Waldes Husa divoká Jak zajíc přelstil líného hajného Krahujec obecný Kritické myšlení Krmeliště pro vysokou Kynologie Laně Lovecké zátiší Lovy lukem a šípem Myslivecký ples Myslivost a Michaela Once Upon a Time in The West Pasování Pohádka O chytré kmotře lišce Pytláci Příroda a zdraví Shozy Webové kamery Zvěřinový guláš broková kozlice Škodná Bažant pečený Co budeme vařit dnes? Holub hřivnáč Kančí kýta na víně Lovecké signály Mannlicher Schönauer kulovnice Milování světu vládne Montáže Raffle ball hunting Srnec jako ze zlata Stádo tlupa rudl Tetřev hlušec Verše myslivce Zubři Zvěřina Zůstal v ohni broková dvojka sv. Hubert #Kančí steaky 1 milion čtenářů Cazando con Arco Chov zvěře Dívka s liškou Evropská Unie Golden Eagle Jelení guláš Kuna lesní Lankasterka Lesník Lion (Lev) Liška Eliška Lucky deer Láska Markazíni Podzim Polesí Strzalowo Psychopati Red Deer Cam Roček Siga Skupinový život Sokolnictví Straka obecná Volavka popelavá Zvěřinová paštika Záchranná stanice hamerles Amerika Cesty Chile Atacama Drozd kvíčala Hejkalové Jagd Jelení kýta Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kalendárium Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Krkavec velký Kukačka obecná Káně lesní Kňour útočí Lesnická škola Lesní plody Lončák Los (Elk) Makov Malorážka Mauser M98 Moose Hunting Nástřel Odchyt pernaté Ornitologie PF Památka myslivce Pečená kachnička Pečené prasátko Pohádka stromů Polák chocholačka Posed Poslední hryz Rychlý srnec Skupinka jelenů různého věku Slanisko Sokol stěhovavý Sovy Srnčí guláš po myslivecku Strzalowo Svíčková Synantropie Teritorium VORAŘI Wildlife Zahrady Zdraví Zeiss Zimní oblečení a obutí Zvěř a počasí Újeď Čáp bílý Šoulačka Šípková omáčka ke zvěřině #Daněk #Waldemar Matuška #Černá zvěř - bachyně Aglomerace Anatomie jelena Berneška Borrelióza Borůvky Brenneke Chukar Partridge Datel černý Double Rifle Dudek chocholatý Filip Gepard Gorilla Hořící špalek Hájovna U pěti buků Investiční zlaté mince Jaguar Jahody Jelen útočí Kalous ušatý Kančí kýta na smetaně Kančí se šípkovou Kaňkování Klíště obecné Krmeliště černé zvěře Krteček Kulový dvoják Kvakoš noční Křepelka polní Labuť Lama Lasice hranostaj Ledňáček Lovy na černou v Maďarsku Mauser M03 Medicina Medvěd Minutkový srnčí guláš Miška Na stojáka Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Orel bělohlavý Osudový srnec Pamětní mince Paul Mauser Polesí Strzalowo Polsko Potápka chocholatá Páření Čmelák královna Ruger’s M77 RSI Rys ostrovid SWAROVSKI Sauer 101 Skřivan Slivovice Sluka lesní Slunce Sršeň obecná Stehlíci a ledoví muži Strakapoud velký Strašidla Svišť Swedisch Fire Torch Sýkorky Tetřívek obecný Tom Miranda Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Upíři Velikonoční sekaná Vlha pestrá Vodouš šedý Vydra Vytápění chalupy Welshspringerspaniel Woodcock Hunting Zlato a šperky Zoologie Zvěř živě Čejka Červenka obecná Čiplenka Čmelák Špičák Švestky Ťuhýk Životní srnec

Vybraný příspěvek

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,  poloplášťová střela RWS 3,24g Zdařilá fotografie a takové se často nevidí. Někom...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...