Kachny, kačenky jsou na vodě

Několik aktuálních obrázků z přírody....
Vyžaduje trpělivost, opatrnost a zachycení okamžiku. To ovšem Haňula umí skvěle.

Kachničky na potoce

Pečlivě opatrované kachničky

Jsou lidé co přírodou žijí a pohybují se i v lese citlivě

Myslivost každého nebere je to možná zábava nebo řehole jen pro někoho, ale nemusí být jen o mase a lovu...jsou lidé, co přírodou žijí a pohybují se i v lese citlivě.
Udělejte pár fotek jen tak z plezíru...stromy, květy sem tam i třeba ptáky, žáby nebo srnčí...
překvapí vás jak je ten svět krásný online!

Malý paroháč - jinak srnec obecný

Velký paroháč - jinak jelen evropský v krytu

Lončák kňourek a ranní sobotní čekaná

Ráže 270. Winchester SaB Váha - 40 kg lončák Kňourek

Po vydatném pátečním dešti,
 jsem místo posezení s kamarády v hospodě volil brzký spánek a ranní sobotní čekanou. V 4:00 už jsme na místě a vyrážím do nového sdružení. Dvě pole oddělená cestou, kde se nachází na pravé straně pšenice a na levé zasetá kukuřice. Toto místo je obklopeno lesem a tak zde zkusím svoje štěstí. Po 100 metrech chůze vidím jak na dálku zatahují dva kusy černé zvěře. Postesknu si a říkám si " že já vůl nevstal dřív"...
 Nic to,ale nemění na tom,že pokračuji dále po cestě k lesu. Po 500 metrech vidím jak u hrany lesa stojí 4 divočáci. Vítr mám dobrý a tak pomalu šoulám k nim. Bohužel velká bachyně zatahuje s lončáky do lesa. Říkám si dnes mi není asi přáno.
Je již vcelku světlo, a tak se půjdu podívat skrz les na pole se zasetým hrachem po nějakém srncovi. Tam vidím staršího srnce se srnou a stopy od divočáků. Je kolem půl 6 a vracím se zpět k autu. Zpáteční cestou už nevěřím svým očím na místě, kde jsme viděl bachyni s lončáky stojí jiná bachyně tentokrát se 6 lončáky. Při mém větru, ale bylo těžké se k nim dostat a zradil jsme je. Celý den mi ranní čekaná vrtala hlavou. Rozhodnul jsem se nasypat pšenici s kukuřicí na kraj mlaziny kam zatahovali divočáci. Otec mi říká " nebuď hloupej a sedni si tam v 8 sou venku". Tak v 7 hodin už mířím do míst, kde jsme prožil hezkou ranní čekanou. Jde se mnou i můj kamarád, který nese malý pytel pšenice a já větší kukuřice. Dobroty sypem prasatům na kraj mlaziny a usedáme na nedalekou kazatelnu. Je kolem půl 8 a s kamarádem probíráme různé věci. Kolem půl 9 čtu na mobilu smsku a Petr do mě drká a ukazuje do předu. Tam už stojí dva divočáci - lončáci.
Okamžitě beru kulovnici obeznávám první kus, kňourka a střílím. Úhoz kule dává jasně najevo, že je prase trefené. To dělá oblouk a zabíhá do mlaziny. Celá tato podívaná se odehrála za plného světla. Volám otci a popisuji mu situaci. Ten doma bere naší křepelačku a jdem dohledávat. Na nástřelu nacházíme světlou barvu směřující do mlaziny. Naše dvouletá čuba dostala od prasete na podzimním honě " na frak" tak nwm jak dosled dopadne. Nicméně postupujeme po barvě, ale v hustých borovicích je nemožné postupovat za psem. Po dohodě s otcem vypouštíme Jesii na volno. Postupuji za ní a po pár minutách slyším hluboké hlášení.

S brokovnicí postupuji pomalu za ní a jsem opatrný. Obavy, ale nejsou na místě a prase je již zhaslé. Po příchodu k praseti se Jess pouští do divočáka a já mám radost,že je pryč její blok,který získala po střetu s prasetem. Střela šla přes plec a vyletěla žebry. Po vytažení divočáka z mlaziny nastávají myslivecké pocty zvěři a transport domů. Děkuji patronům za hezké ráno a vydařený lovecký večer. Je to moje první prase v novém sdružení, kde jsem byl přijat na hostování a na výpomoc místním členům.
Přeji Vám všem mnoho loveckých Úspěchů v nadcházející lovecké sezoně a přeji Lovu zdar.

Ráže 270. Winchester SaB Vzdálenost 80 metrů Váha - 40 kg lončák Kňourek

Petr D.

Houbaření houby a naše cesty

Hřib borový

Co ještě najdeme v lese:
Květen - Listopad
Popis
Klobouk je 60-300mm v mládí polokulovitý, později sklenutý až poduškovitý. Stejně jako celý hřib je statný a masitý. Na povrchu hrbolatý nebo zvrásněný. Barvu má červenohnědou bez žlutého okrajového pásku, místo kterého je zde růžový nebo jemně purpurový proužek. Ten u mladých plodnic teprve získá barvu, takže je bělavý. Pokožka je lysá, za deště dost slizká. U dospělých vyvinutých jedinců mírně překrývá okrajovou část rourek jako blanka.

Rourky jsou 25mm velké, krémově bílé nebo žlutavé s olivovým nádechem. Od třeně odsedlé.

Póry mají stejné zbarvení jako rourky, směrem ke třeni ale získávají tmavší hnědavý nádech.

Třeň 70-160x30-100mm, v mládí kulovitý až vejčitý. Později se zvětšuje a získává soudečkovitý, nebo kyjovitě válcovitý tvar. Oproti klobouku je zjevně krátký. Barvu má krémově žlutou, načervenalou či světle hnědou. Jen pod kloboukem je bílý. Viditelná je jeho síťka sahající téměř na zem. Nejsvrchnější a nejspodnější část třeně je poněkud bělavá.

Dužnina je tuhá a bělavá, pod pokožkou vínově načervenalá nebo červenohnědá.

Výskyt
Houba roste převážně v borových lesích pod borovicí lesní od srpna do listopadu. Ale objevit ho můžeme třeba už v květnu. Hřib borový najdeme od nížin až po horské oblasti. Nalezen byl i pod smrky jedlemi či duby nebo buky.

O černé zvěři

Černá zvěř v létě

Prase divoké -Černá zvěř Příroda a Myslivost
Kňour - Samec se myslivecky nazývá kňour, samice bachyně a mláďata selata. Vyspělejší mláďata do jednoho roku věku jsou letošáci, v druhém roce jsou to lončáci, samci do třetího roku slabí kňouři, také sekáči, později silní kňouři, stejně rozlišujeme bachyně na slabé a silné.
Divoká prasata mají na rozdíl od domácích postavu v přední části vyšší s kratším krkem, s mohutnou hlavou a klínovitým rypákem – ryjem – se vzpřímenými slechy a malými světly. Na hřbetě se srst skládá ze štětin na konci roztřepených – osin, ve spodní části jednoduchých, na hřbetě je srst delší a tvoří hřeben. Srst je v létě šedá, někdy s narezavělým nádechem, hustší nárust šedé až černé podsady způsobuje v zimě zbarvení do černa. V současné době však není vzácností setkat se s černou zvěří zcela odlišně zbarvenou, než je uvedeno. Otíráním o jehličnaté stromy bývají osiny slepeny pryskyřicí v tzv. krunýř, který divočáky mnohdy chrání při vzájemných potyčkách před zraněním. Tmavohnědá selata jsou podélně žlutavě až krémově pruhovaná. Ocas se jmenuje pírko. Bachyně se odlišuje od kňoura protáhlejším a slabším ryjem a menšími a kratšími špičáky, tzv. zbraněmi.
Špičáky – kly či zbraně – se obrušují a stále dorůstají. Zvláště vyvinuté jsou dolní kly, které jsou u kňourů na průřezu trojhranné, jsou ze dvou třetin skryty v dolní čelisti a jmenují se páráky. Špička páráků je zbroušená o menší, oblejší a vzhůru ven zahnuté kly horní čelisti – klektáky. Mléčný chrup se vyměňuje do jednoho a půl roku, v 6 měsících věku se doplňuje čtvrtá stolička a sedmá ve stáří dva a půl roku. U kňourů starších více než 3 roky odhadujeme věk podle délky a mohutnosti páráků a podle délky a tvaru jejich úbrusu. Ve věku 3 let je párák dlouhý přibližně 15 cm (obrus 3 cm), v 5 létech 18 cm (obrus 5 cm), v 7 létech to může být až 20 cm ( obrus 6 cm). Kňouři zraňují páráky trhnutím zdola nahoru, staří kňouři, kteří mají již páráky otupělé a silně zahnuté koušou jako bachyně.
Hmotnost je různá podle vzrůstových schopnosti, genetických předpokladů a dostatku potravy. Středoevropský kňour dosahuje váhy 150 až 200 kg, u karpatského typu to může být až 300 kg. Bachyně bývají hmotnostně menší.
Žije většinou v tlupách, kde bývá rodina s matkou delší dobu pohromadě, staří kňouři jsou spíše samotáři. Bachyně selata urputně chrání, ale vždy s rozvahou a nikdy bezdůvodně nezaútočí. Je to zvěř velice inteligentní, výborně uniká všem možným nástrahám, na druhé straně taky srdnatá a odvážná. Nejbystřejším smyslem černé zvěře je čich a sluch, zrak je podstatně slabší. Velmi ráda se kaliští a pak se otírá o stromy, způsobuje tak blátem otěrky a drbáním oděrky kůry. Znepokojení divočáci se ozývají funěním, podráždění sklapují čelisti, klektají, jinak chrochtají a mlaskají, selata kvičí. Černá zvěř je velmi otužilá a odolná proti tuhým mrazům, vysokému sněhu i zranění.

Černá na krmelišti v zimě

Divoká prasata jsou hltaví a nevybíraví všežravci. Konzumují vše od kořínku, lesních i polních plodin, hlíz, hub, hmyzu, červů, myší až po zajíce a srnčata. Nepohrdnou ani mršinami. Při hledání potravy rozrývají půdní pokryv a v lesních porostech mohou tímto pomáhat zkypřovat půdu. Bohužel na polích je to opačně, tam dokáže bachyně se selaty během několika dnů zcela zdevastovat celou úrodu. Většinou to bývá na polích s pšenicí v mléčném stavu, s kukuřicí, okopaninami apod. Těmto škodám lze částečně předcházet celoročním přikrmováním na stabilních místech – krmelištích.
Říji černé zvěře se říká chrutí a měla by spadat do období listopadu - prosince až ledna. Avšak vzhledem k velmi příhodným klimatickým podmínkám a dostatku potravy se dnes dá hovořit o říjí celoroční a není problém vidět bachyni s malými selátky jak v únoru tak s srpnu či listopadu... V době říje silní kňouři nepříjemně páchnou a odbíjejí slabší jedince. Někdy se objevují abnormálně silní kňouři, o kterých jsme vůbec nevěděli, snad čas od času bylo možno nalézt pobytové známky výskytu, většinou stopy. Březost trvá 18 až 20 týdnů a bachyně mívá průměrně 4 až 10 selat. V případě uhynu či neuváženého odstřelu bachyně jež má selata, přebírá většinou péči o sirotky jiná bachyně.
Základem kvalitní populace černé zvěře jsou vždy silné, zkušené a zdravé bachyně.
Na toto by měli všichni myslivci pamatovat. Vodící bachyně (vedoucí) se nestřílí, právě tak bachyně vodící selata.

Jak vypadá rudl černé zvěře vidíte při zvětšení (klik do foto) na snímku v článku (Rubrika - štítek Příroda a myslivost)

Zvěřina v kuchyni i na grilu

S chutí do toho...

Když se řekne zvěřina, představíme si většinou srnčí guláš, zajíce na smetaně nebo kance se zelím či šípkovou omáčkou.

Nic proti tomu – zvěřina jakkoli upravená patří mezi české kulinářské speciality. Co ji ale takhle hodit na gril? Je sice pravda, že spousta myslivců by se raději nechala zastřelit, než dopustit jinou než klasickou úpravu tohoto masa. Když je ale přesvědčíte, nestačí se pak divit, o jaký zážitek se doposud připravovali.

Zvěřina je nejen chutná, ale také velmi výživná. Obsahuje totiž oproti běžnému masu vyšší množství bílkovin a minerálních látek. Zároveň je lehce stravitelná, protože obsahuje minimum tuku a je tedy vhodnou součástí dietních jídel. V kulinářství je ceněna především pro svoji specifickou vůni a chuť, kterou dodávají masu různé aromatické silice obsažené v rostlinné potravě divoké zvěře.

Nejběžnější a nejdostupnější je v našich končinách je maso z jelena, daňka, srny a samozřejmě kančí. Čím dál více se však objevuje také mufloní a klokaní maso. Na gril se hodí i pernatá zvěř našich luhů a hájů například křepelka, divoká kachna, bažant či pštros. Upravit na grilu můžeme i křepelčí vejce a to rovnou ve skořápce. Odvážlivci, kteří se nebojí zánětu slepého střeva, ho se skořápkou mohou i konzumovat – v Asii je to prý běžné.

Grilování zvěřiny.

Pečená kachnička - ilustrační obrázek

Ještě než začnete připravovat produkty z divoké zvěře na gril, je nutné pamatovat na důkladnou veterinární kontrolu. Do lidského potravního řetězce může totiž zvěřina transportovat pár opravdu nepříjemných breberek, přičemž nejnebezpečnější je bezesporu smrtelná nákaza svalovecem z kančího masa. Z tohoto důvodu také zapomeňte na sbírání přejetých kusů u silnice nebo zajídání smutku z vlastního kancem rozstřeleného auta zvěřinovým gulášem.

Ale zpět ke grilování! K tomuto druhu zpracování je nejvhodnější maso z kýty, hřbetu a svíčková. Zvěřinu používáme jen dobře odleženou – to znamená, že ji necháváme alespoň tři dny v chladničce a teprve potom ji použijeme. Dále se vyplatí maso před dalším zpracováním alespoň přes noc naložit. Její proměna v měkké sousto je totiž přece jen o něco obtížnější než u hovězího nebo vepřového. Například pro kančí maso je ideální směs octa, vody, zeleniny a divokého koření a mělo by se i trošičku naklepat. Maso je nutné pořádně odblanit, odřezat tuk, šlachy, dobře ho omýt a osušit.
Dobrým tipem je zabalení kusu zvěřiny do křenových listů nebo do směsi z drceného jalovce, tymiánu a pepře. Pak nakrájíme plátky o hmotnosti 100 – 200 g, na špízy a jehly kostky asi 2 cm velké. Pokud jej balíme do alobalu, tak dbáme na přiměřenou velikost, aby nedocházelo k vytékání šťávy. Kvalitní maso z mladých kusů zvěře je možné osolit předem, jinak si solení schováme na konec tepelné úpravy. Maso okořeníme nebo raději necháme marinovat.

Kančí kýta marinovaná s knedlíkem a omáčkou

Právě marináda je velmi důležitým elementem, protože dodá masu při grilování chuť a to podle složení koření. Existuje nespočet variací, ale můžete si i zaexperimentovat. V tomto případě však platí méně je více, čili čím více koření dohromady smícháte, tím více bude chuť nevýrazná. Maso nakládáme minimálně na 2 až 3 hodiny, ideálně však asi na jeden den. Marinádou můžete maso při grilování také potírat, čímž zabráníte vysychání masa. Kupříkladu bažantí maso je velmi suché a marinádu potřebuje téměř vždy. Naopak tučnější plátky z divočáka nebo žebírka jí tolik nevyžadují.

Před grilováním vydáme maso z lednice alespoň 2 hodiny předem a opékáme je asi 5 až 7 minut (podle jejich tloušťky) z každé strany při vyšší teplotě, tedy při sníženém roštu na grilu. Je třeba dbát na vyšší výkonu grilu, pokud používáme gril na dřevěné uhlí, pak samozřejmě i na kvalitní uhlí. Povrch masa se tak zatáhne a uchová maximum šťávy uvnitř. Potom dáme rošt výše a při menší teplotě grilujeme dalších asi 5 minut. Je-li maso příliš libové, vyplatí se ho prošpikovat slaninou. Základní pravidlo grilování masa včetně zvěřiny zní: malé kousky – vysoká teplota a krátká grilovací doba, velké kusy – nízká teplota a delší grilovací doba. A také v žádném případě maso na grilu neobracejte vidličkou, protože po propíchnutí z něj více uniká šťáva.

Maso z divoké zvěře patří jednoznačně k nejdelikátnějším na trhu. Pokud si chcete dopřát trochu domácí exotiky, tak neváhejte zainvestovat a nakoupit si zvěřinu nebo se dejte na dráhu myslivce.

Zdroj: mzone.cz

First Scottish stag 2012. Woodland red deer stalking

Kulobrok a myslivec při nabíjení

Pocta ulovené zvěři

I hope this video shows a bit more how woodland deer stalking in a forestry block looks like. Most people associate deer hunting in Scotland with open hill, but stalking a forestry is a bit different and scenery is not particularly breath taking, but I find it more challenging. On very rare occasions deer can be watched for longer periods and more often they can only be seen briefly crossing tracks and rides. It gives very small widow of opportunity and average success rate is rather low.
This was early October and a nice cold morning. When I got to the forestry I heard a few stags roaring, but they kept to the sitka spruce thickets and I could not bump on to any, but they were roaring loudly not too far away. I could hear three different stags bellowing and decided to stalk as close as I could to the nearest one. It was still early and I got to 40-50m away from the stag, but still could not see him. Suddenly the wind changed and all went quiet...
I waited for a long time, but no deer were crossing the ride I was on. I went back to the main track and when I was walking back to the car I spotted a calf on the side of the road. I could not move as it was not too far away and I was on the middle of the track with no cover. When the calf crossed the track I moved to the side and saw a hind crossing and then a nice stag came out of the forestry and stood on the track.
When he moved away following the hind, I got to the nearest ride and put my rifle on sticks hoping the trio would cross the ride giving me a chance. The first was the hind shortly followed by the stag. I had to roar to have him pause. The plan was good and the stag paused broadside and I squeezed the trigger.
He dropped 150m away from the place I shot him. It was bigger than I thought and I called a friend to help me out, but it still took us several hours to get it out the forestry...

Příběhy z lovů tentokrát o strachu

Myslivecké příběhy a zážitky z osamělých lovů...
to je to co jsem před rozvojem internetu a počítačů pracně doloval z myslivců v hospodě. Většinou to z nich lezlo až po deseti pivech a ještě to bylo i vybájené. Dnes si můžeme vyprávět o tom co jsme viděli a zažili už na webu a komentovat to. Náhodou jsem natrefil na tento zajímavý a jistě skutečný příběh myslivce....

Černá zvěř - bachyně

Detail obrazu Carpin "Sakra došly..."

Přátelé, popíšu vám co je to horor. Měli jsme s kolegou obeznáno a připraveno několik míst, jen jsme čekali, jak bude v pátek večer foukat vítr. Před devátou jsem zasedl na kazatelnu hned u cesty. Dal jsem do kulovnice tři náboje, to stačí a nese mi to štěstí. Ta trojka je důležitá a hraje klíčovou roli v pozdější jednoduché rovnici. Před desátou , když byly ještě poslední zbytky denního světla a bylo vidět ještě bez dalekohledu, jsem spatřil selata, kterak se vykulila z lesa. Chodívá sem statná bachyně s osmi. Tentokrát však bylo selat šest a s nimi dvě bachyňky do 45 kg. Tři selata ještě pruhovaná asi 8 kg a tři větší asi 15 kg. Chvíli jsem je pozoroval a nakonec jsem se rozhodl jedno větší ulovit. Stálo stranou pěkně na široko a po ráně zůstalo v ohni. Zbytek tlupy zmizel v lese a já měl takový ten známý pocit z úspěšného lovu.
Ani jsem nepřebil, rozhodnut, že tak učiním až slezu po žebříku. Nechápu proč jsem tak pospíchal a počkal sotva pět minut. Ještě jsem si se zhora vyhlédnul stromek při cestě, ze kterého ulomím dvě snítky a hurá pro sele. Dole jsem přebil a jdu na to. Necelých deset metrů před seletem jsem zastavil a lámu úlomek a poslední hryz, když to přede mnou zlověstně zafuní a zachrochtá. Nevím jaký správný termín pro tento zvuk by měla mít myslivecká mluva, ale vím, že při něm tuhne krev v žilách.
Z lesa se vynořila jedna bachyně a stála nad seletem výhružně vyhlížejíc mým směrem. Kulovnice šla do ramene, ale střílet se mi nechtělo. Uvažoval jsem o jednom varovném výstřelu do země někam mezi nás a z pusy mi uniklo jedno hlasité a velmi neslušné slovo. Jak jsem promluvil, zavrčelo to zlověstně na levé straně a já s hrůzou zjistil, že druhá bachyně si mi nadchází a patrně se chystá na obchvat zezadu. Tím jsem dokončil počítání rovnice, abych definitivně vypustil možnost varovného výstřelu. Bylo to fifty fifty a já se v duchu připravoval na boj z blízka. Byl jsem za neustálého pomalého ústupu rozhodnut nevystřelit dříve, než na dva metry a mířit po laufu. Snad nevyrazí obě najednou. Dobře že jsem se učil repetýrovat rychle a s flintou v rameni.
Zvuky ze předu a z leva připomínaly nejvíce hlídací rotvajlery někde za plotem. Jenže tady žádný plot bohužel nebyl. V tu chvíli mi začínal být lhostejný i případný osud selat. Bachyně vyrážely střídavě vpřed a zase úskokem couvaly. Nepřiblížily se více než na pět metrů a já stále pomalu ustupaval krůček za krůčkem. U žebříku jsem začal být statečnější a řekl jsem jim pěkně nahlas, co si o tom myslím. To sem, raději nenapíšu. Nechápal jsem, jakou pohnutku k akci měla ta druhá bachyně. Proč se do toho pletla a nešla se svými selaty do bezpečí?
Také jsem jí to pěkně nahlas řekl, když jsem byl zase na kazatelně. Volal mi kolega Jarda a ptal se, na co jsem střílel. Povídám, že u lesa leží sele, ale nějak se mi pro něj nechce. Rozhodli jsme se čekanou na tomto místě ukončit a on měl přejít ke mně. Varoval jsem ho, aby nesl flintu v ruce a byl ve střehu, protože tady mám docela dusno. Když jsme byli dva a počty se vyrovnaly, udělali jsme taktickou poradu, stanovili jsme pravidla postupu dopředu i zpět , vymezily sektory bezpečné střelby a hurá do akce. Bylo to už téměř hodinu od ulovení selete. Kdyby nás někdo viděl, jak postupujeme zády k sobě bokem vpřed a se zbraněmi v lokti, nebude nám určitě hádat padesát let. Vypadali jsme asi jako puberťáci pobláznění nějakým akčním filmem. Já jsem ve finále postoupil až k seleti, uchopil jej rychlým chvatem, jak kdybych chytal jedovatého hada a couvám dozadu.
Představte si, byly tam ještě a znovu na nás pustily hrůzu. Naštěstí nezaútočily. Ústup k autu byl velmi obezřetný a když jsem vyvrhoval a vypisoval lístek stál nade mnou Jarda s připravenou kulovnicí. Vybíjeli jsme až před nastoupením do auta. Po několika stovkách metrů jsem si uvědomil, že jsem sice vypsal lístek, ale plombu jsem tam nechal ležet na zemi. Museli jsme se vrátit. Vystoupil jsem z auta a dlouho dlouho jsem čekal a poslouchal, než jsem šel sebrat plombu a zavěsit ji tam kam patří. Toť vše. Zdar Karel

Zdroj: myslivecké-forum Karel

Prasátka v zimě na sněhu

Prasátka v zimě (foto Jaromír Skřivánek)

Prasátka v zimě

Letošní zima se opravdu s nikým nemaže, nejvíce trpí nejmenší...
Příběhy, které píše zima v přírodě jsou tak přirozené a vypráví o živoě zvířat tam venku, v lese, na poli, na louce na cestách i loveckých stezkách.

tak vypadá zima letos v lese, přesto se rodí...

Jsou jen tři kolik jich přežije?

Jak se chovat v přírodě

Jaro v přírodě.

Zajíček v krytu

Dospělý zajíc

Rodí se mláďata zvěře a hnízdí ptáci (i na zemi)


Nesbírat, nenosit domů ani někam jinam. Pozor!

Pejsky na krátkém vodítku...viděl jsem jak rychle se styděl člověk co venčil psa a ten mu zajíčka zadávil před očima...spolkl ho i s nožičkama!

Myslivost vtipně

Sojka na borovici

Důkaz musí podat ten, kdo tvrdí, ne ten, kdo popírá.

Myslivecká

- máme tu opět skvělý den a tak se objeví nová motivace, tentokrát myslivec a koktající Ferda.

Hajný postřelil Ferdu

Celá kauza se dostala až k soudu.

Předseda senátu vyslechl nejprve hajného.

Hajný: “Pane předsedo, bylo to jako normálně. Jdu po lese, slyším kukačku, tak jsem po ní bouch. No jak jsem měl tušit, že je to Koktavej Ferda".

Ferda: “Papapane přředssedo, tototo bybyloo ttak. Jájá jssem šššššššel dododo leesssa s tou Mamarušškkou. Zazaved ssem jiji dodo kkkřřoví a susundal jssem jí kkakalhotky .Papakk jíjí popovíddám: Mamarušškko, tyty máš tatak krásssnou kukuku … a vvttom jsssem jíjí dodostal".

Affirmanti, non neganti, incumbit probatio
Důkaz musí podat ten, kdo tvrdí, ne ten, kdo popírá   Své tvrzení musí dokazovat žaloba, ne obhajoba (práv.)

Procházky s fotoaparátem

Prasátka v zálehu

"Tohle je z dnešní procházky s fotoaparátem..

Záleh byl pod okousaným smrčkem od zvěře kde byl trs trávy.. Periferně sem zahlídl že něco utíká do blízké houštiny asi deset metrů vzdálené od smrčku ... Ha prasátka 3 lončáci a jedno větší prase tak okolo 50 kg říkám je tam cesta zkusím fotit ale ouha nikde nic. Říkám si vyfotím aspoň záleh jdu k němu a najednou kvik lekl jsem se a ne málo hned koukal po mamince kde se ukáže koukám černý flek v pohybu ale najednou stojí jistí využívám toho dělám pár fotek a upaluji co mi nohy stačí...počet selat nevím byla malinká a hlavně zalezlá pod převislou travou...

A hlavně jsem nehodlal dál rušit ty prťata přece jenom jsou malinký a já škaredý -  přece nebudu strašit děti ...sem nechtěl aby mi jejich maminka ukázala dveře..."

 Od Petr S., sociální sítě