Zobrazují se příspěvky se štítkemHonili myslivci. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemHonili myslivci. Zobrazit všechny příspěvky

LOVY ČERNÉ ZVĚŘE V LESE. Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Honili myslivci, Vnadiště, Naháňky

Lov na kraji lesa

Stavy černé zvěře snižovat hlavně v lese!


Hlavní příčiny jsou:
1. Lov selat v období před naháňkami je v lesních honitbách minimální a naprosto nedostačující. Zvěř je tam v klidu.

2. Lovu se nevěnuje náležitá pozornost, lov není dostatečně razantní, zvěř má v lesních honitbách absolutní klid.

3. Některé lesní honitby jsou tak málo lovecky obhospodařovány, až se z nich staly klidové zóny pro černou zvěř.

4. Lov černé zvěře v polích je díky neustále narůstajícímu podílu kukuřic, řepky a ostatních technických plodin velice obtížný.


Jako řešení se proto nabízí:
1. Od ledna do června důsledně vnadit černou zvěř v lese, na vnadištích intenzivně lovit a lovcům vyplácet prémii za každé prokazatelně ulovené sele.

2. Zásadně nekrmit ani nevnadit černou na hranic pole – les.

3. Nevytvářet žádné klidové zóny pro černou zvěř!

4. Neprovádět tak zvaný intervalový lov – lovit neustále!

5. Škody způsobené černou zvěří rozdělit na všechny honitby v oblasti.

6. Lze jen doporučit dobře organizované naháňky se slíděním prováděné na velké ploše, a to i při zapojení více menších honiteb.

7. Na společných lovech nepovolovat lov vedoucích a starých bachyní. Staré bachyně lovit pouze při individuálním lovu.



Podle DJZ 11/2012 (Dietrich Krill) přeložil a upravil: Petr ZIEGROSSER

Divočák, Honili myslivci, Humor o myslivosti, Myslivci a konfliktní situace. Nemohu střílet mimo svoji honitbu. To by mi musel někdo dát zvláštní výjimku. Jinak to nepůjde.

Divočák v bazénu

„Mami, tati, vstávejte. V bazénu je prasátko.“


Těmito neuvěřitelnými slovy to vlastně všechno začalo. Malý klučina cloumal otcovým palcem u nohy vyčuhujícím zpod pokrývky a zároveň se snažil probudit i svou mámu. Zprvu oba rodiče nechápali, co se děje. Viděl snad Petřík něco takového v ranním vysílání pro děti? Nebo má jenom bujnou fantazii?

Rozespale svou ratolest požádali, aby svá slova zopakoval. Ani nemusel. Divočák se totiž ozval sám a bylo ho pořádně slyšet.
„Dobrý den, prosím vás, v bazénu nám pobíhá divočák a nemůže se dostat ven. Mohli byste přijet?“
Byla sobota osm ráno, když hlava rodiny zavolala na policii. Za půl hodiny přijeli dva strážníci. Seznámili se s daným problémem, řádně podumali, načež se oba bezmocně podrbali na čele. S něčím takovým se ještě nikdy nesetkali a moc si s tím nevěděli rady. Mají snad vlézt dovnitř a utkat se s kňourem tváří v tvář? Nebo ho rovnou zastřelit? Ostatně, ani jejich přímý nadřízený jim přes vysílačku neporadil, že se prý někde optá.

„Máme vyčkat pokynů velitele. Buďte trpěliví.“
Menší, asi padesátikilový, divočák byl s narůstajícím časem stále nervóznější. Zuřivě pobíhal po dně vypuštěného bazénu a ryjem útočil na plastové stěny, přičemž vydával vzteklé nasupené zvuky. Není divu, že nikdo z přítomných neměl odvahu hrát si na Bivoje. A pak konečně přišel vysílačkou pokyn, který strážníci tlumočili nešťastné rodince...

„Jen tak zastřelit ho nemůžeme. Máme se tedy obrátit na hasiče, případně na veterináře.“
Požárníci sice přijeli v plné zbroji, ale rovněž nevěděli, co si mají počít. Přece toho nebohého štětináče neutopí v proudu studené vody? Nakonec se vytasili s nápadem chytit ho do sítě. Akce však skončila fiaskem. Prostor bazénu byl příliš velký, divočák maximálně bojovný i nečekaně mrštný a síť zoufale malá i vetchá. Rychle se jim potrhala.

„Co se dá dělat. Musíme zavolat veterináře. Kdo jiný by měl zasáhnout, když ne oni?“
A tak přijeli zvířecí doktoři. Jenže ouha, nepřivezli s sebou pušku na uspávací šipky, neboť ji prý momentálně nemají. Měli pouze ústní foukačku, ale s tou si na kňoura nepřišli. Blížilo se poledne a na zahradě domu to vypadalo jako na nějaké předvolební manifestaci. Naštvaná rodinka, zvědaví sousedé, veterináři, strážníci, hasiči... A na cestě specialisté ze záchranné stanice živočichů. Ale ani ti nepomohli.
„To je nedorozumění. My zasahujeme u poraněných zvířat. A tomu praseti nic není. Je pouze vystresované z vás všech. Nemůžeme ho jen tak utratit.“
Sebrali se a odjeli pryč. Vzápětí si někdo z přítomných vzpomněl, že v blízké vesnici bydlí myslivec. Hned pro něj vyrazili autem a za chvíli ho přivezli. Vzal si s sebou brokovnici a možná byl i plný odhodlání pomoci, ovšem pak se mu to rozleželo v hlavě a vyvstal další problém.
„Víte, já vlastně nemohu střílet mimo svoji honitbu. To by mi musel někdo dát zvláštní výjimku. Jinak to nepůjde.“

A tak se narychlo sháněl vedoucí místního mysliveckého sdružení. Ten nebyl doma, ale našli ho u piva v hospodě. Jenže také on si netroufal rozlousknout tuto „prekérní“ záležitost a alibisticky se odvolával na starostu obecního úřadu. Když on řekne ano, potom tedy dá k odstřelu souhlas.
„No dobře hoši, střelte ho! A pokud se po mně budou vozit ochranáři a bude z toho malér, tak si sežeňte nového starostu.“

Skoro se už stmívalo, když padl jeden přesný výstřel. Divočák zůstal v ohni, všichni se spokojeně rozešli do svých domovů a rodinka si mohla po dlouhém martyriu zhluboka oddychnout. Jen ten malý klučina to oplakal. Na prasátko si již zvykl a chtěl se o něj starat. Dokonce by na léto obětoval i svůj tolik oblíbený bazén.

Eduard Svítivý a Petr Slaba

NÁŘEK SRNČÁTEK. Kdo neslyšel srnčí nářek a nemusel ho ukončit ten to nikdy nepochopí I přes velkou snahu a úsilí jsme na louce přišli o jedno sotva třídenní srnče ze dvojčat, které tam srna měla. Srnče, Srnčí zvěř, Stalo se.

Nářek srnčátek
Srnče před senosečí čeká na matku v úkrytu


Dnešní den u nás probíhala senoseč na zhruba dvaceti hektarech/ ještě nás jich čeká asi sto/. Soukromý zemědělec nám dal včas vědět, abychom mohl...i udělat co možná nejlepší opatření na záchranu mláďat zvěře a tak jsme včera v podvečer celou lokalitu prošli s kolegy myslivci a dobrovolníky, kteří dorazili z Mělníka a z okolí Dubé. Umístili jsme akustické plašiče a udělali jsme vše co šlo, aby si srny odvedly svá mláďata do krytu lesa. Ráno jsme se s Martinem, zemědělcem, který louky obhospodařuje domluvili kde začne sekat a jak budeme postupovat, aby došlo k co nejmenším ztrátám. Vyzval jsem ještě po fc lidi z řad dobrovolníků, aby nám přišli pomoci. Ráno dorazili jen myslivci členové našeho spolku všichni již důchodového věku. I přes naší velkou snahu a úsilí jsme na první menší louce přišli o jedno sotva třídenní srnče ze dvojčat, které tam srna měla. Druhé, které leželo na jiném místě se mi naštěstí podařilo najít a vynést do bezpečí. Na druhé louce jsme den předtím jedno malé srnče lokalizovali a to se nám i dnes podařilo s kolegy najít.

V dopoledním úmorném vedru jsme prošli kolem dvanácti hektarů a pak už chlapi opravdu všichni důchodového věku nemohli. Takže odpoledne jsem na zbytek luk jel už sám se synem Zdendou. Naštěstí další část luk byla pečlivě projitá již den před tím a tak vše vypadalo již dobře….když jsme se Zdendou procházeli pásem kopretin uslyšel jsem z dáli kde jel traktor a dosekával již jen takový malý kus předchozí části louky, srnčí zoufalé pískání….proč sakra já, proč zrovna já musím vždy být u téhle situace, blesklo mi krutě hlavou. Utíkali jsme tam a viděli srnu jak zoufale pobíhá kolem naříkajícího srnčete, které se už nemohlo na své useknuté běhy postavit, hrozný zážitek, hrozný a ještě jednou hrozný a hrozný co musím i následně udělat, Zdenda rychle hledá společně s traktoristou, kterého jsme zastavili ve zbytku neposekané trávy jestli tam není druhé, já mezitím musím odehnat srnu, která kolem mláděte pobíhá a potom rychle doběhnout k tomu naříkajícímu mrňouskovi, pokleknout a co nejrychleji mu nožem ukončit trápení….

Kdo neslyšel srnčí nářek a nemusel ho ukončit ten to nikdy nepochopí a nikdy nepochopí co to dělá se mnou tam uvnitř.

Jsem myslivec zvěř i lovím, mnozí lidé mě za to odsuzují, dokonce mě i mé kolegy pomlouvají, kvůli aktivitě při záchraně mláďat častokrát to opravdu zamrzí a bolí, ale tohle bych nikdy nepřál ani těm co tak mluví, to aby každý rok museli zažít to samé co zažívám o senosečích já, nikdy nebudu vůči tomu imunní, nikdy se nebudu stydět za slzy a bolest jakou při tom cítím a vždy se budu snažit, dokud budu mít síly, dělat vše pro to, abych takovýchto zážitků měl co nejmíň…..přišli jsme dnes o dvě srnčata, dvě jsme zachránili a vynesli, další si srny odvedli do bezpečí po včerejším zneklidňování, ještě v sedm hodin jsme ze Zdendou a naším nejstrarším členem Pepou v dešti , umisťovali akustické plašiče na další louku, která se má zítra sekat….byl jsem celý den na loukách a snažil se pomoci, pomoci těm kteří se nemohou bránit. Pomoci proto, aby o senosečích nebyl slyšet už nářek srnčátek.

Děkuji moc zemědělci Martinovi, že včas dává vědět a umíme spolu mít společnou řeč, děkuji všem myslivcům, dobrovolníkům , kteří při dnešní senoseči i včerejší prevenci pomáhali a třebas dnes další smutný zážitek tak věřím, že to bude jen lepší a věřím, že jsme naší mysliveckou kampaní otevřeli tisícům lidem oči.

Jmenuji se Petr Slaba a jsem myslivec

#Srnče, Srnčí zvěř, Stalo se, Záchranná stanice, Myslivci a konfliktní situace, Honili myslivci, Lovecký pes, 

II. Lov lišek šoulačkou a kmotřička liška na fotografii. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Kmotřička - liška
Lov lišek šoulačkou

Základem šoulačky na jakoukoli zvěř je zlaté pravidlo – uvidět zvěř jako první, dříve, než zvěř zjistí nás. Pro lovecký úspěch je nutné tomuto pravidlu podřídit úplně vše. Znalost terénu beru jako naprostou samozřejmost.

Vítr je hlavní parametr, který je ostatně to nejdůležitější prakticky při všech způsobech lovu. Silný vítr způsobí, že lišky obvykle neloví v otevřeném terénu, a větrná místa překonávají rychlým klusem do závětří, kde loví. Samozřejmě je ale vítr nejdůležitější proto, že nás liška pomocí větru navětří, což pro ni není problém i na stovky metrů.V místech, kde lišky očekáváme, je bezpodmínečně nutné dobrý vítr mít. Vynikající pomůckou v tomto směru je obyčejný dětský bublifuk. Bublinka se pohybuje vzduchem a je vidět mnohem déle, než kouř z cigarety či různé jiné, obvykle práškové přípravky. Obzvláště v členitém prostředí a nebo při velmi slabém větru nám dobře viditelná letící bublina ukáže všechny změny směru větru někdy i na desítky metrů. A funguje po celý rok.

Další, neméně důležitý předpoklad pro úspěšný lov šouláním je naprosto tichý pohyb honitbou. Lišky mají vynikající sluch, prakticky lze říci, že sluchem dokáže liška zachytit nebezpečí na největší vzdálenosti, na lovu je to velmi důležité, protože vítr si obvykle hlídáme, pak následuje čich a na posledním místě je zrak. Výzkumy prokázaly, že i když se člověk pohybuje tak tiše, že sám sebe neslyší, sluch lišky jej dokáže identifikovat až na vzdálenost do sto metrů. Proto jsou rána a večery, kdy je naprosté ticho a bezvětří, pro lov šoulačkou velmi obtížné a pokud se umíme pohybovat opravdu naprosto tiše, tak i fyzicky náročné a často je lépe čekat. Ne nadarmo se dříve budovaly a udržovaly šouláky, a ani dnes se bez nich v mnoha dobře vedených lesních honitbách neobejdou. Sám buduji a používám šouláky v určitých částech lesa či remízů pro velmi tichý pohyb krajem mlazin v místech s dobrým přehledem a s ohledem na převažující vítr.
 
V první řadě ale musí lovec začít u sebe. Lovecký oděv i obuv nesmí v žádném případě sebeméně šustit či vrzat. Vynikající je v tomto směru klasický hubertus. Jiné oděvy z nešustivé látky jsou také vhodné, velmi důležité je, aby neměly žádné potenciální zdroje hluku. Kryté knoflíky jsou nutností, jezdce a úchytky zipů musí být také nehlučné. Poměrně silné a ne příliš přirozené zvuky vydávají také suché zipy, samozřejmě jen při jejich rozepínání. Cinkající klíče v kapse mnozí už vůbec nevnímají, ale zvěř je uslyší i na značně velké vzdálenosti. Stejným nešvarem je zásoba nábojů volně v kapse. Dalekohled je výborný s pogumováním, zruční lovci si nepogumovaný dalekohled mohou vylepšit sami, osvědčil se i těsně přiléhající návlek z hubertusoviny, který je ale nutné nechat ušít. Na šoulačku je výborný i široký řemínek na dalekohledu, v mlze, dešti či sněžení se neobejdeme bez krytky okulárů. Také na zbrani nesmí nic vydávat jakékoli zvuky, ať je to rachotící zásobník, nebo hlučné přezky řemenu zbraně.
Zbraň musíme umět naprosto tiše, jednoduchým a plynulým pohybem sundat z ramene, proto se mi nejvíce osvědčil široký nepodšitý kožený řemen, který je výborný pro nošení a zároveň velmi dobře sklouzne z ramene při nutnosti plynulého, ale i rychlého sundání zbraně. Veškeré pomůcky, které s sebou nosíme na lov musíme nosit tak, aby nemohly způsobit hluk. Kdo je zvyklý nosit batoh, určitě si vybere batoh bez hlučných přezek a popruhů, zároveň vše, co nosí uvnitř je dobré mít v samostatných pouzdrech. Pokud batoh nepoužíváme, jsou různá pouzdra také nejjednodušším řešením, od náhradní munice až po malou kapesní baterku. Část výbavy, tu nejpoužívanější, je vhodné nosit v pouzdrech na opasku, a zbytek v pouzdrech v kapsách. Tím se s jistotou vyvarujeme jakýchkoli nechtěných zvuků, zrazujících zvěř.
Neocenitelnou pomůckou je kukla na obličej a rukavice. Zvěř vždy velmi dobře vnímá nekryté části těla, a to bývá právě obličej a ruce. Na tyto nekryté části obvykle reaguje odskočením, i když jsou bez pohybu. Proto na svých šoulačkách a čekaných používám rukavice a kuklu celoročně. Pro letní období je vhodná bavlněná kukla a velmi tenké kožené rukavice, pro zimní rukavice je třeba u látkových rukavic vybírat z těch, které mají úchopové části dlaní a prstů pošité protiskluzovým materiálem kvůli spolehlivému držení zbraně.

Pro šoulačku (i při lovu lišek čekáním na zemi) je také velmi důležité mít předem vše dobře nacvičeno. To znamená tak dobře, že sejmutí zbraně, zalícení, odjištění atd. dokážeme udělat vždy naprosto automaticky, plynule, bez zbytečných pohybů navíc a naprosto bezhlučně. Třeba jen sejmutí zbraně z ramene, zejména při použití módních řemenů s protiskluzovým povrchem, je někdy dosti nesnadná záležitost. Zrovna tak používání dalekohledu musí být naprosto bezproblémové. Navíc, je velmi důležité se naučit všechny pohyby rukou dělat před tělem (z pohledu zvěře ), nanejvýše těsně u těla. Lišky, jako ostatně veškerá zvěř, výborně vnímají každý pohyb. Velkou chybou bývá i hlučné odjištění zbraně, takže i to je nutné se předem dobře naučit, aby i při zvýšeném adrenalinu v těsné blízkosti zvěře pojistka necvakla a nebo je lépe si ji nechat upravit na bezhlučnou.
Při našoulání zvěře je podstatné neudělat žádný prudký pohyb. Při spatření lišky nesmíme prudce reagovat, je nutné zachovat naprostý klid bez jakéhokoli pohybu, vyhodnotit, co vlastně liška před námi dělá, jestli loví, či přetahuje na jiné místo. Zároveň je důležitá i naše pozice a vzdálenost k lišce. Při spatření lišky na kratší vzdálenosti nedoporučuji používat dalekohled, jsou to pohyby navíc, které se nemusí vyplatit. V těchto případech zvedáme pouze zbraň a lišku si přečteme, pokud je to nutné, přes optiku na zbrani. Záleží na lovcových zkušenostech, zda a jak rychle dokáže situaci vyhodnotit a následně správně zareagovat. Prvořadé je to, zda o nás zvěř již ví, nebo ne.
Pokud o nás liška ví, nebo se jí něco zdá podezřelé, tak starší zkušené kusy okamžitě odskakují, a pokud nezjistily bezpečně příčinu, tak se obvykle na široko zastaví a jistí zpět. Liška neumí to co třeba srnčí, které se zastaví tak, že k nám stojí obřitkem a ohlédne se, a proto se zastaví vždy na široko. Jak daleko se zastaví je závislé především na terénu – zastaví se vždy tak, aby dobře viděly k místu zrazení, a dále na světelných podmínkách, v šeru jsou vzdálenosti obvykle krátké. V té chvíli je dobré být již připraven k ráně.

U mladých nezkušených lišek do věku jednoho roku je časté, že zvědavě zkoumají příčinu vyrušení, a po uklidnění, pokud zůstaneme bez pohybu stát, pokračují v lovu.
Je důležité si neustále uvědomovat, že šoulačka není závod, a je špatné prošoulat kilometry honitby co nejrychleji. Jako začátečník jsem právě takto špatně kdysi šoulal. Dnes si pro vlastní šoulačku neplánuji úseky delší než asi 500, maximálně 1 000 metrů, a čas, v jakém zdolám tuto vzdálenost je obvykle 2 až 3 hodiny.
Pokud šouláme k lišce, kterou jsme objevili na větší vzdálenost, než je naše střelecká hranice, je dobré využít co nejvíce terén, ale zároveň je důležité udržet si optický kontakt. Toto pravidlo dodržuji na základě několika zkušeností, kdy se mi sice podařilo perfektně našoulat na místo, kde předtím liška byla, ale nemohl jsem ji najít, nevěděl jsem, jestli odešla a nebo je někde v prostoru přede mnou. Obvykle přede mnou byla, ale díky výbornému využívání terénu byla neviditelná, a často se najednou vynořila tak blízko, že jsem neměl šanci lovit. Lze se sice k lišce přiblížit i bez naprostého krytí na volné ploše, to ale vyžaduje maximální trpělivost, zároveň je ale dobré vědět, že pravděpodobný úspěch je tak na 30%.
 Základem při našoulání již zjištěné lišky je vidět její hlavu (to platí i u veškeré ostatní zvěře). Musíme mít neustále na paměti to, že liška má výrazně větší zorný úhel, než člověk a je velmi citlivá na jakýkoli sebemenší pohyb v jejím zorném poli. Proto také v dlouhém kabátu, ať v hubertusu či bílém dlouhém kabátu na sněhu šoulám k liškám snáz – nemohou vidět pohyb nohou. Hlavu tedy sledujeme proto, abychom věděli, kdy se máme hýbat. Nestačí, že je liška plně zaujatá lovem myší, podstatné je to, abychom se pohybovali ve chvílích, kdy je od nás odvrácena hlavou alespoň o 120°. Naprostou podmínkou je, aby nás liška při šoulání neuviděla proti horizontu. Reaguje pak i na nehybnou siluetu na velké vzdálenosti ( 400 - 500 m ) okamžitým odskočením do krytu. Pokud máme za sebou pozadí, se kterým dokážeme splynout a neděláme prudké pohyby, liška nás neuvidí, spíše nevnímá, i když jsme naprosto nekrytí. Nejen při šoulání k již objevené lišce, ale i při celé šoulačce je tedy lépe šoulat kolem kraje lesa, remízků, mezí a využít v otevřeném nezarostlém terénu úvozové cesty, suché strouhy a podobně. Tato místa také rády využívají samy lišky k přesunům v rámci teritoria mezi lovišti.
Vědět jak šoulat nám ale nestačí, je nutné vědět i kdy a kde.
Celoročně je šoulání velmi účinné okolo hlavních spádů, v blízkosti denních zálehů a na lovištích.
Nejlepší doba na šoulání při lovu lišek je ráno po rozednění a následující hodinu. Není to proto, že by ráno bylo na lov lišek lepší, než večer, ale proto, že světla přibývá a liška je zvěř malá, ostatně noční šoulačka na lišky je velmi obtížná, pokud není sníh a měsíc, tak je úlovek na noční šoulačce spíše dílem náhody. Ráno vyrážím na šoulačku vždy až za takového světla, že jsem schopen lišku spatřit na vzdálenost asi 300 m. To je velmi důležité, nemá cenu pokoušet se šoulat za špatné viditelnosti, ať už ráno, nebo večer, protože liška nás svými smysly obvykle odhalí dříve, než ji uvidíme. A opakovaně zrazená i mladá liška se stává mimořádně opatrnou a začne vycházet na lov a zatahovat z lovu pouze v noci.
Hodina po rozednění neplatí za jasných mrazivých dnů v únoru a březnu, kdy je tato doba asi tři hodiny po rozednění, pak teprve lišky zaléhají ke krátkému odpočinku a je možné na ně opět šoulat od jedenácti hodin až do druhé hodiny odpolední, kdy se na loukách a pastvinách věnují lovu myší.

Ranní šoulačky v loukách v zimě jsou výborné ať už sníh je či není, a zejména s končícím kaňkováním se aktivita lišek výrazně zvýší a zejména lišáci loví často i v dopoledních hodinách. Období kaňkování od konce roku, kdy začínají staří lišáci aktivně hledat kaňkujicí lišky až do konce února, kdy kaňkování končí dává vysokou šanci potkávat a lovit hledající lišáky v průběhu celého dne, zejména v místech, kde jsou spády mezi místy porostlými rákosím, mezi norami a na hlavních spádech v loukách, po kterých se lišáci přemisťují mezi místy denního odpočinku lišek.
Velmi dobrá je šoulačka v pozdním odpoledni za deště v jarním a letním období, zejména jarní přeháňkové deště jsou naprosto ideální nejen proto, že v nich lišky velmi rády loví, ale zároveň naše šoulání liška neuslyší tak snadno.
Večerní šoulačka by ale měla být obvykle zaměřena na došoulání na místo, kde budeme na lišky čekat. S ubývajícím světlem se rychle zvyšuje pravděpodobnost přehlédnutí lišky a její následné zrazení, proto je lépe po západu slunce čekat na místě poblíž spádu.
Večer lišky, a zejména lišáci, vychází na lov často velmi brzy, a pokud nejsou opakovaně zrazovány, ať už myslivci, turisty či zemědělci, lze se s nimi setkat v průběhu celého roku už hodinu před západem slunce.
Při šoulačce musíme samozřejmě respektovat ostatní zvěř, zejména spárkatou a nezrazovat ji. Nejen, že to není správné z hlediska toho, jak se má myslivec v honitbě chovat, ale právě při lovu lišek je nutné si uvědomovat, že lišky jsou velmi vnímavé na zrazenou spárkatou zvěř a při spatření jakékoli odskakující spárkaté okamžitě reagují rychlým útěkem do krytu.
Přesná střelba je velmi důležitou součástí tohoto lovu, a protože se pohybujeme v různém terénu, nemůžeme spoléhat na přírodní opory pro střelbu. Nezbytnou pomůckou je střelecká hůl nebo stabilní trojnožka.
Lov lišek šoulačkou je velmi náročný nejen fyzicky, ale vyžaduje velké sebeovládání, znalost liščích zvyků, chování, výborný zrak a schopnost lišky najít. Není to něco, co jde velmi rychle naučit a propracovat se k dobrému šoulání vyžaduje čas. Znám mnoho myslivců, kteří velmi rádi a často šoulají, ale v jejich pojetí je to jen normální procházka honitbou se zbraní na rameni, u jiných zase spíše ozbrojená turistika, protože počet kilometrů po každé návštěvě honitby je někdy až úctyhodný. Jejich lovecké výsledky tomu odpovídají. Šoulačka, ta dobře provedená je ale jiná, prošoulám relativně malý úsek honitby, jsem v kontaktu se zvěří a zároveň s jejími pobytovými znaky. Tak detailní přehled o dění v honitbě nám jiné způsoby lovu neumožní, nebo jen omezeně.

Pokračování....

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

-figi-

III. Lov lišek čekáním. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Lov lišek čekáním
Lovecké zátiší s liškou a lankasterkou


Volba vhodného místa pro čekání na lišky je základem úspěchu.

Problematické jsou často navštěvované a zavětřované posedy a kazatelny. Je lépe čekat na zemi, není možné a ani správné mít u každého spádu posed nebo kazatelnu, navíc díky tomu dokážeme místem čekání reagovat na směr větru dle potřeby a zároveň i na ostatní podmínky, jako jsou posekané louky, sklizené obilí, množství sněhu apod. Vítr je opět to nejdůležitější, obzvlášť v členitém terénu je bublifuk pro zjištění změn směru větru okolo terénních zlomů nutnou pomůckou. Pro oděv, zbraň, vybavení a pohyby platí stejné zásady, jako při lovu šoulačkou. Je možné stát i sedět na malé stoličce, která nesmí vrzat ani vydávat jakékoli jiné zvuky i při našem pohybu. Sedět lze také přímo na zemi, zvěř sedícího člověka obtížně rozeznává a dokáže přijít neuvěřitelně blízko. Sezení při čekání na zemi je ale omezující a pokud se zvěř objeví za námi, tak zejména na krátkou vzdálenost je často nemožné reagovat a lovit. Stojícího lovce neomezuje žádný směr příchodu lovené zvěře. Není dobré se při čekání ukrývat za keře, stromy a podobné překážky, které nám mohou zkomplikovat střelbu. Naopak by mělo být zásadou, že stojíme před překážkou a máme za sebou tmavé pozadí, proti kterému nás veškerá zvěř nevnímá. Pokud chceme využít krytu, je to možné pouze u porostu do výše hrudníku, to nás neomezuje při střelbě, ale musíme samozřejmě i tak respektovat pozadí.

  Pohyby opět a zejména při spatření lišky děláme jen před tělem nebo podle těla, kukla na obličej a rukavice jsou při čekané na zemi samozřejmostí. Je obecně známo, že ve velmi větrných dnech zvěř zůstává v krytu a nevychází. Dnů se silným větrem se ale dá na lovu lišek velmi dobře využít, protože liška krom mimořádně extrémních podmínek jde na lov vždy. Podle směru větru si najdeme závětrná místa, především louky v honitbě, a ty pak lze spolehlivě využívat nejen při lovu lišek. Při silném větru je koncentrace zvěře v těchto místech vysoká a lišky přijdou také, protože již středně silný vítr jim značně komplikuje lov, jejich hlavní smysly - sluch a čich - jsou větrem značně omezeny. Na místo, kde chceme čekat, je nutné přijít včas, i když musím přiznat, že v některých případech, kdy jsem pro našoulání na místo čekané dokonale kryt terénem, a mám lišku dobře obeznanou, přicházím na místo s předstihem 10 - 15 minut. Lišky bývají opravdu hodně přesné. Další poznatek je vztah lišek a srnčí zvěře, a to v období, kdy srny kladou srnčata až do začátku srnčí říje. Srny jsou v tuto dobu velmi agresivní i mezi sebou, a většina srn, starší a zkušené bez výjimky, na lišku ihned nekompromisně útočí a nebo jí dají jasně najevo, že ji dál nepustí. Často jsem sledoval,že se liška bojí na louku, kde jsou srny, vytáhnout, a raději mění směr, nebo se drží od srnčího co nejdále. Pokud na louku liška vyšla, mnohokrát mi ji srnčí zahnalo, a proto v tomto období , zejména na posekaných obrůstajících loukách v letních měsících, chodím čekat s větší časovou rezervou, srnčímu se ukazuji a moje snaha je, aby louka byla prázdná a liška se nebála.
Čekání vleže zejména na posekaných rozlehlých loukách nám může přinést dosud nepoznané zážitky, protože zvěř reaguje na ležícího lovce jinak, než jsme zvyklí a i lišky běžně přijdou na vzdálenosti několika metrů, jistí, ale neodbíhají, ležícího člověka rozeznají jen podle pachu po větru a nebo z opravdu těsné blízkosti.
Čekat můžeme u nor, na spádech a na lovištích lišek, a to večer i ráno. Čekat lze i přes den, zejména v období kaňkování při dobrém výběru místa je velká šance ulovit i několik lišek během jediného dne.
Čekání u nor je náročnější z pohledu zkušeností a střelecké pohotovosti a sebeovládání.. Každá liška má svůj způsob opuštění nory, některé poměrně rychle opustí noru a rychle čárují pryč, některé se ve velmi krátké vzdálenosti od vsuku zastaví, a jistí. Ranní čekání je v tomto směru příznivější, protože liška po návratu k noře obvykle nejdříve prozkoumá nejbližší okolí vsuků a až pak zatahuje do nory. Ranní čekání by mělo trvat alespoň dvě hodiny po rozednění. U některých nor v hustých porostech nelze čekat vůbec, ideální jsou meliorační výpustě v polích a loukách a na místech s velkým přehledem, kdy je možno bezproblémově střílet.

Pro úspěch večerního či ranního čekání je nejlepší čekat na spádu v blízkosti denních zálehů lišek. Je velká pravděpodobnost, že nám večer vytáhne liška za dobrých světelných podmínek a ráno se bude pozdě vracet, tedy za plného světla. Je také důležité dobře si vybrat vhodnou vzdálenost od spádu, protože je velmi obtížné lovit lišku, která nám přijde na dvacet kroků a je nemožný jakýkoli pohyb. Je dobré volit vzdálenost předpokládané střelby alespoň 70 m. Volba předpokládaného směru střelby je neméně důležitá, protože ve chvíli, kdy se nám liška přibližuje na jistou ránu a v dálce za ní vidíme vesnici, už je pozdě na změnu stanoviště.

Ulovená liška trochu jinak...cazandoconarco
Čekání na lovištích lišek - v loukách nebo na strništích - je velmi účinné večer i ráno, ať v zimním či jarním období. Pokud čekáme ráno, nesmí nás odradit to, že hned při rozbřesku na loukách liška není. Často se objeví až za plného světla, a před zatažením do krytu si ještě pár myší chce ulovit. Při silném větru je nutné čekat na spádech na závětrných místech, jinak se může stát, že okolo nás liška jen rychle proběhne. Důležité také je vědět, kde se lišky budou koncentrovat v některých podmínkách. Po silných deštích, kdy je vše podmáčené, budou lišky pro lov vyhledávat místa, kde už povrch oschnul, což jsou terénní vyvýšeniny, to samé platí i při tání sněhu. Výborná situace nastane také ve chvíli, kdy napadne vyšší vrstva prašanu, který je následně větrem odvát, a vzniknou někdy i úplně holá místa. Sem nám při večerním čekání přijde liška s jistotou, a ne jediná. Při večerní čekané je důležitý i dalekohled, ve chvíli, kdy je šero takové, že lišku už pouhým okem nerozeznáme, nebo jen velmi obtížně, je nutné neustále sledovat dalekohledem místa, kde by se měla liška objevit.

Čekání u vlečky je výhodné v členitém terénu, kde máme malý přehled a liška by nám mohla projít, aniž bychom ji spatřili. V polních honitbách nám také dobře poslouží k přilákání lišek na loveckou vzdálenost.Tento zapomenutý způsob lovu lišek je jednoduchý, spočívá v tom, že jakýkoli masový odpad, kosti, kus plic ulovené spárkaté či přejetý zajíc se nám může hodit k přípravě vlečky. Naprosto ideální jsou zimní zasněžené dny s dobrou viditelností na sněhu po setmění. Vybereme si vhodné místo, kde budeme moci večer čekat v dobrém větru a místo pro zakončení vlečky v dobré lovecké vzdálenosti cca 70 - 100 m ( abychom se nebáli dýchat, až liška přijde ) a vlečku natáhneme z různých směrů, ideálně přes několik spádů k místu zakončení vlečky. Vzdálenost tažení návnady je ve stovkách metrů každého tahu vlečky. Toto si nachystáme přes den a večer při západu slunce začneme s čekáním. Velmi dobře se tento způsob osvědčil v lesních honitbách. Pokud je navíc vysoká sněhová pokrývka umrzlá, lišky mají nouzi a každá, která na vlečku narazí, přijde. Proto je dobré vydržet co nejdéle a rozhodně nekončit s čekáním po ulovení první lišky. Samozřejmě jde tento způsob lovu využít celoročně a vytáhnout si lišky z obilí nebo kukuřice. Vždy je ale nutné zakládat vlečky pro večerní čekání, protože založení vlečky odpoledne s tím, že budeme na jejím konci čekat ráno je úvaha špatná, protože lišky vše uklidí večer, a na ráno už nic nezbude. Při zakládání vlečky většinou nemusíme mít obavy z našeho pachu, protože většina honiteb je denně navštěvovaná lidmi a lišky jsou zvyklé. V odlehlých oblastech, málo a nepravidelně navštěvovaných to ale problém může být.

Na každý lov se dobře připravuji, promýšlím možné situace podle konkrétní obeznané lišky, terénu, bezpečnosti střelby a zejména předpovědi počasí. Samozřejmě třeba předpověď počasí nebývá úplně přesná a po příjezdu do honitby musí někdy dojít ke změně plánu, ale v tom je právě velká výhoda lovů ze země, kdy mohu ihned reagovat na veškeré změny podmínek. Velmi často mi lov vyjde přesně tak, jak jsem plánoval, liška vytáhne z krytu přesně na naplánované místo a v dobu, kdy jsem to předpokládal. O to lepší je pak pocit z lovu a lovecký zážitek.

„Liška kulí střelená, zlomení zlé moci znamená“ – toto pořekadlo starých zkušených fořtů platilo v dobách, kdy zbraně a náboje nebyly na takové úrovni, aby kulovou zbraní bylo možné lišku spolehlivě ulovit, a zásah byl zčásti věcí štěstí, nebo i dílem náhody. Liška není velký cíl, je většinou v pohybu a střelba kulí na lišky není úplně snadná, vyžaduje plnou koncentraci a sebekontrolu.
Dnešní lovecké zbraně, optika, a zejména střelivo, nám ale umožňují spolehlivě zasahovat lišky na vzdálenosti nad 200 metrů, a je jen na každém z nás, zda tyto kvality dokáže využít.
Faktem je, že pro dobrého střelce zásah lišky na 200 m není náhodná záležitost při střelbě vsedě s oporou.
Na šoulačce nebo čekané na zemi je to ale něco úplně jiného, v situaci, kdy lovec našoulá lišku v terénu, který neposkytne přírodní oporu pro zbraň a nablízku jsou třeba jen keře, si drtivá většina myslivců sami se sebou při střelbě neví rady, a volí tedy obvykle střelbu z volné ruky, což znamená s vysokou pravděpodobností neúspěch. Při těchto lovech se vždy výborně osvědčí střelecká hůl a nebo ještě lépe trojnožka. Platí samozřejmě, že cvičení dělá mistra, a proto je nutné střelbu s těmito pomůckami trénovat.
Velkou chybou je střílet na lišku vždy a na každou vzdálenost. To, co často slyším – liška nesmí odejít bez rány – je jen ukázka neznalosti a loveckého diletantismu, o morální úrovni dotyčných lovců se raději nebudu vyjadřovat – liška je zvěř jako každá jiná, a postřelená cítí bolest a trpí stejně jako třeba srnec.
Na lišku je dobré střílet vždy jistou ránu, protože chybená rána obvykle zvýší ostražitost a nedůvěřivost lišek v honitbě a lov se stává obtížnějším.
Pokud se ovládneme, a nejistou ránu si odpustíme, liška, i zrazená, přijde v dalších dnech spolehlivě znovu. Opakovaně jsem si ověřil při naprosto nečekaných setkáních, kdy jsem si lišku zradil, že následující den jsem ji na stejném místě a obvykle v naprosto stejném čase ulovil.

! Lov lišek ze země, ať už šouláním nebo na čekané je plný adrenalinu, napětí a pravidelně velmi silných loveckých zážitků, takových, jakým se málokterý lov na jinou zvěř vyrovná. A odnášet si z ranní šoulačky lišku, někdy i dvě nebo tři, je vždy nádherný pocit.

-igi-

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, 

Lov lišek I. Liška, Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Způsoby lovu a historie, Úspěšný lov, Názory myslivců, Honili myslivci,

Lov v zimě
LOV LIŠEK ŠOULAČKOU A ČEKÁNÍM

Liška. Zvěř, kterou chce ulovit snad každý myslivec, šelma obestřená mýty o neskutečných schopnostech, hraničících i s myšlením podobným lidskému. Synonymum chytrosti, bystrých smyslů a odvahy, nebo také drzosti a prohnanosti.
Pro některé nesplněný lovecký sen, pro mnohé obtížně ulovitelná, pro jiné jen náhodný úlovek. Zejména, když se hovoří o lovu lišek šoulačkou, naprostá většina myslivců nevěří.

Nemožné ? Není to ale zdaleka tak těžké, jak se mezi myslivci traduje.
Vůbec tu není řeč o náhodných úlovcích třeba při šoulačce na srnce, ale o cíleném lovu lišek šouláním a čekáním na zemi. Je to velmi efektivní lov těchto našich šelem, ve všech ročních obdobích, spolehlivý oproti ostatním zažitým způsobům lovu.

Začněme ovšem etikou lovu lišek. Lov lišek není trestná výprava na nenáviděného nepřítele. Ulovit lišku od liščat rozhodně nemůžeme hodnotit jako záslužný či hrdinský čin, a nutnost takového lovu nelze nikdy a ničím zdůvodnit. Proto je důležité naučit se rozeznat lišku od lišáka, a nebo dospělé lišky v období od počátku března do poloviny července nelovit.
Celoroční lov lišáků problémem není, přestože se traduje, že liščí pár se o liščata stará společně. Teritoriální lišák se během kaňkování spáří s několika liškami, a pokud v době péče o liščata nosí potravu k noře s liščaty, je to pouze pro jednu z těch lišek, které má ve svém teritoriu. Rozdíl je i v přístupu, liška přednostně loví pro liščata, a pak teprve pro sebe, kdežto lišák prvně nasytí sebe a pokud pak uloví další kořist, donese ji k noře. I když takto lišák pomáhá s potravou pro liščata, liška jej do nory k liščatům nepustí a lišák má první kontakt s liščaty až v době, kdy liščata sama vychází z nory.
Rozeznat lišku od lišáka většinou není těžké, jedinou podmínkou je dostatečné světlo.
Lišáci jsou obvykle větší, než lišky, to ale vůbec není spolehlivý rozeznávací znak.
Základním a nejspolehlivějším rozeznávacím znakem je postava. Už zhruba od čtyř měsíců věku je na první pohled vidět u lišáků mohutnější hrudník, a s věkem je tento znak stále výraznější. Zejména u dospělých lišáků je opticky těžiště těla posunuto výrazně dopředu. Lišky mají oproti tomu vždy válcovité tělo a působí kratším dojmem. Lišáci zároveň působí jakoby měli vyšší běhy.
Hlava je u lišáků v poměru k tělu velmi zřetelně větší, než u lišek. To platí zejména pro šířku hlavy, kde je rozdíl nejvíce vidět.
Také krk je u lišáků mohutnější, výrazný, a linie napojení spodní části krku k hrudníku je plynulá, na rozdíl od lišek, kde je znatelná křivka přechodu krku na hrudník. Mohutnost a linie krku jsou celoročně opticky velmi výrazné a naprosto spolehlivé znaky pohlaví lišek.
Ve zbarvení lišek a lišáků jsou také značné rozdíly. V zimní srsti obvykle nepoznáme rozdíl, krom náprsenky, kterou lze použít jako doplňkový znak. U lišáků je vždy náprsenka výrazná, až zářivě bílá, což je u lišek v malé míře. Na jaře a v létě je ale náprsenka poměrně spolehlivým znakem, u lišek nevýrazná, a v různých odstínech šedé, u lišáků opět bílá a výrazná. Lišky od liščat jsou přibližně od začátku dubna snadno rozeznatelné podle řídké až chybějící srsti na břichu, spodní části krku a bocích.. Tato místa jim záhy zarůstají, boky a slabiny obvykle srstí tmavou, která je dobře vidět a je zejména na bocích a slabinách velmi dobře patrná až do podzimu, a mizí v průběhu listopadu, kdy dorůstá zimní srst. Zkoumal jsem i ohraničení rozdílně zbarvené srsti u obou pohlaví. Jde zejména o přechod náprsenky a obličejových skvrn. Lze sice říci, že u lišáků je obvyklé ostré a jasné rozhraní různě zbarvené srsti, ale u části lišek je tomu také tak, a proto nelze tento znak použít jako znak určující pohlaví lišek. Týká se to i tvaru náprsenky a skvrn.
Rozdílný je také pohyb. Lišky mají oproti lišákům opticky drobnější krok, a jejich čárování je více plíživé. Lišáci oproti tomu působí dojmem dlouhých, plynulých pohybů, hlavu nesou opticky výše, což je určitě dáno i jiným tvarem krku a velikostí hlavy. Také oháňku nesou lišáci při pohybu výše, než lišky.
Lovecké zátiší
Z těchto znaků je nejdůležitější postava, krk a hlava, je poměrně snadné se to naučit už po několika pozorováních lišek za světla. Náprsenka je také i pro méně zkušené dobrým znakem pohlaví a osrstění lišek v době péče o liščata, kdy rozdíl nelze přehlédnout.
Ostatní znaky, zejména způsob pohybu a úhel nesení oháňky a chování jsou pro jejich praktické využití vykoupeny časem – častým pozorováním lišek v různých situacích a schopností vnímat detaily. Je zkrátka nutné mít lišky napozorované, pak při spatření lišky už podvědomě ihned určíme správně i pohlaví. Sám pozoruji lišky v mnoha desítkách případů ročně. U každé si určím pohlaví a odhaduji věk alespoň rozdělením na mladé až do stáří zhruba jeden a půl roku a na ty starší. Po ulovení lišky se vždy přesvědčím o správnosti odhadu, jak pohlaví, tak i podle zubů orientačně věk.
Tímto způsobem lze docílit téměř stoprocentní spolehlivosti určení pohlaví živých lišek v každém ročním období. Zároveň ale znovu zdůrazňuji, že spolehlivé rozlišení pohlaví je možné jen za dostatečného světla, a v době péče o mladé lišky za silného šera nebo v noci zásadně nelovím.
Dalším, obecně dosti rozšířeným nešvarem je střelba na lišky za jakékoli situace a bez ohledu na vzdálenost. Je zajímavé, že žádný z těchto střelců si při střelbě na spárkatou zvěř nikdy něco takového nedovolí.

První, velmi důležitou podmínkou úspěchu při lovu lišek je znalost způsobu života lišek. Liška není jen noční tvor, jak si mnozí myslí. Její život je charakteristický poměrně velkou pravidelností aktivity a chování a jako typická teritoriální šelma je dosti dobře předvídatelná.
Mnoho myslivců je mylně přesvědčeno, že život lišky je velmi silně vázán na nory, a pokud liška není na lovu, je v noře. Samozřejmě, že nory k životu lišek patří, ale využití nor jako denního úkrytu je v průběhu roku velmi nízké. Liška raději tráví dny na povrchu, lišáci prakticky celoročně s výjimkou podzimních plískanic a období kaňkování. V období kaňkování je poměrně časté zastihnout lišku s lišákem a nebo i s více lišáky přes den v norách. Není to ale kvůli páření, to je další z tradovaných omylů, páření probíhá vždy na povrchu, ale je to tím, že právě v noře si liška může odpočinout od dotírajících lišáků. Nory ale v období kaňkování lišky často kontrolují a zejména hledající lišáci jsou schopni zkontrolovat všechny nory v teritoriu i několikrát za den. Velmi často se ale lišky přes den zdržují na povrchu v těsné blízkosti nor, což lze na místech s dobrým přehledem využít k našoulání a úspěšnému ulovení. Jinak lišky obvykle tráví den v loukách, rákosinách, stařině, vzrostlých obilovinách, řepce a kukuřici, zarostlých mezích a samozřejmě v lese, a to jak v houštinách, tak v laťácích či v řídkém starém porostu.

To, kde bude liška trávit den, je závislé především na počasí, v létě využívá všechny úkryty bez ohledu na déšť či vítr. Podzim, zima a jaro svým počasím jasně určuje denní úkryt lišky, za jasných a slunečných dní liška zaléhá k dennímu spánku blízko zdrojů potravy na klidných prosluněných a suchých místech, často naprosto nekrytě, a jen chráněna alespoň malou přírodní překážkou proti větru. Nejoblíbenější v této době jsou rákosiny, zarostlé meze a lesní paseky. Důležitý je i klid, tam, kde je malý pohyb lidí, jsou lišky bez problému schopny zaléhat naprosto nekrytě i na rozlehlých holých pláních.V mrazivých zimních dnech jsem pravidelně pozoroval skupinu pěti lišek, které společně zaléhaly uprostřed rozlehlých luk u velké hromady větví z vyřezaných keřů. Celé dny se povalovaly na slunci, hromadu větví využívaly jako ochranu před větrem a ležely vždy na závětrné straně, ale tak, aby na ně svítilo slunce, ráno zaléhaly okolo deváté, kolem poledne v těsném okolí hromady větví ulovily nějaké myši, a v pozdním odpoledni opět vyrážely do okolí na lov. Po postupném ulovení tří z nich přestaly ostatní lišky toto místo využívat k dennímu odpočinku.
Vypadá poťouchle....
Lov lišek je nejefektivnější tehdy, když jsou lišky v pohybu, ať už na lovu nebo když se přemisťují v rámci svého teritoria. Proto je důležité vědět, kudy trasy - spády lišek vedou. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je obvykle rozdíl mezi spády večerními, kdy lišky vychází na lov, a spády ranními, kdy se vrací na místo denního odpočinku.
Pro nalezení spádů lišek je možné použit několik způsobů. Nejlepší je zimní období se sněhovou pokrývkou, protože je možné lišky stopovat a jsou také velmi dobře vidět i na velké vzdálenosti a za zhoršených světelných podmínek. První možnost je samozřejmě obeznávání spádů podle stop. Je dobré občas obejít okraje lesů, rákosin a dalších denních úkrytů lišek a sledovat množství liščích stop. Nejlépe 2 - 3 dny po obnově, protože nám jde o množství stop. Místo, kudy vede spád je snadno rozpoznatelné, pokud kontrolujeme okraj lesa, tak spád vede právě tam, kde je větší koncentrace stop zhruba na třiceti až šedesáti metrech okraje. Pokud není vysoká vrstva prašanu, lišky nepoužívají spády tím způsobem, jak třeba zajíc ochozy, ale spády používají jako koridor, v kterém se drží. Podle převládajícího směru stop lze odhadnout, jestli se jedná o večerní či ranní spád, ovšem zejména u rákosin je časté, že se tyto spády kryjí, což je naše výhoda. Další možnost, kdy využijeme právě toho, že jsou lišky na sněhu velmi dobře vidět, je večerní a ranní obeznání spádů na místech s velkým rozhledem. Ideální je, pokud jsme schopni z vyvýšeného místa kontrolovat co nejvíce okrajů lesa, rákosin, mezí. Vybereme den s klidným počasím a dobrou viditelností. Je nutné velmi pečlivě sledovat celý prostor, zejména pokud není sníh je snadné lišku přehlédnout. Čas, kdy obeznáme vytahující či zatahující lišky bude platit i v následujících dnech, pokud nedojde k výrazné změně počasí a v tomto čase můžeme s liškou na daném spádu počítat prakticky s jistotou. Obeznaná liška je už napůl ulovena, a toto na spádech platí celoročně.
Pokud máme obeznanou lišku a zároveň dobře odhadneme místo, kde liška přes den odpočívá ( časté obeznávání stopováním v blízkosti krytů nedoporučuji, liškám nevadí vyrušení, ale opakované zrazení ano ), je pak i poměrně jednoduché následně lišku ulovit. Lišky poměrně dobře dodržují čas, kdy vytahují z krytu za potravou. Pokud je počasí s malým nebo téměř žádným větrem, neprší ( v jarních a letních měsících déšť nevadí a často i dosti silný vítr ), je téměř jisté, že liška ( obvykle lišák ) vytáhne z krytu za světla. Je to ale velmi individuální, některé lišky jdou ven už hodinu před západem slunce (i dříve), nejvíce ale preferují dobu těsně po západu slunce a zejména feny vytahují nejčastěji až na rozhraní šera a tmy nebo za úplné tmy. Tento jev souvisí s aktivitou lišáků a lišek, lišáci jsou ve dne s výjimkou doby péče o mladé podstatně aktivnější. Kdysi jsem vůbec nemohl přijít na to, proč při lovech lišek ráno či večer je z deseti ulovených kusů osm až devět lišáků, a při dvaceti liškách za rok byly z tohoto počtu obvykle jen dvě feny.
Soustavy drenážního potrubí v polích jsou pro lišky také velkým lákadlem, v některých oblastech jsou liškami výrazně upřednostňovány, a i když liška neodpočívá přes den v potrubí, s oblibou leží na povrchu nedaleko. Vyústění drenáží jsou velmi spolehlivá místa jak ráno, tak i večer celoročně.
Kudy lišky vytahují za potravou lze také velmi dobře odhadnout i v neznámém terénu. Kamarádi se diví, že jsem schopen jim poradit vhodná místa pro tento způsob lovu lišek jen podle mapy, i když jsem v jejich honitbě nikdy nebyl, a navíc jsou často úspěšní hned při první čekané. Lišky jsou velmi dobře předvídatelné, spády dodržují desítky let až do výrazné změny prostředí, která jim znemožní spád dále používat.
Velmi dobře využívají terén, a i když to většinou nepostřehneme, tak liška vždy před opuštěním krytu pečlivě jistí. I proto jsou místa spádů tam, kde přechází z krytu do otevřeného terénu často na takových místech, kde má liška přehled nejen o tom, co se děje před ní, ale i do stran. Roh lesa, zarostlá cesta, strouha, mez či stráň, vodoteč, to jsou osvědčená místa.

-figi-

#Liška, Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Způsoby lovu a historie, Úspěšný lov, Názory myslivců, Honili myslivci, 

#Lovecké příběhy. Komu se to ještě nestalo, ten zná málo myslivost...každý skutečný příběh je zkušenost a skládá zážitky a rozum myslivce. A táta synovi rád pomůže....

Ta paštička bude luxusní, moc si na ní pochutnám.
Srnec v krytu ilustrační obrázek  (photo by pavel kysela)

Sundávám z ní obal a dávám do mikrovlnky rozmrazit housky.
Hmmmmm, ta voní.
Mikrovlnka pípá, hotovo. Sedám si k počítači a pouštím svůj oblíbený seriál.
Odkrajuju svou první porci a přikusuju housku. Vážně je výborná.
Zvoní mobil.
Táta, co se děje? Že by měl sloveno? Mě bylo divné, že se dneska neozval, jestli nepůjdu s ním.
„Příjem.“ Netrpělivě očekávám, co se bude dít.
„Mám sloveno, copak děláš?“
Chystám se hezky se najíst…
„Sedím u kompu, že se vůbec ptáš. Copak si slovil?“
„Srnce, co asi. Můžeš přijet? Nějak ho nemůžu najít. Člověče, tenhle mi za těch čtrnáct dní ani jednou nepřišel. Na jedný straně špičák a na druhý nic. Vůbec neznačil, po výstřelu hned zmizel v kukuřici. No snad jsem ho nechybil. Měl jsem ho hezky v kříži.“
„Dobrý, tak já na sebe něco hodím a přijedu za tebou, jsi na kazatelně sebevrahů?“
„Jo na tý Píchový. Tak dík a zatím. Jo a násadu jsem nechal pod autem, jak je tažný. Nevím, jak bych jí s tím vším pobral.“
„Jasný, já jí vezmu. Čau.“
Oblékám kalhoty, přidělávám nůž k pásku a připravuju brašnu na foťák. Zběžně pohlédnu na zataženou oblohu a sahám raději ještě po mikině.
Snad nás na poli nechytne déšť.
„Copak se děje.“ Simona již očividně usínala.
„Táta střílel po srnci, ale nemůže ho najít, jedu mu pomoct hledat, takže se asi zdržím.“
Ještě beru dalekohled a klíče od auta dávám do kapsy.
Smutně pohlédnu na paštiku a odcházím.
Tohle bude zážitek, snad ho najdeme.
Chvíli hledám vhodné boty. Včera pršelo a dneska bude nejspíš taky.
Beru klobouk a po chvíli už sedím v autě.

Parkuju vedle táty a s násadou vyrážím ke kazatelně. Po pár minutách mám strastiplnou cestu přes zvláčený kus kopce za sebou.
Ta cesta sem je fakt hrozná, co teprve, až půjdeme zpátky.
Je už docela tma, ještě že mám v kapse u kalhot permanentně baterku. Vpravo vidím siluetu na kraji kukuřice.
Dobrý támhle je, teď to začne.
„Čau, hele, tak zhruba tady musí bejt nástřel. Když tak tu stůj, já se vrátím ke kazatelně, vylezu na ní a řeknu ti.“
Poslušně stojím a čekám. Svítím kolem sebe a nevidím nic. Žádná barva. Kukuřice je zlámaná, ale jinak nic.
„Hele, tak běž víc doprava k Platěnicům.“ Ozývá se po chvíli z kazatelny a já pochoduji určeným směrem.
„Dobrý, tam to je!“
Stejně nic, nevidím jediný náznak nástřelu. Pomalu mne opouští optimismus. Táta se ke mně přidává a společně osvětlujeme každou píď. Vlevo, vpravo, v kukuřici a zase zpátky. Nic.
„No, já jdu znova ke kazatelně a ještě jednou na to mrknu, to není normální. Na tuhle vzdálenost snad ani nejde minout.
Hele, napiš hospodářovi, že nic nemůžeme najít, já na to nevidím. Jak to sem může bejt
daleko?“ Podává mi mobil.
„Hele já nemám páru, víš, jakej mám odhad.“ Přiznávám a snažím se určit vzdálenost. Sto metrů?
Táta se opět vrací ke kazatelně a počítá kroky.
Mě to nedá a ještě jednou prohledávám zem kolem sebe. Nic.
„Tak sorry, jsem blbej, je to víc vlevo.“ Tátův hlas se nese noční oblohou a já se opět přesouvám na určené místo.
„Dobrý, stůj. Když tak tam zabodni tu násadu do oranice, ať víme, kde to zhruba je.“
Poslechnu a začínám hledat. Zase nic, ale nevzdávám se. Tohle místo je ještě blíž než to první, tohle musel trefit.
Opět společně hledáme.
„Hele, tak víš co, ty jdi vlevo a prohledej každej kousek. Já půjdu vpravo, třeba něco najdeme. Hospodář nic nenapsal?“ Táta stále plný odhodlání určuje náš další postup.
Lovím mobil z kapsy a otevírám sms.
„Jo napsal, že pokud by byl problém, tak slezou a přijedou nám pomoct.“
Vracím mobil do kapsy. Pečlivě osvětluju kraj kukuřice i listy v naději, že uvidím trochu barvy.
Povedlo se. Bylo jí víc než trocha.
„Mám nástřel. Teda to je barvy, tohle určitě nerozdejchal.“ Táta je během pár vteřin vedle mě.
„Paráda, napiš hospodářovi, že máme barvu. Vidíš jí dál v kukuřici?“
„Jo, je jí tady mraky.“
Opět lovím mobil a píšu. Hotovo.
Na nic nečekám a pouštím se po stopě.
Začíná pršet.
Super, to nám ještě scházelo.
„Vidíš furt barvu?“ Ozývá se za mnou. Musím se usmát.
„Jo, to nejde nevidět.“
„Srnce nevidíš?“
„Ještě ne, ale podle toho, kolik barvy je všude kolem na kukuřici, nemůže bejt daleko.“
Pomalu se prodírám dalšími řádky a doufám, že už ho brzy najdu.
Stalo se.
„Mám ho! Teda, to je nádherná trofej. Pozoruji silný krk a šedou masku.
„Teda, ten bude starej.“
„Napiš hospodářovi, že je tu kýbl barvy a na jejím konci srnec.“
Opět lovím mobil a píšu.
„Otevři mu svírák, podíváme se mu na zuby“ Táta s nadšeným výrazem v obličeji svítí na svou kořist.
Ukládám mobil zpátky do kapsy.
Beru srnce za čelisti a otevírám je.
„No jo, zuby má pěkně semletý, to nebude průserový. No nic, vezmi ho za přední běhy, já vezmu zadní a doneseme ho ke kazatelně.“ Táta na nic nečeká a sklání se nad ním.
Cesta kukuřicí po tmě a v dešti s uloveným srncem je velice namáhavá. Konečně zdoláváme poslední řádek, ještě cesta ke kazatelně, která není o nic lepší.

„Dobrý, polož ho tady.“
Poslouchám a sahám pro foťák.
„Tak jo lovče, uděláme fotečku.“
„Ty jsi vzal foťák, super!“ Aniž bych cokoliv řekl, tak poklekl k srnci, smekl klobouk a zvedl mu hlavu.
Smekám také a vzdávám poctu ulovené zvěři.

„Tak, to by bylo, teď mi Tome pořádně sviť a sleduj, ukážu ti, jak se to má vyvrhovat.
Za vytrvalého deště sleduji každý tátův řez. Z klobouku mi kapou kapky vody, ale mně to nevadí. Zážitek z prvního dosledu se již nebude opakovat.
Za hodinu máme hotovo. Právo ukládáme do tašky a ověšeni věcmi kráčíme k autům s násadou, ke které máme přivázaného srnce za běhy.
S promočenými nohavicemi z vysoké trávy a mokrým oblečením konečně přicházíme k autům.
Přestává pršet.
Taky dobrý, Murphyho zákony nezklamou.
Jdu natrhat úlomky a provádíme nezbytné úkony podle mysliveckých tradic. Po posledním hryzu ukládáme srnce do auta.
„Tak fajn Tome, jedeš se mnou k hospodářovi?“
„Jasně, tohle si nenechám ujít.“
Koukám na hodinky. 23:00. Sedám do auta a vyrážím za tátou, raději s odstupem, kdyby musel brzdit…
Lepší než sedět u kompu.

Zdroj: myslivecké-forum.cz

#Srnec, Honili myslivci, Myslivecká zábava, Lovecké příběhy, #Lovecké stezky, 

Vábení a lov lišek [Fox hunting] Čekaná, Les, Liška, lov, Vábení, Honili myslivci, Jak na to?, Lovu zdar!

Lišče
Lovy lestné, jinak řečeno lovy vábením. 

Tento způsob lovu je náročnější a složitější, vyžaduje mnohem více znalostí a dovedností než jiné způsobu lovu, jako například lov na čekané, ale kdo jej zvládne, získá opojné chvíle adrenalinového napětí. 

Tehdy přestane vnímat čas a pocítí silné sepětí s přírodou a jejími obyvateli. Při vábení také můžeme přilákat zvěř, kterou jsme třeba dosud nespatřili a zdokonalit si tak přehled o zazvěření honitby, pro kvalitnější průběrný odstřel.
Zvládnout umění vábit zvěř patřilo k požadavkům kvalifikace našich mysliveckých 
předků v panských službách, kdy bylo často jedním ze základních předpokladů setrvání ve službě. Umění vábit zvěř bylo také středem obdivu obyčejných lidí, kteří pro tuto znalost přisuzovali myslivcům nadpřirozené schopnosti, což dokládá jeden zápis ve staré kronice o dovednostech myslivců „…a všeliká tajná umění znají, že zvěř jako omámená následovati je musí…“. 

Vábení vyžaduje dokonalou znalost chování zvěře, jejich spádů a zvyklostí. A v neposlední řadě, alespoň základní hudební sluch a cit. Dříve navíc byla vyžadována také zručnost pro výrobu vlastního nástroje pro vábení – vábničky, v případě srnčích vábniček nejčastěji tzv. lístkovaček.
Dnes už není potřeba vyrábět vábničku vlastní, protože je na trhu poměrně velká nabídka vábniček vyráběných řemeslně nebo průmyslově, ovšem v nabídce není jednoduché vybrat vábničku dobrou a skutečně „fungující“, na kterou zvěř „uslyší“. 



Vábení lišek je zcela odlišné od vábení jiného druhu zvěře. Tyto druhy zvěře jsou v tomto období ve víru vášně, lásky, milování, zatímco u lišek jde o dobu strádání. Jak na to?

Lišák a Lankasterka  sociální sítě

Je třeba osvojit si a dodržovat mnoho loveckých zásad, ke kterým patří: vytrvalost, trpělivost, klid, pohotovost, pozornost, znalost povětrnostních podmínek revíru a lokalit v nichž se lišky rády zdržují či střídají.

 Hlavní podmínkou pochopitelně je správné a věrné napodobení vábení, čili zaječího naříkání. Pošetilý je ten myslivec, který se domnívá, že je to přece tak jednoduché a že si hned z prvního lovu přinese pěknou kmotřičku. Takový lovec je velice naivní a dopouští se na sobě velkého omylu. Lov vábením totiž vyžaduje mnoho odříkání, už jen proto, že je prováděn hlavně v zimních měsících, kdy opanují kruté mrazy a je hodně sněhu. 

Vábení lišek je zcela odlišné od vábení jiného druhu zvěře v době jejich říje, toku apod. Tyto druhy zvěře jsou v tomto období ve víru vášně, lásky, milování, zatímco u lišek jde o dobu strádání, kdy mají prázdný žaludek, tudíž hlad. V tom je ten zásadní rozdíl.   O vábení můžeme hovořit tehdy, napodobujeme-li hlas matky volající svého potomka, či hlas srny vábící srnce v době říje. Vábíme-li samce, např. při jelení říji, předstíravým hlasem protivníka, nelze, podle mne, mluvit o vábení, nýbrž příhodněji o "dráždění" probuzeného pohlavního pudu a o vystupňování žárlivosti na domnělého soka. Lišku tedy vábíme, lépe "lákáme" napodobováním naříkavého hlasu zajíce, nebo imitovaným "myším pištěním". Tyto zvuky lišku velmi zajímají, což se dá vysvětlit tím, že obě zmíněná bezbranná zvířata se stávají častou kořistí naší škodné, ba jsou takřka jejím denním chlebem. 
Každý myslivec jistě někdy slyšel hlas naříkajícího zajíce. A právě toto naříkání je třeba si zapamatovat a dobře osvojit. K tomu musíme být tedy vyzbrojeni především důkladnou znalostí vábené (lákané) zvěře, vedle dobrého sluchu rozeznávajícího různé zvukové odstíny, na jejichž správném napodobení záleží celý zdar vábení. Smysl pro správné a rychlé využití dané situace je rovněž na místě. Tedy podle zásady: "Být v pravý okamžik na správném místě". Věrné vábení (lákání) si nejlépe osvojíme od toho, kdo ho perfektně ovládá a měl již v tomto směru lovecké úspěchy.

 Kromě těchto faktorů hodně závisí na druhu vábničky. V daném případě na druhu zaječího vřeštidla. Mně se nejlépe osvědčilo vřeštidlo kovové (cínové), které výborně napodobuje zaječí naříkání. Ale také ostatní vábničky, třeba dřevěné, typu "Hubertus", či dřívější "Faulhaber" splní svoje poslání, pokud to pomocí nich dovedeme. Tedy dobré vřeštidlo je jednou z hlavních podmínek úspěchu, neboť nesmíme zapomínat, že chceme s jeho pomocí přelstít šelmu krvelačnou, úskočnou, chytrou, nedůvěřivou a velice opatrnou. Okolnost, že se dají lišky přilákat vábením (lákáním), potírají prý jejich výše uvedené charakteristické rysy a dokazují tak omezenost jejich smyslů.   Kdo se už jednou pokusil ulovit lišku vábením (lákáním) sám se přesvědčil, kdo je chytřejší, zda on, či ta "omezená" liška. Pokud tedy nezvládneme práci s vřeštidlem, potom můžeme v lese vyluzovat či pět různé árie zaječího utrpení. Lišky se nedočkáme, jenom všechno v tomto směru pokazíme.

 Já jsem vždy napodoboval naříkání napadeného zajíce tak, že jsem při vábení (lákání) moduloval potřebný tón dlaněmi. Zprvu silněji a pak slábnoucí, jako by žalující. Pohyboval jsem při tom hlavou na všechny strany, aby klam byl přirozenější. To proto, že doráží-li na zajíce nějaký predátor, zajíc nesedí ztrnule, nýbrž hází sebou na všechny strany, či se snaží vetřelci uniknout. Nejen to. Zároveň tímto klameme lišáka vzhledem k místu, odkud se vřeštění ozývá. Lákání lišky tedy není možné vtěsnat do nějakých předem daných pravidel, musí být ale věrné, ne dlouhé, tedy takové, jako jsme slyšeli v přírodě. Tam, kde se vřeštidla používá častěji, nedoporučuji pokoušet se o přilákání lišky tímto způsobem. Je jí to všední, např. jako každodenní klekání, které slyší z nedaleké vesnice. A nepodaří-li se nám po určitém čase lišku přilákat a ulovit, pak neztrácejme naději, neboť staré pořekadlo zní: "Finis koróna opus". Jen dodržení všech pravidel, které jsem uvedl na počátku, "růže přináší" v podobě pěkné zrzky. Snad milého dárku pro svou manželku či milenku.

 Lišku můžeme lákat dvojím způsobem. Buďto jsme přesvědčeni, že některá houština je jejím oblíbeným stávaništěm a odtud se ji snažíme vylákat, nebo jsme se s ní náhodou setkali mimo dostřel V případě, že nás nezpozorovala a my nemáme dostatečný kryt, abychom se k ní přišoulali, pokoušíme se ji přilákat blíže vřeštidlem. To ale jen tehdy, je-li daleko. Jinak je lépe přilákat ji pomocí myší píšťalky. Nesnažme se lákat u nor, je to zbytečné, Je-li liška uvnitř, pak vábení neslyší a poblíž nory se o lov a zvířecí zvuky nezajímá. 

Chceme-li lákat lišku s úspěchem, vyhledáme si místa, kde se ráda zdržuje, tedy takové lokality u nichž jsme si tyto předpoklady již dříve ověřili. K těmto místům potom přistupujeme vždy s dobrým větrem, potichu, tak abychom byli dobře kryti a měli nejlepší podmínky pro výstřel. Vzdálenost k takové houštině by neměla být větší než do padesáti kroků, neboť do jejího okraje se liška připlíží a dlouho jistí.   Předpokladem je tedy dobrý vítr, spolehlivý kryt a věrné vábení (lákání). K tomu se nejlépe hodí posed nebo kazatelna, na které je možno se pohybovat, dále různé záštity, které jsme si již dříve připravili, prostorové metry dřeva a pod.

   Pokud jsme všechno toto zvládli, připravíme se k ráně. Zavábíme, jak to jen nejlépe umíme a pečlivě pozorujeme celé okolí. Hlavně bez zbytečného pohybu! V případě, že liška na vábení nepřišla, lákáme ji asi po pěti minutách znovu, což 3krát, až 4krát opakujeme. Nepřišla-li ani potom, pak buď v leči není, nebo lákání v zasněžené houštině neslyší. Opustíme proto v tichosti stanoviště a odebereme se na jiné potencionální místo a tam zkoušíme lákání obdobným způsobem.

  Někdy kmotra přiběhne přímo proti nám, jako zběsilá. Snad proto, že je příliš hladová, či jde o lišku mladou, nezkušenou. Obě tak zapomínají na svoji opatrnost a to se jim nevyplácí. Pak to chce jen rychle a přesně zamířit a úspěch je zaručen. Je-li to možné, nestřílejme na lišku do protivky, neboť tato rána nebývá vždy jistou. Vždycky však buďme připraveni na druhou ránu! Liška je příliš tvrdá a obratná, unikne nám často takřka "pod rukou". Obyčejně však, díky své vychytralosti a nedůvěřivosti, se přiblíží jako duch, dlouho jistí a nezpozoruje-li noc nebezpečného, snaží se nás obejít velkým obloukem s cílem navětřit nás. Sází vše na vítr. V těch místech bývá zpravidla mimo dostřel a navětří-li nás, pak rychle, jako blesk zmizí. Proto je nutné, chování lišky neustále sledovat a podle toho jednat. 

Často se stává, že na vábení (lákání) nepřijde. Za to přilétne káně i jiní dravci, kuna, tchoř, jezevec, v ojedinělých případech, i to se mi stalo, divočák. A to má člověk plné ruce práce. Na všechny tyto situace musíme být vždycky připraveni. Jako první jsou nad našim stanovištěm denní policajti lesa, sojky. Ty, jak nás spatří, ztropí pokřik, který je slyšet po celém lese. Nic si z toho nedělejme, naopak, svým jednáním jen zvýrazňují tu skutečnost, že se v daném prostoru opravdu něco neobvyklého děje. Rozptylují, ale hlavně ještě více dráždí lišku, která sedí někde v okraji houští a čeká na dobrou pochoutku. 
A kdy je k vábení (lákání) nejlepší doba?   Rozhodně tehdy, kdy má liška pěkný zimní kožíšek. Řádný myslivec si nechává lov škodné zpravidla na zimu, kdy je kožešina cenná. Ale je-li to pro redukování nutné, lze tohoto lovu použít s úspěchem v každé době, za bezvětří, kdy chumelí, za svitu měsíce atd. Já jsem rád vábíval k večeru. To liška bývá hladová, je v pohybu a hledá něco dobrého "na zub".

Jan Sommer
photo by ‎Milan Harangozó‎


#Liška, Honili myslivci, Vábení, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Doby lovu zvěře, Jak na to?, Lankasterka, Úspěšný lov, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě, 

Z hlediska myslivosti je vyhánění zvěře z vlastní honitby zpozdilostí. Co myslivosti škodí? Masakr zvěře při naháňce některé lovce fascinuje!

Černá zvěř v zimě a měření sil....u kňourů v tlupě
Odpůrci naháněk tvrdí, že škodí zvěři i myslivosti. Střelba na dospělé kusy včetně vedoucích bachyní, vysoké počty postřelených kusů a opomíjení dosledu.

Tento způsob lovu k nim prostě vybízí a mnoho jinak celkem zodpovědných myslivců neodolá. Lidé rádi zapomínají, ale sám nepamatuji naháňku, kde by se alespoň některý z uvedených nešvarů neobjevil.
Jsou zde  atributy naháněk, které vyplývají z podstaty tohoto způsobu lovu a ty změnit nelze.
Stres, kterému je spárkatá vystavena je značný. Týká se to i zvěře, která není při naháňce lovena, zvláště srnčí je vůči stresu velmi vnímavá. Vliv na zdravotní stav je nepříznivý, mrhá se rezervami sil, které mohou v zimě chybět. Znám honitbu, kde po zrušení naháněk dlouhodobě poklesl dříve nevysvětlitelný počet úhynů srnčího.

Postřelení pohybující se zvěře je mnohem častější než při střelbě na čekané, kde je možné každou ránu vypracovat. Zvěř pak zbytečně trpí, mnohdy hyne v bolestech řadu dní. Na posouzení vhodnosti odstřelu z chovatelského hlediska je jen několik málo vteřin.

 Chyby pak jsou z logiky věci mnohem častější. Zcela se pomíjí, že panický útěk je často provázen poraněním zvěře, především běhů. Rozbíjí se sociální struktura černé, tak důležitá pro kvalitu zvěře a omezování škod. To vše úplně zbytečně. Myslivec, který má přírodu opravdu rád, nebude přece zvěř uvedeným rizikům zbytečně vystavovat jen proto, že je to příležitost sejít se s kamarády.  Z hlediska myslivosti je vyhánění zvěře z vlastní honitby zpozdilostí.

 Setkávám se s tím, že to mnohdy hájí ti myslivci, kteří kromě naháňky do lesa moc nechodí a často nestřelili černou na čekané již drahně let. Mám zkušenost, že pokud má černá v honitbě dlouhodobě klid, hojně zde zaléhá ve dne. Škody způsobené v tuto denní dobu jsou minimální. Bachyně zde metají selata. Zálehy opouštějí zpravidla večer, kdy vycházejí z lesa do polí po známých ochozech. Tak se ocitá černá nejméně dvakrát denně v blízkosti posedů a kazatelen. Četnost příležitostí k lovu tak stoupá. Škody na polích v okolí jsou menší i proto, že večer se černá na jednom místě dlouho nezdrží a ráno, kdy se vrací a její pohyb je pomalejší, je zpravidla již nasycena.

 Při úspěšném výstřelu na čekané je panický útěk krátký, riziko postřelení menší. Je-li klid, černá se záhy zklidní a maximálně se místu střelby jen na několik dnů vyhne. Mladá, méně zkušená zvěř se může dokonce objevit znovu ještě týž den.

  Při naháňce je mnohem více zvěř zneklidněna. Cítí člověka, psy, barvu. Slyší i relativně častý nářek postřelených kusů. K tomu připočtěme kontakt se psy. Panika je proto neporovnatelně větší, zvěř běží tak daleko, dokud může. Vtisknutí lokalit s takovým negativním zážitkem do paměti je u inteligentní černé zvěře intenzívnější a ta se na těchto místech neobjeví i řadu měsíců.


#Naháňky, Čekaná, Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Honili myslivci, Idiots With Guns, Lov ve svobodném světě, Lovecké příběhy, Lovy černé zvěře, Názory myslivců, Reklama a lov, Ze života černé zvěře, 

Pravověrný myslivec zatápí v hájence a přemýšlí o přírodě s její krásnou zvěří zatímco lidoví myslivci kalkulují a závidí si u piva!!

Bohužel však v únoru ve většině honiteb ještě leží sníh , 
zvěř potřebuje naši ochranu a péči ještě víc než jiné měsíce. 
koncem zimy a příchodu nového života do přírody – jara. 

Prodlužující se den, honcování zajíců, párkování koroptví a přílety prvních stěhovavých ptáků jsou neklamnými znameními konce zimy a příchodu nového života do přírody – jara. 

Proto je hlavní pracovní náplní myslivců péče o zvěř. 

Po dlouhé zimě má vyčerpány tukové zásoby energie, je v horší fyzické kondici, v těle samic probíhá intenzivní vývoj embryí.  Spárkatá zvěř musí mít v krmelcích dostatek kvalitního a čerstvého objemového krmiva. Předejdeme tím poškozování lesních porostů. Jadrné krmivo předkládáme v menších dávkách, zejména srnčí zvěři.

 Dužnaté krmivo nabídneme zvěři čerstvé a jen v takovém množství, aby jej stačila v krátké době zkonzumovat. V níže položených honitbách začíná zvěř postupně přecházet na zelenou potravu. Proto zkontrolujme a doplňme sůl do solníků a v rizikových lokalitách (ozimy, řepky u lesa atd.) nabídněme zvěři kvalitní seno. Intenzivní péči věnujme rovněž drobné zvěři.

Pochůzky honitbou využijeme zejména k tomu, abychom si udělali co možná nejpřesnější obraz o stavech zvěře v naší honitbě a byli připraveni na březnový termín sčítání zvěře.  V únoru máme již minimum loveckých příležitostí.
Věnujeme se lovu lišek a zejména selat zvěře černé a to individuálními způsoby lovu. I když jsou stavy divočáků poměrně vysoké, přistupujme k lovu této "rytířské zvěře" v únoru zodpovědně. Uvědomme si, že v únoru již dospělé bachyně metají selata a také lončačky jsou v pokročilém stadiu březosti.

 V řadě mysliveckých sdružení jsou výroční členské schůze. Myslivecký hospodář provede zhodnocení uplynulého roku. Zkusme se nad uplynulou pětiletkou z hlediska mysliveckého hospodaření zamyslet, provést bilanci a stanovit plán činnosti na druhou polovinu. V mnoha mysliveckých sdruženích končí stávajícímu výboru jeho mandát a budou probíhat nové volby.


#Bažant, Doby lovu zvěře, Drobná zvěř, Dřevo a teplo, Fotografie z myslivosti, Historie, Honili myslivci, Kuriozity, Muflon, 

Společné lovy, Způsoby lovu a historie. Naháňka je způsob lovu, kdy lovci stojí na vhodných stanovištích a honci, kteří jdou v řadě, na ně vyhánějí zvěř.

U lesa na naháňce
Společné lovy, Způsoby lovu a historie

Naháňka je způsob lovu, kdy lovci stojí na vhodných stanovištích a honci, kteří jdou v řadě, na ně vyhánějí zvěř.
Nátlačky se může účastnit i malý počet lovců s honci. Využívá se toho, že vyrušená zvěř se snaží nepozorovaně opustit daný prostor a správným manévrováním honců je natlačena na lovce čekající na stezkách, po nichž zvěř bude ustupovat. Podmínkou je dokonalá znalost prostředí a chování místní populace zvěře.
Nadháňka – štvanice je lov, který je spojován s využitím loveckých psů. Role psů spočívala ve vystopování, pronásledování a strhnutí zvěře.

#lov, Společné lovy, Způsoby lovu a historie, Naháňky, Honili myslivci, 

Myslivecká rána v přírodě, kdy slunce vychází nad lesem a zvěř je klidná intenzivně se paství i černá se vrací pomalu do krytu lesa. Zůstal v ohni, nebo je pryč?

Slunce vychází nad lesem  (photo by Pavel Kysela)
Byla ještě tma, když jsem se probudil. Hvízdání větru v korunách stromů za okny a teplá postel byly víc než pádným důvodem, abych zůstal doma. Ještě jsem se chvíli protahoval a potom se rozhodl: Jde se ven!

V několika málo minutách jsem se oblékl a vyjel. Zaparkoval jsem na lesní cestě a již kráčím starou pěšinou na známá mokřadla, která rády navštěvovaly tlupy černé zvěře. Noc pomalu končí, klidně šoulám dál a bedlivě pozoruji louky, pole a keře při kraji lesa, ale nikde žádný pohyb. Minuty neúprosně ubíhaly. V hlavě se začaly rodit pochybnosti, zda mi dnes sv. Hubert bude nakloněn. Asi nic. Ale jak to, že nic? Co to ráno, kdy vzduch voní pryskyřicí?
Vítr se již dávno uklidnil a je posvátné ticho. Trochu jsem se zasnil, ale současně pozoruji terén. Teď jsem při pohledu na louku, která je ještě zastřená slabým mlhavým oparem, zaregistroval pohyb rozmazané postavy. Zatajil se mi dech a po zádech cítím mrazení. Odtrhl jsem dalekohled, nadechnu se a znovu se dívám. Ano, není pochyb. Je to opravdu kus černé, pro změnu mě zase polévá horko. Vítr mám dobrý, ale musím blíž, mám k němu hodně daleko. 

Ale kam blíž, na louku nemohu a do otevřeného terénu střílet nechci. Po pravé ruce, necelých sto metrů, se zvedá terénní vlna, takový hřbet. Rozhoduji se okamžitě. Musím se tam zavčas dostat. Budu mít lepší výhled a bezpečnou ránu. Změna stanoviště mi trvá několik minut. Zaléhám na zem, není zde jiné opory, ze které by se dalo střílet. Zkouším zamířit, ale nemohu zklidnit dech, nitka v zaměřovači se prohání, kde se jí zlíbí. Tak to ne! Musím zklidnit sebe i svůj dech. Po chvíli se kříž zaměřovače usadí na přední části trupu černého rytíře, ale ten se otáčí zády a pomalu odchází. Napětí opět stoupá! Konečně zastavuje a dokonce se natáčí bokem, jenom ta je vzdálenost horší, je to hodně přes dvě stě metrů.

 Pro Winchester 300 Magnum to velká vzdálenost není, ale co já? 

Po chvíli se nitka v kříži opět ustálí na přední části trupu a já pomalu potahuji za napínáček. Silný výstřel doprovází i silný úder do ramene. Cíl se mi v puškohledu ztratil. Cítím jak mi srdce tluče zběsilým tempem a krev proudí ve spáncích. 
Zůstal v ohni, nebo je pryč? 

Znovu si vše vybavuji a po čtvrt hodině pomalu kráčím na nástřel, neustále se musím krotit, abych se nerozběhl. Konečně jsem přibližně na místě a už ho vidím! Svítící zbraně, divočák má jistě kolem devadesáti kilo. 

Poslední hryz a v uctivé tichosti děkuji sv. Hubertu a provolávám LOVU ZDAR!


#Myslivecké ráno, Divočák, Černá zvěř - kňour, Zůstal v ohni, nebo je pryč?, 

Lov zvěře a česká myslivecká mluva #Honili myslivci, Lov ve svobodném světě, Myslivecká mluva, #Lovecké stezky

Lovecké zátiší a fotografie (photo by Katerina Lisova)

Lov zvěře

Prof. ing. Dyk mluví v „Malé myslivosti“ (z r. 1934) o honbě, rozděluje ji na lov hon a rozlišuje
 1. honbu střeleckou, 2. honbu tichou (t. str. 103); ředitel Březina mluví v „Čs. myslivosti“ (z r. 1937) o honech na zvěř a dělí je na hony osamělé a na hony společenské (t. str. 142). Slova hon a honba souvisí se slovesem honiti, t. j. loviti zvěř honěním, a proto se domnívám, že slovo lov má význam širší, kdežto hon užší.
 Z těchto důvodů myslím, že by bylo správnější rozeznávati lov v širším slova smyslu a hon.

K lovu v širším smyslu patří

I. lov (v užším smyslu); k němu počítám: 1. čekání (čekanou), zasednutí na vhodném místě v příhodné době, 2. šoulačku, t. j. soustavné vyhledávání zvěře a plížení se ke zvěři, hlavně spárkaté, 3. slídění neboli hledání, obyčejně se psem jednotlivě nebo v družině (hlavně o lovu na zvěř drobnou), 4. lov vábením, lákáním nebo drážděním zvěře, poskakováním a pod. (Dyk: lov lestný); patří sem lov vábením v říji (na jelena, srnce), v toku (na tetřeva, jeřábka), na újeď (na lišky, medvěda), na výrovce, lov s pomocí načervenalého psíka (na oheň) na kachny a husy a pod;
II. hony: 1. ploužení buď prosté (bez křídel), nebo české (s křídly), nebo křídlové (střelci jsou jen na křídlech), 2. kruhové hony (leče), 3. naháňky volné nebo uzavřené (hony hlavně v lese na zvěř jelení, daňčí, černou, bažanty), 4. nátlačky (hony v horách s malým počtem honců a střelců, kteří čekají na zvěř obyčejně na přechozu nebo na přesmyku — Riegeljagd), 5. nadháňky (honičky v území nepřístupném a rozlehlém bez honců s pomocí psů — slidičů nebo honičů).

Zvláštní způsoby lovu jsou:
1. vodní honby (na kachny, husy, lysky), 2. norování (s pomocí psů jamníků nebo fretek), 3. lapání škodné (do pastí, tluček, želez a pod.), otravování škodné (vran a strak), 4. chytání živé zvěře, 5. čižba a sokolnictví, 6. štvanice. Závěrem mnohého lovu, zejména však honu musí býti dohledávka (dosled) postřelené zvěře.
U zvěře vysoké si všímáme nástřelu, t. j. místa, kde byla zvěř v okamžiku výstřelu, a hledáme tam známky zásahu střely, zápory (zvěře), barvu, ústřelky, t. j. stříž (srst, vlnu, peří) nebo tříšť (kůstky) nebo i odstřelek (kůry, větve a pod., zavadila-li střela a minula se cíle).

Zvěř může býti střelou zasažena na komoru (nikoliv „na list, na blat“) vysoko (Hochblatt) nebo nízko (Tiefblattschuß) (nikoliv „hluboká rána“), na zadní komoru, to jsou rány dobré. Někdy se po dobré ráně zvěř zlomí v ohni a rázem zhasíná; rána na měkko (do zažívacích ústrojů) je rána špatná. Je ještě množství rozličných jiných zásahů, na př. rána na krk, do páteře, do trnů (ostnů — Krellschuß, kdy se zvěř po ráně zlomí, za chvíli se však zvedne, srovná a zmizí), na běh (vysoký, nízký), na kyje a pod. Někdy mluvíme též o t. zv. ráně duté (Hohlschuß); to bývá právě rána pod páteří do trnu. Střílíme-li na zvěř zpředu, mluvíme o ráně na ostro; rána zezadu je nemyslivecká. Konečně říkáme též, že byla zvěř střelou škrábnuta (Streifschuß).
Postřelené zvěři dáváme záraz loveckým zavazákem nebo ji dostřelujeme (rána dostřelná — Fangschuß; něm. slovo však znamená též ránu hozenou neboli na lap). Důležitým pomocníkem při dohledávce postřelené zvěře je pes — zvláště barvář, při dohledávce zvěře drobné musí býti psi ohaři a potřebný počet honců.
Pernatá zvěř může býti postřelena do křídel, je — jak se ne dost dobře říká —křídlovaná (nespr. „flíglovaná“), nebo do stojáčků (nespr. „štanglovaná“) — pro to nemáme dosud pěkného českého názvu (stojáčkovaná zní strojeně, ujímá se slovo vypěšená, lépe snad zchromená). Bohatou zásobu slov máme pro známé značení postřelené koroptve, když stoupá po ráně obyčejně kolmo vzhůru, a dosáhnuvši vrcholu, zastaví se a spadá náhle zhaslá k zemi.
Říká se tomuto zjevu dělat holubičku (korouhvičku, komínek, svíčku) nebo že koroptev pánkuje, jde do pánku, výškuje (nevhod. „andělíčkuje, nebíčkuje“ — himmeln), vyvěžuje (viz NŘ. XXIII, 292); sám jsem doporučil krátký a myslím výstižný výraz koroptev vrcholí.
Pro hromadné vyletování bažantů v t. zv. bouquetech při naháňkách jsem doporučil název roj.
Uloví-li lovec správným způsobem mysliveckým vysokou zvěř, podává se mu úlomek (Bruch); také ulovené zvěři se dává do svíráku úlomek jako poslední hryz (u vysoké srstnaté) nebo poslední zob do klovce (zobáku, na př. u tetřeva).
 Úlomek nosí myslivci za kloboukem také jako stavovský odznak nebo ozdobu při významných mysliveckých událostech nebo při slavnostech. Od tohoto úlomku rozeznáváme zálomek, t. j. větévku, kterou označuje lovec místo nástřelu, které zalamuje, nebo jíž dává v lese rozličná znamení. Ulovená zvěř se vykládá při osamělém lovu nebo při větších honech po každé leči na výlož (Strecke) a po skončení honu nebo i několika honů se dopravuje, podle druhu zvěře se roztřídí a vyloží na společný výřad, doprovázený rozmanitými mysliveckými zvyklostmi a hlášením celkového úlovku.
Na konec bych ještě rád upozornil alespoň na některé nesprávné výrazy, jichž se stále v praxi užívá a které by měly konečně vymizeti.

Velmi často slýcháme mezi lovci mluviti o „koze“ a „kůzleti“, zvláště u zvěře srnčí a daňčí (též kamzičí). Dospělá samičí zvěř srnčí se jmenuje srna, daňčí daněla, kamzičí kamzice, mladá srnka, danělka, kamzička. Podobně nazýváme mláďata (až do sv. Martina) této zvěře srnče, daňče, kamzíče (nikoliv kůzle). U zvěře jelení se samičí zvěř jmenuje laň, mladá laňka, mládě samčí i samičí (do sv. Martina) kolouch (nikoliv „tele“ nebo „telko“). Často slýchané slovo „šmolka“ znamená mladou samičí, dosud neoplozenou zvěř jelení, daňčí nebo srnčí. Máme za ně pěkný český výraz čiplenka, a chceme-li rozlišovati druh zvěře, říkejme jelení, daňčí, srnčí čiplenka nebo krátce laňka, danělka, srnka.
Slovo „Spiegel“ se doporučuje rozlišovati a říkati:
1. u zvěře srnčí bílé skvrně kolem řiti, hlavně v zimě, obřitek,
2. u tetřeva a tetřívka bílé skvrně na ohbí křídel hvězda (svítí v šeru jako hvězdička),
3. bílým páskám na perutích tetřívka, holuba hřivnáče, kovově lesklým skvrnám na perutích divokých kachen a modrým pírkům sojky zrcadlo, zrcadélko.
Slovo „hasenrein“ (o psu) se překládá často „jankoštěrý“, ačkoliv můžeme česky říci, že je pes klidný nebo pevný před zajícem. Nesprávná a nepěkná jsou také slova „ramlík“ a „remlice“; můžeme říci krátce o samci zaječák, o samici zaječka (podobně králík  králice).

Uznáme-li, že slovo lov vyjadřuje širší pojem než hon, měli bychom, myslím, všude tam, kde jde o tento širší smysl, místo názvu „honební“ užívati slova lovecký, tedy na př. místo „honební lístek“ říkat lovecký lístek, poněvadž nás opravňuje nejen k honbě (honění), nýbrž k rozličným způsobům lovu vůbec; obdobně též lovecký („honební“) okrseklovecké („honební“) společenstvo a pod. Místo „honební právo“ nebo „honební zákon“ měli bychom říkati právo myslivosti, zákon o myslivosti nebo zákon myslivecký, jelikož obsahuje ustanovení nejen o lovu a honu, nýbrž i předpisy o hájení, ochraně, chovu a zužitkování zvěře, krátce o hospodářské činnosti lidské, kterou nazýváme dnes souhrnně myslivostí.

Domnívám se, že tento můj stručný výčet hlavních mysliveckých výrazů není zbytečný a že aspoň širší veřejnosti ukáže, jak je česká mluva myslivecká bohatá, svérázná i pěkná.

#Honili myslivci, Lov ve svobodném světě, Myslivecká mluva, #Lovecké stezky, 

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

#Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů Aglomerace aktivity radosti a milování života Amerika Anatomie jelena Aport Bažant Bažant pečený Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Brenneke broková dvojka broková kozlice Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Filip Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný Kritické myšlení Krkavec velký Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na lišku Lov ve svobodném světě Lovecká optika Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Pernatá zvěř Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Psychopati Ptáci Puškohledy Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Red Deer Cam Reklama a lov Roček Ruger’s M77 RSI Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sele prasete divokého Shozy Siga Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýkorky Synantropie Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď Upíři Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

Vybraný příspěvek

Povedlo se - i barvy OHAŘI A MICHAELA

Povedlo se - i barvy OHAŘI A MICHAELA (photo by katerina lisova)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...