Zobrazují se příspěvky se štítkemČekaná. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemČekaná. Zobrazit všechny příspěvky

#Lovecké stezky, Dosled, Čekaná, Lovu zdar!, Lovecká optika, Jak na to?, Nastřelení lovecké zbraně, Příhody z loveckého batohu, Tři jednou ranou

„Dosled? To neznám. Jedna rána a leží.“
Posadím komoru do kříže a zmáčknu


Nebo: „Nechápu, jak někdo může minout!
Posadím komoru do kříže a zmáčknu. Pak si zapálím a jdu dát poslední hryz.“

Vskutku sebevědomé odpovědi a nemám důvod jim nevěřit.

 Hodně myslivců by mohlo být v širším reprezentačním kádru kombinované lovecké střelby. Nemálo je ale i těch, kteří se zbraní se příliš nesžili. Při posazení pažby do ramene zapomenou dýchat, rozbuší se jim srdce, roztřesou ruce, zaslzí oči. Zodpovědnost je velká - tak dlouho čekám a teď vše záleží na jediném okamžiku.
Faktorů ovlivňujících přesnost střelby je celá řada. Množství natrénovaných hodin, použité střelivo, povětrnostní podmínky, viditelnost, správný odhad vzdálenosti, přehledný terén a psychická vyrovnanost.

ZIMNÍ ČEKANÁ NA LIŠKU. Posed, nebo kazatelna musí být samozřejmě umístěna nad norami a vzadu. Ideální počasí je jasno a úplněk.

Liška (Wildlife)

S celoročním odlovem lišek mám mnohaleté zkušenosti 



Nejvíce jsem jich za ta léta ulovil u nor, více než 40. Ty, co jsem ulovil například při čekané na srnce, nebo při pochůzce revírem se psem, byly zcela náhodné a bylo jich pouze několik. A ty, které jsem ulovil na společných honech vůbec nepočítám, neboť to nebyla jen moje zásluha. U nor se mi daří nejlépe na jaře v období dospívání mladých.
 Naproti tomu lov v zimě na sněhu, ať již na újedi, či při kaňkování je i přes svou nespornou romantiku značně náročný a bohužel relativně méně úspěšný. Svou náročností mnohé odrazuje a pochopitelně z tohoto důvodu si jej, vzhledem ke svému zdraví, mohou dovolit jen opravdu někteří.
 Avšak odlovení celého vrhu, včetně staré, se mi podaří málokdy. Naposled jsem měl to štěstí vloni dne 15. května. Takže z mých dosavadních zkušeností a výsledků vyplývá, že nejúspěšnější lov lišek bývá na jaře, v období dospívání liščat.
 Technika lovu u nor je v podstatě stejná, jak v létě, tak v zimě. V jarním období občas kontroluji nory z protější stráně dalekohledem a pokud shledám oježděný vsuk, zasednu příští večer na posed. Ideální počasí je jasno a úplněk. Když nespěcháme, je výhodnější si na toto počkat. Tak stačí čtyřmetrový posed. Pochopitelně by byla rozhodně lepší kazatelna, obzvláště pro zimní čekanou. Bohužel vybudování kazatelny dá mnohem více práce a vhodného materiálu a vyžaduje nezbytnou spolupráci několika myslivců, což je někdy problém. Obvyklý a přátelsky úsměvný argument bývá - ty tam chodíš, tak si to postav. Posed, nebo kazatelna musí být samozřejmě umístěna nad norami a za "zády". Mladé lišky vycházejí z nor až za šera, což bývá kolem půl deváté - desáté, podle ročního období. Pobíhají před vsukem. 

Některé komplexy nor obývají společně s liškami i jezevci a ti vycházejí z nor ve stejnou dobu jako lišky. Takže je třeba se přes puškohled přesvědčit, co tam z nor opravdu vyšlo. Puškohled na brokovnici je zcela nezbytný k zaměření v šeru. Stačí jednoduchý se zvětšením 4x. Po výstřelu setrvám v naprostém klidu a pouze si opatrně doplním do zásobníku další náboj. Během několika minut se před vsukem obvykle objeví další lišče a tak se mi při troše štěstí podaří odlovit celý vrh. Když se již delší dobu nic nehýbe, odcházím v tichosti domů. Následující den ráno jsem již hodinu před rozedněním opět na posedu. To již čekám pouze na starou lišku. Musím zdůraznit, že se objeví skoro vždy, ale je jako blesk v noře, nebo z ní vylítne a je pryč. Většinou nestačím ani reagovat, natož vystřelit, i když jsem připraven. Takže se mi ji v tomto ranním šeru, či spíše ještě tmě, podaří ulovit málokdy. Teprve po úplném rozednění sestoupím z posedu, posbírám úlovky do silonového pytle a odcházím. Zde bych chtěl uvést jednu zajímavou zkušenost ze zimní čekané, která opravdu stojí za to. Před léty jsem pobýval mnohokráte, coby host, u dobrých zelených kamarádů v Jeseníkách na Malé Morávce. Tam měli pro tyto zimní noční čekané vybudovány kryté a uzavřené kazatelny, z nichž některé byly dokonce vybaveny i malými kamínky.

Liška na sněhu
 Takže celonoční čekaná se změnila ze strastiplné zimy na zcela kouzelnou, až neuvěřitelně nezapomenutelnou loveckou příhodu. Byl jsem ale docela skeptický k tomu, že by se v kamínkách mělo topit, neboť jsem byl přesvědčen, že kouř z komínku odradí veškerou zvěř. Místní mne přesvědčovali, že kouř zvěř neodrazuje a sám jsem se o tom později přesvědčil. Kolem půlnoci nám přišla na zaječí vřeštidlo na sněhu liška a tuto jsem z kulovnice ulovil. Při dalších čekaných jsem dokonce ulovil divočáka, který zřejmě také přišel na zaječí vřeštidlo. Avšak nekompromisní podmínkou takového čekání byl požadavek mysliveckého hospodáře a sice to, že na tuto noční zimní čekanou musí jít nejméně lovci dva. Ten důvod byl zcela oprávněný. Stačilo by například na zledovatělém žebříku uklouznout s dopadem na umrzlou zem a v mrazivé noci v hlubokém lesu by se dotyčný pomoci rozhodně nedovolal. Dnes je to již poněkud lepší, neboť si na takovou čekanou můžete vzít s sebou mobil. Častokrát jsem uvažoval o vybudování takové pohodlné kazatelny i v našem HS v místě trvalých liščích a jezevčích nor. To by zpřístupnilo tento zimní lov i těm dříve narozeným a vlastně všem členům. Dokonce jsme již vytyčili místo, kde by měla být postavena, ale k dalšímu již nedošlo, což je velká škoda. Nicméně je to námět i pro všechny příznivce zimního lovu. Z výše uvedeného vyplývá, že jsou různé možnosti a techniky lovu a sami si musíme zvážit na co máme a jaké k tomu máme prostředky, tak abychom splnili to hlavní, což je přispět k tlumení liščí populace.

Ing. Jaromír Hoza

MYSLIVCI! NEMŮŽETE SI UDĚLAT POŘÁDEK? TAKOVÝ ŠMEJDI VÁM KAZÍ POVĚST? Čekaná, Myslivci a konfliktní situace, Názory myslivců.

NA ČEKANÉ 


CO NA TO MYSLIVCI V DEBATĚ POD VIDEEM?


Jaroslav:

Ahoj Marku, jako myslivec něco dodám

1. rád bych podotkl že jsi toto video asi točil dost v afektu, moc jsi si neuvědomil jak moc jím ublížíš těm opravdovým myslivcům kterých je stále dost, zatím co hlupákům a hladovcům to bude jedno tak jak bylo do teď, zatím co já si někde rozbiju hubu až slítnu z posedu a nebo boudy kde mi někdo nařeže šprušle na žebříku a to vlastně nepřímo na tvůj popud, což mě dost mrzí vím že jsi tam použil slovo někteří ale oba víme že i přes to je to v očích lidí okamžitě zobecněno... jen pro pořádek každý svůj výstřel si dokážu odůvodnit bez nejmenšího problému

To není řešení
2. pravda je že nemám rád když se po venku motá moc lidí ale jestliže tam nejezdíš na motorkách, neodhazuješ plechovky a není tě slyšet na celý okolí jinými slovy chováš se jako zvěř, tak nevidím problém... a v našem spolku a spoustě jiných ti nikdo nic neřekne...

3. na posedu není vůbec nic špatného sice nějaký topení na něm je tak troch přežitek z období socialismu ale ok, posed poskytuje střelci kryt současně s rozhledem a oporou pro pušku jeho pach je mnohem těžší zachytit střílí pod úhlem většinou kolem 30 stupňů do země což činí lov bezpečnější

4."lov z posedů je zábava" no to bylo tak nešikovně řečeno že ani nevím co na to říct

5.to "lákadlo"- vnadiště, tímto způsobem se může lovit pouze divočák kdy je to jediný prakticky proveditelný individuální způsob lovu, výstřel z posedu "poprava" podle mě teda většinou naprosto rychlá a bezbolestná smrt, mnohem citlivější než třeba usmrcováni někde na jatkách... to máme jako pořádat parfosní hony-(štvát zvěř na koních) jako ve středověku ... to spíš to bych označil za brutální

6. ty stromy nejsou rozstřílený ale jsou dost možná záměrně ořezaný aby z nich tekla míza protože divočáci se o to budou drbat což je další věc která je sem přiláká, aby se sem vraceli, pravděpodobně to je taky vyřezaný aby bylo vidět do toho lesa aby se tam někdo nepřipletl, to že ho zastřelí když bude vycházet z toho lesa (čelem k němu) je celkem hloupost protože to se prostě nedělá a hlavně tím že to zvíře prostřelíš zepředu si dost pravděpodobně zbytečně poškodíš zvěřinu a nebo minimálně dost zdevastuješ vnitřnosti což taky není žádoucí nehledě na to že je větší šance že ti uteče
 (v důsledku chyby netrefíš hlavu) než když ho prostě střelíš z boku na lopatku kdy se ta střela opře do toho těla a předá maximum energie...

7. k těm kostrám nemám moc co říct samozřejmě se má všechno zakopávat, nicméně přítomnost těch koster se dá velice jednoduše vysvětlit (čistě z mých zkušeností) že zakopanou potravu vyhrabe třeba liška nebo v tomto případě spíš divočák a roznosí ji po okolí ....

8. ohledně toho pletiva nemám co vytknout tvýmu rozčilení nicméně ti aspoň můžu říct že to tam není odhozený ale má to taky sloužit jako návnada kdy se do toho ten divočák popřípadě liška budou snažit dostat což dá střelci čas na výstřel (to pletivo nejspíš proto aby to nedopadlo tak jako ty ostatní roztahaný kosti v tom les) k tomu kolíku v zemi to bylo pravděpodobně přivázaný z toho samýho důvodu

9. že by to byla chlastačka dost pochybuju...

10. o tom jak to bohužel funguje v české přírodě to by bylo asi trochu na dýl....

11. to že by si to někdo pekl v lese dost pochybuji, z mnoha různejch více či měné závažnejch důvodů.. jen čistě vypíchnu což by tě mohlo taky napadnout když si tam udělám "grilovačku", tak tam pak 14 dní nemusím vůbec chodit

12. o tom jak moc je česká legislativa nakloněná myslivosti by se dalo taky dost diskutovat....například uvedu naprosto tupou a zkostnatělou ochranu "vyvolených a úžasných" druhů které pak devastují jiné a podobně

13. abych si tak troch rýpnul, tak pokud vím tak ty jsi na ten posed neměl co sahat a tak ji si nemusel dojet autem až na místo, doufám že v komentáři nezním moc arogantně, strávil jsem jím skoro 4 hodiny

s pozdravem slušný a myslivec

LOV NA ČEKANÉ A DALŠÍ ZPŮSOBY LOVU

Pan myslivec P. předvádí vábení jelenů

Velmi důležitý je vliv způsobu lovu 


na hygienu, zrání a z toho vyplývající kvalitu zvěřiny. Pokud je kus v okamžiku zásahu v klidu, stojí bokem ke střelci, může při zásahu na komoru či krk zůstat v ohni na místě zásahu a být tím pádem okamžitě nalezen a vyvržen. Tato situace nastává především při lovu na čekané a považujeme ji za ideální. 
Při oblíbeném lovu šoulačkou je již situace poněkud jiná, protože často zvěř lovce zpozoruje, málokdy stojí vzhledem k lovci v ideálním postoji, často se střílí z ruky bez pořádné opory. Nejméně ideální podmínky jsou při lovu na naháňce, nadháňce nebo natláčce. Zvěř na kterou se střílí je v pohybu, úhel pro výstřel bývá nedostatečný a navíc se s dosledem může z bezpečnostních důvodů může začít až po skončení leče (lovu). 

V praxi tedy může začít vyvrhování dosledovaného kusu až ze několik hodin. 

Naháňka, nadháňka a natláčka jsou oblíbenými a efektivními způsoby lovu, lze lovit i v místech s hustými krytinami nebo tam, kde osamělý lov nepřináší odpovídající výsledky. Organizace takovýchto lovů musí respektovat požadavky na ochranu zvěře a lovců (organizační podmínky pro možnost dobrého zásahu), ale také umožňovat dodržování všech požadavků na hygienu zvěřiny při prvotním ošetření (z hlediska časové organizace lovu).

MYSLIVECKÁ ZAŘÍZENÍ A STAVBY. ŽEBŘÍK, KAZATELNA NEBO POSED. POLOHA A MASKOVÁNÍ. JAK NA TO?

ŽEBŘÍK KLASICKÝ

KAZATELNY, ŽEBŘÍKY, POSEDY. LOKALIZACE, TECHNIKA I MATERIÁL STAVBY


Nejjednodušší podobou vysokého posedu je prostý žebřík. Má být mobilní, pevný, přitom lehký a dostatečně vysoký.

Stačí ho postavit k silnějšímu stromu a tam se pohodlně a bezpečně posadit na některé silnější větvi. Jindy nám poslouží k tomu, abychom se jeho pomocí dostali na těžko dostupný terénní výstupek, který má být pro nás posedovou lávkou. Má vždycky výhodu, že jej můžeme po upotřebení opět někde v úkrytu uložit a zabránit tak, aby ho místo nás nepoužívali za naší nepřítomnosti nepovolaní k věcem, které bychom neradi viděli.

Chceme-li podobného žebříku použít ve stěnách tyčkovin, pak je nejlépe opatřit jej na konci lávkou. Při této konstrukci se často zapomíná na možnost opření nohou a zad, takže je na něm čekání utrpením a střelba velmi obtížná, proto na to nezapomeňme. Usnadníme si tím pohodlné čekání, zabráníme chybným ranám a zvýšíme si radost z lovu. Taková konstrukce není nijak obtížná a také nijak neznemožní manipulaci se žebříkem.
Ještě snadněji vyhovíme zásadě opatřit žebřík opěradlem, zkonstruujeme-li ho dvojatě v podobě natěračského žebříku, s lávkou na nejvyšších příčkách a prodlouženými rameny v podobě kříže. Střelec sedí na této konstrukci rozkročmo nebo šikmo a může si při střelbě o prodloužená ramena opřít i pušku. Mnohdy si budeme moci zřídit jednoduchý posed tím, že si žebřík vybudujeme mezi dvěma stromy, na které nabijeme příčky, nebo na jednom stromě, na němž, anebo do nějž, rovněž přitlučeme příčky. V koruně stromu se pak usadíme na některou větev, nebo si tam pořídíme lávku, popřípadě celou "verandu" pro více lovců. Opatříme-li takové místo přístřeškem, budeme chráněni i proti nepřízni počasí.

Jiným druhem posedů jsou tzv. kazatelny. Jsou to zpravidla tříboké až čtyřboké stavby na pevných nohách, které pořídíme buď tím, že zatlučeme do země 3 - 4 silné kůly nebo tím, že jako kůlů použijeme rostoucích nebo seříznutých kmenů stromů. Asi 1 - 1,5 m od vrcholu kůlů postavíme podlahu, kterou zabezpečíme zábradlím. Zábradlí opleteme proutím, klestím, travou, případně obijeme prkny. Kazatelnu budujeme buď nekrytou nebo opatřenou střechou. Je-li takový objekt zcela uzavřen, mívá tu nevýhodu, že je v něm za horkých dnů dusno a je značně omezena slyšitelnost. Na jedné straně opatříme kazatelnu dvířky, nejlépe zavíratelnými na panty, k nimž jde od země žebřík, podle možnosti pevný a opatřený zábradlím. Nahoře nezapomeňme na lávku!

POSED NA ROZHRANÍ LESA
Při stavbě musíme dodržovat několik zásad. V první řadě využijeme při stavbě dostatečně únosného, pružného a silného materiálu, nikdy tedy křehkého nebo nakaženého. Při sbíjení i tam, kde se jedná o spojení zádlabů, použijeme jen silných a dostatečně dlouhých hřebíků. Vše uděláme tak, aby nic nebylo v pohybu a nevrzalo, nýbrž aby stavba byla pevná i v největším větru, na který vždy pamatujeme. Musí být tedy dostatečně vysoké a neměly by být budovány na směru přepadového větru.
Mají být nenápadné, je třeba je zřizovat z materiálu, který se nebude od okolí lišit (dřevo neokorované, kůra, klest a pod.), u porostních stěn, ve skupinách stromů, anebo alespoň tak, aby je proti obloze kryly, byť i vzdálené porostní kraje. Tam, kde tato ochrana není, musíme ji vyvážit výškou stavby. Kde kazatelny opatřujeme střílnami, nezřizujeme je proti sobě tak, aby ze země bylo vidět dvěma protilehlými oblohu, neboť by takto mohly být naše pohyby zvěří zpozorovány, pamatujeme na to, aby všechny posedy byly důsledně kryty a maskovány, aby byl kryt i čekající lovec.

Zásadně si musíme pamatovat, že jakákoliv střelecká stanoviště musejí být budována nenápadně, snadno přístupná, neprůhledná, v dobrém větru postavená a že z nich musí být dobrý přehled na všechny strany a zabezpečen jistý výstřel. Budeme je proto budovat z materiálu, který v okolí roste, na vyvýšeninách odkud je snadný přehled, i v údolích, kterými ráda zvěř táhne, s upravenými stezkami k nim, vedle stávanišť, říjišť, lesních louček, na ochozech vždy tolik, abychom se mohli dostat podle potřeby z jednoho posedu na druhý, který se nachází v nejpříznivějším větru a nejblíže zvěře. Bezpodmínečně musíme přitom dodržet předepsanou vzdálenost od hranice sousední honitby a to je nejméně 200 m.
Tím ovšem nechci říci, že podobná místa by měla být posedy posetá, tak jak je tomu v jedné polní honitbě, kde asi na 1000 m je zřízeno okolo desíti posedů různého typu. 

Daný účel splní třeba jen 2 - 3, podle velikosti a členitosti zmíněných lokalit, účelně doplněné jedním-dvěma přenosnými žebříky a hlavně bezpečně, neslyšně a nenápadně přístupné založenými šouláky. Je tedy výhodné budovat posedy tam, kde provozujeme častěji odstřel, než kazit si radost z lovu nemyslivecky dalekými, nejistými výstřely, po nichž často následuje dosled, nehledě na čas a námahu. Že nám to vezme veškerou radost z právě prožitých loveckých chvil, je nabíledni.
Vždycky však pamatujme na to, že si zvěř musí na tato zařízení zvyknout dřív, než jich začneme používat. Zpočátku je k nim, jako ke všem novotám, nedůvěřivá. Proto je hlavním předpokladem úspěchu jejich včasné zřizování, nikoliv tedy na poslední chvíli. Budování, zejména kazatelen, se neobejde bez hluku, pachu, který ji, i když je zvyklá na obojí, přece jenom na nějakou dobu znepokojí. 

A dlouhá doba osob při stavbě je také nevýhodná, neboť místo se značně zavětří, což není rovněž pro nastávající čekání k prospěchu. Proto tam, kde nutně potřebujeme v krátké době podobná zařízení, volíme raději přenosné žebříky, jejich nenápadné umístění v každé době je zajisté snazší než zdlouhavá a nákladná stavba kazatelen.
Konečně bych zde rád ještě podotkl tři věci, na něž se velmi často zapomíná. Především jsme při stavbě těchto zařízení často naprosto bezohlední k veškerým estetickým požadavkům, ač tyto jsou vlastně i poža-davky praktičnosti. Často se domníváme, že k tomu, aby bylo používání posedů úspěšné, stačí úplně jejich výška, bránící tomu, aby nás zvěř nenavětřila a zapomíná se, že nám nejde jen o zvěř, nýbrž i o pozorování všeho, co se v honitbě děje. A k tomu musí být tato zařízení nejen nenápadně upravena, nýbrž i umístěna, aby pokud možno splývala se svým okolím a nebila přímo do očí jako cosi cizorodého, daleko a široko nápadného.
PŘÍTEL NA ČEKANÉ

Druhá věc, která bývá u vysokých posedů závadou a to závadou velmi nebezpečnou, je skutečnost, že je postavíme a pak ne-cháme jejich osudu, nestarající se o jejich údržbu. Kolik vážných nehod už stála špatná konstrukce, nebo to, že některé jejich shnilé části nebyly včas vyměněny či opraveny. Již při stavbě musí být pamatováno na to, aby veškeré součásti byly přibity tak, aby se nevytrhly a lovec, který po nich leze, se nezřítil.

 Vůbec je třeba pamatovat na to, že na posed vystupujeme vždycky s vybitou zbraní a rukama se přichycujeme bočních břeven, nikoliv tedy příček. Rovněž je nebezpečné lézt přímo za sebou. Pamatujeme tedy na to, že i posedy jsou z materiálu, který stárne a že se na nich pohybují lovci a že je nutné v zájmu jejich zdraví a bezpečí tyto vzorně udržovat. Ostatně se mi nezdá, že by svůj účel dokonale splnila kazatelna, která je vratká a bohužel, tak tak se držela pohromadě.
Konečně se zapomíná na jinou závažnou okolnost. Nový posed se oplete třeba chvojím a to pak má přetrvat jeho existenci. Kolik vábných příležitostí bylo zbytečně zmařeno tím, že v poslední chvíli praskla pod rukou lovce, připravujícího se k ráně, přeschlá větvička. A to je smrčí.

Velmi často se použije k opletení listnatých haluzí a nevzpomeneme na to, že již třetího dne působí uschlé listí pod lidským dotykem takový rámus, že plní spíše úlohu zradidel, než čehokoliv jiného.
Budování vysokých posedů je neoddělitelnou součástí mysliveckých zařízení sloužících k řádnému provádění myslivosti.

Propagujme zásadu, že hranice honiteb mají být jejich komorou. Snažme se ze všech sil o to, aby na nich z jedné strany netrčely samé kazatelny, jako strážní věže, a z druhé, různé dosud, bohužel, budované a používané "zemljanky" a jiné záštity, neboť jedno i druhé svádí při hranicích k nesmyslnému vybíjení zvěře, ale v žádném případě k řádnému výkonu myslivosti.

PŘÍRODA POPSAT V TEXTU NEJDE. Myslivec to prožívá každým dnem když chodí ven. Ten ušlechtilý člověk mezi lovci a grázly!

Hra za stromem

VEČERNÍ PŘÍBĚH MYSLIVCE


Pod keřem se zavlnila jinak klidná hladina travního porostu. 

Kostrbatou cestu přesadila liška. Škaredá, oškubaná, s pololysou oháňkou a mordou připomínající bulteriéra zmizela opět ve vysoké trávě. Ustaraná fena nesla mladým hraboše. Kymácení klasů řídké srhy připomnělo spuštěné domino. Jejich hra končí pod košatým javorem v kraji lesa. Zřejmě v některé za starých štol bude nora, jež ukrývá malá liščata.

Je sotva znatelná pěšinka v podrostu starčeku a kapradí.
Mezi horskými pastvinami zvenčí nenápadný les je ve svém nitru opravdovým skvostem. Jako by byl malou pohlednicí do minulosti. Javor, smrk, buk i zbytek jedlí stojí tu pospolu tak, jako kdysi ve většině jesenických hvozdů. Stromy, jež zde přežily století nebývalého rozmachu a zkázy, stojí rozvážně, mohutnými kořeny vklíněny v skalnatém podloží, z něhož se kdysi snažil člověk dobývat vzácné nerosty. Sílu k životu berou ze svých padlých předků. Snad právě skála je tím důvodem, proč tento porost nepřeměnil dosud člověk - hospodář k obrazu svému.

Pěšina se stáčí kolem první štoly.
Je prázdná, jak dokazují hromádky starého listí před vstupem do skály. Ale kousek dál, za padlým kmenem jedle, se něco hnulo. Lišče. Klidně odchází kapradím, mizí za terénní vlnou. V těch místech je další štola. Menší a skrytější. Že by nora byla tam? Tři vyježděné vsuky dávají jasnou odpověď. Kolem je klid. Chvíle čekání za mohutným kmenem smrku nic nepokazí.

Netrvá to ani půlhodinku. Ze spodního vsuku vykoukne černý knoflík liščího nosu
. Temné místo ve starém lese rázem ožívá. Na skále nad norou během chvíle si hraje pět liščat. Honí se mezi kořenovými náběhy dvou mohutných buků, sjíždějí po vyježděné skluzavce před noru, mizí v jednom vsuku a vybíhají z jiného. Jemné čenichy nenechají bez povšimnutí kdejaký kámen či list kapradí. Jedno z liščat již obratně myškuje v řídkém starčeku. Tlumené myší písknutí dokazuje úspěch mladé šelmy. S hlodavcem v mordě pak sjíždí úspěšný lovec před noru a mizí v ní následován třemi chtivými sourozenci. Jen jedno z liščat se nenechalo unést pískajícím hrabošem. 

Usedlo na bobek před norou s jakýmsi tesklivým výrazem ve světlech. A právě v tu chvíli se prodral mezi mraky šikmý sluneční paprsek a skrz husté koruny stromů si našel cestu, aby pohladil malou šelmičku a umocnil tak nevšední atmosféru večerního lesa. I jeden ze sourozenců malého samotáře se nechal vylákat, a přidal se do skvěle narežírované scény. Paprsek zhasl jako by mu došla baterie, na les se snesla sprcha deště bubnující do listí buků a javorů. Území kolem skály osiřelo. Skončilo nevšední představení. Nevšední pro člověka, skrytého pozorovatele a vetřelce, všední však ve stálém koloběhu života v přírodě.

Z lesního hřebene protějšího kopce vyrostla matná duha. V okraji smrčí zavrávoral kmínek maliníku. V témže místě vyrostla dvě srnčí slecha. Našponované plachty se otáčí v půlkruhu a snaží se zachytit zvuk, který by nepatřil do večerního ticha v podhůří. Je klid. Na louku vystupuje srna. Krásná, ušlechtilá, přeopatrná.

 Dlouze jistí. Musí. Život malého srnčete, jež bojácně vystupuje za ní, je tak křehký. Dvojice stojí v louce jen pár kroků od smrčiny. Srna nervózně uštípne lístek svěží trávy a opět jistí. Ze strnulého postoje se otáčí a následovaná potomkem mizí v porostu. Je slyšet zvuk motoru. Tak proto ten rychlý návrat do bezpečí. 

Na horizont se vyhoupne auto. Někdo jede na čekanou. Škodovka vyjíždí ze silničky a hustým pažitem pastviny se probíjí k lesíku. Je již šero, nelze poznat kdo vystoupil z vozu. Matná silueta se ztrácí pod žebříkem kazatelny. Je jedno, kdo to je, ale proč jede autem až téměř ke kazatelně? Proč jede na lov až za šera? Jsou různí myslivci jako jsou různí lidé. Snad těch dobrých a opravdových je víc. Na nich záleží, zda se budou opakovat překrásné večery v našich revírech.

VNADIŠTĚ a jak na to? Lov zvěře na čekané. Zvěř by měla být přiměřeně daleko, tj. na mysliveckou vzdálenost a mysliveckou ránu.

Čekaná a Mike jak je to myslivecké čekání někdy pochopeno...
přece jen je to humor nebo ne?

Čekaná na posedu patří mezi nejčastější způsoby lovu myslivců. Je logické, že posedy a kazatelny se budují poblíž ochozů, pastvišť, kališť a říjišť


Při vysokých stavech černé zvěře je stále více posedů instalováno v místech častého výskytu prasat. Aby byla jistota, že zvěř na místo přijde a zdrží se zde delší dobu, zřizují myslivci poblíž posedů vnadiště s kukuřičnými klasy, šrotem, vývrhy a prošlým pečivem. Některá vnadiště jsou navštěvována pravidelně, u jiných se dlouhé týdny nic neděje. Příčin nízké návštěvnosti vnadiště není až tak mnoho.
Pomineme-li nepravidelnost návštěv různě atraktivních míst, bývá nejčastějším důvodem opakované zrazení zvěře, zejména ulovení selat vodícím bachyním, kteréžto se potom těmto místům určitou dobu vyhýbají.
Další příčinou neúspěšných čekaných je, podle mého názoru, velmi krátká vzdálenost vnadiště od posedu. Nachodím spousty kilometrů po různých honitbách, takže mám dostatek poznatků k objektivnímu posouzení.

Někdy mám pocit, že myslivec snad ani neloví kulovnicí, ale nějakým jiným, „archaickým“, způsobem. Možná to někomu připadne jako nemístné vtipkování, ale častokrát si představuji lovcův tzv. levhartí skok. Jak jinak si totiž vysvětlit umístění vnadiště 12 – 14 m od posedu!?

Protože i na moderní lov kuší je to nepochopitelně, protože nemyslivecky, blízko. Zda je to z důvodu špatného odhadu vzdálenosti, nedostatku střeleckého sebevědomí, nepoužívání kvalitního puškohledu, či neznalostí etologie zvěře, mohu jen hádat.
Ovšem důsledek takto „úsporně“ zbudovaného čekaniště je zřejmý: z tak krátké vzdálenosti zvěř dokáže vnímat lovce všemi smysly, pokud tedy není temná noc a má dobrý vítr.
Avšak za bezvětří slyší škrábání strniska vousů na límci, šustění oděvu, a také přípravné pohyby se zbraní dokáže zvěř zrakem zaregistrovat. A že by pach lovce či jeho blízké stopní dráhy nemohla navětřit i při dobrém větru, o tom rovněž nejsem zcela přesvědčen.
Myslivecké ráno - pohled z posedu

Tato podcenění dokonalých smyslů černé zvěře a její paměti potom zapříčiní, že množství tzv. „posedohodin“, tj. doby potřebné k ulovení jednoho prasete, nabývá neuvěřitelných hodnot.
Činí-li udávaný průměr 70 hodin, znamená to, že někteří prodlí na čekané podstatně více času. A to v sychravém podzimním a zimním počasí znamená hazard se zdravím!

Lze takovou dobu lovu na čekané efektivně zkrátit?
Řekl bych, že ano. Ač sám na čekaných nevysedávám, potkávám se s prasaty téměř denně, zejména v hustnících a kolem potoků. Na imaginární ránu by to bylo málokdy, na to jsou prasata dosti rychlá a opatrná. Dobře si všímám pobytových stop u vnadišť a v celé honitbě. Porovnávám tak své poznatky s loveckými úspěchy místních myslivců a umístěním jejich zařízení.
Pro ty z myslivců, kteří zde najdou nějaké poučení, je určen tento článek. Pro ně to v první řadě znamená zamyslet se především nad umístěním posedu a vzdálenosti vnadiště od něho. Protože každý myslivec by měl velmi dobře zvažovat místo pro vybudování čekaniště.

Zvěř by měla být přiměřeně daleko, tj. na mysliveckou vzdálenost, resp. mysliveckou ránu. Vnadiště by mělo dostatečně ozařovat měsíční světlo, přičemž posed s lovcem by měl být zezadu krytý jehličnatými stromy či hustými keři.
Jako optimální vzdálenost k umístění vnadiště od posedu lze považovat 40 – 50 m. Místo by to mělo být přehledné, aby se dalo v případě postřelení snadno najít barvu. Tedy dál od vysoké trávy či hustníku.
Někde si myslivci pojistí neslyšitelnost tím, že vnadiště situují pár metrů od zurčícího potůčku, či do suchého listí. Většina vnadišť je totiž letitá udupaná plocha se zčernalými zbytky krmiv. Posunout ho o pár metrů vedle do suchého listí či slámy se samo nabízí.
Vytvoření zvukové clony a světlého pozadí lov značně usnadní. Takže i když potom myslivec neopatrně klepne zbraní o žebř, zakašle, či kýchne do rukávu, tento zvuk zvěř nezaregistruje. Při této vzdálenosti může myslivec být daleko uvolněnější a lépe si jednotlivé kusy přečíst bez obavy, že tlupa „zničehonic“ zmizí.
Štěstěna je vrtkavá a stává se, že i když lovec sedí 15 m od vnadiště, přece jen se nakonec dočká a odražený kňourek se odváží za příkrmem přijít. Má lovce nad hlavou a dává to najevo tím, že stojí celou dobu naostro a nervózně žere, hledíc upřeně na tu podezřelou siluetu. Potom nelze hovořit o vypracované ráně, a že neúspěšný dosled bývá spíše pravidlem než výjimkou, patří k paradoxům „lovu nakrátko“.
Lovecký pes má dobrý sluch 
V mnoha dalších případech končí čekaná u vnadiště pod žebřem neúspěšně, lovec nezahlédne ani chlup, přestože pohyb zvěře v okolí několikrát za večer zaslechne. Prase je dosti inteligentní na to, aby si i po jediné zkušenosti vytvořilo spojení vnadiště jakožto smrtelně nebezpečného místa. A navštíví ho až nad ránem, nebo za několik dní, kdy už pach lovce nenavětří.

Další příčinou neúspěšných čekaných může být konzervativní lpění na „osvědčeném místě“. Myšlení ve stylu: divočáci přišli už tolikrát, spletou se zase… A když nepřijdou, dám fotopast a půjdu si sednout, až začnou zase chodit.
Jenže mezitím uplyne hodně promarněného času, kdy se myslivec k ráně nedostane!
Znám i takové „mistry lovu“, co chodí pěšky jen od auta k posedu. Šoulačka je pro ně téměř sprosté slovo, projít si aspoň okolí čekaniště považují rovněž za zbytečné. A není to tím, že by byli staří či pohybově limitovaní. Dojedou autem téměř k posedu, podívají se na vnadiště a pronesou: „Nechodí…“. Že 150 – 200 m od vnadiště je čerstvě rozrytá louka i les, nevidí a nepotřebují vidět, protože žijí ve svých zažitých stereotypech. Přestože mají na místě přenosný posed, ani je nenapadne změnit místo čekané. Stačilo by se přesunout o pár set metrů, protože zrazená tlupa neodchází natrvalo nijak daleko.

Lov na čekané považuji za myslivečtější, tj. humánnější způsob, než lov na naháňce. A to zejména pro nízké střelecké umění valné části myslivecké základny, krátký, většinou několikasekundový čas pro dobré přečtení rychle běžícího kusu a špatnou dosledovatelnost postřelených kusů, jejichž lehce pobarvené stopní dráhy se mohou překřížit. U některých zranění ani nejde zjistit barvení, jindy to dokonce střelec vyhodnotí jako chybené rány! Takto postřelené kusy potom hynou po delším utrpení.
Proto jsem toho názoru, že individuální lov na čekané by se měl více upřednostňovat před naháňkou. A to zejména právě pro dobré obeznání loveného kusu a dostatku času pro klidné zamíření. Zde odpadá pro mnohé velmi ošemetné předsazení.
Navíc naháňky se časově kryjí s dobou chrutí, kdy rozbití tlupy loveckými psy, byť krátkodobé, dává větší šanci slabým kňourkům pokládat nedospělé bachyňky, nezřídka už ve věku selete. Zatímco u lovu na čekané odchází tlupa většinou společně, a vedoucí bachyně má tlupu brzy zase pod kontrolou.

Proto ti myslivci, kterým záleží na snížení stavů černé zvěře a její zdravé sociální struktuře, by měli věnovat více času ani ne tak samotné čekané, ale především dobrému výběru místa k postavení kazatelny či přenosného posedu.
Stejnou, ne-li větší pozornost, by měli věnovat situování vnadiště. A když prasata tzv. přestanou chodit, stačí se většinou porozhlédnout v blízkém okolí a posed i vnadiště umístit podle aktuálních pobytových stop. Starší ročníky si jistě vzpomenou na hodiny strategie a taktiky. Jak už jsem zmínil, čekaná je určitě lepší strategií oproti naháňkám k optimalizaci stavů černé zvěře. A občas je nutné změnit i taktiku. Jen mírně parafrázuji pořekadlo „Když hora nejde k …“, musí myslivec obměnit místo lovu.
Aktivita se v tomto směru každopádně vyplatí! Protože smyslem čekané by nemělo být vykazování prosezených hodin, ale efektivní využití času a dobrý pocit z povedeného lovu.

Karel ZVÁŘAL

Sele kňourek 30 kg ulovil a dobře popsal Jirka...v únoru. Umíte to také tak napsat? Obrázek je ilustrační, původní se nehodí...#Čekaná, Divočák, Sele prasete divokého

Původní obrázek je nevhodný
(...po vyrušení na sněhu v únoru)

Usedl jsem ve 20:45 na krytou kazatelnu kde se říká na Maskáči


Okolo sebe jsem měl pole po kukuřici, louku a ozim. Všude souvislá bílá plocha. Po pěti minutách sezení jsem v rohu křoví uviděl první tlupu. Byla mezi mnou a tátou, ani jeden je neměl na dostřel.
Něco po deváté se jako duch objevila liška, přišla k mým stopám, v klidu se otočila a odešla.
Po lišce mi po cestě přiskákala kuna, vedl jsem jí v kříži... Nevystřelil jsem, věděl jsem že ta černá tam někde je a hledá zapomenuté klasy kukuřice.
Za hodnou chvíli se ukázal zajíc, který si v klidu prohopkal kolem kazatelny. K jedenácté hodině po stopě lišky přiskákala další kuna... Opět odešla bez rány. Prasata jsem stále neviděl kvůli houpavému terénu pole.
Ve 23:15 volám tátovi co a jak. Počkáme do půlnoci a balíme. Po telefonátu jsem si položil hlavu na okýnko a klimbal jsem. Za chvilku jsem se probral, koukl před sebe a zdá se mi, že vidím tmavý flek, který tam nebyl.
Dalekohled u očí a já rozeznávám bachnu se 4 selaty.
Po prohlédnutí a zhodnocení situace beru kulobrok. Pojistka, napínáček... Vybírám sele úplně vlevo usadím kříž za plec a ve 23:28 se ozve rána.

Sele vyráží se zbytkem tlupy k cestě vedoucí k myslivecké chatě. Tu nepřesadí a 15 m od ní zhasíná.
Sele....kňourek 30kg
7x65R Geco T-maintel
Podle mapy cz 230 m. Z nástřelu odešlo 30 m se silným barvením


Jirka H., Myslivost sociální sítě FB

Pokud je měsíc na ústupu, nebo čekáte oblačnost, tak sledujte i výšku mraků. Od mraků se odráží světlo z měst, takže je v honitbě dobře vidět i v noci. Vysoká pytlácká škola naopak loví v dešti a nepřízni počasí při úplňku. Proč asi?

Jak podle vás počasí ovlivňuje aktivitu zvěře?
Potkáte je v lese i ve dne...



 Kdy můžete očekávat, že se s ní potkáte? Bude to pokaždé? Dobrou zprávou je, že podle počasí můžete naplánovat strategii lovecké vycházky.
Osobně ověřuji počasí z několika zdrojů. Jsou to předpovědi maximálně na několik hodin dopředu.

Sledujte sílu a směr větru. Srážky a vlhkost vzduchu. Pokud je měsíc na ústupu, nebo čekáte oblačnost, tak sledujte i výšku mraků. Od mraků se odráží světlo z měst, takže je v honitbě dobře vidět i v noci. Když dáte tyto veličiny dohromady, uděláte si představu odkud a na jakou dálku můžete zvěř čekat. Respektive si tím zvýšíte pravděpodobnost na úlovek.
Termika (konvekce) je velmi zajímavá záležitost. Můžete si ji představit jako vzdušné proudy, které využívají ptáci, nebo třeba paraglidisté. Díky ní lze pochopit faktor větru.

Představte si napouštění vody do bazénu. Je to jednoduchá demonstrace, jak si představit proud vzduchu na rovině. Tento se žene dopředu a fyzikální síly způsobují jeho brzdění a vířivý pohyb do stran. Postavte do proudu překážku. Za ní vznikne slepé místo a vír, který se vrací, s sebou unáší nečistoty z překážky. Voda se dostane ke stěnám a zvedá se její hladina. Vzdušné proudy se podobně lámou o překážky.

Když sedíte na pasece, ve stěně lesa, na cestě, nebo na volné ploše, vzduch kolem vás proudí a unáší molekuly vašeho pachu.

Tam, kde zvěř není zvyklá na pohyb lidí, je dobré se nad tím zamyslet a využít toho. Například, když si sednu na židli a chci lovit divočáka, tak by nebylo příjemné, aby mě překvapil zezadu. Proto se nasměruji proti větru a zadní stranu se nebojím selektovat pachem. Pokud sedím na žebříku na pasece, je nízký tlak a vír se točí, tak si na dávám pozor i na to, aby oděv, ve kterém jdu, nebyl vypraný aromatickým saponátem a podobně.


#Zvěř a počasí, Ze života černé zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Pytláci, Čekaná,

ZAJÍC. SRNA. SOJKA. Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a vyhopkal z lesa zajíc.

Zajíc polní

Začíná se pomalu rozednívat a na východě rudne obloha 


Co nevidět sluneční zář zaplaví rozespalou krajinu. Je ještě chladno, paní Zima teprve nedávno, ale pohasínající hvězdy věští, že bude krásný den. Dýchám plnými doušky jarní vzduch prosycený vůní probouzející se země. Každý rok se to opakuje a pokaždé to ve mně zanechá pocit něčeho zvláštního a neskutečně krásného.

Srovnávám si pušku na rameni a dalekohledem bedlivě obhlížím louku před sebou. Zatím nikde nevidím žádnou zvěř. S prvními paprsky vycházejícího slunce se začíná probouzet i zpěvné ptactvo. Koncert započal nedaleko ode mne ve svém černém fráčku Mistr kos, co se usadil na vrcholku pomaloučku rašícího lískového keře. Jeho zpěv chytá přímo za srdíčko. Zastavuji se a nehybně naslouchám. Po chvíli se k němu přidávají i další ptačí sólisté a les už ožívá celým opeřeným orchestrem. Samozřejmě - chybět v něm nemohou všudepřítomné sojky plné páskované modři v peříčcích svých letek. 

Už vůbec nelituji toho, že jsem si ráno přivstala. Ba naopak. Boty mám svrchu smáčené od chladivé ranní rosy, která omývá čerstvě rostoucí zeleň louky, ale uvnitř mám pěkně teploučko. Docházím pomalu ke staré kazatelně. Žebřík je ještě vlhký, klouzavý a tak nahoru lezu velmi opatrně. Otvírám petlici dvířek a vstupuji dovnitř. Pušku stavím do rohu kazatelny, dnes ji mám sebou více méně ze zvyku než se záměrem lovit. Že by přišla liška či divočák nepředpokládám. Usedám na lavičku a dělám si pohodlí. Potichu otevírám okénko a nechávám na sebe proudit zvenčí čerstvý vzduch a také nechávám uším prostoupit ten nádherný koncert ptačích zpěváčků, kteří se mi teď ozývají ze všech stran. 

Mé oči znavené neustálým sledováním počítače a čísel při mé profesi účetní nabírají síly z všemožných odstínů zelené barvy okolí. Zároveň vypínám i mozek a oddávám tělo tolik potřebné relaxaci.
Určitě to dosvědčí i ostatní myslivci, že chvíle na posedu či kazatelně jsou chvílemi vnitřního uvolnění a odpočinku a zase na druhé straně i chvílemi vzrušení při lovu. Nejen lov, ale i citlivé vnímání přírody jako celku je myslivost.
SOJKA

Mé oči zachytily na louce téměř neznatelný pohyb. Pomalu zvedám dalekohled, abych nezpůsobila nějaký zbytečný hluk.

Srna.
Pomalu kráčí po louce zhruba ve vzdálenosti sto metrů ode mne. Teď se zastavuje a jistí. Bystří všemi smysly, aby zachytila jakýkoliv náznak nebezpečí. Dnes jí ale nikde nehrozí. Je sama. Zatím. Obeznávám ji a odhaduji její věk na dva až tři roky. Už brzy ale sama nebude, přijde její mateřská chvíle, čas kladení mláďat a ona bude za sebou vodit jedno nebo dvě srnčata. Nastane starost jí, ale i nám myslivcům. I my je budeme muset chránit až vyjedou do polí zemědělské stroje a nastane každoroční senoseč. Vzpomínám si, jak jsem kdysi opatrně přenášela malá srnčátka obalená náručí trávy, abych na ně nepřenesla svůj lidský pach, na okraj lesa, odkud si je pak srny odvedly. Vždy to fungovalo.

Tím, že se louky procházejí se psy, tak se rovněž zachrání alespoň část počínajících srnčích životů, které by jinak skončily pod nemilosrdnými koly techniky. Jsou i další možnosti, které se v praxi využívají, aby si srny své potomky včas odvedly do bezpečí lesních houštin. Vždyť je to naším úkolem a posláním starat se o zvěř, pečovat o ni a chránit ji.

Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a tamhle vyhopkal z lesa zajíc. Chvíli se ostražitě rozhlíží, zapanáčkuje, bystří všemi svými smysly a pak se s chutí pustí do čerstvě narostlé trávy. Konečně se dočkal jara! Dobrou chuť ušáku! Cuká mi to koutkem úst. Je pořád na co se dívat. Je polovina dubna a brzo nastoupí svoji vládu měsíc květen, který položí na louku pestrý šál a ozdobí stromy bílými a růžovými květy, prostřené stoly pro včely a motýly. To bude teprve podívaná. Už se neskonale těším. Sluneční paprsky ke mně pronikají okýnkem kazatelny a cítím už jejich sílu na své tváři.

Je to příjemné. Oči se přivírají blahem a já se pomalu ponořuji do vzpomínek z dětství. Už jako malá holka jsem milovala přírodu a protože jsme bydleli u lesa, byla jsem v něm víc než doma. Lozila jsem po stromech, běhala po lese a moje mamka jen lomila rukama nad mými věčně roztrhanými kalhotami. Společně s mladším bratrem jsme se se starým dalekohledem courali přírodou a pozorovali zvěř. Psala jsem si dokonce deníček o tom, co všechno jsme na svých toulkách viděli.

 Je to zajímavé, jak člověk stárne, tím víc se vrací k místům, kde se narodil a kde prožil svá dětská léta. A tak tu dnes sedím na kazatelně už coby myslivec a začínající autorka mysliveckých literárních příběhů společně se svým splněným dětským snem. Znovu přikládám k očím dalekohled, tak jako tenkrát, před lety, když jsem ještě byla dítě a znovu obdivuji tu naši nádhernou jarní přírodu. Čerpám z ní neustále nevšední sílu a energii, kterou mi předkládá a ubezpečuji se, že příroda a myslivost jsou moje velké lásky, bez kterých se už v životě nemohu obejít.

Jitka PŘIBYLOVÁ

#Drobná zvěř, Lovecké stezky, Příroda, Zajíc, Myslivecké ráno, Dalekohledy, Posed, Čekaná

Holub hřivnáč. Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít...

Holub hřivnáč

Hřivnáči se k nám brzy z jara vracejí jako jedni z prvních a už někdy uprostřed března můžeme vidět skupinky těchto krásných ptáků pobíhat po lukách a po polích


často ještě z velké části pokrytých sněhem, a shánět svou první skromnou obživu. Brzy po příletu také v lese zaslechneme jejich příjemné, naléhavé houkání: hu-húhú-húhu, - několikrát opakované, zakončené pak krátkým hu! Sedají přitom obvykle na samém vršku smrku a čekají, až se objeví holubice, zlákaná jejich voláním. Někdy se jich ozývá více najednou a svádějí pak úplné hlasové souboje. Pokud umíme napodobit jejich hlas, stačí se postavit někde v husté tyčkovině do dobrého krytu a několikrát zahoukat. Když máme štěstí, zaslechneme po chvíli tleskot křídel - a na některý z blízkých vršků dosedne žárlivý sameček, zvědavě otáčející hlavičkou a pátrající po sokovi. Známý a zajímavý je také tok hřivnáčů, při kterém samec strmě vystoupá do výše a pak s široce roztaženými křídly a ocasem se snáší zpět k zemi. Při vzlétnutí se obvykle ozve hlasitý tleskot letek.

V dubnu už nacházíme hnízda hřivnáčů, pokud se ovšem tato ledabyle naskládaná, tenká a řídká plošinka z drobných větviček dá nazvat hnízdem. Při pohledu zespodu jsou většinou dobře patrná obě bílá vajíčka a umíme-li tiše a opatrně chodit lesem, můžeme zastihnout na hnízdě i samotného ptáka, který jako by ani na hnízdě neseděl. Hřivnáč je však velmi plachý, těžko se nám to podaří a často, pokud je náhle vyplašen, může svou snůšku opustit.

Hnízdo bývá umístěno v různých výškách. Nejčastěji je vídám v korunách vysokých borových porostů. Zajímavé je, že když jsem kontroloval ostříže, hnízdící na podobných lokalitách, pravidelně se v jejich blízkosti držel jeden i více párů hřivnáčů. Také u káního hnízda, kde jsem strávil v blízkém krytu několik dní, oživovalo dlouhé hodiny čekání jejich milé houkání z vršků okolních borovic. Nevím, zda to byla náhoda, anebo záměr. Jisté je, že největším nepřítelem v lese je pro hřivnáče jestřáb a toho by jak ostříž, tak káně v okolí svého hnízda rozhodně nestrpěli! Našel jsem však i hnízda v podstatně menších výškách, někdy i méně než tři metry nad zemí. Ať již ve smrkových tyčkovinách nebo v křovinatých hájcích a remízcích. U jednoho takového lehce dostupného hnízda jsem si opodál na žebříku pořídil jednoduchý kryt na fotografování. Obě mláďata byla již dostatečně velká, takže nehrozilo nebezpečí opuštění, ale zase ne natolik, aby se při vyrušení snažila hnízdo předčasně opustit, což bývá u mladých hřivnáčů běžné.

Zasedl jsem v krytu brzy ráno a s napětím čekal na přílet starých. S fotografováním hřivnáčů jsem neměl zatím žádné zkušenosti, ale doufal jsem, že budu mít úspěch. Čas však ubíhal a stále se nic nedělo. Občas se ozvalo houkání, ale nevím zda patřilo mému páru. Nedaleko něžně vrkala hrdlička, hlasitě zpíval sedmihlásek a někde v poli krákaly vrány. Asi po třech hodinách marného čekání jsem se už začal obávat nejhoršího a začal se pomalu chystat k tomu, že kryt opustím. Náhle se ozvalo svištění letek a nedaleko hnízda se slabým zatleskáním dosedl starý hřivnáč. Nevím, zda to byl samec nebo samice, protože u hřivnáčů jsou obě pohlaví vybarvena stejně. Chvíli seděl tiše a nehnutě, jen hlavou točil na všechny strany aby zjistil, zda je vše v pořádku

Pak už bez váhání přešel po větvích až k hnízdu a klidně se na něm usadil. Otevřel svůj zobák, obě žadonící mláďata najednou do něj hladově vnořila své zobáčky a dychtivě polykala nabízenou potravu, kterou jim rodič vyvrhoval přímo z volete. Jakmile krmení skončilo, objevil se u hnízda i druhý z páru. Stěží se oba vešli byť jen na kraj jeho okraje. Chvíli tak seděla celá rodinka pohromadě, pak první z rodičů odlétl a druhý v krmení pokračoval. To vše se během dne v malých proměnách opakovalo až do večera, kdy jsem kryt opustil, sice celý ztuhlý, ale spokojený. Postupně jsem tak zjistil, že dlouhá, několikahodinová přestávka mezi jednotlivými krmeními je u holubů patrně běžná, takže mé původní obavy byly zbytečné. Donesená dávka potravy je zřejmě tak vydatná, že postačí na dlouhé trávení!

Hřivnáči mohou zahnízdit třikrát, dokonce i čtyřikrát za rok, a tak se stává, že je jejich odstřel povolen již v době, kdy ještě krmí mladé. Lov spočívá většinou v tom, že šouláme kolem sklizených polí, kde se holubi rádi shromažďují a paběrkují na obilných zrnech. Často je zastihneme i v dubových a bukových lesích, kam zaletují v celých hejnech na žaludy a bukvice.

Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít. Zajímavý je způsob, jakým holubi pijí. Nenabírají si doušek po doušku jako jiní ptáci a nechají ho pak po zvednutí hlavičky sklouznout do volátka, ale potopí zobák do vody celý a nasají potřebné množství vody najednou. Bylo to opravdu napínavé čekání, až se ozve svist letek blížících se holubů, šum křídel při přistávání a pak honem hledat toho, který sedí zcela otevřeně, hrudí obrácenou ke mně.
 Po pečlivém zamíření třeskne krátký výstřel, ozve se dutý úder kuličky do ptačího těla, tleskot ostatních vzlétajících holubů a pak čekání na další buchnutí, kdy úlovek propadne větvemi na zem. Pro úzký výhled mi totiž po zásahu zmizel ze zorného pole a teprve jeho dopad mi signalizoval, že rána "seděla". Při použití brokovnice bych snad měl úlovků více, ale tento způsob se mi zdál být sportovnější a možná i napínavější!

#Holub hřivnáč, Ptáci, lov, Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Příroda a myslivost, Čekaná, Malorážka,

LOV NA LIŠKU #Čekaná, Kulovnice, Liška, Škodná, Fotografie z myslivosti, Stalo se

...ale střílet umí (a jakou má flintu!)

Lovecké štěstí


Na pul 8 chci jít na srnce, tak se i stalo...na posedu sedím kolem pul 8, nic se neděje, ve 20.15 měním stanoviště - posečenou louku u řepky...asi 1 km od posedu kde jsem byl.
Jsem na místě, pomalu, potichu jdu k posedu který je zhruba v polovině louky je to obdélník
 300 na 70 m....sedím, rovnam se a upravují větvičky na střílně, vytahují tu průberní srnci z řepky.....nesedím ani 10 min.

A zleva vytahuje liška,raději ještě utvrzuji pohled přes dalekohled.....je to menší liška, myškuje na kraji řepky, rozhodují se rychle, aby liška nezatáhla do řepky, na mém variablu dávám zvětšení 7 .mířím na komoru, liška značí zásah, ale v ohni nezůstává, točí se, kousek odbíha po louce a do řepky, chvilku čekám a jdu
na nástřel,barvy hodně... Jdu po barvě a liška zhasla cca o 25 krocích v kolejaku řepky....starý lišák....

Lovu zdar!
Uloven ve 20:35 střelou 30-06 lapua mega 12 g na 85 kroků

Text facebooku zčásti jazykově upraven ponechán původní styl...ale chlapec střílet umí (a jakou má flintu!)


#Čekaná, Kulovnice, Liška, Škodná, Fotografie z myslivosti, Stalo se

Přes pole ke kališti v potoku přebíhala čtyři prasata. Chvíli jsem je pozoroval, když v tom se z levé strany přímo na mě vyřítilo...#Lovecké příběhy, Divočák, Černá zvěř - bachyně, Čekaná

Děkuji Hubertovi a Dianě. Lovu Zdar! (photo by jan mikyska)

Po třech dnech intenzivního čekání se mi podařilo ulovit svého 10. divočáka


Během tří probdělých nocí jsem se pokaždé dostal ke zvěři, ale nedařilo se mi dostat k dobré ráně.
 Po třetí neúspěšné čekané jsem se rozhodl opustit stanoviště a vydat se přes pole k domovu. 
Na rozhraní řepky, potoka a pole osetého kukuřicí jsem ze tmy před sebou uslyšel prasata. Okamžitě jsem zadaunoval psa, zakleknul a zalícil. 
Přes pole ke kališti v potoku přebíhala čtyři prasata. Chvíli jsem je pozoroval, když v tom se z levé strany přímo na mě vyřítilo páté. Na nic jsem nečekal, zamířil jsem, vystřelil a prase zůstalo v ohni. Děkuji Hubertovi a Dianě. Lovu Zdar!

Aby to bylo úplné: bachyňka okolo 30 kg, stříleno z volné ruky na 60 kroků, zásah středu komory, zásah srdce, loveno kulobrokem 8x57JRS, kule S&B se střižnou hranou a červenou zápalkou.


Jan M.,  sociální sítě Myslivost


#Lovecké příběhy, Divočák, Černá zvěř - bachyně, Čekaná, Lovecký pes, Lovecké štěstí

Myslivecké a lovecké fotografie co se povedly na sociální síti. #Myslivecké fotografie, Srnec, Lovy srnčí zvěře, Fotografie z myslivosti, Čekaná

Srnec obecný chovný

Kde jsou srnci slabí a kde silní?

Ve svých článcích i knížkách jsem dosti často zapochyboval, zda snaha po zkvalitnění naší stávající srnčí populace cestou přísné selekce samčí zvěře povede k úspěchu. Srnci, kteří zahajují vývin svého paroží v době převážně tuhé zimy a jak bylo řečeno, jsou svojí hmotností citliví na dostupnost potravy, jsou pod tlakem i mnoha dalších vlivů. Domnívám se, že i množství slunečního záření v tu dobu hraje významnou roli. Tím chci říci, že i dobře geneticky založení srnci mívají pod tlakem těchto vlivů kolísající kvalitu svého paroží. 
Není to tak dlouho, kdy se v několika publikovaných článcích tohoto časopisu vedla diskuse, zda mohou tolik pronásledovaní knoflíkáči či výběrní špičáci, nasadit v příštím roce úměrně kvalitní trofej. Samozřejmě nějaká pravidla nastavena být musí, ale přesto nemusí být všeobecně platná.

Všichni, kteří couráme tou boží přírodou již delší dobu víme, že jsou v honitbě místa, kde se pravidelně vyskytují silní srnci a opačně místa, kde lze rok co rok ulovit knoflíkáče.

Pozornějším sledováním tamních srn zjistíme, že v převážné většině je příčinou srna, která pokud ve zmíněné lokalitě vydrží delší dobu, silně ovlivňuje kvalitu trofejí. 
Jakmile je ulovena nebo zestárne, vrací se kvalita do obvyklých průměrů.

Zkušenosti mého otce:

 Na tomto místě si dovolím citovat výrok svého otce, který mne kdysi dávno na lesní správě navštívil a byl svědkem několikerého ulovení paličkáčů, ze kterých jsem měl velkou radost.

Neudržel se a říká: "Já celý život lovil převážně šesteráky a šesteráci stále byli. Vy se honíte za paličkáčema a stále jich máte dostatek.

Nezdá se mi, že by to na kvalitě trofejí, soudě podle vašich přehlídek, bylo nějak patrné!"

Samozřejmě že jsem s tímto názorem hluboce nesouhlasil, ale mnohokrát jsem si během doby na něj vzpomenul.
Paličkáčů i po té s odstupem dlouhé době máme stále dostatek. Jak jsem již řekl, byla jiná doba, zvěře bylo méně, potravní nabídka zejména v době vegetace nesmírně pestrá a o škodlivých emisích nikdo neměl ani zdání.
Srny se střílely jen výjimečně, protože stavy byly v porovnání k dnešku nízké a srny měly mnoho nepřátel, kteří holou a mladou zvěř decimovali. V první řadě to byly tvrdé zimy bez významnějšího přikrmování a zvláště pytlačících venkovských hafanů byla spousta.

Také pojem průběrného odlovu byl vnímán jen mlhavě a to spíše v pojetí, že se mají lovit jen starší tedy vyzrálí srnci...

Ing. Lubomír KLEMENT

K myslivosti mě přivedl táta, sám celoživotní myslivec a lovec. Celý život mi vštěpoval lásku k přírodě a zvěři, k myslivosti. #Jelení říje, Jelen, Lovecké příběhy.

Lov zvěře provází člověka celými jeho dějinami. Ulovení zvěře
JELEN
představovalo pro pravěkého lovce hlavní cíl jeho snažení.


 Úlovek poskytoval kožešinu či kůži, ze které si lidé šili oblečení nebo je používali na stavbu obydlí, z kostí se vyráběly nástroje denní potřeby a také kultovní předměty, ale především ulovená zvěř poskytovala velmi hodnotný zdroj potravy – maso. Příprava na lov, jeho průběh a posléze také oslava úlovku, to vše rozvíjelo myšlení člověka a významně se lov podílel také na formování kulturní úrovně dávných civilizací. S postupujícím vývojem lidské společnosti se postavení lovu, včetně jeho produktů, postupně měnilo. Potřeba živočišné bílkoviny – masa – byla zajišťována chovem domácích zvířat a lov se stával výsadou majetnějších vrstev společnosti, v mnoha případech pouze vladaře. Také maso z ulovené zvěře – zde se již objevuje výraz zvěřina – bylo téměř výhradně určeno pro panskou kuchyni. V mnoha nájemních smlouvách lze najít povinnost nájemce panství dodávat pro potřebu královské kuchyně přesně stanovená množství jednotlivých druhů ulovené zvěře. Tato zvěřina musela být velmi pečlivě ošetřena a uchovávána, neboť její kvalita byla při přípravě slavnostních pokrmů rozhodující. Úcta k ulovené zvěři a snaha o pečlivé a odpovědné ošetření úlovku byly základem mnoha mysliveckých tradic, z nichž některé si svoji platnost dochovaly až do současnosti.

Léta tzv. " lidové myslivosti" v mnoha směrech negativně ovlivnila vztah myslivce ke zvěři. Úcta a odpovědnost člověka k přírodě, ke zvěři, odborný a morální kredit každého myslivce (nikoliv jen pár desítek či stovek nadšenců - kterých se tato kritika netýká) zaznamenaly značný pokles a byly nahrazeny brigádnickou ideovostí a kolektivní odpovědností, za kterou se snadno skrývaly hrubé prohřešky jednotlivců. 
Úcta k ulovené zvěři a péče o kvalitní ošetření zvěřiny se v mnoha případech staly odbývanou přítěží, která se rušivě vplétá mezi zastřelení zvířete a hrdinskou oslavu tohoto činu.
Kvalita prvotního ošetření zvěře po ulovení je u velké části myslivců problémem, který přetrvává do současnosti.
Moderní požadavky na dodržování přísných hygienických pravidel při ošetřování, skladování a zpracování zvěřiny společně s narůstajícím zájmem o spotřebu této velmi hodnotné potraviny velmi důrazně požadují po myslivci dodržování všech zásad etického a účinného lovu, dle možností rychlého dohledání postřelené zvěře a provedení kvalitního prvotního ošetření uloveného kusu ještě v honitbě.

K myslivosti mě přivedl táta, sám celoživotní myslivec a lovec. Celý život mi vštěpoval lásku k přírodě a zvěři, k myslivosti v tom nejlepším slova smyslu. Celý svůj myslivecký život jsem spojen s jedním mysliveckým sdružením v západních Čechách, v honitbě kde jsem vyrůstal, kde mám své hluboké kořeny a přátele. Není to honitba ani bohatá ani chudá, prostě je taková normální. Myslivecké sdružení, které zde hospodaří je tvořeno převážně místními zemědělci, opět lidmi spjatými bytostně s lokální krajinou. Jsem v tomto smyslu lidolovec, jak říká (bez hanlivého přídechu toho slova) jeden můj kamarád. A jsem tam rád.

Pokud se podívám zpět, jsem rád že jsem vyrůstal právě tady a spojil svoji loveckou vášeň právě s nimi. Již za minulého režimu to bylo sdružení, kde se ctily tradice a kde drtivou většinu tvořili a tvoří myslivci hodní toho jména. Jako v každé společnosti i zde se sice našlo pár jednotlivců, které jsem nemusel, ale ti většinou odpadli sami.

Já sám jsem městský, žiji v Praze a s novou dobou mi bohužel přibylo krutě na pracovním vytížení. Nemohu lovit tak intenzivně, jak bych chtěl, své chci věnovat i rodině, a tak není divu, že nepatřím ani zdaleka k nejúspěšnějším lovcům.
Jelen ví, že prohrál a dává se na ústup....
V naší honitbě je dominantní zvěří srnčí a černá zvěř, občas se objeví nějaký jelen evropský, sika, v poslední době i daňčí. Tento úlovek mi (logicky při mém způsobu lovu) ale v mateřské honitbě nebyl zatím dopřán. Jeleni u nás neříjí, na tento svátek přírody odchází do okolních lesů mimo naši honitbu.

V roce 2012 jsem dosáhl mužného věku padesáti let. Neslavil jsem to, nejsem zrovna slavicí typ, ale zaskočilo mě, že se na mě složilo několik kamarádů a rozhodli se dát mi k narozeninám lov jelena. Mohlo mě to napadnout, už nějakou dobu, vlastně několik let sondovali kamarádi, co by mi tak udělalo radost. Nakonec jsem od nich dostal „poukázku“ s tím, že kde a jak budu lovit je na mě, ale že mi přispějí.

S výjimkou jednoho poplatkového lovu před několika lety v Maďarsku jsem poplatkovým lovem nepolíbený, tohle odvětví neznám a tak jsem se pro radu zeptal kamaráda, šéfredaktora Myslivosti. Nechtěl jsem jelena z obory, chtěl jsem lov ve volné přírodě, i když jsem citelně zvýšil riziko, že neulovím. Dohodli jsme se na lovu v Krušných horách, v honitbě kdesi nad Litvínovem, Jiří celou akci dohodl s provozovatelem honitby, já na něj dostal kontakt a první týden v říjnu jsem nasedl v pondělí do auta a vyjel na sever.

Přiznám se, nebyla ve mně ta správná jistota. Vezl jsem si hlavu plnou pracovního stresu, k tomu ještě i nejistotu o stavu vlastního organismu – v srpnu mě docela krutě „vzala záda“ a ani zdaleka jsem si nebyl jistý, jak moc jim mohu věřit. Ale jel jsem, až nahoru k německým hranicím, kde jsem v pohraniční vesnici měl být ubytovaný v lovecké chatě a ke si mě převzal průvodce.

Našli jsme se, hodil jsem si spacák na přikázanou postel, pozdravil se s dvěma dalšími lovci německé národnosti, kteří zde měli zaplacený lov jelena a večer jsme vyrazili poprvé do lesa.

Průvodci se střídali, první večer se mnou na posedu strávil starší průvodce Jiří, v civilu ředitel učňovské školy. Viděl jsem poprvé jeleny, navíc jsem je poprvé slyšel troubit. Současně jsem si uvědomil, že jelení zvěř prakticky vůbec neznám. Neumím odhadnout ani její věk, ani její chování. To jsem také průvodci předem řekl, bodové hodnoty trofeje, o kterých mluvil, pro mě byly španělská vesnice. Já jsem měl představu „dobré, pohledové trofeje“, která mi jednou bude dělat radost nad psacím stolem. Nic víc, nic míň.
Jiří naštěstí byl nejen chápavý, ale i řečný člověk a zjevně ne nadarmo ředitel školy. Během prvních čekání mi vysvětlil základy, na víc nebyl čas. Lovili jsme intenzivně, ráno i večer. Viděli jsme různé jeleny, začínám je rozeznávat, Jiří je dobrý učitel.

Ulovil německý kolega a odjel. Chladná rána se střídala s příjemnými podvečery, ale mě štěstěna ani Hubert a Diana nepřáli.

Ve středu ráno si mě vzal Josef, mladší, málomluvný. Podnikli jsme spolu skvostnou šoulačku, kdy jsme šli za zatahující tlupou jelení zvěře z říjiště až na stávaniště. Táhli jsme s tlupou mlazinami, přes meliorační kanály, občas jsme byli tak blízko, že jsem cítil jelení prk, ale tlupu samu a jeleny jsme zahlédli jen mžikově.

Moderní kulovnice a lovecký pes
Na okraji jedné mýtiny na okraji stávaništní mlaziny jsme si sedli do skrytu pod mladé smrčky, Josef troubil a nakonec přivábil. Ten jelen byl jako zjevení. Přišel, s mohutným členitým parožím, unavený, vyříjený, potřeboval odpočinout a přesto hrdě a nekompromisně troubil svoje právo do uší neviditelného soka. Slunce se odráželo ve výsadách a hříva v ranních paprscích zářila. Sok nevycházel, bylo ticho. Jelen chvíli postál na okraji mýtiny, stál na široko, sotva 60 metrů od nás.

V tu dobu jsem už z Jiřího lekcí věděl, že takovýhle jelen daleko přesahuje mnou dojednanou cenovou hranici odstřelu, ale přesto jsem na Josefa tázavě pohlédl: „Tak co?“ Gesto ukazováčku a palce spolu s nakrčením nosu a zavrtěním hlavy bylo jasně výmluvné: „Ten je drahej“. Přilícil jsem, narovnal kříž puškohledu na jelení plec, nadechl se a v duchu řekl: Bum. Nemohl bych minout, ten jelen byl vlastně můj (a Josefův, to on mě přivedl na ránu), jen ta trofej bude asi jednou zdobit pracovnu někoho jiného.

Jelen zatáhl do mlaziny. Bylo ráno, konec lovu. Cestou k autu jsem se zeptal Josefa: „Hele, kolik bych za něj zaplatil, kdybych zmáčknul?“
Částka přesahovala moji dohodnutou mez, ale za tohohle jelena, za tenhle lovecký zážitek bych ji nakonec dal. Přestal bych kouřit, rodina by nějakou dobu žila na bramborové dietě (jedenkrát týdně omaštěné, nejsem ras), prostě za to by mi to stálo a sice horko těžko, ale dal bych ty peníze dohromady. Jenže lov už skončil, jelen odešel.

Ve čtvrtek jsem začal být smířený, že neulovím. Večer foukalo, pršelo, zvěř vůbec nevyšla. O tomhle riziku jsem věděl od začátku, je to cena za lov ve volné přírodě. Zbýval poslední jitřní lov, pátek ráno.
Pořád ještě foukal silný, hodně silný vítr. Obcházíme říjiště, je tma, šouláme potichoučku pod vítr. Viditelnost není nic moc, ale najednou se z louky ozve troubení. A pak údery paroží. Prásk. A supění těžkých zvířat. Souboj je v plném proudu.

Protahujeme se opatrně na okraj smrčinky a zaleháváme na okraji louky. Už vidíme laně i jeleny, ale ještě je nepřečteme. Čekáme na světlo, naštěstí už ne dlouho. Jeleni jsou dva, král a ministrant, ale ani jeden pro mě. Král nakonec odbíjí ministranta a obchází laně, jako by počítal, zda mu přece jenom nějaká nechybí.

Najednou z lesa vyšel další jelen. Toho jsme tu ještě neviděli. Má kuráž, ačkoliv je jasně slabší než král, troubí a vyzývá ho na souboj. Rozběhnou se proti sobě, práskne paroží, chvíle přetlačování, pak se hlava vyzyvatele začne potápět k trávníku. Mohutný švih královy plece odmrští nakonec „beihirše“ stranou, paroží se rozplete, vyzyvatel klouže po orosené trávě, spárky bije drn, hrabe, staví se zpět na běhy, ale ví, že prohrál. Dává se na ústup.

Sleduji fascinovaně to úžasné přírodní divadlo, nevnímám okolí. „To je on, jestli se ti líbí, můžeš, je tvůj!“ Tichounký Josefův šepot mě vrací do reality. Srovnám si pažbu v rameni a v puškohledu sleduji odcházejícího jelena. Už je docela daleko, přes 150 metrů, do pohybu se mi střílet nechce. Už při zaujímání stanoviště jsem si v louce našel orientační bod, takovou maličkou kamennou mohylku. To je moje hranice. Jestli jí mine, vyhrál. Jestli ne, budu střílet.

Zastavil se pár metrů od kamení, ale natočil se naostro, kouká po laních, nechce se mu od nich. Král zvedá hlavu, troubí výstrahu. Ministrant se neochotně obrací, už stojí na široko.
Ticho jitra trhá výstřel, jelen vyráží vpřed, bleskově přebíjím, nadzvedávám se, nevidím, kam běží, mám ve výhledu velký trs trávy. Josefova ruka mě tiskne k zemi. „Dobrá rána, sedí. Lež a koukej.“

Král se vztyčenou hlavou jde k nám. Snad hledá, odkud přišel ten divný zvuk. Občas se zastaví a jistí, zatroubí. Nakonec je snad jen dvacet metrů od nás. Zastaví se, zakloní hlavu a ryčným troubením hlásá svou vládu nad touhle loukou, nad laněmi a přilehlými lesy. Ze svíráku mu jde pára, troubení se odráží od stěny lesa. Tohle je král. Je to strašně silný okamžik. Pak se otáčí, zamrmlá, sežene laně do houfu a odvádí je do mlází.

Zvedáme se, Josef ukazuje k horizontu: „Tam bude, viděl jsem ho se zlomit a už nevstal“.
Byl. Vzdáváme poctu ulovené zvěři, postojíme v tichu chvilku na stráži. Josef jde pro auto, pojede pro vlek, zůstávám u jelena, nacpávám si dýmku, kochám se tím krásným ránem a děkuji loveckým patronům za zážitek a úlovek.

Zbytek příběhu je rutina. Jelena jsme vyvrhli, naložili a odvezli. Jelen naposledy hledí přes zadní čelo do honitby, je to tradice a tradice se mají ctít, zvlášť u této královské zvěře. Trofej obodovali, ocenili. Zaplatil jsem a poděkoval za zážitky Josefovi i Jiřímu, ten jelen byl jejich stejně jako můj.

Preparaci trofeje jsem nechal moudře na profesionálech z honitby, ostatně, nevím kde bych vlastně sháněl hrnec na ovaření tak velké hlavy.

Trofej dnes visí i s kusem hřívy, hubertkou a nábojnicí nad mým psacím stolem. Je to nerovný desaterák a je krásný. Jistě, jsou na světě větší trofeje, výrazně větší a silnější, ale tenhle je můj. Stal jsem se lovcem jelenů.

***  Několik poučení pro ty z vás, kteří se rozhodnou aspoň jednou vyrazit lovit jeleny nebo jinou pro vás exotickou zvěř (kdekoliv):

- Rozmyslete si, co chcete. Chcete ukázkovou trofej? Chcete zážitek? Podle toho si najděte, kde budete lovit. Rezervuje si lov v dostatečném předstihu.

- Nastudujte si něco zvěři, kterou budete lovit. Na lovu sice budete mít průvodce, který se o vás postará, ale je dobré vědět a reagovat včas a správně – zvyšujete si tím šanci na úspěch.

- Nechte si pro lov dostatek času. Zejména pokud lovíte ve volné přírodě. Nebuďte zklamaní, když neulovíte hned první den. A počítejte s tím, že nemusíte ulovit. Užívejte si lov.

- Je dobré si předem neznámou krajinu prostudovat, velkou pomocí jsou mapy na internetu, zejména satelitní snímky. Umožňují i odměřit si vzdálenosti k podstatným bodům v terénu.

Pokud neznáte lovenou zvěř, budete v rukou průvodce. Respektujete jeho názor, zná honitbu i zvěř, zná místní specifika a odlišnosti. Dohodněte se v klidu na svých limitech, vysvětlete jim svoje očekávání a představy, kolik peněz do zážitku chcete vložit a kam až chcete jít v mimořádných případech. Je dobré, pokud vám průvodce může ukázat příklad trofejí nebo lépe i fotografie. Neřešte bodové hodnoty trofeje, vaše kategorie jsou Líbí / Nelíbí. Nevyplácejte svoji povolenku na něco, co se vám nakonec nebude líbit.

Pamatujte, průvodce z vás snímá břemeno rozhodování spojené posouzením zvěře (a je to velká pomoc), ale konečná odpovědnost je na vás. Nejste-li si jisti, nestřílejte, nemrzačte zvěř. Když neulovíte napoprvé, můžete se vrátit za rok.

Ing. Martin Helebrandt

K MÉ RADOSTI se v dalekohledu objevila statná liška v pěkném zimním kožichu. Lesem zaduněla rána...#Liška, Čekaná, Lovecké příběhy, Myslivecké zvyky a pověry, Příroda a myslivost

Zátiší s úlovkem

Počátkem loňského prosince byly deštivé, nevlídné dny,


a tak první slunečné ráno po této vlezlé nepohodě, mě vytáhlo do lesů v naší honitbě. V kapse jsem měl povolenku na odstřel srny a pěkné počasí dávalo naději na splnění tohoto úkolu.

 Dopoledne jsem zvěři založil seno a jádro a po druhé hodině odpolední jsem zasedl na kazatelnu u louky na okraji starého smrkového porostu. Zde takřka pravidelně vycházela nevodící srna, jejíž vzhled nasvědčoval, že svá nejlepší léta již má za sebou a splňuje tedy podmínku průběrného odlovu.
Krátké prosincové odpoledne bylo prozářené posledními paprsky slunce a já se těšil z pěkné pohody dne. Několik sojek hledajících zbylé žaludy v nánosu listí pod okrajovými duby bylo jediným oživením pozorované přírodní scenérie. Bylo mi dobře na duši a po chvíli jsem snad i začal lehce podřimovat.

     Blížila se čtvrtá odpolední, když mě z blaženosti vyrušil nepatrný pohyb na okraji lesa asi sto metrů od kazatelny, která v tu chvíli byla mým útočištěm. K mé radosti se ve sklech dalekohledu objevila statná liška v pěkném zimním kožichu. Opatrně vyšla na okraj traviny, chvíli jistila, a pak se pomalu vydala na průzkum meze při hranici lesa. To už jsem ji sledoval přes puškohled své remingtonky a čekal na optimální příležitost k výstřelu. Ta nastala během pár vteřin. Liška přičapla, aby vykonala svoji nezbytnou potřebu. Asi to z mé strany nebylo zrovna fér, že jsem ji v tomto intimním počínání vyrušil, ale účel světí prostředky.

Lesem zaduněla rána...
Po výstřelu zůstala liška v ohni. V duchu jsem se radoval z pěkného úlovku
.

Ale předčasně. Liščí tělo se najednou překulilo pěkně bokem, jako když dítě válí sudy a zmizelo v ostružiní pod mezí! V ten okamžik jsem sjel po žebříku z kazatelny a jako o život uháněl přes louku k místu, kde liška zmizela. Marně jsem prohledával křoviska i okraj lesa. Po kmotře ani památky. Na nástřelu byla pouze trocha liščí vlny, ale barva žádná.

      Nepochodil ani později nasazený jezevčík, který po stopě odešel do přilehlé paseky, kterou bez úspěchu prohledal. Skutečnost byla tedy taková, že kulka se nejspíše dotkla výstupku na páteři zvířete, tzv. trnu a na několik sekund došlo k celkovému tělesnému ochrnutí, po jehož odeznění se liška vzpamatovala a utekla. S touto ranou na trn se v praxi setkal snad každý myslivec, ať už při lovu drobné či spárkaté zvěře. Zklamání je pochopitelně větší, když vám takto střelený odejde například poplatkový daněk či kapitální divočák, na kterého jste čekali řadu hodin neřku-li dní. Mně se podobná rána v tomto případě povedla ale poprvé. I tak bych na ni byl jistě časem zapomněl, kdyby celý příběh neměl brzké pokračování.
Liška v zimním kožichu

     Přesně deset dnů po nezdařeném lovu jsem opět usedl na stejné místo, neboť povinnost odlovu holé srnčí zvěře trvala. Samozřejmě jsem myslel i na uniklou lišku a razantně jsem v duchu odmítal myšlenku, že by se snad mohla objevit znovu. Jistě ji pár dnů pěkně brnělo v kříži a pro jistotu loví již určitě v jiné části revíru. Opak však byl pravdou.

     Bylo něco málo před čtvrtou hodinou odpolední, když se na travině z čista jasna objevila liška.

Neviděl jsem i ani přicházet. Hned jsem v ní poznal svoji starou známou. Stála tam a očichávala kopečky krtin. Tudíž jsem si vše zopakoval, ale tentokrát jsem si dával větší pozor. Puška dosedla měkce na ušanku, kterou jsem si položil na břevno střílny. Tiše mlaskl napínáček, kříž puškohledu spočinul na kmotřině komoře. Výstřel zpečetil osud jedné nepolepšitelné lišky...

     Vlastně to byl lišák, a velice pěkný lišák! Kulka prošla jeho komorou a několik centimetrů nad touto ranou se přes hřbet táhl zahnisaný šrám od první kulky vystřelené před deseti dny. Byl jsem rád pěknému předvánočnímu úlovku i zážitkům s ním spojeným. Srnu jsem tenkrát sice nakonec neulovil, ale přesto jsem byl myslivecky o něco bohatší. Jen nikdy nevím, zda to tenkrát byla náhoda, nebo osud. Kdo ví...

František ŠARM

#Liška, Čekaná, Lovecké příběhy, Myslivecké zvyky a pověry, Příroda a myslivost,

#Černá zvěř, Způsoby lovu a historie, #Kančí steaky, #Lovecké právo, #Lovecké stezky, Čekaná, Divočák

Les a ráno myslivce
PRASE DIVOKÉ a MYSLIVOST

Prase divoké je jedním z druhů zvěře, kterým naše dnešní krajina vyhovuje a početné populace prasat se v posledních letech staly pro mnoho našich honiteb doslova záchranou mysliveckého hospodaření, kdy zajišťují 95 i více procent veškeré ulovené zvěře. Pro mnoho honiteb je prase i jediným druhem velké spárkaté zvěře, a pokud by došlo k výraznějšímu propadu v jeho úlovcích, znamenalo by to doslova katastrofu, protože by jednoduše nebylo co lovit. 

Trvale rostoucí úlovky prasat proto výrazně formují podobu naší myslivosti a jejich lovu je věnována značná pozornost, o které svědčí např. množství zateplených kazatelen a všudypřítomných „hromad“.

Ve většině honiteb navíc dosud nemusíme řešit problémy s neúnosnými platbami za škody zemědělcům, ani nehrozí sankce státní správy za překračování normovaných stavů. Z hlediska možností lovu prasat se tak dnešní doba dá nazvat blahobytem, který se dá porovnat snad jen se středověkem, kdy ovšem lovili jen vyvolení. 

Proto si jen málokdo z myslivců připouští, že prase je druhem, který vedle mnoha přínosů může i ohrožovat stabilitu mysliveckého hospodaření.

Bohužel je mezi námi už jen málo pamětníků, ale určitě stojí za připomenutí, že ještě před čtyřiceti lety bylo ulovení prasete v mnoha honitbách svátkem. V té době ovšem naše myslivost byla postavená na lovu drobné, ale co by nám zbylo dnes?Prase dnes už zdaleka není jen lesním druhem, ale natolik se dokázalo přizpůsobit dnešní krajině, že stále častěji proniká do blízkosti měst, což s sebou přináší problémy se škodami na zahrádkách, strach městských lidí z tak velkých zvířat a také tragické dopravní nehody.

SRNEC. Roe deer (Capreolus capreolus) Vycházel měsíc a jeho mdlé světlo slabě ozařovalo okraj lesa. Zaslechl jsem šelest a rozhodl se ještě vydržet.

Roe deer (Capreolus capreolus) Srnec

Seděl jsem zvečera na posedu a pozoroval louku ze dvou stran obklopenou lesem


a otevřenou směrem do polí. Po chvíli z lesa vyšel srnec šesterák a pastvil se, každou chvilku zvedl hlavu a jistil.

Vtom se z lesa vyřítil druhý a začal jej pronásledovat směrem do louky. Už už jej doháněl, když najednou se oba obrátili a ze štvance se stal pronásledovatel a z pronásledovatele štvanec. Oba v prudkém běhu zmizeli zpátky v lese.

Výjev byl tak komický, že se dušeným smíchem pode mnou posed rozechvíval ještě dlouho potom, co rušná minutka skončila. Vše se odehrálo velmi rychle, jen jsem stačil poznat, že prvně hnal mladší, slabší srnec silnějšího, který byl překvapen náhlým útokem a vzhledem k ne zrovna dobrému zraku srnčí zvěře zjistil, že se obává zbytečně, až když mu byl pronásledovatel v patách. Kromě srny jsem do tmy již nespatřil nic, ale ještě cestou domů jsem se smál. 

Patrně nejkomičtější byl ten zlomek sekundy, kdy pronásledovaný zjistil svůj omyl a tím nejkratším možným způsobem se v běhu otočil, zabral zadními běhy do protisměru a v téže sekundě pronásledovatel v běhu strnul do záporu a stejně úsporným způsobem se otočil a hnal zpět, takže nedošlo ke střetu. A ještě jedno jsem si později uvědomil, že srnců na tuto pastvinu vychází více. Každý z účastníků této akce se totiž někoho bál a někoho nebál. Musí to zde být v hierarchii srnců nejméně srnci číslo tři a dva, v pořadí jak mizeli v lese. Že zde vychází špičáček, který ale v popsané akci neúčinkoval, jsem věděl. Ten by mohl stát až na čtvrtém místě. 

Ale který je ten první? Se kterým si svého slabšího souseda srnec číslo dva spletl? Na to odpověď nenajdu doma na gauči, ale pouze na místě prvního setkání. Zopakoval jsem čekanou později a spatřil jen mladého špičáka, který se tu klidně pastvil, vyšla i srna, ale to bylo vše a tma se valem blížila. Vycházel měsíc a jeho mdlé světlo slabě ozařovalo okraj lesa. Zaslechl jsem šelest a rozhodl se ještě vydržet. Zdálo se mi, že mezi okrajovými větvemi se cosi pohnulo, ale potom zase byl dlouho, dlouho klid. Stále jsem hleděl na ono místo a vsadil bych se, že tam stojí nepohnutě srnčí, a že část těla vidím. Ale jistotu jsem nabyl až po další dlouhé chvíli, když ten tajemný obrys zvolna prošel těsně pod mým posedem podél kraje lesa. 
Překvapený srnec

Byl to srnec, starý, jaké paroží nosí se mi nepodařilo zjistit. Ještě několikrát jsem pokoušel štěstí, ale nikdy nedostal lepší příležitost. Dny se krátily a srnec vycházel po setmění, stále později. Ano, jednou na podzim jsem ho spatřil, když jej zvedli patrně houbaři, proběhl hbitě těžkým terénem, lesem s kamenitým povrchem, nedaleko od místa, kde jsem stál, ale nedalo se zjistit jaké má paroží. Pak ještě v zimě jsem ho vyrušil poblíž krmelce a poznal podle statného těla, ale již bez parůžků. Za hlubokého sněhu se všechna srnčí zvěř stáhla do níže položených částí honitby a tam po několik týdnů přečkala nejtěžší období, v příznivějších podmínkách, aby uspořila energii. 

Jen silný starý srnec se vždy v noci vracel na své stávaniště. Obeznaný, ale nepoznaný samotář, srnec číslo jedna. I když jsem dosud nespatřil jeho parůžky a byl to nejspíš zpátečník, věřím, že z hlediska chovatelského je nejlepším srncem v této části revíru.
Jistě nejsem sám, kdo podobnou příhodu zažil i u jiných druhů zvěře, která si vytváří v místě výskytu ve vztazích mezi jednotlivci určitou hierarchii a vlastní teritoria. Běžně pokud nebyl "denní řád" narušen chybou v době příchodu na pastvu, probíhalo vše hladce a srnci se bez kolize vystřídali od nejméně opatrného srnečka po nejobezřetnějšího a nejsilnějšího.

Bohumil Lhota

#Srnec, #Lovecké stezky, Humor o myslivosti, Čekaná, Happy Days, Příroda a myslivost, 

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

#Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů Aglomerace aktivity radosti a milování života Amerika Anatomie jelena Aport Bažant Bažant pečený Beatiful Nature Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Brenneke broková dvojka broková kozlice Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Cviky poslušnosti Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dosled Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý KAMZÍK HORSKÝ Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí ragů Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koně Koroptev Krahujec obecný Kritické myšlení Krkavec velký Krkonošské pohádky Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov na daňky Lov na jelena Lov na lišku LOV NA SRNCE Lov ve svobodném světě LOVEC BŘÍDIL Lovecká optika Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Pernatá zvěř Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři Příhody z loveckého batohu Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Pstruh pečený Psychopati Ptáci Puškohledy Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Red Deer Cam Reklama a lov Roček Ruger’s M77 RSI Ryby Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Sauer 101 Sele prasete divokého Shozy Siga Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slípka zelenonohá Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí játra Srnčí na kořenové zelenině pečené v troubě a houskový knedlík Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýkorky Synantropie Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Ťuhýk Újeď Upíři Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky VIDLÁK Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Značení zvěře Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

HUNTING

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

Vybraný příspěvek

SRNEČEK A LES. Starší srnci začínají shazovat paroží, mladší až v prosinci!

SRNEČEK A LES

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...