Zoologie srstnaté zvěře - Hierarchie. Skupinový život, Stádo tlupa rudl, Zoologie

Dančí zvěř

Aby společenství zvířat fungovalo pokud možno bez třenic a neztrácelo energii zbytečnými spory, je postavení každého jednotlivce ve skupině pevně
vymezeno. 


Ve skupinách, které nepřesahují svým počtem 20 - 30 jedinců se většina příslušníků skupiny osobně zná a zpravidla mezi nimi panuje hierarchický pořádek. Proto zvěř žijící ve větších uskupeních než je rodina nebo rodinná skupina (tedy pokud počet členů skupiny přesahuje 4 - 5 jedinců) dodržuje ve svém společenství hodnostní (hierarchickou) posloupnost mezi jednotlivými příslušníky. Znamená to, že společensky nadřazený (dominantní) člen skupiny je ve všech směrech respektován podřízenými (submisivními) členy společenstva. Ve skupině je tedy chování členů navzájem závislé. Vůdce skupiny je více nezávislý na ostatních členech společenstva než oni na něm i mezi sebou.

Když se ve skupině vyřeší hierarchický pořádek, pokusy jednotlivců o souboje jsou řidší a počet soubojů výrazně klesá. Hierarchie tedy působí jako důležitý činitel tlumící sociální konflikty.
Ale hierarchická posloupnost zůstává stabilní jen v případě, jestliže dominantní jedinec občas přeruší jiné aktivity a demonstruje pohotovost k obhájení své pozice. Občasné projevy agresivity jsou tedy nezbytné pro demonstraci dominantního postavení a tím i pro udržení hierarchické rovnováhy společenství. To platí i v případě dlouhodobě panující "pohodové" situace ve skupině.
Hierarchické postavení bývá ustanoveno mezi všemi dospělými členy skupiny. Někdy se jedná o hierarchii lineární, kdy kromě nejvýše a nejníže postaveného jedince, je každý další příslušník skupiny určitému počtu členů podřízen a dalším zase nadřízen. U některých druhů zvěře (např. králík), a nebo ve větších stádech spárkaté zvěře, bývají hierarchické vztahy složitější a méně jednoznačné. Teoreticky např. může být jedinec označený A nadřazen jedinci B, který je nadřazen jedinci C, ale ten naopak dominuje nad jedincem A. K takové situaci dochází většinou až mezi druhým a dalšími jedinci v pořadí (první vedoucí pozice je určena jednoznačně). Může se stát, že např. čtvrtý jedinec v pořadí vyhrál náhodně souboj s druhým jedincem a tím se stává pořadí 2 - 3 - 4 nelineární.
Takových nejednoznačných vztahů může být ve větším seskupení několik, takže se tam hierarchická posloupnost stává složitým propletencem. Trojúhelníkovité vztahy se projevují zejména na nižších hodnostních stupních společenstva. Lineární hierarchie bývá běžná u druhů, které žijí trvale ve společenském seskupení (např. vlk a potažmo i pes). Naopak u druhů, kde sdružování bývá méně častým jevem než individuální způsob života (např. u kočky), bývají vztahy mezi členy společenství často nelineární. Ve větších skupinách se lineární vztahy prakticky nevyskytují. Ve velkém stádu je mnoho jedinců, kteří jsou na tom fyzicky přibližně stejně, takže zaujímají střední hierarchické postavení a nemají mezi sebou lineární, ale složitější vztahy. Ovšem selekčními zásahy člověka (například cíleným odstřelem) může vzniknout preference výrazně silnějších jedinců, což napomáhá navození lineárních hierarchických vztahů.
Jelení stádečko
Výjimečně se může vyskytnout i tzv. despotická hierarchie. Při ní je jedno zvíře nadřazeno všem ostatním a samo svou útočností znemožní dalším příslušníkům skupiny vytvořit si hierarchické vztahy mezi sebou. Tato situace vzniká obvykle v zajetí při nedostatku prostoru. Vedoucí jedinec skupiny bývá často označován jako alfa, druhý v pořadí jako beta a poslední jako omega. U pohlavně smíšených společenství bývá hierarchické pořadí dvoukolejné. Jednak vzniká pořadí zvlášť mezi samci a mezi samicemi odděleně (např. u vlků nebo u králíků). Kromě toho bývají někteří samci nadřazení některým samicím. Kromě jedince alfa může existovat i jedinec superalfa. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že vůdčí postavení jedince superalfa je trvale neotřesitelné a nelze s ním přímo soupeřit o první místo v pořadí. Naproti tomu jedinec alfa musí být připraven na budoucí střetnutí o vedoucí postavení, takže jeho pozice není trvale neotřesitelná.
V přírodních společenstvích se jedinec superalfa nevyskytuje. U domácích zvířat však může být jedinec alfa dosazen a udržován ve vysokém postavení člověkem, takže se stává superalfou. Například u psů je superalfa vedoucí pes v saňovém spřežení nebo sám člověk jako nadřízený svému psovi. Postavení superalfa však ve vztahu člověka a psa nemusí být pravidlem, někdy se stane povahově slabý člověk pro psa jen obyčejným alfou nebo dokonce betou.
V hierarchickém uspořádání panuje největší napětí mezi dvěma jedinci s bezprostředně blízkým postavením. Mezi jedincem s vysokým a nízkým postavením nebývá příliš značné napětí. Jedinec, který má zlost na hodnostně výše stojícího člena skupiny, ale nemůže jí na něm realizovat, si svou agresi vybíjí na některém slabším jedinci.
Sociální hierarchie výrazně stabilizuje organizaci určité skupiny. Každý její člen zná své postavení a plně respektuje postavení ostatních členů. Vedoucí jedinec navíc tlumí projevy agresivity uvnitř skupiny. Zabraňuje útokům na slabší jedince, protože se sám zaměřuje na ty členy skupiny, kteří jsou mu postavením nejblíže a omezuje jejich útočné projevy nejen proti sobě, ale i proti níže postaveným jedincům. Proto jakékoliv projevy útočnosti jedinců beta a gama tlumí vůdce již v zárodku napadnutím aktérů potenciálního incidentu. Vůdce může být sesazen pouze jedinci beta nebo gama, zatímco například jedinec omega jeho postavení nikterak neohrožuje. Proto napadne-li beta nebo gama omegu, alfa jedinec se k nim nepřipojí, ale zakročí naopak ve prospěch omegy. Svůj zákrok vždy směřuje proti hierarchicky nejblíže stojícímu jedinci, na jehož každý útočný projev je jedinec alfa velmi citlivý.
Pokud je ovšem např. jedinec beta napaden několika ostatními níže postavenými členy skupiny současně, zastane se alfa jedinec i jeho, přestože pro něj představuje největšího rivala. Autorita vůdce tedy tlumí projevy útočného jednání všech ostatních příslušníků skupiny. Vůdce se u kořisti sám co nejrychleji nasytí a potom střeží žeroucí skupinu před nepřítelem a brání rvačkám mezi příslušníky skupiny o žrádlo.
Naopak u volné skupiny (hierarchicky neuspořádané) se dostane ke společné potravě na úkor ostatních jako první ten jedinec, který je nejvíce hladový, a proto nejagresivnější. Vedoucí jedinec skupiny spárkaté zvěře se pase rychleji než ostatní a spí kratší dobu, aby měl čas hlídat tlupu. Celá skupina brání proti vnějším nepřátelům i hodnostně posledního jedince své tlupy, který je jinak ostatními členy skupiny často šikanován. U některých druhů zvěře (ondatra, králík) vedoucí samec někdy vytlačuje dospívající samce na okraj okrsku skupiny, kde vytvářejí jakýsi obětní nárazník proti nepřátelům. Predátor se těmito oběťmi uspokojí a neproniká až do centra okrsku k dominantnímu samci a jeho samicím.
Hierarchické postavení může být do určité míry narušeno příchodem cizího jedince, usilujícího o začlenění do stabilizované struktury tlupy. Odmítavý postoj vůči cizím jedincům směřuje k udržení hierarchického pořádku a tím i souladu ve skupině. Jedinec, který má úmysl se začlenit do větší tlupy, aniž by měl snahu získat tam vysoké hierarchické postavení, se nekontaktuje s dominantními členy, kterým se pokouší vyhnout. Zpočátku může sledovat skupinu s odstupem a postupně se snaží kontaktovat s níže zařazenými členy. Tak se jejich prostřednictvím včlení do skupiny, a teprve poté může dojít k jeho kontaktu s hierarchicky vysoce postavenými jedinci. V omezeném prostoru (např. výběhu v Z00) nemůže nově příchozí jedinec využívat tuto taktiku postupného přivykání. Proto bývá ihned napadán dominantními členy skupiny a jeho zařazení do ní je prakticky vyloučeno. Nově příchozí ke skupině se do ní tedy snáze začlení, pokud má každý člen skupiny dostatek životního prostoru.
Nejdříve se uskutečňuje navazování kontaktu, které spočívá ve vzájemném očichávání příchozího jedince s jednotlivými členy skupiny. Po seznámení, pokud je cizí jedinec tolerován a není od tlupy zahnán, dochází k jeho začlenění do hierarchického pořadí. Doba trvání začlenění a intenzita aktivity s ním spojená záleží na tom, zda-li se nově příchozí zařadí pasivně na nejnižší stupeň hierarchického pořadí a nebo zda začne bezprostředně usilovat o lepší postavení (což souvisí s jeho věkem, fyzickou i psychickou kondicí). V případě usiluje-li cizí jedinec rovnou o vysoké postavení, může být síla střetů velká a doba neklidu v tlupě trvá i delší dobu. Nově příchozí však záhy po svém příchodu většinou není schopen překonat strach z nového společenského prostředí, a tudíž není ani způsobilý úspěšně bojovat o vysoké hodnostní postavení, i když je pro to dostatečně fyzicky disponován a ve své původní skupině měl vysoké hodnostní postavení. Své prvotní nízké postavení v nové skupině může zlepšit až po nějaké době. 

Příchod nového jedince do skupiny ovlivní negativně celkovou aktivitu původních členů skupiny. Méně žerou, kratší dobu odpočívají a více se pohybují. Také nově příchozí je díky sociálnímu stresu silně zneklidněn, nežere a neodpočívá, je stále ve střehu. U přežvýkavců je po příchodu nového jedince do skupiny nejen zkrácena doba odpočinku a přežvykování, ale také se zvyšuje podíl doby přežvykování vestoje oproti optimálnějšímu přežvykování vleže. Po příchodu nového jedince do skupiny se zvýší počet konfliktů, a to nejen s ním, ale i mezi původními členy skupiny. Pokud přichází více cizích jedinců najednou, bojují o sociální zařazení nejen s původními členy skupiny, ale i mezi sebou. Dochází tedy k narušení celkového hierarchického pořádku skupiny a ke zvýšení sociální aktivity většiny jejich členů. Po vyjasnění situace a ustanovení nového hierarchického pořádku se celá tlupa zklidní. Po příchodu nového jedince do tlupy tedy trvá určitou dobu, než se s ním všichni členové skupiny seznámí a než se on hierarchicky zařadí, pak teprve je do tlupy definitivně přijat.
Hierarchicky vysoké postavení si musí dominantní jedinec buď vybojovat v přímém střetu s přibližně rovnocennými členy skupiny, nebo je získává nepřímo, uplatněním svých nadprůměrných schopností (zkušenost, ostražitost, hbitost, rychlá a účelná reakce, vyšší kvalita smyslů apod.), které ostatní členové uznávají jako životně důležité pro přežití skupiny. Někdy (ale většinou jen výjimečně) může výše hierarchického začlenění záviset také na délce doby, po kterou je příslušný jedinec členem skupiny.
Nadřízenost a podřízenost se rychle stanoví ve skupinách, kde jsou velké rozdíly mezi jejich členy (velikostní nebo věkové). Čím je ve stádu více stejně starých a přibližně stejně silných jedinců, tím častější jsou hierarchické souboje. Jsou-li oba sokové stejně silní, probíhá boj mezi nimi dlouho a v několika etapách.
Význam při získávání hierarchického postavení mají i dědičné a výchovné vlivy. Tak se často rodičům, kteří zaujímají ve svém společenství vysoké postavení, narodí převaha mláďat se sklony bojovat a snažit se zaujmout vedoucí postavení. Rodičům s nízkým postavením se rodí významné množství mláďat, která v dospělosti také stojí na nízkém stupni společenského žebříčku. Mláďata dominantních samic mají možnost odpozorovat od své matky, jak lze ovládat sociálně podřízené jedince. Dominantní jedinec bývá lépe živený a méně stresovaný, díky tomu je odolnější k chorobám. U teritoriálních druhů dominantní jedinec může být někdy nadřazen pouze ve svém teritoriu, mimo něj však nikoliv.

Kromě hierarchických vztahů mezi jedinci téhož druhu existují i v přírodě hodnostní rozdíly mezi různými druhy. Většinou při případných vzájemných vztazích dominuje příslušník velkého živočišného druhu nad menším, např. vlk nad liškou (to se projevuje obvykle u kořisti). Jedinec podřízeného druhu se smíří s mezidruhovou dominancí podstatně snáze než s vnitrodruhovou. Například pes přizná nadřazené postavení člověku snáze než silnějšímu psovi. Při přehuštěné populaci může dojít k situaci, kdy si příslušný jedinec ve velkém počtu ostatních členů skupiny (která se pro něj stává nepřehlednou) není schopen zapamatovat své hierarchické postavení. Následkem jsou pak časté a opakované konflikty. U větších skupin, kde se jejich členové navzájem neznají, může také docházet k neúplné sociální hierarchii. Při tom se od ostatních členů skupiny odliší vedoucí kasta, jejíž jedinci mezi sebou bojují o nejvyšší postavení. Níže postavení jedinci jsou sociálně téměř neorganizovaní (žádné pořadí mezi nimi není ustanoveno), ale zcela podřízení vůdčímu klanu. Tento stav se častěji projevuje u domácích zvířat, jmenovitě u psů žijících na určité lokalitě (kupříkladu v jedné vesnici). U samotářsky žijících druhů zvěře, mezi jejichž jedinci obvykle nejsou vyhraněné hierarchické vztahy, pokud jsou vynuceně (v zajetí) chováni ve společném uzavřeném prostoru, se mezi nimi začne hodnostní pořadí vytvářet. Někdy může dojít k situaci, že skupina se stabilní sociální strukturou, přemístěná do nového neznámého prostředí, začne znovu ustavovat hierarchické pořadí mezi svými členy jejich častějšími souboji.
O hierarchické postavení ve skupině bojují mezi sebou především samci, ale někdy navzájem soupeří i samice (např. u králíků) a také mláďata mezi svými vrstevníky. Například u divočáků dochází k hierarchickému rozvrstvení ještě mezi zcela malými selaty, kdy každé z nich si vybojuje svůj vlastní struk, který je k dispozici pouze jemu. To má význam především proto, že mléčné žlázy jednotlivých bradavek bachyně produkují mléko odlišného složení i množství.
Samci bývají často automaticky nadřazeni samicím, zvláště při velkém hmotnostním rozdílu v důsledku pohlavního dimorfizmu. Někdy získá určitá samice mezi ostatními samicemi nebo členy skupiny nadřazenost pouze díky tomu, že tvoří pár s dominantním samcem. Podobně jedno mládě může být nadřazeno dalším (třeba i silnějším) vrstevníkům jen proto, že má ve skupině výše postavenou matku nebo celý rodičovský pár. Dominance se může uplatňovat zejména mezi mláďaty v různých situacích variabilně. Například pohybově aktivnější jedinec se chová dominantně při hře, silnější jedinec uplatňuje dominanci při konzumaci potravy. Samice, jejíž postavení ve skupině se zlepšilo díky vytvoření páru s dominantnějším samcem je někdy uznávána pouze v době, kdy je její partner bezprostředně přítomen. Ztráta partnera má u samice často za následek propad v hierarchickém pořadí skupiny.

Dominantní jedinci mají přednost před ostatními členy skupiny v životně rozhodujících situacích. Jsou preferováni při výběru potravy, především v době jejího nedostatku. Hodnostní postavení se někdy (zejména za sucha) projevuje výrazněji při pití než při zdrojích potravy. I u dosti rozsáhlého napajedla pije dominantní jedinec jako první a ostatní členové skupiny nějakou dobu počkají, než sami začnou pít. Dále mají dominantní jedinci přednost při výběru sexuálního partnera. Ve všech projevech společenského chování mají výhody, např. zaujímají nejlepší místo pro pastvu i odpočinek, jsou preferováni při vzájemném čištění srsti, upřednostňováni při kalištění. Vysoce postavení jedinci obsadí nejlépe situovaná místa pro odpočinek, a pokud jsou již obsazena submisivními jedinci, vyženou je z nich.
Hierarchie u stádních druhů se projevuje v zimě i při výběru nejlépe osluněného stanoviště a v létě při zaujímání postavení ve stínu. Pokud slouží kalištění nebo válení v prachu ke značkování okrsku, odchází z kaliště jako poslední dominantní jedinec, aby jeho pach jako značka zůstal nejvýraznější. Dominantní jedinci mívají také, v důsledku svého postavení, více vyvinuté pachové značkovací žlázy než další členové jejich skupiny.
Polygamní dominantní samec se nemusí vždy pářit se všemi samicemi v tlupě, ale jen s těmi, které mají vyšší hierarchické postavení.
Přitom odmítá páření se samicemi, které jsou nízko zařazené, přestože jsou říjné, zatímco výše postavené samice již odříjely nebo do říje ještě nepřišly. Například nově příchozí laň do říjné tlupy se automaticky ocitá na nízkém hodnostním stupni, a proto nemusí být hlavním jelenem vůbec oplozena. Dominantní samec může někdy v rozčilení provozovat pářící postoje i pohyby na podřízených jedincích bez ohledu na jejich pohlaví. Tím pouze demonstruje svou dominanci, bez jakýchkoliv sexuálních úmyslů.
Někdy může dominantní jedinec bránit submisivnímu jedinci v příjmu potravy, a to i v případě, kdy je sám dostatečně nasycen. Submisivní člen skupiny si také někdy v přítomnosti dominantního jedince bez jeho pokynu nedovolí ulehnout, je unaven stálým postáváním a strádá nejen psychicky, ale i fyzicky. Podřízený jedinec při setkání s nadřízeným "zdraví" vždy jako první. Submisivní jedinec uhýbá před dominantním tím více, čím je mezi nimi větší rozdíl v sociálním postavení. Poražený jedinec v hierarchickém souboji se bezprostředně po střetu snaží před vítězným soupeřem ukrýt nebo uprchnout z jeho dohledu. Později se vrací a projevuje k nadřazenému jedinci buď podřízenost a nebo usmiřovací chování. Projevy podřízenosti submisivního jedince zablokují útok nadřazeného jedince v situacích, kdy se mu nelze vyhnout útěkem. Usmiřovací chování neblokuje, na rozdíl od podřízeného chování, agresivitu dominantního jedince, ale aktivuje u něj jiné s agresivitou nesouvisející chování (zejména sexuální nebo rodičovské). Například psovité šelmy olizují nadřízeným členům skupiny tlamu, tak jako to dělají štěňata při žadonění o potravu. Celkově se dominantní jedinci v přírodních podmínkách mnohem úspěšněji rozmnožují a dožívají se vyššího věku než podřízení jedinci.

Hierarchické postavení ve skupině bývá v případě déletrvajícího seskupení většinou stabilní a dlouhodobé. Mění se tehdy, pokud dominantní jedinec začne být hendikepován stářím, nemocí, zraněním, a nebo pokud se některý z původně submisivních členů skupiny s přibývajícím věkem stane schopným v dominanci překonat dříve nadřazeného jedince. Hierarchické postavení je často testováno běžnou činností v každodenním životě skupiny, např. prověřováním schopnosti reagovat na nebezpečí u spárkaté zvěře, nebo loveckých schopností u šelem. V případě jakéhokoliv náznaku selhání je pak dosud dominantní jedinec následně testován v přímém souboji s nejbližším podřízeným, který jej vyprovokuje změnou chování zařazením bojovných projevů.
Dominantní jedinec sám rovněž občas preventivně kontroluje tzv. dominantními projevy chování stupeň dodržování podřízenosti submisivních jedinců ve své tlupě, kteří mu odpovídají projevy podřízeného chování. Tím se setrvale udržuje hierarchická rovnováha a celková stabilita skupiny.
Ztráta dominantního postavení může být buď krátkodobá, trvající po dobu, než se původně dominantní jedinec zbaví přechodného handicapu (např. lehčího zranění nebo stavu po shození paroží apod.), či trvalá, kdy dříve výše postavený jedinec již není schopen získat svou prioritní pozici zpět. Jedinec, který byl ze svého postu sesazen nejblíže níže postaveným, bývá často hned vyzván i dalšími členy skupiny k obhájení své nové pozice a když se mu to nepodaří, může v krátké době klesnout v pořadí až o několik stupňů. Při trvalé ztrátě dominance často dlouhodobě hendikepovaný jedinec skupinu sám opouští nebo je svým nástupcem zapuzen. Někdy přebírá nový nejvýše postavený člen skupiny i samici svého předchůdce a zcela výjimečně může zahubit i jeho nedospělá mláďata.
Poměrně složitá situace vzniká, když nejvýše postavený jedinec nenadále zahyne. To může vést k panice a neorganizovanému rozprchnutí skupiny všemi směry. Potom může nastat ve skupině déletrvající bezvládí, doprovázené častými intenzivními souboji potenciálních uchazečů o nejvyšší postavení. Pokud se neustanoví v relativně krátké době nové hierarchické pořadí, panuje ve skupině chaos, snížená ostražitost, nervozita a další průvodní jevy nebezpečné i pro ostatní členy skupiny. Někdy se může v důsledku toho skupina i trvale rozdělit do menších seskupení, dále žijících nezávisle na sobě.
Stabilní hierarchická skladba tlupy je důležitá pro zachování pořádku a klidu ve skupině, její soustavné narušování nebo častá změna má negativní důsledky na psychický stav i fyziologické funkce všech členů tlupy. Často pak dochází u samic ke snížení laktace, snížení plodnosti (nezabřezávání, potraty) a u mláďat ke snížení přírůstku hmotnosti i zaostávání ve vývoji. Při úhynu jiného člena skupiny než vůdce, k žádné panice nedojde. Vůdce odvede organizovaným ústupem skupinu do bezpečí. Vůdce také vyhledává nejvhodnější místa k získávání potravy a vody, stejně jako úkryty k odpočinku. Vůdce má nejlepší orientační schopnosti ve skupinově obývaném prostoru, a proto nejlépe dokáže skupinu zavést do bezpečí i k potravě.
V některých případech vzniká rozdíl mezi vedoucím jedincem a tzv. špičkovým jedincem. Při situaci, která je nejasná a obtížná či nebezpečná, staví se do čela vedoucí (zpravidla nejzkušenější) jedinec (např. čelná laň), kterého celá skupina bez váhání následuje. Naopak při jednodušších situacích, zejména při bezpečných přesunech ve známém terénu se ujímá vedení stáda špičkový (nejvýkonnější) jedinec, který je fyzicky nejlépe vybaven a často také mladší, takže se pohybuje nejrychleji. Při delším přesunu se na místě špičkového jedince může postupně vystřídat i několik silnějších členů stáda. Přitom vedoucí jedinec se za klidného přesunu pohybuje obvykle v první třetině stáda, aby mohl v případě nenadálé komplikace zaujmout své vůdčí postavení. Tento stav je zaveden ve větších stádech, zatímco v menších seskupeních funkce vedoucího a špičkového jedince splývá. Alfa jedinec se tedy při pobytu na jednom místě a někdy i při klidném přesunu drží uprostřed skupiny, aby jeho vystavení nebezpečí bylo minimalizováno, neboť tlupa ho stále potřebuje. Pouze při útěku nebo při střetu s nepřítelem se vůdce staví do čela tlupy. Při obraně skupiny si počíná vůdce nejaktivněji i za cenu zranění nebo nasazení života. V bezvýchodné situaci může dokonce proti nepříteli bojovat i sám, aby umožnil ostatním členům skupiny uniknout do bezpečí. Vůdce se také ujímá vedení skupiny při přesunech na neznámá místa.
Hierarchické pořadí ve skupině může, ale nemusí platit i při určování vztahu mezi členy skupiny po jejím sezónním rozpadnutí. 

Srnci při vyhledávání a obsazování teritorií po rozpadu zimních tlup, do jisté míry respektují hierarchické pořadí mezi sebou, tak jak bylo ustanoveno v zimní tlupě. Naopak jeleni v době říje při vyhledávání tlupy laní, zcela ignorují někdejší hierarchické pořadí v tlupě samců, jejímiž byli členy.

Vojtěch Škaloud, Oldřich Tripes

Ulovil své první dva srnce tam, kde si to vždy přál. Doma. U sebe, v tom koutě na kopci, který má tak rád. ##Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, Srnec, Lovecké příběhy

Když myslivec je šikovný, píše i fotografuje, pak si přečtete se zájmem jeho příběh! I to je myslivost a na vyšším level! 

...ulovil své první dva srnce tam, kde jsem si to vždy přál
Gratulujeme a Lovu lesu!

Tak i já se podělím o jeden ze svých dalších zážitků a úlovků... večer jsme se s otcem rozhodli jít na srnce. Šoulali jsme a dostali tak možnost pozorovat dva silné šesteráky, dobře je znám. V dáli se na horizontu mihla zrzka a pod horizontem, na hraně louky a lesa brala paši plná srna. Ubírali jsme se dále ke svým kazatelnám.
Mladí zajíci na louce mě velice potěšili, jelikož stavy drobné zvěře jsou, nejen u nás, poněkud bídné.

Popřáli jsme si s otcem Lovu zdar!, já usedl a otec pokračoval dál. Do rohu kazatelny jsem opřel věrnou hřmící hůl, na poličku postavil dalekohled a pozoroval zajíce, kteří vesele dováděli na louce. Sluníčko se čím dál více sklánělo k obzoru, stejně tak já, znaven, skláněl svou hlavu, ale nedovolil jsem si usnout. Na hraně lesa vyšla srna. Nepřebarvená, plná, za pár dní jistě bude klást mladé.

V tom mi však blesklo hlavou: "Kmotra je tady!!!", jelikož jsem spatřil malý, rezavý flek za srnou. Přejíždím dalekohledem na "kmotru" a ejhle... byl to roček, skoro již přebarvený, ve zvěřině velice slabý. Sice nemá vytlučeno, ale rozhoduji se jej ulovit. Beru do ruky kulovnici, s chladnou hlavou ji opírám do ramene a čekám, až se roček vytočí co možná nejlépe na široko. Mírně se vytáčí, tak, jak bych si přál, odjišťuji, ale najednou, jako když do srnce vletí čert... vyrazí od hrany lesa směrem do louky. Zajišťuji a beru dalekohled.
Za ročkem vyrazil zjevně starší srnec, na hlavě vidím pouze jeden parůžek. Srnci udělali dvě kolečka, zastavili se a začali brát paši. Znovu beru do ruky kulovnici. Srnci jsou ode mě lehce přes 100m. Roček stojí na široko, nečekám. Odjišťuji kulovnici a večerní ticho protnulo zahřmění kulovnice. Roček se zlomil v ohni, přebíjím. Srna tryskem vyrazila do lesa, avšak druhý srnec jen popoběhl a jistil.
Rozhoduji se jej ulovit také. Usazuji kříž na jeho komoře a s výdechem jemně hladím spoušť. Springfield podruhé zaduněl a i druhý srnec zůstává v ohni. Ještě chvíli "držím" srnce v kříži. Poté zajišťuji, balím se a píšu otci. Během chvíle je u mne. Následuje předání úlomků, přání Lovu zdar a  krátký popis lovu. Pak už nastává jen práce, tu už všichni, kteří lovíme, známe.

Dnes jsem neulovil žádný medailový či jinak mimořádně významný kus. Avšak jsem ulovil své první dva srnce tam, kde jsem si to vždy přál. Doma. U sebe, v tom koutě na kopci, který mám tak rád.
Svatý Hubert s Dianou při mně stáli a dopřáli mi bohatý úlovek. Za to jim děkuji, stejně tak jako mému otci a kamarádům ze spolku, bez kterých by lov nebyl takový, jaký je. Lesu zdar!

Jeňa Franěk, myslivci sobě, převzato na MYSLIVOST pro kvalitní příběh sociálních sítí.


##Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, Srnec, Lovecké příběhy, Lesu zdar.

SRNEC ŠKŮDNÍK #Srnec Škůdník, Úspěšný lov, lov, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře

SRNEC ŠKŮDNÍK  (photo by B.B.Zikmund  - sociální sítě Myslivost)
Přidávám také mého letos prvního srnce - škůdníka věk odhadnut na 6-7 let. Srnec uloven včera ve 20:25 na 135 kroků, 308 win norma Oryx srnec v ohni....


#lov, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Sociální sítě, Srnec Škůdník, Úspěšný lov

Pečený bažant s brusinkovou omáčkou, karamelizovanou mrkví a šťouchanými brambory s opečenou cibulkou a špekem

Pečený bažant s brusinkovou omáčkou, karamelizovanou mrkví, šťouchanými brambory s opečenou cibulkou a špekem

Pečený bažant


Ingredience:1 bažant, 10 až 12 dkg slaniny ( 7 až 8 dkg na protažení, 4 dkg v plátcích ), 10 dkg másla, sůl.

Příprava:Vykuchaného bažanta dobře omyjeme na povrchu i uvnitř, prsíčka a stehýnka protáhneme slaninou a podkládáme ještě plátky slaniny: i dovnitř dáme kousek slaniny a másla – zvěřina je pak velmi jemná a není suchá., prosolíme. Připravujeme li starého bažanta, dbáme pouze na to, aby se dostatečně dlouho dusil do měkka v dobře přiléhajícím pekáči. Jinak je úprava úplně stejná a dobře upravení staří bažanti chutnají jako mladí.

Doporučená příloha: Brambory

Vynikající guláš z kančího a poutavé vyprávění myslivce. Guláš má hnědočervenou barvu, úžasně voní, kusy masa. Nalámal jsem si rohlík a ochutnal. „No to je báseň, je vynikající“

Na začátku března, ve středu v podvečer, jsem přijel na návštěvu ke kolegovi z našeho mysliveckého sdružení. K myslivci, který ještě zažil v naší honitbě plno drobné zvěře, v lesích nebyla nouze o vysokou, srnčí a černou zvěř. 
Lovecké zátiší a ušlechtilý ohař psí královny (by Katerina  Lisova)

Ano, bohužel, naše moderní zemědělství má neblahý vliv na život naší drobné zvěře. Uvolnění honiteb do pronájmů soukromníkům zase otevírá dveře trhu s trofejemi spárkaté zvěře.
Proto rád poslouchám historky starších myslivců. Jejich vyprávění je plné myslivecké latiny, poezie, faktu a lidové tvořivosti. Zdeněk se začal myslivosti věnovat už v sedmnácti letech pod vedením mnohem staršího zkušeného nimroda. Klasika se vším všudy.

Zaparkoval jsem auto před domem. S umlknutím motoru se rozzářila předsíň domu. Očekával mě. Vyšel na zápraží, přivítal mě rukou podáním a hned v předsíni padla otázka:
„Máš Juro hlad? Mám guláš z kančího“, usmívá se celá jeho rozložitá postava.
„No to bych teda ochutnal“, říkám, protože cokoliv ze zvěřiny mám rád.
„Tak pojď dál, posaď se, žena nám ho přinese. Já už jsem večeřel, ale dám si tak pro formu“.
Pohodlně jsme se usadili za široký stůl. Manželka za chvilku donesla hrnec s gulášem. Nabral jsem si pořádnou porci. Guláš má hnědočervenou barvu, úžasně voní, kusy masa. Nalámal jsem si rohlík a ochutnal. „No to je báseň, je vynikající,“chválím plnými ústy.
„To dělám sám, je z plecka a masa od žeber“. Na vysvětlenou: žebra s masem se naporcují a až je guláš hotov, tak se kosti odstraní. Víme, že maso od kosti má svoji specifiku a vyluhuje se i vnitřek kosti. Opravdu mi velice chutnal a tak jsem si ještě jednou přidal.
„Tak dobrej jsem ještě nejedl.“ Maso se na jazyku doslova rozplývalo a ústa byla plná chutě.
Je zvykem, že po honech se na občerstvení myslivců podává guláš z kančího, nebo kančího a srnčího. Chutě a konzistence bývají různé. Tento byl opravdu vynikající.
Při večeři jsem se rozhlížel po místnosti. Seděli jsme ve vstupní hale, kterou měl upravenou jako lovecký salon s krbem. Na zdi vstupních dveří byly vystavené lovecké trofeje. Spoustu srnčích parůžků, zbraně divočáků a jelena osmeráka. Některé podložky jsou zvýrazněny bažantími ozdobami. Vše pěkně uspořádané. Jistě ke každé zvlášť se váže nějaká historka, zážitek, vyprávění. Před krbem je velký podélný stůl a dvě lavice.
Po naší pravé straně jsou na zdi zavěšeny další jelení parohy, staré lovecké zbraně.
Kančí guláš

Abych nepřijel s prázdnou, vzal jsem s sebou tři fotografie, které jsem naaranžoval jednoho nedělního odpoledne po sobotním honu.

Kompozice loveckého pásu s náboji a klobouku. Dominantou je náš nejkrásnější opeřenec - bažant. Vzpomenu si, jak brácha v dětském věku říkával - žabant. Mě se líbí označení „drnošlap“.
„Nó pěkný, to si dělal sám?“, je vidět, že se mu líbí. Na počítači se ve foto studiu dá upravit digitální fotografie různě. Ale pravda, základ musí být kvalitní. Pak si můžeme hrát.
Prohlížím stěnu plnou loveckých trofejí.
Všiml jsem si, že jedny kančí zbraně nejsou kompletní.
„A co tyto,“ ukazuji na ně, „rarita?“
„To sem jednou v zimě si šel sednút na Rackovó. Podél rygólu potoka až k okraju lesíka. Tam sem zapíchl přenosné sedátko. Větve okrajových dóbků mě kryly při pohledu z pola a zároveň sem měl pěkný výhled na navezenó hromadu krmiva, asi tak sedmdesát metrů daleko. Byla už noc, měsíc pěkně svítil, ani moc nemrzlo. Pěkně si sedím, kulovnicu na kolenách, podřimkávam. Najednó sem očiska vyvalil, ani nevím proč, zrovna v tú chvílu. Na hromadě, úplně na vršku ležel černé stín. Dívám se dobře eště jednó. No je tam černé stín co tam nebyl. Teď se jaksi zmenšil, nebo otočil. Najednó se stín postavil. Viděl jsem jasné obraz divočáka. Přesně ty křivky, od rypáku přes hlavu, hřbet,“ jeho pravačka ve vzduchu kreslí obraz černé, „je to prase. Nahodím pušku, zacílím a prásk.“
Zdeněk je dobrý vypravěč. Posluchače nenechá na pochybách, že to tak opravdu bylo. Jednotlivé vyprávěné děje, přehrává jako na jevišti. Klimbání na sedátku, rozhlížení a čučení do tmy. Nejvíc se mi líbí ukázka zamíření a střelby. Tento pohyb je naprosto charakteristický, nezaměnitelný. Zdeněk je silný, velký, zdravě vypadající chlap. Pohodové, uvolněné posazení na lavici dodává autentičnosti vyprávění. Zakusuji trubičku, kterou přinesla paní domu.

„Zostal ležet na hromadě, jak přibité. Chvílu čekám a vyrážím k hromadě. Na ní, pořád ešče z dálky, vidím ležet černé stín, bez pohybu. I když sem byl přesvědčené, že to bylo prase, najednó mě napadlo, ešli to nebyl chlap, třeba takové ten bezdomovec. Na hromadě nacucaný chlastem, jak hóba po dešťu. Možné be to bylo. Dělat né, ale chlastat a vyvalovat sa všade, tož to ja“. Jak sem na tú možnost pomyslel, klobók sa ně posunůl z čela, až kamsi do půl hlavy.“ Zdeněk si otřel suché čelo a pokračoval.
„Najednó mě oblil studené pot, jakoby na mě spadla z nebe tuna vody. Člověče já sem cítěl pot aj mezi půlkami, tak mě najednó bylo.“ Zdeněk si otřel suché čelo, oddechnul a pokračoval.
„Na zádech a zadku sa mě lepila košela a trencle. Kamaráde, to byl šok!,“ pokračoval Zdeněk a poposedl na lavici.
Přirozená siesta (od katerina lisova)

„No jak říkám, v tů chvílu sem byl zpocený aj na řiti. Zrychlil sem krok, ať už mám jasno. Prožil sem si těch pár desítek metrů svoje. Už sem ulovit divočáků moc, ale toto mě napadlo, fakt nevím proč. Ešli ten měsíc, tvar hromady nebo způsob změny tvaru. Co budu dělat, kdyby to byl fakt chlap? Jak sem byl ve vzdálenosti asi deset, patnáct metrů uslyšel sem klapaní čelistma. No to se ně ták ulevilo,“ zavrtěl se na lavičce a udělal vítězné gesto.

„Já se nebojím, i když to klapání čelistma zní hrozně. Rychle sem přebíl, přiblížil se do bezpečné vzdálenosti a dostřelil ho. Bylo to prase, asi tříleté kňórek, který měl asi z nějaké naháríky ustřelenó pravó stranu dolní čelisti. Chyběl párák s částí pravé dolní čelisti. Chudák se asi živil na hromadách,“ hlasově vyjádřená lítost nad zvířecím utrpením.
„A tak tady, je jeho trofej.“
„No to byl vlastně sanitární odstřel,“ říkám a oba pokyvujeme hlavami.
„Ono s tím střílením, to není žádná sranda,“ pokračuje. Tuším povzbuzení do dalšího vyprávění.
„No to máš pravdu“, přitakávám. Neříkám nic, ale vím, že každý myslivec se dostal do nějakých obtíží, jakéhokoliv původu. Já jsem například při čekané na lišku v noci při úplňku byl přesvědčený, že střílím na kmotru asi na osmdesát metrů a jak jsem se divil, když stín pokračoval bez jakékoliv reakce na střelbu a ve dvaceti metrech kolem mě prošlo srnčí. Taky jsem se zpotil. Ne tak moc, ale příjemně mi nebylo. Měl jsem obavu, jestli jsem srnu nepostřelil. Hned jsem vyrazil na nástřel, snažil se najít barvu, změnu v charakteru stop od nástřelu až k rybníku. Další den jsem celé místo opět prohledal. Oddechl jsem si, až když mi další den kamarád řekl, že lokalitu taky prohledal a opravdu nic nenašel.
„Nebo se mi s kamarádem stalo, že jsme šli na srnčí“, ujal se Zdeněk slova, „seděli jsme od sebe tak na sto metrů. Srnec vyšel z lesa a zostal stát přesně mezi náma. Kamarád vystřelil. Asi to nebylo přesně na přímce a kulka nezměnila směr. Takže, padl jen srnec“.
„Nedáš si kafe, do čeho?“ nabízí s úsměvem.
„Já do hrníčku, spíše menšího“. Mám rád horké a sladké kafe. Nechápu, jak někdo může popíjet chladnoucí, nebo dokonce mdle teplou kávu. Silné, horké a sladké. To je nápoj. Ta vůně!
Zdeněk prozrazuje, že je vášnivý čtenář. Zrovna čte Remarqua, nejraději před spaním. Mám stejnou zkušenost. Půl hodinku před spaním knížka a to je pak přechod do spánku. Říká, že má v knihovně na čtyřicet knih o myslivosti. Odborné, ale i hodně beletrie. To mi dost nahrává. Nabízím mu k přečtení pár povídek, nebo spíše vyprávění. O sobotním odpoledni v jeho části honitby, o výletě v Orlických horách. Popíjíme kávu, pochutnávám si na trubičkách. Očkem sleduji jeho reakce. Čte pozorně, lehké zadumání střídá úsměv. Nakonec si nechávám „Mrazivé fantasie“. Ty se mu líbí nejvíc. A mně se zase nejvíc líbilo jeho konstatování:
„Zkus to někam poslat, ať se pak můžu chlubit.“
Byli jsme spolu asi dvě hodiny. Velice příjemně prožité dvě hodiny zimně jarního podvečera. Příště dovezu svoje červené víno, ať je atmosféra povídání, vzpomínání ještě lepší. A mít před sebou krb s praskajícími poleny? Snad příště, nebo u mě na chatě.
Domů jsem jel uvolněný, spokojený. Druhý den mi písmenka a slova sama skákala do klávesnice notebooku.

MUDr. Jiří Bukvald

K myslivosti mě přivedl táta, sám celoživotní myslivec a lovec. Celý život mi vštěpoval lásku k přírodě a zvěři, k myslivosti. #Jelení říje, Jelen, Lovecké příběhy.

Lov zvěře provází člověka celými jeho dějinami. Ulovení zvěře představovalo pro pravěkého lovce hlavní cíl jeho snažení.

Jelen ví, že prohrál a dává se na ústup.

 Úlovek poskytoval kožešinu či kůži, ze které si lidé šili oblečení nebo je používali na stavbu obydlí, z kostí se vyráběly nástroje denní potřeby a také kultovní předměty, ale především ulovená zvěř poskytovala velmi hodnotný zdroj potravy – maso. Příprava na lov, jeho průběh a posléze také oslava úlovku , to vše rozvíjelo myšlení člověka a významně se lov podílel také na formování kulturní úrovně dávných civilizací. S postupujícím vývojem lidské společnosti se postavení lovu, včetně jeho produktů, postupně měnilo. Potřeba živočišné bílkoviny – masa – byla zajišťována chovem domácích zvířat a lov se stával výsadou majetnějších vrstev společnosti, v mnoha případech pouze vladaře. Také maso z ulovené zvěře – zde se již objevuje výraz zvěřina – bylo téměř výhradně určeno pro panskou kuchyni. V mnoha nájemních smlouvách lze najít povinnost nájemce panství dodávat pro potřebu královské kuchyně přesně stanovená množství jednotlivých druhů ulovené zvěře. Tato zvěřina musela být velmi pečlivě ošetřena a uchovávána, neboť její kvalita byla při přípravě slavnostních pokrmů rozhodující. Úcta k ulovené zvěři a snaha o pečlivé a odpovědné ošetření úlovku byly základem mnoha mysliveckých tradic, z nichž některé si svoji platnost dochovaly až do současnosti.

Léta tzv. " lidové myslivosti" v mnoha směrech negativně ovlivnila vztah myslivce ke zvěři. Úcta a odpovědnost člověka k přírodě, ke zvěři, odborný a morální kredit každého myslivce (nikoliv jen pár desítek či stovek nadšenců - kterých se tato kritika netýká) zaznamenaly značný pokles a byly nahrazeny brigádnickou ideovostí a kolektivní odpovědností, za kterou se snadno skrývaly hrubé prohřešky jednotlivců. 
Úcta k ulovené zvěři a péče o kvalitní ošetření zvěřiny se v mnoha případech staly odbývanou přítěží, která se rušivě vplétá mezi zastřelení zvířete a hrdinskou oslavu tohoto činu. Kvalita prvotního ošetření zvěře po ulovení je u velké části myslivců problémem, který přetrvává do současnosti.
Moderní požadavky na dodržování přísných hygienických pravidel při ošetřování, skladování a zpracování zvěřiny společně s narůstajícím zájmem o spotřebu této velmi hodnotné potraviny velmi důrazně požadují po myslivci dodržování všech zásad etického a účinného lovu, dle možností rychlého dohledání postřelené zvěře a provedení kvalitního prvotního ošetření uloveného kusu ještě v honitbě.

K myslivosti mě přivedl táta, sám celoživotní myslivec a lovec. Celý život mi vštěpoval lásku k přírodě a zvěři, k myslivosti v tom nejlepším slova smyslu. Celý svůj myslivecký život jsem spojen s jedním mysliveckým sdružením v západních Čechách, v honitbě kde jsem vyrůstal, kde mám své hluboké kořeny a přátele. Není to honitba ani bohatá ani chudá, prostě je taková normální. Myslivecké sdružení, které zde hospodaří je tvořeno převážně místními zemědělci, opět lidmi spjatými bytostně s lokální krajinou. Jsem v tomto smyslu lidolovec, jak říká (bez hanlivého přídechu toho slova) jeden můj kamarád. A jsem tam rád.

Pokud se podívám zpět, jsem rád že jsem vyrůstal právě tady a spojil svoji loveckou vášeň právě s nimi. Již za minulého režimu to bylo sdružení, kde se ctily tradice a kde drtivou většinu tvořili a tvoří myslivci hodní toho jména. Jako v každé společnosti i zde se sice našlo pár jednotlivců, které jsem nemusel, ale ti většinou odpadli sami.

Já sám jsem městský, žiji v Praze a s novou dobou mi bohužel přibylo krutě na pracovním vytížení. Nemohu lovit tak intenzivně, jak bych chtěl, své chci věnovat i rodině, a tak není divu, že nepatřím ani zdaleka k nejúspěšnějším lovcům.
V naší honitbě je dominantní zvěří srnčí a černá zvěř, občas se objeví nějaký jelen evropský, sika, v poslední době i daňčí. Tento úlovek mi (logicky při mém způsobu lovu) ale v mateřské honitbě nebyl zatím dopřán. Jeleni u nás neříjí, na tento svátek přírody odchází do okolních lesů mimo naši honitbu.

V roce 2012 jsem dosáhl mužného věku padesáti let. Neslavil jsem to, nejsem zrovna slavicí typ, ale zaskočilo mě, že se na mě složilo několik kamarádů a rozhodli se dát mi k narozeninám lov jelena. Mohlo mě to napadnout, už nějakou dobu, vlastně několik let sondovali kamarádi, co by mi tak udělalo radost. Nakonec jsem od nich dostal „poukázku“ s tím, že kde a jak budu lovit je na mě, ale že mi přispějí.

S výjimkou jednoho poplatkového lovu před několika lety v Maďarsku jsem poplatkovým lovem nepolíbený, tohle odvětví neznám a tak jsem se pro radu zeptal kamaráda, šéfredaktora Myslivosti. Nechtěl jsem jelena z obory, chtěl jsem lov ve volné přírodě, i když jsem citelně zvýšil riziko, že neulovím. Dohodli jsme se na lovu v Krušných horách, v honitbě kdesi nad Litvínovem, Jiří celou akci dohodl s provozovatelem honitby, já na něj dostal kontakt a první týden v říjnu jsem nasedl v pondělí do auta a vyjel na sever.

Přiznám se, nebyla ve mně ta správná jistota. Vezl jsem si hlavu plnou pracovního stresu, k tomu ještě i nejistotu o stavu vlastního organismu – v srpnu mě docela krutě „vzala záda“ a ani zdaleka jsem si nebyl jistý, jak moc jim mohu věřit. Ale jel jsem, až nahoru k německým hranicím, kde jsem v pohraniční vesnici měl být ubytovaný v lovecké chatě a ke si mě převzal průvodce.

Našli jsme se, hodil jsem si spacák na přikázanou postel, pozdravil se s dvěma dalšími lovci německé národnosti, kteří zde měli zaplacený lov jelena a večer jsme vyrazili poprvé do lesa.

Průvodci se střídali, první večer se mnou na posedu strávil starší průvodce Jiří, v civilu ředitel učňovské školy. Viděl jsem poprvé jeleny, navíc jsem je poprvé slyšel troubit. Současně jsem si uvědomil, že jelení zvěř prakticky vůbec neznám. Neumím odhadnout ani její věk, ani její chování. To jsem také průvodci předem řekl, bodové hodnoty trofeje, o kterých mluvil, pro mě byly španělská vesnice. Já jsem měl představu „dobré, pohledové trofeje“, která mi jednou bude dělat radost nad psacím stolem. Nic víc, nic míň.
Jiří naštěstí byl nejen chápavý, ale i řečný člověk a zjevně ne nadarmo ředitel školy. Během prvních čekání mi vysvětlil základy, na víc nebyl čas. Lovili jsme intenzivně, ráno i večer. Viděli jsme různé jeleny, začínám je rozeznávat, Jiří je dobrý učitel.

Ulovil německý kolega a odjel. Chladná rána se střídala s příjemnými podvečery, ale mě štěstěna ani Hubert a Diana nepřáli.

Ve středu ráno si mě vzal Josef, mladší, málomluvný. Podnikli jsme spolu skvostnou šoulačku, kdy jsme šli za zatahující tlupou jelení zvěře z říjiště až na stávaniště. Táhli jsme s tlupou mlazinami, přes meliorační kanály, občas jsme byli tak blízko, že jsem cítil jelení prk, ale tlupu samu a jeleny jsme zahlédli jen mžikově.

Na okraji jedné mýtiny na okraji stávaništní mlaziny jsme si sedli do skrytu pod mladé smrčky, Josef troubil a nakonec přivábil. Ten jelen byl jako zjevení. Přišel, s mohutným členitým parožím, unavený, vyříjený, potřeboval odpočinout a přesto hrdě a nekompromisně troubil svoje právo do uší neviditelného soka. Slunce se odráželo ve výsadách a hříva v ranních paprscích zářila. Sok nevycházel, bylo ticho. Jelen chvíli postál na okraji mýtiny, stál na široko, sotva 60 metrů od nás.

V tu dobu jsem už z Jiřího lekcí věděl, že takovýhle jelen daleko přesahuje mnou dojednanou cenovou hranici odstřelu, ale přesto jsem na Josefa tázavě pohlédl: „Tak co?“ Gesto ukazováčku a palce spolu s nakrčením nosu a zavrtěním hlavy bylo jasně výmluvné: „Ten je drahej“. Přilícil jsem, narovnal kříž puškohledu na jelení plec, nadechl se a v duchu řekl: Bum. Nemohl bych minout, ten jelen byl vlastně můj (a Josefův, to on mě přivedl na ránu), jen ta trofej bude asi jednou zdobit pracovnu někoho jiného.

Jelen zatáhl do mlaziny. Bylo ráno, konec lovu. Cestou k autu jsem se zeptal Josefa: „Hele, kolik bych za něj zaplatil, kdybych zmáčknul?“ Částka přesahovala moji dohodnutou mez, ale za tohohle jelena, za tenhle lovecký zážitek bych ji nakonec dal. Přestal bych kouřit, rodina by nějakou dobu žila na bramborové dietě (jedenkrát týdně omaštěné, nejsem ras), prostě za to by mi to stálo a sice horko těžko, ale dal bych ty peníze dohromady. Jenže lov už skončil, jelen odešel.

Ve čtvrtek jsem začal být smířený, že neulovím. Večer foukalo, pršelo, zvěř vůbec nevyšla. O tomhle riziku jsem věděl od začátku, je to cena za lov ve volné přírodě. Zbýval poslední jitřní lov, pátek ráno.
Pořád ještě foukal silný, hodně silný vítr. Obcházíme říjiště, je tma, šouláme potichoučku pod vítr. Viditelnost není nic moc, ale najednou se z louky ozve troubení. A pak údery paroží. Prásk. A supění těžkých zvířat. Souboj je v plném proudu.

Protahujeme se opatrně na okraj smrčinky a zaleháváme na okraji louky. Už vidíme laně i jeleny, ale ještě je nepřečteme. Čekáme na světlo, naštěstí už ne dlouho. Jeleni jsou dva, král a ministrant, ale ani jeden pro mě. Král nakonec odbíjí ministranta a obchází laně, jako by počítal, zda mu přece jenom nějaká nechybí.

Najednou z lesa vyšel další jelen. Toho jsme tu ještě neviděli. Má kuráž, ačkoliv je jasně slabší než král, troubí a vyzývá ho na souboj. Rozběhnou se proti sobě, práskne paroží, chvíle přetlačování, pak se hlava vyzyvatele začne potápět k trávníku. Mohutný švih královy plece odmrští nakonec „beihirše“ stranou, paroží se rozplete, vyzyvatel klouže po orosené trávě, spárky bije drn, hrabe, staví se zpět na běhy, ale ví, že prohrál. Dává se na ústup.

Sleduji fascinovaně to úžasné přírodní divadlo, nevnímám okolí. „To je on, jestli se ti líbí, můžeš, je tvůj!“ Tichounký Josefův šepot mě vrací do reality. Srovnám si pažbu v rameni a v puškohledu sleduji odcházejícího jelena. Už je docela daleko, přes 150 metrů, do pohybu se mi střílet nechce. Už při zaujímání stanoviště jsem si v louce našel orientační bod, takovou maličkou kamennou mohylku. To je moje hranice. Jestli jí mine, vyhrál. Jestli ne, budu střílet.

Zastavil se pár metrů od kamení, ale natočil se naostro, kouká po laních, nechce se mu od nich. Král zvedá hlavu, troubí výstrahu. Ministrant se neochotně obrací, už stojí na široko.
Ticho jitra trhá výstřel, jelen vyráží vpřed, bleskově přebíjím, nadzvedávám se, nevidím, kam běží, mám ve výhledu velký trs trávy. Josefova ruka mě tiskne k zemi. „Dobrá rána, sedí. Lež a koukej.“

Král se vztyčenou hlavou jde k nám. Snad hledá, odkud přišel ten divný zvuk. Občas se zastaví a jistí, zatroubí. Nakonec je snad jen dvacet metrů od nás. Zastaví se, zakloní hlavu a ryčným troubením hlásá svou vládu nad touhle loukou, nad laněmi a přilehlými lesy. Ze svíráku mu jde pára, troubení se odráží od stěny lesa. Tohle je král. Je to strašně silný okamžik. Pak se otáčí, zamrmlá, sežene laně do houfu a odvádí je do mlází.

Zvedáme se, Josef ukazuje k horizontu: „Tam bude, viděl jsem ho se zlomit a už nevstal“.
Byl. Vzdáváme poctu ulovené zvěři, postojíme v tichu chvilku na stráži. Josef jde pro auto, pojede pro vlek, zůstávám u jelena, nacpávám si dýmku, kochám se tím krásným ránem a děkuji loveckým patronům za zážitek a úlovek.

Zbytek příběhu je rutina. Jelena jsme vyvrhli, naložili a odvezli. Jelen naposledy hledí přes zadní čelo do honitby, je to tradice a tradice se mají ctít, zvlášť u této královské zvěře. Trofej obodovali, ocenili. Zaplatil jsem a poděkoval za zážitky Josefovi i Jiřímu, ten jelen byl jejich stejně jako můj.

Preparaci trofeje jsem nechal moudře na profesionálech z honitby, ostatně, nevím kde bych vlastně sháněl hrnec na ovaření tak velké hlavy.

Trofej dnes visí i s kusem hřívy, hubertkou a nábojnicí nad mým psacím stolem. Je to nerovný desaterák a je krásný. Jistě, jsou na světě větší trofeje, výrazně větší a silnější, ale tenhle je můj. Stal jsem se lovcem jelenů.

***  Několik poučení pro ty z vás, kteří se rozhodnou aspoň jednou vyrazit lovit jeleny nebo jinou pro vás exotickou zvěř (kdekoliv):

- Rozmyslete si, co chcete. Chcete ukázkovou trofej? Chcete zážitek? Podle toho si najděte, kde budete lovit. Rezervuje si lov v dostatečném předstihu.

- Nastudujte si něco zvěři, kterou budete lovit. Na lovu sice budete mít průvodce, který se o vás postará, ale je dobré vědět a reagovat včas a správně – zvyšujete si tím šanci na úspěch.

- Nechte si pro lov dostatek času. Zejména pokud lovíte ve volné přírodě. Nebuďte zklamaní, když neulovíte hned první den. A počítejte s tím, že nemusíte ulovit. Užívejte si lov.

- Je dobré si předem neznámou krajinu prostudovat, velkou pomocí jsou mapy na internetu, zejména satelitní snímky. Umožňují i odměřit si vzdálenosti k podstatným bodům v terénu.

Pokud neznáte lovenou zvěř, budete v rukou průvodce. Respektujete jeho názor, zná honitbu i zvěř, zná místní specifika a odlišnosti. Dohodněte se v klidu na svých limitech, vysvětlete jim svoje očekávání a představy, kolik peněz do zážitku chcete vložit a kam až chcete jít v mimořádných případech. Je dobré, pokud vám průvodce může ukázat příklad trofejí nebo lépe i fotografie. Neřešte bodové hodnoty trofeje, vaše kategorie jsou Líbí / Nelíbí. Nevyplácejte svoji povolenku na něco, co se vám nakonec nebude líbit.

Pamatujte, průvodce z vás snímá břemeno rozhodování spojené posouzením zvěře (a je to velká pomoc), ale konečná odpovědnost je na vás. Nejste-li si jisti, nestřílejte, nemrzačte zvěř. Když neulovíte napoprvé, můžete se vrátit za rok.

Ing. Martin Helebrandt

K mé radosti se ve sklech dalekohledu objevila statná liška v pěkném zimním kožichu. Lesem zaduněla rána...#Liška, Čekaná, Lovecké příběhy, Myslivecké zvyky a pověry, Příroda a myslivost

Počátkem loňského prosince byly deštivé, nevlídné dny, a tak první slunečné ráno po této vlezlé nepohodě, mě vytáhlo do lesů v naší honitbě. V kapse jsem měl povolenku na odstřel srny a pěkné počasí dávalo naději na splnění tohoto úkolu.
Zátiší s úlovkem


 Dopoledne jsem zvěři založil seno a jádro a po druhé hodině odpolední jsem zasedl na kazatelnu u louky na okraji starého smrkového porostu. Zde takřka pravidelně vycházela nevodící srna, jejíž vzhled nasvědčoval, že svá nejlepší léta již má za sebou a splňuje tedy podmínku průběrného odlovu.
Krátké prosincové odpoledne bylo prozářené posledními paprsky slunce a já se těšil z pěkné pohody dne. Několik sojek hledajících zbylé žaludy v nánosu listí pod okrajovými duby bylo jediným oživením pozorované přírodní scenérie. Bylo mi dobře na duši a po chvíli jsem snad i začal lehce podřimovat.

     Blížila se čtvrtá odpolední, když mě z blaženosti vyrušil nepatrný pohyb na okraji lesa asi sto metrů od kazatelny, která v tu chvíli byla mým útočištěm. K mé radosti se ve sklech dalekohledu objevila statná liška v pěkném zimním kožichu. Opatrně vyšla na okraj traviny, chvíli jistila, a pak se pomalu vydala na průzkum meze při hranici lesa. To už jsem ji sledoval přes puškohled své remingtonky a čekal na optimální příležitost k výstřelu. Ta nastala během pár vteřin. Liška přičapla, aby vykonala svoji nezbytnou potřebu. Asi to z mé strany nebylo zrovna fér, že jsem ji v tomto intimním počínání vyrušil, ale účel světí prostředky. Lesem zaduněla rána...
Po výstřelu zůstala liška v ohni. V duchu jsem se radoval z pěkného úlovku
. Ale předčasně. Liščí tělo se najednou překulilo pěkně bokem, jako když dítě válí sudy a zmizelo v ostružiní pod mezí! V ten okamžik jsem sjel po žebříku z kazatelny a jako o život uháněl přes louku k místu, kde liška zmizela. Marně jsem prohledával křoviska i okraj lesa. Po kmotře ani památky. Na nástřelu byla pouze trocha liščí vlny, ale barva žádná.

      Nepochodil ani později nasazený jezevčík, který po stopě odešel do přilehlé paseky, kterou bez úspěchu prohledal. Skutečnost byla tedy taková, že kulka se nejspíše dotkla výstupku na páteři zvířete, tzv. trnu a na několik sekund došlo k celkovému tělesnému ochrnutí, po jehož odeznění se liška vzpamatovala a utekla. S touto ranou na trn se v praxi setkal snad každý myslivec, ať už při lovu drobné či spárkaté zvěře. Zklamání je pochopitelně větší, když vám takto střelený odejde například poplatkový daněk či kapitální divočák, na kterého jste čekali řadu hodin neřku-li dní. Mně se podobná rána v tomto případě povedla ale poprvé. I tak bych na ni byl jistě časem zapomněl, kdyby celý příběh neměl brzké pokračování.

Liška v zimním kožichu

     Přesně deset dnů po nezdařeném lovu jsem opět usedl na stejné místo, neboť povinnost odlovu holé srnčí zvěře trvala. Samozřejmě jsem myslel i na uniklou lišku a razantně jsem v duchu odmítal myšlenku, že by se snad mohla objevit znovu. Jistě ji pár dnů pěkně brnělo v kříži a pro jistotu loví již určitě v jiné části revíru. Opak však byl pravdou.

     Bylo něco málo před čtvrtou hodinou odpolední, když se na travině z čista jasna objevila liška. Neviděl jsem i ani přicházet. Hned jsem v ní poznal svoji starou známou. Stála tam a očichávala kopečky krtin. Tudíž jsem si vše zopakoval, ale tentokrát jsem si dával větší pozor. Puška dosedla měkce na ušanku, kterou jsem si položil na břevno střílny. Tiše mlaskl napínáček, kříž puškohledu spočinul na kmotřině komoře. Výstřel zpečetil osud jedné nepolepšitelné lišky...

     Vlastně to byl lišák, a velice pěkný lišák! Kulka prošla jeho komorou a několik centimetrů nad touto ranou se přes hřbet táhl zahnisaný šrám od první kulky vystřelené před deseti dny. Byl jsem rád pěknému předvánočnímu úlovku i zážitkům s ním spojeným. Srnu jsem tenkrát sice nakonec neulovil, ale přesto jsem byl myslivecky o něco bohatší. Jen nikdy nevím, zda to tenkrát byla náhoda, nebo osud. Kdo ví...

František ŠARM

#Liška, Čekaná, Lovecké příběhy, Myslivecké zvyky a pověry, Příroda a myslivost,

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

#Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Myslivecká videa #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů aktivity radosti a milování života Amerika Anatomie jelena Aport Bažant Bažant pečený Berneška Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Brenneke broková dvojka broková kozlice Cazando con Arco Cesty Co budeme vařit dnes? Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Datel černý deer rut Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Erika Evropská Unie Filip Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Hejkalové Heligonky Hirsch-König des Waldes Historie Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti Hunting Rifles Husa divoká Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jestřáb lesní Jezevec John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Klíště obecné Kňour útočí Koroptev Krahujec obecný Kritické myšlení Krkavec velký Krmelec Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Kukačka obecná Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lama Laně Lankasterka Lasice Láska Ledňáček Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Lončák Los (Elk) lov Lov ve svobodném světě Lovecká optika Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M98 Medicina Medvěd Milování světu vládne Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Muflon Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivost a Michaela Na lovu muflonů Na stojáka Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Otázky z myslivosti Památka myslivce Pamětní mince Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Pernatá zvěř Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Psychopati Ptáci Puškohledy Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Red Deer Cam Reklama a lov Roček Ruger’s M77 RSI Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Sele prasete divokého Shozy Siga Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví sv. Hubert Svíčková Svišť Swedisch Fire Torch Sýkorky Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Teritorium Tetřev hlušec Tetřívek obecný Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Tři jednou ranou Újeď Upíři Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Verše myslivce Veverky Vlha pestrá Vnadiště Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Zdraví Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě

Vybraný příspěvek

V dálce štěká pes, slyším zahoukání sýčka a najednou i kviknutí divočáka. "Táto, už jdou." #Černá zvěř, Divočák, Diana bohyně lovu, Myslivecké zvyky a pověry

Na smluvený termín přijíždím k hájovně a po malém občerstvení po setmění odjíždíme do lesa. V lese je tma, i když měsíc měl již dávno svítit...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...