Zobrazují se příspěvky se štítkemČerná zvěř. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemČerná zvěř. Zobrazit všechny příspěvky

Čekaná na posedu u řepky musí probíhat vždy v době, kdy fouká vítr ve stabilním směru. Při čekané za variabilního větru nebo bezvětří bude lovec zvěří navětřen !

Příchod černé k vnadišti...selata jsou hladová

Stavy divokých prasat a lov u řepky


Nyní nastává období, kdy řepková pole začínají opět poskytovat ideální kryt a slouží jako přechodné stávaniště černé zvěře, která opustila lesní komplexy a odešla na následujícího půl roku do polních a smíšených honiteb. Správně prováděný lov černé zvěře i v těchto honitbách může dostatečnou mírou přispět ke snížení stavů černé zvěře a zabránit tak prohloubení pochybností o myslivecké činnosti z důvodu lokálního nezvládnutí základních mysliveckých principů chovu zvěře ve volnosti. Intenzivní lov černé zvěře v honitbách s polními kulturami je možný a při dodržování důležitých zásad lze zaručit velmi dobré lovecké úspěchy.

Jak zajistit, aby již brzký jarní lov černé zvěře, zejména lončáků byl efektivní? 

Divoká prasata, která nově našla stávaniště v porostech řepky jsou v naprosto novém prostředí, se kterým se začínají seznamovat. Lze tedy využít počáteční intenzivní prostorové aktivity nově příchozí černé zvěře a u stávajících nebo nově instalovaných posedů začít vnadit.
Podle velikosti půdního bloku s příslušnou plodinou, ve které se černá zvěř zdržuje, je potřeba zvolit dostatečný počet vnadicích míst pro jednotlivé směry větru, a to ve vzdálenosti minimálně 400 m od sebe.
Na tato místa doporučujeme aplikovat speciální Vnadicí směs – ČERNÁ ZVĚŘ - s bylinným aroma v maximálním množství 5 – 8 kg na jedno vnadiště. 
Množství vnadicí směsi, popřípadě jiného krmiva, je nutné vždy zvolit podle toho, kolik černé zvěře se v porostu nachází a kolik vnadicích míst v okolí budeme zřizovat.

Vnadicí směs je složena z krmných surovin, aromatických složek a drcených částí rostlin plnící funkci balastních látek, které postupně uvolňují vytvořené specifické aroma korespondující s aktuálními potřebami černé zvěře v tomto období. 
Černá zvěř je díky tomuto aroma navnaděna na zvolené místo i z větší vzdálenosti a po příchodu na místo najde malé množství atraktivního krmiva obsažené ve směsi. Ihned po jeho zkonzumování odchází a vyhledává další vnadiště v blízkém okolí.
Díky tomuto systému vnadění obchází černá zvěř více vnadišť v rozmezí několika hodin bez efektu úplného nasycení. Proto je možné v několika dalších dnech střídáním navštěvovaných vnadišť ulovit více jedinců z jedné tlupy. 
Vnadiště, kde bylo divoké prase již uloveno, obvykle pouštíme ze zřetele a soustředíme se na ostatní místa vnadění.
Pokud by černá zvěř nalezla na jednom vnadišti takové množství potravy, které pokryje potravní nároky většiny členů tlupy, aktivita této zvěře je přerušena a šance na úspěšnou čekanou jsou minimální a posunují se spíše do pozdních nočních nebo ranních hodin.
Pozor ovšem na případnou kontrolu a doplnění vnadiště s dostatečným časovým předstihem, tj. minimálně šest hodin před očekávaným příchodem zvěře. 

Lidský a jiný netypický pach zanechaný na vnadišti nebo okolním porostu značně zvyšuje obezřetnost divokých prasat a snižuje atraktivitu tohoto místa.
Ideální místo pro vnadění je uvnitř porostu řepky, například ve vyplaveném prostoru s nevzešlou plodinou, nebo v těsné blízkosti tohoto porostu. Čím více krytu černá zvěř kolem sebe má, tím ochotněji a jistěji místo navštěvuje.

Pokud se ale chystáte (po dohodě s vlastníkem a zemědělským subjektem obhospodařujícím příslušný půdní blok) vysekat část plodiny nebo jiné vzrostlé rostliny pro zřízení vnadiště, tak věřte, že právě sečením se uvolňují z rostlin esenciální tekutiny, které svou intenzivní vůní upozorní černou zvěř na místo, kde nastala tato netypická změna a tomuto místu se bude zpravidla po nějaký čas vyhýbat.
Samotná čekaná na posedu u řepky musí probíhat vždy v době, kdy fouká vítr ve stabilním směru. Při čekané za variabilního větru nebo bezvětří bude lovec zvěří navětřen (aniž by o tom věděl) a toto vnadiště již bude příslušnou tlupou navštěvováno velmi omezeně a vždy s dostatečnou obezřetností. Za těchto povětrnostních podmínek je lépe si čekanou odepřít, jelikož více pokusů ulovit divoké prase na jednom místě během krátké doby mít nebudete.
Při použití vnadicí směsi je žádoucí, aby z místa vnadiště šel vítr do porostu, odkud je očekávaný příchod černé zvěře. Je potřeba si ale uvědomit, že ten samý směr větru zapříčiní zavětření porostu pachem lovce na nedalekém loveckém zařízení. Proto důležitým aspektem úspěšného lovu je i vhodně umístěný posed.
Ideálním místem pro umístění posedu je například roh pole nebo takové místo, kde převládající směr větru od lovce nejde do krytiny, ve které se černá zvěř nachází. K posedu musí mít lovec dobrý přístup, který neprotíná směr očekávaného příchodu zvěře. Několik posledních desítek metrů chodníku k loveckému zařízení u vnadiště může být místem setkání s černou zvěří již při samotném příchodu. Proto je dobré v tomto prostoru odstranit všechny potenciální zdroje lámání a jiného hluku a docházet k loveckému zařízení šouláním s dostatečnou obezřetností.
Lovecké zařízení musí být v dostatečné vzdálenosti od místa vnadění, jelikož starší a zkušenější kusy nejdou proti větru přímo na vnadiště, ale protnou vítr a pokračují dále, pokud jim to okolní krytina dovolí. Obchází v kruhu o velkém poloměru místo vnadění a jistí. 

Při použití noční zaměřovací a pozorovací techniky je tedy lépe vnadiště situovat i 80 m až 100 m od loveckého zařízení. Vzdálenost posedu od místa vnadění se také odvíjí od kvality používané techniky pro pozorování v noci a střeleckých kvalit lovce. Toto je nezbytné pro jisté obeznání a zasažení loveného kusu černé zvěře.


Pavel HRADIL

LOVECTVÍ V ANTICE #Lovecké stezky, Pernatá zvěř, Vysoká zvěř, Zajíc, Drobná zvěř, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Obory a zvěř, Zvěřina

Na lišky byly pořádány štvanice na koních
 se psy nebo byly lapány do sítí. 

Pro antické Řeky byl lov méně zábavou či sportem


 více školou k pěstování charakteru a fyzické zdatnosti, výchovou bojovníků. Římané viděli v lovu většinou zábavu, zážitek. Samozřejmě se lov uskutečňoval také pro obživu, k získání zvěřiny a kůží či kožešin na oděv, k zneškodnění zvěře působící škody na pozemcích či dobytku, za účelem odchytu živé zvěře z důvodu chovatelských, a ve starém Římě pak s cílem získání živé zvěře k zábavám pořádaným v amfiteátrech.
Pokud se týče provozování lovu, neexistovala nějaká zákonná ustanovení. Mohl lovit kdokoliv a kdekoliv, avšak každý majitel půdy měl právo zabránit komukoliv vstup na ni. Zvěř patřila tomu, kdo ji složil, ať na půdě vlastní nebo cizí. Etickým příkazem však bylo nepustošit pole a nezneuctívat posvátné prameny a háje. Nebyly stanoveny doby lovu a hájení, nelovilo se však ve dny sváteční. Za nejvhodnější doby k lovu se považovalo na jaře a na podzim ráno, v létě za ranního svítání a za večerního soumraku, v zimě v poledne.
    Lovu se zúčastnila převážně větší společnost lovců, často s rozsáhlým doprovodem loveckých pomocníků, honců. Řekové dávali přednost lovu pěšky, Římané lovu na koních; mezci nesli potřeby k lovu. Nepostradatelní byli lovečtí psi. K základním loveckým potřebám patřilo několik druhů lněných sítí (rozměrná či menší tenata, padací sítě, aj.), sloužících k odchytu a lapání zvěře, které byly přepravovány v kožených brašnách; k tomu potřebné pomůcky - dřevěné sošky s vidlicemi, tažná lana a také zradidla. Dále různá oka, do kterých se zvěř chytala za hlavu nebo za běh. Byly též kopány jámy.
K lovecké výzbroji patřily luk a šípy, několik druhů loveckých oštěpů, házecí dřeva, dlouhý nůž. Připomeňme ještě, že Římané také zvěř chovali; zajíce ve zděných ohradách tzv. leporariích, spárkatou zvěř v oborách, pernatce ve voliérách.
    Lovila se všechna divoce žijící zvířata; zmíníme se však jen o zvěři v našem dnešním slova smyslu.
    Zajíci byli tehdy nejrozšířenější zvěří, jejich lov byl také nejefektivnější. Zvěřina byla pokládána za pochoutku. Tehdejší lovečtí spisovatelé pojednávají o zajíci obšírně po stránce zoologické (včetně různých omylů, např. spí s otevřenými světly), podrobně popisují techniku lovu ve volném poli či v lese, v různých ročních obdobích. Zajíci byli loveni pěšími lovci nebo lovci na koních - štvanicemi pomocí psů, byli naháněni do tenat, lovci po nich vrhali házecí dřeva. Římané nerozlišovali striktně zajíce a divoké králíky; tito byli známí hlavně z tehdejší Hispánie.
    Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice zvěř jelení a zvěř daňčí. Vyskytovala se v lesnatém terénu, šlo o velmi hojný druh zvěře. Lovila se ze sportu a také pro zvěřinu. Zoologické popisy se nevyhnuly různým pověrám (když jelen shodí paroží, tak ho skryje, aby nebylo nalezeno lidmi, má totiž léčivou moc).

Vysoká zvěř byla lovena pomocí sítí a zradidel, štvanicemi na koních se psy, proklána oštěpy, střílena šípy, také chytána za běh do ok s kláty; Římanům nebyly neznámí ani losi.
 Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice
 zvěř jelení a zvěř daňčí.
    O lovu srnčí zvěře nejsou zvláštní zmínky u žádného spisovatele. Byla sice všude, oproti jiným druhům zvěře však ve velmi skrovném počtu. Je to pochopitelné, poněvadž byla potlačována vysokou a černou zvěří, případně pronásledována šelmami, zvláště vlky.
    Černé zvěře byly - vzhledem k rozsáhlým lesním plochám a močálovitým krajinám - bohaté stavy v celém antickém světě. Zoologická pojednání obsahují i mysliveckou latinu, tak např. zbraně rozzuřeného kance jsou tak rozžhaveny, že mohou spálit psům srst. Ostatně složení divočáka platilo vždy za bravurní výkon a antická mytologie popisuje řadu proslulých lovů. Černá zvěř byla lovena pěšími lovci či lovci na koních za pomoci psů, složena zvláštními oštěpy s klipy, naháněna do sítí nebo též chytána do ok s kláty jako zvěř vysoká.
    Z dravé srstnaté zvěře jsou popisovány lovy medvědů, vlků, lišek, pomineme-li exotická zvířata (lvy, tygry, leopardy), která byla lovena v cizích krajích. Rysi byli vzácní. Medvědi se vyskytovali v různých krajinách Řecka, v samotné Itálii a samozřejmě i v jiných končinách římské říše. Ze všech divokých a nebezpečných zvířat, která byla kdy v římském světě lovena, usmrcována nebo lapána živá (pro boje v amfiteátrech), příležitostně též krocena, byli nejznámější právě medvědi. Byli lapáni do jam a sítí, loveni oštěpy, tráveni jedem.
    Všeobecně rozšíření vlci byli svízelí pro chovatele dobytka; napadali též jelení a srnčí zvěř. Byli lapáni do jam, loveni do sítí, tráveni, stříleni šípy. Na lišky byly pořádány štvanice na koních se psy nebo byly lapány do sítí. O drobné dravé zvěři srstnaté jsme nenašli zmínky.

 Pernatá zvěř (ptáci vůbec) se vyskytovala všude ve velkém množství. Ptačí svět rozhojňovali v Řecku a v Itálii ještě tažní ptáci, vyskytující se sezonně. Z dravců byli nejznámější orli. Na četných močálech a vodních plochách nacházeli příznivá stanoviště divoké husy a kachny, volavky, jeřábi, čápi, labutě a další vodní a bahenní ptactvo.
    Bažanty znalo Řecko již v 5.-4. století př. n. l., avšak nebyli příliš rozšířeni. Byli importováni z Kolchidy (oblast jihovýchodně u Černého moře) z krajiny kolem řeky Phasis (odtud pramení také latinský název bažanta). V Římě byli bažanti chováni ve voliérách, jejich zvěřina byla předkládána jako delikatesa jen při slavnostních tabulích.
    Koroptve a křepelky byly ve starém Řecku hojné, do Itálie byly koroptve importovány. Byly zde též vykrmovány ve voliérách nebo cvičeny k bojům; sloužily také jako živá hračka pro děti.
    Hrdličky a kvíčaly byly chovány ve voliérách, po kulinářské stránce byly pokládány za zvláštní lahůdku. Běžný byl chov holubů. Všechny vzpomenuté druhy se ovšem hojně vyskytovaly ve volnosti.
    Havrani, vrány, kavky a straky se těšili přízni jakožto "mluvící ptáci".
    Tetřevi se dostali do Itálie ze severní Evropy přes Alpy; byli chováni též ve voliérách.
    Lov pernaté zvěře se těšil značné přízni. Konal se buď do různých druhů sítí (tenata, padací sítě) případně pomocí volavců nebo čižbou na vějičky s ptačím lepem a do rozličných ok. Rozšířené bylo také sokolnictví.
    Zvěř tehdejší doby byla s oblibou zobrazována ve výtvarném umění. Byla zpodobňována na reliéfech (desky, pomníky, sarkofágy), ve skulpturách, v mozaikách, ojediněle v malbách, na mincích a různých uměleckých předmětech (nádoby, vázy, šperky, aj.).


Doc. MUDr. Jaromír KOVAŘÍK, CSc.

MYSLIVECKÉ SDRUŽENÍ a ČERNÁ ZVĚŘ. Vzhledem k mírné zimě jsou přírůstky černé zvěře značné. Selata vodí i bachyňky z loňských vrhů. Krmeliště pro černou. Černá zvěř, Způsoby lovu a historie, Naháňky

Selata prasete divokého

Přikrmování i lov černé zvěře 


Oplocením bramborových polí myslivci ale vyřešili pouze jeden palčivý problém. Myslivci se všemožně snaží černou zvěř ve vyhovujícím počtu udržet v lesích, tedy tam, kde nedělá škody. Proto zřídili  krmeliště, na nichž divočáky celoročně přikrmují. V jejich okolí platí přísný zákaz lovu. Je to znát. Bachyně se selaty krmeliště navštěvují běžně už za světla.

"Zakládáme jim každý den. V létě jablka a drcenou kukuřici. Pak přidáváme i pozadky. Pro divočáky jsou zemědělské odpady, které obsahují jádro, vhodné. Rádi zemědělcům vyčistíme jímky kolem sušičky. Vyklidíme je a pozadky odvezeme do lesa. Tam přitahují i myši, které černá zvěř vyhledává,". "Když má klid, stahuje se, chodí jako hodinky. Můžeme ji důkladně obeznávat a pozorovat její zvyky. Bývá to poučné."
Je známo, že respektování hierarchie tlup je významným faktorem při boji proti škodám. Dospělé vodící bachyně jim zabraňují. Největší spoušť v porostech na polích páchá mladá zvěř nebo osiřelá selata. Proto je nezbytné dbát na správnou věkovou skladbu černé zvěře a intenzivně lovit jen nedospělé kusy. V honitbách potřebujeme silné kňoury a bachyně, kteří zajistí správné fungování společenského života černé zvěře. To je základ.

"Proto s předsedou mysliveckého sdružení klademe všem členům na srdce, aby na čekané lovili lončáky a hlavně selata. Ovšem před střelbou musejí zvěř řádně obeznat,". "Abychom motivovali odlov mladé zvěře, zavedli jsme jednoduché pravidlo. Divočák do pětadvaceti kilogramů hmotnosti patří střelci, jinak zvěřina připadne sdružení."
Tlupa černé u lesa večer bachyně a selata

Myslivci pořádají vždy v listopadu a prosinci čtyři naháňky. První je poplatková a její výnos přispívá, stejně jako prodej ostatní zvěřiny, k financování nákladů, zejména krmení. Mimochodem, už na počátku podzimu měli zajištěno padesát metrických centů jádra, ale celkově jich pro zvěř spotřebují osmdesát. Při naháňkách loví podle zákona, zhruba třicet až čtyřicet kusů, převážně selat. Vyzkoušeli si, že se jim to v příští sezóně mnohonásobně vyplatí.
Když sníží stav mladé zvěře, pak do chrutí nevstupují mladičké bachyňky a škody nerostou
.
"S naháňkami končíme na Štěpána. V lednu už nechceme vyrušovat naše stálé dospělé bachyně, které metají nebo se k metání chystají. Navíc bychom zbytečně vysilovali a stresovali i ostatní spárkatou zvěř, zejména srnčí, která v tomto období zvlášť potřebuje šetřit energii," .
V lednu však černou nestřílejí také proto, že do krmných směsí přidávají Cermix. Po ozdravné léčbě se na určitou dobu nedoporučuje konzumace zvěřiny. Rovněž individuální lovy koncem ledna omezí. Hlavně v únoru a březnu je třeba, aby střelci byli obezřetní.
Stává se, že mladší bachyně jsou v tomto období plné. Ve sdruženích, kde lov černé nezanedbávají, není třeba dohánět plán lovu. Už před koncem sezóny mají odlovený téměř celý přírůstek.

Text Dr. Arnošt TABÁŠEK


#Černá zvěř, Krmeliště černé zvěře, Lov ve svobodném světě, Naháňky, Způsoby lovu a historie

O ČERNÉ ZVĚŘI. Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Názory myslivců.

Černé zvěře je hodně a způsobuje nám problémy
Černá zvěř v lese a siesta bachyní se selaty


Sejde-li se více myslivců, povídá se po nějaké době téměř vždy o černé zvěři. Je to zvěř, která vzbuzuje vášně, protože ulovit divočáka je vždy zážitek. Velkým zážitkem ale je i to, když přijde zemědělec vymáhat škody vzniklé právě touto zvěří. A kde jsou zážitky, tam jsou také emoce a ty ne vždy musí být kladné. Fascinujícím jevem je, že vlastně všichni ví, jak situaci s černou zvěří řešit. Skalní ochranáři dávají myslivcům za vinu, že vyhubili velké šelmy a dnes je ilegálně loví. Příroda by si přece poradila sama, stačí jí stejně jako na Šumavě ve smrkových porostech dát dostatek prostoru. Navíc myslivci černou zvěř stimulují k rozmnožování přikrmováním, takže nedochází k žádoucímu samovolnému ozdravnému úhynu slabých kusů.
Určitá skupinka zemědělců zase ví, že za všechno můžou příliš rozsáhlé honitby, které si sami nemohou spravovat.
Myslivci zase vinnými shledávají zemědělce za to, že pěstují lány kukuřice a řepky od obzoru k obzoru, takže nejen že zmasakrují a otráví všechny drobné živočichy motýlem počínaje a srnčím konče, ale ještě navíc připravují pro černou zvěř kryt, klid a krmivo od května do prosince.
Existuje také nemalá skupina osvícených odborníků a novinářů, jejímž receptem je soustavná změna legislativy a slovo přemnožené používají pro všechny druhy, jejichž počet převýšil počet dva na 100 ha a nemají to štěstí, že byly zařazeny mezi druhy ohrožené.

Téměř všichni se však shodnou na jednom. Černé zvěře je hodně a způsobuje nám problémy.


#Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Názory myslivců

ČERNÁ ZVĚŘ CO S NÍ? Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Společné lovy, Naháňky.

Černá zvěř v lese

Společné lovy a noční čekaná


V anketách, které proběhly na našich mysliveckých webech již před řadou let jednoznačně „vyhrál“ individuální lov nad lovem společným, tedy co se obliby u myslivců týče. Má mnoho plusů, především ten, že skutečně můžeme provést průběrný odstřel a rána je jistější.
Existuje řada lovců, pro které je noční čekaná tím nejlepším způsobem lovu a neváhají investovat svoje finanční prostředky a čas a výsledky se dostavují. Negativem je často nevhodné umístění vnadišť a také jejich skladba. Je ale na každém myslivci, aby vnadiště nebylo mrchoviště a předkládané vnadění nezpůsobilo trauma procházejícímu návštěvníkovi přírody.

Společné lovy jsou náročné na organizaci a je nutné především dodržovat všechna zásady bezpečnosti.

Dá se předpokládat, že v přehledném terénu asi nebude problém postavit střelce tak, aby byly dodrženy zásady bezpečnosti a aby zároveň šance na úspěšný lov byla velká.
Problém nastává v okamžiku, kdy se má lovit v rozsáhlejších lesních komplexech. Zde velice záleží na místní znalosti terénu, využití přírodních nebo umělých překážek a eliminaci střeleckých pozic na průsecích a cestách, kde se dá střílet pouze mezi houštinami.

Vedoucí lovu a závodčí by leče měli dopředu připravit a linie střelců postavit v přehledném terénu, nejlépe ve starších porostech, kde je možno zvěř obeznat a připravit se k bezpečné a účinné střelbě. Stále častěji se setkáváme s naháňkami se slíděním, společnou čekanou a také s výstavbou naháňkových stanovišť. To se dá jednoznačně kvitovat.

Také u lovu se setkáváme s řadou naschválů, zavětřování vnadišť, rušení klidu v honitbě, kde se má společně lovit a podobně. Jakoby nestačilo, že honitby jsou plné návštěvníků, kteří svojí aktivitou lov určitě neusnadňují.

Nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit? #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

Černá zvěř na vnadišti v lese

V minulých letech, kdy se na podzim, po sklizni polních plodin a zejména kukuřice, divočáci vrátili do lesa, tak jsme konstatovali, jak jsou tlupy prostříleny. Dospělým, našim známým bachyním, chyběla selata. 

Pozorovali jsme i velký úbytek lončáků...

V posledních dvou či třech letech je tomu naopak. Divočáci se vrátí do lesa a začnou pravidelně navštěvovat vnadiště, ale chybí dospělé bachyně. A skutečně to bývaly opravdu velké bachyně. Nepíšu zde o bachyních lončačkách. V lese se nám pak pohybují a vnadiště navštěvují početné, i dvacetihlavé, tlupy různě velikých selat bez jediného dospělého kusu. Z loveckého hlediska by se dalo říct, že nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit.

Když se nad tím ale zamyslím, tak právě tady vidím velký problém. Dospělé starší bachyně vodí méně selat než třeba bachyně dvouleté. Metají také dřív. Lončačky metají třeba i v červnu a vodí i osm selat. A i kdyby metaly selat méně, tak množství metaných selat se násobí počtem těchto mladých bachyněk. Tato selata dospívají později a také později jdou do chrutí, které pak probíhá celoročně. Při pozorování výše vzpomenutých početných tlup selat, je možné sledovat zvýšený zájem kňourků o bachyňky - sourozence, které už jdou do chrutí. Pokud vezmu poměr pohlaví 50/50, tak například z dvacetičlenné tlupy, pokud nebudou odloveny, půjde deset bachyněk do chrutí. A tady začíná ta geometrická řada množení.

Ze znalosti a zkušeností z fungování mysliveckých sdružení si umím vysvětlit i tento současný stav. Dříve se lovu divočáků v mysliveckých sdruženích věnovalo jen několik členů. Ti ostatní, kteří nebyli ochotni obětovat čas a sedět po večerech a nocích na posedech, na členských schůzích odhlasovali, že lovci patří jen sele, větší kus se musí rozdělit. To zase motivovalo lovce, aby stříleli selata. Nyní se ve sdruženích věnuje lovu divočáků velká část členů. Dokonce mezi sebou v počtu ulovených divočáků soutěží. Motivací je pro ně opět zvěřina, ale už bez rozdílu, zda se jedná o sele nebo starší kus. Zobecňuji a nechci se dotknout těch, pro které je motivací lovecká vášeň nebo zodpovědnost při plnění plánu lovu. Pokud je motivací zvěřina a lovíme všichni, lovíme pro sebe, tak platí zásada, proč bychom lovili selata, když si můžeme rozporcovat domů do mrazáku třeba i metrákový kus.

Divočák neboli Prase divoké
Tady nastupuje i další faktor a to je neznalost. Málokterý z těchto myslivců zná něco bližšího o divočácích. On pouze vidí hřbet divočáka nad mladou pšenicí a má zájem ulovit. Jemu je jedno, že ulovil vodící bachyni, protože selata v pšenici neviděl. Možná ani sám nepozná, že ulovil vodící bachyni a pokud ano, tak se uklidní tím, že někde četl, že osiřelých selat se ujme jiná bachyně. To je však naprostý nesmysl. Selata, která jsou ještě odkázána na mateřské mléko, pak hynou. Smutné je, že je nalézáme uhynulá na vnadištích, kam byla zvyklá se svojí mámou chodit. Selata, která již nebyla zcela závislá na mateřském mléce, si pak vytváří svoje tlupy a živoří. Zdržují se na jednom místě, kde nejsnadněji najdou potravu. To potom je ten lán pšenice, kde způsobují značné škody. Nezbývá jim však nic jiného, protože tlupa, kde jsou vodící bachyně, je nepřijme a odhání je.

Nemalým problémem je také to, že ani řada mysliveckých hospodářů nevede myslivce ve sdruženích ke správnému lovu. Někdy je to samotná jejich neznalost, anebo jednají pod tlakem členské schůze. Například myslivecký hospodář, který si dovolil jednat podle zákona a vytkl myslivci ulovení dospělého kňoura, jehož lov nebyl v dané honitbě povolen, byl členskou schůzí odvolán z funkce. Proto si řada mysliveckých hospodářů situaci zjednodušuje, a to tak, že malý divočák je sele a každý větší či velký divočák je pak lončák. Sám jsem se o takovém jednání přesvědčil. Viděl jsem sekáče, o kterém lovec i jeho myslivecký hospodář tvrdili, že to je lončák. Zažil jsem i to, že podle čísla plomby bylo vykázáno sele, přitom plomba byla upevněna na uloveném starém kňourovi. Poznal jsem i myslivecké hospodáře, kteří o divočácích hovořili jako o škodné a nabádali myslivce, aby stříleli všechno a to podle zásady „čím větší, tím lepší“.

Stejně tak, jako píši o bachyních, bych mohl psát o kňourech. V honitbě vždy máme nějakého staršího kňoura. Měli jsme i skutečně velké a staré. Potkávali jsme je, věděli jsme, kde zalehávají a oni svá místa nemění. Jeden z nich měl zvláštní, atypickou stopu. Už se v honitbě nezdržuje a nevěřím, že by zabloudil. Určitě se na hlášence o odlovu zvěře objevil jako sele nebo možná ani vykázán nebyl.
Kolem problémů s divočáky stále chodíme jako kolem hrnce s horkou kaší. Ten problém za nás nikdo nevyřeší. To musíme vyřešit sami. Předně si musíme přestat lhát. Zaměřit lov do kategorie mladých divočáků, tedy selat a lončáků. A to skutečně, ne jen administrativně, jak se to děje dosud. Zásadně šetřit dospělé bachyně, a to nejen vedoucí, jak je to v článcích doporučováno. Když se tlupa rozejde po lese nebo v lánu obilí, tak málokdo pozná, která bachyně je vodící, natož vedoucí.

Zákon umožňuje lov bachyní v době jejich lovu bez omezení, ale skutečně vezměme rozum do hrsti a začněme s divočáky hospodařit. Jinak si budeme stále lhát a říkat, my za to nemůžeme. Nic nám nepomohou prázdné diskuse o množství divočáků, o obtížnosti jejich lovu nebo o způsobech zemědělského hospodaření na aktivech mysliveckých hospodářů.

JUDr Milan Hüttner


#Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

LOVECKÉ ŠTĚSTÍ #Lovecké příběhy, Černá zvěř, Holub hřivnáč, Krkavec velký a tlupa černé zvěře.

Krkavec velký
Sluncem ozářený a stovkami ptáků rozezpívaný les je ale skoupý na loveckou nabídku.
 Nijak mi to nevadí, v husté smrkové kmenovině "Ve skalách" dokonce trochu houbařsky paběrkuji a potom dalekohledem prozkoumávám nově vykácenou paseku.
Stará travnatá svážnice mne přivádí do terénního zářezu "U nádrží". Malý pramínek vyvěrající pod ostrým zákrutem cesty byl zdrojem pro tři miniaturní rybníčky, které zdobily bývalou lesní louku. Moudrost starých lesních hospodářů zde vytvořila zákoutí pro uhašení žízně i ukojení hladu lesní zvěře, která žila v okolních smrkových monokulturách. Zbyly však jen rozbořené hrázky a divoký travnatý porost urputně zápasící s přísně rovnými liniemi nového, čistě smrkového zalesnění. Zůstal název a vzpomínky na doby, kdy zvěř patřila k lesu a měla zde své místo... Odkudsi z protilehlé stráně zaznívá praskání větviček a šustění spadaného listí v rytmu rychlých kroků.
Tak přece alespoň na okamžik zahlédnu říjící srnčí pár! Slunce rozehřívá nejen bělavé skalky vykukující ze smrkového mlází, ale i milostný oheň v srnčích tělech. Dalekohledem prohlížím pruh světlé smrčiny s bohatým podrostem kapradí a jeřábu. 

Holub hřivnáč
Praskot sílí, nad kapradím se objevuje první dvojice oválných černých slechů, druhá, třetí. Dlouhá šňůra něčím zrazené tlupy černé zvěře se pomalu vine ke smrkové houštince nad svážnicí. Dvě velké bachyně, o poznání menší lončáci a žlutohnědá selata. Všichni postupně mizí v husté spleti smrkových větví a já nasazuji ke sprintu.

Musím se dostat za zákrut cesty, je pravděpodobné, že přes ni bude černá přesazovat do dalších, těžko proniknutelných houštin. Sotva stačím, s kozlicí v levé ruce, vydýchnout, jsou zde. Velké kusy řeší překonání svážnice jedním skokem, selata sklouzávají z vysokého břehu a drobnými kroky se vydávají dál, po stopách svých matek. Skupinka posledních tří se po skluzu na řídkou smilku zastavuje a jistí. 

Burácivý výstřel je pobízí k dalšímu běhu, ale týká se to pouze dvou letošáků. Třetí zůstává ležet na místě, v nose mne štípe pach střelného prachu a pach černé zvěře. Přebíjím a vydávám se k úlovku. Zpod cesty se ozývá hlasité zabouření, od lesního šera se oddělil pohyb slechů starostlivé bachyně. Dost rychle vylézám na břeh nad ulovené sele, ruka nahmatává ve vlhkém jehličí plochý kámen, který vzápětí házím do houštiny pod sebou. Odpovědí je jen hluboké odfouknutí a šustivé kroky vzdalující se zvěře. Po několika minutách jistoty seskakuji k úlovku, jsem také zvědavý na zásah, vzhledem k příznivé vzdálenosti jsem se odhodlal střílet z volné ruky na hlavu. Sele po výstřelu neučinilo ani krok, takže právem očekávám dobrý zásah. S velkým překvapením ale nacházím jen hluboký šrám na krku, těsně pod dolní čelistí. Nikdy jsem si na ráži 7 x 57 R nestěžoval, ale tentokrát mne její účinek mile překvapil. Nemile mne překvapil můj střelecký výkon, ale po regulérním padesátimetrovém sprintu byl snad omluvitelný, i když poučný - příště raději na komoru...

Selata prasete divokého
 Odkládám batoh, pušku, dalekohled a konám nezbytnou "červenou práci". V lesní stěně se ozývá první krkavec, za chvíli se siluety dvou velkých černých ptáků mihnou modravým pruhem oblohy nad cestou.

Volným krokem sestupuji zpět do údolí pomalu probouzeným ranním sluncem. Paseky hoří duhami kapek rosy, mezi kořeny vývratů se třpytí nastražené pavoučí sítě. Létu je pomalu odzváněno, podzim se nenápadně připravuje na střídání stráží... Využívám čerstvého pšeničného strniště a volím cestu kolem zaječího krmelce, kde chci zkontrolovat sloupkové slanisko. Ve stínu bezového keře usedám na víko meliorační skruže a na chvilku dávám zádům pohov od batohu s dnešním úlovkem.
  Po strništi hopkuje do černa urousaný osamělý zajíc, ve vzduchu se třepotají poštolky. Prohlížím bíle postříkané větve se zbytky ťuhýkovy zásobárny nad sebou, svištivý zvuk holubích letek mne vybízí ukrýt se pod jejich záštitou. Deset hřivnáčů tleskavě zapadá mezi zbytky obilních stébel, na slunci se rozehrává hra lesklých zelených pírek a bílých "hřiven" holubích krků a vínové šedi jejich hrudí. Vtom jeden vzlétá a usazuje se na zapomenutém balíku slámy v dobrém dostřelu od keře. 

Podruhé během dnešního rána posazuji záměrný kříž puškohledu na zvěř, tentokrát mačkám zadní kohoutek... Dlouho jsem nebyl venku. Dlouho jsem neokusil pocit mysliveckého a loveckého štěstí. Dnes se mi ho dostalo vrchovatou měrou...

Zdeněk Hlaváč

NA NAHÁŇCE. Co se stalo při lovu černé zvěře. #Naháňky, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Kňour útočí, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců

Prase divoké
Již po léta jezdím každoročně na hony také do nedalekého Mysliveckého sdružení, a to nejen pro trvale dobrý výřad drobné zvěře a divočáků, ale především pro velmi příjemnou kamarádskou atmosféru během celého průběhu honu, přitom však disciplínu a pořádek během všech lečí, včetně dodržování mysliveckých tradic.

Tedy vše tak, jak by mělo na správném honu být. Ranní nástup i večerní slavnostní výřad po zapálení ohňů doprovází troubení mysliveckých hlaholů. To vše probíhá v prostranství před doslova reprezentační mysliveckou chatou, kterou si před léty postavili členové tamního MS. V příjemném prostředí chaty končí každý hon poslední lečí při dobrém občerstvení a bohaté tombole. Přitom nikdy žádné hádky nebo výtržnosti, o kterých se občas píše v tisku nebo se i objeví v televizi v podobě filmového zpracování. Protože myslivecké sdružení provozuje také vlastní bažantnici (ze které mj. zásobuje bažantími kuřaty případné zájemce z některých honiteb MS v okrese Šumperk), navíc má v honitbě také dva rybníky vhodné pro chov divokých kachen a v lesích trvale dobrý stav černé zvěře, pořádá od počátku listopadu několik honů na drobnou a černou zvěř. 

Vlastní hon probíhá většinou tak, že v dopoledních lečích se loví v bažantnici kohout i slepice, v ostatních lečích bažant kohout, kachna, zajíc a škodná. Po obědě (většinou v myslivecké chatě) se odchází do lesů, kde se v každé leči loví zajíc, liška a především zvěř černá. Na výřadech bývá při prvních honech do 100 ks drobné zvěře, selat a lončáků jak kdy, většinou tak tři až deset kusů (někdy i více). Před asi deseti lety jsem si při polední přestávce jako vždy doplnil většinou již vyprázdněný nábojový pás větším brokem (4 mm na zajíce a 4,5 mm na lišku) a čtyřmi náboji s jednotnou střelou na divočáky. Tento počet mi byl doposud vždy dostačující. Toho dne jsem měl štěstí. Ve druhé leči jsem ulovil jednou ranou slabšího lončáka. Ve třetí leči šla na mne bachyně se selaty. Jedno se mi podařilo ulovit také jednou ranou, na další jsem vypálil dva poslední náboje. Po druhé ráně sele padlo, jelikož na něj střílel také můj soused, volal jsem na něj, že je určitě jeho. Spokojen s dosavadním průběhem lovu jsem byl také rád, že mi kulové náboje vyšly "tak akorát".

 Při výloži po této leči se hospodář Jirka radil se svými "průzkumníky" a zkušenými závodčími Čestmírem a Lubošem. Výsledkem porady bylo rozhodnutí, že se obstaví a protáhne ještě jedna leč, ve které měli být také divočáci. Při přesunu k této leči jsem se jen tak mimochodem zmínil při řeči s jedním místním myslivcem, že již nemám žádné S-bally apod., ale že nevadí, neboť na mne již stejně žádní "divoši" nepřijdou. Ten se ohradil, "že člověk nikdy neví, a co kdyby.", tak jsem si od něj vypůjčil alespoň dva nabízené kulové náboje. Tiše obstoupená hustá seč se "protláčela" odshora po svahu dolů k lesní cestě. Moje stanoviště bylo v horní části mezi sečí a "laťákem". Když hospodář spolu s honci a svými špringršpaněly včetně nezbytného foxteriéra Žerika dotláčeli spodní část leče, ozval se štěkot psů a krátce nato padaly první výstřely.
Bylo zřejmé, že vytlačili divočáky. Můj klid a přesvědčení o tom, že nahoru až ke mně již nic nepůjde, pojednou přerušilo neznatelné prasknutí v houštině. Připravil jsem zbraň a vtom na okraj seče přišla srna se srnčetem. Okamžik jsme na sebe hleděli bez pohnutí, načež oba kusy odběhly do laťáku. Hned nato za nimi vyběhli poměrně zvolna dva lončáci. Na jednoho jsem rychle zamířil a v přehlednějším místě mezi stromy vypálil.
Černá zvěř - divočák

Ránu značil trhnutím a jako by pozastavením, po rozběhnutí se mi podařilo znovu zamířit a vystřelit. Po této ráně se lončák doslova překulil a zůstal ležet. Nastal klid a pro mne okamžiky příjemného vzrušení. Měl jsem zato, že divočák je zhaslý. Pro jistotu jsem raději ještě chvíli počkal, nabil alespoň jeden brokový náboj 4,5 mm a šel si prohlédnout a vyvrhnout uloveného divočáka. Se zbraní v ruce jsem opatrně obcházel hustěji zarostlý smrk, abych lépe viděl, kde a jak leží.

Když jsem obešel smrk, tak mne spatřil a okamžitě prudce vyrazil proti mně. Nezbylo mi nic jiného, než rychle zamířit a vypálit. To se mi naštěstí podařilo, divočák po ráně na hlavu ze vzdálenosti asi 10 až 15 metrů zůstal ležet, tentokrát již "natrvalo". Konečně jsem si mohl oddechnout, i když mne ještě hodnou chvíli provázelo vzrušení z toho všeho, co se událo. Vždyť kdyby nebylo té poslední dobré rány, jistě bych se nevyhnul bolestivému požďuchání a pokousání od smrtelně zraněného divočáka, který by statečně bojoval o svůj život. Vzdal jsem mu poslední poctu a přitom jen tak letmo pomyslel na to, jak by vše skončilo, kdybych se netrefil. Měl jsem přece nabitou pouze jednu hlaveň! Při vyvrhování jsem zjistil, že první rána šla za komoru, tedy "na měkko" a ta druhá mu přestřelila levý přední běh. Po té se tedy "překulil" a zůstal ležet do té doby, než jsem jej svým příchodem vyrušil. Smrtelná pro něj byla vlastně až ta třetí, broková. 

Mysliveckému hospodáři jsem pověděl co se mi přihodilo a proč jsem střílel broky. To aby také předem věděli, až při stahování deky přijdou na spoustu broků v jeho hlavě. Od té doby již na tento hon beru vždy 8 ks nábojů s jednotnou střelou, i když vím, že je již asi nikdy nebudu potřebovat. Před dosledem postřeleného kusu nebo i příchodem ke zhaslému kusu mám vždy nabité obě hlavně, a to jak u brokovnice, tak u kulobroku.
Jakmile spatřím zalehnutý kus, pozorně zjišťuji, jak leží. Jestli na boku, pak opatrně přicházím a sleduji, zda se opravdu již nehýbe. Není-li divočák zhaslý a při tom je i smrtelně zraněný, většinou leží na břichu opřený o přední běhy připravený k obrannému útoku. V takovém případě bez váhání dostřeluji na krk, hlavu nebo jiné vhodné místo. V opačném případě, pokud bych to včas nestihl, tak divočák buď uteče a další dosled tím může být velmi zkomplikován, nebo napadne lovce, zvláště, nemá-li s sebou při dosledu loveckého psa. Toto platí jak při individuálním lovu, tak při lovech společných.

Ing.Vojtěch Poles

Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví...

Prasečí rodinka

Ze všech diskusí vyplývá jednoznačná potřeba v postižených oblastech černou zvěř efektivně lovit.
Jak však tohoto cíle dosáhnout ve stavu, kdy vázne komunikace mezi zemědělskými subjekty a myslivci, kdy způsob obhospodařování pozemků znesnadňuje lov divočáků v létě a jejich učenlivost komplikuje lov v zimě?
Po pokosení kukuřic se černá logicky do lesa vrací a začíná navštěvovat tradiční vnadiště. Evidentně si je velmi dobře pamatuje z předchozího období, protože nově založená zařízení vyhledává výrazně později. Právě toto období si dovoluji na základě zkušeností z několika posledních let považovat za zcela stěžejní z hlediska tlumení stavů černé zvěře v našich podmínkách (o problémech lovu po napadnutí sněhové pokrývky se zmíním dále). Následující řádky berte prosím pouze jako úvahu, vytvořenou na základě několika let pozorování stavu v honitbě i výsledků lovu.

Černá se nám s podzimem vrací do lesa, starší kusy navštěvují známá místa. K nim přibývají nově narozená selata (mnohá bez matek, které byly uloveny během léta na polích) i kusy přistěhovalé, které do daného prostředí přišly poprvé. Situace v navrátivší se populaci je tím pádem, zejména vzhledem k prostoru, značně nepřehledná a začíná doba obsazování „zimních teritorií“. To se projeví výrazně vyšší aktivitou zvěře, jak pohybovou, tak zvukovou. Sedneme-li v klidu poblíž vhodné krytiny, ozve se nám ještě před setměním, a brzy se dá také do pohybu. Právě nyní ji je možné občas vyprovokovat vábničkou. Nabývám ovšem stále více dojmu, že i tuto lest si starší kusy pamatují a některé tlupy „mizí po anglicku“. Je tedy vždy lepší nejdříve počkat, kterým směrem se černá v leči pohne a vábení „risknout“ jako poslední možnost tam, kde jí není možné s dobrým větrem nadejít.

Tlupa černé zvěře v lese
Pohyb zvěře probíhá nejen před setmění, ale také po ránu. Prakticky každoročně se mi podaří v uvedeném období ulovit divočáka na ranním šoulání mezi houštinami nebo na rozhraní pasek a vzrostlého lesa.

K uvedené úvaze o soupeření o vhodná „teritoria“ mne přivedlo několik zkušeností. Opakovaně se mi podařilo být svědkem zvukového kontaktu dvou tlup, které byly zavláčené ve dvou sousedních lečích. Brzy po ohlášení jedné tlupy se vždy ozvala druhá a pozvolně se k sobě blížily. Jednou jsem byl dokonce příčinou tohoto rozruchu sám, když se mi obě tlupy ozvaly teprve po použití vábničky. Postupovaly směrem ke mně z obou stran a nebýt větru, který mne na poslední chvíli zradil, určitě bych se dostal k úspěšné ráně.

Poslední zážitek mám spojený s letošním příchodem černé z polí. Situace byla téměř „modelová“, tedy výše popsaná. Posed umístěný mezi dvěma houštinami. Černá se pohnula nejdříve po mé pravé ruce ve vzdálené části kotlíku. Když už jsem chtěl sestoupit a s dobrým větrem se jí pokusit našoulat, ozvala se druhá tlupa v houštině nalevo. Buď byla početnější, nebo více rozptýlená, rozhodně se však ozývala ze dvou oddělených míst a byla pro mne mnohem hůře dosažitelná. Hlavou mi probleskla myšlenka, že by mohly jít podle mých domněnek „po sobě“. Skutečně to netrvalo ani deset minut, kdy se obě tlupy začaly přibližovat a kusy po mé pravé ruce se přiblížily k posedu.

Náhle jsem na cestě, asi padesát metrů od tlupy, zahlédl pohyb. Na travnatý pruh vystrčil ještě za plného světla hlavu dospělý kus, podle postavy se mohu pouze dohadovat, že se jednalo o kňoura. Chvíli se rozhlížel na jednu i druhou stranu a pak se klusem vydal přes trávu a nízký nálet do sousedního kotlíku. Evidentně mířil ke vzdálenější polovině cizí tlupy. Do houští se už ale doslova vrhl s výhružných zařváním.

Prasata, která tady byla, ve vteřině rozehnal s chrochtáním do všech stran a pak se vydal k druhé části tlupy. I ta před ním prchala s poděšeným kvičením. Bohužel ani jeden kus neopustil houštinu. Podle těžkého kroku a funění obešel dospělý kus ještě jednou obsazené území a pak ztichnul, zřejmě zde zalehl.
Selata z druhé tlupy, v jejíž blízkosti se předtím zdržoval, se bez zájmu o dění u sousedů pomalu přesouvala směrem za tímto kusem, až mi vytáhla z houští ven. Možná že se tedy jednalo o bachyni, která pro svoje potomstvo uhájila celý prostor. Jedno odrostlé sele se mi podařilo ulovit.

Po několika letech podobných zkušeností si tedy dovoluji dedukovat, a pro myslivce hospodařící v podobných podmínkách doporučit k popřemýšlení, že právě toto období, trvající zhruba dva až tří týdny, je pro tlumení stavů černé zvěře velmi účinné. Prasata jsou po tuto dobu velmi aktivní, přesouvají se mezi jednotlivými lečemi, ověřují si dostupné zdroje potravy i úkrytové možnosti, testují konkurenci a pravděpodobně si budují teritoriální hierarchii.

Reagují proto poměrně dobře na zvukové podněty, vytahují z krytiny a kontakty s nimi jsou proto velmi časté. Potravní nouze je k tomu v žádném případě nežene, protože ulovené kusy jsou zcela logicky dobře zabělené po letních hodech v polích. Rovněž návštěvy vnadišť nejsou nijak časté.

Prozatím neotevřenou otázkou zůstává, jak pokračuje každoročně další typický vývoj. V našich podmínkách uvedená aktivita brzy odezní a černá utlumí projevy svojí přítomnosti. Je to velmi dobře znát zejména v poslední výše uvedené etapě trvající zhruba pět let. Na vnadiště dále černá sice vychází, nicméně evidentně nerada, je velmi ostražitá a nedodržuje žádnou pravidelnost.

Dříve bývalo téměř jisté, že navštívila-li tlupa černé krmení v noci před svítáním, vrátí se sem z nejbližší krytiny, kde se po nasycení ukryla, ihned se soumrakem. Dnes se perioda návštěv protahuje i na několik dnů a instalované fotopasti odhalily velké nepravidelnosti. V tomto směru nemohu potvrdit závěry publikované nedávno v časopise. Černá se přísvitu nebojí, max. napoprvé odskočí do krytu, aby se obratem vrátila, zdroj osvětlení ověřila a nerušeně se nasytila. Za tři roky, co fotopasti používám, jsem získal pouze jediné záběry černé zvěře za světla. Jinak jsou návštěvy roztroušené po dobu celé noci, téměř výhradně hodinu po setmění a hodinu před setměním.

Co je ovšem podstatné. Jakmile černá jednou „přečte“ prostředí, začne velmi rychle chápat souvislosti.
Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví.

 Vytvořené slepé průseky postupující tlupa poctivě obejde a pokračuje v původním směru na jejich protější straně.

Během zimy černá také málo reaguje na provokace pomocí vábničky. Bývalá praxe, kdy jsem na posedu počkal do setmění, pak jsem se krátce ozval a velmi často dostal odpověď i černou do pohybu, přestala fungovat. Mám dojem, že přes zimu „usídlená“ prasata odmítají dát o své přítomnosti vědět. Minimalizují pohyb a vše směřují k záchovnému režimu bez energetických výdajů. I na samotné krmení přicházejí mlčky, jejich pohyb můžeme sledovat jen podle občasného prasknutí větévky a často se přímo „zhmotní“ nad krmivem.
Problémem posledních let, dnes spíše pravidelností než výjimkou, je absence mrazů a sněhové pokrývky během hlavní sezóny. Mdlé, vlhké, promočené a mlhavé počasí aktivitě černé zvěře příliš nenahrává. Oživení nastává teprve v okamžiku, kdy se objeví souvislejší pokrývka a uhodí mrazy.

První dva dny po napadnutí sněhu nemá příliš smysl o ulovení prasete usilovat. Černá je zavláčená v houštinách a neopouští je. Vydrží-li ovšem počasí, nastává téměř stoprocentní jistota, že se černá na vnadiště vypraví. Právě v těchto dnech si dovoluji spatřovat druhou významnou příležitost k tlumení jejích stavů. Bohužel, jak jsem již poznamenal, jsou chladnější období v posledních letech žalostně krátká a černá stále více využívá negativních poznatků.

Aktivita černé je navíc podle zkušeností mých, i zkušenosti kolegů, vázána na určité, těžko předvídatelné, etapy. A to i za stálého počasí. Jinými slovy. Několik dnů se prasata v honitbě ani nepohnou, aby se náhle objevila na všech vnadištích najednou. Stává se tak zcela běžně, že po dvou týdnech půstu ulovíme náhle během dvou večerů naráz čtyři kusy. A to na zcela opačných, navzájem migračně nepropojených částech honitby. Zde už bychom ale o vnějších vlivech pouze spekulovali. Na samotný závěr ještě dlužím přiblížení současné situace se stavy černé zvěře v našich podmínkách. S úžasem (a solidárním „držením palců“) sleduji zoufalou snahu některých kolegů o zvládnutí místní exploze černé zvěře. I u nás dosahují její počty krátkodobých maxim a objevují se lokální problémy při poškození travních porostů, sousedních pšenic nebo při vyrývání sazenic. Nicméně si troufnu odhadnout, že současné počty černé zvěře nedosahují ani zdaleka stavu, se kterým jsem se zde měl možnost setkat v polovině osmdesátých let. Nezměnit ale naše způsoby a lovit podle tehdejších zvyklostí, věřím, že bychom zdaleka nedosáhli ani dnešních třetinových výřadů. To vše svědčí nejen o výrazné změně vnějších podmínek, ale také o obrovské přizpůsobivosti a učenlivosti černé zvěře.

-PL-

#Sele prasete divokého, Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Chrutí černé zvěře, Lovecké příběhy, Příroda a myslivost, Rytíři lesů, Stádo tlupa rudl, Vábení

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř?

Zajímavě o vábení také píše zkušený myslivec na sociální síti o myslivosti. Dobrá zkušenost co stojí za úvahu. Jak na to?
Černá zvěř


VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř, já ji používám a protože jsem měl několik dotazů co a jak, rozhodl jsem se podělit o informace užití vábničky na černou.
Obecně jsem na vábničku dlouho moc nevěřil, tedy co se černé týče, dostal jsem ji k narozeninám od bratra a dlouho ležela v polici ladem, i když se lovu černé věnuji často, použít vábničku mě napadlo až před třemi roky. Jak vábit je otázka číslo jedna, návodů co a jak je plný internet, proto se rozepíšu o užití vábničky z mojí praxe. Máme lesní honitbu, černá se zde vyskytuje, ale jak už to tak bývá, jak se zvedne řepka a ostatní, stěhují se do lánů a klidu, lovím ve vysokém bukovém lese, kde probíhá těžba postupně a dbá se na přirozené zmlazení, proto je v těchto místech les dobře přehledný. To ale prasátkům moc nevyhovuje, jak všichni víte, do vysokého se jim moc nechce, zvlášť za měsíčku, kdy jde na ně dobře vidět. Nedaleko v smrkovém pásu mají kaliště, na opačné straně lesa pak porosty mladého jasanu, oba tyto lesní pruhy využívá černá při přecházení do jiných lokalit. I když mám nedaleko dvě vnadiště, často je problém černou ,,dostat" a nalákat do vysokého.

Proto jsem se rozhodl vyzkoušet vábničku, používám vábničku značky Hubertus. Nutno předně napsat, že černá rozhodně nepřicválá na zavolanou, jak to třeba známe při vábení srnčí. Vábení černé je dost individuální záležitost, ale obecně ze zkušenosti platí hlavně na lončáky a selata, což je ve většině případů cílová skupina zvěře k lovu. Při příchodu na posed- kazatelnu počkám, minimálně hodinu, než začnu vábit, ideální je, jsou-li prasata v dálce slyšet. Dají se přitáhnout opravdu z velké dálky a tak i hlasitost vábení může být větší, nebál bych se zavábit opravdu nahlas, v lese se zvuk dost rozbije o stromy, na poli u plodiny bych byl opatrnější. Nejdřív vábím opravdu hlasitě s asi 10 min. přestávkami, ideální je napodobit šťouchání prasat s typickým kvikotem, když se perou o potravu.
Kňourek se koupe...

 Další důležitou věcí je poslouchat, zda se prasata blíží a dle toho vábení ztišit a prodloužit přestávky mezi vábením. Čím jsou blíž, tím vábím méně a jen takové to krátké spokojené pochrochtnutí, to bohatě stačí na to, abych prasatům ukázal směr, taky vábím jen když se dají do pohybu, nebo začnou buchtovat, tak přesně neví, odkud chrochtání jde, dokážou totiž dost dobře poznat, že zvuk se šíří ze zhora, tedy z kazatelny. Taky vábím, pokud to jde, vykloněný ze střílny, protože se jednak zvuk lépe šíří a nedělá dutou ozvěnu,jako kdybych vábil uvnitř. Když už jsou prasata vidět a vylezou z krytu, nevábím vůbec, vnadiště navětří a poté lovím, první vždy vybíhají nejmladší kusy, pak lončáci a ostatní dospělá zvěř. Pokud zavábíte, když už jsou prasata na místě, zradíte je, proto, když jsou na odchodu, je lépe je nechat odejít na větší vzdálenost a pak teprve zase začnu vábit. Dají se tak prasata několikrát otočit a dokonce někdy i po výstřelu a ulovení kusu uklidnit tak, že se vrátí zpět! To ale neplatí vždy.

 Na vábení nejméně reagují vodící bachyně. Myslím si, že je to proto, že nerady vyhledávají ostatní tlupy cizích prasat, když mají selata. Raději se drží v té vlastní. Kňour přijde snad jen v době chrutí, dobře se tak dají navábit i osamocené kusy, např. zraněné a proto je nutnost je ulovit, jsou ale mnohem více opatrní a často mají potřebu se zastavit a jistit, obecně při vábení dokáží prasata stát i několik minut, až se mi kolikrát zdálo, že snad neslyšně odešly, ale ony jen tiše čekají, odkud to že na ně někdo chrochtá. Doporučuji si taky nastudovat zvukové projevy prasátek, které si spokojeně pochrochtávají a pak to aplikovat v praxi na vábničku, ostatně to už musel slyšet každý, kdo černou loví. I pomlaskávaní je třeba trénovat, to užívám ale jen když jsou prasata ještě daleko. Další věc mnou zjištěná, je vábit v rukavicích, jednak nejdou vidět v noci naše bílé ruce, které se hýbou, jak člověk vábí do všech směrů a hlavně zvuk tlumený rukou v rukavici mi přijde mnohem přirozenější, než když je ruka holá a zvuk z vábničky moc ostrý.

Pozor na ucpání vábničky při vábení, zvuk co z toho vyjde poctivě zažene všechnu černou v okolí. Vábničku mám na šňůrce, aby mi nehapala při vábení dolů. Když bych měl hodnotit vábničku obecně, má jednu velikou výhodu. A to, že ji nikdo moc nepoužívá a tím pádem ji prasata neznají, já jí na lov beru pravidelně a užívám, i když prasata ani neslyším. Ve většině případů dojdou na dostřel, nebo se alespoň z velké dálky přiblíží. Že to funguje, jsem si dokázal i mimo místa vnadiště, aby se nedalo říct, že prasata ,,jen"dojdou za potravou. Je to zajímavý způsob lovu, který hlavně oživí klasickou někdy nudnou čekanou v naději dojdou - nedojdou.
 Všem doporučuji vyzkoušet a přeji lovu zdar!

PS: V případě, že se vám prasata nedaří navábit, vábnička perfektně poslouží k odehnání turistů, houbařů a hledačů s detektorem a ostatních nezvaných hostů. (vyzkoušeno).

Jirka Sergi Pytela


#Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

V dálce štěká pes, slyším zahoukání sýčka a najednou i kviknutí divočáka. "Táto, už jdou." #Černá zvěř, Divočák, Diana bohyně lovu, Myslivecké zvyky a pověry

Na smluvený termín přijíždím k hájovně a po malém občerstvení po setmění odjíždíme do lesa. V lese je tma, i když měsíc měl již dávno svítit, obloha je pokryta mraky. Nejsme tedy moc nadšeni, ale přesto usedáme na posed v rohu lesní louky. 
Skupina černé v lese

Dívám se na syna, jen tak po očku, a je mi hezky. Sedí tu mladý člověk, lesák, myslivec, jak jsem si přece přál. Zavírám oči a vidím, jak jsme spolu kdysi chodili do lesa a jak se jako malý tříletý chlapeček na všechno vyptával. Batolil se za mnou, spadnul do potoka, brečel, byl celý zmáčený a můj černý pointer mu tenkrát olízal celý obličej.
Mezitím vítr zesílil a najednou jako na povel začalo hustě sněžit. Přeháňka jako na objednávku ustala a celá louka před námi byla rázem bílá. Vítr se utišil a je úplné ticho. V dálce štěká pes, slyším zahoukání sýčka a najednou i kviknutí divočáka. "Táto, už jdou." Proč mi to vlastně říká, copak jsem hluchej - přemítám jen tak pro sebe.
Na louku vyrazila tlupa divočáků. Beru potichu kulovnici a mířím na nejmenší sele, které bylo poněkud stranou. Lesem zazní výstřel, tlupa se rozbíhá na všechny strany. Po chvíli obhlížíme nástřel, divočák dobře barví a leží nedaleko. Vidím svého syna, jak ulamuje úlomek a s přáním "lovu zdar" mi jej předává. Je mi krásně. Jsem rád, že mi nevidí do tváře, přes víčka se derou do očí slzy. Ten malý hošík mi dnes blahopřeje k ulovení divočáka. Snad podle mého hlasu také poznal, jaké dojetí se mě zmocnilo.
Odvážíme úlovek na hájovnu. Otvírám dveře a jdu do světnice. Tam v rohu místnosti se rázem vztyčila postavička malého kloučka, který se ptá: "Dedo, čelil si pase?" Odpovídám mu, že střelil. "Pod, ukaž mi ho." Beru ho za sametovou ručičku, poskakuje po schodech a míříme do kolny. Chlapec divočáka obešel a povídá: "Dobá lána," a odchází v mém doprovodu domů. "Dedo, až budu velikej a ty stalej, dás mi fintu?" "To víš, že dám." "Já budu taky čílet zajíce a pasata.". Znovu se mi rosí oči, ale to ten malý vůbec nevnímá. Snad je to dobře, vždyť dědovi je hezky, má nového myslivce. 
Víc než kdy jindy si člověk znovu uvědomí - vždyť nová generace je tu za nás, a to je dobře.


Stanislav Čech

Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Bylo slyšet jen lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky. Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil.

Dospělý kňour
Naháňka v honitbě nedaleko Choratic se chýlila ke konci. Začala závěrečná leč a všichni se těšili na bohatý výřad. Myslivci už ulovili bezmála dvacet kusů černé zvěře. Honci procházeli porostem, na předstupu se vzápětí rozlehlo několik výstřelů. Od vzrostlé smrčiny, která lemovala nevelkou paseku nad mým stanovištěm, dolehlo lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky.

Drama, které se odehrálo, svědci viděli každý po svém, ale na základních faktech se shodovali všichni. Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Jak se později ukázalo, nebyl zraněný, přesto okamžitě napadl nejbližšího střelce.

Václav nestačil vystřelit, ani uskočit. Pocítil náraz a než upadl i bolest v lýtku. Divočák se však otočil a ocitl se přímo nad ním. Václav, je zkušený myslivec, se ho snažil odkopnout, ale kňour útočil dál. Začalo jít opravdu do tuhého, když vtom přiskočil myslivecký hospodář a chladnokrevně, jedinou ranou na krk kance, útok odvrátil.

Pavel mířil přesně. Všichni jsme jej obdivovali za rozvahu i za bleskovou reakci. Nepodlehnout zmatku, použít zbraň v situaci, kdy se pod kňourem zmítá napadený kamarád, není jen tak. Při nejlepší snaze by se mohlo stát, že by nechtěně zasáhl i myslivcovu paži, nohu, a nedej bože, trup… Václav měl párákem rozseknuté lýtko, zela v něm čtyřcentimetrová dosti hluboká rána.

Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil. Nebyl postřelený, neštvali ho psi, mohl bez zábran odběhnout a ztratit se v houštinách. V čem je možná příčina? V hustém porostu nejspíš došlo k překročení únikové vzdálenosti, a proto kňour namísto ústupu volil atak.

Někdo může namítnout, že na honce a rozestavěné střelce toho dne kňour třeba nenarazil poprvé, ustupoval možná i několikrát, byl pronásledovaný, dostal se do stresu a ten vedl k agresivitě.

Jak už to s volně žijícími zvířaty bývá, s univerzálním vysvětlením vystačíme málokdy. Svědčí o tom případ, který se odehrál nedaleko Kouřimi, při zahájení lovecké sezóny, hned v první leči naháňky. Vedení Honebního společenstva Ostrák ji naplánovalo podél protáhlého koryta potoka, který lemuje jabloňové sady. Honcům a střelcům zbývala závěrečná stovka metrů, když se ze svahu rozlehl křik a pak výstřely, které šly rychle za sebou.

Vše se vyjasnilo po skončení leče. Z hustého křoví se vylomil mladý kňour. Prorážel řadu a zamířil přímo na jednoho střelce. Když jej těsně míjel, jen trhnul hlavou. Muž vykřikl a skácel se. Teprve pak se okolní myslivci vzpamatovali, divočáka však nikdo nezasáhl, přesadil rychle pole a zmizel za blízkým horizontem.

Napadeného uchránila několikerá vrstva oblečení. Párák viditelně poznamenal bundu i kalhoty a na kůži zůstal šrám dlouhý patnáct centimetrů. Mohli jsme se jen dohadovat, jak by zranění vyhlíželo, kdyby ostří kančí zbraně proťalo kůži hned zpočátku a proniklo hlouběji do tkáně.

Arnošt Tabášek

#Kňour útočí, Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Lovecké příběhy

Vzpomínám na vyprávění některých myslivců o nebojácných kňourech. #Černá zvěř - kňour, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře

Kňour na pasece

Pod kňourem


Tak nečekaně se někdy vyvine vcelku běžná situace. Při naháňce, kterou před dvěma roky uspořádalo polesí Komorní Hrádek, přehledným terénem smrkového porostu jedné z lečí postupovala řada honců a střelců. Všichni viděli, že před nimi už nějakou chvíli zvolna krokem ustupuje mohutný kňour. Vůbec nespěchal, zjevně se lidí ani psů nebál. Pojednou však otočil a dal se proti nim.

Co zpočátku vyhlíželo jako zábavná epizoda, se vzápětí zvrtlo. Kňour šel po ochozu. Nezdálo se, že by chtěl řadou jen prorazit zpět, jak to divočáci často dělávají. Střelci s honci se raději stáhli za kmeny nebo do smrčí. Jeden myslivec však kolem sebe kryt neměl. S napřaženou zbraní začal před kňourem couvat po pěšině. Naneštěstí neobratně šlápl a upadl. Mohutný divočák nezastavil, s pootevřeným ryjem mířil stále k němu.

Stál jsem nedaleko místa dramatu, ale o nebezpečí jsem neměl tušení. Rychlá série pěti ran mě překvapila. Tak bleskově se přece dá mačkat spoušť jen bez míření. Ležící myslivec lícit nemusel, divočáka měl nad sebou. Poloautomatická kulovnice naštěstí neselhala. Když se kňour konečně svalil, měl už hlaveň zasunutou v ryji…

Zaražení jsme postávali nad stopadesátikilovým kňourem. A nikomu nebylo do řeči. Obzvláštní představivosti nebylo třeba. Vše mohlo skončit tragicky. Zbraně čněly jako nože a byly dlouhé. Určitě zasluhovaly zlatou medaili…

Bylo však chování kňoura natolik výjimečné? Obávám se, že ne. Vzpomínám na vyprávění některých myslivců o nebojácných kňourech. S dominancí nejsilnějších kusů se setkávají v takzvaných komorách honitby, v místech, kde se na černou už léta nestřílí. Zvláště kňouři tam i za denního světla před člověkem neprchají v panice. Naopak. Vždy se ozvou, když se některý z myslivců blíží k posedu. Postávají v krytu jen pár metrů opodál. Nespokojeně však funí a výhrůžně klektají zbraněmi.


Arnošt Tabášek


#Černá zvěř - kňour, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, 

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák! Do leče se nestřílí! Vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

.....nestřílet nikdy do leče
Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák!

 Vážení kolegové. V minulých článcích jsem popsal praktické postřehy ohledně chování lovců na stanovištích a chování lovené zvěře v lečích při společných akcích a ani jsme se nenadáli a je tu hlavní lovecká sezona roku a s ní další společné lovy. A aby tyto akce proběhly jen v pozitivním a hlavně bezpečném duchu, dovolím si popsat několik situací, které mohly skončit tragicky, a nebo měly tragický průběh, aby si čtenář uvědomil, co všechno se může na stanovišti přihodit. Jedná se o konkrétní případy z výkonu myslivecké praxe, a proto z pochopitelných důvodů nebudu uvádět skutečná jména aktérů.

Příběh první - předvánoční naháňka

Těsně před Vánocemi bylo zapotřebí ulovit ještě několik kusů černé zvěře, a tak byli všichni myslivci často v lese a intenzivně obeznávali stopy. V odpoledních hodinách se ozval známý, že našel čerstvé stopy asi čtyř lončáků, kteří zatáhli do nízké borové mlaziny a z této nevyšli.

Rychle se shromáždilo několik lovců a předmětnou mlazinu obstoupili. Po chvíli po stopě vyrazili dva honci a téměř okamžitě se ozvalo volání - pozor divočáci nahoru! Všichni byli připraveni a najednou se před střelcem stojícím na svážnici v čele leče začala v mlazině objevovat černá silueta pomalu jdoucího divočáka - odhadem kolem 80 kg živé hmotnosti. Přesně ta kategorie zvěře, která byla očekávána!

Střelec stojící na stanovišti opatrně zalícil a odjistil zbraň. Záměrný křížek sedí přesně za lopatkou, ale pravidlo „nestřílet nikdy do leče“ mu jemně zní v hlavě a proto čeká, až divočák opustí leč, a nebude ani stín pochybnosti v letu projektilu, který by určitě opustil tělo zasaženého divočáka.

Vteřiny se vlečou a nutkavý hlásek, který říká „Střílej nebo ti uteče“ je stále silnější, ale rozum říká: „Počkej, ať se něco nestane honcům!“

Divočák pomalu popochází směrem k okraji mlaziny a v okamžiku, kdy by měl vyrazit na svážnici, se zvedá na zadní běhy a stává se z něj muž ve věku kolem 60 roků v černém kabátě s černou beranicí na hlavě, který po čtyřech lezl ve sněhu v mlazině a vybíral si zdarma stromek na Vánoce!

To, co se odehrálo v mysli lovce, jsme se okamžitě dozvěděli všichni kolem – nastalý stres se musel uvolnit, a to, co si vyslechl dotyčný zloděj vánočního stromku, si určitě pamatoval do své smrti!
Divočáci sice utekli bez rány, ale naštěstí díky tomu, že dotyčný střelec dodržel hlavní pravidlo při naháňkách „do leče nikdy nestřílet“ nedošlo k tragédii.

Příběh druhý - chtěl udělat radost střelcům

Končila poslední leč naháňky, při které sehrálo svoji roli vlhké listopadové počasí. Zvěř držela v leči a veškerá snaha honců bez psů nevedla ke kýženému výsledku a k tomu všemu se akce konala ještě v době, kdy nebylo obvyklé používání reflexních vest, a tak byli honci v lečích velmi málo zřetelní.

Prase divoké
Blížil se konec leče a dva studenti oblečeni v maskáčích a tmavých kabátech „po dědovi“ docházeli k okraji mlaziny. Po celou dobu nepadl jediný výstřel, a tak se jednomu z nich zrodil v hlavě skvělý nápad - rozhodl se, že udělá střelcům „radost“! Spustil se na všechny čtyři, popošel směrem k okraji mlaziny a několikrát velmi zdařile napodobil chrochtání černé zvěře.

Jeho výkon byl natolik vynikající, že i středně starý lovec stojící na svážnici neměl nejmenší pochybnost a zalícil na siluetu černého divočáka stojícího v mlazině. Čekal, kterým směrem se vydá a bojoval s myšlenkou, zda střílet do leče či nestřílet - vždyť to na nástupu zaznělo už tolikrát…
Když se ale divočák začal pomaloučku otáčet směrem do mlaziny a opět se ozvalo nezaměnitelné zachrochtání, rozhodl se neochudit výřad a vystřelil jednotnou střelou na siluetu odcházejícího divočáka.

Zásah seděl přesně, jen namísto zakvičení se ozval výkřik člověka. Jednotná střela zasáhla domnělého divočáka na játra a nějakým zázrakem přitom nebyla zasažena žádná významná žíla či tepna. Rychlý převoz do nemocnice znamenal záchranu života honce, který chtěl udělat myslivcům radost. Jednomu z nich ji udělal do konce života, a to jen proto, že porušil hlavní pravidlo naháněk - do leče nikdy nestřílet!


Příběh třetí – nátlačka na vysokou

Bylo zapotřebí dohnat odstřel jelení zvěře, a tak bylo rozhodnuto, že proběhne menší personální nátlačka.

Když se všichni sešli na určeném místě, bylo sděleno, že ti, kteří mají povolenku na průběrného jelena, jej při jeho výskytu mohou také ulovit. Kolega Karel měl povolenku na jelena ve druhé věkové třídě, a jelikož hnaný úsek nespadal do jeho polesí, ptal se kolegů, zda v daném úseku nevědí o lovném jelenovi této kategorie. K jeho radosti mu bylo sděleno, že by se v leči mohl nacházet jelen druhé věkové kategorie – lovný nepravidelný desaterák, který vycházel z mlaziny do bukového porostu a přitom míjel žebřík, který stál na okraji tohoto porostu. Jelen byl Karlovi přesně popsán a nic nebránilo jeho případnému ulovení.

Karel se usadil na žebříku a nátlačka začala. Při čekání si v duchu přehrával situaci, jak by se zachoval, kdyby jelen opravdu vyšel a kam by se dalo střílet.
Pojednou jej z myšlenek vyrušilo zašustění v mlazině a dále se přidal typický zvuk, který vydává těžký kus, který se prodírá smrkovou mlazinou a než se Karel nadál, uviděl v okraji mlaziny typickou siluetu středně starého jelena.

Jelen stál naostro a přes zaměřovací dalekohled se daly matně rozeznat i lodyhy a výsady. Karel s napětím počítá výsady a ke svému překvapení zjišťuje, že se k němu blíží zmiňovaný lovný jelen druhé věkové třídy a na levé mírně vychýlené lodyze má pět výsad a na pravé čtyři - nemůže být pochyb, jedná se o „jeho“ jelena!
Kňouři v zimě
Zbraň je založena o hranu žebříku a křížek sedí na začátku komory jelena. Jen ještě dva kroky a odkryje se komora a výstřel bude jistý! Vzdálenost 80 metrů není sice tak velká, ale přesto jelen stojí na okraji leče a do leče se nikdy nestřílí!

Vteřiny jsou jako minuty a jelen stále jistí a potom se vydává správným směrem - jen ještě jeden krůček a ještě jeden, teď se odkryje komora - ale místo komory je najednou vidět pruh světla, což Karlovi zmrazilo prst na spoušti.
Po dalším kroku jelena je mu jasno. Z mlaziny vychází muž v hnědém kabátě nesoucí před sebou kus dřeva, ze kterého trčí větve velmi realisticky připomínají jelení paroží. Také vzdálenost a hra světla a stínu udělaly svoje.

Nebýt dodržení mnohokrát opakované zásady, která zde již zazněla, mohlo dojít k nejhoršímu!

Karel sedí bez pohnutí na žebříku a na čele se mu perlí studený pot. Nemá sílu sestoupit na zem a bez povšimnutí nechává i dva kusy holé, které opouštějí leč chvíli po odchodu muže s kusem dřeva. Když je leč ukončena, popisuje celou událost kolegům.

Tolik neskutečných shod okolností by možná k výstřelu dokázalo strhnout nejednoho lovce. Naštěstí dva ze tří, kteří v popsaných příbězích byli s nabitou a namířenou zbraní v osudnou chvíli na kritickém místě, dokázali překonat nutkání na rychlou ránu a dodrželi základní pravidlo. Do leče se nestřílí!

Doufám že popsané události z praxe budou dostatečným poučením pro ty, kteří budou v letošní lovecké sezoně stát na stanovišti a rozmýšlet se, zda vystřelit na siluetu zvěře stojící směrem do leče, a nebo nevystřelit. Vězte, že kus černé, který díky pochybnostem necháte odejít, přijde příště znovu, ale vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

Do právě probíhající lovecké sezony přeji všem kolegům spoustu nevšedních loveckých zážitků a hlavně jim přeji, aby nemuseli prožít popsané situace, které se skutečně staly, a aby při chůzi na místo nástřelu nemuseli mít obavu z toho, co na něm najdou.

Jan GALUSEK ml.

#Lovecké příběhy, Společné lovy, Stalo se, Černá zvěř, Divočák, Idiots With Guns, Kritické myšlení, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, Názory myslivců

Divočáci jsou přemnožení a našli jak se mít dobře....Ale co teď s tím. Jak na to? Inteligentní zvěř a rytíři lesů se postaví i člověku s flintou!

Divočáci v lese
Kdo se zabývá lovem divočáků mi potvrdí, že lovit černou není záležitost vůbec jednoduchá. Nesouhlasím s některými názory, že myslivci nemají o jejich lov příliš velký zájem.

Drtivá většina myslivců které znám a v honitbě černou zvěř mají se jejich odlovu věnuje a každého uloveného kusu si jaksepatří váží.
A přitom stále neubývá, a my se domníváme, že se nám odlov příliš zvednout nepodaří, pokud se nepřijmou některá opatření, která však nejsou všechna jen v naší kompetenci a moci.

Jestliže se zamyslíme nad tím, kolik vlastně máme času na lov této zvěře, zjistíme, že vlastně nic moc. Divočáci jsou jak všichni dobře víme noční zvěř, která do polí, případně k návnadám vychází až za tmy, v mnoha případech až hodně pozdě v noci. Pokud nechceme střílet na každý "flek", který se nám podaří v noci zaregistrovat aniž bychom rozeznali o jaký kus se jedná, tak máme v měsících leden až květen a září až prosinec asi tak sedm dní v měsíci k lovu, tj. tři noci před a tři noci po úplňku. Přitom v řadě sdružení se od 15. ledna do konce května z jakési tradice divočáci neloví a na lovce, který v této době uloví sele nebo lončáka, se mnozí dívají skrze prsty.

Divoká prasata v zimě
Ve druhé polovině května až do konce srpna je většinou "sloveno", protože začnou najíždět chalupáři, turisté, cyklisté, jezdci na koních a další občané, kteří se pohybují většinou bez jakéhokoli ohledu na zvěř po honitbách i v těch nejodlehlejších místech. V červenci a srpnu pak přibudou dětské tábory a to není v honitbě klid až do pozdní noci. Díky tomu se divočáci přestěhují do krytin, kde mají skutečný klid a to do velkých lánů obilí a řepky. Kromě toho se na ohromných plochách pase, někdy i celoročně, dobytek. Ten sice divočákům nevadí, ale mezi kravami se lovit nedá, nebo by to alespoň nevypadalo nijak dobře.

Vegetace na polích a zejména řepka v této době je již tak vzrostlá, že v ní divočáci najdou bezpečnější a klidnější útočiště než v lesních krytinách a stávají se pro lovce téměř nedostupní. Divočáci v poklidu a bezpečí přes den "přenocují" a v noci si jen odskočí na paši vedle na přilehlá pole s obilím. Pak, když vyroste kukuřice a klasy dosáhnou mléčného stavu, přestěhují se do ní a jsou opět až do doby jejího posekání nedostupní. Co tedy s tím?

Kdy, jak a co lovit ?

Kňouři v zimě
Především se domnívám, že je nutností lovit mladou zvěř nepřetržitě a především využít zimních měsíců, kdy je sníh a viditelnost v noci je díky tomu poměrně dobrá, nebo alespoň dostačující. Ostatní spárkatá zvěř je již hájená a nikdo tedy nemusí tříštit své lovecké zájmy. Alespoň by při těchto zimních nočních čekáních padla navíc i nějaká ta liška.

Na společné lovy divočáků moc nevěřím. Tyto akce se často zvrhnou téměř v pouťovou atrakci s účastí desítek střelců a bezpečnost podle toho vypadá. A navíc ne všude umějí tyto lovy zorganizovat a ukáznit si střelce a honce. Podle toho také vypadá výsledek těchto akcí.

Největší rezervu však vidím v úzké spolupráci se zemědělci. Nakonec, jsou to oni kdo mají škody a i oni jsou při řešení škod povinni prokázat, že přijali alespoň nějaká ochranná opatření. Kdo svou honitbu zná, tak ví, kde mají divočáci své pravidelné spády a stávaniště při různých kulturách osetí.

 Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby (a před lety to bylo celkem běžné) se myslivecký hospodář nebo sdružením delegovaný zkušený myslivec se zemědělci nebo vlastníky dohodl na určitých společných opatřeních. Jedná se především o to, aby myslivci znali osevní plán.


 Dále je potřebné dohodnout se o tom, aby zemědělci jak v řepce, tak hlavně v kukuřičných lánech, případně i ve velkých lánech obilí, ponechali nezaseté pruhy, případně tyto pruhy v průběhu růstu vysekali a plodinu skrmili. Se zemědělci by měla být snaha se dohodnout o možnosti postavení pojízdných nebo jiných mobilních posedů u těchto průseků a o přístupech k nim a tím umožnit lov škodících divočáků přímo uprostřed těchto ohrožených polí. Kdo se lovu divočáků věnuje jistě potvrdí, že se setkal v řadě případů s tím, že za světla "pásl" mimo dostřel tlupu divočáků uprostřed lánu pšenice nebo jiného obilí a zoufale čekal, zda se některý z nich nesplete a nepřiblíží se na dostřel.
Černá zvěř v létě

A také víme, že se většinou nespletou. Námitka zemědělců, že takto předem přijdou o část sklizně je sice pravdivá, ale bez umožnění odlovu ve vzrostlé vegetaci je ve většině případů ztráta díky škodám daleko větší. Je naprosto jasné, že je to svým způsobem práce navíc, ale po zkušenostech těch, co tuto spolupráci uplatňují, jsou výsledky odlovu velmi dobré. Já se osobně domnívám, že by povinnost spolupráce a dohody o ochranných opatřeních kultur mezi zemědělci a mysliveckými sdruženími, které myslivecky hospodaří na jejich pozemcích měla být ošetřena i legislativně. Jen zaset, neučinit nic pro ochranu a jen čekat jak to dopadne a když špatně, tak on to někdo zaplatí, to není fér.
 Z praxe pamatuji, že jsem s hospodářem sdružení byl nucen několikrát řešit stížnosti na škody, které soustavně podával jeden soukromě hospodařící zemědělec. Hlásil a požadoval náhradu za sebemenší škodu, stačilo, aby mu přes zaseté pole zvěř přešla. Na druhé straně nám ale nedal souhlas s tím, že pro ochranu tohoto pole postavíme na jeho mezi posed, nebo alespoň žebřík a pokusíme se tam nějakou zvěř odlovit. Dokonce nám toto tehdy dal písemně.

Problém s divočáky začíná být opravdovým problémem. Ale na druhé straně nesouhlasím s tvrzením některých odborníků, že se již vymknul myslivcům z ruky. Jen se někde a některým musí, teď již důrazně připomenout, že pokud nám tento problém přeroste přes hlavu, pak to bude opravdu mít negativní dopady na hospodaření mysliveckých sdružení.

#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Divočák, Doby lovu zvěře, Krmeliště černé zvěře-kamery, Názory myslivců

#Černá zvěř, Způsoby lovu a historie, #Kančí steaky, #Lovecké právo, #Lovecké stezky, Čekaná, Divočák

Les a ráno myslivce
PRASE DIVOKÉ a MYSLIVOST

Prase divoké je jedním z druhů zvěře, kterým naše dnešní krajina vyhovuje a početné populace prasat se v posledních letech staly pro mnoho našich honiteb doslova záchranou mysliveckého hospodaření, kdy zajišťují 95 i více procent veškeré ulovené zvěře. Pro mnoho honiteb je prase i jediným druhem velké spárkaté zvěře, a pokud by došlo k výraznějšímu propadu v jeho úlovcích, znamenalo by to doslova katastrofu, protože by jednoduše nebylo co lovit. 

Trvale rostoucí úlovky prasat proto výrazně formují podobu naší myslivosti a jejich lovu je věnována značná pozornost, o které svědčí např. množství zateplených kazatelen a všudypřítomných „hromad“.

Ve většině honiteb navíc dosud nemusíme řešit problémy s neúnosnými platbami za škody zemědělcům, ani nehrozí sankce státní správy za překračování normovaných stavů. Z hlediska možností lovu prasat se tak dnešní doba dá nazvat blahobytem, který se dá porovnat snad jen se středověkem, kdy ovšem lovili jen vyvolení. 

Proto si jen málokdo z myslivců připouští, že prase je druhem, který vedle mnoha přínosů může i ohrožovat stabilitu mysliveckého hospodaření.

Bohužel je mezi námi už jen málo pamětníků, ale určitě stojí za připomenutí, že ještě před čtyřiceti lety bylo ulovení prasete v mnoha honitbách svátkem. V té době ovšem naše myslivost byla postavená na lovu drobné, ale co by nám zbylo dnes?Prase dnes už zdaleka není jen lesním druhem, ale natolik se dokázalo přizpůsobit dnešní krajině, že stále častěji proniká do blízkosti měst, což s sebou přináší problémy se škodami na zahrádkách, strach městských lidí z tak velkých zvířat a také tragické dopravní nehody.

V roce 1946 byl na Moravě, blízko Litovle uloven první kus černé zvěře ve volnosti. Černá zvěř se od té doby dokonale přizpůsobila prostředí.

Černá zvěř

Černá zvěř přechází na značné vzdálenosti za potravou a do míst, kde kromě potravy má také kryt a klid. Snaží se využívat nižší teplejší polohy, které byly v dřívějšku odlesněny na zemědělskou půdu a mají kyprou ornou vrstvu pro hledání potravy.

V době vegetace zde černá zvěř má dostatek potravy a současné rozlohy bloků zemědělských plodin ji skýtají také dostatek krytu a klidu. V těchto oblastech si černá zvěř vytvoří dostatek zásob tuku i na zimní období, proto snáze přežije krátkodobé mrazy i s vyšší vrstvou sněhu. Starší zvěř je schopna přežít snížení své hmotnosti až o 40 %, zatímco mladá zvěř jen kolem 25 %. Výška sněhu 40 – 50 cm je pro černou zvěř snesitelná i při mrazech kolem -30 °C, při krátkém nepříznivém období. Jedná se o zvěř, která v důsledku pronásledování přešla z denní na noční aktivitu, ale v oborách, kde je dostatek klidu, si denní rytmus zvěř ponechala.

V lesních porostech černá zvěř využívá hlavně hustých mlazin, kde má dostatek klidu a krytu před nepřízni počasí. Jehličnaté houštiny ji dobře chrání před ledovými větry a je v nich vyrovnanější teplotní ochrana. Již od května se černá zvěř zdržuje v lánech řepky olejky a po zvýšení porostů slunečnice a hlavně kukuřice zůstává v porostech často až do konce roku, resp. do sklizně plodin.
V našich podmínkách nemá černá zvěř přirozených nepřátel jako např. na Slovensku a Polsku (vlk, rys), proto udržení početních stavů černé zvěře je závislé jen na lovu. Černá zvěř se řadí do skupiny všežravců a je konzumentem jak bylinné, tak i živočišné potravní složky. Podle místního výskytu bere za potravu i mláďata srstnaté zvěře např. srnčata, zajíčky, z pernaté zvěře bažanty i koroptve s jejich násadou. Velmi prospěšná je černá zvěř při hubení drobných hlodavců a také lesních hmyzích škůdců (mniška, sosnokaz, chroust aj.).

Bachyně a selata
Příčinou značného zvýšení početních stavů černé zvěře je také rozšíření potravních, klidových a krytových možností a zemědělských kultur na značných plochách. Lov zvěře je v těchto porostech prakticky znemožněn.

 Na zimu se postupně začne zvěř sice vracet do lesních porostů, ale i zde ji uživatelé honiteb předkládají další energetická krmiva na vnadištích, krmelištích či jinými formami. Každý asi zná někdy až ohromné hromady krmiva vyváženého do honiteb. Černá má tak nadbytek potravy nepřetržitě po celý rok, a nelze se divit, že denní přírůstky jsou často u černé zvěře vyšší než u domácích prasat a přesahují až 1 kg za den! Můžeme si tedy za to my sami – myslivci a musíme si uvědomit, že bohatou potravní nabídkou zároveň podporujeme nežádoucí trvalé chrutí nejen dospělých, ale i velmi mladých bachyní.

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

Příroda a myslivost Fotografie z myslivosti Lovecké příběhy Černá zvěř Myslivecké fotografie Myslivecká videa Myslivecká zábava Způsoby lovu a historie Ptáci Příroda Srnčí zvěř Zvěřina a kuchyně myslivce lov Lovecké stezky Myslivecké tradice Černá zvěř - bachyně Lovy fotoaparátem Srnec Liška Názory myslivců Drobná zvěř Lovy srnčí zvěře Kuriozity Jelen (Red Deer) Lovy černé zvěře Lovecké zbraně Sele prasete divokého Zvěř v zimě Čekaná Humor o myslivosti Úspěšný lov Les Lov ve svobodném světě #Lovecké stezky Střelectví Honili myslivci Ze života černé zvěře Mateřství a péče o potomstvo Jelení říje Lovu zdar! Instinkty a pudy Jak na to? Příroda a lidé Vysoká zvěř Zima a hlad v lese Černá zvěř - kňour Trofeje Zvěřinové recepty Ženy a myslivost Hunting Rifles Daněk Pravidla lovu srnčí zvěře Srnče aktivity radosti a milování života Myslivec a zvuky v přírodě Bažant Myslivci a konfliktní situace Myslivecké ráno Krmeliště černé zvěře-kamery Kulovnice Přírodní fantazie Žít ve svobodě Doby lovu zvěře Nastřelení lovecké zbraně Optika Srnčí říje Vábení Zákony a předpisy o myslivosti #Srnčí zvěř Jaro Myslivecké písničky Otázky z myslivosti Sociální sítě Čas lásek jelenů Divočák Jelen Pes přítel myslivce Srnec v červnu Muflon Naháňky Společné lovy Zajíc Dalekohledy Diana bohyně lovu Historie Lovecký pes Puškohledy South Africa Chrutí černé zvěře Dravci Krmelec Lovecké brokovnice Myslivcův sen Naše domovy a chalupy Pranostiky a příroda Vtipy Lovecká optika Radost a uspokojení Erika Heligonky Myslivecká mluva Myslivecká zařízení Obory a zvěř Zpracování zvěřiny Bowhunting (lovecká lukostřelba) Happy Days Krmítko Poslední hon Vnadiště #Lovecké právo Houby Idiots With Guns Myslivecké léto Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Namlouvání Pernatá zvěř Poslední leč Sojka obecná Stalo se Zacházení se zbraní deer rut Kachna Kachna divoká Kančí gulášek Koroptev Lovecké štěstí Myslivecké pověsti Na lovu muflonů Orel na hnízdě Reklama a lov Rytíři lesů Srnec Škůdník Tombola Veverky Vysoká Čištění zbraně Aport Dančí zvěř Dřevo a teplo Halali Hirsch-König des Waldes Husa divoká Jak zajíc přelstil líného hajného Krahujec obecný Kritické myšlení Krmeliště pro vysokou Kynologie Laně Lovecké zátiší Lovy lukem a šípem Myslivecký ples Myslivost a Michaela Once Upon a Time in The West Pasování Pohádka O chytré kmotře lišce Pytláci Příroda a zdraví Shozy Webové kamery Zvěřinový guláš broková kozlice Škodná Bažant pečený Co budeme vařit dnes? Holub hřivnáč Kančí kýta na víně Lovecké signály Mannlicher Schönauer kulovnice Milování světu vládne Montáže Raffle ball hunting Srnec jako ze zlata Stádo tlupa rudl Tetřev hlušec Verše myslivce Zubři Zvěřina Zůstal v ohni broková dvojka sv. Hubert #Kančí steaky 1 milion čtenářů Cazando con Arco Chov zvěře Dívka s liškou Evropská Unie Golden Eagle Jelení guláš Kuna lesní Lankasterka Lesník Lion (Lev) Liška Eliška Lucky deer Láska Markazíni Podzim Polesí Strzalowo Psychopati Red Deer Cam Roček Siga Skupinový život Sokolnictví Straka obecná Volavka popelavá Zvěřinová paštika Záchranná stanice hamerles Amerika Cesty Chile Atacama Drozd kvíčala Hejkalové Jagd Jelení kýta Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kalendárium Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Krkavec velký Kukačka obecná Káně lesní Kňour útočí Lesnická škola Lesní plody Lončák Los (Elk) Makov Malorážka Mauser M98 Moose Hunting Nástřel Odchyt pernaté Ornitologie PF Památka myslivce Pečená kachnička Pečené prasátko Pohádka stromů Polák chocholačka Posed Poslední hryz Rychlý srnec Skupinka jelenů různého věku Slanisko Sokol stěhovavý Sovy Srnčí guláš po myslivecku Strzalowo Svíčková Synantropie Teritorium VORAŘI Wildlife Zahrady Zdraví Zeiss Zimní oblečení a obutí Zvěř a počasí Újeď Čáp bílý Šoulačka Šípková omáčka ke zvěřině #Daněk #Waldemar Matuška #Černá zvěř - bachyně Aglomerace Anatomie jelena Berneška Borrelióza Borůvky Brenneke Chukar Partridge Datel černý Double Rifle Dudek chocholatý Filip Gepard Gorilla Hořící špalek Hájovna U pěti buků Investiční zlaté mince Jaguar Jahody Jelen útočí Kalous ušatý Kančí kýta na smetaně Kančí se šípkovou Kaňkování Klíště obecné Krmeliště černé zvěře Krteček Kulový dvoják Kvakoš noční Křepelka polní Labuť Lama Lasice hranostaj Ledňáček Lovy na černou v Maďarsku Mauser M03 Medicina Medvěd Minutkový srnčí guláš Miška Na stojáka Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Orel bělohlavý Osudový srnec Pamětní mince Paul Mauser Polesí Strzalowo Polsko Potápka chocholatá Páření Čmelák královna Ruger’s M77 RSI Rys ostrovid SWAROVSKI Sauer 101 Skřivan Slivovice Sluka lesní Slunce Sršeň obecná Stehlíci a ledoví muži Strakapoud velký Strašidla Svišť Swedisch Fire Torch Sýkorky Tetřívek obecný Tom Miranda Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Upíři Velikonoční sekaná Vlha pestrá Vodouš šedý Vydra Vytápění chalupy Welshspringerspaniel Woodcock Hunting Zlato a šperky Zoologie Zvěř živě Čejka Červenka obecná Čiplenka Čmelák Špičák Švestky Ťuhýk Životní srnec

Vybraný příspěvek

Myslivecká fotografie úlovku srnce ukázkově předvedená na sociální síti. Kulovnice a klobouk leží správně mimo zvěř.

Letošní první roček, 11 kg.,CZ 527 v ráži .222 Rem,  poloplášťová střela RWS 3,24g Zdařilá fotografie a takové se často nevidí. Někom...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...