Zobrazují se příspěvky se štítkemČerná zvěř. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemČerná zvěř. Zobrazit všechny příspěvky

ČERNÁ ZVĚŘ V KVĚTNU Z LESA NA POLE NEMUSÍ PRO POTRAVU Lov vodících lončaček.

ČERNÁ ZVĚŘ V KVĚTNU Z LESA NA POLE NEMUSÍ PRO POTRAVU
POKUD JE DOBŘE KRMENA NA VNADIŠTI...

Lov vodících lončaček


Většinou je oplození lončačky důsledkem narušené sociální struktury tlupy černé zvěře a absence silné bachyně a kňoura, kteří jednoznačně řídí, resp. tlumí rozmnožovací tendence v tlupě. Lov vodící lončačky není z hlediska zákona protiprávním jednáním, jedná se pouze o etickou záležitost ulovení matky od mláďat.
Je třeba si uvědomit, že právě u této kategorie černé zvěře je PROBLÉM, a to proto, že se jedná o předčasné zabřeznutí lončaček. Jsou předčasně vysíleny péčí o potomstvo, vodí většinou 2 – 4 selata a zásadní měrou se podílejí na rozšiřování černé zvěře ve smyslu kvantity na úkor silného genofondu. Ve většině případů nejsou loveny právě s odůvodněním, že se jedná o vodící kusy a jejich selata se s ohledem na velikost také k lovu ještě nehodí.

A populační spirála se začíná roztáčet…

Naproti tomu jsou v období metání selat od tlup odháněni kanečci lončáci, kteří se jako samotní nebo v malých skupinkách po dvou až třech jedincích potulují po honitbě mnohdy i za světla a stávají se velmi snadným úlovkem pro lovce. Právě tito potenciální kňouři by měli požívat vyšší stupně ochrany a nebýt přednostně loveni. U dospělých kusů je velmi často pozorovatelné, jakou mají životní zkušenost a jejich vysoká inteligence jim velí být opatrní a velmi obezřetní.

To se projevuje následovně:
 * ostražitostí na vítr, * ostražitostí na vydávané zvuky a hluk, * obezřetností u vnadišť a vyhýbání se jim, * skrytým životem, * nenápadným tichým pohybem v teritoriu a minimálními hlasovými projevy, * velmi dobrou orientací v terénu a znalostí jejich teritoria, * pro dobu odpočinku vyhledávají skrytá a nepřístupná zákoutí strategicky dobře umístěná.  

Nejvíce vyvinutým smyslem černé zvěře je spolu se sluchem právě čich. Na ten se černá zvěř spoléhá nejvíce. Často se stane, že zkušená bachyně ponechá tlupu na její signál nehnutě stát ve stínu lesa nebo houštiny, přičemž selata se ani nehnou a ani nezakvičí. Bachyně pak obejde dokola krmeliště a jistí. Sebemenší nejistotu dává najevo ostrým zachrochtáním a odvedení tlupy do bezpečí bez ohledu na žadonění selat o lákavou krmi vábící z vnadiště.

U kňourů bylo pozorováno chování, kdy dlouho obchází okolo vnadiště, poté co se odhodlá vykročí klusem k hromadě, popadne klas kukuřice nebo řepu a uhání s ní do bezpečné vzdálenosti 100 a více metrů. Mnohdy je toto chování až úsměvné, ale ve své podstatě svědčí o tom, že dospělé kusy mají značné zkušenosti v obranných instinktech a spolu s inteligencí úspěšně brání ulovení nejen sebe sama, ale i kohokoliv z členů tlupy.

LOVY ČERNÉ ZVĚŘE V LESE. Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Honili myslivci, Vnadiště, Naháňky

Lov na kraji lesa

Stavy černé zvěře snižovat hlavně v lese!


Hlavní příčiny jsou:
1. Lov selat v období před naháňkami je v lesních honitbách minimální a naprosto nedostačující. Zvěř je tam v klidu.

2. Lovu se nevěnuje náležitá pozornost, lov není dostatečně razantní, zvěř má v lesních honitbách absolutní klid.

3. Některé lesní honitby jsou tak málo lovecky obhospodařovány, až se z nich staly klidové zóny pro černou zvěř.

4. Lov černé zvěře v polích je díky neustále narůstajícímu podílu kukuřic, řepky a ostatních technických plodin velice obtížný.


Jako řešení se proto nabízí:
1. Od ledna do června důsledně vnadit černou zvěř v lese, na vnadištích intenzivně lovit a lovcům vyplácet prémii za každé prokazatelně ulovené sele.

2. Zásadně nekrmit ani nevnadit černou na hranic pole – les.

3. Nevytvářet žádné klidové zóny pro černou zvěř!

4. Neprovádět tak zvaný intervalový lov – lovit neustále!

5. Škody způsobené černou zvěří rozdělit na všechny honitby v oblasti.

6. Lze jen doporučit dobře organizované naháňky se slíděním prováděné na velké ploše, a to i při zapojení více menších honiteb.

7. Na společných lovech nepovolovat lov vedoucích a starých bachyní. Staré bachyně lovit pouze při individuálním lovu.



Podle DJZ 11/2012 (Dietrich Krill) přeložil a upravil: Petr ZIEGROSSER

ČERNÁ ZVĚŘ TO JE PRASE DIVOKÉ. Lov divočáků v průběhu roku. Lov černé zvěře na přechodech zvěře do lánů plodin, a to jak z posedů, tak šouláním.

ČERNÁ ZVĚŘ TO JE PRASE DIVOKÉ

Lov divočáků v průběhu roku 


diferencovat právě podle potravních nároků černé zvěře a jejich okamžitého výskytu. V zimním období se může černá zvěř zřídka vyskytovat i na polích, na nichž nachází posklizňové zbytky z loňské sklizně. Spíše se však vyskytují v krytu lesa, kde v měkké, nepromrzající hrabance nalézají více potravy, než v mrazem utužených polích.

V zimním období je také velmi účinné čekání na kazatelnách a kde to umožňuje povaha terénu i šoulání na měkkém sněhu (nejlépe prašanu) zejména v listnatých porostech. Tam se černá zvěř soustřeďuje při vyrývání semen bukvic a žaludů spadlých na sklonku minulého léta.

Dnešní nabídka oděvů nabízí i zimní kamufláže, která zvýší kvalitu krytí a můžete se tak dostat k černé zvěři mnohem blíž než v zeleném oděvu. V předjaří z důvodu nedostatku bílkovin černá zvěř ráda vytahuje na louky a pastviny, které rozrývá a hledá živočišnou potravu. V této době je lov černé zvěře velmi ztížen. Noci jsou ještě dlouhé, měsíčních nocí je málo a tlupy, které dosud nemají narozená selata, se velmi toulají. Přestávají téměř navštěvovat krmeliště nebo se na nich vyskytují jen sporadicky. V tomto období nezbývá nic jiného, než se obrnit trpělivostí a černou zvěř „vysedět“ na tradičních přechodech z krytin za potravou, pokusit je překvapit šouláním zvečera při buchtování, nebo trpělivě sedět na kazatelnách v blízkosti vnadišť.

Jiná, a pro lovce mnohem příjemnější, část roku je počátek léta a plné léto. Je to období intenzívního shánění potravy pro neustále hladová selátka. Tlupy černé zvěře se velmi často spojují do velkých tlup, které pak společně navštěvují potravně atraktivní lokality. A to jak vnadiště, tak zejména lány obilí s měkkými klasy. Je to samozřejmě i období, kdy dochází k největším škodám na zemědělských plodinách. Zde je velmi důležitá spolupráce myslivců se zemědělci, a to zejména v tvorbě přechodových pásů plodin a vysékáním průseků, na nichž je vyšší podíl úlovků než ve vysokém obilí, v němž selata a lončáci jako předmět lovu nejsou vůbec vidět a tím je lov prakticky znemožněn.

 V opačném případě dojde k nežádoucímu ulovení silné a vitální zvěře, která by měla v honitbě zůstat k reprodukci. V tomto ohledu je nejproblematičtější plodinou řepka olejka, v jejímž neprostupném porostu černá zvěř nachází celodenní kryt a lov něm je prakticky nemožný. S ohledem na ekonomiku zemědělské prvovýroby a její přímou závislost na dotacích na pěstované plodiny je někdy nemožné dosáhnout vytvoření optimálních podmínek pro lov černé zvěře. To má však opět ve velkoplošném hospodaření zase za následek jen zvýšení škod zvěří v honitbě. Zemědělci by proto již při plánování osevních postupů měli mít v patrnosti, jaké plodiny budou sít a v jaké výměře budou žádat o dotace na tyto plodiny tak, aby mohli vytvořit podmínky pro myslivce k omezení výrazných škod zvěří na zemědělských plodinách. V tomto období je možné provádět lov černé zvěře na přechodech zvěře do lánů plodin, a to jak z posedů nebo z dočasných záštit, tak šouláním.

 Lov je velmi atraktivní a účinný zejména při ranním rozednívání, kdy nasycená a nocí zklidněná zvěř se vrací do jejích denních stávanišť. Za rozednění ji lze již pozorovat a provádět selekční výběr lovných kusů. Navíc i hůř posazené rány a jejich důsledky jsou lépe dohledatelné při ranním lovu než zvečera, kdy se rychle stmívá a nástřely se špatně hledají. Mnohdy ráno dohledané kusy zhaslé zvěře po večerním lovu jsou již zapařeny a tedy bez přínosu.

   Situace se pro lovce poněkud zlepšuje bezprostředně po sklizni, kdy jsou lány přehledné a dokud není provedena kultivace pozemku. Zvěř jej navštěvuje poměrně pravidelně a zužitkovává posklizňové zbytky. Z důvodu větší přehlednosti lze zvěř lépe číst a čekat na vhodný okamžik k lovu průběrného kusu. V oblastech pěstování kukuřice se navíc otvírá možnost ochrany kukuřičných polí odlovem černé zvěře na právě sklizených lánech, přes něž černá zvěř přetahuje k napajedlům nebo mezi jednotlivými lány kukuřice. Buchtování slámy černá zvěř prakticky neodolá a ráda do nich vytahuje, i když ji porost kukuřice poskytuje dostatek hodnotné potravy i krytiny.

Sklizní kukuřice na zrno v podzimních měsících prakticky končí škody na polních plodinách a černá zvěř se přesunuje zpět do lesních komplexů. Do polí vytahuje jen sporadicky, případně na vnadiště. V tomto období se uplatňuje vedle individuálního lovu zejména lov naháňkami.

ČERNÁ ZVĚŘ prasata bachyně se selaty v lese. Černá zvěř, Ze života černé zvěře

Černá zvěř prasata bachyně se selaty

CO PÍŠÍ NOVINKY.CZ A CO K TOMU MYSLIVCI A JEDEN PŘEDSEDA STŘELIL BACHYNI - no nemohl si vybrat menší sele! protože!!

Jen ilustrace živé bachyňky

KRITICKÉ HLASY MYSLIVCŮ



Bezmozek?

 Hanba myslivosti a všeho, co s ní má co k do činění.
 Díky jemu podobným se dostaly stavy černé zvěře tam, kde jsou. Vybité vodicí bachyně, destrukce rodinných svazků - tlup a následné neřízené množení a populační exploze u nezralých bachyněk. Pak se těžko hledá pravda. Kdyby tedy zbyla aspoň ta etika.


Jo jo, noční vidění nechce, ale máznout otahanou bachnu nevadí... (kór když mohl střílet na sele, vybrat ze 14ti snad není tak těžké)  Aspoň že neřekl - Lovu dík.


Erika a další myslivci sociální sítě Myslivost


Poznámka: Typická situace, typický myslivec. Střílí na kňourka a střelí bachyni což by normálně neudělal. Sám pozná, že je zvíře zdravé. Maso do mrazáku, ostatního se nějak zbaví. A až mu řeknou, že má prase mor, bude čumět jako puk. A veterináři také až zjistí, kam všude se zbytky z bachyňky dostaly ( vývrh do hnoje, kosti se někde povalují a škára je v kontejneru, zabalená v igelitovém pytli a právě cestuje na smeťák). Klasický případ toho, jak se chovat na hranici Zlínského okresu nám předvedl šéf okresního spolku myslivců Uherského Hradiště. Jak byl ošetřena vytékající barva na zem ze zvěře?????

PRASE DIVOKÉ A LESNÍ HOUŠTINY. Černá zvěř, Divočák, Sele prasete divokého,

Prase divoké

O divočácích


jsou mezi myslivci vedeny věčné diskuze: jestli je jich moc nebo málo, jak a komu jsou nebezpeční atd. Pravdou je, že ještě před 2. sv. válkou, bychom jich ve volné přírodě v ČR mnoho nenapočítali. Také ona jim umožnila uniknout z obor na svobodu. Od té doby jejich počty vzrůstají.

ČERNÁ ZVĚŘ PŘEDPISY ZÁKONY A USTANOVENÍ. #Zákony a předpisy o myslivosti, Lovy černé zvěře, Černá zvěř.

Černá zvěř v létě

1. ledna 2016 se může veškerá černá zvěř (tedy selata, lončáci, bachyně i kňouři) lovit celoročně


Tato změna však neznamená její neomezený lov kdekoliv, jakkoliv a čímkoliv.

Má svá přesně definovaná pravidla a podmínky, které jsou již více než 13 let jasně zakotveny v zákoně o myslivosti.
Takže postupně. V honitbách, kde není černá zvěř normována a tudíž není vypracovaný plán lovu, je možné podle 36 odst. 5 zákona 449/2001 Sb. o myslivosti lovit celoročně po vyjádření orgánu státní správy zvěř samičí a samčí zvěř do věku 2 let. Přeloženo výstižněji, tedy celoročně selata, celoročně lončáky (bachyňky i kňourky) a celoročně dospělé bachyně. Pokud v těchto honitbách požaduje uživatel honitby lovit i dospělé kňoury, musí mít rozhodnutí a povolení od orgánu státní správy myslivosti dle § 39 zákona o myslivosti. Pakliže takovéto povolení má, může lovit celoročně i kňoury v povoleném počtu a věku.

V honitbách, kde jsou pro černou zvěř stanoveny minimální a normované stavy, se její celoroční lov řídí plánem lovu. V těchto honitbách se tedy podle vypracovaného a schváleného plánu lovu mohou lovit celoročně selata, lončáci, bachyně a kňouři.
Další pravidla, případně omezení v lovu černé zvěře jsou zakotvena v paragrafu týkajícím se zakázaných způsobů lovu, tedy v § 45 zákona o myslivosti.

Takže na společném lovu se smí lovit pouze sele a lončák, a to jak zbraní kulovou, tak i jednotnou střelou do brokovnice. Dospělá zvěř se standardně na společných lovech nesmí lovit.

Podle „Metodického pokynu MZE orgánům státní správy myslivosti pro redukci početních stavů spárkaté zvěře pro období 2013 – 2018“ je možné, aby na základě žádosti, vydal orgán státní správy výjimku ze zakázaných způsobů lovu a povolil tak lov bachyní a kňourů na společných lovech.

Pokud uživatel honitby takovýmto rozhodnutím disponuje, může na společných lovech celoročně lovit selata, lončáky, bachyně i kňoury. Přičemž stále platí část předešlého ustanovení, že sele a lončáka lze lovit kulí i jednotnou střelou, zatímco dospělou zvěř jen kulovnicí.

Současně platí ustanovení hovořící o vhodnosti kulové ráže, kdy pro odstřel černé zvěře musí být použita kulovnice s nábojem, jehož energie dosahuje ve 100 m minimálně 1500 Joulů.

Černou zvěř je samozřejmě možné lovit ve dne i v noci (v noci za použití vhodné střelecké a pozorovací optiky..)

Podle stejného „Metodického pokynu..“ je možné vydat výjimku ze zakázaných způsobů lovu a povolit tak lov černé zvěře pomocí zdrojů umělého osvětlení. Lov zvěře pomocí noktovizorů a jiných obdobných zařízení je přesně definován ve „Společném vyjádření Ministerstva zemědělství, Ministerstva vnitra a Policie České republiky“ umístěném na webu MZe.

Snad je pro úplnost, stále platí zákaz lovu černé zvěře na pozemcích, na nichž současně probíhá sklizeň zemědělských plodin a na sousedních pozemcích do vzdálenosti 200 m.

Závěrem je na místě podotknout, že Ministerstvo zemědělství jasně deklaruje, že úprava vyhlášky nezakládá uživatelům honiteb povinnost, ale dává jim k dispozici nástroj k řešení problémů v případě, že není jiné adekvátní východisko.

Černá zvěř, její populační dynamika a jí působené škody jsou nepochybně velkým problémem. Povolení celoročního odstřelu je jen logickým vyústěním dlouhodobé situace. Mějme však na paměti, že stále musíme ctít a dodržovat určitá zákonná omezení či zajistit nezbytná administrativní povolení.

RNDr. Jiří ZBOŘIL

DOSLED. Mimořádně nebezpečný je dosled černé zvěře, zejména těžších kusů. Kňouři nejčastěji zaútočí proti lovci. Útok bývá nečekaný a rychlý, takže není čas pořádně zamířit.

Kňour

Maximální zachování klidu a soustředění po výstřelu a sledování zvěře po celou dobu vizuálního kontaktu. 


Poté, co se nám zasažený kus ztratí z dohledu, se snažíme určit směr jeho dalšího úniku podle zvukových projevů. Ty nám často následnou činnost výrazně usnadní. Dosled se organizuje v závislosti na značení zvěře po výstřelu. Zlomila-li se v ohni, okamžitě přebíjíme zbraň a očekáváme další vývoj. Může totiž jít o obrnou ránu, zásah páteře nebo o přestřelené běhy. V tom případě je nutné počítat se zvednutím zvěře a okamžitým opakováním výstřelu. Nevidíme-li na složenou zvěř ze svého stanoviště, snažíme se k ní co nejrychleji přiblížit. Nástřel bychom ale neměli ani na okamžik spustit z očí a ani se nesmíme vzdát možnosti další rány. Odběhne-li naproti tomu zvěř po ráně z nástřelu, sledujeme ji co nejdéle, eventuálně i v tomto případě opakujeme výstřel na základě rychlého vyhodnocení situace. Následně bezprostředně zalomíme místo, odkud jsme stříleli. 

V duchu se snažíme co nejpřesněji vrátit k okamžiku výstřelu, promítneme si směr střelby a určíme pravděpodobný nástřel. Důležité jsou v tom případě výrazné orientační body (stromy, keře, terénní nerovnosti, vodoteče, trsy vyšších trav apod.) a odhad vzdálenosti zvěře před výstřelem. Teprve pak jdeme skutečný nástřel najít. Střílí-li lovecký host, nechává se jím průvodce na nástřel vést. Jakmile najdeme dané místo (zápory, stříž, barva, rýha po střele), zalomíme jej nástřelovým zálomkem a teprve pak podrobně zkoumáme okolí. Prostor zbytečně nepošlapeme, abychom neztěžovali případnou práci psovi. Ten si dokáže nástřel obeznat a vyhodnotit nejlépe sám. Po prozkoumání nástřelu si promyslíme vše, co jsme v okamžiku výstřelu a těsně po něm viděli a slyšeli. Výslednicí našich úvah bude rozhodnutí, jak dál v dosledu postupovat. 

Uvedené kroky dodržíme i tehdy, jsme-li přesvědčeni o chybené ráně!

I při průstřelu komory se nám totiž může stát, že zvěř výrazně neznačí a první barvu nalezneme teprve po několika desítkách metrů, až se zvěř více rozdýchá, její tělní dutiny se naplní barvou z protržených tepen a ta začne vystřikovat. Pro organizaci vlastního dosledu je důležité určit pravděpodobný zásah na těle zvěře. Tento odhad provedeme především na základě značení, nálezu stříže nebo typu barvy. Zásadně platí, že čím je rána lehčí, tím později zvěř sledujeme. Je-li rána smrtelná a zvěř hodně barví, sledujeme stopu ihned po uplynutí asi 15 minut. Dříve se jako pomůcka uvádělo pravidlo, že mezi výstřelem a zahájením dosledu má myslivec v klidu vykouřit jednu cigaretu. 

U těžší a vitálnější zvěře bychom však měli vyčkat alespoň dvojnásobně dlouhou dobu.

 Při dosledu je ideální, máme-li na místě k dispozici zkušeného psa, který stopu bez problémů vypracuje. V opačném případě se po jednotlivých znacích vydáváme sami. Problém většinou nebývá v případě sněhové pokrývky, na které jsou otisky spárků i kapičky barvy dobře patrné. Musíme však mít na paměti, že se zejména na rozbředlém sněhu barva ráda rozpíjí a její množství se často jeví jako zveličené. Nicméně nám její umístění ve stopní dráze umožní odhadnout, kam a jak těžce je zvěř zasažena. Ideální samozřejmě je, nacházíme-li barvu po obou stranách stopní dráhy, což svědčí o oboustranném průstřelu těla. Vystřikující barva zase napovídá na zásah velkých tepen. Nachází-li se naproti tomu barva zapitá v drobných sněhových kuličkách či hrudkách, může jít pouze o barvu, která opadává ze srsti, na níž ulpěla se sněhem v okamžiku, kdy se zvěř na nástřelu převalila po zemi. Tyto stopy nacházíme obvykle ještě dlouho poté, co zvěř ve skutečnosti z vlastní rány barvit přestala. Nemáme-li k dispozici sníh, je situace mnohem těžší. V tom případě postupujeme doslova krok za krokem a propátráváme každý kousek země. 

Na postup zvěře nás upozorní převržené listy, rozrytý povrch jinak hladkého suchého jehličí nebo převrácená stébla trávy. Barvu se snažíme nalézt právě na trávě, světlejších plochách listů, na větvích, mezi kterými se kus prosmýkl, apod. Více jí bývá tam, kde se zvěř rozdýchala do svahu, přesadila příkop nebo kde zatáhla do stěny souvislého travnatého porostu. Zde jsme navíc podle výšky otěru nad zemí obvykle schopni určit pravděpodobné umístění zásahu. Nikdy si také nezapomeneme každý důležitější nález na pobarvené stopě pečlivě zalomit. Usnadní nám to případnou opravu. Ztratíme-li barvu, vracíme se důsledně na poslední zalomené místo a snažíme se najít další kapky, případně určit pravděpodobný směr úniku zvěře. Ten často vede po naznačeném ochozu nebo po volnějším prostoru v porostech. Soustředné kruhy kolem naposledy zaznamenané barvy jsou posledním řešením pro nalezení ztracené stopy. 

Zdá-li se nám, že stopu sledujeme již příliš dlouho nebo že jsme se pravděpodobně zmýlili, přerušíme dosled a vrátíme se ihned pro psa a pomoc. Tento postup je nejrozumnější urychlit v případě jakýchkoliv pochyb, protože jinak svojí činností psovi stopu pouze poškodíme, zavětříme a na obuvi rozneseme pach do různých směrů. Máme-li k dispozici pomocníky, rozestavíme je po ochozech vedoucích z prohledávané leče a dosled zahájíme teprve potom. Mimořádně nebezpečný je dosled černé zvěře, zejména těžších kusů. 

Ten bychom neměli nikdy podnikat sami bez přítomnosti loveckého psa, eventuálně dalších myslivců. V tomto případě k dosledu přikročíme nejdříve po jedné hodině, u poranění na měkko i po dvojnásobném čase. Když spatříme postřelený kus, přibližujeme se k němu velmi opatrně a jen na vzdálenost, ze které můžeme bezpečně vystřelit. Nikdy neriskujeme přišoulání do bezprostřední blízkosti. V nepřehledném porostu je zkušený pes vypuštěný na volno podmínkou. Pokud je kus zalehlý v houštině, zalehává vždy proti směru svojí stopy. V takových případech se stane, že vyráží proti lovci, mnohdy ani ne ve snaze útočit, ale pouze přirozeným směrem. Není-li střelec dostatečně pohotový, může být vážně poraněn, pokousán nebo podupán. 

Kňouři nejčastěji zaútočí po zavolání. Útok bývá nečekaný a rychlý, takže není čas pořádně zamířit.

 Divočák běží těsně mimo cíl svého útoku a pohodí hlavou buď zdola nahoru nebo zdola do strany, přičemž sekne zbraněmi. Většina útoků není vážná a odnesou ji pouze šaty. Útok se navíc obvykle neopakuje. Kňour ovšem může způsobit i vážná, až smrtelná zranění. Nejlepší obranou proti útoku je vyčkat na kňoura do těsné blízkosti a pak uskočit stranou. Divočák se nedokáže v prudkém běhu obrátit a cíl mine. Pokud kňour člověka porazí, je nejlépe se nehýbat a zvěř nedráždit. Brání-li se poražená osoba kopáním a máváním rukama, jen tím zvěř popuzuje. Bachyně koušou, člověka porazí na zem a pak ho podupou. Dosled poraněné spárkaté zvěře patří k nejobtížnějším mysliveckým úkonům. Jeho vedení a organizaci ponecháváme vždy nejzkušenějšímu myslivci znalému daného místa.

 Při dosledu nemůže nastat horší situace než je zvednutí poraněné zvěře z lože, v němž zalehla. 

K tomu někdy dochází při naší ukvapenosti. Zvěř pak nemá čas ke zhasnutí a příchod myslivce ji přiměje zmobilizovat poslední síly. V tom případě prchá velmi daleko a její dosled se stává často nemožným. Zklame při něm obvykle i dobrý a zkušený pes. Proto se při organizaci dosledu vyplatí především rozvaha a trpělivost. Od dosledu můžeme odstoupit pouze tehdy, uvede-li vůdce psa, že kus přestal barvit a je nedosledovatelný nebo v případě, že jsme barvu definitivně ztratili a opravdu nemáme další šanci na její nalezení. Probíhal-li dosled ve večerních hodinách s baterkami, musíme se na dané místo vrátit ještě za denního světla. V nových podmínkách můžeme nalézt mnoho detailů, které jsme za umělého osvětlení přehlédli. Zvěř střelenou na komoru, játra nebo slezinu většinou dosledujeme zhaslou. Při ostatních zásazích, je-li dosled proveden v kratším časovém odstupu, ji můžeme najít ještě živou. Pak je nutné kus co nejdříve a co nejšetrněji dostřelit. 

Dostřelnou ránu vedeme obvykle na krk. Černou zvěř dostřelujeme na slecho. V každém případě bychom měli dbát na to, aby další zásah nezpůsobil ještě více škody než ten první. Jestliže jsme však postřelenou zvěř zvedli z lože, střílíme v jakémkoliv úhlu, třeba i zezadu. V tomto případě dbáme pouze zásad bezpečnosti a neohlížíme se na další pravidla související s mysliveckým umístěním zásahu. Hlavním cílem je v této situaci ukončit trápení poraněné zvěře a neumožnit jí únik. Za zmínku stojí také zbraň používaná k dosledu a dostřelu. Většinou jde pochopitelně o stejnou zbraň, kterou jsme použili k samotnému lovu. V západní Evropě i v některých zámořských zemích je ale běžné, že se k dostřelu používají krátké zbraně, se kterými se při střelbě zblízka lépe manipuluje a které jsou pohotovější zejména v hustém porostu. Použijí-li se zbraně s dostatečným výkonem, mají na kontaktní vzdálenost většinou i dostatečný zastavovací efekt pro případ útoku poraněné zvěře. Naše legislativa však podobný postup nepovoluje, stejně jako nesmíme pro dostřelení spárkaté zvěře použít broky. Jistou alternativní variantu zde nabízí použití kulovnic s kratší hlavní (např. tzv. typ „stutz“). 

Máme-li podobnou zbraň k dispozici, není na ní nutná ani instalace optických zaměřovačů se zvětšením obrazu, jelikož při rychlé ráně na krátkou vzdálenost stejně obvykle nezbývá na přesné zamíření čas. Optika je navíc přítěží při dosledu zvěře zavláčené v hustých zasněžených houštinách nebo za silného deště, kdy jsou skla pokryta sněhem nebo vrstvou vody. Pro úplnost se musíme zmínit ještě o tzv. zárazu, který se jako způsob usmrcení postřelené zvěře dříve praktikoval. Tento způsob je ovšem opět v rozporu se současnou legislativou. Záraz se prováděl loveckým tesákem, který patřil k běžné výbavě profesionálního lesního a mysliveckého personálu. Záraz se původně prováděl ranou „za žebro“, tedy do hrudního koše. Dnes se však z etických a bezpečnostních důvodů (zejména velká zvěř nás může snadno poranit parožím nebo spárky) nepoužívá. 

U srnčí zvěře se záraz prováděl také pomocí pevného nože (tzv. zavazáku) nebo zavíracího nože s pojistkou bodnutím do vazu. K postřelenému kusu se muselo přistoupit co nejopatrněji, pokud možno odzadu, aby myslivce nespatřil. Srnec se uchopil za trofej, kus holé zvěře za slecha. Brada se zvěři stlačila směrem ke krku. Vlastní záraz se vedl na spojnici kořenů slech tak, aby čepel zavazáku pronikla odzadu do mozkovny štěrbinou mezi posledním krčním obratlem a lebkou. Při zárazu se stálo vždy u hřbetní strany kusu, který po provedení vpichu obvykle vymrštil běhy a mohl tímto kopem myslivce poranit.

Černá zvěř je predátor dnešní krajiny. Všežravec a rychlý lovec. Můžeme se s černou zvěří potkat i za bílého dne, je prakticky všude.

Černá zvěř ulovila danče...

Prase je výkonný predátor

Ačkoliv je prase všežravec, v jehož potravě dominuje rostlinná složka, vždy mě udivuje svou silou a apetitem na libovou svalovinu. Myšice lesní s jejich hnízdy a zásobami, na které liška, kuna, puštík ani káně nemůžou, vyryje během chvilky. Převrací pařezy, trhá kořeny silné jak palec, vyhazuje balvany, aby se dostalo k soustu masa. Zemní hnízda ptáků, malá mláďata zvířat, na která narazí při rytí hrabanky nebo na louce, určitě nenechá bez povšimnutí. Výrazným podílem myšovitých hlodavců v potravě prase konkuruje lišce a kuně, kteréžto jsou potom nuceny orientovat se na jinou kořist.
Proč o tom píši? To jsou přece známé věci, navíc divočáci patří do naší přírody! O tom není sporu, jedná se zase jen a pouze o jejich početnost. V šedesátých a sedmdesátých letech se dařilo stavy prasat držet na přijatelné úrovni. Od té doby vzrostly více než desetinásobně. A nemyslím si, že je to způsobeno jen pěstováním kukuřice. I tehdy se dobytek krmil siláží. Problém vidím jinde.

 Prozaicky řečeno: venkov se přiblížil městu. 

Dříve celá vesnice byla životně závislá na svých políčkách a nikdo si nemohl dovolit zasadit brambory dvakrát. Proto každý dobrý hospodář šel rád v zimě dělat honce, pokud se nějaký divočák objevil.
Znám osobně mistry svého oboru, kteří uloví 20 i více prasat za rok, zatímco druzí nic. Chápu, je jiná doba, není čas, v televizi dávají fotbal… Na druhou stranu je třeba uznat, že lov prasat je často zkouškou umu, odolnosti a vytrvalosti, což není každému člověku dáno. A nemá cenu někoho nutit, když se na to z různých důvodů necítí. Ale když se jen trochu chce, výsledek se určitě dostaví.
Jako pravidelný návštěvník lesa nemám nouzi se s černou zvěří potkat za bílého dne, je prakticky všude. 
Při nočních kontrolách budek mě často nechává bez hnutí přejít, a pokud odchází, tak většinou v klidu, jako by věděla, že nemám zbraň. Ale při zlostném odfouknutí a lámání větví jen trnu, jestli nejde po mně a hledám nejbližší strom. Zatím se nikdy nic nestalo, ale ten adrenalin je nepopsatelný.
Ačkoliv to jsou dobrodružné chvíle, klidně se bez nich obejdu. Zde bych rád znovu apeloval na členy Českomoravské myslivecké jednoty, zda by se nemohli přiblížit úrovni generací svých předchůdců. Dnes se s většinou místních myslivců neznám, protože autem zajíždějí k posedu až za šera, kdy již hovořit je nevhodné.
Prasata jsou inteligentní zvířata, proto místům, kde se po nich střílí, se nějaký čas vyhýbají, nebo je navštěvují v pozdní noční hodinu či nad ránem. Jsem jednoznačně pro používání infradalekohledů a infrapuškohledů, a to nejen kvůli přesnosti střelby, ale především kvůli bezpečnosti a možné záměně s čímkoliv. Nevyužít moderní prostředky k zefektivnění práce je přinejmenším nelogické. 

Pomalá chůze na sněhové pokrývce s dobrou optikou dává šanci na úspěch i za bezměsíčné noci, protože tlupa na sebe upozorní svými hlasovými projevy.

Čekaná na posedu u řepky musí probíhat vždy v době, kdy fouká vítr ve stabilním směru. Při čekané za variabilního větru nebo bezvětří bude lovec zvěří navětřen !

Příchod černé k vnadišti...selata jsou hladová

Stavy divokých prasat a lov u řepky

Nyní nastává období, kdy řepková pole začínají opět poskytovat ideální kryt a slouží jako přechodné stávaniště černé zvěře, která opustila lesní komplexy a odešla na následujícího půl roku do polních a smíšených honiteb. Správně prováděný lov černé zvěře i v těchto honitbách může dostatečnou mírou přispět ke snížení stavů černé zvěře a zabránit tak prohloubení pochybností o myslivecké činnosti z důvodu lokálního nezvládnutí základních mysliveckých principů chovu zvěře ve volnosti. Intenzivní lov černé zvěře v honitbách s polními kulturami je možný a při dodržování důležitých zásad lze zaručit velmi dobré lovecké úspěchy.

Jak zajistit, aby již brzký jarní lov černé zvěře, zejména lončáků byl efektivní? 

Divoká prasata, která nově našla stávaniště v porostech řepky jsou v naprosto novém prostředí, se kterým se začínají seznamovat. Lze tedy využít počáteční intenzivní prostorové aktivity nově příchozí černé zvěře a u stávajících nebo nově instalovaných posedů začít vnadit.

Podle velikosti půdního bloku s příslušnou plodinou, ve které se černá zvěř zdržuje, je potřeba zvolit dostatečný počet vnadicích míst pro jednotlivé směry větru, a to ve vzdálenosti minimálně 400 m od sebe.
Na tato místa doporučujeme aplikovat speciální Vnadicí směs – ČERNÁ ZVĚŘ - s bylinným aroma v maximálním množství 5 – 8 kg na jedno vnadiště. 
Množství vnadicí směsi, popřípadě jiného krmiva, je nutné vždy zvolit podle toho, kolik černé zvěře se v porostu nachází a kolik vnadicích míst v okolí budeme zřizovat.

Vnadicí směs je složena z krmných surovin, aromatických složek a drcených částí rostlin plnící funkci balastních látek, které postupně uvolňují vytvořené specifické aroma korespondující s aktuálními potřebami černé zvěře v tomto období. 
Černá zvěř je díky tomuto aroma navnaděna na zvolené místo i z větší vzdálenosti a po příchodu na místo najde malé množství atraktivního krmiva obsažené ve směsi. Ihned po jeho zkonzumování odchází a vyhledává další vnadiště v blízkém okolí.
Díky tomuto systému vnadění obchází černá zvěř více vnadišť v rozmezí několika hodin bez efektu úplného nasycení. Proto je možné v několika dalších dnech střídáním navštěvovaných vnadišť ulovit více jedinců z jedné tlupy.
Prase divoké v létě

Vnadiště, kde bylo divoké prase již uloveno, obvykle pouštíme ze zřetele a soustředíme se na ostatní místa vnadění.
Pokud by černá zvěř nalezla na jednom vnadišti takové množství potravy, které pokryje potravní nároky většiny členů tlupy, aktivita této zvěře je přerušena a šance na úspěšnou čekanou jsou minimální a posunují se spíše do pozdních nočních nebo ranních hodin.
Pozor ovšem na případnou kontrolu a doplnění vnadiště s dostatečným časovým předstihem, tj. minimálně šest hodin před očekávaným příchodem zvěře. 

Lidský a jiný netypický pach zanechaný na vnadišti nebo okolním porostu značně zvyšuje obezřetnost divokých prasat a snižuje atraktivitu tohoto místa.
Ideální místo pro vnadění je uvnitř porostu řepky, například ve vyplaveném prostoru s nevzešlou plodinou, nebo v těsné blízkosti tohoto porostu. Čím více krytu černá zvěř kolem sebe má, tím ochotněji a jistěji místo navštěvuje.

Pokud se ale chystáte (po dohodě s vlastníkem a zemědělským subjektem obhospodařujícím příslušný půdní blok) vysekat část plodiny nebo jiné vzrostlé rostliny pro zřízení vnadiště, tak věřte, že právě sečením se uvolňují z rostlin esenciální tekutiny, které svou intenzivní vůní upozorní černou zvěř na místo, kde nastala tato netypická změna a tomuto místu se bude zpravidla po nějaký čas vyhýbat.
Samotná čekaná na posedu u řepky musí probíhat vždy v době, kdy fouká vítr ve stabilním směru. Při čekané za variabilního větru nebo bezvětří bude lovec zvěří navětřen (aniž by o tom věděl) a toto vnadiště již bude příslušnou tlupou navštěvováno velmi omezeně a vždy s dostatečnou obezřetností. Za těchto povětrnostních podmínek je lépe si čekanou odepřít, jelikož více pokusů ulovit divoké prase na jednom místě během krátké doby mít nebudete.

Při použití vnadicí směsi je žádoucí, aby z místa vnadiště šel vítr do porostu, odkud je očekávaný příchod černé zvěře. Je potřeba si ale uvědomit, že ten samý směr větru zapříčiní zavětření porostu pachem lovce na nedalekém loveckém zařízení. Proto důležitým aspektem úspěšného lovu je i vhodně umístěný posed.
Ideálním místem pro umístění posedu je například roh pole nebo takové místo, kde převládající směr větru od lovce nejde do krytiny, ve které se černá zvěř nachází. K posedu musí mít lovec dobrý přístup, který neprotíná směr očekávaného příchodu zvěře.

Několik posledních desítek metrů chodníku k loveckému zařízení u vnadiště může být místem setkání s černou zvěří již při samotném příchodu. Proto je dobré v tomto prostoru odstranit všechny potenciální zdroje lámání a jiného hluku a docházet k loveckému zařízení šouláním s dostatečnou obezřetností.
Lovecké zařízení musí být v dostatečné vzdálenosti od místa vnadění, jelikož starší a zkušenější kusy nejdou proti větru přímo na vnadiště, ale protnou vítr a pokračují dále, pokud jim to okolní krytina dovolí. Obchází v kruhu o velkém poloměru místo vnadění a jistí. 

Při použití noční zaměřovací a pozorovací techniky je tedy lépe vnadiště situovat i 80 m až 100 m od loveckého zařízení. Vzdálenost posedu od místa vnadění se také odvíjí od kvality používané techniky pro pozorování v noci a střeleckých kvalit lovce. Toto je nezbytné pro jisté obeznání a zasažení loveného kusu černé zvěře.


Pavel HRADIL

LOVECTVÍ V ANTICE #Lovecké stezky, Pernatá zvěř, Vysoká zvěř, Zajíc, Drobná zvěř, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Obory a zvěř, Zvěřina

Na lišky byly pořádány štvanice na koních
 se psy nebo byly lapány do sítí. 

Pro antické Řeky byl lov méně zábavou či sportem


 více školou k pěstování charakteru a fyzické zdatnosti, výchovou bojovníků. Římané viděli v lovu většinou zábavu, zážitek. Samozřejmě se lov uskutečňoval také pro obživu, k získání zvěřiny a kůží či kožešin na oděv, k zneškodnění zvěře působící škody na pozemcích či dobytku, za účelem odchytu živé zvěře z důvodu chovatelských, a ve starém Římě pak s cílem získání živé zvěře k zábavám pořádaným v amfiteátrech.
Pokud se týče provozování lovu, neexistovala nějaká zákonná ustanovení. Mohl lovit kdokoliv a kdekoliv, avšak každý majitel půdy měl právo zabránit komukoliv vstup na ni. Zvěř patřila tomu, kdo ji složil, ať na půdě vlastní nebo cizí. Etickým příkazem však bylo nepustošit pole a nezneuctívat posvátné prameny a háje. Nebyly stanoveny doby lovu a hájení, nelovilo se však ve dny sváteční. Za nejvhodnější doby k lovu se považovalo na jaře a na podzim ráno, v létě za ranního svítání a za večerního soumraku, v zimě v poledne.
    Lovu se zúčastnila převážně větší společnost lovců, často s rozsáhlým doprovodem loveckých pomocníků, honců. Řekové dávali přednost lovu pěšky, Římané lovu na koních; mezci nesli potřeby k lovu. Nepostradatelní byli lovečtí psi. K základním loveckým potřebám patřilo několik druhů lněných sítí (rozměrná či menší tenata, padací sítě, aj.), sloužících k odchytu a lapání zvěře, které byly přepravovány v kožených brašnách; k tomu potřebné pomůcky - dřevěné sošky s vidlicemi, tažná lana a také zradidla. Dále různá oka, do kterých se zvěř chytala za hlavu nebo za běh. Byly též kopány jámy.
K lovecké výzbroji patřily luk a šípy, několik druhů loveckých oštěpů, házecí dřeva, dlouhý nůž. Připomeňme ještě, že Římané také zvěř chovali; zajíce ve zděných ohradách tzv. leporariích, spárkatou zvěř v oborách, pernatce ve voliérách.
    Lovila se všechna divoce žijící zvířata; zmíníme se však jen o zvěři v našem dnešním slova smyslu.
    Zajíci byli tehdy nejrozšířenější zvěří, jejich lov byl také nejefektivnější. Zvěřina byla pokládána za pochoutku. Tehdejší lovečtí spisovatelé pojednávají o zajíci obšírně po stránce zoologické (včetně různých omylů, např. spí s otevřenými světly), podrobně popisují techniku lovu ve volném poli či v lese, v různých ročních obdobích. Zajíci byli loveni pěšími lovci nebo lovci na koních - štvanicemi pomocí psů, byli naháněni do tenat, lovci po nich vrhali házecí dřeva. Římané nerozlišovali striktně zajíce a divoké králíky; tito byli známí hlavně z tehdejší Hispánie.
    Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice zvěř jelení a zvěř daňčí. Vyskytovala se v lesnatém terénu, šlo o velmi hojný druh zvěře. Lovila se ze sportu a také pro zvěřinu. Zoologické popisy se nevyhnuly různým pověrám (když jelen shodí paroží, tak ho skryje, aby nebylo nalezeno lidmi, má totiž léčivou moc).

Vysoká zvěř byla lovena pomocí sítí a zradidel, štvanicemi na koních se psy, proklána oštěpy, střílena šípy, také chytána za běh do ok s kláty; Římanům nebyly neznámí ani losi.
 Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice
 zvěř jelení a zvěř daňčí.
    O lovu srnčí zvěře nejsou zvláštní zmínky u žádného spisovatele. Byla sice všude, oproti jiným druhům zvěře však ve velmi skrovném počtu. Je to pochopitelné, poněvadž byla potlačována vysokou a černou zvěří, případně pronásledována šelmami, zvláště vlky.
    Černé zvěře byly - vzhledem k rozsáhlým lesním plochám a močálovitým krajinám - bohaté stavy v celém antickém světě. Zoologická pojednání obsahují i mysliveckou latinu, tak např. zbraně rozzuřeného kance jsou tak rozžhaveny, že mohou spálit psům srst. Ostatně složení divočáka platilo vždy za bravurní výkon a antická mytologie popisuje řadu proslulých lovů. Černá zvěř byla lovena pěšími lovci či lovci na koních za pomoci psů, složena zvláštními oštěpy s klipy, naháněna do sítí nebo též chytána do ok s kláty jako zvěř vysoká.
    Z dravé srstnaté zvěře jsou popisovány lovy medvědů, vlků, lišek, pomineme-li exotická zvířata (lvy, tygry, leopardy), která byla lovena v cizích krajích. Rysi byli vzácní. Medvědi se vyskytovali v různých krajinách Řecka, v samotné Itálii a samozřejmě i v jiných končinách římské říše. Ze všech divokých a nebezpečných zvířat, která byla kdy v římském světě lovena, usmrcována nebo lapána živá (pro boje v amfiteátrech), příležitostně též krocena, byli nejznámější právě medvědi. Byli lapáni do jam a sítí, loveni oštěpy, tráveni jedem.
    Všeobecně rozšíření vlci byli svízelí pro chovatele dobytka; napadali též jelení a srnčí zvěř. Byli lapáni do jam, loveni do sítí, tráveni, stříleni šípy. Na lišky byly pořádány štvanice na koních se psy nebo byly lapány do sítí. O drobné dravé zvěři srstnaté jsme nenašli zmínky.

 Pernatá zvěř (ptáci vůbec) se vyskytovala všude ve velkém množství. Ptačí svět rozhojňovali v Řecku a v Itálii ještě tažní ptáci, vyskytující se sezonně. Z dravců byli nejznámější orli. Na četných močálech a vodních plochách nacházeli příznivá stanoviště divoké husy a kachny, volavky, jeřábi, čápi, labutě a další vodní a bahenní ptactvo.
    Bažanty znalo Řecko již v 5.-4. století př. n. l., avšak nebyli příliš rozšířeni. Byli importováni z Kolchidy (oblast jihovýchodně u Černého moře) z krajiny kolem řeky Phasis (odtud pramení také latinský název bažanta). V Římě byli bažanti chováni ve voliérách, jejich zvěřina byla předkládána jako delikatesa jen při slavnostních tabulích.
    Koroptve a křepelky byly ve starém Řecku hojné, do Itálie byly koroptve importovány. Byly zde též vykrmovány ve voliérách nebo cvičeny k bojům; sloužily také jako živá hračka pro děti.
    Hrdličky a kvíčaly byly chovány ve voliérách, po kulinářské stránce byly pokládány za zvláštní lahůdku. Běžný byl chov holubů. Všechny vzpomenuté druhy se ovšem hojně vyskytovaly ve volnosti.
    Havrani, vrány, kavky a straky se těšili přízni jakožto "mluvící ptáci".
    Tetřevi se dostali do Itálie ze severní Evropy přes Alpy; byli chováni též ve voliérách.
    Lov pernaté zvěře se těšil značné přízni. Konal se buď do různých druhů sítí (tenata, padací sítě) případně pomocí volavců nebo čižbou na vějičky s ptačím lepem a do rozličných ok. Rozšířené bylo také sokolnictví.
    Zvěř tehdejší doby byla s oblibou zobrazována ve výtvarném umění. Byla zpodobňována na reliéfech (desky, pomníky, sarkofágy), ve skulpturách, v mozaikách, ojediněle v malbách, na mincích a různých uměleckých předmětech (nádoby, vázy, šperky, aj.).


Doc. MUDr. Jaromír KOVAŘÍK, CSc.

MYSLIVECKÉ SDRUŽENÍ a ČERNÁ ZVĚŘ. Vzhledem k mírné zimě jsou přírůstky černé zvěře značné. Selata vodí i bachyňky z loňských vrhů. Krmeliště pro černou. Černá zvěř, Způsoby lovu a historie, Naháňky

Selata prasete divokého

Přikrmování i lov černé zvěře 


Oplocením bramborových polí myslivci ale vyřešili pouze jeden palčivý problém. Myslivci se všemožně snaží černou zvěř ve vyhovujícím počtu udržet v lesích, tedy tam, kde nedělá škody. Proto zřídili  krmeliště, na nichž divočáky celoročně přikrmují. V jejich okolí platí přísný zákaz lovu. Je to znát. Bachyně se selaty krmeliště navštěvují běžně už za světla.

"Zakládáme jim každý den. V létě jablka a drcenou kukuřici. Pak přidáváme i pozadky. Pro divočáky jsou zemědělské odpady, které obsahují jádro, vhodné. Rádi zemědělcům vyčistíme jímky kolem sušičky. Vyklidíme je a pozadky odvezeme do lesa. Tam přitahují i myši, které černá zvěř vyhledává,". "Když má klid, stahuje se, chodí jako hodinky. Můžeme ji důkladně obeznávat a pozorovat její zvyky. Bývá to poučné."
Je známo, že respektování hierarchie tlup je významným faktorem při boji proti škodám. Dospělé vodící bachyně jim zabraňují. Největší spoušť v porostech na polích páchá mladá zvěř nebo osiřelá selata. Proto je nezbytné dbát na správnou věkovou skladbu černé zvěře a intenzivně lovit jen nedospělé kusy. V honitbách potřebujeme silné kňoury a bachyně, kteří zajistí správné fungování společenského života černé zvěře. To je základ.

"Proto s předsedou mysliveckého sdružení klademe všem členům na srdce, aby na čekané lovili lončáky a hlavně selata. Ovšem před střelbou musejí zvěř řádně obeznat,". "Abychom motivovali odlov mladé zvěře, zavedli jsme jednoduché pravidlo. Divočák do pětadvaceti kilogramů hmotnosti patří střelci, jinak zvěřina připadne sdružení."
Tlupa černé u lesa večer bachyně a selata

Myslivci pořádají vždy v listopadu a prosinci čtyři naháňky. První je poplatková a její výnos přispívá, stejně jako prodej ostatní zvěřiny, k financování nákladů, zejména krmení. Mimochodem, už na počátku podzimu měli zajištěno padesát metrických centů jádra, ale celkově jich pro zvěř spotřebují osmdesát. Při naháňkách loví podle zákona, zhruba třicet až čtyřicet kusů, převážně selat. Vyzkoušeli si, že se jim to v příští sezóně mnohonásobně vyplatí.
Když sníží stav mladé zvěře, pak do chrutí nevstupují mladičké bachyňky a škody nerostou
.
"S naháňkami končíme na Štěpána. V lednu už nechceme vyrušovat naše stálé dospělé bachyně, které metají nebo se k metání chystají. Navíc bychom zbytečně vysilovali a stresovali i ostatní spárkatou zvěř, zejména srnčí, která v tomto období zvlášť potřebuje šetřit energii," .
V lednu však černou nestřílejí také proto, že do krmných směsí přidávají Cermix. Po ozdravné léčbě se na určitou dobu nedoporučuje konzumace zvěřiny. Rovněž individuální lovy koncem ledna omezí. Hlavně v únoru a březnu je třeba, aby střelci byli obezřetní.
Stává se, že mladší bachyně jsou v tomto období plné. Ve sdruženích, kde lov černé nezanedbávají, není třeba dohánět plán lovu. Už před koncem sezóny mají odlovený téměř celý přírůstek.

Text Dr. Arnošt TABÁŠEK


#Černá zvěř, Krmeliště černé zvěře, Lov ve svobodném světě, Naháňky, Způsoby lovu a historie

O ČERNÉ ZVĚŘI. Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Názory myslivců.

Černá zvěř v lese a siesta bachyní se selaty

Černé zvěře je hodně a způsobuje nám problémy


Sejde-li se více myslivců, povídá se po nějaké době téměř vždy o černé zvěři. Je to zvěř, která vzbuzuje vášně, protože ulovit divočáka je vždy zážitek.

Velkým zážitkem ale je i to, když přijde zemědělec vymáhat škody vzniklé právě touto zvěří. A kde jsou zážitky, tam jsou také emoce a ty ne vždy musí být kladné. Fascinujícím jevem je, že vlastně všichni ví, jak situaci s černou zvěří řešit. Skalní ochranáři dávají myslivcům za vinu, že vyhubili velké šelmy a dnes je ilegálně loví. Příroda by si přece poradila sama, stačí jí stejně jako na Šumavě ve smrkových porostech dát dostatek prostoru. Navíc myslivci černou zvěř stimulují k rozmnožování přikrmováním, takže nedochází k žádoucímu samovolnému ozdravnému úhynu slabých kusů.
Určitá skupinka zemědělců zase ví, že za všechno můžou příliš rozsáhlé honitby, které si sami nemohou spravovat.
Myslivci zase vinnými shledávají zemědělce za to, že pěstují lány kukuřice a řepky od obzoru k obzoru, takže nejen že zmasakrují a otráví všechny drobné živočichy motýlem počínaje a srnčím konče, ale ještě navíc připravují pro černou zvěř kryt, klid a krmivo od května do prosince.
Existuje také nemalá skupina osvícených odborníků a novinářů, jejímž receptem je soustavná změna legislativy a slovo přemnožené používají pro všechny druhy, jejichž počet převýšil počet dva na 100 ha a nemají to štěstí, že byly zařazeny mezi druhy ohrožené.

Téměř všichni se však shodnou na jednom. Černé zvěře je hodně a způsobuje nám problémy.


#Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Názory myslivců

ČERNÁ ZVĚŘ CO S NÍ? Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Společné lovy, Naháňky.

Černá zvěř v lese

Společné lovy a noční čekaná


V anketách, které proběhly na našich mysliveckých webech již před řadou let jednoznačně „vyhrál“ individuální lov nad lovem společným, tedy co se obliby u myslivců týče. Má mnoho plusů, především ten, že skutečně můžeme provést průběrný odstřel a rána je jistější.
Existuje řada lovců, pro které je noční čekaná tím nejlepším způsobem lovu a neváhají investovat svoje finanční prostředky a čas a výsledky se dostavují. Negativem je často nevhodné umístění vnadišť a také jejich skladba. Je ale na každém myslivci, aby vnadiště nebylo mrchoviště a předkládané vnadění nezpůsobilo trauma procházejícímu návštěvníkovi přírody.

Společné lovy jsou náročné na organizaci a je nutné především dodržovat všechna zásady bezpečnosti.

Dá se předpokládat, že v přehledném terénu asi nebude problém postavit střelce tak, aby byly dodrženy zásady bezpečnosti a aby zároveň šance na úspěšný lov byla velká.
Problém nastává v okamžiku, kdy se má lovit v rozsáhlejších lesních komplexech. Zde velice záleží na místní znalosti terénu, využití přírodních nebo umělých překážek a eliminaci střeleckých pozic na průsecích a cestách, kde se dá střílet pouze mezi houštinami.

Vedoucí lovu a závodčí by leče měli dopředu připravit a linie střelců postavit v přehledném terénu, nejlépe ve starších porostech, kde je možno zvěř obeznat a připravit se k bezpečné a účinné střelbě. Stále častěji se setkáváme s naháňkami se slíděním, společnou čekanou a také s výstavbou naháňkových stanovišť. To se dá jednoznačně kvitovat.

Také u lovu se setkáváme s řadou naschválů, zavětřování vnadišť, rušení klidu v honitbě, kde se má společně lovit a podobně. Jakoby nestačilo, že honitby jsou plné návštěvníků, kteří svojí aktivitou lov určitě neusnadňují.

Nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit? #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

Černá zvěř na vnadišti v lese

V minulých letech, kdy se na podzim, po sklizni polních plodin a zejména kukuřice, divočáci vrátili do lesa, tak jsme konstatovali, jak jsou tlupy prostříleny. Dospělým, našim známým bachyním, chyběla selata. 

Pozorovali jsme i velký úbytek lončáků...

V posledních dvou či třech letech je tomu naopak. Divočáci se vrátí do lesa a začnou pravidelně navštěvovat vnadiště, ale chybí dospělé bachyně. A skutečně to bývaly opravdu velké bachyně. Nepíšu zde o bachyních lončačkách. V lese se nám pak pohybují a vnadiště navštěvují početné, i dvacetihlavé, tlupy různě velikých selat bez jediného dospělého kusu. Z loveckého hlediska by se dalo říct, že nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit.

Když se nad tím ale zamyslím, tak právě tady vidím velký problém. Dospělé starší bachyně vodí méně selat než třeba bachyně dvouleté. Metají také dřív. Lončačky metají třeba i v červnu a vodí i osm selat. A i kdyby metaly selat méně, tak množství metaných selat se násobí počtem těchto mladých bachyněk. Tato selata dospívají později a také později jdou do chrutí, které pak probíhá celoročně. Při pozorování výše vzpomenutých početných tlup selat, je možné sledovat zvýšený zájem kňourků o bachyňky - sourozence, které už jdou do chrutí. Pokud vezmu poměr pohlaví 50/50, tak například z dvacetičlenné tlupy, pokud nebudou odloveny, půjde deset bachyněk do chrutí. A tady začíná ta geometrická řada množení.

Ze znalosti a zkušeností z fungování mysliveckých sdružení si umím vysvětlit i tento současný stav. Dříve se lovu divočáků v mysliveckých sdruženích věnovalo jen několik členů. Ti ostatní, kteří nebyli ochotni obětovat čas a sedět po večerech a nocích na posedech, na členských schůzích odhlasovali, že lovci patří jen sele, větší kus se musí rozdělit. To zase motivovalo lovce, aby stříleli selata. Nyní se ve sdruženích věnuje lovu divočáků velká část členů. Dokonce mezi sebou v počtu ulovených divočáků soutěží. Motivací je pro ně opět zvěřina, ale už bez rozdílu, zda se jedná o sele nebo starší kus. Zobecňuji a nechci se dotknout těch, pro které je motivací lovecká vášeň nebo zodpovědnost při plnění plánu lovu. Pokud je motivací zvěřina a lovíme všichni, lovíme pro sebe, tak platí zásada, proč bychom lovili selata, když si můžeme rozporcovat domů do mrazáku třeba i metrákový kus.

Divočák neboli Prase divoké
Tady nastupuje i další faktor a to je neznalost. Málokterý z těchto myslivců zná něco bližšího o divočácích. On pouze vidí hřbet divočáka nad mladou pšenicí a má zájem ulovit. Jemu je jedno, že ulovil vodící bachyni, protože selata v pšenici neviděl. Možná ani sám nepozná, že ulovil vodící bachyni a pokud ano, tak se uklidní tím, že někde četl, že osiřelých selat se ujme jiná bachyně. To je však naprostý nesmysl. Selata, která jsou ještě odkázána na mateřské mléko, pak hynou. Smutné je, že je nalézáme uhynulá na vnadištích, kam byla zvyklá se svojí mámou chodit. Selata, která již nebyla zcela závislá na mateřském mléce, si pak vytváří svoje tlupy a živoří. Zdržují se na jednom místě, kde nejsnadněji najdou potravu. To potom je ten lán pšenice, kde způsobují značné škody. Nezbývá jim však nic jiného, protože tlupa, kde jsou vodící bachyně, je nepřijme a odhání je.

Nemalým problémem je také to, že ani řada mysliveckých hospodářů nevede myslivce ve sdruženích ke správnému lovu. Někdy je to samotná jejich neznalost, anebo jednají pod tlakem členské schůze. Například myslivecký hospodář, který si dovolil jednat podle zákona a vytkl myslivci ulovení dospělého kňoura, jehož lov nebyl v dané honitbě povolen, byl členskou schůzí odvolán z funkce. Proto si řada mysliveckých hospodářů situaci zjednodušuje, a to tak, že malý divočák je sele a každý větší či velký divočák je pak lončák. Sám jsem se o takovém jednání přesvědčil. Viděl jsem sekáče, o kterém lovec i jeho myslivecký hospodář tvrdili, že to je lončák. Zažil jsem i to, že podle čísla plomby bylo vykázáno sele, přitom plomba byla upevněna na uloveném starém kňourovi. Poznal jsem i myslivecké hospodáře, kteří o divočácích hovořili jako o škodné a nabádali myslivce, aby stříleli všechno a to podle zásady „čím větší, tím lepší“.

Stejně tak, jako píši o bachyních, bych mohl psát o kňourech. V honitbě vždy máme nějakého staršího kňoura. Měli jsme i skutečně velké a staré. Potkávali jsme je, věděli jsme, kde zalehávají a oni svá místa nemění. Jeden z nich měl zvláštní, atypickou stopu. Už se v honitbě nezdržuje a nevěřím, že by zabloudil. Určitě se na hlášence o odlovu zvěře objevil jako sele nebo možná ani vykázán nebyl.
Kolem problémů s divočáky stále chodíme jako kolem hrnce s horkou kaší. Ten problém za nás nikdo nevyřeší. To musíme vyřešit sami. Předně si musíme přestat lhát. Zaměřit lov do kategorie mladých divočáků, tedy selat a lončáků. A to skutečně, ne jen administrativně, jak se to děje dosud. Zásadně šetřit dospělé bachyně, a to nejen vedoucí, jak je to v článcích doporučováno. Když se tlupa rozejde po lese nebo v lánu obilí, tak málokdo pozná, která bachyně je vodící, natož vedoucí.

Zákon umožňuje lov bachyní v době jejich lovu bez omezení, ale skutečně vezměme rozum do hrsti a začněme s divočáky hospodařit. Jinak si budeme stále lhát a říkat, my za to nemůžeme. Nic nám nepomohou prázdné diskuse o množství divočáků, o obtížnosti jejich lovu nebo o způsobech zemědělského hospodaření na aktivech mysliveckých hospodářů.

JUDr Milan Hüttner


#Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

LOVECKÉ ŠTĚSTÍ #Lovecké příběhy, Černá zvěř, Holub hřivnáč, Krkavec velký a tlupa černé zvěře.

Krkavec velký
Sluncem ozářený a stovkami ptáků rozezpívaný les je ale skoupý na loveckou nabídku.
 Nijak mi to nevadí, v husté smrkové kmenovině "Ve skalách" dokonce trochu houbařsky paběrkuji a potom dalekohledem prozkoumávám nově vykácenou paseku.
Stará travnatá svážnice mne přivádí do terénního zářezu "U nádrží". Malý pramínek vyvěrající pod ostrým zákrutem cesty byl zdrojem pro tři miniaturní rybníčky, které zdobily bývalou lesní louku. Moudrost starých lesních hospodářů zde vytvořila zákoutí pro uhašení žízně i ukojení hladu lesní zvěře, která žila v okolních smrkových monokulturách. Zbyly však jen rozbořené hrázky a divoký travnatý porost urputně zápasící s přísně rovnými liniemi nového, čistě smrkového zalesnění. Zůstal název a vzpomínky na doby, kdy zvěř patřila k lesu a měla zde své místo... Odkudsi z protilehlé stráně zaznívá praskání větviček a šustění spadaného listí v rytmu rychlých kroků.
Tak přece alespoň na okamžik zahlédnu říjící srnčí pár! Slunce rozehřívá nejen bělavé skalky vykukující ze smrkového mlází, ale i milostný oheň v srnčích tělech. Dalekohledem prohlížím pruh světlé smrčiny s bohatým podrostem kapradí a jeřábu. 

Holub hřivnáč
Praskot sílí, nad kapradím se objevuje první dvojice oválných černých slechů, druhá, třetí. Dlouhá šňůra něčím zrazené tlupy černé zvěře se pomalu vine ke smrkové houštince nad svážnicí. Dvě velké bachyně, o poznání menší lončáci a žlutohnědá selata. Všichni postupně mizí v husté spleti smrkových větví a já nasazuji ke sprintu.

Musím se dostat za zákrut cesty, je pravděpodobné, že přes ni bude černá přesazovat do dalších, těžko proniknutelných houštin. Sotva stačím, s kozlicí v levé ruce, vydýchnout, jsou zde. Velké kusy řeší překonání svážnice jedním skokem, selata sklouzávají z vysokého břehu a drobnými kroky se vydávají dál, po stopách svých matek. Skupinka posledních tří se po skluzu na řídkou smilku zastavuje a jistí. 

Burácivý výstřel je pobízí k dalšímu běhu, ale týká se to pouze dvou letošáků. Třetí zůstává ležet na místě, v nose mne štípe pach střelného prachu a pach černé zvěře. Přebíjím a vydávám se k úlovku. Zpod cesty se ozývá hlasité zabouření, od lesního šera se oddělil pohyb slechů starostlivé bachyně. Dost rychle vylézám na břeh nad ulovené sele, ruka nahmatává ve vlhkém jehličí plochý kámen, který vzápětí házím do houštiny pod sebou. Odpovědí je jen hluboké odfouknutí a šustivé kroky vzdalující se zvěře. Po několika minutách jistoty seskakuji k úlovku, jsem také zvědavý na zásah, vzhledem k příznivé vzdálenosti jsem se odhodlal střílet z volné ruky na hlavu. Sele po výstřelu neučinilo ani krok, takže právem očekávám dobrý zásah. S velkým překvapením ale nacházím jen hluboký šrám na krku, těsně pod dolní čelistí. Nikdy jsem si na ráži 7 x 57 R nestěžoval, ale tentokrát mne její účinek mile překvapil. Nemile mne překvapil můj střelecký výkon, ale po regulérním padesátimetrovém sprintu byl snad omluvitelný, i když poučný - příště raději na komoru...

Selata prasete divokého
 Odkládám batoh, pušku, dalekohled a konám nezbytnou "červenou práci". V lesní stěně se ozývá první krkavec, za chvíli se siluety dvou velkých černých ptáků mihnou modravým pruhem oblohy nad cestou.

Volným krokem sestupuji zpět do údolí pomalu probouzeným ranním sluncem. Paseky hoří duhami kapek rosy, mezi kořeny vývratů se třpytí nastražené pavoučí sítě. Létu je pomalu odzváněno, podzim se nenápadně připravuje na střídání stráží... Využívám čerstvého pšeničného strniště a volím cestu kolem zaječího krmelce, kde chci zkontrolovat sloupkové slanisko. Ve stínu bezového keře usedám na víko meliorační skruže a na chvilku dávám zádům pohov od batohu s dnešním úlovkem.
  Po strništi hopkuje do černa urousaný osamělý zajíc, ve vzduchu se třepotají poštolky. Prohlížím bíle postříkané větve se zbytky ťuhýkovy zásobárny nad sebou, svištivý zvuk holubích letek mne vybízí ukrýt se pod jejich záštitou. Deset hřivnáčů tleskavě zapadá mezi zbytky obilních stébel, na slunci se rozehrává hra lesklých zelených pírek a bílých "hřiven" holubích krků a vínové šedi jejich hrudí. Vtom jeden vzlétá a usazuje se na zapomenutém balíku slámy v dobrém dostřelu od keře. 

Podruhé během dnešního rána posazuji záměrný kříž puškohledu na zvěř, tentokrát mačkám zadní kohoutek... Dlouho jsem nebyl venku. Dlouho jsem neokusil pocit mysliveckého a loveckého štěstí. Dnes se mi ho dostalo vrchovatou měrou...

Zdeněk Hlaváč

NA NAHÁŇCE. Co se stalo při lovu černé zvěře. #Naháňky, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Kňour útočí, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců

Prase divoké
Již po léta jezdím každoročně na hony také do nedalekého Mysliveckého sdružení, a to nejen pro trvale dobrý výřad drobné zvěře a divočáků, ale především pro velmi příjemnou kamarádskou atmosféru během celého průběhu honu, přitom však disciplínu a pořádek během všech lečí, včetně dodržování mysliveckých tradic.

Tedy vše tak, jak by mělo na správném honu být. Ranní nástup i večerní slavnostní výřad po zapálení ohňů doprovází troubení mysliveckých hlaholů. To vše probíhá v prostranství před doslova reprezentační mysliveckou chatou, kterou si před léty postavili členové tamního MS. V příjemném prostředí chaty končí každý hon poslední lečí při dobrém občerstvení a bohaté tombole. Přitom nikdy žádné hádky nebo výtržnosti, o kterých se občas píše v tisku nebo se i objeví v televizi v podobě filmového zpracování. Protože myslivecké sdružení provozuje také vlastní bažantnici (ze které mj. zásobuje bažantími kuřaty případné zájemce z některých honiteb MS v okrese Šumperk), navíc má v honitbě také dva rybníky vhodné pro chov divokých kachen a v lesích trvale dobrý stav černé zvěře, pořádá od počátku listopadu několik honů na drobnou a černou zvěř. 

Vlastní hon probíhá většinou tak, že v dopoledních lečích se loví v bažantnici kohout i slepice, v ostatních lečích bažant kohout, kachna, zajíc a škodná. Po obědě (většinou v myslivecké chatě) se odchází do lesů, kde se v každé leči loví zajíc, liška a především zvěř černá. Na výřadech bývá při prvních honech do 100 ks drobné zvěře, selat a lončáků jak kdy, většinou tak tři až deset kusů (někdy i více). Před asi deseti lety jsem si při polední přestávce jako vždy doplnil většinou již vyprázdněný nábojový pás větším brokem (4 mm na zajíce a 4,5 mm na lišku) a čtyřmi náboji s jednotnou střelou na divočáky. Tento počet mi byl doposud vždy dostačující. Toho dne jsem měl štěstí. Ve druhé leči jsem ulovil jednou ranou slabšího lončáka. Ve třetí leči šla na mne bachyně se selaty. Jedno se mi podařilo ulovit také jednou ranou, na další jsem vypálil dva poslední náboje. Po druhé ráně sele padlo, jelikož na něj střílel také můj soused, volal jsem na něj, že je určitě jeho. Spokojen s dosavadním průběhem lovu jsem byl také rád, že mi kulové náboje vyšly "tak akorát".

 Při výloži po této leči se hospodář Jirka radil se svými "průzkumníky" a zkušenými závodčími Čestmírem a Lubošem. Výsledkem porady bylo rozhodnutí, že se obstaví a protáhne ještě jedna leč, ve které měli být také divočáci. Při přesunu k této leči jsem se jen tak mimochodem zmínil při řeči s jedním místním myslivcem, že již nemám žádné S-bally apod., ale že nevadí, neboť na mne již stejně žádní "divoši" nepřijdou. Ten se ohradil, "že člověk nikdy neví, a co kdyby.", tak jsem si od něj vypůjčil alespoň dva nabízené kulové náboje. Tiše obstoupená hustá seč se "protláčela" odshora po svahu dolů k lesní cestě. Moje stanoviště bylo v horní části mezi sečí a "laťákem". Když hospodář spolu s honci a svými špringršpaněly včetně nezbytného foxteriéra Žerika dotláčeli spodní část leče, ozval se štěkot psů a krátce nato padaly první výstřely.
Bylo zřejmé, že vytlačili divočáky. Můj klid a přesvědčení o tom, že nahoru až ke mně již nic nepůjde, pojednou přerušilo neznatelné prasknutí v houštině. Připravil jsem zbraň a vtom na okraj seče přišla srna se srnčetem. Okamžik jsme na sebe hleděli bez pohnutí, načež oba kusy odběhly do laťáku. Hned nato za nimi vyběhli poměrně zvolna dva lončáci. Na jednoho jsem rychle zamířil a v přehlednějším místě mezi stromy vypálil.
Černá zvěř - divočák

Ránu značil trhnutím a jako by pozastavením, po rozběhnutí se mi podařilo znovu zamířit a vystřelit. Po této ráně se lončák doslova překulil a zůstal ležet. Nastal klid a pro mne okamžiky příjemného vzrušení. Měl jsem zato, že divočák je zhaslý. Pro jistotu jsem raději ještě chvíli počkal, nabil alespoň jeden brokový náboj 4,5 mm a šel si prohlédnout a vyvrhnout uloveného divočáka. Se zbraní v ruce jsem opatrně obcházel hustěji zarostlý smrk, abych lépe viděl, kde a jak leží.

Když jsem obešel smrk, tak mne spatřil a okamžitě prudce vyrazil proti mně. Nezbylo mi nic jiného, než rychle zamířit a vypálit. To se mi naštěstí podařilo, divočák po ráně na hlavu ze vzdálenosti asi 10 až 15 metrů zůstal ležet, tentokrát již "natrvalo". Konečně jsem si mohl oddechnout, i když mne ještě hodnou chvíli provázelo vzrušení z toho všeho, co se událo. Vždyť kdyby nebylo té poslední dobré rány, jistě bych se nevyhnul bolestivému požďuchání a pokousání od smrtelně zraněného divočáka, který by statečně bojoval o svůj život. Vzdal jsem mu poslední poctu a přitom jen tak letmo pomyslel na to, jak by vše skončilo, kdybych se netrefil. Měl jsem přece nabitou pouze jednu hlaveň! Při vyvrhování jsem zjistil, že první rána šla za komoru, tedy "na měkko" a ta druhá mu přestřelila levý přední běh. Po té se tedy "překulil" a zůstal ležet do té doby, než jsem jej svým příchodem vyrušil. Smrtelná pro něj byla vlastně až ta třetí, broková. 

Mysliveckému hospodáři jsem pověděl co se mi přihodilo a proč jsem střílel broky. To aby také předem věděli, až při stahování deky přijdou na spoustu broků v jeho hlavě. Od té doby již na tento hon beru vždy 8 ks nábojů s jednotnou střelou, i když vím, že je již asi nikdy nebudu potřebovat. Před dosledem postřeleného kusu nebo i příchodem ke zhaslému kusu mám vždy nabité obě hlavně, a to jak u brokovnice, tak u kulobroku.
Jakmile spatřím zalehnutý kus, pozorně zjišťuji, jak leží. Jestli na boku, pak opatrně přicházím a sleduji, zda se opravdu již nehýbe. Není-li divočák zhaslý a při tom je i smrtelně zraněný, většinou leží na břichu opřený o přední běhy připravený k obrannému útoku. V takovém případě bez váhání dostřeluji na krk, hlavu nebo jiné vhodné místo. V opačném případě, pokud bych to včas nestihl, tak divočák buď uteče a další dosled tím může být velmi zkomplikován, nebo napadne lovce, zvláště, nemá-li s sebou při dosledu loveckého psa. Toto platí jak při individuálním lovu, tak při lovech společných.

Ing.Vojtěch Poles

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

#Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů Aglomerace aktivity radosti a milování života Amerika Anatomie jelena Aport Bažant Bažant pečený Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Brenneke broková dvojka broková kozlice Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Filip Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný Kritické myšlení Krkavec velký Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na lišku Lov ve svobodném světě Lovecká optika Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Pernatá zvěř Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Psychopati Ptáci Puškohledy Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Red Deer Cam Reklama a lov Roček Ruger’s M77 RSI Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sele prasete divokého Shozy Siga Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýkorky Synantropie Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď Upíři Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

Vybraný příspěvek

Povedlo se - i barvy OHAŘI A MICHAELA

Povedlo se - i barvy OHAŘI A MICHAELA (photo by katerina lisova)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...