Zobrazují se příspěvky se štítkemDrobná zvěř. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDrobná zvěř. Zobrazit všechny příspěvky

ZAJÍC. Většina menších druhů zvěře (hlodavci, zajíc, králík, ale i menší a středně velké šelmy) trpí zamořením prostředí, takže jejich stavy neustále klesají...

Zajíc

V krajině utvářené, zdevastované a intoxikované člověkem 


dochází k zásadním změnám v rozsahu únosné kapacity prostředí pro populace zvěře. Většina menších druhů zvěře (hlodavci, zajíc, králík, ale i menší a středně velké šelmy) trpí zamořením prostředí, takže jejich stavy neustále klesají nebo setrvávají na velmi nízké úrovni a velikost populací této zvěře se nezvyšuje. Populace některých větších druhů (spárkatá zvěř, rys, liška) pokud nejsou regulovány intenzivním lovem, dosahují v krajině utvářené člověkem vysokých stavů, neboť je výrazně zvyšována úživnost jejich životního prostředí (polní kultury jsou po dobu své vegetace podstatně větším zdrojem potravy, než může poskytnout přirozená louka nebo lesní porost). Také v zimě zlepšuje člověk potravní kapacitu prostředí pro sudokopytníky záměrným přikrmováním a udržováním jejich vysokých stavů vytváří současně dobrý zdroj potravy pro rysa (živá zvěř) i lišku (kadavery). Zanedbatelný pro zvyšování stavů těchto druhů zvěře není ani záměrný boj člověka s jejich chorobami (plošné odčervování spárkaté zvěře a vakcinace lišek proti vzteklině). Příkladem může být porovnání únosnosti základních druhů prostředí pro výši stavů srnčí zvěře. V souvislém smíšeném lese, daleko od luk a polí, je optimální hustota zazvěření 2 - 3 jedinci na 1 km2. V případě dosáhne-li počet jedinců srnčí zvěře 10 na 1 km2, není již les sám schopen přirozené obnovy, protože většina semenáčků a mladých stromků bude postižena okusem.

V prostředí, kde převažují luční porosty, střídající se s menšími listnatými lesíky, je snesitelná hustota zazvěření srnčím, bez vlivu na poškození vegetace a za předpokladu zimního přikrmování, 20 - 30 jedinců na 1 km2. Na polích osetých ozimy se uživí dokonce 50 - 70 kusů srnčí zvěře na 1 km2, aniž by porosty byly nevratně poškozeny. U druhů zvěře s velkým akčním rádiem (rys, vlk, los) může za střídajících se příznivých a nepříznivých podmínek docházet k tzv. oscilacím hranic areálu dočasného rozšíření (tj. jeho střídavého zvětšování a zmenšování). To souvisí především se střídavým růstem a poklesem populační hustoty na původním trvale osídleném území. Při zhoršených podmínkách prostředí se rozšíření určitého druhu zvěře začne zmenšovat až na poměrně malé území (tzv. refugium), z něhož se pak po obnovení příznivých podmínek příslušný druh opět šíří do okolních oblastí. Pokud se příznivé podmínky neobnoví, může dojít k vyhynutí tohoto druhu zvěře v určité oblasti. Při dlouhodobě změněných podmínkách může trvat omezení areálu výskytu až několik set let.
Například srnec ve Švédsku setrvával v prostorově omezeném refugiu více než 100 let, než se opětovně rozšířil. Také tchoř, který zcela vymizel z Finska na dobu téměř 350 let, později opět zaujal areál svého rozšíření v jeho původním rozsahu. Rozšiřování určitého druhu má však často omezení daná místními geografickými poměry. Tak šíření lesních druhů brání rozsáhlejší bezlesé oblasti (např. rys), šíření horských druhů zamezují okolní nížiny a naopak. Zvěř, která přirozeně rozšiřuje areál svého druhu do méně příznivých podmínek (severní nebo horské oblasti) obvykle v nově osídlených oblastech dorůstá menší velikosti a dosahuje méně početních přírůstků. Naopak zvěř šířící se do příznivějších podmínek (včetně umělého vysazování) se intenzivněji množí a tělesně lépe prospívá. To často souvisí i s nedostatkem místních regulačních činitelů jejich početnosti (predátorů a parazitů). Opačná situace vzniká při přenesení horských druhů zvěře do nížinného prostředí (např. kamzíků nebo svišťů do velkoměstské ZOO). Horská zvěř ve svém původním prostředí poměrně zřídka onemocní, neboť ve velkých nadmořských výškách se vyskytuje jen málo choroboplodných mikroorganismů. V nížině však mohou být napadena četnými původci ochoření, neboť postrádají ve svém přirozeném prostředí v podstatě nepotřebnou imunitu.

Z našich druhů zvěře došlo k osídlovacím invazím v relativně nedávné době postupně u ondatry, prasete divokého, losa, psíka mývalovitého a rysa.

Ostatní druhy, vesměs uměle vysazené (sika, jelenec, muflon, kamzík a koza bezoárová) byly od počátku pod přímou záměrnou kontrolou člověka, a proto se mohly populace těchto druhů zvěře rozšířit jen v souladu s jeho zájmy. Uměle vysazená ondatra sledovala rozvojem své populace klasický osidlovací princip v prostředí, kde neměla mezidruhově potravního konkurenta. Po dosažení populační nasycenosti prostředí, řešil tento druh svou další expanzi rozšiřováním areálu po Evropě. V současné době je stejně jako další menší druhy zvěře ondatra postižena devastací prostředí, takže její stavy klesají hluboko pod hranici populačních možností.
 Prase divoké se rozšířilo rovněž na základě klasického osidlovacího principu, navíc v prostředí, které mu po stránce úživnosti i vegetačních úkrytů bylo značně vylepšeno zemědělskou činností člověka (velkoplošné monokultury kukuřice, obilovin i okopanin a kalamitní přemnožování hraboše polního). Neusměrněný, byť intenzivní lov zaměřený spíše na větší dospělé jedince, zapříčinil reakci v podobě rychlejšího dospívání bachyněk a vysoká potravní nabídka umožnila vícečetné i častější vrhy selat. V současné době je kapacita prostředí pro populaci divočáků zhruba nasycena, vzhledem ke škodám na zemědělských plodinách je však její výše pro člověka neúnosná.

Losí populace se u nás zvětšuje jen pozvolna, neboť její rozsah je limitován požadavkem na vyhraněný, dosti vzácný typ životního prostředí (močálovitá krajina jezerních nebo rybničních pánví). Psík mývalovitý svou populaci rovněž pozvolna početně rozšiřuje, ovšem její vývoj je jednak pod intenzivní loveckou kontrolou (celoroční odstřel), a jednak potravní nabídka drobných živočichů (kteří tvoří významnou složku jeho potravy) není ve zdevastovaném prostředí příliš vysoká. Současně v jeho případě působí na omezené rozšiřování i vliv mezidruhové konkurence našich původních šelem (liška, tchoř, hranostaj). Rys, který byl teprve relativně nedávno uměle vysazen a dosud nepodléhá rozsah jeho populace lovecké kontrole, se dostal do fáze rychlého nárůstu počtu jedinců (i když u větších savců není tato rychlost tak intenzivní jako u menších živočichů). Populační rozmach rysa je navíc umožněn enormně vysokými stavy srnčí a mufloní zvěře, které jsou hlavní součástí jeho potravy. V oblasti prvotního vysazení (Šumava) je prostředí pro populaci rysa již plně nasyceno a její další růst se realizuje prostřednictvím rozšiřování areálu druhu do vhodných lokalit s vysokým podílem souvislejších lesních porostů. Po dosažení maxima však již dochází k pozvolnému poklesu stavů rysa.

Vojtěch Škaloud, Oldřich Tripes

LOVECTVÍ V ANTICE #Lovecké stezky, Pernatá zvěř, Vysoká zvěř, Zajíc, Drobná zvěř, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Obory a zvěř, Zvěřina

Na lišky byly pořádány štvanice na koních
 se psy nebo byly lapány do sítí. 

Pro antické Řeky byl lov méně zábavou či sportem


 více školou k pěstování charakteru a fyzické zdatnosti, výchovou bojovníků. Římané viděli v lovu většinou zábavu, zážitek. Samozřejmě se lov uskutečňoval také pro obživu, k získání zvěřiny a kůží či kožešin na oděv, k zneškodnění zvěře působící škody na pozemcích či dobytku, za účelem odchytu živé zvěře z důvodu chovatelských, a ve starém Římě pak s cílem získání živé zvěře k zábavám pořádaným v amfiteátrech.
Pokud se týče provozování lovu, neexistovala nějaká zákonná ustanovení. Mohl lovit kdokoliv a kdekoliv, avšak každý majitel půdy měl právo zabránit komukoliv vstup na ni. Zvěř patřila tomu, kdo ji složil, ať na půdě vlastní nebo cizí. Etickým příkazem však bylo nepustošit pole a nezneuctívat posvátné prameny a háje. Nebyly stanoveny doby lovu a hájení, nelovilo se však ve dny sváteční. Za nejvhodnější doby k lovu se považovalo na jaře a na podzim ráno, v létě za ranního svítání a za večerního soumraku, v zimě v poledne.
    Lovu se zúčastnila převážně větší společnost lovců, často s rozsáhlým doprovodem loveckých pomocníků, honců. Řekové dávali přednost lovu pěšky, Římané lovu na koních; mezci nesli potřeby k lovu. Nepostradatelní byli lovečtí psi. K základním loveckým potřebám patřilo několik druhů lněných sítí (rozměrná či menší tenata, padací sítě, aj.), sloužících k odchytu a lapání zvěře, které byly přepravovány v kožených brašnách; k tomu potřebné pomůcky - dřevěné sošky s vidlicemi, tažná lana a také zradidla. Dále různá oka, do kterých se zvěř chytala za hlavu nebo za běh. Byly též kopány jámy.
K lovecké výzbroji patřily luk a šípy, několik druhů loveckých oštěpů, házecí dřeva, dlouhý nůž. Připomeňme ještě, že Římané také zvěř chovali; zajíce ve zděných ohradách tzv. leporariích, spárkatou zvěř v oborách, pernatce ve voliérách.
    Lovila se všechna divoce žijící zvířata; zmíníme se však jen o zvěři v našem dnešním slova smyslu.
    Zajíci byli tehdy nejrozšířenější zvěří, jejich lov byl také nejefektivnější. Zvěřina byla pokládána za pochoutku. Tehdejší lovečtí spisovatelé pojednávají o zajíci obšírně po stránce zoologické (včetně různých omylů, např. spí s otevřenými světly), podrobně popisují techniku lovu ve volném poli či v lese, v různých ročních obdobích. Zajíci byli loveni pěšími lovci nebo lovci na koních - štvanicemi pomocí psů, byli naháněni do tenat, lovci po nich vrhali házecí dřeva. Římané nerozlišovali striktně zajíce a divoké králíky; tito byli známí hlavně z tehdejší Hispánie.
    Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice zvěř jelení a zvěř daňčí. Vyskytovala se v lesnatém terénu, šlo o velmi hojný druh zvěře. Lovila se ze sportu a také pro zvěřinu. Zoologické popisy se nevyhnuly různým pověrám (když jelen shodí paroží, tak ho skryje, aby nebylo nalezeno lidmi, má totiž léčivou moc).

Vysoká zvěř byla lovena pomocí sítí a zradidel, štvanicemi na koních se psy, proklána oštěpy, střílena šípy, také chytána za běh do ok s kláty; Římanům nebyly neznámí ani losi.
 Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice
 zvěř jelení a zvěř daňčí.
    O lovu srnčí zvěře nejsou zvláštní zmínky u žádného spisovatele. Byla sice všude, oproti jiným druhům zvěře však ve velmi skrovném počtu. Je to pochopitelné, poněvadž byla potlačována vysokou a černou zvěří, případně pronásledována šelmami, zvláště vlky.
    Černé zvěře byly - vzhledem k rozsáhlým lesním plochám a močálovitým krajinám - bohaté stavy v celém antickém světě. Zoologická pojednání obsahují i mysliveckou latinu, tak např. zbraně rozzuřeného kance jsou tak rozžhaveny, že mohou spálit psům srst. Ostatně složení divočáka platilo vždy za bravurní výkon a antická mytologie popisuje řadu proslulých lovů. Černá zvěř byla lovena pěšími lovci či lovci na koních za pomoci psů, složena zvláštními oštěpy s klipy, naháněna do sítí nebo též chytána do ok s kláty jako zvěř vysoká.
    Z dravé srstnaté zvěře jsou popisovány lovy medvědů, vlků, lišek, pomineme-li exotická zvířata (lvy, tygry, leopardy), která byla lovena v cizích krajích. Rysi byli vzácní. Medvědi se vyskytovali v různých krajinách Řecka, v samotné Itálii a samozřejmě i v jiných končinách římské říše. Ze všech divokých a nebezpečných zvířat, která byla kdy v římském světě lovena, usmrcována nebo lapána živá (pro boje v amfiteátrech), příležitostně též krocena, byli nejznámější právě medvědi. Byli lapáni do jam a sítí, loveni oštěpy, tráveni jedem.
    Všeobecně rozšíření vlci byli svízelí pro chovatele dobytka; napadali též jelení a srnčí zvěř. Byli lapáni do jam, loveni do sítí, tráveni, stříleni šípy. Na lišky byly pořádány štvanice na koních se psy nebo byly lapány do sítí. O drobné dravé zvěři srstnaté jsme nenašli zmínky.

 Pernatá zvěř (ptáci vůbec) se vyskytovala všude ve velkém množství. Ptačí svět rozhojňovali v Řecku a v Itálii ještě tažní ptáci, vyskytující se sezonně. Z dravců byli nejznámější orli. Na četných močálech a vodních plochách nacházeli příznivá stanoviště divoké husy a kachny, volavky, jeřábi, čápi, labutě a další vodní a bahenní ptactvo.
    Bažanty znalo Řecko již v 5.-4. století př. n. l., avšak nebyli příliš rozšířeni. Byli importováni z Kolchidy (oblast jihovýchodně u Černého moře) z krajiny kolem řeky Phasis (odtud pramení také latinský název bažanta). V Římě byli bažanti chováni ve voliérách, jejich zvěřina byla předkládána jako delikatesa jen při slavnostních tabulích.
    Koroptve a křepelky byly ve starém Řecku hojné, do Itálie byly koroptve importovány. Byly zde též vykrmovány ve voliérách nebo cvičeny k bojům; sloužily také jako živá hračka pro děti.
    Hrdličky a kvíčaly byly chovány ve voliérách, po kulinářské stránce byly pokládány za zvláštní lahůdku. Běžný byl chov holubů. Všechny vzpomenuté druhy se ovšem hojně vyskytovaly ve volnosti.
    Havrani, vrány, kavky a straky se těšili přízni jakožto "mluvící ptáci".
    Tetřevi se dostali do Itálie ze severní Evropy přes Alpy; byli chováni též ve voliérách.
    Lov pernaté zvěře se těšil značné přízni. Konal se buď do různých druhů sítí (tenata, padací sítě) případně pomocí volavců nebo čižbou na vějičky s ptačím lepem a do rozličných ok. Rozšířené bylo také sokolnictví.
    Zvěř tehdejší doby byla s oblibou zobrazována ve výtvarném umění. Byla zpodobňována na reliéfech (desky, pomníky, sarkofágy), ve skulpturách, v mozaikách, ojediněle v malbách, na mincích a různých uměleckých předmětech (nádoby, vázy, šperky, aj.).


Doc. MUDr. Jaromír KOVAŘÍK, CSc.

ZAJÍC. Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a vyhopkal z lesa zajíc.

Zajíc polní

Začíná se pomalu rozednívat a na východě rudne obloha. 


Co nevidět sluneční zář zaplaví rozespalou krajinu. Je ještě chladno, paní Zima teprve nedávno, ale pohasínající hvězdy věští, že bude krásný den. Dýchám plnými doušky jarní vzduch prosycený vůní probouzející se země. Každý rok se to opakuje a pokaždé to ve mně zanechá pocit něčeho zvláštního a neskutečně krásného.

Srovnávám si pušku na rameni a dalekohledem bedlivě obhlížím louku před sebou. Zatím nikde nevidím žádnou zvěř. S prvními paprsky vycházejícího slunce se začíná probouzet i zpěvné ptactvo. Koncert započal nedaleko ode mne ve svém černém fráčku Mistr kos, co se usadil na vrcholku pomaloučku rašícího lískového keře. Jeho zpěv chytá přímo za srdíčko. Zastavuji se a nehybně naslouchám. Po chvíli se k němu přidávají i další ptačí sólisté a les už ožívá celým opeřeným orchestrem. Samozřejmě - chybět v něm nemohou všudepřítomné sojky plné páskované modři v peříčcích svých letek. 

Už vůbec nelituji toho, že jsem si ráno přivstala. Ba naopak. Boty mám svrchu smáčené od chladivé ranní rosy, která omývá čerstvě rostoucí zeleň louky, ale uvnitř mám pěkně teploučko. Docházím pomalu ke staré kazatelně. Žebřík je ještě vlhký, klouzavý a tak nahoru lezu velmi opatrně. Otvírám petlici dvířek a vstupuji dovnitř. Pušku stavím do rohu kazatelny, dnes ji mám sebou více méně ze zvyku než se záměrem lovit. Že by přišla liška či divočák nepředpokládám. Usedám na lavičku a dělám si pohodlí. Potichu otevírám okénko a nechávám na sebe proudit zvenčí čerstvý vzduch a také nechávám uším prostoupit ten nádherný koncert ptačích zpěváčků, kteří se mi teď ozývají ze všech stran. 

Mé oči znavené neustálým sledováním počítače a čísel při mé profesi účetní nabírají síly z všemožných odstínů zelené barvy okolí. Zároveň vypínám i mozek a oddávám tělo tolik potřebné relaxaci. Určitě to dosvědčí i ostatní myslivci, že chvíle na posedu či kazatelně jsou chvílemi vnitřního uvolnění a odpočinku a zase na druhé straně i chvílemi vzrušení při lovu. Nejen lov, ale i citlivé vnímání přírody jako celku je myslivost.

Mé oči zachytily na louce téměř neznatelný pohyb. Pomalu zvedám dalekohled, abych nezpůsobila nějaký zbytečný hluk.
Srna. Pomalu kráčí po louce zhruba ve vzdálenosti sto metrů ode mne. Teď se zastavuje a jistí. Bystří všemi smysly, aby zachytila jakýkoliv náznak nebezpečí. Dnes jí ale nikde nehrozí. Je sama. Zatím. Obeznávám ji a odhaduji její věk na dva až tři roky. Už brzy ale sama nebude, přijde její mateřská chvíle, čas kladení mláďat a ona bude za sebou vodit jedno nebo dvě srnčata. Nastane starost jí, ale i nám myslivcům. I my je budeme muset chránit až vyjedou do polí zemědělské stroje a nastane každoroční senoseč. Vzpomínám si, jak jsem kdysi opatrně přenášela malá srnčátka obalená náručí trávy, abych na ně nepřenesla svůj lidský pach, na okraj lesa, odkud si je pak srny odvedly. Vždy to fungovalo.

Tím, že se louky procházejí se psy, tak se rovněž zachrání alespoň část počínajících srnčích životů, které by jinak skončily pod nemilosrdnými koly techniky. Jsou i další možnosti, které se v praxi využívají, aby si srny své potomky včas odvedly do bezpečí lesních houštin. Vždyť je to naším úkolem a posláním starat se o zvěř, pečovat o ni a chránit ji.

Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a tamhle vyhopkal z lesa zajíc. Chvíli se ostražitě rozhlíží, zapanáčkuje, bystří všemi svými smysly a pak se s chutí pustí do čerstvě narostlé trávy. Konečně se dočkal jara! Dobrou chuť ušáku! Cuká mi to koutkem úst. Je pořád na co se dívat. Je polovina dubna a brzo nastoupí svoji vládu měsíc květen, který položí na louku pestrý šál a ozdobí stromy bílými a růžovými květy, prostřené stoly pro včely a motýly. To bude teprve podívaná. Už se neskonale těším. Sluneční paprsky ke mně pronikají okýnkem kazatelny a cítím už jejich sílu na své tváři.

Je to příjemné. Oči se přivírají blahem a já se pomalu ponořuji do vzpomínek z dětství. Už jako malá holka jsem milovala přírodu a protože jsme bydleli u lesa, byla jsem v něm víc než doma. Lozila jsem po stromech, běhala po lese a moje mamka jen lomila rukama nad mými věčně roztrhanými kalhotami. Společně s mladším bratrem jsme se se starým dalekohledem courali přírodou a pozorovali zvěř. Psala jsem si dokonce deníček o tom, co všechno jsme na svých toulkách viděli.

 Je to zajímavé, jak člověk stárne, tím víc se vrací k místům, kde se narodil a kde prožil svá dětská léta. A tak tu dnes sedím na kazatelně už coby myslivec a začínající autorka mysliveckých literárních příběhů společně se svým splněným dětským snem. Znovu přikládám k očím dalekohled, tak jako tenkrát, před lety, když jsem ještě byla dítě a znovu obdivuji tu naši nádhernou jarní přírodu. Čerpám z ní neustále nevšední sílu a energii, kterou mi předkládá a ubezpečuji se, že příroda a myslivost jsou moje velké lásky, bez kterých se už v životě nemohu obejít.

Jitka PŘIBYLOVÁ

#Drobná zvěř, Lovecké stezky, Příroda, Zajíc, Myslivecké ráno, Dalekohledy, Posed, Čekaná

Největším dílem se na úbytku drobné zvěře podílí člověk zásahy do všech ekosystémů. Většina pozemků je obhospodařována vlastníky, kteří jsou také lovci, tam drobné se daří...

Koroptev polní

Francie - program "Kde přežije koroptev, přežije i člověk"  


Tento program byl ve své podstatě velmi jednoduchý, sedláci kteří se do něj zapojili se zavázali nepoužívat chemické prostředky na jeden záběr mechanizace od okraje každého zemědělského pozemku. Plochy jednotlivých plodin jsou ve Francii ale mnohem menší než v České republice, takže bylo bez chemie ponecháno mnohem více plochy než by tomu bylo u nás.

Na těchto neošetřených pozemcích, zvláště zvěř pernatá, opět našla dostatek potravy, hmyzu a plevelných semen. K úspěchu přispělo také to, že většina pozemků je obhospodařována vlastníky, kteří jsou také lovci. 

Přestože se nepodařilo koroptev dostat na stavy před rokem 1945, jak se očekávalo, výsledkem bylo zastavení poklesu všech
druhů drobné zvěře v honitbách.


#Koroptev, Drobná zvěř, Příroda a myslivost, Jak na to?

Pečený bažant s brusinkovou omáčkou, karamelizovanou mrkví a šťouchanými brambory s opečenou cibulkou a špekem

Pečený bažant s brusinkovou omáčkou, karamelizovanou mrkví,
šťouchanými brambory
 s opečenou cibulkou a špekem

Pečený bažant


Ingredience:1 bažant, 10 až 12 dkg slaniny ( 7 až 8 dkg na protažení, 4 dkg v plátcích ), 10 dkg másla, sůl.

Příprava: Vykuchaného bažanta dobře omyjeme na povrchu i uvnitř, prsíčka a stehýnka protáhneme slaninou a podkládáme ještě plátky slaniny: i dovnitř dáme kousek slaniny a másla – zvěřina je pak velmi jemná a není suchá., prosolíme. Připravujeme li starého bažanta, dbáme pouze na to, aby se dostatečně dlouho dusil do měkka v dobře přiléhajícím pekáči. Jinak je úprava úplně stejná a dobře upravení staří bažanti chutnají jako mladí.

Doporučená příloha: Brambory


#Bažant, Bažant pečený, Zvěřina a kuchyně myslivce, Drobná zvěř

Zajíc polní. Zajíc, Drobná zvěř, #Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem. Co víme o „obyčejném“ zajíci?

Zajíc polní 
Jak vlastně vnímáme zajíce?

 Ano, jsme-li na čekané, jako první se v trávě objeví zajíci. Jejich dlouhé slechy a zvídavé hlavy. Signalizují počátek pohybu zvěře, mnohdy předznamenávají její samotný příchod. Odhopkají a my čekáme na tu svoji „velkou“ zvěř. Na tu, jejímiž životními projevy se pečlivě zaobíráme, známe každou nuanci jejích hlasů, pohybů, máme zmapovanou téměř každou minutu jejího denního režimu.

Co však víme o „obyčejném“ zajíci? Možná jen vnímáme jejich pohyb při podzimních honech, kdy vybíhají před hlavněmi brokovnic, vyskakují před vystavujícími ohaři, případně mizí pod příkrovem bělostného prašanu… a dohadujeme se, na jakou vzdálenost vystřelit, jak předsadit. Ten obyčejný zajíc by si ale zasloužil víc.


##Lovecké stezky, Drobná zvěř, Lovy fotoaparátem, Zajíc, Lovu zdar!, Zvěřina a kuchyně myslivce

Bažant obecný Bažant královský, Drobná zvěř, Poslední hon, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Otázky z myslivosti, Pernatá zvěř, Ptáci, Společné lovy

Bažanti u cesty

Mimo dobu jara žije bažantí kohout skrytě, umí tajit své spády a místa výskytu



 Celé dny je v neustálém pohybu, zabývá se prohrabáváním zaplevelených koutů revíru a shání vše co by prospělo jeho věčně hladovému žaludku.

Ozobne každý zelený výhonek, sbírá semena a hlavně všudypřítomný hmyz. Přes soustředěnou shánčlivost nezapomíná na svou bezpečnost, je stále ostražitý a plachý.
Rád se zdržuje v závětrných okrajích lesíků a hájků, kam se opírá slunce.
Křoviny s hustou buření mu slouží za útočiště při sebemenším podezření na nebezpečí; dokáže v nich během zmizet jako duch. Družnou společnost rodu mnoho nehledá, raději žije v mládenectví. Na noc hřaduje do košaté koruny některého okrajového stromu, aby měl přehled o svém zabezpečení.

Pohodu samotářského klidu mu naruší podzimní hony na zvěř. Snaží se ale, jakmile uslyší první ránu chytrácky prokličkovat mezi střelci. Vysoký sníh ho potrápí mnoha krušnými dny, avšak s pomocí myslivecké péče zimu kolem zásypu vždycky přečká.

Čas jara obrací naruby jeho poustevnickou zvyklost žití. Sluneční lázeň prodlužujících se dnů mu začne propírat mozkovou spodinu a probuzené hormony nutí kohouta k nezvyklému chování. Brzy ráno, ještě za tmy, se probouzí a hlučně si natřásá peří s tichým hovořením. Často také "kodrcá" daleko slyšitelným dvojslabičným hlasem; nadešly dny jeho bouřlivých svateb. Než první paprsek slunce na východě přehoupne obzor, už kráčí sehřadován na zemi, natřásá se a tlumeným crkáním připomíná zamilovaného seladona.

Svatební hábit mu svítí přepestrou paletou kovově opalizujících barev mnoha odstínů; zobák leskne slonovinovou žlutí a na hlavě se tyčí malá pernatá ouška. Kolem očí zduřely k prasknutí červené poušky. Co chvíli poskočí a drnčivě třepe letkami. Ukáže-li se v blízkosti bažantí slípka, hned se jí dvoří. Krouží kolem ní tanečním tempem s hlavou u země. Někdy se i prudce zastaví, ještě více popustí letky, malebně rozevře vějíř dlouhých ocasních per a před slepičkou zůstane ve strnulé figuře.

Bažanti nepatří k původním živočichům naší přírody; byli do ní aklimatizováni, kdy, bohužel, není známo. Odhad spadá do 11. století n. l. a snad tak učinili mniši řádu premonstrátů i benediktinů, kteří do naší země vnášeli zemědělský pokrok. Nejprve byli chováni jako drůbež v domácích chovech, odkud začali prchat do volnosti. Lehce divočeli a postupem času se poznenáhlu přiřadili k české zvěři, na kterou si činila nárok pouze vrchnost. Jejich lov se stal oblibou a ke zvýšení jejich četnosti se začaly budovat bažantnice. Třicetiletá válka ale bažantnictví zpustošila a poničila kmenové stavy bažantů. Na delší dobu nastal jeho úpadek. Teprve až v 18. století dochází opět v Čechách k renezanci bažantnic. Zaváděl se francouzský způsob myslivosti, který se opíral o honební řád, kde už měly také místo a podporu bažantnice.

Bažant kohout a slepice
Z bažantů se stala vesměs zvěř oborní, ale v polovině 19. století se už poznávalo, že může být perspektivní pro zemědělské hospodaření, svým prospěchem v hubení polních škůdců.

V té době se také začala měnit zoologická příslušnost lovných bažantů, co se týká geografické rasy. V myslivecké mluvě doposud byl krví v naší přírodě zastoupen jen bažant obecný (Phasianus colchicus colchicus L.), tzv. "bažant český". Nyní se k nám začal z Německa a Anglie přivážet východočínský bažant obojkový (Phasianus colchicus torquatus Gmel.), protože byl rychlým letem lovecky zajímavější. Později k němu přistoupil ještě bažant pestrý (Phasianus versicolor Vieil.). Začátkem 20. století se dostal do myslivecké obliby další bažant a sice mongolský (Phasianus colchicus mongolicus Brandt.), u něhož se brala na zřetel i větší tělesná hmotnost.

Nastala doba mánie dovozu bažantů a mnohá česká panství si pro zazvěření také opatřila východoperského bažanta (Phasianus colchicus principalis Sel.) a mutaci bažanta temného (Phasianus colchicus var. Tenebrosa Hatch.) nebo bažanta plavého často také označovaného jako tureckého (Phasianus colchicus var. isabellina Auct.). Za vzájemného prokřížení bažantů během století tak vznikla složitá směsice míšenců různých ras a odrůd s nevelkými znaky po všech předcích, ve kterých se dnes nevyznají ani renomovaní ornitologové.

Nejdůležitější však je, že bažantům se v naší krajině stále dobře daří a rozšířili se vlastní živelností i do míst, kde ani nebyli vysazeni.
O zazvěřování svých pozemků se starala také i mnohá arcibiskupství se snahou přírodu ptačí faunou jen zpestřit, často z ryze estetických důvodů. Tak se stalo, že na přelomu 19. a 20. století se u nás objevil opravdu exot - bažant královský (Syrmaticus reevesii), původem z Dálného východu, severní a střední Číny. Proti ostatním bažantům byl tělesně větší, nekřížil se s nimi a vynikal zvláštní cizokrajnou krásou.
 Zajímavou jeho předností však bylo, že inklinoval k místům odkud bažant obecný spíše ustupoval; k lesnímu prostředí jak s hledáním potravy, ceremoniálem toku i hnízděním. "Královák" se brzy stal i atraktivní lovnou zvěří hlavně na výřadech velkých honů se svými někdy až dva metry dlouhými ocasními pery. Myslivcům se také zamlouvá oživení lesního klidu jeho emotivním bouřlivým tokem se zvonivým voláním a svištivým zvukem letek. Zaměnitelnost s bažantem obecným není možná ani pro laika; jeho stříbrošedý předlouhý vlající klín s příčným pruhováním při letu ho i na zemi jasně odlišuje.

Text Jan Rys

 #Bažant, Drobná zvěř, Poslední hon, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Otázky z myslivosti, Pernatá zvěř, Ptáci, Společné lovy, 

Bažant obecný je hrabavý pták - kohout dosahuje hmotnosti jednoho kilogramu, slepice méně. Kohouti jsou velmi pestře zbarveni bažanty okrasnými, kam patří např. bažanti královští, zlatí, stříbrní, modří a lesklí

Bažant obecný český
Chovu bažantů se velmi dařilo a došlo k jeho rozšíření na celé území.

V 19. stol. k nám byly dovezeny další poddruhy bažanta obecného např. bažant obecný obojkový nebo bažant obecný sedmiříčský a další, kteří se pokřížili s tzv. "bažantem českým". Zbarvení kohoutů je proto v dnešních populacích značně variabilní. Z mysliveckého hlediska jsou tito ptáci označováni jako bažanti lovní. V některých zájmových chovech se lze setkat i s tzv. bažanty okrasnými, kam patří např. bažanti královští, zlatí, stříbrní, modří a lesklí. V současnosti, na našem území máme křížence několika geografických ras.

Početní stavy bažantů ve volné přírodě byly v 70. letech minulého století na velmi vysoké úrovni, ale změnami ve využívání, převážně agrárních ekosystémů, došlo k razantnímu úbytku této velice atraktivní zvěře.

Bažant obecný je hrabavý pták, - kohout dosahuje hmotnosti jednoho kilogramu, slepice asi o 10 % méně. Kohouti jsou velmi pestře zbarveni.
Slepice mají naopak hnědé ochranné zbarvení. Jedná se o polygamní druh, který ve volné přírodě žije v poměru 1:4-5 ve prospěch slepic. Reprodukční proces začíná brzy na jaře pářením (ostruhováním). Slepice snáší do důlku na zem až 8 - 12 vajec (výjimečně i více), na kterých sedí 24 - 25 dní. Při poničení násady často mívají slepice druhou snášku, která má o třetinu nižší počet vajec.
Chov bažantů ve volnosti byl u nás značně rozšířen zejména po roce 1945 jak v nížinách, tak i v podhorských oblastech. Vypouštění voliérově odchovaných bažantů do volných honiteb nepřináší výrazné zlepšení. Takto odchovaná zvěř se po vypuštění do honiteb těžce přizpůsobuje novému prostředí a je nedostatečně ostražitá vůči predátorům, pro které se stává snadno dostupnou kořistí.
Bažant obecný se živí jak rostlinou, tak i živočišnou potravou.

Potravu si bažant vybírá hlavně zrakem (vliv čichu zatím nebyl prozkoumán). Bažanti jsou ptáci s denní životní aktivitou, která začíná s rozedněním a končí příchodem setmění. Mají svůj jednoduchý denní rytmus - příjem potravy a zažívání. Pastvením na travních porostech přijímá nejen potravu, ale také značnou část rostlinné vody. Pokud mají bažanti dostatek potravních příležitostí, jsou svému stanovišti věrní. Mladí bažanti se do věku 5 týdnů živí převážně živočišnou potravou s postupným přechodem na potravu smíšenou.

Bažant potřebuje denně kolem 70 g potravy, což je kolem 1/15 jeho vlastní hmotnosti. Z polních plodin a plevelů přijímá pýr, rdesno, pohanku, merlík, kukuřici, vikev, pšenici, svlačec, ostřici, kuří nohu, svízel, čirok, laskavec, rozrazil, ptačinec, ječmen, žito, proso, oves, hrachor, lebedu, ohnici, jitrocel, hrách a další místně se vyskytující druhy. Z lesních rostlin bažanti přijímají ostružiny, hloh, šípek, bez, ptačí zob, jeřabiny, bukvice aj. V živočišné potravě bažantů jsou zastoupeny např. slunéčka, střevlíci, stonožky, mravenci, lumci, drabčíci a další druhy, převážně však sbírá škodlivé druhy hmyzu, které způsobují škody na zemědělských plodinách a lesních porostech. Spotřeba vody dospělého bažanta se pohybuje od 0,2 do 0,3 litrů vody na kus a den.

Od jara do žní mají bažanti dostatek potravy, ale s ukončením sklizně obilí se jejich přirozené potravní možnosti stávají značně omezené a závislé převážně na přikrmování. Pro udržení bažantů po žních je důležité včas vytvořit pastevní políčka kolem remízů s dostatkem zelené potravy, ale i zrnin, popř. luštěnin, doplněné dužnatými plodinami - řepa, mrkev apod. V aridních oblastech je nutné bažantí zvěři zajistit také dostatek pitné vody. V podzimním období je velmi vhodnou potravou krmná kapusta (nahrazuje vodu), hořčice a další druhy, které také snáší mírné mrazy. Existuje více způsobů přikrmování, které jsou ovlivněny přírodními podmínkami a početními stavy zvěře. Jde jednak o volné pohazování krmiv v místech soustředění bažantů, kteří potravu vyhledávají a tím se zdržují a neopouští stanoviště. Nejvíce využívaný způsob přikrmování je pomocí trvalých zásypů různých tvarů a velikostí, často doplněné automatickými krmítky. Každý zásyp musí mít upravené hrabaniště s plevami, kde se bažanti zdržují vybíráním zobu. Popelením se bažanti zbavují nepříjemných parazitů.

Polák chocholačka - pár na řece...v květnu. #Polák chocholačka, Ptáci, Jaro, aktivity radosti a milování života, Drobná zvěř, Kachna, Kachna divoká

Polák chocholačka - pár na řece 
Samec je uhlově černý s bílými boky a tmavým hřbetem, v týle splývavá chocholka. Samice je tmavohnědá, chocholka je jen naznačena, u kořene zobáku může bít bílá skvrnka. Samec v prostém šatu je podobný samici, ale je tmavší. V letu v křídle vždy nápadný bílý podélný pruh.

Hnízdo bývá většinou v bažinatých porostech bezprostředně obklopených vodou. V květnu a červnu snáší 5-20 vajec, ve hnízdech s vyššími snůškami se pravděpodobně jedná o vejce od dvou samic (jsou známy případy, kdy seděly 2 samice na jednom hnízdě). V hnízdech chocholačky jsou často i vejce poláka velkého (Aythya ferina), naopak někdy chocholačky snášejí svá vejce do hnízd jiných druhů kachen. Na vejcích sedí pouze samice kolem 25 dní, po vylíhnutí jsou mláďata do 12 hodin odvedena na vodu. Vzletnosti dosahují přibližně ve stáří 7 týdnů, pohlavně dospívají v následujícím roce.
Potrava převažuje živočišná, hlavně měkkýši, dále hmyz a jeho larvy, korýši a dosti běžnou potravou jsou i malé ryby. V rostlinné potravě převažují semena a malé plody, méně časté jsou zelené části rostlin. Mláďata se živí téměř výhradně potravou živočišnou, rovněž převažují měkkýši – až ze 70%.

Podobný poláku kaholce (Aythya marila). Samec ve svatebním šatu se odlišuje černým hřbetem (u p. kaholky našedlý). Samice p. kaholky má u zobáku bílou skvrnu větší. Ve všech šatech se odlišuje chocholkou (u poláka kaholky chybí), p. kaholka je větší, má delší a mohutnější zobák.

Hnízdí v celé severnější části Eurasie od Islandu po Kamčatku. Od poloviny 19. století se areál druhu šíří k západu a jihu. V Evropě hnízdí přes 730 tisíc párů, vzhledem k poklesu stavů z konce tisíciletí je populace hodnocena jako ubývající. Částečně tažný druh zimující v západní Evropě, ve Středomoří včetně severní Afriky a v jižní a východní Asii.
U nás hnízdí od nížin až po více než 100 m.n.m., četně protahuje a pravidelně přezimuje.
#Polák chocholačka, Ptáci, Jaro, aktivity radosti a milování života, Drobná zvěř, Kachna, Kachna divoká, 

Drobná zvěř, Koroptev, Příroda a myslivost, Otázky z myslivosti, Mateřství a péče o potomstvo, zvěř v zimě.

Koroptev polní
Koroptev polní (Perdix perdix Linné, 1758) je původním druhem nejen u nás, ale i v dalších zemích např. v Rusku, Skandinávii, Řecku, na Krymu i v Malé Asii. Koroptve byly dovezeny i do Ameriky, na Nový Zéland, do Austrálie, na Havajské ostrovy, kde došlo k jejich rozšíření.

Koroptve žijí v monogamii a vyskytovaly se na polích nížin i pahorkatin ve vysokých početních stavech. Celková délka koroptve činí kolem 30 cm, a její hmotnost je mezi 350 - 450 gramy. Jak slepička, tak i kohoutek mají zespodu šedavé a z vrchu rezavě hnědé zbarvení. Slepičky mají na křídlech příčné světlé pruhování a kohoutek mívá na prsou tmavou podkovu, ale mohou ji mít i starší slepičky.
Postupným rozšiřováním zemědělství ve středověku, se v našich podmínkách pro koroptve, bažanty, zajíce a další lesostepní druhy postupně vytvářely vhodné životní podmínky.
V 50. letech minulého století s nástupem nešetrného využívání prostředí dochází k trvalým nežádoucím změnám, na které reagovaly nejen koroptve, ale i další druhy výrazným poklesem stavů.

Koroptev polní žije do předjaří v hejnu, které se rozpadá a vytváří párky. 

Svému stanovišti jsou koroptve věrné a jen výjimečně se za potravou přemístí do příznivějších nižších poloh. Koroptve dávají v průběhu roku přednost rostlinné potravě. Zelená potrava obsahuje dostatek bílkovin, minerálních látek a vitamínů, které jsou potřebné na jaře v době reprodukce. Druhově je tato zelená potrava koroptví velmi pestrá a často se liší jen místním výskytem v časové dostupnosti.

Na podzim a v zimě dávají koroptve přednost potravě bohaté na polysacharidy a tuky, které jsou energeticky bohaté. Jedná se o značný rozsah semenných druhů, které mají vysoké zastoupení stravitelných tuků. Kuřata do jednoho měsíce jsou specializována na živočišnou potravu. Konzumace živočišné složky je závislá na pěstovaných plodinách a celkové biodiverzitě prostředí.
Zakládáním krytových ploch, z víceletých bylin a travin, se dá pro přezimování vytvořit velmi vhodné prostředí tím, že sníh zůstane na prohnutých trsech a vytváří ochranu před větrem a mrazem. K této ochraně se dá využít i krmná kapusta, topinambur a také nesklízená hustě nasetá kukuřice.

Pro přikrmování ve volnosti je potřebné vybudovat dostatek vhodných krmných zařízení, pod kterými se vytvoří vrstva plev a senných zdrolků. Potrava se zahrabe do této vrstvy a koroptve si ji postupně vyhrabávají a konzumují. Tato hrabací vrstva zůstává suchá a tím se také udržuje tepelná izolace od země. Velmi vhodná, pro zimní přikrmování koroptví, je většina zadin i technických plodin. Kukuřice a větší zrna některých obilovin i luskovin je nutné mechanicky upravit např. šrotováním.
Dužnaté krmivo je vhodné částečně rozřezat a menší kusy klást volně na zem. Průměrná denní spotřeba na kus a den se pohybuje kolem 30 g.

Husy vedou denní způsob života a živí se rostlinnou potravou. Obvykle přilétají na svá hnízdiště koncem února...

Husa velká
Husa velká (Anser anser) je jedinou husou, která u nás hnízdí. Má šedohnědé zbarvení, na hřbetě tmavší, na břiše a voleti světlejší.

Nohy a zobák s nehtem mají oranžové zbarvení. Dosahují hmotnosti až 5 kg a rozpětí křídel až 180 cm. Žijí v monogamii. Obvykle přilétají na svá hnízdiště koncem února, kde staví na pevném podkladu (v rákosí, ondatří kupa, ostrůvek apod.) hnízdo a vystelou je peřím. Husa snáší 4 -7 vajec, na kterých sedí 28 dní. Houser se pohybuje v blízkosti husy a hlídkuje. Housata se drží rodičů až do příštího jara. V průběhu léta se jednotlivé husí rodinky shromažďují na letních shromaždištích, ze kterých odlétají koncem října až začátkem listopadu na zimoviště.
Husy vedou denní způsob života a živí se rostlinnou potravou. Potravu vyhledávají na vodě i na přilehlých polích. Mohou se dožít až 60 let. Husy mají rády velké vodní plochy, které navazují na luční a jiné porosty, kde se na zelené mladé trávě paství. 

Husa polní (Anser fabalis) patří mezi severské husy, které se u nás objeví ve velkých počtech na tahu a někdy na tekoucích vodách i přezimují. Hmotnost mají až 4 kg a rozpětí křídel do 150 cm. Zbarvení má hnědošedé, na břiše s příčnou kresbou. Kořen zobáku a nehet jsou černé, zbytek oranžový. Přilétají v houfech a hromadně nocují na březích rybníků a ve dne se paství na polích a pastvinách.
Na našem území se mohou objevit i další druhy husí např. běločelá, malá a další. Jejich výskyt je však poměrně vzácný.

Husy se živí hlavně zelenou nízkou pící, kterou jim poskytují přilehlé louky v blízkosti vod a také polní plodiny. Na podzim husy přijímají rády naklíčená zrna obilovin, kukuřici a zbytky okopanin. Na nízkých vodách se potápí (pouze krk a přední část těla) do vody, kde hledají živočišnou potravu. Husy jen výjimečně navštíví připravená krmiva pro divoké kachny. Pokud se týká umělých chovů, které byly uskutečněny s husami velkými na Moravě (Náměšť n/Oslavou) i v Čechách (Pardubicko), byly v celku úspěšné a měly sloužit k vytvoření stálých populací, které se k nám budou každoročně vracet. Takto odchovaní jedinci se však přičlenili do tažných seskupení a tím se nedostavila vazba na prostředí, jak se předpokládalo. 



Lovecké brokovnice. Úsloví: "Hlaveň střílí, pažba trefuje", každý zná. Většina minutých ran byla málo předsazena.

Hlaveň střílí, pažba trefuje.....

Nízké a vysoké rány

Vysoká rána je rozhodně předností, při sportovní střelbě dnes nutností. Zbraně takto konstruované jsou vývojově mladší. Nadstřelu jsme říkávali "hochšus" (z něm.), kdo měl takovou flintičku, měl i plnou peněženku. Zažil jsem však jako divák tisícové výřady dosažené dvojkami s nízkou ránou a nebyly to ani "dvanáctky".

Mnoho začátečníků koupí starší, perfektní brokovnici, neví však s jakou ránou. Odpověď získáte, když zbraň zalomíte a porovnáte hlavně s plošinou asi na 30 m vzdálenost. Kdo si nevěří, ať vystřelí na papír, pro určení krytí je to stejně nezbytné.

Dvojky s utopenými lištami, nebo ve tvaru "U" vykazují nízkou ránu, vysoké široké lišty napovídají o možné vysoké ráně.
Továrně vyrobené sériové zbraně se chovají stejně podle modelu. Popisuji typy u nás běžné, které si myslivci mezi sebou prodávají coby použité.

Dvojky IŽ 26 a odvozené typy mají vždy vyšší ránu, naopak kozlice IŽ 12 a 27 a odvozené vykazují ránu nízkou.
Dvojky z bývalé NDR model 35, 47, 74, 76 a odvozené mají ránu vysokou, kozlice Merkel i Simson mají též vysokou ránu.

Dvojky ZP Brno mají vždy ránu nízkou, naopak ideálně je pro lov stavěna koza ZH, má vysokou ránu, správně širokou lištu a lehce stavitelnou pažbu. K úspěchu totiž patří správně dlouhá, vyhnutá a lomená pažba. 

Úsloví: "Hlaveň střílí, pažba trefuje", jistě každý zná. 

Důležité je i přiměřené zahrdlení odpovídající umění střelce. Krytí nad 70 % je jen pro výborné střelce, i těm je v lese na obtíž. Nevolte extrém. Značnou výhodou jsou dnes hlavně s výměnnými čoky, osobně ale preferuji další výměnné hlavně (polařky - lesačky, kachnářky - koroptvářky).

Když jsem začínal, razilo se heslo "Osmička brok, po celý rok". Osmičky (3,5 mm) jsou univerzální, staré č. 10 (3 mm) na bažanty, č. 12 (2,5 mm) na koroptve a č. 6 (4 mm) na poslední zajíce.

Další poučka tvrdí: Většina minutých ran byla málo předsazena. Zde není co vysvětlovat. Denně trénujte hozenou ránu v bytě na různé předměty. S pažbou musíte "srůst". Rány přes hlavu se nebojte, dá se dobře naučit, zkuste to na vysoké věži. Na hlubokém sněhu vás to bude zase nutit nadstřelovat, zvláště kulí.

Poslední důležitá rada. Na hony noste stále stejný oděv. Používejte pouze jednu zbraň, další si raději ani nekupujte, ať vás to nesvádí. Právě to je první krok k úspěchu.

Zdroj: myslivost.cz

#Lovecké brokovnice, Lovecké zbraně, Nastřelení lovecké zbraně, Názory myslivců, broková kozlice, hamerles, Idiots With Guns, Drobná zvěř.

Kde máme lovit? Velké širé rodné lány buďte vy nám požehnány...a v takovýchto lánech kukuřice a řepky lovit nelze. Jak na přemnoženou černou? Za poplatek na náměstí nebo do parku?

Když projíždíme krajinou, nabízejí se nám stále stejné pohledy na obrovské lány monokultur.

Velké, širé rodné lány buďte vy nám požehnány...
jako úkryt zvěře před lovcem
 V těchto lánech, čítajících desítky,  stovky hektarů, se soustřeďuje množství černé zvěře, která v takových monokulturách působí nedozírné škody. Kukuřice od zasetí až po sklizeň poskytuje černé zvěři potravu, a po větší část své vegetace i dostatečný kryt, prostě taková monokultura poskytuje ideální podmínky k životu černých divočáků. Zvěř má v kulturách klid, vždyť kdo by v době vegetace do kultury chodil, na místech zničených nebo nefungujících meliorací se vytvoří kaliště, doslova klidné spokojené živobytí pro černou. Nesmíme se potom divit, že v takových monokulturách vznikají škody, kterým lze jen velmi těžko zabránit.

Jediný způsob, jak těmto škodám předcházet, je lov. A to buď lov individuální, který provádějí myslivci v zákonných dobách lovu, tj. sele a lončák po celý rok a dospělá zvěř, tj. starší dvou let
od 1. srpna do posledního prosince. V dobách lovu jsou myslivci vlastně dobrovolnými strážci těchto monokultur, protože sami a dobrovolně střeží vhodnou lokalitu, kde se na čekané mohou dočkat  zvěře.  Ze zkušenosti mohu říci, že vlastně neustále je někdo v honitbě, někdy jeden, někdy skoro celé sdružení.
Další alternativou jsou společné lovy, kde jsme však omezeni zákonem o myslivosti, který nám zakazuje provádět lov zvěře na honebních pozemcích, na kterých současně probíhá sklizeň zemědělských plodin a na sousedních pozemcích ve vzdálenosti do 200 m od hranice těchto pozemků.

KDE MÁME LOVIT?

K tomu je potřeba vzájemné domluvy mezi myslivci a zemědělci.  Každý myslivec z polní honitby potvrdí, že v takovýchto lánech kukuřice (řepky) lovit nelze. Můžete sedět na kazatelně, prosedět klidně celou noc, pozorovat pohyb zvěře a těšit se, či spíše jen doufat, ve chvíli, kdy se kus „splete“ a vyjde na volný prostor, pokud ovšem vůbec nějaký takový je k dispozici. Otázku lovu a snižování stavů i škod to ovšem neřeší.

Zákon č. 449/2001Sb. o myslivosti ukládá myslivcům i zemědělcům povinnost:
* Myslivcům chránit, cílevědomě chovat a lovit zvěř, zachovávat rovnováhu mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím.
* Zemědělcům činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří.
Ke splnění této zákonné povinnosti je však třeba vzájemná domluva. Myslivec - lovec je v takové chvíli bezmocný. Pokud má zvěř dostatek krytu a potravy a současně nalézá svůj klid, nemá důvod nikam vycházet za potravou tak, jak je zvyklá. Při nevhodném způsobu setí zemědělských plodin až na kraj nebo přímo uprostřed komplexů lesa, je takřka nemožné dostat se k úlovku. Zvěř se pohybuje prakticky po celou dobu v krytu a při nočním způsobu života černé zvěře je naděje mizivá.  Navíc pouze černá zvěř je povolena lovit v noci, jenomže naději nám dává jasná měsíčná noc za úplňku a těch v roce zase tolik není.

Z pohledu myslivce se nabízejí tato možná řešení: Pásy pro zvěř atraktivních plodin mezi monokulturami.  Na nich lze zvěř aktivně pozorovat i lovit skoro po celý rok. Stejným řešením jsou i biopásy, které ještě navíc skýtají zvěři zdroj potravy v dobách nouze.

Dalším řešením jsou průseky v době sklizně, platí zejména u kukuřice. V takových průsecích má myslivec provádět jak individuální lov, tak pořádat společné lovy.

#Černá zvěř, Drobná zvěř, lov, Lovy černé zvěře, Příroda a lidé, Názory myslivců,

#Bažant pečený, Drobná zvěř, Zvěřina a kuchyně myslivce. Prsíčka a stehýnka protáhneme slaninou a podkládáme ještě plátky slaniny...

Pečený bažant

Ingredience:
1 bažant,
10 až 12 dkg slaniny ( 7 až 8 dkg na protažení, 4 dkg v plátcích ),
10 dkg másla, sůl.

Příprava:
Vykuchaného bažanta dobře omyjeme na povrchu i uvnitř, prsíčka a stehýnka protáhneme slaninou a podkládáme ještě plátky slaniny:
 i dovnitř dáme kousek slaniny a másla – zvěřina je pak velmi jemná a není suchá., prosolíme. Připravujeme li starého bažanta, dbáme pouze na to, aby se dostatečně dlouho dusil do měkka v dobře přiléhajícím pekáči. Jinak je úprava úplně stejná a dobře upravení staří bažanti chutnají jako mladí.

Doporučená příloha: Brambory


#Bažant pečený, Drobná zvěř, Zvěřina a kuchyně myslivce, Pernatá zvěř

Někdy je problém vyhnat stresovanou zvěř z voliéry vůbec ven v den lovu, někdy rovnou pod pušku. Myslivci si vystříleli spolu s "odchovanci" i poslední kohouty a slepice z divokého chovu.

Bažant obecný

Vymizení bažanta v divokém chovu



Na citelně postupující úbytek bažanta v divokém chovu reagovali myslivci jednak zvýšenou ochranou zvěře, ale především intenzivním rozvojem voliérových chovů podle schválených koncepcí s hlavním cílem: dosáhnout vyšší slovitelnost.

V souladu s tím byla budována a rozvíjena velkokapacitní střediska pro chov pernaté zvěře, která spolu s individuálními, rovněž atestovanými zařízeními k líhnutí vajec z vlastního chovu dostatečně vykrývají poptávku po jednodenních či starších kuřatech. 

S líhnutím vajec a s odchovem bažantích kuřat v praxi nejsou problémy. Myslivci to zvládají dobře, o čemž svědčí celkem vysoké procento odchovaných kuřat.  

Rozhodující jsou však další hlediska. Co můžeme celkem dobře odhadnout, je počet bažantů úspěšně se aklimatizujících po vypuštění do honitby nebo - přesněji, podíl jejich slovitelnosti. S rozvojem líhňařských středisek se vžila zásada, že tam, kde se bude do volnosti vypouštět zvěř z odchoven, se budou moci lovit i slepice. 

 Tak si myslivci sami v krátké době vystříleli spolu s "odchovanci" i poslední kohouty a slepice z divokého chovu.   

Pro dosažení vyšší slovitelnosti myslivci neradi vypouštějí do volnosti dvou až tříměsíční bažantí zvěř, ale až dospělou, a to v den lovu, někdy rovnou pod pušku.
Zda je to v souladu s mysliveckou etikou a jaké přirovnání si za to vytváříme před veřejností, na to by si každý z nás měl odpovědět sám. 
Takové bažanty, zpravidla nevyspělé, špatně opeřené, bez klínů, krotké a nelétavé nemůžeme nabídnout zahraničním hostům, byť by jejich váha v prosinci již odpovídala drůbeži brojlerového typu. Nemalým podílem bývá na výřadu zastoupena zvěř bez jediného brůčku v těle, kterou seberou, jako "pěšáky", lovečtí psi. Jestliže je někdy problém vyhnat stresovanou zvěř z voliéry vůbec ven, pak můžeme mít i pochybnosti o hygienicky zcela nezávadné zvěřině. 

Pokud někteří jedinci přečkají "ve zdraví" loveckou sezonu, uloví je zpravidla brzy predátoři, především kuny a lišky. Chybí jim ostražitost, hřadují často ještě na zemi nebo nízko v keřích, neumí si zpočátku hledat přirozenou potravu a pokud přežijí do jara, mají potlačený pud hnízdění a vodění kuřátek.
Genofond takové zvěře je povážlivě narušený, za mnoho nestojí.   Poměrně vysoké procento slovitelnosti bychom si proto měli dát do souvislosti se zbytečným přikrmováním jadernými krmivy, obsluhou (pokud ji platíme) a celkovou ekonomikou takto odchované zvěře. 

Nabízí se otázka: je v našich silách a možnostech tento nepříznivý trend zvrátit tak, aby na výřadech postupně výrazně vzrostl podíl bažanta z divoké populace? 


#Bažant, Pernatá zvěř, Drobná zvěř, #Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem, Myslivecká zařízení, Poslední hon, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie, Žít ve svobodě, 

Jak šel čas v přírodě, když jste ještě chodili po houbách, myslivci. Znáte minulost? #Bažant, Myslivecké tradice, Společné lovy, Drobná zvěř, Příroda a lidé

V padesátých letech, kdy v řadě honiteb, zvláště v bramborářských a bramborářskoovesných oblastí, byl bažant méně zastoupeným druhem zvěře, se celorepublikově lovilo na dvěstě tisíc bažantů.
Bažantí kohoutek u vody...


 O deset let později už docházelo k výraznému nárůstu početních stavů. Ty kulminovaly začátkem sedmdesátých let, což potvrzuje i celostátní "výřad" - na 1 milion, 300 tisíc kusů bažantí zvěře v roce 1973.   Nelovily se slepice, velká pozornost se věnovala péči a ochraně zvěře a mj. i sběru vajec z vysečených hnízd, což dalo základ polodivokému chovu. 

To vše, přestože už v té době docházelo ke značným ztrátám na sedících slepicích a na mladé zvěři při sečení luk a víceletých pícnin - více než 50 %. Zdálo se, že bažant se dokáže přizpůsobit velkovýrobním formám zemědělského hospodaření a že se stane perspektivní zvěří jak z hlediska lukrativního lovu pro domácí i zahraniční myslivce (poplatkové lovy), tak přijatelné ekonomiky v hospodaření s touto zvěří.  

Počáteční nadšení a optimismus však záhy vystřídalo vystřízlivění. "Zelenou" dostaly v masovém měřítku prováděné meliorace, ubývalo zeleně kolem vodotečí, vytvářely se čím dál větší hony - na jižní Moravě aj., až 400 ha v jednom celku. Stále výkonnější, širokozáběrová kultivační a sklízecí technika spolu se skupinovým nasazením strojů při sklizni luk a víceletých pícnin do senáží, nejenže způsobovala ještě vyšší ztráty na hnízdících slepicích nebo již vylíhlých kuřátkách, ale zbavovala je i přirozené potravy - hmyzu, který rovněž končil a stále končí v žacím ústrojí sklízecí techniky.

   Na velkých plochách zvěř ztrácela orientaci, chyběly jí optické body. V rostlinné výrobě se málo uplatňovaly meziplodiny (ke škodě samotného zemědělského podniku).

 Zvěř hledala útočiště v okrajích cest a vozovek, čímž se zvyšovaly její ztráty v důsledku rostoucího provozu motorových vozidel.   Poměrně dlouho bažantí zvěř odolávala vysoké intenzifikaci rostlinné výroby. Nepříznivě se na jejím zdravotním stavu, ale i úbytku přirozené živočišné potravy, projevovala celoplošná ochrana zemědělských plodin insekticidy a herbicidy, moření semen rtuťnatými přípravky (rtuť se v organizmu kumuluje), desikace porostů a poměrně vysoké dávky dusičnanů, popřípadě zvláště nebezpečných dusitanů (methemoglobenie). 

  Na těžké kovy - olovo, cadmium, rtuť, polychlorované bifenyly a zvláště DDT však posléze přece jen zareagovala - nižší vitalitou i oplozeností vajec a horší líhnivostí. Odolávala dlouho, ale vzpamatovává se pomalu a to - díky záludnosti některých chemických přípravků. Jmenovitě je to DDT, jehož rezidua vlivem vysoké těkavosti a poločasu rozpadu se dostávají do prostředí a tedy do organizmu i tam, kde již léta používán nebyl a nebo nebyl použit vůbec. (I v nejsevernějších oblastech zeměkoule.)


#Bažant, Myslivecké tradice, Společné lovy, Drobná zvěř, Příroda a lidé, 


Odchyt pernaté zvěře. # Bažant, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Otázky z myslivosti, Příroda a myslivost, Odchyt pernaté. Jak na to?

Bažantí kohouti na sněhu
Odchyt pernaté zvěře

 Pernatá zvěř se odchytává do náhonců. V podstatě se jedná o síť 6 m vysokou a 300 m dlouhou, s oky o velikosti 52 x 52 mm. Síť se napíná na tzv. rozsochy. Bažanti nebo koroptve po nárazu do této sítě sklouzávají do jakési kapsy, vytvořené uvázáním vodicího lanka sítě ve výši 175 cm nad zemí (takových kapes může být vytvořeno i více). Pernatou zvěř, především koroptve je možno lapat také do rukávníku, do kterého je pomalu natlačována.

Dalším síťovým systémem pro odchyt pernaté zvěře, bažantů a koroptví jsou tenátka, která již také v praktické myslivosti pomalu upadají v zapomnění. Zvěř je do tenátek, která nemusí být vysoká (asi 1 m), pomalu natlačována. Tenátka jsou přitom subtilnější obdobou zaječích tenat. To znamená, že jádro (prostřední síť) má oka o rozměru 5 x 5 cm a zrcadlová síť oka o rozměru 16 x 16 cm.

Někde je doporučováno hlasité nahánění bažantů. Podle našich zkušeností se lépe uplatňovalo pomalé, ne příliš hlučné nahánění, při kterém zvěř nevzlétá, ale vbíhá do tenátek. Pro více méně individuální lov pernaté zvěře odchytem je možno použít zásyp s nastraženým podražcem. Je to síť odpovídající svými rozměry zásypu (např. 2 x 2 m s oky 5 x 5 cm), připevněná volně k rámu, který je instalován v zásypu nad krmivem, podepřený na jedné straně asi metrovou tyčkou, která je v okamžiku přítomnosti zvěře podražena zatažením za provázek.

Časově méně náročný je odchyt pernaté zvěře do vlčku (funguje například i pro odchyt městských holubů - věžáků). Jedná se o "automatickou" past. Vlček je v podstatě klec potažená pletivem nebo sítí o rozměru asi 2 x 2 m, vysoká 0,5 m. Ve stěnách vlčku jsou otvory, opatřené zavěšenými drátěnými dvířky, které jdou otevírat nadzdvižením po celé délce nebo jen v jedné části nebo dokonce s nadzdvihnutelnými jednotlivými tyčkami ze dřeva nebo kovu - samozřejmě jenom směrem dovnitř. V případě podražce i vlčku je nutno počítat s delší dobou (dny, týdny), než je zvěř začne bez podezření využívat. Pak teprve přistoupíme k vlastnímu odchytu.


# Bažant, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Otázky z myslivosti, Příroda a myslivost, Odchyt pernaté

Jak šel čas historie zla a myslivost měnila barvy, krajinu a především člověka...a taky už lovíte jen prasata?

To jste vy myslivci "za mlada"....vzpomínejte!
Přátelé, kamarád mi poslal zamyšlení jednoho moudrého muže, myslím, že bychom si je měli přečíst všichni.......

VE STOPÁCH ČASU……každý z nás
prochází životem, který nám byl dán k dispozici. Můžeme svůj čas prožít různě:
činorodě, odevzdaně, dobře, špatně – nebo jej doslova protrpět. Jak ho prožívají myslivci –
tedy ti opravdoví, zapálení, kteří přírodě a veškerému životu v ní odevzdávají to nejlepší, co
v nich je? Za nějaký čas to bude pětapadesát let, kdy jsem se stal myslivcem po právu. Jenže
díky svým příbuzným jsem chápal přírodu a s ní spojenou myslivost daleko dříve před
dovršením dospělosti. Ohlédnu-li se přes rameno, vidím tři čtvrtiny století (polovina
dvacátého a začátek jedenadvacátého) a v této časové výseči pak všechny proměny krajiny i
– lidské společnosti.

Padesátá léta dvacátého století, čas mého jinošství, poznenáhlého přechodu z dětství do
času dospívání. Místo děje - rodná vesnice Polanka nad Odrou, která je zasazena do krajiny
řeky Odry. Louky této říční scenérie hýří barvami od jara do podzimu. Lipnice, bojínek, chrpy,
kohoutky, zvonky, lilie zlatohlavé… Krajina rybníků a šumícího rákosí. Krajina lužních lesů
s převládajícími duby, jasany, lípami, habry. Odra kroutící se nivou svými meandry, řeka
s hlubokými zátočinami, stříbřitými brody, splavným řečištěm všude tam, kde se jí dařilo téci
rovně, pomalu, klidně. Její přítoky: Lubina, Ondřejnice, Bílovka, Polančice – ukázka čistoty
vodstva, v němž se to hemží rybami, raky, užovkami, žábami... Ještě nejsou vzácní pstruzi
potoční, ještě v horních tocích těchto říček žijí lipani, dole pak válcovití tloušti, dravé štiky,
zlatozelení líni, okouni, cejni, nenasytní ježdíci, tajemní úhoři, barevní pískoři… A všude kolem
divocí králíci, zajíci, koroptve, vzácně srnčí. V loukách je slyšet skřehotavé volání chřástala.
Nad lesy a poli mračna divokých holubů, večer co večer stovky netopýrů, s nimiž mohou
v počtech soupeřit jen kachny všech možných druhů – chocholačky, čírky modré i obecné,
poláci velcí i malí, březňačky, lžičáci, kopřivky. A těch rákosníků, bukačů velkých, kvakošů,
volavek popelavých, lysek, potáplic malých i roháčů…

Nejsou vzácní dudkové, brhlíci, sýkory vousaté, uhlířky, moudivláčci, koňadry, modřinky…
Hejna sojek, ve vrbinách straky. Na tahu se objeví ostříži, dřemlíci, mandelíci, kolihy velké.
Vzácní nejsou hýlové, dlaskové, křivonosky, kvíčaly… V mokřadech podmáčených luk žijí
bekasiny otavní. A těch čápů na loukách, když se houfovali na podzim k odletu!

Nelze vyjmenovat vše, co zaujímalo malého kluka od školního věku až do posledního
ročníku základní školy, kdy odchází na školu střední. Tam se mu stýská po jestřábech,
poštolkách a krahujcích. Vzpomíná na setkání s luňákem červeným, sokolem, kání rousnou.
Už nemá tolik času, aby v napájecích stokách rybníků sledoval pohyb ondater, ve sněhu na
březích sebemenších potůčků četl toulky tchořů a kolem Odry pak vzácné stopy lišek a vyder.
Kuny lesní a skalní, veverky rezavé – potrava elegantních kun, které je pronásledovaly
v korunách stromů...

Bylo to mládí přepestré, díky němuž také bohatl duševní život chlapce a jinocha.

Rok 1956. Teplý srpen, je krátce po žních. Úzké role drobných sedláků, kteří ještě uhájili
záhumenky, jsou rozděleny podle kultur. Brambory, pásek řepy, pásek mrkve, jetelinka…Na
Lišák zátiší s lankasterkou...
svazích polí jsou louky! To kvůli vodě, aby neodnášela hlínu. Každý sedlák má na svých
pozemcích vykutanou díru, z níž těží písek. Tyto „písečníky“ obrůstají chundelatinou
ostružiníků s bohatou úrodou přesladkých ostružin. A rostou tam také jablůňky a hrušinky.
Někde i třešně. Podél polí se táhnou meze, na nich plané růže, ale především voňavá kola
mateřídoušky, jitrocel, pampelišky... Těch bylinek, co tam rostlo! Hlavně díky jim byli zajíci
zdraví a - rychlí.

Slunce hřeje až příliš, krajinou prochází pět nimrodů, dva psi a dva – kluci. Jedním – tím
vytáhlejším – jsem já. Poprvé mě vzal strýček na lov koroptví. Všude je těchto nádherných
čiřikalek plno. Psi vystavují, padají rány, v nose mám ostrý pach střelného prachu. Po dvou
hodinách už nesu strýčkovi plné řemínky. Je to tíha; než je donesu do hospody, kde vládne
teta Helena, mám košili propocenou skrz naskrz. Dostávám odměnu: dvě láhve sodovky a
dvě housky se salámem. Domů přinesu mamince pět koroptviček. V této sezóně jich polanští
nimrodi ulovili na šest set!

Přelom desetiletí. Už strýčka i s tatínkem doprovázím na zaječích honech. Jsou každoročně
dva. Jeden v meandrech Odry a Blücherově lese, druhý je kruhový na polích. Listopad a
prosinec. Krajina byla pokryta sněhem; v listopadu bylo sněhu tak do půli lýtek, prosinec ještě
přidal na výšce. Kolem polních cest byly naváty závěje a v nich měli ušáci své pelechy.
Kruhové hony se mi vždy zamlouvaly víc. Zoraná pole se střídala s ozimy. Uprostřed každého
kruhu byl nějaký remízek, někdy i dva či tři. Pole se svažovala k drenážním příkopům, tam to
bylo nejzajímavější. Než se kruh uzavřel, uběhla hodinka. A pak bílá pláň ožila. Odevšad
vyskakovali ušáci, nejprve se houfovali ve středu, ale po prvních ranách se vytvořily zástupy
pádící vstříc střelcům. Když měli štěstí a narazili na bouchala, unikla stovka i více zajíců z kola
ven. Těch nadávek, hulákání, štěkot psů, salta střelených zajíců! Srdce mi bušilo jako zvon; jak
jsem toužil, abych už i já třímal brokovnici a mohl zalícit…

V každém kole se ulovilo až sto padesát krasavců s černými špičkami slechů, dlouhými běhy
a srstí bez poskvrny. Na vlečky s gumovými koly se úlovek nakládal po dvaceti na každé žerdi.
Statní valaši měli co dělat, aby zvládli hluboký sníh a tíhu ulovené zvěře. Výlož, výřad, radost!
Z náprsních kapes střelců byly vytahovány placaté lahvičky s voňavým obsahem.
 Pokud byl uloven bažantí kohout, střelec byl oslavován a už předem pasován na prince; králem lovu byl vždy nimrod, který složil nejvíce zajíců. Na výřadu jich bylo kolem pěti set.

Oheň, borlice, halali. Pak poslední leč. S polévkou a gulášem. Pivo teklo proudem, cinkání
přípitků, myslivecký soud, někdy pasování nového adepta na právoplatného myslivce. To už v
rohu malého sálu Dělnického domu zaujímali místa muzikanti. Zpívalo se, tančilo, radovalo.
Polanští nimrodi byli pohostinní vůči každému, kdo na poslední leč zavítal. Přišly jejich
manželky a manželky honců. A známí myslivců a známí honců. Nikdo nebyl zahnán, vykázán.
Pospolitost lidí, kteří ještě měli v paměti válečná léta a padlé sousedy, byla posilována
otevřeností mysli a vřelostí srdce…

Zimy bývaly kruté. Dvakrát i třikrát týdně jsme roznášeli seno, řepu, pozadek. Do koroptvích
krmelečků jsem na sáňkách vozil pytle s plevami promísenými plevelnými zrnky a pozadkem.
U každého z nich byl koroptví dýchánek. Tísnilo se tam vždy pár desítek milovaných a
obdivovaných koroptviček. „Vidíš, co jich zůstalo,“ říkával strýček František. „Koroptve se
v létě musí krmit olovem a v zimě plevelem. Jinak by jich ubývalo…“
Snad ještě netušil, co přinese kolektivizace. Pomalu mizely meze. Ubývalo písečníků a jeden
po druhém byly káceny i remízky. Když se přihlásila léta šedesátá, z hejn koroptví zůstaly
žalostné zbytečky, které marně hledaly místo k hnízdění. Zmizely šípky na mezích, zmizely
plané jablůňky, zmizely ostružiníky – orientační body pro hnízdící slepičky. Lány se zvětšovaly,
koně, kravky a volky nahrazovaly traktory. Klid se z krajiny vytratil, řev motorů drásal uši i –
duši!

Psal se rok 1961. Šel jsem vedle strýčka na posledním koroptvím honě. Když jsme končili,
měl jsem na řemínkách pouze dvě koroptvičky. „Ty si nechej,“ řekl strýček. „Jsou poslední, asi
už je nikdy lovit nebudeme!“

Měl pravdu.

Pak přišel čas, kdy skončila moje adeptská praxe; složil jsem zkoušky z myslivosti a stal se
členem Československého mysliveckého svazu. Do týdne jsem držel v rukou tolik touženou
brokovnici. Polanští nimrodi mě vzali mezi sebe. Nelze zapomenout na den, kdy mi byl
hospodářem představen celý revír – pěšky jsme ho obešli po hranicích. Hranice svinovská,
hranice klimkovická, hranice jistebnická. Mezi Proskovicemi a Starou Bělou tvořila hranici
Odra. 1200 hektarů polí, 75 hektarů lesů, 60 hektarů vodních ploch a na třicet hektarů ploch
ostatních. Už to nebyla jen nádherná krajina Poodří, ale honitba, kterou budu další desítky
Přemýšlejte...dnes vozíte jen prasata
s radioaktivitou
let pozorovat očima myslivce a později i očima ochranáře. Kdybych jen tušil, čeho budu
svědkem!

Šedesátá léta – kolektivizace v zemědělství nabírá na obrátkách. Lány se zvětšují,
záhumenků ubývá a s těmi malými políčky a zbytky mezí také ubývá drobné zvěře. Jen tak
mimochodem zaznamenáváme, že zemědělství začíná bojovat s plevely a jinými škůdci
pomocí chemie. Ještě nevíme skoro nic u účincích DDT. Ještě netušíme, že polychlorované
bifenyly budou časovanou bombou jak pro zvěř, tak i pro lidi. Dostávám za úkol psát kroniku
mysliveckého sdružení. Zápis z roku 1969: „Začalo myslivecké jaro, jaro v polním revíru, který
je značně poznamenán intenzivní činností myslivců. Téměř byly zlikvidovány remízky, úvozové
cesty – po mezích už není památka. Chce-li současný myslivec udržet zvěř v revíru, pak pro ni
musí vytvořit podmínky… 

Nakonec sdělení velmi závažné: V tomto roce se dělí myslivost na českou a slovenskou. To ještě netušíme, že v devadesátých letech se rozdělí na dvě části i republika…(Kronikář teprve dnes může doplnit to, co nesměl zaznamenat v roce 1968, kdy nás přepadla vojska pěti armád. Dodává: „všichni myslivci obdrželi lístek s potvrzením, že se nejedná o kontrarevolucionáře, ale o lovce.“ Komentář mého strýčka: „Než bys ho vytáhl z kapsy, byl bys bradou vzhůru!“

A v tomto období jsme se jako myslivci dopustili velkého omylu.
V daném roce vysazujeme prvních osm tisíc smrčků na půdě ostatní, kterou nám JZD k tomuto účelu uvolnilo. Smrk totiž do naší krajiny nepatřil a patřit nebude. Každý rok však budeme přisazovat po tisících sazenic jehličnanů, jejichž domovem jsou horské polohy od šesti či osmi set metrů
nadmořské výšky. Jak budou v našem revíru smrčky růst, tak postupně zlikvidují bylinné
patro a s ním úživnost honitby pro pernatou zvěř. Marné jsou pokusy s vypouštěním
zakoupených koroptví. Na druhé straně činíme další chybný krok: budujeme dvě odchovny
bažantí zvěře. Mění se i charakter rybníků. Rybnikáři vysekávají rákosové a orobincové
porosty, vodní hladiny jsou pusté, čisté, vhodné pro chov ryb, ale vodní ptactvo ztrácí
krytinu. Stále intenzivnější je i přihnojování rybníků, aby se zrychlil vývoj planktonu. A to
ještě není všemu konec. Republika potřebuje devizy, tak část plánovaného odlovu zajíců je
splněna odchytem. Protože za zaječky se platí víc než za ramlíky, odesíláme do Francie
zejména mateční zvěř. Inu, ještě nedohlédneme za horizont…

Začátek sedmdesátých let je poznamenán dalšími jobovými událostmi. Jaro roku 1970 je
mokré, horší však je, že vydatné lijáky vzápětí mrznou. Ztráty mladých zajíčků-březňáčků jsou
stoprocentní. Hyne i srnčí zvěř. Polanské zemědělské družstvo už po několikáté otráví
silážními šťávami potok Polančici; poprvé se to stalo v roce 1964. Od té doby se pstruhová
voda změnila na mrtvou stoku.

Mění se skladba plodin. Pěstují se okurky a zelí. Velké plochy této plodiny pokrývají fólie,
které mají zamezit růstu plevele. To se daří, ale po sklizni nechávají novodobí zemědělci
roztrhanou fólii na polích. Na plot místního hřbitova přináší jižní vítr kusy fólie, místo
posledního odpočinku se tak stává nechtěnou a nevábnou skládkou odpadu. V drenážních
příkopech teče močůvka – a zase do Polančice. Zdrojů pitné vody pro zvěř ubývá. Lidé se už
neodvažují napít z polních studánek…

Sedmdesátá léta ubíhají ve znamení stále intenzivnějšího ničení životního prostředí.
Zemědělci v tom hrají prim. Činnost rybnikářů také nese následky, na rybnících je loveno stále
méně kachen. Už to nejsou stovky, ale pouze jen desítky… Ubývá zajíců, jen bažantů lovíme
pořád dost díky odchovnám. V roce 1972 se na rybnících poprvé objevují kormoráni, ale také
labutě a divoké husy. Zřejmě se něco děje v severských zemích, nastává migrace nepůvodních
druhů.

Rok 1975; v kronice přibývá tento zápis: „Lov kachen byl celostátně omezen na jeden den
v týdnu.“ (Kronikář poznamenává: „Není to řešení příčiny, pouze snaha o eliminaci následků
devastace životního prostředí.“)
Koroptev polní

Každý rok v tomto desetiletí přináší horší zprávy. Pouze jedna má patinu unikátnosti: v roce
1977, kdy náš Český myslivecký svaz slavil 55 let svého trvání, je v polanském revíru uloven
první kus černé zvěře. Na konci tohoto desetiletí konstatuje kronikář: „Stavy drobné zvěře
neustále klesají. JZD Polanka nad Odrou zaoralo většinu luk. Dokonce v říční nivě – v krajině
sněženek a lilií zlatohlavých - začínají zemědělci pěstovat kukuřici. Eroze půdy nabývá na síle.
Výřady jsou stále skromnější. Platí to o celé republice. Rybníky jsou téměř bez kachen, na
polích ubývá zajíců takřka před očima. Nejsou koroptve, křepelky… Ubývá divokých holubů
(inu, začal letecký postřik proti komárům – ve dne – kdy tito krvežíznivci se ukrývají vespod
listů, takže chemie pouze zeslabuje skořápky vajec všech ptáků, kteří hnízdí na stromech
nivy.) Vytrácejí se chřástalové, divocí králíci byli vyhubeni králičím morem a myxomatózou.
Zpěvné ptactvo už také prořídlo, značně…

Stručně: rok 1979 předznamenává fatální změny v zazvěření našich revírů drobnou
zvěří.

Léta osmdesátá – to je období, na které vzpomínám se smutkem v duši. Proč? Stačí se začíst
do kroniky. V roce 1982 se projevují chyby rybnikářů – přihnojování rybníků a tisícihlavé chovy
domácích kachen na hrázích. Organická hmota, ať už původem z výkalů stále větší rybí
obsádky, z hnojení a trusu tisíců domácích kachen má za následek přemnožení bakterie
botulismu. Na rybnících hynou po stovkách kachny, lysky, rackové. Katastrofální situaci
registrují už i média. Pak stojí ještě za to připomenout třeba rok 1989. Cituji: „Leden se
projevil jako velmi proměnlivý měsíc. Střídaly se mrazy, sníh, oblevy. Do revíru jsme vyvezli 30
q mrkve pro zajíce, bažantí zásypy jsou plné, ale není koho krmit. V únoru klesá teplota
k pětadvaceti stupňům pod nulou. V revíru není pernatá škodná, nemá zde co lovit. Snažíme
se pomoci a v čase tomu určeném zakupujeme 500 bažantích kuřat. Docílíme tím především
návratu škodné. Drahé krmení!

Podzimní hony nám předloží realitu: Ulovíme 68 zajíců
– z toho 52 odchytem. Dále 91
bažantích kohoutů a 75 kachen…

Myslivci se snaží pomoci krajině i zvěři všemi silami a prostředky. Rozšiřují zvěřní políčka,
vypouštějí bažanty, kachny i zajíce z umělých chovů. Všude, kde se dá, rozšiřují remízky –
bohužel smrkové! Hodně věří, že společenské změny po 17. listopadu 1989 budou ku
prospěchu i přírodě. Je to však strašlivý omyl. Přelud. Sen, který trvá jen krátce. Demokracie
uvolňuje ruce vlastníkům půdy. Zbavují se jí, prodávají, aby konečně zúročili práci předků.
Do krajiny stále dál a dál proniká zástavba – říká se tomu paneláky naležato. Jako houby po
dešti přibývají průmyslové zóny. Developeři odmítají využívat tzv. BRAUN FIELDY, tedy místa,
na nichž stojí hroutící se stavby hal a domů, které majitelé opustili z různých důvodů.
Přibývají stovky kilometrů nových komunikací. Vstupujeme do Evropy ničením vlastní krajiny.
Vše ve jménu ekonomického rozvoje. (Spíše ku prospěchu zbohatlíků, kteří neberou ohled na
nic. Ani na budoucnost dalších generací.)

Devadesátá léta přinášejí změny i mysliveckého zákona. (A také je v roce 1991 vyhlášena
Chráněná oblast Poodří a v jejím celku vzniká Národní přírodní rezervace Polanská niva.)
Výkon práva myslivosti je spojen s vlastnictvím půdy.
Zakládáme honební společenstvo,
vzniká nové myslivecké sdružení. Jak ubývá drobné zvěře, zvyšují se počty spárkaté. Inu, lány
kukuřice a ještě větší lány řepky olejné tomu napomáhají. Zvyšují se počty ulovených
divočáků. Zemědělci jim nabídli skutečně ideální prostředí pro obživu a množení. Mění se
charakter počasí. Je větší sucho, čas od času udeří příroda vodou. Jako v roce 1997. Prší
vytrvale déle než týden. Krajinou Poodří se prožene zničující povodeň. Škody na zvěři i
majetku jsou ohromné. V tomto roce na polích ulovíme jen 8 zajíců. Bažanta ani jednoho.
Zato lišek je na výřadu 18. O rok později je v revíru uloveno pětadvacet lišek! V roce 2000
odlovíme 20 lišek. V roce 2006 je na výřadu už 23 lišek. Zajíce nelovíme! Predátorů přibývá,
jedním z nových je psík mývalovitý. Vypouštíme kachny z umělého chovu. Ani tam
nenacházíme radost, protože většina díky botulismu opět uhyne.

Přírodní bažant
Zápisy do kroniky jsou stále pochmurnější. Optimismu nemáme nazbyt. První desetiletí po
roce 2000 nás, myslivce, jen utvrzuje v přesvědčení, že společnost se od přírody odklání stále
víc. Oficiální statistiky naše obavy potvrzují. Od roku 2000 do roku 2012 bylo zničeno 53 254
hektarů nejlepší orné půdy. Každý den se zastaví vším možným i nemožným 12-15 hektarů
půdy, která by měla živit nás a naše potomky. Jako výkřik do prázdná zazní z úst odborníků:
„Arabové jsou si vědomi ceny půdy, a proto ji skupují. My, Češi, ji ničíme zcela vědomě!“
Rok 2015. Listuji ve statistických údajích. Mimo jiné objevují tuto zprávu: V roce 1973 na
jednu ulovenou lišku připadalo 54 ulovených zajíců. V roce 2003 na jednu ulovenou lišku
připadlo pouze 0,6 zajíce. Dále statistika uvádí: V roce 2013 bylo v České republice uloveno
jen 37 tisíc kusů zajíce polního. Jsme na dně!

Nedivím se tomu zoufalému výkřiku. Vždyť v roce 1970 bylo uloveno 750 tisíc zajíců a jeden
milion bažantů.

Stavy koroptví jsou zdecimovány. Z mnoha milionů kusů, které oživovaly naši krajinu ještě
v padesátých letech, bylo v roce 2004 napočítáno 83 tisíc a v roce 2015 už jen pouhých 30
tisíc kusů.
Zvěř díky hospodaření zemědělců a obecnému přístupu společnosti k přírodě prožívá svůj
holocaust. Ekonomika vládne světu i naší republice. Ve jménu vyšší prosperity ničíme to, co
je nenahraditelné, bez čehož není myslitelná budoucnost nás, lidí. Společnost ignoruje prostý
fakt: ničením pestrosti druhů připravuje svůj zánik!

V Berlíně na jednom sympoziu vystoupila se svým hodnocením lidské činnosti, lidských
vztahů, lidské dravosti a nenasytnosti paní Mallence Bart-Williams, černoška původem ze
Sierry Leone. Dovolím si citovat závěr jejího vystoupení: „…V přírodě však platí, že jakýkoliv
druh, který nadměrně loví, anebo nadměrně využívá zdroje, na kterých je při své obživě
závislý, přírodní selekce tohoto predátora dříve či později vyřadí.“ Konec citace.
Celý svůj život jsem věnoval přírodě svou pozornost, úctu a – lásku. Proto jsem shrnul svá
pozorování a názory do této realistické reportáže, aniž bych si dělal naději, že bude faktům
v ní zveřejněným věnována pozornost – kromě myslivců – také vládnoucí vrstvou. Ta žije
jinými problémy, aniž by si byla vědoma své odpovědnosti za přehlížení problému stěžejního,
na němž závisí lidská budoucnost.

Štěpán Neuwirth
Polanka nad Odrou, únor 2016


#Památka myslivce, Myslivci a konfliktní situace, Drobná zvěř, Historie, Kritické myšlení, Lov ve svobodném světě, Lovecké stezky, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zdraví, Žít ve svobodě,

Koroptev polní v zimě. Chov a přikrmování. Na podzim a v zimě dávají koroptve přednost potravě bohaté na polysacharidy a tuky, které jsou energeticky bohaté.

Po roce 1952 byla u nás zahájena tzv. Hospodářsko technická úprava pozemků (HTUP) za účelem ekonomického zefektivnění polnohospodářské produkce. Bezohledně došlo na polích k likvidaci tzv. neevidované zeleně. Nejdříve se odstranily meze a cesty, později keře a stromy v polích, lesíky a byly zavezeny mokřady.
Koroptev polní

 Následně došlo k odvodnění vzniklých lánů a v suchých oblastech bylo založeno plošné zavlažování. Po roce 1970 následovalo sloučení lánů do bloků s dalším odstraněním překážející zeleně pro centrální hospodaření rostlinné i živočišné produkce. Soustředěný skot byl potravně zajištěn tzv. jednotnou krmnou dávkou po celý rok (kukuřice, jadrná krmiva) a tím z prostředí ve velké míře zmizely pícniny.

Tyto zásahy se projevily nejdříve na chovech koroptví, již v druhé polovině 50. let a na ostatní drobné zvěři o 20 let později.

Naproti tomu se ve všech oblastech vytvořilo a dosud trvá vhodné prostředí pro spárkatou zvěř, která se těžce loví v blocích monokulturních plodin, kde vznikají značné škody.


Chovu pernaté zvěře v praxi by prospělo:

* využití části ploch dávaných do produkčního klidu na potravní a krytová políčka zvěři,
* ponechání určitých zemědělsky obhospodařovaných ploch bez chemického ošetření,
* poskytnutí prostoru k výsadbě trvalé zeleně, liniových pásů a remízků,
* chránění klidové části honiteb v době reprodukce zvěře,
* účelné a včasné přikrmování zvěře v době nouze jakostními druhy krmiv,
* zajištění dostatečné zásoby vody pro zvěř i za cenu vybudování vhodných napajedel.  

Na podzim a v zimě dávají koroptve přednost potravě bohaté na polysacharidy a tuky, které jsou energeticky bohaté. Jedná se o značný rozsah semenných druhů, které mají vysoké zastoupení stravitelných tuků. Kuřata do jednoho měsíce jsou specializována na živočišnou potravu. Konzumace živočišné složky je závislá na pěstovaných plodinách a celkové biodiverzitě prostředí.
Zakládáním krytových ploch, z víceletých bylin a travin, se dá pro přezimování vytvořit velmi vhodné prostředí tím, že sníh zůstane na prohnutých trsech a vytváří ochranu před větrem a mrazem. K této ochraně se dá využít i krmná kapusta, topinambur a také nesklízená hustě nasetá kukuřice.

Pro přikrmování ve volnosti je potřebné vybudovat dostatek vhodných krmných zařízení, pod kterými se vytvoří vrstva plev a senných drolků. Potrava se zahrabe do této vrstvy a koroptve si ji postupně vyhrabávají a konzumují. Tato hrabací vrstva zůstává suchá a tím se také udržuje tepelná izolace od země. Velmi vhodná, pro zimní přikrmování koroptví, je většina zadin i technických plodin. Kukuřice a větší zrna některých obilovin i luskovin je nutné mechanicky upravit např. šrotováním. Dužnaté krmivo je vhodné částečně rozřezat a menší kusy klást volně na zem.


HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

Příroda a myslivost Fotografie z myslivosti Lovecké příběhy Černá zvěř Myslivecké fotografie Myslivecká videa Myslivecká zábava Způsoby lovu a historie Ptáci Příroda Srnčí zvěř Zvěřina a kuchyně myslivce lov Lovecké stezky Myslivecké tradice Černá zvěř - bachyně Lovy fotoaparátem Srnec Liška Názory myslivců Drobná zvěř Lovy srnčí zvěře Kuriozity Jelen (Red Deer) Lovy černé zvěře Lovecké zbraně Sele prasete divokého Zvěř v zimě Čekaná Humor o myslivosti Úspěšný lov Les Lov ve svobodném světě #Lovecké stezky Střelectví Honili myslivci Ze života černé zvěře Mateřství a péče o potomstvo Jelení říje Lovu zdar! Instinkty a pudy Jak na to? Příroda a lidé Vysoká zvěř Zima a hlad v lese Černá zvěř - kňour Trofeje Zvěřinové recepty Ženy a myslivost Hunting Rifles Daněk Pravidla lovu srnčí zvěře Srnče aktivity radosti a milování života Myslivec a zvuky v přírodě Bažant Myslivci a konfliktní situace Myslivecké ráno Krmeliště černé zvěře-kamery Kulovnice Přírodní fantazie Žít ve svobodě Doby lovu zvěře Nastřelení lovecké zbraně Optika Srnčí říje Vábení Zákony a předpisy o myslivosti #Srnčí zvěř Jaro Myslivecké písničky Otázky z myslivosti Sociální sítě Čas lásek jelenů Divočák Jelen Pes přítel myslivce Srnec v červnu Muflon Naháňky Společné lovy Zajíc Dalekohledy Diana bohyně lovu Historie Lovecký pes Puškohledy South Africa Chrutí černé zvěře Dravci Krmelec Lovecké brokovnice Myslivcův sen Naše domovy a chalupy Pranostiky a příroda Vtipy Lovecká optika Radost a uspokojení Erika Heligonky Myslivecká mluva Myslivecká zařízení Obory a zvěř Zpracování zvěřiny Bowhunting (lovecká lukostřelba) Happy Days Krmítko Poslední hon Vnadiště #Lovecké právo Houby Idiots With Guns Myslivecké léto Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Namlouvání Pernatá zvěř Poslední leč Sojka obecná Stalo se Zacházení se zbraní deer rut Kachna Kachna divoká Kančí gulášek Koroptev Lovecké štěstí Myslivecké pověsti Na lovu muflonů Orel na hnízdě Reklama a lov Rytíři lesů Srnec Škůdník Tombola Veverky Vysoká Čištění zbraně Aport Dančí zvěř Dřevo a teplo Halali Hirsch-König des Waldes Husa divoká Jak zajíc přelstil líného hajného Krahujec obecný Kritické myšlení Krmeliště pro vysokou Kynologie Laně Lovecké zátiší Lovy lukem a šípem Myslivecký ples Myslivost a Michaela Once Upon a Time in The West Pasování Pohádka O chytré kmotře lišce Pytláci Příroda a zdraví Shozy Webové kamery Zvěřinový guláš broková kozlice Škodná Bažant pečený Co budeme vařit dnes? Holub hřivnáč Kančí kýta na víně Lovecké signály Mannlicher Schönauer kulovnice Milování světu vládne Montáže Raffle ball hunting Srnec jako ze zlata Stádo tlupa rudl Tetřev hlušec Verše myslivce Zubři Zvěřina Zůstal v ohni broková dvojka sv. Hubert #Kančí steaky 1 milion čtenářů Cazando con Arco Chov zvěře Dívka s liškou Evropská Unie Golden Eagle Jelení guláš Kuna lesní Lankasterka Lesník Lion (Lev) Liška Eliška Lucky deer Láska Markazíni Podzim Polesí Strzalowo Psychopati Red Deer Cam Roček Siga Skupinový život Sokolnictví Straka obecná Volavka popelavá Zvěřinová paštika Záchranná stanice hamerles Amerika Cesty Chile Atacama Drozd kvíčala Hejkalové Jagd Jelení kýta Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kalendárium Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Krkavec velký Kukačka obecná Káně lesní Kňour útočí Lesnická škola Lesní plody Lončák Los (Elk) Makov Malorážka Mauser M98 Moose Hunting Nástřel Odchyt pernaté Ornitologie PF Památka myslivce Pečená kachnička Pečené prasátko Pohádka stromů Polák chocholačka Posed Poslední hryz Rychlý srnec Skupinka jelenů různého věku Slanisko Sokol stěhovavý Sovy Srnčí guláš po myslivecku Strzalowo Svíčková Synantropie Teritorium VORAŘI Wildlife Zahrady Zdraví Zeiss Zimní oblečení a obutí Zvěř a počasí Újeď Čáp bílý Šoulačka Šípková omáčka ke zvěřině #Daněk #Waldemar Matuška #Černá zvěř - bachyně Aglomerace Anatomie jelena Berneška Borrelióza Borůvky Brenneke Chukar Partridge Datel černý Double Rifle Dudek chocholatý Filip Gepard Gorilla Hořící špalek Hájovna U pěti buků Investiční zlaté mince Jaguar Jahody Jelen útočí Kalous ušatý Kančí kýta na smetaně Kančí se šípkovou Kaňkování Klíště obecné Krmeliště černé zvěře Krteček Kulový dvoják Kvakoš noční Křepelka polní Labuť Lama Lasice hranostaj Ledňáček Lovy na černou v Maďarsku Mauser M03 Medicina Medvěd Minutkový srnčí guláš Miška Na stojáka Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Orel bělohlavý Osudový srnec Pamětní mince Paul Mauser Polesí Strzalowo Polsko Potápka chocholatá Páření Čmelák královna Ruger’s M77 RSI Rys ostrovid SWAROVSKI Sauer 101 Skřivan Slivovice Sluka lesní Slunce Sršeň obecná Stehlíci a ledoví muži Strakapoud velký Strašidla Svišť Swedisch Fire Torch Sýkorky Tetřívek obecný Tom Miranda Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Upíři Velikonoční sekaná Vlha pestrá Vodouš šedý Vydra Vytápění chalupy Welshspringerspaniel Woodcock Hunting Zlato a šperky Zoologie Zvěř živě Čejka Červenka obecná Čiplenka Čmelák Špičák Švestky Ťuhýk Životní srnec

Vybraný příspěvek

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,  poloplášťová střela RWS 3,24g Zdařilá fotografie a takové se často nevidí. Někom...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...